E-kniha: Katyně - Ing. Pavel Kohout

Academia 2008

Pavel Kohout KATYNĚ

Pavel Kohout KATYNĚ

Pavel Kohout

KATYNĚ

Academia 2008

© Pavel Kohout, 1978, 1990, 2000 a 2008

Cover design and illustrations © Pavel Růt, 2008

ISBN 978-80-200-1570-9

JÜRGENOVI A LÍZE BRAUNSCHWEIGEROVÝM Z LUCERNU,

KTEŘÍ MĚ TAK DLOUHO PŘESVĚDČOVALI,

ŽE TAHLE KNIHA MÁ BYT NAPSÁNA,

AŽ JSEM JI NAPSAL,

A LUDVÍKU VACULÍKOVI,

OTCI I OTROKU STROJEM OPISOVANÉ EDICE PETLICE,

KTERÉHO POVAŽUJI

ZA JEJÍHO PRVNÍHO VYDAVATELE PK

OSOBY, MÍSTA I DĚJE TÉTO KNIHY JSOU, BOHUŽEL,

VOLNĚ SMYŠLENY, ZATO HISTORICKÉ ODKAZY, VĚCNÉ ÚDAJE

I CITOVANÁ ODBORNÁ LITERATURA JSOU, BOHUDÍK,

PŘÍSNĚ AUTENTICKÉ.

ŽIJEME VE SVĚTĚ, KDE UŽ TÉMĚŘ VYHYNUL

KŮŇ PRZEWALSKÉHO. JSME STÁLE ČASTĚJI SVĚDKY,

JAK MONOPOLIZACE NA JEDNÉ

A KOLEKTIVIZACE NA DRUHÉ STRANĚ SVĚTA

NENIČÍ JEN DROBNÉ PODNIKATELE,

ALE I SVOBODNÁ POVOLÁNÍ, S NIMIŽ VYMÍRÁ

ČASTO UŽ NENAHRADITELNÁ ZKUŠENOST LIDSTVA.

CHCI SVÝM SKROMNÝM PODÍLEM PŘISPĚT K TOMU,

ABYCHOM SE JEDNOHO RÁNA NEPROBUDILI

DO SVĚTA BEZ POPRAVČÍCH.

AUTOR 1978

›› 11

I

Na Zelený čtvrtek vyšlo najevo, že Lízinka Tachecí talentovou

zkoušku na dramatickou konzervatoř neudělala.

Předseda komise, známý herec, sdělil její matce Lucii s nehra

nou lítostí, že se na tom jury usnesla až po bouřlivé diskusi, když

i opakované pokusy prokázaly, že by se její dcera pro svou uza

vřenost určitě daleko spíš uplatnila jako lékařka, badatelka nebo

spisovatelka.

Na Velký pátek se ukázalo, že Lízinka neuspěla ani při zkoušce

na klasické gymnázium, které uvedla v přihlášce na druhém místě.

Ředitel školy, významný pedagog, vylíčil matce s nelíčeným zá

rmutkem, že se na tom sbor usnesl až po bojovém hlasování, když

i nové testy potvrdily, že by se její dcera pro svůj zjev jistě mnohem

lépe prosadila jako fotomodelka, manekýnka či

1

herečka.

Když se PhDr. Tachecí vrátil z práce, našel pouze dceru. Seděla

v rohovém obývacím pokoji proti televizoru a mačkala ovládací pa

nel. Když stiskla jedno tlačítko, zasazovali si dva muži urputné údery

pěstmi. Když stiskla druhé, zpíval dětský sbor národní písně. Když

stiskla obě současně, naskakovala bílá šumící plocha.

– Jak to dopadlo? zeptal se doktor Tachecí.

Lízinka v zaujetí pokrčila ramínky.

– Kde je maminka? zeptal se doktor Tachecí.

Lízinka kývla hlavou k ložnici.

Doktor Tachecí šel do předsíně a jemně zmáčkl kliku. Po malé

chvíli tiše zaklepal. Nic se neozvalo. Po delším váhání se své paní

přes dveře nesměle optal, nechce-li čaj nebo něco jiného.

12 ‹‹

Nato vyběhla paní Lucie do předsíně a křičela, že především ne

chce žít s člověkem, který nedostane svou jedinou dceru na studia.

Pak se s pláčem zamkla v koupelně.

Doktor Tachecí usmažil své jediné dceři jediné vajíčko – ostatní už

byla obarvena – a poslal ji spát, příliš křehkou a citlivou, než aby mohla

být svědkem dalších událostí. Pak se jal klepat na dveře koupelny a pro

mlouvat konejšivá slova. Ticho ho děsilo víc a víc. Nevěděl, kde se za

vírá plyn, a naopak věděl, že v koupelně jsou i žiletky a prášky. Odebral

se k telefonu a zmučeně listoval v seznamu. S rodinou se nestýkal, přátel

neměl a policie se bál; pod tlakem situace se rozhodl zavolat linku důvěry.

Službu konající psychiatr vyslechl jeho nesouvislou zprávu a ze

ptal se.

– Jak je tam dlouho?

– Asi dvě hodiny, řekl doktor Tachecí.

– Dělá to často? zeptal se psychiatr.

– Ne, řekl doktor Tachecí, – obvykle se zamyká v ložnici.

– Kde potom spíte vy? zeptal se psychiatr.

– Obvykle v koupelně, řekl doktor Tachecí.

– Tak spěte dnes v ložnici, řekl psychiatr, – aspoň si jí trošku užijete.

– Promiňte, řekl doktor Tachecí, – ale já mám důvodnou obavu...

– Promiňte, řekl psychiatr, – ale já mám dneska potřetí za se

bou noční, já bych bral i tu koupelnu. Myslíte, že by přišla k te

lefonu?

– Myslím, že ne, řekl doktor Tachecí. – Myslel jsem, zda byste ne

mohl vy sem...

– Těžko, řekl psychiatr, – musím být na telefonu, v tyhle dny nám

spousta rodičů leze po zdi. Nemáte majzlík?

– Co je to? zeptal se doktor Tachecí.

– Vy jste filozof? zeptal se psychiatr.

– Filolog, řekl doktor Tachecí.

– Aha, řekl psychiatr, – tak víte co? Co kdybyste jí řekl, že s ní chce

mluvit školní inspektor?

– Promiňte, řekl doktor Tachecí, – já zásadně nelžu...

›› 13

– Pane doktore, řekl psychiatr, – možná, že mě zrovna volá někdo,

komu opravdu mohu pomoct. Dokud si můžete dovolit zásady, není

to u vás nijak beznadějné.

Doktor Tachecí pomalu pokládal sluchátko. V tu chvíli vyšla

jeho žena z koupelny. Byla slavnostně učesaná a výrazně nalíčená,

jako by šla na ples. Aniž zavadila o muže pohledem, vytáhla z ka

belky zlatý zápisníček a přistoupila k telefonu, vyvolila číslo a če

kala, podupávajíc podpatkem. Pak se zeptala zvonivým hlasem.

– Oskar?

– Ano, řekl Oskar, – kdo volá?

– Lucy, řekla paní Lucie.

– Která Lucy? zeptal se Oskar.

– Lucie Alexandrová, řekla Lucie Tachecí.

Doktor Tachecí u koupelny polknul.

– Lucie Alexandrová! řekl Oskar, – no to je fantazie! Lucy!

– Co děláš, Osi? zeptala se paní Lucie. – Pořád svobodný?

– No to víš, řekl Oskar. – A ty pořád vdaná?

– No to víš, řekla paní Lucie. – Myslela jsem, že bych se u tebe zas

jednou stavila na decinku.

Doktor Tachecí řekl od koupelny.

– Lucie...

– No to by byla fantazie, řekl Oskar. – Jenomže...

– Nejsi sám, řekla paní Lucie.

– No to víš, řekl Oskar.

– Já přijdu ráda jindy, řekla paní Lucie, – dneska spíš potřebuju tvou

radu.

– Sháníš auťák? zeptal se Oskar. – Nebo byt?

– Ne, řekla paní Lucie. – Mám dceru.

– Gratuluju, řekl Oskar. – Sháníš jesle?

– Mám ji už patnáct let, řekla paní Lucie.

– Co? Jo, promiň. To už je patnáct...? No to je fantazie!

– Nevzali ji na střední školu, řekla paní Lucie. – Přišla jim buď moc

krásná nebo moc chytrá.

14 ‹‹

– Tak na co potřebuje střední školu? zeptal se Oskar.

– Chci, aby něčím byla, řekla paní Lucie. – Nechci, aby dopadla jako já.

– Lucie... řekl od koupelny doktor Tachecí.

– Střední škola, řekl Oskar, – hergot, kdo by to... kdo mi to... počkej,

na to je přece nějaká komise... moment, bobečku...

– To už jsi mi dlouho neřekl, řekla paní Lucie.

– Co? Jo promiň, já to neříkám tobě.

– Škoda, řekla paní Lucie.

– Počká to týden, zeptal se Oskar, – až se vrátím z hor? Že bychom

to pak zařídili všecko najednou.

– Vzpomněl by sis aspoň na tu komisi?

– Jo, řekl Oskar, – už vím. Městská komise pro pomoc při volbě

povolání. Jméno předsedy jsem zapomněl, ale klidně se odvolej na

mě, sehnal jsem mu hausbót.

– Tak ti zatím jen děkuju, Osi, řekla paní Lucie. – A běž, ať se ne

nastydneš.

– Jak to víš? zeptal se Oskar.

– No to víš, řekla paní Lucie. – Řekni bobečkovi, že tě volala teta.

Zavěsila. Se sluchátkem odložila i svůj zářivý výraz. Od koupelny

se ozval doktor Tachecí.

– Lucie, kdo to byl?

– Jeden člověk, řekla paní Tachecí, – který si mě chtěl kdysi vzít.

Dovolíš?

Její muž ustoupil, aby mohla opět projít do koupelny.

– Proč voláš zrovna jeho? zeptal se.

– Protože, řekla jeho žena, – kdybych nebyla před šestnácti lety blbá

jako necky, byl by otcem Lízinky

2

on!

– To je možné, ano, to je dokonce velmi pravděpodobné, řekl suše

předseda komise pro pomoc při volbě povolání, – a byl to možná

-1ř

›› 15

právě ten hausbót, pro který se můj předchůdce musel téhle funkce

na hodinu vzdát.

Pro paní Tachecí to byl poslední důkaz, že Lízinčina věc nestojí

pod šťastnou hvězdou. Už v úterý po Velikonocích byla otřesena

sdělením, že budou předsedou přijaty až ve čtvrtek, podle pořad

níku. Oskar se pelešil na horách, manželovi to přiznat nemohla.

Ulehla tedy na lůžko a předstírala vyčerpání. Při jejím tempera

mentu to vyžadovalo tolik ovládání, že byla ve středu blízka zhrou

cení. Jen láska k Lízince a vědomí, že se doktor Tachecí chová ve

styku s úřady jako usvědčený zločinec, ji ve čtvrtek znovu přivedly

na nevlídnou chodbu před místnost, z níž tlumeně zazníval pláč ne

úspěšných žáků a křik uražených otců.

Zkušenosti i zvyk ji nutily pečlivě uvážit, jak se s Lízinkou nej

vhodněji obléknout. Daný účel radil k potlačení všech předností jako

vždy, kdy bylo nutno spíš prosit než žádat, a rozhodně vždycky, když

se jednalo s ženou. Partnerem měl však být muž a navíc přítel muže,

který, jak věděla, chorobně zbožňoval ženskou krásu. Vsadila proto

na nejsilnější kartu.

Měla na sobě přiléhavé modelové šaty z Francie s pestrým vzo

rem, které podtrhávaly její úzký pás, plnou hruď a vysoký krk. Lí

zince vybrala bílé minišaty bez rukávů, v odstínu, jaký má sníh před

východem slunce.

Teď s úlekem zjišťovala, že na místě byl spíš oděv řádových sester.

Předsedou komise byl nyní muž, který se za léta uzpůsobil nevděč

ným funkcím jako středověký válečník brnění. Bradatá hlava, sedící

na robustním těle jakoby bez použití krku, přispívala k dojmu, že je

nezasažitelný. Bílé prsty prozradily paní Tachecí nekuřáka, lehce

zatuchlý pach šatů starého mládence. Pochopila, že je zcela prost

vášní, úplatky nepotřebuje a z žen má strach.

S ním tu byla sekretářka, starší kostnatá žena, která si je ostře pro

hlédla, znechuceně odvrátila oči a počala čárat do bloku řadu křížků.

To vše o ní řeklo paní Tachecí, že se tu léčí z životního nezdaru po

hledem na prohry jiných, k nimž vydatně napomáhá.

16 ‹‹

Předseda vůbec nevzhlédl. Viděl už příliš mnoho zdrcených tváří,

než aby je rozlišoval; při téhle řezničině si nemohl dovolit luxus účasti.

Poté co jedinou větou pohřbil svého předchůdce, ukázal hřbetem ruky

na volné židle, otevřel Lízinčinu složku a odmítavě potřásal hlavou.

– Konzervatoř, jistě... gymnázium, jistě, jistě –

řekl skoro vyčítavě,

– prostě za každou cenu maturitu, ať na ni máme nebo ne. Tak stručně,

milá paní: ze škol s maturitou tu zbývá jenom střední hudební pro mládež

s vadou zraku, jenomže tu ona, jak čtu z lékařské zprávy, bohužel nemá.

Takže s maturitou, milá paní, se prostě rozlučte a děkujte bohu! Máte-li ji –

pokračoval předseda komise,

– skutečně rádi, koukejte jí zajistit odborné vzdělání, dokud je čas.

Řemeslo má pořád zlaté dno, a dostat se na konzervatoř, milá paní,

je prostě hračka proti tomu, dostat se na odborné učiliště letušek

nebo kadeřnic. Takže na ty prostě zapomeňte a buďte rádi! Proč má

tak mladé a zdravé děvče –

pokračoval předseda komise, aniž zvedl oči,

– utopit život v ondulacích anebo ho prolítat v luftě, když jí třeba ta

kové odborné učiliště zahradnické nabízí pevnou půdu pod nohama

a čerstvý vzduch po celý rok. Tak co?

– Když ona... je zimomřivá..., řekla paní Tachecí.

Nečekaný útok způsobil, že ji nic lepšího nenapadlo.

– Jistě, řekl předseda shovívavě, – no, co na tom! Jsou i zajímavější

povolání než v dešti a blátě sázet a okopávat kedlubny, jestli je pro

stě teplomilná, neznám nic lepšího než odborné učiliště pekařské.

Tak jak?

– Ona, řekla paní Tachecí v hluboké depresi, nesnáší ani teplo...

– Jistě, jistě, řekl předseda spokojeně, protože se blížili k cíli, – no,

žádná škoda! A proč má k tomu v zimě v létě vstávat za pár šupů ve

tři ráno, když jí takové odborné učiliště zemědělské, obor velkový

krmen, poskytne automatizovanou práci ve stejnoměrném klimatu.

A nastoupí-li po škole prostě rovnou na venkov, dokonce i dům a věno,

což se prakticky rovná ženichu. Tak platí?

›› 17

Navyklým pohybem natáhl k sekretářce palec s ukazováčkem a ona

mu stejně mechanicky vložila do ždibce formulář.

– Panebože, řekla paní Tachecí na pokraji mdlob, – panebože, copak ona

může jít k prasatům...?

Kdyby byla křičela, vyhrožovala nebo plakala, ani by to nevnímal,

ale že zašeptala podivně přiškrceným hlasem, jako by oslovený Vše

mohoucí seděl s nimi v kanceláři, způsobilo, že předseda mimoděk

zvedl hlavu – a spatřil Lízinku.

Lízinka celou dobu pozorovala tužku úřednice. Kdykoli řekl před

seda Jistě, udělala malou čárku. Kdykoliv řekl Prostě, udělala tečku.

Kdykoli měla čárek či teček pět, spojila je přímkou a domalovala

další kříž. Nyní trčela špička tužky ve vzduchu a Lízinka čekala,

kdy dopadne.

Ale předseda komise hleděl na její útlé lokty a kolínka, na její do

sud dětský a téměř průsvitný obličejíček, rozplývající se v záplavě

dlouhých zlatých vlasů, a tu ucítil, jak ho prudký poryv citů a vzpo

mínek vysává z této strohé úřadovny, svléká z usedlých šatů i návyků

a žene proti proudu funkcí i schůzí do krajů prvotní nevinnosti, a ná

hle uslyšel i hlas, o němž myslel, že mu dávno navždy odezněl: Ma

dona! řekla jeho matka opět na Svatém Kopečku, kam právě dora

zili s procesím ze Slavonína, Honzíčku, klekni si, to je Svatá Panna!

Nechal klesnout ruku s přihláškou, přestože tam nutně potřeboval

splnit kvótu, a obrátil se k sekretářce.

– Dejte mi, řekl, – složku PST!

Kostnatá žena odtrhla zrak od svých křížů a pohlédla na Lízinku

znovu, teď s úlekem. Znala svého šéfa a nechápala, co mohlo při

vodit tak neobvyklý zvrat. S nevolí odložila tužku, došla k sejfu

a podala předsedovi desky s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Obsaho

valy soupis speciálních oborů, které vypsaly některé centrální in

stituce. U každého bylo stručně, ale striktně definováno, co se od

uchazeče požaduje.

Jako čestný muž, který se zpronevěřil svému svědomí jen jednou,

když musel zapřít Boha, aby směl sloužit státu, nehodlal ovšem před

18 ‹‹

seda ani teď učinit nic, čím by stát utrpěl. Procházeje obory, vypsané pro

chlapce i děvčata, vyloučil poctivě všechny, pro něž Lízince scházely

předpoklady, vzdělání nebo třídní původ, jako obor diplomatický kurýr,

velvyslanec nebo poslanec. Poprvé prodlel u kontrašpionáže, která žá

dala hned tři posluchače. Myslí se mu mihla další vzpomínka: na něžnou

Gretu Garbo v roli Maty Hari. Film se vzápětí přetrhl, když si všiml, že

je v oddíle POHLAVÍ M. Obrátil list. Jeho zrak dopadl přímo na charak

teristiku, která uzavírala oddíl POHLAVÍ Ž, a tím i celý seznam.

SPEC. OB. HUM. SM. S MAT.: ABSOLV. DEVÍTILETKY (Ž)

VZBUZ. DŮVĚRU – SCHOPN. VEŘ. VYSTUPOVÁNÍ. – FLEGM.

POVAHY – VELMI PŘÍJEMN. ZEVŇ. Za tím byla závorka, jediná

toho druhu ve složce PST: (JAKOU BY ČLOVĚK RÁD POTKAL

U ZUBAŘE!!!)

Předseda opět vzhlédl. Ani nejpřísnější soudce v něm nemohl po

přít, že nic na Lízince neodporuje požadavkům. Naopak, nepoznal

tvář, na kterou by raději vzhlížel ze zubařského křesla, kde už za

žil tolik útrap. Jakmile dospěl k přesvědčení, že jedná v souladu se

svými zásadami, rozhodoval se vždy velmi rychle.

– Slečno, zeptal se Lízinky přímo, – nechtěla byste být úkonář

kou?

– Co je to? zeptala se matka, rychle přicházející k vědomí.

Předseda komise pro pomoc při volbě povolání se zahloubal do lis

tiny.

– Speciální obor humanitního směru s maturitou, řekl po krátkém

zkoumání.

– A jaký tak asi? zeptala se matka velmi neagresivně, aby nesfoukla

plamínek nové naděje.

Teprve teď si všiml, že k anonci patří i douška: Uch. vol. za úč.

poh. prof. Vlka 61460!

– Uchazeč, překládal, – má volat za účelem pohovoru profesora Vlka,

viz číslo. Z toho prostě a jistě vyplývá, že podrobnosti vám sdělí

dotyčný činovník. Já ovšem musím vědět, jestli zásadně souhlasíte,

abych vám pro něho napsal směrný lístek. Tak tedy –

›› 19

zvolal předseda netrpělivě, protože začal z výrazu sekretářky chá

pat, že se odcizuje své pověsti,

– zahradnice, pekařka, krmička nebo...

– Rozhodně, vykřikla paní Tachecí, – rozhodně

3

úkonářka!

– Co je to? zeptal se PhDr. Tachecí, když jeho žena skončila svou

zprávu.

Seděli v obývacím pokoji, skloněni nad polévkou. Lízinka pozoro

vala hladinu, která zrcadlila její tvář. Když ponořila lžíci, tvář se vl

novitě svrašťovala, když lžíci zvedla, tvář se rozpíjela k okraji talíře.

– Co by to bylo, řekla paní Tachecí, – humanitní obor s maturitou.

– A jaký tak zhruba? zeptal se doktor Tachecí velmi nemilitantně,

aby nezažehl požár nového sporu. Vstal, přistoupil ke knihovně a jal

se listovat v příručním jazykovém slovníku.

– Úkonářka tu vůbec není, řekl po chvíli, – jenom úkon, úkonu, mas

kulinum, rovná se konání, činnost, funkce.

– No tak bude funkcionářka, no! řekla paní Tachecí, – tím líp!

– Jenomže, řekl doktor Tachecí, – ta charakteristika se hodí spíš na

animírku.

– Lízinko, řekla paní Tachecí, – dojíst, holčičko, a spát, zítra tě čeká

škola!

Sotva je dcera políbila na dobrou noc a zavřela za sebou dveře, pro

mluvila matka tentokrát bez výkřiků a slz, což bylo tím závažnější.

– Jediné, co jsi kdy udělal pro svou dceru, řekla, – bylo, žes před

šestnácti lety využil mé důvěřivosti a povalil mě do jetele jako po

slední služku. Netušila jsem, že člověk s univerzitním titulem mi

hned napoprvé udělá dítě, a hlavně jsem věřila, že se o ně aspoň

postará. Jenomže ty –

pokračovala stále věcněji, takže doktor Tachecí začal rychle chá

pat kritičnost situace,

20 ‹‹

– se stydíš ceknout, když ti průvodčí v tramvaji nevrátí na stovku,

natož dát normální úplatek, aby tvá dcera udělala zkoušku. Jediné,

cos mi nabídl, když její budoucnost ležela v troskách, byl čaj. A když

jsem pak pro ni místo tebe získala poslední šanci, aby nemusela pást

krávy, budeš mi říkat, že z ní dělám kurvu? Já –

zvýšila nepatrně hlas, jako by vyvracela námitku, kterou si dok

tor Tachecí neodvážil nyní ani pomyslet,

– nevím, co je úkonářka, a ani nemusím, mně stačí, že bude mít

maturitu a může pak jít, kam bude chtít. A jestli chceš ty, aby ti dál

říkala Táto, zavoláš zítra toho Vlka a dáš si s ním schůzku. A na tu

přirozeně přineseš jako každý slušný otec flašku koňaku, a kdyby se

v telefonu cukal, tak dvě, protože když –

dodala paní Tachecí a on s ustrnutím spatřil v její tváři zářivý úsměv,

– to nedokážeš ty, půjdu k němu já a nabídnu mu všechno, co může

nabídnout matka a

4

žena.

V pátek ráno, sotva zasedl ke svému stolu v jazykové poradně

Akademie věd, vytočil doktor Tachecí číslo 61460.

– Slyším, řekl volaný.

– Haló, řekl volající, – mohl bych, pěkně prosím, hovořit s profe

sorem Vlkem?

– Kdo volá? zeptal se volaný.

– Tady je doktor Tachecí, řekl doktor Tachecí.

– Neznám, řekl volaný.

Doktor Tachecí cítil, jak rudne. Podobně pánovité hlasy působily,

že se nechal předbíhat ve frontách a šidit na váze, že bez protestu jedl

husí krev, kterou mu přinesli místo husích jater, a bez odporu platil

srp, který mu prodali místo sirupu. Už už koktal omluvu a zavěšo

val. Ale ostré vědomí, že by právě tomuto hlasu vydal svou zbožňo

vanou ženu, ho vybičovalo k nebývalé odvaze.

›› 21

– Promiňte, řekl, – já volám ohledně dcery.

– Jaké dcery? zeptal se volaný.

– Ohledně mé dcery Lízinky, pokračoval doktor Tachecí a zavřel

oči, jako by se vrhal do hloubky, – ona byla včera s manželkou před

komisí a dostaly toto číslo.

– Jaké máte vy? zeptal se volaný.

– 271425, řekl doktor Tachecí poslušně, – linka 15.

– Zavěste, řekl volaný, – já si vás zavolám.

Cvaknutí oznámilo, že zavěsil. Doktor Tachecí učinil totéž a zůstal

sedět, ochromen vlastní zmužilostí. Vzápětí otevřel oči a uvědomil si,

že nejen nic nevyřídil, ale ani neví, kdy bude zavolán, takže vzdor úspě

chu nemá, co by doma sdělil. Telefon mlčel. Zbývalo zavolat znova,

což bylo nad jeho síly. Ale vědecky fungující mozek, zvyklý zpraco

vávat jen prověřená fakta, vyslal náhle živý obraz: spatřil svou ženu,

nahou a žádoucí, jak opět klesá do trávy, tentokrát pod vahou cizího

dobyvačného těla. Okamžitě sáhl po sluchátku. Vtom přístroj zazvonil.

– Tady je profesor Vlk, řekl známý hlas; zněl teď vlídně, téměř přá

telsky. – Promiňte, musel jsem si to prověřit. Tak vy máte dceru. Řekl

byste, že vzbuzuje důvěru?

– Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, – každý rok vybírala u vá

nočních stromků.

– Je schopna veřejného vystupování? zeptal se profesor Vlk.

– Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, – při besídkách hrávala Šíp

kovou Růženku.

– Mohu z toho soudit, že má příjemný zevnějšek? zeptal se pro

fesor Vlk.

– Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, – jsem si tím téměř jist.

– A že je spíš flegmatické povahy? zeptal se profesor Vlk.

– Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí, – je spíše po mně...

– A je to, pane doktore, zeptal se profesor Vlk, – děvče, jaké by člo

věk rád potkal v nepříjemné situaci, řekněme u zubaře?

– To nevím, řekl doktor Tachecí podle pravdy.

– Myslíte, že ne? zeptal se profesor Vlk znepokojeně.

22 ‹‹

– Já nevím, opakoval doktor Tachecí, – já jsem nikdy nebyl u zubaře.

– To vám gratuluju, zasmál se profesor Vlk s úlevou, – zubaři jsou

horší než vrazi, až na mého, naštěstí! Tak ale nevylučujete, že by

dceruška působila u zubaře uklidňujícím dojmem?

– To jistě nevylučuji, řekl doktor Tachecí.

– No to je skvělé, řekl profesor Vlk, – to je skvělé!

– Ovšem, řekl doktor Tachecí, – nám není zcela jasné, o jaký obor

vlastně jde. Proto mne manželka prosila, abych se s vámi sešel.

– Sejít se musíme brzy hlavně s vaší slečnou dcerou, řekl profesor

Vlk, – abychom si ji vyzkoušeli.

– Směl bych vědět z čeho? zeptal se doktor Tachecí, – aby se mohla

trochu připravit...

– Není třeba, řekl profesor Vlk, – je to jen lehký psychotechnický test.

– Kam s ní tedy máme přijít? zeptal se doktor Tachecí.

– Máte koupelnu? zeptal se profesor Vlk.

– Myslím, že ano, řekl doktor Tachecí překvapeně a ihned se opra

vil, – ano, máme ji určitě!

– Přijdeme raději k vám, řekl profesor Vlk, – doma se bude líp cítit

a můžeme se domluvit v klidu. Hodí se vám zítra ve čtrnáct třicet?

– Zítra je sobota, řekl doktor Tachecí.

– My pracujeme hlavně v sobotu, řekl profesor Vlk. – Vyřiďte las

kavé poručení paní choti a dceruška ať klidně spí. Jestli je normální

mladá a zdravá dívka, zvládne to jednou

5

rukou.

– A co když budou dva? zeptala se paní Tachecí. Jak rozpůlíš tu

flašku?

– Tak si ji vypijí spolu tady, navrhl její muž.

– Ty máš fantastické představy o úplatcích, řekla jeho žena.

Seděli v obývacím roháku, odsouzeni trpně čekat. Paní Tachecí

nervózně kouřila a občas přicukrovala mramorovou bábovku. Dok

›› 23

tor Tachecí přehlížel svá alba a často pečlivě čistil lupu. Lízinka

pozorovala mouchu na skle okna. Když zavřela pravé oko, šplhala

moucha na transformátor. Když zavřela levé oko, lezla moucha po

polní cestě. Když nechala obě oči otevřené a hleděla určitým způ

sobem, viděla mouchy dvě, zato transformátor i polní cesta se roz

plynuly.

– Když mi někdo řekne Přijdeme, tak se zeptám, kdo! řekla paní

Tachecí.

– Myslel jsem, že je to plurál majestatis, řekl její muž.

– Svatá prostoto! řekla jeho žena. – Proboha, nechtěl bys už nechat

těch pitomých známek?

Po zkušenosti ze čtvrtka měla na sobě volné šedivé šaty domácí

výroby, které potlačovaly její pás, hruď i krk.

– Promiň, řekl překvapeně její muž, – nevěděl jsem, že tě to ruší.

Měl na sobě anglický oblek, přešitý po otci, který si léta brával

k sobotnímu čaji.

– Ruší mě to teprv asi patnáct let, řekla jeho žena. – Lízinko, ne

šilhej!

Lízinka přestala hledět určitým způsobem. Měla na sobě dlouhou

sukni v barvě svých vlasů a bílou halenku, která se dojemně nadý

chávala nad drobnými ňadry.

Paní Tachecí přicukrovala bábovku a zapálila si novou cigaretu.

– Neměla bys míň kouřit? zeptal se doktor Tachecí starostlivě.

– Je to jediný luxus, který si může tvoje žena dopřát, řekla paní Ta

checí.

– Myslel jsem jenom, kdyby byl náhodou nekuřák, řekl její muž

omluvně.

– Myslíš? polekala se, zamáčkla cigaretu, otevřela obě křídla okna

a pomáhala kouři rukama. Přitom pohlédla na hodinky.

– Je půl a jedna minuta, řekla zneklidněně.

– Je za minutu půl, uklidňoval ji.

Kdesi teď zazněl časový signál a současně jejich zvonek. Paní Ta

checí uchopila popelník a vysypala jej z okna.

24 ‹‹

Na schodišti stáli tři muži. Měli téměř stejné černé raglány, černé

klobouky klasického tvaru a bílé rukavice. První nesl kytici rudých

růží. Druhý válec v ozdobném papíru. Třetí bandasku a rozměrný kufr.

– Jsem profesor Vlk, řekl první, smekaje klobouk a svlékaje rukavice,

– smím vám, milostivá, políbit ruku a odevzdat tuto malou pozornost?

Byl to statný šedesátník s hlubokýma očima, jehož černá hříva a hu

ňaté, srostlé obočí jen tu a tam prokvétaly šedí. Budil vzpomínku na

osvícené venkovské lékaře ze zchudlých šlechtických rodů.

– Těší mne, že vás poznávám, řekla paní Tachecí stejně okouzleným

hlasem, jakým kdysi poprvé pozdravila doktora Tachecího. Přivo

něla k růžím a silně zalitovala, že si neoblékla šaty ze čtvrtka. Mi

moděk začala Lízince závidět.

– Dovolte, řekl profesor Vlk, – abych vám představil svého zástupce

docenta Šimsu.

– Docent Šimsa, řekl docent Šimsa, ukláněje se a podávaje doktoru

Tachecímu oblý předmět, – předpokládali jsme, že vy dáte přednost

dobrému koňaku!

Byl to vrstevník paní Tachecí, menší, ale pohledný muž atletické

postavy, kterou podtrhoval i krátký zástřih vlasů. Vějířky v koutcích

očí napovídaly, že se často a rád směje.

– To nemuselo být, zašeptal doktor Tachecí v krajních rozpacích.

Současně začal na docenta žárlit. Aby to vše skryl, postavil láhev na

podlahu předsíně a spěchal zbavit třetího muže břemen.

– Dovolte laskavě, řekl, – abych vám pomohl, pane... pane...

Byl to obtloustlý člověk neurčitého věku. Oči se mu téměř ztrá

cely v masitém obličeji, z něhož se zvedal divoký hřeben přeraže

ného nosu. Celek připomínal zašlá bitevní pole, v jaká se měnívají

tváře bývalých boxerů.

– To je Karlík, řekl profesor Vlk, – náš spomocník a šofér. Ukázal

byste mu laskavě koupelnu?

– Ano, řekl doktor Tachecí, – ovšem, zajisté, samozřejmě, rád!

Otevřel příslušné dveře a stiskl vypínač. Muž zvaný Karlík uctivě

počkal, až doktor ustoupí, a pak složil svůj náklad vedle vany. Vzápětí

›› 25

rovněž smekl a v předsíni zasvítila pleš. Úslužně zvedl a podal do

ktoru Tachecímu jeho láhev.

– Karlíku, řekl profesor Vlk, – když nepřijdem za patnáct minut,

odvez nádobíčko a přijeď pro nás v šestnáct nula nula!

– Rozkaz šéfe, řekl Karlík, ale zůstal stát, nespouštěje z něho od

dané oči.

– Třicet čísel si můžeš uříznout z mého, řekl profesor Vlk laskavě.

– Díky, šéfe, řekl Karlík vděčně a obrátil se k ostatním, – má po

klona, rukulíbám, milostpaní.

Nasadil si klobouk a zasalutoval. Jeho obrovská dlaň zavlála jako

sloní ucho.

– Smíme si odložit? zeptal se profesor Vlk.

– Bože, Emile, řekla paní Tachecí, – tak přece pánům pomoz!

Doktor Tachecí opět postavil láhev na zem, ale i profesor i docent

byli rychlejší. Pod raglány měli karmínová saka stejného střihu. Na

pravých rukávech a levé straně hrudi byl našit státní znak. Vypadali

jako vedoucí olympijského mužstva, což paní Tachecí upokojilo.

– Musíte nás omluvit, milostivá paní, řekl profesor Vlk, – jdeme

rovnou z práce. Ale kde je vlastně slečna dcera?

Docent Šimsa zdvořile zvedl a podal doktoru Tachecímu láhev.

Paní Tachecí se začala opět dokonale ovládat.

– Čeká v pokoji, řekla s omluvným úsměvem matky, – má trému.

Nedivte se. Je to ještě dítě.

– Je-li po vás, milostivá paní, řekl profesor Vlk, – pak se nemá v ži

votě čeho bát. Mohla byste nás laskavě seznámit?

– Lízinko! zavolala paní Tachecí.

Dveře pokoje se otevřely. Lízinka stála v jejich rámu jako líbezný

starý obraz.

– To je naše Lízinka, řekla paní Tachecí se šťastnou pýchou,

– Lízinko, to je pan profesor Vlk a pan docent Šimsa.

Lízinka způsobně poklesla v kolenou. Profesor Vlk a docent Šimsa

na sebe pohlédli s neskrývaným vzrušením. Vypadali jako lanaři pro

fesionálního klubu, což doktora Tachecího zneklidnilo.

26 ‹‹

– Emile, řekla paní Tachecí, – tak přece uveď pány dál!

Doktor Tachecí postavil láhev na parkety.

– Ne, ne, řekl profesor Vlk, dovolíte nám laskavě, abychom napřed

zašli se slečnou

6

do koupelny?

– Co tam s ní dělají? zeptal se doktor Tachecí už potřetí.

– Prosím tě, uklidni se, řekla potřetí jeho žena, – sám jsi mi říkal,

že musí složit zkoušku.

– Copak se zkoušky skládají v koupelně? řekl její muž.

– Každopádně se skládají bez rodičů, řekla jeho žena.

– Tak jsme mohli jít do kuchyně, řekl její muž.

– Prostě nás nechtěli rušit. Ten Vlk vypadá jako anglický lord.

– Zato ten Šimsa jako pásek.

– Zrovna tak jsi vypadal, když jsem tě potkala.

– Ale jen vypadal! řekl její muž.

– Bohužel! řekla jeho žena.

Přes dvoje dveře bylo slyšet, jak v koupelně teče voda.

– Napouštějí vanu, řekl doktor Tachecí.

– Dělají nějaký pokus, řekla jeho žena.

– Ve vaně? zeptal se její muž.

– Vy jste se neučili ten zákon? zeptala se jeho žena, – jak se váha

vody rovná váze tělesa?

– My jsme se ho učili jinak. A ne ve vaně.

– To si snad myslíš, že ji tam koupou nebo co?

– Moc bych se nedivil.

– Ty možná netušíš, že jsou muži, řekla jeho žena, – kteří hned na

poprvé nepovalí dívku do jetele.

– Rád bych ti zas jednou připomněl, řekl její muž, – že to byl an

glický trávník a že jsem se tě napřed dovolil.

Přes dvoje dveře zazněly z koupelny tlumené údery.

›› 27

– Co to tam tlučou? zeptal se doktor Tachecí.

– Něco jim upadlo, řekla jeho žena.

– To byly rány! řekl její muž.

– No tak tam něco přibíjejí, řekla jeho žena.

– Už jsi někdy něco přibíjela v cizí koupelně?

Přes dvoje dveře se ozval z koupelny nelidský zvuk.

– A co je tohle?? zeptal se doktor Tachecí.

– Někdo se směje, řekla jeho žena.

– Někdo křičí! řekl její muž. – Já tam jdu!

– Prosím tě, nezesměšňuj se!

Zvuk zesílil.

– To je přece slepice! řekl doktor Tachecí.

– Ty ses opravdu zbláznil! řekla jeho žena.

Zvuk ustal, jako když utne.

– Říkej si, co chceš, řekl doktor Tachecí, – to byla slepice!

– Proboha, co by dělala v naší koupelně slepice? zeptala se jeho

žena.

– To se právě ptám já!

– Emile, prosím tě, prohlížej si radši známky! Lízince jde právě

o všecko, a ty mi tu trojčíš!

– Prosím, řekl její muž, – ale jestli o to všecko přijde v naší kou

pelně, žaluj sama na sebe! Já si myji ruce.

– Co tě znám, neděláš nic jiného, řekla jeho žena. – Pilát byl proti

tobě šmudla!

V tu chvíli bylo slyšet, jak se dveře koupelny otvírají. Zazněly

mužské hlasy a vzápětí se otevřely i dveře pokoje. Na prahu stáli

profesor a docent. V koupelně šuměla sprcha.

– Pánové! řekl doktor Tachecí, – je nejvyšší čas, abyste nám nalili

čistého vína!

– V tom je ten problém, řekl profesor Vlk zasmušile.

Paní Tachecí zbledla.

– Zapomněli jsme totiž jako na smrt na šampaňské! řekl s úsmě

vem docent Šimsa.

28 ‹‹

Paní Tachecí se rozzářila. Profesor Vlk přistoupil k rodičům a ob

řadně jim stiskl ruku.

– Gratuluju. Gratuluju. Vaše Lízinka obstála na výtečnou. Nu, co se

dá dělat, zapijeme to tedy koňakem.

Docent Šimsa už zbavil přinesenou láhev ozdobného papíru a vy

táhl z kapsy zvláštní víceúčelový nůž.

– Já to věděla, řekla pani Tachecí, přemáhajíc pohnutí, – Emile, já

ti to říkala!

– Pánové, opakoval doktor Tachecí s náhlou umíněností, – dozvíme

se konečně...

– Proto jsme přece přišli, pane doktore, řekl profesor, položiv mu

přátelsky ruku na rameno, – ale neměli bychom počkat na ni?

– A kde je?? zeptal se doktor Tachecí.

– Myje vanu, řekl profesor Vlk. – Nu, ale napít se můžeme i bez ní,

na to má ještě času dost.

Paní Tachecí vyňala zatím z vitríny sváteční křišťálové číše, které

docent Šimsa naplnil až po okraj courvoisierem. Profesor Vlk zvedl

sklenku tak pevnou rukou, že se hladina ani nezachvěla.

– Život, řekl, – mi odepřel vaše štěstí, pane doktore. Nemám dětí.

Ale má práce mi umožnila mnohé pochopit. Dovedu se proto vžít do

pocitu rodičů, jejichž jediná dcera stojí na první a hned rozhodující

životní křižovatce. Připíjím, aby cesta, po níž se dnes vydává, byla

provázena tvůrčími úspěchy a radostí ze zdařilého díla!

On i docent se vypjali, pozdravili úklonem hlavy a vyprázdnili číše

do dna. Dojatá paní Tachecí se přidala zcela spontánně. Doktor Tachecí

je napodobil, ačkoli se to zcela příčilo jeho zvyklostem.

– Dovolíte, milostivá paní, zeptal se profesor Vlk, – abychom se

posadili? jsme od půl páté ráno na nohou.

Paní Tachecí se vyděsila.

– Proboha! řekla. – Emile, tak přece nabídni pánům židle! Řekněte,

pánové, jedli jste vůbec něco?

– Děkujem za pozornost, řekl profesor, usedaje za stůl, – jídla i pití

bylo až moc, ale práce dvakrát tolik. Zas ta stará písnička, že nejsou lidi!

›› 29

– Ale vy jste jim to řekl! řekl docent s obdivem.

– Řekl jsem jim, řekl profesor, – že je to totéž, jako by po někom

chtěli, aby hrál Hamleta a současně stavěl kulisy.

– A ještě stříhal vlasy! dodal docent.

– Ano, řekl profesor nanejvýš znechucen. – Člověka mrazí, když

si uvědomí, jak snadno by mohlo pár byrokratů a pomatenců zbavit

lidstvo těch nejstarších tradic. Nejvyšší čas –

pokračoval už zase vyrovnaně, pokynuv docentu, aby nalil, – že

se našli slušní i vlivní lidé, kteří to pochopili. Než Lízinka dostu

duje, zbude z toho jen trapný odstavec ve skriptech.

– To jste měli, zeptala se paní Tachecí, – nějakou zkoušku?

– Zkoušku, premiéru i poslední reprízu, řekl docent Šimsa.

– A to se vyplatí?

– Jak komu, řekl docent Šimsa a zazubil se, – třem se nám vypla

tilo, dvěma ne. Tak na ně!

Potvrdil, že nemá pro žert nikdy daleko. Profesor Vlk i paní Ta

checí se smáli s ním. Než se nadál, zjistil i doktor Tachecí, že drží

prázdnou číšku, zatímco docent Šimsa mu nalévá znovu.

– Pánové, řekl potřetí; měl v úmyslu promluvit velmi kategoricky,

ale z úst se mu vydralo jen zašeptání.

– Máte pěkný byt, řekl profesor uznale a přistoupil k oknům, – jen

okolí je trochu nevlídné.

Z jednoho okna bylo vidět pouze okna protějších domů, z druhého

pole za sídlištěm, kam vybíhal klín skládky, takže se z výše jevilo

jako vyhřezlá matrace.

– Říkám manželovi věčně, řekla paní Tachecí, nespouštějíc z něho

obdivný pohled, – dokud byla Lízinka dítě, mělo to své výhody, ale

teď, když dospívá, je to tu prostě o strach.

– Žena se umí bránit líp než muž, řekl docent. – Muž je zbabělec.

Na ženu musí být někdy i čtyři.

– Ale co když jsou čtyři?

– Pak se může ještě modlit, usmál se docent Šimsa.

– Já, řekla paní Tachecí, – bych z nich dala zaživa dřít kůži!

30 ‹‹

Profesor Vlk se zachmuřil.

– Ale, ale! řekl přísně. – A čím by si to zasloužili?

Paní Tachecí se zarazila.

– No ale, řekla zmateně, – copak matka rodí a piplá svou dceru, aby

ji pak beztrestně znásilnili čtyři chuligáni?

– Ach tak, řekl profesor a jeho tvář se ihned rozjasnila, – nepochopil jsem

zprvu, koho míníte. V tom máte samozřejmě pravdu. Trest dření kůže byl

u nás dokonce zaveden, a to v šestnáctém století králem Vladislavem.

– Tak to na krále Vladislava, řekla paní Tachecí, vděčna, že chvil

kový nesoulad byl zaplašen,

– Na krále Vladislava! opakoval souhlasně profesor vlk a povstal,

aby si mohl přiťuknout s ní i s jejím mužem.

Doktor Tachecí mechanicky vypil a docent Šimsa mu nalil s po

chvalným zamrkáním.

– Král Vladislav, pokračoval profesor, – byl vůbec zajímavý muž.

V roce 1509 odsoudil jednoho provinilce k vystřelení z děla. Bohu

žel ani jeden, ani druhý trest se u nás neujal.

– Já, řekla paní Tachecí, – bych je proti takovým zavedla znova.

Pila stejně zřídka jako její muž a právě zjišťovala, že je to škoda.

Alkohol násobil radost z úspěchu dcery a společnost obou mužů

osvobozovala myšlenky, jež po boku doktora Tachecího zůstávaly

marnotratně nevysloveny.

– Já, pokračovala, – bych z nich zaživa dřela kůži sama a všecky

matky by mi za to líbaly ruce. Škoda, že nejsem muž!

Její muž na protest alespoň malátně zvedl ruku. Byla to náhodou ruka

s číší. Profesor ihned zvedl svou, až zazvonilo sklo o sklo.

– Správně, pane doktore! řekl s obdivem, – to se nedá než vypít na

vaši paní choť.

Doktor Tachecí povstal, vypil a usedl, aniž si mohl vysvětlit proč.

Ostatní zůstali stát.

– Milostivá, řekl profesor Vlk, – podobně smýšlí patrně každá nor

mální žena, ale jen málokterá se to odváží vyslovit. Kdo jiný než

právě ženy tvořil základ stálého publika gilotiny, jak dosvědčují do

›› 31

bové rytiny. Ale ani francouzská revoluce, která povýšila popravu

na občanskou slavnost, neodstranila křivdu největší: rovnoprávnost

se vyhnula jediné lidské činnosti a právě té, při níž je člověk nejvíc

člověkem. Po dalších dlouhých dvě stě let až –

profesor Vlk ztrácel svou chladnou odměřenost a začal se podo

bat spíš romantickému básníkovi,

– do dneška zůstalo privilegium zákonné odplaty nelogicky vyhra

zeno mužům. Ženě nejen nebylo dopřáno vnést do vykonávání trestu

svou chladnokrevnost a vtip, ale když sama propadla hrdlem, nesměla

ani smrt přijmout z ženské ruky. Jaká nespravedlnost a –

profesor Vlk okamžik hledal slovo,

– zaostalost v dobách, kdy ženy řídí kosmické lodi a v čele států ve

dou války. Tím větší je naše radost, že jsme to my čtyři, kdo první

smíme pozdravit dovršení moderní doby. Dík osvícencům, kteří této

myšlence zasvětili celý život...

– Dík vám, pane profesore! přerušil ho obdivně docent Šimsa.

– Ne, ne, kolego, řekl profesor Vlk dojatě, ale kategoricky, – my jsme

jen plavčíci mrtvých kapitánů, oni určili cil, nám je dopřáno vykřiknout

ze strážních košů, Země! Náš obor získal poprvé v dějinách důstojný

stánek, v němž se může rozvíjet v obdobných podmínkách jako obory

mnohem, mnohem mladší. A co víc: po 21. lednu 1790, kdy francouzské

národní shromáždění deklarovalo rovnost poprav, vejde dnešek do dějin

jako den, kdy byla nastolena i rovnost popravčích. Tu ji máme! –

zvolal srdečně, když se otevřely dveře a do pokoje vešla Lízinka,

jejíž bledá pleť lehounce zrůžověla přestálým napětím, – tady je, naše

budoucí první úkonářka a se vší pravděpodobnosti i první

7

katyně světa.

Poslední slova už paní Tachecí neslyšela, protože je slyšet nepo

třebovala. Přemožena dojmy přistoupila k dceři, objala ji a přitiskla

její drobnou tvář na svá plná ňadra.

32 ‹‹

– Ty moje Lízinko! řekla v slzách, – ani nevíš, jak jsem šťastná!

Profesor Vlk pokynul docentu Šimsovi, aby znovu naplnil číše.

– Nu, pane doktore, řekl, – to je přece důvod k napití!

Doktor Tachecí se dal do smíchu.

– To se povedlo! řekl. – To se vám povedlo! No to se vám povedlo!

No to se vám tedy povedlo!!

Smál se stále hlasitěji, až začal škytat. Ačkoliv se výraz jeho obli

čeje nezměnil, vypadalo to, jako když pláče.

Docent k němu přistoupil se zjevným úmyslem plácnout ho do

zad, ale profesor byl rychlejší. Zadržel mu ruku a řekl varovně:

– To ne, kolego, raději ne...!

Šimsa pohlédl mimoděk na svou dlaň, jejíž ostré hrany prozrazovaly

výcvik v karate, a omluvně přikývl. Doktor Tachecí škytal a plakal smí

chy. Konečné postřehl, že mu hrozí udušení, a pokusil se vstát. Počkal,

až se rozhoupaná místnost ustálí, a pak se cele soustředil, aby se pro

dral úzkou soutěskou mezi dvěma páry karmínových sak do předsíně.

Na chvíli ho zmátlo, že se ocitl v zimní krajině plné sáňkujících

dětí, než si uvědomil, že se opírá čelem o rám obrazu Josefa Lady.

Zavřel oči a posunoval hlavu, až se dotkla zdi chodby, která ho bez

pečně jako kolej dovedla do koupelny.

Tam svlékl sako a pověsil je těsně vedle věšáku. Pak si pečlivě

posunul kravatu až na záda, aby ji nezamokřil, naklonil se nad vanu

a popaměti roztočil kohoutek sprchy. Když ho studený proud léčivě

udeřil do zátylku, otevřel oči. Spatřil další obraz, tentokrát zátiší, na

ture morte se slepicí a kaprem. Zatímco mu voda stékala po kravatě

do kalhot, vzpomínal usilovně, kdo je namaloval a jak se dostalo

do vany. Konečně mu došlo, že to není obraz, ale opravdu mrtvý

8

kapr a skutečně podříznutá slepice.

– A ven! zvolal doktor Tachecí, když se opět objevil na prahu pokoje.

Z vlasů, košile i kalhot mu kapala voda, ale jinak vyhlížel kupodivu

›› 33

střízlivě. Lízinka seděla způsobně na židli matky, která dala na stůl

svatební kávový servis a nyní krájela mramorovou bábovku.

– Proboha, Emile, řekla paní Tachecí zděšeně, – jak to... co to máš

v ruce??

– Slepici, řekl její muž, – a mlč! Vy jste profesor? zeptal se Vlka.

– Ovšemže, pane doktore, řekl Vlk.

– Profesor čeho? zeptal se doktor Tachecí.

– Jsem profesor popravních věd Vlk a tohle je docent popravních

věd Šimsa.

– Vy jste kati! řekl doktor Tachecí mstivě.

– Naše diplomy, pane doktore, řekl profesor Vlk důstojně, – jsou

právě tak platné, jako je váš.

– Jste kati, zvolal doktor Tachecí, – a jdete z práce!

– Emile, vzpamatuj se! zvolala jeho žena.

– Tiše buď! vykřikl její muž. – A vy si mi troufáte navrhnout, aby

moje dcera vraždila lidi??

Profesor Vlk vstal. Už nepřipomínal vesnického lékaře ani ro

mantického básníka. Barva jeho saka zavoněla krví. Hrozil v příští

vteřině vybuchnout a státní znak propůjčoval jeho hněvu nadosobní

rozměr.

Doktor Tachecí se však nezalekl. V kritickém okamžiku dorostl

konečně v otce, a obrana mláděte vlévá více sil než zájem státu. Přes

tože se v životě nepral, byl hotov udeřit soka mrtvou slepicí.

Vlk byl příliš dobrý psycholog, než aby to uniklo jeho pozornosti.

Změnil úmysl a vykročil ke knihovně.

– Dovolíte? zeptal se stručně; aniž vyčkal odpovědi, vyňal druhou

z osmi knih, jejichž hřbety tvořily zdálky viditelný celek.

– Mohl bych vám citovat řadu kapacit ze svého oboru, řekl, – ale

omezím se na ty, které uznáváte vy, pane doktore. Alexandra Dumase

byste jistě neobvinil, že usiluje o duši vaší dcery. Tak se přesvědčme,

co říká na straně 381 druhého dílu Tří mušketýrů: „Když přišli na

břeh řeky, přiblížil se kat k milady a svázal jí ruce a nohy. Tu přeru

šila ticho, volajíc: ,Jste podlí, bídní vrazi, vybere se vás deset, abyste

34 ‹‹

udolali jednu ženu!‘ – ,Vy nejste žena,‘ pravil ledově Athos, ,nejste

ani z lidského rodu, jste démon, uniklý peklu, kterého my peklu opět

vrátíme!‘ – ,Ach, ctnostní páni,‘ pravila milady, ,pomněte, že ten

z vás, který se dotkne jediného vlasu mého, bude vrahem!‘ – ,Kat

může zabíti, aniž jest proto vrahem,‘ pravil muž v červeném plášti,

přičemž uhodil na svůj široký meč, ,to jest poslední soudce, toť –

profesor Vlk sklapl knihu a vrátil ji na místo,

– vše.‘“ Vy jste však teoretik, pane doktore, a můžete namítnout,

že postava románu vyjadřuje pouze názor autora. Pak ale sám od

ložte emoce a následujte mě na pole vědy. Použil jste termínu kat,

abyste dal průchod svému opovržení. A přece právě ten a právě vám

by měl být důkazem, že kat přichází do našich dějin jako posel dáv

ných kultur. Vždyť všehovšudy dva ze všech etymologických slov

níků se odvažují i jen odhadnout původ slova. Václavu Machkovi

se jeví, že ,kat‘ je totožné s ruským ,chvat‘, to znamená člověk bys

trý, obratný, smělý. Josef Holub s Františkem Kopečným dokonce

soudí, že kat pochází z německého ,Gatte‘ – což jest společník, druh,

a pro srovnání uvádějí termín ,Ehegatte‘ –

pokračoval profesor Vlk,

– čili manžel. Novodobou genezi funkce osvědčuje snad nejlépe spis

Ku vzniku popravců a opravců, autor Rudolf Rauscher, Pierwsza dru

karnia Lwów 1930, kde se praví, cituji, „vznik popravců u nás spadá

do XIII. století. Popravci byli accusatores publici, zřízení králem Pře

myslem Otakarem II. výhradně ze starých rodů šlechtických, kteří

se stali postupně i soudci i vykonavateli rozsudků.“ Jistě vám, pane

doktore, neuniklo, že v trojjediné podobě představují celou justici,

a to o sto let dřív, než vyjde z první vysoké školy první doktor práv.

Chcete-li důkaz ještě pádnější, nalistujte si Majestas Carolina, kde

se v článku 90 praví doslova: „Querimoniam contra procuratores

nostros sive provinciarium iustitiarios, qui vulgariter dicuntur –

zdůraznil profesor Vlk,

– p o p r a w c z o n e s.“ Pro vás nicméně stejně jako pro zločinnou

milady zůstal kat či popravčí nebo úředně úkonář jednoduše vra

›› 35

hem. V jaké kontrapozici stojí váš kolega Joseph de Maistre, když

ve svých Soirées de Saint Pétersbourg ou Entretiens sur le gouver

nement temporel de la Providence píše už v roce 1921 slavnou studii

kata, cituji alespoň úryvek, „výslednicí této strašlivé praerogativy“,

praerogativa je –

vysvětloval profesor Vlk, obraceje se k Lízince,

– každé výsadní právo vladaře, při kterém je vyloučeno spolurozhodo

vání lidu, například trestání viníků, tedy její výslednicí, cituji dále,

„je nezbytná existence člověka, určeného k tomu, aby zasahoval zlo

čin tresty, určenými lidskou spravedlností; a tento člověk se sku

tečně vyskytuje všude, aniž bychom dovedli vysvětlit jak; neboť

rozum nenalézá v přirozenosti člověka žádný motiv, který by byl

s to přimět jej k volbě tohoto povolání. Co je to za nevysvětlitelnou

bytost, která dala přednost před každým zaměstnáním příjemným,

výnosným, poctivým, ba i čestným takovému, které mučí a usmr

cuje bližní? Jsou ta hlava, to srdce stvořeny jako naše? Není v nich

nic zvláštního, cizího naší přirozenosti? Co se týče mne, já o tom

nepochybuji. Je takový jako my po vnější stránce; rodí se jako my;

ale je to bytost výjimečná, pro niž musí být v rodině lidské zvláštní

určení. Je stvořen jako –

pokračoval profesor Vlk,

– svět“, až sem citát. Omlouvám drobné nepřesnosti, které mohou

být ostatně nejvýš v syntaxi, protože jsem se právě na tomto tématu

habilitoval a měl bych je brzy přednášet vaší –

řekl profesor Vlk, obraceje se k paní Tachecí,

– Lízince. Zvlášť krásná pasáž líčí vztah popravčího k práci, cituji,

„přichází na veřejné náměstí, naplněné davem stísněným a rozechvě

lým. Je mu hozen travič, otcovrah, rouhač; chopí se ho, natáhne jej, při

poutá jej na vodorovný kříž, zvedne ruku: tu nastane strašné ticho, není

slyšet nic jiného než křik kostí, které třeští pod tyčí, a sténání oběti...

Skončil. Srdce mu bije, avšak radostí; tleská si, říká si ve svém srdci:

Nikdo nenapíná na kolo lépe než –

pokračoval profesor Vlk,