načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kávu ne, radši infuzi - PhDr. Vladimír Špidla; Magdalena Frouzová

Kávu ne, radši infuzi

Elektronická kniha: Kávu ne, radši infuzi
Autor: ;

Bruselské postřehy českého eurokomisaře ... a zákulisní historky jeho asistentky Vladimír Špidla, donedávna evropský komisař pro sociální záležitosti, a jeho bývalá asistentka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  114
+
-
3,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 67.4%hodnoceni - 67.4%hodnoceni - 67.4%hodnoceni - 67.4%hodnoceni - 67.4% 72%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 182
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9051-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bilanční úvahy, postřehy a vzpomínky bývalého evropského komisaře pro sociální záležitosti doprovázené osobními zážitky a komentáři jeho asistentky. Špidla se věnuje především práci a fungování svého úřadu, ale i aktuálním sociálním problémům doby. Výsledkem je zajímavý "dvojhlas". Dva odlišné, ale vzájemně se velmi dobře doplňující pohledy na pět let strávených v Bruselu. V. Špidla popisuje náplň práce evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti, fungování evropských struktur, mechanismy rozhodování atd. V obecné rovině se zamýšlí nad globálními sociálními problémy doby. To vše velmi zajímavou a přístupnou formou. Se zápalem pro věc a hlubokou znalostí souvislostí a příčin. Magdaléna Frouzová popisuje "zázemí" Špidlova úřadu a práci celého jeho sekretariátu. Kniha přináší netradiční pohled na reálné fungování Evropské komise i jednotlivých eurokomisařů.

Popis nakladatele

Bruselské postřehy českého eurokomisaře ... a zákulisní historky jeho asistentky Vladimír Špidla, donedávna evropský komisař pro sociální záležitosti, a jeho bývalá asistentka Magdaléna Frouzová se ohlížejí za pěti lety strávenými v Bruselu. Nabízejí přitom dva zcela odlišné pohledy. Zatímco krátké úvahy bývalého premiéra, které si původně psal ve formě blogu, se kromě každodenních postřehů a vzpomínek věnují sociálním tématům a problémům dnešní Evropy, publicistka Magdaléna Frouzová nabízí příhody ze zákulisí. Ke každé kapitole svého tehdejšího šéfa přidává osobní zážitky a líčení katastrof, kterým se začínající asistenti a asistentky v prostředí evropských institucí nevyhnou. Přináší tak netradiční pohled nejen na reálné fungování Evropské komise a jejích sekretariátů, nýbrž i na samotného Vladimíra Špidlu.

Další popis

Zatímco krátké úvahy bývalého premiéra, které si původně psal ve formě blogu, se kromě každodenních postřehů a vzpomínek věnují sociálním tématům a problémům dnešní Evropy, publicistka Magdaléna Frouzová nabízí příhody ze zákulisí. Ke každé kapitole svého tehdejšího šéfa přidává osobní zážitky a líčení katastrof, kterým se začínající asistenti a asistentky v prostředí evropských institucí nevyhnou. Přináší tak netradiční pohled nejen na reálné fungování Evropské komise a jejích sekretariátů, nýbrž i na samotného Vladimíra Špidlu. Politika Evropské unie garantuje podle Vladimíra Špidly navzdory své složitosti a zdlouhavosti navýsost demokratické rozhodování a zohlednění všech zájmových skupin i členských zemí bez ohledu na jejich velikost: je to vysoká škola diplomacie a umění kompromisu. Díky zkušenosti dvou lidí, kteří zažili "jak se dělá Evropa" na vlastní kůži, se my, kteří jsme prosluli svým euroskepticismem a evropské instituce vnímáme často jako zaopatřovací ústav pro zasloužilé či naopak nepohodlné politiky, můžeme nejen zamyslet nad tím, jestli se trucovitým postojem sami neodsuzujeme k bezvýznamnosti, ale i zasmát a pobavit.



Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
PhDr. Vladimír Špidla; Magdalena Frouzová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BruselskÈ

post ̄ehy ËeskÈho

eurokomisa ̄e

Ö a z·kulisnÌ

historky

jeho asistentky

VladimÌr äpidla

MagdalÈna Frouzov·

Vyšehrad

Kávu ne,

radši

infuzi


Foto na titulní straně:

Vladimír Špidla v bruselském parku Cinquantenaire

Copyright © Magdaléna Frouzová, Vladimír Špidla, 2010

ISBN 978-80-7429-051-0


Obsah

První bruselská překvapení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Můj tým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

První setkání s Vladimírem Špidlou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Babylónská věž aneb Kde jsem pracoval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Komplot proti skromnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Kam mizí pracovní místa aneb Globalizační fond . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

„Kde že má komisař projev? A má vůbec projev?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Trh práce není koláč aneb Jednání o volném pohybu pracovníků . . . . 37

„Pomoc, asi to nezvládnu!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Jak rozhodují evropští komisaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Skryté nástrahy Štrasburku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Z kotelníka premiérem aneb Jednání o celoživotním vzdělávání . . . . . 58

„Magdaléno, čekám na vysvětlení!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

V čem spočívá práce evropského komisaře pro zaměstnanost . . . . . . 69

Šéfův kalendář, káva a infuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Mýtus o důstojném stáří aneb Demografická budoucnost Evropy . . . 79

Autistický výraz jako zbraň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Lék na nezaměstnanost aneb Jednání o flexicuritě . . . . . . . . . . . . . . . . 85

„Nežrat, náčelník!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Cesta do Turecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Přednáška před prázdným sálem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

Výstup na Mont Blanc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

Jak to bylo doopravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

Nechci Evropu jako gepardí kůži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

„Držte mi tu ženskou od těla!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124


Souboj se psem aneb Pracovní úrazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Prezidentovy narozeniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Vzorný otec a bordelářka aneb Kolik nás stojí předsudky . . . . . . . . . . 132

Vladimír Špidla, média a kravaty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

Skrytá tvář fotbalu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Rvačka o Platiniho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

Cesta do Číny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Intrikaření o služební cestu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

Jak jsem byl na rodičovské dovolené

aneb Slučitelnost pracovního a soukromého života . . . . . . . . . . . . . . . 145

Šlofík na šéfově stole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Nejcennější dar: pouta z Řecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

„Chci informaci, máte minutu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Maraton v Bruselu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Závod s uskřípnutým nervem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

Dřina až do úmoru aneb Směrnice o pracovní době . . . . . . . . . . . . . . . 157

„Přispějte mi na leasing, peněz máte dost!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

Entropa a české předsednictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

Smrš7 vernisáží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Mnichovská zrada a česká podezřívavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Do kdy budeme v Bruselu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

Evropa cizíma očima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

„Jsme silnější, bude po našem!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

Rozloučení s Bruselem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Ani kávu, ani infuzi... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183


První bruselská překvapení

Bylo mi kolem sedmadvaceti. Měl jsem tehdy už jednoho syna a neměl

kde bydlet. Za komunismu měli sice teoreticky práci i přístřeší všichni,

což ale neznamenalo, že to strana každému automaticky zajistila. Šlo

spíš o to, že kdo byl bez zaměstnání či spal na ulici, platil za příživníka

a hrozilo mu vězení. Jenže na přidělení bytu čekaly mladé rodiny často

léta. Stejně tak jsme na tom byli my. Byt jsme neměli, a tak jsme sestěhovali téměř každé tři měsíce. Šli jsme z podnájmu do podnájmu, tu

u známých, tu u úplně cizích lidí. Dlouhodobě to bylo neúnosné.

Až jsem se od svého známého dozvěděl o opuštěné staré usedlosti v jedné vesnici na jihu Čech. Prý o ni nikdo nestojí, a tak by se možná dala dát do pořádku a najmout. Vypravil jsem se tam. Lehké to zpočátku nebylo, protože dovnitř fučelo dírami ze všech stran, topení chybělo a voda téměř netekla. Přes den to nevadilo, protože jsem se zahřálprací. Zato noci byly nepříjemné. Musel jsem kvůli zimě spát oblečený aještě přikrytý několika dekami a v čepici.

Jednou časně ráno, právě když jsem usnul po noční směně vmlékárně, kde jsem tehdy pracoval, mě náhle probudilo bouchání na dveře. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, a bez hnutí ležel dál. Bušení ale sílilo. Rozhodl jsem se tedy jít se podívat. Otevřel jsemdveře, rozespalý a z hlavy si ještě stahuje čepici. Musel jsem vypadat jako strašidlo. Ocitl jsem se tváří v tvář dvěma příslušníkům Veřejnébezpečnosti, z nichž jeden mi úředním hlasem oznámil: „Jdeme si ověřit, jestli tu nežijete západním způsobem života.“

„A... jak se to pozná?“ zeptal jsem se rozpačitě.

„Západní způsob života,“ zněla nazpaměQ naučená policejní odpověR, „se pozná podle chování, oblékání nebo rozhovorů.“

Dnes to působí groteskně a sám tu historku dávám občas k lepšímu pro obveselení přátel. Tehdy to ale zase taková legrace nebyla. Přišli mě

7


totiž zkontrolovat, protože jsem se ucházel o místo ve státním archivu

v Třeboni. Archivy spravovalo a dodnes spravuje ministerstvo vnitra. Za

socialismu se tak u zaměstnanců archivu, kde měl člověk velmi dobrý

přístup k nejrůznějším pramenům a informacím, obzvlášQ dbalo naideovou čistotu. Já ale v komunistické straně nebyl a místo jsem nedostal.

Přišel jen stručný dopis, že nesplňuji předpoklady pro socialistického

archiváře.

Dál jsem se tedy živil jinými pracemi. Pracoval jsem v mlékárně,později na pile, na poště a v kotelně. Postupně jsem dával dohromadydomek, takže za mnou brzy mohla přijet i rodina. S vesnicí jsem se rychle sžil. Navzdory těžkostem, které se stavením byly, se mu nedala upřít krása. Jihočeská usedlost, travnatý dvorek a ranní rosa, to všechnouprostřed nejpůvabnější krajiny, jakou si dokážu představit. Upřímně řečeno považuji jihočeské statky za nejkrásnější typ obytné stavby na světě.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se jednoho dne stanu premiérem České republiky a poté evropským komisařem za Českou republiku v Bruselu, považoval bych to za fantasmagorii. I během prvních týdnů ve své bruselské kanceláři jsem zpočátku svého funkčního období zažil několik okamžiků, kdy jsem nemohl uvěřit svým očím. Nemůžu popřít, že mě při pohledu z devátého patra sídla Evropské komise občaszaplavoval pocit pýchy. Nikoliv nad svým vlastním osudem. Na to jsem byl v politice dost dlouho, abych věděl, do jak veliké míry jsou úspěchyjednotlivce výsledkem příznivých konstelací a vrtkavých náhod, a nelze si je přičítat jen na vlastní konto. Nýbrž na to, jakou cestu urazila Česká republika.

Pouhou jednu generaci zpátky vyslýchala a pronásledovala tajnápolicie politické oponenty. Na vysokých školách se povinně vyučovalmarxismus-leninismus a třídně nedostatečně uvědomělé děti se nedostávaly na studia. Ve zprávách moderátoři hlásili úspěšné splnění nové pětiletky, zatímco venku chodci klopýtali přes desetiletí nespravované chodníky. Komu se podařilo ušetřit na auto, čekal v pořadníku, až mu ho vyrobí.

Pamatuji si, jak se po revoluci všude objevily plakáty s motivemsvobody. Na jednom z nich byla kreslená mapa západní Evropy. Vedle ní zela směrem na východ propast. Státy východní Evropy byly zakresleny někde dole v hlubinách. Doprovázel to nápis „Zpátky do Evropy“.Všichni jsme cítili, že za svými sousedy zaostáváme. Chtěli jsme k nim zase 8 patřit, vyrovnat se jim. Chtěli jsme, aby nás brali jako rovnocenného partnera. Dnes jsme členy Evropské unie a podílíme se na jejímrozhodování.

Všechno tohle se mi honilo hlavou, když jsem v prvních týdnechzasedal na pravidelných schůzích komisařů z tehdy pětadvaceti zemí. Zní to asi pateticky, ale pokaždé se mě zmocňovala pokora před velikostí ducha těch, kteří si hned v padesátých letech dokázali navzdory živé zkušenosti s válečnými zločiny sednout k jednacímu stolu a vytvořit z Evropy plné nenávisti a pomstychtivosti politický systém, kterýpřekonal riziko válek a kde jsou hlavním cílem demokracie a lidská práva.

***

První, co mi v Bruselu přišlo kuriózní, byly místní úzké domy. U nás je

zvykem, že městské vilky kolem sebe mají zahradu. Od domu souseda

vás tak dělí kus vašeho pozemku, plot a kus jeho pozemku. V centruBruselu je tohle neznámá scenerie. Domky jsou tu nahuštěné jeden vedle

druhého a od souseda vás dělí jen zeR. Místo zahrádek tu mají dvorky

za zadním traktem. Souvisí to s tím, že se tu kdysi daně z nemovitosti

platily podle počtu metrů, které zabíral stavební pozemek do ulice.

Každý chtěl ušetřit, a tak se stalo zvykem stavět obydlí co nejužší. Co si

majitelé nemohli dovolit do šířky, si vynahrazovali do délky. Bruselské

domky jsou směrem do dvora tak třikrát delší než jejich fasáda. Zletadla vypadají jako obdélníky nastavené do ulice kratší stranou.

Kvůli úzkému půdorysu je potřeba šetřit místem i uvnitř. Proto jsou pro tyto domky typická uzoučká schodiště, na která se vejde jen jeden člověk, a pokud chce nést kufr, musí ho akrobaticky držet před sebou. Když jsem s realitními makléři, kteří mi pomáhali najít byt, poprvékráčel po schodišti rozměry připomínajícím české půdní schůdky, nebyl jsem si jistý, jestli nedošlo k nedorozumění. Mé požadavky zněly, že chci prostorný byt, aby tam mohli přespávat i mí příbuzní a známí. O tovětší bylo mé překvapení, když makléř odemkl dveře a přede mnou sezjevil příjemný apartmán.

Klasická poschodí, ze kterých se vchází do třech bytů, jak je známe z českých činžovních i panelových domů, jsou z pohledu Bruselanůneskonalé plýtvání místem využitelným na bytové prostory. Zdejší chodby jsou kolikrát jen malé plošinky o pouhém jednom metru čtverečním, ze kterých se vchází do jediného bytu. Ten pak zabírá celé patro.

9


Ekonomické zacházení s prostorem je tu znát dodnes. Některésta

vební firmy to dohnaly do takového extrému, že nestaví schodiště

v podstatě vůbec. Můj bývalý kolega koupil byt v novostavbě v jednépo

měrně luxusní čtvrti a pozval mě na večeři. Když jsem zazvonil uven

kovních dveří, otevřel mi bzučákem a informoval mě, že mám ve výtahu

zmáčknout třetí patro. To jsem také udělal. Nahoře se dveře výtahuote

vřely a já ke svému údivu zjistil, že se nacházím přímo v jeho předsíni.

Výtah mu jezdil rovnou do bytu! Stačilo klíčem odemknout číslo jehopa

tra a dát tak výtahu příkaz, že tam smí otevřít dveře, a byl rovnou doma.

Nevěřícně jsem na to zíral a zvažoval, jestli mu nepřijde divné procházet

cestou z kuchyně do koupelny kolem kovových dveří výtahu. Zeptal

10

Bruselské úzké domy


jsem se, jestli neměl zpočátku obavy, že se dveře nečekaně otevřou a do

bytu mu vejde cizí člověk. Zasmál se mé bujné fantazii a ujistil mě, že to

ho v životě nenapadlo. Klíč má přece jen on! Pro případ, že by výtah snad

někdy nejezdil, vedlo do bytu i jakési nenápadné nouzové schodiště, ale

nikdo ho nepoužíval a za normálních okolností byla jeho existencezapomenuta.

Možná se ptáte, jak lze v takových domech stěhovat nábytek. Nelze. Brusel se stěhuje pomocí vysokozdvižných plošin, na kterých senábytek nastrká do bytu oknem. Musíte si je objednat předem stejně jako u nás stěhovací vůz. Pokud transportujete pouze nově zakoupenou skříň, je to trochu drahá legrace. Ovšem pokud absolvujete kompletní stěhování, je to v podstatě pohodlnější než rvát věci z dodávky do domu, pak do výtahu a pak z výtahu do bytu.

Já sám jsem se nakonec nastěhoval do bytu, který měl patra řešená na místní poměry docela prostorně. Ale i tak tu bylo v chodbě něco pro našince nezvyklého. Nevedlo do ní žádné okno. Kdo nevěděl, kde serozsvěcuje, tápal většinou po vypínači chvíli v temnotě. Snad každého, kdo mne tam poprvé navštívil, to inspirovalo ke stejným spontánním vtipům na téma, že nesmím přijít domů v podnapilém stavu, protože bych na vlastním patře nemusel najít svůj byt.

Byt byl sice poměrně daleko od kanceláře, ale zato byl blízkolesoarku Bois de la Cambre. Tím splňoval moje hlavní kriterium: mít si kam jít po ránu zaběhat. Kromě toho měl dvě koupelny a ložnice, aby u mě mohli bez problémů pobývat různí známí a příbuzní, kteří si už dělaliplány, jak mě budou jezdit navštěvovat, prohlédnou si Brusel nebo odtud budou podnikat výlety do Paříže a Londýna – obojího vzdálenéhovlakem pod dvě hodiny. Podle českého přísloví, že člověk míní a bůh mění, se časem ukázalo, že moje původní představy o tom, jaké nároky budu na svůj bruselský byt mít, neodpovídaly úplně realitě. Běhat do parku jsem sice chodil. Ale čas, který jsem ztratil denním dojížděním dopráce, ač v autě s řidičem, určitě převyšoval ten, který by mne bývaly stály vyjížRky do lesa. Ani počet mých návštěv nakonec nenaplnil máočekávání. Příbuzní, přátelé a známí se sice zpočátku třásli na výlet do Belgie a různě se domlouvali na termínech. Ale jak už to v životě bývá, různě jim do toho něco přišlo, nebo jsem naopak zase nebyl v Bruselu já,takže mě nakonec navštěvovali hlavně mí nejbližší příbuzní, pro které by jedna koupelna krásně stačila.

11


Jen dvakrát měl byt šanci dokázat, kolik pojme lidí. To když se u mě ubytoval více než tucet kamarádů z běžeckého spolku MaratonstavÚpice, kteří přijeli, abychom se spolu zúčastnili maratonu. Tím alehromadné návštěvy končily.

Druhým překvapením pro mě bylo, že Brusel není žádnévelkoměsto. Navzdory vysokému počtu zaměstnanců evropských institucí,lobbyistů, diplomatů a vyslanců v NATO si z velké části uchoval atmosféru lehce provinčního města. Je tu královský palác, monumentální oblouk připomínající ty vítězné, nádherná pozdně gotická radnice a bezpočet dalších architektonických klenotů svědčících o ekonomickémrozmachu Belgie v minulých stoletích. Belgie měla kdysi kolonie v Africe a v 19. století patřila k nejvíce industrializovaným zemím Evropy. Vpřístavech, aQ už námořních či říčních, se překládaly tuny drahocenného zboží pro zbytek Evropy, brousily se tu diamanty, háčkovaly luxusní krajky, vyráběly prvotřídní pralinky a v jižní části země se těžilo uhlí. Přesto Brusel nepůsobí jako metropole, nepulzuje tu dynamický život. Až na pár výjimek tu nejsou mrakodrapy a pro většinu čtvrtí jsoutypické ulice z oněch úzkých, na sebe nalepených dvou až třípatrovýchcihlových domků. Vzdálenosti tu nejsou nijak velké, z jednoho konceměsta na druhý můžete přejet za půl hodiny. Navíc je tu mnoho parků a malebných zákoutí. Kdybych chtěl přehánět, skoro bych řekl, že jsem měl při svých početných procházkách dojem, že se Brusel stal hlavním městem Evropy omylem.

Přitom stačilo málo a Brusel byl dnes ještě významnější. Když se totiž kdysi jednalo o hlavním sídle vznikajícího Evropského hospodářského společenství, padala různá jména. Francouzský Štrasburk, německý Saarbrücken i Lucemburk. Jako ideální kompromis se zdál Brusel.Jenže Belgie kvůli vnitropolitickým problémům prosazovalavýchodobelgické město Lutych (franc. Lie`ge). To připadalo ostatním mocnostem nešikovné, a tak nakonec zůstalo u nejednotného řešení. Část institucí šla do Lucemburku, část do Štrasburku a část do Bruselu. Brusel tak propásl svou historickou šanci stát se absolutním centrem Evropy.

Jako cizinci se mi zdálo, že si Belgičané mnohem víc než vreprezentativních a velkorysých dílech libují v detailech. Alespoň tak na mnepůsobily drobné výjevy, jichž jsem se stal na svých prvních procházkách svědkem. Třeba číšník, který si, maluje na výlohu své restauracevánoční výjev, soustředěně vyhrával s vykreslením drobné sněhové vločky, za- 12 tímco otřískaný název podniku hrozil zřícením. Nebo domovník, který hadříkem pečlivě leštil okenní parapety, zatímco oloupané rámy zoufale volaly po novém nátěru.

Někdo mi vyprávěl, že tu kdysi vládl zákon, podle kterého nesměla být žádná fasáda v ulici stejná jako druhá. Každé stavení se museloalespoň nějakou drobností odlišovat od vedlejšího. V místních ulicích je tak stále co objevovat. Člověk jen musí mít chuQ a čas se pozorně dívat.

Třetím a nanejvýš pozitivním překvapením pro mě byla bruselská gastronomie. AQ jsem zabloudil do jakéhokoli podniku, od klasických lapačů na turisty v centru přes lidové hospody v okrajových čtvrtích až po vytříbené restaurace, pokaždé mi přichystali gurmánský zážitek. Možná jsem měl pouze štěstí, ale už fakt, že jsem ho měl za těch pět a půl roku pokaždé, také o něčem svědčí. O belgické a lucemburskégastronomii se říká, že v sobě spojily to pozitivní od svých sousedů:francouzskou kvalitu a německé množství. Mohu to jen potvrdit.

ObzvlášQ příjemná je pro Čecha rozmanitost místního pivovarnictví. V Belgii se vyrábí stovky druhů piv, daleko víc než u nás při stejnémpočtu obyvatel. Dokonce i ty nejmenší pivnice jich mají na nápojovémlístku přes dvacet. Moje oblíbená hospoda s výmluvným názvem Delirium Tremens jich nabízí přes dva tisíce a vysloužila si tím zápis doGuinessovy knihy rekordů. Tamní náojový lístek je tlustý jako Ottův slovník naučný. Ve znaku mají růžového slona. Objevil jsem tak zajímavý kulturní rozdíl. Zatímco u nás vidí alkoholici v extrémním stavu bílé myši, v Belgii pozorují růžové slony.

Většina belgických piv má také vlastní originální sklenici. K těm nejkurióznějším a zároveň nejopulárnějším patří pivo Kwak. K jeho slávě nepochybně přispěla sklenice, ve které se podává.Přiomíná velkou chemickou baňku. Kvůli zakulacení dole nestoji, a tak se podává ve zvláštním dřevěném

13

Vývěsní štít hospody Delirium Tremens


stojanu. Pití vyžaduje opatrnost. Když totiž pivo dopíjíte, máte v určitý

moment dojem, že ve sklenici už nic není. Nahnete ji tedy ještě o něco

víc, abyste dorazil poslední kapku. Jenže v tom okamžiku se vám do úst,

v horším případě do obličeje, vychrstne nemalý zbytek tekutiny, který

zůstal usazený v kulatém dně baňky.

Pro českého pivaře je tu ještě jedna zajímavost. Belgická piva jsou o hodně silnější než ta naše. Řekl bych, že i ten nejzkušenější pivní borec by měl svůj domácí výkon v Bruselu vydělit dvěma.

A ještě jeden dojem, který na mě Brusel během mých prvních dnů udělal: lidé jako by tu neznali hektický způsob života. Na všechno mají dost času a zároveň na nikoho nespěchají. Když si chce starý pán upřeážky na hlavním nádraží nejdřív hezky uložit vrácené peníze dopeněženky, fronta to toleruje. Nezažil jsem, že by někdo významně vzdychal, nebo dokonce něco utrousil. Naopak jsem byl svědkem toho, žeprodavač mezitím s klidem poklízel stůl nebo zvědavě přihlížel konánízákazníka. Podobně to probíhá u kasy v supermarketu. Na rozdíl od nás se tu neočekává, že ten, kdo je na řadě s placením, bude mít už připravenou peněženku. Zákazníci si narovnají svůj nákup do tašky a pak teprvezalatí. Pokladní buR asistuje, nebo trpělivě čeká. Neříkám, že člověk někdy nemá pocit, že vzteky dostane infarkt. Můj kamarád, Němec, při jednom našem rozhovoru na téma belgické supermarkety sarkasticky poznamenal, že v Německu „by při téhle obsluze už vypuklo národní povstání“. To je dost možné. Ale trvám na tom, že to má i své výhody. Nikdo se necítí stresován a popoháněn. Zejména staří lidé nemusejí mít dojem, že se na ně nebere ohled a že modernímu tempu už nestačí.

Ne, nechci tu malovat Brusel jako nějakou idylickou vesničku.Konflikt mezi Vlámy a Valony vedl už k mnoha krizím a téma rozdělení země vévodí politickým diskuzím. Novinové titulky „Má tato země ještě smysl?“ nebo „Jak dlouho ještě?“ jsou myšleny vážně. Má setkání sBelgičany byla spíše příležitostná a povrchní, a nemám tedy právo tuto zemi hodnotit. Chci jen ukázat, jak na mě působila. Brusel na mě dodnes dělá dojem docela příjemného a pohodového místa k životu, které si na nic nehraje a už tím si vás získá. 14 Můj tým Můj tým tvořilo dvacet lidí sedmi národností. Částečně už existoval, když jsem do Bruselu přišel, protože jsem ho sestavoval tak trochu za pochodu z Prahy. Čechů a Češek v něm bylo celkem sedm. Kromě nich se mnou pracovali Němci, Francouzi, Španělé, Poláci, Belgičané,Rakušané a Britové. Každý mluvil v průměru třemi jazyky, od řečtiny až po polštinu či perštinu. Sestava lidí se v průběhu let různě obměňovala, ale v zásadě jsme jako kabinet pokrývali vždycky kolem deseti jazyků.

Od počátku jsem se snažil vytvořit pestrý mix lidí. Nejenkvalifikacemi, ale i typem člověka. Mám zkušenost, že nejlépe lidé v kolektivupracují tehdy, když se navzájem doplňují a ne suplují. Každého motivuje pocit, že je potřebný a v něčem nenahraditelný. Pokud dělají dva lidé podobnou práci stejným stylem, tak to zaprvé frustruje je samotné a za druhé to tým zbytečně připravuje o další dimenzi, kterou by tam vnesl úplně jiný člověk. Z předchozích zkušeností také vím, že lidi nestačí jen zaplatit, ale je potřeba je také zapojit. Sebelépe zaplacený poradce ztratí chuQ něco vytvářet, když má dojem, že na jeho analýzy neberete ohled. Proto jsem dal dohromady různé lidi, od introvertních odborníků na konkrétní témata až po extrovertní komunikátory. Také jsem dbal na to, aby pokrývali co nejširší spektrum oblastí. Od sociální politiky přesekonomiku a právo až po lékařství. V pozici evropského komisaře jsem se musel zabývat nejrůznějšími tématy a bylo nesmírnou výhodou moci je konzultovat s experty.

Dalším kritériem byl počet let odpracovaných v Evropské komisi. Bez lidí, kteří mají zažité to, jak to v institucích chodí, jak probíhajíveškeré rozhodovací procesy a co jsou jejich úskalí, se nelze obejít. Z této podmínky byli vyjmuti pouze Češi, kteří ji jako nováčci v EUpochopitelně nemohli splnit.

15


PRVNÕ SETK¡NÕ S VLADIMÕREM äPIDLOU

Setkávám se s Vladimírem Špidlou. Je konec podzimu 2004, slunnéod

poledne a já vcházím do jeho bruselské kanceláře. Je velmi prostorná,

a protože celá její boční stěna sestává z oken, tak i prosvětlená. Působí

moderně, možná i proto, že je tu jen málo nábytku. Místnosti vévodí

velký pracovní stůl s jezdící židlí. Nalevo u zdi stojí tmavě hnědýjed

nací stůl s šesti židlemi, hned vpravo v rohu u dveří je černá kožená

sedačka se skleněným konferenčním stolkem a na zemi šedomodrýkobe

rec. Na zdech pár plakátů, nic víc, ani obrazy.

Jsem pozvaná, abych se mu osobně představila, protože se ucházím

o místo v jeho týmu. Evropský komisař mi podá ruku, pokyne mi, abych

se posadila na sedačku, a sám si sedne do křesla naproti mně. Usadím

se a čekám, až mě vyzve, abych mluvila. Ale on nic neříká. Čeká, že

začnu? Přijde mi nezdvořilé začít mluvit první, tím spíš, že můjprotěj

šek dělá nepřístupný dojem. Sice sedí v křesle docela ležérně, loketopře

16

Vladimír Špidla ve své pracovně.


ný vzadu o opěradlo a trochu nahnutý na bok. Ale upřeně se na mě dívá

a jeho výraz je nečitelný. Působí přesně tak, jak ho znám z médií, a víc

než z nich ho neznám. Párkrát jsem se s ním už setkala při nějaképřednášce, ale poprvé v životě mu sedím tváří v tvář a mám s ním hovořit

o samotě.

„Tak,“ přeruší najednou ticho. „Co mi povíte?“

Zní to vyzývavě, skoro jako pobídka k souboji. Ukažte, co dokážete.

„Děkuji, že jste mě přijal, abych se mohla osobně představit,“usměji se a snažím se působit sympaticky. TeC je na něm, aby alespoňformálně úsměv opětoval. Neudělá to. Trochu mě tím vyvede z míry. Jako by vůbec nereagoval na základní lidské signály. Bere mě vůbec na vědomí? Jsem lehce nesvá, ale uvědomuji si, že mám maximálně deset minut, abych ho přesvědčila o své kvalifikaci, a tak se rozhodnu, že budu bez ohledu na jeho výraz mluvit dál. Mám to připravené,hovořím asi čtyři minuty. Pak ztichnu a čekám na jeho reakci. Zase nic. Jen na mě hledí. Vyjádří se k tomu nějak? Zdá se mi, že mlčí celou věčnost.

„Dobře,“ odpoví nakonec nepohnutě, zřejmě v momentě, kdyžusoudí, že ze mě už nic dalšího nevypadne. Víc nic. Copak mi k tomu nic neřekne? Mám ještě něco dodat? Nebo snad odejít? Jsem nervózní, a protože od přírody zároveň spíš komunikativní, tak unikámnepříjemné situaci dalším spádem slov.

„Brusel je zajímavý, přistála jsem sice teprve před hodinou a viděla zatím jen cestu z letiště, ale ty malé domky jsou malebné. Připadají mi jako taková směs Paříže a Londýna, že jo? Líbí se vám tu?“

„Jo, musím říct, že oproti tomu, co jsem o Bruselu slýchával, jsem příjemně překvapen,“ odpoví a najednou docela ožije.

„Byl jste tu už taky v nějakém divadle?“

„Já nemám moc času, ale jedno představení jsem už stihnul.“

„A v kině?“ Jsem š7astná, že mluví, a ptám se na jakýkolinerelevantní nesmysl.

„V kině ještě ne...“

„Nedávno jsem něco četla o nějaké výstavě, už nevím, jaká to byla, která se teC zrovna koná v té Národní galerii.“

„Jo,“ kývne živě a už se i usmívá, „ta kulturní nabídka je tuopravdu široká. Kdybych chtěl, tak se tu dá vidět opravdu hodně věcí.“

„Hm, na to musí mít člověk čas,“ reaguji.

TeC se Vladimír Špidla znovu usměje, ale ještě trochu jinak. V očích

17


mu tak nějak zahraje, skoro bych řekla, že pobaveně, jako by si všiml,

že plácám cokoli, jen abych udržela rozhovor v proudu.

„Zpátky k vám,“ vysvobodí mě z toho taktně a zase trochu zvážní. „Vy byste tedy chtěla pracovat jako moje asistentka?“

„Ano.“

„Máte představu, v čem ta práce spočívá?“

„Myslím, že hlavně v podpoře toho, co děláte. Vyhledávánímateriálů, dodávání informací...“

„... potřebuji asistentku, která mě bude doprovázet na jednání adělat z nich zápisy,“ přeruší mě. „Aby bylo jasné, co bylo přesně obsahem, co jsem kde slíbil. Ta role toho člověka bude spočívat v tom, že bude zkrátka sedět, poslouchat, zapisovat...“

„Aha, chápu,“ kývu.

Ale Vladimír Špidla ještě nedomluvil, protože vzápětí větudokončuje: „... a mlčet.“

„Tak to je nejtěžší,“ uklouzne mi omylem.

K mému překvapení se nahlas zasměje. Pak náhle jako když utne, nasadí stejně nečitelný výraz jako na začátku pohovoru a vážně dodá: „To zvládnete.“

Zní to víc jako varování než jako povzbuzení. Má zřejmě na mysli „to budete muset zvládnout“ spíš než „nebojte, to se vám podaří“. Ale nijak to neřeším, můj čas stejně už uplynul. Loučíme se s tím, že mi dá vědět.

Pár měsíců se nic neděje. Až najednou ke konci jara. Jedu zrovna v narvané pražské tramvaji, přes sklo do mě nepříjemně praží slunce a v každé zatáčce do sebe narážíme s ostatními cestujícími. V tomcítím, jak mi v tašce vibruje mobil.

„Tady kabinet komisaře Špidly,“ ozve se ženský hlas.

„Dobrý den,“ zatají se mi dech.

„Ráda bych vám oznámila, že jsme vás vybrali na asistentskoupozici pro komisaře. Měla byste nastoupit za dva měsíce. Ještě vámzavolám kvůli dalším formalitám, ale chtěla jsem vám dát už vědět.“

Chce se mi skákat radostí. Paprsky mi náhle přijdou blahodárné a dloubání do boků cizími lokty mi ani trochu nevadí. Můj den dostal nový náboj. Půjdu do Bruselu! Vznáším se jako v oblacích. Splnil se mi můj velký sen!

***

18


O dva měsíce později sedím u počítače v kanceláři hned vedlemístnosti, kde jsem se byla tehdy Vladimírovi Špidlovi představit, a začínám

svou bruselskou kariéru. Nejdřív se seznamuji s týmem. Fascinuje mě

jeho mnohojazyčnost. Jsem zvyklá na práci v mezinárodním prostředí,

ale tohle překonává všechno, co jsem do té doby zažila. Nejčastěji se

mluví anglicky, německy, česky a francouzsky. To jsou zároveň jazyky,

kterým alespoň částečně rozumí většina z nás. Jednotliví kolegovéspolu však hovoří všelijak – podle toho, která řeč je jim nejdůvěrnější.

Moje německá kolegyně se mnou mluví německy, ale se španělskou

kolegyní italsky, protože mají obě za manžely Italy a považují italštinu

automaticky za nejbližší společný jazyk. Belgické kolegyně ze severní

části země spolu mluví vlámsky. Má belgicko-italská sousedka od stolu

neustále něco vytelefonovává řecky nebo portugalsky. Zajímavé je to,

jak se dbá na to, aby všichni v okolí rozuměli. Když se přiblížím kdvojici, která mluví italsky, tak přejdou hned do angličtiny, aby měnesegregovali. Tahle ohleduplnost se mi líbí.

Pár cizinců umí docela dobře česky a ti, kdo neumějí, už od Špidly přebrali pár výrazů. Jeho energické „tak“, které pronáší při každémpříchodu do kanceláře a kterým zahajuje důležité rozhovory včetněnašeho prvního pohovoru, už z legrace opakují i cizojazyčné sekretářky.

„Honem, honem,“ panikaří nahlas jedna z nich anglicky, kdyžtiskne pod časovým tlakem podklady pro komisaře.

„Neblázni, máš ještě deset minut,“ klidní ji druhá.

„Jó, deset minut! Znáš komisaře! Najednou vykoukne z pracovny, řekne ,tak‘ a bude chtít dokumenty!“ Slovo „tak“ pronáší česky.

Cítím z nich, že je jim náš komisař docela sympatický, ale zároveň mi nemůže uniknout, s jakým respektem se k němu chovají. Děsí se, že by udělaly nějakou chybu. Jako by měly do morku kostí zažité vědomí, že pracují pro člověka, který je v hierarchii této instituce na vrcholu. Tomu přizpůsobují také svůj pocit odpovědnosti.

„Kabinet je taková Formule 1,“ vysvětlí mi v soukromém rozhovoru u oběda francouzský kolega. „Je to špička celé Komise a musí se pořád držet vepředu.“

Nechápu to úplně, což je na mně zřejmě vidět, protože pokračuje: „Komisař tu Formuli řídí a reprezentuje navenek. Náš úkol je dělat všechno pro to, aby jel co nejrychleji a zároveň nejbezpečněji. Každý tu

19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist