načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Katyně - Ing. Pavel Kohout

Katyně
-11%
sleva

Elektronická kniha: Katyně
Autor:

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 88
+
-
2,9
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 506
Rozměr: 18 cm + 1 pohlednice
Vydání: 6. české vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-3075-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Drastická metafora, sci-fi a román o ženě-katu je osobitým příspěvkem k úvahám o problémech v souvislosti s trestem smrti. Satiricky nadnesený příběh krásné a hloupé dívky, která ve snaze získat maturitu nastupuje do první katovské školy, je příležitostí k analýze temných mechanismů nekontrolovatelné moci i k úděsnému popisu lidské manipulovatelnosti. Vystudovaná něžná dívenka je schopná upřímně se radovat ze své dobře vykonané práce a její učitelé z ní mají nefalšovanou radost. Absurdní svět v popravčí škole i životní příběhy jejích "úctyhodných" pedagogů tvoří zhuštěnou metaforu toho nejhoršího z reality komunistického režimu.

Popis nakladatele

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i horce aktuálním.

Zařazeno v kategoriích
Ing. Pavel Kohout - další tituly autora:
 (e-book)
Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem - Svazek 2 Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem
 (e-book)
Katyně Katyně
 (e-book)
Hvězdná hodina vrahů Hvězdná hodina vrahů
 (e-book)
Úsvit -- Kritika politického systému a návrh nové Ústavy pro Českou republiku Úsvit
 (e-book)
Nápady svaté Kláry Nápady svaté Kláry
 (e-book)
Z deníku kontrarevolucionáře Z deníku kontrarevolucionáře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Retro Větrné mlýny

Pavel Kohout

Katyně

Retro Větrné mlýny



Pavel Kohout

Katyně

Retro Větrné mlýny

1



Pavel Kohout

Katyně

1


Vychází s laskavou podporou

statutárního města Brna.

© Pavel Kohout, 2013

Image © Ondřej Kohout, 2013

© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-075-6


Osoby, místa i děje této knihy jsou, bohužel, volně smyšleny, zato historické odkazy, věcné údaje i citovaná odborná literatura jsou, bohudík, přísně autentické.

Žijeme ve světě, kde už téměř vyhynul kůň Przewalského. Jsme stále častěji svědky, jak monopolizace na jedné a kolektivizace na druhé straně světa neničí jen drobné podnikatele, ale i svobodná povolání, s nimiž vymírá často už nenahraditelná zkušenost lidstva.

Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích.

autor 1978



9

I Na Zelený čtvrtek vyšlo najevo, že Lízinka Tachecí talento vou zkoušku na dramatickou konzervatoř neudělala.

Předseda komise, známý herec, sdělil její matce Lucii s nehranou lítostí, že se na tom jury usnesla až po bouřlivé diskusi, když i opakované pokusy prokázaly, že by se její dce ra pro svou uzav řenost u rčitě da leko spíš uplatnila jako lékař ka, badatelka nebo spisovatelka.

Na Velký pátek se ukázalo, že Lízinka neuspěla ani při zkouš ce na k lasické gymnázium, které uvedla v přihlášce na druhém místě.

Ředitel školy, významný pedagog, vylíčil matce s nelíčeným zármutkem, že se na tom sbor usnesl až po bojovém hlasování, když i  nové testy potvrdily, že by se její dcera pro svůj zjev jistě mnohem lépe prosadila jako fotomodelka, manekýnka či 1 herečka.

Když se PhDr.  Tachecí vrátil z  práce, našel pouze dceru. Se děla v rohovém obývacím pokoji proti televizoru a mačkala ovládací panel. Když stiskla jedno tlačítko, zasazovali si dva muži urputné údery pěstmi. Když stiskla druhé, zpíval dětský sbor národní písně. Když stiskla obě současně, naskakovala bílá šumící plocha.

— Jak to dopadlo? zeptal se doktor Tachecí.

Lízinka v zaujetí pokrčila ramínky.

— Kde je maminka? zeptal se doktor Tachecí.

Lízinka kývla hlavou k ložnici.

Doktor Tachecí šel do předsíně a jemně zmáčkl kliku. Po malé chvíli tiše zaklepal. Nic se neozvalo. Po delším váhání se své paní přes dveře nesměle optal, nechce-li čaj nebo něco jiného.

Nato vyběhla paní Lucie do předsíně a křičela, že především nechce žít s člověkem, který nedostane svou jedinou dceru na studia. Pak se s pláčem zamkla v koupelně.

Doktor Tachecí usmažil své jediné dceři jediné vajíčko — ostatní už byla obarvena — a poslal ji spát, příliš křehkou a citlivou, než aby mohla být svědkem dalších událostí. Pak se jal klepat na dveře koupelny a promlouvat konejšivá slo va. Ticho ho děsilo víc a víc. Nevěděl, kde se zavírá plyn, a naopa k věděl, že v koupelně jsou i žiletky a prášky. Ode bral se k telefonu a zmučeně listoval v seznamu. S rodinou se nestýkal, přátel neměl a policie se bál; pod tlakem situace se rozhodl zavolat linku důvěry.

Službu konající psychiatr vyslechl jeho nesouvislou zprávu a zeptal se.

— Jak je tam dlouho?

— Asi dvě hodiny, řekl doktor Tachecí.

— Dělá to často? zeptal se psychiatr.

— Ne, řekl doktor Tachecí, — obvykle se zamyká v ložnici.

— Kde potom spíte vy? zeptal se psychiatr.

— Obvykle v koupelně, řekl doktor Tachecí.

— Tak spěte dnes v ložnici, řekl psychiatr, — aspoň si jí trošku užijete.

— Promiňte, řekl doktor Tachecí, — ale já mám důvodnou obavu...

— Promiňte, řekl psychiatr, — ale já mám dneska potřetí za sebou noční, já bych bral i tu koupelnu. Myslíte, že by přišla k telefonu?

— Myslím, že ne, řekl doktor Tachecí. — Myslel jsem, zda byste nemohl vy sem...

— Těžko, řekl psychiatr, — musím být na telefonu, v tyhle dny nám spousta rodičů leze po zdi. Nemáte majzlík?

— Co je to? zeptal se doktor Tachecí.

— Vy jste fi lozof? zeptal se psychiatr.

— Filolog, řekl doktor Tachecí.

— Aha, řekl psychiatr, — tak víte co? Co kdybyste jí řekl, že s ní chce mluvit školní inspektor?

— Promiňte, řekl doktor Tachecí, — já zásadně nelžu...

— Pane doktore, řekl psychiatr, — možná, že mě zrovna volá někdo, komu opravdu mohu pomoct. Dokud si můžete dovo lit zásady, není to u vás nijak beznadějné.

Doktor Tachecí pomalu pokládal sluchátko. V tu chvíli vy šla jeho žena z koupelny. Byla slavnostně učesaná a  výrazně nalíčená, jako by šla na ples. Aniž zavadila o  muže pohledem, vytáhla z kabelky zlatý zápisníček a přistoupila k telefonu, vy volila číslo a čekala, podupávajíc podpatkem. Pak se zeptala zvonivým hlasem.

— Oskar?

— Ano, řekl Oskar, — kdo volá?

— Lucy, řekla paní Lucie.

— Která Lucy? zeptal se Oskar.

— Lucie Alexandrová, řekla Lucie Tachecí.

Doktor Tachecí u koupelny polknul.

— Lucie Alexandrová! řekl Oskar, — no to je fantazie! Lucy!

— Co děláš, Osi? zeptala se paní Lucie. — Pořád svobodný?

— No to víš, řekl Oskar. — A ty pořád vdaná?

— No to víš, řekla paní Lucie. — Myslela jsem, že bych se u tebe zas jednou stavila na decinku.

Doktor Tachecí řekl od koupelny.

— Lucie...

— No to by byla fantazie, řekl Oskar. — Jenomže...

— Nejsi sám, řekla paní Lucie.

— No to víš, řekl Oskar.

— Já přijdu ráda jindy, řekla paní Lucie, — dneska spíš potřebuju tvou radu.

— Sháníš auťák? zeptal se Oskar. — Nebo byt?

— Ne, řekla paní Lucie. — Mám dceru.

— Gratuluju, řekl Oskar. — Sháníš jesle?

— Mám ji už patnáct let, řekla paní Lucie.

— Co? Jo, promiň. To už je patnáct...? No to je fantazie!

— Nevzali ji na střední školu, řekla paní Lucie. — Přišla jim buď moc krásná nebo moc chytrá.

— Tak na co potřebuje střední školu? zeptal se Oskar.

— Chci, aby něčím byla, řekla paní Lucie. — Nechci, aby dopadla jako já.

— Lucie... řekl od koupelny doktor Tachecí.

— Střední škola, řekl Oskar, — hergot, kdo by to... kdo mi to... počkej, na to je přece nějaká komise... moment, bobečku...

— To už jsi mi dlouho neřekl, řekla paní Lucie.

— Co? Jo promiň, já to neříkám tobě.

— Škoda, řekla paní Lucie.

— Počká to týden, zeptal se Oskar, — až se vrátím z hor? Že bychom to pak zařídili všecko najednou.

— Vzpomněl by sis aspoň na tu komisi?

— Jo, řekl Oskar, — už vím. Městská komise pro pomoc při volbě povolání. Jméno předsedy jsem zapomněl, ale klidně se od volej na mě, sehnal jsem mu hausbót.

— Tak ti zatím jen děkuju, Osi, řekla paní Lucie. — A běž, ať se nenastydneš.

— Jak to víš? zeptal se Oskar.

— No to víš, řekla paní Lucie. — Řekni bobečkovi, že tě volala teta. Veselé Velikonoce, Osi.

Zavěsila. Se sluchátkem odložila i svůj zářivý výraz. Od kou pelny se ozval doktor Tachecí.

— Lucie, kdo to byl?

— Jeden člověk, řekla paní Tachecí, — který si mě chtěl kdysi vzít. Dovolíš?

Její muž ustoupil, aby mohla opět projít do koupelny.

— Proč voláš zrovna jeho? zeptal se.

— Protože, řekla jeho žena, — kdybych nebyla před šestnácti lety blbá jako necky, byl by otcem Lízinky 2 on!

— To je možné, ano, to je dokonce velmi pravděpodobné, řekl suše předseda komise pro pomoc při volbě povolání, — a byl to možná právě ten hausbót, pro který se můj předchůdce musel téhle funkce na hodinu vzdát.

Pro paní Tachecí to byl poslední důkaz, že Lízinčina věc nestojí pod šťastnou hvězdou. Už v  úterý po Velikonocích byla otřesena sdělením, že budou předsedou přijaty až ve čtvrtek, podle pořadníku. Oskar se pelešil na horách, manželovi to přiznat nemohla. Ulehla tedy na lůžko a  předstírala vyčerpání. Při jejím temperamentu to vyžadovalo tolik ovládání, že byla ve středu blízka zhroucení. Jen láska k  Lízince a  vědomí, že se doktor Tachecí chová ve styku s úřady jako usvědčený zloči nec, ji ve čtvrtek znovu přivedly na nevlídnou chodbu před místnost, z níž tlumeně zazníval pláč neúspěšných žáků a křik uražených otců.

Zkušenosti i zvyk ji nutily pečlivě uvážit, jak se s Lízinkou nejvhodněji obléknout. Daný účel radil k potlačení všech předností jako vždy, kdy bylo nutno spíš prosit než žádat, a rozhodně vždycky, když se jednalo s ženou. Partnerem měl však být muž a navíc přítel muže, který, jak věděla, chorob ně zbožňoval ženskou krásu. Vsadila proto na nejsilnější kartu.

Měla na sobě přiléhavé modelové šaty z Francie s pestrým vzorem, které podtrhávaly její úzký pás, plnou hruď a vysoký krk. Lízince vybrala bílé minišaty bez rukávů, v odstínu, jaký má sníh před východem slunce.

Teď s úlekem zjišťovala, že na místě byl spíš oděv řádových sester.

Předsedou komise byl nyní muž, který se za léta uzpůsobil nevděčným funkcím jako středověký válečník brnění. Brada tá h lava, sed ící na robustním těle ja koby bez použití krku, při spívala k dojmu, že je nezasažitelný. Bílé prsty prozradily paní Tachecí nekuřáka, lehce zatuchlý pach šatů starého mládence. Pochopila, že je zcela prost vášní, úplatky nepotřebuje a z žen má strach.

S ním tu byla sekretářka, starší kostnatá žena, která si je ostře prohlédla, znechuceně odvrátila oči a počala čárat do bloku řadu křížků. To vše o ní řeklo paní Tachecí, že se tu léčí z život ního nezdaru pohledem na prohry jiných, k nimž vydatně na pomáhá.

Předseda vůbec nevzhlédl. Viděl už příliš mnoho zdrcených tváří, než aby je rozlišoval; při téhle řezničině si nemohl dovo lit luxus účasti. Poté co jedinou větou pohřbil svého předchůd ce, ukázal hřbetem ruky na volné židle, otevřel Lízinčinu slož ku a odmítavě potřásal hlavou.

— Konzervatoř, jistě... gymnázium, jistě, jistě —

řekl skoro vyčítavě,

— prostě za každou cenu maturitu, ať na ni máme nebo ne. Tak stručně, milá paní: ze škol s maturitou tu zbývá jenom střed ní hudební pro mládež s vadou zraku, jenomže tu ona, jak čtu z lékařské zprávy, bohužel nemá. Ta k že s matu ritou, milá pa ní, se prostě rozlučte a děkujte bohu‘! Máte-li ji —

pokračoval předseda komise,

— skutečně rádi, koukejte jí zajistit odborné vzdělání, dokud je čas. Řemeslo má pořád zlaté dno, a dostat se na konzerva toř, milá paní, je prostě hračka proti tomu, dostat se na odbor né učiliště letušek nebo kadeřnic. Takže na ty prostě zapomeňte a buďte rádi! Proč má tak mladé a zdravé děvče —

pokračoval předseda komise, aniž zvedl oči,

— utopit život v ondulacích anebo ho prolítat v luft ě, když jí třeba takové odborné učiliště zahradnické nabízí pevnou půdu pod nohama a čerstvý vzduch po celý rok. Tak co?

— Když ona... je zimomřivá..., řekla paní Tachecí.

Nečekaný útok způsobil, že ji nic lepšího nenapadlo.

— Jistě, řekl předseda shovívavě, — no, co na tom! Jsou i zají mavější povolání než v dešti a blátě sázet a okopávat kedlub ny, jestli je prostě teplomilná, neznám nic lepšího než odbor né učiliště pekařské. Tak jak?

— Ona, řekla paní Tachecí v hluboké depresi, nesnáší ani tep lo...7

— Jistě, jistě, řekl předseda spokojeně, protože se blížili k cíli, — no, žádná škoda! A proč má k tomu v zimě v létě vstávat za pár šupů ve tři ráno, když jí takové odborné učiliště zeměděl ské, obor velkovýkrmen, poskytne automatizovanou práci ve stejnoměrném klimatu. A nastoupí-li po škole prostě rovnou na venkov, dokonce i dům a věno, což se prakticky rovná že nichu. Tak platí?

Navyklým pohybem natáhl k sekretářce palec s ukazováč kem a ona mu stejně mechanicky vložila do ždibce formulář.

— Panebože, řekla paní Tachecí na pokraji mdlob, — panebo že, copak ona může jít k prasatům...?

Kdyby byla křičela, vyhrožovala nebo plakala, ani by to ne vnímal, ale že zašeptala podivně přiškrceným hlasem, jako by oslovený Všemohoucí seděl s  nimi v kanceláři, způsobilo, že předseda mimoděk zvedl hlavu — a spatřil Lízinku.

Lízinka celou dobu pozorovala tužku úřednice. Kdykoli řekl předseda Jistě, udělala malou čárku. Kdykoliv řekl Prostě, udě lala tečku. Kdykoli měla čárek či teček pět, spojila je přímkou a  domalovala další kříž. Nyní trčela špička tužky ve vzduchu a Lízinka čekala, kdy dopadne.

Ale předseda komise hleděl na její útlé lokty a kolínka, na její dosud dětský a téměř průsvitný obličejíček, rozplývající se v záplavě dlouhých zlatých vlasů, a tu ucítil, jak ho prudký poryv citů a vzpomínek vysává z této strohé úřadovny, svléká z usedlých šatů i návyků a žene proti proudu funkcí i schůzí do krajů prvotní nevinnosti, a náhle uslyšel i hlas, o němž mys lel, že mu dáv no navždy odezněl: Madona! řekla jeho matka opět na Svatém Kopečku, kam právě dorazili s procesím ze Slavonína, Hon zíčku, klekni si, to je Svatá Panna!

Nechal klesnout ruku s přihláškou, přestože tam nutně po třeboval splnit kvótu, a obrátil se k sekretářce.

— Dejte mi, řekl, — složku PST!

Kostnatá žena odtrhla zrak od svých křížů a pohlédla na Lí zinku znovu, teď s úlekem. Znala svého šéfa a nechápala, co mohlo přivodit tak neobvyklý zvrat. S nevolí odložila tužku, došla k sejfu a podala předsedovi desky s  nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Obsahovaly soupis speciálních oborů, které vypsaly některé centrální instituce. U  každého bylo stručně, ale strikt ně defi nováno, co se od uchazeče požaduje.

Jako čestný muž, který se zpronevěřil svému svědomí jen jednou, když musel zapřít Boha, aby směl sloužit státu, neho dlal ovšem předseda ani teď učinit nic, čím by stát utrpěl. Pro cházeje obory, vypsané pro chlapce i děvčata, vyloučil pocti vě všechny, pro něž Lízince scházely předpoklady, vzdělání nebo třídní původ, jako obor diplomatický kurýr, velvyslanec nebo poslanec. Poprvé prodlel u kontrašpionáže, která žádala hned tři posluchače. Myslí se mu mihla další vzpomínka: na něžnou Gretu Garbo v  roli Maty Hari. Film se vzápětí přetrhl, když si všiml, že je v oddíle POHLAVÍ M. Obrátil list. Jeho zrak dopadl přímo na charakteristiku, která uzavírala oddíl POHLAVÍ Ž, a tím i celý seznam.

SPEC. OB. HUM. SM. S MAT.: ABSOLV. DEVÍTILETKY (Ž) — VZBUZ. DŮVĚRU — SCHOPN. VEŘ. VYSTUPOVÁ N Í. — FLEGM. POVAHY — VELMI PŘÍJEMN. ZEVŇ. Za tím byla závorka, jedi ná toho druhu ve složce PST: (JAKOU BY ČLOVĚK RÁD PO TKAL U ZUBAŘE!!!)

Předseda opět vzhlédl. Ani nejpřísnější soudce v něm nemo hl popřít, že nic na Lízince neodporuje požadavkům. Naopak, nepoznal tvář, na kterou by raději vzhlížel ze zubařského křesla, kde už zažil tolik útrap. Jakmile dospěl k přesvědčení, že jedná v souladu se svými zásadami, rozhodoval se vždy velmi rychle.

— Slečno, zeptal se Lízinky přímo, — nechtěla byste být úkonář kou?

— Co je to? zeptala se matka, rychle přicházející k vědomí.

Předseda komise pro pomoc při volbě povolání se zahlou bal do listiny.

— Speciální obor humanitního směru s  maturitou, řekl po krát kém zkoumání.

— A jaký tak asi? zeptala se matka velmi neagresivně, aby nes foukla plamínek nové naděje.

Teprve teď si všiml, že k anonci patří i douška: Uch. vol. za úč. poh. prof. Vlka 61460!

— Uchazeč, překládal, — má volat za účelem pohovoru pro fesora Vlka, viz číslo. Z  toho prostě a  jistě vyplývá, že po drobnosti vám sdělí dotyčný činovník. Já ovšem musím vědět, jestli zásadně souhlasíte, abych vám pro něho napsal směrný lístek. Tak tedy —

zvolal předseda netrpělivě, protože začal z výrazu sekretář ky chápat, že se odcizuje své pověsti,

— zahradnice, pekařka, krmička nebo...

— Rozhodně, vykřikla paní Tachecí, — rozhodně 3 úkonářka!

— Co je to? zeptal se PhDr. Tachecí, když jeho žena skončila svou zprávu.

Seděli v obývacím pokoji, skloněni nad polévkou. Lízinka pozorovala hladinu, která zrcadlila její tvář. Když ponořila lží ci, tvář se vlnovitě svrašťovala, když lžíci zvedla, tvář se rozpíje la k okraji talíře.

— Co by to bylo, řekla paní Tachecí, — humanitní obor s matu ritou.

— A jaký tak zhruba? zeptal se doktor Tachecí velmi nemilitant ně, aby nezažehl požár nového sporu. Vstal, přistoupil ke knihovně a jal se listovat v příručním jazykovém slovníku.

— Úkonářka tu vůbec není, řekl po chvíli, — jenom úkon, úko nu, maskulinum, rovná se konání, činnost, funkce.

— No tak bude funkcionářka, no! řekla paní Tachecí, — tím líp!

— Jenomže, řekl doktor Tachecí, — ta charakteristika se hodí spíš na animírku.

— Lízinko, řekla paní Tachecí, — dojíst, holčičko, a spát, zítra tě čeká škola!

Sotva je dcera políbila na dobrou noc a zavřela za sebou dveře, promluvila matka tentokrát bez výkřiků a slz, což bylo tím závažnější.

— Jediné, co jsi kdy udělal pro svou dceru, řekla, — bylo, žes před šestnácti lety využil mé důvěřivosti a povalil mě do jetele jako poslední služku. Netušila jsem, že člověk s univerzitním titulem mi hned napoprvé udělá dítě, a hlavně jsem věřila, že se o ně aspoň postará. Jenomže ty —

pokračovala stále věcněji, takže doktor Tachecí začal rychle chápat kritičnost situace,

— se stydíš ceknout, když ti průvodčí v  tramvaji nevrátí na stov ku, natož dát normální úplatek, aby tvá dcera udělala zkouš ku. Jediné, cos mi nabídl, když její budoucnost ležela v tros kách, byl čaj. A když jsem pak pro ni místo tebe získala posled ní šanci, aby nemusela pást krávy, budeš mi říkat, že z  ní dě lám kurvu? Já —

zvýšila nepatrně hlas, jako by vyvracela námitku, kterou si doktor Tachecí neodvážil nyní ani domyslet,

— nevím, co je úkonářka, a ani nemusím, mně stačí, že bude mít maturitu a může pak jít, kam bude chtít. A jestli chceš ty, aby ti dál říkala Táto, zavoláš zítra toho Vlka a dáš si s ním schůz ku. A na tu přirozeně přineseš jako každý slušný otec fl ašku koňaku, a kdyby se v telefonu cukal, tak dvě, protože když —

dodala paní Tachecí a on s ustrnutím spatřil v její tváři záři vý úsměv,

— to nedokážeš ty, půjdu k  němu já a  nabídnu mu všechno, co může nabídnout matka a 4 žena.

V pátek ráno, sotva zasedl ke svému stolu v jazykové porad ně Akademie věd, vytočil doktor Tachecí číslo 61460.

— Slyším, řekl volaný.

— Haló, řekl volající, — mohl bych, pěkně prosím, hovořit s profesorem Vlkem?

— Kdo volá? zeptal se volaný.

— Tady je doktor Tachecí, řekl doktor Tachecí.

— Neznám, řekl volaný.

Doktor Tachecí cítil, jak rudne. Podobně pánovité hlasy působily, že se nechal předbíhat ve frontách a šidit na váze, že bez protestu jedl husí krev, kterou mu přinesli místo husích jater, a bez odporu platil srp, který mu prodali místo sirupu. Už už koktal omluvu a zavěšoval. Ale ostré vědomí, že by prá vě tomuto hlasu vydal svou zbožňovanou ženu, ho vybičovalo k  nebývalé odvaze.

— Promiňte, řekl, — já volám ohledně dcery.

— Jaké dcery? zeptal se volaný.

— Ohledně mé dcery Lízinky, pokračoval doktor Tachecí a  zavřel oči, jako by se vrhal do hloubky, — ona byla včera s man želkou před komisí a dostaly toto číslo.

— Jaké máte vy? zeptal se volaný.

— 271425, řekl doktor Tachecí poslušně, — linka 15.

— Zavěste, řekl volaný, — já si vás zavolám.

Cvaknutí oznámilo, že zavěsil. Doktor Tachecí učinil totéž a zůstal sedět, ochromen vlastní zmužilostí. Vzápětí otevřel oči a  uvědomil si, že nejen nic nevyřídil, ale ani neví, kdy bude zavolán, takže vzdor úspěchu nemá, co by doma sdělil. Tele fon mlčel. Zbývalo zavolat znova, což bylo nad jeho síly. Ale vědecky fungující mozek, zvyklý zpracovávat jen prověřená fakta, vyslal náhle živý obraz: spatřil svou ženu, nahou a  žá doucí, jak opět klesá do trávy, tentokrát pod vahou cizího do byvačného těla. Okamžitě sáhl po sluchátku. Vtom přístroj za zvonil.

— Tady je profesor Vlk, řekl známý hlas; zněl teď vlídně, téměř přátelsky. — Promiňte, musel jsem si to prověřit. Tak vy máte dceru. Řekl byste, že vzbuzuje důvěru?

— Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, — každý rok vybírala u vánočních stromků.

— Je schopna veřejného vystupování? zeptal se profesor Vlk.

— Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, — při besídkách hrávala Šípkovou Růženku.

— Mohu z  toho soudit, že má příjemný zevnějšek? zeptal se pro fesor Vlk.

— Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, — jsem si tím téměř jist.

— A že je spíš fl egmatické povahy? zeptal se profesor Vlk.

— Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, — je spíše po mně...

— A je to, pane doktore, zeptal se profesor Vlk, — děvče, jaké by člověk rád potkal v  nepříjemné situaci, řekněme u zu baře?

— To nevím, řekl doktor Tachecí podle pravdy.

— Myslíte, že ne? zeptal se profesor Vlk znepokojeně.

— Já nev ím, opa kova l doktor Tachecí, — já jsem nikdy nebyl u zubaře.

— To vám gratuluju, zasmál se profesor Vlk s úlevou, — zu baři jsou horší než vrazi, až na mého, naštěstí! Tak ale nevy lučujete, že by dceruška působila u zubaře uklidňujícím dojmem?

— To jistě nevylučuji, řekl doktor Tachecí.

— No to je skvělé, řekl profesor Vlk, — to je skvělé!

— Ovšem, řekl doktor Tachecí, — nám není zcela jasné, o jaký obor vlastně jde. Proto mne manželka prosila, abych se s vámi sešel.

— Sejít se musíme brzy hlavně s vaší slečnou dcerou, řekl profesor Vlk, — abychom si ji vyzkoušeli.

— Směl bych vědět z čeho? zeptal se doktor Tachecí, — aby se mohla trochu připravit...

— Není třeba, řekl profesor Vlk, — je to jen lehký psychotech nický test.

— Kam s  ní tedy máme přijít? zeptal se doktor Tachecí.

— Máte koupelnu? zeptal se profesor Vlk.

— Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí překvapeně a ihned se opravil, — ano, máme ji určitě!

— Přijdeme raději k vám, řekl profesor Vlk, — doma se bude líp cítit a můžeme se domluvit v klidu. Hodí se vám zítra ve čtr náct třicet?

— Zítra je sobota, řekl doktor Tachecí.

— My pracujeme hlavně v sobotu, řekl profesor Vlk. — Vyřiďte laskavé poručení paní choti a dceruška ať klidně spí. Jestli je normální mladá a zdravá dívka, zvládne to jednou 5 rukou.

— A co když budou dva? zeptala se paní Tachecí. Jak rozpůlíš tu fl ašku?

— Tak si ji vypijí spolu tady, navrhl její muž.

— Ty máš fantastické představy o  úplatcích, řekla jeho žena.

Seděli v  obývacím roháku, odsouzeni trpně čekat. Paní Ta checí nervózně kouřila a  občas přicukrovala mramorovou bá bovku. Doktor Tachecí přehlížel svá alba a často pečlivě čistil lupu. Lízinka pozorovala mouchu na skle okna. Když zavřela pravé oko, šplhala moucha na transformátor. Když zavřela levé oko, lezla moucha po polní cestě. Když nechala obě oči ote vřené a hleděla určitým způsobem, viděla mouchy dvě, zato transformátor i polní cesta se rozplynuly.

— Když mi někdo řekne Přijdeme, tak se zeptám, kdo! řekla paní Tachecí.

— Myslel jsem, že je to plurál majestatis, řekl její muž.

— Svatá prostoto! řekla jeho žena. — Proboha, nechtěl bys už nechat těch pitomých známek?

Po zkušenosti ze čtvrtka měla na sobě volné šedivé šaty do mácí výroby, které potlačovaly její pás, hr uď i k rk .

— Promiň, řekl překvapeně její muž, — nevěděl jsem, že tě to ruší.

Měl na sobě anglický oblek, přešitý po otci, který si léta brá val k sobotnímu čaji.

— Ruší mě to teprv asi patnáct let, řekla jeho žena. — Lízinko, nešilhej!

Lízinka přestala hledět určitým způsobem. Měla na sobě dlouhou sukni v barvě svých vlasů a bílou halenku, která se dojemně nadýchávala nad drobnými ňadry.

Paní Tachecí přicukrovala bábovku a zapálila si novou ciga retu.

— Neměla bys míň kouřit? zeptal se doktor Tachecí starostlivě.

— Je to jediný luxus, který si může tvoje žena dopřát, řekla paní Tachecí.

— Myslel jsem jenom, kdyby byl náhodou nekuřák, řekl její muž omluvně.

— Myslíš? polekala se, zamáčkla cigaretu, otevřela obě křídla okna a pomáhala kouři rukama. Přitom pohlédla na hodinky.

— Je půl a jedna minuta, řekla zneklidněně.

— Je za minutu půl, uklidňoval ji.

Kdesi teď zazněl časový signál a současně jejich zvonek. Paní Tachecí uchopila popelník a vysypala jej z okna.

Na schodišti stáli tři muži. Měli téměř stejné černé raglány, černé klobouky klasického tvaru a bílé rukavice. První nesl kytici rudých růží. Druhý válec v ozdobném papíru. Třetí ban dasku a rozměrný kufr.

— Jsem profesor Vlk, řekl první, smekaje klobouk a svlékaje rukav ice, — smím vá m, milostivá, políbit ruku a odevzdat tuto malou pozornost?

Byl to statný šedesátník s  hlubokýma očima, jehož černá hříva a huňaté, srostlé obočí jen tu a tam prokvétaly šedí. Bu dil vzpomínku na osvícené venkovské lékaře ze zchudlých šlechtických rodů.

— Těší mne, že vás poznávám, řekla paní Tachecí stejně okouz leným hlasem, jakým kdysi poprvé pozdravila doktora Tache cího. Přivoněla k  růžím a  silně zalitovala, že si neoblékla šaty ze čtvrtka. Mimoděk začala Lízince závidět.

— Dovolte, řek l profesor Vl k , — abych vám představil svého zá stupce docenta Šimsu.

— Docent Šimsa, řek l docent Šimsa, u k láněje se a podávaje doktoru Tachecímu oblý předmět, — předpokládali jsme, že vy dáte přednost dobrému koňaku!

Byl to vrstevník paní Tachecí, menší, ale pohledný muž atle tické postavy, kterou podtrhoval i krátký zástřih vlasů. Vějířky v koutcích očí napovídaly, že se často a rád směje.

— To nemuselo být, zašeptal doktor Tachecí v krajních rozpa cích. Současně začal na docenta žárlit. Aby to vše skryl, posta vil láhev na podlahu předsíně a spěchal zbavit třetího muže břemen.

— Dovolte laskavě, řekl, — abych vám pomohl, pane... pane...

Byl to obtloustlý člověk neurčitého věku. Oči se mu téměř ztrácely v  masitém obličeji, z  něhož se zvedal divoký hřeben přeraženého nosu. Celek připomínal zašlá bitevní pole, v  jaká se měnívají tváře bývalých boxerů.

— To je Karlík, řekl profesor Vlk, — náš spomocník a šofér. Uká zal byste mu laskavě koupelnu?

— Ano, řekl doktor Tachecí, — ovšem, zajisté, samozřejmě, rád!

Otevřel příslušné dveře a stiskl vypínač. Muž zvaný Karlík uctivě počkal, až doktor ustoupí, a pak složil svůj náklad vedle vany. Vzápětí rovněž smekl a  v  předsíni zasvítila pleš. Úslužně zvedl a podal doktoru Tachecímu jeho láhev.

— Karlíku, řekl profesor Vlk, — když nepřijdem za patnáct mi nut, odvez nádobíčko a přijeď pro nás v šestnáct nula nula!

— Rozkaz šéfe, řekl Karlík, ale zůstal stát, nespouštěje z něho oddané oči.

— Třicet čísel si můžeš uříznout z mého, řekl profesor Vlk las kavě.

— Díky, šéfe, řekl Karlík vděčně a obrátil se k ostatním, — má poklona, rukulíbám, milostpaní.

Nasadil si klobouk a zasalutoval. Jeho obrovská dlaň zavlála jako sloní ucho.

— Smíme si odložit? zeptal se profesor Vlk.

— Bože, Emile, řekla paní Tachecí, — tak přece pánům pomoz!

Doktor Tachecí opět postavil láhev na zem, ale i profesor i docent byli rychlejší. Pod raglány měli karmínová saka stej ného střihu. Na pravých rukávech a levé straně hrudi byl našit státní znak. Vypadali jako vedoucí olympijského mužstva, což paní Tachecí upokojilo.

— Musíte nás omluvit, milostivá paní, řekl profesor Vlk, — jde me rovnou z práce. Ale kde je vlastně slečna dcera?

Docent Šimsa zdvořile zvedl a  podal doktoru Tachecímu láhev. Paní Tachecí se začala opět dokonale ovládat.

— Čeká v  pokoji, řekla s  omluvným úsměvem matky, — má tré mu. Nedivte se. Je to ještě dítě.

— Je-li po vás, milostivá paní, řekl profesor Vlk, — pak se nemá v životě čeho bát. Mohla byste nás laskavě seznámit?

— Lízinko! zavolala paní Tachecí.

Dveře pokoje se otevřely. Lízinka stála v jejich rámu jako líbezný starý obraz.

— To je naše Lízinka, řekla paní Tachecí se šťastnou pýchou,

— Lízinko, to je pan profesor Vlk a pan docent Šimsa.

Lízinka způsobně poklesla v kolenou. Profesor Vlk a  docent Šimsa na sebe pohlédli s neskrývaným vzrušením. Vypadali jako lanaři profesionálního klubu, což doktora Tachecího zne klidnilo.

— Emile, řekla paní Tachecí, — tak přece uveď pány dál!

Doktor Tachecí postavil láhev na parkety.

— Ne, ne, řekl profesor Vlk, dovolíte nám laskavě, abychom napřed zašli se slečnou 6 do koupelny?

— Co tam s ní dělají? zepta l se dok tor Tac hec í u ž pot řet í.

— Prosím tě, uklidni se, řekla potřetí jeho žena, — sám jsi mi říkal, že musí složit zkoušku.

— Copak se zkoušky skládají v koupelně? řekl její muž.

— Každopádně se skládají bez rodičů, řekla jeho žena.

— Tak jsme mohli jít do kuchyně, řekl její muž.

— Prostě nás nechtěli rušit. Ten Vlk vypadá jako anglický lord.

— Zato ten Šimsa jako pásek.

— Zrovna tak jsi vypadal, když jsem tě potkala.

— Ale jen vypadal! řekl její muž.

— Bohužel! řekla jeho žena.

Přes dvoje dveře bylo slyšet, jak v koupelně teče voda.

— Napouštějí vanu, řekl doktor Tachecí.

— Dělají nějaký pokus, řekla jeho žena.

— Ve vaně? zeptal se její muž.

— Vy jste se neučili ten zákon? zeptala se jeho žena, — jak se váha vody rovná váze tělesa?

— My jsme se ho učili jinak. A ne ve vaně.

— To si snad myslíš, že ji tam koupou nebo co?

— Moc bych se nedivil.

— Ty možná netušíš, že jsou muži, řekla jeho žena, — kteří hned napoprvé nepovalí dívku do jetele.

— Rád bych ti zas jednou připomněl, řekl její muž, — že to byl anglický trávník a že jsem se tě napřed dovolil.

Přes dvoje dveře zazněly z koupelny tlumené údery.

— Co to tam tlučou? zeptal se doktor Tachecí.

— Něco jim upadlo, řekla jeho žena.

— To byly rány! řekl její muž.

— No tak tam něco přibíjejí, řekla jeho žena.

— Už jsi někdy něco přibíjela v cizí koupelně?

Přes dvoje dveře se ozval z koupelny nelidský zvuk.

— A co je tohle?? zeptal se doktor Tachecí.

— Někdo se směje, řekla jeho žena.

— Někdo křičí! řekl její muž. — Já tam jdu!

— Prosím tě, nezesměšňuj se!

Zvuk zesílil.

— To je přece slepice! řekl doktor Tachecí.

— Ty ses opravdu zbláznil! řekla jeho žena.

Zvuk ustal, jako když utne.

— Říkej si, co chceš, řekl doktor Tachecí, — to byla slepice!

— Proboha, co by dělala v naší koupelně slepice? zeptala se jeho žena.

— To se právě ptám já!

— Emile, prosím tě, prohlížej si radši známky! Lízince jde právě o všecko, a ty mi tu trojčíš!

— Prosím, řekl její muž, — ale jestli o to všecko přijde v naší kou pelně, žaluj sama na sebe! Já si myji ruce.

— Co tě znám, neděláš nic jiného, řekla jeho žena. — Pilát byl proti tobě šmudla!

V tu chvíli bylo slyšet, jak se dveře koupelny otvírají. Zazněly mužské hlasy a vzápětí se otevřely i dveře pokoje. Na prahu stáli profesor a docent. V koupelně šuměla sprcha.

— Pánové! řekl doktor Tachecí, — je nejvyšší čas, abyste nám nalili čistého vína!

— V tom je ten problém, řekl profesor Vlk zasmušile.

Paní Tachecí zbledla.

— Zapomněli jsme totiž jako na smrt na šampaňské! řekl s úsměvem docent Šimsa.

Paní Tachecí se rozzářila. Profesor Vlk přistoupil k rodičům a obřadně jim stiskl ruku.

— Gratuluju. Gratuluju. Vaše Lízinka obstála na výtečnou. Nu, co se dá dělat, zapijeme to tedy koňakem.

Docent Šimsa už zbavil přinesenou láhev ozdobného papí ru a vytáhl z kapsy zvláštní víceúčelový nůž.

— Já to věděla, řekla pani Tachecí, přemáhajíc pohnutí, — Emi le, já ti to říkala!

— Pánové, opakoval doktor Tachecí s náhlou umíněností, — do zvíme se konečně...

— Proto jsme přece přišli, pane doktore, řekl profesor, položiv mu přátelsky ruku na rameno, — ale neměli bychom počkat na ni?

— A kde je?? zeptal se doktor Tachecí.

— Myje vanu, řekl profesor Vlk. — Nu, ale napít se můžeme i bez ní, na to má ještě času dost.

Paní Tachecí vyňala zatím z vitríny sváteční křišťálové číše, kte ré docent Šimsa naplnil až po okraj courvoisierem. Profesor Vlk zvedl sklenku tak pevnou rukou, že se hladina ani nezachvěla.

— Život, řekl, — mi odepřel vaše štěstí, pane doktore. Nemám dětí. Ale má práce mi umožnila mnohé pochopit. Dovedu se proto vžít do pocitu rodičů, jejichž jediná dcera stojí na první a  hned rozhodující životní křižovatce. Připíjím, aby cesta, po níž se dnes vydává, byla provázena tvůrčími úspěchy a radostí ze zdařilého díla!

On i docent se vypjali, pozdravili úklonem hlavy a vyprázd nili číše do dna. Dojatá paní Tachecí se přidala zcela spontánně. Doktor Tachecí je napodobil, ačkoli se to zcela příčilo jeho zvyklostem.

— Dovolíte, milostivá paní, zeptal se profesor Vlk, — abychom se posadili? jsme od půl páté ráno na nohou.

Paní Tachecí se vyděsila.

— Proboha! řekla. — Emile, tak přece nabídni pánům židle! Řek něte, pánové, jedli jste vůbec něco?

— Děkujem za pozornost, řekl profesor, usedaje za stůl, — jídla i pití bylo až moc, ale práce dvakrát tolik. Zas ta stará písnička, že nejsou lidi!

— Ale vy jste jim to řekl! řekl docent s obdivem.

— Řekl jsem jim, řekl profesor, — že je to totéž, jako by po někom chtěli, aby hrál Hamleta a současně stavěl kulisy. 4

— A ještě stříhal vlasy! dodal docent.

— A no, řek l profesor na nejvýš znechucen. — Člověka mrazí, když si uvědomí, jak snadno by mohlo pár byrokratů a pomatenců zbavit lidstvo těch nejstarších tradic. Nejvyšší čas —

pokračoval už zase vyrovnaně, pokynuv docentu, aby na lil, — že se našli slušní i vlivní lidé, kteří to pochopili. Než Lízinka dostuduje, zbude z toho jen trapný odstavec ve skriptech.

— To jste měli, zeptala se paní Tachecí, — nějakou zkoušku?

— Zkoušku, premiéru i poslední reprízu, řekl docent Šimsa.

— A to se vyplatí?

— Jak komu, řekl docent Šimsa a zazubil se, — třem se nám vyplatilo, dvěma ne. Tak na ně!

Potvrdil, že nemá pro vtip nikdy daleko. Profesor Vlk i paní Tachecí se smáli s ním. Než se nadál, zjistil i doktor Tachecí, že d rží prázdnou číšku, zatímco docent Šimsa mu nalévá znovu.

— Pánové, řekl potřetí; měl v úmyslu promluvit velmi katego ricky, ale z úst se mu vydralo jen zašeptání.

— Máte pěkný byt, řekl profesor uznale a přistoupil k oknům, — jen okolí je trochu nevlídné.

Z  jednoho okna bylo vidět pouze okna protějších domů, z druhého pole za sídlištěm, kam vybíhal klín skládky, takže se z  výše jevilo jako vyhřezlá matrace.5

— Říkám manželovi věčně, řekla paní Tachecí, nespouštějíc z něho obdivný pohled, — dokud byla Lízinka dítě, mělo to své výhody, ale teď, když dospívá, je to tu prostě o strach.

— Žena se umí bránit líp než muž, řekl docent. — Muž je zbabě lec. Na ženu musí být někdy i čtyři.

— Ale co když jsou čtyři?

— Pak se může ještě modlit, usmál se docent Šimsa.

— Já, řekla paní Tachecí, — bych z nich dala zaživa dřít kůži!

Profesor Vlk se zachmuřil.

— Ale, ale řekl přísně. — A  čím by si to zasloužili?

Paní Tachecí se zarazila.

— No ale, řekla zmateně, — copak matka rodí a piplá svou dce ru, aby ji pak beztrestně znásilnili čtyři chuligáni?

— Ach tak, řekl profesor a jeho tvář se ihned rozjasnila, — nepo chopil jsem zprvu, koho míníte. V tom máte samozřejmě prav du. Trest dření kůže byl u nás dokonce zaveden, a to v šestnác tém století králem Vladislavem.

— Tak to na krále Vladislava, řekla paní Tachecí, vděčna, že chvilkový nesoulad byl zaplašen,

— Na krále Vladislava! opakoval souhlasně profesor Vlk a po vstal, aby si mohl přiťuknout s ní i s jejím mužem.

Doktor Tachecí mechanicky vypil a docent Šimsa mu nalil s pochvalným zamrkáním.

— Král Vladislav, pokračoval profesor, — byl vůbec zajímavý muž. V roce 1509 odsoudil jednoho provinilce k vystřelení z děla. Bohužel ani jeden, ani druhý trest se u nás neujal.

— Já, řekla paní Tachecí v zanícení, — bych je proti takovým za vedla znova.

Pila stejně zřídka jako její muž a  právě zjišťovala, že je to ško da. Alkohol násobil radost z úspěchu dcery a  společnost obou mužů osvobozovala myšlenky, jež po boku doktora Tachecí ho zůstávaly marnotratně nevysloveny.

— Já, pokračovala, — bych z  nich zaživa dřela kůži sama a všecky matky by mi za to líbaly ruce. Škoda, že nejsem muž!

Její muž na protest alespoň malátně zvedl ruku. Byla to náhodou ruka s  číší. Profesor ihned zvedl svou, až zazvonilo sklo o sklo.

— Správně, pane doktore! řekl s obdivem, — to se nedá než vy pít na vaši paní choť.

Doktor Tachecí povstal, vypil a  usedl, aniž si mohl vysvětlit, proč. Ostatní zůstali stát.

— Milostivá, řekl profesor Vlk, — podobně smýšlí patrně každá normální žena, ale jen málokterá se to odváží vyslovit. Kdo jiný než právě ženy tvořil základ stálého publika gilotiny, jak dosvěd čují dobové rytiny. Ale ani francouzská revoluce, která povýšila popravu na občanskou slavnost, neodstranila křivdu největší: rovnoprávnost se vyhnula jediné lidské činnosti a právě té, při níž je člověk nejvíc člověkem. Po dalších dlouhých dvě stě let až —7

profesor Vlk ztrácel svou chladnou odměřenost a začal se podobat spíš romantickému básníkovi,

— do dneška zůstalo privilegium zákonné odplaty nelogicky vyhrazeno mužům. Ženě nejen nebylo dopřáno vnést do vy konávání trestu svou chladnokrevnost a vtip, ale když sama propadla hrdlem, nesměla ani smrt přijmout z ženské ruky. Jaká nespravedlnost a —

profesor Vlk okamžik hledal slovo,

— zaostalost v  dobách, kdy ženy řídí kosmické lodi a v čele států vedou války. Tím větší je naše radost, že jsme to my čtyři, kdo první smíme pozdravit dovršení moderní doby. Dík osvícencům, kteří této myšlence zasvětili celý život...

— Dík vám, pane profesore! přerušil ho obdivně docent Šimsa.

— Ne, ne, kolego, řekl profesor Vlk dojatě, ale kategoricky, — my jsme jen plavčíci mrtvých kapitánů, oni určili cíl, nám je do přáno vykřiknout ze strážních košů, Země! Náš obor získal po prvé v dějinách důstojný stánek, v němž se může rozvíjet v obdobných podmínkách jako obory mnohem, mnohem mladší. A co víc: po 21. lednu 1790, kdy francouzské národní shromáždění deklarovalo rovnost poprav, vejde dnešek do dějin jako den, kdy byla nastolena i rovnost popravčích. Tu ji máme! —

zvolal srdečně, když se otevřely dveře a do pokoje vešla Lí zinka, jejíž bledá pleť lehounce zrůžověla přestálým napětím, — tady je, naše budoucí první úkonářka a se vší pravděpodob nosti i první 7 katyně světa.

Poslední slova už paní Tachecí neslyšela, protože je slyšet nepotřebovala. Přemožena dojmy přistoupila k dceři, objala ji a  přitiskla její drobnou tvář na svá plná ňadru.

— Ty moje Lízinko! řekla v  slzách, — má děvečko zlatá, ani ne víš, jak jsem šťastná!

Profesor Vlk pokynul docentu Šimsovi, aby znovu naplnil číše.

— Nu, pane doktore, řekl, — to je přece důvod k napití!

Doktor Tachecí se dal do smíchu.

— To se povedlo! řekl. — To se vám povedlo! No to se vám poved lo! No to se vám tedy povedlo!!

Smál se stále hlasitěji, až začal škytat. Ačkoliv se výraz jeho obličeje nezměnil, vypadalo to, jako když pláče.

Docent k němu přistoupil se zjevným úmyslem plácnout ho do zad, ale profesor byl rychlejší. Zadržel mu ruku a řekl varovně:

— To ne, kolego, raději ne...!

Šimsa pohlédl mimoděk na svou dlaň, jejíž ostré hrany prozrazovaly výcvik v karate, a omluvně přikývl. Doktor Tache cí škytal a plakal smíchy. Konečně postřehl, že mu hrozí udu šení, a pokusil se vstát. Počkal, až se rozhoupaná místnost ustálí, a pak se cele soustředil, aby se prodral úzkou soutěskou mezi dvěma páry karmínových sak do předsíně.

Na chvíli ho zmátlo, že se ocitl v zimní krajině plné sáňkujících dětí, než si uvědomil, že se opírá čelem o rám obrazu Josefa Lady. Zavřel oči a posunoval hlavu, až se dotkla zdi chodby, která ho bezpečně jako kolej dovedla do koupelny.

Tam svlékl sako a pověsil je těsně vedle věšáku. Pak si pečlivě posunul kravatu až na záda, aby ji nezamokřil, naklonil se nad vanu a popaměti roztočil kohoutek sprchy. Když ho stu dený proud léčivě udeřil do zátylku, otevřel oči. Spatřil další obraz, tentokrát zátiší, nature morte se slepicí a kaprem. Za tímco mu voda stékala po kravatě do kalhot, vzpomínal usi lovně, kdo je namaloval a jak se dostalo do vany. Konečně mu došlo, že to není obraz, ale opravdu mrtvý 8 kapr a skutečně podříznutá slepice.

— A ven! zvolal doktor Tachecí, když se opět objevil na prahu pokoje. Z vlasů, košile i kalhot mu kapala voda, ale jinak vyhlí žel kupodivu střízlivě. Lízinka seděla způsobně na židli matky, která dala na stůl svatební kávový servis a nyní krájela mramo rovou bábovku.

— Proboha, Emile, řekla paní Tachecí zděšeně, — jak to... co to máš v ruce??

— Slepici, řekl její muž, — a  mlč! Vy jste profesor? zeptal se Vlka.

— Ovšemže, pane doktore, řekl Vlk.

— Profesor čeho? zeptal se doktor Tachecí.

— Jsem profesor popravních věd Vlk a tohle je docent popravních věd Šimsa.

— Vy jste kati! řekl doktor Tachecí mstivě.

— Naše diplomy, pane doktore, řekl profesor Vlk důstojně, — jsou právě tak platné, jako je váš.

— Jste kati, zvolal doktor Tachecí, — a jdete z práce!

— Emile, vzpamatuj se! zvolala jeho žena.

— Tiše buď! vykřikl její muž. — A vy si mi troufáte navrhnout, aby moje dcera vraždila lidi??

Profesor Vl k vsta l. Už nepřipomínal vesnického lékaře ani romantického básníka. Barva jeho saka zavoněla krví. Hrozil v příští vteřině vybuchnout a státní znak propůjčoval jeho hně vu nadosobní rozměr.

Doktor Tachecí se však nezalekl. V  kritickém okamžiku do rostl konečně v  otce, a  obrana mláděte vlévá více sil než zájem státu. Přestože se v životě nepral, byl hotov udeřit soka mrtvou slepicí.

Vlk byl příliš dobrý psycholog, než aby to unik lo jeho po zornosti. Změnil úmysl a vykročil ke knihovně.

— Dovolíte? zeptal se stručně; aniž vyčkal odpovědi, vyňal dru hou z osmi knih, jejichž hřbety tvořily zdálky viditelný celek.

— Mohl bych vám citovat řadu kapacit ze svého oboru, řekl, — ale omezím se na ty, které uznáváte vy, pane doktore. Alexandra Dumase byste jistě neobvinil, že usiluje o duši vaší dcery. Tak se přesvědčme, co říká na straně 381 druhého dílu Tří mušketýrů: „Když přišli na břeh řeky, přiblížil se kat k milady a  svázal jí ruce a nohy. Tu přerušila ticho, volajíc: ‚Jste podlí, bíd ní vrazi, vybere se vás deset, abyste udolali jednu ženu!‘ — ‚Vy nejste žena,‘ pravil ledově Athos, ‚nejste ani z  lidského rodu, jste démon, uniklý peklu, kterého my peklu opět vrátíme!‘ — ‚Ach, ctnostní páni,‘ pravila milady, ‚pomněte, že ten z  vás, který se dotkne jediného vlasu mého, bude vrahem!‘ — ‚Kat může zabí ti, aniž jest proto vrahem,‘ pravil muž v červeném plášti, při čemž uhodil na svůj široký meč, ‚to jest poslední soudce, toť —

profesor Vlk sklapl knihu a vrátil ji na místo,

— vše.‘ “ Vy jste však teoretik, pane doktore, a můžete namít nout, že postava románu vyjadřuje pouze názor autora. Pak ale sám odložte emoce a  následujte mě na pole vědy. Použil jste termínu kat, abyste dal průchod svému opovržení. A pře ce právě ten a právě vám by měl být důkazem, že kat přichází do našich dějin jako posel dávných kultur (dřívějších). Vždyť všehovšudy dva ze všech etymologických slovníků se odvažu jí i jen odhadnout původ slova. Václavu Machkovi se jeví, že ‚kat‘ je totožné s  ruským ‚chvat‘, to znamená člověk bystrý, ob ratný, smělý. Josef Holub s  Františkem Kopečným dokonce soudí, že kat pochází z  německého ‚Gatt e‘ — což jest společ ník, druh, a pro srovnání uvádějí termín ‚Ehegatt e‘ —

pokračoval profesor Vlk,

— čili manžel. Novodobou genezi funkce osvědčuje snad nej lépe spis Ku vzniku popravců a opravců, autor Rudolf Rau scher, Pierwsza drukarnia Lwów 1930, kde se praví, cituji, „vznik popravců u  nás spadá do XIII. století. Popravci byli ac cusatores publici, zřízení králem Přemyslem Otakarem II. vý hradně ze starých rodů šlechtických, kteří se stali postupně i soudci i vykonavateli rozsudků.“ Jistě vám, pane doktore, ne uniklo, že v trojjediné podobě představují celou justici, a to o sto let dřív, než vyjde z první vysoké školy první doktor práv. Chcete-li důkaz ještě pádnější, nalistujte si Majestas Carolina, kde se v článku 90 praví doslova: „Querimoniarm contra procu ratores nostros sive provinciarium iustitiarios, qui vulgariter dicuntur —

zdůraznil profesor Vlk,

— p o p r a w c z o n e s.“ Pro vás nicméně stejně jako pro zlo činnou milady zůsta l kat či popravčí nebo úřed ně úkonář jed noduše vrahem. V jaké kontrapozici stojí váš kolega Joseph de Ma istre, když ve svých Soirées de Saint Pétersbourg ou Entre tiens sur le gouvernement temporel de la Providence píše už v roce 1921 slavnou studii kata, cituji alespoň úryvek, „výsled nicí této strašlivé praerogativy“, praerogativa je —

vysvětloval profesor Vlk, obraceje se k Lízince,

— každé výsadní právo vladaře, při kterém je vyloučeno spo lurozhodování lidu, například trestání viníků, tedy její výsled nicí, cituji dále, „je nezbytná existence člověka, určeného k tomu, aby zasahoval zločin tresty, určenými lidskou sprave dlností; a tento člověk se skutečně vyskytuje všude, aniž by chom dovedli vysvětlit jak; neboť rozum nenalézá v při rozenosti člověka žádný motiv, který by byl s to přimět jej k volbě tohoto povolání. Co je to za nevysvětlitelnou bytost, která dala přednost před 3 každým zaměstnáním příjemným, výnosným, poctivým, ba i  čestným takovému, který mučí a  usmrcuje bližní? Jsou ta hlava, to srdce stvořeny jako naše? Není v nich nic zvláštního, cizího naší přirozenosti? Co se týče mne, já o tom nepochybuji. Je takový jako my po vnější stránce; rodí se jako my; ale je to bytost výjimečná, pro niž musí být v  rodině lidské zvláštní určení. Je stvořen jako —

pokračoval profesor Vlk,

— svět“, až sem citát. Om louvá m d robné nepřesnosti, které mohou být ostatně nejvýš v syntaxi, protože jsem se právě na tomto tématu habilitoval a měl bych je brzy přednášet vaší —

řekl profesor Vlk, obraceje se k paní Tachecí,

— Lízince. Zvlášť krásná pasáž líčí vztah popravčího k práci, ci tuji, „přichází na veřejné náměstí, naplněné davem stísněným a  rozechvělým. Je mu hozen travič, otcovrah, rouhač; chopí se ho, natáhne jej, připoutá jej na vodorovný kříž, zvedne ruku: tu nastane strašné ticho, není slyšet nic jiného než křik kostí, které třeští pod tyčí, a sténání oběti... Skončil. Srdce mu bije, avšak radostí; tleská si, říká si ve svém srdci: Nikdo nenapíná na kolo lépe než —

pokračoval profesor Vlk,

— já.“ Po tomto sugestivním líčení komponuje de Maistre svě toznámou apoteózu, která by se měla stát životním krédem každého kata a kterou budu proto při zkouškách vyžadovat —

řekl profesor Vlk, obraceje se k Lízince,

— nazpaměť, cituji, „všechna velikost, všechna moc, všechna subordinace světa spočívá na popravčím; je hrůzou a pojítkem lidského společenství. Odstraňte ze světa tohoto nepochopi telného činitele; v okamžiku se řád mění v  chaos, trůny se řítí, společnost mizí. Bůh, který je autorem suverenity, je i autorem trestu: postavil naši zemi na tyto dva póly a na nich dává se otáčeti světu.“ Vy pane —

řekl profesor Vlk, obraceje se k  doktoru Tachecímu bez ná znaku výčitky či výsměchu,

— doktore, budete jistě, jak se pro vás sluší, přívržencem teze Jeana Jacquese Rousseaua „člověk se rodí dobrý, znemravňu je ho společnost“, na níž je postaven celý evropský takzvaný humanismus. Ne náhodou už v  roce 1764, tedy pouhé dva roky po vydání Rousseauova spisu Le contrat social, vychází v Monaku smutně proslulý pamfl et Cesara Beccarii Dei delitt i e delle pene neboli O —

překládal profesor Vlk, obraceje se k paní Tachecí,

— zločinech a trestech, který pomoci násilné logické konstruk ce dokazuje, že lidský život nepatří k statkům, jimiž smí spo lečnost disponovat, a první navrhuje zrušit trest smrti. Avšak, jak praví Goethe, „grau, teurer Freund, ist alle Theorie und grün des Lebens goldner Baum“ čili „šedivá —

překládal profesor Vlk, obraceje se k Lízince,

— je každá teorie, leč zelený života zlatý strom“: La Révolution, uskutečňující Rousseauovu teorii nové společnosti, se obešla postupně bez Marata, bez Dantona a Robespierra, ano i bez Rousseaua, ale neobešla se bez muže, který staletou společ nost odstranil za tři roky prakticky, a to byl citoyen Charles Sanson, kat revoluční Paříže. On je hrdinou známých Mémoi res pour servir à ľ histoire de la révolution fra nça ise, které do konce podpisuje jako autor, aby se později ukázalo, že půjčil svůj vývěsní štít literárnímu začátečníku s  nic neříkajícím jmé nem Honoré —

pokračoval profesor Vlk,

— de Balzac. Jím začíná skvělá galerie portrétů popravčích, do které přispějí svými mistrovskými díly stejně Skot Walter Scott jako Čech Karel Hynek Mácha, jehož románové torzo Kat prezentuje hrdinu dokonce jako posledního potomka králov ského rodu Přemyslovců. „Byl vysoký, štíhlý,“ líčí Mácha, „čer né kudrnaté vlasy, nižádnou čapkou sepjaté, kryly celé čelo až po husté obočí, pod nímž dvě pla menné oči zh lubok a se jis křily; i ostatní tvář byla černými vousy zarostlá. Přes černý oděv plápolal červený plášť a přespříč na údech byl mu připjat ši roký —

citoval profesor Vlk a paní Tachecí se zdálo, že popisuje svou fotografi i ze studentských let,

— meč s dlouhou rukojetí.“ Mimochodem, myslím, že se mýlí Karel Krejčí ve své studii Symbol kata a odsouzence v Mácho vě díle, když sblížení typu krále s typem kata chápe jako znak rozvráceného společenského řádu. Naopak: v dvojsečném oxymóronu jejich vzájemného oslovení „Králi kate!“ a  „Kate krá li!“ zaznívá opět de maistreovská polarita obou základních spo lečenských funkcí. Ano, takový je přístup zodpovědných uměl ců, vrcholící v geniálních dílech Franze Kafk y a Pär Fabiana La gerkvista, odměněného zcela logicky Nobelovou cenou. Ta kový je skutečný obraz kata, a  pokud se snad našli jedinci, kte ří jej nebyli hodni, nedává vám to jako vědci právo znevážit vše, co tisíce poctivých katů po generace přinášely vlasti i lidstvu. Vždyť ruku —

pokračoval profesor Vlk, obraceje se k  doktoru Tachecímu, a v jeho hlase se poprvé ozvala jemná ironie,

— na srdce, ne každý absolvent fi lozofi cké fakulty se stane Scho penhauerem, že, pane doktore, a už nejeden z nich po právu skončil právě v rukou kata, kterého naopak vyzvedává každý jen trochu seriózní slovník naučný, za všechny cituji alespoň Meyers Neues Lexikon, Leipzig 1964, heslo Scharfrichter: „Osoba z povolání, která vykonává na odsouzenci soudem vy slovený trest smrti formou, předepsanou zákonem.“ To a  nic jiného měla vykonávat i vaše dcera. Nešlo tedy o to, aby —

pokračoval profesor Vlk, obraceje se k doktoru Tachecímu, a v jeho hlase poprvé zazněla lehká výčitka,

— vraždila lidi, nýbrž aby se jí otevřel snad nejpropracovanější a rozhodně nejpopulárnější obor lidské činnosti, neskonale starší než medicína, práva, o fi lozofi i ani nemluvě. Já, zde kolega —

pokračoval profesor Vlk, obraceje se k docentu Šimsovi,

— i ostatní pedagogové jsme jí hodlali předat bohaté vědomos ti, které, jak naznačila i moje malá improvizace, patří k zákla dům civilizace. A chtěli jsme jí předat i své bohaté poznatky z  praxe, aby se „capital punishment“, jak výstižně říkají Angli čané, absolutní trest, nestal živností diletantů, ale opět domé nou nejlepších synů a teď i nejlepších dcer svého věku. Jste-li totiž, —

pokračoval profesor Vlk, obraceje se k  doktoru Tachecímu, — pane doktore, skutečný humanista, nesmíte zavírat oči před faktem, že při každé větší akci, ať je to lokální revoluce nebo světová válka, popravují spoustu lidí osoby, pro které věšet znamená prostě oběsit. Jenže on je, to mi věřte! dosti velký rozdíl, jestli vám oprátka perfektně zlomí vaz, anebo vás čtvrt hodiny pomalu stranguluje, že se můžete umrskat. Dnes na příklad pracoval kolega Šimsa tak zručně, že úřední lékař mohl konstatovat exitus jeho svěřence za dvacet osm vteřin.

— Vy jste byl o tři vteřiny lepší! řekl docent Šimsa obdivně.

— Ostatně nikde, pokračoval profesor Vlk rychle s noblesou muže, který je prost ješitnosti, není řečeno, že by musela po pravovat. Třeba se po maturitě věnuje teorii. Ale ani kdyby byla výkonnou katyní, nemůže po ní dnes už nikdo chtít, aby snad někoho trhala kleštěmi nebo lámala kolem. Bude vykonávat výhradně tresty, které jsou v kulturním světě uzákoněny. Po minu-li zastřelení, vyhrazené už tradičně vojákům, je to v  Evropě všeho všudy garota, gilotina a provaz. Amerika vyšla předem katyním vstříc, když začala popravovat elektřinou a plynem, na něž jsou ženy —

pokračoval profesor Vlk, obraceje se k paní Tachecí,

— zvyklé z  každé moderní kuchyně. Lze říci, že popravčí dává dnes pracovní oděv do čistírny mnohem řidčeji než dělník montérky. A to je —

pok račova l profesor Vl k , obraceje se k doktoru Tachecímu, — vše, co jsem chtěl poznamenat k vaší poznámce, a nyní —

řekl, obraceje se k  docentu Šimsovi a  hledě na hodinky, kte ré ukazovaly za čtyři minuty čtyři,

— půjdem. Ne, ne, milostivá paní —

dodal ještě, když zpozoroval, že Lízinčina matka nabírá dech, aby ho podpořila snad méně fundovaně, ale tím temperament něji,

— je svaté právo pana manžela, aby mé argumenty v k lidu pře zkoumal a shledal buď tak lehkými, že nestojí za vědecký spor, anebo naopak tak závažnými, že nás o  přijetí vaší dcerušky požádá písemně. Neboť my zas, pane doktore, máme svaté právo vybrat z přílivu uchazečů ty, kterým nebude chybět ani dobré zázemí. Spousta zasloužilých popravčích by dala ne vím co, abychom vzali jejich ratolesti. Jestliže chceme skon covat s překonanou tradicí rodinného řemesla a dáváme šanci i dětem jazykovědců, musíme mít jistotu, že tuto koncepci plně obhájíme výsledky. Rozhodně nemůžeme riskovat, že by právě první katyně světa trpěla nepochopením vlastního otce. Kdyby měla mít ještě tyhle problémy, to by se jí každý delikvent pěkně poděkoval. Takže nám dovolte, abychom se teď —

profesor Vlk políbil paní Tachecí ruku a povzbudivě se usmál na Lízinku,

— rozloučili.

Potom přátelsky nabídl ruku doktoru Tachecímu. — Ach, promiňte, řekl.

Vzal z jeho pravice mrtvou slepici a podal ji paní Tachecí.

— Po takovém napětí, řekl, — přijde rodině vydatná večeře jistě k chuti. Předkrm najdete ve vaně.

— Přece si, řekla paní Tachecí zadrhávajícím se hlasem, — po tom všem nebudete dělat s námi škodu!

— Ale jakou škodu, řekl profesor Vlk, — milostivá paní! Je tako vá stará hezká tradice, že poslední jídlo objednávají popraven ci u popravčích, německy se tomu výstižně říká Henkersmahl zeit. Za to máme právo n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist