načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kavárna na pláži - Lucy Diamond

Kavárna na pláži

Elektronická kniha: Kavárna na pláži
Autor: Lucy Diamond

Evie byla odjakživa černou ovcí rodiny. Coby nenapravitelný snílek představovala příliš velký kontrast ke svým dvěma úspěšným sestrám. Zkusila se prosadit jako herečka, fotografka a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 379
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Beach café
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Jana Vlčková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Domino, 2015
ISBN: 978-80-749-8049-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Evie byla odjakživa černou ovcí rodiny. Coby nenapravitelný snílek představovala příliš velký kontrast ke svým dvěma úspěšným sestrám. Zkusila se prosadit jako herečka, fotografka a zpěvačka, ale všechny tři směry se ukázaly být slepými uličkami. Jediným solidním bodem jejího neuspořádaného života je přítel, svědomitý a spolehlivý Matthew. Možná je ale na Eviin vkus až příliš solidní, a tak se občas neubrání dojmu, že jí život protéká mezi prsty. A pak zemře její milovaná teta Jo a v závěti Evii odkáže nečekané dědictví, kavárnu na pláži v Cornwallu. Evie se vydá na cestu plná odhodlání alespoň jednou v životě něco dotáhnout do úspěšného konce. Není to lehký úkol, protože zaměstnanci kavárny po smrti původní majitelky značně povolili v pracovním úsilí, ale Evie chce světu dokázat, že není tak beznadějný případ, za jaký ji všichni považují. Tajně doufá, že když dá do pořádku kavárnu, navede vlak svého života konečně do správných kolejí. A kdo ví, třeba taky najde svou životní lásku... Romantický příběh neukotvené třicátnice Evie, hledající své místo v životě.

Popis nakladatele

Je vám p ř es t ř icet a lezou vám na nervy poznámky o tom, ž e byste se u ž kone č n ě m ě la usadit? Nejste v tom sama!  .

Evie byla odjakživa černou ovcí rodiny. Coby nenapravitelný snílek představovala příliš velký kontrast ke svým dvěma úspěšným sestrám. Zkusila se prosadit jako herečka, fotografka a zpěvačka, ale všechny tři směry se ukázaly být slepými uličkami. Jediným solidním bodem jejího neuspořádaného života je přítel – svědomitý a spolehlivý Matthew. Možná je ale na Eviin vkus až příliš solidní, a tak se občas neubrání dojmu, že jí život protéká mezi prsty. 

A pak zemře její milovaná teta Jo a v závěti Evii odkáže nečekané dědictví – kavárnu na pláži v Cornwallu. Evie se vydá na cestu plná odhodlání alespoň jednou v životě něco dotáhnout do úspěšného konce. Není to lehký úkol, protože zaměstnanci kavárny po smrti původní majitelky značně povolili v pracovním úsilí, ale Evie chce světu dokázat, že není tak beznadějný případ, za jaký ji všichni považují. Tajně doufá, že když dá do pořádku kavárnu, navede vlak svého života konečně do správných kolejí. A kdo ví, třeba taky najde svou životní lásku...

Zařazeno v kategoriích
Lucy Diamond - další tituly autora:
 (e-book)
Já a pan Jones Já a pan Jones
 (e-book)
Bude to dobrý rok Bude to dobrý rok
 (e-book)
Tři dámy na zhubnutí Tři dámy na zhubnutí
The Year of Taking Chances The Year of Taking Chances
Léto bez tebe -- Srdcovky Léto bez tebe
 (e-book)
Léto bez tebe Léto bez tebe
 
K elektronické knize "Kavárna na pláži" doporučujeme také:
 (e-book)
Kruh Kruh
 (e-book)
Vlk Vlk
 (e-book)
Zapadákov Zapadákov
 (e-book)
Karolína -- Stručný životopis šestnáctileté Karolína
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015

Kavárna

na pláži

Lucy Diamond


Copyright © 2011 by Lucy Diamond

Translation © 2015 by Jana Vlčková

Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BEACH CAFÉ,

vydaného nakladatelstvím Pan Books, Londýn 2011,

přeložila Jana Vlčková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Lenka Vymazalová

Korektura: Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání druhé, v elektronické verzi první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v lednu 2015

ISBN 978-80-7498-050-3


Mámě, tátovi, Philovi, Ellie a Fioně

za všechny šťastné vzpomínky

na školní prázdniny v Cornwallu.



Poděkování

Obrovské díky patří Jenny Gerasové za redakční přínos a ostatním z týmu v Pan za to, že jsou tak báječní. Konkrét­ ně Thalia, Chloe, Ellen, Michelle a Jeremy. Simonu Trewino­ vi z United Agents vděčím za pomoc s rozvíjením původní myšlenky a Imogen Taylorová jako první souhlasila s touhle knížkou, což bylo nejdůležitější.

Závěrem jako vždy děkuji Martinovi za šťavnaté slovní přestřelky a současně za podporu, ochotu diskutovat o mých postavách, jako by to byli skuteční lidé, a za to, že hájil pev­ nost v době, kdy jsem se rozjela do Cornwallu hledat ideální pláž, o které bych psala. Řekla jsem ti, že se děj mého příštího románu bude odehrávat na Seychelách?

První kapitola

Z vyprávění vím, co se odehrálo v den, kdy jsem se naro­ dila. Ruth a Louise, moje starší sestry, vešly ruku v ruce po špičkách do pokoje, aby se na mě poprvé podívaly. Máma jim tehdy oznámila: „Tohle je vaše malá sestřička. Jak jí bu­ deme říkat?“

Ruth, starší z dvojčat, se zamyslela a prohlásila s moud­ rostí celých svých tří let: „Budeme jí šíkat... Ježíšek.“ Určitě to pronesla s patřičnou zbožností. Odmalička byla vzorem všech ctností. Buď to, anebo doufala, že si tím na Vánoce za­ jistí víc dárků.

„Hmm,“ broukla na to určitě máma takovým tím ne­ souhlasným tónem, na který si vzpomínám z dětství. Jako tenkrát, když jsem jí tvrdila, že jsem na vlastní oči viděla Zoubkovou vílu. Nebo že jsem to nebyla já, kdo zhltal půlku čokoládových sušenek – to oni.

„Co ty, Louise?“ zkusila to hned vedle. „Jak bys pojmeno­ vala svoji sestřičku?“

Byla jsem na světě jenom několik hodin, tak si z té dojem­

Lucy Diamond

né scény nic nepamatuju, ale dovedu si představit, jak moje věčně zamračená sestra Louise svraštila obočí a nakrčila nos. Mimochodem, dělá to dodnes. Podle mámy odpověděla úpl­ ně vážně: „Podle mě by se měla jmenovat Černá ovečka.“

Černá ovečka, tak to sedí. Nejsem si jistá, jestli to nějak souvisí s oblíbenou dětskou písničkou „Pásla ovečky v ze­ leném háječku,“ anebo s mými kudrnatými černými vlasy. Ať už za tím stálo cokoliv, sestra projevila pozoruhodnou předvídavost. Protože, víte co? Přesně takhle jsem skončila v požehnaném věku dvaatřiceti let – bez hypotéky, stálého zaměstnání, manžela a dítěte – a tím pádem jsem se pasovala na čistokrevnou černou ovci naší rodiny. Skvělá trefa, Loui­ se! Tak to teda sedí! Jsem ostuda. Rodičovské selhání. Ta, o které se mluví povýšeně, ale opatrně. Hlavně aby probírání mých nedostatků nevyznívalo moc škodolibě. Prokristapána! CO si počneme s tou naší Evií? Mám o ni strach, však víš. Měla by si uvědomit, že nemládne.

Kecy! Bylo mi volný, co si o mně kdo myslí. Radši být osobnost, někdo, kdo má svoje sny a nebojí se dělat věci jinak než tuctová, obyčejná... ovce, která poslušně následuje stádo bez jediného beknutí. Nebo snad ne?

Máme z toho památného dne samozřejmě fotky, rozma­ zané, zahnědlé a s ohnutými rohy, na kterých jsme zachy­ cené v celé své tehdejší nádheře. Mě máma chová v náruči. Mám na sobě mrňavé růžové dupačky. Ruth a Louise se nade mnou sklánějí, obě narvané ve stejných manšestrových lac­ láčích v barvě bordó (bylo to v sedmdesátkách, nezapomí­ nejte) a kulí oči úžasem. (Ruth už tehdy určitě přemýšlela, jak z celé situace co nejvíc vytěžit, což jí vydrželo i v dalších letech.)

Kavárna na pláži

Nemůžu si pomoct, ale tenhle obrázek mi připomíná po­ hádku o Šípkové Růžence. Znáte to. Tu scénu, kdy nad ko­ lébkou stojí sudičky a každá pronáší svou věštbu, jako že ma­ ličká bude chytrá, nadaná a krásná. Až na starou zlou sudici (kterou nepozvali). Ta zlomyslná babizna se naježí a všechno těm ostatním zkazí. „Až ti bude dvacet let, píchneš se do prs­ tu a ZEMŘEŠ!“

Na tohle si vždycky vzpomenu, když si sedám do ka­ deřnického křesla, a napadá mě, jestli Louisina poznámka o Černé ovečce nebyla vlastně kletba. Něco jako vúdú. Mís­ to píchnutí do prstu. Protože celý život bojuju s kudrnatými a krepatými vlasy, které připomínají vlnu. Fakticky vypadám jako černá ovce a vůči kondicionérům a zázračným pomůc­ kám na rovnání vlasů je moje koudel imunní.

A tak se stalo, že jsem jednoho sobotního rána začátkem května seděla ve velkém neforemném vinylovém křesle ka­ deřnického salonu v Cowley Road, kde se ve vzduchu vznáší vůně laku na vlasy, a zvažovala, jestli mám odvahu na radi­ kální změnu. „Podle mě máte obličej na krátký sestřih,“ bás­ nila nadšeně stylistka. „Nádherně vám vyniknou lícní kosti. Pro elfí look jste jako stvořená. Možná by se k tomu hodila asymetricky střižená ofina. Jo, to bude cool.“

„Nebudu vypadat jako kluk?“ váhala jsem. Zírala jsem na svůj obraz v zrcadle a nedokázala se rozhodnout. Přišla jsem do salonu plná odhodlání nechat se ostříhat nakrátko jako Mia Farrow, ale když jsem teď tady, bojím se, abych spíš ne­ připomínala Peta Dohertyho. Po tisící jsem si přála, abych měla vlasy jako Ruth a Louise – dlouhé, zlatohnědé, jako z reklamy na Panthene. Toužila jsem po hřívě, která se elegantně rozlévá po ramenou. Jenže ten správný gen se na

Lucy Diamond

mě holt nedostal, stejně jako chromozom dokonalého ži­ vota.

Stylistka – myslím, že se jmenovala Angela – se povzbu­ divě usmála. „Víte, co se říká. Změna je stejně blahodárná jako dovolená.“ Měla vlasy barvy lilku. Vůbec jsem jí nedů­ věřovala. „Uvařím vám kafe a vy si to zatím rozmyslete.“

Odklapala pryč na vysokých podpatcích, zadek se jí vl­ nil v moc těsné sukni z vybledlého denimu. Kousla jsem se do rtu. Odvaha mě kvapem opouštěla. Účes „na skřítka“ mi nejspíš navrhuje proto, že už ji nudí všechna ta mikáda a fou­ kané. Stejně je jí nakonec fuk, jak vypadám. Kromě toho ne­ jsem přesvědčená, že se nějaká taková změna dá srovnávat s dovolenou. Loni jsem dva týdny kempovala v Lake District a tenhle zážitek bych si určitě zopakovat nechtěla!

Z úvah mě vytrhlo vyzvánění mobilu. Prohrabala jsem kabelku. Z displeje na mě blikalo „máma“. Napřed jsem ji chtěla poslat do hlasové schránky, ale pak mě přepadl pocit, že bych to měla vzít. Tak jsem to vzala.

„Ahoj, mami. Všechno v pořádku?“

„Evie, sedni si,“ vyzvala mě plačtivě. „Mám pro tebe špat­ nou zprávu.“

„Já sedím,“ odpověděla jsem a prohlížela si roztřepené konečky vlasů. „Co se děje?“ Pro moji mámu nastává kata­ strofa pokaždé, když ze seriálu zmizí její oblíbená postava nebo si nešťastnou náhodou sedne na čtecí brýle a rozmáčk­ ne je. V duchu jsem se připravila na něco podobného.

„Jde o Jo,“ vzlykla. „Ach, Evie...“

„Stalo se jí něco?“ Kývla jsem na Angelu, která přede mě postavila hrnek s kávou. Jo, mladší sestra mé matky, je ta nejsuprovější teta, jakou si člověk může přát. Bezstarostná,

Kavárna na pláži

pohodová a je s ní legrace. Musím jí zavolat, napadlo mě, a uložila jsem si to do paměti. Poslední dobou na všechny tak trochu kašlu.

„Ano,“ zakvílela máma. „Měla nehodu. V autě. Je... Je mrt­ vá, Evie! Jo umřela.“

Napřed mi to nedocházelo. Seděla jsem v křesle, úplně ochromená, a v hlavě mi vířily vzpomínky na tetu. Jako se­ stry si byly s mámou blízké, ale každá jako by byla z jiného světa. Máma, ta starší a rozumnější, šla na vysokou a stala se učitelkou. Vdala se, vychovala tři dcery a žije ve slušné čtvrti v Oxfordu. Zkrátka se usadila – na rozdíl od rozevláté a pře­ létavé Jo. Ta školu zabalila v šestnácti a cestovala po světě, dokud jí nepadla do oka Carrawen Bay, malá vesnice u moře poblíž Cornwallu, kde si otevřela kavárnu. Pokud bych měla matku popsat jako elegantní pastel, tak Jo by byla křiklavě růžová.

Prázdniny v Carrawenu jsem milovala. Joina kavárna stojí kousek od zálivu a byt je hned nad ní. Těžko byste hle­ dali kouzelnější místo. Připadalo mi vzrušující probouzet se do jasných rán, poslouchat šumění moře a křik racků. Nikdy jsem se toho nenabažila. Spolu se sestrami jsem ho­ diny řádila na pláži. Hrály jsme si na mořské panny, piráty, pašeráky a průzkumníky, hledaly mušle, lovily z jezírek na skalách mořské živočichy a stavěly obrovské hrady z písku, které jsme se marně pokoušely ochránit před nesmlouva­ vým přílivem. Večer nás naši nejdřív vydrhli v Joině mrňa­ vé koupelně a pak nechali sedět terase. Dlouhými lžičkami

Lucy Diamond

jsme vyjídaly zmrzlinu z vysokých pohárů, v lucerničkách se mihotaly plamínky svíček a za našimi zády se převalova­ lo černé moře.

Tehdy mi Jo připadala jako holka. Byla o hodně mladší než máma, s blond vlasy sčesanými do dvou culíků a obliče­ jem pokropeným pihami jako zrnky písku. Nosila moderní oblečení, které jsem si potají zkoušela: krátké sukně, barevné tenisky, denimové šortky, džíny a tlusté vlněné rybářské sve­ try, když byla zima.

Ráda jsem za ní jezdila i jako dospělá – bez ohledu na roční období. V zimě mi záliv s opuštěnými plážemi připa­ dal úžasný. Taky jsem tam prožila jedny nezapomenutelné Vánoce, kdy se odpoledne na pláži sešla snad celá vesnice – od miminek po babičky – a všichni společně zpívali koledy. Jo přinesla ještě teplé masové pirohy a svařené víno. Všichni si vzájemně připíjeli na zdraví. Potom se zapálil oheň a děti kolem něj tancovaly s červenými a zlatými ozdobami ve vla­ sech. Připadala jsem si jako členka toho nejbáječnějšího taj­ ného bratrstva na světě, milion mil od šíleně přecpané hlavní třídy v Oxfordu, kde se to jenom hemží vystresovanými lid­ mi, kteří nakupují dárky na poslední chvíli a neobejdou se bez ostrých loktů.

Ale Jo už není. Stačila jediná vteřina a řidič rychle jedou­ cího náklaďáku, který nezvládl zatáčku k zálivu. Už nikdy nebudu sedět u ní v baru a ona mě nebude svádět svým bož­ ským latté a pocukrovaným perníkem. Už nikdy si nebude­ me celý den povídat, zatímco slunce bude zvolna putovat po obloze. Nikdy mě nevytáhne po ránu z postele, že si půjdeme zaplavat. Už nikdy se nebudeme cákat v ledové vodě, která přímo píchá do kůže, a křičet nadšením.

Kavárna na pláži

Ne. To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda. Máma se musela splést. Anebo mám moc bujnou fantazii. Jo přece nemohla jenom tak zemřít. Kdepak. Tohle se jí nepo­ dobá.

„Tak už jste si to rozmyslela?“ sklonila se nade mnou lil­ ková Angela s nůžkami a hřebenem v ruce.

Udiveně jsem zamrkala. Tak jsem se ponořila do vzpomí­ nek, že jsem zapomněla, kde jsem. Návrat do reality byl po­ řádný šok. Z reproduktorů nad mou hlavou trylkovala Leona Lewisová a všude kolem se ozývalo tiché šmik šmik. „Hm...“ Nemyslelo mi to. „Nechám to na vás,“ prohlásila jsem nako­ nec, protože jsem měla v hlavě úplně prázdno. Na mém úče­ su teď přestalo záležet. Taková blbost. „Prostě mě ostříhejte.“

Později mě Matthew odvezl k mámě. Byla jsem z tetiny ne­ hody pořád tak vyjevená, že mě ani nenapadlo sednout za vo­ lant. „Já dál nepůjdu,“ oznámil mi a líbnul mě na tvář. „S ubre­ čenýma ženskýma to neumím.“

„Aha, ale...“ Zklamaně jsem zmlkla. „Nemohl bys aspoň chvilku zůstat?“

Zavrtěl hlavou. „Radši ne. A nezapomeň, že musím vy­ zvednout Saula.“

Saul je Matthewův sedmiletý syn, který u nás většinou tráví víkendy. Mám ho moc ráda, ale v tu chvíli mě mrzelo, že Matthew nezůstane se mnou. V kadeřnictví jsem se ovládala, snad že jsem byla v šoku. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Ale sotva jsem dorazila domů, mohla jsem se ubrečet. „Proboha,“ ulevil si Matthew a zatvářil se otráveně, když vi­

Lucy Diamond

děl, jak bulím. Vykulil oči. „To ti doroste,“ nechal se po chvíli slyšet. „Není to zase tak hrozné.“

„Nebrečím kvůli vlasům!“ zařvala jsem na něho. „Ale proto, že umřela Jo. Ach, Matthewe, Jo je mrtvá!“

Žila jsem s Matthewem pět let, a tak jsem věděla, že mu vyjadřování emocí připadá trapné a uvádí ho do rozpaků, ale tehdy se ke mně zachoval skutečně hezky. Pevně mě k sobě přitiskl a nechal vyplakat do jeho košile. Potom mi uvařil čaj s dvěma kostkami cukru a pak, když jsem nemohla s breče­ ním přestat, mi dokonce nalil velkého panáka brandy. Přesto jsem měla pocit, jako by ve mně cosi zemřelo spolu s Jo. Jako by zmizelo něco důležitého z mého života. Jako když sfouk­ neš svíčku.

Přepadl mě pocit viny a výčitky – napřed jenom trochu, ale pak se z pramínku stala povodeň. Roky jsem Jo nenavští­ vila a poslední dobou jsem jí ani nezavolala. Proč jsem to tak dlouho odkládala? Proč jsem si neudělala čas? Já jsem tako­ vý sobec, tak hnusná ženská! Ani si nevzpomínám, kdy jsme spolu naposled mluvily. Co mi říkala? Proč jsem nedávala lepší pozor? Proč jsem připustila, aby se vytratila z mého ži­ vota? Teď je pryč a na všechno už je pozdě. Je konec. Připa­ dalo mi to hrozné, děsivé.

Brandy mi stoupalo do hlavy a já najednou zatoužila vi­ dět mámu. Matthew trval na tom, že mě k ní doveze, což bylo k neuvěření, protože naši bydlí jen dva kilometry od nás. Jin­ dy bych schytala kázání o tom, že takový kousek si vozí za­ dek jenom lenoši a bezohlední sobci. Tedy za předpokladu, že bych se odvážila místo cyklistické helmy vzít do ruky klíč­ ky od auta.

Ale teď jsem tady a on vyráží zpátky domů. Nespouští oči

Kavárna na pláži

ze silnice a ruce drží na volantu v předpisové poloze za deset minut dvě, jak ho kdysi naučil instruktor v autoškole. Přála jsem si, aby zůstal. Stála jsem na ulici a hloupě doufala, že otočí auto a vrátí se. „Já jsem vůl! Přece tě tu nemůžu nechat takhle samotnou!“ Ale zvuk motoru utichal, až se úplně roz­ plynul.

Promnula jsem si opuchlé oči a po příjezdové cestě vy­ kročila k domu.

Máma otevřela dveře. Vždycky bývá vzorně upravená. Nosí naleštěné boty sladěné s kabelkou. Skříně má plné ele­ gantních šatů v přírodních tónech nebo v krémové a kávové barvě, včetně doplňků. Ví, jak si uvázat šátek a správně upra­ vit vlasy. Voní drahými parfémy. Bez dokonalého make­upu nejde ani na zahradu.

V takovém stavu jako dneska jsem ji ještě neviděla. Obli­ čej měla oteklý od pláče a červené oči rámovaly tmavé kruhy z rozmazané řasenky. Vlasy jí trčely do všech stran, jako by si je prohrabávala prsty. Doširoka roztáhla paže a chystala se mě obejmout, ale pak se zarazila a vyděšeně vyjekla. „Tvoje vlasy! Cos to udělala!“

„No...“ Mimoděk jsem se dotkla své ostříhané hlavy. „Zrovna jsem byla v kadeřnictví, když jsi volala, a pak...“ Rozpačitě jsem zmlkla. Dokonce i v téhle pohnuté chvíli, kdy jsem se dozvěděla o smrti své tety, jsem si připadala jako pi­ tomec, jediný cvok v rodině, který svěří svou hlavu očividně praštěné baklažánové kadeřnici a dá jí volnou ruku. Po jejím řádění mi na hlavě zbyl dvoucentimetrový drn, tedy až na dlouhou zubatou ofinu. Ano, vypadám jako kluk. Pošahanej uřvanej emouš.

„Panebože,“ zhrozila se máma. „To je dneska den! Jo si umře a ty... Z tebe se stane strašidlo.“

Lucy Diamond

„Nech toho, mami!“ napomenula jsem ji ostře. Nechápala jsem, jak může tyhle dvě věci spojovat. Co je jí do mých vla­ sů? Rostou na mojí hlavě, ne na její. A vůbec – právě jí tragic­ ky zahynula sestra. Není to přece jenom důležitější?

Táta, stojící za jejími zády, se na mě varovně podíval, tak jsem se kousla do jazyka a nechala si pro sebe to, co jsem se chystala odseknout. „Ahoj, zlato.“ Vlídně mě objal. Potom mě od sebe odstrčil, aby si prohlédl můj sestřih. „Páni!“ Zně­ lo to ohromeně. Ale bleskově se vzpamatoval. „Louise a Ruth už jsou tady. Pojď, dáme si čaj.“

Následovala jsem ho do kuchyně. Jakmile mě sestry za­ hlédly, vytřeštily oči. „Do prdele!“ vyhrkla Louise, vyskočila od stolu a připlácla si ruku na pusu.

„Ovládej se!“ okřikla ji Ruth a okamžitě zakryla Thee uši. Coby učitelka cizích jazyků na prestižní střední škole před svými dětmi zásadně kleje jen v cizí řeči, aby je ušetřila jadr­ ných anglických výrazů. Dvouletá Thea, nejmladší z Ruthi­ ných tří dětí, však projevuje mimořádnou bystrost a učenli­ vost. „Pl­de­le,“ opakovala normálně a podívala se na svou mámu, jak bude reagovat.

„Díky, Lou,“ ucedila Ruth a pak nevraživě mrkla na mě, jako bych za to mohla. Vlastně jsem v jejích očích byla jas­ ným viníkem já, protože jsem se opovážila vstoupit do domu Flynnových s tak směšným účesem. Co mě to zase napadlo za blbost?

Ruth a Louise nejsou jednovaječná dvojčata, ale mají společné rysy – vysoké lícní kosti, velké oříškově hnědé oči, dlouhý rovný nos a porcelánovou pleť. Nikdo si nesplete jed­ nu s druhou. Ruth vždycky vypadá, jako by vystoupila z kata­ logu. Má vzorně vyfoukané lesklé vlasy a dokonale se obléká.

Kavárna na pláži

Bez jediné chybičky, což je trochu nuda. Například dnes má na sobě stylové strečové kalhoty, pruhované tričko s dlou­ hým rukávem, modrý šátek kolem krku a hnědé mokasíny.

Louise naopak většinou vystačí s obyčejným culíkem. Vždycky ho málo utáhne, a tak jí kolem hlavy poletují volné pramínky. Málokdy se líčí (na rozdíl od Ruth, která bez šmi­ nek nevyleze z baráku), a působí dojmem věčně neupravené zmatkářky. Nosí, co ji zrovna napadne. Klidně si vezme ele­ gantní námořnicky modrou sukni stylu Chanel a k ní hnědý rolák ze supermarketu. Ale prochází jí to, protože je rodinný génius, povznesený nad módní diktát.

„Ahoj,“ pronesla jsem významně, protože ani jedna ze sester se neobtěžovala pozdravit.

Louise se vzpamatovala a políbila mě na tvář. „Ty máš ale ránu,“ poznamenala s úšklebkem. „K čemu ten úlet? Že by krize středního věku? Nebo snad pocta Samsonovi?“

Potlačila jsem povzdech. Byla jsem podrážděná a zatvrdi­ la jsem se. „Proč tolik povyku kvůli mejm podělanejm vla­ sům? Co je to s váma?“

„Podělanejm vlašům,“ zašeptala si spokojeně Thea. „Podělanejm vlašům.“

„Dám vařit vodu,“ oznámil otec, za všech okolností di­ plomat. Ruth se na mě mračila přes plavé kadeře své dcery.

Pili jsme čaj a povídali si o Jo. Máma nás poctila drobi­ vým ovocným koláčem. „Ježíš, já bych neměla,“ posteskla si Louise, což jí ale nebránilo ukořistit dva největší kousky. Pak táta vyčaroval lahev merlotu, a zatímco jsme vzpomínali na Jo, společně jsme víno vypili.

Ztratila jsem pojem o čase, ale když jsme vytáhli druhou lahev, dorazil Ruthin manžel Tim se zbylými dvěma dětmi

Lucy Diamond

(dokonalou Isabelle a andělským Hugem) v závěsu, aby při­ balil Theu a zase odjel. My ostatní jsme zůstali sedět u stolu a připadali si jako v nějaké neviditelné bublině.

„Pamatujete, jak jsme trávili Vánoce u Jo a na Boží hod ráno byly na pláži ve vlhkém písku otisky sobích kopýtek?“ zasnila se Louise. Po víně jí zčervenaly tváře. „Udělala je tam Jo, že? Chtěla pro nás připravit něco zvláštního.“

„Já nejradši vzpomínám na oslavu svých narozenin. Šly jsme po stopách a hledaly poklad,“ přidala jsem se. Dodnes si pamatuju to vzrušení, když jsem běžela po písku a hledala různé nápovědy. Dovedly mě až k hromadě černých kamenů, a za ní byl schovaný krásně zabalený dárek. Dychtivě jsem ho otevřela a našla novou panenku se spoustou šatů, které Jo vlastnoručně ušila. Říkala jsem jí Bella z pláže. Kéž bych ji měla pořád.

„Jo byla úžasná,“ vzlykla máma. „Jedinečná. A moc mla­ dá na to, aby umřela.“ Po tváři se jí kutálela slza. „Bože, jak mi chybí.“

Táta zvedl sklenku. „Na Jo!“

„Na Jo!“ odpověděli jsme sborově.

Druhá kapitola

Následující pátek se v Carrawen Bay konal pohřeb. Když jsem si na křižovatce nemohla vzpomenout, kam mám od­ bočit, došlo mi, že jsem tady fakt dlouho nebyla. „Hmm...“ Našpulila jsem pusu. Auto jelo krokem a já se rozpačitě roz­ hlížela kolem sebe.

„Mám se kouknout do mapy?“ zeptal se Matthew. Měli jsme za sebou čtyřhodinovou jízdu z Oxfordu. Napřed řídil on, ale pár desítek kilometrů před cílem jsme se vystřídali, protože jsem se chvástala, že cestu znám. Jenže silnice se mi pletly a louky plné ovcí vypadaly jedna jako druhá.

„Ne. Myslím, že odbočka je o kousek dál,“ blekotala jsem a cítila se strašně. Přece to není tak dávno, znám to tu jako svoje boty! Jezdila jsem sem z Plymouthu, kde jsem chodi­ la do herecké školy. Moje návštěvy se znásobily v době, kdy jsem se zamilovala do Ryana, sexy instruktora surfování, kte­ rému se podařilo nejdřív získat a pak zlomit moje srdce.

Bezděčně jsem stiskla rty. Ryan. Ten se mnou tehdy za­ cloumal. Ryan Alexander, tak se jmenoval. Bylo mi devate­

Lucy Diamond

náct a prožili jsme spolu to nejromantičtější léto. Oficiálně jsem pomáhala Jo, abych si něco přivydělala, ale ve skuteč­ nosti jsem se často vytrácela na tajná rande s klukem, z které­ ho se mi podlamovala kolena. Scházeli jsme se na opuštěných místech kolem pobřeží a ve vysokých písečných dunách. Ach jo. Co na tom, že máte dolní partie plné písku? Hlavně že se cítíte žádaná. A že se nutně potřebujete vykoupat. Dny plné štěstí! Jenže Ryan pak dal přednost cestování se svými kámo­ ši a mně se už neozval. Kdykoliv si na něho vzpomenu – což se poslední dobou nestává moc často –, vidím před sebou božsky urostlého svalnatého blonďáka. V mých vzpomín­ kách mu navždy bude devatenáct. Nejspíš zůstal v Austrálii nebo na Havaji. Představovala jsem si, jak surfuje po vlnách a pořád vyhlíží tu pravou.

Dupla jsem na brzdu a na poslední chvíli strhla volant. Málem jsem odbočku minula. „Sakra, dávej pozor!“ vyděsil se Matthew, se kterým to parádně cuklo.

„Promiň,“ kála jsem se. „Už tam skoro jsme. Carrawen Bay, dva kilometry.“

Zmlkla jsem a soustředila se na řízení. Věděla jsem, že právě na téhle silnici přišla Jo o život. Do očí mi vhrkly slzy snad posté od chvíle, kdy mi máma řekla tu hroznou zprávu. Nemohla jsem uvěřit, že tady Jo už není. Že na mě nebude čekat, aby mě objala. Že už nikdy neuvidím její úsměv a třpyt v očích.

„Je tu hezky,“ poznamenal zdvořile Matthew, když jsme projeli zákrutou a on poprvé na obzoru uviděl jiskřící moře. Patří k němu důvěrně známý záliv, zlatá pláž, písečné duny a hromady kamení s jezírky lemovanými mořskými řasami plnými pokladů, které čekají na objevení. Kavárna tety Jo je

Kavárna na pláži

dřevěný dům s obrovskými okny a verandou, který je vidět široko daleko.

„Hmm,“ broukla jsem roztřeseným hlasem a bojovala se slzami. Najednou mi přišlo nepochopitelné, že jsem sem Matthewa nevzala dřív. I když vím proč. Před válením na pláži dává přednost aktivní dovolené. Úplně nejradši zdolá­ vá vysoké hory, nejlíp tam, kde to hodně fouká. Já jsem zase ve svém živlu s nohama ve vodě, sluncem ve tváři a rozkři­ čenými racky na obloze. „Podle mě je tady spíš krásně. Hezky je slabé slovo,“ prohlásila jsem po chvíli. Dojeli jsme na kraj vesnice s bílými domky a starými kamennými statky, jejichž břidlicové střechy byly porostlé žlutým lišejníkem. „Devon a Dorset jsou hezké, ale Cornwall je moc divoký a nespoutaný na to, aby byl něco míň než nádherný.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Matthew povytahuje obočí nad mým hnidopišstvím, ale neřekl nic.

Seznámili jsme se před pěti roky. Pracovala jsem jako servírka v koktejlovém baru. Vlastně ne tak docela. Dělala jsem barmanku U Velkého vozu, což byla hospoda, která vám podle slov majitele měla nabídnout nezapomenutelný gastro­ nomický zážitek. Já bych spíš řekla, že kvůli nedostatečným hygienickým návykům šéfkuchaře Jimmyho jste si tam mohli pořídit leda tak nezapomenutelnou gastroenteritidu. A kok­ tejlový bar to nebyl. (Majitel, rudolící Len Macintosh – neboli Špekoun, jak mu každý říkal kvůli jeho fyzičce hráče šipek – pocházel z Doncasteru a byl toho názoru, že koktejly jsou je­ nom pro hulibrky. Jo, takhle roztomile to říkal.)

Špekoun měl slabost pro holky v debilních kostýmech, proto jsme my, barmanky, musely celý prosinec pobíhat ve směšném převleku za skřítka, který byl ušitý tak, že nám

Lucy Diamond

v něm bylo děsně nepříjemně a trapně. Ale nebyly jsme to jenom my holky, kdo trpěl. Kluci museli nosit plyšové sobí parohy s rolničkami, což není zrovna nejmužnější výbava, jak si hořce posteskl kolega Lee.

I v tu osudnou noc jsem byla v plné polní – odporně hráš­ kově zelených šatičkách z čistého nylonu, přepásaných jasně červenou stuhou, a pitomé zelenočervené špičaté čepici. Při­ padala jsem si jako úplný blbec a byla jsem ráda, že Vánoce nejsou každý den, dokonce ani měsíc, když vtom do hospo­ dy vešel Matthew se svými kolegy, aby si v závěru roku užili tradiční pijatyku.

Romantičce ve mně se chce říct, že se naše oči setkaly nad pípou, a já v žáru jeho pohledu tála jako adventní svíčka. Ale upřímně řečeno, žádný velký třesk se nekonal. Byla jsem úpl­ ně vyšťavená z velké objednávky, z těch debilních elfích šatů mi naskákaly potničky a Matthew mi nestál za druhý pohled. Názor jsem změnila až po jeho hrdinském činu, k němuž do­ šlo později.

Ano, čtete správně – Matthew se odhodlal k hrdinskému činu! Teď přijde na řadu ta správná romantika.

Matthew a jeho parta přišli do podniku celkem naštvaní. Bylo jich šestnáct a všichni pracovali pro jednu IT firmu. (Jistě vám nemusím nic vysvětlovat – až na výjimky samí příšerně oháknutí mimoňové s uhrovitou pletí, kteří veledůležitě ká­ žou o složitostech počítačových programů a při tom se cpou nechutným rizotem z krocana. Nevyjadřuju se o Matthewovi zrovna lichotivě, co? Ale tehdy jsem to tak vnímala.)

Když se najedli, šla jsem sklidit ze stolu. Pro jeden z talí­ řů jsem se musela natáhnout přes stůl, protože kluk, které­ mu patřil, mi ho zjevně nemínil podat. Nejspíš doufal, že mi

Kavárna na pláži

při gymnastickém manévru vypadnou prsa z výstřihu. Le­ vou rukou jsem se snažila vybalancovat stoh ostatních talířů, a nějak mi uniklo, že si lehám přímo do hořící svíčky, s jejíž pomocí se Špekoun snažil podtrhnout vánoční atmosféru.

Ve vteřině jsem vzplála jasným plamenem, který čile špl­ hal po nylonu.

Talíře se s řinkotem zřítily na stůl. Ječela jsem, ostatní lidi křičeli, ale všechno jako by se odehrávalo s děsivou pomalos­ tí. Matthew vyskočil ze židle a hodil na mě svůj kabát. Oheň tím okamžitě udusil. (Vidíte? A teď mi řekněte, jestli to podle vás není hrdinský čin.)

„Šmarjá!“ pištěla jsem. Pokoušela se o mě hysterie. Aby ne, když jsem před chvilkou na vlastní kůži pocítila to, co Jo­ hanka z Arku. „Ježíšikriste!“

„Jste v pořádku? Nepopálila jste se?“ staral se o mě můj zachránce. Vězela jsem ve velkém černém plášti i v jeho ná­ ruči. Připadala jsem si jako hrdinka z románu Jane Auste­ nové.

„Myslím, že mi nic není,“ hlesla jsem. Opatrně jsem po­ otevřela klopy kabátu, abych obhlédla rozsah škod. Zbytky mého kostýmu na mně visely v zuhelnatělých cárech. Ho­ nem jsem se zahalila, aby naštvaní mimoňové neviděli, že moje podprsenka a kalhotky spolu neladí. Ruce se mi třásly. „Do prdele,“ ulevila jsem si. „Nemůžu uvěřit, co se to sta­ lo. Díky.“ Zamrkala jsem a pak jsem si ho poprvé pořádně prohlídla. Měl hladkou růžovou tvář, kaštanově hnědé vlasy a upíral na mě znepokojené šedé oči. Můj zachránce. „Děku­ ju vám,“ zablekotala jsem znovu, pořád ještě v šoku.

V tu chvíli se přivalil Špekoun s kyblíkem na led, jako by se na mě chystal vychrstnout jeho obsah. „Panebože,“ zadr­

Lucy Diamond

molil a z jeho věčně brunátného obličeje se vytratila barva. „Jsi v cajku? Ublížila sis?“

„Jak by mohla být v cajku?“ utrhl se na něho Matthew. „V těchhle šatech by se neměla motat v blízkosti otevřeného ohně. Ta holka je chodící hořlavina. Máte štěstí, že se vážně nepopálila.“

Páni! Hrdina v akci. Nikdy jsem neviděla Špekouna tvářit se tak provinile. Najednou se zdál mrňavý. Matthew ho kvůli mně parádně seřval.

Znovu se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Po téhle šichtě jsme s holkama odevzdaly elfí kostýmy a už ni­ kdy je neviděly. Jo, jasně, všichni jsme potom museli nosit plyšové sobí parohy s rolničkami, ale na rovinu – byl to po­ krok. Až na to, že vám po čtyřhodinové směně pořád zvo­ nilo v uších. A hlavně jsem se zamilovala do muže, kterému budu nadosmrti vděčná, že mě zachránil před popáleninami třetího stupně. Kupodivu se mi vůbec nic nestalo. Matthew zareagoval tak rychle, že se nylon nestačil přiškvařit ke kůži. Byl to můj spasitel.

Uběhlo pět let a... Jasně, věci se změnily, ale to se přece stává všem párům. Nebo snad ne? Ženská nemůže být sedm dní v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně dámou v nesnázích a chlap gentlemanem, který ji zachraňuje. A tak Matthew celkem brzo zjistil, že na rozdíl od něho jsem věčný snílek, který nemá život naplánovaný až do penze (proč taky, když stejně žádnou nedostanem?). A já si uvědomila, že... můj milý sice není doslova škrt, ale řekněme, že je zatraceně opa­ trný na peníze a všechny věci spojené s důchodovým připo­ jištěním, spořicími účty a kariérními vyhlídkami bere hodně vážně. Na mě se zlobí, že jsou mi fuk. Přehled o svých finan­

Kavárna na pláži

cích dokonce zpracoval do tabulky v našem počítači, kterou pravidelně aktualizuje.

Máme samozřejmě i něco společného. Oba rádi jezdíme na kole, chodíme do hospůdek a do kina, nevadí nám příbuz­ ní ani kamarádi toho druhého (tedy většinou) a přes všechny naše rozdíly spolu výborně vycházíme. Naši Matthewa zbož­ ňují, ale s tím se dalo počítat. „Jsme tak rádi, že sis koneč­ ně našla někoho rozumného,“ zašveholila máma, když jsem ji s Matthewem seznámila, a málem sebou praštila úlevou. „Je o hodně rozumnější a příjemnější než kluci, s kterými jsi dřív randila. Přesně takového přítele potřebuješ, Evie.“

Někdy, ale opravdu výjimečně, mě napadá, jestli to není pravda. Jindy (taky opravdu výjimečně) mě hryžou pochyb­ nosti, že nejsme tak dokonalý pár, za jaký nás mají. Z mých předchozích známostí – nepochopeného umělce, který žil v hausbótu a bral drogy; potetovaného bubeníka se slabos­ tí pro sexuální experimenty; spisovatele, který byl příšerně stydlivý a nespolečenský – rodiče radostí zrovna neskákali, zato já se s nimi cítila svým způsobem spřízněná. I oni totiž byli černé ovce jako já. Do své vlastní rodiny jsem nepasova­ la, zato k nim v určitém smyslu ano.

Občas mě přepadaly zrádné myšlenky, kde bych asi byla, kdybych Matthewa nepotkala. V době, kdy jsme se seznámi­ li, jsem šetřila, abych mohla s několika kamarádkami odjet do Indie a Nepálu. Odcestovaly o půl roku později a vrátily se s nádhernými sárí, stříbrnými šperky a barevnými copánky ve vlasech. Vyprávěly mi o plážích zalitých sluncem, výšla­ pech do hor, městech bzučících lidmi, Tádž Mahalu a tom nejhorším průjmu, jaký si umím představit. Zatímco ony si užívaly, já ve stejný čas tvrdla ve škole pro sekretářky, uči­

Lucy Diamond

la se psát všemi deseti a ovládat Powerpoint. „Otevřou se ti dveře ke spoustě pracovních příležitostí,“ poradil mi totiž Matt h e w.

Kéž bych radši odjela do Indie – a nejenom proto, že ne­ snáším ťukání do klávesnice. V každém případě mi zachránil život a jsme spolu šťastní. Jsme spolu. Bydlím v jeho domě a moje jméno se brzy objeví na jeho hypotečním úvěru.

Soustřeď se na cestu, Evie, napomenula jsem se v duchu. Najednou jsme se ocitli v Carrawenu, ani nevím jak. Aha. Pohřeb mé tety. Okamžitě jsem přestala vzpomínat a zpo­ malila.

Byla tu stará škola, farma, kde Jo kupovala mléko a zeleni­ nu, obchod pro surfaře Hledači vln – s řadou neoprenových kombinéz venku a barevnými prkny ve výloze, mrňavá sa­ moobsluha a nádherné domky. Mám na tohle místo spoustu vzpomínek. Nemohla jsem uvěřit, jak důvěrně známé mi to tady připadá, přestože se všechno změnilo.

Před hospodou, nedaleko kostela, kde se měl konat po­ hřeb, parkoval stříbrný golf mých rodičů. Vmáčkla jsem se těsně vedle něj a málem auto odřela, protože jsem špatně od­ hadla úhel. Vypnula jsem motor a zhluboka se nadechla. Teď přijde to nejhorší.

Vyhrabala jsem se z vozu. Po dlouhé cestě jsem si při­ padala celá pomačkaná a ušmudlaná. Cestou ke kostelu si aspoň uhladím vlasy i sukni. Vzala jsem Matthewa za ruku, abych od něho načerpala sílu, a společně jsme kráčeli ke sta­ ré kamenné budově. Pořád mi nedocházelo, že se to skuteč­ ně děje.

V kostele bylo narváno. Všichni v černém, hlavy dolů, ka­ pesníky u opuchlých očí. Máma předčítala z bible stejně jako

Kavárna na pláži

vikář, muž s bílými vlasy a vrásčitou tváří. Dojemně hovořil o tom, jak moc Jo znamenala pro místní obyvatele.

Potom jsme zazpívali „Všechny ty zářivé a nádherné věci“ a já se pro jednou nesmála „fialovohlavým horám“ zmíně­ ným v textu. Nato Joina nejlepší kamarádka Annie pronesla cituplný proslov o tom, jak byla moje teta báječná a jak pří­ šerně nám bude všem chybět. „Bude se nám stýskat po je­ jím laskavém srdci a smyslu pro humor, ale nejvíc nám bude scházet jako zdroj informací, protože věděla o všem, co se kde šustlo,“ uzavřela Annie svou řeč. „A to vůbec nemluvím o tom, jak mizerný bude život bez jejího pověstného mrkvo­ vého dortu.“

O něco později jsme sledovali, jak rakev klesá do čer stvě vykopaného hrobu. V korunách starých tisů ševelil větřík a mně teprve v té chvíli došlo, že je Jo pryč. Navždycky. Bylo jí pouhých sedmapadesát, což je na umírání brzo. Snad ni­ kdy jsem nebyla smutnější.

Pohřební hostina se konala U Zlatého rouna. K jídlu si každý bral ze stolů, co chtěl, pití teklo celé odpoledne prou­ dem. Uvnitř vládlo útulné příšeří, protože malá okna nepro­ pouštěla dost světla. Na stěnách visely staré rybářské sítě, na­ leštěné koňské postroje a obrázky lodí.

Máma s tátou odešli k právníkovi kvůli závěti a my ostat­ ní – Matthew a já, Ruth a její manžel Tim, Louise a její muž Chris – jsme na ně čekali v hospodě. Dětí se ujaly kama­ rádky a babičky, takže náš rozhovor přerušilo několik kon­ trolních telefonátů. „Mohla bys Hugovi připomenout, aby

Lucy Diamond

večer nezapomněl cvičit na housle? Příští týden má zkouš­ ky do orchestru,“ přikazovala Ruth hlasitě do mobilu, jako by doufala, že osazenstvo hospody ohromí svým zázračným dítětem.

Louise musela mezitím Matildě, své nejmenší, zazpívat do mobilu oblíbenou písničku, protože se maličká nemohla smířit s tím, že nemá maminku u sebe. Dvakrát ji přezpíva­ la tiše, shrbená nad mobilem, a očividně se styděla. „Víc na­ hlas? Vždyť to bylo nahlas.“ Nešťastně si povzdechla, proto­ že Matilda nebyla s jejím výkonem spokojená. „Tak dobře,“ zamumlala a zakoulela očima. „Když to musí být...“ Dopila víno a tentokrát zanotovala mnohem hlasitěji, čímž k sobě přitáhla několik pobavených pohledů. „Ach jo, ty děti!“ zvo­ lala teatrálně, když ukončila hovor.

Během následující hodiny se totálně opila. Tváře jí hořely a culík se ztenčoval, jak pramínky vlasů s každou uplynulou minutou vypadávaly z gumičky. Divoce se rozháněla ruka­ ma. Svěřila se nám, že se chytla s mámou. „Představte si, že jen tak mírnix týrnix přihlásila Joshe s Monthym do soutěže psů a koček ,O mazlíčka, který je co nejvíc podobný páníč­ kovi‘. Dovedete si to představit?“ Dotčeně si odfrkla. „Copak nechápe, jak je to ponižující? Vlastního vnuka... Vždyť ona tím vlastně řekla, že vypadá jako jorkšírák!“

Vyprskla jsem smíchy. Josh je sedmiletý syn mé sestry, a když o tom tak přemýšlím, má doopravdy stejně darebácký kukuč jako Monthy a chodí stejně rozježený. „Máma na to náhodou kápla.“

„Vlastně by mi to zase tak nevadilo, kdyby měla tu sluš­ nost napřed se nás zeptat,“ soptila. „Ale ona jednoduše pošle fotky, a nic neřekne. Taková drzost!“

Kavárna na pláži

„Jaká je první cena pro páníčka?“ zajímal se Matthew. „Taky dostane roční zásobu psích konzerv zdarma?“

Louise ho plácla pivním táckem. „A víš, že ne?“ vyštěkla. „Může vyhrát poukázku v hodnotě dvaceti pěti liber. Do zve­ rimexu. Což se náramně hodí, vzhledem k tomu, že žádné zvíře nemáme. Za co bychom to asi tak utratili?“

Ruth – jediná abstinentka mezi námi, takže se jí touh­ le dobou na rozdíl od nás ostatních nepletl jazyk – popláca­ la sestru po ruce. „Jestli tě to uklidní, tak máma tím Joshovi vlastně skládá kompliment, když ho přirovnává k Monthy­ mu. Myslím to vážně,“ dodala, když jsme všichni (až na Loui­ se) zařvali smíchy. „Dobře víš, jak toho svého čokla zbožňu­ je. Josh to u ní musí mít sakra dobré, když si pro tuhle soutěž vybrala zrovna jeho.“

V jejím hlase se ozývala závist a já měla co dělat, abych nahlas nezasténala. Vždycky se svým dvojčetem strašně sou­ peřila a pořád soupeří. Na střední se Ruth zhroutila, protože chtěla mít samé jedničky jako Louise. Jenže ta patří k těm šťastlivcům, co jim to prostě pálí, proplouvají životem s leh­ kostí a nepotřebují dřít. Stačí jim sem tam mrknout do po­ známek. Ale co je horší, zdá se, že si Louise nikdy nevšimla, s jakým úsilím jí Ruth dýchá na paty. Dokonce i teď se Ruth trápí tím, že je zase ta druhá.

Zrovna jsem se chystala převést řeč na nějaké bezpečnější téma, když se naši vrátili. Smích ustal, jako když utne, proto­ že si všichni uvědomili, proč tu vlastně jsou. Máma se na mě krátce podívala a pak celá pobledlá usedla ke stolu. Připadala mi podivně zaražená.

„Jsi v pořádku, mami?“ zeptala jsem se a natáhla se pro její ruku. Máma je na tom z nás nejhůř, protože přišla o ses­

Lucy Diamond

tru. Vypadala, že toho poslední dobou moc nenaspí. Věděla jsem, že dnešek je pro ni procházka peklem.

„Hm..., ano,“ broukla po chvíli a znovu po mně střelila rozpačitým pohledem, jako by zvažovala, jestli mi má, nebo nemá něco říct.

„Co je?“ nevydržela jsem. „Co se stalo?“

„No...,“ spustila rozpačitě. Pohrávala si s prstýnky a na nikoho z nás se z počátku ani nepodívala. Potom se otočila k tátovi. „Řekni jim to ty. Pořád to nemůžu skousnout.“

Táta si odkašlal. „Právník nám přečetl poslední vůli vaší tety. Je trochu zvláštní.“

Odmlčel se a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Nejsem zvyklá, aby se můj věčně dobře naladěný otec tvářil tak váž­ ně. Zůstaly nám po Jo dluhy? Odhalila v závěti nějaké temné tajemství ze své minulosti, například odložené dítě?

Zahleděl se na mě. „Odkázala ti kavárnu, Evie,“ prohlásil na rovinu a podal mi obálku s mým jménem. „Na – to je pro tebe.“

„Cože?“ Nechápavě jsem na něho zírala. Potom jsem se podívala na mámu. Napůl jsem čekala, že vyprsknou smíchy, že si dělají legraci. Nedělali. „Co tím chceš říct, že mi odkáza­ la kavárnu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To myslíte vážně?“

Máma přikývla. „Stojí to v poslední vůli, zlato.“ Ukázala bradou na dopis, který jsem držela v ruce. „Proč ho neote­ vřeš?“

„Nestačím zírat,“ ozvala se upjatě Ruth. „To musí být ně­ jaký omyl! Opravdu odkázala kavárnu Evii?“

Tupě jsem civěla na obálku a pak ji roztrhla. Prsty zápasi­ ly s papírem, v puse mi vyschlo. Odvážila jsem se pohlédnout na Matthewa, který vypadal stejně zmateně jako já. Ruth má

Kavárna na pláži

pravdu. Tohle musí být nějaký omyl. Musí. Nějaké hloupé nedorozumění, někdo něco zvoral nebo...

Vytáhla jsem dopis z obálky a při pohledu na Join roz­ máchlý rukopis se mi sevřelo srdce. Napsala ho před čtyřmi roky. Hlasitě jsem vzlykla. „Podle data je strašně starý. Určitě dávno neplatí.“

Potom jsem zmlkla a začetla se.

Nejdražší Evie,

právě jsme tady v zálivu spolu prožily báječný víkend. Vypadáš jako já, když jsem byla v tvém věku. Jsi plná života, snů, nevyčerpatelné energie a nadšení. Vždycky jsem moc ráda, když za mnou přijedeš. Sálá z tebe štěstí a pohoda. Přesto mám pocit, že ti pořád něco chybí. Zatím jsi nezjistila, kam tě srdce táhne a co tě naplňuje. Schází ti klid spojený s naprostým uspokojením.

Třeba si tenhle dopis nikdy nepřečteš. Bůhví, co pro nás osud chystá a jakým směrem se obě vydáme. Možná moje slova časem ztratí význam. Ale pokud předčasně zemřu, chci, aby kavárna na pláži byla tvoje.

Přestala jsem číst. Pořád mi to nedocházelo. Věty mi po­ skakovaly před očima, byla jsem otupělá z vína a ještě se ne­ vzpamatovala z šoku. V žádném případě! Tohle nemůže být pravda!

„Co se tam píše?“ vyzvídala Ruth. „Evie?“

„Vydrž.“ Přinutila jsem se podívat na papír.

Ano, má milovaná neteřinko, čteš správně. Dobře víš, že jsem tě vždycky měla nejradši. Viděla jsem v tobě dceru, kte

Lucy Diamond

rou jsem neměla. Jsi jediný člověk, kterému s klidem v duši svěřím svoji milovanou kavárnu, protože o ni budeš pečovat s láskou, jakou si zaslouží. Vždycky jsem cítila, že máš k tomu místu vztah, a vím, že to zvládneš.

Odpusť staré tetě její rozmary. Jak už jsem psala, třeba si tenhle dopis nikdy nepřečteš. Ale stejně tak je možné, že ho jednoho dne budeš držet v rukou. Doufám, že mě pochopíš a splníš moje přání.

Se spoustou lásky

Jo xxx

Polkla jsem. Tváře mi hořely, jak se do nich nahrnula krev. Rychle jsem psaní složila. Nechtěla jsem, aby se ségry dozvěděly, že jsem byla něčí „favoritka“. Taky by mi vadilo, kdyby si Matthew přečetl, že podle své tety nevím, kam mě srdce táhne. Jo dopis napsala před čtyřmi lety, tedy v době, kdy už jsem s ním chodila. Nutil by mě, abych mu tuhle na­ rážku vysvětlila, což by našemu vztahu určitě neprospělo.

„Páni,“ vydechla jsem a rozhlédla se kolem stolu. Na oka­ mžik jsem si představila, jak stojím za kavárenským pultem a servíruju výtečné pokrmy, za které sklízím michelinské hvězdičky, recenzenti na mě pějí v novinách chválu a u dveří se tísní davy čekající na volný stůl.

Louise se zubila od ucha k uchu. „Já zírám,“ prohlásila. „Tetička se nám zbláznila!“

„Nezbláznila!“ odsekla jsem dotčeně.

„Takhle se o mrtvých nemluví!“ okřikla ji matka. „Ale přiznávám, že nechápu, na co myslela, když přenesla na Evii tak velkou zodpovědnost.“

„Vždyť to může prodat,“ namítla pohrdavě Ruth. „Vydělá

Kavárna na pláži

pár babek a koupí si hezký byt v Oxfordu.“ Její falešně medo­ vý hlas prozrazoval, jak je ve skutečnosti vzteklá. Vadilo jí, že mi někdo věnuje mimořádnou pozornost.

„Díky za radu, ale nepotřebuju ji,“ připomněla jsem se jim. „A pěkný byt v Oxfordu už mám, pokud jste zapomněli.“

„No...,“ ozval se Matthew a já mimoděk ztuhla. Vycítila jsem, že mě chce opravit.

„Dobrá – tak my máme pěkný byt,“ upřesnila jsem dřív než on. „Aha, chápu. Tak jinak. Matthew má pěkný byt a já v něm bydlím.“

Zavládlo rozpačité ticho. Ožehavá záležitost.

„Nechtěl jsem...,“ začal se omlouvat.

„Na tom nesejde,“ zpražila ho Ruth. „Já si myslím, že není spravedlivé, že Jo odkázala kavárnu jenom Evii. Koneckonců neteře měla tři.“

„Ruth!“ vybuchl táta. „Chudinka Jo ještě ani nestačila vy­ chladnout v hrobě. Jak se opovažuješ napadat její poslední vůli? Neboj se, ani na tebe se nezapomnělo. Taky něco do­ staneš.“ Roky jsem ho neviděla takhle naštvaného. „Věř mi!“

Ségra provinile sklonila oči a Tim ji objal kolem ramen. „Omlouvám se,“ zadrmolila.

Máma se na mě podívala. Byla rozčílená. „Evie, tohle je překvapení pro nás všechny, ale nemusíme to řešit hned. S tátou ti pomůžeme nabídnout kavárnu k prodeji a...“

„Kdo říkal, že ji chci prodat?“ vyhrkla jsem. Připadalo mi, že všechno probíhá moc rychle. Moji drazí žijí v přesvědčení, že vědí, co je pro mě nejlepší, a neváhají za mě rozhodnout. Zatímco já se ještě nestihla vzpamatovat z šoku.

Matthew na mě zíral. „Co tím chceš říct?“ nechápal. „Ty ji snad prodat nechceš?“

Lucy Diamond

„Já...,“ spustila jsem a pak se zarazila. Před očima mi vy­ vstaly věty z Joina dopisu. Skoro jako bych slyšela, jak mi je odříkává nahlas. Znovu jsem zabředla do světa fantazie. Vi­ děla jsem se, jak stojím s Matthewem za pultem, máme na sobě stejné zástěry a šťastně se na sebe usmíváme. Já šlehám mléko do kapučína, na jehož napěněnou hladinu Matthew kakaovým práškem kreslí srdíčko... Vždyť bychom to mohli zvládnout. Utéct do Cornwallu, žít tady a...

„Měla bys zůstat nohama na zemi,“ pokračoval Matthew, jako by mi četl myšlenky. „Oba přece bydlíme a pracujeme v Oxfordu.“

V tom měl samozřejmě pravdu. Naprostou. Snít o útěku z reality je směšné. Hloupé. Dětinské. Můj sen se okamžitě rozplynul jako kouř ve větru.

„Jenom potřebuju trochu času.“ Promnula jsem si oči. Cítila jsem se úplně vyšťavená. Jsi jediný člověk, kterému s klidem v duši svěřím svoji milovanou kavárnu, protože o ni budeš pečovat s láskou, jakou si zaslouží, napsala Jo. A tady všichni její rozhodnutí zpochybňují, zatímco já jsem ani ne­ dostala šanci chvíli přemýšlet. Moje rodinka se zase ukázala. Copak můžou brát černou ovci vážně? Ani náhodou. Zvlášť když jí spadl do klína zavedený podnik. „Musím si to nechat projít hlavou. Pořád mi to nějak nedochází.“

„Ani se ti nedivím,“ prohlásila laskavě máma. „Byl to pe­ kelný den. Není třeba spěchat. Nikdo po tobě nechce, aby ses rozhodla hned. Na všechno ještě bude dost času.“ Unaveně se usmála. „Dovolte mi, abych vám řekla, co ještě stojí v po­ slední vůli...“

Začala ostatním sdělovat, co jim teta odkázala. Já radši vypnula příjem. Měla jsem té noviny plnou hlavu. Jo mi vě­

37

Kavárna na pláži

novala svou kavárnu. Je moje. Mám svůj podnik. Vlastním

nemovitost tady, v Carrawenu!

Napadla mě jediná věc. Kopla jsem do sebe zbytek vína

a vstala jsem. „Další runda je na mě. Kdo si dá?“

Třetí kapitola

„Evie, už máte ten dopis? Potřebuju ho co nejdřív.“

„Evie! Pan Davis chce kávu.“

„Evie, nechala jsem vám na stole hromadu formulářů. A nezapomeňte, že objednávku kancelářských potřeb musí­ me odeslat ještě dnes!“

Bylo pondělí ráno a Carrawen Bay se zdála strašně da­ leko. Proměnila se v nedosažitelnou třpytivou oázu, v sen, který se mi kdysi zdál. Byla jsem zpátky v Oxfordu, v zašlé kancelářské budově poblíž Clarendon Centre, kde jsem si odkroutila půlku z dvouměsíční brigády. Pracovala jsem pro nesnesitelně nevychovanou sebranku beze špetky smyslu pro humor, která si myslela, že mám schopnosti superhrdinky. Aspoň podle toho, co na mě nakládali.

Moje dosavadní kariéra není moc slavná. Po absolvová­ ní herecké školy jsem zatoužila po prknech, která znamenají svět (anebo utéct do Hollywoodu, abych byla upřímná), ale v průběhu pěti let jsem se zmohla jen na pár mrňavých štěků. V televizi jsem se objevila jenom jednou – v roli předávko­

Kavárna na pláži

vané oběti. Ač nerada, musela jsem si přiznat, že spíš než do Hollywoodu to dotáhnu do Hollyoaks, děsivého nekonečné­ ho seriálu, a pustila jsem tenhle sen z hlavy. Potom jsem se snažila prorazit jako fotografka a nějakou dobu jsem zpívala v kapele, ale ani tohle úsilí mi nepřineslo slávu. Pak jsem po­ tkala Matthewa. Přesvědčil mě, abych dala výpověď v hos­ podě a přihlásila se do školy pro sekretářky. Od té doby bri­ gádničím v kancelářích. A k smrti se nudím. Nedávno jsem dokonce přistoupila na návrh svých rodičů a sester, kteří do mě v jednom kuse hučí, abych šla učit.

Já ale nejsem přesvědčená o tom, že budu tou nejlepší učitelkou na světě. Nemám dost trpělivosti, štve mě, když děti začnou fňukat, a co je nejhorší, nesnáším skřípání křídy o tabuli. Sestry mě ujišťují, že dneska se používají interaktiv­ ní tabule napojené na počítač, ale sotva si představím, že se zase ocitnu ve třídě, začnu být nervózní. (Nemluvě o mé ce­ loživotní fobii ze školních záchodů.) Přesto jsem neochotně dospěla k závěru, že pedagogická fakulta bude daleko zábav­ nější a přínosnější než po zbytek života za někoho zaskako­ vat. Na rovinu – moc možností jsem neměla. A mé rodině se ulevilo. Mírně řečeno.

„Správně děláš,“ přikývla moudře Ruth. „Učení je nejen chvályhodná práce, ale zajistí tě na celý život. A budeš mít nárok na důchod. I o tom je třeba včas přemýšlet.“

V tom s ní vůbec nesouhlasím. Brát ve třiceti práci jenom proto, že vám zajistí penzi..., to by snad mělo být trestné! Na­ víc si nejsem jistá, jestli chci do smrti dělat jedno a to samé. Ta představa mě spíš děsí. Vzdát se kvůli „práci na celý život“ všech svých snů a možných příležitostí? Kam se poděla zába­ va a spontánnost?

Lucy Diamond

Ale hádat se s Ruth je stejné jako smlouvat s rozjetým bul­

dozerem – nakonec vás stejně převálcuje, ať se vám to líbí,

nebo ne. Namítejte si, co chcete. Jakmile dojde na hypotéku

a odpovědnost vůči rodině, je k nezastavení.

A tak jsem – náležitě převálcovaná – udělala jedinou ro­

zumnou věc a přihlásila se na vejšku. K mému úžasu mě při­

jali. Dostala jsem to písemně. Málem jsem nad tím dopisem

vyprskla smíchy. Oni si fakt myslí, že jsem vhodná kandi­

dátka na učitelku? Vypadá to, že jsem před přijímací komisí

předvedla přesvědčivý herecký výkon. Naletěli mi!

Mimochodem, škola začne za čtyři měsíce, tedy v září,

a protože si umím představit, jak bude náročná a vyčerpáva­ jící, napadlo mě, že bych si mohla užít poslední týdny svobo­ dy. Mohla bych vymalovat, vykutat někde svůj foťák a pořídit nějaké nové snímky, dát do pořádku zahradu a třeba odjet na dovolenou někam daleko, kde je pořádné horko – například do té Indie.

„Nejlepší by bylo, kdyby sis do září sehnala co nejvíc bri­

gád,“ prohlásil Matthew a myslel to smrtelně vážně. „Jestli tě mám uvést jako spolumajitelku, tak bys měla na baráku splácet svůj podíl. Znáš to – ta, která platí, zůstane – a tak.“

Tuhle hlášku jsem slyšela prvně, ale asi na tom něco je.

Není fér očekávat, že já si budu studovat a on zatím bude všechno platit. Koneckonců jsem emancipovaná ženská z jednadvacátého století, která si svoje účty ráda uhradí sama. Takže ne, nejsem v rozpálené Indii plné prachu, ne­ mám ve vlasech barevné copánky, nenechávám si dělat teto­ vání henou a nesmlouvám na trhu o stříbrné náramky. Ani neležím na pláži pod palmou, ponořená do tlustého bestsel­ leru, a nekoupu se ve slunečních paprscích. Místo toho ťu­

Kavárna na pláži

kám do klávesnice, kopíruju, zakládám šanony a vařím kafe pro otrokáře a otrokářky v mučírně zvané Finanční poradna Crossland. Ano, je to přesně tak blbá, ubíjející a otupující ra­ chota, jak to zní.

Pracuje tu jeden chlap, Colin Davis – pro mě pan Davis –, který mě obzvlášť dohání k šílenství. Je to buřt narvaný v hnědém obleku, má mastné vlasy, vyvalené oči a jasně rů­ žovou pleť novorozeného podsvinčete, která se věčně leskne potem. Vypadá na padesát, ale chová se jako sotva odrostlý puberťák. Trousí trapné poznámky na adresu svých kolegyň a v jednom kuse nás unavuje kecy „do které roštěnky by šel“ (obvykle vedou Katie Price, Alesha Dixon a Cheryl Cole, ale kandidátek je samozřejmě víc) a co by s nimi prováděl. Jak se zdá, poslední dobou se mu zalíbil můj zadek, a kdykoliv dostane příležitost, poplácává mě a štípe. Nestává se to často, protože jsem naštěstí rychlejší než on.

(Vím, co vás teď napadlo. Proč nenahlásím sexuální hara­ šení řediteli, aby toho slizouna vyhodil. V normální firmě by si po takové ostudě zabalil svých pět švestek a šel. Jenže právě v tom je ten problém. Ředitelem je on, takže nikam nepůjde. Maximálně bude oxidovat kolem mého stolu a slintat.)

Prosila jsem agenturu, aby mi našla jinou brigádu, ale moc jsem nepochodila. „Nic vhodného nemáme,“ sdělili mi pokaždé, když jsem jim ze zoufalství volala. Což mě nijak ne­ překvapovalo. Za každou hodinu, kterou protrpím v té díře, inkasují tučnou provizi. Proč zabíjet slepici, která snáší zlatá vejce?

„Řekl jsem, že potřebuju ten dopis co nejdřív! Jak dlouho trvá přepsat pár stránek?“ Už mě zase buzeruje prostřednic­ tvím interkomu, ropušák jeden. Kéž by někam odskákal!

Lucy Diamond

„Velice se omlouvám, pane Davisi,“ zašveholila jsem ne­

upřímně. „Hned to bude.“ Rychle jsem vypnula mikrofon,

aby mi pohotově neoznámil, že „on ze mě taky hned bude –

udělanej“. Když budu mít štěstí. Fuj.

Nabouchala jsem ten dopis – něco nudného o daních – a přitom v myšlenkách pobývala v Carrawen Bay. Ráno po pohřbu jsem se probudila s příšernou kocovinou v poko­ ji místního penzionu. Umírala jsem horkem a do skoku mi rozhodně nebylo, ale podle mého názoru neexistuje lepší místo pro léčení kocoviny, než je pláž. Těšila jsem se na svěží vánek foukající od moře. Určitě mi udělá dobře.

Sice drobně pršelo, ale po snídani jsme s Matthewem vy­ razili na procházku. Zabalili jsme se do kabátů a šli rozchodit těžko stravitelná smažená vejce. Do tváří mě šlehal ostrý vítr a hned mi bylo o hodně líp. Zakoušela jsem přímo ozónovou extázi!

Došli jsme k písečným dunám a pustili se z prudkého sva­ hu k samotnému zálivu. Při pohledu na kavárnu ve mně hrk­ lo. Teprve tehdy jsem si vzpomněla na šokující události z vče­ rejšího dne (závěť, dopis od Jo, ohromující zprávu, že jsem zdědila její podnik). Zůstala jsem na kavárnu – na svoji kavár­ nu – zírat, jako bych ji viděla poprvé. Moje kavárna. Připadalo mi to jako ve snu. Neskutečné. Jako bych si to celé vymyslela.

Seběhli jsme ze svahu na pláž. Byl nízký příliv a vlny za­ nechaly na mokrém písku vzorek ve tvaru rybích šupin. Na slunci se leskly vyvržené mořské rostliny. Vítr mě tahal za zbytek ostříhaných vlasů a lechtal mě zezadu na krku. Až na muže venčícího černého labradora, kolem kterého s pištěním poskakovaly dvě blonďaté holčičky v barevných gumácích, tu nikdo nebyl.

Kavárna na pláži

Nemohla jsem si pomoct, ale moje kroky se stočily ke ka­ várně. Přitahovala mě jako magnet. Máma s tátou přenoco­ vali v Joině bytě, protože se máma chtěla ujistit, že po prak­ tické stránce je všechno v pořádku: lednice prázdná, topení vypnuté, okna pevně zavřená a tak. „Pojď,“ vyzvala jsem Matthewa. „Dáme si čaj a promluvíme s personálem.“

Podezíravě nakrčil nos. „Evie, nebylo by lepší, kdyby ses v tomhle neangažovala a netahala sem emoce? Co jim řek­



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist