načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Katka Krátkozraká - Patrick Modiano

Katka Krátkozraká
-15%
sleva

Kniha: Katka Krátkozraká
Autor:

Katka Krátkozraká žije s tatínkem v desátém pařížském obvodě a touží stát se tanečnicí. Jenže nosí brýle. Nevýhoda? Kdepak! Když si je totiž sundá, ocitá se v jiném světě, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  229 Kč 195
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-02
Počet stran: 72
Rozměr: 163 x 238 mm
Úprava: 69 stran : ilustrace (převážně barevné)
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jean-Jacques Sempé
přeložila Jovanka Šotolová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-45
ISBN: 9788000048475
EAN: 9788000048475
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Katka Krátkozraká žije s tatínkem v desátém pařížském obvodě a touží stát se tanečnicí. Jenže nosí brýle. Nevýhoda? Kdepak! Když si je totiž sundá, ocitá se v jiném světě, jemnějším a přívětivějším. Tam s tatínkem často utíkají. Ale čím se vlastně tatínek živí? Proč od nich odešla maminka? A uvidí ji Katka ještě někdy? Patrick Modiano se v příběhu pro děti i dospělé vrací ke svým typickým tématům: zkoumání lidské paměti, identity a plynutí času.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Patrick Modiano - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

B

ydleli jsme nad čímsi, co ze všeho nejvíc připomínaloobchod, kde táta každý večer v sedm hodin stáhl plechovou

roletu. Podobalo se to místnosti na venkovském nádraží,

kde se dají uschovat anebo vyzvednout zavazadla. Byly tam věčně

vyskládané hromady balíků. A také tam stála váha s velkou deskou

v úrovni podlahy. Mohla unést i pořádná břemena, protože jejíciferník ukazoval až do tří set kilogramů.

Nikdy jsem ale na té váze nic neviděla. Jenom tátu. Velicezřídka, jen když tam jeho společník pan Kapoun náhodou nebyl, se táta postavil doprostřed váhy a bez hnutí, s rukama v kapsácha hlavou lehce skloněnou na ní stál. Zamyšleně pozoroval ciferník, na kterém ručička ukazovala – na to si vzpomínám – šedesát sedm kilo. Někdy mě vyzval:

„Jdeš taky, Katko?“

A tak jsem se k němu připojila. Stáli jsme oba vedle sebe, táta mi položil ruce na ramena. Nehýbali jsme se. Jako bychompózovali nějakému fotografovi. Já si sundala brýle, táta udělal totéž. Vše kolem nás zjemnělo a rozmlžilo se. Zastavil se čas. Bylo nám dobře.

12

J

ednou nás na váze tátův společník pan Kapoun přistihl.

„Co to tam děláte?“ divil se.

Kouzlo se pokazilo. Nasadili jsme si s tátou každý své brýle.

„Přece vidíte, že se vážíme,“ pronesl táta.

Pan Kapoun ani neuznal za vhodné odpovědět, spěšně odkráčel

až dozadu za skleněnou přepážku, kde proti sobě stály dva velké

pracovní stoly z ořechového dřeva a za nimi dvě otočné židle: jeden

stůl byl táty a druhý pana Kapouna.

Pan Kapoun začal pro tátu pracovat až poté, co odešla máma.

Máma je Američanka. Ve dvaceti přijela jako členka tanečnískupi

ny na zájezd do Paříže. Seznámila se s mým tátou. Vzali se a máma

pak tancovala v Paříži v různých podnicích: Empire, Tabarin,Al

hambra... Všechny programy mám dodnes schované. Jenomže se

jí stýskalo po domově. Po několika letech se rozhodla vrátit zpátky

do Ameriky. Táta jí slíbil, že tam za ní přijedeme, jen co uzavře své

„obchodní záležitosti“. Tak mi to aspoň říkal. Později jsem alepo

chopila, že když máma odjížděla, měla k tomu jiné důvody.

Týden co týden jsme s tátou dostávali každý jeden dopisz Ame

riky, s obálkou lemovanou úzkým, červeným a modrým šrafováním.

Mámin dopis vždycky končil slovy:

„Moc tě, Katko, objímám a pořád na Tebe mislým. Máma.“

Občas měla máma v dopise i pravopisnou chybu.

K

dyž se mnou táta mluvil o svém společníkovi RaymonduKa

pounovi, říkal mu „Otrapa“.

„Káťo, dneska odpoledne tě nemůžu vyzvednout zeško

ly... Musím celý večer pracovat s „Otrapou“.

Pan Kapoun byl hnědovlasý, měl černé oči a hodně dlouhý trup.

Pro ten dlouhý a prkenný trup skoro nebyly vidět jeho nohy:cho

dil zvláštně, jako by jezdil na kolečkových bruslích, nebo dokonce

bruslil po ledu.

Později jsem se dozvěděla, že ho tatínek nejprve zaměstnal jako

svého tajemníka. Hledal člověka, který bude dobře umět pravopis,

a pan Kapoun zamlada studoval na filozofické fakultě. A pak se

„Otrapa“ stal jeho společníkem.

Každá záminka mu byla dobrá, aby začal kázat.

Taky rád oznamoval katastrofy. Ráno si sedl za stůl a pomalu

rozložil noviny. Táta seděl u stolu naproti němu, v tu chvíli užodlo

žil brýle. A pan Kapoun s přízvukem člověka z jihu začal předčítat

přehled katastrof a zločinů.

„Vy mě neposloucháte, Jiří,“ říkal tátovi pan Kapoun. „Jstemyš

lenkami jinde... Nemáte odvahu podívat se světu do očí... Měl byste

si radši zase vzít brýle...“

„Opravdu je to nutné?“ ptal se táta.

„Otrapa“ měl ještě jednu vášeň: rád diktoval dopisy. Mluvilpři

tom hodně nahlas a stál rovně jako prkno. Kolikrát jsem viděla, jak

táta podle toho, co mu pan Kapoun diktuje, píše na stroji obchodní

dopisy a neodvažuje se mu říct – z ohleduplnosti – že jsou úplně

zbytečné... Pan Kapoun pečlivě hláskoval slova a zdůrazňoval, kde

se píše čárka nebo tvrdé y.

Jakmile se ale jeho společník otočil zády, táta často dopisroz

trhal.

14 15

M

ně pan „Otrapa“ chtěl diktovat domácí úkoly. Musela

jsem mu to dopřát. Někdy jsem dostala dobrou známku,

většinou ale pan učitel pod úlohu připsal: „nevyhovuje

zadání“.

Táta mi potom řekl:

„Když se ti bude zdát, že nadiktovaný úkol ‚ „nevyhovujezadá

ní‘, roztrhej ho. A napiš si ho znovu sama.“

Když u toho pan „Otrapa“ nebyl, táta ho napodoboval.

„Středník, uvozovky dole, čárka, dvojtečka, závorka, novýřá

dek, zavřít závorku, uvozovky nahoře...“

Přidal k tomu i přízvuk člověka z jihu, jako měl pan Kapoun,

a já dostala záchvat smíchu.

„Dost legrace, slečno,“ krotil mě táta. „Nezapomeňte kroužek

nad u... A nasaďte si brýle, ať svět vidíte přesně takový, jaký je...“

Jednou jsem odpoledne přišla s tátou ze školy a pan Kapoun chtěl,

abych mu ukázala žákovskou knížku. Prohlížel si ji, přitomokuso

val cigaretovou špičku. Upřel na mě své černé oči:

„Slečno, jsem velmi zklamaný. Čekal jsem od vás ty nejlepšívý

sledky, zejména z pravopisu... Ovšem pohled do žákovské knížky

mi ukazuje...“

Jenže já jsem si sundala brýle a už jsem ho neposlouchala.

„Zmlkněte, Kapoune,“ zarazil ho táta. „Už mě začínáteunavo

vat. Nechte tu holku na pokoji.“

„No výborně...“

Pan Kapoun vstal, opovržlivě vypjal hruď, a sklouzl se ke dveřím.

Odešel pryč, držel se přitom velmi zpříma, na svýchneviditel

ných kolečkových bruslích působil velmi hrdě. A my se s tátou,pěk

ně přes brýle, na sebe jenom podívali.

P

ozději, už v Americe, nám obchod v ulici Hraběted’Haute

ville a pan Kapoun připadali tak vzdálení, že jsme někdy

už ani nevěděli, jestli vůbec byli skuteční. Jednou večer při

procházce v Central Parku jsem se táty zeptala, proč panuKapou

novi dovolil, aby hrál tak důležitou roli jak v jeho profesním, tak

v našem rodinném životě, proč ho dokonce nechal, aby mudikto

val dopisy, a proč naslouchal jeho kázání a neodvažoval se ho ani

přerušit.

„Jinak to nešlo,“ přiznal se táta. „Kapoun mě vytáhl z pěknéšla

mastyky.“

Nikdy mi o tom nechtěl prozradit víc. Jednou ale byl panKa

poun hodně rozzlobený a já zaslechla, jak tátovi říká:

„Měl byste si, Jiří, uvědomit, že opravdoví přátelé jsou ti, kteří

vás dokázali vyrvat spravedlnosti ze spárů.“

Pan Kapoun se s tatínkem poznal, když odešel z místa profesora

francouzštiny na gymnáziu na pařížském předměstí. Využil toho, 17 že si táta vážil lidí, co píší knihy: pan Kapoun totiž kdysi vydalněkolik sbírek básní. Mám tady v knihovně, ve svém newyorském bytě, jednu z jeho knih, táta si ji určitě přibalil do kufruna památku, když jsme odjížděli z Francie. Jmenuje se Kantilény a vyšlanákladem autora, v čísle 15 v ulici U Akvaduktu v desátém pařížském obvodě. Na zadní straně výtisku je uvedena životopisná poznámka: „Raymond Kapoun. Laureát languedocké Flory, básnického klání Sdružení přátel Alfreda Musseta z Bordeaux a Federace spisovatelů Gaskoňsko – Severní Afrika.“

N

ahoře nad výlohou obchodu – velká skleněná tabule byla

tak špinavá, že zvědavé kolemjdoucí dokonaleodrazovala – stál nápis vyvedený azurově modrými písmeny:

KAPOUN & KRÁTKOZRAKÝ – Exp. – Dopr. Krátkozraký, tak se

táta jmenoval. Tady v Americe dá všem velkou práci to vyslovit,

ale v Paříži to nikomu problém nedělalo a každý tomu rozuměl.

Táta mi později vysvětlil, že naše skutečné příjmení bylo o hodně

složitější. Něco jako: Kartvelišvili nebo Kharčchadze. Kdysi dávno,

v létě hned po válce, když byl táta ještě mladý, potřebovalrodný list, a tak se vydal na radnici devátého pařížského obvodu,

tam, kde ho jeho táta nechal zapsat jako Kartvelišvili nebo Kharč‑

chadze. Kancelář byla prázdná, prosluněná, seděl tu jenosamocený úředník.

Měl to složité příjmení mého otce přepsat do matriky, alemísto toho si hluboce povzdechl. Bezděčně odehnal roj neviditelných

včel, much a cvrčků, všechna ta rtve, švi, čcha a dze tvořící tátovo

příjmení v něm vyvolávala dojem, jako by kolem něho létal, bzučel

a cvrkal stohlavý hmyzí mrak.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist