načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každej jsme ňákej – A. J. Kolář; Jindřich Malšínský

Každej jsme ňákej

Elektronická kniha: Každej jsme ňákej
Autor: A. J. Kolář; Jindřich Malšínský

– Z titulu knihy může čtenář pravděpodobně odhadovat, že se dočte o lidech různých povah, názorů, věku, nálady, zvyků, rasy, vzdělání, zaměstnání, vzhledu, i třeba hudebního stylu, každý však máme rád něco jiného. Co si ale představit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 179
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrace Lenka Lisovik
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-0017-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Z titulu knihy může čtenář pravděpodobně odhadovat, že se dočte o lidech různých povah, názorů, věku, nálady, zvyků, rasy, vzdělání, zaměstnání, vzhledu, i třeba hudebního stylu, každý však máme rád něco jiného. Co si ale představit přesně? 58 krátkých povídek, jež jsou napsány ostře a pohledem člověka, který za svých úctyhodných 87 let života prožil mnoho, viděl ještě více, potkal lidi různých národností, procestoval mnoho zemí a tak je logické, že se jeho životní zážitky a zkušenosti v této knize odrážejí. Spisovatelská činnost je však založena na fantazii, kterou by měl využít i čtenář a snažit se vžít do postav a jejich situací, aby si plně vychutnal osud, který jim autor dal.

Zařazeno v kategoriích
A. J. Kolář; Jindřich Malšínský - další tituly autora:
 (e-book)
O víle Kristýnce O víle Kristýnce
 (e-book)
O víle Kristýnce a Duhovém princi O víle Kristýnce a Duhovém princi
 (e-book)
Principál Principál
 (e-book)
Na křídlech andělů Na křídlech andělů
 (e-book)
Maruška a motýl Tymiján Maruška a motýl Tymiján
 (e-book)
Černí baroni na Kladensku Černí baroni na Kladensku
 (e-book)
Když se draci nemračí Když se draci nemračí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2019

JINDŘICH MALŠÍNSKÝ

A. J. KOLÁŘ

KAŽDEJ

jsme

ŇÁKEJ


Text © Jindřich Malšínský

Básně © A. J. Kolář

Ilustrace © Lenka Lisovik

ISBN 978-80-7590-018-0


Knihu věnuji své milované,

odvážné a cílevědomé vnučce

Vendulce Nestávalové.



MOTTO

KAŽDEJ JSME ŇÁKEJ

JEN NĚKDO JE ÚPLNĚ JINEJ

Jindřich Malšínský



9

Milí čtenáři,

pokud je tato kniha prvním dílem autora Jindřicha Malšínského, kterou se chystáte přečíst, dovolte mi vás ještě na chvilku zdržet předtím, než se ponoříte do světa, ve kterém není radno člověka vyrušovat. Jaký svět, ptáte se? Svět, kde se člověk odpoutá od reality a nechá se vtáh­ nout do děje, který mu na řádkách běží před očima.

Každej jsme ňákej je již 15. vycházející kniha šumav­ ského autora, pojďme si tedy popovídat o spisovatelském stylu pana Jindřicha Malšínského. Lze ho definovat, po­ psat? Osobně jsem člověk, který přečetl knihy všechny a bez jediného zaváhání lze autorský styl charakterizovat těmito slovy: barevný, různorodý a nejednotvárný.

V repertoáru pana Malšínského nalezneme přes knihy pro děti (které jsou plné lásky a pestrosti, aby mladé pub­ likum zaujaly a dost možná i v nich vzbudily zájem o lite­ raturu), přes romány, povídky, fejetony, aforismy, citáty...

Jihočeský spisovatel pan Jindřich Malšínský je členem Obce spisovatelů České republiky a Jihočeského klubu spisovatelů.

Společně s  vámi, vážení čtenáři, se těším na další no­ vinky, které nám přinese čas.

Vendula Nestávalová, Sydney

l. května 2019



11

AUTOBUSÁK

Křížem krážem po silnici,

za slunce i ve vánici,

vozím dospělé i děti.

Někdy nastoupí i kmeti.

S hůlkou, ba i s plnovousem,

staří, mladí, všichni jdou sem.

Všichni někam pospíchají,

jen svůj cíl na mysli mají.

„Ty, Václave, šlápni na to!

Sednem si dopředu, táto,

ať máme blíž ke dveřím.“

Někdy na ně láteřím.

Ale co mám povídat,

vždyť já mám ty lidi rád!

Jmenoval se Kryšpín Cvach, ale za to bych hlavu nedal. Stalo se to před více než padesáti lety a na jména jsem paměť nikdy neměl. Kryšpín se jmenoval určitě, to vím přesně, protože Kryšpínů zas tolik po světě neběhá, kdoví jestli nebyl u nás jediný. V  jeho rodině se tohle jméno dědilo z  otce na syna a tak Kryšpín byl jeho táta, děd a snad i praděd, všichni to řemeslníci cechu obuvnického, prostě byli ševci. A patronem ševců nebyl nikdo jiný než svatý Kryšpín. Ve škole se mu spolužáci vysmívali a často to končívalo natrženým obočím či jinou ozdobou obličeje.

Vyučil se automechanikem a po vojně začal jezdit s au­ tobusem. Jeho dopravní prostředek měl vpředu vystrčený motor, dveře na kliku, sedadla podél oken, takže každý vi­ děl každého. Mezi nimi stáli cestující a drželi se za kožené poutko, visící od stropu. Kryšpín jezdil celá léta na stejné lince ze Smrkové do Jedličné, cestou si s pasažéry povídal, kouřil jednu Partyzánku za druhou, někdy jim vyprávěl vtipy, a když měl zvlášť dobrou náladu, všichni společně zpívali.

Autobusem jezdili stále stejní lidé, jeden druhého znal jako své boty a když někdo nepřišel včas a předem to ne­ ohlásil, tak se na něj čekalo. Kamarádi mu říkali Bzučák. Když nastoupila žena, ať mladá, svobodná či vdaná a ku­ povala si lístek, zpozorněl, zvedl ukazováček a po chvilce ticha zašeptal: „Slyšíš, tady něco bzučí,“ a vzápětí ji plácl po zadku. „Měla jsi štěstí, potvora jedna, mohla ti dát ži­ hadlo.“ Všichni se tomu smáli a ženské to braly jako že to patří k jízdě.

Jednou nastoupila do autobusu mladší žena, nikdo z  cestujících ji neznal, asi jela k  někomu na návštěvu a situace se bzučením se opakovala. Ale místo smíchu se žena otočila a vykřikla: „Co si to dovolujete, vy sprosťáku jeden,“ a dala mu facku.

Autobus ztichl, že by bylo slyšet, i kdyby spadl špen­ dlík na zem, všichni doslova zkoprněli. Kryšpín se po mi­ nutce ticha omluvil: „Promiňte, madam, myslel jsem, že to je má žena.“

Od té doby si Kryšpín nezpíval, nevyprávěl vtipy a ne­ plácal ženské po zadku. Zbyla mu jen ta cigareta, kterou žmoulal v  ústech, aniž by si ji zapálil. V  autobuse bylo ticho a všichni doufali, že přijde čas, kdy si s jejich Kryšpí­ nem opět zazpívají a dočkají se plácnutí na ženský zadek. BÁBA PRINCMETÁLOVÁ

Někdo má rád holky, jiný zase vdolky,

ženské k smrti klevety.

Nedá se to léčit, ani operovat,

nejsou na to tablety.

V krámě, v chodbě, u výtahu,

kontejneru na smetí,

ráno, večer, za poledne

nádherně se klevetí.

Co se tady zdrbne! Kdo s kým, proč a zdali...

Proč bychom jim trochu té slasti nepřáli?

Je to přece „in“ mít nejnovější zprávy.

Tož těm klevetnicím přejme, ať jsou zdrávy!

Vokurková si protřela oči, uvařila meltu, na stolek při­ nesla hrnek bylinkového čaje a tvrdé sušenky, aby nemu­ sela odcházet od okna, kde se vyložila, pozorovala cvrkot a nic jí neuteklo. Ulice byla poloprázdná, děti se šouraly do školy, důchodci k lékaři, úředníci do kanceláří a pope­ láři šramotili u kontejnerů s tříděným odpadem.

Vokurková si poslepu sáhla pro sušenku, aniž by od­ vrátila zrak od okna a počínajícího se hemžení. Vrchota si jde pro noviny, Čápová pro levné rohlíky do supermar­ ketu a Nováková mává na projíždějící autobus, aby na ni počkal.

„Měla bys dřív vstávat,“ pomyslela si Vokurková, ale to už se ve dveřích protějšího domu objevila Maxová. „To jsem blázen, kam se takhle po ránu vypravila.“ Vokurko­ vá neměla slečnu od naproti ráda, sama nevěděla proč, a jak mohla, tak ji pomluvila a nenechala na ní nit suchou. Snad jí záviděla mládí, možná jí jen nepadla do oka.

V  poledne si uvařila zelnici, utřela si zástěrou bradu, přehodila přes sebe zapínací svetřík, rukou si přičísla vla­ sy a pospíchala vstříc novým zážitkům. Hned před do­ mem narazila na Vrchotu.

„Bábo, kam letíte, málem jste mě porazila,“ spustil na ni zostra.

„Ale, vyšla jsem se provětrat, doma už mi byla zima.“

„Slyšela jste tu novinku o Maxové? Dobře poslouchej­ te, bábo. Maxová zpronevěřila v  bance, kde dělá, nějaké peníze a prý jich nebylo málo. Nikde ani muk, nechci s tím mít nějaké oplétačky.“

„Budu mlčet jako hrob, dědku,“ a rychle tu novinu roz­ nesla po celém městečku.

Druhý den, hned po ránu někdo klepal na dveře. Koho to sem čerti nesou, pomyslela si Vokurková a opatrně škvírkou nahlédla na chodbu. Teprve když se přesvědčila, že to není nějaký násilník, jak s oblibou nazývala nezná­ mé návštěvníky, trochu se zarazila, patrně se ozvalo špat­ né svědomí, a líbezným hlasem zašvitořila:

„To jste vy, slečno Maxová, pojďte dál, ať mi nevynese­ te spaní.“ Nasadila úsměv číslo sedm a jen se rozplývala.

„Dáte si kávičku?“

„A víte, že bych si dala, tady to je pro vás.“

„Vidím, že jste mi něco přinesla, to nemuselo být, sle­ činko.“ Bylo vidět, že se na dárek jen třese.

„Milá paní Vokurková, ani si nedovedete představit, jak jsem ráda, že vás vidím. Přinesla jsem vám dáreček, myslím, že si ho zasloužíte,“ začala slečna Maxová poma­

15

lu rozvazovat krabičku, pečlivě zabalenou do ozdobného

papíru.

„Tady je Namo, Ariel a kdyby ani to nepomohlo na tu

vaši nevymáchanou hubu, pro jistotu jsem ještě přibalila

koncentrovaný Persil. Tak se mějte a děkuji za kávičku.“ BEZDOMOVEC

Začal jsem pít, čím dál tím víc,

přiznal jsem se k nevěře.

Po té další mne má žena

vyhodila za dveře.

Na truc jsem to zašel zapít

do vedlejší hospody.

V půlnoci mne z ní vykopli

a byl konec pohody.

Nepřál bych vám zažít to,

co já jsem cítil po ránu:

Marnost, nicotu a tíseň,

ponížení, pohanu.

Teď se léčím. A přísahám,

že už radši nechci žít,

než se jak v tom hrozném ránu

bez domova probudit.

Jmenuju se Béďa, ale to druhý jméno vám neřeknu. Proč? Protože vám do toho nic není. Ve škole jsem moc chytrej nebyl, ale úplně blbej taky ne. To Macháčková byla proti mně blbá jak štoudev a Korbel ještě o trochu víc. Vyučil jsem se obráběčem kovů, ale moc mě to neba­ vilo. Navíc jsem dal do držky jednomu klukovi, co se tam taky učil, protože o mně všude říkal, že jsem negramot. No, řekněte, nedali byste mu do držky taky? Mistr si mě zavolal a na rovinu mi řek’, že jestli se to bude opakovat, tak bez milosti poletím. Řek’ to taky tátovi a ten mě seře­ zal, že jsem se nemohl posadit.

Na vojně jsem vyfasoval deset dní natvrdo, že jsem si hrál na cimře s kvérem a přitom vyšla rána a zrovna kou­ sek od palice jednoho kámoše, kterej se tam nějak přimo­ tal a neměl tam co dělat. Ale to jako polehčující okolnost neuznali.

Po vojně jsem šel zase do fabriky a při tý revoluci jsem řval s ostatníma „Havel na Hrad.“ Po čase mě z krachující fabriky vyrazili a táta povídal, že mě živit nebude. Já se mu vůbec nedivím, protože ho z  fabriky vyrazili taky a byl z toho na nervy. Já jsem to tak nebral, nějakej čas jsem byl na podpoře a musel jsem se uskrovnit.

Na pracáku jsem se setkal s tím kámošem, jak jsem mu rozbil hubu, ale on na to asi zapomněl a nabídl mi, abych šel s  ním do party. Povídal mi, že se budeme mít docela dobře, protože nejsme blbý, ale docela inteligentní a to je někdy moc dobrá vlastnost. Spali jsme v takovým baráku, kterej nevypadal moc dobře. Kdysi patřil nějakýmu bo­ hatýmu chlápkovi, kterej se o něj nestaral a tak chátral a chátral až úplně dochátral. Žilo nás tam aspoň padesát. Ve dne jsme kradli železo a barevný kovy, sbírali a prodávali flašky, chodili na polívky do Charity a vybírali kontejne­ ry u hotelů. Nevěřili byste, co tam lidi odhazují. Takový dobroty nevařila kolikrát ani moje máma.

Bejt bezdomovcem není zas tak špatný, jak si myslíte. Ráno vstanu kdy chci, nemusím do práce, nikdo na mě neřve, bloumám ulicema, nic nemusím a všechno můžu. Já bych to řek’ takhle: Bezdomovec je nejsvobodnější člověk na světě. Někdy má tolik svobody, že ani neví co s ní. Musím říct, že tenkrát, jak jsem řval „Havel na Hrad,“

18

jsem udělal dobře. Nebejt tý revoluce, tak jsem ráno vstá­

val v pět a makal jak mourovatej.

Ať žije Havel! BÍLÁ LIMUZÍNA

Co je proti limuzíně

princ na bílém koni!

Dnes u dívek nemá šanci,

zbytečně se honí.

Ten v tom autě pod kapotou

má těch koní dvě stě,

s tím se jistě bude líbit

i super nevěstě.

On má auto, ona zámek,

nebo aspoň vilu.

V plánu mají ještě k tomu

najít zlatou žílu.

Když je otec podnikatel,

tchán mu sedí v radě,

mladým spad’ do klína život

jako v rajském sadě.

Zdálo se mi, že před domem na mne čeká bílá limuzína s  řidičem v  livreji. Nastupuji a sousedé mohou puknout závistí. Tak to tady ještě nebylo! Co se to stalo? V limuzí­ ně nejezdí ani starosta, a to je co říct! To jsem zvědavý, jak se tady otočí, pomyslel jsem si. Ať se chlapec snaží!

V lednu jsem dostal obálku s nabídkou knihy o vaření a s  tisícovkou receptů. Kniha stála dvanáct set, ale kdo by to nekoupil, když budu zařazený do losování o třikrát osmdesát tisíc. V únoru jsem knihu obdržel. K tomu dáre­ ček – skládací hřebínek se zrcátkem a nabídku Domácího lékaře. Tentokrát se hraje o třista tisíc! V březnu se hrálo o půl milionu s  podmínkou koupě knihy o krásách naší vlasti. Dostal jsem soupravu plastových kompotových misek zelené barvy a ujištění, že jsem se dostal do výbě­ rového kola. V dubnu jsem si koupil Hrady a zámky v Če­ chách, na Moravě a ve Slezsku. Byl jsem zařazen do ještě užšího výběru. V květnu jsem si objednal Atlas světa, opět za dvanáct set. To už se hrálo o tři osobní automobily, barva a značka podle vlastního výběru z  pěti možností. Jako bonus jsem obdržel blok s propiskou a nejdůležitěj­ šími telefonními čísly ministerstev, úřadů, organizací a zdravotnických zařízení. V červnu jsem dostal osobní po­ děkování marketingové ředitelky s požadavkem souhlasu k  osobnímu odběru některé z  cen a pří padným fotogra­ fováním. V  červenci mi poslali mapku části velkoměsta, kde se nachází budova nakladatelství a několik fotografií výherců minulých soutěží i jejich radostné komentáře při předávání cen. V srpnu to už už vypadalo, že je cena na spadnutí. V  září byla naděje ještě větší. V  říjnu jsem se těšil na půl milionu, v  listopadu jsem byl upozorněn, že v případě výhry pro mne přijede bílá limuzína s řidičem v uniformě a připomínkou, abych s nastupováním nepo­ spíchal a nechal sousedy chvíli se dusit zvědavostí. Je do­ cela možné, že puknou závistí.

Bílá limuzína nepřijela, asi zjistili, že by se u nás ne­ otočila a tak ji poslali někam jinam. Hlavně aby tam bylo hodně sousedů!

Cenu útěchy tentokrát nepřiložili.

21

* * *

Špinavý slepý sníh

a bílá limuzína,

město sní o písních

a v ulicích meluzína.

Karel Kryl BULVÁR

Jak závidím netopýrům!

Jak jsou šťastní medvědi!

Celou zimu šťastně prospí,

co je bulvár nevědí.

Neřeší s kým medvědice,

kde se páří netopýr,

koho oblažila sova

a s kým dnešní noc spal výr.

U lidí se tyhle pletky

propírají v bulváru.

Ráno si je vychutnají

jako nektar z poháru.

Mně to nepřipadá mravné,

oplzlost mne nebere.

Někdy, jako spoustu jiných,

mne to pěkně... naštve.

Dovolenou jsem prožila na Madeiře. Vzala jsem s sebou matku, aby se zotavila po krátké nemoci. Můj přítel je slu­ žebně v cizině a podle možnosti za námi přijede později.

REDAKTOR BULVÁRU

Naše známá zpěvačka XY se nám pochlubila, že strá­ vila dovolenou na Madeiře. Tentokrát ji neprovázel její přítel, který byl na služební cestě a podle možností za ní přijede později. Se zpěvačkou jela její matka, která nedáv­ no prodělala zápal plic a byla hospitalizována ve fakultní nemocnici v  Plzni. Později jsme se dověděli, že její pří­ tel měl vlastní aktivity na Floridě a podle řeči tam nebyl sám.

ŠÉFREDAKTOR

Člověče, vy jste se snad zbláznil! Tohle by neotiskly ani místní noviny. Přepracujte to, ten článek musí mít „šťávu,“ přemýšlejte, chlape, trochu! Čtenář chce senzaci, nejen ubohé konstatování skutečnosti. Za co vás platím? S tímhle byste si nevydělal ani na buřta s cibulí ve 4. ce­ nové skupině.

OPĚT REDAKTOR BULVÁRU

PO PŘEPRACOVÁNÍ

S  naší známou zpěvačkou XY jsme se setkali hodinu po půlnoci u barového pultu v  klubu nedaleko náměstí, kde pobývala s  o mnoho let mladším zpěvákem MZ, na kterém doslova visela, protože stát jí dělalo potíže. Z opě­ tovaných polibků bylo poznat, že nejde jen o přátelské setkání. Upíjela ze sklenice šampaňské, a když nás spat­ řila, otočila se a tvářila se co nejstřízlivěji. Přes protesty mladíka se mi podařilo přistrčit k ní mikrofon a zdvořile se zeptat, jak trávila letošní dovolenou. Chvíli na mne zí­ rala, jakoby nemohla pochopit o co jde. Pak se otočila na svého zajíčka a zašeptala: „Nepůjdeme hajat, hihihi? Ne­ víš, o co mu jde? Řekni mu, že jsem byla na Madeiře, ale ne s tebou, ani s mým přítelem, ale se svou matkou, která prodělala těžkou operaci nádoru dělohy a tak...!“

Po tomto sáhodlouhém projevu začala znova mladíka olizovat a táhla ho pryč. Dodatečně jsme se dověděli, že zatímco ona pobývala v jednom z nejluxusnějších hotelů, její přítel byl na služební cestě na Floridě s prsatou blon­ dýnou, se kterou byl vídán i v Praze.

ŠÉFREDAKTOR

„Není to špatný, Macháček. Máte štěstí, že nejsem ně­ jaký zapšklý mizantrop a navíc mám dnes dobrou náladu, jinak bych s vámi vyrazil dveře. Beru ohled na to, že jste mladý, vzdělaný, ale na získané zkušenosti ze školy raději zapomeňte. Co dřív bylo, to dnes není. Dříve nás krmili výnosy brambor z  jednoho hektaru, hrdiny socialistické práce a pan Vajíčko nabízel v  reklamě med, který nebyl stejně k dostání. Dnes je jiná doba. Čtenáře zajímají drby, katastrofy a neštěstí, a čím víc, tím líp. Lidem většinou nejde o to, co jim předkládáme, ale jak jim to předkládá­ me. Při popisu ženy nesmíte zapomínat na to, že je nahoře bez a dole naostro, jindy že má napěchovaný hrudník si­ likonem a při vystupování z auta bylo možné spatřit jaké má kalhotky. Prostě musíme dát lidem možnost rozvíjet a režírovat děj podle vlastního scénáře.“ Načež se zasmál a spokojen se svým projevem zavolal Milušku, aby při­ nesla koňak., ale ne ten, co má pro VIP hosty. Macháčkovi nabídl doutník a ten, i když nekouří, si ho s  díky dal do kapsy, aby při další reportáži oslnil oslovené dámy. Když Miluška přinesla na podnose dvě sklínky a nedopitou lá­ hev levného koňaku, vyzývavě se na šéfa usmála a ten nehledě na MeToo ji plácl po zadku. Po přípitku ukončil hovor slovy: „Macháček, tak ještě jednou: Sex, katastrofa a neštěstí, je náš cíl, naše štěstí“.

Macháček se čelem ke svému nadřízenému z kancelá­ ře vypoklonkoval a ještě ve dveřích zaslechl slova svého

25

šéfíka: „Nezapomeňte, Macháček, nahoře bez a dole naos­

tro! Miluško, zamkni a jde se na věc!“

Od té doby psal reportáže dle rady šéfredaktora, které

lidé hltali a utěšovali se, že lesk a bída kurtizán, neštěstí

a katastrofy se jich zaplať pánbůh netýkají.

CIGARETA

Cigareta pro kuřáka,

to je věrná milenka.

Probudí se, a jí patří

jeho první myšlenka.

Pohladí ji, zapálí a

vyfoukne pak kouře mrak.

V tu chvíli mu na krabičku

padne vyděšený zrak:

Kouříš? Hrozí rakovina,

právě tobě, buď jak buď!

V tu ránu i otrlému

kuřákovi přejde chuť.

S  tou láskou, cigaretou bílou, jsem se nemiloval do svých dvaceti let. V lavici jsem seděl se spolužákem, který kouřil jak hulán. Dodnes vlastně nevím, proč se říká, že někdo kouří jako jízdní voják, který rozhodně při svém vojenském řemesle moc času na tuto bohulibou činnost neměl. A jsme zase u toho. Pro mne to zas tak bohulibé nebylo. Když se kámoš vždycky po velké přestávce vrá­ til z  kuřárny, kterou ředitelství gymnázia mlčky trpělo k potěše oktavánů, přímo smrděl na sto honů. Otevřený­ mi dveřmi se odtud vyvalil kouř, jako když uvnitř hoří a neznalý věci by určitě volal hasiče.

Kouřit jsem začal o rok později, abych vypadal mužněji a taky proto, že jsem někdy nevěděl kam s rukama. Kouřil

27

jsem Partyzánky a občas pro změnu Lípy. Desítka Party­

zánek stála tehdy korunu šedesát. Na vojně jsem kouřil

Džunky s vyobrazenou čínskou plachetnicí, které také pa­

třily mezi nejlacinější. Pravda je, že v té době zas tak velký

výběr nebyl.

Potom následovalo období kouření a abstinence, absti­

nence a opětného kouření. Povolil jsem si pět cigaret den­

ně, kouřil jsem takové krátké cigarety, už si nevzpomí­

nám, jak se jmenovaly a ten rozjetý kolotoč nešlo zastavit.

Doma jsem nikdy nekouřil, aniž bych to měl manželkou

zakázáno a nenutilo mne to ani chodit na balkón. Snažil

jsem se zbavit tohoto zlozvyku autosugescí, přesvědčoval

jsem sám sebe o škodlivosti kouření, až se mi to jednou

podařilo a vydrželo mi to už třicet let. Možná, že příčinou

byla moje šetrnost, spíš to byla vrozená hamižnost. Uvě­

domil jsem si, že za dobu holdování nikotinu jsem pro­

kouřil trabanta.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.