načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kavalerie - historie a taktika - L. E. Nolan

Kavalerie - historie a taktika
-13%
sleva

Kniha: Kavalerie - historie a taktika
Autor:

Historie, taktika i sporné otázky týkající se éry válek vedených ze hřbetu koně a mnoho praktických rad činily před 150 lety z této knihy důležitý zdroj informací pro důstojníky ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 173
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Arcaro
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 18.12.2015
Počet stran: 279
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
ISBN: 9788090622227
EAN: 9788090622227
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly věnované dějinám, výcviku i bojové taktice kavalerie. Učebnice pro důstojníky z roku 1853.

Popis nakladatele

Historie, taktika i sporné otázky týkající se éry válek vedených ze hřbetu koně a mnoho praktických rad činily před 150 lety z této knihy důležitý zdroj informací pro důstojníky kavalerie. Dnes je pro milovníky historie, koní a vojenství studnicí nesmírně zajímavých faktů z četných bitev, ze života skutečných válečných koní, husarů, dragounů, jízdních myslivců atd. Styl vyprávění odpovídá době, kdy byla napsaná, i poněkud svérázné osobnosti autora. (historie a taktika)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OBSAH

Kapitola I.

Přehled historie 12

Velké skutky kavalerie od starověku po novověk – Anglická kavalerie pod

velením prince Ruperta a Cromwella – Pruská kavalerie pod velením

Fridricha Velikého – Napoleonova francouzská kavalerie

Kapitola II.

Rakouská, ruská a pruská kavalerie v letech 1793 – 1815 40

Bitva u Austerlitzu – Špatné taktiky kavalerie – Bitvy u Řezna, Pultusku,

Jílového, Frýdlantu a Lützenu – Potyčka u Hanau – Bitva u Lipska – Obecné

poznámky

Kapitola III.

Kavalerie obecně 52

Co tvoří její sílu – Různé druhy kavalerie zřízené v Evropě – Těžká, střední

a lehká kavalerie

Kapitola IV.

Lehká a těžká kavalerie 58

Porovnání jejich významu a předností – Žalostné důsledky přetížení –

Navrhované změny pro anglické dragouny atd. – Očekávané výhody těchto

změn – Názor generála Warneryho na těžkou a lehkou jízdu – Přednosti

pruských husarů – Naše útoky kavalerie u Waterloo atd. – Výkony kozáků –

Lehká a těžká kavalerie v Maďarské válce v letech 1848 a 1849 – Dopis

od rakouského důstojníka, který v této válce bojoval

Kapitola V.

Organizace kavalerie 80

Muž s jeho uniformou a zbraněmi, jako jsou meč, kopí, karabina, pistole atd. –

Kůň: udidlo, uzda, sedlo – Navrhované změny

Kapitola VI.

Vojenské ježdění 114

Rané školy horsemanshipu – Zahraniční původ našeho vojenského ježdění –

Některé absurdní praktiky na Kontinentu – Vybalancovaný sed – Některé

jeho nesmírné nevýhody – Anekdoty – Navrhované změny – Horsemanship

Čerkesů atd.


Kapitola VII.

Základní výcvik 136

Kapitola VIII.

O rozestupech 144

Kapitola IX.

Pohyby na bitevním poli 149

Kapitola X.

Taktiky kavalerie 174

Základní pravidla – Příklady – Kavalerie proti kavalerii – Kavalerie

s armádou – Útok na pozice a jejich obrana – Velký útok kavalerii u Jílového –

Pronásledování poražené armády – Jízdní dělostřelectvo s kavalerií –

Útok v rojnici – Průzkum

Kapitola XI.

Pochod, tábor, bivak, předsunutá hlídka, potyčka 196

Kapitola XII.

Útok, pronásledování a shromáždění 224

Kapitola XIII.

Detašovaná služba 229

Kapitola XIV.

Útoky kavalerie proti pěchotě 235

Získané výsledky o útocích proti pěchotním čtvercům – Vylepšení

dělostřelectva výhodou pro kavalerii – Oslavované úspěšné útoky – Shrnutí

Appendix 253

Kavaleristické sedlo a uzda navržená autorem – Uniforma kavaleristy – Poznámky k systému jednotlivých řad – Navrhovaná organizace kavalerie – Váleční koně vojáků a důstojníků

Seznam ilustrací

Obr. I. - Vojenský sed tak, jak by měl vypadat 2

Obr. II. - Zahraniční husar - vojenský sed, jaký se používá 117 Obr. III. - Navrhovaná ocelová rukavice 100 Obr. IV. - Regiment utábořený v rozestupných kolonách eskadron 206-207 Obr. V., VI. - Navrhované sedlo a uzda 254, 256, 258

TO

LIEUT.-COLONEL GEORGE WILLIAM KEY,

15 TH HUSSARS,

THE FRIEND OF MANY YEARS,

THIS WORK IS INSCRIBED,

WITH AFFECTIONATE REGARD,

BY THE AUTHOR*

* T UTOPRáCIVěNUJISÚCTOUSVéMUMNOHALETéMUPŘíTELI ,

PODPLUKOVNíKU GEORGOVI WILLIAMU KEYIZ 15. HUSARSKéHOPLUKU

PŘEDMLUVA

P

ravděpodobně nenajdete jiné válečné téma, kterému

autoři věnují tak málo pozornosti, jako historii kavalerie,

ač musím připustit, že jsou témata mnohem důležitější.

Při bližším pohledu je ovšem jasné, proč je právě kavalerie

tím případem. Její taktiky není možné zredukovat do pravidel

tak, jako práci zákopníka, nebo dokonce jako pomalejší a me -

todičtější pohyby pěchoty.

U důstojníka kavalerie skoro všechno závisí na síle jeho coup

d'oeil, tedy na tom, jaký má přehled nad situací, a jak umí rychle

odhadnout a využít slabiny nepřítele . Když se rozhodne této sla -

bi ny využít ve chvíli, kdy už je akce zahájena, tak záleží na rych -

losti, s jakou jsou jeho záměry usku tečněny. Je jen málo času na

promýšlení a není zde prostor pro váhání. V čase útoku je jedinou

povolenou myšlen kou v hlavě velitele úspěšné splnění úkolu.

Poté už se na úspěchu podílí hlavně inspirace velitelského

génia spíše než výsledek příprav a pravidel. Stále jsou však četné

oblasti v profesi důstojníka kavalerie, které je možné sepsat,

a které by měl důstojník znát a pečlivě prostudovat. Zná-li tyto

věci předem, může je samozřejmě využít, nebo si po pečlivém

– 8–

promyšlení může prostřednictvím těchto znalostí pomoci.Existují věci, které by bez předchozího studia nedokázal vnímat.

Vzhledem k současnému stavu literatury v tomto oboru je

však velmi těžké tyto věci teoreticky nastudovat. Neexistují téměř

žádné knihy zabývající se výhradně touto problematikou, a určitě

žádné důležité nejsou v anglickém jazyce. Student si tedy musí

vybírat z historie válečných tažení a bitev nebo obecnýchpojednání o válečném umění. Volit musí ty části, které pojednávají

o této problematice. Vzhledem k tomu, že tato díla zřídkakdy píší

lidé se znalostí problematiky vedení kavalerie a jejích výhod,

musí si důstojník svoje závěry zpracovat sám, což často vede

k nepřesným nebo chybným výsledkům.

Náhlý přechod z období míru do války je kritickýmmomentem pro všechny armády, ale zejména pro ty důstojníky,jejichž teoretické znalosti války jsou nedostatečné.

Vezměme v úvahu kupříkladu naši kavalerii v poslední válce

na území Evropy; měli jsme převahu nad většinou národů, a to

v bezhlavé odvaze, kvalitě výstroje i koní, naneštěstí jsme však

měli horší taktiku. Publikované depeše našeho největšího velitele

nesou mnohá svědectví o faktu, že naši důstojníci častozanedbávali poskytnutí záloh při útoku, nebo přijetí nezbytných opa tření,

což příležitostně vedlo k porážce našich vojsk, navzdoryudatnosti, kterou vojáci vykazovali na bitevním poli.

Nedostatek teoretických znalostí v oboru válečnictví s se bou

nese nutnost nabírání zkušeností za velkých ztrát na živo tech,

když už válka skutečně propukne. Je tedy povinností každého

důstojníka nabýt znalostí této profese, než je povolán do této hry,

kdy je každý chybný krok doprovázen katastrofálními důsledky

pro jeho zemi a vojáky pod jeho velením.

Při psaní této práce usiluji o shromáždění zaznamenaných

vědomostí jiných lidí a vycházím ze znalostí o technice bojekava– 9–

PŘEDMLUVA


– 10–

lerie od různých autorů, což by mohlo pomoci mladým důstoj -

níkům při získávání informací o jejich profesi. Zároveň doufám,

že čtenáři pochopí, že uvozující řeč o historii nemá zastupovat

nejlepší a nejzajímavější práce na téma historie válečného umění.

Má pouze sloužit k tomu, abychom lépe pochopili události, které

by se mohly znovu opakovat, a že možná lepší taktika a výstroj

vrátí jezdci jeho postavení v evropských armádách.

Poznámky týkající se oblečení, výstroje, výcviku, atp., jsou

pouze narážkami na věci sice důležité, ne-li nezbytné, které dříve

fungovaly, ale dnes již dávno nesplňují svůj účel. Stále sepoužívají, protože důkladná organizovaná změna je vždy složitá,

někdy i nebezpečná. Nikdy ovšem není tak složitá a nebez pečná

jako slepé lpění na zastaralých teoriích, které je nutné při prvním

šoku z války opustit.

O taktice kavalerie je těžké říci něco, co by bylo dostatečně

jednoznačné, ale je velmi důležité alespoň se pokusit vysvětlit

nasbírané poznatky. Přestože autor si nemůže namlouvat, že pro

toto udělal opravdu mnoho, doufá, že udělal krok správným

směrem. Doufá také, že pomůže svým přátelům důstojníkům

a tato kniha bude následována díly, jejichž autoři mají vícevolného času a více způsobilosti pro takto důležité a obtížné téma

než sám autor.

Tato práce byla sepsána ve volném čase mezi službou a ved -

lej šími povinnostmi. Jak se dá předpokládat u knihy napsanéosobou jen málo seznámenou s uměním psaní knih, je dílo poněkud

nesouvisle uspořádáno.

Děkuji panu Jamesi Fergussonovi za současnou podobu

knihy a také za různé rady, které mi pomohly ji dokončit. Jsem

mu zavázán za jeho upřímnou kritiku a přátelskou pomoc.

PŘEDMLUVA


– 11–

Dále také děkuji za cennou pomoc pana Charlese MacFarlane, jehož láska ke službě je pověstná. Opravil mnoho chyb apomohl mi knihu vydat.

Svědomitě jsem kreslil, cokoliv mi přišlo na mysl, a při popisování různých systémů převládajících v kavalerii jsem bez výhrad uváděl to, o čem jsem byl přesvědčený, že je pravda. Doufám, že dílo nikoho neurazí nebo nepoškodí city jakéhokoliv jedince. Jestliže se moje poznámky ke službě, k níž mám tu čest náležet, ukážou jako užitečné, tak účel, pro který jsem psal tuto knihu, bude úplně splněn.

Army and Navy Club, 1. 7. 1853

PŘEDMLUVA


– 12–

KAPITOLA I.

PŘEHLED HISTORIE

K

ůň pocházející z východních států získal v ranémob

dobí velikost, sílu a krásné tvary, kterých nedosáhl

v žádné jiné oblasti. Dokud nepřešlo několik století,

nepoužívalo se mnoho umělých prostředků k jeho zušlechťování

a výcviku. Je třeba vzít v úvahu, že v Evropě byl kůň pouze

otrhaným poníkem nebo, ještě častěji, pouhým tažným zvířetem,

zatímco v Arábii, Malé Asii a na rozsáhlých pláních Mezopotámie

a Persie byl nád herným zvířetem, které se velmi hodilo provo

jenské účely. V bit vách byl také hojně využíván. Všechny tytový

chodní národy byly ve skutečnosti národy jezdeckými a ve

vzájemných válkách se často střetávalo jezdectvo.

Koně z východu do Evropy přivedli Řekové a jejich sousedé

přes úžinu Bospor a Dardanely, nebo přes Egejské moře z řeckých

kolonií v Malé Asii. Tito koně se ve velké míře rozšířili v Thrákii,

Thessálii, Makedonii a dalších regionech. Atéňané, spolu s vět ši -

nou Řeků, propadli vášni pro krásné koně a koňské závody. Více

než století před časy Alexandra Velikého museli být řečtí sochaři


– 13–

seznámeni s formami a akcemi šlechtěných koní, jinak by nemohli

zanechat nádherné elginské mramorové sochy. Avšak nevypadá

to, že by Řekové v tomto období kavalerii nějak vý znamněvyužívali na skutečném bojišti.

Římané si své sousedy podmanili pomocí pěchoty. V Livy ho zprávě o válkách se samnitskými kmeny a jinými lidmi čteme o kavalerii a válečných vozech tažených cválajícími koňmi, ale vypadá to, že koně nebyli početní ani velcí, a římské válečné vozy byly primitivně hrubé a stejně tak neefektivní, jako ty, které pou - žívali naši předkové v Británii.

Zjednodušeně řečeno, kavalerie byla Řeky a Římany zříd - kakdy používaná do doby, než přišli do kontaktu s Asií a souse - dícími africkými regiony. Byla to Alexandrova tažení a Punské války, které jim – díky silné nepřátelské kavalerii – ukázalyhodnotu dobrého jezdce.

První formace Řeků a Římanů vypadaly stejně – své jez - dectvo šikovali do obdélníkových útvarů, nebo do tvaru klínu. Základním úkolem kavalerie bylo vedení útoku s možnýmproražením pozic nepřítele. Tento způsob útoku v klínové formaci přijali Turci a ostatní národy proslulé svými jezdeckýmikvalitami.

Když Alexandr Veliký vpadl do Asie, aby dobyl vzdálenou Perskou říši, jeho armáda se skládala převážně z pěších jednotek,

které byly zformovány do falang. Makedonské falangy budou

navždy zapsané ve vojenské historii. Neexistuje však žádná

výrazná makedonská formace kavalerie, která by byla stejně

slavná. Když Alexandr dorazil do Malé Asie, země skvělých koní,

a mezi řecké kolonie, hustě rozmístěné od ústí Dardanel až po

řeku Granikus a dále od ústí této řeky až na hranice Sýrie, bylo

pro mladého dobyvatele jednoduché rozšířit svou jízdu. Bezpo -

ŘECKá A ŘíMSKá KAVALERIE


– 14–

chyby tuto část své armády od přistání v Asii, až po první bitvu

značně posílil a vylepšil.

V bitvě u řeky Granikus nechal přibližně 5000 jezdců pře -

brodit řeku. Peršané na druhém břehu jim statečně vzdorovali

a bojovali muž proti muži, ale ale z pole je vytlačili hlavněmakedonští koně. Manévrování kavalerie v této bitvě ovšem nedrží

krok s jinými historickými bitvami, které vyhrála jízda, a to z toho

důvodu, že ve stejnou chvíli s makedonskou kavalerií zaútočila

i pěchota.

Lepší taktika se ukázala o tři roky později v bitvě u Gauga -

mél. Makedonci využili zkušeností z předchozích bitev s Peršany,

kavalerii o síle 7000 koní rozdělili na dvě křídla a postavili je na

boky nepřátelských pozic. Pravé křídlo, vedené osobněAlexandrem, manévrovalo proti levému křídlu perské armády, které

bylo taktéž tvořené jízdou. Peršané i Makedonci se snažili svého

nepřítele obejít, což se patrně Peršanům dařilo. Alexandr však

svoje řady rozmístil vpravo a nepřátele obešel. Ti se pokusili

roztáhnout řady vlevo, aby odpověděli na makedonský manévr,

ale ve spěchu ve středu perské linie vznikla mezera. Alexandr

okamžitě stočil svoje muže do vzniklé trhliny a nepřátelské voj -

sko rozdělil, porazil a pronásledoval z bojiště. Běhempronásledování přišla zpráva, že Parmenio, který velel levému křídlu,

žádá o pomoc. Alexandr odvolal pronásledování a vedl kavalerii

do týlu nepříteli. Zjistil však, že Parmenio s pomocí thesálského

jezdectva nepřítele porazil, a tak se otočil a pronásledoval Dárea.

Po překročení řeky Kelkit měli muži dovoleno do půlnoci odpo -

čívat. Poté bylo pronásledování obnoveno, a den po bitvě už byla

makedonská kavalerie v Arbílu, vzdáleného od místa bitvy 600

stádií (cca 120 km). Zde byla vidět blesková reakce a rychlý

přesun, který by měl charakterizovat operace kavalerie.

PŘEHLED HISTORIE


– 15–

Perské jezdectvo značně převyšovalo své nepřátele počtem,

a navíc byli muži oděni v brnění. Nemohlo však soupeřit se

semknutými řadami a rychlostí Makedonců. Alexandr Veliký měl

svou jízdu pevně v rukách, což bylo dobře vidět, když se upros -

třed vítězného pronásledování najednou stáhnul a vedl svou ka -

valerii na pomoc levému křídlu. Neúnavné pronásledování

nepřítele po vyčerpávající bitvě prokázalo, že jsou jezdci schopni

zvládnout i to největší vypětí. Přesto však po Alexandrově smrti

upadla řecká kavalerie do své původní bezvýznamnosti.

Římané dosáhli s jezdectvem ještě menších úspěchů než

Řekové. Zato pod vedením Kartagince Hannibala dokázalakavalerie v Itálii, a na území Římského impéria, zázraky.

Poprvé se Kartaginci utkali s Římany v bitvě u Ticinu. Římští

vrhači oštěpů byli napadeni Hannibalovou těžkou jízdou, ještě

než se stihli zformovat. Kavalerie byla vedena do mezer mezivojáky a koně římské jízdy se splašili. Někteří vojáci byli shozeni,

jiní sesedli, aby mohli bojovat ze země (což byla jejich běžnátaktika). Mezitím poslal Hannibal své numidijské lehké jezdectvo,

aby obešlo nepřátelská křídla a zaútočilo ze zálohy. Právě toto

rozhodnutí Hannibalovi bitvu vyhrálo. Římané byli poraženi

a jejich velitel, P. Cornelius Scipio, byl v bitvě raněn.

V bitvě na řece Trebia měli Římané 36 000 pěšáků a 4 000

jezdců; Kartaginci 20 000 pěšáků a 10 000 jezdců. To je velký

rozdíl v rozložení jednotlivých armád. Římská pěchota bojovala

v této bitvě skvěle jako vždy, kavalerie však před nepřítelem uprch la.

Římské legie byly napadeny ze všech stran, přesto stálepostupovaly vpřed. Pouhých 10 000 mužů však dosáhlo Piacenza,

zbylých 26 000 zůstalo ležet na bitevním poli.

ALEXANDROVSKé VáLKY


– 16–

Kartágské jezdectvo vyhrálo bitvu u Kann (216 př. n. l.).

Římané měli 80 000 pěšáků a 6 000 jezdců. Hannibal měl vojsko

o síle 40 000 pěšáků a kavalerii čítající 10 000 koní.

Římské pravé křídlo odpočívalo na břehu řeky Aufidus (dnes

Ofanto). Obě armády měly své jezdectvo umístěné na křídlech.

Hasdrubal prvně přebrodil řeku a napadl římskou kavalerii.

Bitva teď zuřila po celé bitevní linii. Římská pěchota bojvyhrávala jako vždy. Numidijská jízda na Hannibalově pravém křídle

byla napadena v pochybné šarvátce nepřátelskou jízdou.

Hasdrubal, který odvedl svou práci na levém křídle, seznenadání objevil na křídle pravém a porazil nepřátelskou kavalerii.

Poté, co poslal Numidijce nepřítele pronásledovat, zaútočil na

vítězící římské legie, a navzdory jejich hrdinskému snažení se

vřítil mezi ně, porazil je a rozpoutal šílený masakr. Aemillius

Paulus a dalších 40 000 Římanů bylo zabito a většina zbylých vo -

jáků byla uvězněna. Polybius odhaduje ztráty Římanů na 70 000

mužů. Jejich porážku přisuzuje faktu, že Kartaginci měli o tolik

početnější a lepší kavalerii. Zároveň tuto bitvu uvádí jako důkaz

svého tvrzení: „Je lepší mít o polovinu menší počet pěších vojáků

a lepší jízdu, než mít armádu rovnocenně silnou s nepříte lem.“

Široce otevřená nížina, dnešní kraj Apulie, na které se tato

památná bitva odehrála, byla obdivuhodně přizpůsobena vývoji

kavalerie. Vždy se bude pamatovat na to, jak Aemillius usilovně

zkoušel přesvědčit zbrklého a neznalého kolegu Yarra, aby zde

bitvu neriskoval. Po boji Yarro uprchl do nedalekého městečka

Yenusium s pouhými 70 jezdci. Je potvrzeno, že v celé bitvě

u Kann ztratil Hannibal, i přes to, že kavalerii hodně využíval,

jen asi 200 koní. Bylo to hlavně díky jeho jezdectvu a způsobu,

jakým ho ovládal, že se tento opravdu skvělý vojevůdce, více -

méně odříz nutý od veškerého zásobování z Kartága, dokázal

v Itálii udržet téměř 16 dlouhých let.

PŘEHLED HISTORIE


– 17–

Římské legie měly tak slabou kavalerii, že i když byly proti Kartagincům úspěšní, tak nemohly získat žádnou výhodu ze svých vítězství, ani si nemohly obstarat zásoby a píci, jelikožkrajina kolem nich se hemžila nepřátelskými jezdci. Ani ta největší udatnost ze strany římské pěchoty je nemohla vždy zachránit od porážky a každá potyčka, do které byly zataženy, ohrožovalajejich existenci.

Montecuculi říká: „Hlavním úkolem armády je bojovat bit - vu, která se obvykle odvíjí na pláních. Právě tam je kavalerie nejdůležitější. Jestliže je jezdectvo poraženo, bitva je obvykle prohraná. Jestliže naopak zvítězí, tak nejenže je bitva bezpečná, ale porážka nepřítele je navíc jistá.“

Proto i maršál Sax radí vyčkávat, jestliže máte slaboukavalerii.

Fabius a L. Plancus, neodvažujíce se objevit na bitevním poli proti Hannibalově jízdě, zůstávali v kopcích a opevňovali se.

Stejně tak ve Třicetileté válce neriskoval Gustav Adolf II. pochod na ploché pláně v Polsku a raději zůstal v Prusku, dokud nebyla posílena jeho jízda.

Alexandr a César chtěli kavalerii vylepšit natolik, že na

nějakou dobu přerušili svou kariéru dobyvatelů.

Římané svou jízdu rozšířili na úkor pěchoty, ale to bylo

v časech jejich rapidního úpadku, kdy mezi nimi disciplína,bojový duch a vlastenectví společně s každou další ctností vymíraly.

Jak se starobylá a opatrovaná legie stávala bezcennou, od vojáků

na koních se neočekávala dokonalost.

Doceňování kavalerie se měnilo s časem a okolnostmi. Byly

zde časové úseky (i dlouhé), kdy byla ceněna nad veškerou

pěchotu. Někdy byla však, ve srovnání s pěšáky, považována za

téměř bezcennou. Samozřejmě oba tyto extrémní názory jsou

špatné. Velké bitvy byly vyhrány jak pěchotou, tak jezdectvem.

BITVA U KANN


– 18–

Ale je nám cizí porovnávat zásluhy koní a pěšáků. Podleobecných pravidel musí kavalerie tvořit část každé armády a je naším

úkolem ji udělat stejně dobrou jako pěchotu.

Historie dostatečně dokazuje nezbytnost mít dost koní v ar -

mádě a také ukazuje, že navzdory tomu, že nebyla kavalerie vždy

stejně úspěšná nebo účinná, tak, pokud byla dobře vedena aorganizována, byla neporazitelná.

U Capuy, 552 n.l., Frankové porazili římskou pěchotu, alejelikož neměli dostatečně dobrou kavalerii, tak je byzantská kavale -

rie pod vedením eunucha Narsese obešla a zaútočila na ně. Pod le

historika Agathia z následného masakru uniklo z celé 30 000armády pouhých pět vojáků.

V památné bitvě u Poitiers, která se odehrála roku 732 n.l.

mezi franckým králem Karlem Martelem a saracénským emírem

Abd ar-Rahmánem, francká jízda vedená Eudem, vévodou

z Akvitánie, porazila Maury, vtrhla do jejich tábora a provedla

děsivou řež. Paulus Diaconus říká, že na bitevním poli padlo na

375 000 Saracénů. Jiní historikové, mezi nimi Mezeray, odhadují

sílu maurské armády na 100 000 mužů a tvrdí, že většina z nich,

včetně jejich krále, byla zabita, nebo ušlapána vítězi. Ale navzdo -

ry těmto tvrzením opustili Saracéni tábor za bílého dne a odešli

přes Pyreneje, aniž by je nepřítel zkusil zastavit. Kavalerie nebyla

vyslána na pronásledování, z čehož musíme odvozovat, že se

v tu dobu nemohli vojáci na koních pohybovat s dostatečnou

rych lostí, aby dohnali své rychlé protivníky.

Roku 933 v bitvě u Merseburgu se evropská jízda podvedením Jindřicha I. Anglického velmi zlepšila jak v organizaci, tak

v taktice. Díky tvrdé disciplíně vybojovala rozhodující vítězství

nad neuspořádanými maďarskými jezdci, kteří byli v té době

v Evropě velmi obávaní.

PŘEHLED HISTORIE


– 19–

Úspěch kavalerie se dostavil díky způsobu, jakým Jindřich

své jezdce vycvičil a přeorganizoval. Je vhodné poznamenat, že

v této bitvě byla poprvé zmíněna existence lehké jízdy. Ozbrojeni

kušemi jezdci úspěšně soupeřili s těmi maďarskými arozptylovali pozornost nepřítele neustálými potyčkami.

Maďaři s 300 000 muži opustili svůj opevněný tábor ne daleko

Schkölzigu a postoupili na pláně u Lützenu, aby se utkali s krá -

lem Jindřichem. Bitva byla dlouho nerozhodná, dokud Jindřich

v čele své kavalerie, která byla skrytá poblíž Schkölzigu, neza -

útočil na nepřítele na křídle a neodříznul ho.

Najednou byli Maďaři pronásledováni, a dokud nepřekro čili

hranice Čech, nebylo jim dopřáno odpočinku.

Historie nám nabízí jen dva příklady, kdy byla kavalerie

dobře zreformovaná a dobře vedená na bitevním poli, a to

jmenovitě Jindřichem I. v 10. století a pod velením Fridricha II.

Velikého ve století 18. Oba tito princové našli při svém nástupu

kavalerii velmi špatně organizovanou a na svých prvních taže -

ních více než nepoužitelnou. Nakonec ji však reformovali a do -

sáhli s ní svých největších vítězství.

Král Ota I. ovládal v poli svoji kavalerii, reorganizovano

svým otcem Jindřichem. V bitvě u Augsburgu, v srpnu roku 955,

ji rozdělil do sborů, které se měly navzájem podporovat. Zatímco

poslal těžkou jízdu v hojném počtu na jedno místo, aby zasadila

rozhodující úder, ve chvíli, kdy získal výhodu, poslal svou lehkou

jízdu na pronásledování. Poté sebral svou obrněnou jízdu, a útočil

znovu a znovu, dokud díky svému úsilí nezvítězil. Bitva byla pro

Maďa ry v jediném dni několikrát střídavě vyhrána a prohrána. Pře stože jejich řady byly rozbité a jednotky roztroušené, tak jako

každá dobrá lehká jízda pracovali při svých útocích společně

velmi dobře, jako by každý jednotlivý jezdec byl instinktivně veden stej ným úmyslem. Jako stíny unikali sevření těžkopádných

BITVA U MERSEBURGU


– 20–

Němců, pořád se jich drželi a věšeli se jim na paty, kdykoliv se

obrátili. Jen lepší schopnost velení dovolila králi Otovi zvítězit.

Přesouváme se do 13. století, kdy mongolské hordy podnikají

invazi do Polska, a zjišťujeme, že v bitvě u Lehnice (9. dubna

1241) je polská kavalerie, celá těžce ozbrojená a částečně obrněná,

poražena hbitými mongolskými jezdci.

Armády se utkaly na pláních nedaleko Wahlstattu. Polské

vojsko, pod velením prince Jindřicha VI. Dobrého a Mizeslava,

prince Horního Slezska, bylo seřazeno do pěti sborů, z nichž

některé zůstaly v záloze. Nepřítel se zformoval podobně. Polské

pravé křídlo zaútočilo a porazilo Mongoly stojící proti němu, ti

se však rychle shromáždili a zatlačili je zpátky k rezervám, které

bitvu obrátily a začaly Mongoly pronásledovat. Najednou však,

podle polských historiků, přišel kouzelný trik a jejich krajané se

dali na útěk. Tento trik spočíval v rychlém zmobilizování Mon -

golů a jejich náhlému a nečekanému návratu do útoku, když byli

nepřátelé vyčerpaní ve snaze je dohnat. Takové překvapení mu -

selo jistě vypadat pro těžkopádné západní jezdce jako nějakékouzlo.

Samotný princ Henry postoupil vpřed se sbory, které se

zatím do bitvy nezapojily. Peta, velitel mongolské armády, se s ním utkal, ale stejně jako předtím se obratně vyhnul prvnímu

útoku a bleskově útočil a zase se stahoval. Když byl jeho nepřítel dost vyčerpán, zaútočil se svou poslední čerstvou rezervou a s unavenými křesťany zametl.

Stejně jako v předchozím případě Poláci po počátečním

úspěšném útoku začali Mongoly pronásledovat, když se dali

záměrně na ústup. A znovu byli „očarováni“. Tentokrát prý byli

zahaleni oblaky prachu a zbaveni zraku a síly.

Tomuto „kouzlu“ rozumíme taktéž. Stejně tak mu rozuměli

Mongolové, kteří se jako jeden muž otočili ve chvíli, kdy viděli,

PŘEHLED HISTORIE


– 21–

jak kouzlo funguje, a bez lítosti pobili své křesťansképronásledovatele.

Kontakt s východními národy už od začátku ovlivňoval

pokrok kavalerie v Evropě a taktiky, které použily mongolské

hordy ve 13. století, jsou základními taktikami naší novodobé

kavalerie.

Zdokonalení toho ušlechtilého zvířete, tedy koně, je věc

v Anglii relativně nedávná. Ještě v časech Karla I. Stuarta se po

koních jezdeckých a do války ohlíželi na evropské pevnině, hlav -

ně ve Španělsku a v Kampánii. Eduard I. si s sebou kavalerii vzal

na tažení do Skotska a všichni víme, jak anglická jízda dopadla

v bitvě u Bannockburnu (byla zmasakrována skotskými kopi -

níky). Bitvy ve Francii za našich Eduardů a Karlů byly bitvami

pěchoty, které byly vybojovány téměř výhradně pomocí anglické -

ho dlouhého luku. Francouzi měli tehdy početnou kavalerii, ale

ta žalostně zaostávala v disciplíně. Když už měli několik dobrých

eskadron, tak evidentně nevěděli, jak je použít. Dobrých koní byl

nedostatek a Francouzi neměli ani trpělivost, ani peníze na

trénink potřebný k vycvičení jízdy, která by byla schopná sloužit

ve válce. Rytíři a někteří z vojáků jezdili dobře, a to díky tomu, že v sedle trávili hodně času. Zbytek však (jak jsme slyšeli říkávat

o některých moderních kavaleristech vy cvičených ve spěchu)

„tím, že nebyl zvyklý na koně, z nich pořád padal.“

Zabere trojnásobně víc času naučit člověka jezdit a perfektně

ovládat koně, než kompletně vycvičit pěšáka. A i když se to

naučí, tak stále potřebuje hodně cvičit, než může být jeho výcvik

považován za dokončený. Tento rozdíl samotný nám ukáže, jak

je možné, že byl voják na koni podřadný oproti pěšákovi.

V moderní Evropě vzrostl význam kavalerie v dobách, kdy

německé národy obsazovaly evropský kontinent a cítily potřebu

BITVA U LEHNICE


– 22–

mít ve svých armádách velké množství koní. Byla to nutnost,

která nebyla zřejmá, dokud zůstaly ve své domovině.

Evropská kavalerie byla oděna v brnění, formována dojed

notlivých řad, a od každého jezdce se očekávalo, že si vyberepro

tivníka k boji.

Tímto způsobem boje se vyznačovali francouzští gendarmes ,

kteří byli oděni v těžkém brnění.

Nad těmito těžkooděnými jezdci vítězila německá lehká

kavalerie, které se říkalo Schwarze Reiter, zkráceně jen Reiter

(rejtaři – pozn. překladatele). Ta byla vyzbrojena pistolemi a meči

a neustále porážela francouzské gendarmes v občanských válkách

Francie a Flander.

Zavedení střelného prachu s sebou přineslo změnu. Kavalerie

postupně odložila brnění a začala používat palné zbraně.

Za Jindřicha II. Francouzského bylo jezdectvo znovu uspo -

řádané v obdélnících a v 10 řadách. Jindřich IV. zredukoval

přední linii a počet řad snížil na 6.

V 16. století byly oddíly pěchoty smíchané s kavalerií,

všechny oddíly společně musely dodržovat tempo a v bitvě se

společně utkat s nepřítelem.

V bitvě u Pávie roku 1525 Francesco d'Avalos umístil (poprvé

v dějinách) těžce vyzbrojené španělské mušketýry do mezer mezi

císařskou kavalerii a tímto způsobem (údajně) porazil Francouze.

Míchání jezdectva a pěšího vojska se začalo prosazovat, a jak

se stávali pěšáci důležitějšími, jezdectvo naopak upadalo.

Se zavedením střelného prachu se zvyšovala vzdálenost, ze

které armády útočily. Kavalerie nemohla s palnými zbraněmi

ničeho dosáhnout, a byla držena z dostřelu nepřítele. Pro jízdu

nebylo dostatečné využití, jelikož její pohyb byl natolik pomalý,

že příležitost k boji byla většinou ztracena, ještě než se mohli

jezdci dostat přes území, které je dělilo od nepřítele.

PŘEHLED HISTORIE


– 23–

Gustav Adolf II. snížil nepraktickou velikost eskadron na

začátku Třicetileté války (1630). Zformoval je do čtyřech řad,

z nichž tři byly vyslány do útoku, zatímco čtvrtá zůstala v záloze.

Jezdci přestali nosit brnění a byli zbaveni kopí. Jízda byla lehčí,

aktivnější a mnohem užitečnější. Gustav Adolf II. ji zformoval do

dvou linií a obvykle ji umístil na křídla.

Ve Francii za vlády Ludvíka XIII. byly v roce 1635 eskadrony

zúženy a byl snížen počet řad. V roce 1766 byly zformovány do

dvou řad. Byly stále těžkopádné a složité na manévrování, ale

zlepšilo se jejich organizování do regimentů a jejich těžká výzbroj

byla odlehčena.

Praxe posílat kavalerie podpořené mušketýry umístěnými

v mezerách jim však vzala jejich impulzivní sílu a zbavovala je

výhody, která vyplývala z rychlosti koní.

Bylo na Karlu XII., aby tento styl válčení v sedle změnil a zdo -

konalil. Jeho odvážnost a rytířskost byla pro taktiku kavalerie

vhodná. Proti pěchotě, proti opevněným pozicím, protijakémukoliv státu... Neuznával žádné těžkosti a porazil všechny

nepřátele. Neúnavně pronásledoval v sedle Sasy, které vedl mar -

šál Schulenburg, při jejich útěku do Slezska po devět dní. Pře - kvapil je poblíž Punitzu a s pouhými dvěma regimenty kavalerie na ně zaútočil – i přesto, že jich bylo deset tisíc – projel přes

nepřátelskou pěchotu, která si lehla, aby se vyhnula prudkému

nájezdu Švédů – zatlačil saskou jízdu z bojiště – a pak se vrátil,

aby zaútočil na pěchotu a děla.

Noc samotná stačila, aby byla bitva dobojována. Nepřítel

využil tmy, aby utekl přes hranice. Všechna děla padla do rukou Švédů. Ti navíc předvedli impozantní a hrozivou ukázku svých dlouhých rovných mečů, jelikož všichni mrtví Sasové byliprobodnuti skrz naskrz.

GUSTAV II. ADOLF


KAPITOLA XII.

ÚTOK, PRONáSLEDOVáNí

A SHROMáŽDěNí

„Útok linie není ve skutečnosti jen řada útoků následujících po sobě,

jehož odvážlivci tvoří nepřednější část této linie; ti jsou příčinounejis

tého úspěchu útoku a na velkém čele se tomuto chování musí zabránit.“

C. Jacquinot de Presle

Útok musí být ihned rozhodnut a vykonán rázně; vždy se

musí uskutečnit v trysku.

Prvním cílem je proražení skrz nepřátelské šiky a jejichuvrh

nutí do zmatku. Poté už dokonáte jeho porážku jen použitím

mečů.

Silní koně pobízení do maximální možné rychlosti, hlavydr

žené vzpřímené a dostatečně semknuté, jen zřídkakdy selžou

v dosažení prvního bodu; ostré meče, zručnost a um jednotlivců

se postarají o zbytek.

– 224–


Důstojníci však musí mít na mysli, že jakkoliv může být masa

jezdců úspěšná, statečná a odhodlaná, tak všechno má svéhranice. Časem se musí koně i muži unavit, eskadrony rozptýlit;

a pak jsou vydáni na milost a nemilost jakékoliv skupiněčerstvých kavaleristů.

Rezervy musí být vždy k dispozici, aby neochvějněnásledovaly jakýkoliv dosažený úspěch, nebo aby v případě, že je první

linie obrácena na útěk, což tu a tam zcela jistě stane, zaútočily na

pronásledovatele a daly prchajícím čas k opětovnémuzformování.

První linie nikdy nepomyslí na útěk, dokud bude každý muž

vědět, že rezervy jsou blízko po ruce připravené ho podpořit.

A tak by v každém případě měly rezervy těsně následovat a být

připravené jednat kdykoliv a kdekoliv je jejich působení potřeba.

Jakmile jednou zahájíte útok, tak jej uskutečněte, ať se proti vám

náhle objeví jakákoliv převaha. Jakmile se vaše první linie pohne

vpřed, tak vaše rezervy zformované do různých stupňovitých

formací, zaujmou pozice, které se před nimi uvolnily.

Nespočetné zvraty v boji jdou na vrub právě zanedbání

těchto pravidel o rezervách.

Při útoku na zformovanou kavalerii postupující proti vámšetřete síly vašich koní, než jich bude potřeba. Dojeďte v klusu do

vzdálenosti sto padesáti yardů (137 m) . Poté oznamte cval a ihned

poté útok: takto se k nepříteli dostanete čerství a a vrhnete se na

něj v semknutém šiku v nezastavitelné rychlosti.

Pokud přejde nepřítel do cvalu dříve, tak musíte udělat to

samé, protože linie se v takovém případě k sobě blíží velmi

rychle; proto musíte dávat pozor, aby vás nepřátelská kavalerie

nezastihla, než se stihnete dostatečně rozjet.

Dělostřelectvo může v případě nouze koně hnát donejzazších mezí, protože když přijdou jejich koně na místo bitvy, tak

– 225–

ÚTOK


ÚTOK

– 226–

jsou v klidu; u kavalerie je to naopak, protože právě poté , co se

objeví na bojišti, musí nejvíce napnout síly.

Pokud potkáte nepřítele a vaši koně jsou přetažení, takbudete s největší pravděpodobností poraženi; ale i kdybyste vprvním útoku uspěli, tak by byl úspěch k ničemu, protože byste neměli jak jej pronásledovat.

V těžkém terénu dostaňte muže pomalu co nejblíže k místu útoku.

Pokud je nepřátelská jízda v koloně, nebo se právě formuje, tak ihned oznamte cval a snažte se jej porazit, než dokončíšikování.

Proti pěchotním čtvercům připraveným opětovat váš útok přejděte do cvalu ihned po první salvě, ale nenechte muže vyrazit tryskem, dokud nebudete padesát yardů (cca 46 m) od čtverce.

Útoky kavalerie ve velkém měřítku proti masám oddílůjakýchkoliv typů musí být provedeny s co největší impulzivností a rychlostí; nepřítel nesmí mít možnost se připravit.

Nelze přesně stanovit vzdálenost, ve které zahájit útok, tazáleží na mnoha různých okolnostech. Když je dobrý terén a vaši koně jsou v dobré kondici, tak můžete přejít do cvalu dříve; ale

samotné maximální vypětí, útok samotný, se musí držet dovzdálenosti padesáti yardů (cca 46 m) od nepřítele, protože na takovou

vzdálenost nebude žádný kůň výrazně zaostávat, jakkoliv je špat -

ný, a ani není čas na rozptýlení formace. Nepřítel je tak napaden

s maximální účinností.

Pronásledování a zformování. Jestliže jste uspěli v proraženíneřátelské linie, tak se sami octnete v bitevní vřavě. Následuje boj

muže proti muži, který se však brzy obrátí v útěk, což poskytuje

příležitost ke zničení prchajících; protože útok a boj muže proti

muži nikdy netrvá dost dlouho na to, abyste mohli způsobit, nebo

vám mohly být způsobeny těžké ztráty mužů nebo koní.


Pokud je v týlu nepřítele úžina, tak je první povinnostídůstojníků uhánět k ní s několika muži na dobrých koních aodříznout únikovou cestu. Pokud se to zdařilo, tak vezměte zajatce.

Pronásledování se musí udržovat s vervou. Každý muž sivybere protivníka a běda těm, kteří jsou pronásledovaní muži na lepších koních, jejichž lepší rychlost na ně přinese meč pomsty; jejichž lepší krev a kondice jim dá výdrž k pokračování vpronásledování!

Za takovýchto okolností je muže těžké odvolat: jsoupobláznění vzrušením z boje a jediné, co mají v úmyslu, je pobítnešťastné uprchlíky před nimi. Toto není chvíle pro zastavení masakru, ale hlídání bezpečí pronásledovatelů s vašimirezervami kavalerie, dokud není prchající nepřítel úplně rozprášen.

Pak se shromážděte. Pokud se pokusíte znovu zformovat linii a pronásledovat s křídlovými oddíly nebo rezervami, tak jenneříteli umožňujete projet rozestupy jeho druhé linie a znovu se zformovat.

Každá linie se shromáždí stejně jako před útokem.

Každý oddíl se shromáždí sám za sebe, a když je zformován, tak je veden do linie.

Druhá linie. Pokud má nepřítel za první linií ještě druhou, tak

první linii žeňte až na ní a nedopřejte jim čas si vybrat cestu.Vrhněte se hlava nehlava spolu s prchajícími do druhé linie, což ji

zcela jistě uvrhne do zmatku. Pravděpodobně bude stržena

s proudem; pokud ano, tak detašované skupiny z vašich rezerv

musí dělat to, co je potřeba.

Pokud by byla druhá linie nepřítele zformovaná na křídlech,

tak musíte odvolat vojáky z pronásledování jak nejrychleji to

půjde a společně s vaší druhou linií nebo rezervami na ně okam -

žitě zaútočit.

– 227–

SHROMáŽDěNí


Čas je tu velmi důležitý a každý oddíl, když je svolán, by měl být alespoň jednou veden proti nepříteli. Útočte postupně, ve stupňovité formaci nebo jakkoliv, hlavním cílem je uvrhnoutdruhou linii do zmatku, než se ta první stihne znovu zformovat.

Jakmile je linie kavalerie vržena proti nepříteli, tak musírozkazy od velícího důstojníka na určitý čas nezbytně ustat. Muži každého oddílu vzhlíží ke svému veliteli; důstojníci na křídlech se je snaží držet co nejvíc pohromadě, aby se veškeré jejich snahy soustředily kolem jejich kapitána.

Kapitán musí se svým oddílem jednat bez zaváhání, kdykoliv se nabídne příležitost; nikdy nesmí zůstat nečinný, ani nesmí čekat na rozkazy, zatímco je nepřítel poblíž.

– 228–

ÚTOK


Vydala © 2015 společnost Arcaro s.r.o.

Žižkova 1696/15, Jihlava

e-mail: info@arcaro.cz

www.arcaro.cz

ISBN 978-80-906222-2-7





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist