načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karneval paměťových buněk – Karel Šíp

Karneval paměťových buněk

Elektronická kniha: Karneval paměťových buněk
Autor: Karel Šíp

Drobné literární útvary, v nichž autorovy "paměťové buňky" nabízí čtenářům řadu nejrůznějších témat /dětství, umění, záskok, autogramy, státní svátky.../, doplněných o pár písňových textů. Žádný prvoplánový humor, ale vtipné a příjemné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 150
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Jiří Slíva
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7243-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Drobné literární útvary, v nichž autorovy "paměťové buňky" nabízí čtenářům řadu nejrůznějších témat /dětství, umění, záskok, autogramy, státní svátky.../, doplněných o pár písňových textů. Žádný prvoplánový humor, ale vtipné a příjemné počtení, umocněné ilustracemi Jiřího Slívy.

Popis nakladatele

Vzpomínky a postřehy moderátora populární talkshow Všechnopárty.

Oblíbený moderátor a bavič Karel Šíp s nadhledem sobě vlastním představuje témata, která ho zajímají, o kterých debatuje se svými televizními hosty nebo jež vyplavila zákoutí jeho paměti. Dočtete se například, jaké geny zdědil po svém tatínkovi, jakou hodnotu má autogram nebo proč mu řidiči ukazují zdvižený prostředníček. Soubor myšlenek doplňuje několik písňových textů a také humorné ilustrace výtvarníka Jiřího Slívy.

Zařazeno v kategoriích
Karel Šíp - další tituly autora:
Kohout v akci - Televizní scénky, monology a jiné srandičky Kohout v akci
 (CD)
Bláznivej kmet (70 let, 21 nejlepších textů)- CD Bláznivej kmet (70 let, 21 nejlepších textů)- CD
Karneval paměťových buněk Karneval paměťových buněk
 (audio-kniha)
Karneval paměťových buněk Karneval paměťových buněk
Bavič Bavič
 (e-book)
Bavič Bavič
 
K elektronické knize "Karneval paměťových buněk" doporučujeme také:
 (e-book)
Můj svět Můj svět
 (e-book)
Nesmrtelní Nesmrtelní
 (e-book)
Lazar Lazar
 (e-book)
Druhá derivace touhy: Člověk duše-vnější -- Úvahy nad (ne)končícími otázkami Druhá derivace touhy: Člověk duše-vnější
 (e-book)
Žít s radostí Žít s radostí
 (e-book)
Kříďák Kříďák
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karneval

paměťových buněk

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Karel Šíp

Karneval paměťových buněk – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




5

Vysvětlivka úvodem

Jsem povoláním kladeč. Na rozdíl od kladeče lina, já

kladu otázky. Ve své televizní talkshow Všechnopárty.

Vyptávám se na věci, které mne zajímají, a domnívám

se, že nejen mne. Vyslechnu tak mnoho různých názo

rů na všechno možné. Pečlivě se hlídám, abych na ná

zor svého hosta neodpovídal názorem svým. I když ho

mám taky. Protože to by správný kladeč dělat neměl,

to by byla profesní chyba, domnívám se. Začal jsem

dumat, kam svoje nahodilé myšlenky, nápady i útrž

ky vzpomínek, které občas mozek vyplaví, uskladnit.

A tak to vzniklo. Nápad s touhle knížkou. Letošní hor

ké léto k tomu přispělo. Vlastně nebyla většinou jiná

možnost než zalézt někam do chládku a pustit myš


Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

lenky na špacír. My kladeči míváme v létě pracovní

volno. Kdo chce pracovat, musí si tu činnost buď najít

nebo vymyslet. A to jsem udělal. Pravidelně jsem zalé

zal do stínu k notebooku a ťukal, co mě napadlo. Mu

sím se přiznat, že se to velmi rychle stalo mojí oblíbe

nou činností a radostí zároveň. Výsledek držíte v ruce.

Nečekejte ucelený myšlenkový proud, toho nejsem při

své roztěkanosti schopen. Nečekejte ani veselé histor

ky z natáčení. Dokonce ani třeskutý humor nečekejte.

Ale někde tam určitě je, schován, nenápadný, čekající,

kdo si ho najde. Věřím, že se vám to povede. No věřím,

spíš doufám.

Karel Šíp

léto 2018


7

Karneval paměťových buněk

Ještě jsem to s žádným lékařem nekonzultoval, ale

budu muset. Jak je to ve skutečnosti s pamětí. S proce

sem stárnutí dochází k odumírání paměťových buněk.

Vyplývá z logiky věci. Tedy logiky stárnutí. Pozoruji

však také něco jiného. Možná některé paměťové buň

ky odumírají, zvláště ty, které celý čas produktivního

věku nesly na svých bedrech většinu toho, co si člověk

musel pamatovat. Jenomže tím tyhle buňky-dříčky

ulehčily jiným buňkám, které si nic pamatovat nemu

sely, a tudíž zůstaly neopotřebované. Čekaly pokojně

na svoji příležitost. A ten signál k aktivitě, ono probu

zení z mozkové hibernace, to přichází nejspíš od těch

buněk chřadnoucích. Jako by jim předávaly tu tíhu


Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

8

zodpovědnosti pamatovat si toho tolik. Tak se, hol

ky, probuďte a taky našemu pánovi něco připomeňte.

Něco je ve vás určitě uloženo, jen si to zatím necháváte

pro sebe. No a teď je ta chvíle, tak pracujte, my vadne

me. Takhle nějak si ten proces představuju. Jak jinak

si vysvětlit, že se mi najednou ve všech detailech zjeví

kupříkladu oslava mých šestých narozenin.

Dostal jsem prvně v životě kolo. Prvně jsem na něj

usedl v naší ulici, která je mírným svahem. Vyšli jsme

s tatínkem až nahoru, tam jsem nasedl a rozjel se tak,

že tatínek mi držel kolo zezadu za sedlo. Abych si hned

napoprvé nenatlouk. Pak mě pustil, běžel vedle mě,

aby případně zmírnil můj první pád z kola, a radoval

se, jak jsem šikovný, že jedu. Ale já začal hystericky

křičet: „Ty mě držíš!“ Nevěřil jsem, že opravdu jedu,

aniž by mě tatínek zezadu nedržel za sedlo. „Nedržím!“

„Držíš!“ A vlastně jsem z toho kola spadnul jen proto,

že mě tatínek pustil, aby mě ujistil, že mě nedrží. Tam

se nějak projevila nedůvěra dítěte v otce, do té doby

naprosto důvěryhodného. Správně by mělo dítě chtít,

aby ho tatínek jistil, když sedí na kole poprvé a jede

z kopce. Ne. Dítě se chtělo radovat z vlastního talen


9

Karneval paměťových buněk

tu pro cyklistiku a nechtělo pomoc bázlivého tatínka,

který moc dobře věděl, že dítě je dřevo, pro sport na

prosto nedisponované. Tuhle nedůvěru ve vlastního

rodiče mám v paměti vlastně ještě v jednom případě.

Bylo mi kolem těch šesti let, tedy rok 1951. A tatínek

bůhvíkde sehnal banán. Jeden žlutej banán. Věděl, že

jsem nikdy tohle ovoce neviděl, nikdy neochutnal, měl

za to, že už při slově banán zešílím štěstím, že konečně

ochutnám něco tak exotického. Vidím to do detailu.

Z otevřeného okna obýváku hledíme s maminkou na

rozradostněného tatínka, kterak spěchá domů a něco

nese. Otvíráme dveře bytu a čekáme. Tatínek vyběhl

schody a udýchaně na nás volá: „Nesu banán.“ „Co to

je?“ ptal jsem se při pohledu na něco, co se ani vzdá

leně nepodobalo angreštu, rybízu či hruškám, tedy

ovoci, které jsem do té doby znal. „Banán, Karlíčku,

to je vzácnost, ochutnej.“ A tu jsem se vzepřel. Odmítl

jsem kousnout do něčeho, co vypadalo odpudivě. Já

to nechci. Aspoň to ochutnej! A to už mi cpal banán

před pusu. Začal jsem brečet, ječet a svůj výstup jsem

korunoval větou: „Ty mě chceš otrávit!“ Nařkl jsem

vlastního otce, který někde pod pultem vyšmelil jeden


Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

10

banán; šest let po válce to bylo něco! Ne. Dítě se špraj

clo. Neznám to, tak to jíst nebudu.

Taková věc se mi jen tak zčistajasna vyjeví, a já

nevím proč. Paměťové buňky, ty, co byly mnoho let

nepoužívané, mi asi chtěly udělat radost. Pustit film,

který jsem od té doby neviděl. Zničehonic. Po šedesá

ti letech první repríza. Některé paměťové buňky však

často ožijí nějakým drobným impulzem zvenčí. Něco

jsem ve svém neuspořádaném fotoarchivu hledal a na

razil jsem na fotku ze čtvrté třídy základní školy v Tep

licích, Klecandova ulice. Začal jsem si detailně pro

hlížet tváře svých někdejších spolužáků a spolužaček.

Pozvali mě totiž nedávno na třídní sraz. Nikoho z nich

jsem od školy neviděl, tak jsem se snažil na někoho

upamatovat, abych aspoň na jednoho z nich mohl za

halekat: Nazdááár, jak žiješ. Tebe jsem dlouho neviděl!

Nebo nějakou podobnou frázi, obvyklou na třídních

srazech. A jak jsem se snažil vrýt si ty obličeje z fotky

do paměti, zabrzdil jsem u tváře jedné z mých někdej

ších spolužaček. A paměťové buňky začaly vyplavovat

informace: najednou jsem věděl, že se jmenovala Prav

cová a že bydlela v naší ulici. Já, který neznám jménem


11

Karneval paměťových buněk

lidi z našeho žižkovského činžáku, jsem si vzpomněl

na Pravcovou – s odstupem nějakých desítek let! A na

jednou se v té paměti rozběhl film, scéna, výjev, ani

tenhle mi nikdy předtím v hlavě neběžel, takže premi

éra. Jak jsem koukal z okna přes ulici a Pravcová taky

koukala z okna. A jak jsem tehdy dostal nápad zau

jmout spolužačku Pravcovou čímsi. Je jedno čím, ale

zaujmout. Dostavil se nápad. O posledních Vánocích

jsem dostal od Ježíška loutkové divadlo. To je hezký

dárek, akorát ztrácí účel ve chvíli, kdy ho není komu

hrát. To divadlo. Jsem odjakživa jedináček, takže hrát

si doma sám s loutkovým divadlem vycházelo napla

no. K divadlu patří diváci a ty já neměl. A najednou

v protějším okně Pravcová. Tak jsem to loutkové di

vadlo nainstaloval do otevřeného okna. Naše ulice

nebyla nikterak široká, takže Pravcová nebyla zas tak

daleko, asi jako by měla v Národním poslední řadu.

Viděla, že se v našem okně něco děje, tak setrvala.

Divadlo stálo, já měl pár loutek, ale žádnej repertoár.

Nikdy jsem loutkové divadlo pro nikoho nehrál. Po

padl jsem tedy kašpárka a čarodějnici. Dvě protichůd

né figury, veselý chlapeček s rolničkama a stará baba



13

Karneval paměťových buněk

bez humoru. Dialog by na tu dálku Pravcová neslyše

la, a tak jsem se omezil jen na skřeky, výkřiky jako jé,

jauvajs, bác, prostě na slovním humoru ta věc nestála.

Soustředil jsem se na pohybovou stránku představení.

Loutky po jevišti všelijak pobíhaly, poskakovaly, snažil

jsem asi nějak vyjádřit souboj, čarodějnice láká chlap

ce do svých tenat (nevím sice, co jsou tenata, ale sem

se mi to docela hodí), vtipný Kašpárek ležérně uhýbá,

uskakuje, a to vše je provázeno barvitými skřeky. Po

očku jsem mrknul naproti, jaký má moje hra úspěch.

V očích Pravcové se cosi zalesklo. Nebyla to slza, byl

to dalekohled. To byla první známka úspěchu. Chtěla

znát detaily tohoto dramatu. Kašpárek v mých rukou

v zápalu souboje na čarodějnici všelijak naskakoval

a moje levá ruka čarodějnici tak nějak poraženecky

položila na záda. Kašpárek na ní začal vítězoslavně

tančit, vlastně na ní začal tak trochu nalehávat. Bum,

bum, bum, jednou dvakrát, vlastně rytmicky, jako by

chtěl babu svým tělem utlouct. V ruce neměl meč,

tak čím jiným ji utlouct než vahou těla loutky? Opět

jsem pohledem zkontroloval publikum, tedy Prav

covou. Nebyla tam sama. Moje divadlo nejspíš chvíli


Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

sledovala i její maminka a já viděl, kterak svou dce

ru z toho okna vyfackovala. Když pak potkala moji

maminku v konzumu, sdělila jí, že by si mě měla víc

hlídat, a jestli budu dál mravně narušovat její dceru

přes ulici, nahlásí to ve škole i na národním výboru.

To všechno mi vyplavily paměťové buňky, do té doby

nepochybně spící. A já jsem od té chvíle dychtivý, jak

se rozjedou tyhle odpočaté mozkové součástky a jaký

karneval v mé hlavě opět někdy rozpoutají. Na srazu

třídy Pravcová nakonec nebyla.


15

Smím prosit?

Když člověk přijde do let, kdy mu v těle začnou probí

hat pochody, které ve výsledku způsobí změnu dítěte

v muže, je to doslova revoluční proces. Ten proces od

základu mění pohled na svět, na věci kolem. Změny

se dotknou nervových vzruchů v mozku, zajímavá je

i změna hlasu, ten přechod z fistule do basových poloh

se často podobá jódlování, působí komicky pro okolí

a je to nejslyšitelnější doprovodný efekt při proměně

chlapce v muže. Odborné knihy v tomhle směru neří

kají nic smysluplného, jsou plné těžko srozumitelných

výrazů a člověku s probuzeným mužstvím toho moc

poučného nepřinesou. Tady je mnohem užitečnější

pohled laika. Člověka, který si celou proměnou prošel


Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

16

a s odstupem času, tedy s obrovským odstupem času,

si své pocity dokáže vybavit a dokáže je uspokojivě

vysvětlit těm, kteří podobné pocity aktuálně prožíva

jí. A proto věřím, že můj pohled bude právě pro tyto

mladé muže užitečný. Začít rozhodně musím u onoho

zásadního, a sice probuzení zájmu o opačné pohlaví.

Pominu probuzený zájem o stejné pohlaví, ke kterému

sice taky dochází, ale nedostatek zkušeností v tomto

směru mě nutí takovéto probuzení nechat stranou.

Takže zájem o opačné pohlaví je důsledek té klíčové

změny související s dospíváním. Tedy zájem, který do

té doby v těle mladíka pouze podřimoval.

Budíček tomuto zájmu působí hormony, které se

začnou plašit. Vyvolávají v mozku zmatek. Je to ovšem

jiný budíček, než který jsem zažil na vojně. To byl bu

díček brutální, provázený řevem nesympatických hla

sů nadřízených důstojníků a poddůstojníků. Budíček

vyhánějící mladé tělo v rozpuku na nádvoří kasáren,

tělo vysvlečené do trenýrek, tělo, kterému budíček čas

to přerušil sen slibně se rozvíjející až do neslušných

obrátek, takže tělo ještě neslo známky onoho snu bez

řádného konce, ale už běželo na rozcvičku, do mrazu,


17

Smím prosit?

jehož vlivem často až tam následek uměle přerušeného snu rychle povadl.

Tenhle budíček probouzí v těle hormony. Neumím si nějak konkrétněji představit hormon, který si podřimuje bez jakéhokoliv zájmu o své okolí. Takže nemám ani nejmenší představu, jak si asi počíná hormon, který se splaší. Co v takové chvíli dělá. Vyskočí a jde někam, nebo se jen tak zmítá na svém místě, nebo je součástí nějakého většího hejna mnoha dalších hormonů, které taktéž podřimují? Ale když se splaší jeden, tak je to probudí a začnou se plašit taky? Rozhlížejí se kolem, co tak mohlo splašit jejich kolegu. No kolegu, spíš bratříčka. A nastává pohyb splašeného stáda hormonů. Možná je tento proces plašení hormonů v odborných knihách popsán jinak, ale já si ponechám svoji představu o splašeném stádu. A zkrotit ho dokáže jediný pastevec – opačné pohlaví. Vzápětí by tedy měl následovat pokus o sblížení. O seznámení. A tady často dochází k mnoha zádrhelům. Tedy docházelo kdysi, za starých časů.

Těžko lze dneska komukoliv z mladších ročníků vysvětlit problematiku seznamování v časech, kdy ne

19

Smím prosit?

byl internet, mobilní telefony a esemesky, seznamova

cí agentury, megadiskotéky, letní festivaly, kde všude je

kontakt s opačným pohlavím tak snadný, samozřejmý,

přirozený a naprosto bez rizika jakéhokoliv trapasu,

který vždycky hrozil za nás. Oslovit mladou krasavici

na ulici byl tehdy počin velice riskantní. Toho se od

vážili jen hrdinové nebo blbci. Ano, nejmenší problém

s tím měli drzí floutci vesměs mdlého ducha, kteří se

tohoto způsobu seznamování neobávali, protože nulo

vý zájem z druhé strany po nich sjel, aniž by je nějak

hlouběji zasáhl. Prostě to zkusili jindy, jinde a s jinou,

bylo jim to jedno, počet neúspěšných pokusů nijak ne

evidovali a jejich mysl zůstávala veselá. Kolikrát jsem

se podivoval nesourodému páru, ona krásná a na prv

ní pohled inteligentní vedle tupého burana odporného

vzhledu. Jak a čím ji mohl získat? A kde? Čím ji oslnil,

jak na to šel, měl nějakou rafinovanou taktiku?

K častému seznamování docházelo tehdy prý

v tramvaji. Údajně ideální místo pro navázání hovoru,

uzavřený prostor, holka musí nějak reagovat, tramvaj

jede, není kam utéct. Takové seznámení nějak prostě

dopadnout musí. A taky často dobře dopadlo, znám

Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

20

to z vyprávění mnoha svých kamarádů. No, nevím.

Představuju si, že stojím v nacpané jedenáctce, jedoucí

k Vinohradům, visím na tyči a pode mnou na sedadle

uvelebená neslýchaně krásná cestující, k níž se lehce

skloním s dotazem, jestli by mi nedala své telefonní

číslo. S dotazem, který ovšem slyší i bába vedle mě,

obtěžkaná nákupními taškami a zpuchřelá zlostí, že ji

krasavice nepustí sednout, slyší to i chlápek lepící se

na mě z druhé strany a předstírající, že si čte Večerní

Prahu (to byl tehdy poměrně oblíbený pražský deník),

zatímco hledí pod spodní okraj novin, protože přesně

ten mu rámuje pohled do nádherného údolí dekol

tu sedící Bardotky (to byl tehdy takový sexysymbol).

Odjakživa jsem měl za to, že seznámení s dívkou snů

musí být romantické, něčím ozvláštněné, originální.

Kdyby například tramvaj prudce zabrzdila, já bych

reflexivně ochránil sličnou blondýnu svým tělem

před padající bábou s taškama a střepinami roztříště

ného okna, vyvlekl ji z trosek zdemolované soupravy

a pak bych možná zlehka utrousil: Teď by to mož

ná chtělo zajít někam na kafe, ne? Ale v životě jsem

nebyl účastníkem tramvajové bouračky. A vůbec –

21

Smím prosit?

tramvaj prostě nebyla ideálním místem k seznamo

vání pro jinochy s jistou dávkou plachosti, navíc ob

dařené nadměrnou romantičností a přebujelou fanta

zií. Proto se těmto romantikům prostor k seznámení

často zúžil na minimum a nutil je k neromantickým

a omšelým postupům.

Existovaly taneční kavárny například. A do těch

se tehdy chodilo takzvaně na lov. Jen na Václavském

náměstí jich bylo několik. Nebyly nikterak velké,

avšak o to přehlednější. A tak nebylo těžké vyhlédnout

si objekt, se kterým šlo navázat kontakt tancem. Ta

kových mimořádně zajímavých a lákavých objektů se

nikdy nesešlo nějak moc, tak jedna dvě, ale tím pádem

zájemců o takové vyčnívající krasavice byl prakticky

plnej lokál. Takže vznikal problém, jak se k ní s žá

dostí o tanec dostat co nejrychleji a nebýt předběhnut

jinými zájemci. Začít bylo nutné nesmyslnou frází:

Smím prosit? Když člověk poprosil a nebyl odmít

nut, došlo k prvnímu tanci s neznámou a tím pádem

k prvnímu fyzickému kontaktu při takzvaném plou

žáku poměrně těsnému (to byla tehdy taková pomalá

skladba, při které mohlo dojít a taky docházelo k těs

Karel Šíp: Karneval paměťových buněk

22

nému semknutí tančícího páru). A to byla taky první

možnost s dotyčnou promluvit a člověk rychle poznal,

zda slupka odpovídá obsahu. Smím prosit? Tím to ale

vždycky muselo začít. Často jsem si kladl otázku, kdo

tuhle debilní frázi vůbec vymyslel. V tanečních je to

myslím povinné, přeneseno do praktického života je

to hovadina. Smím prosit... Už v tom oslovení je jistý

druh ponížení. Ale zpátky ke královně večera, sedí

cí u stolku v malém boxu, na opačném konci kavár

ny, než sedíte vy. A teď jak na to. Prosit smíte jedině,

když jste u ní první. Párkrát jsem tehdy zažil nechutné

strkanice dychtivých tanečníků lačných po splynutí

s tělem královny. Takže člověk visel očima na kapele

a snažil se vystihnout ten správný okamžik, kdy be

rou do ruky nástroje, a zvlášť bylo nutné zaměřit se

na ruce bubeníka, který paličkami odťukával začátek

první skladby taneční série. Do toho ťukání bylo třeba

bleskově vyrazit ke královně, protože stát u ní na ťuk

nutí čtvrté doby by nemuselo stačit, pokud by kapela

nasadila valčík. Ten je, jak známo, na tři doby čili čtvr

té ťuknutí se neozve a člověk by byl druhej. A nějakej

vlčák už by stál před vámi a uculoval se na královnu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.