načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kateřina Aragonská: Pravá královna - Alison Weirová

Kateřina Aragonská: Pravá královna

Elektronická kniha: Kateřina Aragonská: Pravá královna
Autor:

V  prvním ze série zamýšlených románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Fantasticky živý portrét první ženy Jindřicha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 550
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : 1 genealogická tabulka
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Eva Křístková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7658-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V  prvním ze série zamýšlených románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Fantasticky živý portrét první ženy Jindřicha VIII. bourá mnohé mýty o této hrdé ženě. Už ji nevykresluje jako jednoznačnou oběť dějinných zvratů. Na stránkách knihy ožívá charismatická, nezlomná a odvážná hrdinka, jež na prahu stáří marně bojuje o lásku manžela a budoucnost své královské dcery. Její tragický příběh nikdy nepřestane fascinovat.     Fantasticky živý portrét královny Kateřiny Aragonské, první ze šesti žen Jindřicha VIII., bourá mnohé mýty o této hrdé Španělce. Už ji nevykresluje jako jednoznačnou oběť dějinných zvratů. Na stránkách knihy ožívá charismatická, nezlomná, odvážná a milující žena, která na prahu stáří marně bojuje o lásku manžela, budoucnost své jediné dcery a tváří v tvář rodícímu se protestantismu i o jednotu univerzální církve a spojenectví mezi Anglií a Španělskem. Rozvod s králem by znamenal nejen to, že se její dcera stane královským levobočkem, ale i vychýlení jazýčku na vahách moci v neprospěch jejího rodného Španělska a papeže. Jindřich VIII. naopak nutně potřebuje syna a nástupce na trůnu, kterého mu ona ve svém věku už dát nemůže. Děsí jej pomyšlení, co by s Anglií stalo, kdyby zemřel bez mužského dědice – „války růží“ mezi rody Lancasterů a Yorků, které zemi pustošily dlouhá desetiletí, ukončil teprve jeho otec Jindřich VII., jímž na anglický trůn nastoupila nová dynastie Tudorovců. Její moc však dosud není pevná. Rozhoří se znovu občanská válka? Jindřich dlouho váhá. Do jeho mocenských úvah se promítá i vášeň, jíž zahořel pro Annu Boleynovou, Kateřininu dvorní dámu, jejíž ambicí je stát se anglickou královnou a která horuje pro církevní reformu. Tak se královský rozvod a touha zajistit zemi nástupnictví stává spouštěčem anglické reformace, neboť papež, držený v šachu Španěly, Jindřichovi rozvod povolit nechce. Ani Kateřina Aragonská se nevzdává, ale na konci života sleduje velké zvraty anglické i evropské politiky už jen z ústraní svého domácího vězení – zapuzená královna. Její tragický příběh nikdy nepřestane fascinovat.   Alison Weirová (1951) žije a pracuje v hrabství Surrey nedaleko Londýna. Je známa především jako historička, která má na svém kontě celou řadu obsáhlých publikací literatury faktu, mimo jiné knihy Děti Anglie , Šest žen Jindřicha VIII. , Pád Anne Boleynové a Jindřich VIII.: Král a dvůr. Dále napsala pět historických románů: Nevinná zrádkyně , Princezna Alžběta , Zajatá královna , Nebezpečné dědictví a Královna Alžběta . Pro milovníky historie také pořádá zájezdy po místech, kde se odehrávaly anglické dějiny 16. století, o nichž ve svých knihách nejčastěji píše, a sama je na nich zasvěcenou průvodkyní.

Předmětná hesla
Kateřina Aragonská, anglická královna, choť Jindřicha VIII., anglického krále, 1485-1536
* 15.-16. století
Manželky panovníků -- Anglie -- 15.-16. století
Anglie -- Dějiny -- 15.-16. století
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ˇKaterina Aragonská

Pravá královna

-

-


Přeložila Eva Křístková

A l i s o n

W e i ro vá

ŠEST TUDOROVSKÝCH KRÁLOVEN

ˇ

Katerina Aragonská

Pravá královna

-

-


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens.

Katherine of Aragon. The True Queen

(First published by Headline Review, Great Britain, 2016)

přeložila © 2016 Eva Křístková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Ilustrace na předsádce a obálce © Balbusso Twins

Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-874-2 (pdf)


Z celého srdce nejskvělejší a nejmilejší ze všech matek.

Kruh se uzavřel: tady vše začalo.

Tisíceré díky za tvoji důvěru ve mě

i za tvou bezpodmínečnou lásku a podporu.

Bůh Ti žehnej.

Svou dceru jsem pokřtila po Kateřině,

neboť Kateřina byla bezúhonná a zásadová žena jako ty.



... rozvod.

Král ztratí ženu, která dvacet let

ho zdobila jak šperk a neztratila

nikdy lesk, ženu, jež ho miluje,

jak andělé milují dobré lidi,

ženu, co králi požehná, až na ni

dopadne strašná rána osudu.

William Shakespeare, Král Jindřich VIII., 2. jednání, 2. scéna

Zelená se cesmína

ta nikdy barvu nemění.

Tak jsem já vždy neochvějně

věrnost zachoval své paní.

Král Jindřich VIII.


Část první

Princezna ze Španělska


Kapitola 1

1501

Pobřeží Anglie bylo teď blíž. Catalina stála u sloupkového zábradlí vysoko

nad zádí lodi a prameny zlatorusých vlasů jí divoce šlehaly okolo tváře.

Konečně zahlédla zelené a hnědavé pahorky i věže kostelíků se staveními

schoulenými okolo nich. Hluboko dole, v závratném prostoru mezikymácejícím se korábem a pevninou, uviděla šedé, zpěněné moře. Jak jinak to tu

vše vypadalo než v La Coruñi s jejími teplými modrými vodami amohutnými Herkulovými sloupy anebo v dramaticky rozmáchlém obloukuLaredského zálivu! Odteď bude všechno jiné.

Vedle ní stála její dvorní dáma a důvěrná přítelkyně Maria de Salinas.

„Už to nemůže trvat dlouho a budeme v přístavu,“ obrátila se k níCatalina. „Když si jen vzpomenu, kolik let jsem snila o příjezdu do Anglie, nemohu uvěřit, že už jsem skoro tam. Díkybohu, že jsi se mnou, Mario.Nechtěla bych na to být sama.“ Nikomu jinému by se s tím svěřit nedokázala.

„A já jsem zase ráda, že je Vaše Výsost se mnou,“ odpověděla Maria. Byla o dva roky starší než Catalina a přátelily se po celý svůj život. Maria si stáhla čepec, jak to pro ni bylo typické, a nechala své havraní vlasy volně vlát ve větru. Skoro tančila vzrušením. Jak tak upřeně hleděla k pevnině před sebou, veliké černé oči jí jen zářily. Catalina si neustále opakovala, že i Maria jde do neznáma. Předpokládalo se jaksi samo sebou, že se pro ni i pro další dvorní dámy mladičké infantky najdou v Anglii urození manželé, nicméně tam, kde Catalina hleděla do budoucna s jistou úzkostí, Maria stěží krotila nedočkavost.

„Brzy už konečně na vlastní oči uvidím prince Artura,“ promluvila opět Catalina. Nesčetněkrát ji ujišťovali, že její snoubenec je zlatovlasý princ, krásný a ztepilý, obdařený mnoha vynikajícími vlastnostmi, a že do něj Angličané vkládají mnoho nadějí. „Kéž bych se mu líbila.“ A kéž by se vše v dobré obrátilo.

„Soudě podle jeho dopisů se princ taky nemůže dočkat, až Vaši Výsost

11


uvidí. Jste šťastná, že budete mít manžela, který vás tak miluje.“ Maria se

povzbudivě usmála – a nebyla v tom úsměvu ani špetka závisti.

„Jak mě ale může milovat, když mě nikdy neviděl?“ zapochybovalaCatalina a bezděky tak odhalila obavy, které si dlouho nechávala jen pro sebe. „To se mu tolik zalíbil můj portrét?“ Dvorní malíř její matky, mistr Miguel, na něm dokonale vystihl její podobu.

„Na tom šlo stěží něco pokazit,“ odtušila Maria. „Jste neobyčejně půvabná!“

„Vždyť je mu teprve patnáct!“ vyhrkla Catalina. „Je skoro o rok mladší než já. Asi mu řekli, co má psát, stejně jako mně. A...“ kousla se do rtu, „bojím se, že je na svůj věk nevyspělý. Vzpomínáš, jak můj odjezd o rok odložili, prý dokud nebude na sňatek připraven, a pak jej znovu oddálili?“ To bylo dost podivné, věc vpravdě obestřená tajemstvím. Ani Marii se Catalina nemohla svěřit se svými podezřeními, že s Arturem možná není všechno úplně v pořádku – a že její příjezd do Anglie nakonec umožnila nějaká podivná dohoda. Cítila, že kdyby své obavy vyslovila nahlas, mohly by se naplnit. „Aspoň že jsem měla čas naučit se francouzsky!“ dodala živě.Manželka krále Jindřicha Alžběta z Yorku i jeho matka, lady Margaret, to výslovně požadovaly, protože samy španělsky ani latinsky neuměly. A trvaly na tom, aby si Catalina osvojila i lásku k vínu, neboť voda prý v Anglii není k pití. Způsobně uposlechla. Očekávala, že obdrží ještě řadu dalšíchpodobných žádostí a instrukcí, které by ji připravily na život v Anglii, alenásledovala už pouze jediná – a ta ji nevýslovně trápila.

„Král Jindřich chce, abych zapomněla na Španělsko,“ prozradila. „Podle něho prý budu šťastnější, když na něj nebudu vzpomínat. Doktor Puebla to napsal mému otci.“ Doktor Puebla byl stálý španělský vyslanec v Anglii a právě on tento sňatek dojednal.

„Král Jindřich to určitě myslí dobře, Výsosti,“ uklidňovala ji Maria.

„Na svou vlast nemohu nikdy zapomenout,“ prohlásila vášnivě Catalina. Vybavila si obrazy své rodné země a oči se jí zalily slzami. „Ale vynasnažím se být dobrou Angličankou.“ Zamrkala, aby slzy zadržela. „Je načase sepřiravit,“ pronesla rázně. A potom, v nápodobě tónu, jakým mluvívala její dueňa, dodala: „Musím si neustále připomínat, že jakmile vkročím naanglickou půdu, nebudu už infantka Catalina, ale lady Kateřina, princezna z Walesu!“ Catalině doma řekli, že si musí poangličtit jméno, aby sezalíbila poddaným svého budoucího manžela, neboť jednoho dne, až králJindřich zemře a princ Artur nastoupí na trůn, bude anglickou královnou.

12


Maria se rozesmála – Catalina promluvila úplně jako doňa Elvíra!Catalině šibalsky svitlo v očích, ale už když sestupovala s Mariou v patách postrmých schůdcích z lodní nástavby, v níž měly dámy z jejího doprovodu své

kajuty, svědomitě si opakovala, že od této chvíle už bude o sobě uvažovat

jen jako o Kateřině.

Kajuty byly přeplněné věcmi a neustále to v nich vrzalo. O pohodlí stěží

mohla být řeč a vzduch tu byl po čtyřech dnech na moři nepříjemně

zatuchlý. Plavba průlivem naštěstí proběhla v klidu na rozdíl od začátku

cesty, kdy vyplouvali z La Coruñi. Bylo až k nevíře, že se na svou svatební

cestu vydala už před více než pěti týdny, vzrušená představou, že jí brzy

začne dlouho očekávaný nový život, a přece posmutnělá, že opouští rodnou

zem i matku, kterou bezmezně milovala a ctila.

Stesk po domově však po čtyřech dnech strávených na divocerozbouřeném moři zcela ustoupil strachu, že všichni utonou, a děsu z nekonečného

a chaotického dmutí vln. Kateřinu i její dvorní dámy nelítostně sužovala

příšerná mořská nemoc. Dlouhé hodiny, jež chtěla věnovat zdokonalování

angličtiny, proležela na břiše a s vypětím všech sil se přidržovala dřevěného

lůžka, neboť loď pokaždé vylétla do výše a vzápětí se propadla do hlubin,

a ona se v hrůze modlila, aby bouře už konečně ustala. Největší obavy měla

z toho, že Bůh možná seslal vichřici jako trest za obludný hřích, který

umožnil její sňatek, a že se všichni do jednoho utopí. Zdálo se však, že Bůh

si svou odplatu schoval na jindy. Kateřina nikdy nezapomněla, jak se jíulevilo, když se kapitánovi jako zázrakem podařilo přistát v Laredu, a ve vší

pokoře děkovala za čtyřtýdenní oddech v tamním přístavu, kde museli

čekat, až se moře utiší. Jen s velkým sebezapřením pak nastupovala znovu

na loď a děsila se myšlenky, že se opětovně vydává na milostnevypočitatelným vodám Biskajského zálivu i Anglického kanálu. Ty však byly tentokrát

naštěstí klidné, ji ale přesto stále trápila úporná mořská nemoc.

Kateřina a Maria našly doňu Elvíru v největší kajutě, kterou obývala sama

Kateřina. Její dueňa pocházela ze starobylého a váženého kastilského rodu,

byla hluboce oddaná královně Isabele a odhodlaná stejně věrně sloužit i její

dceři. V nepřítomnosti Kateřininy matky bylo teď slovo doni Elvíry

v infantčině domácnosti zákonem. Tato přísná a pyšná žena blížící sešedesátce, s pohrdlivým výrazem v očích a břitkým jazykem, byla přílišpodezíravá, než aby dokázala poskytnout útěchu nezkušené dívce – a moc stará

na to, aby si ještě pamatovala, jaké to je, být mladý a plný života! A přece jí

13


královna i přes všechnu její strohost a nekompromisní názory na životbezvýhradně důvěřovala a Kateřinu nabádala, že se musí zachovat stejně.

Kateřina pozorovala, jak se obtloustlá doňa Elvíra těžkopádně pohybuje v těsném prostoru kajuty a kritickým zrakem přehlíží čtvero šatů rozložených na lůžku a na cestovní truhlici – šatů z rudozlatého damašku, tkaného hedvábí, nejdražšího černého sametu a zlatohlavu. Královna Isabela nařídila, že její dcera musí odjet do Anglie oděná tak, jak se sluší na budoucí královnu, a vynaložila celé jmění za nákladnou a okázalou výbavu, jež měla reprezentovat všechnu moc a slávu Španělska. Truhly složené v nákladním prostoru lodi byly plné dalších nádherných rób, spodních rouch vroubených jemnou černou výšivkou i sametových čepců ozdobených zlatem, stříbrem a perlami. Ukrývaly noční košile lemované krajkami na léto a kožešinami na zimu; látkové punčochy i vrapované kytlice stejně jako tuhé a zdobnéšpanělské spodničky vyztužené železnými obručemi, které rozšiřovaly Kateřininy sukně do podoby zvonu. V těžkých uzamčených truhlách se ukrývalo zlaté a stříbrné nádobí, jež bylo součástí věna, a její šperky. Kateřina až vykřikla úžasem, když jí matka ukázala skvostné náhrdelníky posázenédrahými kameny, zdobné límce, zlaté řetězy, nádherné krucifixy i brože, jež si měla odvézt s sebou.

Královna Isabela položila přes natažené ruce své dcery překrásně vyšívané křestní šatečky. „Pro tvoje děti,“ řekla. „Modlím se, aby ti Bůh požehnal mnoha krásnými syny. Doufám, že v Anglii budeš po všech stránkáchzdrojem štěstí.“

Při té vzpomínce se Kateřina málem rozplakala.

„Tyhle,“ ukázala dueňa na damaškový šat. „Souhlasí-li ovšem Vaše Výsost.“

„Ovšemže,“ přikývla Kateřina. Matka ji poučila, že má ve všem všudy dát na úsudek doni Elvíry.

Trpělivě stála, zatímco ji tři její dvorní dámy – Maria de Salazar a sestry Isabela a Blanche de Vargas – vysvlékly do spodničky a košile a poté jí oblékly bohatý spodní i svrchní šat, pevně jí je zašněrovaly na zádech a nakonec jí připnuly široké splývavé rukávce. Doňa Elvíra osobně zavěsila Kateřině na krk těžký zlatý náhrdelník vykládaný drahými kameny a zdobený písmeny „K“ a motivy granátového jablka, které si princezna dala do znaku.

„Granátová jablka jsou symbolem plodnosti,“ poučila svou dceru královna Isabela. „Tvou první povinností vůči princi Arturovi bude dát mu syny.“

14


V době, kdy zlatník ten náhrdelník zhotovil, bylo Kateřině pouhých deset let a zajištění královského nástupnictví se jevilo jako velmi vzdálená budoucnost. Teď si však přála, aby o přivádění synů na svět věděla víc. Matka i dueňa ji poučily, že povinností manželky je podvolit se ve všem manželově vůli a děti že se rodí z jeho rozkoše. Matka jí sice s mnoha odkazy na Písmo pověděla i něco málo o tom, jak děti přicházejí na svět, ale celou tu věc stále obestírala mnohá tajemství. Isabeliny očividné rozpaky i eufemismy, jichž při svém výkladu použila, zanechaly v Kateřinině duši zmatek a poznání, že slušní lidé o těchto věcech mluví jen velmi neradi. A přece bude během pouhých několika týdnů vdanou ženou a pozná pravdu.

Doňa Elvíra zvedla dlouhý, nádherně lemovaný závoj z nejjemnějšího kmentu. „Její Veličenstvo nařídilo, aby Vaše Výsost chodila až do svého sňatku na veřejnosti zahalená,“ připomněla své svěřence, když jí rozčesala dlouhé vlasy a chystala se jí závoj upevnit na zlatě se lesknoucí kadeře. A tak když princezna vyšla z kajuty na palubu, aby se podívala, jak námořníci vyskakují z lodi na rušné molo a obtáčejí tlustá lana kolem kamenných sloupků, aby loď upevnili ke břehu, uviděla Plymouth, shromážděné zástupy, jež ji přišly uvítat, i praporce vesele se třepotající v čerstvém větru vanoucím od moře skrze záhyby svého závoje pouze jako v mlze.

Jakmile byla lodní lávka na svém místě, lidé z jejího doprovodu začali vystupovat. V jejich čele kráčel velkolepě působící hrdina z bojů o Granadu hrabě de Cabra, jenž velel celé její eskortě. Po něm následoval Kateřinin první komoří don Pedro Manrique, manžel doni Elvíry, za ním druhý komoří Juan de Diero, Kateřinin kaplan Alessandro Geraldini, tři biskuové a po nich se na břeh vyrojil zástup dvorních dam, úředníků, urozených pánů i služebnictva. Ti všichni se hrnuli ven z lodi ve svém nejlepšímoblečení a livrejích. To aby nikdo nemohl tvrdit, že španělští králové – Jejich nejkatoličtější Veličenstva král Ferdinand a královna Isabela – poslali svou dceru do Anglie nedostatečně zaopatřenou.

Kateřina vystoupila jako poslední, doprovázená doňou Elvírou, jejíž mohutné tělo halily nekonečné lokte zeleného damašku a černého sametu a jejíž šedé vlasy zakrývala objemná kápě. Kateřina, která na tento okamžik čekala celý svůj život, nemohla uvěřit, že konečně nastal. Kráčela sebevědomě a s důstojnou grácií. Dobře si uvědomovala, že reprezentuje své rodiče i celé Španělsko – největší velmoc křesťanského světa. Před ní se zvedla mohutná vlna hlasů, které ji s jásotem vítaly, a když vstoupila na pevnou

15


zem, byť po čtyřech dnech strávených na rozhoupaném moři poněkudnejistým krokem, zaplavil ji triumfální pocit prostoupený posvátnou bázní.

Toto je země, kde bude jednou královnou. Dej Bůh, aby jí byla hodna stejně

jako neznámého prince, svého manžela.

Starosta města Plymouthu s váženými konšely, všichni oděni doslavnostních, šarlatově rudých rouch lemovaných kožešinou, už na ni čekali a na uvítanou se jí hluboce klaněli.

„Vítejte, Vaše Výsosti!“ zvolal starosta zplna hrdla. „Vítejte v Anglii!“

„Děkuji vám, dobří mužové,“ odpověděla Kateřina jejich jazykem a kývla hlavou. Nacvičila si ta slova ještě na palubě lodi. Angličtinu sice mocneovládala a měla silný španělský přízvuk, ale byla odhodlaná si tu řeč osvojit.

Zástup zaburácel uznáním. Někteří lidé civěli s otevřenými ústy na tmavé maurské služebníky v jejím španělském doprovodu, ale většinou jen natahovali krky a navzájem se strkali, aby na svou novou princeznu lépe viděli. Kateřinu uvádělo do rozpaků, že její příjezd vyvolává takový rozruch, ačkoli dobře znala mínění svého otce, že by se anglický král měl pokládat zašťastného, že se mu podařilo získat pro syna španělskou nevěstu.

„Vaši Výsost by nemohli uvítat radostněji, ani kdyby byla spasitelem světa,“ zvolal jeden pán z Kateřinina doprovodu. Doňa Elvíra se zamračila. Muži by neměli princeznu oslovovat tak důvěrně. Avšak i přísnou dueňu vřelé přijetí její svěřenky potěšilo.

„Jeho královská Milost vás srdečně pozdravuje,“ ujal se opět slova starosta. „A těší se, že vás v Londýně osobně uvítá i s princem Arturem. Nyní však, když dovolíte, Vaši Výsost čeká velká oslava.“

Kateřina si připadala lehce dezorientovaná. Země se jí stále ještě houpala pod nohama. Nesměla však dopustit, aby to neblaze ovlivnilo dobrý dojem, kterým chtěla zapůsobit. „Poděkujte, prosím, za mě starostovi,“ obrátila se na dona Pedra Manriqueho, který uměl trochu anglicky. „Bude mi ctí být jeho hostem.“

Za jejími zády už se ozýval křik námořníků – posádka vykládala z lodi její výbavu. Hrabě de Cabra bedlivě sledoval muže vynášející na břeh truhlice, jež obsahovaly sto tisíc španělských korun – první splátku jejího věna. Jeho povinností bylo je za všech okolností střežit.

Starosta, který jen zářil a dmul se pýchou, s očividným potěšenímdoprovodil Kateřinu středem jásajících zástupů na hostinu, kterou pro ni město uchystalo. Její první dojmy z Plymouthu i jeho obyvatel ji trochu zaskočily.

16


Ve Španělsku byla zvyklá vídat bílé kamenné fasády domů obklopující

stinná vnitřní patia, ale tady stály namačkány na sebe pevné hrázděné domy,

z nichž některé – ty bohatší – měly v oknech lesklé kosočtvercové skleněné

tabulky a nad posledním patrem většiny z nich byly vidět doškové střechy

vyčnívající daleko nad úzké, přelidněné ulice. Chladný vzduch v rušném

přístavu prostupoval všudypřítomný pach ryb. Užasle zírala, jak ženy bez

okolků vítají vracející se námořníky polibkem na ústa – na veřejnosti! To by

ve Španělsku, kde ženy vedly téměř klášterní život a považovaly se za

šťastné, směly-li ze svých balkonů zahlédnout byť jen záblesk vnějšího

světa, nikdo nestrpěl.

V krásném domě, jemuž se tu říkalo Palác, se už mezitím shromáždil výkvět šlechty a významných osob Devonu. Všichni ti lidé nyní uctivě stáli u dlouhých stolů prohýbajících se pod tíhou pokrmů. Když Kateřina se členy svého doprovodu vstoupila do síně, hluboce se jí ukláněli. Pak serozezněly fanfáry a hodovníci odříkali modlitbu.

Kateřina sotva něco pozřela. Ještě pořád se jí trochu zvedal žaludek, jídlo vypadalo i chutnalo nezvykle a pro ni byl navíc problém dopravit cokoli do úst, neboť se jí stále pletl do cesty spuštěný závoj. Navíc jí bylo nepříjemné účastnit se hostiny s tolika neznámými muži, kteří ji zvědavě okukovali, protože ve Španělsku se soukromí vysoce urozených dívek přísně střežilo. Takhle to ale očividně v Anglii chodí, říkala si, a ona si na to bude muset zvyknout. A tak prostřednictvím svého komorníka odpovídala nakomplimenty ze všech stran a usilovně se snažila být zdvořilá. Nezapomínala, jak její matka vždy a za všech okolností dbala, aby se lidé jakéhokoli postavení cítili v její přítomnosti příjemně. Když pak nastal čas, aby se s laskavými obyvateli Plymouthu rozloučila, věděla, že si ji oblíbili pro ni samu a nikoli proto, kým je.

Její nejnaléhavější potřebou bylo vzdát díky Bohu za šťastné přistání v Anglii. Na odchodu z Paláce se proto otázala, zda by tu v okolí mohla navštívit nějaký svatostánek. Starosta ji ochotně zavedl do chrámu svatého Ondřeje, kde pro ni drobný, obtloustlý a nemálo rozrušený kněz odsloužil mši. Klečela, naplněna nezměrnou radostí, a modlila se k Všemohoucímu, aby na ni nedopadla jeho zloba za utajený hřích, který v jejím zájmu spáchali jiní, a aby ve zbytku Anglie pořídila stejně dobře jako v Plymouthu.

Před kostelem už na ni čekala koňská nosítka obklopená jízdou devonských šlechticů připravených doprovodit její dvůr do Exeteru, kde se měl té

17


noci ubytovat. Kateřina by ráda zůstala v Plymouthu a odpočívala, alestarosta předal doně Elvíře list od doktora Puebly, v němž stálo, že anglický

král touží spatřit princeznu co nejdříve a načekal se už dost dlouho, takže

ona i její lidé musí co nejrychleji spěchat na severovýchod do Londýna.

Nasedla tedy do nosítek, a když se pohodlně uvelebila v hedvábnýchvyšívaných polštářích, nařídila doňa Elvíra, která uměla dobře anglicky,zatáhnout kožené závěsy v okénkách, neboť španělská etiketa velela, že dokud

nebude královská nevěsta vdaná, nikdo jí nesmí pohlédnout do tváře.

Kateřině se nedařilo usnout. Korouhvička na věži mariánského kostela,

který stál hned vedle exeterského děkanství, vytrvale skřípala a vrzala, až

Kateřina poslala sloužícího, aby si stěžoval. To ale nebyl jediný důvod jejího

bdění. Po pouhých dvou dnech, jež strávila v této cizí zemi, se přistihla, jak

pláče do polštáře, naplněna nepřemožitelnou touhou být zase doma veŠpanělsku a vídat se s matkou. A když pomyslela na to, jak se asi musí cítitkrálovna Isabela, když teď od ní odešlo i poslední z jejích dětí, rozplakala se

ještě víc. „Madre, madre!“ štkala.

Kam až její paměť sahala, byla matka v jejím životě rozhodující osobou, třebaže ji často zaměstnávaly státní záležitosti a války. Španělsko stovky let okupovali Maurové, ukrutní a barbarští nevěřící spřažení s ďáblem. Kateřinu pronásledovali v jejích dětských snech a děsili ji podobně jako ElRoba-Chicos – zloduch, který prý odnáší děti v pytli.

Příběhy o vládcích křesťanských království španělského poloostrova, kteří po dlouhá staletí chrabře bojovali proti Maurům a svou zemi jim kousek po kousku vyrvali zpět, sála Kateřina už s mlékem své kojné. Vyprávěli jí i tom, jaká to byla sláva, když se její otec, aragonský král, oženil s její matkou,kastilskou královnou, čímž tito dva panovníci spojili pod svou vládou celéŠpanělsko. Oba horlivě usilovali o vyhnání Maurů ze země a v roce 1492 jim konečně padlo do rukou i poslední království nevěřících, Granada.

Kateřině bylo tehdy šest let, ale jasně si pamatovala, jak s rodiči, bratrem Janem i sestrami překročila řeku Vega a naplněna posvátnou bázní hleděla upřeně před sebe, kdy uvidí veliký stříbrný kříž krále Ferdinanda vztyčený na vrcholu strážní věže paláce Alhambra a vedle něj španělskou královskou standartu. To byl signál, že královský průvod může vstoupit do města. Nikdy nezapomene na výkřiky „Za krále Ferdinanda a královnu Isabelu!“, které se linuly z hrdel stovek rozradostněných diváků, anebo na otce

18


a matku, jak padli na kolena, aby vzdali díky Bohu, že jim dopřál takslavného vítězství.

Poté žili všichni královští sourozenci spolu – smutná Isabela, vždy včerném vdovském šatu a truchlící pro krále Alfonse Portugalského, který byl jejím manželem pouhých sedm měsíců, než si ho po pádu z koně vzala krutá smrt; asturský princ Jan, hýčkaný dědic trůnu – „můj andílek“, jak muříkávala matka; výbušná Johana, největší kráska v rodině, vášnivá a toužící stát se nevěstou; povolná Maria a nejmladší ze všech, Kateřina. Byly to šťastné roky. Kateřina i její sestry žily po dobytí Granady v Alhambře. Pro děti byla stará pevnost magickým místem a ony nic nemilovaly víc nežprozkoumávat stará palácová křídla s jejich hýřivě barevnými dlažbami apodivuhodnými maurskými arabeskami, pohodlné pavilony, klenutá patia i vodní zahrady s jezírky a chladivými fontánami v místech, kde mívali kalifové svoje harémy. A z oken paláce Generalife, kam se kdysi sultáni uchylovali na léto, bývaly úchvatné výhledy na pohoří Sierra Nevada.

Křesťanské princezny jen zřídkakdy opouštěly svůj slunný domov a výjimku představovaly jen velké státní oslavy, na nichž se vyžadovala jejich přítomnost. Kateřina palác opouštět ani netoužila. Kdykoli si teď vzpomněla na ty dlouhé, lenivé dny v Alhambře, kdy se budoucnost zdála tak vzdálená a jí stačilo jen hrát si na nádvořích nebo se uchýlit ke studiu, znovu se rozplakala. Je smutné, uvědomí-li si člověk, jak byl šťastný, až když je jeho štěstí minulostí!

Královna Isabela, která byla přesvědčena, že princeznám prospěje dobré vzdělání, jmenovala Kateřininým preceptorem zbožného AlessandraGeraldiniho. Naučil ji číst a psát, vštípil jí znalost latiny i starověkých klasiků a dal jí knihy s náboženskou tematikou, aby si vybrousila ducha a osvojila ctnost. Teď s ní přijel do Anglie jako její kaplan. Od své dueni se naučila vyšívat a tančit a poznala všechny taje španělské výšivky. Dopustila by se hříchu pýchy, kdyby o sobě tvrdila, že toto umění skvěle ovládá, ale nedalo se popřít, že se v něm velmi dobře vyzná.

Období kolem jejího sedmého roku bylo fascinující. Nedlouho po pádu Granady se do Španělska vrátil Kryštof Kolumbus se zprávou, že zaAtlantským oceánem objevil nový svět. Jeho plavbu financovala královna Isabela a právě na španělský dvůr přivezl tento muž zlato i domorodce, jichž se na své cestě zmocnil. Cizokrajně odění divoši tmavé pleti však vypadali nemocně a vyděšeně – nebozí pohanští tvorové. Kateřině se líbili spíš krásní ptáci

19


a rostliny, které jí Kolumbus ukazoval. Oči mu přitom plály, jako by doufal

v mnohé další plavby. Její učitel jí pak působivými slovy vysvětlil, jak nesmírný

význam objev Kryštofa Kolumba má, neboť když teď východní Středomoří

ovládají Turci, je životně důležité najít nové obchodní trasy, které by obnovily

spojení na východ. A jednoho dne, řekl jí otec Alessandro s pohledem zasněně

upřeným do dálky, se snad do tohoto krásného nového světa podívá i on sám.

Než došla řada na ni, musely se provdat a opustit domov všechnyKateřininy starší sestry. Bylo jí deset, když celá nedočkavá odjela do Flander Johana, aby se tam provdala za arcivévodu Filipa Sličného, vévodu Burgundského. Od té doby byl rodinný život v Alhambře o poznání klidnější. Infantka Isabela toužila vstoupit do kláštera a utopit svůj žal v modlitbách, ale král Ferdinand o tom nechtěl ani slyšet a vypravil ji zpátky doPortugalska, kde se provdala za nového krále Manuela, bratrance svého zesnulého chotě. Tři léta nato už ale byla mladá Isabela mrtvá, Maria provdaná za jejího ovdovělého manžela a Kateřina zůstala doma sama.

To všechno se odehrálo nedlouho po velké tragédii, která její rodpostihla. Od té doby stále ještě truchlila pro svého krásného, rytířského bratra Jana, který zemřel před čtyřmi lety v rozpuku mládí – v pouhých devatenácti letech. Žal jejích rodičů pro jejich andílka byl neutišitelný. Křehký Jan byl krátce ženat s temperamentní mladou Markétou Rakouskou, sestrouarcivévody Filipa, a Kateřině se doneslo, že zemřel v důsledku přílišného vypětí v manželském loži. Dost dobře nechápala, co to znamená, ale bolestně si uvědomovala – stejně jako každý jiný ve Španělsku –, že země zůstala bez mužského dědice a dalším v nástupnické linii je nyní nervově labilní a nešťastná Johana, která byla už od dětství vrtošivá a jíž manžel svýmivěčnými zálety proměnil život v peklo.

Královna Isabela v těch letech zestárla, usoužená strastmi a žalem. Její kdysi hebká pleť jako by napuchla a zbrázdila se vráskami, její modrozelené oči pohasly samým smutkem. Pro Kateřinu však její zbožná matka zůstávala dokonalým vzorem křesťanské královny. Někteří lidé tvrdili, že ženy by neměly vládnout a poroučet mužům, ale Isabela je všechny vyvedla z omylu. Nejenže energicky spravovala svoje království, ale velela i vojskům a vedla je do boje; a nezastavila ji ani její ženská křehkost. Kateřina se dozvěděla, že matka porodila její sestru Marii během tažení proti Maurům a po pár dnech odpočinku už byla opět v sedle.

Isabela měla popravdě jen málo času, který by mohla věnovat rodině, ale

20


své děti vždy milovala. Soustavně pečovala o jejich blaho, a kdykoli mohla,

osobně dohlížela na jejich vzdělávání. Vždy za nimi pevně stála, zatímco

jejich prohnaného otce Ferdinanda, jemuž šlo především o vlastní prospěch,

zajímaly pouze výhody, jež mu jeho děti mohou přinést. Kateřina byla

vychována v úctě a poslušnosti k otci, ale nemilovala ho, tak jako milovala

matku. Isabela byla pro ni vším a Kateřina byla odhodlána řídit se ve všem

všudy jejím příkladem.

Dojalo ji proto, když jí matka krátce před rozloučením (Bože, dej, ať to není navždy, modlila se Kateřina) řekla: „Ty, Catalino, se mi ze všech mých dětí nejvíc podobáš. Kéž bys byla v životě šťastnější.“ A Kateřina si v té chvíli byla jista, že tomu tak bude, jestliže ji budou provázet matčiny modlitby.

Nechtěla myslet na okamžik, kdy si budou muset říct sbohem. Tolikrát své loučení odložily, až si pomalu začínala myslet, že k němu nikdynedojde. Pak ale nevyhnutelně přišel onen obávaný den, kdy před matkounaposledy poklekla, aby přijala její požehnání, a kdy ji naposledy pozvedly její milující ruce a sevřely ji v objetí. Při vzpomínce na to se znovu rozplakala steskem.

Té noci měla u ní službu dvorní dáma Francesca de Cáceres. Spala na pryčně u Kateřininých nohou, tmavé kučery rozhozené po polštáři.Probudila se, posadila se a protřela si své mandlové oči.

„Výsosti? Co je? Proč pláčete?“

Kateřina neměla Francesku ani zdaleka tak ráda jako Mariu, alepotřebovala se někomu svěřit.

„Asi se mi stýská po domově,“ řekla, popotáhla nosem a snažila seuklidnit. „Francesko, chybí ti matka?“

„Jistě, Výsosti,“ odpověděla Francesca. „Myslím, že by bylo nepřirozené, kdyby mi nechyběla.“

„Myslíš, že své matky ještě někdy uvidíme?“ zeptala se Kateřina.

„Teď možná nějakou dobu ne, Výsosti. Ale princ Artur třeba jednoho dne zatouží navštívit Španělsko anebo si královna Isabela bude přát podívat se do Anglie.“

Kateřina si smutně pomyslela, že nic z toho není příliš pravděpodobné. Nevzpomínala si, že by její matka někdy opustila Španělsko. A znovu se jí zmocnila potřeba být s ní. Jestli to se mnou půjde takhle dál, pomyslela si, tak se nejspíš zblázním. Její babička byla šílená – ještě se dobře pamatovala, jak jednou navštívili starou královnu Isabelu na ponurém hradě Arévalo

21


a jak ji slyšela mluvit o tom, že ji pronásledují duchové. Pro mladičkouCatalinu to byl děsivý zážitek, na který nikdy nezapomněla. A o její sestře Johaně

se teď proslýchalo, že je stále nevyrovnanější, propadá záchvatům zuřivosti

a napadá dámy u vlámského dvora jenom proto, že na nich náhodou ulpíFilipův zrak. Dobrý Bože, dej, ať neskončím jako ona, modlila se tiše Kateřina.

V duchu se přiměla myslet na prince Artura. Celý svůj život o němuvažovala jako o svém manželovi, třebaže byli oddáni v zastoupení teprve přede dvěma lety a pak znovu před rokem – jen pro jistotu, že spojenectví je nezvratné. Král Jindřich VII. teď chystal státní banket a svatební oslavy tak velkolepé, že podobné Anglie ještě nezažila, přestože na něho její rodiče naléhali, ať se ve svých výdajích mírní, protože nechtěli, aby jejich dcerazpůsobila království, které se má stát jejím domovem, jakoukoli ztrátu. Král však trval na svém a Kateřina snadno uhodla proč. O toto manželství usiloval proto, aby zpečetil svou svrchovanost, neboť své království získal právemdobyvatele a nyní potřeboval odlesk slávy mocného Španělska, aby legitimitu toho titulu upevnil. Obrovské částky vynaložené na oslavy jejího příjezdu jsou tedy jen nepatrnou cenou za uznání ze strany Ferdinanda a Isabely.

Věděla, jaké starosti jejímu otci dělalo, že anglický král nesedí pevně na svém trůnu. Jindřich sice v bitvě u Bosworthu porazil krále Richarda, ale do Španělska se doneslo, že v zemi zůstalo ještě mnoho příbuzných mrtvého panovníka, kteří by si mohli činit nárok na korunu nebo se jí zmocnit v boji. A objevili se i pretendenti, kteří se pokusili Jindřicha z trůnu sesadit.Ferdinand však Kateřinu předešlého roku ujistil, že v Anglii nezůstala už ani kapka sporné královské krve, jež by mohla Jindřicha ohrozit. Nechtěla se domýšlet, co to znamená, a snažila se to vypudit z hlavy. Nedokázala však zapomenout, co všechno se proslýchalo o způsobech, kterými si Jindřich Tudor svůj trůn zajistil...

Znovu pomyslela na Artura, jaký asi bude. Portrét zobrazoval růžolícího mladíka s očima jako štěrbiny, těžkými víčky a našpulenými rty. Vypadal tak mladě, tak zženštile a úplně jinak, než jak si představovala vznešeného hrdinu, o jakém lidé mluvili. Avšak portréty často lžou. Koneckonců stejně jako lidé, našeptával jí její vnitřní hlas.

Neposlouchala ho a nevěnovala mu pozornost. Tohle byly noční představy a ráno bude všechno vypadat jinak. Korouhvička už naštěstí ztichla, Francesca sotva slyšitelně pochrupávala a Kateřina se rozhodla, že učiní totéž. Otočila se, pevně zavřela oči a snažila se myslet pouze na příjemné věci.

22


V Dogmersfieldu byla Kateřina už tak promrzlá, že se nedokázala přestat

třást. V horní komnatě biskupského paláce hořel v krbu obrovský oheňšlehající až do komína a ona si k němu nechala přistavit stůl, aby si mohla

v teple opisovat anglické věty, ale zatímco z jedné strany, z té obrácené

k ohni, jí bylo příjemně, zbytek těla měla na kost prokřehlý. A když ji

potřeba donutila vstát a použít prevét, který se nacházel ve výklenku vprotějším rohu místnosti, rozjektaly se jí zuby zimou. Teplo z krbu nestačilo

prohřát kamenné zdivo. Se vší rozhodností se hlásila přicházející zima a ona

se víc než kdy dříve snažila netoužit po návratu do teplého Španělska. Jak

jen vydrží dlouhé měsíce toho studeného, lezavého počasí?

V ložnici s vysoko plápolajícím ohněm bylo jen nepatrně tepleji. Maria jí rozšněrovala šat a právě jí odestýlala lože, když zdola zaslechly hlasitýklaot velkého množství koňských kopyt dopadajících na kamennou dlažbu. Všude zavládl čilý ruch a shon a poté k nim dolehl zlostný mužský hlasrozléhající se ozvěnou.

O pár minut později vtrhla do ložnice doňa Elvíra. Obvykle přísnou tvář měla zrudlou rozčilením a její vzpřímená postava se ježila vzteky. Prudce oddechovala.

„Je tu král s princem Arturem,“ oznámila ochraptělým hlasem. Kateřina se zachvěla vzrušením, ale doňa Elvíra si toho nevšímala. „Jeho Veličenstvo se chová nemístně!“ soptila. „Řekli jsme mu, že Vaše Výsost už se odebrala na lože, ale on prohlásil, že vás chce vidět. Pověděla jsem mu, že vy se teď s nikým setkat nemůžete, že to není vhodné, ale on mě jenom zpražilpohledem, jako bych vás chtěla před ním schovávat.“

Dost na tom, že se král rozzlobil. Ještě horší bylo zjištění, že úsudek doni Elvíry vůbec není tak bezchybný, jak Kateřina odjakživa věřila. Měla pocit, jako by se jí náhle pod nohama rozkývaly samotné základy jejího světa.Urazit krále hned při prvním, životně důležitém setkání bylo prostě nemyslitelné. Její budoucnost ležela v jeho rukách. On tu byl všemocný, jak měla právě ona ze všech lidí na světě nejlepší možnost vědět. Co si doňa Elvíra myslí?

„Jestli to Jeho Veličenstvo nařizuje, tak za ním musím jít,“ řekla. „Mario, zašněruj mě, prosím.“

Maria vykročila a chystala se uposlechnout, ale doňa Elvíra ji zlostným gestem zarazila.

„Vaše Výsost zůstane tady!“ prohlásila rezolutně, očividně šokovánaneče>23


kaným vzdorem své svěřenky. „Tenhle anglický král je neurvalý neotesanec.

Vzdor všemu, co jsem měla podle vaší královské matky očekávat, nemá

vůbec žádnou úctu ke španělským zvyklostem! Chtěl po mně, abych mu

vysvětlila, proč nechci dovolit, aby se s vámi setkal, a když jsem mu to řekla,

tak se zeptal: ,Co je s princeznou? Je snad škaredá nebo chromá?‘ Výsosti,

jen s velkým sebezapřením to po něm opakuji, ale měla byste to vědět.“

Situace se každým okamžikem vyhrocovala. Doňa Elvíra si musíuvědomit, že jsou v Anglii a ona nemůže za každou cenu trvat na španělském ceremoniálu. Hrozilo, že duenina nesnesitelná pýcha zmaří výsledekdlouhých let trpělivých a zdvořilých diplomatických jednání.

„Řekla jsem mu, že ve Španělsku musí být mladá dáma zahalená, když ji představují nějakému muži,“ pokračovala. „A zopakovala jsem mu, že už jste se odebrala na lože. Víte, co mi na to odpověděl?“

Kateřiny se zmocnila úzkost.

„Prohlásil, že tohle je Anglie a že se na vás podívá, i kdybyste třeba ležela v posteli. Hanba! Přijeli jsme mezi barbary!“

„Tak dost, doňo Elvíro!“ zarazila ji Kateřina pevně. „Král je můj tchán a tohle je jeho království. Jsme povinny uposlechnout jeho rozkazů adodržovat anglické obyčeje. Snažně vás prosím, nemyslete si o mně nic špatného, ale musím učinit, jak nařizuje.“

Doňa Elvíra se na ni podívala, jako by ji právě uštkla zmije. Na okamžik zavládlo napjaté ticho a potom dueňa prohlásila: „Nejsem hlupák, Výsosti. Neměla jsem odvahu se s ním dál přít, ani trvat na slušném chování, a tak jsem mu řekla, že Vaši Výsost vidět může. Neměla jsem na vybranou, jak správně říkáte. Mario – zašněruj ten šat a přines závoj.“ Když taktoobnovila svou autoritu, vzala do ruky hřeben a začala jím nepříliš šetrněrozčesávat Kateřininy vlnité, zlatavě rusé vlasy sahající jí až do pasu.

Kateřina stála, trpělivě vše snášela a prohlížela se v zrcadle. Ať si dueňa říká, co chce, požádá-li ji král, aby sňala závoj, udělá to. Matka se o tom určitě dozví – doňa Elvíra je v psaní zpráv neúnavná –, ale Kateřina věřila, že to pochopí. Isabela by jistě chtěla, aby se královu přání podvolila. Dlouzehleděla na svůj obraz v zrcadle a srdce jí prudce bušilo. Ještě stále se chvěla – a nejen chladem ve své komnatě. Mohla jen doufat, že se bude králi i princi Arturovi líbit. Půvabná, oválná tvář; rozhodná a drobná brada; něžné šedé oči, jemné rty a jasné líce.

„Bude-li Jeho Veličenstvo trvat na tom, abyste sundala závoj, Výsosti,

24


pamatujte, co jsem vás učila o pohledu očí,“ pronesla upjatě doňa Elvíra.

„Mějte je cudně sklopené, jak se sluší na ctnostnou pannu! Nezvedejte je.“

Kateřina byla v mžiku hotová, závoj na hlavě. Maria po ní ještě hodila spikleneckým úsměvem a vzápětí už sbíhala po schodech dolů poklonit se králi a pozvat jej nahoru do komnaty své paní.

Už za malou chvíli, za pouhý okamžik, stane Kateřina tváří v tvář osudu. A hle, do její komnaty vchází uhlazený hrabě de Cabra, úslužně se uklání a spolu s ním se ve dveřích objevuje vysoký muž středního věku v jezdeckém úboru, kožených holínkách a zahalený do teplého, huňatého pláště. Má ostře řezanou tvář, výrazný orlí nos a šedivějící, světle hnědé vlasy, jichž na jeho kožešinovém límci leží poskromnu. Svýma bystrýma očima si ji téměř lačně prohlíží. Nádherné kožešiny a sametový baret zdobený drahými kameny dosvědčují, že to je beze vší pochybnosti Jeho Milost král Jindřich VII. Anglický, první panovník z rodu Tudorovců. Kateřina padla na kolena a členové jejího doprovodu následovali jejího příkladu.

„Vítejte v mém království, princezno Kateřino,“ promluvil král, a zatímco hrabě de Cabra překládal, vykročil, vzal ji za ruce a pozvedl ji na nohy. Měl vysoký, nicméně mužný hlas, téměř melodický. Řekli jí, že po otci mu v žilách koluje velšská krev a Velšané jsou proslulí svou láskou k hudbě.

Než stačila odpovědět, král její ruce pustil, zvedl jí závoj – a usmál se.

„Královští vyslanci nelhali,“ pronesl viditelně potěšen. „Slyšel jsem už mnohé o bohatství Španělska, ale tady je jeho největší poklad. Vaše Výsost je zde dvojnásob vítána pro svou krásu i půvabnou tvář.“ A než stihl don Pedro Manrique jeho slova přeložit, pozvedl její ruce ke rtům a políbil je.

„Děkuji, Vaše Milosti,“ odříkala Kateřina větu, kterou si předem nacvičila. A bez ohledu na doňu Elvíru s její kamennou tváří si dodala odvahy a usmála se.

„Říkali mi, že vůbec nevypadáte jako typická Španělka,“ pokračoval král. „Soudě podle vašich rusých vlasů patříte do rodu Lancasterů jako já a Artur. U všech všudy, vypadáte stejně anglicky jako my! Příbuzenství je zjevné, neboť všichni pocházíme z Jana z Gentu a krále Eduarda III.! Nemohl jsem pro svého syna vybrat vhodnější nevěstu.“

„Na svou anglickou královskou krev jsem nesmírně pyšná,“ proneslaKateřina španělsky. „Jmenuji se po své prababičce Catalině z Lancasteru.“

„Gentově vlastní dceři! Výborně, výborně. Ale nedovolte starci, aby vás zdržoval od setkání s vaším manželem!“ prohlásil král rozverně, o krok

25


ustoupil a za jeho zády se objevil mladík stojící ve dveřích a obklopený

několika urozenými pány.

Kateřininou první reakcí byl úlek, ačkoli si dala záležet, aby se nepřestala usmívat. Byl to chlapec z portrétu, jen o trochu starší, a přece jiný. Princ Artur byl vysoký, měl kaštanově hnědé vlasy jako jeho otec a sebejisté vystupování obvyklé u těch, kdo se narodili jako princové, ale jeho vyhublost nedokázalozakrýt ani teplé cestovní oblečení. Doslova na něm viselo. A i při svitu svíceKateřina viděla, že jeho tváře vůbec nejsou růžové, nýbrž bílé s narudlými skvrnami.

Znovu poklekla. Artur se na ni nejistě usmál, dvorně se jí uklonil a zvedl ji ze země. Ruce měl studenější než ona. Potom se sklonil a lehce se dotkl svými rty jejích, tak jak to viděla dělat lidi v Plymouthu. Už jí řekli, že v Anglii je to zvykem. Na doňu Elvíru se neodvážila ani podívat.

Artur se jí latinsky zeptal, zda měla příjemnou cestu. Hlas měl slabý a melodický. Ujistila ho týmž jazykem, že ano.

„Všude v Anglii se mi dostalo vřelého přijetí,“ dodala.

„Slyšel jsem, že loď Vaší Výsosti málem ztroskotala,“ řekl Artur. „Všichni jsme se vylekali a velmi se nám ulevilo, když došla zpráva, že jste ve zdraví přistála.“

„Bylo to hrozné,“ připustila Kateřina a pohlédla mu do obličeje v naději, že zahlédne jiskřičku vřelosti, jakýkoli náznak toho, že mu připadá přitažlivá.

„Nu, teď jste tedy zde,“ odpověděl Artur. Rozpačitě se na sebe usmáli, protože si v danou chvíli už neměli co dalšího říct. Zachránil je král, který poslal pro víno, aby toto šťastné shledání zapili, a rozhovořil se ovelkoleých svatebních oslavách, jež chystal.

Artur mluvil málo. Třebaže se zdvořile optal, zda je pohodlně ubytována a co si myslí o anglickém jídle, a choval se k ní pozorně, Kateřinuznervózňovala jeho odtažitost. Ve srovnání se srdečným uvítáním krále Jindřicha se k ní její manžel choval vlažně. Musela myslet na dopisy, které jí posílal a v nichž ji ujišťoval, že se už nemůže dočkat jejího příjezdu. Bylo až k nevíře, že je psal on. Srdce se jí sevřelo úzkostí. Zklamala ho snad?Necítila v něm žádnou vášeň, nic z vřelých citů, jaké své nevěstě od první chvíle projevoval její bratr Jan. Zato však v Arturovi vycítila něco, co odhalila, byť se zpožděním, i u Jana – příznaky podlomeného zdraví. Artur opravdu vypadal tak nezdravě, až se začala obávat, že má nějakou hroznou nemoc. A přece to byl mladý muž, jehož byla povinna milovat jako svého manžela. Matka jí řekla, že je jen na ní, aby si získala jeho lásku.

26


„Musíte být po cestě velmi unavený, můj pane,“ řekla a ihned ji napadlo, že latina působí dost nabubřele, a tak si v duchu předsevzala, že se conejrychleji naučí anglicky. „Je zima a země je pro jízdu na koni tvrdá.“

„Jsem promrzlý až do morku kostí, Vaše Výsosti,“ přiznal Artur. „Anglie vám musí po Španělsku připadat velmi chladná.“

„To ano, ale už jsem si ji zamilovala,“ odpověděla Kateřina. Nebyla to tak docela pravda, protože během své dlouhé cesty z ní z uzavřených nosítek viděla velmi málo, pouhé záblesky, když se poodhalily závěsy – ale říci to bylo diplomatické, a dá-li Bůh, bude to pravda. „Pojďte blíž k ohni, můj pane,“ navrhla. Neušlo jí, jak král s potěšením sleduje, že spolu míříkomnatou ke krbu. Artur přijal sklenku vína, lokl si a rozkašlal se.

„Netrápí Vaši Výsost nic?“ zajímala se Kateřina.

„Jen zimní nastuzení, nic víc,“ odpověděl a znovu se rozkašlal.

„Pak tedy doufám, že vám brzy bude lépe,“ pronesla vesele.

„Vaše Výsost je nesmírně laskavá,“ řekl Artur. „Odpusťte, že jsem vás neuvítal tak vřele, jak bych měl. Vyčerpala mě jízda do Easthampsteadu, kde jsem měl sraz se svým královským otcem, a odtud zase zpět. Brzy se snad trochu vzpamatuji a budu vám, doufám, lepším společníkem. Opravdu jsem rád, že jste tady.“ Začervenal se a Kateřina k němu ihned pocítilasymatie. Očividně si spletla únavu a možná i plachost s lhostejností. Svět se náhle opět zhoupl. Všechno je na dobré cestě. Než se všichni odebrali na lože, byla půlnoc. Kateřina se skvěle bavila. Na královu žádost povolala své hudebníky, aby jemu i Arturovi zahráli, a za velebných zvuků hobojů a pozounů tančila se svými dámami pomalé,vznešené pavaniglie, kde je každý krok na dvě doby. Artur, který po víně a zákuscích maličko pookřál, se toužil zapojit, a tak ho se svými dámami naučila elegantní baja. A když jim pak všichni zatleskali, pozvedl její ruku

ke rtům a políbil ji.

Následujícího rána už vypadal při loučení o něco lépe.

„Sbohem, má paní,“ řekl. Stále mluvil latinsky. „Těším se, až vás zaseuvidím v Londýně.“ A sklonil se, aby jí políbil ruku. Pak se jeden druhému

uklonili a on odešel za svým otcem a jeho družinou. V hloubi srdce se za

něj, toho nebohého, hubeného a chorého chlapce, modlila, aby mu Pánbůh

vrátil zdraví.

27


Kapitola 2

1501

Brzy se už budou blížit k Londýnu. Dnes večer se ubytují na noc vKingstonu a nazítří v paláci canterburského arcibiskupa v Lambethu, kousek na

jih od velké řeky Temže. Stále se drželi jejího toku a postupovali jemnězvlněnými pahorky hrabství Surrey. Zimní krajina byla pustá a nebezachmuřené s náznakem sněhu ve vzduchu. Kateřina, zachumlaná ve svýchnosítkách do kožešin, které ji lechtaly na bradě, netoužila po ničem jiném, než

aby se už konečně aspoň trochu ohřála.

Vtom zdáli zaslechla dusot velkého množství koní. Jezdci se blížili.Kateřina vykoukla škvírou v kožených závěsech a uviděla, že všichni – vpravdě celá armáda – jsou oděni v červeno-černém stejnokroji a v jejich čele jedou dva nádherně odění páni: mladý muž a chlapec. Oba seděli pyšně a zpříma v sedlech. Když se přiblížili, mladý muž – okázale nastrojený a dosti při těle, v sametovém plášti lemovaném sobolinou – pokynul ostatním, aby zastavili.

„Pánové, hledáme princeznu z Walesu,“ zavolal. „Jeho Milost král nás poslal, abychom její družinu doprovodili do Lambethu.“

„Tady jsem,“ zvolala Kateřina a roztáhla závěsy v nosítkách, zatímco hrabě de Cabra přispěchal, aby překládal.

Muž i chlapec ihned sesedli z koní, smekli čapky s peřím a poklekli do prachu cesty.

„Edward Stafford, vévoda z Buckinghamu, k vašim službám, má paní,“ květnatě zvolal okázale oděný mladý muž. „A mám tu čest představit vám prince Jindřicha, vévodu z Yorku, králova druhorozeného syna.“

Kateřina sklouzla pohledem k chlapci, který klečel vedle něho. Byl to statný hoch s plnými růžovými tvářemi. Oči měl jako štěrbiny a rty podobné těm Arturovým, ale tady veškerá podobnost končila. Tam, kde byl Artur bledý a hubený, byl jeho bratr podsaditý a kypěl zdravím; dokonce i vkleče z něho sálala vitalita a sebejistota. Nebylo pochyb, že je princ.

Kateřina oba požádala, aby povstali, a neuniklo jí, že roucho princeJind>28


řicha je nádherně šarlatové a lemované hermelínem. On sám se na nizeširoka usmíval, drzoun jeden nezvedený!

„Vítejte v Anglii, Vaše Výsosti,“ řekl. Hlas měl ještě nezmutovaný, a přece z něj bylo cítit autoritu. „Můj bratr princ vám posílá pozdravení a pověřil mě, abych vám vyřídil, že netrpělivě počítá dny, které vám zbývají do svatby.“ Smělý pohled prince Jindřicha svědčil o tom, že být na bratrově místě, počítal by ještě netrpělivěji. Jak starý je ten hoch? Určitě nemůže být o pět let mladší než Artur, jak jistojistě kdesi zaslechla. Chová se, jako by mu bylo šestnáct, a ne pouhých deset.

„Jen co si Vaše Výsost udělá v nosítkách pohodlí, odvedeme vás doKingstonu,“ promluvil znovu vévoda z Buckinghamu. „Blíží se noc a vy budeteneochybně vděční za teplé přístřeší. Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat.“

Kateřina poděkovala, zatáhla kožené závěsy a znovu se uvelebila vkožešinách. Pomyšlení na prince Jindřicha ji lehce znervózňovalo. Byl to hezký chlapec s nepopiratelným kouzlem a i za tak krátkou chvíli, kdy sivyměňovali zdvořilosti, zcela ovládl situaci. Artur byl naopak rezervovaný aostýchavý a ona nedokázala přestat myslet na to, jak jinak by možná všechno probíhalo, kdyby byla zasnoubená s jeho bratrem. Prožívala by více vzrušení? Větší bázeň? Připadala si nevěrná, jen když na to pomyslela. Jak ji může něco takového napadat u desetiletého dítěte? Přesto nebylo těžké vidět v chlapci budoucího muže. A se znepokojením si uvědomovala, jak snadno by mohl svého staršího bratra Artura zastínit. Dej Bůh, ať princ Jindřich není příliš ctižádostivý. Kateřina stála tak klidně, jak jí vzrušení dovolovalo, zatímco ji doňa Elvíra a její dvorní dámy upravovaly k slavnostnímu vjezdu do Londýna. Samy už byly oblečené do nádherných španělských rób ozdobených zlatými šperky a výšivkami a teď své paní pomáhaly vstoupit do spodničky vyztuženéželeznými obručemi. Poté jí zašněrovaly kytlici, jak nejtěsněji to šlo, a přes ni jí navlékly těžký sametový šat se zvonovými rukávy a širokou nabíranou sukní.

Kateřina se kritickým zrakem prohlížela v zrcadle a zachytila Mariin pohled. Její přítelkyně se nenápadně usmívala.

„Vypadám v tom širší než delší. Na takové oblečení jsem moc malá. Proč si nemůžu vzít anglické šaty?“

Doňa Elvíra byla v šoku. „Protože jsou nepatřičné, Výsosti!“ opáčila ostře. Netajila se svým pohoršením nad anglickými dámami v hluboce vystřižených,

29


přiléhavých oděvech bez vyztužených spodniček. „A tenhle šat vám vybrala

vaše královská matka. Byl ze všech nejdražší!“ Doňa Elvíra měla mizernou

náladu. Faldy podbradku se jí jen třásly. Už prohrála boj o nosítka. Kateřina

si prosadila, že pojede Londýnem na koni, aby ji lidé viděli. Trvala na tom

a nedala jinak – ale doňa Elvíra byla odhodlaná obnovit svou autoritu.

„A tohle si taky musíte vzít!“ nařídila. „Tohle“ byl malý klobouček splochým dýnkem a širokou krempou podobný kardinálskému klobouku. Dueňa ho posadila Kateřině na hlavu přes zdobný benátský čepec a uvázala jí ho pod bradou šňůrkou ze zlaté krajky. Nikdo se díkybohu nezmínil o závoji.Listoadová obloha byla naštěstí jasná a nebyla ani moc velká zima. Kateřina si pomalu zvykala na anglické podnebí a usoudila, že jízdu městem zvládne bez pláště. Chtěla pro obyvatele Londýna vypadat co nejlépe. Bude to její velký den. Král, královna ani princ Artur při něm nebudou hrát žádnou oficiální roli.

Členové Kateřinina španělského doprovodu – preláti, hodnostáři, grandi i rytíři, všichni na její počest bohatě odění – utvořili před velkými vraty Lambethského paláce dlouhý průvod. Venku už na ni čekal kůň v překrásné čabrace veselých barev a s nádherným sedlem. S pečlivě váženou důstojností zůstala stát vedle něj. Směrem k ní vykročil ošklivý, přihrblý a drobnýčlověk s řídkým plnovousem, nosem jako skoba a v plášti ze žlutého damašku. Doňa Elvíra jí ho škrobeně a s přezíravým výrazem ve tváři představila jako doktora de Pueblu. Doktor se hluboce a neobyčejně zdvořile uklonil aKateřina mu podala ruku k políbení. Jako vyslanec jejího otce u dvora králeJindřicha se o tento den velmi zasloužil – možná víc, než kdy dokážedohlédnout. Zajímalo by ji, jak dalece byl účasten zákulisních dohod, které tento sňatek umožnily. Nepochybně má svá tajemství. Přesto nebylo pochyb, že složitá jednání vedl i završil dovedně, a tak předpokládala, že by mu měla být vděčná. A co víc, litovala ho, že je tak zmrzačený a nepřitažlivý, adoufala, že to není důvod, proč se dueňa proti němu tak zatvrdila.

„Budu Vaši Výsost doprovázet,“ řekl Puebla. Tu poctu si zasloužil.

Jakmile Kateřina nasedla a drobný, nahrbený doktor se s jistými obtížemi vyškrábal na svého hřebce, dal se průvod slavnostně do pohybu a ujížděl podél řeky do Southwarku. Puebla Kateřinu cestou upozorňoval nalondýnské pamětihodnosti. Na druhém břehu Kateřina uviděla slavné Westminsterské opatství vypínající se nad vznosnými vrcholky střechWestminsterského paláce.

„Tam bývají korunováni angličtí králové, Výsosti,“ usmál se doktor

30


Puebla. „A dále na téže straně můžete při břehu vidět paláce šlechty i Strand –

ulici, která vede do City.“ Těch paláců bylo mnoho a všechny měly pěkné

zahrady svažující se k vodě. Za nimi, vedle templářského chrámu, jak jí

doktor prozradil, stály soudní dvory Temple Inns a obrovský klášter černých

bratří dominikánů, Black Frairs.

Siluetě City vévodila katedrála svatého Pavla, velkolepá stavba smohutnou věží a bezkonkurenčně největší chrám uprostřed moře nižších věží a věžiček. A po její pravici stál další velký klášter, převorství St Mary Overy. Hned za ním uviděla Londýnský most s krámky a domy namačkanými po obou jeho stranách a dokonce i s vlastní kaplí!

Kateřina cítila stále více sympatií k doktoru Pueblovi, který jí byl – jak se ukazovalo – zasvěceným a zábavným průvodcem a jehož nešťastný zjev tak kontrastoval s jeho přátelskou povahou.

„Most spojuje City se surreyským břehem Temže,“ vysvětloval, když po něm přecházeli a prodírali se lidskou tlačenicí. Na konci mostu se tyčila mohutná věž s bránou a tou Kateřina vjela do samotné londýnské City.

Okamžitě ji obklopily davy dychtivých a zvědavých obyvatel města, kteří se navzájem strkali, jen aby na ni dobře viděli. Kamkoli se podívala, visely z oken vysokých a výstavných hrázděných domů barevné prapory atapiserie a jí až zaléhaly uši od nekonečného, radostného vyzvánění zvonů zestovek londýnských kostelů. Velkolepé ovace byly ohlušující, třebaže se jí nemálo dotklo, když si všimla, jak se někteří prostí lidé smějí oblečení členů její družiny, ukazují si na pokřtěné Maury a pokřikují: „Támhle jdouEtioové – vypadají úplně jako pekelní ďáblové!“

Její postup brzdil sběh lidu a šestkrát během cesty musela zastavit, aby obdivovala složité živé obrazy inscenované na její počest. Tohle město musí být opravdu bohaté, když si může dovolit tak štědrá vydání za nádherné scény ozdobené křiklavě barevnými heraldickými štíty, kde herci přestrojení za světce či mytické hrdiny hlasitě velebí hudbou i verši svou budoucí panovnici. Při pohledu na strašlivého velšského draka dřepícího na vrcholu umělého hradu se jí až zatajil dech a velmi se jí ulevilo, když jí prozradili, že to má být Cadwaladr – legendární velšský prapředek nynějšího krále.

Průvod se sunul po Fenchurch Street, odtud na Cornhill a nakonec do Cheapside. Tady Kateřina zahlédla krále Jindřicha s princem Arturem, jak ji sledují z okna velikého městského domu. Král zvedl ruku na pozdrav a princ se jí uklonil. Spolu s nimi tam stála buclatá dáma s laskavou tváří

31


a v lomeném sametovém čepci s dlouhými cípy, která se na ni usmívala. To

musí být královna Alžběta, napadlo Kateřinu. Alžběta si dopisovala s její

matkou a ujišťovala ji, jak je nadšená vyhlídkou, že bude mít Kateřinu za

dceru, a jak láskyplně o ni bude pečovat. Kateřina se na setkání s ní těšila.

Ta žena jí připadala okouzlující.

Jízdní průvod zastavil před složitým kamenným křížem, kde Kateřinuoficiálně uvítal londýnský starosta v čele početné deputace městských notáblů v rouchách podšitých kožešinami a s těžkými zlatými řetězy na krku. Byli tam konšelé a šerifové ze City i představitelé bohatých cechů.

Slova se ujal starosta a doktor Puebla překládal. „Vaši Výsost by mohlo zajímat, že tento kříž nechal postavit král Eduard I. na počest své milované choti, královny Eleonory Kastilské, jež patřila k předkům Vaší Výsosti. Když zemřela, dal král vztyčit třináct takových křížů na každém z míst, kde se průvod s jejím tělem cestou do Westminsteru na noc zastavil. Modlíme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist