načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Katakomby Paříž - Jeremy Bates

Katakomby Paříž
-11%
sleva

Elektronická kniha: Katakomby Paříž
Autor:

Pod rušnými ulicemi a kavárnami Paříže, kde se přátelé bezstarostně scházejí na kávu, se skrývá labyrint tunelů, pohřebiště několika milionů mrtvých. Když se hrdinům dostane do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 445
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: přeložil David Sajvera
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5766-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pod rušnými ulicemi a kavárnami Paříže, kde se přátelé bezstarostně scházejí na kávu, se skrývá labyrint tunelů, pohřebiště několika milionů mrtvých. Když se hrdinům dostane do rukou videokamera s děsivými záběry zoufalé ženy bloudící tmavými a vlhkými chodbami, skupina kamarádů se vydává do katakomb odhalit tajemství nahrávky. Nakolik v něm obstojí a budou se vůbec moci vrátit zpět?

(Paříž)

Zařazeno v kategoriích
Jeremy Bates - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Katakomby

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jeremy Bates

Katakomby – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KATAKOMBY



KATAK

OMBY

PAŘÍŽ

JEREMY BATES

PŘELOŽIL DAVID SAJVERA



7

Prolog

BYLI mrtví. Všichni. Pascal, Rob a  teď i  Danièle – všichni tři

– mrtví.

Když jsem utíkal po drolící se podlaze kamenné podzemní chodby, snažil jsem se na to nemyslet. Držel jsem pochodeň co nejvýš a co nejdál, aby mi kouř nešel přímo do tváře. Plameny vrhaly divoké stíny na kamenné zdi po stranách a zamořovaly vzduch nezdravým dehtovým zápachem. Jedinými zvuky, které se ozývaly do ticha, byl můj zrychlený dech a  šplouchání bot v kalužích pokrývajících na každém kroku křídově šedou zem.

Po levé straně se objevil průchod, zející chřtán vedoucí ně­ kam dál do tmy. Zabočil jsem tam v naději, že se tím podzem­ ním labyrintem prokličkuju někam dál, a modlil se, aby to ne­ byla slepá chodba. Jinak bych byl v pasti. Moji pronásledovatelé by mě dostihli. Rozbili by mi lebku na kousky, jako to udělali Pascalovi. Upálili by mě jako Roba. Co udělali Danièle, jsem se už nedozvěděl, soudě podle jejího křiku jsem se ale domníval, že skončila ještě hůř.

Snažil jsem se zoufale uvěřit, že to není pravda, že Danièle není mrtvá, a na malou chvíli jsem dovolil své fantazii, aby se

Jeremy Bates

8

oddala bláhovým nadějím, protože jsem ji přece neviděl umí­

rat...

Neviděl – ale slyšel jsem ji. Je pryč, jinak to nemůže být. Další na řadě jsem já. Čeká mě stejný osud.

I tak jsem ale utíkal. Stále jsem kladl jednu nohu před dru­ hou. Byl jsem příliš vyděšený, než abych se smířil s nevyhnu­ telnou skutečností, vzdal to a umřel, držel jsem se života jako klíště, ačkoliv mi nezbylo nic, pro co bych žil.

Otevřel jsem ústa a zakvílel. Ten zvuk se mi hnusil. Bylo to vřeštivé, zlomené zavytí plné bolesti, které by člověk čekal spíš od  nějakého zaběhlého ořecha, kterého chtěl někdo na ulici ubít k smrti. Mé zhnusení nad sebou samým ale trvalo jenom chvíli, protože vteřinu poté, co dozněla ozvěna mého utrápe­ ného výkřiku, zaburácela někde za mými zády divoká bouře zvířecích hlasů.

Tak strašně blízko!

Výkřiky zesílily do frenetického crescenda plného lačnosti po krvi. Tělem mi projela hrůza, ale nedokázal jsem přinutit nohy, aby se začaly hýbat rychleji. Byly zalité do betonu. Přišlo mi, že utíkám v protisměru po běžeckém pásu.

Najednou strop i  stěny zmizely a  kolem mě se otevřela černá prázdnota. Podíval jsem se vzhůru, abych odhadl ve­ likost téhle nové komory, ale vzápětí jsem vkročil na nesta­ bilní půdu, ztratil rovnováhu a  zabořil se do vysoké vrstvy nějaké suti pokryté prachem. Pochodeň mi přitom vypadla z  ruky a  přistála asi půl metru přede mnou. Zíral jsem na vyleštěné kameny ozařované čadícím plamenem a  najednou jsem si uvědomil, že to není suť, ale kosti. Lidské kosti. Lebky,

katakomby

stehenní, holenní a další kosti. Uchopil jsem pochodeň za dr­

žadlo, zvedl ji do vzduchu.

Kosti, kosti a zase jenom kosti, kam až oko dohlédlo.

Vstal jsem, udělal několik vrávoravých kroků, jako kdybych se brodil v sirupu z cukrové třtiny, a vzápětí zase klesl na ko­ lena. Pode mnou se zlomila stoletá stehenní kost a zapraskala přitom jako suchá větev.

Kroky mých pronásledovatelů se ozývaly stále blíž a blíž. Rad­ ši jsem se neohlížel. Místo toho jsem sevřel kosti, které ležely přede mnou, obtočil jsem prsty kolem jejich křehkých výčnělků, a snažil se plazit dál, protože nohy mi úplně vypověděly službu.

Nakonec, když už jsem byl na samé hranici vyčerpání, jsem se svalil na břicho, těžce jsem oddychoval a  ležel mezi tisíci kosterních pozůstatků. V mém nitru se pomalu rozhostila tma a ospalost.

Vůbec nesmrdí, pomyslel jsem si, kosti nesmrdí. Srandov­ ní, vždycky jsem si myslel, že ano.

A  pak, v  koutku mozku, se vynořila myšlenka. Já nechci takhle umřít, alespoň ne tady, ne takhle, nechci umřítv masovém hrobě, nechci být jen další hromádka bezejmenných kostí, na kterou svět zapomněl.

A to všechno kvůli té kameře.

Za všechno může ta zkurvená videokamera. PŘED 40 HODINAMI

13

KAPITOLA 1

SEDĚL jsem na betonové terase kavárny ve třetím pařížském

arrondissementu, čekal, až trochu vystydne mé kouřící kapu­

číno, a přemýšlel, jak daleko jsem od domova. Narodil jsem se

v Olympii ve státě Washington. Když mi bylo deset let, přestě­

hovali jsme se do Seattlu, protože otec přišel o práci opraváře

kamer ve firmě Canon a rozhodl se, že si najde lepší místo v ně­

jakém větším městě. Nakonec skončil jako prodejce ojetých au­

tomobilů Ford. Nikdy mu to moc nešlo, protože nebyl rozený

obchodník. Až do důchodu pak musel plnit příkazy svého šéfa,

což byl o dvacet let mladší floutek. Moje matka, která pracova­

la původně jako vedoucí knihovny na jedné soukromé střední

škole v Olympii, si našla v Seattlu práci v kanceláři na okresním

ředitelství knihovního systému. Ačkoli tam měla nižší plat než

předtím, nestěžovala si. Byla vždycky týmový hráč a dokázala

se obětovat pro ostatní. Co se týče rodiny, platilo to u ní dvoj­

násob.

Většina mých kamarádů šla na Seattleskou nebo na Wa­

shingtonskou univerzitu nebo na některou z  menších míst­

ních univerzit. Chtěli zůstat blízko domova, aby mohli bydlet

Jeremy Bates

14

s  rodiči a  ušetřit za ubytování. Bylo ale tohle nějaké dobro­

družství? Viděl jsem to jinak, a  proto jsem odešel přes celou

Ameriku, do New Yorku, kde jsem začal na Newyorské univer­

zitě studovat žurnalistiku. Chtěl jsem zažít univerzitní a  ko­

lejní život a k tomu musí člověk prostě vypadnout z domova.

Pamatuju si, jak nám na střední škole učitel angličtiny říkal,

že ty tři čtyři roky na univerzitě budou nejhezčí roky našeho

života a  že si je máme pořádně užít. V  mém případě se jeho

proroctví do puntíku splnilo. Ne že by pobyt zde byla taková

legrace, i když o humor tu nouze určitě nebyla, ale s odstupem

času jsem na něj rád vzpomínal, protože pak přišla hodně blbá

doba – dva roky po promoci totiž zemřela moje mladší sestra

Maxine.

Když jsem se konečně osmělil usrknout ze stydnoucí kávy, došel jsem k  závěru, že mi třetí arrondissement připomíná Soho na Manhattanu. Je tady taky hodně mladých lidí, hospo­ dy, designové butiky a  vintage obchody, starobylé restaurace, které se staly útulkem pro všechny ty hipstery. Jediný očividný rozdíl spočíval v tom, že tady nikdo nikam nespěchal.

Stolky vedle mě se začínaly plnit lidmi, kteří se tu zastavo­ vali po cestě z práce. Byli tu muži v černých oblecích, z nichž někteří si sundávali kravaty a  saka, ženy z  kanceláří v  kon­ zervativních sukních a  jednobarevných halenkách. Jak bylo v tom hle městě zvykem, seděli většinou otočení do ulice a po očku a přitom nonšalantně sledovali lidi korzující kolem.

S  jemným cinknutím jsem položil bílý porcelánový šálek na talířek a také se oddal tomuhle zvláštnímu sledování a po­ suzování ostatních. Mou pozornost upoutala žena v  šatech

katakomby

barvy rudé rtěnky a  v  botách s  vysokými podpatky. Byla vy­

soká a štíhlá, měla ostré lícní kosti a orlí nos. Nebyl to ten typ

ženy, s níž by se člověk dal jen tak bezdůvodně do řeči. Velké

sluneční brýle jí zakrývaly velkou část obličeje. Tohle byl typic­

ký fenomén, který jsem brzy vypozoroval. Každý tu měl úžasné

sluneční brýle. Žádné laciné kousky od LensCrafters na před­

pis od doktora nebo tuctové brýle od optika s barevnými skly

a  zářivě barevnými obroučkami. Všechno špičkové designové

kousky. Sám jsem si zrovna před chvílí koupil jedny Ray Ban

Aviator. Začal jsem se taky oblékat v  mnohem neutrálnějších

odstínech. Chodil jsem teď většinou v černé a přišlo mi, že už

vypadám skoro jako rodilý Francouz.

Pak jsem o půl bloku dál spatřil Danièle. Blížila se na růžo­ vém kole s  perleťovými blatníky a  košíkem upevněným před řídítky.

Vstal jsem a zamával na ni. Zastavila přímo u stolku, elegant­ ními nůžkami se přehoupla přes sedlo, sklopila nohou stojánek a naklonila se ke mně, aby mě políbila na obě tváře – místní zvyk, nezbytný při setkání i loučení. Ještě jsem si na to sice úplně ne­ zvykl a neodpovídalo to příliš mojí povaze, ale nakonec proč ne? Když jsi v Římě, dělej to, co dělají Římané. Tak zní přece osvěd­ čené pravidlo.

„Promiň, Wille, jdu pozdě,“ řekla svou nezaměnitelnou angličtinou prošpikovanou francouzským přízvukem. „Budeš něco jíst?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděl jsem a zase se posadil, zatímco vcházela do kavárny. Sledoval jsem ji přes velké obloukové okno. Danièle mi svými divokými černými vlasy, obličejem skřítka,

Jeremy Bates

16

výrazným make­upem a  uhlově černými řasami a  bledými rty

připomínala Joan Jett ve videoklipu I  Love Rock ’N Roll. Měla

na sobě lehké letní šaty s  motýlky, které jí plandaly na štíhlém

těle, kolem krku elegantně obtočený hedvábný šátek a kotníkové

semišové boty.

Jak dlouho už se známe? Nedokázal jsem to spočítat. Dva měsíce? Dva a půl? Tak nějak. Byl jsem v Paříži teprve pár týd­ nů, a protože jsem byl při komunikaci s místními lidmi odká­ zaný většinou na pantomimickou gestikulaci, rozhodl jsem se, že se naučím pořádně francouzsky. Vyvěsil jsem proto na fran­ couzském Craigslistu inzerát, že hledám někoho na konverzaci ve francouzštině. Tuhle stránku ale používali převážně Ameri­ čané žijící ve Francii. Francouzi ji ještě evidentně nezazname­ nali, možná proto, že měli potíže s výslovností názvu Craigslist. Několik nabídek jsem ale dostal. Nakonec jsem se rozhodl pro Danièle, protože na mě hned v  prvních e­mailech zapůsobila jako přátelská a otevřená mladá dáma.

Velmi rychle jsme se spřátelili. Narodila se v Německu, její otec byl Němec a matka Francouzka. Když jí bylo šest, rodiče se rozvedli a ona se přestěhovala s matkou a starší sestrou do Francie. Před dvěma lety promovala na L’Ecole des Mines, což byla prestižní technická univerzita, francouzská obdoba ame­ rické MIT. Mohla dostat okamžitě místo v každé firmě, na kte­ rou by si ukázala prstem. Podle svých slov si ale chtěla dát ještě chvíli pohov a nespadnout hned rovnýma nohama do hektic­ kého pracovního procesu, takže přes den pracovala v jednom květinářství a po nocích prováděla průzkum rozsáhlé sítě ka­ takomb, která se rozprostírá pod městem.

katakomby

Scházeli jsme se dvakrát týdně, obvykle v pondělí a v pátek. Jeden den mě učila francouzštinu a  další den jsem ji zase já učil angličtinu. Vlastně jsem ji ani moc učit nemusel. Mluvila hodně dobře. Už u přijímaček na L’Ecole des Mines musela to­ tiž skládat zkoušku z angličtiny a i potom se jí dost intenzivně věnovala. Řekla mi, že hlavně potřebuje s někým konverzovat, aby nevyšla ze cviku.

Měla mě ráda – tedy, přesněji řečeno, byla do mě zamilova­ ná. Bylo to dost nápadné. To by mi mělo lichotit. Vypadala to­ tiž velmi dobře. Všiml jsem si toho od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Já ale do Paříže nepřišel kvůli tomu, abych tu na­ šel nový vztah – spíš jsem před jedním utíkal, nebo jsem utíkal před jeho následky. Moje expartnerka se jmenovala Bridgette Pottinger. Potkali jsme se na Newyorské univerzitě. Ke konci studia jsme se společně nastěhovali do bytu v Bowery, kousek od Čínské čtvrti. Pak jsem nastoupil jako pomocný redaktor v Brooklyn Eagle a ji přijali na Columbii na práva. Za rok jsem ji pod sochou Svobody požádal o ruku. Vím, že to bylo trochu kýčovité, ale tehdy mi to přišlo celkem romantické. Svatba se měla konat v červenci v jedné chatě u jezera Lake Placid.

Den před obřadem ale při nehodě na člunu zemřela moje mladší sestra Maxine a  můj nejlepší kamarád Brian. Svatba se samozřejmě odložila. Můj život se změnil v chaotický vír. Rodiče mě obviňovali ze smrti Max. Kamarádi mě obviňovali ze smrti Briana. Začali jsme se s Bridgette jeden druhému vzdalovat a na­ konec jsme se rozhodli, že si dáme pauzu. Odešel jsem z novin na volnou nohu. Pomáhal jsem se sestavováním textů do turis­ tických průvodců po státech na východním pobřeží. Rozuměl

Jeremy Bates

18

jsem si se svým šéfem, jak profesně, tak lidsky. Vycítil, čím si

zrovna procházím, a taky věděl, že potřebuju restart. Řekl mi, že

na ústředí hledají nějakou mladou krev. Prostě někoho, kdo by

trochu rozhýbal edici zaměřenou na Evropu. Navrhl jim, že bych

to mohl dělat já. Za měsíc už jsem byl v  Londýně a  dostal tam

nabídku podílet se na revidovaném vydání průvodce po Paříži.

Ostatní korespondenti měli za úkol zmapovat kavárny, restaura­

ce a hotely. Já měl za úkol zmapovat noční život. Chtěli to trochu

okořenit, aby to oslovilo i mladší lidi.

A  klaplo to. Šéfovi se líbilo, co dělám, a  mě ta práce taky

docela chytla. Trávil jsem noci po barech a  klubech a  ve dne

jsem sepisoval hodnocení a názory na tyhle provozovny. Bylo

jich hodně a termín odevzdání se kvapem blížil, ale mně to vy­

hovovalo, protože jsem nemusel přemýšlet o kamarádech, které

jsem nechal ve Státech, o rodině, a hlavně – o Bridgette.

Stejně jsem si ale nalhával, že jsem se s  naším rozchodem

dokázal vyrovnat. Nebylo to tak. V  duchu jsem si říkal, že se

za rok nebo rok a půl vrátím do Států, budu mít víc zkušeností

a  budu natolik zralý a  dospělý a  že třeba s  Bridgette začneme

znovu, úplně od začátku.

Probudil jsem se ze svého snění. Danièle a  její narozeninová oslava. Sakra! Jak jsem jenom do toho mohl zase spad­

nout? Byla tam Danièle a její přátelé – eklektická směs bohémů

a  mladých profesionálů z  různých firem –, bylo to příjemné,

alkohol tam tekl proudem a všichni se totálně ožrali a pak...

naprostá ztráta paměti.

Když jsem se v  sobotu ráno probudil v  Danièlině posteli,

nedokázal jsem si zaboha vzpomenout, jak jsem se tam dostal.


19

katakomby

Udělal jsem pak prasárnu, za kterou jsem se musel doteď sty­

dět. Vstal jsem, a aniž bych ji vzbudil, odešel jsem. Celý víkend

jsem pak strávil u  notebooku a  snažil se do něj v  co nejkohe­

rentnější formě naťukat své poslední poznatky o barech a klu­

bech. Když mi Danièle v  neděli odpoledne zavolala, nezvedl

jsem to, a  naše komunikační vakuum trvalo až do dnešního

rána, kdy mi napsala textovou zprávu, aby se ujistila, že se naše

hodina konverzace opravdu uskuteční.

Už jsem ji chtěl skoro odvolat, ale pak jsem si uvědomil, jak blbě by to vypadalo.

Danièle se právě vrátila z  kavárny s  kouřícím kapučínem v ruce. Posadila se proti mně, sundala si sluneční brýle – Fen­ dis – a nesměle se usmála.

Zakašlal jsem. Rozhodl jsem se, že se budu chovat, jako kdyby to měla být naše další hodina, a  zeptal jsem se: „Tak dneska francouzsky, nebo anglicky?“

Ve tváři se jí objevil výraz nelíčeného překvapení, ale vzápětí se podívala na svůj šálek a  lžičkou zamíchala cukr. „V  pátek to byla francouzština,“ prohlásila. „Takže dneska je to angličtina, jestli se nepletu.“

„Nejsem proti,“ řekl jsem. „Takže...“

Zdvihla oči a podívala se na mě. „Ano?“

„Myslim, o čem se budeme bavit.“

„Co třeba víkend?“ navrhla stydlivě. „V  pondělí se mě vždycky ptáš, co jsem dělala o víkendu.“

„Byla jsi někde v neděli?“

„V neděli?“ Ještě větší překvapení a možná i trochu zklamání. Zavrtěla hlavou. „Ne, byla jsem celý den doma. A  co ty, Wille?

Jeremy Bates

20

Měl jsi v sobotu a neděli kocovinu? Nebo jsi dělal v neděli něco

zajímavého?“

„Dělal jsem kuře po provensálsku. Znáš to?“

„Samozřejmě že znám. Jsem Francouzka. A cos ještě dělal?“

„Vlastně už nic. Pracoval. To je všechno.“

„C h ápu. “

Zamračil jsem se. „Co chápeš?“

„Nechce se ti mluvit o tom pátku. To chápu. To je v poho­ dě.“

„Užil jsem si to.“

„Opravdu?“

„Jo.“

„Celou noc?“

Nevěděl jsem, jestli se nečervenám. „Jo.“

„Když jsem se vzbudila, byl jsi už pryč. Říkala jsem si...“

„Já vim, já... V kolik hodin jsi vstávala?“

„Ty se fakt skvěle umíš vyhnout tématu.“

„Jakýmu tématu?“

„Nám dvěma.“

„Já se mu nevyhejbám.“

Mlčky přikývla.

Zapálil jsem si lehkou marlborku, jenom abych něco dělal. Trio u vedlejšího stolu popíjelo víno a hlučně se bavilo. Ticho mezi mnou a Danièle bylo kvůli tomu ještě delší a nepříjem­ nější.

Uvědomil jsem si, že bylo hloupé ignorovat to, k  čemu mezi námi došlo, předstírat, že tohle není nic víc než další hodina.

katakomby

Spali jsme spolu. A teď jsme spolu v kavárně.

To už bylo rande, nebo ne?

Danièle to tak asi brala.

„Tví kámoši jsou docela sympatický,“ řekl jsem a  vrátil se taktickým manévrem zpátky k pátku.

Usmála se. „Ty se jim taky líbíš.“

„Kromě jednoho týpka. Jak se jmenoval...? Patsy...?“

„Pascal...?“

„Měl takovou vlněnou čepičku.“

„Jo. To je Pascal. Nelíbil se ti?“

„Myslím, že je fajn. Jenom jsem měl dojem, že se se mnou nechce moc bavit.“

„Protože mě miluje,“ sdělila mi suše, jako kdyby to byla ně­ jaká podružná informace.

„Miluje tě?“

„Jo. Už několik let. Známe se od prvního ročníku na uni­ verzitě. Byl se mnou i při mojí iniciaci.“

Danièle měla na mysli iniciační rituál, který musel absol­ vovat každý student při přijetí na jejich školu. Několikrát mi o  něm vyprávěla. Nováčci se museli dostat do jejích oblíbe­ ných katakomb, jakoukoliv cestou, například tunelem metra, kolektory, kostelními kryptami, skrz sklepy v  domech, ne­ mocnicích, školách a univerzitách (do katakomb se prý člověk může dostat i z útrob Tour Montparnasse, jednoho největších pařížských mrakodrapů). Stejně jako většina budov v Latinské čtvrti měla i L’Ecole des Mines několik vlastních vchodů a bylo zvykem, že mazáci zavřeli nováčky do katakomb a  nechali je tam, ať si cestu ven najdou sami.

Jeremy Bates

22

„A chodíte tam vy dva spolu pořád, do těch katakomb?“ ze­ ptal jsem se.

„Byli jsme tam mockrát. Vlastně jsme tam...“ zazvonil jí te­ lefon. „Moment, Wille,“ řekla a zvedla to. Ve sluchátku se ozval mužský hlas. Moje francouzština byla stále dost špatná a doká­ zal jsem pochytit jenom to, že se má ještě večer s tím člověkem setkat.

„Máš ještě večer rande?“ zeptal jsem se jí, když zavěsila.

„Žárlil bys?“

„Strašně moc.“

„Nevěřim ti.“

„Žárlil.“

„Víš, Wille, měla jsem pocit, že jsme si to v pátek docela užili.“

„To je pravda.“

„Tak proč... Mám pocit, že... toho lituješ.“

Podíval jsem se na cigaretu, kterou jsem držel mezi prsty. „Nelituju toho.“

„Tak proč se chováš tak divně?“

Už jsem jí chtěl říct, že se nechovám divně, ale radši jsem držel jazyk za zuby. Měla pravdu.

Dal jsem si posledního šluka a  cigaretu típl v  popelníku. „Podívej, Danièle. Mám tě rád. Ale známe se zatím strašně krát­ ce. A pak... víš, jak to je. Výbuch. Člověka to totálně smete.“

Chvíli přemýšlela a  pak přikývla. „Jasně, Wille. Rozumím tomu. Jenom mi řekni, až budeš připravený.“

Pozoroval jsem ji. Tvářila se jako při pokeru, takže jsem nedokázal říct, jestli to myslí upřímně, nebo to byl sarkasmus.

„V každym případě...“ řekla. „... volal mi Pascal.“

katakomby

„My o  vlku...“ zavtipkoval jsem, protože jsem byl rád, že jsme změnili téma. „Co chtěl?“

„Potvrdil náš plán na večer.“

„A co vy dva máte v plánu?“

„Jdeme do katakomb.“

Nasadil jsem překvapený výraz. „Fakt?“

„Co je na tom divnýho?“

„Jenom vy dva?“

„Ne, ještě s námi jde někdo další. Víš, dneska je to ale spe­ ciální akce. Chci ti něco ukázat.“

Vstala a přesunula židli na druhou stranu stolu, takže seděla vedle mě tak blízko, že se naše kolena dotýkala. Cítil jsem její parfém, lehkou citrusovou vůni.

Vyndala z kabelky notebook a položila ho na stůl. Otevřela ho a zapnula.

Zatímco jsme čekali, až naběhne obrazovka, pozoroval jsem její klávesnici. „To je zvláštní svět, kde lidi používají středník místo tečky.“

„Cože?“

Kývl jsem směrem ke klávesnici. „To musí být otrava mač­ kat shift vždycky, když chceš ukončit větu, ne?“

„Hm. O  tom jsem nikdy nepřemejšlela. Možná že sis měl z domova přivézt vlastní počítač, Wille.“

„Ten mi ukradli, nevzpomínáš si?

„Jo, nechal jsi ho v restauraci na stole a šel jsi na záchod. To od tebe nebylo moc chytrý.“

Počítač konečně naskočil.

Jeremy Bates

24

Danièle položila prst na notepad a našla složku s videosoubo­ ry. Otevřela v media playeru poslední z nich a zvětšila okno na celou obrazovku.

Objevilo se video – přídavné světlo z videokamery osvět­ lovalo temnou chodbu se zrnitou podlahou a stěnami v bar­ vě ocelově šedé strusky. Jako jediný zvuk se ozývaly křupavé k roky.

„To jsou katakomby,“ prohlásil jsem překvapeně.

Danièle přikývla. „Ta žena byla velmi daleko, velmi hluboko.“

„Jak víš, že to byla žena?“

„Je slyšet na dalších videích. Tady několikrát něco za­ mumlala.“

Žena se zastavila u  nějaké postranní chodby a  koukala se dovnitř. Byla to malá místnost. Přejela hledáčkem po zemi. Le­ želo tam asi šest kostí různých velikostí.

„Jsou to lidský kosti,“ řekla Danièle. „Je tam několik tako­ vých místností. Musela projít několika podobnejma.“

Žena pokračovala dál hlavní chodbou, ale zastavila se, aby natočila šipku na zemi. Byla to značka sestavená ze tří kostí. O tři metry dál byla další značka z kostí.

„Kdo ji tam udělal?“ zajímal jsem se. „Další průzkumníci?“

„Jo, možná jo,“ připustila Danièle, ale bylo vidět, že si tím není stoprocentně jistá.

Žena postupovala dál. Další zrnitě šedé stěny a  křupající kroky. Došla na rozcestí ve tvaru T a zastavila se.

„Je zmatená,“ vysvětlila mi Danièle. „Je vidět, že tuhle část katakomb moc dobře nezná.“

„Proč tam šla sama?“

katakomby

„Nevíme, jestli tam šla sama. Možná že tam šla s  někym jinym, ale oddělila se a ztratila.“

Žena se vydala směrem doleva a procházela napolo zborce­ nou chodbou. Na několik vteřin se zastavila a zkoumala malbu na zdi. Byl to obrázek nějakého venkovana, postava vysoká asi 180 centimetrů, velmi schematicky, zřejmě rychle nakreslená, s divně roztaženými rty.

Danièle mě upozornila: „A teď se dobře dívej. Něco ji straš­ ně vyděsilo. Možná to byla ta malba. Nebo něco uslyšela. Kou­ kej, hodně zrychlila krok.“

Skutečně, ta žena teď skoro běžela. Obraz začal poskakovat. Bylo slyšet, jak hlasitě a rychle dýchá.

Ale ne vyčerpáním, napadlo mě, spíš ze strachu.

Dvakrát se otočila nazpátek, jako kdyby byl někdo za ní, a přitom otočila i kameru.

„Běží, stále rychlejc a rychlejc,“ komentovala obraz Danièle tiše. „Je pořád hloub a hloub a teď...“

Žena najednou upustila kameru. S  rachotem dopadla na zem a stále natáčela.

„Upadla jí. Koukej! Ani se nezastavila, aby ji sebrala. Vidíš tam ještě její nohy, jak utíká pryč, stříká tam voda z  kaluží. A pak – nic.“

Video ještě pokračovalo, ale už byly vidět jenom kameny a kaluž hned vedle kamery.

„A co se stalo pak?“ zeptal jsem se.

Danièle zvedla prst a naznačila, abych počkal. Myší posu­ nula přehrávač o kus dál a stiskla tlačítko play. Obraz byl po­ řád stejný.

Jeremy Bates

„Co tam je?“

„Poslouchej.“

Z malých reproduktorů notebooku se ozval děsivý výkřik. Znělo to z velké dálky, jakoby z hloubky těch černých tunelů. Eskaloval do přízračně dlouhého zakvílení smrtky.

Obrazovka zčernala.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

Danièle se na mě podívala. „Kamera klekla. To je všechno.“

KAPITOLA 2

„C O myslíš tím ,To je všechno‘?“ Zamračil jsem se.

„Tak jsi to přece viděl,“ řekla Danièle. „Došly baterie.“

„A?“

„A nic.“

„Nevíš, co se jí stalo?“

„No, to samozřejmě nevím,“ přiznala. „Ale nechala na tom místě kameru. A už si pro ni nikdy nepřišla. A slyšel jsi ji.“

Opřel jsem se o  opěradlo. Měl jsem divný pocit v  oblasti žaludku, jako kdybych do sebe zrovna kopl panáka ředidla. „A myslíš, že se to opravdu stalo?“

„Samozřejmě, Wille.“

„A kde jsi vzala tu kameru?“

„Pascal ji našel.“

„A proč byl tak hluboko v katakombách?“

„To je u  něj normální. Chce je prozkoumat, dokonce tam chodí ještě častějc než já. Byl tam už nejmíň stokrát.“

Podíval jsem se na Danièle, potom na notebook, pak zase na Danièle.

„A ty jsi tam s ním nebyla?“ zeptal jsem se.

Jeremy Bates

28

„Ne, nebyla.“

„A kde je ta kamera teď?“

„Pascal ji má. Zkopírovala jsem si jenom ty soubory do po­ čítače.“

„A co když si z vás někdo vystřelil?“

„Proč jsi tak skeptickej, Wille?“

„Proč? Protože to vypadá jako záběry ze Záhady Blair Witch.“

„Pascal by tohle nikdy neudělal.“

„Možná to udělala ta žena.“

„A proč by to dělala? Katakomby jsou hodně rozsáhlé. Jak jsem ti říkala, ta kamera byla opravdu hluboko. Šance, že tam někoho najdeš, je dost malá. Z  těch záběrů se taky nedá po­ znat, kdo to byl. Ani z  ostatních videí se to nepozná. Je tam jenom její hlas. Ona zase nemá šanci zjistit, komu se ta kamera dostala do ruky. Je dost nepravděpodobný, že ji takhle hluboko někdo vůbec najde. Co by to mělo za smysl dělat si z někoho srandu a obětovat kameru, když je takhle malá pravděpodob­ nost, že ji vůbec někdo najde?“

„Vypadalo to, že utíká,“ řekl jsem. „Na konci určitě utíkala. Asi měla strach. Myslela si, že ji někdo pronásleduje. Ale že to přitom pořád točila? Proč by to dělala? Myslím, že by to dávalo smysl jenom tehdy, pokud by chtěla, aby tu kameru někdo našel.“

„Ne, Wille. To nebylo kvůli natáčení. Ona jenom používala světlo od kamery, aby si posvítila. Pokud by vypnula kameru, byla by tam úplná tma.“

Na tom něco bylo. „Tak co myslíš, že se jí stalo? Asi si mys­ lela, že má někoho v zádech. Bylo na té nahrávce vidět, že by za ní někdo běžel?“

katakomby

„Ne.“

„A proč teda tak vykřikla?“

„To nevim.“

Znal jsem Danièle natolik dobře, abych poznal, kdy si ze mě dělá srandu. Když jsem se na ni díval, bylo mi jasné, že teď si ze mě srandu asi fakt nedělá. Ať už to bylo jakkoliv, byla přesvědčená, že to video je autentické. Nějaká žena se ztratila v  katakombách a  měla smůlu, že narazila na někoho, kdo jí provedl něco strašného.

A proč by to tak nemohlo být? Proč jsem se téhle verzi tak bránil? Tyhle sračky se přece dějou každodenně. Spousta sra­ ček. Fůra totálních sraček. Člověk může předstírat, že to tak není, ale jenom se přitom obelhává.

„Oznámili jste to na policii?“ zeptal jsem se.

„Na policii?“ Danièle překvapením široce otevřela oči. „Sa­ mozřejmě že ne.“

„Jestli je to ale pravda, tak tý ženský se pravděpodobně něco stalo. Měli byste to říct policii.“

„A co myslíš, že asi udělaj, Wille?“

„Myslím, že jsi mi jednou říkala, že tam policie taky dělá nějaký pochůzky.“

„Jo, katakomboví policajti. Ti ale hlídkujou jenom v  těch turistickejch oblastech. Hlídají, aby tam lidi něco nepoškodi­ li a  nekradli kosti. Rozhodně tam nepronásledujou zločince. Vůbec nechodí do nezmapovaných oblastí. Ty katakomby se táhnou stovky kilometrů. Je tam několik pater.“

„Stejně si ale myslím, že byste to měli nahlásit.“

„Máme lepší řešení. Budeme ji hledat.“

Jeremy Bates

30

„Dneska večer?“ podivil jsem se. „Vy budete tu ženskou hledat dneska večer?“

Přikývla.

„A to myslíte, že ji najdete?“

„To fakt nevíme. Ale chceme to zkusit.“

„Ta kamera tam mohla být už roky.“

„Ale podle data těch souborů se to stalo teprve před třema tejdnama.“

„A to se... já nevim... to se nebojíte?“

„Slyšel jsi ten výkřik, Wille. Jestli ji najdeme, tak pravděpo­ dobně najdeme jenom její tělo. Ať už ji napadl kdokoliv, bude už dávno pryč.“

„A když ne?“

„Budeme na něj čtyři.“

„Čtyři? Řikala jsi přece, že...“

Vzala mě za ruku. „Chtěla bych, abys šel s námi.“

Zamrkal jsem. „Děláš si srandu?“

„Chtěla bych, abys to zažil se mnou.“

„Tak to fakt nepřipadá v úvahu. Danièle, já nebudu rozhod­ ně prolézat katakombama a hledat nějakou ztracenou ženskou, a myslím, že byste to taky měli ještě pořádně zvážit.“

„Už jsme to zvážili.“

„Tohle není hra. Podle toho videa to vypadá, že tu ženu mohl klidně někdo zavraždit. Můžete se do něčeho zaplést.“

„Tak pojď se mnou – chraň mě.“

Vyprostil jsem ruku z  jejího sevření. „Panebože, Danièle. Copak jsi neviděla to video? To, co plánujete, je nebezpečné a nezodpovědné.“

katakomby

„Kdyby to ta žena natočila normálně někde venku na ulici, upustila kameru a křičela, odmítl bys jít na tu ulici a hledat ji?“

„To je přece něco jinýho.“

„Já se dokážu pohybovat po katakombách úplně bez pro­ blémů.“

„A byla jsi někdy takhle hluboko v katakombách? Byla jsi ně­ kdy předtím v takový hloubce, kde našel Pascal tu videokameru?“

„Říkala jsem ti, že Pascal...“

„Ne on. Ty.“

„Ne, nebyla.“

Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. „Dobře. Řekněme, že tam ten šílený vrah třeba už nebude, i když se tam může úplně klidně vrátit. Co když se, stejně jako ta žena, ztratíte? Co když nenajdete cestu zpátky?“

„Pascal ví, jak...“

„Ty tomu týpkovi docela dost věříš.“

„Je to můj kamarád. Je to ten nejzkušenější fanda katakomb, kterýho znám. Můžu se na něj spolehnout.“

Mlčel jsem.

„Takže?“ naléhala na mě.

„Ne, Danièle. V žádnym případě.“

„Bude zábava.“

Zatrnulo mi, protože tahle fráze mi připomněla noc u  je­ zera Lake Placid. Jdeme na to, kámo, řekl mi Brian jen něko­ lik minut před svou smrtí, když mi házel klíče od motorového člunu Chris­Craft. Bude zábava.

„Existuje nějakej argument, který by tě přesvědčil, že tam nemáš chodit?“ řekl jsem.

Jeremy Bates

32

„Existuje nějakej argument, který by tě přesvědčil, abys tam šel s námi?“ řekla ona.

„Danièle, doprdele, nechovej se jako idiot,“ vybuchl jsem a zpražil ji pohledem.

Podívala se na mě, překvapená a zmatená. Pak se jí na tváři objevil vzdor. Prudce zaklapla notebook a nacpala ho do tašky. Vytáhla propisku a na ubrousek napsala nějakou adresu.

„Kdybys změnil názor...“ pravila strnule. „Budu tam dneska večer mezi osmou a devátou.“

Pak nasedla na kolo a odšlapala pryč.

DŮM, kde jsem bydlel, se nacházel v tiché ulici poblíž St. Ger­

main a Jardin des Plants. St. Germain je velmi živá oblast, plná

restaurací a barů, což byl také důvod, proč jsem ji příliš nevy­

hledával, protože jsem v Paříži neznal moc lidí a nepatřil jsem

mezi ty, kterým se chce ve zdejších podnicích jíst a  pít sám.

Botanická zahrada byla ale něco jiného. Strávil jsem ve volně

přístupných částech docela hodně času, procházel se po cestič­

kách, abych se protáhl, někdy jsem si lehl na trávník nebo sedl

na lavičku a ve stínu nějakého stromu si četl.

Vyšel jsem několik schodů vedoucích od chodníku ke dve­ řím a zkontroloval schránku. Bylo jich tu na zdi šest, po třech v  každém ze dvou sloupců. Vevnitř byla nacpaná nějaká re­ klama na zámečnické služby. Tenhle týden jsem jich dostal několik, každá byla od jiné firmy. Přemýšlel jsem, jestli si tře­ ba obyvatelé Paříže oproti lidem v  jiných metropolích neza­ bouchávají víc klíče. Hned vedle panelu schránek stál nápis 2e etago sonnez 2 fois. Druhé patro zvonit 2krát. Bydlel jsem

katakomby

ve druhém patře, ale ještě nikdy na mě nikdo nezvonil. Tedy

kromě chlápka, co mi vozil pizzu. Objednával jsem si ji dva­

krát třikrát týdně v Domino’s. Ve Francii dělali sice menší piz­

zu, než na kterou jsem byl zvyklý ve Spojených státech, a byly

na ní taky divné sýry, ale chutnala stejně dobře.

Vstoupil jsem do chodby a stoupal po vrzajícím dřevěném schodišti nahoru. Když jsem vystoupal do druhého patra a byl asi v půlce chodby, otevřely se dveře a uslyšel jsem, jak mě volá moje sousedka Audrey Gabin. Byla to drobná, hrbatá stařenka, které táhlo na devadesát. Měla malé brýle s  černými obrouč­ kami a  luxusní hnědé vlasy, o  nichž jsem se zřejmě právem domníval, že to je paruka. Byla jako vždy naprosto dokonale oblečená. Dnes na sobě měla dýňově oranžový kostým, zdobe­ ný purpurový klobouk a šátek ladícího purpurového odstínu.

Skoro každý den mě tu odchytila. Měl jsem teorii, že si buď osvojila můj každodenní harmonogram, nebo prostě seděla za dveřmi a trpělivě čekala, až se vrátím domů. Představoval jsem si, že je něco jako slečna Havishamová od Charlese Dicken­ se. Ačkoli to nebyla stará panna ani neprahla po pomstě, byla osamělá, měla zlomené srdce a žila celé dny jako poustevník. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby se všechny hodiny v je­ jím bytě zastavily někdy před dvaceti lety, přesně v okamžiku smrti jejího manžela, a už se nerozešly.

„Bonjour, madame Gabin,“ pozdravil jsem ji.

„Dnes je tak krásně, že?“ oslovila mě levou půlkou úst. Čás­ tečné ochrnutí jejího těla, jak mi řekla, bylo následkem mrtvi­ ce, kterou prodělala ve vlaku, když před nějakou dobou jela do Bordeaux na pohřeb své sestry.

Jeremy Bates

34

„Je nádherně,“ souhlasil jsem a mluvil o něco hlasitěji, než

je běžné, protože jsem věděl, že moc dobře neslyší. „A docela

teplo.“

„Un moment. Něco pro vás mám.“

„Ale ne, madam...“

Navzdory mým námitkám zmizela hbitě za dveřmi bytu. Za

chvíli se vrátila s talířem plným palačinek. Měla pro mě vždyc­

ky připravený nějaký zákusek.

„Musíte ochutnat klasické francouzské crêpes,“ sdělila mi.

„Dala jsem tam trochu...“ Chvíli to vypadalo, že zapomněla,

co tam vlastně dala. „Ach, oui. Dala jsem tam un petit peu de

Grand Marnier.“

Převzal jsem talíř, který se v  jejích rukou začal povážlivě

klepat. „Ale jděte. Budu strašně tlustý.“

„Do­oufám! Jste très hubený. Musíte víc jíst!“

Staří lidé tyhle rady milují. Přesně to samé jsem slýchal od

svých prarodičů, když jsem byl ještě kluk. Často jsem k  nim

chodil. Bydleli v Seattlu jen pár bloků od nás. I když mi táhlo

na dvacet a měl jsem už metr devadesát a devadesát kilo, ba­

bička mi při každé mé návštěvě v jejím bytě s ošetřovatelskou

službou v  Bayview Retirement Community dávala čokoládu

a říkala mi, že se musím trochu obalit tukem.

Madam Gabin se ale tentokrát trefila do černého. V posled­

ní době jsem hodně zhubl a mé tělesné konstituci začalo po­

prvé v mém životě odpovídat označení vychrtlý. Já ale prostě

neměl hlad. Nevím, jestli jsem ztratil chuť k jídlu kvůli tomu,

že jsem začal zase kouřit, nebo proto, že jsem zápasil s depresí.

Byla to asi kombinace obojího.

katakomby

„Nebojte. Sním je všechny,“ ujistil jsem ji. „Vypadají úžas­ ně.“

„Roland, on crêpes miloval. Dělala jsem mu je každé ráno.“

Roland Gabin, její dávno zesnulý manžel, létal ve druhé světové válce na spitfirech a dalších čtyřicet let pak strávil jako státní úředník, dokud mu ve čtyřiašedesáti srdce nevypovědě­ lo službu.

„Musel být šťastný, že měl takovou ženu, jako jste vy.“

Madam Gabin přikývla, ale její oči byly zamlžené, jako kdyby zírala do hluboké minulosti. Chudák ženská, pomys­ lel jsem si. Nikoho už nemá. Alespoň jsem nikdy neviděl, že by měla návštěvu. Žádné děti ani vnoučata. Pokud by jednoho dne ve svém bytě zemřela, což bylo docela dobře možné, bylo také pravděpodobné, že by její ostatky hnily v  posteli nebo v  křesle až do té doby, dokud by někdo – s  největší pravdě­ podobností já – nezaznamenal charakteristický nasládlý odér. Byl to osud, který si tahle žena, jež musela být v mládí nepo­ chybně tak okouzlující a šarmantní jako filmové hvězdy, určitě nezasloužila.

„Tak děkuju,“ řekl jsem a pozdvihl talíř vzhůru.

Zamrkala na mě. „Oui. De rien.“

Vykročil jsem směrem ke svému bytu, pak jsem se zastavil. Madame Gabin stála stále přede dveřmi a  zírala nepřítomně do prostoru před sebou.

„Madame Gabin?“ oslovil jsem ji.

Neodpověděla.

„Audrey?“

Pomalu ke mně otočila hlavu.

Jeremy Bates

36

„Co děláte zítra večer?“

„Zítra?“

„Zkoušel jsem se teď naučit dělat různá francouzská jídla. Myslím, že už jich pár dovedu připravit, ale potřeboval bych od někoho zpětnou vazbu. Nechtěla byste přijít na večeři?“

„Ach, non merci. Já... já nemyslím, že...“

„Chtěl bych, abyste mi pověděla něco o vašem manželovi.“

„Vraiment?“ rozzářila se. „No... ano, oui, jestli o něm. Tak ano?“

„Co třeba v sedm hodin?“

„Jo, tak v sedm. Přinesu desert.“

Usmála se svým nostalgicky smutným úsměvem, dokulhala do svého příbytku, zatímco já jsem pokračoval dál do svého bytu.

MOJE kdysi mondénní garsonka se nevyznačovala žádným

záměrným bytovým designem, což byla ale svým způsobem

výhoda a zdejší prostor tak měl svérázný styl. Bylo tu pár kous­

ků starého nábytku tmavých barev, velký koberec pokrývající

celou podlahu, otočné křeslo ve tvaru vajíčka, které bylo určitě

starší než já, malý dřevěný stůl a tak malá kovová postel, že mi

z ní vyčuhovaly nohy. V rohu na malém stolku stála televize.

Bylo tam jenom pár kanálů a já ji skoro nezapínal. Stěny byly

vymalované hořčičně žlutou barvou a  byly posázené dírami

po hřebících a  šroubech, na které si předchozí nájemníci vě­

šeli obrazy. Můj jediný příspěvek k výbavě bytu byla žehlička

a žehlicí prkno, které jsem si koupil, protože sušička v prádel­

ně naproti přes ulici nefungovala tak, jak měla, a košile jsem

měl odtamtud vždycky mokré a zmačkané.


37

katakomby

Byt se mi ale líbil. Nebyl o moc menší než ten, který jsme měli s  Bridgette v  Bowery. A  byl tam taky sporák, ve kterém si člověk mohl ohřát mraženou pizzu, když neměl trpělivost čekat, až mu ji přivezou, a  balkon, což, jak mi řekla Danièle, není v Paříži moc běžné.

Vzal jsem si z  lednice pivo, otevřel okno, z  něhož vedl vý­ hled na malý dvorek, a  pustil dovnitř charakteristickou vůni plesnivého papíru, která byla cítit v  celém domě. Ve vzduchu byla ale cítit svěžest a  jaro a  dole na trávníku kopal domov­ ník něco motykou, zřejmě nějakou odvodňovací strouhu. Ná­ jemníci na dvorek v podstatě nechodili. Vlastně jsem tu kromě Audrey Gabin vůbec žádné nájemníky nevídal. Nikde a nikdy jsem tu žádného nepotkal.

Posadil jsem se do křesla, otevřel notebook a připojil se na internet. Napsal jsem do vyhledávače „katakomby Paříž po­ hřešované osoby“. Na první stránce byly skoro výhradně od­ kazy na část katakomb pod náměstím Denfert­Rochereau na Montparnassu. Byla to volně přístupná turistická atrakce. Když si tam člověk koupí vstupenku, může sestoupit po sto třiceti schodech do podzemí a projít se po okruhu chabě osvětlených chodeb a prohlížet si přitom umělé klenby a sloupy vytvořené z  holenních a  stehenních kostí, občas proložené nějakou tou vybělenou lebkou.

Vyzkoušel jsem různé kombinace klíčových slov, ale ne­ narazil jsem na žádný odkaz, který by obsahoval informace o  ztracené ženě nebo nalezené videokameře. Očekával jsem, že najdu někde na internetu video, které mi Danièle ukáza­ la, nebo alespoň nějakou zmínku o  něm. Byl by to důkaz, že

Jeremy Bates

38

Pascal je blb. Že ho někde stáhl a  že to je hoax a  tím to celé

končí. Bohužel jsem ale nenašel nic, co by popíralo jeho tvrze­

ní, že kameru sám našel.

Hledal jsem dál a  nechal se vtáhnout do dlouhé a  vzru­ šující historie katakomb. Začalo to tunely vytesanými ve vá­ pencové skále někdy před dvěma tisíci lety prvními román­ skými obyvateli. K obrovské expanzi katakomb pak došlo ve středověku za doby rozkvětu katedrál, kdy se hloubilo dál a  dál a  podzemní prostory se začaly zakusovat do podzemí několika arrondissementů na levém břehu i  předměstí na­ cházejících se jižně od vlastního městského komplexu. Na konci osmnáctého století, kdy bylo rozšiřování katakomb už dávnou minulostí, se plocha města zvětšila tolik a  z  Paříže se stala natolik přelidněná metropole, že tu bylo stále méně prostoru. Městská populace potřebovala pozemky na stavbu domů i  na hřbitovy. Kostely měly sice své vlastní hřbitovy, jejich plocha byla ale nedostatečná a přestala vyhovovat také z hygienických důvodů. Aby úřady uvolnily prostor pro cen­ né stavební pozemky a  omezily zdravotní rizika plynoucí z nepříliš hluboko zakopaných mrtvol, které se na nemnoha místech doslova vyvalily z  hrobů a  ocitly se ve sklepeních, bylo nařízeno všechna těla vykopat. Po několik dalších de­ setiletí byly kosterní ostatky zhruba šesti milionů mrtvých skládány do opuštěných chodeb, kde tak vznikl největší ma­ sový hrob na světě.

Od padesátých let byl pak z bezpečnostních důvodů do ka­ takomb zakázaný přístup, většina vchodů byla uzavřena, což ale vůbec neodradilo lidi, jako je Danièle nebo Pascal. Říkali

katakomby

si katafilové, což byla celkem rozšířená přezdívka určená pro

milovníky bádání v podzemí města.

Najednou mi zazvonil mobil a  vytrhl mě z  transu, ve kte­ rém jsem se ocitl.

Danièle?

Vytáhl jsem mobil z kapsy a podíval se na displej. Neznámé číslo. Stiskl jsem tlačítko.

„Haló?“

Žádná odpověď.

„Haló?“

„Wille?“

Srdce v prsou mi poskočilo. „Bridgette?“

„Slyšíš mě?“

„Jo, ty mě slyšíš?“

„Teď už jo. Ale trochu tě ztrácim.“ Pauza. „Jak se máš?“

„Dobře,“ odpověděl jsem a  z  nějakého důvodu vstal. Skrz okno zafoukal teplý větřík a do bytu přinesl vůni čerstvě pose­ kané trávy. Domovník teď sekal ruční sekačkou trávník. Podí­ val jsem se na hodinky. Bylo 19.10. „Kolik je u vás teď hodin?“ zeptal jsem se.

„Mám zrovna polední pauzu.“

Když jsem opustil New York, vyměnili jsme si s  Bridgette několik e­mailů a já jí poslal své nové telefonní číslo, tohle byl ale první telefonát.

Otevřel jsem pusu, abych odpověděl, ale uvědomil jsem si, že nemám co říct. Cítil jsem se najednou trapně, jako když jedu s  nějakým cizincem výtahem. Mrzelo mě, že od vztahu, kdy jsme já a Bridgette byli nejlepší přátelé, kteří všechno sdílí

Jeremy Bates

40

a  dělají společně, jsme se dostali až do stavu, kdy jsme byli

míň než přátelé. Bylo to přece tak, nebo ne? Byli jsme míň než

přátelé. Protože přátelé si mají alespoň co říct.

„Užíváš si to v Paříži?“ zeptala se.

„Je to příjemné město.“

„Už jsi... jak jsi tam dlouho?“

„Skoro tři měsíce.“

„A co průvodce?“

„Pracujeme na tom. Pár měsíců mi to ale ještě bude trvat.“

„A co pak?“

„Myslím, že chtěj udělat revizi vydání Barcelony.“

„Španělsko! To je fajn. Jsem ráda, že jsi šťastný.“

Chtěl jsem jí říct, že si nejsem jistý, že jsem šťastný, ale ra­ ději jsem mlčel.

„A co ty?“ zeptal jsem se pro změnu já. „Všechno v pořád­ ku?“

„Wille, chtěla jsem ti něco říct,“ začala trochu váhavě a za­ razila se. Trvalo to asi jednu nebo dvě vteřiny, ale mně to při­ padalo jako věčnost. Byl jsem si v tu chvíli jistý, že mi řekne, že se ke mně chce vrátit. To jsem se ale spletl. „Někoho jsem potkala.“

Jako kdyby do mě udeřil blesk. Zíral jsem stále z okna, ač­ koliv jsem nevnímal nic z toho, co bylo venku. Všechno kromě Bridgette bylo nepodstatné. „Myslíš tím, že s někým chodíš?“

„Jo.“

Stále jsem se ani nepohnul. Byl jsem ztuhlý jako kus ledu. Úplně mě to ochromilo.

Proč mi to doprdele říká?

katakomby

„Je to právník?“ zeptal jsem se a  byl překvapený normál­ ností svého hlasu.

„Dělá u policie.“

„Polda?“

„Jo.“

„Ha. No...“

„Wille, zasnoubili jsme se.“

Když jsem slyšel nebo četl, že se někdo musel při vyslech­ nutí nějaké dobré nebo špatné zprávy posadit, vždycky jsem si myslel, že to je nějaký dramatický výmysl. Teď jsem ale do­ opravdy pocítil, jak se mi doslova podlomila kolena a já klesl do křesla.

„Nechtěla jsem, abys to našel na Facebooku a tak...“

„Nechodím na Facebook.“

„Ale máš tam přece profil.“

„Jak dlouho toho chlapa znáš?“

„Potkali jsme se v březnu.“

„Dva měsíce? Fakt? A už jste se zasnoubili?“

„My jsme... já jsem těhotná,“ řekla. „Nebylo to plánovaný,“ rychle dodala. „Ale... pak... ráno mi začalo být špatně a udě­ lala jsem si test. A... a rozhodli jsme se, že bude nejlepší, když se vezmeme.“

Poslouchal jsem ji, ale ve skutečnosti jsem ji nevnímal. Moje myšlenky poletovaly tisíc mil daleko, přehrával jsem si zrychlený záznam všech těch let, co jsme strávili společně. Jak skvěle se ke mně chovala. Jak byla stále se mnou, když už mi nikdo jiný nezbyl. Jak moc jsem ji miloval. Že bych pro ni udě­ lal všechno na světě.

Jeremy Bates

42

Byla moje. Vždycky byla jenom moje.

Zase jsem vstal. Popadl mě vztek, který se začínal drát na povrch. Pevně jsem stiskl čelisti a  volná ruka se mi sama se­ vřela v pěst, otevřela se, sevřela a zase otevřela. Chtěl jsem oka­ mžitě praštit s telefonem o zem nebo ho vyhodit z okna.

Místo toho jsem zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Potichu jsem se zhluboka nadechl. Co jsem měl vlastně za problém? Doprdele, sám jsem přece spal s Danièle. Bridgette měla právo udělat to samé. Neplánovala přitom, že otěhotní. Prostě se to stalo. Co bych od ní měl vlastně požadovat? Aby šla na potrat? Aby se s tím chlapem přestala stýkat? Čeho bych tím dosáhl? Mezi námi to skončilo.

Tohle jsem ale nechtěl. Chtěl jsem se k  ní vrátit. Měli jsme začít znovu.

„Wille?“ ozvala se Bridgette. „Jsi tam?“

„Jo, jsem tady.“

„Já vim, jak to na tebe asi teď působí...“

„Rozumím tomu. A gratuluju. Jsem rád, že jsi šťastná.“

Mlčela. Ve sluchátku se ozval syčivý zvuk, což se u dálko­ vých hovorů vlivem různých rušivých vlivů občas stává.

Pak pokračovala. „Děkuju, Wille.“ Její hlas se zbortil do podivného zaskřehotání, takže to vypadalo, že se rozbrečela. „Hodně to pro mě znamená.“

V pozadí se ozval sbor hlasů.

„Už musím jít,“ řekla.

Neprotestoval jsem. Nebylo už o čem mluvit.

„Wille?“

„Jo?“

katakomby

„Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala.“

„Já tě taky miluju.“

Nezavěsil jsem hned. Ona očividně také ne, protože jsem ještě pár vteřin slyšel ten hluk v pozadí.

Pak nastalo ticho, úplné ticho.

Byla pryč.

O  NĚCO později, když nastal soumrak a  stíny směřující od

okna dovnitř mého bytu se začaly prodlužovat, jsem si sbalil

batoh a vyrazil.


44

KAPITOLA 3

HOSPODA, jejíž název a adresu mi Danièle předtím napsala

na ubrousek, se jmenovala La Cave. Sklep. Když jsem se po­

prvé ocitl v  rue Jean­Pierre Timbaud, našel jsem ten podnik

jenom podle čísla popisného. Zvenku nebylo žádné označení,

pouze malý neonový poutač, a proto jsem rovnou vstoupil do

dřevěných dveří domu.

Interiér byl velmi intimní prostor, z něhož vyzařovala spik­

lenecká energie. Připomínalo mi to nějakou ilegální nálevnu

z  dob americké prohibice. Rudé kuželovité lampy zavěšené

na valené klenbě stropu vrhaly světlo na čalouněné pohovky

a  křesla s  všívanými knoflíky a  nízké dřevěné stoly. Bar byl

namačkaný v jednom koutě. Za pultem ze čpavkovaného du­

bového dřeva visela černá školní tabule, na níž byla nabídka

koktejlů. V dalším rohu stála stará bílá vana s ornamentálníma

nohama naplněná ledem a nějakými zelenými lahvemi, v nichž

bylo nejspíš nějaké pivo domácí výroby. Hlasy od jednoho sto­

lu, kde se dobře bavili postarší, dobře naladění starousedlíci,

se mísily s hlasy a smíchem mladých hipsterů u vedlejšího sto­

lu a splývaly v hlučnou kakofonii.


45

katakomby

Protože jsem nikde neviděl Danièle, podíval jsem se na ho­ dinky. Byly to hamiltony, které mi Bridgette koupila za šest set dolarů ke čtyřiadvacátým narozeninám.

Bylo čtvrt na devět. Danièle říkala, že tu bude mezi osmou a devátou. Nerozhodla se nakonec jinak? Třeba už mezitím vy­ razili.

„Promiňte,“ oslovil jsem vrchního, který zametal drobky z  právě uvolněného stolu. Byl to chlap s  ostře řezanými rysy, měl trochu staromódní sestřih jak z osmdesátých let, ohrnuté rukávy a černou zástěru. „Neviděl jste náhodou ženu s krátký­ mi černými vlasy, výrazně nalíčenou?“

„Proč si ji nenajdete sám, máte snad oči!“ odsekl a obrátil se ke mně zády.

Sledoval jsem jeho vzdalující se záda, naštvalo mě to, ale nechal jsem ho být. Někdy se říká, že se Francouzi chovají hru­ bě, já jsem s tím byl ochoten souhlasit, jen co se týče služeb­ ných profesí, vrchních a  dalších osob, které se chovají stejně nafoukaně jako popové hvězdy a zcela ignorují pravidlo „náš zákazník, náš pán“.

Dál jsem hledal Danièle a po pěti minutách, když se nedo­ stavil kýžený výsledek a kdy jsem se už chystal k odchodu, jsem zaznamenal jakési schodiště, které vedlo do sklepa. Vydal jsem se tedy po příkrých a úzkých schodech, jež mizely v podobně velké a  podobně stylové místnosti, pouze s  tím rozdílem, že v suterénu nebyly stěny obložené dřevem, ale tvořila je jenom neomítnutá cihlová zeď, a také tu nebyla okna. Okamžitě jsem spatřil Danièle, Pascala a ještě nějaké třetího mladíka, jak sedí u rohového stolu.

Jeremy Bates

46

„Wille!“ zavolala na mě Danièle, jakmile mě spatřila, a vy­ skočila ze židle. Vyměnili jsme si nezbytné polibky a Danièle se obrátila k  ostatním, aby nás představila. „Vzpomínáš si na Pascala?“

„Jasně,“ kýval jsem a podal mu ruku.

Pascal mi potřásl rukou, ale nevstal. Pascal byl pohledný chlapík, měl trochu tmavší pleť, husté obočí, tajemný, palčivý pohled a dlouhé černé vlasy. Vypadal stylově – měl zmačkané lněné tričko s  krátkými rukávy. Jeho cool výstřih byl hodně vykrojený, takže odhaloval až příliš velkou oblast jeho lysého hrudníku, kterou nedokázal zakrýt ani volný šátek, který měl ležérně uvázaný kolem krku. Byla to přesně ta image, již na­ sazují stárnoucí rockové hvězdy, aby ukázaly, že stále drží prst na tepu doby. Na hlavě měl tu samou vlněnou čepičku jako na Danièlině narozeninovém večírku.

„A Wille,“ řekla Danièle. „Tohle je Robert.“

„Kdyžtak jenom Rob, šéfe,“ upřesnil Robert, když vstal a po­ třásli jsme si rukou. Robert byl malý, ale urostlý týpek buldočího vzezření, jeho podsadité tělo bylo jeden sval. Vypadal jako ně­ jaký zápasník z  univerzitního týmu. Tvář měl plnou pih, které, jak někdy maminky slibují svým dětem, časem nezmizely, živé šedé oči a plešatící, až na kůži strojkem ostříhaná hlava. Tipoval jsem, že je nejstarším členem naší různorodé sebranky, protože mu mohlo být tak kolem třiceti.

„Jsi Američan?“ zeptal jsem se ho. Z Pascalova mlčenlivého pozdravu jsem měl dojem, že nejsem příliš vítán, a  bylo pří­ jemné zjistit, že nejsem jediný outsider.

„Né, Kanaďan, chraňbůh!“

katakomby

„Právě jsme si objednali jídlo,“ oznámila mi Danièle. „Ale neboj, zbude i pro tebe.“

„Nemám hlad.“

„Měl bys ale něco sníst. Tohle je poslední možnost, pak až ráno.“

„Vzal jsem si něco menšího s sebou.“

„Dobře, Wille, tak nejez, ale posaď se.“

Sedl jsem si na židli vedle ní, naproti Robovi a Pascalovi.

„Tak Danny říkala, že jsi spisovatel na cestách nebo tak něco,“ řekl Rob. Měl chraplavý hlas, jako kdyby měl zrezavělé hlasivky. „Jak se ti líběj ty místní žáby?“

„Proč to pořád říkáš, Robe?“ napomenula ho Danièle. „Ne­ jsme žádný žáby. Jak jsi na to vlastně přišel? Nechápu to.“

„Jíte přece žáby, ne?“

„Možná bych ti měla říkat Rostbíf.“

„Ros co?“

„Rostbíf ?“ navrhl jsem.

Danièle přikývla. „Jo, protože Američani a  Kanaďani jedí strašně moc červeného masa – a pak jste všichni strašně tlustí, jako krávy.“

Do Roba jako kdyby střelilo. Vyskočil z židle, kachní chůzí obešel stůl a držel se přitom za fiktivní břicho, kterým začal do Danièle zezadu narážet. Vypadalo to jako podařená karikatura nějakého tlustého striptéra, který se dře u tyče.

„Vypadni!“ zařvala na něj Danièle a plácla ho. „Jsi oplzlej, nech toho.“

Vrcholně pobavený Rob se odebral zpátky na své místo. „Zkurvení Francouzi.“ Nepřestával se chechtat. „Nerozumí srandě. Jsou to takoví úzkoprdelníci, až to píská, když prdí.“

Jeremy Bates

48

„A odkud jsi?“ zeptal jsem se ho.

„Z Québeku.“

„Z francouzsky mluvící oblasti?“

„Québec je provincie, brácho, a v ní je i stejnojmenný město. Ale jo, je to francouzská jazyková oblast. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Toronta. Nebo vlastně do Mississaugy, ale nikdo neví, kde to je, tak radši říkám, že do Toronta.“

„Co děláš ve Francii?“

„Jsem překladatel, zhruba řečeno. Dělám titulky k filmům.“

„K hollywoodskejm?“

„Spíš obráceně. Překládám francouzský filmy do angličtiny.“

„Asi jsi ještě žádný z  nich neviděl, protože frantíci točej pěkný sračky.“

„Netočej sračky,“ oponovala Danièle.

„Teda pokud se ti nelíbí ty namachrovaný artový blbinky.“

„Pascale! Proč jsi sem vlastně Roustbífa pozval? Někdy je tak protivnej! Zapomněl jsi, že s ním máme strávit příštích de­ set hodin?“

Pascal řekl něco francouzsky, pak se odmlčel, potom ješ­ tě něco dodal a udělal přitom kudrd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist