načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kavalerie – historie a taktika – L. E. Nolan

Kavalerie - historie a taktika
-16%
sleva

Kniha: Kavalerie
Autor: L. E. Nolan
Podtitul: historie a taktika

Kapitoly věnované dějinám, výcviku i bojové taktice kavalerie. Učebnice pro důstojníky z roku 1853. ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >10ks - doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 167
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Arcaro
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 279
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Motorizované jednotky. Jezdectvo
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Datum vydání: 18.12.2015
ISBN: 9788090622227
EAN: 9788090622227
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly věnované dějinám, výcviku i bojové taktice kavalerie. Učebnice pro důstojníky z roku 1853.

Popis nakladatele

Historie, taktika i sporné otázky týkající se éry válek vedených ze hřbetu koně a mnoho praktických rad činily před 150 lety z této knihy důležitý zdroj informací pro důstojníky kavalerie. Dnes je pro milovníky historie, koní a vojenství studnicí nesmírně zajímavých faktů z četných bitev, ze života skutečných válečných koní, husarů, dragounů, jízdních myslivců atd. Styl vyprávění odpovídá době, kdy byla napsaná, i poněkud svérázné osobnosti autora. (historie a taktika)

Další popis

Kavalerie se už od starověku stala důležitým faktorem určujícím, kudy se dějiny lidstva budou ubírat, a milovníci koní dodnes těží z jezdeckých zkušeností a umění získaném především z vojenského jezdectví. Dávno zapomenutá kniha od hu­sar­ského kapitána L.E. Nolana, který sám předčasně zemřel v bitvě u Balaklavy roku 1854, je poctivým dílem mapujícím veškeré aspekty využití koní ve vojenství tak, jak je viděl i zažil ve své době. Zavede nás do historie kavalerie, podstaty jejího fungování, průběhu mnoha bitev, strategie. Samozřejmě nechybí kapitoly týkající se způsobu výcviku koní. Na posledních stranách jsou kresby sedel a udidel. Kniha psaná očima současníka a aktivního příslušníka kavalerie má svou nepopiratelnou hodnotu jako součást kulturního dědictví. Již ve své době se dočkala třech vydání - naposledy v Londýně roku 1860.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OBSAH

Kapitola I.

Přehled historie 12

Velké skutky kavalerie od starověku po novověk – Anglická kavalerie pod

velením prince Ruperta a Cromwella – Pruská kavalerie pod velením

Fridricha Velikého – Napoleonova francouzská kavalerie

Kapitola II.

Rakouská, ruská a pruská kavalerie v letech 1793 – 1815 40

Bitva u Austerlitzu – Špatné taktiky kavalerie – Bitvy u Řezna, Pultusku,

Jílového, Frýdlantu a Lützenu – Potyčka u Hanau – Bitva u Lipska – Obecné

poznámky

Kapitola III.

Kavalerie obecně 52

Co tvoří její sílu – Různé druhy kavalerie zřízené v Evropě – Těžká, střední

a lehká kavalerie

Kapitola IV.

Lehká a těžká kavalerie 58

Porovnání jejich významu a předností – Žalostné důsledky přetížení –

Navrhované změny pro anglické dragouny atd. – Očekávané výhody těchto

změn – Názor generála Warneryho na těžkou a lehkou jízdu – Přednosti

pruských husarů – Naše útoky kavalerie u Waterloo atd. – Výkony kozáků –

Lehká a těžká kavalerie v Maďarské válce v letech 1848 a 1849 – Dopis

od rakouského důstojníka, který v této válce bojoval

Kapitola V.

Organizace kavalerie 80

Muž s jeho uniformou a zbraněmi, jako jsou meč, kopí, karabina, pistole atd. –

Kůň: udidlo, uzda, sedlo – Navrhované změny

Kapitola VI.

Vojenské ježdění 114

Rané školy horsemanshipu – Zahraniční původ našeho vojenského ježdění –

Některé absurdní praktiky na Kontinentu – Vybalancovaný sed – Některé

jeho nesmírné nevýhody – Anekdoty – Navrhované změny – Horsemanship

Čerkesů atd.


Kapitola VII.

Základní výcvik 136

Kapitola VIII.

O rozestupech 144

Kapitola IX.

Pohyby na bitevním poli 149

Kapitola X.

Taktiky kavalerie 174

Základní pravidla – Příklady – Kavalerie proti kavalerii – Kavalerie

s armádou – Útok na pozice a jejich obrana – Velký útok kavalerii u Jílového –

Pronásledování poražené armády – Jízdní dělostřelectvo s kavalerií –

Útok v rojnici – Průzkum

Kapitola XI.

Pochod, tábor, bivak, předsunutá hlídka, potyčka 196

Kapitola XII.

Útok, pronásledování a shromáždění 224

Kapitola XIII.

Detašovaná služba 229

Kapitola XIV.

Útoky kavalerie proti pěchotě 235

Získané výsledky o útocích proti pěchotním čtvercům – Vylepšení

dělostřelectva výhodou pro kavalerii – Oslavované úspěšné útoky – Shrnutí

Appendix 253

Kavaleristické sedlo a uzda navržená autorem – Uniforma kavaleristy –

Poznámky k systému jednotlivých řad – Navrhovaná organizace kavalerie –

Váleční koně vojáků a důstojníků

Seznam ilustrací

Obr. I. - Vojenský sed tak, jak by měl vypadat 2

Obr. II. - Zahraniční husar - vojenský sed, jaký se používá 117

Obr. III. - Navrhovaná ocelová rukavice 100

Obr. IV. - Regiment utábořený v rozestupných kolonách eskadron 206-207

Obr. V., VI. - Navrhované sedlo a uzda 254, 256, 258


TO

LIEUT.-COLONEL GEORGE WILLIAM KEY,

15 TH HUSSARS,

THE FRIEND OF MANY YEARS,

THIS WORK IS INSCRIBED,

WITH AFFECTIONATE REGARD,

BY THE AUTHOR*

* T UTOPRáCIVěNUJISÚCTOUSVéMUMNOHALETéMUPŘíTELI ,

PODPLUKOVNíKU GEORGOVI WILLIAMU KEYIZ 15. HUSARSKéHOPLUKU


PŘEDMLUVA

P

ravděpodobně nenajdete jiné válečné téma, kterému

autoři věnují tak málo pozornosti, jako historii kavalerie,

ač musím připustit, že jsou témata mnohem důležitější.

Při bližším pohledu je ovšem jasné, proč je právě kavalerie

tím případem. Její taktiky není možné zredukovat do pravidel

tak, jako práci zákopníka, nebo dokonce jako pomalejší a me -

todičtější pohyby pěchoty.

U důstojníka kavalerie skoro všechno závisí na síle jeho coup

d'oeil, tedy na tom, jaký má přehled nad situací, a jak umí rychle

odhadnout a využít slabiny nepřítele . Když se rozhodne této sla -

bi ny využít ve chvíli, kdy už je akce zahájena, tak záleží na rych -

losti, s jakou jsou jeho záměry usku tečněny. Je jen málo času na

promýšlení a není zde prostor pro váhání. V čase útoku je jedinou povolenou myšlen kou v hlavě velitele úspěšné splnění úkolu.

Poté už se na úspěchu podílí hlavně inspirace velitelského

génia spíše než výsledek příprav a pravidel. Stále jsou však četné oblasti v profesi důstojníka kavalerie, které je možné sepsat, a které by měl důstojník znát a pečlivě prostudovat. Zná-li tyto věci předem, může je samozřejmě využít, nebo si po pečlivém

– 8–


promyšlení může prostřednictvím těchto znalostí pomoci. Existují věci, které by bez předchozího studia nedokázal vnímat.

Vzhledem k současnému stavu literatury v tomto oboru je však velmi těžké tyto věci teoreticky nastudovat. Neexistují téměř žádné knihy zabývající se výhradně touto problematikou, a určitě žádné důležité nejsou v anglickém jazyce. Student si tedy musí vybírat z historie válečných tažení a bitev nebo obecných pojednání o válečném umění. Volit musí ty části, které pojednávají o této problematice. Vzhledem k tomu, že tato díla zřídkakdy píší lidé se znalostí problematiky vedení kavalerie a jejích výhod, musí si důstojník svoje závěry zpracovat sám, což často vede k nepřesným nebo chybným výsledkům.

Náhlý přechod z období míru do války je kritickým momentem pro všechny armády, ale zejména pro ty důstojníky, jejichž teoretické znalosti války jsou nedostatečné.

Vezměme v úvahu kupříkladu naši kavalerii v poslední válce na území Evropy; měli jsme převahu nad většinou národů, a to v bezhlavé odvaze, kvalitě výstroje i koní, naneštěstí jsme však měli horší taktiku. Publikované depeše našeho největšího velitele nesou mnohá svědectví o faktu, že naši důstojníci často zanedbávali poskytnutí záloh při útoku, nebo přijetí nezbytných opa tření, což příležitostně vedlo k porážce našich vojsk, navzdory udatnosti, kterou vojáci vykazovali na bitevním poli.

Nedostatek teoretických znalostí v oboru válečnictví s se bou nese nutnost nabírání zkušeností za velkých ztrát na živo tech, když už válka skutečně propukne. Je tedy povinností každého důstojníka nabýt znalostí této profese, než je povolán do této hry, kdy je každý chybný krok doprovázen katastrofálními důsledky pro jeho zemi a vojáky pod jeho velením.

Při psaní této práce usiluji o shromáždění zaznamenaných vědomostí jiných lidí a vycházím ze znalostí o technice boje kava

– 9–

PŘEDMLUVA


– 10–

lerie od různých autorů, což by mohlo pomoci mladým důstoj - níkům při získávání informací o jejich profesi. Zároveň doufám, že čtenáři pochopí, že uvozující řeč o historii nemá zastupovat nejlepší a nejzajímavější práce na téma historie válečného umění. Má pouze sloužit k tomu, abychom lépe pochopili události, které by se mohly znovu opakovat, a že možná lepší taktika a výstroj vrátí jezdci jeho postavení v evropských armádách.

Poznámky týkající se oblečení, výstroje, výcviku, atp., jsou pouze narážkami na věci sice důležité, ne-li nezbytné, které dříve fungovaly, ale dnes již dávno nesplňují svůj účel. Stále se používají, protože důkladná organizovaná změna je vždy složitá, někdy i nebezpečná. Nikdy ovšem není tak složitá a nebez pečná jako slepé lpění na zastaralých teoriích, které je nutné při prvním šoku z války opustit.

O taktice kavalerie je těžké říci něco, co by bylo dostatečně jednoznačné, ale je velmi důležité alespoň se pokusit vysvětlit nasbírané poznatky. Přestože autor si nemůže namlouvat, že pro toto udělal opravdu mnoho, doufá, že udělal krok správným směrem. Doufá také, že pomůže svým přátelům důstojníkům a tato kniha bude následována díly, jejichž autoři mají více volného času a více způsobilosti pro takto důležité a obtížné téma než sám autor.

Tato práce byla sepsána ve volném čase mezi službou a ved - lej šími povinnostmi. Jak se dá předpokládat u knihy napsané osobou jen málo seznámenou s uměním psaní knih, je dílo poněkud nesouvisle uspořádáno.

Děkuji panu Jamesi Fergussonovi za současnou podobu

knihy a také za různé rady, které mi pomohly ji dokončit. Jsem mu zavázán za jeho upřímnou kritiku a přátelskou pomoc.

PŘEDMLUVA


– 11–

Dále také děkuji za cennou pomoc pana Charlese Mac Farlane, jehož láska ke službě je pověstná. Opravil mnoho chyb a pomohl mi knihu vydat.

Svědomitě jsem kreslil, cokoliv mi přišlo na mysl, a při popisování různých systémů převládajících v kavalerii jsem bez výhrad uváděl to, o čem jsem byl přesvědčený, že je pravda. Doufám, že dílo nikoho neurazí nebo nepoškodí city jakéhokoliv jedince. Jestliže se moje poznámky ke službě, k níž mám tu čest náležet, ukážou jako užitečné, tak účel, pro který jsem psal tuto knihu, bude úplně splněn.

Army and Navy Club, 1. 7. 1853

PŘEDMLUVA


– 12–

KAPITOLA I.

PŘEHLED HISTORIE

K

ůň pocházející z východních států získal v raném ob

dobí velikost, sílu a krásné tvary, kterých nedosáhl

v žádné jiné oblasti. Dokud nepřešlo několik století, nepoužívalo se mnoho umělých prostředků k jeho zušlechťování a výcviku. Je třeba vzít v úvahu, že v Evropě byl kůň pouze otrhaným poníkem nebo, ještě častěji, pouhým tažným zvířetem, zatímco v Arábii, Malé Asii a na rozsáhlých pláních Mezopotámie a Persie byl nád herným zvířetem, které se velmi hodilo pro vojenské účely. V bit vách byl také hojně využíván. Všechny tyto východní národy byly ve skutečnosti národy jezdeckými a ve vzájemných válkách se často střetávalo jezdectvo.

Koně z východu do Evropy přivedli Řekové a jejich sousedé

přes úžinu Bospor a Dardanely, nebo přes Egejské moře z řeckých kolonií v Malé Asii. Tito koně se ve velké míře rozšířili v Thrákii, Thessálii, Makedonii a dalších regionech. Atéňané, spolu s vět ši - nou Řeků, propadli vášni pro krásné koně a koňské závody. Více než století před časy Alexandra Velikého museli být řečtí sochaři

– 13–

seznámeni s formami a akcemi šlechtěných koní, jinak by nemohli zanechat nádherné elginské mramorové sochy. Avšak nevypadá to, že by Řekové v tomto období kavalerii nějak vý znamně využívali na skutečném bojišti.

Římané si své sousedy podmanili pomocí pěchoty. V Livy ho

zprávě o válkách se samnitskými kmeny a jinými lidmi čteme o kavalerii a válečných vozech tažených cválajícími koňmi, ale vypadá to, že koně nebyli početní ani velcí, a římské válečné vozy byly primitivně hrubé a stejně tak neefektivní, jako ty, které pou - žívali naši předkové v Británii.

Zjednodušeně řečeno, kavalerie byla Řeky a Římany zříd -

kakdy používaná do doby, než přišli do kontaktu s Asií a souse - dícími africkými regiony. Byla to Alexandrova tažení a Punské války, které jim – díky silné nepřátelské kavalerii – ukázaly hodnotu dobrého jezdce.

První formace Řeků a Římanů vypadaly stejně – své jez -

dectvo šikovali do obdélníkových útvarů, nebo do tvaru klínu. Základním úkolem kavalerie bylo vedení útoku s možným proražením pozic nepřítele. Tento způsob útoku v klínové formaci přijali Turci a ostatní národy proslulé svými jezdeckými kvalitami.

Když Alexandr Veliký vpadl do Asie, aby dobyl vzdálenou

Perskou říši, jeho armáda se skládala převážně z pěších jednotek,

které byly zformovány do falang. Makedonské falangy budou

navždy zapsané ve vojenské historii. Neexistuje však žádná

výrazná makedonská formace kavalerie, která by byla stejně

slavná. Když Alexandr dorazil do Malé Asie, země skvělých koní,

a mezi řecké kolonie, hustě rozmístěné od ústí Dardanel až po

řeku Granikus a dále od ústí této řeky až na hranice Sýrie, bylo

pro mladého dobyvatele jednoduché rozšířit svou jízdu. Bezpo -

ŘECKá A ŘíMSKá KAVALERIE


– 14–

chyby tuto část své armády od přistání v Asii, až po první bitvu značně posílil a vylepšil.

V bitvě u řeky Granikus nechal přibližně 5000 jezdců pře - brodit řeku. Peršané na druhém břehu jim statečně vzdorovali a bojovali muž proti muži, ale ale z pole je vytlačili hlavně makedonští koně. Manévrování kavalerie v této bitvě ovšem nedrží krok s jinými historickými bitvami, které vyhrála jízda, a to z toho důvodu, že ve stejnou chvíli s makedonskou kavalerií zaútočila i pěchota.

Lepší taktika se ukázala o tři roky později v bitvě u Gauga - mél. Makedonci využili zkušeností z předchozích bitev s Peršany, kavalerii o síle 7000 koní rozdělili na dvě křídla a postavili je na boky nepřátelských pozic. Pravé křídlo, vedené osobně Alexandrem, manévrovalo proti levému křídlu perské armády, které bylo taktéž tvořené jízdou. Peršané i Makedonci se snažili svého nepřítele obejít, což se patrně Peršanům dařilo. Alexandr však svoje řady rozmístil vpravo a nepřátele obešel. Ti se pokusili roztáhnout řady vlevo, aby odpověděli na makedonský manévr, ale ve spěchu ve středu perské linie vznikla mezera. Alexandr okamžitě stočil svoje muže do vzniklé trhliny a nepřátelské voj - sko rozdělil, porazil a pronásledoval z bojiště. Během pronásledování přišla zpráva, že Parmenio, který velel levému křídlu, žádá o pomoc. Alexandr odvolal pronásledování a vedl kavalerii do týlu nepříteli. Zjistil však, že Parmenio s pomocí thesálského jezdectva nepřítele porazil, a tak se otočil a pronásledoval Dárea. Po překročení řeky Kelkit měli muži dovoleno do půlnoci odpo - čívat. Poté bylo pronásledování obnoveno, a den po bitvě už byla makedonská kavalerie v Arbílu, vzdáleného od místa bitvy 600 stádií (cca 120 km). Zde byla vidět blesková reakce a rychlý přesun, který by měl charakterizovat operace kavalerie.

PŘEHLED HISTORIE


– 15–

Perské jezdectvo značně převyšovalo své nepřátele počtem, a navíc byli muži oděni v brnění. Nemohlo však soupeřit se semknutými řadami a rychlostí Makedonců. Alexandr Veliký měl svou jízdu pevně v rukách, což bylo dobře vidět, když se upros - třed vítězného pronásledování najednou stáhnul a vedl svou ka - valerii na pomoc levému křídlu. Neúnavné pronásledování nepřítele po vyčerpávající bitvě prokázalo, že jsou jezdci schopni zvládnout i to největší vypětí. Přesto však po Alexandrově smrti upadla řecká kavalerie do své původní bezvýznamnosti.

Římané dosáhli s jezdectvem ještě menších úspěchů než Řekové. Zato pod vedením Kartagince Hannibala dokázala kavalerie v Itálii, a na území Římského impéria, zázraky.

Poprvé se Kartaginci utkali s Římany v bitvě u Ticinu. Římští vrhači oštěpů byli napadeni Hannibalovou těžkou jízdou, ještě než se stihli zformovat. Kavalerie byla vedena do mezer mezi vojáky a koně římské jízdy se splašili. Někteří vojáci byli shozeni, jiní sesedli, aby mohli bojovat ze země (což byla jejich běžná taktika). Mezitím poslal Hannibal své numidijské lehké jezdectvo, aby obešlo nepřátelská křídla a zaútočilo ze zálohy. Právě toto

rozhodnutí Hannibalovi bitvu vyhrálo. Římané byli poraženi

a jejich velitel, P. Cornelius Scipio, byl v bitvě raněn.

V bitvě na řece Trebia měli Římané 36 000 pěšáků a 4 000 jezdců; Kartaginci 20 000 pěšáků a 10 000 jezdců. To je velký rozdíl v rozložení jednotlivých armád. Římská pěchota bojovala v této bitvě skvěle jako vždy, kavalerie však před nepřítelem uprch la.

Římské legie byly napadeny ze všech stran, přesto stále postupovaly vpřed. Pouhých 10 000 mužů však dosáhlo Piacenza, zbylých 26 000 zůstalo ležet na bitevním poli.

ALEXANDROVSKé VáLKY


– 16–

Kartágské jezdectvo vyhrálo bitvu u Kann (216 př. n. l.). Římané měli 80 000 pěšáků a 6 000 jezdců. Hannibal měl vojsko o síle 40 000 pěšáků a kavalerii čítající 10 000 koní.

Římské pravé křídlo odpočívalo na břehu řeky Aufidus (dnes Ofanto). Obě armády měly své jezdectvo umístěné na křídlech. Hasdrubal prvně přebrodil řeku a napadl římskou kavalerii. Bitva teď zuřila po celé bitevní linii. Římská pěchota boj vyhrávala jako vždy. Numidijská jízda na Hannibalově pravém křídle byla napadena v pochybné šarvátce nepřátelskou jízdou.

Hasdrubal, který odvedl svou práci na levém křídle, se znenadání objevil na křídle pravém a porazil nepřátelskou kavalerii. Poté, co poslal Numidijce nepřítele pronásledovat, zaútočil na vítězící římské legie, a navzdory jejich hrdinskému snažení se vřítil mezi ně, porazil je a rozpoutal šílený masakr. Aemillius Paulus a dalších 40 000 Římanů bylo zabito a většina zbylých vo - jáků byla uvězněna. Polybius odhaduje ztráty Římanů na 70 000 mužů. Jejich porážku přisuzuje faktu, že Kartaginci měli o tolik početnější a lepší kavalerii. Zároveň tuto bitvu uvádí jako důkaz svého tvrzení: „Je lepší mít o polovinu menší počet pěších vojáků a lepší jízdu, než mít armádu rovnocenně silnou s nepříte lem.“

Široce otevřená nížina, dnešní kraj Apulie, na které se tato památná bitva odehrála, byla obdivuhodně přizpůsobena vývoji kavalerie. Vždy se bude pamatovat na to, jak Aemillius usilovně zkoušel přesvědčit zbrklého a neznalého kolegu Yarra, aby zde bitvu neriskoval. Po boji Yarro uprchl do nedalekého městečka Yenusium s pouhými 70 jezdci. Je potvrzeno, že v celé bitvě u Kann ztratil Hannibal, i přes to, že kavalerii hodně využíval, jen asi 200 koní. Bylo to hlavně díky jeho jezdectvu a způsobu, jakým ho ovládal, že se tento opravdu skvělý vojevůdce, více - méně odříz nutý od veškerého zásobování z Kartága, dokázal v Itálii udržet téměř 16 dlouhých let.

PŘEHLED HISTORIE


– 17–

Římské legie měly tak slabou kavalerii, že i když byly proti Kartagincům úspěšní, tak nemohly získat žádnou výhodu ze svých vítězství, ani si nemohly obstarat zásoby a píci, jelikož krajina kolem nich se hemžila nepřátelskými jezdci. Ani ta největší udatnost ze strany římské pěchoty je nemohla vždy zachránit od porážky a každá potyčka, do které byly zataženy, ohrožovala jejich existenci.

Montecuculi říká: „Hlavním úkolem armády je bojovat bit - vu, která se obvykle odvíjí na pláních. Právě tam je kavalerie nejdůležitější. Jestliže je jezdectvo poraženo, bitva je obvykle prohraná. Jestliže naopak zvítězí, tak nejenže je bitva bezpečná, ale porážka nepřítele je navíc jistá.“

Proto i maršál Sax radí vyčkávat, jestliže máte slabou kavalerii.

Fabius a L. Plancus, neodvažujíce se objevit na bitevním poli proti Hannibalově jízdě, zůstávali v kopcích a opevňovali se.

Stejně tak ve Třicetileté válce neriskoval Gustav Adolf II. pochod na ploché pláně v Polsku a raději zůstal v Prusku, dokud nebyla posílena jeho jízda.

Alexandr a César chtěli kavalerii vylepšit natolik, že na

nějakou dobu přerušili svou kariéru dobyvatelů.

Římané svou jízdu rozšířili na úkor pěchoty, ale to bylo v časech jejich rapidního úpadku, kdy mezi nimi disciplína, bojový duch a vlastenectví společně s každou další ctností vymíraly. Jak se starobylá a opatrovaná legie stávala bezcennou, od vojáků na koních se neočekávala dokonalost.

Doceňování kavalerie se měnilo s časem a okolnostmi. Byly zde časové úseky (i dlouhé), kdy byla ceněna nad veškerou pěchotu. Někdy byla však, ve srovnání s pěšáky, považována za téměř bezcennou. Samozřejmě oba tyto extrémní názory jsou špatné. Velké bitvy byly vyhrány jak pěchotou, tak jezdectvem.

BITVA U KANN


– 18–

Ale je nám cizí porovnávat zásluhy koní a pěšáků. Podle obecných pravidel musí kavalerie tvořit část každé armády a je naším úkolem ji udělat stejně dobrou jako pěchotu.

Historie dostatečně dokazuje nezbytnost mít dost koní v ar - mádě a také ukazuje, že navzdory tomu, že nebyla kavalerie vždy stejně úspěšná nebo účinná, tak, pokud byla dobře vedena a organizována, byla neporazitelná.

U Capuy, 552 n.l., Frankové porazili římskou pěchotu, ale jelikož neměli dostatečně dobrou kavalerii, tak je byzantská kavale - rie pod vedením eunucha Narsese obešla a zaútočila na ně. Pod le historika Agathia z následného masakru uniklo z celé 30 000 armády pouhých pět vojáků.

V památné bitvě u Poitiers, která se odehrála roku 732 n.l. mezi franckým králem Karlem Martelem a saracénským emírem Abd ar-Rahmánem, francká jízda vedená Eudem, vévodou z Akvitánie, porazila Maury, vtrhla do jejich tábora a provedla děsivou řež. Paulus Diaconus říká, že na bitevním poli padlo na 375 000 Saracénů. Jiní historikové, mezi nimi Mezeray, odhadují sílu maurské armády na 100 000 mužů a tvrdí, že většina z nich, včetně jejich krále, byla zabita, nebo ušlapána vítězi. Ale navzdo - ry těmto tvrzením opustili Saracéni tábor za bílého dne a odešli přes Pyreneje, aniž by je nepřítel zkusil zastavit. Kavalerie nebyla vyslána na pronásledování, z čehož musíme odvozovat, že se v tu dobu nemohli vojáci na koních pohybovat s dostatečnou rych lostí, aby dohnali své rychlé protivníky.

Roku 933 v bitvě u Merseburgu se evropská jízda pod vedením Jindřicha I. Anglického velmi zlepšila jak v organizaci, tak v taktice. Díky tvrdé disciplíně vybojovala rozhodující vítězství nad neuspořádanými maďarskými jezdci, kteří byli v té době v Evropě velmi obávaní.

PŘEHLED HISTORIE


– 19–

Úspěch kavalerie se dostavil díky způsobu, jakým Jindřich své jezdce vycvičil a přeorganizoval. Je vhodné poznamenat, že v této bitvě byla poprvé zmíněna existence lehké jízdy. Ozbrojeni kušemi jezdci úspěšně soupeřili s těmi maďarskými a rozptylovali pozornost nepřítele neustálými potyčkami.

Maďaři s 300 000 muži opustili svůj opevněný tábor ne daleko Schkölzigu a postoupili na pláně u Lützenu, aby se utkali s krá - lem Jindřichem. Bitva byla dlouho nerozhodná, dokud Jindřich v čele své kavalerie, která byla skrytá poblíž Schkölzigu, neza - útočil na nepřítele na křídle a neodříznul ho.

Najednou byli Maďaři pronásledováni, a dokud nepřekro čili hranice Čech, nebylo jim dopřáno odpočinku.

Historie nám nabízí jen dva příklady, kdy byla kavalerie dobře zreformovaná a dobře vedená na bitevním poli, a to jmenovitě Jindřichem I. v 10. století a pod velením Fridricha II. Velikého ve století 18. Oba tito princové našli při svém nástupu kavalerii velmi špatně organizovanou a na svých prvních taže - ních více než nepoužitelnou. Nakonec ji však reformovali a do - sáhli s ní svých největších vítězství.

Král Ota I. ovládal v poli svoji kavalerii, reorganizovano svým otcem Jindřichem. V bitvě u Augsburgu, v srpnu roku 955, ji rozdělil do sborů, které se měly navzájem podporovat. Zatímco poslal těžkou jízdu v hojném počtu na jedno místo, aby zasadila rozhodující úder, ve chvíli, kdy získal výhodu, poslal svou lehkou jízdu na pronásledování. Poté sebral svou obrněnou jízdu, a útočil znovu a znovu, dokud díky svému úsilí nezvítězil. Bitva byla pro Maďa ry v jediném dni několikrát střídavě vyhrána a prohrána. Pře stože jejich řady byly rozbité a jednotky roztroušené, tak jako každá dobrá lehká jízda pracovali při svých útocích společně velmi dobře, jako by každý jednotlivý jezdec byl instinktivně veden stej ným úmyslem. Jako stíny unikali sevření těžkopádných

BITVA U MERSEBURGU


– 20–

Němců, pořád se jich drželi a věšeli se jim na paty, kdykoliv se obrátili. Jen lepší schopnost velení dovolila králi Otovi zvítězit.

Přesouváme se do 13. století, kdy mongolské hordy podnikají invazi do Polska, a zjišťujeme, že v bitvě u Lehnice (9. dubna 1241) je polská kavalerie, celá těžce ozbrojená a částečně obrněná, poražena hbitými mongolskými jezdci.

Armády se utkaly na pláních nedaleko Wahlstattu. Polské vojsko, pod velením prince Jindřicha VI. Dobrého a Mizeslava, prince Horního Slezska, bylo seřazeno do pěti sborů, z nichž některé zůstaly v záloze. Nepřítel se zformoval podobně. Polské pravé křídlo zaútočilo a porazilo Mongoly stojící proti němu, ti se však rychle shromáždili a zatlačili je zpátky k rezervám, které bitvu obrátily a začaly Mongoly pronásledovat. Najednou však, podle polských historiků, přišel kouzelný trik a jejich krajané se dali na útěk. Tento trik spočíval v rychlém zmobilizování Mon - golů a jejich náhlému a nečekanému návratu do útoku, když byli nepřátelé vyčerpaní ve snaze je dohnat. Takové překvapení mu - selo jistě vypadat pro těžkopádné západní jezdce jako nějaké kouzlo.

Samotný princ Henry postoupil vpřed se sbory, které se zatím do bitvy nezapojily. Peta, velitel mongolské armády, se s ním utkal, ale stejně jako předtím se obratně vyhnul prvnímu útoku a bleskově útočil a zase se stahoval. Když byl jeho nepřítel dost vyčerpán, zaútočil se svou poslední čerstvou rezervou a s unavenými křesťany zametl.

Stejně jako v předchozím případě Poláci po počátečním úspěšném útoku začali Mongoly pronásledovat, když se dali záměrně na ústup. A znovu byli „očarováni“. Tentokrát prý byli zahaleni oblaky prachu a zbaveni zraku a síly.

Tomuto „kouzlu“ rozumíme taktéž. Stejně tak mu rozuměli Mongolové, kteří se jako jeden muž otočili ve chvíli, kdy viděli,

PŘEHLED HISTORIE


– 21–

jak kouzlo funguje, a bez lítosti pobili své křesťanské pronásledovatele.

Kontakt s východními národy už od začátku ovlivňoval pokrok kavalerie v Evropě a taktiky, které použily mongolské hordy ve 13. století, jsou základními taktikami naší novodobé kavalerie.

Zdokonalení toho ušlechtilého zvířete, tedy koně, je věc v Anglii relativně nedávná. Ještě v časech Karla I. Stuarta se po koních jezdeckých a do války ohlíželi na evropské pevnině, hlav - ně ve Španělsku a v Kampánii. Eduard I. si s sebou kavalerii vzal na tažení do Skotska a všichni víme, jak anglická jízda dopadla v bitvě u Bannockburnu (byla zmasakrována skotskými kopi - níky). Bitvy ve Francii za našich Eduardů a Karlů byly bitvami pěchoty, které byly vybojovány téměř výhradně pomocí anglické - ho dlouhého luku. Francouzi měli tehdy početnou kavalerii, ale ta žalostně zaostávala v disciplíně. Když už měli několik dobrých eskadron, tak evidentně nevěděli, jak je použít. Dobrých koní byl nedostatek a Francouzi neměli ani trpělivost, ani peníze na trénink potřebný k vycvičení jízdy, která by byla schopná sloužit ve válce. Rytíři a někteří z vojáků jezdili dobře, a to díky tomu, že v sedle trávili hodně času. Zbytek však (jak jsme slyšeli říkávat o některých moderních kavaleristech vy cvičených ve spěchu) „tím, že nebyl zvyklý na koně, z nich pořád padal.“

Zabere trojnásobně víc času naučit člověka jezdit a perfektně ovládat koně, než kompletně vycvičit pěšáka. A i když se to naučí, tak stále potřebuje hodně cvičit, než může být jeho výcvik považován za dokončený. Tento rozdíl samotný nám ukáže, jak je možné, že byl voják na koni podřadný oproti pěšákovi.

V moderní Evropě vzrostl význam kavalerie v dobách, kdy německé národy obsazovaly evropský kontinent a cítily potřebu

BITVA U LEHNICE


– 22–

mít ve svých armádách velké množství koní. Byla to nutnost, která nebyla zřejmá, dokud zůstaly ve své domovině.

Evropská kavalerie byla oděna v brnění, formována do jed

notlivých řad, a od každého jezdce se očekávalo, že si vybere protivníka k boji.

Tímto způsobem boje se vyznačovali francouzští gendarmes ,

kteří byli oděni v těžkém brnění.

Nad těmito těžkooděnými jezdci vítězila německá lehká

kavalerie, které se říkalo Schwarze Reiter, zkráceně jen Reiter (rejtaři – pozn. překladatele). Ta byla vyzbrojena pistolemi a meči a neustále porážela francouzské gendarmes v občanských válkách Francie a Flander.

Zavedení střelného prachu s sebou přineslo změnu. Kavalerie

postupně odložila brnění a začala používat palné zbraně.

Za Jindřicha II. Francouzského bylo jezdectvo znovu uspo -

řádané v obdélnících a v 10 řadách. Jindřich IV. zredukoval přední linii a počet řad snížil na 6.

V 16. století byly oddíly pěchoty smíchané s kavalerií,

všechny oddíly společně musely dodržovat tempo a v bitvě se

společně utkat s nepřítelem.

V bitvě u Pávie roku 1525 Francesco d'Avalos umístil (poprvé

v dějinách) těžce vyzbrojené španělské mušketýry do mezer mezi

císařskou kavalerii a tímto způsobem (údajně) porazil Francouze.

Míchání jezdectva a pěšího vojska se začalo prosazovat, a jak

se stávali pěšáci důležitějšími, jezdectvo naopak upadalo.

Se zavedením střelného prachu se zvyšovala vzdálenost, ze

které armády útočily. Kavalerie nemohla s palnými zbraněmi

ničeho dosáhnout, a byla držena z dostřelu nepřítele. Pro jízdu

nebylo dostatečné využití, jelikož její pohyb byl natolik pomalý,

že příležitost k boji byla většinou ztracena, ještě než se mohli

jezdci dostat přes území, které je dělilo od nepřítele.

PŘEHLED HISTORIE


– 23–

Gustav Adolf II. snížil nepraktickou velikost eskadron na začátku Třicetileté války (1630). Zformoval je do čtyřech řad, z nichž tři byly vyslány do útoku, zatímco čtvrtá zůstala v záloze. Jezdci přestali nosit brnění a byli zbaveni kopí. Jízda byla lehčí, aktivnější a mnohem užitečnější. Gustav Adolf II. ji zformoval do dvou linií a obvykle ji umístil na křídla.

Ve Francii za vlády Ludvíka XIII. byly v roce 1635 eskadrony zúženy a byl snížen počet řad. V roce 1766 byly zformovány do dvou řad. Byly stále těžkopádné a složité na manévrování, ale zlepšilo se jejich organizování do regimentů a jejich těžká výzbroj byla odlehčena.

Praxe posílat kavalerie podpořené mušketýry umístěnými v mezerách jim však vzala jejich impulzivní sílu a zbavovala je výhody, která vyplývala z rychlosti koní.

Bylo na Karlu XII., aby tento styl válčení v sedle změnil a zdo - konalil. Jeho odvážnost a rytířskost byla pro taktiku kavalerie vhodná. Proti pěchotě, proti opevněným pozicím, proti jakémukoliv státu... Neuznával žádné těžkosti a porazil všechny nepřátele. Neúnavně pronásledoval v sedle Sasy, které vedl mar - šál Schulenburg, při jejich útěku do Slezska po devět dní. Pře - kvapil je poblíž Punitzu a s pouhými dvěma regimenty kavalerie na ně zaútočil – i přesto, že jich bylo deset tisíc – projel přes nepřátelskou pěchotu, která si lehla, aby se vyhnula prudkému nájezdu Švédů – zatlačil saskou jízdu z bojiště – a pak se vrátil, aby zaútočil na pěchotu a děla.

Noc samotná stačila, aby byla bitva dobojována. Nepřítel využil tmy, aby utekl přes hranice. Všechna děla padla do rukou Švédů. Ti navíc předvedli impozantní a hrozivou ukázku svých dlouhých rovných mečů, jelikož všichni mrtví Sasové byli probodnuti skrz naskrz.

GUSTAV II. ADOLF


KAPITOLA XII.

ÚTOK, PRONáSLEDOVáNí

A SHROMáŽDěNí

„Útok linie není ve skutečnosti jen řada útoků následujících po sobě, jehož odvážlivci tvoří nepřednější část této linie; ti jsou příčinou nejistého úspěchu útoku a na velkém čele se tomuto chování musí zabránit.“

C. Jacquinot de Presle

Útok musí být ihned rozhodnut a vykonán rázně; vždy se musí uskutečnit v trysku.

Prvním cílem je proražení skrz nepřátelské šiky a jejich uvrhnutí do zmatku. Poté už dokonáte jeho porážku jen použitím mečů.

Silní koně pobízení do maximální možné rychlosti, hlavy držené vzpřímené a dostatečně semknuté, jen zřídkakdy selžou v dosažení prvního bodu; ostré meče, zručnost a um jednotlivců se postarají o zbytek.

– 224–


Důstojníci však musí mít na mysli, že jakkoliv může být masa jezdců úspěšná, statečná a odhodlaná, tak všechno má své hranice. Časem se musí koně i muži unavit, eskadrony rozptýlit; a pak jsou vydáni na milost a nemilost jakékoliv skupině čerstvých kavaleristů.

Rezervy musí být vždy k dispozici, aby neochvějně následovaly jakýkoliv dosažený úspěch, nebo aby v případě, že je první linie obrácena na útěk, což tu a tam zcela jistě stane, zaútočily na pronásledovatele a daly prchajícím čas k opětovnému zformování.

První linie nikdy nepomyslí na útěk, dokud bude každý muž vědět, že rezervy jsou blízko po ruce připravené ho podpořit. A tak by v každém případě měly rezervy těsně následovat a být připravené jednat kdykoliv a kdekoliv je jejich působení potřeba. Jakmile jednou zahájíte útok, tak jej uskutečněte, ať se proti vám náhle objeví jakákoliv převaha. Jakmile se vaše první linie pohne vpřed, tak vaše rezervy zformované do různých stupňovitých formací, zaujmou pozice, které se před nimi uvolnily.

Nespočetné zvraty v boji jdou na vrub právě zanedbání těchto pravidel o rezervách.

Při útoku na zformovanou kavalerii postupující proti vám šetřete síly vašich koní, než jich bude potřeba. Dojeďte v klusu do vzdálenosti sto padesáti yardů (137 m) . Poté oznamte cval a ihned poté útok: takto se k nepříteli dostanete čerství a a vrhnete se na něj v semknutém šiku v nezastavitelné rychlosti.

Pokud přejde nepřítel do cvalu dříve, tak musíte udělat to samé, protože linie se v takovém případě k sobě blíží velmi rychle; proto musíte dávat pozor, aby vás nepřátelská kavalerie nezastihla, než se stihnete dostatečně rozjet.

Dělostřelectvo může v případě nouze koně hnát do nejzazších mezí, protože když přijdou jejich koně na místo bitvy, tak

– 225–

ÚTOK


ÚTOK

– 226–

jsou v klidu; u kavalerie je to naopak, protože právě poté , co se objeví na bojišti, musí nejvíce napnout síly.

Pokud potkáte nepřítele a vaši koně jsou přetažení, tak budete s největší pravděpodobností poraženi; ale i kdybyste v prvním útoku uspěli, tak by byl úspěch k ničemu, protože byste neměli jak jej pronásledovat.

V těžkém terénu dostaňte muže pomalu co nejblíže k místu útoku.

Pokud je nepřátelská jízda v koloně, nebo se právě formuje, tak ihned oznamte cval a snažte se jej porazit, než dokončí šikování.

Proti pěchotním čtvercům připraveným opětovat váš útok přejděte do cvalu ihned po první salvě, ale nenechte muže vyrazit tryskem, dokud nebudete padesát yardů (cca 46 m) od čtverce.

Útoky kavalerie ve velkém měřítku proti masám oddílů jakýchkoliv typů musí být provedeny s co největší impulzivností a rychlostí; nepřítel nesmí mít možnost se připravit.

Nelze přesně stanovit vzdálenost, ve které zahájit útok, ta záleží na mnoha různých okolnostech. Když je dobrý terén a vaši koně jsou v dobré kondici, tak můžete přejít do cvalu dříve; ale samotné maximální vypětí, útok samotný, se musí držet do vzdálenosti padesáti yardů (cca 46 m) od nepřítele, protože na takovou vzdálenost nebude žádný kůň výrazně zaostávat, jakkoliv je špat -

ný, a ani není čas na rozptýlení formace. Nepřítel je tak napaden

s maximální účinností.

Pronásledování a zformování. Jestliže jste uspěli v proražení nepřátelské linie, tak se sami octnete v bitevní vřavě. Následuje boj muže proti muži, který se však brzy obrátí v útěk, což poskytuje příležitost ke zničení prchajících; protože útok a boj muže proti muži nikdy netrvá dost dlouho na to, abyste mohli způsobit, nebo vám mohly být způsobeny těžké ztráty mužů nebo koní.

Pokud je v týlu nepřítele úžina, tak je první povinností důstojníků uhánět k ní s několika muži na dobrých koních a odříznout únikovou cestu. Pokud se to zdařilo, tak vezměte zajatce.

Pronásledování se musí udržovat s vervou. Každý muž si vybere protivníka a běda těm, kteří jsou pronásledovaní muži na lepších koních, jejichž lepší rychlost na ně přinese meč pomsty; jejichž lepší krev a kondice jim dá výdrž k pokračování v pronásledování!

Za takovýchto okolností je muže těžké odvolat: jsou pobláznění vzrušením z boje a jediné, co mají v úmyslu, je pobít nešťastné uprchlíky před nimi. Toto není chvíle pro zastavení masakru, ale hlídání bezpečí pronásledovatelů s vašimi rezervami kavalerie, dokud není prchající nepřítel úplně rozprášen.

Pak se shromážděte. Pokud se pokusíte znovu zformovat linii a pronásledovat s křídlovými oddíly nebo rezervami, tak jen nepříteli umožňujete projet rozestupy jeho druhé linie a znovu se zformovat.

Každá linie se shromáždí stejně jako před útokem.

Každý oddíl se shromáždí sám za sebe, a když je zformován, tak je veden do linie.

Druhá linie. Pokud má nepřítel za první linií ještě druhou, tak první linii žeňte až na ní a nedopřejte jim čas si vybrat cestu. Vrhněte se hlava nehlava spolu s prchajícími do druhé linie, což ji zcela jistě uvrhne do zmatku. Pravděpodobně bude stržena

s proudem; pokud ano, tak detašované skupiny z vašich rezerv

musí dělat to, co je potřeba.

Pokud by byla druhá linie nepřítele zformovaná na křídlech, tak musíte odvolat vojáky z pronásledování jak nejrychleji to půjde a společně s vaší druhou linií nebo rezervami na ně okam - žitě zaútočit.

– 227–

SHROMáŽDěNí


Čas je tu velmi důležitý a každý oddíl, když je svolán, by měl být alespoň jednou veden proti nepříteli. Útočte postupně, ve stupňovité formaci nebo jakkoliv, hlavním cílem je uvrhnout druhou linii do zmatku, než se ta první stihne znovu zformovat.

Jakmile je linie kavalerie vržena proti nepříteli, tak musí rozkazy od velícího důstojníka na určitý čas nezbytně ustat. Muži každého oddílu vzhlíží ke svému veliteli; důstojníci na křídlech se je snaží držet co nejvíc pohromadě, aby se veškeré jejich snahy soustředily kolem jejich kapitána.

Kapitán musí se svým oddílem jednat bez zaváhání, kdykoliv se nabídne příležitost; nikdy nesmí zůstat nečinný, ani nesmí čekat na rozkazy, zatímco je nepřítel poblíž.

– 228–

ÚTOK


Vydala © 2015 společnost Arcaro s.r.o.

Žižkova 1696/15, Jihlava

e-mail: info@arcaro.cz

www.arcaro.cz

ISBN 978-80-906222-2-7





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.