načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kariéristky – Louise Bagshawe

Kariéristky

Elektronická kniha: Kariéristky
Autor: Louise Bagshawe

Román pro ženy líčí příběh dvou žen, nejlepších přítelkyň do té doby, než jedna druhé přebere muže. Jak dlouho potrvá jejich nenávist? Rowena Gordonová, příslušnice britské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3% 68%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: Druhé vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Ira Smolková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7549-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román pro ženy líčí příběh dvou žen, nejlepších přítelkyň do té doby, než jedna druhé přebere muže. Jak dlouho potrvá jejich nenávist? Rowena Gordonová, příslušnice britské vyšší třídy, a Topaz Rossiová, prudká italo-americká zrzka z Brooklynu, se na univerzitě v Oxfordu stávají nejlepšími přítelkyněmi. Obě jsou talentované a velice ambiciózní. Neexistuje nic, co by jedna pro druhou nebyla ochotná obětovat. To však jen do chvíle, kdy Rowena přebere Topaz jejího milovaného muže. Obě mladé ženy jsou předurčeny k úspěchu ve svých kariérách - Topaz v žurnalistice a Rowena v hudebním průmyslu. Když se jejich cesty po letech znovu zkříží, ukáže se, že Topaz své někdejší přítelkyni její zradu nezapomněla. Je připravena udělat cokoli, aby zničila Roweninu slibně se vyvíjející kariéru a připravuje dokonalou pomstu. Rowena si ovšem nenechá nic líbit a své sokyni vyhlašuje válku...

Popis nakladatele

„Klasika žánru“ Daily Express.

První román Louisy Bagshawe, který odstartoval její kariéru spisovatelky, plný šarmu, vášně a napětí.

Původně nejlepší přítelkyně. Později soupeřky na život a na smrt. Jak dlouho přetrvá jejich nenávist?

Rowena Gordonová, příslušnice britské vyšší třídy, a Topaz Rossiová, prudká italo-americká zrzka z Brooklynu, se na univerzitě v Oxfordu stávají nejlepšími přítelkyněmi. Obě jsou talentované a velice ambiciózní. Neexistuje nic, co by jedna pro druhou nebyla ochotná obětovat. To však jen do chvíle, kdy Rowena přebere Topaz jejího milovaného muže.

Obě mladé ženy jsou předurčeny k úspěchu ve svých kariérách – Topaz v žurnalistice a Rowena v hudebním průmyslu. Když se jejich cesty po letech znovu zkříží, ukáže se, že Topaz své někdejší přítelkyni její zradu nezapomněla. Je připravena udělat cokoli, aby zničila Roweninu slibně se vyvíjející kariéru, a připravuje dokonalou pomstu. Rowena si ovšem nenechá nic líbit a své sokyni vyhlašuje válku…

Louise Bagshawe , provdaná Mensch, je autorkou šestnácti románů, které pravidelně obsazují žebříček deseti nejprodávanějších knih. Její knihy vycházejí ve více než osmi jazycích. Pod jménem Louise Mensch se proslavila jako velmi aktivní členka britského parlamentu za Konzervativní stranu. Aktivně využívá sociální média. Po webové stránce zabývající se nejrůznějšími politickými tématy založila stránku unfashionista.com, zaměřující se na styl a módu, je známou bloggerkou a od ledna 2013 sloupkařkou The Sun on Sunday. V současné době žije se svým manželem, Peterem Menschem, a třemi dětmi v New Yorku.

 Nakladatelství BB/art vydalo romány Kariéristky, Film, Závist, Profesionálky, Styl jí sluší, Svět ti leží u nohou, A zrodila se hvězda, Úžasná na pohled, Zítra změním svět, Jiskření, Glamour, Sokyně, Vášeň, Touha, Osud a Krása .

Zařazeno v kategoriích
Louise Bagshawe - další tituly autora:
Krása Krása
Kariéristky Kariéristky
Kariéristky v akci Kariéristky v akci
 (e-book)
Kariéristky v akci Kariéristky v akci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je věnována

Barbaře Kennedy-Brownové,

mé skvělé přítelkyni

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1995 Louise Bagshawe

All rights reserved.

Z anglického originálu Career Girls

(First published by Orion Books Ltd, Great Britain, 1995)

přeložila © 1997, 2016 Ira Smolková

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Druhé vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-430-0 (pdf)


Mé díky si zaslouží:

Jacob Rees-Mogg, Nicky Griffiths, Ed, Damian, Tiz, Margaret, Rod,

James Robertson, James Ross, Nick Edgar, Alexia, Jeremy, Arabella,

Stephanie, Melanie, Katherine, Harvey, Nick Little, Edna, Brenda, Ma

rion, Tristam, Pete, Adrian, Alex, Jeremy Green, Sebastien a všichni mí

přátelé z Christ Church a Unie – ty víš, koho myslím; Gary Williams, Andy

Stevens, Luc Vergier, Rachel Robinsonová a všichni ze Sony International;

Brian McWheat a Frank Hannon; naprosto skvělý Brian Celler; Tom

a Claire Zutautovi; John a Gina Florescuovi, Tom Silverman z Tommy

Boy; Suicidal Tendencies, Tom Abraham a spol.; Nigel Kennedy; John

Watson a Colin Bell z London Records, James Harman, Rod MacSween,

Dave Bates, C.R.A.B.S., Sean McAuley, Lizzie Radfordová, Roger Hol

dom, Vanessa Warwicková, Brent Hansen, Brian Diamond, Max Lou

bière, Lucy, Kate, Sandy, Paul, Paula a Barry z EMI a hlavně Keith Sta

ton; Pippa, Belinda, Isabella a všichni z Biss Lancaster; Dawn Harrisová,

Angelica Passantinová a rodina, a Claire Bryantová.

Zvláštní dík zasluhují: máma, táta, Tilly, James, Alice, Seffi a celá moje

rodina; můj geniální agent, Michale Sissons, a báječná, výjimečná a velmi

milá Fiona Battyová; moje skvělá redaktorka Rosie Cheethamová za její

vedení, trpělivost a podporu a celý tým v nakladatelství Orion, zvlášť

Katie Popeová za všechno a Caroleen Conquestová, má technická redak

torka; Lisa Andersonová, Sharon Osbourneová, jedna z nejlepších

manažerek na světě, moje hrdinka – nedokážu ani slovy vyjádřit vděčnost;

Conrad Miles; Jane „Nebe je...“ Edwardsová; Fred „Dvorní šašek“ Met

calf; Nigel Huddlestone a Chris Hall; Richard Hamer; Ged (vyslovuj

„God“) Doherty, Lynn Seager; Andrew Snelling, jediný rock’n’rollový ban

kovní manažer; Cliff Burnstein, za jeho tři hodiny životní filozofie v Don


Valley; a Def Leppard, Joe Elliott, Phil Collen, Vivian Campbellová,

Rick Savage, Rick Allen a v neposlední řadě skvělý Steve Clark za jeho

hudbu a inspiraci.

Nakonec můj velký dík zasluhuje nejvýstižněji pojmenovaný muž hu

debního průmyslu, Peter Mensch, za to, že mě vzal s sebou na pořádnou

jízdu.


ČÁST PRVNÍ

OXFORD


Kapitola první

Topaz vyběhla ze dveří prezidentovy kanceláře.

„Bože můj!“ vykřikla nadšeně. „Bože můj – to snad ani není možné! Mám to! Já jsem to dokázala! Nemůžu tomu uvěřit! Roweno, ty jsi geniální. Nevím, jak ti poděkovat...“

Znaveně klesla do jednoho z vyrudlých sametových křesel a z tváře si odfoukla neposedný pramínek zrzavých vlasů.

Rowena se s povzdechem odvrátila od počítače.

Podívala se na přítelkyni s úsměvem. „O čem to, prosím tě, mluvíš?“

„No přece Timesy! Četli v redakci můj článek, líbil se jim a chtějí ho publikovat. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jsem tak šťastná!“ vykřikovala Topaz.

„Topaz, to je bezvadné! To je vážně skvělé. Mám obrovskou radost,“ řekla Rowena. „Ty jsi fakt dobrá a oni můžou být rádi, že děláš právě pro ně.“

„To všechno ale jen díky tobě. Bez tebe bych to nikdy nesehnala.“

„Ale to přece není pravda, a ty to víš. Všechno, co pro tebe táta udělal, bylo, že se přesvědčil, že se tvůj článek dostal do rukou toho správného člověka. Stevens by ti to byl nikdy nevzal, kdyby se mu to nelíbilo,“ řekla Rowena. „Talent je přece to nejdůležitější,“ dodala.

„V tom případě ty nikdy nebudeš mít problém,“ opáčila Topaz. Obě dívky se skvěle doplňovaly. Nikdo nepochyboval, že se z nich stanou nejlepší přítelkyně. Topaz Rossiová, nejztřeštěnější, nejhlučnější a zdaleka nejpřitažlivější Američanka žijící v Oxfordu, a Rowena Gordonová, štíhlá atraktivní blondýnka s bezvadným vystupováním, každým coulem dcera gentlemana.

Topaz dělala s Rowenou interview pro univerzitní noviny Cherwell. Když byly obě ve druhém semestru prvního ročníku, vyhrála Rowena díky svým znalostem a schopnostem volby do spolku Union rekordním

9


počtem hlasů. Tehdy se u ní objevila průbojná Američanka s papírem a tužkou v ruce, připravena svoji konkurentku nenávidět. Rowena Gordonová, sebevědomá britská aristokratka, která fušuje do politiky na univerzitě místo toho, aby se usadila a dobře vdala, pomyslela si Topaz. Pohrdala takovými dívkami. Viděla v nich své nepřátele, své sokyně.

Když Rowenu poprvé uviděla, byla jejím vzhledem naprosto šokována. Rowena na sobě měla kostým od Armaniho, na který by musel prasknout Topazin rozpočet na celý rok. Decentně voněla, měla nádherné, dlouhé blond vlasy, bezvadný make-up a vkusné zlaté šperky.

„Proč myslíš, že jsi vyhrála tyhle volby?“ zeptala se Topaz monotónním hlasem.

Rowena se na ni chladně podívala.

Zatracení Američani! Jen se podívejte na tuhle holku! Elastické tričko pod prsa, o dvě čísla menší, aby vynikly její vnady, přiléhavou koženou minisukni, přinejmenším o tři palce kratší, než by se slušelo, a vyzývavě rudé, nepříliš upravené kudrnaté vlasy. Chová se, jako kdyby jí to tu patřilo. Je mi jasné, jak ta se asi dostala do redakce univerzitních novin za necelý jeden semestr.

„Protože jsem se po celý semestr velice snažila a usilovně pracovala. Měla jsem i několik veřejných projevů a získala nejvíc peněz od sponzorů,“ odpověděla Rowena stroze. „Můžeš mi říct, proč zrovna ty se mnou děláš interview?“

„Protože jsem nejlepší redaktorkou v těchhle novinách,“ vyštěkla Topaz podrážděně.

Chvíli mlčky hleděly jedna na druhou a potom se Topaz omluvně usmála a podala Roweně ruku.

Během následujících dvou týdnů se z nich staly dobré přítelkyně, což způsobilo nemalý údiv mezi těmi, kteří je obě znali: Rowenu, chladnou, rezervovanou, oplývající penězi, a Topaz, energickou Američanku italského původu, smyslnou, ctižádostivou, jejímž jediným zdrojem financí bylo stipendium.

Ale mnoho lidí vůbec netušilo, kolik věcí mají tyto dvě na první pohled tolik odlišné dívky společných. Podle názoru jejich rodičů měly obě jednu velkou chybu: narodily se jako ženy.

Gordonovi z Ayrshiru byli potomky skotské venkovské šlechty. Jejich

10


rozlehlé pozemky se spolu s rodovým erbem dědily z otce na syna po celé generace až do té doby, kdy se Rowenin otec, Charles Gordon, stal otcem dcery, namísto tolik očekávaného a vytouženého syna. Roweninu narození předcházela tři neúspěšná těhotenství. Když byla Mary Gordonová hospitalizována v Guyově nemocnici v Londýně, její manžel zatím přemýšlel o jménu pro jejich syna – Richard, Henry, Douglas, William, Jacob. Ve tři hodiny ráno se konečně objevila ošetřovatelka.

„Je v pořádku?“ zeptal se Charles netrpělivě.

„Ano, vaše žena i dítě jsou v pořádku,“ odpověděla sestra s úsměvem. „Máte krásnou, zdravou holčičku.“

Gino Rossi se ocitl v podobné situaci jako Charles Gordon. Přestože byl otcem tří synů, toužil po dalším. Rozhodli se s manželkou, že to bude jejich poslední dítě a že mu věnují veškerou svou péči a lásku. Když se však narodilo děvče, cítil se být podveden. Co bude dělat Gino Rossi s dcerou? On, který neměl ani sestru. Rozhodl se, že výchovu dcery zcela ponechá na své ženě. Anna Rossiová pojmenovala dceru podle svého oblíbeného drahokamu, jehož červenou barvu se zlatavým odstínem měly vlasy dítěte – Topaz.

Pro Rowenu Gordonovou neexistovalo nic, po čem by mohla toužit. Měla vždy vše, co si přála. V šesti letech dostala poníka, když jí bylo sedmnáct, koupili jí rodiče auto. Nosila jen to nejluxusnější značkové oblečení, chodila na hodiny baletu, prázdniny trávila na horách, měla nejdražší a nejlepší doktory, zkrátka vše, co jejího otce napadlo. Cokoli, co by mu znemožnilo naplno prožívat to, co vůči své dceři ve skutečnosti cítil – hluboké zklamání, pocit, že byl podveden. Do Roweniných šesti let se jí téměř vyhýbal a i potom byly jejich vztahy víceméně formální. Byl k ní vždy zdvořilý, ale zároveň velice chladný. Vztah Mary Gordonové k dceři nebyl o nic lepší. Přičítala jí totiž změnu v manželově chování, jeho citové ochladnutí vůči ní. Proto když poslali Rowenu v sedmi letech na soukromou internátní školu, jediné, co její matka cítila, byla obrovská úleva.

Když bylo Roweně deset let, stalo se něco, co by už nikdo nečekal. Mary Gordonová ve svých jedenačtyřiceti letech otěhotněla a tentokrát se Charlesovi splnilo to, po čem tolik toužil: v sedmačtyřiceti letech se mu konečně narodil syn, James Gordon, jediný dědic majetku i nositel jména. Radost obou rodičů byla nepopsatelná, jejich největší přání se splnilo. Od té doby se Charles Gordon přestal o svoji dceru zcela zajímat. Ignoroval ji.

11


Rowena si začínala na to, jaký vztah k ní měli rodiče, postupně zvykat. Pochopila, že ani při sebelepší vůli na věcech nic nezmění. Její reakce byla prostá: uzavřela se zcela do sebe, vytvořila si svůj vlastní svět – svět, ve kterém se lze spolehnout pouze na sebe samu.

Dobré známky, které ve škole dostávala, pro ni přestaly být prostředkem k získání lásky rodičů. Její školní výsledky jí nyní otvíraly cestu na univerzitu, která pro ni znamenala nezávislost, a ta pro ni byla synonymem svobody.

Rowena s potěšením konstatovala fakt, že učení jí nečiní sebemenší potíže. Ve skutečnosti byla považována za nejnadanější studentku ve svém ročníku, což pro ni bylo něčím zcela novým. Být ze všech nejlepší se pro ni stalo jediným cílem. Cílem, kterému byla ochotna podřídit cokoli. Netrvalo dlouho a Rowena skutečně dosahovala nejlepších výsledků ve všech předmětech, snad kromě výtvarné výchovy. Jejími soupeřkami a velkou konkurencí byly spolužačky Mary-Jane a Rebecca, obě veselé, společenské dívky, v kolektivu mnohem oblíbenější než Rowena. Staly se pro ni jakousi laťkou, jejíž překonání pro ni bylo důležitější než výsledná známka. Dostala-li Rowena pouhých 74 bodů ze sta, byla se svým výsledkem spokojena za předpokladu, že Becky a Mary-Jane dostaly 73 bodů.

Také Topaz Rossiová představovala pro svoji rodinu velké zklamání. Zatímco z Roweny se stala domýšlivá, chladná a nespolečenská dívka, Topaz často propadala depresivním náladám a prostřednictvím pláče si vynucovala pozornost svých rodičů. Tak, jak nepoddajně a neukázněně rostly její kudrnaté vlasy, ona sama vyrůstala v neposlušnou a nepoddajnou rebelku. Když začala flirtovat s chlapci, dostala od otce výprask. Když se začala líčit, musela za trest chodit každý den po dobu jednoho měsíce na mši. Její matka se snažila si ji zamilovat, ale sama cítila, že na to už nemá dost sil, patřičně silné nervy a tolik potřebnou toleranci. Topaz přece byla tak nevyzpytatelná! Odmítala naučit se vařit! Toužila po kariéře a nehledala si přítele jako ostatní dívky v jejím věku. Chovala se tak zvláštně. Copak si neuvědomovala, že je dívka?

To, že se narodila jako dívka, pociťovala Topaz jako křivdu. Ve skutečnosti se podobala otci víc než kterýkoli ze synů; byla velice bystrá, prudká a vznětlivá. Byla příliš nezvladatelná a složitá na to, aby ji rodiče mohli

12


milovat. Anebo jí alespoň porozumět. Na základní škole nosila domů pouze jedničky. Na střední škole studovala s vyznamenáním!

Když bylo Topaz šestnáct let, rodiče si přáli, aby zanechala školy a šla pomáhat do obchodu. Topaz nechtěla o něčem takovém ani slyšet. Po tom, co jí řekli ve škole? Tvrdili přece, že má na to, aby šla studovat do Oxfordu. Řekli jí, že by mohla dostat stipendium na oxfordskou univerzitu! Pro to přece musela něco podniknout!

Když žádala o svolení otce, odmítl. Neobměkčily ho ani její slzy, ačkoli někde hluboko uvnitř cítil, že nedělá dobře a že už vůbec nejedná spravedlivě. Věděl, že pokud by takovou nabídku dostal Emiliano, byl by šťastný a na svého syna pyšný. Jenže v případě jeho dcery to bylo něco jiného. Proč mi pánbůh dal tři průměrné syny, kteří nikdy v ničem nevynikali, a dceru, to divoké, nezvladatelné, ale nadmíru bystré děvče s přirozenou inteligencí, o jaké se jejím starším bratrům mohlo pouze zdát? Jak je to jen možné, že tahle rozpustilá dívka předčí svým intelektem všechny ostatní členy rodiny?

Gino si řekl, že už kvůli svým synům, kteří by se mohli cítit ukřivděni, že jim vzdělání poskytnuto nebylo, zatímco jejich sestře ano, Topaz jeho svolení ke studiu rozhodně nedostane. Nesmí dopustit, aby dělala přijímací zkoušku na univerzitu. V osmnácti letech je dost stará na to, aby pomáhala doma své matce.

Topaz zachvátila vlna vzteku. Dobře, ať je tedy po jeho, pomyslela si. Jestliže se k ní otec otočil zády, udělá ona totéž. Tajně složila přijímací zkoušku, a jak už předem věděla, rozhodnutím univerzity jí bylo přiznáno stipendium.

O dva dny později si spakovala nějaké oblečení, rozloučila se s bratry a matkou a odjela taxíkem. Otec odmítl dát jí požehnání. Srdce ji bolelo, ale snažila se na to nemyslet. Už tu nejsou rodiče, kteří se o ni postarají. Musí se teď naučit spoléhat sama na sebe, poznat, jaké to je, stát na vlastních nohou.

Pro obě dívky znamenal Oxford cestu k nezávislosti, ke svobodě. Tehdy v létě představovalo toto překrásné historické město příležitost udělat si zde to nejlepší jméno. Pochopitelně za předpokladu, že k tomu vynaloží veškeré možné úsilí. Topaz i Rowena byly odhodlány obětovat cokoli.

Po ničem netoužila Topaz tolik jako stát se novinářkou. Přála si s kaž

13


dým mluvit a všechno vidět na vlastní oči a bryskně o tom napsat zprávu, jasnou a výstižnou, pod níž by stálo její jméno a fotografie. Toužila lidi rozesmát, šokovat, zkrátka na ně zapůsobit. Přála si přimět lidi vidět svět stejnýma očima, jakýma jej viděla ona. Chtěla se stát dobrou pozorovatelkou, umět věci odhalit a patřičně objasnit, informovat, ale především zaujmout. A v neposlední řadě vydělat spoustu peněz. Když Topaz přijela do Oxfordu, vystoupala po schodišti do svého pokoje, vybalila si z kufru věci a postavila na kávu. Potom sešla opět dolů, aby na vrátnici zapsala své jméno do seznamu nových studentů. Na vrátnici ležela spousta letáků a dotazníků od různých univerzitních spolků, hledajících nové členy mezi studenty prvních ročníků. Jeden z letáků byl od univerzitních novin Cherwell, kde hledali nové spolupracovníky do redakce. Topaz lístek přeložila a vsunula do peněženky. Všechny ostatní letáky zahodila, aniž by se obtěžovala je číst.

Rowena Gordonová měla zcela přesnou představu o tom, co by chtěla dělat. Bylo jí však jasné, že Oxford pro ni v tomto směru nebude příliš přínosný. Toužila totiž pracovat u nahrávací společnosti. Během posledních dvou let na střední škole Rowena, křehká dívka, všeobecně známá svou zdrženlivostí a plachostí, objevila rock’n’roll. Bylo to poprvé, kdy cítila, že je pod nějakým vlivem. Ten divoký, uchvacující rytmus hudby, image hudebníků a často až vulgární texty písní – to vše mezi jejími přáteli vzbuzovalo pohoršení. Rowenu to však neuvěřitelně vzrušovalo. Hard rock pro ni znamenal jakýsi jiný svět, zcela odlišný od toho, na který byla zvyklá. Je těžké popsat, co při poslechu takové hudby cítila. Bylo to tak zvláštní...

Rodiče se doslechli o dceřině posedlosti rockovou muzikou od vychovatelky z dívčí školy, kterou Rowena navštěvovala. Nedokázali si ale připustit, že by něco takového mohla být pravda. Jak jen by jejich bezproblémová dcera mohla propadnout něčemu takovému? Ne, to bylo prostě nemyslitelné! Ale vychovatelka trvala na svém. Jejím záměrem nebylo rodiče zarmoutit, chtěla je pouze upozornit na to, čeho si u Roweny, kterou znala několik let, v poslední době všimla a co oni vůbec nezaregistrovali. Měla na mysli sexualitu, která až dosud byla ukryta v Rowenině dívčím těle a která byla nyní naprosto nepřehlédnutelná. Její dětské rty se náhle proměnily v žensky smyslné.

14


Rowena si svá tajná přání moudře nechávala pro sebe. S hudbou bude muset prostě počkat, až dostuduje.

Hned v prvním semestru na koleji Christ Church se Rowena stala členkou oxfordského Unionu. Tento spolek byl obecně považován za jeden z nejprestižnějších a nejdůležitějších v Oxfordu, a proto si Rowena dala za cíl stát se jeho prezidentkou.

Většina studentů byla členy Unionu, který sídlil ve své vlastní budově uprostřed města. Zde vlastnil levný bar a sklípek, ve kterém bylo stále plno. Union byl odrazovým můstkem mnoha předních britských politiků – pozdějších poslanců a ministrů, kteří zde v době svých studií zastávali různé funkce. V rámci nejrůznějších debat a kulturních akcí tu během pouhého jednoho semestru vystoupily osobnosti jako Henry Kissinger, Jerry Hall nebo Warren Beatty.

Rowena neuměla psát tak jako Topaz, zato ale uměla řečnit. Naučila se, jak vést debatu, a uvědomila si, jak silně ji vzrušuje manipulovat s davem. S tolika různými lidmi, jejichž pohledy visely na jejích očích a ústech. Vidět tolik lidí dychtících po tom, co ona řekne.

Když probíhala v Unionu volební kampaň, zapojila se do ní také Rowena. Tahle práce ji nadchla; ty věčné spory, podepisování smluv, schůze a shromáždění. Líbily se jí různé řečnické obraty, i to, jak se členové Unionu titulovali – „madam knihovnice“, „vážený pane předsedo“, „ctěná lady ze St. Hildy“.

„Jak se připravuješ na příští týden?“ zeptala se jí teď Topaz tak, aby nebylo patrné, jak moc je pohlcena svým vlastním triumfem. Budou mě publikovat! No není to skvělý?! Budou mě publikovat! Být redaktorkou Cherwellu je jedna věc, ale tohle...!

„Je skvělé, že se ucházíte o místo prezidenta, madam knihovnice,“ dodala Topaz. „Po pravdě řečeno si ale nedokážu představit, že bys tu funkci skutečně získala.“

Rowena se šibalsky usmála. „Mám-li být upřímná, ani já ne,“ připustila. Gilbert je přece takový odpůrce žen, nesnáší feminismus. Jednou za semestr se konala prezidentská debata a rozhodovalo se tu, kdo z kandidátů bude dosazen do nejvyšších funkcí. Roweniným jediným vážným konkurentem byl tajemník Gilbert Docker, absolvent prestižní soukromé školy. Gilbertovi se zdál otřesný už ten fakt, že do Unionu byly ženy vůbec

15


přijímány, natož to, že by měly zastávat vedoucí funkce. Za starých dobrých časů mohly ženy pouze přihlížet spolu s ostatními diváky z galerie.

„Nemusíš se bát, Cherwell bude vždycky stát na tvé straně,“ ujišťovala ji Topaz.

Rowena se usmála. „No dobře. Přinejmenším se ty a já můžeme na sebe kdykoli spolehnout. A teď bychom mohly zajít na pivo.“

Prošly Broad Street směrem ke King’s Arms, podniku, hojně navštěvovanému studenty z univerzity. Většina turistů vymizela z ulic Oxfordu už před šestou hodinou. V tu dobu se město zcela vylidnilo. Večerní vzduch byl příjemně vlahý a prosycený vůní posekané trávy táhnoucí se ze zahrad Trinity College.

„Vidělas tenhle týden Petera?“ zeptala se Rowena.

Peter Kennedy patřil k nejpopulárnějším studentům v Oxfordu a zároveň byl přítelem Topaz Rossiové. Chodili spolu několik měsíců, Rowenu jejich vztah doslova fascinoval. Zjistila totiž, že Peter pochází z podobných poměrů jako ona. Domnívala se, že to není zrovna typ chlapce, kterého by zajímaly dívky jako Topaz Rossiová. Zároveň si však uvědomovala, že ona sama zřejmě není jeho typ. Ale ať už to bylo jakkoli, Peter byl prostě úžasný.

„Ano,“ řekla Topaz a začervenala se. „Mám ho moc ráda. Myslím, že je velice... velice zajímavý.“

„Chceš říct, že je velice atraktivní,“ usmála se Rowena. „Co si budem povídat.“

Spiklenecky na sebe mrkly a vešly do baru.

„Skvělá práce, Topaz!“ volal na ni Rupert Walton od baru. „Slyšel jsem, že děláš pro Timesy.“

„Ahoj, Ruperte!“ mávla na svého kolegu z redakce Cherwellu.

„Čau, Rupe,“ pozdravila ho Rowena.

„Paní prezidentka přišla,“ řekl kousavě.

„Zatraceně, tohle neříkej!“ rozčilovala se Rowena, která se prodírala hloučkem lidí k baru.

„Prosila bych jeden gin tonik, pivo a něco pro Ruperta...“

„Dám si guinness, díky,“ řekl Rupert.

Razili si cestu ke stolu, kde seděla Topaz, společně s Chrisem Johnsonem a Nickem Flowerem, dvěma Roweninými kolegy z Unionu.

16


„Jen se na to podívej, Ruperte! Chceš si dát skleničku se slečnou Gordonovou a namísto toho se ocitneš na předvolební schůzi.“

„No jo, co se dá dělat,“ řekl Rupert. „Tak už to prostě chodí. Tihle lidi jsou asi blázni,“ dodal a poťouchle se usmál.

„Tak co, kluci, jak to vypadá?“ zeptala se Rowena.

„Christ Church je zcela jednotný,“ řekl Nick. „Ostatně vždycky byl. Zato od Orielu nemůžeme čekat žádnou velkou podporu.“

„No to je teda překvapení.“

„Hertford nám může dát celých sto padesát hlasů.“

„Díky bohu za ně,“ hlesla Topaz.

„To rozhodně,“ přidala se Rowena.

„Myslím, že můžeme počítat s podporou studentů z kolejí Lincoln a Sv. Peter. Problém ale asi bude s Balliolem. A spolehnout se nemůžeme ani na lidi z koleje sv. Johna.“

„Proč myslíš?“ zeptal se Chris.

Nick pokrčil rameny. „Peter Kennedy se rozhodl podpořit Gilberta a jistě je ti jasné, co tohle pro nás znamená. Dokáže na svoji stranu přetáhnout spoustu studentů.“

V Roweně hrklo. Gilbert pro ni ve skutečnosti nepředstavoval velké nebezpečí. V případě Petera to ovšem bylo něco jiného.

Topaz se dotkla Rowenina rukávu. „Neměj obavy, já s ním promluvím, zpracuju ho. Bude to dobrý, uvidíš!“

„Díky, jseš fakt poklad,“ řekla Rowena a v duchu si pomyslela, co jen by si bez ní počala. Nechtěla ale Topaz zatahovat do politiky, nechtěla, aby se musela rozhodovat mezi svou nejlepší přítelkyní a svým chlapcem. „Půjdu za ním sama. Tohle je přece můj problém, a proto si ho také sama vyřeším.“

Peter Kennedy versus Rowena Gordonová, pomyslel si Rupert, zatímco si prohlížel obě krásné dívky. Tak tohle bude ještě zajímavé.

17


Kapitola druhá

„Nevíte, prosím, kde tu bydlí pan Kennedy?“ zeptala se Rowena zdvořile.

Vrátný ji pozdravil pozvednutím buřinky. Rowena si nebyla jistá, patřilo-li to uctivé gesto jí, anebo Peterovi Kennedymu.

„Jistě, madam. Pan Kennedy má své pokoje ve Staré knihovně. Je to číslo pět v prvním patře.“

„Děkuji vám,“ řekla Rowena.

Pohled jí uvízl na prostorné vrátnici, která byla – stejně jako všechny ostatní vchody do univerzitních budov – zaplavena spoustou různých letáků a nabídek pracovních příležitostí. Všimla si, že pod oknem leží několik posledních zbylých výtisků Cherwellu, a hned po jednom sáhla. Časopis vycházel jednou týdně a obvykle byl studenty ihned rozebrán.

Christ Church byla největší a nejprestižnější kolej na univerzitě. Kolej sv. Johna byla ze všech nejbohatší a Oriel zase byl kolejí nejvíce opovrhovanou. Studenti ze Sv. Johna měli přezdívku „šedí mužíčci“. Byli vždy skvěle připraveni, měli vynikající prospěch a byli předurčeni k zastávání důležitých funkcí – jinými slovy, nudní idioti. O studentkách z Orielu se tradovalo něco podobného. Christ Church však vychovala dvanáct ministerských předsedů a devatenáct vicekrálů. Zdejší kolejní jídelna byla jedním z architektonických skvostů Anglie. Kolej měla dokonce svoji soukromou obrazárnu, pyšnící se obrazy od Michelangela a van Dycka.

Peter Kennedy jednoduše patří na tuto kolej. Usmála se. Stejně jako já.

Byla velice nervózní, když teď věděla, že Kennedy je na Gilbertově straně. Tak to přece nemůže nechat! Je tu proto, aby s ním o tom promluvila, aby mu to rozmluvila.

U vchodu do haly si všimla letáku, který upozorňoval na blížící se volby. Stála zde jména kandidátů a bylo tu i několik slov o tom, že porušení stanovených volebních pravidel bude neprodleně oznámeno J. Sandersovi.

18


Do chvíle, než budou pravidla pevně stanovena, nesmí se kandidáti o funkce ucházet.

Rowenu potěšilo, když si všimla, že na plakátu bylo za Gilbertovým jménem naškrábáno slovo „magor“. Také si nešlo nevšimnout rukou pečlivě vepsaného Topazina jména. Má kamarádka se stala sexuálním symbolem, pomyslela si s úsměvem. Tolikrát se snažila přimět Topaz, aby i ona kandidovala, ale marně. Topaz o tom nechtěla ani slyšet.

Rowena prošla křížovou chodbou, která vedla ke Staré knihovně. Dveře u schodiště byly z masivního těžkého dřeva a měly obrovskou kovovou závoru, takže působily trochu jako vrata od žaláře. Možná sem zavírali protestanty za doby královny Mary, nechávala se Rowena unášet svou bujnou fantazií.

Vyběhla po úzkém schodišti a srdce jí bušilo, když klepala na dveře Kennedyho pokoje. Otevřel jí vysoký, opálený mladý muž. „Slečno Gordonová, rád vás poznávám,“ řekl. „Čekal jsem vás. Nepůjdete dál?“

Rowena vstoupila do nejluxusněji zařízeného studentského pokoje, jaký kdy viděla. „Děkuji,“ řekla. „Říkejte mi, prosím, Roweno, pane Kennedy.“

„Pouze pod podmínkou, že vy mě budete oslovovat Petere,“ řekl s úsměvem a nabídl jí křeslo. „Chodím s tvojí nejlepší přítelkyní, Roweno, a tak se divím, že jsme se dosud nesetkali.“

„To je pravda,“ přisvědčila Rowena, která se v té chvíli přistihla, že žárlí.

Bože, ten kluk byl tak nádherný! Měl na sobě tmavomodrý dres veslařského klubu, jehož barva podtrhovala jeho bleděmodré oči a nádherné blond vlasy. Díky své výšce a tělesné konstituci dělal na Rowenu dojem staršího, než ve skutečnosti byl. Odhadovala by ho tak na pětadvacet let, a ne na necelých třiadvacet, kolik mu ve skutečnosti bylo. Zařízení pokoje svědčilo o vytříbeném vkusu jeho majitele; starožitné nástěnné hodiny, obrazy, které nemohly nebýt originály. Peter Kennedy studoval na anglistice pod vedením legendárního Richarda Hamera, jedné z největších kapacit zde v Oxfordu. V jeho knihovně si však Rowena všimla i několika učebnic ekonomie. Nemohla přehlédnout ani dva páry vesel, opřené v rohu pokoje. Věděla, že Peter patří k nejlepším veslařům za Oxfordskou univerzitu.

„Kávu?“ zeptal se.

„Ano, děkuji,“ odpověděla Rowena. Snad to bude o něco jednodušší, když na ni jeho krásné oči nebudou hledět z té výšky.

19


„Předpokládám, že víš, proč jsem přišla,“ řekla. „Slyšela jsem, že v tomhle semestru ses rozhodl podpořit Gilberta Dockera. Doufám, že ti je jasné, že bez tvé podpory nemám ve volbách sebemenší šanci.“

„Mohla bys mi vysvětlit, jaký může mít ve volbách vliv pouhý jeden hlas?“ zeptal se chladně, zatímco připravoval kávu.

„Nejsem si jistá,“ řekla Rowena, zatímco zvažovala, potěší-li ho její upřímnost, „ale raději bych neriskovala. Vím, jak oblíbený jsi mezi studenty, jaký vliv měl tvůj hlas ve volbách do Old Etonian, ve volbách do sportovního klubu a“ – zaváhala – „jaký máš vliv na ženy...“

Peter jí podal kávu.

„Nevím o ničem, co by Gilbertovi pomohlo tolik jako to, že ho podpoříš právě ty.“

Seděl naproti ní a pozorně si ji prohlížel. Líbila se mu. Dlouhé blond vlasy, zelené oči, štíhlé nohy – pravá anglická lady. A určitě ještě také panna.

„Ale proč bych tě měl podpořit?“ zeptal se. „Gilbert je synem otcova přítele. Musela bys mít skutečně dobré argumenty, abys mě dostala na svou stranu.“

Bože můj, pomyslela si Rowena. On o tom snad skutečně uvažuje. Vážně ho zajímají mé schopnosti pro vykonávání té funkce?

„Jsem nejlepší kandidátkou široko daleko,“ řekla. „A o tobě se, Petere, říká, že jsi jedním z nejnadanějších studentů tady.“

Pobaveně se usmál. Tak tohle bylo opravdu mazané!

„Jako tajemnice jsem se postarala, aby se zvýšil počet kulturních a společenských událostí konajících se na univerzitě a zasloužila jsem se o vysoké zisky z různých zábavních akcí. Jako knihovnici se mi podařilo udělat interview s lidmi, jako jsou David Puttnam či Mick Jagger. Měla jsem projev za Oxfordskou univerzitu na světovém šampionátu. Zatímco Gilbert touží po jediném – mít napsaný titul ‚Prezident spolku Union‘ na své vizitce. A i kdyby se mu podařilo volby vyhrát, nevěřím, že by se někdy obtěžoval pořádáním debat.“

Kennedy souhlasně přikývl. „Budu potřebovat víc času, abych se mohl rozhodnout. Nemůžu ti dát okamžitou odpověď.“

Rowena vstala, příjemně překvapena, a podala mu ruku na rozloučenou.

Něžně ji uchopil a políbil. „Ta Topaz je vážně hrozná,“ řekl. „Takhle tě

20


přede mnou schovávat... Kdybych měl tu čest seznámit se s tebou dřív, nikdy by se nestalo, že bych upřednostňoval Gilberta před tebou.“

V té chvíli jí blesklo hlavou, proč se Peter musel dát dohromady právě s Topaz. Nemohla pochopit, že si vybral zrovna Američanku.

„Díky, že sis našel čas,“ řekla. „Ještě se ozvu.“ Obě dívky seděly v Topazině malém pokojíku v Hall Building na koleji svaté Hildy, pily čaj z velkých hrnků a probíraly se starými čísly Cherwellu ve snaze vybrat z nich ty nejlepší články od Topaz. Pokoj, ve kterém Topaz bydlela, patřil kdysi jednomu profesorovi, který se později přestěhoval. Místnost byla potom přepažena, čímž vznikly dva menší pokoje, které byly nyní určené studentům z nižších ročníků. Topaz patřila půlka širokého okna s překrásným výhledem do Hildiných zahrad plných kvetoucích růží a zimolezů. Obě dívky to tu milovaly a s chutí zde trávily svůj volný čas.

„Bože, jak já jsem unavená,“ vzdychla Topaz. „Ty zatracený počítače se ve tři ráno rozbily a my jsme museli vstát a jít to všechno přepsat. Dala by se prázdná plechovka od koly použít jako popelník? Ty myslíš, že ne? No tak nic.“

Rowena se zasmála.

„Zítra mám mít referát z Moliéra a musím tam jít, protože jsem chyběla už minule. To znamená, že se na to budu muset podívat a něco vyhledat, abych tam těm namachrovancům ukázala, jak jsem dobrá. Jenže já vím, že to určitě zvorám. Nic se mi teď nedaří, štve mě to!“ stěžovala si Topaz.

„Tebe pořád něco štve, Topaz,“ konstatovala Rowena.

„Koupila jsem ti dárek,“ usmála se Topaz a podala jí poslední výtisk časopisu Vanity Fair. „Je tam velký článek o Davidu Geffenovi.“

„To je skvělý!“ radovala se Rowena a začala zuřivě listovat časopisem. „David Geffen...“

„... je prostě božský! No jo, vždyť já vím,“ smála se Topaz.

Rowena obdivovala Davida Geffena, proslulého amerického hudebního magnáta, kterému se podařilo proslavit dvě původně nevelké a bezvýznamné nahrávací společnosti. Začínal z ničeho a stal se milionářem. Nad Roweninou postelí visel rozsáhlý článek o tomto muži, vystřižený z New York Times.

21


„Přála bych ti, aby sis mohla někdy popovídat se svým velkým vzorem – Tinou Brownovou.“

„To bych strašně ráda,“ vzdychla si Topaz, která o tom už dávno snila. Tina Brownová byla mladá, atraktivní žena a navíc vynikající novinářka. Topaz ji zbožňovala a měla ji za svůj vzor. Tina vystudovala Oxfordskou univerzitu a za svoji zatím nepříliš dlouhou profesní kariéru měla na svém kontě už nejeden úspěch. Stala se šéfredaktorkou časopisu Vanity Fair, který byl podle Topazina názoru ještě lepší než proslulý Cosmopolitan. „Chtěla bych dokázat to, co ona,“ řekla Topaz zasněně.

„Ale ty máš přece Cherwell!“

„Jak můžeš srovnávat Cherwell s Vanity Fair?“ zeptala se Topaz dotčeně.

„Ale vždyť jsi teprve na začátku,“ trvala Rowena na svém. „A pomohlo ti to přece dostat se k Timesům.“

„Jo, to máš pravdu,“ usmála se Topaz a její špatná nálada jako by se vypařila. „A jak si vedeš ty?“

„Já jsem v pohodě,“ prohlásila Rowena sebevědomě. „Nějaký Gilbert Docker? Toho hravě zvládnu!“

„Co ti říkal Peter?“ zeptala se Topaz a lehce se při tom začervenala, což u ní nebylo zrovna obvyklé. Vždycky když mluvila o Peterovi před Rowenou, cítila se jaksi provinile. Připadala si hříšná. Rowena, ačkoli to Topaz zaráželo, byla ještě stále panna.

„Řekl, že si to ještě musí rozmyslet,“ odpověděla Rowena. „Uvidíš se s ním dnes večer?“

„Ano, uvidím,“ přikývla Topaz. Byla ráda, že za ním zašla Rowena sama. Nebylo by jí zrovna příjemné mluvit s Peterem o věcech, jako je politika.

Na chvíli se obě dívky odmlčely.

„Chci ti jen říct, abys ve vašem vztahu rozhodně pokračovala,“ řekla Rowena po chvíli. Topaz pod sebou cítila vláhu večerní rosy, kterou v tuto dobu byla pokrytá celá louka. Byli nedaleko břehu řeky a starobylé město za jejich zády se pomalu ukládalo k spánku. Bože, bylo to tak nádherné! V New Yorku nikdy nebyly vidět hvězdy kvůli té spoustě zářících neonů – a tady jich bylo plné nebe!

22


Topaz nohama objala Peterovo tělo a s rozkoší vychutnávala jeho doteky. Zbožňovala jeho sílu a nevadilo by jí, kdyby na některých místech trochu víc přitlačil. Ale to nebyl jeho styl – sex byl pro Petera především uměním.

Začal ji hladit, nejdřív na bocích a potom postupoval níž, až k místu, kde jeho prsty ucítily jemné chvění, a Topaz tiše zasténala. Věděl přesně, na kterých místech se jí dotýkat. Líbilo se mu, jak slastně se svíjela pod jeho rukama.

„Teď, miláčku,“ hlesla a Peter do ní začal pomalu pronikat. Tempo jejich milostného aktu se stupňovalo a Topaz hlasitě vzdychala. Možná že právě teď jde někdo přes louku. Možná že je někdo pozoruje. Její vzdechy byly stále hlasitější. Blížila se vyvrcholení. Tlak v podbřišku se náhle uvolnil a Topaz roztřásla vlna orgasmu. Peter dosáhl vyvrcholení a spočinul na jejím těle.

Topaz ho políbila na rameno. „Byl jsi fantastický,“ řekla.

„Já? To ty jsi byla skvělá!“

Leželi vedle sebe, oba zcela vyčerpaní.

„Je to tu tak kouzelné, romantické,“ řekla Topaz. „Je to až neuvěřitelné.“

Byla v tu chvíli neskutečně šťastná. Peter k ní byl tak něžný, byl tak ohleduplný a vynalézavý. Ti neohrabaní kluci tehdy v Brooklynu by něčeho takového nikdy nebyli schopni. A to si otec představoval, že si jednoho z nich vezme za manžela! Kdyby tak Gino mohl vidět tohoto okouzlujícího, bohatého gentlemana!

„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ řekl konečně Peter. Natáhl se pro sako, vyndal z něj krabičku cigaret a jednu si zapálil. Kouř stoupal do tmy, bílý a voňavý.

„Dnes se u mě stavovala tvoje přítelkyně Rowena. Bylo to ohledně její kandidatury do Unionu. Chtěla, abych svůj hlas nedával Gilbertovi a podpořil ji.“

„Ano, říkala mi o tom,“ řekla Topaz opatrně. Všimla si totiž jedné věci – jakmile přijde řeč na záležitosti týkající se Unionu, jde vše ostatní stranou.

„Problém je v tom, že já jsem to Gilbertovi už závazně slíbil,“ konstatoval Peter. „Není ti zima, miláčku? Ještě bych mohl svůj postoj změnit, ale myslím, že by to působilo dost hloupě.“

Topaz se k němu přitulila. Stále ještě byla rozechvělá z jeho doteků. „Vy muži se někdy neumíte rozhodnout,“ prohodila s úsměvem.

23


Peter ji objal a s rozkoší laskal její ňadra. Být s Topaz Rossiovou bylo tak příjemné. Byla vášnivou milenkou, stále něčím nadšená a veselá. Trochu ho zaráželo, že její nejlepší kamarádka byla zrovna Rowena Gordonová. Byly přece tak odlišné. Najednou se mu vybavila Rowena, když seděla v jeho pokoji. Ty zářící blond vlasy. To půvabné držení těla. Její sebevědomé vystupování. Jestliže milování s Topaz bylo jako objevování nových, cizích krajů, rozhovor s Rowenou Gordonovou by se dal přirovnat k pohledu do zrcadla. A to připadalo Peterovi neméně zajímavé.

„Nech to na nás, zlato,“ řekl. „My už nějaké řešení najdeme. Řekni své kamarádce, ať se za mnou ještě zastaví.“

24


Kapitola třetí

„Moc tě o to prosím, Topaz,“ žadonila Rowena a nervózně si žmoulala manžety u saka.

Obě dívky šly směrem k řece. Blížila se polovina semestru, doba, kdy se každoročně konají veslařské závody. Každá kolej dala dohromady dva týmy – jeden ženský a jeden mužský. Výjimkou byla kolej sv. Hildy, kde byly pouze ženy, a tým mohl být tudíž jen jeden – ženský. Veslařské závody byly považovány za velice prestižní záležitost a všichni studenti k nim podle toho přistupovali. Také Topaz sestavila dva týmy ze členů redakce Cherwellu. Počasí nemohlo být lepší – slunce pálilo, vodní hladina se třpytila. Přestože bylo teprve devět hodin ráno, bylo zde už tolik nedočkavých studentů, že si mezi nimi Topaz s Rowenou jen obtížně razily cestu. Jindy by touhle dobou ještě obě dvě spaly.

„Ne! Proboha, pokolikáté už?! Jednou jsem řekla ne a myslela jsem to naprosto vážně,“ odpověděla Topaz podrážděně. „Nebudu o tom s Peterem mluvit. Nechci se do toho plést. Jasný?“

„Chápu tě, ale potřebuju tvoji pomoc,“ řekla Rowena, která se nedala odradit. „Když už ho nezískám na svoji stranu, nesmím aspoň dopustit, aby dal svůj hlas Gilbertovi.“

„Jak si to, prosím tě, představuješ?“ zatvářila se Topaz nechápavě. „On je můj kluk a já vím, že ta věc je pro něj stejně důležitá jako pro tebe. A když se mu do toho začnu plést tím, že ho budu přesvědčovat, aby udělal, co sám udělat nechce, jediné, čeho docílím, bude, že se mu znechutím. Ten ničema Gilbert Docker a celý ty zatracený volby mi jsou absolutně ukradený.“

„Jo, to chápu, ale...“

„Ne, žádný ale,“ skočila jí do řeči. Rowena se až lekla, jak drze a provokativně teď vypadala její přítelkyně. Měla na sobě džínové šortky, pevně

25


obepínající její pěkně tvarovaný zadek, a křiklavě žluté, přiléhavé tričko, zdůrazňující dokonalé vnady. Pocítila prudkou závist, kterou však okamžitě vystřídal pocit viny.

„Budeš s ním prostě muset promluvit sama, Roweno. Beztak jsi v tom nejlepší...“

„Zdá se mi, že ty jednoduše odmítáš připustit, že by mohl mít taky nějaké chyby,“ řekla Rowena opatrně.

Topaz se na chvíli zamyslela. „Klidně si mysli, že jeho názory a postoje nestojí za nic, ale věř mi, že on sám špatný není. Beztak si ho nakonec budeš muset oblíbit. Budeš s ním přece tančit na naší svatbě! Podle toho, co se píše v knihách, to tak družičky běžně dělávají.“ Záhadně se usmála.

„Svatba! Nezdá se ti náhodou, že to trochu uspěcháváš?“ zděsila se Rowena.

„Možná. Ale už o tom nemluvme,“ zaprosila Topaz. „Nechci se s tebou hádat. A chci, abys věděla, že se nebudu míchat do záležitostí ohledně politiky. V tom se mnou prostě nepočítej, oukej?“

„Tak dobře,“ rezignovala Rowena a dívala se kamsi mimo. Spolkla, co měla na jazyku. „Uvidíme se později, Topaz, ano? Jdu se mrknout, jak si naši vedou.“

„Jasně,“ přikývla Topaz a dívala se za Rowenou, která odcházela směrem ke stánku s občerstvením. Rowenou cloumal vztek, ale snažila se nedat na sobě nic znát. Nechtěla, aby na ní její známí poznali sebemenší náznak rozladění. Šla pomalu, vlnila se v bocích a každého, kdo jí připadal alespoň trochu povědomý, obdařila oslnivým úsměvem.

Slušelo jí to a věděla o tom. Krásná a šťastná, sebevědomá a především osobitá. Sluneční paprsky dodávaly jejím vlasům až platinový nádech. Dlouhé bavlněné šaty splývaly po jejím štíhlém těle. Měla decentní make-up: nenápadnou rtěnku a béžové oční stíny. Svým způsobem byla stejně sexy jako Topaz Rossiová.

Ale byla to Topaz, kdo chodil s Peterem Kennedym, ne Rowena. Proč jen to pro mě nemůže udělat? Proč musím s tím zatraceným klukem jednat osobně? Kdybych já chodila s člověkem od novin, přimluvila bych se u něj, kdyby mě o to Topaz požádala...

26


Od řeky se ozývalo hlasité skandování nadšených diváků. Na vodě bylo mertonské ženské družstvo a jen kousek za ním družstvo z Orielu.

„Merton, do toho!“ křičela. Mezi Mertonem a Orielem byla odjakživa rivalita. Každý teď fandil spíš mertonskému týmu.

„Jo, makejte!“ ozvalo se za ní. A najednou jí někdo zezadu zakryl oči.

„Hádej, kdo je to?“ zašeptal jí hlas přímo do ucha. Byl to hluboký, mužský hlas.

„Okamžitě mě pusť, Kennedy,“ trhla sebou Rowena.

„Jak jsi to uhádla?“ podivil se.

„Co ty tady děláš?“

Povytáhl obočí. „To samé, co ty. Fandím Samovi a ostatním z Boats.“ Pokynul směrem k týmu z Christ Church, nastupujícímu v čele s kapitánem Samem Wilsonem, čekajícímu na odstartování závodu. „Jsi tu přece kvůli nim, nemám pravdu?“

„Samozřejmě,“ odsekla.

Zatraceně. Proč se na mě takhle dívá? Prohlíží si mě od hlavy k patě. Co si proboha myslí, že teď udělám? „Kde máš Topaz?“ zeptala se kousavě.

„Nejsem tu s Topaz,“ odpověděl.

„Jsi tu snad proto, aby sis oživil vzpomínky na svůj loňský úspěch?“ škádlila ho.

Loni byl Peter Kennedy kapitánem týmu Boats a zasloužil se o rekordní vítězství Christ Church. V té souvislosti se tehdy mluvilo dokonce o olympijských hrách, ale Kennedy se nakonec rozhodl vzdát kariéry sportovce ve prospěch příprav k závěrečným zkouškám. Letošní kapitán týmu Boats, Sam Wilson, má – podobně jako Kennedy – všechny předpoklady pro získání vítězného titulu pro svůj tým a olympijští trenéři, jako například Johnny Searle, stále dychtivě shánějí mladé, nadějné hvězdy.

„Ty víš, jak se druhého dotknout,“ řekl Peter, aniž by z ní spustil oči. Uvědomoval si dvojsmyslnost toho, co právě vyslovil. „Veslování pro mě pořád hodně znamená.“

„To jsem si všimla,“ řekla Rowena, zaskočená jeho nenadálou blízkostí. Svojí tváří se téměř dotýkala jeho široké, opálené hrudi. Peter Kennedy by se skvěle vyjímal na kterékoli z kalifornských pláží.

„Snažíš se mě svést?“ zeptal se Peter, když přistihl její oči na svém těle.

27


V Roweně se zastavil dech. Zatraceně, kde jenom ta Topaz může být? blesklo jí hlavou.

„Nebuď směšný,“ odsekla chladně.

„Možná že bys mě měla svádět,“ navrhoval Peter s provokativním úsměvem. „Chceš přece, abych ti pomohl, nebo snad ne?“

„Ne tak, jak ty si myslíš.“

„No tak, netvař se tak nabroušeně. Jen jsem tě chtěl trochu poškádlit,“ řekl a chytil ji kolem pasu. „Topaz by nechtěla, abychom se hádali.“

Aniž by si to připustila, jeho dotek jí byl víc než příjemný.

Peter Kennedy se usmíval.

„Roweno! Petere! Pospěšte si!“ křičel James Gunn, jejich známý, a tlačil je do davu fanoušků Christ Church. „Málem jste to zmeškali! Za chvíli startujeme.“

Rowena se najednou ocitla uprostřed davu, obklopena spoustou těl v univerzitních barvách. Byly tu snad stovky lidí, skandujících, křičících a tleskajících. Najednou ji v té tlačenici někdo obejmul. Nebránila se, vlastně ani nemohla. Dav šílel.

„Dělejte! Makejte!“

Najednou ucítila, jak ji někdo pevně uchopil a zvedl nahoru, tak lehce, jako by byla jen hadrová panenka. Ocitla se nad hlavami všech ostatních v davu. Když se podívala dolů, uvědomila si, komu sedí na ramenou. Nebyl to nikdo jiný než Peter. Měla perfektní přehled o okolním dění.

V rozkroku ucítila Peterův svalnatý zátylek. Bylo to příjemné.

„Sundej mě,“ řekla mírně.

Ušklíbl se. „Možná později.“

Osmiveslice vyrazila neskutečnou rychlostí kupředu. Netrvalo dlouho a dostihla první loď Orielu. Fanoušci na břehu začali být nepříčetní. Křičeli a povzbuzovali své favority a nadávali rivalům. Peter běžel s Rowenou na ramenou podél břehu za osmiveslicí. Rukama jí pevně tiskl stehna nedbaje na její protesty. Zdálo se, že její váha mu ani v nejmenším nečiní potíže.

Rowena křičela, skandovala a šílela s davem. Byla k nepřehlédnutí. Vysoko nad hlavami ostatních, podobně jako vlajka ve větru, vlála její blond hříva.

„Dokázali to!“ křičel Peter a jednou rukou obratně sundal Rowenu ze

28


svých ramen. Napřímila se a začala si uhlazovat šaty. Cítila se najednou trapně a nevěděla co říct.

„Zase jsme vyhráli,“ opakoval Peter nadšeně.

„Díky, Petere,“ řekla tiše Rowena.

Teatrálně uchopil její ruku a políbil ji. „Bylo to fajn, nezopakujem to někdy?“ navrhl sebevědomě.

Rowena Gordonová se zarděla a bez odpovědi odešla. V redakci Cherwellu bylo rušno. Zbývaly pouhé dva týdny do začátku voleb do Unionu. Každý další den přinášel nové zvěsti, nové úskoky, zlomyslné lži a klepy; Tori odstoupila, Joss se zhroutil, opoziční kandidáti se prý spolu vyspali... To se Topaz líbilo. Byl to sen každého redaktora.

Samozřejmě že zpráva číslo jedna se týkala tajné spolupráce Roweny Gordonové s Peterem Kennedym. V případě, že by Peter Rowenu ve volbách podpořil a ona byla zvolena, byla by po pěti letech první ženou ve funkci prezidenta. Gilbert Docker nutně potřebuje Peterovu podporu, aby ve volbách uspěl.

Po každém setkání Roweny nebo Gilberta s Peterem Kennedym se v Cherwellu objevily nové zprávy. Nebyla to však Topaz, kdo o tom psal. Topaz nechtěla psát o záležitostech týkajících se její nejlepší přítelkyně. Ve svých článcích se zaměřovala na Gilberta. Zmiňovala se o jeho sklonech k diskriminaci žen a nechutných praktikách jeho stoupenců. Její články patřily mezi studenty k nejčtenějším. Její kolegyně z redakce dokonce přinesla zprávu o tom, jak jeden z Gilbertových příznivců zarazil pětadvacet centimetrů dlouhý nůž do dveří Gilbertovy oponentky – Roweniny stoupenkyně. Topaz byla u vytržení. Bude z toho palcový titulek pátečního vydání.

Jedinou věcí, které Topaz nebyla schopna, bylo podávání zpráv o Peterovi. Rowena ji tento týden třikrát prosila, aby se o něm ve svém článku alespoň zmínila, ale ona pokaždé odmítla. Přestože věděla, jak je to pro Rowenu důležité, nemohla kvůli tomu riskovat ztrátu svého přítele.

„Neviděla jsi tu někde můj návrh inzertní rubriky?“ zeptal se Rupert, který se právě protahoval s plným šálkem kávy v ruce mezi dvěma fotokopírkami. „Vím určitě, že jsem to nechal ležet někde na stole...“

Topaz jen zavrtěla hlavou, zamyšlená nad případem onoho nože zapíchnutého ve dveřích. Lidé z vedení koleje nůž ze dveří pokoje Lisy

29


Grayové vyjmuli, a Topaz teď přemýšlela nad tím, zda by bylo možné zarazit do dveří podobný nůž a pořídit tak fotografii pro jejich časopis.

„Hledáš to zbytečně,“ řekla Gareth Kellyová. „Máme už spoustu věcí do inzertní rubriky od McKinseyho.“

„Najdu to,“ utrousil utrápený redaktor. Sebastien Rupert byl trochu roztržitý a nepořádný, ale jinak skvělý novinář. Topaz si tím byla jistá. Do Cherwellu psal o skutečných případech, o kterých se doslechl od studentů: o problémech studentů, žijících jen s jedním z rodičů, o obtěžování studentek jejich profesory. Seb byl první člověk z redakce, který jí gratuloval, když se dozvěděl, že bude psát pro The Times.

„Tady to je,“ zvolala redaktorka Jane Edwardsová. Rupert pro svůj elaborát s omluvným úsměvem natáhl ruku, přitom zvedl telefon a polil si stůl kávou.

„Cherwell. Ano.“ Zakryl rukou sluchátko a zeptal se: „Kdo myslíte, že volá?“

Mrkl na Topaz. „To je pro tebe. Geoffrey Stevens z Timesů.“

Topaz dychtivě natáhla ruku po sluchátku.

„Slečna Rossiová?“ ozvalo se na druhé straně.

„Ano, u telefonu,“ snažila se nedat najevo, jak je rozrušená.

Před dvěma dny jim poslala svůj článek. Co když se jim to nelíbilo?

„Tady Geoffrey Stevens,“ představil se muž. „Včera jsme dostali váš článek. Chtěli bychom vědět, jestli by vám nevadilo, kdybychom ho otiskli jinde, než bylo původně v úmyslu.“

Topaz bušilo srdce. Nebylo to dost dobré, aby to mohli dát do té přílohy. „Co máte na mysli?“ zeptala se.

„Myslím jen, že do té přílohy je vašeho článku škoda,“ řekl Stevens. „Dával jsem to číst šéfredaktorovi a ten souhlasil, že bychom to mohli dát do hlavní části novin.“

Topaz se musela opřít volnou rukou o stůl. Byla jako omráčená. Nebyla s to cokoli odpovědět.

„Vím, na co myslíte,“ pokračoval Stevens. „Chtěla byste vědět, ve kterém čísle bude váš článek otištěn. Ale to vám zatím nemohu přesně říct. Momentálně máme k uveřejnění spoustu materiálu, ale jste-li ochotna čtrnáct dní počkat, objeví se váš článek za dva týdny v pondělním vydání. Bude vám to tak vyhovovat?“

30


„Ano, jistě,“ souhlasila Topaz, která se snažila nedat svou radost příliš najevo.

„To je skvělé. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. A máte-li nějaké další příspěvky k uveřejnění, pošlete mi je, prosím. Stále hledáme nové talenty.“

„Děkuji vám. Zcela určitě něco pošlu,“ řekla Topaz. Zavěsila a konečně zvedla oči k pěti obličejům plným očekávání.

„Pane bože!“ vykřikla. „Vyšlo to!“ Rowena svědomitě připravovala svoji volební kampaň. Měla několik veřejných projevů, během nichž získala na svoji stranu spoustu studentů. Snažila se, jak jen to šlo. Nechtěla nic ponechat náhodě. Chtěla se stát prezidentkou Unionu.

Tolik po tom toužila.

Udělala by cokoli, jen aby ve volbách zvítězila.

Ale v tom byl právě ten problém – ať dělala, co dělala, mělo to pokaždé určitou spojitost s Peterem Edwardem Kennedym, přítelem její nejlepší kamarádky, Gilbertovou jedinou záchranou. Peter byl jediný člověk, který jí mohl pomoci k vysněné kariéře.

Od jejich prvního setkání tvrdil Kennedy pokaždé něco jiného. Ano, určitě se přikloní na její stranu. Ne, to nemůže, dal už přece Gilbertovi své slovo. Ale Gilbert přece diskriminuje ženy a je oportunista a prospěchář. Ne, Gilberta tedy volit nebude. Nebyl si však ještě zcela jistý...

Rowena věděla, že takhle to nejde. Přestože ji to trápilo, snažila se nedat na sobě nic znát. Věděla, že je schopná udělat cokoli, jen aby získala Petera na svoji stranu. Nelitovala času a chodila za ním třeba i čtyřikrát do týdne. To jí přece stálo za to.

Rowena Gordonová, která byla pověstná svou chladnou hlavou, se však musela vypořádat s jednou zásadní věcí. Bylo to pro ni něco naprosto nového, do té doby nepoznaného..., pocit, rozpoložení, které ji postupně začalo víc a více ovládat, pohlcovat... až do té míry, že nad tím začala zcela ztrácet kontrolu. Zamilovala se do Petera Kennedyho.

Viděli se teď každý den. Chtěl, aby s ním seděla v jeho pokoji a diskutovala o politických otázkách, o věcech, které by ji za normálních okolností zajímaly. Ale vedle Petera se přistihla, že je zcela nesoustředěná, že

31


vlastně vůbec neposlouchá, o čem Peter mluví, že pouze sleduje jeho pohybující se rty. Jeho výrazné lícní kosti. Jeho vlasy barvy lnu. Svaly, pohybující se pod snědou pletí.

Peter ji uchvacoval. Byl tak inteligentní, tak mužný, tak sebejistý. Byl dokonalý gentleman a zároveň byl velice sexy. Zajímal ji. Vzrušoval ji.

„Čeho chceš v životě dosáhnout?“ zeptal se jí. „A kdy už budeš konečně spokojená?“

„Všeho chci dosáhnout!“ odpověděla Rowena. „A nikdy nebudu spokojená!“

Věděla, že celá tato hra je nebezpečná. Věděla, že to, co dělá, je špatné. Vždyť Topaz ho přece miluje! Ale co mohla Rowena dělat? Bez Peterovy pomoci by ničeho nedosáhla. Jednoduše by prohrála. A prohra bylo něco, co nemohla nikdy přenést přes srdce.

V duchu to Topaz vyčítala. Proč jen to pro ni nemohla udělat? Peter je přece její partner, poslechl by ji. Kdyby s ním byla Topaz promluvila, nemusela se teď Rowena takhle trápit. Ale její nejlepší kamarádka jí prostě odmítla pomoci. Bylo to jejich první nedorozumění. Topaz dokonce odmítla se na to téma vůbec bavit. Byla příliš pohlcena tou zatracenou prací v redakci, pomyslela si Rowena dotčeně. – Nejúspěšnější mladá novinářka roku. Nejúspěšnější redaktorka roku. Budoucí redaktorka The Times.

A tak chodila Rowena čtyřikrát týdně na Christ Church za Peterem Kennedym. Peter toužil po tom být neustále přesvědčován. Řekl Roweně, že rád tráví čas v její společnosti, že je půvabná, velice bystrá a okouzlující. Nezapomněl jí neustále připomínat, že především na něm závisí její budoucí úspěch, a že by se proto měla velice snažit a být s ním zadobře.

A Rowena se snažila sama sobě namluvit, že jí jeho chování vůči ní vadí. Pěstěné trávníky před kolejí sv. Hildy byly plné lidí v plesových róbách. Všude samé hedvábí, satén, šifón... Jediná dívčí kolej v Oxfordu se připravovala na ples Unionu.

„Tak co, jak v tom vypadám?“ chtěla vědět Topaz a legračně zapózovala.

„Děsně sexy,“ řekla Rowena. Topaz měla na sobě sametové šaty, jejichž zelená barva překrásně kontrastovala s jejími vlasy, sytě modrýma očima a světlou pletí. Šaty zdůrazňovaly její pěkná ňadra a sahaly jí přibližně do

32


půli oblých stehen. Byla v nich k nepřehlédnutí. Dokonce i důchodce na vrátnici na ní mohl oči nechat.

Rowena se snažila nedat najevo svůj nesouhlas. Co si, proboha, myslí, že na sobě má? Vypadá nevkusně! Ten úzký pruh látky jí sotva zakrývá spodní prádlo. Myslí si, že tím zastíní Rowenin vybraný vkus. Ale to se zmýlila – takový gentleman, jakým je Peter Kennedy, tím jistě nadšený nebude. Je přece tak laciná!

„A nemyslíš, že je to moc krátký?“ dodala posléze.

„Co je s tebou? Přivádím tě snad těmi šaty do rozpaků, nebo co?“ šklebila se Topaz. „To jsem zvědavá, co to s Peterem udělá, až mě v nich uvidí.“

Rowena se začervenala.

„No tak, vždyť já jen žertuju,“ usmála se. „Zdáš se mi poslední dobou nějak podrážděná.“

„To ty blížící se volby...,“ zamumlala Rowena a v duchu se za své chování styděla. Dovolila, aby její žárlivost vrhla stín na jejich přátelství.

„Moc ti to sluší,“ řekla Topaz upřímně. „Bezvadně ti padnou. Pro mě by ale byly příliš konzervativní. Ty jimi určitě získáš spoustu nových příznivců. Každý, kdo tě tu dneska uvidí, ti dá ve volbách svůj hlas!“

Rowena měla na sobě elegantní růžové hedvábné šaty, ušité ve stylu typickém pro začátek 19. století. Dlouhé blond vlasy jí splývaly až k pasu. Boty na nepříliš vysokých podpatcích ladily s barvou šatů. V ruce svírala malý vějíř a elegantní kabelku. Hedvábné rukavičky jí sahaly téměř k loktům. I Popelka by jí mohla její večerní toaletu závidět!

„Díky,“ řekla Rowena. „To jsem také měla v úmyslu.“

Topaz se na ni zkoumavě podívala. „Jsi ty ale potvora mazaná,“ řekla. „Je to normálně součástí předvolební kampaně, že mám pravdu? Navenek být žensky rafinovaná, ale mluvit jako feministka. Ženy upoutáš svými řečmi, muže svým zjevem!“

Rowena se zasmála: „Na to, že jsi Američanka, ti to docela zapaluje.“

Přes trávník k nim kráčel muž v uniformě. „Váš taxík je připraven, slečno Rossiová,“ řekl. „Tak kdy už ti to konečně otisknou?“

„Od včerejška za čtrnáct dní,“ odpověděla Topaz. Cestou k autu míjely hloučky vyparáděných studentů, mezi kterými mohly být i ony dvě, kdyby

33


ovšem Topaz neodmítla jít pěšky. „A dokonce mě požádal o nějaké další příspěvky. Říkal, že stále shánějí nové talenty...,“ vykládala Topaz nadšeně.

„Otisknou to tedy těsně po volbách,“ poznamenala Rowena. Už se to nezadržitelně blížilo. Strachy se jí při tom pomyšlení svíral žaludek. Musí vyhrát, musí! Funkce prezidentky Unionu byl její dosavadní největší cíl. Až dostuduje, všeho nechá, bude se věnovat rockové hudbě, začne nový život. Jejími vzory byli nekonformní individualisté, jako například David Geffen. Ale



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist