načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karel starší ze Žerotína -- Don Quijote v labyrintu světa - Doc. PhDr. Tomáš Knoz PhD.

Karel starší ze Žerotína -- Don Quijote v labyrintu světa

Elektronická kniha: Karel starší ze Žerotína -- Don Quijote v labyrintu světa
Autor:

Jednou z nejvýznamnějších osobností našich dějin 1. poloviny 17. století je bezpochyby Karel starší ze Žerotína, neformální vládce Moravy, diplomat, kulturní a náboženský mecenáš. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  188
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 stran barev. obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1956-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jednou z nejvýznamnějších osobností našich dějin 1. poloviny 17. století je bezpochyby Karel starší ze Žerotína, neformální vládce Moravy, diplomat, kulturní a náboženský mecenáš. Monografie brněnského historika, docenta historie na Masarykově univerzitě Tomáše Knoze, přibližuje postavu mocného velmože z mnoha stran a zasazuje jeho nejednoznačnou osobnost do bohatého a přitažlivého obrazu rozbouřené doby, v níž bylo Karlu staršímu ze Žerotína dáno žít.

ISBN PDF 978-80-7429-206-4

ISBN EPUB 978-80-7429-207-1

(don Quijote v labyrintu světa)

Předmětná hesla
ze Žerotína, Karel, starší, 1564-1636
* 1564-1636
Šlechtici -- Česko -- 16.-17. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

TOMÁŠ

KNOZ

KAREL ST. ZE ŽEROTÍNA

Don Quijote v labyrintu světa

Vyobrazení na s. 4:

Karel starší ze Žerotína ve spisu

Františka Dominika Calina z Marienbergu

Virtus Leonina (1683)

Lektorovali: Mag. Małgorzata Turowska

PhDr. Bronislav Chocholáč, Dr.

© Doc. PhDr. Tomáš Knoz, Ph.D., 2008

Typography © Michaela Blažejová, 2008

ISBN 978-80-7021-956-0

Publikace byla připravena v rámci výzkumného záměru

Masarykovy univerzity MSM 0021622426

Výzkumné centrum pro dějiny střední Evropy:

Prameny, země, kultura.

Věnuji svému učiteli, profesoru Josefu Válkovi,

znalci života a díla Karla staršího ze Žerotína

Illustrissimo et generoso Domino,

Domino Josepho Válka,

Domino in Borač et Podolí etc.,

Patrono meo colendissimo.

PŘEDMLUVA

Napsat novou biografii Karla staršího ze Žerotína znamená pokusit se tak

či onak vyrovnat s předchozími pracemi o tomto moravském velmoži. Je

přitom velmi těžké co do kvantity a podrobnosti informací překonatobsá

hlou pozitivistickou monografii Petra Chlumeckého. Při volbě metod

a struktury nezbývá nežli vzít v úvahu pozoruhodné dílo OtakaraOdloži

líka. Ve znalosti žerotínské korespondence, dlouhodobě sbírané nejen

v českých archivech, ale prakticky po celé Evropě, dodnes zůstáváprak

ticky nedostižitelným František Hrubý. Zasazením Žerotínova díla dodě

jin české i evropské reformace zase vyniká předmluva k popularizační

edici Žerotínových listů z pera Noemi Rejchrtové. A v neposlední řadě, jak

by mohla být překonána geniální všestranná charakteristika osobnosti

Karla staršího ze Žerotína, kterou v několika statích s využitím mistrné

zkratky vytvořil Josef Válka?

Předkládaná kniha by se chtěla pokusit o pohled na moravskéhovel

može přesahující obvykle využívané folianty bludovských kopiářůKar

lovy úřední a soukromé korespondence. Jejím cílem je postihnoutosob

nost Žerotína v kontextu fenoménu manýrismu jako „doby labyrintu“,

v souvislosti s novými poznatky o žerotínských zámcích a jejichumělec

kém ztvárnění a v neposlední řadě také přiblížením témat obsažených ve

svazcích stojících na Žerotínových knižních regálech. Smyslem této

knihy proto není vytvoření historické biografie ve smyslu „Karel starší ze

Žerotína a jeho doba“. Jde o charakteristiku osobnosti moravskéhovel

može, jež do značné míry rezignuje na chronologicky řazený výklad i na

těžiště v politických dějinách bělohorské éry a naopak se koncentruje

nejdůležitější souvislosti a průsečíky Žerotínova života, formujícíojedi

nělou osobnost manýristického aristokrata. V pozadí výkladu stojí

otázka po uskutečněných i nenaplněných plánech a cílech Karla staršího

7 ze Žerotína, po jeho úspěších i neúspěších, po jeho komplikovaném„druhém životě“ a konec konců i po jeho zařazení či naopak vypuštění zučebnic dějepisu i ze symbolického pantheonu moderní české společnosti. Karel starší ze Žerotína nechyběl takřka v žádném z významnýchpřehledů „Čechů, kteří tvořili dějiny světa“, do zjednodušeného vzorového výkladu českých dějin „mezi praotcem Čechem a tatíčkem Masarykem“ však přesto nikdy nepatřil. Spor o Karla staršího ze Žerotína, vedený mnohými staršími i dnešními historiky, je proto nepochybně i sporem o výklad českých a středoevropských dějin jako celku.

Předkládaná kniha o Karlu starším ze Žerotína by nemohla vzniknout bez inspirace, kterou mi po léta poskytuje dílo profesora PhDr. Josefa Války, CSc., a jeho myšlenky o moravské společnosti a kultuře období manýrismu. Stejně tak jsem vděčný profesoru PhDr. Zdeňku Kudělkovi, CSc., pod jehož vedením jsem se začal věnovat studiu renesančníchžerotínských zámků, i profesoru PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc., který po něm vedení těchto mých prací převzal. Podobně děkuji i profesoru Dr.Thomasu Winkelbauerovi, který po léta sledoval mé snahy porozumětosobnosti Karla staršího ze Žerotína v kontextu velkých politických procesů první poloviny 17. století, jakými byly například stavovské povstání čipobělohorské konfiskace. Vděkem jsem zavázán také profesoru Dr. Janu Harasimowiczovi, který mi pomohl otevřít cestu do vratislavskýchknihoven a archivů a který mě inspiroval svými interdisciplinárními pracemi o dějinách slezské reformace a o jejích projevech v renesančnímsepulkrálním umění.

Obzvláštní dík náleží Mag. Małgorzatě Turowské a PhDr. Bronislavu Chocholáčovi, Dr., za recenzní posouzení rukopisu a cenné rady apřipomínky.

Neméně děkuji i dalším kolegům, kteří mi pomohli při řešeníjednotlivých problémů i při nejrůznějších debatách a diskusích, předevšímprofesoru PhDr. Jaroslavu Pánkovi, DrSc., doc. PhDr. Ivaně Čornejové, Ph.D., doc. Mgr. Liboru Janovi, Ph.D., PhDr. Petru MaUovi, Ph.D., Dr.Gézovi Pálffymu, Dr. Marku Hengererovi, PhDr. Josefu Hrdličkovi, Ph.D., Mgr. Tomáši Borovskému, Ph.D., Dr. Jerzymu Kosovi, Doc. PhDr. Pavlu Bočkovi, CSc., Mgr. Tomáši Malému, Mgr. Tomáši Parmovi, Mgr. Jiřímu Davidovi, Mgr. Daliboru Janišovi, Ph.D., a Mgr. Janě Janišové, Ph.D.

Za pomoc při sbírání archivních podkladů i při vytváření obrazové složky předkládané publikace jsem povinován díkem celé řadě kolegů z archivů, knihoven a muzeí. Na první místě Mgr. Lucii Křížové a celému kolektivu pracovnic a pracovníků badatelny Moravského zemskéhoar>8


chivu v Brně, PhDr. Karlu Müllerovi a Mgr. Štěpánu Kohoutovi zeZemského archivu v Opavě, resp. z jeho pracoviště v Olomouci, PhDr. Heleně

Klímové a dalším pracovníkům badatelny Národního archivu v Praze,

PhDr. Eduardu Mikuškovi a Mgr. Petru Kopičkovi ze Státního oblastního

archivu v Litoměřicích, pracoviště Žitenice, Mag. Małgorzatě Turowské,

Mag. Alicji Borys a všem jejich spolupracovníkům z oddělení starýchtisků a oddělení rukopisů Univerzitní knihovny ve Vratislavi, PhDr. Evě

Ditterové a Mgr. Aleně Koudelkové z Krajského muzea Karlovarského

kraje v Chebu, Marii Havlíčkové a PhDr. Martě Němečkové z Muzea

Brněnska v Ivančicích, Mgr. Hedvice Kuchařové, Ph.D., a Mgr. JanuPařezovi, Ph.D. ze Strahovské knihovny v Praze, Mgr. Blance Kociánové ze

Státního oblastního archivu v Třeboni, Mgr. Dobromile Brichtové zRegionálního muzea Mikulov, Bohumilu Norkovi, kastelánu zámku Telč

a panu Radku Poláchovi z Muzea Novojičínska v Novém Jičíně. Dále děkuji

Mgr. Lence Janošové z knihovny Historického ústavu FF MU, panu Vilému

Kaplanovi a všem pracovníkům oddělení rukopisů a starých tiskůMoravské zemské knihovny v Brně. Stejně tak děkuji Mgr. Jiřímu Mitáčkovi,

Ph.D. a jeho kolegům z Moravského zemského muzea a Mgr. MartěVaculínové, Ph.D., Mgr. Marii Klučinové a ostatním pracovníkům Knihovny

Národního muzea v Praze. Děkuji PhDr. Františku Hýblovi, řediteli Muzea

Komenského v Přerově, PhDr. Jiřímu Lapáčkovi, řediteli Státníhookresního archivu v Přerově, ing. Jaroslavu Dytrichovi, kastelánu zámku vRosicích, panu Lukáši Gregorovi a dalším pracovníkům zámku v Náměšti

nad Oslavou, Mgr. Jaromíru Šebetkovi, tajemníku Městského úřadu

v Brandýse nad Orlicí, a pánům Stanislavu Skýpalovi a Petru Dostálovi,

starostovi a místostarostovi Dřevohostic.

Za přehlédnutí textu a vypracování rejstříku děkuji svémuspolupracovníkovi z Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, Mgr. Janu Dvořákovi, a za redakční práce v nakladatelství Vyšehrad redaktorovi tohoto svazku Mgr. Filipu Outratovi a ing.Vladimíru Vernerovi.

Za podporu děkuji prof. PhDr. Jiřímu Malířovi, CSc. a všem svýmostatním kolegům a přátelům z Historického ústavu Filozofické fakultyMasarykovy univerzity a z Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura.

Největší dík nicméně patří mé rodině: Grażyně, Barunce a Tomáškovi.

9



Úvod:

Smutný rytíř

neúspěchu

Literární historik Václav Černý napsal roku 1931

o Cervantesově Důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha, že „jeparodií rytířských románů, renesančního myšlení, z něhož se zrodila naše

doba“. Ke španělskému donu Quijotovi, pro něhož byl typický život ve

snu a v ideálu, boj s obry v podobě větrných mlýnů i proti nepřátelskému

vojsku ve skutečnosti tvořenému stádem ovcí, ostatně někdy bývámoderními historiky přirovnáván také současník Miguela Cervantese,

pozdně renesanční moravský velmož Karel starší ze Žerotína. Moravský

historik Josef Válka o něm napsal, že „vstoupil do veřejného životazpůsobem vpravdě donquijotským“. Tuto svou tezi přitom dokládá dvěma citáty

z Žerotínovy korespondence, za které by se jistě nemusel stydět aniCervantesův hrdina: „Nezávidím těm, kteří doma u peci sedí, pečený jabka

jedí a teplé pivo s máslem pijí. [...] Nejsem na druhých závislý a nesvádím

už vsobě boj mezi přáním splnit s vé úmysly a láskou k ženě, spojenou

s přáním příliš se nevzdalovat [...], mám svobodu o sobě rozhodovat.“

1

Pokud by měl být Karlův život sledován s jistým odstupem, s určitou dávkou nadsázky či s trpkou ironií, jež mu ostatně byla vlastní, lze jejpokládat za život plný neúspěchů. Karel starší ze Žerotína se s ideály apřístupy hodnými dona Quijota vždy znovu a znovu pouštěl do činností, jejichž cílem byla „náprava věcí lidských“, nikdy se mu ovšem nepodařilo své ideály naplnit.

Karel starší ze Žerotína ve svých listech se smutkem glosuje, že se mu nikdy nepodařilo založit rodinu obdařenou potomky, což bylo prorenesanční šlechtice základním předpokladem pro pokračování rodu. Během svého života se sice oženil hned čtyřikrát a všechny své ženy vroucněmiloval, vždy však musel se smutkem sledovat, jak jeho mladé manželky v bolestech umírají při porodu či krátce po něm. Až poslední manželka

11


Kateřina z Valdštejna se dožila vyššího věku. Nicméně v okamžiku sňatku

s touto úctyhodnou vdovou již novomanželský pár vzhledem kpokročilému věku obou partnerů na potomky nemohl pomýšlet. Jediný dědic

mužského pohlaví zemřel jako dvouletý chlapec a ani dvě Karlovy dcery,

Bohunka a Alena ze Žerotína, svého otce nepřežily.

2

Karel starší ze Žerotína nebyl úspěšný ani na vojenském poli, což bylo jedno z nejčastějších zaměstnání šlechticů z období třicetileté války. Jako mladý se pustil na pomoc svému souvěrci, francouzskému králiJindřichovi IV., který na sklonku 16. století bojoval s katolickou ligou. Tažení k Rouenu však dopadlo doslova katastrofou. Žerotín nejdříve vinoušpatného počasí na celé týdny uvízl v severoněmeckém přístavním městě Stade. Když se mu konečně podařilo odplout na anglické lodi, dostalokamžitě mořskou nemoc. Místo do bitvy tedy po přistání ve Francii putoval do improvizované nemocnice, kde se vzhledem k neuvěřitelnýmpodmínkám k mořské nemoci přidal ještě zápal plic. Karel starší se protoJindřichovi Navarrskému snažil pomoci alespoň finančně. Francouzský král Žerotínův tučný obnos sice s díkem přijal, vzápětí však přestoupil nakatolickou víru, a Karel starší se tak napříště nesetkal ani se svými penězi, ani se svými ideály. Jediným výsledkem francouzského tažení tak bylo, že si Žerotín rozhněval císaře Rudolfa II., který až do smrti považovalmoravského velmože za nedůvěryhodnou osobu a potenciálního vlastizrádce. Nepomohlo, ani když se Žerotín ve snaze císaře si udobřit vydal na tažení proti Turkům do Uher. Neuhnal si zde sice tak zákeřnou nemoc jako jeho švagr Albrecht z Valdštejna, nicméně se tak fyzicky vyčerpal, že se jižnavždy vzdal jakýchkoliv snah vysloužit si ostruhy na válečném poli adokonce snad i pokusů vydat se na jakoukoliv delší cestu na koni.

3

To, že Karel starší ze Žerotína nebyl ani obratným ekonomem, je vcelku všeobecně známo. I když se v tomto ohledu jeho dosavadní životopiscinechali strhnout zažitým klišé a nebrali v úvahu jeho hluboké znalosti ani dlouholetou praxi v tomto oboru, v obecné rovině lze s jejich názorem souhlasit. Svědčí o tom například některé špatně vynaložené investice, jakou ostatně byla i výše zmiňovaná půjčka Jindřichovi IV. Karel starší ze Žerotína sice pokračoval v důmyslném postupu svého otce při budování rodových sídel, přece jen se však v tomto ohledu dopouštěl většího počtu improvizací. Na rozdíl od Jana staršího ze Žerotína mu navíc nebylapříznivá ani doba, takže posledních patnáct let Karlova života lze beznadsázky označit za postupný, nicméně trvalý ústup ze slávy. Ani splátky za vynuceně prodané statky NáměšU a Rosice nebyly nikterak úspěšné.Finanční operace byla velmi komplikovaná a prostředníci prodeje Albrecht

12


z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova a Jan de Witte byli vším, jen nedů

věryhodnými obchodními partnery.

4

Podobné okolnosti také Žerotínovi zabránily, aby se stal úspěšným

budovatelem renesančních zámků a kulturním mecenášem. Stavbunej

významnějších z jeho sídel, které se nacházely v Náměšti nad Oslavou

a v Rosicích, zahájil již jeho otec, Karel starší nicméně minimálně vpří

padě Rosic v budování pokračoval. Uplatnil v tomto ohledu kontakty na

brněnské a jihomoravské italské stavitele a sochaře, stejně jako styky

s vídeňskými a italskými podnikateli v oblasti umění. V rozporu sobvy

klým názorem na Žerotínův postoj k umění se dokonce zdá, že se velmi

13

1. Komenský: Labyrint světa


14

2. Cervantes: Don Quijote bojuje s větrnými mlýny


dobře vyznal v pozdně renesanční umělecké praxi a že se v tomto ohledu

orientoval nejen na západoevropské kalvínské kruhy, ale i na renesanční

Itálii, zprostředkující střední Evropě antické umění, tedy sloupové řády

na arkádách, ikonologická vyobrazení a groteskovou ornamentiku. Karel

starší ze Žerotína dokonce sám dobudoval zámek v Přerově a postavil

vodní zámeček ve východomoravských Dřevohosticích. Právě posledně

jmenovaný případ ovšem svědčí o tom, jak i v oblasti budování zámků

zůstávaly plány Karla staršího ze Žerotína nedokončeny. Dřevohostice

Žerotín prodal již roku 1618, takže stavbu dokončil jejich nový majitel Jan

starší Skrbenský z Hříště. Už roku 1621 navíc zámek vyhořel, takže zeŽe

rotínových záměrů zůstaly pouze trosky. Prakticky všechny žerotínské

zámky, NáměšU i Rosice, Přerov i Dřevohostice, navíc utrpěly skutečností,

že po odchodu Karla staršího ze Žerotína přestaly být šlechtickourezi

dencí. Zachované dokumenty k dějinám zámku v Dřevohosticích ukazují,

jak rychle se moravská společnost rozcházela s antikizujícími ideami

předbělohorské generace moravské aristokracie. Jiným neúspěšným

podnikem Žerotína v oblasti kultury byla jeho knihovna, na jejížvybudo

vání musel Karel starší věnovat neuvěřitelnou energii. Knihy kupoval na

knižním veletrhu ve Frankfurtě nad Mohanem, získával je jednotlivými

koupěmi od autorů a stejně tak je dědil po předcích a příbuzných. Když

musel knihovnu přestěhovat z Rosic do slezské Vratislavi, bylo ovšem

zřejmé, že ani tato jeho chlouba nebude mít jednoduché osudy. Conezni

čila třicetiletá válka, zlikvidovala ve 20. století druhá světová válka. Dnes

zachovaná a identifikovaná sbírka v Univerzitní knihovně ve Vratislavi je

pouze fragmentem původního Karlova souboru. Ostatně nedochoval se

ani spis o dějinách rodu Žerotínů a dějinách Moravského markrabství,

který si kdysi objednal u Jana Amose Komenského a který by mělteore

ticky být jedním z klenotů moravského humanistického dějepisectví.

5

Je samozřejmé, že Žerotínovy životní aktivity směřovaly především do

oblasti náboženství a politiky. Již jako mladý šlechtic se Karel holedbal

skutečností, že v jeho rodu se po staletí nevyskytla žádná osoba katolické

víry, sám se nejen vzdělával v teologii, ale snažil se podporovat Jednotu

bratrskou ne pouze slovy, ale také skutky. Ani v tomto ohledu ovšemne

byl příliš úspěšný. Krachem například skončila jeho snaha přenést

z Ivančic do Přerova českobratrskou akademii, a poskytnout tak ve svém

poddanském městě nový impuls bratrskému školství. Nepodařilo se mu

to i přes to, že sem povolal celou řadu českobratrských duchovních, včetně

Jana Amose Komenského. Dlouhodoběji se Karlovi staršímu ze Žerotína

nepodařilo udržet v chodu ani druhé z center Jednoty bratrské, které se

15


nacházelo na jeho statcích, a sice bratrské nakladatelství a tiskárnu

v Kralicích nad Oslavou. Již na počátku dvacátých let 17. století odtud

byla odvezena knihovna a zdejší duchovní se postupně rozešli dobezpeč

nějších úkrytů na jiných Žerotínových panstvích, popřípadě do emigrace.

Hned v prvních letech třicetileté války se potom kralická tvrz s tiskárnou

proměnila v ruinu. Je ironií osudu, že právě ve dvacátých letech věnoval

Karel starší ze Žerotína nejvíce peněz i osobní energie na ochranuJed

noty bratrské a její duchovní i finanční zajištění v polském i uherském

exilu. Neváhal za tímto účelem vymyslet a použít komplikovaný systém

komunikace přes zemské hranice. Přesto právě v těchto letech je svými

souvěrci v Čechách i na Moravě nejvíce obviňován ze zrady Jednotybra

trské i svých vlastních ideálů. Václav Budovec z Budova nebo Ladislav

Velen ze Žerotína jej pronásledují za jeho kontakty s kardinálemDie

trichsteinem i samotným císařem Ferdinandem II. Výsledkem mimo jiné

bylo, že Žerotínovo východočeské panství Brandýs nad Orlicí nebylokon

fiskováno katolickou stranou, jak by bylo vzhledem k Žerotínovýmceloži

votním konfesním postojům možné předpokládat, nýbrž naopak českým

stavovským direktoriem. Ferdinand II. mu naopak toto dominium po

skončení stavovského panství restituoval. Ačkoliv Žerotín svéčeskobra

trské ideály nikdy neopustil, přece jen jeho mnohaleté náboženské úsilí

kuriózně ústí do snahy přesvědčit svého příbuzného Baltazara zeŽero

tína, aby přestoupil na katolickou víru, a zachránil tak pro sebe i Karla

zbývající statky a rodové postavení. Přibližně ve stejné době dochází

i k další absurdní události. Syn někdejšího Žerotínova italského přítele

Gianpietra Orchiho, který po svém moravském kmotrovi dostal křestní

jméno Carlo, dostudoval roku 1620 jezuitský seminář v Comu. Svouab

solventskou práci věnoval Žerotínovi a moravského velmože v ní nazval

mužem pravé (rozuměj katolické) víry. Zatímco mnozí čeští bratří tedy ve

dvacátých letech 17. století na Žerotína házeli bláto a špínu, a on se tak

ve svém vlastním konfesním táboře dostával do postupné izolace, bylo

pod jezuitskou hlavičkou vydáno monumentální laudatio na jeho osobu.

6

Ani v politice se Karlu staršímu ze Žerotína nevedlo o nic lépe a snad

právě v této souvislosti lze nejspíše hovořit o jeho donquijotství. Když se

jako mladý šlechtic vracel z dlouhých studijních cest, vytkl si za cíl ještě

více kultivovat politický stavovský systém na Moravě. Po sporech mezicí

sařem Rudolfem II. a jeho bratrem, uherským králem Matyášem, kdy byl

Žerotín jmenován do funkce moravského zemského hejtmana, sedo

konce zdálo, že se mu to podaří. Matyáš mu za podporu ze stranyMora

vanů slíbil nejen veškeré náboženské, ale i politické svobody. Žerotín se

16


stal faktickým místokrálem v zemi a mohl výrazně ovlivňovat její právní

i politickou strukturu. Velmi brzy ovšem poznal, že formální svobody

ještě nemusejí souznít se svobodami skutečnými. Musel bojovat nejen

s politickými protivníky v katolickém táboře, kteří po roce 1608postupo

vali stále více a více razantně, ale i s radikály mezi evangelíky. Obě tyto

skupiny se politicky kompromisního a právně důsledného legalistyŽero

tína pokoušely zbavit a neváhaly k tomu použít všech dostupnýchpro

středků. Ještě více se ovšem Žerotín musel potýkat se sobeckyvystupují

cími osobami, které se politického dění a správy země zúčastňovaly jen

v okamžiku, kdy k tomu měly nějaký ryze osobní důvod, například když

samy vedly nějaký majetkový spor. Zemské sněmy i soudy se takab

surdně v době, kdy se radikalizovala politická situace, a dalo by se tedy

předpokládat i zvýšení politické aktivity zúčastněných stran, začaly čím

dál víc vylidňovat. Mnohá zasedání proto musela končit předčasně,

anebo vůbec nebyla zahájena. Z předbělohorské Moravy se místošlech

tické demokracie stávala spíše skupinová oligarchie, kde osobní cílepře

vládaly nad obecným dobrým a ušlechtilými cíli. Nebylo divu, že Karel

starší ze Žerotína roku 1615 na úřad zemského hejtmana rezignoval

a odešel do politického ústraní. Roku 1618 i roku 1621 se sice ještěna

krátko dostal do centra politického dění, vzhledem ke své touze pokom

promisu a harmonii si ovšem od příslušníků obou politických táborů

vysloužil pouze slova pohrdání. Podobně jako tomu bylo v oblastinábo

ženství, také ve světě práva a politiky se Karel starší ze Žerotína musel na

sklonku svého života dožít absurdní situace. Nejdříve byl roku 1623při

zván, aby se zúčastnil přípravy moravského konfiskačního protokolu,

a posléze mu dokonce byla kardinálem Dietrichsteinem nabídnuta účast

na sestavení Obnoveného zřízení zemského. Žerotínovi se z obou těchto

nepříjemných nabídek sice podařilo vyklouznout, ještě více to ovšempo

sílilo jeho osobní zatrpklost. Posledních osm let svého života strávil vpo

litickém ústraní.

7

Smůla neopustila moravského velmože ani po smrti. Snad každý

z renesančních šlechticů a Žerotínových současníků si přál, aby mu byl

vystrojen nádherný pohřeb se slavnostními smutečními ceremoniemi.

Prototypem takové slavnosti byl ve sledované době pohřeb Žerotínova

přítele Petra Voka z Rožmberka, popsaný jeho životopiscem Václavem

Březanem. Karlu staršímu ze Žerotína byl naopak vypraven pouze tichý

pohřeb, při němž navíc bylo zakázáno i vyzvánění zvonů. Českobratrský

kostel nad žerotínskou rodovou hrobkou v Brandýse nad Orlicí byl navíc

jen několik let poté stržen, takže se na místo posledního odpočinku

17


18

3. Labyrint na svatebním oznámení Ladislava Velena ze Žerotína


19

4. Štěstěna v dobovém památníku


někdejšího prvního Moravana velmi rychle zapomnělo. Když byly před

polovinou 18. století ostatky Žerotínů znovu objeveny, vyvolalo to mezi

všemi zainteresovanými značný zmatek, který trval doslova dalších sto

let. Výsledkem je, že dnes nelze s určitostí identifikovat ani Žerotínovu

lebku, natož jeho další kosterní pozůstatky.

8

S duchovním dědictvím velkého Moravana to ovšem není o mnoho lepší. Jeho knihovna byla rozvrácena, epistolografické dědictví nadlouho ztraceno. Tomu odpovídal i Žerotínův obraz v české a evropskéhistoriografii, byU se o jeho osudy zajímali i tak velcí duchové, jako byli Mikuláš Adaukt Voigt, Josef Dobrovský, František Palacký nebo Josef Jungmann, a jeho osoba se na celá desetiletí stala předmětem alespoň okrajového zájmu poměrně velkého množství badatelů z nejrůznějších historických oborů. Karlu staršímu ze Žerotína však byla dosud věnována pouze jedna rozsáhlejší monografie. I ta však vznikla již v šedesátých letech 19. století, navíc díky smrti svého autora, moravského historiografa PetraChlumeckého, zůstala pouze ve formě fragmentu, dovedeného jen do roku 1612. Ani svěží a metodicky veskrze zajímavé dílo Otakara Odložilíka zmeziválečného období dostatečně neodpovídá na všechny otázky z Žerotínovaživota a je na něm patrná určitá improvizace. V naprosté většiněhistorických prací, které si v menší či větší šíři všímají jeho osobnosti, však Karel starší ze Žerotína zůstává pouze protihráčem či spoluhráčem nějaké jiné osoby. Nejčastěji je jí jeho vlastní švagr, císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna, olomoucký biskup a pobělohorský moravský gubernátor František z Dietrichsteina a samozřejmě Jan Amos Komenský. Karel starší ze Žerotína, tato velezajímavá postava středoevropskéhomanýrismu, se tak alespoň prozatím nedočkal kýžené věčné slávy, tolikopěvované renesančními básníky i autory šlechtických epitafů.

9

Historická epocha, jež zahrnuje i životní období Karla staršího zeŽerotína, bývá dnes obvykle nazývána manýrismem a v dobové literatuře bývala často přirovnávána k labyrintu. Quijotův duchovní otecCervantes, podobně jako jeho souputník Calderón de la Barca, ostatně býváněkterými moderními badateli označován jako autor „labyrintu důmyslných zápletek a fantastického čarování, který v bujné barevné nádheře rozvíjí nejušlechtilejší, nejlíbeznější květy, jaké kdy vytvořila poezie“.Labyrintem nazval jedno ze svých nejznámějších děl Jan Amos Komenský a na brandýském panství „pod horou Klopoty“, na území patřícím Žerotínovi, je věnoval svému ochránci a mecenáši. V předmluvě píše o čase nadmíru bouřlivém a plném nepokojů, plném světské marnosti, v němž lze sotva hledat útěchu. Labyrint je pro jejich generaci nejen životem, ale také

20


hříchem, ztělesněným bájným Minotaurem, světem plným vypočítavosti

a nevypočitatelnosti. Nejprve je potřeba najít cestu z labyrintu, aby bylo

možno po projití hradem Fortuny a hradem Moudrosti dospět k„abso

lutně nezvratnému Bohu“.

10

Komenského věnování přitom zdaleka není

jediným uplatněním motivu „labyrintu“ v žerotínském prostředí, jistě ne

náhodou se vyskytuje například i na „svatebním oznámení“ Karlovapří

buzného Ladislava Velena ze Žerotína.

11

Don Quijote de la Mancha těsně před smrtí vystřízlivěl ze svéhoživot

ního snu, opustil dosavadní představy rytíře bez bázně a hany a vrátil se

opět do kůže zchudlého španělského zemana, který raději, nežli by žil bez

ideálů, umírá. Jan Amos Komenský ve svém posledním spise, nazvaném

Clamores Eliae, také vystřízlivěl a uvědomil si, že byl po celý životzneuží

ván nejrůznějšími státníky a obchodníky, kteří podporou jeho politických

i vzdělávacích aktivit sledovali především své vlastní cíle. Poznal, že to

byli kupodivu pouze nenávidění jezuité, kdo jeho vzdělávací snahyales

poň částečně ve svých školách uvedli do praxe. Také Karel starší zeŽero

tína dospěl v závěru svého života k vystřízlivění. Poučil se ze zklamání,

jaké zažil roku 1592 při snaze pomoci svým francouzským souvěrcůmve

deným Jindřichem Navarrským (Josef Válka se o tomto Žerotínově činu

vyjádřil jako o posledním romantickém skutku a o rychlém a dokonalém

zmoudření mladého dona Quijota, k němuž stačilo několik týdnů cesty

do Francie a osobní poznání lehkomyslného krále Jindřicha) či jakého se

mu ze strany českých stavů dostalo roku 1608 při snaze sesadit z trůnu

císaře Rudolfa II., anebo roku 1619 při úsilí o dosažení míru mezi oběma

znepřátelenými stranami. Z úvah, které lze nalézt na stránkách jehodo

pisů ze závěrečného období života, se zdá, že na svůj život začal nazírat

jako na labyrint, který nemá žádného východiska. Samozřejmě kromě

cíle ve středu labyrintu, kterým byl shodně pro Cervantese, Komenského

i Žerotína křesUanský Bůh neboli lusthauz srdce.

12

21


Damnatio

et laudatio

Na vnímání a zhodnocení osobnosti Karla staršího

ze Žerotína se nepodepsaly pouze jeho reálné osudy a životní příběhy,

nýbrž i jejich vylíčení a interpretace obsažené v nejrůznějších rodových

elogiích, apoteózách, genealogiích, historiích, případně v dalšíchoslav

ných spisech a také v nejrůznějších náboženských a úředníchpolemi

kách následujících tří století. Právě v nich doznívaly náboženské apo

litické spory vzrušené epochy na počátku 17. století. Moravský zemský

hejtman je v nich líčen spíše jako poněkud mýtická nežli reálná postava

a je vnímán především s ohledem na potřeby měnící se doby aobjednava

telů literárních děl, nejen vědeckých, nýbrž i značně utilitárních. Není

proto divu, že je v nich osobnost někdejšího moravského zemskéhohejt

mana a manýristického aristokrata líčena velmi rozporuplně. S odkazem

na vlastní cíl výkladu se lze v některých případech setkat s jeho ostrým

odsudkem, jindy s vymazáním z paměti, výjimkou ovšem není anijedno

značná oslava a ocenění.

1

Šlechtické apoteózy

a vymazání z paměti

Nastupující barokní éra, protireformace i postupně se prosazující vnitřní

proměny moravské šlechtické společnosti přinesly žánr rodového elogia

či apoteózy, který byl sice primárně literárním a historiografickýmvýra

zovým prostředkem, psané texty se však velmi brzy staly také ideovým

základem pro nejrůznější výtvarná a architektonická díla, pro rodové

sály, využívající celého širokého spektra uměleckých druhů, anebo pro

šlechtické rodové síně a sály předků. AU již byly zmiňované literární

22


a umělecké prostředky jakékoliv, kombinovaly obvykle momentální stav

vědění o dějinách rodu s dobovým pohledem na roli rodových předků.

S tím, že klíčovou roli sehrávaly aktivity konkrétních příslušníků rodu

v období reformace, nastupující protireformace, stavovského povstání

a třicetileté války. Právě aktivity středoevropských šlechticů v těchtodra

matických procesech totiž předurčovaly, zda bude nutno konkrétníhis

torické osobnosti v barokních dějinách rodu vyzdvihnout a oslavit, anebo

je bude potřeba v rámci rodového panteonu upozadit, či dokonce je zcela

vymazat z dynastické paměti. Potomci problematického aristokrata však

přece jen disponovali i prostředky, jak svého předka obhájit, a tím i celý

svůj rod představit v lepším světle. Aniž by museli zcela opustithistoric

kou rovinu vyprávění, mohli v rámci metod a možností barokníhistorio

grafie i v souladu se stavem skutečných dobových vědomostí obraz jeho

osobnosti posunout směrem k mytizované podobě.

2

Barokní šlechtické historie i jejich architektonické a výtvarnépro

tějšky v podobě nejrůznějších rodových mauzoleí a sálů se často musely

vyrovnávat s problematickou minulostí některých příslušníků rodu.

Nejčastějším důvodem bylo to, že se konkrétní osoby bua v bouřlivých

dobách počátku 17. století zapletly do stavovských povstání protipanov

níkovi, anebo se s ním alespoň neshodovaly v katolické víře. Jindy ovšem

mohlo jít o zcela konkrétní provinění příslušníka rodu, které nemělo

s konfesí či politickými aktivitami žádnou bezprostřední souvislost.

V každém případě však přítomnost v rodovém panteonu mohla mítne

gativní vliv na aktuální pozici rodu u dvora či ve společnosti jako celku.

Způsoby, jak se potomci kompromitovaných šlechticů a jejichgenealo

gové s komplikovanou situací vyrovnávali, byly velmi různorodé. Vněkte

rých případech dostačovalo zachovávat mlčení a svého předka čipříbuz

ného prezentovat bez toho, že by se jeho konfesní a politická příslušnost

jakkoliv komentovala. Barokní Rakousy i české země tak byly plné

nejrůznějších rodových „míst paměti“, kde své místo stále měli ipředbě

lohorští luteránští předkové. I v tom případě, kdy někdejší luteránský

kostel, v němž se rodové mauzoleum nacházelo, již dávno podlehlreka

tolizaci. Ve známém Sále předků na zámku ve Vranově nad Dyjí, který

nechal na sklonku 17. století pro sebe a svůj rod vybudovat Michael

Jan II. z Althannu, bylo prezentováno hned několik předbělohorských

příslušníků rodu, kteří ve své době tvořili základní trámy šlechtického

luteranismu hned ve dvou zemích – v Rakousích a na Moravě. V žádném

z výtvarných děl, jejichž prostřednictvím jsou luteránští Althannové

představováni, ani v textových částech není jejich konfese zmiňována.

23


Je ovšem nutno dodat, že tento přístup mohl být uplatněn pouze v těch

případech, kdy se příslušník rodu nedostal s panovníkem do žádnéhojiného rozporu. Jan či Kryštof z Althannu tak mohou být líčeni jako věrní

služebníci svého zeměpána, jednou na válečném poli, jednou v úřední

službě, a o jejich vyznání se může cudně pomlčet. Carlo Andrea Orchi ve

svém laudatiu na Karla staršího ze Žerotína, sepsaném na jezuitském

gymnáziu v Comu, hovořil o svém kmotru jako o muži čisté víry. Pouze

obezřetně nezmínil, že se víra Karla staršího ze Žerotína nezakládala na

katolické konfesi.

3

Poměrně častou metodou jak se vyrovnat s nepříjemnou minulostí bylo upozadění nechtěného člena rodu. V případě zvěčnění šlechticeprostřednictvím náhrobníku nebo tumby pak někdy stačilo přenést je do boční lodi či odlehlé kaple. V knihách rodových historií se takové osoby sice zmiňují, ale uvádějí se v omezeném nebo poněkud pozměněném a hlavně nezávadném kontextu. Snad lze za takovou osobnost považovat bratra Michaela Adolfa z Althannu Quintina, který si zachoval svoupůvodní luteránskou konfesi, nicméně zůstal věrný císaři. Představuje tak střed mezi svými radikálními bratry, rebelem Volfem Dětřichem akonvertitou Michaelem Adolfem. Quintin tak sice nebyl z barokníchalthannovských apoteóz zcela vymazán, nicméně objevuje se vždy spíše v pozadí a je představován jako vcelku bezvýznamný příslušník rodu.

4

Damnatio memoriae neboli vymazání z paměti se uplatňovalo spíše v omezených případech, kdy byl příslušný předek v rámci rodu obzvláště významnou osobností a přitom se dopustil bezprecedentního zločinu proti císařskému majestátu a kdy byla jeho konfese, za změněnýchpodmínek vnímaná jako kacířská, projevována nejen aktivně, ale i v rozporu s panovnickými dekrety. Pak bylo nutno z rodových apoteóz danépříslušníky bua zcela vyloučit, anebo se od nich i otevřeně a proklamativně distancovat. Šlechtičtí historikové museli v takových případech obvykle hledat takové osoby a takové skutky, které by činy provinilce dostatečně vyvážily a které by ve svém díle mohli vůči němu postavit do protikladu. Osobou, jež byla v althannovských raně barokních jezuitských elogiích důsledně vymazána z paměti, byl Volf Dětřich na Jaroslavicích a Vranově nad Dyjí, který se jako důsledný a politicky rozhodný luterán v doběstavovského povstání významně zasloužil o spolupráci mezi radikálními křídly odbojných stavů v Rakousích a na Moravě. Není divu, že jehosocha ve vranovském Sále předků zcela chybí. Do protikladu k této černé ovci byl naopak postaven jeho bratr Michael Adolf z Althannu, jenž se stal hlavním hrdinou výše uváděných jezuitských oslavných spisů a jemuž se

24


dostalo čestné místo i v Sále předků. Do barokního dějepisectví se takdo

stal princip, s nímž byl během prvních tří desítiletí 17. století v politické

praxi konfrontován i Karel starší ze Žerotína. V jeho intencích byli proti

sobě nejednou stavěni nejbližší příbuzní, často otec a syn nebo dvasou

rozenci. Císařský důstojník Rudolf z Tiefenbachu byl stavěn do kontrastu

se svým bratrem, rebelem Fridrichem, nejvyšší český purkrabí Adam

mladší z Valdštejna s odbojným nejvyšším maršálkem PertoldemBoho

budem z Lipé, konvertita a Dietrichsteinův chráněnec Lev Vilém z Kounic

se svým kacířským otcem Oldřichem i bratrem Karlem. V případěvalaš

skomeziříčské větve Žerotínů byl povstalci Janu Jetřichovi kladen za vzor

jeho bratr, konvertita Baltazar. Sám Karel starší ze Žerotína sehrával

v tomto vyhraněném vnímání světa a lidí nejednoznačnou úlohu. Scísa

řem se neshodoval ve víře, což ho v očích barokní společnosti,upřed

nostňující konvertity z prostředí jeho rodiny a stavu, jakými bylinapří

klad Albrecht či Adam z Valdštejna, nepochybně diskreditovalo. Na

druhou stranu se však v kritickém okamžiku nepostavil protiFerdinan

dovi II., a tak se v některých dílech stal zase on prohabsburskýmproti

kladem svého rebelského bratrance Ladislava Velena. A právěkompliko

vanost a nejednoznačnost osobnosti Karla staršího ze Žerotína se měla

stát východiskem těch barokních žerotínských apologií, jež se zároveň

staly i obranou někdejšího zemského hejtmana.

5

Ctnost žerotínského lva

a Slunce mezi planetami

Barokní šlechtické genealogie a apoteózy vznikaly v prostředí všechvý

znamnějších rodů. Obzvláštní důraz na jejich vyznění a podobu ovšem

kladli ti moravští aristokraté, v jejichž rodech se v minulosti vyskytly černé

stíny v podobě kacířství a spojení s „ohavnou rebelií“. Právě tak tomu bylo

i u Žerotínů druhé poloviny 17. století. Z mohutného aristokratického

rodu, který na začátku tohoto století náležel k největším, nejbohatším

i nejmocnějším v zemi, překonaly bělohorskou krizi pouze dvě linie.Pře

rovsko-valašskomeziříčská linie zachránila své majetky a postavení díky

včasné konverzi Baltazara ze Žerotína ke katolictví, přesto se musela

s kacířskou a rebelantskou minulostí svých předků dlouho vyrovnávat.

Dělo se tak mimo jiné i v rámci dlouho trvajícího majetkového sporu

o Valašské Meziříčí a Tylovice, při jehož projednávání vždy znovu a znovu

zazníval argument pochybné minulosti Baltazarova otce i bratra.

6

25


S ještě větší vehemencí se ovšem o své místo v barokní společnosti

druhé poloviny 17. století museli drát příslušníci severomoravskévelko

losinské linie rodu Žerotínů. Ti byli kvůli osobě Přemyslava II. ze Žerotína

kompromitováni nejen svou konfesní příslušností, ale i bezprostředním

příbuzenským svazkem s jedním z největších a nejzarytějšíchstavov

ských arcirebelů vůbec, s Jáchymem Ondřejem Šlikem z Pasaunu.Lute

ránská svatba mezi Přemyslavem ze Žerotína na Vízmberku a VelkýchLo

sinách a Marií Annou Šlikovnou z Pasaunu, celebrovaná evangelickým

knězem Janem Herviciem Pražským a oslavená verši Jana Campana

Vodňanského, tehdy ještě nekatolíka, se konala na pražskýchHradča

nech takřka v předvečer stavovského povstání, dne 29. května 1617.

I přes to, že se jí v zastoupení účastnil i císař Matyáš, mohla působit jako

politická demonstrace. I někteří dnešní historikové o ní hovoří jako odů

sledku nejrůznějších politických kalkulů a jednání s cílem dynasticky

propojit českou a moravskou nekatolickou šlechtu, a získat tak na stranu

českých radikálů váhající Moravany, včetně Karla staršího ze Žerotína.

AU se tyto úvahy zakládají na pravdě, anebo jsou poněkud přehnané,

v každém případě muselo jméno muže ze staroměstského popravištěbu

dit v žerotínském rodokmenu období rekatolizace a protireformace silně

nepříznivý dojem. Ten mohl být navíc posílen i skutečností, že nažerotín

ských Losinách ještě několik let po popravě Jáchyma Ondřeje pobýval

jeho syn a bratr Marie Anny Julius Šlik z Pasaunu. A konec konců isku

tečností, že se Přemyslav II. ze Žerotína, který se v pobělohorském období

stal jedním z nejčastějších korespondenčních partnerů Karla staršího,

stále zdráhal přestoupit ke katolickému vyznání. Když roku 1634 zemřela

Anna Marie Šlikovna ze Žerotína, bylo Přemyslavovi dokonce zakázáno,

aby ji pohřbil ve svém velkolosinském kostele, takže musela být na radu

Karla staršího pochována na statcích knížat Minsterberků veŠtern

berku. Protože Přemyslav II. nekonvertoval ani na sklonku svého života,

nesměly být ani po jeho smrti roku 1652 konány smuteční obřady a jeho

tělo bylo pochováno až po několika letech, a to jen díky žerotínskýmpod

daným. Ke konverzi se pod nátlakem odhodlal až jeho syn Přemyslav III.,

neboU to byla ostře vyslovená podmínka pro převzetí otcovských držav.

Pokud se on i jeho následovníci chtěli s minulostí rodu vyrovnat, museli

se postarat o vznik nové rodové historie a o její novou interpretaci. Tento

nový rodový mýtus se musel tak nebo onak týkat i Karla staršího zeŽero

tína, který osudy velkolosinské větve rodu v dramatickém období první

třetiny 17. století bezprostředně ovlivnil. Podobně, jako tomu bylo oněko

lik desítek let dříve například u Althannů nebo Verdenbergů, se vytvoření

26


tohoto mýtu a nové barokní apoteózy rodu Žerotínů ujali členovéTova

ryšstva Ježíšova.

7

Jiří Krüger, používající ovšem obvykle latinizované jméno Crugerius,

se narodil roku 1608 v Praze, a byl tedy ještě jako mladík svědkem všech

dramatických událostí kolem Bílé hory a potrestání českého stavovského

povstání. V tomto ohledu se velmi podobal jen o deset let staršímuKo

menskému či svému vrstevníku a pozdějšímu spolubratru v řádu jezuitů

Bohuslavu Balbínovi. Podobně jako Balbín a Tanner bývá i Crugeriuspo

važován za čelného představitele českého barokního dějepisectví,vníma

jícího dějiny očima českého nebe. Proslavil se zejména pracemi oblaho

slaveném Hroznatovi, ale také o pověstech vztahujících se k moravskému

Holešovu. K sepsání dějin rodu Žerotínů se Crugerius dostal na sklonku

šedesátých let 17. století, jak svědčí jeho datování v Hradci Králové roku

1669. Jeho spis se opíral o základní genealogické výzkumy, ve svém jádru

zůstává nicméně závislý na pozdně renesančním sepsání rodových dějin,

které zaznamenal v knize Zrcadlo slavného Markrabství moravského

Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle. Podobně jako on, iCruge

rius odvozuje původ Žerotínů od dávných ruských knížat a na počátek

genealogického stromu klade samotného knížete Vladimíra. Mocný kníže,

který se zasloužil o pokřesUanštění Kyjevské Rusi, tak nahradil málo

známé Jaropelta a Kolgu, s nimiž je možno se setkat v rodové pověstiPa

prockého. Rodu Žerotínů jsou tímto způsobem přiznány nejen knížecí,

ale především křesUanské kořeny, což mělo nepochybně napomoci jejich

představení jako zbožného katolického rodu. Crugeriovo pojetí roduŽe

rotínů proto mohl roku 1683 do své rozsáhlé práce „Virtus leonina“začle

nit i další barokní dějepisec Dominik František Calin z Marienbergu,

který tím Crugeriovu rukopisnou koncepci povýšil na oficiální tištěnou

prezentaci „slávy a cti žerotínského lva“. Calinova kniha se měla státsku

tečnou oslavou rodu skrze jeho slavnou a starobylou historii. Vedlestan

dardního tištěného díla nechali Žerotínové vytvořit i unikátnímonumen

tální rukopis, jenž se vyznačoval nejen okrasnou vazbou s žerotínským

erbem, ale i četnými genealogickými tabulkami a historickými texty,er

bovními cykly, symbolickými scénami z dějin rodu a hlavně celou řadou

ideálních portrétů mýtických i reálných příslušníků dynastie, včetně

známého portrétu Karla staršího ze Žerotína. Velkolosinští Žerotínové se

však s vydáním tohoto reprezentativního tisku nespokojili. Jeho text

a ilustrace nechali převést do podoby rozsáhlé nástěnné genealogické

mapy na plátně, jež svými rozměry téměř pět krát šest metrů bylanepo

chybně určena pro některý ze sálů jejich severomoravského zámku.Jed

27


notlivé genealogické rámce na mapě jsou přitom přepisem tabulekobsažených u Calina a také jednotlivá vyobrazení jsou grafickým převedením

obrazové, heraldické a emblematické složky spisu „Virtus leonina“.Existence těchto genealogických děl dokládá, že velkolosinským Žerotínům

šlo o více nežli o prostý výzkum dějin svého rodu. Usilovali o jeho apologii

a apoteózu prostřednictvím monumentálních prostředků svázanýchnejen s rodovou knihovnou, ale i s architekturou jednotlivých sídel. Nic na

tom nemění ani skutečnost, že šlo o poněkud jiné prostředky, než sekterými se lze setkat třeba v sálech předků v althannovském Vranově,kounickém Slavkově nebo v serényiovských Miloticích.

8

Crugerius ani Calin tedy nevytvořili novou koncepci žerotínskéhorodového mýtu, ale pouze dobově poupravili starší humanistické principy. Žerotíny představili jako starobylý, bohatý a mocný šlechtický rod, jehož sláva se opírá stejně tak o rodové državy, jako o působení v nejrůznějších úřadech. Důraz na zbožnost rodu a jeho příslušnost ke katolické církvi byl samozřejmou součástí tohoto výkladu. Barokní dějepisci si ovšemdokázali poradit i s kacířskou minulostí předků. Ačkoliv psali své dílo ve službách velkolosinské větve Žerotínů a ostatní rodové linie by teoreticky mohli pominout či aspoň upozadit, postavili do centra rodového panteonu naopak Karla staršího ze Žerotína, jemuž se od Crugeria dokonce dostalo epiteta „Carolus Magnus“.

9

Calinova „Virtus leonina“ oslavuje už Karlova otce Jana staršího zeŽerotína na Náměšti, kterého označuje jako nového císaře Antonina.Disponoval prý talentem, jenž mu umožnil naučit se hned několika jazykům. Vyznačoval se údajně velkou moudrostí, díky níž se mu dostalozaslouženého ocenění ve formě vysokých zemských úřadů a s jejíž pomocí takévykonal mnohé nezapomenutelné skutky ve prospěch své vlasti. Působení jeho syna Karla staršího ze Žerotína potom lze podle Crugeria a Calina považovat přímo za jeden z vrcholů dlouhých rodových dějin. Oba v této souvislosti citují Paprockého, který jej podle vyjádření barokníchdějeisců již roku 1590, tedy ještě v době Karlova mládí, označil za perlu či „znamení Moravy“. V laudatiu k jeho osobě zdůraznili například Karlovo vzdělání, a to včetně znalostí filozofie, matematiky, historie, etiky apolitiky, jichž se mu dostalo usilovným studiem u soukromých učitelů i na veřejných akademiích v Německu a ve Francii. Obzvláště pak vyzdvihli jeho právnické znalosti, jež byly příčinou, že se údajně o jeho raduucházelo hned několik po sobě jdoucích habsburských panovníků, a díky nimž se mu od císaře Matyáše dostalo povýšení do nejvyššího zemského úřadu na Moravě. Mohl tak ve své zemi vystupovat jako „Měsíc mezi hvězdami

28


29

5. Titulní list spisu Virtus Leonina


30

6. Žerotínové jako válečníci

7. Žerotínové ve službě panovníkům


a Slunce mezi planetami“; „Luna inter Stellas minores vel Sol plane inter

Planetas eminebat“.

10

Calin a jeho prostřednictvím především Crugerius se ovšem v takto komponované apoteóze nemohli zcela vyhnout Karlově konfesnípříslušnosti, v dobovém kontextu druhé poloviny 17. století nepochybněvnímané s přívlastkem kacířská. Svou konstrukci nicméně opřeli o kontrast nepravé víry na jedné straně a věrnosti důsledně zachovávanékatolickým panovníkům, popřípadě barokně chápanému zemskémuvlastenectví na straně druhé. Karlova moudrost mu podle Calinových slov pomohla k tomu, aby v rozhodujícím okamžiku stavovského povstáníneropadl zlobě a násilí, které se všude v jeho okolí šířilo, a zachovalchladnou hlavu a především věrnost katolickému císaři Ferdinandovi, kterého po právu vnímal jako nejvyšší autoritu ve státě. Jeho motivem ktakovému postoji byla moudrá snaha o zachování míru, tolerance a obecného dobrého. Ke vzpouře se údajně nenechal strhnout ani radikálníminepřátelskými politiky, ani svými kazateli. Ačkoliv se tedy se svým panovníkem nesjednotil ve víře, a zůstával tak na pozici heretického náboženství,přičinil se díky své věrnosti Ferdinandovi II. svým způsobem nejen ovítězství práva, ale i o vítězství pravé víry. Jezuita Crugerius tak oslavilŽerotína za jeho konkrétní jednání. Žerotín se v jeho očích zasloužil jako nekatolík o pravou víru více, než kdyby podobným způsobem jednalpanovníkův souvěrec. Svou věrnost panovníkovi totiž zachovával nikoliv v souladu se svým náboženským přesvědčením, ale naopak i přes svou heretickou konfesi. Karel ze Žerotína tak mohl být označen jako „Carolus Magnus“. A na genealogické mapě rodu Žerotínů se vedle žerotínského lva, jenž podle Karla staršího kdysi býval symbolem „věrnosti víře otců“, i vedle portrétu samotného Žerotína objevily citáty z Písma, tentokrátovšem v souladu s barokním katolickým územ.

11

Královéhradecký jezuita dal svým spisem na počátku druhé poloviny 17. století vzniknout argumentaci, která se napříště stala jedním znástrojů žerotínské apologetiky ze strany katolické církve a katolického dějepisectví, zatímco nekatolické dějepisectví začalo pozvolna Karlastaršího ze Žerotína právě za jeho věrnost císaři odsuzovat. Za zcela jiných okolností, dvě století po Calinovi a po převzetí jezuitské štafety žerotínské historiografie rajhradskými benediktiny Šemberou a Dudíkem, použil stejnou argumentaci Eduard Domluvil, jenž byl v jedné osobě historikem Vlastivědy moravské, katolickým knězem období rodícího se českého probuzení na Moravě a farářem v „žerotínském“ Valašském Meziříčí. Pod dojmem Brandlova vydání Žerotínových listů sepsal ve formě sériesvato>31


32

8. Genealogická tabule Žerotínů ve spisu Virtus Leonina


dušních kázání oslavný spisek na Karla staršího ze Žerotína. Učinil tak

roku 1886 pod příznačným názvem, který jako by vypadl z Crugeriových

barokních formulací: „Památce Karla staršího ze Žerotína, muže víry i práce,

pána rodu habsburskému i národu svému nejvěrnějšího“.

12

Brandýské zapomenutí

a bludovská oslava

Barokní žerotínský mýtus, vytvořený Jiřím Crugeriem a Dominikem

Františkem Calinem, byl odrazem apologetických snah velkolosinských

Žerotínů, nikoliv obecně přijímanou interpretací osudů někdejšíhomo

ravského zemského hejtmana a s ním spojených dějin Jednoty bratrské

a stavovského odboje. Staré konfesní spory se znovu otevřely ve chvíli,

kdy byla ve dvacátých letech 18. století v Brandýse nad Orlicí, v místě

starého bratrského sboru „Na Loukoti“, odhalena někdejší rodovážero

tínská hrobka. Uvedený objev nečekaně rozpoutal sérii jednání aosob

ních střetů mezi představiteli katolické církve, barokními i novověkými

majiteli brandýského panství i velkolosinskými a posléze bludovskými

Žerotíny, které trvaly více než sto let a jejichž předmětem bylo to, zda je

možné, či naopak nemožné pochovat tělesné schránky dávných kacířů do

posvěcené katolické půdy. Na ostrosti tohoto sporu nic nezměnilo anipři

cházející osvícenství a dokonce ani zemský raný český nacionalismus

a moravský zemský patriotismus počátku 19. století, který například ve

výše zmiňovaných osobách Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna

a Františka Palackého začal postupně objevovat osobnost Karla staršího

ze Žerotína jako předmět svého zájmu. Anticipoval tak velkou generaci

moravského „žerotínského“ dějepisectví, reprezentovanou AloisemVojtě

chem Šemberou, Bedou Dudíkem, Vincencem Brandlem, Petrem rytířem

Chlumeckým, Eduardem Domluvilem nebo Františkem Kadlčíkem, kteří

bez ohledu na své vlastní vyznání a sociální postavení již Karlovukon

fesní příslušnost stavěli do zcela jiného zorného pole.

13

Objev hrobky Na Loukoti byl ještě v průběhu 19. století popsán hned

několika historiky, především Aloisem Vojtěchem Šemberou a Františkem

Kadlčíkem. Podle posledně jmenovaného, jenž roku 1886 vydalvlastivěd

nou práci o historii východočeského Brandýska s názvem „Děje a paměti

Brandejsa nad Orlicí“, se tak stalo roku 1721. Podle zachovaných zpráv

došlo k tomuto objevu více méně náhodou po vydatném dešti. Uvnitřpro

storu hrobky bylo nalezeno celkem třináct rakví. Vzhledem keskuteč

33


nosti, že většina z nich byla označena nápisy, bylo možno prakticky ihned

určit, že v nich byly uloženy tělesné ostatky někdejších brandýských pánů

z rodu Žerotínů a jejich příbuzných. Toto zjištění prakticky okamžitěvy

volalo vleklé právní spory o určení vlastnictví kosterních pozůstatků

a příslušenství hrobky, do nichž se zapojilo hned několik církevníchin

stitucí, litomyšlský hrabě Trauttmansdorff jakožto aktuální brandýská

vrchnost a lokátor zdejší farnosti a roku 1724 také Ludvík František ze

Žerotína coby potomek a dědic brandýských Žerotínů. Uvedený právní

spor se rozhořel hned v několika liniích, z nichž některé lze označit za

ideové a náboženské, zatímco jiné spíše za materiální a utilitární. Po

celou dobu jednání se ovšem ideové aspekty s pohledy materiálními tak

úzce prolínaly, že lze analýzu motivů jednání jednotlivých účastníků

sporu považovat za velmi obtížnou.

14

Ačkoliv byla hned od počátku o nečekaném nálezu informována

brandýská vrchnost, ujaly se nejprve iniciativy spíše církevní orgány.

Podle mínění místního faráře, které posléze přijalo za své i děkanství

v Ústí nad Orlicí a dokonce i pražská konzistoř, by bylo nejprve potřeba

prokázat, zda se pochované osoby nebo alespoň některé z nich nehlásily

ke katolické víře. Potom by totiž nebyl problém s přenesením jejichos

tatků a uložením do posvěcené půdy. Navíc veškerý inventář hrobky,

včetně nalezených cenností, by připadl církvi, což by pro nebohatou

brandýskou faru znamenalo nezanedbatelný finanční přínos. Když byly

opsány nápisy umístěné na jednotlivých rakvích a identifikoványjednot

liví pohřbení, ukázala se tato konstrukce jako neudržitelná. Onábožen

ské příslušnosti Karla staršího ze Žerotína a jeho nejbližších příbuzných

panovalo i po osmdesáti letech od jeho smrti poměrně jasné povědomí.

Brandýskému faráři navíc nepomohla ani snaha prohlásit za katoličku

Libuši ze Žerotína, rozenou Bruntálskou z Vrbna, jejíž tělo se v hrobce

také nacházelo. Do věci se nicméně velmi razantně vložilTrauttmans

dorff, sám přesvědčený katolík, který prohlásil všechny nalezenépozů

statky za ostatky příslušníků luteránského vyznání, a tedy kacíře, které

není možno pochovat na katolickém hřbitově. Katolictví LibušeBruntál

ské z Vrbna vyvrátil logickou, byU na ne zcela pravdivých základechpo

stavenou úvahou, že v době její smrti se v Brandýse nacházel i katolický

kostel, ve kterém by jistě byli pohřbeni všichni případní katoličtípří

slušníci vrchnostenské rodiny. Za nedostatek v Trauttmansdorffověvý

kladu přitom nelze považovat ani záměnu českobratrských Žerotínů za

luterány, popřípadě jednoduše za kacíře. Na počátku 18. století totiž,

alespoň na katolické straně, jemné nuance mezi jednotlivýminekatolic

34


kými konfesemi již natolik splývaly, že i strahovský knihovník bezuzar

dění zařadil Kralickou bibli, jež se k němu dostala z pozůstalosti Jana

Diviše ze Žerotína, do knihovny strahovského Teologického sálu pod

označením „Biblia Hussitica“. Pro Trauttmansdorffa by nicméněvítěz

ství nad katolickou farou znamenalo právo disponovat s ostatky a těžit

i z bohatství uloženého v hrobce. Neváhal proto za tímto účelem dokonce

nechat provést tajnou vizitaci hrobky, otevřít některé rakve a odnést

odsud zachované žerotínské šperky. Toto vítězství hraběteTrauttmans

dorffa se však velmi rychle mělo ukázat jako vítězství Pyrrhovo.

15

Bohatství uložené v brandýské hrobce Žerotínů nebylo ani zdaleka

tak velké, jak se původně předpokládalo. Otevřená hrobka navíc začala

lákat nejrůznější zloděje a nenechavce, proti nimž musel dokonce jednou

zasáhnout dav rozhněvaných brandýských obyvatel. Konfesnípřísluš

nost Žerotínů stále neumožňovala pohřbít je katolickým způsobem na

posvěcené půdě. A tak nezbylo než nechat hrobku hlídat najatými strážci,

jejichž plat ovšem ujídal z financí získaných odprodejem některýchpřed

mětů nalezených v rakvích. Tato situace měla být vyřešena až roku 1724

a ke konečnému rozhodnutí byl přizván i bludovský hrabě Jan Ludvík ze

Žerotína. Výsledkem dalšího jednání, jež se táhlo až do čtyřicátých let

18. století, bylo rozhodnutí ostatky Žerotínů exhumovat a pohřbít je

v jedné společné dubové rakvi na neposvěceném místě. Původně to snad

bylo přímo v hrobce. Po dalších krádežích však byla vybrána nedaleká

loučka, která obklopovala někdejší sbor a v předbělohorské době sloužila

jako hřbitov brandýských bratří. Kadlčík v této souvislosti mluví o„za

hradě jednoho brandýského souseda“. Protože hrabě Trauttmansdorff

mezitím zemřel a jeho nástupci na Litomyšli neprojevovali o celou věcpa

třičný zájem, stal se vlastníkem předmětů z hrobky Žerotín, který během

procesu stále více a více přebíral iniciativu. Nyní si pro sebe kromě

příslušného finančního obnosu vyžádal jen některé nápisové tabulky

z hrobky, nicméně vlastní rakve a některé další předměty po odečteníná

kladů na strážní službu daroval brandýské faře. Svícny a další předměty

z hrobky byly během následujícího století postupně rozprodány aztra

ceny. Z někdejšího bratrského sboru a hřbitova byl postupně bránmate

riál na různé stavby a na původní účel tohoto místa se zapomínalo. Opře

nesení ostatků na moravské žerotínské panství Velké Losiny, kde byla,

dost možná i za tímto účelem, vybudována nová rodinná hrobka, nemohlo

být ani řeči. Podobné snahy totiž narážely na zákaz olomoucké konzistoře.

Ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist