načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Karel IV. - královské sňatky -- Čtyři ženy otce vlasti - František Kavka

Karel IV. - královské sňatky -- Čtyři ženy otce vlasti
-15%
sleva

Kniha: Karel IV. - královské sňatky -- Čtyři ženy otce vlasti
Autor:

Karel IV. jako manžel a otec, ale vždycky především jako vladař. Právě od tohoto poslání se odvíjela i volba jeho manželek a osudy jeho dcer a synů. Teprve v tomto propojení získává ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1% 70%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-04-13
Počet stran: 192
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 205 stran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-16
ISBN: 9788075053541
EAN: 9788075053541
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Karel IV. jako manžel a otec, ale vždycky především jako vladař. Právě od tohoto poslání se odvíjela i volba jeho manželek a osudy jeho dcer a synů. Teprve v tomto propojení získává ženský svět, který Karla IV. obklopoval, své dějinné ocenění. Jako v zrcadle se v rodinném životě Karlově i životě jeho žen a dětí odrážejí pohnuté chvíle nejen české, ale i evropské historie. (královské sňatky : čtyři ženy otce vlasti)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
František Kavka - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Karel IV. - královské sňatky -- Čtyři ženy otce vlasti" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Královské sňatky

VŠE, CO SE TÝKALO MANŽELSTVÍ,se ve středověku

řídilo nikoli světským, nýbrž výlučně kanonickým (církevním) právem. V širokých

vrstvách neurozené společnosti, tam, kde

manželství sledovalo svůj prvotní a hlavní

účel – zachování rodu a zplozením dětí

vznik rodiny –, nebyl brán na právnípředisy téměř žádný zřetel. A nebylo toho ani

třeba. Podle učení církve vznikalo manželství tělesným spojením manželů za tímto

účelem, tj. souloží („copula carnalis“); teprve

tímto spojením bylo manželství „naplněno“

a stalo se právoplatným. Manželský svazek

náležel podle učení církve mezi sedm svátostí. Církev také ustanovovala jeho

rozlučitelnost jedině smrtí jednoho z manželů a monogamičnost. Požehnání

knězem (nemusel to být ani příslušný farář) bylo sice doporučováno, nikoli

však vyžadováno. Jako povinnost se prosadilo až od 17. století (po tridentském koncilu).

Nedbat na právní předpisy nebylo myslitelné tam, kde byly s manželstvím

spojeny závažné majetkové zájmy, nebo dokonce zájmy státněpolitické, jak

tomu bylo právě v panovnických rodinách. Ty musely bedlivě sledovat, aby

11

Karel IV., triforium Svatovítské

katedrály ( po roce 1370)

závazky i naděje s manželstvím spojené nepřišly vniveč prohlášením jehone

platnosti, či dokonce aby porušením určitých zákazů nedošlo k trestnímu

postihu. Zde pochybení vzniklá z neznalosti, nebo dokonce úmyslu mohla

mít nedozírné následky pro celé země a státy. Proto si všechny panovnické

dvory vydržovaly experty obeznámené se všemi záludnostmi kanonického

manželského práva.

Důležitou kategorií kanonického manželského práva byl „zákonný věk“

(„aetas legitima“) pro hlavní etapy cesty k manželství. Pro zasnoubení to byl

sedmý rok věku obou snoubenců. Uzavřít právoplatné manželství mohli

adepti až po dosažení dospělosti, tedy stejně jako v světském právu: muži ve

věku čtrnácti, ženy ve věku dvanácti let. Vlivem světského práva, opírajícího

se o rychlejší dospívání dívek, tolerovalo kanonické právo i nevěstyjedenácti

leté. Nedodržení zákonného věku znamenalo neplatnost příslušného úkonu.

Ze stanovených sedmi let pro zásnuby nebyla výjimka možná, protože se tento

požadavek opíral nejen o běžné kanonické právo, ale i o „právo božské apřiro

zené“, a to ani papež neměl porušit. Dispenz z nedosažené plnoletosti byla –

jak ještě uvidíme – udílena jen velmi vzácně. Nejčastějšími překážkamiman

želství bylo blízké pokrevenství a příbuzenství (sešvagření). Takové překážky

vstupu do stavu manželského znalo i světské právo a rozlišovalo jednotlivé

stupně. Ty respektovalo i kanonické právo, ale počítalo je poněkud jinak. Vpří

mém pokrevenství byla odpradávna v evropské civilizaci překážkou všechna

pokolení, v nepřímém první i druhý stupeň. V druhém stupni, podlekano

nického počítání třetím (například mezi bratranci a sestřenicemi), se vzácně

připouštěla výjimka, od čtvrtého stupně byly výjimky běžné. Méně častými

překážkami bylo příbuzenství duchovní (vzniklé z kmotrovství při křtu či

biřmování) nebo z předcházejícího složení řeholních slibů. Zakázány byly

sňatky osob vázaných celibátem, osob dosud žijících v platných manželstvích,

nevěst unesených nebo k sňatku donucených. Na rozdíl od světského práva

nebylo překážkou odepření souhlasu rodičů. Vzhledem k příbuzensképro

vázanosti královských, vévodských a knížecích rodin vedly se na všech pa

12

Karel IV. –KRÁLOVSKÉ SŇATKY novnických dvorech pečlivě genealogické tabulky co možná největšího počtu rodů, aby se včas zjistilo, o jakou dispenz třeba požádat. Téměř bezchybnou evidenci měla v těchto věcech papežská kancelář, neboť udělování dispenzí bylo výlučným právem (někdy delegovaným) papežů. Na tom se zakládal jejich rozhodující vliv na zahraniční politiku panujících rodů (i finančníprospěch, neboť dispenze nebyly lacinou záležitostí). Záleželo na jejich dobré vůli a ta se v podstatě řídila politickými zájmy papežské kurie, která si tak zavazovala rody, které právě potřebovala. Případy odmítnutí dispenze nebyly nijak vzácné. Někdy stačilo jen pouhé oddalování, aby nežádoucí sňatek ztratil smysl.

V královských rodinách se začínalo se sjednáváním sňatků záhy ponarození dítěte. Vzhledem ke kanonickému zákazu zasnubování dětí do sedmi let bylo nutno se v první fázi omezit na více či méně závazné „smlouvy o uzavření manželství“ mezi rodiči příštích snoubenců. Bývaly zpravidla zabezpečovány přísahami, od kterých však bylo možné po dohodě odstoupit. Byl-li všaksňatkový zájem opravdu vážný, hledalo se jeho větší zajištění v žádosti opapežskou dispenz z překážek manželství.

Jestliže papež dispenz udělil, nebylo už potom snadné od smlouvy odstoupit bez jeho souhlasu. U takovýchto vážně míněných plánů docházelo už v této době u nevěst pokročilejšího věku k ověřování jejich panenství sborem úctyhodných a zkušených matron. Tato procedura, pro nás dnes více než trapná, byla pochopitelná vzhledem k závažnosti svatební soulože proplatnost manželství – mohlo přece být „naplněno“ už v jiném loži – se všemidůsledky pro legitimitu potomstva. Víme, že takovémuto přezkoumávání byla podrobena při prvním představení na dvoře císaře Jindřicha VII. ve Špýru i Eliška Přemyslovna, Karlova matka.

Po dosažení sedmého roku věku se mohlo přistoupit už ke skutečnému zasnoubení, pokud ovšem smluvní strany nehodlaly jednat přímo o sňatku. Při zasnoubení se obnovovaly už dříve uzavřené smlouvy, žádalo se o dispenz, pokud nebyla vyžádána už dříve, a vyžadovalo se prohlášení snoubenců, že

13

Královské sňatky


dobrovolně vstupují do manželství. Už od

časů starověkého Říma byla dobrovolnost

předpokladem platnosti každého právního

aktu. Někdy docházelo i k církevnímu požehnání zásnub. Zásnuby se stávalypříležitostí k bližšímu seznámení všechzúčastněných a někdy byly vůbec první příležitostí

k osobnímu setkání snoubenců. Takové

setkání mnohdy končilo velkým překvapením – to když už zralý muž spatřil svoudětskou nevěstu nebo když naopak ženě vletech ukázali nezralého mladíčka. Smíšené

pocity překryl patrně ruch dvorské slavnosti

k tomu účelu pořádané.

Pokud budoucí manželé nesplňovali

podmínku plnoletosti, museli zatím čekat.

Někdy byla už v této době nevěsta vypravována na dvůr příštího manžela do péče

budoucí tchyně, aby se seznámila se zvyklostmi (i jazykovými) tamního dvora. Měl-li

nastávající ženich naději na nějakou podobu

spoluvlády, či dokonce následnictví, býval

na své budoucí působiště posílán i on. Dobu

čekání na zákonný věk k manželství bylo

možné někdy zkrátit tím, že se přistoupilo

k „symbolickému sňatku“ – požadovaná

manželská soulož byla vzhledem k pohlavní nezralosti pouze symbolická.

I„symbolický sňatek“ byl ovšem sňatkem podle práva (v důsledku „nenaplnění“

však nikoli ještě platným), dostávalo se mu proto i církevního požehnání.

Schůdnost tohoto právně dosti problematického aktu nalézalo papežství

14

Karel IV. –KRÁLOVSKÉ SŇATKY

Eliška Přemyslovna, triforium

Svatovítské katedrály

( po roce 1370)

Jan Lucemburský, triforium

Svatovítské katedrály ( po roce 1370)


v závazku rodičů, že bude „naplněn“ při dosažení zákonného věku. Podobné

sňatky se uzavíraly zpravidla proto, že teprve po „naplnění“ manželstvívstuovaly v účinnost majetkoprávní závazky úmluv a tak se mohly urychlit.

Podle učení církve, že teprve dobrovolný slib a „naplnění“ činilo manželství právoplatným, se vlastně manželství přenášelo už do zásnubního stadia asplývalo s ním. Tak tomu bylo i ve 14. století, jak svědčí nejasnosti terminologie, v níž se ztrácí rozdíl mezi zasnoubením a manželstvím. Že jde o manželství, lze rozpoznat často jen podle asistence arcibiskupa či biskupa a velkoleposti s tím spojených dvorských oslav. Vedle svatební hostiny a dalších kratochvílí se obzvláštní pozornosti těšila svatební noc: stávala se veřejnou záležitostí. Společnost rodičů, příbuzných a předních dvorských úředníků shromážděná v komnatách vedle ložnice, když se předtím přesvědčila, že manželé ulehli pod společnou přikrývku, s netrpělivostí čekala. Napětí se uvolnilo, až když se objevil ženich a prohlásil, že se stalo to, co se stát mělo. Až do této chvíle vládla nejistota a teprve nyní mohly vyvrcholit svatební oslavy. Často ovšem z příčin víceméně pochopitelných (kvůli únavě či nepřekonatelnému ostychu nevěsty) bylo třeba čekat déle. Rozčilení bylo na místě. Nebylo-li totiž manželství „naplněno“, stalo se neplatným a jeho další trvání znamenalo velký problém.

Podle církevního práva bylo právoplatné manželství rozlučitelné jen smrtí jednoho z manželů. (V katolické církvi to platí dodnes.) Pokud docházelo k jeho zrušení, nešlo o to, čemu dnes říkáme rozvod či rozluka, jak se někdy uvádí, ale o prohlášení manželství za neplatné od samého jeho počátku, tedy za manželství jen zdánlivě existující. Důvody byly přesně uvedeny a byly vpodstatě totožné s uvedenými překážkami manželství, které papežskou dispenzí nebyly odstraněny. V případě, že bylo uzavřeno přes zákaz papeže, tj.neudělením dispenze, hrozil dokonce trest klatby, tj. exkomunikace z církve. Častější býval případ, že manželství nebylo „naplněno“ v důsledku absolutní neborelativní impotence ( jen vůči manželce) nebo nějaké choroby nebo úrazubránícího souloži. Neplodnost jednoho z manželů nebyla důvodem neplatnosti.

15

Královské sňatky


Rozhodnutí o neplatnosti bylo výsledkem

zdlouhavého soudního řízení a na něm

založeném právním výroku papeže. Čekání

na výsledek znemožňovalo pokračovánímanželství a oddalovalo možnost uzavřít manželství jiné. To je případ Karlova bratra Jana

Jindřicha a Markéty Korutanské zvané

Maultasch.

Součástí smluv o manželství bylamajetková ustanovení. Týkala se převážně hosodářského zajištění manželek. V těchto

majetkoprávních vztazích se uplatňovaly

zvyklosti ze světa šlechty, různící se však

podle jednotlivých území. Teprve v průběhu

14. století docházelo v rovině vládnoucích

rodů ve střední Evropě k určitému sjednocení zvyklostí. Převážila zásada, že obě smluvní strany přispívají nevěstě stejným dílem. Základní podíl ženské strany tvořilo věno, jehož výši odpovídal i příspěvek mužské strany. Výše věnaposkytnutého rodiči činila zpravidla 10 000 hřiven stříbra. V Českém království byl panovník oprávněn vypsat k jeho úhradě obecnou berni, aniž k tomupotřeboval jinak nutný souhlas šlechty. Ve Francii a Anglii se výše věnapohybovala kolem 100 000 zlatých (hřivna se přibližně rovná kopě grošů i zlatému). Nejbohatší, a proto velmi vyhledávané byly nevěsty milánských Viscontiů s věnem kolem 300 000 zlatých. Záleželo na dohodě, zda věno budevyplacené v hotovosti, zpravidla v pěti splátkách, či zajištěno ročním důchodem na nemovitostech k tomu účelu zastavených, hradech či městech, či podílem na clech či jiných regálech. Správa věna od počátku náležela manželovi. Po jeho smrti přešla na manželku a po jejím skonu na společné děti. V případě, že žádní dědici nebyli, vracelo se věno zpět ženské straně. Mužská strana vedle

16

Karel IV. –KRÁLOVSKÉ SŇATKY

Markéta Korutanská řečená

Maultasch (1318–1369), deskový

obraz z poloviny 16. století


už zmíněné hodnoty rovnající se výši věna přispívala nevěstě ještě dalšímzpů

sobem, obvěněním. Dělo se tak dvojím způsobem. Darem různé výše,nazýva

ným v německé oblasti „jitřním darem“. Podle jména se tak nazývala původní

odměna skládaná po svatební noci. Druhá – výhodnější – možnost tkvěla

v tom, že manžel zvýšil svůj věnný příspěvek o třetinu až polovinu, tedy u věna

10 000 hřiven poskytoval sám dalších 15 000 hřiven. Bývalo tomu tak zejména

v případech, kdy mu na svatbě obzvláště záleželo. Také zde záleželo na do

hodě, zda obvěnění bude v hotovosti, či v důchodech nebo zástavách. VČes

kém království byly věnnými některé hrady a určitá města. Manželka měla

právo užívat až do konce života důchody z obvěnění i po smrti manžela.

Po její smrti, nebylo-li ujednáno jinak, připadly manželově rodině.

Pro sjednávání královských sňatků platila určitá, staletími prověřená,pra

vidla. Vedle všeobecného účelu zajištění potomstva, především mužského,

mívaly sňatky i další cíle: udržení, ne-li zvýšení prestiže rodu, zamezeníne

přátelství, či naopak sjednání spojenectví a posléze možnost rozšířenírodo

vého území, v nejlepším případě o další království, přiženěním či přivdáním.

Středověká společnost byla přísně hierarchická a na jejím vrcholu stáli králové

a královské rodiny. I nejbezvýznamnější král svou hodností „z Boží milosti“,

propůjčenou mu církví, stál vysoko nad sebebohatším a sebemocnějšímvévo

dou, markrabětem, nemluvě o nižších stupních knížat a hrabat. Pro partnery

ovdovělých králů, jejich synů a dcer byl za přiměřený považován „královský

původ“ („stirps regia“). V Evropě západního křesťanství však bylo vestředo

věku královských dynastií jen něco přes tucet, tedy nijak mnoho, a sňatková

nabídka byla kolísavá. Rody se také lišily starobylostí a mocenským význa

mem. Největší vážnosti se těšili francouzští Kapetovci a jejich nástupci, rod

Valois, v Anglii Plantageneti, dynastie rovněž francouzského původu, stejně

jako Anjouovci v jižní Itálii. Vejít v příbuzenství s takovými rody znamenalo

přiblížit se k vrcholům světské aristokracie. Královský původ však nebyl dán

jen členstvím v královské dynastii. Některé vévodské či markraběcí rody byly

považovány za „skorokrálovské“ tím, že některý jejich příslušník byl alespoň

17

Královské sňatky


jednou někde králem (to je případ Menhartovce Jindřicha Korutanského,

navíc manžela přemyslovské princezny Anny) nebo jednou zvolen králem

Svaté říše římské, římským králem. Takto se těšili „skorokrálovské“příslušnosti Habsburkové, Wittelsbachové, ale i Lucemburkové. Lucemburkové se

však záhy získáním dědičného Českého království stali skutečnými králi

a zakladateli pravé královské dynastie.

Váha králů, jejich synů a dcer bývala různá. Těžkými figurami na sňatkové šachovnici byli vdovci, jejich následníci i další synové, pokud měli nadějivyženit nová území či vytvořit nové spojenecké aliance. Patřily k nim však idcery-dědičky. Lehčími figurami byly královské dcery, pro něž se těžko hledalirovnorodí partneři. Ale i to mělo své výhody. Příslušníci knížecích markraběcích či vévodských rodů přiženivších se do královských rodin nabyli velké vážnosti. Byli proto ochotni i něco obětovat, hmotně i politicky. Zejména princezny – často více než jejich bratři – přispívaly k navazování výhodnýchpříbuzensko-politických vztahů v nižších rovinách společenské hierarchie, avšak vysoce potřebných pro mocenské zájmy královských rodin, neboť mocenské zájmy bývaly důležitější než hmotné zisky z obvěnění. Ty hrály menší úlohu, než se soudí; někdy nebyly ani celé proplaceny. Navíc se většinou rozplynuly vevýdajích na rodovou reprezentaci. Jen minimální důležitost byla u královských nevěst přisuzována pradávnému požadavku krásy. Byl-li však tentopožadavek splněn, byl samozřejmě vítán. Případy, kdy by mohl být nadřazen jiným sňatkovým cílům, přicházely v úvahu jen u sňatků už dospělých členů rodin. Také v požadavku původu byla rodová disciplína neúprosná, a to až dopoloviny 19. století. Stavovsky nerovná manželství se ve středověku v královských rodinách téměř nevyskytovala.

Skutečnost, že takto uzavírané sňatky byly „sňatky z rozumu“, ostatně jako v majetných vrstvách obyvatelstva až do doby nedávné, nikterak neznamenala, že by byly úplně prosty jakýchkoli citových poloh. Někdy k nim partneřičasem dospěli; dokonce mohly dorůst až do stadia vztahů téměř milostných. Většinou však erotika i nepovinný sex měly místo mimo rámec manželství.

18

Karel IV. –KRÁLOVSKÉ SŇATKY


U mužských členů byl mimomanželský sex společností tolerován aneman

želské potomstvo nebylo nijak utajováno. Manželky byly za podobný přečin

odsuzovány a trestány. Měly k podobnému chování ostatně velmi málopří

ležitostí vzhledem k omezeným možnostem volného pohybu i vzhledem

k častým porodům a s nimi souvisejícími potížemi.

Královské sňatky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist