načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Katy - Jacqueline Wilsonová

Katy

Elektronická kniha: Katy
Autor:

Může člověk létat… když nemůže chodit? Byl to tak nádherný pocit, zhoupnout se a letět vzduchem, volná jako pták. Katy má pět mladších sourozenců. Vymýšlí pro ně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustroval Nick Sharratt
přeložila Daniela Feltová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7592-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Katy má pět mladších sourozenců. Vymýšlí pro ně skvělé hry, ale také ráda riskuje a pouští se do nejrůznějších dobrodružství. Miluje jízdu na skateboardu, leze na stromy a organizuje výpravy do tajné zahrady. Často se jí zdá, jak létá, a ráda vzpomíná na šťastné chvíle, kdy ji její máma jako malého caparta houpala v parku na houpačce. Po nešťastném úrazu to však vypadá, jako by o veškerou kuráž i chuť do života přišla. Bude se jí vůbec ještě někdy chtít létat? Příběh o jedenáctileté, poněkud ztřeštěné Katy, která musí v životě překonat nejednu těžkou zkoušku. Pro čtenáře od 10 let.

Popis nakladatele

Může člověk létat… když nemůže chodit? Byl to tak nádherný pocit, zhoupnout se a letět vzduchem, volná jako pták. Katy má pět mladších sourozenců. Vymýšlí pro ně skvělé hry, ale také ráda riskuje a pouští se do nejrůznějších dobrodružství. Miluje jízdu na skateboardu, leze na stromy a organizuje výpravy do tajné zahrady. Často se jí zdá, jak létá, a ráda vzpomíná na šťastné chvíle, kdy ji její máma jako malého caparta houpala v parku na houpačce. Po nešťastném úrazu to však vypadá, jako by o veškerou kuráž i chuť do života přišla. Bude se jí vůbec ještě někdy chtít létat? Jmenuju se Katy Carrová a jsem nejstarší ze šesti dětí. Jsem jim všem opravdu dobrou sestrou. Clover mám nejradši. Ví ze všech nejlíp, že ať se děje, co se děje, já musím být jejich velitelka… „Knížka Co provedla Katy , která patří k dětské klasice, byla jednou z mých nejoblíbenějších. I když byla napsána v devatenáctém století, je to pořád krásný příběh – jen nám dnes připadá nerealistický. Trochu jsem ho tedy předělala: odehrává se v dnešní době, a ačkoli první polovina knihy odráží legrační příhody z původní předlohy, konec jsem předělala tak, aby byl mnohem realističtější. Doufám, že všechny skutečné Katy to ocení!“ JACQUELINE WILSONOVÁ se narodila v Bathu roku 1945, ale téměř celý svůj život prožila v Kingstonu nad Temží. Odmalička chtěla být spisovatelkou – svůj první „román“ napsala, když jí bylo devět let, a od té doby popsala svými příběhy bezpočet sešitů. Po ukončení studií začala pracovat v nakladatelství, pokračovala jako novinářka časopisu Jackie , ale nakonec se vrátila ke spisovatelské činnosti. Od roku 1990 napsala Jacqueline Wilsonová více jak stovku knih, které vyšly jen v Anglii v pětatřiceti milionech výtisků, a získala velký počet nejvyšších britských cen za dětskou literaturu. V roce 2008 byla oceněna čestným titulem „dáma“ za přínos pro dětskou literaturu a v současné době je profesorkou dětské literatury. V posledních deseti letech se v knihovnách nejvíce vypůjčují právě ty její. Některé knihy byly dokonce zfilmovány. V současné době žije spisovatelka v Surrey. Má dospělou dceru.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 2015 by Jacqueline Wilson

Illustrations copyright © 2015 by Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu Katy

(Published by Puffin Books, Great Britain, 2015)

přeložila © 2016 Daniela Feltová

Redakce textu: Zuzana Řehořová

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-474-4 (pdf)


Věnováno úžasné Nickie Miles-Windinové

A k tomu velké díky Jonathanu Pollockovi

a Elizabeth a Marině


1

J

sem Katy Carrová. Jsem nejstarší. Když jsem byla úplně

malinká, dostala jsem k Vánocům červené autíčko. Ne

nějaké malinké. Velké šlapací auto, do kterého jsem si mohla

vlézt. Jezdila jsem v něm po zahradě a po parku a doprovázela

v něm mámu po ulici a na nákupy. A celou cestu jsem šlapala

a vykřikovala: „Jsem Katy Carrová, jsem Katy Carrová!“

Máma tušila, že se mi to auto bude líbit. Věděla, že nejsem taková ta holčičí holka. Nekupovala mi panenky aneoblékala mě do růžových šatiček. Nosila jsem červené lacláče, červený kabátek a červené holínky. Ve své krabičce s věcmi na památku mám fotky, kde jsem v tomhle červenémoblečení. Na mé nejoblíbenější fotce jedu v tom autě a máma běží vedle mě. Má na sobě tričko a džíny a je bosa. Vlasy má stažené do ohonu a vypadá spíš jako moje starší sestra než jako máma.

Clover je na té fotce taky. To je moje mladší sestra. Tenkrát byla takové odrostlejší mimino. Sedí na malé houpačce a tlusté nožičky jí visí dolů. Vypadá na té fotce jako sladký

7


bonbonek s těmi svými růžovými tvářičkami a roztomilými

blonďatými lokýnkami. Vlastně se od té doby moc nezměnila.

Táta na té fotce není. Nejspíš to byl on, kdo to fotil.

Na ten den si živě pamatuji. Závodily jsme s mámou, kdo je rychlejší. Myslím, že mě nechala vyhrát. Pak mě posadila na jednu z těch velkých houpaček a pořádně do mě strčila. Vzpomínám si, jak jsem zaklonila hlavu a cítila nádhernou závrať, jako kdybych opravdu letěla. Smála jsem se a smála a létala výš a výš.

Pak jsme si šli všichni do stánku koupit zmrzlinu. Já jsem si s tou svou pokecala tričko, ale máma se jen smála a říkala, že jsem čunče.

Clover tvrdí, že si na ten den taky pamatuje, ale myslím si, že to není pravda. Někdy si vymýšlí všechno možné, co máma dělala a říkala, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Clover si dokáže navymýšlet spoustu lží, když chce.

Táta nevidí Clover tak, jak ji vidím já. Myslí si, že je to sladká roztomilá holčička. Stačí, když na něj zamrká těma svýma velkýma modrýma očima, a on úplně roztaje. Funguje jí to i na učitele ve škole. Málokdy se dostane do maléru,přestože je skoro stejně zlobivá jako já.

Mně to ale nevadí. Mám Clover moc ráda. Vždycky chápala, že jsem nejstarší, tak musím být kápo. Nejsem zlá, jenom jsem prostě největší. Myslím, že bych byla největší, i kdybych byla nejmladší. Jsem hodně vysoká. Ne jen tak normálně vysoká, ale opravdu hodně, hodně vysoká. A k tomu jsem ještě hubená, ať se cpu, jak chci, takže jsem taková tyč.

Izzie jednou dostala šílený nápad, že by ze mě mohla být modelka. Div jsem se nepotrhala smíchy. Smál se tomu i táta, ale nemyslel to nijak zle. Izzie to stejně nejspíš nemyslela vážně. Nejsem ani trochu hezká. Navíc jsem hrozně nepořádná, v jednom kuse něco rozlívám, každou chvíli si roztrhám džíny a vlasy se mi z culíku uvolňují. Jsem pravým opakem půvabné dívky – děsně nemotorná a pořád o něco zakopávám. A k tomu si nerada oblékám hezké věci anenávidím focení. To by ze mě spíš mohl být neurochirurg nebokosmonaut než modelka.

8


Izzie se mi tím zřejmě snažila vlichotit. Z toho mi vždycky

naskočí pupínky. Daleko líp snáším to její věčné sekýrování

a stěžování. Vím, že hluboko uvnitř mě ve skutečnosti nemá

ráda. Je mi to fuk. Já zas nemám ráda ji. Proč bych taky měla?

Je to přece moje macecha.

Izzie je taaak jiná než moje máma. Se vším hrozně nadělá

a je vybíravá a protivná. V životě byste si ji nedokázalipředstavit, jak závodí se svým dítětem, jak se válí smíchy nebo jak

dělá hlouposti. Je vždycky dokonale namalovaná a pořád

vypadá, jako by právě vyšla od kadeřníka. Pokud si vezme

džíny, jsou pečlivě vyžehlené, a tenisky má sněhobílé. Nikdy

nepochopím, proč si ji táta vybral jako svou druhou ženu.

Vlastně jsem se ho na to jednou zeptala.

„Proč sis vzal Izzie, tati?“

Clover se zatvářila zděšeně a já jsem taky dostala strach, že se táta rozzlobí nebo bude smutný. Ale on si nás posadil vedle sebe na pohovku, každou z jedné strany, a řekl nám tiše: „Vzal jsem si Izzie, protože ji miluju.“

Potom byl chvilku zticha. Clover vypadala, že by se mohlarozbrečet. Všichni jsme mámu tak milovali. Byla to ta nejhor ší věc na světě, když onemocněla a umřela. Táta je vynikající lékař, ale ani on ji nedokázal zachránit.

„Nemiluju Izzie tak, jak jsem miloval mámu,“ pokračoval táta potichu, protože Izzie byla v kuchyni a on nechtěl, aby to slyšela. To se mi na tátovi líbí. Vždycky nám říká naprostou pravdu. „Miluju Izzie jinak, protože je hodná a starostlivá a k tomu je kreativní.“

Pohrdavě jsem si odfrkla. Izzie navrhuje módní kabelky – to je toho! To u mě není nic kreativního.

„A chtěl jsem, aby mi někdo pomohl postarat se o vás dvě,“ dodal táta.

„My jsme se o sebe dokázali postarat sami – ty, já a Clover,“ namítla jsem. „A teď máme na krku ještě tu malou ubrečenou Elsie – a k tomu Izzie.“

„Přestaň bejt tak zlá, Katy,“ řekl táta a tentokrát už bylrozzlobený.

Nemůžu za to, co si myslím. Táta nám vždycky říkal, že

9


máme být pravdomluvné, a je naprostá pravda, že Elsie je

uřvaný spratek.

Elsie je Izziina dcera z prvního manželství, ale se svým tátou

se nevídá. Jen otravuje toho mého. Teď je jí devět, té zvláštní

ukňourané holčičce. Ofina jí dosahuje až k velkým hnědým

očím, takže mi připadá, jako by z oka vypadla dlouhosrsté

čivavě – a taky tak ňafe.

„Nechápu, jak můžeš bejt tak protivná na chudinku malou

Elsie,“ říkal táta pořád dokola. On nechápe, jak je hrozné

muset ji vždycky přibrat do všech našich her. Ze začátku jsme

jí to nabízely samy, vážně. Tenkrát jsme si hrály takové ty

holčičí hry – na princezny, na zpěvačky, na dětský domov

a tak. Všechny jsem si je vymýšlela a stačilo říct jen pár slov

a Clover to okamžitě pochopila. Třeba: „Dneska jsme květinový princezny a já jsem princezna Růženka a ty jsi princezna

Jiřinka.“ Nebo: „Založily jsme holčičí kapelu Popcorn a já jsem

zpěvačka.“ Nebo: „Strčili nás do děcáku a my tady teď budeme

pěkně zlobit,“ – a Clover se usmála, přikývla a začaly jsme si

hrát. Hned mi řekla, co má na sobě jako princezna Jiřinka,

nebo začala bušit do kytary jako kytaristka kapely Popcorn

nebo se pustila do vymýšlení bitvy s jídlem v děcáku. Kdežto

Elsie na nás vždycky zůstala koukat s pootevřenou pusou,

totálně neschopná zapojit se do hry. Čekala, že najednou na

sobě budeme mít oblečení jako z Disneyovek, nebo řekla, že

kapelu Popcorn nezná, nebo kňourala, že nechce bydlet

v děcáku, že chce zůstat u své mámy.

To nás vždycky trochu otrávilo a ona hned běžela žalovat

mámě. Sledovaly jsme ji, jak si vylezla Izzie na klín a přitiskla

se k ní jako malá opička, kdežto my jsme si teď nemohly vylézt

mámě na klín. To nám samozřejmě moc neusnadňovalo mít ji

rády.

Teď už tyhle trapné dětské hry dávno nehrajeme. Když nás

nikdo nevidí ani neslyší, občas si ještě nějakou podobnou hru

dáme, ale bývají daleko složitější a témata jsou dospělejší. Vy -

myslely jsme si svůj vlastní seriál Ulice, kde jsme vystřídalynejrůznější role jako majitelky hospody nebo prodavačky ve stáncích, které prožívají nejrůznější milostné románky. Někdy jsme

10


zase byly inspektorka Katy Carrová a spolehlivá seržantka

Clover řešící složité zločiny, ale jindy jsme se snadno dokázaly

proměnit v chladnokrevné masové vražedkyně sledující svou

oběť. Taky jsme hrály ve spoustě mých vlastních hororů a po tý -

kaly se s různými slizy a vetřelci a prehistorickými monstry.

Do takových her jsme Elsie nezapojovaly. Párkrát jsme to totiž zkusily a ona to brala příliš vážně a potom z toho měla noční můry. Takže jsme ji z toho vypustily, ale jen pro její vlastní dobro. Jenže ona to nechápala. Chodila pak žalovat tátovi a Izzie, že si s ní nechceme hrát.

„My na ni nechceme bejt zlý. Tohle jsou prostě naše soukromý hry,“ vysvětlovala jsem tátovi.

„A Caroline si s váma může hrát,“ vyčetl mi táta.

Caroline je naše sousedka. A je to taky moje nejlepšíkamarádka. Clover je zase její druhá nejlepší kamarádka. Známe se už od miminek. Neříkáme jí Caroline. Ve skutečnosti se jmenuje Caroline Charlotte, a tak si v jedné z našich detektivek začala říkat C. C. a to jméno už jí zůstalo. Dneska to píše „Cecy“ a všichni jí tak říkají, dokonce i ve škole.

Jasně že Cecy s námi hrát může. Je totiž na tyhle hry dobrá. Sama vymyslela úplně novou hru na celebrity. My s Clover se v celebritách moc nevyznáme, protože táta drby o slavných lidech nesnáší a dává pozor na to, co sledujeme v televizi, ani nám nedovolí číst některé časopisy. Izzie předstírá, že s tím taky nesouhlasí, ale my moc dobře víme, že když jde ke kadeř - Sníkovi (což je docela často, protože její blond vlasy vyžadují spoustu péče), okamžitě zaboří nos do prvního bulvárního časopisu, na který tam narazí.

Cecy nás tedy o těch drbech informuje a všechno nám to předvádí a pak si na ty hvězdy hrajeme spolu a vymýšlíme všelijaké bláznivé svatby a milostné románky a máme spolu děti a vždycky to končí tak, že se válíme po zemi smíchy. Pak nás vidí Elsie a myslí si, že se smějeme jí.

Dřív bylo docela těžké sejít se na nějakém tajném místě, aby

tam za námi Elsie nepřišla, ale teď je to snadné jak facka.

Cecy i já jsme k jedenáctým narozeninám dostaly mobilnítelefony. Cecy má chytrý mobil. Ten můj je staromódní, levný

11


a hodně hloupý, ale snažím se dělat, že mi to nevadí. Vím, že

nemáme moc peněz, když jsme teď taková velká rodina, a táta

má ještě k tomu dost zvláštní přístup ke kupování dárků

dětem. Není lakomý, jen si bohužel myslí, že děti by se neměly

rozmazlovat. No nic, aspoň že můžu posílat esemesky, takže si

s Cecy můžeme tajně naplánovat, kde se sejdeme. Rychle to

vždycky ukážu Clover a pak nenápadně zmizíme.

Což Elsie děsně vytáčí. Pořád se snaží mi mobil ze školního

batohu ukrást a kouknout se na zprávy. Myslí si, že si o ní

píšeme kdovíjaké pomluvy. Párkrát kvůli tomu brečela a já

jsem si pak připadala opravdu hnusná. Nemám Elsie ráda

a ani nevím, proč bych měla, když je to jen moje nevlastní

sestra – ale je fakt hrozné, když je opravdu smutná. Možná má

táta pravdu a já na ni jsem zlá.

Někdy se v noci vzbudím a už nemůžu usnout a to si pak ří -

kám, že se budu snažit být na ni extra hodná. Budu se o ni za -

jímat a povzbuzovat ji a možná vymyslím nějakou hru jen pro ni.

Vím, že by se jí to líbilo. Pak bych se cítila dobře a táta by měl

ze mě radost. Všechno se to zdá být tak jednoduché. Jenže ráno

Elsie začne s tím svým protivným kňouráním kvůli ničemu

a mě to rozčílí a rozhodnu se, že na ni vlastně nebudu hodná.

To ovšem neznamená, že nejsem hodná na někoho z ostatních

sourozenců. Jsem jim všem opravdu dobrou starší sestrou. Ří -

kají to dokonce i táta s Izzie. Mají totiž ještě další tři děti. Mám

ráda Dorryho a Jonnie i malého Phila, ale doufám, že už žádné

další děti mít nebudou. Šest dětí je až až. Když cestujeme,jezdíme minivanem, a i tak už je v něm tlačenice. Kdyby se táta

s Izzie dál rozmnožovali, budeme za chvíli potřebovat autobus.

Dorry a Jonnie jsou šestiletá dvojčata, ale jsou naprosto odlišní

ve všem, co si dokážete představit. Dorry není holčička, je to

baculatý chlapeček s odstávajícíma ušima, hodně vážný

a upřím ný. Táta s Izzie se snaží nedávat to moc najevo, ale mají

obavy, že je až moc baculatý. Izzie se ze všech sil snaží cpát ho jablíčky a proužky mrkve, zatímco on prahne jen po bonbonech a brambůrkách a čokoládě a buchtách. Správně by si neměl ani přidávat, ale tajně dojídá po Jonnie. Jí je to jedno. Ano, Jonnie je dívka, i když je tak odvážná a smělá jako kterýkoli kluk a její

12


vystouplá kolena jsou věčně odřená a samá jizva, protože vjednom kuse provádí riskantní kousky na kole a často havaruje.

Zato Dorry už žádné kousky na kole ani nezkouší, protože ví, že je nemožný. Snažím se vzpomenout si na něco, v čem je dobrý, ten náš legrační malý rozumbrada. Ani ve snu by mě nenapadlo se mu posmívat, ale vím, že ve škole ho trochušikanují. Ve skutečnosti se jmenuje Dorian, což mu samozřejmě moc nepomáhá. Za to může Izzie. Někteří spolužáci mu říkají holčičím jménem Doreen. Jonnie to dopaluje a pak pro ně vymýšlí nadávky. Jonnie je Johanna a píše se opravdu s „h“ jako v těch sto let starých románech. I tohle jméno vybírala Izzie. To je prostě typické.

A pak je tu malý Phil, kterému jsou teprve tři. Na kluka je neuvěřitelně hezký: má velké modré oči, jemné světlé vlnité vlasy a drobný obličejík. Jeho smích je roztomilý a legrační. Často se snažím ho rozesmát. Je to tak snadné. Stačí na něj vybafnout, udělat stojku na hlavě nebo se směšně zašklebit, a on se rozřehtá na celé kolo.

Aspoň že on má jednoduché a obyčejné jméno – Philip. I když jeho druhé jméno je praštěné – Pirrip. Pojmenovali ho tak po hlavním hrdinovi jedné knihy od Charlese Dickense, Nadějné vyhlídky. Tomu klukovi se v knize říká krátce Pip a táta s Izzie tak Philipovi taky někdy říkají. Táta hrozně rád nahlas předčítá. S mrňaty si vždycky večer před spaním čtou z obrázkových knížek, a zatímco je pak Izzie ukládá, předčítá pro změnu mně a Clover. Vlastně i Elsie, jenže ta se pořád vrtí a zívá, protože je na to ještě malá. Táta nám totiž čte z klasiky, takže byste si mohli myslet, že se i my vrtíme a zíváme, ale táta předčítá moc pěkně. Střídá hlasy podle postav a nudné pasáže přeskakuje. Všechno to skvěle dramatizuje a rozhazuje při tom rukama, takže občas zapomene, že drží svou večerní sklenku vína a vylije si ji na kalhoty.

Tak to jsme my. Celá naše rodina. Táta, Izzie, já, Clover, Elsie, Dorry, Jonnie a Phil. Ještě máme domácí mazlíčky: Sally, klidnou starou kočku, která člověku sedí na klíně a přede, aby ho potěšila, když se cítí mizerně, a malého teriéra Tylera. Tyler je drobek, ale myslí si o sobě, že je velký jako

13


německý ovčák. Když jsme ho dostaly, chodily jsme s ním

s Clover na cvičiště. Usmyslela jsem si totiž, že ho naučím

spoustu kousků. V hlavě už jsem měla připravené naše společné

vystoupení. Říkala jsem si, že s tím určitě vyhrajeme v soutěži

Británie má talent, ale Tyler na to měl jiný názor. Nechtěl se

učit žádné kousky, chtěl si jen hrát s ostatními psy. A navíc

pořád čural na podlahu, což bylo fakt trapné. Musela jsem se

svých plánů na vítězství v Talentu vzdát.

Nevadí, můžu vymyslet nějakou jinou zajímavou novinku.

Napadlo mě, že bych mohla být zpěvačkou jako mojejmenovkyně Katy Perry, ale když mě Clover nahrála a já si to pak

poslechla, došlo mi, že zpívám dost falešně. Potom jsem

dostala nápad, že bych mohla být tanečnicí a tančit takové ty

hodně moderní a gymnastické tance. Zkusila jsem si s Cecy

a Clover vymyslet a nacvičit sestavu. Elsie se chtěla přidat, tak

jsme ji přibraly, ale pletla pořád pravou a levou nohu, takže

jsme ji nakonec zase musely vypustit. Ani Clover to moc dobře

nešlo. Zato Cecy to šlo skvěle. Daleko líp než mně. Takže jí

možná ten svůj nápad s tanečním vystoupením přenechám.

V budoucnu chci rozhodně dělat něco mimořádného avzrušujícího. Jsem docela sportovní typ a zvlášť dobře mi jde ko -

šíková, protože je pro mě snadné strefit se míčem do koše, když

jsem tak velká. Zato běhání mě moc nebaví. Ty moje dlouhé

hubené nohy jsou totiž trochu nešikovné. Možná si budu muset

pár let počkat, až budu moct řídit opravdické auto, a pak se ze

mě stane skvělá závodnice, rychlá a odvážná. Nebo možná na -

píšu sedm skvělých kouzelnických knih jako J. K. Rowlingová,

protože si umím tak dobře vymýšlet příběhy. Potom budu

bohatá a koupím si někde zámek a Cecy a všichni mojisourozenci tam budou moct bydlet se mnou. Budu mít jednu nebo

dvě milé a veselé služky, kterým budu tak dobře platit, že jim

nebude vadit dělat všechny ty otravné domácí práce. Budou

dávat nádobí do myčky a pak ho uklízet a ještě třídit odpadky

do správných košů a uklízet všechny pokoje – prostě dělat ty

šíleně nudné úkoly, které po mně Izzie pořád vyžaduje.

Zkrátka budu jednoho dne slavná, ať už to bude v čemkoli – to

si dobře zapamatujte.

14


2

V

sobotu v poledne jsme se všechny sešly na střeše garáže.

Vlastně jen já, Clover a Elsie. Táta nedovolí mrňatům lézt

na žebřík, takže ta musela zůstat dole. Elsie ve skutečnosti

nahoru taky nesmí, ale tolik chce být s námi, že jeho zákaz

ignoruje. Garáž je nízká a žebřík je připevněný ke zdi, a tak je

to opravdu docela bezpečné. Nebo skoro. Střecha před léty

začala protékat, tak ji táta nechal opravit. Ti chlapi vytáhli

žebřík nahoru a zapomněli ho vrátit zpátky. Od té doby střecha

znovu zarostla zeleným mechem, takže je měkká a příjemná

jako zelený koberec.

Ráda na ní sedím s nohama visícíma dolů a koukám nasousední zahradu. Nemyslím tu u domu číslo čtyři, kde bydlí Cecy. Myslím tu na druhé straně, u osmičky – u toho smutného domu. Tam, co bydlí stará paní Burtonová. Aspoň myslím, že tam ještě bydlí. Nikdo už ji neviděl celá léta.

Když ještě žil pan Burton, byla to úplně obyčejná stará paní. Po tom, co máma umřela, pozvali párkrát mě a Clover na návštěvu. Moc se nám u nich nelíbilo, protože jsme nevěděly,

15


o čem bychom si s nimi povídaly, a taky tam nebylo co dělat.

Paní Burtonová měla sbírku porcelánových hrníčků smalovanými pokličkami a dovolila nám si je prohlédnout, ale nesměly

jsme na ně sahat, protože byly vzácné a my byly ještě malé.

I pohoštění bylo zvláštní. Musely jsme pít z malých šálků s podšálky, což pro nás bylo dost těžké, protože jsme doma byly zvyklé pít z obyčejných hrnků. Pak nám dali tenký krajíček chleba s máslem. Nedostaly jsme k němu ani marmeládu. Prostě jen chleba s máslem. Paní Burtonová nám řekla, že když to hezky sníme, dostaneme zákusek. Tak jsme statečně žvýkaly a ona pak odešla do kuchyně a vrátila se s malým talířkem se čtyřmi malinkatými řezy s polevou. Říkala tomu cukroví. Dva kousky měly růžovou polevu a dva žlutou. Já jsem si vybrala ty se žlutou a pan Burton s paní Burtonovou si vzali cukroví s růžovou polevou. Viděla jsem, jak se Clover zatvářila. Moc dobře jsem věděla, jak ráda by si dala tenkousek s růžovou polevou. Nakonec ten svůj ani pořádně nesnědla, jen okousala polevu a vylízala krém, který byl uvnitř.

Burtonovi se na ni nezlobili. Jen zavrtěli hlavou, pohladili její lokýnky a řekli, že je roztomilá děvenka.

„Opravdová Zlatovláska,“ dodal pan Burton.

Mě ovšem nenazvali nějakým princeznovským jménem. Možná si mysleli, že jsem čarodějnice nebo zlý vlk, ale zezdvořilosti to neřekli nahlas.

Zkrátka se nám u Burtonů moc nelíbilo a oznámily jsme tátovi, že už k nim příště nepůjdeme. Potom pan Burtononemocněl a umřel a paní Burtonová nás přestala zvát. Přestala i vycházet ven z domu a vídat se s lidmi. Vlastně k ní jednou týdně jezdila úklidová firma a každý pátek jí dodávka přivezla její malý nákup z našeho supermarketu, ale to bylo tak všechno. Občas ji ještě navštěvoval náš táta – částečně jako soused a částečně jako její doktor, jenže ona prostě říkala, že chce být sama.

Když jsme s Clover byly starší, začaly jsme si o ní vymýšlet různé historky, kde vystupovala jako šílená a tragická po - stava, něco jako moderní paní Havishamová (ta je taky z Na - dějných vyhlídek). Někdy jsme se jedna s druhou předháněly,

16


kdo je odvážnější a troufne si nakouknout do jejího okna nebo

zaklepat na její dveře. Dokonce i teď, kdy jsem starší, mi při

pomyšlení na ni trochu běhá mráz po zádech. Jenom si dnes

už myslím, že je spíš smutná než šílená. Pořád truchlí pro pana

Burtona, který byl určitě největší láskou jejího života. To mi

přijde trochu zvláštní, protože pan Burton byl na hony vzdá -

lený mým představám o romantickém hrdinovi. Měl falešné

zuby, takže při řeči trochu hvízdal, k tomu hloupý knírek

a pořád nosil takové ty dědečkovské svetry na knoflíky – ale

v očích paní Burtonové to byl zřejmě pan Dokonalý.

Bylo mi jí opravdu líto, ovšem nebránilo mi to v tom, abych ostatní vodila do její zahrady na tajné expedice. Je to hodně dlouhá zahrada, daleko větší než naše. Ta část hned za domem je trochu nudná. Když ještě žil pan Burton, byla v létě plná pestrobarevných kytiček, ale paní Burtonová teď využívala zahradnickou firmu, která jezdila jednou za měsíc a v zahradě vysadila keře nenáročné na péči. Jenom je vždycky trochu zastřihli a posekali trávník. Udržovali ovšem jen tu část zahrady, co byla před starým skleníkem.

Teď už se tomu vlastně ani nedá říkat skleník, protože se rozpadá. Je to škoda – byl by z něj krásný domek na hraní, ale sklo je v některých místech rozbité a trčí z něj ostré střepy. Já bych byla opatrná a Clover taky, ale rozhodně jsme nemohly riskovat brát sem mrňata. Trapná Izzie mi v jednom kuse dávala přednášky o tom, že jsem nejstarší, a že bych tedy měla dávat dobrý příklad svým sourozencům. Jenže já jsem opatrná a zodpovědná. Nedovolím dětem, aby si hrály uvnitř skleníku. Hrajeme si za ním. Lidi od té zahradnické firmy sem nechodí, protože tahle část není z domu vidět. A paní Burtonová sem samozřejmě taky nechodí. Nechodí sem nikdo. Jen my.

Je to jako další nádherná tajná a divoká zahrada. V létě tu pořád ještě kvetou růže a v trávě se skrývá spousta pryskyř - níků a sedmikrásek a pampelišek. Tráva je tak vysoká, že pro našeho psa Tylera je jako džungle. Ten to v tajné zahradě přímo miluje. Hraje si tam na tygra stopujícího kořist.

Je tu taky velká smuteční vrba, která vytváří úžasnouzelenou jeskyni, kde míváme důležité schůzky a speciální pikniky.

17


Ale nejlepší ze všeho je velký strom úplně na konci zahrady.

Má totiž větve jako stvořené pro šplhání. Kdykoli mě

napadne, můžu si na něj vylézt. Je odtud vidět na míle daleko,

přes všechny zahrady až do parku. Bylo by to ideální místo pro

stromový dům. Vytahuju lidem z kontejnerů větší kusy dřeva

a schovávám si je. Až jich budu mít dost, vyrobím ho pro nás

pro všechny.

Řekla jsem to dětem a všem to připadalo jako skvělý nápad – všem kromě Elsie.

„Jak to myslíš, vyrobit stromovej dům? Vždyť nevíš jak, Katy Carrová. To se nedělá tak, že jen stlučeš pár prkýnek. To musí bejt bezpečný. A jak chceš, aby to drželo na větvích? To je úplná blbost,“ setřela mě povýšeně. „Nebude to bezpečný.“

„Ale bude! Jen počkej a uvidíš,“ mávla jsem rukou a odmítla se tím dál zabývat.

„To bude asi tak bezpečný jako ta tvoje pitomá loď, na který jsme se málem utopili,“ dodala Elsie vítězoslavně.

Když jsme šli jednou do parku pod mým vedením, všimla jsem si, že někdo do kontejneru vyhodil starý plot. V tu chvíli jsem dostala skvělý nápad, že bychom si z něj mohli postavit vor. Tak jsme ho s Clover a Cecy dotáhly až do parku krybníčku, kde jsem ho spustila na vodu. Když jsem si na něj sedla jen já, bylo to v pohodě. Dokonce jsem to riskla a přeplavila se na něm z jednoho konce rybníčku na druhý – a plul perfektně. Jakmile si však na něj nastoupili všichni ostatní, najednou se prudce zakymácel a pak se potopil. Byli jsme samozřejmě úplně mokří, ale rozhodně jsme se málem neutopili, protože voda tam sahala jen Philovi do pasu.

„Už zmlkni, Elsie,“ vyjela jsem na ni a trochu do ní strčila.

Schválně skoro spadla a pak se rozbrečela a já měla další průšvih u Izzie, že šikanuju svou mladší sestru. Bylo bymnohem, mnohem snadnější, kdybychom ji nemusely přibírat do našich her, ale to by pak zase kňourala a žalovala na nás, že jsme ji nechaly doma. Takže já, Clover a Elsie jsme seděly na střeše garáže, Dorry, Jonnie a Phil se rýpali v zemi pod námi a všichni jsme čekali

18


na Cecy. Chodí teď v sobotu dopoledne na tancování – balet

a moderní tanec. Clover jí to hrozně závidí. Mě osobně to nijak

neláká, chodit se učit tancovat, a už vůbec ne balet. Když si

představím, že bych vypadala jak pouliční lampa v trikotu,

která všechny kolem o metr převyšuje, polije mě z té hrůzy

horko. Přesto bych na jeden sobotní kroužek chodila ráda.

Vím, že tam, co chodí Cecy, mají i dramatický kroužek. To by

se mi děsně líbilo! Ve škole ho sice máme taky, ale to vůbec

není ono. Jediné představení, které jsme kdy hráli na veřejnosti, byla scénka o Ježíšově narození v Betlémě, a to bylo

ještě ve školce. Chtěla jsem být Panna Maria, protože to byla

hlavní role, ale naše učitelka vybrala jednu ze svých malých

oblíbenkyň. Tak jsem doufala, že dostanu aspoň roli anděla

Gabriela, protože i on je hodně důležitý a nevadilo by, kdyby

byl veliký, ale tuhle roli dostala ta příšerná Eva, co se pořád

culí. Já musela hrát ženu pastýře. Ne pastýře – jen jeho ženu!

To už bych snad radši hrála ovci. Ale i tak jsem hrála, jaknejlíp jsem dokázala: usmívala jsem se na svého manžela pastýře, polekala jsem se hvězdy, nad malým Ježíškem jsem

nadšeně vzdychala a při tom jsem ještě celou dobu krmila

svou zplihlou plyšovou ovečku z dětské lahvičky. Myslela jsem

si, že jsem to zahrála opravdu skvěle, ale na naši učitelku to

neudělalo nejmenší dojem.

„Uklidni se, Katy Carrová, a přestaň dělat ty hloupé obličeje. Musíš se naučit stát na jevišti v klidu. Zbytečně na sebe

upoutáváš pozornost. Ten příběh není o tobě, ale o Panně

Marii, svatém Josefovi a Ježíškovi,“ setřela mě.

Jenže já chtěla, aby to bylo o mně. Byla jsem si jistá, žekdybych chodila do pořádného dramatického kroužku s pořádnou

učitelkou, ta by si určitě uvědomila, jaký ve mně dříme talent,

a dala by mi hlavní roli. A Clover by měla chodit na taneční

kroužek, jelikož jí to jde opravdu docela dobře – skoro tak

dobře jako Cecy. Dorry by zase rád chodil na kroužek vaření,

protože hrozně rád sleduje v televizi Velkou britskou soutěž

v pečení. Izzie mu nedovolí vařit v její kuchyni – prý všecko

upatlá. Jonnie by pro změnu mohla chodit na gymnastiku se

všemi svými šikovnými kamarády. Phil je na nějaký kroužek

19


asi ještě malý. Ve školce ale rád maluje prstovými barvami

a nosí domů obrovské výkresy větší než on sám, které jsou celé

pomalované pestrými barvami. Jednou udělal náš rodinnýportrét a byl opravdu vydařený, i když jsme na něm byli všichni

jako hlavonožci. Mně udělal nohy o mnoho delší než všem

ostatním, z čehož je vidět, že je dobrý pozorovatel. Až mu bude

pět nebo šest, mohl by chodit na nějaký výtvarný kroužek.

Vynechala jsem jen Elsie. Ale to není naschvál. Jen mě

nenapadá, na co má talent. Asi by musela chodit na kroužek

s některou z nás. Jenže je tu jeden problém. Táta nám nedovolí

chodit na žádné kroužky, ani v sobotu dopoledne, ani nikdy

jindy. Je to tak nespravedlivé. Skoro každý na něco chodí.

Táta se mi jen směje, když ho kvůli tomu otravuju.

„Jestli si myslíš, že já nebo Izzie máme tolik času, abysme

vám dělali taxikáře a vozili vás po všech čertech, tak jsi

hloupější, než jsem si myslel, Katy. Navíc já tyhlety kroužky

všeho možnýho neuznávám. Myslím si, že je pro tebe daleko

zábavnější, když chodíš ven a vymejšlíš si svý vlastní hry.“

Asi to taky není špatné, protože nám táta dovolí běhat a řádit

venku, zatímco spousta dětí si bez dozoru nesmí hrát ani na

jejich vlastní zahradě. Jenže stejně Cecy závidím, protože

chodí na tancování (a k tomu v úterý večer na klavír a v pátek

na gymnastiku), a navíc ještě může běhat venku s námi.

„Kéž by tu už byla Cecy!“ řekla jsem Clover a pohlédla na

hodinky. Jsou to hodně, hodně vzácné hodinky a můj oblíbený

šperk. Nebyly kdovíjak drahé a dají se běžně koupit, ale jsou

to nejvzácnější hodinky na světě, protože patřily mámě. Táta

je schoval a dal mi je loni k Vánocům.

Slyšela jsem, jak Izzie potichu brblá, že to není nejlepší

nápad, dávat mi hodinky po mámě.

„Já vím, že Katy bude nadšená, a je to hezká myšlenka, ale

víš, jak je neopatrná. Za pár dnů je ztratí nebo rozbije a pak

z toho bude smutná. Nebylo by lepší je někam uložit a dát jí

je, až bude dospělá?“ navrhla.

„Chci, aby je dostala teď. Bude to pro ni moc znamenat. Vím

určitě, že na ně bude hodně, hodně opatrná,“ odpověděl táta.

Taky že jsem. Nechápu, jak mi je Izzie mohla nepřát.

20


Na mých vzácných hodinkách bylo za deset minut půl jedné. Děckám a Tylerovi už dole docházela trpělivost. Jonnie a Phil házeli Tylerovi míček a on skákal a vzrušeně štěkal. Někdo co nevidět spadne nebo ho Tyler rafne.

Dorry byl podezřele zticha. Chytila jsem se Clover anaklonila se ze střechy, abych zkontrolovala, co dělá. Načapala jsem svého nenechavého brášku s rukou v piknikovém košíku!

„Hej, Dorry, necháš to!“ zakřičela jsem na něj.

Dorry nadskočil a rychle si strčil čokoládový muffin do pusy.

„Opovaž se jíst to jídlo na piknik!“ rozzlobila jsem se.

„Já to nejím,“ bránil se s plnou pusou. Pak zdvihl ruce. „Vidíš, nic jsem nevzal!“

„Ty lháři prolhanej! V životě jsem neviděla takovýhonenažrance. No dobře, my všichni si dáme v tajný zahradě čokoládový muffiny, ale ty ne, protožes ten svůj čmajznul,“ rozhodla jsem.

Dorry začal brečet na celé kolo, načež se rozkuckal.

„Prosím tě, nech toho, Dorry! Chováš se jak malý děcko!“ napomenula jsem ho otráveně.

Nakonec jsem musela slézt dolů ze žebříku a dát mu herdu do zad. Vtom Tyler ucítil jídlo v košíku a strčil tam čumák. Hrozně vyl a vrčel, když jsem ho tahala pryč. Vypadalo to, že piknik se mění na katastrofu, ale v tu chvíli – Hurá, hurá! – přelezla malou branku dělící naše zahrady zadýchaná arozesmátá Cecy.

„Promiň, promiň! Zdržela mě slečna Lucy. Víš, co mi řekla? Dá mi hlavní roli v letním představení!“ oznámila vítězoslavně. „A koukej! Máma mi dala na piknik brambůrky a čokoládu!“

„Jé, ňam!“ zaradoval se Dorry. „Já to ponesu, chceš, Cecy?“

„Vůbec mu to nedávej do pracek! Zpucnul by to, než dojdeme do tajný zahrady,“ varovala jsem ji a začala znovu slézat dolů ze žebříku.

Clover mě následovala. Pak jsme přišli o další vzácný čas kvůli Elsie, která začala vyvádět a tvrdila, že se jí motá hlava a že to sama nedokáže.

„Taks neměla lízt nahoru, ty nemehlo,“ rozčílila jsem se. „Stejně jsme tě sem ani nezvaly.“

21


Elsie zkrabatila obličej a rozbrečela se.

„Prosím tě, nech toho!“ okřikla jsem ji, ale hned jsem si začala připadat hloupě. Uvědomila jsem si, jak jsem na ni hnusná. Proč jsem na ni vždycky byla taková? „Koukej, když jsi dokázala vylízt nahoru, dokážeš zase slízt dolů. To je snadný.“

Jenomže Elsie to vůbec snadné nepřipadalo. Vzdychla jsem a vylezla zpátky nahoru. Tentokrát jsem se trochu předváděla a držela jsem se žebříku jen jednou rukou, aby viděla, jak je to jednoduché.

„No tak, Elsie,“ řekla jsem konejšivě a otřela jí obličej rukávem košile (zdálo se, že jsem u sebe nikdy nemělakapesník, když jsem ho potřebovala). „Tak pojď, já ti pomůžu. Slezu na první příčku, a až polezeš ty, dám kolem tebe ruce, abys nemohla spadnout, dobře?“

„Není to nějaká finta?“ ujišťovala se Elsie. „Opravdu mě nenecháš spadnout?“

„Jasně že ne. Vždyť jsem tvoje sestra. Nikdy bychnedopustila, aby sis něco udělala,“ prohlásila jsem bohorovně, jako bych měla všechny nadpřirozené schopnosti na světě.

„Děkuju ti,“ řekla Elsie slabým hláskem a obdařila mětakovým pohledem, že jsem ji v tu chvíli skoro měla ráda.

„Tak pojď, Elsie-Chelsea,“ vyzvala jsem ji a celou cestu dolů ji chránila před pádem svým tělem.

„Tak,“ řekla jsem spokojeně, když byla bezpečně dole a brambůrky a čokoláda v piknikovém košíku. Clover a Cecy ho nesly společně, zatímco já pomáhala mrňatům dostat se do zahrady.

Nebylo to zrovna jednoduché. Mezi naší a Cecyinou zahradou byla vždycky pořádná fungující branka, protože jsme se kamarádily odmalička a celou tu dobu si spolu hrály. Zato Carrovi a Burtonovi nikdy nebyli žádní kamarádi, a když se teď z paní Burtonové stala ta divná poustevnice, určitě neměla zájem nechat udělat pěknou branku jen pro naše pohodlí. Navíc neměla ani normální plot, jen přerostlý a hrozněpichlavý živý plot.

Kdysi jsem našla jedno místo poblíž skleníku, kde byl plot

22


trochu řidší. Tyler mi tenkrát hodně pomohl tím, že každý den

zuřivě hrabal, až mezi našimi zahradami prorazil skutečný

tunel. Dalo se jím tak tak prolézt. Plot pořád hodně píchal, ale

já jsem děckám obalila hlavy starým ručníkem, aby si moc

nepoškrábala obličeje. Vždycky jsme si zmazali oblečení, ale to

nám nevadilo. Izzie prala prádlo skoro nepřetržitě.

Tak jsme se tam jeden po druhém protáhli. Nejdřív jsem tam strčila Clover a Cecy (plus piknikový košík), protože byly dost rozumné na to, aby se v zahradě paní Burtonové chovaly tiše – to pro případ, že by se náhodou dívala z okna.

Byla fuška procpat tam dvojčata. Dorry už byl tak baculatý, že prolezl doslova s odřenýma ušima. Jonnie je hubená jak lunt, ale vždycky s sebou chtěla protáhnout i svou Zebby. Není to plyšák, jak byste si mohli myslet, ale dětská židlička se zebří hlavou. Jonnie Zebby tak miluje, že si ji často bere i do postele a musí ji provázet na všech výpravách. Tentokrát se jí zebří hlava zasekla v živém plotě a muselo se za ni hodně tahat, aby se vyprostila, ale nakonec se podařilo protáhnout i ji.

Když bylo v zahradě poslední děcko, pustila jsem Tylera. Proletěl plotem jako střela. Nakonec jsem si lehla na zem já a proplazila se za nimi. Pro mě to taky bylo čím dál obtížnější. Vzpomněla jsem si na ilustrace v Alence v říši divů, kde Alenka vypila kouzelný nápoj a vyrostla po něm tak, že se skoro nevešla do domu. Někde v půlce tunelu jsem se ošklivě zasekla a před očima se mi objevila deprimující vize budoucnosti. Možná se ze mě stane hříčka přírody, obryně, která nikdy nepřestane růst. Bude ze mě třímetrová tyč Katy, klátící se ve větru jako topol, a děti po mně budou muset vylézt s pomocí kramlí, když mi budou chtít něco říct.

Jakmile jsem se však ocitla na druhé straně plotu, rychle jsem se těch znepokojivých myšlenek zbavila a soustředila se na to, jak nás bezpečně dostat do zahrady za skleníkem. Pořád jsem se ohlížela na přízemní okna paní Burtonové, ale žádnou melancholickou stařenu za nimi nebylo vidět. I tak jsem si dala prst na rty a naznačila dětem, že mají přejít trávník po špičkách. Tyler odběhl úplně opačným směrem. Nemohla jsem riskovat a volat na něj, ale on se po třech bláznivých kolečkách

23


po zahradě bohudík vrátil. Popadla jsem ho a odnesla do zadní

zahrady s námi.

Konečně jsme byli v bezpečí! Tajná zahrada byla stejně přívětivá jako vždycky. Hodili jsme košík na zem a prošli se po našem oblíbeném místě. Obdivovali jsme všechny měkké, vonící květy růží a pak si zuli boty a brouzdali se ve vysoké trávě, která nás šimrala do kotníků. Dorry dokonce na pět minut ztratil zájem o piknikový košík a spokojeně dováděl v trávě s Jonnie a mluvil s ní jejich tajným jazykem, zatímco Zebby sebou práskla na zem a relaxovala s nohama nahoru. Phil si lehl do trávy vedle Tylera, dali si hlavy k sobě a začali se navzájem olizovat jazyky. Asi to nebylo moc hygienické, ale oni si to oba moc užívali.

Clover s Cecy dotáhly košík pod smuteční vrbu, prostřely na zem igelitový ubrus a začaly na něj rozprostírat jídlo, pečlivě rozdělené na sedm spravedlivých dílů. Využila jsem příležitosti a vylezla na svůj oblíbený strom. Zachytila jsem sekolenem o nešikovně vyčnívající větev a ozval se ošklivý zvuk trhajících se džínů. Navíc nových džínů, takže z toho Izzie nebude mít radost. No nic, budu jí muset připomenout, žerozdrbané džíny jsou teď „in“.

Dolezla jsem skoro na vrchol koruny stromu a tam sezastavila a obhlížela malý svět pod sebou. Nejdivnější bylo koukat do naší vlastní zahrady. Táta s Izzie seděli na terase a pili kávu. Hlavy měli u sebe a něco si spolu šeptali. Vůbec se mi ten pohled nelíbil. Vzhlédla jsem místo toho k nebi. Daleko na obloze letělo letadlo. Možná budu jednoho dne pilotkou a budu každý den přelétávat přes celé kontinenty. Nebo se stanukosmonautkou a poletím raketou do vesmíru až tam, odkud bude celá Země stejně malinká jako naše zahrada.

Oddala jsem se svému snění, ale po chvíli mě hluk pode mnou rychle vrátil na zem. Děcka už hra omrzela a chtělapiknik „teď, teď, hned teď!“ Tak jsme všichni prolezli měkkými zelenými třásněmi smuteční vrby a usadili se v tureckém sedu kolem té báječné hostiny. Vymyslela jsem si, že to jeexotická gargantuovská hostina se šampaňským a kaviárem, se seletem a zvěřinou, s neobvyklými zákusky a s ochutnávkou

24


jídel ze zámoří – s rozdrceným kokosovým ořechem azlatavými měsíčky pečených brambor, zatímco ve skutečnosti jsme

měli limonádu, tuňákové sendviče, minipárečky, kuřecí křidýlka, jahodové košíčky a Kit Katy a brambůrky od Cecy.

Jsem si jistá, že nám to naše opravdické jídlo chutnalo stejně,

jako kdybychom hodovali na těch vymyšlených pochoutkách.

Jedli jsme a jedli, dokonce i Elsie, která je hrozně vybíravá. Dorry toužebně hleděl na její příděl, ale ona všechno snědla do posledního drobečku. Pak jsme si lehli na záda. Byli jsme nacpaní.

„Začni nějakou hru, Katy,“ navrhla Clover.

Vzpomněla jsem si na svoje plány do budoucna.

„Tak dobře. Co všichni budeme chtít dělat, až vyrosteme? Začni, Cecy,“ řekla jsem a trochu do ní šťouchla.

„No... já si nechám narůst vlasy až do pasu – ne prodloužit, ale opravdu narůst – a nechám si udělat melíry, aby byly blon - ďatější, a chci zůstat štíhlá, ale se správnejma křivkama, víte, jak to myslím...“ Cecy ve vzduchu naznačila ideální ženskou postavu.

Dorry a Jonnie se uchechtli.

„Vy dva buďte zticha!“ okřikla jsem je. „Pokračuj, Cecy. Budeš tanečnice?“

„Jo, a taky zpěvačka, takže budu mít několik fakt známejch hitů a bude se o mně psát ve všech časopisech,“ vykládala Cecy.

„To je nuda,“ zamumlala Elsie. Zpražila jsem ji pohledem.

„Ale víte, co budu dělat pak?“ pokračovala Cecy.

„Vdáš se a budeš mít pět dětí?“ napadlo Clover.

„To ne. Sice po mně budou šílet všichni slavný herci azpěváci a já občas s někým z nich budu chodit, ale za peníze, co vydělám, postavím sirotčinec v nějaký chudý zemi a pojedu tam a sama se o ty malý děti budu starat – jako matka Tereza,“ dokončila Cecy triumfálně.

„Budeš sestra Cecy,“ řekla jsem. „To je krásný! Tak dobře. Clover, teď je řada na tobě.“

„No, tak já budu mít taky dlouhý vlasy až do pasu a budu si je žehlit, abych na nich neměla jedinou vlnku, a budu taky

25


hodně bohatá. Možná budu dělat v Citibank a vydělávat

mraky peněz,“ zasnila se Clover.

„Vždyť ti matika vůbec nejde,“ připomněla jí Elsie.

„Ale na finance budu dobrá, uvidíš. Kdo si vždycky ušetří nejvíc peněz, no?“ triumfovala Clover.

Na to nemohla Elsie nic namítnout, protože Clover si kapesné pečlivě střádala, zatímco my ostatní je vždycky hned rozfofrovali.

„Takže vidíš, že budu hrozně bohatá! Budu bydlet vobrovský vile s bazénem a s přistávací plochou pro vrtulníky a budu moct každej den plavat a lítat vrtulníkem a každej den budu mít novej značkovej ohoz – a nakoupím taky krásný značkový oblečení pro děti a spousty hraček a mini iPadů a dětskejch kol a pošlu je Cecyinejm sirotkům,“ vykládala Clover.

„Super!“ ocenila jsem její nápad. „Tak teď jsi na řadě ty, Elsie.“

„No, já budu mít vlasy až na paty a budu nejslavnější taneč - nice a zpěvačka na světě a budu živit všechny sirotky v celý zemi a v Citibank budu vydělávat miliony a miliony a každou hodinu budu mít nový oblečení a budu tak štědrá k dětem, že ze mě královna udělá princeznu Elsie,“ řekla Elsie a rozhodila zasněně ruce.

„Ty se jen opičíš po Cecy a Clover,“ zchladila jsem její nadšení. „Ale dobře. Tak teď ty, Dorry.“

„To je snadný,“ spustil Dorry. „Až budu velkej, budu si každej den objednávat velký pizzy a každá na sobě bude mít všechny možný dobroty a taky budu jíst obrovský košíčky s máslovým krémem a každej den deset čokoládovejch tyčinek a taky obrovskou krabici zmrzliny a bublinkatý limonády, na jaký budu mít chuť, a nikdy mi nikdo neřekne, ,To už je pro malýho kluka moc,‘ nebo že budu tlustej.“

Všichni jsme se rozřehtali.

„Ty jsi takový nenažraný prasátko, Dorry!“ řekla jsem mu. „A co ty, Jonnie?“

„Já budu mít za mazlíčka opravdickou zebru, kterou si sama zkrotím, a naučím se jezdit na kole po obloze jako v tomstarým filmu E.T. – Mimozemšťan a budu hrát v prvoligovýmfotbalovým družstvu,“ prohlásila Jonnie.

26


„Hezky!“ ocenila jsem ji. „A ty, Phile?“

„Já budu obrovskej lev a všechny vás sežeru!“ řekl a za velkého řevu se na nás vrhl.

Dorry a Jonnie začali taky dělat, že jsou lvi. Vylezli z vrbové jeskyně, běhali po zahradě a hráli hru „Všechny vás sežeru“.

„Jsou jak malý mimina,“ ušklíbla se Elsie pohrdavě.

„Jenom si hrajou,“ zastávala jsem se jich.

„A co ty, Katy?“ zeptala se Clover. „Ještě ty jsi námnepověděla, čím budeš, až budeš velká,“ připomněla mi Clover.

„No jasně, povídej,“ přidala se Cecy.

Tak jsem jim řekla o svých plánech, že budu bydlet vobrovském domě se všemi ostatními a že budu hrozně slavná a budu vyhrávat automobilové závody a psát bestsellery. Slyšela jsem, jak se mi trochu chvěje hlas, když jsem to říkala, protože mi to najednou připadalo dost trapné. Chtěla jsem, aby to bylo skutečné, ale možná to byly jen takové dětské představy. To je ten problém s dospíváním. Někdy už prostě těm svým představám nevěřím. Můžeme být uprostřed nějaké skvělé hry – třeba si hrajeme na to, že jsme chirurgové nebo krotitelé zvířat nebo ruská carská rodina – a připadá mi to stejně skutečné jako cokoli jiného, a pak najednou během jedné vteřiny vidím, že jsme jen Katy a Clover a Cecy, které říkají hlouposti, a zrudnu z toho hanbou.

Ale vypadalo to, že Clover a Cecy naštěstí mým slovům pořád věří.

„Můžu v tvým domě mít svůj vlastní pokoj, Katy – růžovej s velkým růžovým plyšovým medvědem a vestavěnou skříní na moje značkový oblečení?“ zeptala se Clover.

„No jasně,“ souhlasila jsem velkoryse.

„A budeš mě taky vozit ve svejch autech, když mi slíbíš, že nepojedeš moc rychle?“ pokračovala.

„Jé, mě taky!“ přidala se Cecy.

„Budu mít speciální červený ferrari jen pro nás tři,“ slíbila jsem jim.

„A věnuješ svou první knihu mně, Katy?“ zeptala se ještě Cecy. „Svý nejlepší kamarádce Cecy.“

„To víš, že jo. A bude taky věnovaná Clover, nejlepší sestře

27


na světě. Jé, na něco jsem si vzpomněla! Já nejsem jedináspisovatelka v rodině. Věděly jste, že Dorry si píše deník?“

„Dorry?“ podivila se Clover.

„Zjistila jsem to dneska ráno, když mě ta protivná Izzie

donutila vyluxovat všechny pokoje. Schovává si ho v ponožce

pod postelí. Neubránila jsem se a vzala jsem ho s sebou, abych

vám ho ukázala. Je neuvěřitelnej!“ Vykoukla jsem z vrbové

jeskyně, ale Dorry si pořád hrál na lva s ostatními mrňaty.

„Koukejte!“ řekla jsem a vylovila malý zápisníček z kapsy

džínů. Četla jsem z něj nahlas a nezapomněla zdůraznit

všechny gramatické chyby.

Sobota – Budu si psát deník o fšech skvjelejch vjecech

co dělám. Neděle – Mňam, k snídani palačinky a mněl sem spoustu

javorovího sirupu. Pak k objedu pečený kuře

z bramborama a japkovej štrúdl. Dvakrát sem

si přidal. Pondělí – Škola. Cestou domů sem mněl nanuka. Úterý – Škola. Jonnie mi dala půlku sví pici. Středa – Škola. Den na nic. Čtvrtek – Den na nic. Pátek – Školní ryba s hranolkama není zdaleka tak

dobrá jako z opchodu. Sobota – Mněli sme piknik v tajný zahradě a já sněd

fšechny rolky s párkem. K večeři bili boloňskí

špagety!!! Neděle – Maso s japkovou omáčkou a brambory, ale

příšernej moučník. Ovocnej salát se smetanou. Pondělí – Škola. Stánek se zmrzlinou tam nebil. Úterý – Škola. Den na nic. Středa – Škola. Našel sem v kapce starou karamelu. Čtvrtek – Škola. Den na nic.

28


Pátek – Škola. Den na nic.

Sobota – Prší. Žádnej piknik. Uš mě ten deník neba.

Smály jsme se tomu tak, že jsme se válely v trávě a nemohly

popadnout dech. Pak jsme koukaly na střechu naší vrbovéjeskyně. Já jsem ležela uprostřed a držela za ruku z jedné strany

Clover a z druhé Cecy.

„Škoda že není každej den sobota,“ vzdychla jsem. „Myslím,

že se mi ani nechce bejt dospělá, i když všechny budeme tak

dobrý a slavný. Řekla bych, že tenhle věk je daleko zábavnější.“

29


3

M

ilovala jsem i neděle. Táta nemusel být v ordinaci ani na

klinice a pohotovost na telefonu měl tentokrát jiný lékař,

takže ho ani neodvolali k naléhavému případu. Měly jsme ho

celého pro sebe.

Vlastně to není tak úplně pravda. Musely jsme se o něj dělit s Izzie.

Dokud žila máma, vzala jsem vždycky Clover z postýlky a odnesla ji k mámě a tátovi do postele a všichni jsme se tam váleli společně.

„Myslím, že si na to pamatuju,“ tvrdila Clover.

Já vím jistě, že si na to pamatuju. Byly to ty nejkrásnější chvíle. A když jsme si chvilku schrupli, nevadilo mámě, že jsme si pak u nich ještě pohrály. Dokonce se k nám přidala. Hrály jsme si pod dekou na to, že jsme medvědi v jeskyni, nebo nás máma vozila na noze, nebo jsme na sebe navzájem dělaly „baf!“

Ale jakmile s námi začala bydlet Izzie, táta řekl, že na dveře ložnice musíme klepat a že je v neděli až do desíti nesmíme

30


budit. Až do desíti, když jsme už byly nejmíň tři hodiny

vzhůru!

Měly jsme si potichu hrát v našem pokoji. Izzie nechala

v kuchyni na stole krabici kukuřičných lupínků pro případ, že

bychom měly hlad. Tak s tím jsme se rozhodně nehodlalyspokojit! Po špičkách jsme sešly do přízemí a já si stoupla na židli.

Podařilo se mi dosáhnout do horní skříňky kuchyňské linky

a udělaly jsme si parádní hostinu. Daly jsme si třeba několik

pořádných lžic marmelády a medu a cukru a nabíraly jsme si

po hrstech rozinky a ořechy. Jednou jsme s Clover spořádaly

celou bonboniéru. Elsie chodila v závěsu za námi a občas si

taky něčeho uždíbla, ale většinou nás jen pochmurně sledovala a říkala nám, že budeme mít průšvih. Taky že jsme ho

měly, ale bylo nám to fuk. Hlavně že jsme dosáhly svého.

Je jasné, že když se narodili Dorry a Jonnie, nikdo už

nemohl spát do desíti. Každý den úderem šesté začínalivřískat a vyžadovat spoustu pozornosti, a tak to bylo celé roky.

A jakmile se konečně trochu uklidnili a začali vstávat později,

narodil se malý Phil. Není divu, že si dnes tak rád hraje na

lvy – dokud byl mimino, v jednom kuse řval a řval a řval.

Dneska snadno dosáhnu do horní skříňky kuchyňské linky

bez toho, že bych musela lézt na židli. Vždyť dosáhnu prakticky

skoro na strop! Ale teď už jsem naprosto zodpovědná nudná

starší sestra. Nasypu nám všem do mísy kukuřičné lupínky

a pustím v obýváku nějaké dévédéčko, třeba Ledové království

nebo Vzhůru do oblak nebo VALL-I nebo některý z dílů Toy

Story a děcka s Elsie pak sedí jako přikovaní. Někdy se díváme

i my s Clover. Nebo si jdeme povídat a hrát své vlastní hry.

Tuhle neděli jsem měla udělat to samé. Ale neudělala. Měla

jsem hlad a včerejší četba Dorryho deníku mě k něčemuinspirovala. Proč bych nemohla udělat palačinky já? Mohla bych je

připravit pro všechny a možná jich i pár zanést tátovi a Izzie

na tácu do postele. Děcka by měla radost a na tátu by toudělalo velký dojem.

Vypravila jsem se do kuchyně, našla největší mísu a dřevěnou

vařečku a připravila si na pracovní plochu všechny ingredience.

Byla jsem si celkem jistá, že jsou potřeba vejce a mouka. Je

31


nás spousta a všichni palačinky milujeme, tak jsem otevřela

krabici se dvanácti vejci a celou kilovku mouky.

Za chvíli přišla do kuchyně Elsie ve své noční košili sobrázkem Hello Kitty.

„Co tu děláš, Katy?“ zeptala se mě s vykulenýma očima.

„Palačinky,“ odpověděla jsem.

„A víš, jak se dělaj?“

„Jasně že to ví,“ odbyla ji Clover s neochvějnou důvěrou v mé schopnosti.

„Je to snadný jak facka,“ vysvětlila jsem. „Smícháš to všechno dohromady a pak to osmažíš na pánvi... A neházej se při obracení do vzduchu? To bude legrace,“ těšila jsem se.

„Teda Katy, ty jsi tak chytrá,“ řekla Clover.

Hleděla na mě tak obdivně, že jsem si připadala jako nejlepší kuchařka na světě a vrhla se s novou chutí do přípravy těsta. V míse ho bylo tolik, že trochu těsta vyšplíchlo ven. Připadalo mi to moc řídké a slizké, tak jsem vytáhla ještě jinou mouku a trochu jí tam přisypala. Těsto tak zhoustlo, že se skoro nedalo míchat. Přilila jsem mléko a hned to bylo mnohem lepší. Bohužel ale zůstávalo hodně žmolkovaté, ať jsem ho míchala, jak chtěla. Řekla jsem si, že v palačinkách se to určitě nějak samo uhladí, až se budou smažit.

„A teď to nejlepší,“ řekla jsem.

Opatrně jsem zapálila plynový hořák a dala do pánve kus másla, skoro půlku kostky.

„To je moc,“ upozornila mě Elsie.

„Ale není. Nechceme, aby se palačinky přilepily, ne?“

Máslo najednou začalo znepokojivě syčet.

„Má to dělat takovej rámus?“ zeptala se Elsie.

„Musí to bejt horký. Běžte radši kousek dál. Nechci, aby vás to postříkalo,“ nařídila jsem jim, pevně odhodlaná, že budu hodná a zodpovědná starší sestra. Samotnou mě máslo užtrochu pocákalo. Rozhodla jsem se, že radši už začnu rychlesmažit, a nalila jsem trochu těsta do pánve.

„Tak,“ řekla jsem spokojeně a sledovala, jak se samo rozlévá a prská. „Koukejte, koukejte! Fakt se z toho dělá palačinka!“

„No jo,“ radovala se Clover.

32


„Mně teda připadá, že se to pálí,“ řekla Elsie a začala mávat rukama. „Koukněte se na ten čoud!“

„To je v pohodě. Já myslím, že to takhle má bejt,“ odbyla jsem ji. „Na jedný straně už je to hotový, tak bych to asi měla otočit.“

Chytila jsem pánev oběma rukama a vyhodila palačinku do vzduchu. Chtěla jsem ji vyhodit hodně vysoko, aby to bylo opravdu efektní. Přísahám, že jsem na nikoho nemířila. Jenže palačinka prosvištěla vzduchem s nevídanou rychlostí a při - stála Elsie na hlavě! Ta začala neuvěřitelně ječet. Stydím se za to, ale musím se přiznat, že já s Clover jsme vybuchly smíchy, protože to bylo tak směšné, když měla na vlasech palačinku. A vtom se ozvalo kvílení, které přehlušilo i Elsie. Ten čoud spustil požární alarm!

Izzie a táta vtrhli do kuchyně v pyžamech, celí vyděšení, že v domě hoří. Izzie popadla Elsie, zatímco táta rychle vypnul plynový hořák, otevřel okno a obalil alarm ručníkem, dokud nepřestal dělat rámus. Pak nastalo ošklivé ticho, přerušované jen Elsiinými vzlyky.

„Bože na nebi! Co tě to posedlo, Katy?“ řekla Izzie, která měla sama na krajíčku. „Podívej se na chudinku Elsie! Spálilo tě to, miláčku? Bolí to moc?“

„Jo!“ brečela Elsie.

Táta jí důkladně prohlédl hlavu. „Ne, není popálená. Pojď sem, broučku. Pustíme vodu a smejeme ti ten lepkavej žvanec. Katy, jak jsi to mohla udělat?“

„Já – moc mě to mrzí, tati. Chtěla jsem vám udělat palačinky jako překvapení,“ vysvětlovala jsem.

„Nezlob se na ni!“ zastávala se mě Clover.

„Mohla vážně zranit Elsie a ještě podpálit kuchyň!“ šílela Izzie. „Koukni se na ten sporák – a moje kuchyňská linka! A od čeho jsou tyhle skořápky? Snad jsi nespotřebovala všech - ny vejce – a taky moji mouku? A máslo? No to je prostě na mě už moc! Víš co? Vezmu Elsie do koupelny a umeju jí hlavu.“

Chytila Elsie za ruku a odtáhla ji pryč. Obě brečely. Bylo to hrozné – ale přitom zároveň svým způsobem komické: chudinka Elsie pořád vypadala příšerně s tou palačinkou na hlavě a ještě k tomu mokrá a Izzie zase byla nezvykle rozcuchaná

33


a dlouhý obličej měla celý zkroucený. Clover na mě pohlédla

a já jsem nekontrolovatelně vyprskla smíchy dřív, než jsem to

stihla zarazit.

„Tady není vůbec nic k smíchu, Katy,“ řekl táta tak smutným a unaveným hlasem, že jsem okamžitě vystřízlivěla.

„Já vím, tati. Já se ve skutečnosti nesměju. Koukej, já jsem nechtěla, aby Elsie ta pitomá palačinka přistála na hlavě. A nechtěla jsem tu udělat takovej čurbes. Jenom jsem chtěla pro všechny připravit milý překvapení,“ bránila jsem se.

„To je opravdu, opravdu pravda, tati,“ řekla Clover upřímně.

„To je právě ono. Ty nikdy nemyslíš na následky, Katy, a já už z toho začínám bejt unavenej,“ vzdychl táta. „Clover, utíkej se převlíknout. Katy, potřebuju si s tebou promluvit mezi čtyř - ma očima.“

Žaludek se mi převrátil naruby. Nesnášela jsem tyhle rozhovory mezi čtyřma očima, když jsem něco provedla. Vždycky jsem se cítila hrozně. Clover to věděla, tak váhavě stála na místě, jestli si to snad táta ještě nerozmyslí.

„Tak honem, Clover. Může



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist