načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každé srdce je bránou – Seanan McGuireová

Každé srdce je bránou

Elektronická kniha: Každé srdce je bránou
Autor: Seanan McGuireová

Děti za správných podmínek vždycky mizely: proklouzly stínem pod postelí nebo šatníkem, propadly se králičí norou a vynořily se... jinde. Ale kouzelné světy nemají pro ty, co se už nehodí, pochopení. Nancy se kdysi zatoulala, ale teď už je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 166
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Karolina Medková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4945-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Děti za správných podmínek vždycky mizely: proklouzly stínem pod postelí nebo šatníkem, propadly se králičí norou a vynořily se... jinde. Ale kouzelné světy nemají pro ty, co se už nehodí, pochopení. Nancy se kdysi zatoulala, ale teď už je zpátky. A neustále hledá způsob, jak se vrátit zpátky do svého světa. Její příjezd do Domova slečny Westové znamená změnu: za rohem číhá temnota a jen ona a její spolužáci mohou zjistit, co se vlastně děje. Bez ohledu na cenu, jakou budou muset zaplatit.

Popis nakladatele

Zazvonil zvonec... a co se dělo pak?

Děti za správných podmínek vždycky mizely: proklouzly stínem pod postelí nebo šatníkem, propadly se králičí norou a vynořily se… jinde. Ale kouzelné světy nemají pro ty, co se už nehodí, pochopení. Nancy se kdysi zatoulala, ale teď už je zpátky. A neustále hledá způsob, jak se vrátit zpátky do svého světa. Její příjezd do Domova slečny Westové znamená změnu: za rohem číhá temnota a jen ona a její spolužáci mohou zjistit, co se vlastně děje. Bez ohledu na cenu, jakou budou muset zaplatit.

Zařazeno v kategoriích
Seanan McGuireová - další tituly autora:
Každé srdce je bránou Každé srdce je bránou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Každé srdce

je bránou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Seanan McGuireová

Každé srdce je bránou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KAŽDÉ SRDCE

JE BRÁNOU

SEANAN

McGUIREOVÁ



Pro ty podlé



ČÁST I

ZLATÁ ODPOLEDNE

ČÁST I

ZLATÁ ODPOLEDNE



9

BYLA JEDNOU JEDNA HOLČIČKA

Dívky nikdy nebyly přítomny vstupním pohovorům. Jen jejich rodiče, opatrovníci, zmatení sourozenci, kteří jim tolik chtěli pomoct, ale nevěděli jak. Pro potenciální studentky by bylo příliš těžké tam sedět a poslouchat, jak lidé, které milovaly nejvíc na světě – na tomto světě –, považují jejich vzpomínky za bludy, jejich zážitky za výmysly, jejich životy za neléčitelnou nemoc.

Ale co víc, kdyby Eleanor poprvé viděly oblečenou ve spo

řádané šedé a jemně fialové, s úhledně sčesanými vlasy, jako by byla jen nějaká usedlá postarší tetka z dětských pohádek, narušilo by to také jejich schopnost vybudovat si důvěru ke škole. Sku- —-1

—0

—+1

THE GIRLS WERE NEVER present for the entrance interviews.

Only their parents, their guardians, their confused siblings,

who wanted so much to help them but didn’t know how.

It would have been too hard on the prospective students to

sit there and listen as the people they loved most in all the

world— all this world, at least— dismissed their memories

as delusions, their experiences as fantasy, their lives as some

intractable illness.

What’s more, it would have damaged their ability to

trust the school if their fi rst experience of Eleanor had been

seeing her dressed in respectable grays and lilacs, with her

hair styled just so, like the kind of stolid el derly aunt who

only really existed in children’s stories. Th e real Eleanor

was nothing like that. Hearing the things she said would

have only made it worse, as she sat there and explained, so

THERE WAS A LITTLE GIRL

BYLA JEDNOU JEDNA HOLČIČKA


10

tečná Eleanor byla naprosto jiná. Slyšet, co tam říká, by všechno jen zhoršilo. Vysvětlovala neskutečně opravdově a upřímně, jak její škola pomůže vyléčit úplně všechno, co se v hlavičkách těch ztracených oveček porouchalo. Vezme si ty zlomené děti na nějakou dobu k sobě a zase je scelí.

Samozřejmě že lhala, ale případné nové studentky neměly šanci to vědět. A tak Eleanor požadovala nejdříve setkání se zákonnými zástupci v soukromí a při něm dokázala prodat svoje lži se zaujetím a umem jako rozená šejdířka. Kdyby se všichni opatrovníci někdy sešli a porovnali si poznámky, zjistili by, že má scénář vypilovaný jako dobře promazanou zbraň, kterou také ostatně byl.

„Je to vzácná, ale nikoli ojedinělá porucha, která se projevuje u mladých dívek na prahu ženství,“ říkala a dala si záležet, aby se zoufalým a unaveným opatrovníkům další zbloudilé dívenky dívala do očí. Při vzácných příležitostech, kdy hovořila s rodiči chlapce, proměnila lehce svůj proslov, ale jen jak situace vyžadovala. Pracovala na tom už dlouhá léta, a tak dobře věděla, jak využít obavy a touhy dospělých. Chtěli pro své chráněnky to nejlepší, stejně jako ona. Jen měli zkrátka naprosto odlišné představy o tom, co by to „nejlepší“ mělo být.

Rodičům říkala: „Jde o klamavé představy a nějaký čas strávený mimo domov by mohl pomoct.“

Tetám a strýcům říkala: „Není to vaše chyba a já vám mohu nabídnout řešení.“

Prarodičům říkala: „Nechte mě pomoct. Prosím, nechte mě vám pomoct.“

Ne všechny rodiny souhlasily s myšlenkou, že je internátní škola to nejlepší řešení. Ze tří potenciálních studentů jí většinou jeden proklouzl mezi prsty a ona se pro ně rmoutila. Jejich život totiž bude výrazně těžší, než by musel být, kdyby

je mohla zachránit. Radovala se ale za všechny, kteří jí byli

svěřeni do péče. Budou tak alespoň moct být s někým, kdo

jim rozumí. I když už nikdy nebudou mít možnost dostat se

domů, budou mít někoho, kdo pro ně bude mít pochopení,

a budou mít společnost vrstevníků, což byl poklad k neza

placení.

Eleanor Westová trávila své dny tím, že studentům dávala

to, co ona sama nikdy neměla, a doufala, že to jednoho dne

bude stačit, aby si mohla vykoupit cestu zpátky na místo,

kam patřila.

1 ODEJÍT Z DOMOVA

A PŘIJÍT DOMŮ

Zvyk vyprávět, tvořit cosi zázračného z obyčejných věcí, bylo těžké prolomit. Vyprávění přišlo jaksi přirozeně po určitém čase stráveném ve společnosti mluvících strašáků do zelí a mizejících koček; svým způsobem to byla metoda, jak se člověk dokázal udržet nohama na zemi a stále viset na tenoučké niti kontinuity, která probíhá všemi životy, aniž by záleželo na míře jejich podivnosti. Vyprávěj o neskutečných věcech, převeď je do příběhu a budeš je mít pod kontrolou. Takže:

Venkovské sídlo stálo uprostřed čehosi, co by se mohlo po

važovat za pole, kdyby to nesloužilo jako pozemek u domu. Tráva byla dokonale zelená, stromy poblíž budovy perfektně

—-1

—0

—+1

THE GIRLS WERE NEVER present for the entrance interviews.

Only their parents, their guardians, their confused siblings,

who wanted so much to help them but didn’t know how.

It would have been too hard on the prospective students to

sit there and listen as the people they loved most in all the

world— all this world, at least— dismissed their memories

as delusions, their experiences as fantasy, their lives as some

intractable illness.

What’s more, it would have damaged their ability to

trust the school if their fi rst experience of Eleanor had been

seeing her dressed in respectable grays and lilacs, with her

hair styled just so, like the kind of stolid el derly aunt who

only really existed in children’s stories. Th e real Eleanor

was nothing like that. Hearing the things she said would

have only made it worse, as she sat there and explained, so

THERE WAS A LITTLE GIRL

1 ODEJÍT Z DOMOVA A PŘIJÍT DOMŮ


14

zastřižené a v zahradě bujela záplava barev, které jinak běžně existují snad jen v duze nebo v bedně s dětskými hračkami. Černá stužka příjezdové cesty se vinula od vzdálené brány až k domu, kde vytvářela smyčku a elegantně se rozšiřovala do místa pro zaparkování těsně před vstupní verandou. Ke vchodu přijelo auto, křiklavě žluté, a zároveň jaksi omšelé v porovnání s pečlivě uspořádaným okolím. Zadní dveře bouchly, auto se zase rozjelo a nechalo za sebou dospívající dívku.

Byla vysoká a štíhlá a nemohlo jí být víc než sedmnáct, kolem očí a úst se zdála jaksi nehotová, zjevně tedy ještě byla v procesu, který dokončí teprve čas. Na sobě měla černou – černé džíny, černé kotníčkové boty s drobnými černými knoflíčky, které pochodovaly jako vojáčci od palce k lýtku – a také bílou – volné tílko, náramky z falešných perel kolem zápěstí – a vlasy měla stažené do culíku stuhou v barvě semínek granátového jablka. Byly naprosto bílé s několika pruhy černé barvy, jako by někdo vylil naftu na mramorovou podlahu, a oči měla bledé jako led. V denním světle je mhouřila. Z toho, jak vypadala, se dalo soudit, že už to je nějaký čas, kdy byla naposledy na slunci. Její kufřík na kolečkách byl jasně růžový s namalovanými sedmikráskami. S největší pravděpodobností si ho nekupovala.

Zvedla ruku, aby si zaclonila oči, a podívala se na budovu. Zarazila se u tabule, která visela z okapu verandy. Velkými písmeny na ní stálo: DOMOV ELEANOR WESTOVÉ PRO NEZVLADATELNÉ DĚTI. Pod tím bylo menšími písmeny ještě přidáno: ŽÁDNÝ PODOMNÍ PRODEJ, ŽÁDNÉ NÁVŠTĚVY, ŽÁDNÉ VÝPRAVY.

Dívka zamrkala. Sklonila ruku. A pomaličku vykročila ke schodům.

Ve třetím patře sídla pustila Eleanor Westová záclonu, a zatímco se látka třepotavě vracela na své původní místo, otočila se ke dveřím. Eleanor působila jako dobře zachovalá dáma kolem sedmdesátky, přestože se její skutečný věk blížil stovce. Cestování zeměmi, které kdysi navštěvovala, jí zamíchalo vnitřními hodinami tak, že bylo pro čas obtížné na její tělo působit důsledně. Někdy byla za svou dlouhověkost vděčná, protože jí to umožňovalo pomáhat více dětem, než které by kdy mohla vidět, kdyby neotevřela dveře, které otevřela, a kdyby se rozhodla nikdy neopustit řádnou cestu životem. Jindy si říkala, jestli svět někdy zjistí, že existuje – že byla tou malou Ely Westovou, nezvedenou holčičkou, a že je i po těch letech pořád ještě naživu –, a co se s ní stane, až to nastane.

Ale prozatím byla její záda silná a oči jasné jako v ten den, kdy v sedmi letech uviděla otvor mezi kořeny stromu na otcově pozemku. A i když teď měla bílé vlasy a pleť jí zjemněla vráskami a vzpomínkami, nezáleželo na tom. Okolo očí se jí stále skvělo něco nedokončeného, ještě nebyla hotová. Byla příběhem, ne epilogem. A pokud se rozhodla vyprávět si vlastní život pěkně jedno slovo po druhém, když scházela po schodech a chystala se uvítat nově příchozí studentku, tak to nikomu neubližovalo. Vyprávění bylo zkrátka zvyk a zvyk je, jak známo, železná košile.

Někdy je to jediné, co tělo ještě má. Nancy stála jako zkamenělá uprostřed foyeru. Rukou křečovitě svírala držadlo kufru, rozhlížela se a snažila se zjistit, co má dělat dál. Nebyla si jistá, co vlastně čekala od „speciální školy“, kam ji rodiče odeslali, ale rozhodně to nebylo tohle... tenhle elegantní venkovský dům. Stěny byly vytapetované staromódním potiskem růží a popínavých plaménků a vybavení – i v této záměrně málo zařízené hale – starobylé, z pevného leštěného dřeva s mosaznými prvky, které ladily s ladným obloukem zábradlí. Podlaha byla z třešňového dřeva, a když se Nancy podívala vzhůru, přičemž se snažila zvednout pouze oči, a ne bradu, uviděla propracovaný lustr v podobě rozvitého květu.

„Ten vytvořila jedna z našich absolventek,“ ozval se hlas. Nancy odtrhla pohled od lustru a otočila se ke schodišti.

Sestupující žena byla hubená, jak už někdy starší dámy bývají, ale měla rovná záda a její ruka spočívala na zábradlí spíš jen jako doprovod, a ne opora. Měla stejně bílé vlasy jako Nancy, jen bez vzdorných pramenů černé, které jí kolem hlavy tvořily účes připomínající odkvetlou pampelišku. Vypadala by jako naprosto vážená dáma nebýt zářivě oranžových kalhot doplněných ručně pleteným svetrem v barvách duhy a náhrdelníkem z polodrahokamů, jejichž barvy spolu ani v nejmenším neladily. Nancy proti své nejlepší vůli vykulila oči a hned se za to na sebe naštvala. Každým dnem ztrácela něco ze své strnulosti. Zanedlouho bude stejně neklidná a nestálá jako všichni žijící a pak už nikdy nenajde cestu zpátky domů.

„Ve skutečnosti je to všechno sklo, samozřejmě, tedy kromě částí, které ze skla nejsou,“ pokračovala žena a zjevně ji



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.