E-kniha: Každá bolest má svou příčinu – Milan Studnička; Tomáš Rychnovský

Každá bolest

má svou příčinu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Tomáš Rychnovský, Milan Studnička

Každá bolest má svou příčinu – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Tomáš Rychnovský, Milan Studnička

BizBooks

Brno 2019

KAŽDÁ BOLEST

MÁ SVOU PŘÍČINU

Principy fungování těla a mysli

OBSAH

6 — Předmluva Seznamte se 10 — Úvod 14 — Jak začala naše spolupráce a jak funguje dnes Principy fungování těla 18 — Rozdíly v přístupu klasické a celostní medicíny 22 — Napětí a mechanika pohybu 28 — Fyzioterapie bolesti 40 — Svalový vývoj člověka. Bývá podstata problémů se zády

založena už v dětství? 52 — Důležitost doteku 64 — Funguje řešení psychosomatiky v praxi? 86 — Provázanost funkce svalů v těle, princip vlivu psychiky

na fyzickou kondici 90 — Postura a dech 96 — Cvičení, přístup k principům těla 100 — Sport jako pračka nespokojenosti 104 — Změny na těle 108 — Kůže jako detektor životní pohody 112 — Tělesný vzhled a „náhled“ na sebe

Principy fungování mysli

116 — Jak se liší práce psychologa u dětí různého věku

122 — S čím rodiče nejčastěji přicházejí, čím děti trpí

126 — Chyby v dětství ovlivňují dospělost

132 — Puberťák – učitel, nebo tyran?

136 — Mohou rodiče za to, že se v dospělosti bojíme?

142 — Trest – cesta k nemoci

148 — Proč v nás škola zabila radost ze života

152 — Vztahy – proč nefungují a co můžeme dělat pro jejich zlepšení

156 — Proč muži nevnímají své ženy

162 — Pokřivené role mužů a žen

166 — Tlak na výkon ubližuje víc ženám než mužům

174 — Tchyně, tchánové a naše zdraví

178 — Síla nesouzení a odpuštění

182 — Víme, jaký autopilot nás ovládá, když jsme v napětí?

188 — Lpění jako cesta k nespokojenosti

196 — Fenomén strachu

202 — Laskavost jako výsledek vnitřní síly

206 — Nikdy není pozdě

Cvičení pro tělo i mysl

214 — Náročná moderní doba – rady, jak jí čelit

220 — Úkoly pro každého z nás

222 — O autorech

224 — Napsali o knize

6

PŘEDMLUVA

Byl jsem mile překvapen a současně i poctěn oslovením autorů této oje

dinělé publikace, abych alespoň v  malém přispěl k  jejímu bezesporu vel

kému významu ve prospěch nás všech. Jistě k  mému rozhodnutí přispě

lo i  moje setkání s  dr. Tomášem Rychnovským při příležitosti oslav jubilea

našeho společného přítele. Bylo až neuvěřitelné, jakou vzájemnou shodu

jsme měli při pohledu na význam psychosomatických vlivů na různá one

mocnění v našem životě i v životě našich pacientů. Jak přitom jednu z nej

důležitějších rolí zde hraje naše mysl a její pozitivita, která může ovlivnit ne

jen naše bolesti, ale dokonce i vážná onkologická onemocnění.

K tomuto poznatku jsem dospěl na základě svojí téměř padesátileté klinické

praxe chirurga a zvláště plastického chirurga, kdy jsem se v posledních letech

cíleně anamnesticky zaměřil na příčiny vzniku neobvyklých kožních či jiných

onemocnění v našem oboru. Především těch, jejichž původ nebyl standardní

mi metodami ozřejměn. Teprve na základě mých dotazů na možné působení

různých psychosomatických vlivů na tato onemocnění, a to v podobě krátko

dobých intenzivních stresů či dlouhodobých stresových situací, byla prakticky

vždy potvrzena jejich přítomnost. Jednalo se například o neočekávaný vznik

maligního exoftalmu, nehojící se rozsáhlý defekt obličeje, rozsáhlý exulcero

vaný tumor prsu vzniklý v průběhu tří měsíců, lymfogranulom, měsíce přetrvá

vající otoky nosu po rinoplastice či dlouhodobé otoky víček po blefaroplasti

ce nebo těžký akutní zánět prsu vzniklý několik let po augmentaci s nutností

odstranit implantát. A mohl bych zde vyjmenovat mnoho dalších příkladů.

Jako bývalý vrcholový sportovec bych zde také mohl uvést některé vlast

ní příklady dlouhodobého působení pracovních a  jiných stresů na můj or

ganismus. Díky vrcholovému volejbalu to byly především některé klouby

7

a šlachy, které po desetiletí zůstaly ve stavu jakési latence a teprve ve spo

jitosti s dlouhodobou větší psychickou zátěží se projevily výraznými bolest

mi a  záněty, které budou vyžadovat potřebnou léčbu. Typickými příklady

u mnohých, a to nejen sportovců, jsou bolesti zad, doprovázené stresovou

situací, které obvykle samy rychle odezní v období klidu.

Na základě své klinické praxe jsem nabyl přesvědčení, že život a jeho kva

litu nejvýznamněji ovlivňuje kvalita naší mysli. Bolest vnímáme intenzivněji,

pokud ji chceme vnímat, stejně tak jsme unaveni, pokud si únavu připouš

tíme. Dovolil bych si zde ocitovat text z úžasné duchovní knihy Mnich, kte

rý prodal své ferrari od Robina Sharma. V jedné z jejích kapitol říká svému

příteli, že ve většině případů je únava výplodem naší mysli. A dává příklad:

„Každý z nás se cítí občas unavený. Přesto ale, když ti po tvém náročném

dnu advokáta zavolá přítel a zeptá se, jestli s ním chceš hrát večer tenis, jsi

najednou plný života a veškerá únava je rázem pryč!“

Jako plastický chirurg mohu jednoznačně potvrdit, že dobrá a pozitivní mysl

mých pacientů je neméně tak důležitá jak dobře provedený operační zá

krok. Čili mysl může spolurozhodovat o úspěšném výsledku operace. A po

zitivní mysl patří i do našeho života.

Ale nejsou to pouze psychosomatické vlivy, které mohou ovlivňovat naši

mysl. Naprosto se ztotožňuji s autory předkládané publikace. Nesmírně dů

ležitou úlohu zde zastává výchova v rodině i ve škole, genetické vlastnosti

získané po rodičích, doprovázené úzkostnými stavy či jinými psychickými

alteracemi a  také období dospívání. A  právě v  tomto období je dospívají

cí jedinec nejvíce zranitelný při nevhodných poznámkách a posměšcích ve

škole nebo od méně citlivých rodičů.

Domnívám se, že nová publikace bude velkým přínosem pro klinickou praxi.

A to nejen proto, že přináší nové poznatky v problematice psychosomatiky,

bolesti a mysli, ale také názorně ukazuje cesty, jakým způsobem lze vyjme

nované stavy ovlivnit nebo i léčit.

doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc., emeritní přednosta Kliniky plastické

chirurgie 1. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, vedoucí lékař kliniky Esthé

Chtěli jsme napsat knihu, která vypráví o tématech, jež dokážou být vážná,

lehkým a lidským způsobem. Nepsat pro odborníky, ale pro lidi. Dát najevo,

že s každou bolestí a životní patálií je možné pracovat a žít a cítit se jinak.

Pomocí příběhů našich pacientů ukázat, jak lze účinně pracovat se zdravot

ními i  psychickými problémy. Přejeme vám, ať si knihu užíváte, je vám pří

jemným společníkem a ať vám dává sílu, pokud ji pořebujete. SEZNAMTE SE

10

ÚVOD

Na základní škole jsem se bál spousty věcí. Známek, dělání chyb, že

se mi budou děti posmívat kvůli brýlím... Prostě takové ty pocity, které v člo

věku dlouho zůstávají. Byl jsem z toho všeho smutný. Některé situace byly

demotivující.

Můj dědeček se podílel na překladu bible z hebrejštiny. V rámci evangelic

ké církve byl nesmlouvavým bojovníkem za různé principy a kritizoval i cír

kev samotnou. Pro mne církev vždy znamenala, že se šlo v neděli do koste

la. Byla to víceméně povinnost, nediskutovalo se. Ale měl jsem tam i několik

fajn kamarádů a vlastně jsem moc neřešil, jestli jsem vůbec věřící. Bylo dob

ré někam patřit. Mít něco, co nás obepíná a zastřešuje. Vědomí, že na život

tady nejsme sami.

Sice jsem vnímal, že se v neděli dokážu během bohoslužby vnitřně zklidnit,

v průběhu týdne se ve mně ale při prožívání běžných událostí znovu zvedla

vlna jistého neklidu. I v kostele jsem občas zažíval stres, zejména při předří

kávání určitých textů před spoustou lidí. Jako by člověk zapadl do nějaké

ho prostředí a musel v něm fungovat. Nezávisle na tom, co cítí, co by chtěl

jinak a co by nechtěl vůbec.

Takže jsem v  tom fungoval. Až později mi došlo, že už tenkrát jsem dělal

věci, které jsem dělat nechtěl. Že jsem sice byl členem nějaké organiza

ce, která má lidi vychovávat a vést, nicméně ti lidé se mnohdy podle toho

11

nechovají. Také jsem se divil, proč zažívám pocity, které zažívat nechci,

a nejde mi se jich zbavit pouze tím, že budu křesťanem. Jak se jich zbavit,

jsem zjistil až za dlouhé roky. Až jsem se začal učit pracovat přímo se svou

myslí.

Když jsem byl malý, chyběla mi podpora. Toužil jsem po tom, mít vedle sebe

někoho, kdo by mi v rozhodování, fungování a celkově v „žití“ pomáhal. Ně

koho, kdo by mě doprovázel a dal mi jistotu. Kdo by mě vyslechl. Po studiu

na vysoké škole jsem to byl já, kdo tyto stesky poslouchal od jiných lidí, vní

mal, jak se jejich stesk podílí na vývoji tělesné bolesti, a uvědomoval si, jak

je jistota pro děti obrovskou potřebou. A že sociální zařízení, do nichž děti

posíláme, ji vůbec nemusejí naplnit.

Kdo mě aspoň trochu poslouchal, byla maminka. Ona se mě ptala, co a jak

cítím, ale stejně měla tolik práce, že to bylo málo. Neměli jsme čas vše sdí

let. A tak jsem si vytvořil vlastní svět.

Myslím si, že tohle období mělo jednu výhodu. Velmi dobře jsem si mohl

později uvědomit, jak jsem se bránil stresu, jak moje pocity souvisely s ob

tížemi, které jsem cítil v těle apod. Zkrátka jsem si mohl živě uvědomit pro

pojení těla a  mysli. Myslím, že právě tehdy se zrodila citlivost pro vnímá

ní všech psychosomatických detailů, kterou dnes využívám pro diagnostiku

problémů svých pacientů. Jak je vidět, opět platí, že všechno špatné je pro

něco dobré.

Velice rád jsem sportoval. Dlouho to byla důležitá náplň mého života. Jsem

přesvědčen, že mi sport umožňoval „útěk“ do větší radosti, do akce, do na

plnění, do sebedůvěry, které jsem v jiných oblastech života postrádal.

I  když mě nikdo v  tréninku zvlášť nevedl, docela mi to šlo. Různé meto

dy a  přístupy jsem odkoukal a  učil jsem se jako teoretik z  různých textů

a medailonků sportovců. Už tenkrát jsem hodně poslouchal své tělo, vnímal

jsem, který sval či končetinu mám kde slabší, při čem mě více bolí záda, kdy

mi nejde nějaký konkrétní pohyb nebo jeho část. Hodně jsem vnímal – ale

pramálo rozuměl všem souvislostem.

12

Zdravotní obtíže se mi rozhodně nevyhýbaly. Když pominu úrazy, zejména

kotníků po basketu, vzpomínám si, že jsem často po tréninku nebo zápa

se cítil bolest břicha. Moje trávení výrazně reagovalo na tělesnou zátěž. Už

tenkrát na základní škole mi docházelo, že mám na břiše jistá místa boles

tivější než jiná. Zkoušel jsem si je nahmatat, mačkat, uvolňovat. Bylo to za

jímavé, nutilo mě to k dalšímu vnímání sebe sama a myslím, že mi to hodně

dalo do mojí pozdější profese.

Vysoká škola pro mě byla určujícím signálem pro nasměrování svých sil

k  jasné metě, životnímu poslání a  vášni. Naučil jsem se něčemu cíleně

a soustavně věnovat a dostát svým závazkům, být odpovědný, trpělivý a dě

lat hodně pro to, abych dosáhl svých snů. Protože přístup moderní fyziotera

pie, kterou jsem se v Motole naučil, se opírá o znalosti toho, jak náš mozek

postupně zapojuje svaly do pohybu u kojence, věnoval jsem se v bakalář

ské práci tématu novorozeneckého a kojeneckého vývoje.

Po několika letech mě v  životě čekal další stupínek nahoru. Potkal jsem

se s Milanem Studničkou, svým nynějším kolegou a spoluautorem této kni

hy. Protože Milanovi v roce 2007 vypověděla službu sportem přetížená pá

teř (kterou jsme ale dali dohromady bez operace) a protože se mu narodil

jeho syn Milánek, potkávali jsme se čím dál častěji a povídali si o tématech

mysli a těla. Velkou roli v tom hrál i Milanův táta, který nám jasně ukazoval

to, co nám v mysli nefunguje. A tak jsme konkrétně pozorovali své strachy,

lpění na věcech, jak soudíme či nesoudíme druhé. Objasnil nám, jak máme

vlastně utvářet vztah k sobě samému, jak pracovat se svými pochybnostmi

a strachy a jak zlepšit nejen vztah k sobě, ale i k lidem okolo nás.

Toto období mi hodně pomohlo. Konečně jsem chápal, proč mě odedáv

na přepadaly různé myšlenky a  pocity, které mi kazily pohodu a  klid. Jak

se výchovou zasely do dětské mysli. A proč je člověk jen tak neobalamutí,

než s nimi dokáže pracovat cíleně. Učil jsem se dívat jinak na sebe, na své

životní priority, na lidi kolem a přístup k nim, na zbavení se lpění na věcech

a úspěších. Učil jsem se být radostný jen tak – protože jsem. Trénoval jsem

svou trpělivost a dennodenně na sobě pracoval.

13

Až tehdy jsem si naplno uvědomil, jaký vliv má historie člověka na jeho sou

časnost. A že moje psychosomatické problémy nebyly náhoda, ale logický

důsledek toho, co jsem v životě potřeboval a neměl.

Uvědomění si svých prožitků, nepříjemných pocitů

a jejich příčin byla pro mě obrovská škola ve smyslu

porozumění také svým pacientům. Velkým benefitem

bylo samozřejmě to, že jsem rozuměl tělu a mohl si

jednotlivé souvislosti těla a mysli propojovat.

S Milanem jsme pokračovali dál ve své práci směrem ke svým klientům. Vy

tvořili jsme – podle mého názoru unikátní – školení, které se zabývá prací

s myslí a tělem. Náplň školení spočívá v zodpovězení otázek, co konkrétně

má člověk dělat, aby se mu vyhýbaly bolesti zad a kloubů a aby žil radostný

život. Celý kurz je zaměřen na stěžejní, principiální témata, která nás navá

dějí na takovou cestu, na níž nám bude dobře po stránce tělesné i duševní.

Po absolutoriu na vysoké jsem ve svém zaměření pokračoval doktorským

studiem. Mým vědeckým tématem byl pohyb a  funkce bránice za různých

situací. Práce se vztahovala k fungování bránice coby základní funkční jed

notky pro zajištění stability páteře. Upřímně řečeno, po vědecké kariéře

jsem nijak zvlášť netoužil. Raději mluvím i  píšu svoje texty víc „laicky“, aby

jim každý porozuměl a mohl vnímat myšlenky a poznání, kterých se mi díky

praxi s  pacienty dostalo. Vyprávím příběhy, ve kterých nikoho nesoudím,

spíš v nich popisuji situace a vztahy, které mají vliv na hojení bolesti. Snažím

se na nich objasnit, jak jsem vnímal vztahy těla a mysli a co považuji za pří

nosné pro lidské zdraví.

Ještě bych rád uvedl na pravou míru jeden fakt. V této knize záměrně píšu

o  tom, kdy lidská mysl rozhodovala o  zdraví. Nerad bych, aby to vyznělo

tak, že se zabývám pouze psychosomatickou bolestí. Mezi mými pacienty je

celá řada lidí, kteří se opravdu potřebují starat primárně o tělo. Přišlo mi ale

zajímavé začlenit do naší knihy zejména ty případy, kdy za vznikem bolesti

těla stála jako hlavní činitel psychika.

14

JAK ZAČALA

NAŠE SPOLUPRÁCE

A JAK FUNGUJE DNES

Naše spolupráce a  následné kamarádství se zrodily v  roce 2006, kdy

jsem začal vozit svého syna na Vojtovu metodu k  Tomášovi, který v  mých

očích dělal s malým Milánkem zázraky. Vždy ho někde chytil a Milánek udě

lal obrovský pohybový pokrok. Stále jsem se ptal a zajímal se, jak je to mož

né. Byl jsem u vytržení z toho, jak geniálně lidské tělo funguje a jak citlivé

ruce Tomáš má, když dokáže vnímat tak jemné nuance v tělesném napětí.

Po čase jsme se začali navštěvovat a trávit celé hodiny povídáním si s mým

tátou o životě, o souvislostech mezi lidskou myslí a tělesným napětím. Vzá

jemně jsme se obohacovali, učili se jeden od druhého a plánovali si, v čem

všem bychom mohli vzájemně spolupracovat.

Od roku 2012 jsme začali společně přednášet o souvislostech mezi těles

nou bolestí a aktuálním životním příběhem. Skloubili jsme dohromady svoje

poznatky a vytvořili koncept, který celkově pomáhá člověku měnit jeho ži

vot. Učíme svoje klienty techniky, jak pracovat s vlastní hlavou, abychom se

dostali k větší životní radosti, a zároveň učíme, jak vnímat a pečovat o své

tělo, abychom si mohli pomoci od bolesti.

15

V roce 2015 jsme spojili naše praxe a začali spolupracovat i v oblasti indi

viduální péče o klienty. Konzultujeme jednotlivé příběhy, abychom dokázali

svoji péči zacílit ještě přesněji a důsledněji.

Jelikož jsou naši klienti spokojení, a my tudíž měli čím dál více práce, roz

hodli jsme se posunout svoji spolupráci ještě dále. S naším společným ka

marádem Slávou Černým jsme rozjeli on-line vzdělávání, abychom mohli

alespoň na dálku pomáhat i klientům, kteří nemohou absolvovat naše kur

zy nebo individuální konzultace v  Praze. Spustili jsme projekt Dovychovat

(www.dovychovat.cz). V něm se zaměřujeme na to, aby každý jeho dospělý

účastník pochopil souvislosti, které mu pomohou stát se radostným, zodpo

vědným, sebevědomým a laskavým člověkem. Každý na našem webu může

najít odpovědi na otázky týkající se práce se stresem, komunikace v nároč

ných situacích, výchovy dětí, tělesného cvičení a výživy.

Jako nejdůležitější však vnímám, že jsme přátelé už více než deset let,

jsme schopni vzájemně si pomáhat, sdílet svoje životní zkušenosti a  dělit

se o všechny radosti i bolesti. A přestože jsme každý povahově trochu jiný,

jedno máme společné: máme radost z pomoci druhým a svoji práci děláme

pořádně.

PRINCIPY

FUNGOVÁNÍ

TĚLA

ROZDÍLY V PŘÍSTUPU

KLASICKÉ A CELOSTNÍ

MEDICÍNY

Možná jste už četli krásné porovnání těchto dvou medicínských světů, které se, podle mého názoru, musejí prolínat. Západní medicína chce žijící květinu rozřezat na nejmenší části a zjistit, co přesně se v ní skrývá za struktury a látky. Východní medicína vystavuje květinu různým podmínkám a pozoruje, jak bude květina reagovat.

Jinými slovy: klasická medicína jde

po příznaku. Což je v mnoha přípa

dech pozitivní. Mám zlomenou kost,

specialisté mi ji napraví a  zafixu

jí; zachrání mi život při infarktu tím,

že mi zprůchodní cévy... Ale u  dal

ších zdravotních obtíží to už nemusí

být právě nejlepší řešení. Při bolesti

hlavy dostane pacient léky na bolest nebo na prokrvení. Ještě je možné udělat odborná vyšetření, aby se odhalily možné patologie. A to je vše. Hlava může bolet dál, ale pacient je podle klasické medicíny zdráv. Udělá se všechno pro to, aby byly vyloučeny

VYŠETŘENÍ DOTEKEM MI

NIKDY NELŽE A DÁVÁ MI

PŘEHLED O PODMÍNKÁCH,

V NICHŽ PACIENT ŽIJE.

19

Rozdíly v přístupu klasické a celostní medicíny

veškeré možné příčiny – a pacient si stejně může nadále stěžovat na své

bolesti. Daný problém se tedy nepodaří vyléčit ani s použitím nejmoderněj

ších, běžně užívaných metod.

Bolesti páteře mohou mít stejnou typologii léčby. Na stav páteře se může

me podívat díky rentgenu a  jiným zobrazovacím přístrojům. Buďto je stav

pacienta vhodný k operaci, anebo není a řeší se konzervativně. Různí spe

cialisté daného oboru mohou mít samozřejmě různé názory. Třeba přístup

k operacím se liší od neurochirurga k neurochirurgovi. Někdo chce opero

vat hned, jiný nechá čas a  možnost pro „přirozené“ zhojení. Také pacient

je strůjcem svého léčebného příběhu a může si vybrat (samozřejmě pokud

nejde o život), jak bude on sám chtít postupovat. Samotnému se mi stalo, že

bylo nutné pacienta odkázat na operaci, ale také to, že jsme i velký nález

na ploténce vyléčili použitím konzervativních technik.

Západními a vyspělými technikami a přístupy

se dozvíme, jaký je stav ploténky a přilehlých struktur.

Mě samotného ale mnohdy tento nález moc nezajímá.

Spíše mě zajímá důvod, proč ploténka či páteř

nevydržely.

Pídím se po příčině. Vím, že dráždění nervu nebo prasklá ploténka mají pro

vznik své důvody. A také možnosti, jak se přirozeně opravit. Používám ce

lostní přístup, který se zamýšlí nad tím, co a  jak v  těle reaguje na způsob,

jakým pacient žije. Zda může za jeho bolesti neideální postavení páteře,

stres, viróza nebo to, že se celý den nepohne a ani si nezacvičí. Obrovskou

výhodou ve zvažování léčebného postupu je samozřejmě moje vyšetření,

vyšetření palpací (dotekem) a rozhovor s pacientem. Vyšetření dotekem, při

kterém jsou mým hlavním objektem bolestivé body na těle a místa se změ

nou napětí, mi nikdy nelže. Je to právě ten důležitý faktor, který mi dává pře

hled o podmínkách, v nichž pacient žije, a o tom, a jak na ně reaguje. Tedy

proč daná bolest mohla (nebo nemohla) vzniknout.

20 KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU Léčebných metod a přístupů k tělesné bolesti je samozřejmě mnoho. Představte si, že vás bolí loket a  nechcete jej léčit medikamenty ani obstřiky. Právě takovou pacientku jsem přijal. Přišla s  bolestí pravého lokte, která ji omezovala v  běžném používání ruky. Rovněž ji trápila bolest šíje a  ramen. Zatím navštívila pouze terapeutku čínské medicíny, která indikovala směs čínských bylin a  akupunktury. Moje pacientka měla dojem, že jí tato léčba pomůže od bolesti hlavy a šíje, ta ji však stále obtěžovala. Nakonec se bolest rozšířila i na loket a nelepšila se. Měla četné blokády žeber a páteře v hrudní i krční části. Nicméně její nález nebyl obvyklý a nesvědčil pouze o bolesti z fyzického přetížení. Pacientka se jevila nápadně stažená do sebe a byla u ní patrná větší ztuhlost.

Ptal jsem se jí na různé věci s cílem

dozvědět se, co v  sobě pociťuje.

Z  jejího povídání mě zaujalo téma

smrti manžela, vyzdvihla ho jako

nejdůležitější. Manžel je po smrti

sedm let a  ona nyní žije sama. Ptal

jsem se jí, jak to cítí, co všechno se

stalo a jak to prožívala. Když začala

povídat, rozplakala se. Měla v sobě

smutek. Vyprávěla mi, jaký to byl

skvělý chlap a  jak jí chybí. Na dru

hou stranu se prý ve vztahu vysky

tovaly určité aspekty, které nebyly

úplně podle jejích představ. Nedokázali se o těchto věcech bavit. Nemohli tato témata řešit a na základě toho vnímat, že k sobě mohou mít blíž. Kvůli tomu, že to nedokázali, byla naštvaná na sebe a trochu i na něj. V její mysli i po návštěvách různých „poradců“ (kineziologů) stále zůstávaly emoce, které způsobovaly viditelnou reakci. Živost emocí, které se projevovaly v jejím těle, se jí povedlo postupem času vyřešit. Své emoce, smutek a prázdnotu si tak sama díky různým technikám zpracovala. Naučila se je proměnit ve fakta. Proto již nezpůsobovaly smutek takového rázu, aby škodil páteři a  kloubům. Její příběh a  manželova smrt byla již odžitá témata a bolest se jí poté vyhýbala.

JEDNOU MĚ NAVŠTÍVILI

TŘI PACIENTI S BOLESTMI

V OBLASTI HORNÍCH

KONČETIN A RAMEN.

KAŽDÁ BOLEST MĚLA

JINÝ DŮVOD, ALE NA

REHABILITACÍCH BYLY

LÉČENY TÉMĚŘ STEJNĚ.

21

Rozdíly v přístupu klasické a celostní medicíny

Myslím, že je důležité bavit se o správné indikaci léčby u zmíněných přípa

dů. Ačkoli sám považuji východní medicínu v preventivní a částečně i v lé

čebné rovině za přínosnou, nyní se jedná o  rozporuplný přínos nesysté

mové léčby pacienta. V  léčení naší pacientce pomohlo uvědomit si své

naladění a to společně s lehkým cvičením její stav normalizovalo.

Nesystémové léčení pacienta se samozřejmě neděje pouze ve spoje

ní s  čínskou medicínou. Běžně se mi stává, že mě lidé vyhledají po reha

bilitaci, která se zaměřovala pouze na důsledek, nikoli na příčinu. Jednou

mě během pouhého týdne navštívili tři pacienti, kteří přišli pro velké bolesti

v oblasti horních končetin a ramen. Každá bolest měla jiný důvod, ale na re

habilitacích byly léčeny téměř identickou metodou, zejména lokální masáží

a  elektroterapií. Lidé často přicházejí po pěti až deseti návštěvách jiného

zařízení, a když jim vysvětlím, čeho se problém opravdu týká, a oni se mnou

na návratu svého zdraví spolupracují, vidí na sobě pozitivní výsledky vel

mi rychle. Stává se mi, že znovu přijdou teprve tehdy, když zapomenou na

úkoly a cviky, které mají dělat doma. Což může být i po velmi dlouhé době.

22

NAPĚTÍ A MECHANIKA

POHYBU

Abychom dokázali lépe porozumět tomu, proč tělo bolí, když svaly

správně nefungují nebo když máme nějaká trápení, zkusím zde jen lehce

nastínit základní teorii, jak lidské tělo funguje. Nebo lépe řečeno jak by fun

govat mělo, pokud by vývoj dítěte i zátěž na dospělého během jeho života

probíhaly správně.

Když si představíme malé miminko, jeho mechanika základních vzorců po

hybu se vyvíjí se zráním mozku a nervových struktur ihned po narození. Při

bližně po prvních šesti týdnech života se do funkce dostává důležitá souhra

dvou svalových skupin, které obrazně řečeno jdou proti sobě, a tím vzájem

ně spolupracují. Jejich aktivita a harmonie mají po celý život vliv na správné

zatížení páteře i kloubů. Právě v tomto věku se spolupráce zakládá. Pohyb

a zátěž na klouby jsou tak rovnoměrně rozloženy na hlavici a jamku, z nichž

se kloub skládá. To v praxi znamená, že například při chůzi se nemá stáčet

koleno směrem dovnitř – do „X“. Nebo že se páteř nemá hrbit. Sami sebe

můžete zkontrolovat, když se podíváte do zrcadla. Zmíněná svalová souhra

se masivně začne vytvářet už od doby, kdy děťátko vstává a  chodí, a  po

kračuje do dvanácti let. Poté se může samozřejmě zdokonalovat  – nebo

naopak degradovat, to když dítě prosedí většinu svého dětského života za

školní lavicí a pak doma u počítače.

23

Napětí a mechanika pohybu

Během růstu dítěte se utvářejí mechanismy mozkové kůry, které jsou důle

žité pro pohybový projev nebo pohybové dovednosti, tedy zapojení svalů.

Nemají na starosti pouze sílu, ale i představu, provedení a plánování pohy

bu. Jsou to takzvané ideomotorické funkce, které dítěti umožní představit si

a vykonat celý pohyb, a tím si jej i lépe osvojit. Jsou předpokladem pohybo

vé koordinace a efektivity. Každý z nás se určitou dobu učil psát, zavazovat

si tkaničky, házet míčkem, střílet na branku či dělat nějaký sport. Čím více

s  dětmi provádíme nejrůznější zábavné pohyby, jako jsou kotouly, válení

sudů, račí chůze, házení míčku, tím lépe a rychleji dokážou vnímat své tělo.

Každý z nás má jinou citlivost pro své tělo a jeho „ovládání“. Na kvalitě po

hybu se podílí naše schopnost vnímat okolí a zároveň schopnost vnímat, co

se odehrává uvnitř nás samotných. K tomu využíváme zrak, sluch, hmat (kož

ní vnímání všeobecně), ale také například propriocepci, což je složitý název

pro vnitřní zrak našeho těla, který je tvořen receptory v kloubech, šlachách,

svalech, kloubních pouzdrech a kůži. Tento systém nás informuje o tom, zda

máme vsedě nohu přes nohu, jestli je noha ohnutá, nebo natažená, zda

máme ruku ve vzduchu, nebo položenou na stole, nebo jestli dýcháme do

břicha. Vnímání polohy některé z částí našeho těla je pro pohybové doved

nosti zásadní.

Ve své praxi se bohužel moc často nesetkávám s tím, že by mí klienti vníma

li své tělo do té míry, aby dokázali přesně popsat konkrétní místa své boles

ti nebo že by při cvičení vnímali své tělo dostatečně. Mám však zkušenost,

že i v dospělosti může člověk tuto citlivost postupně natrénovat. Jak? Jen

si zkuste představit a uvědomit šíři svých ramenou, hloubku svého hrudní

ku, velikost plosky nohy nebo šířku své pánve. Představa o vlastním těle se

vyvíjí a je možné ji trénovat, z nějaké části je nám však dána. Respektive je

nám dána citlivost nervové soustavy pro vnímání sebe sama.

Ano, nervová soustava je ten složitý počítač, který

zpracovává veškeré podněty z těla i z prostředí kolem

nás. Není automaticky dáno, aby kvalitní citlivost mělo

vždy každé dítě.

24 KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU Tato citlivost se rozvíjí ruku v ruce se spokojeností a klidem, ve kterém dítě žije a vyvíjí se. Pokud dítě dostává před narozením i po něm to, co potřebuje, vyvíjí se přirozeně vnímavě nejen jeho nervová soustava, ale i  jeho osobnost  – jeho já. Spokojenost dítěte je úzce spjata s  jeho pohybovým projevem i s úrovní vnímání sebe sama. Pohybové a psychické funkce jsou odrazem vnímání nervové soustavy. Její úroveň se ladí během vývoje.

Správné naladění nervové sousta

vy přímo souvisí s  prožíváním živo

ta v  radosti, spokojenosti a  jistotě.

A  to je fenomén, který se vytváří

v průběhu vývoje děťátka. Od poro

du až asi do 11 let u  holčiček a  při

bližně do 18 let u  chlapců. Toto je

oblast, která je spojena s výchovou

dětí a přístupem k nim a věnuje se

jí Milan. Za svou téměř dvacetiletou praxi vidím, jak obrovsky je provázáno vnímání vlastního těla a sklon k bolesti s tím, co všechno jsme si v dětství prožili, kolik jsme toho v sobě museli potlačit, zablokovat, uzavřít, nevnímat a vytěsnit. Obrovské množství informací o  vnímání vlastního těla mi poskytují lidé už jen tím, že se na ně dívám. Všude možně. Na hřišti, chodníku, při sportu, v metru nebo než ke mně přijdou z čekárny do ordinace. Často se mi stává, že jdu po ulici a  jen tak pozoruji lidi. Vidím někoho, kdo má nestabilní pánev, takže „kroutí zadkem“ při chůzi zprava doleva. Tím si přetěžuje páteř, je v určitých místech nestabilní a dříve či později bude mít takový člověk potíže se zády, s kyčlemi nebo koleny. Pak vidím někoho jiného na ulici při takové chůzi, kdy má stabilní pánev a  pouze klade nohy před sebe. Záda drží, jak mají, pánev se během chůze příliš nehýbe, je stabilní, a svaly hýždě fungují uvolněně. Pravděpodobnost bolesti či úrazu spodní páteře je tak u něj mnohem menší. Při sportu je možné pozorovat schopnost člověka povolit či stabilizovat trup, vnímat dynamiku jeho pohybu, a tím si udělat obrázek o jeho dispozici pro

POHYBOVÉ A PSYCHICKÉ

FUNKCE JSOU ODRAZEM

VNÍMÁNÍ NERVOVÉ

SOUSTAVY. JEJÍ ÚROVEŇ

SE LADÍ BĚHEM VÝVOJE.

25

Napětí a mechanika pohybu

vznik bolesti. Když jsem s dceruškou na hřišti, sleduji i ostatní děti. Pozoruji,

v jakém postavení kladou nožičky na zem, jak dokážou být stabilní při lezení

na různých prolézačkách, jak dalece se například při chůzi kymácejí apod.

Čím více si s  dětmi hrajeme a  rozvíjíme jejich tělesné vnímání skrze šplh,

skok, běh, plazení, házení, houpání nebo chození po úzkých kládách, tím

lepší základ vnímání sebe sama dostávají do života. Toto vnímání, stejně

jako jistota, klid a radost jsou podmínkou pro správnou stabilitu těla. Takže

trupová stabilita a stabilita končetin budou vždy souviset s celkovým přístu

pem k dítěti. Psychický a pohybový vývoj jde vždy ruku v ruce a je dobré si

uvědomit, že pohyb je mimo jiné vyjádřením pohody dítěte. Psychická ne

pohoda se vždy nějak odrazí na nestabilitě trupu či jiných kloubů. Samozřej

mě se zde nebavíme o vrozených vadách nebo stavech po úrazech.

Jak už jsem uvedl, svalové skupiny musejí být v rovnovážné činnosti. Infor

mace vedoucí do mozku a ven tuto rovnováhu zajišťují. Stejně tak je tomu

ale i v dalších tělesných pochodech.

Balanc. Rovnováha. To je základní pravidlo v přírodě,

vesmíru i v lidském těle. Proto i hladina cukrů nebo

tuků v krvi potřebuje být v mezích, které jsou pro lidské

tělo v pořádku. Roli hraje nejen příjem a výdej těla, ale

také to, v jaké jsme psychické pohodě. Co se děje uvnitř

naší mysli.

Trávicí enzymy, jejich výroba, účinnost a množství jsou velmi citlivé a ovliv

něné tím, co jíme a jak jíme. A také jak a co uvnitř sebe prožíváme (v psy

chické rovině), dáváme najevo, komunikujeme a „opravujeme“.

Rovněž hladiny hormonů a  příjem vitaminů a  minerálů potřebují svou rov

nováhu. Tělo si ji v  mnoha případech hlídá samo, a  to i  relativně dlouho.

Ne však donekonečna. Při nevěnování pozornosti rovnováze výdej/příjem

se tělo vyčerpává. Na vyčerpání svých rezerv nás tělo může upozornit rov

nou nemocí nebo stavy, kdy cítíme, že se nám například hůře tráví, jsme

26 KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU unavení, přibíráme na váze nebo nás něco bolí. To jsou známky a příznaky stavu, kdy bychom měli aktivně zjišťovat, co může našemu tělu kvůli tomu, jak žijeme, přitěžovat. Proč se chová jinak než obvykle, jinak, než kdyby bylo zdravé. Nechci, aby to vyznělo, že si nemůžeme dovolit být nemocní. Chci jen upozornit na moudré vnímání našeho moudrého těla. Abychom my mohli být těmi, kdo se o něj z velké části starají. Jak obrovská je citlivost a moudrost těla, dokazuje třeba těhotenství. Mnoho žen pozná ještě dříve, než jim vyjde pozitivní těhotenský test, že něco nemohou jíst, nemají na to chuť a že jim dělá dobře jiné jídlo. Lidské tělo ví, co potřebuje. Je vystavěno na přesných zákonitostech a  principech. Není přizpůsobeno tomu, co všechno musí člověk v dnešní době dělat, zpracovat, vydržet apod. Proto právě v  moderní době musíme s  tělem  – a  tedy i s myslí – pravidelně pracovat.

Člověk je dnes ve stadiu, kdy jeho

schopnosti technické, materiální, spor

tovní a  vůbec veškeré lidské činnosti

jsou na velmi vysoké úrovni. Někdy za

cenu, že člověku jeho úsilí a odevzdá

ní se profesi, úspěchu, penězům a  ji

ným věcem bere radost ze samotného

žití. Právě fakt, že se nezamýšlíme nad

tím, co má být pravou podstatou zdra

ví a  naplněného života  – radost z  bytí a toho, co dělám –, má vliv na to, že tělo ztrácí zdraví. Měl jsem řadu pacientů, u nichž za výhřezem ploténky, ztuhlou páteří, bolestí apod. stála právě témata, která si mysl neuměla zpracovat. V hlavě byl přetlak negativních emocí. Člověk se potřeboval zastavit. Naše mysl vyžaduje stejné věci, principy, stejnou „obživu“ jako před sto lety. Technologický pokrok je nyní úplně jinde, ale lidská podstata potřebuje pořád to samé. Jsem přesvědčen, že tělesné funkce jsou spojeny se spokojeností podstaty člověka. Jeho stavem duše. Mysli. A nemyslím tím „ezoterické řeči“. Myslím

MYŠLENKY MĚNÍ

FUNGOVÁNÍ

NAŠEHO PŘESNĚ

NAPROGRAMOVANÉHO

TĚLA.

27

Napětí a mechanika pohybu

tím pravé principy fungování a spokojenosti dvou podstat: ženy a muže. Ra

dost v životě je prvořadým činidlem pro zdraví těla.

Myšlenky nám tedy mění fungování našeho přesně naprogramovaného

těla. Vzpomínám si na jednoho pacienta, u kterého byly bolesti zad výsled

kem kombinace jeho stresu a péče o tělo. Byl to úspěšný člověk, ale jeho

stres mu pomáhal k nehlídané životosprávě a přibírání na váze. Měl boles

ti v zádech, které nereagovaly ani na sport a cvičení. Bavili jsme se o tom,

co a jak má vliv na vznik bolesti a hlavně na její přetrvávání. Chtěl se svým

stavem něco udělat, takže se začal učit si uvědomovat, co přesně mu způ

sobuje stres a co mu mimo jiné startuje chuť k jídlu. Ruku v ruce s tím přišla

i  kontrola toho, co musí a  nemusí jíst. Udělal velké změny ve svém den

ním režimu a  ty se hned a  dlouhodobě projevily na jeho trávení, ukládání

tuků a na jeho osobním pocitu ze svého těla. Poté co svou váhu zredukoval

o deset kilo, jeho záda byla i bez původního cvičení v pořádku. A stejně tak

byl spokojenější i v životě, se svým životním režimem. Jeho životní rytmus

a vnímání sebe sama se mu pak staraly o jeho váhu automaticky. A záda se

už neozvala.

28

FYZIOTERAPIE BOLESTI

Podstata mé práce samozřejmě spočívá v  tom, že pomáhám lidem se

všemožnými bolestmi pohybového ústrojí. Nejvíce řeším bolesti beder

ní páteře, hlavy, krční páteře a  různých kloubů. Jejich důvodem je nejčas

těji svalové přetížení (svalovou nerovnováhou) a  bolest způsobená někte

rým ze strukturálních nálezů na páteři či kloubu. Například výhřez ploténky

nebo artróza kloubu. S problémy přicházejí jak lidé, kteří pracují, sedí, jezdí

v autě, tak i ti, kteří sportují. Bolest je tedy fenomén, který se nevyhýbá žád

né skupině lidí a může navštívit každého z nás.

I když mohou mít bolesti i sportovci, pohyb je pro lidské tělo pořád důleži

tý. Svaly v  těle často nefungují automaticky dobře, jejich funkce se v  čase

mění, a proto je dobré znát pár komplexních cviků na nejdůležitější svalové

sou hry v těle. Takové cvičení má různou náročnost, a když se je naučíte, ne

zabere vám mnoho času.

Druhou skupinou, která ke mně chodí, jsou rodiče malých dětí. Kojenců

i  starších. Přicházejí, protože chtějí zkontrolovat, jak probíhá pohybový vý

voj jejich děťátka. Nebo mě navštěvují rodiče (nebo často babičky), kteří již

nějakou odchylku v pohybu dítěte vnímají. U kojenců je péče o pohybový

vývoj snazší v  tom, že je možné naučit rodiče cviky, a  ti, pokud to zvláda

jí, vycvičí mozek a svalovou spolupráci velmi přesně. U starších dětí to tak

snadné není. U  nich volím cviky, které formou hry posilují oslabená místa

na těle. Protože jsou to často komplexnější cvičení, musí s nimi rodič cvičit

29

Fyzioterapie bolesti

doma, což předpokládá, že daný cvik samozřejmě sám pochopí. Ne vždy je však rodič při cvičení doma důsledný a ne vždy je vztah rodič–dítě na takové úrovni, aby se oba dva na cvičení domluvili a dodržovali jej. Při vzpomínkách na své začátky si říkám, jaké jsem měl štěstí, že jsem mohl začít s léčbou pacientů a pomáhat jim s bolestí tak záhy, ve druhém ročníku studia na lékařské fakultě. Už tehdy za mnou chodili lidé různého stáří, s  různými stavy a  po různých zkušenostech s  nějakým typem fyzioterapie. K mé i pacientově radosti jsem už tenkrát pomáhal i těm, kteří pomoc nikde jinde nenašli. Samozřejmě jsem si od počátků své klinické praxe všímal, že jsou i lidé, na které aplikuji vše, co znám, hodně se jim věnuji, a jejich bolest se stejně nelepší. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Psal se rok 2000 či 2001 a  začali za mnou docházet první pacienti  – živě si vybavuji okamžiky, kdy nebylo možné nějakou část páteře rozhýbat, uvolnit dlouhodobě sval nebo jsem ještě nedokázal přesně určit pravý důvod bolesti... Jak jsem již zmínil, po dokončení vynikajícího kurzu Vojtovy metody v Olomouci jsem potkal Milana Studničku. Měli jsme možnost společně, i s jeho tátou, probírat problémy tělesné i psychické. Zjistili jsme, že psychika – stejně jako tělo – musí mít splněny jisté pevné body, aby fungovala dobře. Proto jsem tehdy začal vnímat své stavy mysli, svá naladění, rozladění a  podobné emoce. Vnímal jsem na svém těle, jaké mají projevy. Jaká nálada ovlivňuje které místo na těle. Jak se s tím dá cvičit, jak bolest ustupuje nebo neustupuje. Začal jsem na nich pracovat.

Najednou se moje znalost tělesných

problémů začala rozrůstat o  nové di

menze. Uvědomoval jsem si onu pro

vázanost těla, mysli a  tělesné boles

ti. Možnosti diagnostiky a léčení mi do

sebe daleko více zapadaly v korelaci

s tím, jak se může někdo z pacientů –

nebo já sám – cítit v určité situaci, kterou uvnitř sebe prožívá. Můj terapeutický přístup, zpočátku opřený pouze o komplexní znalosti péče o tělo, se zásadně obohatil zkušeností s prací na

STRACH MÁ VLIV NA

NAŠE ZDRAVÍ. ZATĚŽUJE

PÁTEŘ I CELÉ TĚLO.

30

KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU

vlastní psychice a uměním spojovat si fyzickou bolest a nepohodlí s tím, co

prožívám. Od té doby uplynulo více než osmnáct let.

Velmi mě zaujalo a doteď mě uchvacuje, jak se

sval může stáhnout do neuvěřitelných podob – ať už

kvůli tomu, že nějakým způsobem cvičíme, sedíme

či sportujeme, tak kvůli tomu, že v sobě máme silné

emoce.

Strach, úzkost, výčitky či smutek totiž člověka dlouhodobě vyčerpávají.

Mění tuhost tkání a také postavení páteře. Rukama mi prošlo tolik životních

příběhů, bolesti a uzdravení... A také tolik pomoci lidem, která jim umožnila

žít normální, dobrý život bez bolesti a trápení. Nacházení klidu, spokojenosti

a možností do hloubky vnímat pravou podstatu bolesti a případný vliv psy

chiky na ni mi umožnilo léčit o značný kus lépe.

Těch příkladů z praxe je a bude celá řádka, některé zaznívají v této knize.

Je neuvěřitelné, jak se dá pozorováním postavení těla pacienta a jeho tvaru

páteře, vnímáním funkce kůže, slov, které pacient používá, a celkovým do

jmem z něj určit, odkud jeho psychický problém pramení. Ten problém, kte

rý se může i nemusí zřetelně projevit ve vzniku bolesti v těle.

Vzpomínám si na jednu milou dámu – tehdy jí bylo kolem padesáti let a měla

jednadvacetiletého syna. Přišla ke mně s bolestí spodní páteře, s výhřezem

ploténky, ze kterého vystřelovala bolest do nohy a  ta ji velmi omezovala

v  normálním životě. První návštěvu jsem řešil pouze její blokády, uvolnění

částí páteře a svalů, naučil ji cvičení apod. Po čtrnácti dnech přišla s tím, že

bolest je stále stejná. Nezdálo se mi to. Vyšetřil jsem ji znovu a sdělil jí, že

mi nesedí její nález, a proto se jí budu ptát. Z našeho rozhovoru vyplynulo,

že má strach o svého dospělého syna. Musí mu volat, neustále se ujišťovat,

zda dojel tam, kam měl, zda je v pořádku, zda má co jíst apod.

Strach měl vliv na její zdraví. Scházela jí schopnost relaxovat, regenerovat.

Zatěžovala páteř i  celé tělo. Její strach měl samozřejmě vliv i  na samotný

31

Fyzioterapie bolesti

vztah se synem. Ona ho svou neustálou péčí samozřejmě, řekněme, rušila.

Povídali jsme si o jejím strachu do hloubky a dostali jsme se k původnímu

důvodu toho, co se dnes v  její realitě naplno projevuje. A  to byl její vztah

s maminkou. Neměla s ní vyřešená některá témata. Vadilo jí to. Věděla, že

s ní vždy chtěla mít čistý stůl. Proto se u ní kupil strach a úzkost a ty ovliv

ňovaly její současné bytí. Řekli jsme si, jak zacházet s myšlenkami, které ji

ohledně maminky napadaly, a na příště dostala domácí úkol. Přišla za dal

ších čtrnáct dní a byla jak bez bolesti páteře, tak bez vystřelování bolesti do

nohy. Zázrak? Ne. Jen její já  – její podstata  – vnímalo něco, co jí v  životě

přitěžovalo, čemu potřebovala ulehčit. Ulehčit své mysli. A účinek na tělo na

sebe nenechal dlouho čekat.

Píšu to, protože jsem přesvědčen, že terapeut by se měl umět naladit na

pacienta. Má být schopen hovořit o  životě, nejen o  své odbornosti, a  tak

lépe léčit. Jenže k tomu je třeba studovat hlavně sám sebe, chápat smysl ži

vota, odhlédnout od vlastních ekonomických výhod, zisků a tabulek. Vnímat

především člověka.

Pokud bych byl zahleděn pouze do své profese, do toho, co jsem se naučil

na lékařské fakultě, jistě bych byl dobrým terapeutem.

Jestliže ale vnímám život a duši člověka, získá terapie

jiný rozměr i přínos pro mě i pro pacienta. Jsem rád,

že si mohu sám volit svůj styl léčby a nejsem primárně

veden hlavně tím, splnit nějaké normy, tabulky

a vykázat výkony. Umožňuje mi to více vnímat pravé

důvody bolesti těla.

Uvědomuji si, že se někomu může zdát můj přístup divný, moc blízký, ne

zvyklý apod. Můj názor a přesvědčení však je, že pokud už člověk žije, tak

má koukat, aby byl člověkem. Aby byl lidský, i  když někdy je život pěkně

drsný a uspěchaný. Já sám vnímám, jak se musím starat o svůj klid a dělat

si čas na sebe, když chci poskytovat lidem ústraní, klid a prostor, kde mo

hou vše ze sebe shodit, a nastartovat tak lepší podmínky pro hojení svých

32 KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU bolestí. Taková práce mi dává smysl. Nejednou se mi dostane krásných reakcí. Lidé mi dávají najevo, jak je můj přístup k nim nabíjí. Má na ně vliv. Jsou to osobní sdělení. Jedno z  mnoha uvádím. Napsala mi ho e-mailem moje pacientka před třemi lety. Měla potíže, které byly úzce spojeny s jejím vnitřním neklidem. Byla u mě jednou a v jejím životě se něco změnilo:

Dobrý den,

chtěla jsem se Vás na něco zeptat. Co přesně jste se mnou udělal? Já jsem od Vás

odešla téměř ve změněném stavu vědomí, asi tak, jako kdybych si vzala nějaké léky

na uklidnění. Byl to pocit absolutního klidu, pohody, vnitřního míru, doma jsem si

pak lehla a spala. Už jsem to v životě párkrát zažila, třeba po dlouhém čchi-kungu,

ale asi nejvýraznější byl tento pocit po psychomotorické terapii, kde se simulovala

dekou mateřská náruč. Nechápu však, kde se to vzalo po hodině s vámi.

ADHD, které mi diagnostikovali, je vlastně určitý vnitřní neklid, který se tiší tím, že

musíte krmit pozornost stále jinými podněty. A to v tomto stavu, do kterého jste mě

dostal, zmizelo. Používáte nějakou práci s energií, o které jste mi neřekl? Míváte

tyto zpětné vazby i od jiných pacientů?

Díky za odpověď.

JM Můžeme si společně uvědomit, jak moc může pochopení, vnímání, naslouchání a vedení pacienta jistým směrem napomoci úpravě jeho stavu. Tady pacientka mluví o  energii. Nepoužívám žádné nadpřirozené prostředky. Mluvil jsem s ní o jejím prožívání životních situací a spojil jsem s tím její fyzický problém. To vše ji uvedlo do stavu, který popisuje.

Můj názor je, že pokud někdo léčí

bolest, měl by nad stavem pacien

ta přemýšlet i  v  kontextu jeho pro

žívání, jeho životního příběhu. Zažil

jsem nespočet stavů, kdy za těles

nou bolestí a  jiným neduhem byla

schována právě psychická tíže

LIDÉ SE ČASTO

NEDOVEDOU UVOLNIT

KVŮLI SVÝM MYŠLENKÁM.

33

Fyzioterapie bolesti

a trápení. Často se lidé nedovedou uvolnit kvůli svým myšlenkám, jež v nich

vytvářejí podprahové či vědomé napětí. Když nad tím vším přemýšlím, zno

vu se dostanu k  myšlence, nebo spíše k  zásadní potřebě důvěry, doteku

a bezpečí pro děti. Právě proto, aby se jejich mysl a stabilita vyvíjely v dět

ství co nejoptimálněji k vnitřnímu klidu.

ZMĚNA ZAČÍNÁ V MYSLI PACIENTA

Vzpomínám si na jeden krásný příběh své pacientky. I když z něj může tro

chu mrazit. Přišla ke mně kvůli bolestem bederní páteře, v oblasti SI sklou

bení (spojení pánevních kostí a  křížové kosti). Řezavá bolest jí procházela

touto oblastí, projevovala se dovnitř do břicha, místy i do kyčle i třísla. Její

nález nebyl vůbec obvyklý vzhledem k tomu, jak bolesti popisovala, a proto

jsem si s ní rychle popovídal a sdělil jí, že se mi to nezdá. Stav svalů a pá

teře zkrátka vůbec neodpovídal místům bolesti, neměla významné bloká

dy v  páteři ani ztuhlá místa. 95  % lidí v  jejím fyzickém stavu necítí žádnou

bolest.

Po rozhovoru s  ní jsem nebyl o  moc moudřejší. Všechno jí dle jejích slov

klapalo, práce má hodně a baví ji, manžel je v pohodě, vztahy s rodiči také

a prostě není žádný důvod nežít „šťastný život“. Ráda si zašla do baru dát si

drink a to jí vždy pomohlo. Bavil jsem se s ní dál a detailněji. Několikrát jsem

různými formami zmínil, že onen nález na těle mi nepasuje k tomu, v jakých

místech se její bolest objevuje. Až ke konci terapie naznačila, že by moh

la mít lepší vztah se svým otcem. Dal jsem jí tři cviky na souhru svalů kolem

kyčle a  spodní páteře, poté odešla. Kontrolu jsme naplánovali za tři týdny.

Chtěl jsem, aby se do jejího stavu případně promítl vliv cvičení. Přišla a sdě

lila mi, že bolesti má stejné, i když cvičila poctivě. Zlepšení žádné a bolesti

ji souží dál.

Navázal jsem s ní rozhovor právě tam, kde jsme minule skončili, a ptal se,

co myslela tím, že by mohla mít lepší vztah s tatínkem. S nevelkým zájmem

34 KAŽDÁ BOLEST MÁ SVOU PŘÍČINU odpověděla, že on chtěl mít kluka, přistupoval k ní jako ke klukovi a měl na ni velké nároky. Neustále jí kladl na srdce, že musí vydržet, nesmí si v životě stěžovat, jen tak bude úspěšná. Hodně toho dosáhne a právě to ji bude dělat v  životě šťastnou. Nevnímala v  něm otce, který k  ní přistupuje jako k dceři. Pohovořil jsem s ní o hodnotě člověka – na čem je založena, jak si hodnotu člověka mnohdy vysvětlujeme a stavíme jinak, než nám je přirozeně dána. Musel jsem ji poslat na terapii ke kolegovi Milanu Studničkovi. K němu přišla s tím, že vlastně neví, proč jsem ji tam poslal, a že je u ní všechno v pohodě. Až postupem času si byla ochotna přiznat, že ji tatínek svým způsobem výchovy formoval a že je nucena tímto vzorcem zadržovat v sobě emoce, dřít v práci, kde fungovala na vysokých manažerských postech. Tvrdě pracovala a jela a jela. Později byla v zemi, kde právě pracovala, vyšetřována a léčena na výhřez ploténky. Vše se upravilo až po změně přístupu k sobě a práci. Do té doby ji bolest trápila. A  vlastně ji v  hloubce trápilo i  to, jak otec přistoupil k  jejímu já, ke své dceři. Holčička, potažmo žena potřebuje ke zdraví hlavně radost, a ne výkony. Pokud ji nemá, má to vždy dopad na tělesné funkce a na to, jak se jí žije. Naopak uvědomění si sebe sama, svých motivů a důvodů prožívání i  své role je těsně spjato s  nápravou fungování pohybového systému i  jiných tělesných pochodů.

V  roce 2015 jsem přijal do péče ženu,

maminku tří dětí. V té době jí bylo 40 let

a  trápila ji bolest hlavy a  krční páteře.

Na svůj věk byla nezvykle hodně nahr

bená a ztuhlá. Chodila a chodí ke mně

relativně často. Pracovali jsme intenziv

ně na uvolnění páteře, zablokovaných

žebrech, ztuhlých svalech a  dalších

místech, která jí bolest způsobovala. Tak šel měsíc za měsícem. Až po třech letech práce s páteří mi řekla, že si konečně i bez mé účasti dokáže páteř uvolnit křupnutím sama. Při cvičení jí

HOLČIČKA, POTAŽMO

ŽENA, POTŘEBUJE

KE ZDRAVÍ HLAVNĚ

RADOST, A NE VÝKONY.