načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karel Kramář -- První československý premiér - Martina Lustigová

Karel Kramář -- První československý premiér

Elektronická kniha: Karel Kramář -- První československý premiér
Autor:

Zpočátku spojenec a spolupracovník T. G. Masaryka, postupně se s masarykovskou linií rozešel a ke konci života se dostal již na skutečný okraj politického života, coby předseda krajně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  188
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 363
Rozměr: 21 cm
Úprava: 4 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1898-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monografie seznamuje s Kramářovými životními osudy a politickou kariérou - nejprve v rámci Rakouska-Uherska, později v období Československé republiky. Jeho vstup do vysoké politiky se odehrál roku 1891, kdy získal mandát poslance v Říšské radě. Publikace mapuje Kramářovu politickou činnost v následujím období, jeho podíl na odboji za první světové války, kdy byl Kramář vězněn a odsouzen pro velezradu, i roli při vzniku ČSR. Vrchol jeho politické kariéry přichází v období let 1918-19, kdy se stává nakrátko ministerským předsedou. Po pádu vlády ztrácí své vlivné postavení, které budoval po dlouhá léta svého působení v politice. Autorka rovněž sleduje osudy Československé národní demokracie - politické strany, v jejímž čele Kramář stál. Knížka shrnuje Kramářovy politické názory, vztahy k ostatním českých politikům, výhrady k politickému systému první republiky. Jeho postoje byly ovlivněny celoživotním obdivem k Rusku i idejemi slovanské vzájemnosti. Autorka pečlivě skládá poutavý obraz rozporuplné osobnosti ambiciózní muže, který trpěl pocitem, že jeho zásluhy o český, resp. československý národ nebyly patřičně doceněny. Publikace přináší vyvážený portrét významného československého politika Karla Kramáře, nevyhýbá se ani kontroverzním momentům v jeho životě.

Popis nakladatele

Zpočátku spojenec a spolupracovník T. G. Masaryka, postupně se s masarykovskou linií rozešel a ke konci života se dostal již na skutečný okraj politického života, coby předseda krajně pravicové národně demokratické strany a tvrdý kritik „hradní“, masarykovské politiky. Martina Lustigová sleduje ve své práci životní i politickou dráhu Karla Kramáře jako mladočeského poslance a aktivního politika na říšské úrovni, jeho zatčení a proces v letech 1915–1916, kdy byl odsouzen pro velezradu a vyzvědačství, a především účast v politickém životě první republiky, s krátkodobým vrcholem v pozici předsedy čs. vlády. (první československý premiér)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martina Lustigová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

MARTINA

LUSTIGOVÁ

KAREL KRAMÁŘ

První československý

premiér

Copyright © PhDr. Martina Lustigová, 2007

Typography © Michaela Blažejová, 2007

ISBN 978-80-7021-898-3

Vyobrazení na s. 4:

Karel Kramář

Fotografie Františka Drtikola, 1923

(Archiv Národního muzea)

Rodičům

Ke Karlu Kramářovi mě před lety přivedl PhDr. František Svátek, který mě

inspiroval ke zpracování Kramářových parlamentních projevů. Jemu patří

dík za to, že jsem se „kramářovskému“ tématu vůbec začala věnovat. Poce

lou dobu mi byl trpělivým rádcem doc. Vratislav Doubek, který vedl moudi

plomovou i disertační práci a kterému děkuji za cenné podněty a postřehy.

Velké poděkování náleží i mým rodičům, Blaženě a VlastimiluLustigo

vým, kterým chci tuto knihu věnovat.

Úvod

Karel Kramář byl mužem několika epoch – do

politiky vstoupil za Rakouska-Uherska, v době, kdy se zájmové politické

strany teprve chystaly ke svému razantnímu nástupu. Začátek světové

války prožil v domácím odboji, za což byl rakouskými úřady uvězněn.

Toto vězení ho pak vyneslo do pozice „vůdce národa“, který je opěvován

českým lidem. Logickým vyústěním tohoto vývoje posléze bylo získání

postu předsedy vlády. Karel Kramář působil v politice téměř půl století.

A byla to doba pro českou politiku hodně bouřlivá. Zažil proměnuvšená

rodní politiky v politiku zájmových stran a ústup honoračních stran ve

prospěch stran masových. Byl politikem, který dlouhá léta neřekl nic

proti existenci habsburské monarchie, a přesto se pak postavil do čela

odboje proti ní. Na druhou stranu byl kritikem politiky habsburské říše,

stejně jako kritikem politiky první republiky.

Proč si dnes, sedmdesát let po jeho smrti, Karla Kramáře připomínat?

Na prvním místě se nabízí odpověJ, že byl prvním československýmpre

miérem – už tato funkce je natolik významná, že bychom o této postavě

měli vědět víc. Zapomenuto by nemělo být ani jeho politické myšlení, aK

už hovoříme o jeho ruských a slovanských snech a plánech nebo oracio

nální kritice politického systému. Za zmínku stojí i Kramářova role

v první světové válce. Přestože je zajímavým politikem, jehož názory i činy

stojí za hlubší studium, byl v české historické i politologické literatuře

dosud opomíjen. Snad i proto se u české veřejnosti dodnes tradují

„kramářovské“ mýty – například o tom, že si vzal za manželku ruskou

kněžnu, která navíc byla o několik let starší než on sám, nebo mnohem

závažnější o tom, že byl fašistou. S Kramářem je spojena také celá řada

zjednodušujících soudů a hodnocení, za všechny jmenujme alespoň jeho

zařazení do kategorie „továrník – a tudíž kapitalista“. Nejen zmiňované

9

mýty a naznačená klišé budeme pomalu rozplétat, aby se nám před

očima rozvinul příběh neprávem pozapomenutého českého politika,je

hož jméno u mnohých žije jen v souvislosti s jeho noblesní vilou, která se

tyčí naproti Pražskému hradu.

V knize je kladen důraz primárně na politické kroky a politickémyš

lení Karla Kramáře. Budeme hledat odpovědi na otázky, jaký byl Kramář

politik, co z jeho myšlení je dodnes živé a na co naopak nelze navázat.Ve

dle politického života se dotkneme i Kramářova soukromí, které ostatně

v mnohém neodmyslitelně souviselo s politikou. Kramářovu politickou

kariéru sledujeme chronologicky s přihlédnutím k některým hlavnímté

matům jeho politického myšlení. Karla Kramáře primárně zajímalaza

hraniční politika, dával jí přednost před politikou domácí i předstranic

kými problémy, proto z textu vystupují tématické kapitoly o Kramářově

vztahu k Rusku a Slovanstvu nebo o vztahu k Němcům a jiným národům.

Mimo naši pozornost ale nezůstává ani domácí a stranická politika.

10

Mládí

a studentská léta

Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860 ve

Vysokém nad Jizerou v rodině Petra a Marie Kramářových. V dobách

Kramářova dětství bývaly ve Vysokém velmi kruté zimy, sníh většinou

napadl už v listopadu, vytvořil mohutné závěje a na okolních horách

zpravidla ležel až dlouho do jara. Místní dodnes mluví o tom, že veVyso

kém je půl roku zima a půl roku „zejma“ (chladné léto). Léto ve Vysokém

zase bývalo poměrně krátké, plné bouří a srážek. Západní vítr, který ve

Vysokém prý vane čtyři pětiny dní v roce, dal tomuto území název

Větrov.

1

Takové počasí ale Karlu Kramářovi nevadilo. Pokud si před ním

někdo posteskl, že prší, je bouřka a vůbec nevlídno, oponoval: „Vidíte,

takové Krkonoše mám rád! Nikoli ty klidné, jasné hory, nýbrž bouřlivé,ne

lítostné, jaké jsou skutečně.“

2

Kramář svůj rodný kraj miloval a často se

do něj vracel. Ostatně na sklonku života si v rodném Vysokém postavil

honosné letní sídlo. Miloval hory a rád podnikal dlouhé procházkynedo

tčenou přírodou.

Život ve Vysokém se v mnohém lišil od života v Praze, Brně nebo Vídni.

Všechno bylo, jak Kramář po letech vzpomínal, prostší, bez „sladkýchfor

malit“, které se nehodily do drsného horského prostředí. Lidé vPodkrko

noší zato prý byli mnohem upřímnější a otevřenější.

3

Prostředí, v němž se

malý Karel učil prvním krůčkům, ho později v mnohém formovalo.Vy

sočtí byli zvyklí žít družným životem, docházeli do nejrůznějšíchochot

nických spolků. Připomeňme, že divadelní spolek ve Vysokém hrál od

roku 1786, v roce 1861 pak byl založen zpěvácký spolek Krakonoš.

4

Na

ochotnických spolcích se Karlu Kramářovi líbilo to, že se v nich nedbalo

na to, kdo je dělník a kdo továrník. V tom viděl „krásný, opravdu český,

srdečn ýdemokratismus“.

5

Na Semilsku se narodila celá řada osobností.

Vedle Karla Kramáře můžeme připomenout spisovatele Antala Staška

11 a Ivana Olbrachta, novináře Josefa Fejfaru nebo prvního patriarchu církve československé Karla Farského. Nejznámějším z Kramářovýchrodáků byl staročeský politik František Ladislav Rieger.

6

Karlův otec Petr Kramář vyrůstal v rodině sedláka Josefa Kramáře, který hospodařil ve Stanově. Poté, co se naučil číst a psát, ho otec poslal studovat do německé školy v Liberci. Po smrti Josefa Kramáře byl Petr od svých čtrnácti let vychováván v rodině souseda Zemana, shodouokolností dědečka Antala Staška. A byl to právě Zeman, kdo rozhodl, že se mladý Petr stane zedníkem. To mu mělo umožnit brzké osamostatnění. A nejen to – díky svým vynikajícím odborným i podnikatelskýmschopnostem se později stal vyhledávaným stavitelem v celém regionu. Petr Kramář ale nežil jen prací. Na místní úrovni se účastnil politiky,smýšlením patřil k mladočeské straně a sám sebe považoval za vlastence. VeVysokém nad Jizerou se Petr Kramář seznámil s dcerou místního měšKana a někdejšího starosty Františka VodseJálka Marií. V roce 1857 se s ní v místním kostele oženil a mladí manželé se usadili ve vysockém domě „Na staré poště“, hned u hlavního vysockého náměstí. O tři roky později se jim narodil syn Karel. Manželé Kramářovi měli celkem pět dětí, ale s výjimkou Karla se žádné nedožilo školního věku.

7

V tomto faktumůžeme hledat příčinu jistého hýčkání jediného syna a následně také

značné fixace Karla Kramáře na rodiče.

Až do Karlových patnáctých narozenin žila rodina spokojeně veVysokém, pak se přestěhovala do Semil. Pokud jsme dosud hovořili o tom, že Petr Kramář byl vyhledávaným a uznávaným stavitelem vysockéhoregionu, po přestěhování do Semil je na místě upozornit na prudký vzestup jeho kariéry. Právě rozvoj stavební firmy v Semilech přinesl PetruKramářovi značný zisk. Začali ho vyhledávat nejen čeští, ale také němečtízákazníci. V Semilech Petr Kramář vybudoval prosperující cihelnu, v Libštátě pak později tkalcovnu, která měla finančně zabezpečit syna Karla.

8

Díky

otcovým podnikatelským aktivitám nemusely Karla Kramáře trápitfinanční problémy. Ani za studií, ani v době, kdy byl aktivním politikem,

nepoznal – na rozdíl od svých kolegů – co to je nemít peníze. Sen Petra

Kramáře o tom, že jeho podniky zabezpečí synovi vzdělání i vstup do„dospělého“ života, se beze zbytku splnil. Ale nepředbíhejme.

První čtyři roky povinné školní docházky si Karel Kramář odbyl vrodném městě. Malý Karel prospíval výborně, jen s krasopisem se prý dost natrápil.

9

Od páté třídy pak navštěvoval německou hlavní školu v Liberci,

podobně jako před lety jeho otec. Malý Karel měl vynikající příležitost

zdokonalit si své znalosti němčiny, což se mu výborně hodilo později,

12


v době, kdy byl aktivním poslancem Říšské rady. Tehdy se v něm takézačalo utvrzovat jeho národní cítění. Už v dobách Kramářových libereckých

studií můžeme hledat zárodky jeho vztahu k Němcům. „Německýchkamarádů jsem asi neměl, jen pamatuji, že jsem jednou uličkou nemohlchoditi, poněvadž mne tam nějaký rabiátní kluk chtěl jako Čecha zbíti,“vzpomínal Kramář po letech ve svých Pamětech na to, jak se raději vyhýbal

přesile německých chlapců.

10

Přestože se mu v kulturně německémLiberci stýskalo po rodině i po rodném kraji, byl svým rodičům vděčný za

šanci naučit se německy a získat kvalitní vzdělání.

V září 1871 mladý Kramář zasedl do lavic malostranského gymnázia v Praze. Rodina si totiž jasně uvědomovala, jaký význam dobré vzdělání má. Proto mladého Karla rodiče podporovali, i když to znamenalo, že velmi brzy odejde daleko od domova, což muselo vadit nejen jemu, ale především jeho citově založené matce. Rodiče museli za syna platit školné, přispívali i na učební pomůcky. Knihy i nejrůznější výukovépomůcky do školy přinášeli vedle učitelů i samotní žáci. Student KarelKramář například přispěl v lihu naloženými pstruhem a lipanem.

11

Přivýběru školy sehrál nemalou roli fakt, že malostranské gymnázium bylo

známé svým vlastenectvím. Šlo o obecní, nikoliv státní školu – manželé

Kramářovi tak mohli doufat, že se jejich synovi dostane alespoň v rámci

možností nezávislého vzdělání. Při Kramářově příchodu byl ředitelem

školy Václav Zelený, který spolu s Karlem Jaromírem Erbenem vydával

časopis Obzor, přispíval do Časopisu Českého muzea a nějakou dobu byl

také poslancem Říšské rady i Českého sněmu. Byl rovněž známýmstouencem slovanské spolupráce a vzájemnosti a autorem životopisu Josefa

Jungmanna. Po učiteli dějepisu a zeměpisu Zeleném se ředitelem stal

matematik Martin Pokorný, který také dbal na to, aby profesorský sbor

žáky vychovával v národním duchu a k vlastenectví.

Právě pobyt na malostranském gymnáziu Kramáře, spolu s rodinným zázemím a místem, odkud pocházel, ovlivnil směrem k lásce k národu a k vlastenectví. To vše mu bylo od dětských let vštěpováno rodiči astudium na malostranském ústavu to jen prohloubilo. Na malostranském gymnáziu nestudovali pouze čeští studenti, ale také celá řada studentů z balkánských zemí (především z Bulharska) nebo z Polska. To zase mělo vliv na Kramářovo později velmi silné slovanské cítění. Nakonec snad všichni čeští vlastenci v 70. letech 19. století s napětím sledovali situaci na Balkáně a přípravy jednotlivých národů k povstání. I Kramářovijihoslovanští kamarádi z gymnázia odcházeli domů bojovat za svůj národ a Kramář si nemohl nechat ujít jejich slavnostní vyprovázení.

13


Ubytování Petr Kramář mladému gymnazistovi obstaral u učitele Vaňka, jehož syn Ludvík začal studovat zároveň s mladým Kramářem. Ludvíka Vaňka můžeme považovat za jednoho z mála opravdu blízkých Kramářových přátel. Jejich přátelské pouto vydrželo až do Vaňkovy smrti v roce 1925. Oba mladíci spolu prošli nejen malostranským gymnáziem, ale také studiem práv. Ludvík Vaněk se později stal náměstkempražského primátora. Poté, co se rodina Vaňkova přestěhovala, ubytoval se Kramář na pražské Kampě. Nechtělo se mu denně přebíhat meziPohořelcem a Malou Stranou, údajně mu v tom bránily také zdravotní důvody.

Od primy do oktávy prospíval s vyznamenáním. Škola ho bavila a učení mu nedělalo nejmenší potíže. Zároveň studoval jazyky, hrál na housle a hlavně na piano – právě láska k pianu a k hudbě mu vydržela až do konce života. Nejednou si později ve své vile sedal k pianu, aby sizahrál svého oblíbeného Chopina. Lásku k hudbě v něm od dětství pěstoval jeho otec. V prvních letech gymnaziálních studií si mladý Kramář dokonce přivydělával zpěvem v kostele.

12

Když si uvědomíme, že to z finančního

hlediska neměl zapotřebí, zbývá nám jediné vysvětlení – pro Kramáře to

byla zábava a radost. Už ve škole se snažil být vůdcem studentstva, opřestávkách rád hovořil před svými spolužáky a piloval své rétorské umění.

Pozdější bulharský ministerský předseda Stojan Danev,

13

který rovněž

studoval na malostranském gymnáziu, vzpomíná, že Kramář byl „bujný

hoch, který vynikal nápadně nad své okolí, bystrý, výmluvný, vpřestávkách rád si zařečnil k spolužákům, redigoval studentský tajný časopis, do

něhož psal vášnivé vlastenecké výzvy, vedl nás“.

14

O tom, jak ostatnísnášeli Kramářova drobná rétorická cvičení, se už Danev nezmiňuje. Vedle

řečnických cvičení Kramář v této době absolvoval – jako ostatně mnohý

z jeho spolužáků – i první nesmělé básnické pokusy.

Už na gymnáziu se Kramář začal ohlížet po politickém životě, účastnil se vlasteneckých manifestací a dostal se také do drobného střetu spolicií. Naštěstí pro něj incident skončil bez následků. Jako gymnazista se snažil sledovat český vlastenecký tisk a jeho zájem o politiku jen rostl. Jeho otec tím rozhodně nebyl nadšený; jako úspěšný podnikatel hodlal ze syna vychovat svého nástupce. Snil o tom, že jeho jediný syn Karelvystuduje techniku a bude po něm řídit rodinné podniky. Tento sen se mu ale nesplnil. „Zaklínal mne, abych nemyslil na politiku, šel na reálku avěnoval se praktickému životu, že budu š5astnější a spokojenější. Měl chudák slzy v očích, což nebylo jeho zvykem. Já zůstal neoblomným, nepovolil jsem, můj zápal pro politiku byl silnější než velká láska k otci – a nebylo mně ještě 12 let,“ vyznal se Karel Kramář po letech.

15

A co Kramáře kpo>14


litické aktivitě doslova popohnalo? V červenci 1873 se zúčastnil slavnosti

položení základního kamene Jungmannova pomníku. A při té příležitosti

řečnil i Kramářův krajan František Ladislav Rieger. „Díval jsem se naň

jako na pána Boha a přec mně byl jaksi bližší jako krajan“, vzpomínal

Kramář na impuls studovat nikoliv na technice, ale na humanitnězaměřeném gymnáziu a později na právech.

16

Studující Kramář se nesmazatelně vryl do paměti nejen svýmspolužákům, ale také Antalu Staškovi, který svého krajana začátkem roku 1879 náhodou potkal ve vlaku. Jak Stašek později vzpomínal, poznal tehdy, že Kramář „vyniká nad svůj věk nevšedními, pouhému školskému rámci se vymykajícími vědomostmi, jakož i širším, u takových jinochů řídkýmrozhledem. Rozpoznal jsem i to, že v něm cosi hárá, co ho žene dobudoucnosti, pudí k činům a vzbuzuje v něm samém velké naděje. Ihned jsem si pomyslil: to je jeden z těch, kteří vyniknou v našem národě.“

17

Kramář

opravdu nebyl typickým studentem, který by se spokojil se znalostmi, jež

mu ve škole předali učitelé. Nad ostatní studenty skutečně vynikalširokým rozhledem, který získal mimo školní lavice.

První polovina roku 1879 byla ve znamení příprav na maturitu.Shodou okolností si Kramář nosíval knihy na baštu sv. Tomáše, tedy do míst, kde později vyrostla jeho pražská vila. V červnu 1879 Kramář svyznamenáním odmaturoval z matematiky, náboženství (tehdy byl katolík, později kvůli své budoucí ženě přestoupil k pravoslaví), latiny, řečtiny, češtiny, němčiny, dějepisu a zeměpisu, fyziky, přírodopisu a filosoficképropedeutiky. Přestože byl vždy vzorným studentem a jen málokdy se účastnilstudentských rošKáren, s výjimkou primy dostával z mravů pouzechvalitebné a dvakrát dokonce jen zákonné hodnocení.

18

Podle vzpomínek

Kramářových spolužáků byla důvodem nedostatečná loajalita khabsburské dynastii a názory na postavení českého národa vrakousko-uherské monarchii. Ne všichni totiž byli nakloněni vlasteneckému smýšlení,

s nímž se Kramář nikdy netajil. Kramářův spolužák Vojtěch Kebrlevzpomínal na Karlovu maturitní kompozici z německého jazyka. Studenti se

měli rozepsat o tom, jaká silná pouta drží mnohonárodnostní říšipohromadě. A to bylo něco pro Kramáře! „Náš národovec, místo aby velebildynastii a vychvaloval rakousko-uherskou armádu, podal vypracovánítakové, že sbor profesorsk ýměl pak co činiti, aby to pro abiturienta nemělo

zlých následků,“ vzpomínal po letech Kebrle.

19

Po prázdninové přestávce začal čerstvý absolvent gymnázia studovat práva. Ale ne jako mnozí z jeho malostranských kolegů v Praze. Vydal se rovnou na univerzitu do Berlína, kde si zapsal přednášky u profesora

15


národohospodářství Adolfa Wagnera, který byl znám svým příklonem ke

katedrovému socialismu. Podle katedrových socialistů nemůžeme všechny

hospodářské problémy řešit egoismem (soutěží, v níž zvítězí tennejsilnější), protože by se tím nedosáhlo požadované harmonie a slabší by byl

beze zbytku vydán na pospas silnějšímu. Aby k tomu nedošlo, jezapotřebí, aby zakročil stát. Proto katedroví socialisté požadují dalekosáhlou

sociální reformu, například zlepšení sociálního postavení dělníků.Katedrový socialismus se staví proti neregulovanému liberalismu a prosazuje

dílčí státní zásahy do sociální a ekonomické sféry. Tento směr, jehož vlivu

byl Kramář prostřednictvím osoby Adolfa Wagnera vystaven, velmiovliv>16

Karel Kramář, absolvent

malostranského gymnázia

(Archiv Národního muzea) nil jeho sociální cítění a tedy i sociální politiku. Právě v Berlíně podWagnerovým vlivem se začal zajímat o národní hospodářství a finanční vědu.

Zatímco zimní semestr prvního roku svých vysokoškolských studií Kramář strávil v Berlíně, na letní semestr se vydal do Štrasburku, kde studoval u dalšího katedrového socialisty Gustava Schmollera. Ten na něj ale udělal mnohem menší dojem než Wagner. Při letmém pohledu do mapy vidíme, že Štrasburk je ideálním výchozím bodem pro seznámení se západní Evropou. A Kramář toho při řadě svých poznávacích výletů beze zbytku využil. Už samotný fakt, že absolvoval první ročník právnických studií v zahraničí, je zarážející a u lidí, pocházejících z měšKanskéhoprostředí, přinejmenším neobvyklý. Když k tomu přidáme i skutečnost, že mu finanční situace umožňovala podle libosti podnikat četné výlety do okolí, vidíme, jak v té době prosperovaly otcovy podniky. Pravdou ovšem je, že náš student se nechoval jako rozmařilý synek bohatého podnikatele a peníze zbytečně nerozhazoval. Naopak – finanční nezávislosti využil ke svému dalšímu vzdělávání. Dodejme také, že cestování po Evropě nebylo pro mladého Kramáře neznámou – s otcem už během gymnaziálníchstudií stačil navštívit například Vídeň nebo Paříž. A cestování si neodpíral ani během dalších let právnických studií. Nejen za studií, ale i později rodiče o svých cestách pravidelně a podrobně informoval četnými dopisy.

Na příští zimní semestr (1880) se Kramář vrátil do Prahy, kde hozastihly boje o obnovení české univerzity. Kramář nikdy nebyl pasivnímpozorovatelem dění, a tak se zapojil do činnosti spolku Všehrd, který sizaložili studenti práv. Dokonce byl zvolen do jeho vedení, byl předsedou zábavního výboru a knihovníkem. Mezi studenty se tehdy vedly bouřlivé debaty o politice a Kramář při těchto debatách samozřejmě nezůstával v pozadí. V této době se seznámil s právníkem, národohospodářem apolitikem Josefem Kaizlem.

20

U pedagoga o šest let staršího, s nímž sepozději lidsky i politicky sblížil, Kramář složil několik zkoušek.

21

Kramářkoneckonců rád vyhledával přednášky známých učitelů – Kaizla jsme již

zmínili, dále jmenujme například Albína Bráfa, Leopolda Heyrovského

nebo Jiřího Pražáka.

Před posledním ročníkem právnických studií se Kramář vsadil o sto zlatých, že do května po absolutoriu udělá doktorát. Přátelé mu nevěřili, ale Kramář napnul všechny síly a skutečně urychleně absolvovalzbývající atestace. Přepínání sil, mnoho hodin denně strávených nad knihami a samozřejmě také nervozita a stres před zkouškami, to všechno vytvořilo zárodky jeho pozdějších nervových chorob. Dne 24. dubna 1884 byl ale Karel Kramář skutečně promován doktorem práv. Svou sázku vyhrál,

17


„ovšem bez těch 100 zlatých“, jak později podotknul.

22

Přes všechnovy

naložené úsilí se právničině ve smyslu práce v advokátní kanceláři nebo

u soudu nikdy nevěnoval. Celý život se ale účastnil tvorby zákonů, aK již

v Rakousku-Uhersku nebo pak v Československu. Svého doktorského

titulu si nesmírně vážil a byl na něj hrdý. O tom, jak na něm lpěl, svědčí

i úsměvná historka z honu. Kramáře kdysi jeden z účastníků oslovil

„pane poslanče“. Kramář ho hned zarazil se slovy, že tady, na honu, je

přece mezi svými, takže tady je jen „doktor Kramář“.

Dosažením titulu doktora práv ale ambiciózní Kramář nepovažoval

svá studia za ukončená. Po promoci odjel na další studijní cesty poEv

ropě. Jejich výchozím bodem byl opět Berlín a Wagnerůvnárodohospo

dářský seminář. Spisovatel Hermann Bahr, který se s Kramářem v této

době v Německu setkal, na něj vzpomíná jako na člověka „s úžasnýmivě

domostmi, silné vůle, vnitřní sebekázně, sebevědomé rozhodnosti, vysoko

nad nás všechny vynikajícího“ a dodává, že Kramář byl „oslňující debatér,

nepřekonateln ýv pohotovosti“ a „rozen ývůdce“.

23

Kramář se veWagne

rově semináři začal věnovat otázce rakouských papírových peněz. A jak

na svého učitele a hodiny s ním vzpomínal? „Wagner byl v semináři, který

18

Karel Kramář na honu (Archiv Národního muzea)


byl v jeho bytu, neobyčejně mil ýa po něm jsme chodili na večeři do blízké

restaurace a tam začala politika. Wagner sám byl známý nacionalista a do

jisté míry antisemita a politika ho neobyčejně zajímala. V našem semináři

našel, co ho neobyčejně zajímalo. Bahr byl tenkrát velkoněmeckýnacio

nál, relegovan ýz vídeňské university pro nějakou příliš silnouvelkoně

meckou řeč a agitaci, a vedle něho já se svým nacionalismem českým.

Wagnera nejvíc bavilo, dostat nás do sebe.“

24

Z Berlína Kramář odjel na další studia do Francie, aby nebyl jen pod

vlivem německé vědy. Na podzim 1884 se zapsal na École libre dessci

ence politiques. Byl vůbec prvním českým posluchačem této školy, která

měla vychovávat budoucí diplomaty. Podobně jako v Berlíně, i v Paříživy

hledával přednášky známých kapacit. Dojem na něj udělal hlavněhisto

rik Albert Sorel.

25

Pařížský pobyt Kramář bral vedle dalších studií i jako

možnost zdokonalit se ve francouzštině, která se stala jazykem, jejžzna

menitě ovládal. Totéž se již nedalo říci o angličtině, kterou měl možnost

pilovat v následujících měsících. Léto roku 1885 totiž strávil v Londýně.

19

Karel Kramář mezi svými přáteli (Archiv Národního muzea)


Kramář anglicky vcelku obstojně četl, v běžné mluvě si už ale nebyl příliš

jistý. Proto se dokonce ubytoval v penzionu, kde se mluvilo francouzsky –

jednak se bál, že francouzštinu během prázdnin v Londýně zapomene,

jednak si nebyl jistý tím, že jeho angličtina dosáhne během několikatýdnů potřebné úrovně. Možná i díky jazykové nevybavenosti na něj Londýn

neudělal příliš velký dojem. Většinu času strávil v knihovně Britského

muzea studiem literatury. Neschopnost hovořit anglicky s takovousamozřejmostí jako jinými jazyky mu mnohem později znesnadňovala různá

jednání – například na pařížské mírové konferenci. Jak byl zvyklý už za

studentských let, podnikal i v Británii četné výlety – vypravil se doDublinu, Manchesteru nebo Liverpoolu.

Po několika londýnských týdnech si Karel Kramář zajel do Vídně, aby tam nasbíral další materiály pro připravovanou knihu o papírovýchpenězích. A na podzim 1885 už ho zase vidíme ve Wagnerově berlínském semináři. Tam pilně pracuje na své první knize „Das Papiergeld inÖsterreich“, kterou v příštím roce vydal v Lipsku. Kramář tehdy docela vážně pomýšlel na habilitaci z národního hospodářství a finanční vědy. Názor brzy změnil, podle svých slov tehdy, když ministr Gautsch zavedl prouniverzitní profesory uniformy. Kramář to pro sebe považoval zanepřekonatelnou překážku.

26

Nebyla to ale jediná překážka, která by Kramářovi

mohla ve vědecké práci bránit. Tou patrně poněkud důležitější, než byla

případná profesorská uniforma, byla Kramářova neschopnostsoustředěně pracovat – chyběl mu smysl pro drobnou, systematickou, mravenčí

práci, která naplňuje všední dny vědce dnes stejně jako v 19. století.Kramář rozhodně nebyl typem člověka, který je schopen sedět dlouhé hodiny

za psacím stolem, pečlivě bádat a probírat se mnohdy úmornýmidokumenty krok za krokem, aby v nich našel něco nového a přišel soriginálními závěry. Díky tomu ale brzy najde jiné uplatnění ve veřejném životě,

které jeho povaze bude vyhovovat mnohem více.

Zatím tento handicap nebyl natolik zřetelný, aby mu bránil v dalšívědecké činnosti. Kramář si ho navíc snad ani neuvědomoval. A tak po prázdninách vyrazil opět do Vídně. A začal se tam usazovat. Připomeňme, že na studiích v cizině strávil celkem tři a půl roku. Pokud jsme začátek studií v zahraničí označili jako neobvyklý, celková délka strávená zahranicemi udivuje ještě více. Je to dalším dokladem pro to, že mladý Kramář byl výtečně finančně zabezpečen a že otcovy podniky velmi dobřeprosperovaly. Vidíme i nekonečnou trpělivost Petra Kramáře, který se užpomalu vzdává myšlenky, že jeho jediný syn převezme žezlo v rodinných podnicích a bude se aktivně podílet na jejich vedení.

20


Karel Kramář má úplně jiné plány. Po příjezdu do Vídně se znovupohroužil do archivů, znovu pročítal staré dokumenty. Jeho cílem je projít materiály, které se týkají rakouských finančních dějin po roce 1749, kdy Marie Terezie zřídila Direktorium pro veřejné a finanční záležitosti, které odstranilo českou a rakouskou dvorskou kancelář, a kdy byla vhabsburských dědičných zemích zavedena jednotná zlatková měna. Kramářovo studium tehdy bylo vskutku důkladné – studoval raději archivní doklady už od dob Josefa I., aby pochopil veškeré souvislosti. A tak se stalo, že po čtyřech a půl letech usilovné práce konečně došel ke kýženému roku 1749. „Seděl jsem denně v archivech od 9–2

1

/2 odpůldne, když zavírali,“

vzpomíná Kramář, „nepřál jsem si ani větších prázdnin a prohlédl každý

akt dvorní komory i dvorské české kanceláře za dobu 1704–1749.“

27

Svým

bádáním se utvrdil v tom, že právě české země finančně vydržujíRakousko a Habsburky. Byl to pro něj další důvod k hrdosti na český národ.

Samotářský Kramář si ve Vídni našel spřízněné duše hlavně meziekonomy. Mezi nimi měl dokonce svůj první větší německy pronesenýveřejný projev. A ani po letech nezapomněl, jak se jím doslova prokoktal, jak nesmírně těžko nacházel německá slovíčka a jak vlastně obsah řeči musel zaniknout kvůli nekvalitnímu přednesu.

28

Chvíle volna si krátil

hudbou. Právě tehdy si oblíbil Wagnera a po večerech si jeho hudbu doma

přehrával. Ani dlouhým pobytem ve Vídni se Kramář neodcizil českému

prostředí. Zájem o politiku, který u něj propukl už v dobách studií,zesílil. Denně četl české noviny, stýkal se s českými ministerskými úředníky.

Tehdy snad ani nepomyslel na to, že se Vídeň stane jeho druhýmdomovem, že se v ní na dlouhá léta usadí. Vídeňské prostředí všakmladému Kramářovi určitě vyhovovalo. Rád chodil do vídeňských kaváren, zejména do proslulého Cafe Central, které je dodnes oblíbeným místem nejen českých zákazníků. Do Vídně přišel už jako dospělý, vzdělaný mladý muž, který má jasno ve svých hodnotách, z nichž mnohé ho budou provázet po zbytek života: láska k národu, láska ke Slovanstvu, nutnost prosadit české státní právo. V inspirativním vídeňském prostředí Kramář své hodnoty a ideály dále rozvíjí. Ve Vídni se také připravuje jeho vstup do politiky. Setkává se s četnými českými politiky i novináři – Kaizlem, Eimem, Vašatým a dalšími. Mladému právníkovi se otevírá nový svět. „Byl jsem tedy, jak bych řekl, důkladně připraven pro politick ýživot, kter ý také velmi brzy pro mne nastal, dříve než mi bylo příjemné,“ řekl Kramář krátce před smrtí.

29

21


Příchod

k realistům

Po rukopisné aféře z roku 1886 vznikl v českém

prostředí nový politický směr – realismus. S ním je spojováno především

jméno Tomáše Garrigua Masaryka. Ten už od roku 1883 vydávalkritic

kou revue Athenaeum, ve které dával prostor kritikům pravosti Rukopisů

královédvorského a zelenohorského.

1

Co bylo obsahem onoho realismu?

Podle Masaryka realisté neměli odhlížet od reálné skutečnosti a měli k ní

přistupovat bez jakýchkoliv předsudků. Realisté nebyli politickoustra

nou, šlo spíš o myšlenkový a politický proud, který měl zůstat mezimla

dočechy a staročechy. Tím, že se nepřipojí k žádné z existujících stran,

chtěli dát realisté najevo, že jejich politika bude něčím nová a přínosná

a že zlepší kvalitu českého veřejného života. Mezi realisty lze rozlišit dva

proudy: kulturní, představovaný například historikem JaroslavemGol

lem, a politický, který se později (k jisté nelibosti zástupců kulturního

proudu) prosadil. U realistů v této době vedle Masaryka najdemehisto

rika Antonína Rezka, chirurga Eduarda Alberta nebo národohospodáře

Josefa Kaizla.

2

A právě posledně jmenovaný přivádí do realistickéspoleč

nosti mladého Kramáře.

3

Ve svých Pamětech si Kramář klade otázku, proč se spojil právě srea

listy, když mu už od mládí byly blízké myšlenky mladočeské strany.Ko

neckonců i Petr Kramář byl příznivcem Národní strany svobodomyslné.

Je to tím podivnější, povzdechne si Kramář, že v palčivé otázce Rukopisů

nepatřil k rozhodným odpůrcům, ale ani obhájcům pravosti. „Pro mne

Rukopisy vykonaly svůj velký, opravdu blahodárný úkol. Byly národu,

kterým všichni opovrhovali jako méněcenným, opravdovou mravní oporou,

posílením jeho sebevědomí v době, kdy toho nejvíc potřeboval,“ připustil

Kramář.

4

Na druhou stranu se domníval, že je potřeba, aby česká věda

byla kritická, a to i k tématům, která byla dosud pro české vlastencene

22


dotknutelná. K tomuto závěru Kramář došel díky dlouhodobému pobytu

v zahraničí, kdy získal odstup od českých problémů. Kramář tedy na

jedné straně uznával nutnost jít za pravdou a nebát se reakce jiných, na

druhé straně ale nechtěl odsuzovat ty, kteří hájili pravost Rukopisů.

Doufal v silnou kulturní, vědeckou i politickou potenci českého národa.

A věřil také, že sebekritika národu neuškodí, ale naopak ho posílí. Přesto

se ale neztotožnil například s článkem Naše dvě otázky od HubertaGor

dona Schauera v prvním čísle realistické revue Čas. Schauer si v něm

kladl otázky, zda má český národ jasný cíl a je-li tohoto cíle schopendo

sáhnout. A pokud toho schopen není, nebylo by lépe přimknout se kži

votu vyspělého národa německého?

5

Není divu, že tento článek ve své

době vzbudil, nejen u Kramáře, ale i u české veřejnosti, rozhořčení.Kra

máře Schauerův text dokonce „naplnil odporem“. Národní a slovanské

smýšlení Karla Kramáře bylo v absolutním protikladu se Schauerovými

kontroverzními otázkami.

Kramáře k realistům, jak už bylo řečeno, přivedl Josef Kaizl, jehoněk

dejší univerzitní učitel. Mohlo by se zdát, že k němu, jakožto ke staršímu

a zkušenějšímu kolegovi, bude mladý Kramář bezmezně vzhlížet. Ale to

bychom se mýlili. Už tehdy Kramář viděl rozdíly v jejich smýšlení aposto

jích – Kaizlovi například vytýkal, že se nikdy nenechal zvolil do delegací.

Podle Kramáře proto, aby se nemusel postavit proti Trojspolku. Takéslo

vanská politika se brzy stane jablkem sváru mezi nimi – Kaizl totižKra

mářovy ideály hodnotí jako romantismus.

6

Kramářovi zase vadilo, že

Kaizl ještě v roce 1889 přijal kandidaturu do Českého sněmu zastaro

čechy. „Realismus zhynul na poslaneckou horečku jednoho z předních

svých zástupců,“ napsal Kramář rozčileně Masarykovi.

7

Kramář Kaizlovi

tehdy vyčítal, že svou kandidaturou realismus kompromituje – pokud

prohraje, všichni si řeknou, že prohrál i realismus a že realismus je„hlou

pos5, které netřeba bráti vážně“. Pokud Kaizl mandát získá, prohrajerea

lismus také, protože se stane staročechem a k realistům už se nevrátí.

Tím podle Kramáře celý realistický směr rovněž zkompromituje.

8

Naproti

tomu Masaryk budoucnost realismu tak černě neviděl.

9

Předsněmov

ními volbami roku 1889 Kramář realismus chápal jako faktor, který má

přispět ke zkonsolidování poměrů v českých zemích. Proto bral jakopo

vinnost pracovat pro stranu, která zvítězí. Pokud vyhrají staročeši, jepo

dle Kramáře potřeba je přesvědčit, aby uznali mladočechy a aby proti

mladočechům přestali bojovat. Vyhrají-li mladočeši, mají se realistépři

dat k nim a mají pomoci stranu upevnit před nadcházejícími volbami do

Říšské rady. Pro realisty je tedy podle Kramáře velmi výhodné, že mohou

23


čekat, jak volby dopadnou a teprve potom se rozhodnout. „Volnost, kterou

dnes máme, byste dojista pochoval,“ napsal v této souvislosti Kaizlovi

s tím, že by se svou kandidaturou stejně staročechům nezavděčil.

10

Podle

Kramáře by Kaizl sice vzdáním se kandidatury přinesl jistou oběK, ale

byla by to oběK prospěšná. Kaizl se nakonec rozhodl kandidovat, nicméně

byl poražen mladočeským politikem. Sněmovní volby roku 1889 ostatně

znamenaly značné posílení mladočeské strany.

Právě prostřednictvím Josefa Kaizla se Kramář seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem. Při jednom ze svých setkání ve Vídni Kramář s Kaizlem dohodli pražskou schůzku s Masarykem. K ní došlo někdy v průběhu roku 1887, přesné datum neznáme.

11

V příštím roce se všichni

tři stávají jádrem realistické skupiny. Kaizl už měl jisté zkušenosti spolitikou, Masaryk byl známým vědcem. Čím mohl být realistům prospěšný

mladičký Kramář? Například tím, že velmi dobře znal vídeňské prostředí,

sledoval politiku a skvěle se v politickém dění, nejen domácím, ale izahraničním, orientoval, byl cílevědomý a svou mladou dravostí přinesl do

realistické skupinky svěží vítr. Masaryk se ke Kramářovi, o desetmladšímu, stavěl otcovsky, jeho dopisy méně zkušenému kolegovi měly jistý

paternalistický ráz. Kramář to ze začátku přijímal a k Masarykoviskutečně vzhlížel jako k Pastýři, jak se mu ostatně mezi realisty tehdy říkalo.

Kramář, sám označovaný jako Dítě, ovšem brzy dozrává natolik, že mu

otcovské apely Masaryka (nebo také o šest let staršího Kaizla) přestávají

vyhovovat. Své postavení toho nejmladšího mezi realisty si zřetelněuvědomoval a zpočátku je bez řečí snášel. „Realisté byli Kaizl a Masaryk, a já

jen jakýsi málo významný, nanejvýš za vzdělaného uznávaný přílepek“,

zhodnotil s odstupem času trpce své tehdejší místo.

12

Jakkoli ze začátku

můžeme vztah Masaryka a Kramáře hodnotit jako vztah učitele a žáka,

později se svéhlavý Kramář svému učiteli vymyká. Názorové rozdíly se

stanou čím dál hlubšími a Kramář už dál nehodlá hrát roli onohoposlušného Dítěte, jak by si Masaryk byl přál. Cesty obou politiků se rozejdou...

Ale to bychom předbíhali. V době, kterou nyní sledujeme, jsou obamužové, i přes dílčí názorové rozpory, přáteli.

Již zde byla řeč o revue Čas, která vycházela od roku 1886 pod redakcí Jana Herbena. Počátkem roku 1889 převzala vydávání Času naše trojice realistů. Nově začal vycházet jako týdeník. Od 1. listopadu 1890 se Času ujal sám Kramář, a to jako nakladatel a vydavatel.

13

Ještě než realisté

vstoupili do této revue, řešili nezbytné programové otázky. Například

Eduard Albert navrhoval, aby se Čas nijak zvlášK nezabýval rukopisnými

spory – to se má ponechat Athenaeu. Kramářovo první „dítko“ s názvem

24


Čas vyšlo 3. ledna 1889; k jeho zklamání s třídenním zpožděním, které

způsobila stávka sazečů.

14

Kramář měl trochu problém s názvemčaso

pisu. Od původního Času se chtěl svým způsobem distancovat změnou

názvu. Z toho, co Čas dosud otiskl, mu nejvíc vadil už zmíněný článek

Huberta Gordona Schauera. Návrh na změnu názvu ale mezi realistyne

prošel, především Masaryk rozhodně trval na Čase. Kramář se, byK si to

s odstupem let vyčítal, podvolil.

15

Právě v prvním čísle vydaném v roce

1889 Kramář pod šifrou L. E. otiskl úvodník Co chceme, který prakticky

shrnoval program realistů. Podle Kramáře měl být Čas čtením pronároč

nější publikum. Po letech vzpomínal, jak mu Kaizl kladl na srdce, aby

psal články co nejsrozumitelněji. Kramář si ale tehdy povzdechl, že „je

těžko psát ,jako pro děti‘“.

16

Z Kramářovy poznámky můžeme dovodit jeho

jisté elitářství, protože se nehodlal zabývat obyčejnou žurnalistikou,

která by oslovila většinového čtenáře. Domníval se, že má na víc a hodlal

to také ve svých textech dávat najevo. Tohoto, řekněme, autorskéhone

švaru se už nikdy nezbavil, jeho články, knihy i projevy se skládají zko

šatých souvětí, v nichž se čtenář, který není zvyklý na Kramářův styl

psaní, může ztrácet. Na druhou stranu si Kramář provždy udržel čtivost,

argumenty se v jeho textech logicky doplňovaly a myšlenky gradovaly.

Realisté si uvědomovali, že příliš nezmůžou, pokud se nezapojí doak

tivní politiky. Neřešili tedy otázku, zda do politiky jít, v tom měli jasno.

Otazník visel nad tím, s kým a jakým způsobem spojit svou politickou

budoucnost. V průběhu roku 1889 jednali o možné spolupráci sestaro

čechy. Blížily se zemské volby a staročechy sužovala obava, jakdopad

nou. Počítali s tím, že noví lidé by stranu mohli oživit, přinést novémyš

lenky a přilákat nové voliče. Rozhovory mezi zástupci staročechů

a realistů byly ale počátkem roku 1889 vedeny, mírně řečeno, váhavě,

protože realisté v žádném případě nehodlali splynout se stávající Národní

stranou, nehodlali svůj potenciál jen tak dát do služeb staré strany.

Jejich cíl byl jiný – chtěli ovládnout vedení strany, chtěli dosadit své

schopné lidi a nové tváře. Napříště to měli být oni, kdo by určoval rázsta

ročeské strany.

17

Ta se měla plně proměnit k jejich obrazu a její politika

měla odrážet názory vůdců realistické skupiny. Sám Kramář, podle svých

pozdějších vzpomínek, doporučoval nepřipojit se do sněmovních voleb

k žádné straně. Koneckonců dosavadní jednání se staročechy zhodnotil

tak, že neobsahovalo „nic věcného, politického, bylo jen vyrovnáváním

osobních nechutí, žárlivostí a nevraživostí, jichž jsem byl naprostovzdá

len“.

18

Kramář měl pravdu v tom, že byl vzdálen osobním antipatiím. Ve

Vídni totiž nepřicházel s českými politiky do styku tak často, jako kdyby

25


pobýval v Praze. Mladičký Kramář nebyl zkušenými politiky chápán jako

konkurence, byl příliš mladý, nezkušený a praktickou politikounezasažený. V této době tak mezi ním a některým z jeho politických kolegů snad

ani nemohla vzniknout nějaká antipatie nebo dokonce nevraživost.Nevěcný styl politiky Kramářovi velmi vadil po celou jeho kariéru. A nikdy

také nepřestal kritizovat politické hašteření, které ničemu neprospívalo.

Na druhou stranu podle korespondence, kterou v roce 1889 vedl, nebyl

jeho odpor ke staročechům a k jednání s nimi příliš zřetelný. Pozdější

Kramářova slova tedy musíme vnímat s odstupem, protože výrok o tom,

že jednání se staročechy bylo proti jeho vůli, zazněl po mnoha letech, kdy

už měl za sebou úspěšnou „mladočeskou kariéru“. Kramářovi takévadilo, že obě české strany stojí proti sobě, místo aby bojovaly za společnou

českou věc. V květnu 1889 o tom napsal Kaizlovi: „Hlavním je, aby poměr

obou stal se novým, realistickým, aby nebojovaly nadále proti sobě –

nýbrž za společným cílem, aby se doplňovaly, a ne aby se vylučovaly.“

19

Sněmovní volby roku 1889 vyhráli staročeši, ale bylo to vítězstvínesmírně těsné. Zatímco mladočeši se prezentovali jako ochránci českých národních zájmů a zřetelně poukazovali na nutný boj za samostatnépostavení českých zemí v rámci Rakouska-Uherska, staročeši do kampaně nepřinesli žádný nový náboj. Po volbách přišlo další kolo námluvrealistů se staročechy. Hlavní roli nyní hráli Gustav Eim a Eduard Albert.

20

Druhé kolo rozhovorů realistů se staročechy Kramář vnímal jakopříznivé. Staročeši hodně ztratili ze své síly, „jestli teG neprosadíme svénázory, tož sotva se nám to zas tak brzo podaří,“ soudil Kramář v prosinci

1889.

21

Tehdy se také Masaryk s Kramářem setkali s FrantiškemLadislavem Riegrem a jeho dcerou Marií Červinkovou.

22

Riegra a spolu s ním

i Františka Palackého Kramář uznával jako autority, které česká politika

potřebovala v době své pasivity. Staročeši ale udělali velkou chybu, že se

spoléhali pouze na onu autoritu a nepracovali na praktické politice –podle Kramáře tak mezi sebou neměli odborníky, kteří by byli schopnizformulovat pozitivní program.

23

A jak by podle Kramáře měl vypadat ideální

pozitivní program? Měl by zahrnovat rovnoprávnost národů monarchie,

širokou autonomii nebo pozitivní sociální činnost státu.

24

Ale zpět k politickým jednáním, která sledujeme. Začátkem roku 1890 Kramář představil realistický program ministru Gautschovi. Koneckonců vládní kruhy se o novou formaci české politiky z pochopitelných důvodů zajímaly.

25

Jednání realistů se staročechy pokračovala i na jaře roku

1890, ale kýžený výsledek, tj. ovládnutí staročeské strany realistickou

skupinou, se stále nedostavoval. Mezi staročechy byl nadále dostateksil>26


ných osobností, které se nehodlaly vzdát svého vlivu ve straně a vpolitice. Realisté nebyli schopni je z politických pozic vytlačit. I proto sezačínají poohlížet po jiném partnerovi. Kramář na staročechy nehleděl zrovna

růžovými brýlemi. Podle něj byli stranou, „jež snese vše, třeba naprostou

přeměnu programovou přes noc, visíc na osobách, ne na věci – a nikterak

nesnese opozici ve vlastním táboře“.

26

Staročeskou stranu dokoncepřirovnal k církvi, protože ani ta ve svém lůně nesnese opozici.

Realistická skupina měla značný intelektuální potenciál – hlásili se k ní univerzitní profesoři, lékaři, publicisté. Není divu, že by její zástupce ve svých řadách rádi viděli nejen staročeši, ale také mladočeši. Pokud by realisté vytvořili samostatnou politickou stranu, která by stála mezistaročechy a mladočechy, byli by před nadcházejícími volbami do Říšské rady nevítanou konkurencí. Pro obě stávající strany by tedy bylo nejlepší realisty ovládnout. To ale nebylo snadné, uvědomíme-li si, že to byli právě realisté, kdo chtěli ovládnout vedení některé ze stávajících politických stran. V roce 1890 už totiž realisté nejednají pouze se staročechy. Nabízí se také jiná varianta jejich politického uplatnění. Založit vlastnípolitickou stranu si netroufají – patrně si uvědomují, že by to byl běh nadlouhou traK. A času není nazbyt. Proto prozatím lavírují mezi oběma póly české politiky.

Vliv mladočechů ve společnosti nebývale vzrostl po dojednání tzv. punktací. Šlo o česko-německá jednání mezi staročechy, konzervativní šlechtou a německými liberály v lednu 1890. Mladočeši u jednacího stolu chyběli, nebyli vůbec pozváni. Cílem těchto porad byl národnostní smír. Podstatou tzv. punktací byla úprava veřejné správy podle národnostních kritérií.

27

Tímto dělením se vytvářelo podhoubí pro rozdělení země naněmecké a české oblasti. Punktace byly výhodnější pro Němce, proto jeodmítla nejen mladočeská strana, ale také česká veřejnost. Staročechům se

nepodařilo dosáhnout jednoho z cílů, s nímž do jednání o punktacích šli,

tj. posílit své vlastní postavení v českém národě. Opak se stal pravdou,

staročeši nenávratně ztratili politické body ve prospěch mladočechů.

28

Jak Kramář vzpomíná ve svých Pamětech, zprvu – dokud se mluvilo

o tom, že ujednání bude základem pro česko-německé vyrovnání – nebyl

jednoznačně proti punktacím. V dopise Kaizlovi se vyslovil pro smír

s Němci, nicméně dodal: „Ale jsem hotov k docela panslavistické,protirakouské oposici, připustí-li rozhodující kruhy, aby Němci vyrovnání využili

proti nám.“

29

Názor Kramář pozměnil v okamžiku, kdy zjistil, že prioritou

německé strany nebyl smír s Čechy. V článku Mír s Němci se Kramář

vyslovil pro to, že punktace mohou být základem budoucího vyrovnání

27


Čechů s Němci, mohou se stát základem budoucí spolupráce obouná

rodů. K tomu je ovšem potřeba dosáhnout českého státního práva nikoliv

proti Němcům, ale na základě národnostního smíru, na základěvzá

jemné shody. Vlastní text úmluv Kramář nepokládal za tak špatný, horší

podle něj bylo pozdější provádění jednotlivých bodů, především v oblasti

práva.

30

Po dojednání punktací Kramář vyčítal staročechům jejichne

pružnost v otázce státního práva. Přesto ale ještě v únoru roku 1890zfor

muloval jakýsi, jak sám říkal, koncept vstupu realistické skupiny dosta

ročeské strany. Podle Kramáře je zapotřebí pilné práce, aby se na základě

vídeňských ujednání, tj. punktací, vybudoval skutečný česko-německý

smír. A této práce se mají účastnit všechny politické směry. „Připojili jsme

se tudíž ku straně národní se zachováním vlastní své politické osobnosti,“

píše se v Kramářově konceptu. „Ve všem aktivném vystupování stranypo

ctivě budeme zachovávati disciplinu straně nutnou, ale v posuzováníveš

keré české politiky a celého národního života zachovali jsme si volnost,

s poctivou upřímností mluviti o všech našich potřebách politických inárod

ních, jaké jsme uvykli a jaká byla podstatou našich snah. Ovšem nikdy

nezapomeneme, že jsme povinni mužnou podporou straně, s kterou jsme

se spojili.“

31

Není divu, že s odstupem let Kramář upřímně přiznal, že je

rád, že tento jeho koncept nikdy nebyl zveřejněn. A to nejen proto, že ke

splynutí realistické skupiny se staročeskou stranou nakonec nedošlo,

ale především proto, že to podle něj byl koncept naprosto nepodařený.

Když ale nakonec došlo k přerušení jednání se staročechy, nebylKra

mář úplně spokojen. Podle něj to totiž ukazovalo na nejasnost realistické

politiky. „Nevíme co a kam chceme“, napsal z Petrohradu, kde zrovnapo

býval při své první velké cestě po Rusku, Josefu Kaizlovi.

32

Kramářovi se

nelíbilo, že zatímco před Vánoci realisté vážně jednali se staročechy obu

doucí politické spolupráci, na jaře bylo všechno jinak. Pokud by podle

Kramáře pokračovaly rozhovory se staročechy, mohli by realisté v blízké

budoucnosti hrát roli jakéhosi mostu mezi mladočeskou stranou, která

nepochybně v nadcházejících volbách zvítězí, a staročechy. Kramářkriti

zoval, že realisté zůstávají v koutě a nezapojují se do politiky aktivněji.

„Dnes je už nejvyšší čas zasáhnouti do těch českých zbědovaných poměrů

na té nebo oné straně – a my tak můžeme, sami si nezadávajíce, poněvadž

už každ ý– a snad i my – ví, co chceme, čím jsme a čím v každé stranězůs

taneme“, pokračoval v dopise Kaizlovi.

33

A v listu Masarykovi o několik

dní později dodal: „Stojíme nad stranami – a zůstáváme viset vevzdu

chu.“

34

Kramářovi kolegové v realistické skupině ale už měli jasno apo

malu začali směřovat k mladočechům.

28


První cesta

do Ruska

Na jaře 1890 Karel Kramář na čas opustilperipetie české politiky a vypravil se na svou první velkou cestu po Rusku. Když

odjížděl z Vídně, netušil, jak důležité pro jeho další osudy, a to jakpolitické, tak ryze osobní, putování po Rusku bude. Nejenže si Rusko a Rusy

nekriticky zamiloval, ale našel tam i svou životní lásku. A co Kramáře

vlastně do Ruska přivedlo? Během studií poznal řadu zemí západníEvropy, ale východ při svých cestách zatím poněkud zanedbával. Proto se

rozhodl tento deficit napravit a poznat ruský styl života, ruskou kulturu,

politiku i hospodářské poměry. Podle svých slov byl udiven tím, že západní

Slované znají velmi dobře západní Evropu, ale ve znalostech Ruskapokulhávají. Příčinu Kramář viděl v tom, že Češi vyrostli v západní kultuře.

Nyní, v poslední dekádě 19. století, podle něj nadešel čas, aby poznaliostatní slovanské národy, především Rusy, jejich politické zřízení i kulturu.

Na cestu se Kramář pilně připravoval. Ostatně Tomáše GarriguaMasaryka několikrát upomínal, aby mu před odjezdem připravil podklady, rady a doporučující dopisy.

1

V té době byli Masaryk s Kramářem blízkými

přáteli a Masaryk ruské prostředí dobře znal, sám Rusko navštívil vletech 1887 a 1888. Ze svých cest po ruské krajině ho pak Kramářpravidelně informoval. Začátkem března 1890 u Kramáře propukla pravácestovní horečka. „Přípravy k cestě by mne umořily – jsem rád, že už odjedu“,

napsal svému příteli a rádci Masarykovi.

2

Začátkem března se konečně

vydal na toužebně očekávanou cestu. Jak později napsal pro Čas, viděl

„mnoho, zjezdiv Rusko od Varšavy po Volhu, od Petrohradu po Ararat“.

3

Kramář poznal Rusko pod vládou cara Alexandra III., který udusil i pouhé náznaky reforem, které povolil jeho otec Alexandr II. Jak soudí historik Václav Veber, Alexandrův „obzor nepřevyšoval úroveň velitelesetniny, brutalitu považoval za energii a byl rozhodnut ýsvou autoritu hájit

29


a udržet za všech podmínek“.

4

Z duše nenáviděl liberalismus. Ukončilzahraničně-politickou orientaci na Německo a přiklonil se ke spoluprácirusko-francouzské. Podle carových rádců reformy jeho otce příliš uvolnily

Rusko a ruskou společnost, což bylo za vlády nového cara třeba napravit.

Z Vídně se Karel Kramář vydal do Varšavy, kde se mimo jiné setkal s historikem Adolfem Pawińskim, filologem a etnografem JanemKarlowiczem, slavistou Konstantinem Jakovlevičem Grotem, filologem ahistorikem Julianem Andrejevičem Kulakovským nebo s právníkemMikołajem Kańským.

5

Brzy zamířil do Petrohradu, kde ho přivítalo nevlídné

a blátivé počasí. I přesto si ale liboval, že se dostal pryč ze zaprášenýchvídeňských archivů, mezi lidi.

6

A jak vyplývá z dopisů, které adresoval

svým blízkým do Čech, jeho společenský život byl v době ruského pobytu

velmi intenzívní: „Ani jeden večer nejsem volným – myslel jsem, kdo ví, jak

budu opuštěn a samoten.“

7

V Petrohradu Kramář příliš dlouho nepobyl,

protože už v polovině dubna můžeme sledovat jeho kroky v Moskvě. Ta se

mu zdá „o mnoho originálnější než Petrohrad, má víc rusk ýorientálnýcharakter,“ svěřoval se Kramář se svými bezprostředními dojmy a upřímně

dodal, že „to má také své stinné stránky, např. co se čistoty města týče“.

8

Petrohradská společnost na Kramáře také zapůsobila mnohempříjemněji a veseleji než Moskva, kde je „to nějak o mnoho vážnější, nehybnější“.

9

Moskvu Kramář hodnotil jako „pitoreskní“ město, „hrbolaté, špatnědlážděné, nečisté, místy maloměstské“.

10

I v Moskvě se Kramář setkal s řadou

známých osobností své doby – například s filozofy JevgenijemNikolajevičem Trubeckým a Nikolajem Jakovlevičem Grotem, bratrem užzmíněného Konstantina Jakovleviče Grota.

Právě s profesorem Grotem se Kramář vypravil do Jasné Poljany za Lvem Nikolajevičem Tolstým. „Mám chvíle ty za jedny z nejzajímavějších ve svém životě“, svěřil se rodičům.

11

Kramáře uchvátila „vysoká, statná

ještě postava Tolstého, v jeho temné selské bluze, v selských kalhotách

a v těžkých střevících, prozrazujících zřejmě vlastní práci“.

12

Pořád měl

před očima „tu zvláštní hlavu, tak hezkou a ošklivou zároveň, široké čelo

myslitele, mohutné obočí, modré oko, dlouhý, šedý, místy ještě tmavýzcuchan ývous, široká ústa a veliké uši, jarním sluncem zbarvenou, vrásčitou

tvář“.

13

Kramář byl setkáním s Tolstým unesen. Naproti tomu se můžeme

domnívat, že setkání s mladičkým Kramářem na ruském spisovateližádnou zvláštní stopu nezanechalo. Když do Jasné Poljany přijeli, Tolstoj se

prý zrovna vracel z pole, kde oral. Podle Kramáře je vřele přijal a nechal

pozdravovat Kramářova přítele Masaryka.

14

Vlídné přijetí Kramářovizaručil jednak doprovod profesora Grota, vliv mělo také Masarykovodopo>30


ručení. Podle Kramáře se mezi intelektuály stalo jakýmsi sportem jezdit

k Tolstému, a proto se obával, aby i on sám „nebyl počítán mezi tysportové poutníky“.

15

„Málokter ý,lepší‘ Angličan aneb Američan vrací se

z Ruska, aby neposvětil Lva Nikolajeviče dříve v Moskvě a nyní na Jasné

Polaně,“ soudil Kramář a dokonce s jistou nadsázkou přirovnal cesty

k Tolstému k atrakci typu výpravy na ledovce.

16

„Grandiosní scenerieledovců je vedlejší, hlavní je zapsati v zápisník nov ýledovec a v ziměudivené společnosti předčítati, kolik ledovců viděli“, povzdechl si.

17

Kramáře překvapilo, že první Tolstého otázka se netýkala politických poměrů v českých zemích a bojů staročechů s mladočechy. Co tedy Tolstého při rozhovoru s Kramářem zajímalo? Chelčický, Hus a češtíbratři. Rozhovor obou mužů se podle Kramářových vzpomínek brzy stočil na sociální otázky a Tolstoj se netajil tím, že s Kramářem nesouhlasí.„Rozhovor přešel brzo na sociální otázku. Mé názory o nutnosti, aby stát zasáhl nejen ve výrobu, nýbrž i v distribuci, ovšem se hraběti Tolstému nelíbily,“ poznamenal si Kramář.

18

Neshodli se ani v názoru na stát. Kramářovimohlo sotva konvenovat Tolstého tvrzení, že člověk nemá nic ze státu, který

ho jen vysává a zná ho jen, když vybírá daně. Kramář si naštěstíuvědomoval, že nepřijel do Jasné Poljany, aby o více než třicet let staršího

Tolstého přesvědčoval o své pravdě, a omezil se pouze na nejnutnějšíobhajobu svých názorů. „Jeho vešker ýzjev, jeho přesné logické argumenty

Vás podmaňují, i když víte a cítíte, že se vším, co mluví, nelze Vámsouhlasiti, poněvadž nedovedete se postavit na jeho stanovisko, z něhož vychází.

I kdybyste chtěli mu dokázat pochybnost jeho názorů ze svéhostanoviska, bude Vám to těžkým, nejen z úcty k starci a k velikému spisovateli,

nýbrž hlavně proto, že všecky jeho snad mylné názory ozářeny jsounezištnou, nekonečnou láskou k lidu, k nižším, k trpícím,“ napsal Kramář.

19

Přestože Kramář s většinou názorů Tolstého nesouhlasil, vážil si jej a oceňoval to, že si za svými názory stojí. Soudě podle korespondence Kramáře zaujal například Tolstého pohled na manželství. Tolstý totiž viděl ideál v bezženství, což dokládal citáty z bible. Uvědomoval si ale, že jako každý ideál je i tento nedosažitelný, což ovšem nic nemění na jehooprávněnosti. Je to ideál, který má člověku pomáhat mravně žít. Z Tolstého Kreutzerovy sonáty, k níž ruský autor zrovna dopsal epilog, Kramářezaujala myšlenka, že dítě je odčiněním našich hříchů. Podle Tolstého jefalešná námitka, že člověk chce mít děti proto, aby je vychoval ve svémduchu ku prospěchu lidstva, když jsou mezi námi tisíce hladovějících a bez jakéhokoliv vychování. Toto téma Kramáře zaujalo natolik, že mělpotřebu o něm bezprostředně referovat v dopise Masarykovi.

20

V rozhovoru

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist