

sleva
Kniha:
Karel IV.
Autor:
Robert Novotný
Podtitul: Císař římský, král český
doručujeme do Vánoc

Nakladatelství: | » Computer press |
Médium / forma: | Tištěná kniha |
Rok vydání: | 2013 |
Počet stran: | 64 |
Rozměr: | 236 x 297 mm |
Úprava: | ilustrace (převážně barevné), 1 mapa, portréty, faksim. |
Vazba: | vázaná s laminovaným potahem |
Datum vydání: | 1. 2. 2013 |
Nakladatelské údaje: | V Brně, CPress ve spolupráci s Národním archivem, 2012 |
ISBN: | 9788026400400 |
EAN: | 9788026400400 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Karlovy zakladatelské počiny, jeho vztah k cíkvi, hospodářský vývoj v českých zemích v Karlově době, podoba panovnického dvora i osobnost tohoto významného českého krále a římského císaře. Rodokmeny, fotografie, vyobrazení, listiny. Životní osudy a politická činnost Karla IV.
Karel IV. patří k osobnostem, které svým životem a skutky zanechaly v evropských dějinách nesmazatelnou stopu a jejichž dílo nás oslovuje po staletí i v dnešní době. Založení pražské univerzity, zahájení novostavby Svatovítské katedrály, zbudování hradu Karlštejna nebo výstavba Nového Města pražského, to jsou jen některé z počinů, kterými si zajistil nesmrtelnost. Kniha Karel IV. Císař římský, král český představuje tohoto panovníka z řady různých úhlů pohledu. Poutavým způsobem popisuje jeho dětství na francouzském dvoře i spory s otcem Janem Lucemburským, nástup na český trůn i pozvolné upevňování vlády v Českém království a Svaté říši římské. Věnuje se jeho politické činnosti, ale i soukromému životu. V širších souvislostech seznamuje také s kulturou a mentalitou dané doby, se způsobem života na dvoře nebo i s hospodářskou problematikou. Neopomíjí ani otázky dynastické a samotný odkaz Karla IV. Díky vloženým dobovým dokumentům můžete unikátním způsobem nahlédnout do života tohoto významného panovníka a poznat tak dobu i společnost, ve které žil. Kniha obsahuje přes 130 vyobrazení a 20 vložených memorabilií. Mimo jiné zde najdete: * vyobrazení Jindřicha VII., Jana a Karla IV. a jejich manželek z rukopisu Zbraslavské kroniky, * tři listy z latinského fragmentu Dalimilovy kroniky zhotovené patrně českou šlechtou pro Karla IV., * vazbu statut Karlovy koleje pražské univerzity, * listinu z roku 1347, ve které Karel IV. uděluje pražským arcibiskupům právo korunovat české panovníky, * nobilitační listinu, na které je vyobrazen Karel IV. předávající šlechtický erb, * ukázku folia z jednoho z nejkrásnějších rukopisů Karlovy doby, zvaného Liber viaticus, který dal zhotovit panovníkův kancléř Jan ze Středy, * vyobrazení císaře a císařovny obsluhovaných kurfiřty na iluminaci z rukopisu Zlaté buly Karla IV. z doby kolem roku 1400 * a mnoho dalšího. (císař římský a král český)
Karel IV. patří k těm osobnostem, které nás naplňují obdivem i přes propast věků, k osobnostem, které svou činností zanechali v evropských dějinách výraznou stopu a jejichž dílo nás oslovuje i dnes. Z toho důvodu nemůže chybět ani v edici muzeum v knize, která vám díky vloženým dobovým dokumentům umožní nahlédnout unikátním způsobem do života tohoto významného státníka a poznat dobu i společnost, ve které žil.
Panovníci -- Česko -- 14. stol.
Panovníci -- Svatá říše římská -- 14. stol.
Česká historie
Naučná literatura > Svět a politika > Panovníci > Svatá říše římská
Ostatní > Publikace > Obrazové publikace
Naučná literatura > Svět a politika > Panovníci > Česko
Katalog předmětový > K > Karel IV., český král a římský císař, 1316-1378
Katalog předmětový > Č > Česká historie
Naučná literatura > Třídění dle formy > Dokumenty
Naučná literatura > Státy, kultury, národy
Naučná literatura > Historie - dějiny
Katalog vybraných autorů > N > Novotný - Robert Novotný
Katalog nakladatelství > C > Computer press
Katalog předmětový > A > * 14. století
Katalog předmětový > A > * 1316-1378
1326
Narodil se Ludvík I. Veliký, pozdější král uherský a polský.
Zemřel Osman I., zakladatel Osmanské říše a první sultán.
Skončila válka proti Metám, v níž se angažovali i Lucemburci Jan
a Balduin.
Otec a syn
Jan Lucemburský sledoval kroky svého syna patrně s nevolí, neboť díky vzrůstající Karlově oblibě ztrácel ve svém království vliv. Dobový zpravodaj Petr Žitavský zmiňuje Janovy obavy, aby nebyl zatlačen do pozice „starého krále“, proti kterému mohl být vyvolán ozbrojený odboj – stačí vzpomenout na vzpouru Přemysla Otakara II. proti jeho otci Václavu I. Legitimizoval proto Karlovu pozici titulem markraběte moravského, což neznamenalo teritoriální vymezení pravomocí obou Lucemburků, nýbrž to kralevici zajišťovalo náležité společenské postavení. Udělením této hodnosti však spory mezi Janem a jeho synem nevymizely, naopak propukaly se stále větší intenzitou. O napjatém vztahu obou mužů vypovídá zejména Karlova autobiografie, a to i přesto, že se kralevic z povinné úcty k otci a ze snahy nedávat špatný příklad snažil na stránkách svého díla ostří sporů otupovat. Nelibost následníka trůnu vyvolávaly zejména finanční nároky Jana, který zadlužováním a zástavami rozbíjel snahu o konsolidaci komorního majetku.
K většímu rozkolu došlo patrně na jaře 1337, krátce
po Janově oslepnutí na pravé oko. Karel se raději vzdálil
ze země, ať již ze své vůle, či na otcův příkaz, a vydal
se do tyrolského hrabství, spravovaného jeho bratrem
Janem Jindřichem. Záhy pokračoval do Itálie, kde se po
kusil navázat na lucemburské výboje, během nichž před
několika lety získával vladařské ostruhy. Kronikář lako
nicky popisuje Karlovy kroky, které prý činil jen proto,
„aby zabil čas“, koncem roku se nicméně kralevic vrátil
do Čech. Z letmých narážek bohužel můžeme jen vytušit
propast, která se mezi oběma Lucemburky rozvírala.
Pokud se Jan s Karlem nedokázali dohodnout
na způsobu vlády v českém státě, větší souznění na
lezli v otázkách zahraničněpolitických, byť ani zde
nepanovala vždy jednota. Zdání však možná klame.
Karel nesignoval, či dokonce ostentativně odmítal ce
lou řadu Janových úmluv, příčinou ale nemusel být
nesouhlas s otcovým postupem, nýbrž taktické důvo
dy. V případě dohod, jež mohly v budoucnu zatížit lu
cemburskou dynastickou politiku, by se Karel dokázal
z jejich podmínek snadněji vyvázal. Ke krátkodobému
sblížení obou Lucemburků patrně přispělo i Janovo
úplné oslepnutí roku 1340, po němž se král musel
smířit s trpkou nezbytností legální Karlovy spoluvlády. Když se Karel po více než deseti letech vracel na podzim 1333 do Čech, nebylo jeho postavení nijak záviděníhodné. Od otce patrně neměl žádné pověření ani vymezené kompetence a autoritu v zemi si musel teprve vydobýt. Nešlo o snadný úkol, neboť většina královských majetků byla zastavena, a Karlovi tak chybělo finanční i mocenské zázemí. Sice se mohl opřít o část šlechty, která ho do Čech povolala, nicméně příslušníci této kliky spíše očekávali, že mladý kralevic bude povolnou loutkou v jejich rukou. S takovou rolí se Karel nemínil smířit, a byť zahrnoval panskou skupinu, jež ho povolala do Čech, svojí přízní, zároveň se snažil obnovit pokleslou autoritu panovnické moci.
Roku 1337 dosáhla roztržka mezi Karlem
a Janem takové intenzity, že se kralevic raději
uchýlil ke svému bratrovi Janu Jindřichovi
do Tyrol. Nejen tehdy, ale po celou dobu
své vlády měl Karel v mladším sourozenci
pevnou oporu. Busta Jana Jindřicha je
součástí panovnické galerie v triforiu pražské
katedrály.
JaJann s s nn vee skký zizicec ozozb PřPřee tittimm momo prprraa ťoťovvv hohodd vyvyvymm OO O n lolova vivin snsna NeNell níí n bíbíjeje popoJ Kdy OdOd o s Sic kra sku
ozt
že
vi
y,
ml
pevnou oporu. Bust
RRoku 13333337 7777777777777 dosáhla ro
aaaa a JJJaJanem takové intenzity, ž
uchýlil ke svému bratro
do Tyrol. Nejen tehdy
své vlády měl Karel v m
avenČech, nebylo jeho postael na podzim 1333 do
mezené kompetence a autoritu v zemi si musemezené kompetence a
jkůbl Kl i khbělf
Čech nebylo jeho postaa podzim 1333 do
Jan Lucemburský legitimoval
postavení svého syna Karla
udělením titulu moravského
markraběte. V této hodnosti ho
zachytil i iluminátor Gelnhausenova
kodexu z počátku 15. století.
VLOŽENÉ PŘÍLOHY:
Pokus o otrávení Karla IV. v Pavii na vyobrazení z Vita Caroli (1472).
12
1327
Karlova první manželka Blanka z Valois se s českým prostředím rychle sžila a získala si svým
vystupováním u obyvatelstva značnou oblibu. Manželský pár je zachycen na reliéfu, původně
umístěném zřejmě na severní věži karmelitánského kláštera na Novém Městě (kolem 1347).
Pražský hrad byl v době Karlova příjezdu do Čech neobyvatelný, a kralevic se tak
musel spokojit s ubytováním v měšťanských domech. Jako dočasná rezidence mu
patrně posloužil luxusní palác na Staroměstském náměstí, dům U Kamenného zvonu.
Dědic trůnu naléhal, aby bylo jeho postavení de
klarováno veřejně. Stalo se tak na červnovém sněmu v roce 1341, kdy Karel ofi ciálně nabyl statusu mladšího krále. S tímto Janovým krokem se nicméně nespokojil a snažil se získat i sakrální posvěcení své pozice. Neprodleně zahájil přípravy na korunovaci, což dokládá renovace svatováclavského diadému, který v té době získal svoji dnešní podobu. Do přípravy slavnostního ceremoniálu ovšem zasáhl Jan, který v Karlově korunovaci spatřoval další akt odsunující ho do pozadí. Oba muži se proto počátkem roku 1342 dohodli na následujícím:
Karel upustí od svého záměru, na oplátku Jan ode
jde na dva roky ze země, přičemž mu bude vyplá
cena patřičná apanáž. Po uplynutí dvouleté lhůty
spory vypukly nanovo a při návštěvě Avignonu, kam
se v únoru 1344 Lucemburkové vypravili, musel
spor mezi Karlem a jeho otcem urovnat sám papež.
Komplikovaný vztah obou velkých osobností vyřešila
až Janova smrt v bitvě u Kresčaku roku 1346. Slepý
král trpce nesl fakt, že se postupně ocital na vedlejší
koleji, a není vyloučeno, že i proto se vydal vstříc
rytířské smrti.
Král cizinec,
či dobrý král Jan?
Pokud se z českého pohledu Jan Lucemburský ocitá
ve stínu svého syna Karla, a vysloužil si dokonce pře
zdívku „král cizinec“, v Evropě – a zejména západně
od Rýna – požíval neobyčejného věhlasu. Patřil k oz
dobám rytířských turnajů, pomáhal vyhrávat bitvy
a okouzloval svým šarmem jak při ceremoniálních
příležitostech, tak při diplomatických jednáních.
Byl až neuvěřitelně mobilní, což mu umožňovalo
řešit politické problémy tou nejúčinnější formou –
osobním jednáním. Ideál „dobrého českého krále“
a vzoru křesťanského vládce, jenž zdomácněl ze
jména ve Francii, je úplným opakem pohledu české
šlechtické obce, která s nelibostí sledovala Janovo
fi nanční vytěžování korunního majetku a neustále
se stupňující berní zatížení. Takto rytířského krále
vnímal iluminátor Gelnhausenova kodexu.
Necelá dvě desetiletí po bitvě u Kresčaku byl poblíž bojiště
vztyčen na památku padlého krále prostý kamenný kříž,
tzv. Croix de Bohême. Na počátku 20. století byl renovován
a získal nový podstavec.
ppž p
Bitva u Kresčaku na iluminaci z Kroniky stoleté války Jeana Froissarta.
Angličtí lukostřelci (vpravo dole) kosí janovské střelce z kuší, bojující na
straně francouzského krále.
Výprava krále Jana do Slezska, kde přijal sliby lenní věrnosti od většiny hornoslezských knížat.
Jan Lucemburský jmenován říšským generálním vikářem.
Novým anglickým králem se stal Eduard III. († 1377).
1328
Ludvík Bavor se nechal v Římě proti vůli papeže prohlásit za císaře.
Ve Francii se ujímá vlády Filip VI. z dynastie Valois, Karlův švagr.
Křížová výprava Jana Lucemburského do Pruska a Litvy.
Vhodná chvíle nastala na počátku 40. let 14. století. V květnu 1342 zasedl na papežský stolec Pierre de Rosières jako Kliment VI., s nímž se Karel spřátelil během svého pařížského pobytu. Kliment neměl důvod žádosti o založení arcibiskupství nevyhovět, neboť i pro něj šlo o výhodný krok. Jednak sliboval posílení lucemburského spojence a zároveň oslaboval mohučského arcibiskupa, který patřil k oporám Ludvíka Bavora. Tyto příčiny se pochopitelně v textu zřizovací listiny neobjevily, přesto je argumentace vysvětlující vznik nové arcidiecéze pozoruhodná. Jako jeden z důvodů zde stojí odlišný jazyk obyvatel dosavadní pražské diecéze a jí nadřízené Mohuče. Ačkoli zřizovací bulu vydal papež, je třeba za touto formulací nepochybně hledat Karla, jenž i při jiných příležitostech deklaroval rovnocennost německého a slovanského jazyka, kterou chápal nikoli v rovině nacionální, nýbrž politické a státoprávní. Jako další argument proti podřízenosti mohučské arcidiecézi uvádí bula geografi ckou vzdálenost obou církevních provincií a s ní spojené nebezpečí a náklady, jež oboustranné cesty přinášely. Na to navazuje i další bod, totiž řídká péče, kterou mohučští metropolité dosud pražské diecézi věnovali. Pro české
panovníky mělo ovšem zřízení pražského arcibiskup
ství i další významný důsledek. Královskou korunovaci
směl teoreticky provádět pouze metropolita, a byť tuto
pravomoc mohučský arcibiskup většinou delegoval
na pražského biskupa, nyní konečně byl korunovační
ceremoniál plně pod kontrolou domácí hierarchie.
Pražskému arcibiskupství byla podřízena dvě bis
kupství, olomoucké a nově zřízené litomyšlské. Plán
na převedení významného vratislavského biskupství
pod pražskou arcidiecézi nevyšel, a tak toto území
zůstalo pod církevní svrchovaností Hnězdna, byť poli
ticky bylo připoutáno k českým zemím. Prvním praž
ským metropolitou se stal Arnošt z Pardubic, a jak
se ukázalo, šlo o nadmíru šťastnou volbu. Důvěrník
a diplomat Karla IV. byl nejen významným vzdělan
cem, ale i výtečným organizátorem. Roku 1349 vy
dal první statuta arcibiskupství a dovršil utváření
farní sítě i dalších organizačních jednotek provincie.
Vnitřní správu Arnošt zdokonalil zavedením nových
evidenčních pomůcek: konfirmační knihy (libri confir
mationum) zachycovaly výměny kněží na jednotlivých
farách, knihy erekční (libri erectionum) pak zazname
návaly nadání ve prospěch církve.
Je otázkou, zda by k povýšení pražského
biskupství na metropoli došlo i bez šťastné
souhry okolností. Papež Kliment VI. se snažil
podlomit pozici mohučského arcibiskupa
Jindřicha z Virneburgu, stoupence císaře Ludvíka
Bavora nenáviděného kurií. Vynětím pražské
diecéze z jeho jurisdikce nejen oslabil Jindřichovo
postavení, ale zároveň posílil svého kandidáta
na římský trůn Karla IV. Vyobrazení zachycuje
detail Klimentova erbu z papežského paláce
v Avignonu.
Až do povýšení pražského biskupství spadala česká církevní provincie pod mohučského metropolitu. I když jsou jako hlavní důvody osamostatnění pražské diecéze uváděny velká vzdálenost obou center a rozdílnost jazyků, bezpochyby k tomuto aktu došlo i díky příznivé politické konstelaci. Na vyobrazení Mohuče z roku 1572 jsou zřetelné dvě dominanty: uprostřed se s nejvyšší věží nachází metropolitní kostel sv. Martina, úplně vpravo u hradeb arcibiskupský palác.
Roku 1337 dosáhla roztržka mezi Karlem
a Janem takové intenzity, že se kralevic raději
uchýlil ke svému bratrovi Janu Jindřichovi
do Tyrol. Nejen tehdy, ale po celou dobu své
vlády měl Karel v mladším sourozenci pevnou
oporu. Zde je busta Jana Jindřicha z triforia
svatovítské katedrály.
VhVho V V k sisièrè svsvé titi oo šlšlš oo buburr ararrcc TyTytoto neneoo nonovv zdde didiee vyvyd hlh e rorovv roorouu aa st momo nonoss peepeč nanavv memm t Až d osa příz met A
Pražské arcibiskupství
Zřízení arcibiskupství v Praze bylo cílem řady českých panovníků. Velmi blízko k povýšení pražské diecéze přitom stáli Přemyslovci již na přelomu 10. a 11. století, avšak díky vnitřní krizi českého státu se císař Otto III. ve svých mocenských plánech orientoval především na Polsko a Uhry, kde podpořil vznik arcidiecézí ve Hnězdně (1000), resp. v Ostřihomi (1001). Navzdory pokročilejšímu stupni christianizace i rozvinutější církevní správě tak získaly církevní metropoli sousední, teprve nedávno pokřesťanštěné státy, zatímco Prahu první vlna zakládání arcibiskupství ve středovýchodní Evropě minula. Pražské biskupství, fungující od roku 973, nadále zůstávalo podřízeno arcidiecézi v Mohuči. Tato závislost byla pro české panovníky velmi nepříjemná, neboť mohučský arcibiskup mohl z titulu své pravomoci zasahovat do vnitřních záležitostí země. Není proto divu, že řada přemyslovských vládců usilovala o zřízení pražské arcidiecéze a s ní také o posílení svébytnosti českého státu.
1329
Karlovo „alter ego“ Jen stěží bychom mezi Karlovými rádci a přáteli hledali osobu bližší, než byl Arnošt z Pardubic (kolem 1305, Kladsko – 30. 6. 1364, Roudnice). Ačkoli se jeho činnost nevyznačovala takovou okázalostí jako Karlovy reprezentativní akce, pro vnitřní české poměry měla nemenší význam. Arnošt se narodil jako syn purkrabího na kladském královském hradě. Po zisku základního vzdělání studoval na pražské katedrální škole a posléze v Itálii na univerzitách v Bologni a Padově. Pobýval i na avignonském papežském dvoře, kde pronikl do zákulisí kuriální politiky. Není divu, že s těmito zkušenostmi učinil po návratu do Čech závratnou kariéru. Roku 1343 se stal pražským biskupem a po povýšení diecéze i prvním metropolitou. Arnošt během svého episkopátu položil základy promyšlené organizace svěřené arcidiecéze a zaváděl rovněž progresivní hospodářské metody. Velkou pozornost věnoval i pražské univerzitě, jejímž byl kancléřem. Arnoštova podoba se dochovala na nástěnné malbě kostela sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích. KK „„ JJ aaa zz 11 vv rr r j ss ss z PP kk d v ss d h m a d vv bb pp n kk jj Důstojným centrem nové arcidiecéze se stala pražská katedrála sv. Víta, jejíž velkolepá přestavba byla zahájena právě po povýšení pražské církevní metropole. Pohled do interiéru od západu zachycuje chór katedrály, o jehož výstavbu se zasloužili Matyáš z Arrasu a především Petr Parléř.
arcidiecéze
ř
gre
ou
erzii
ošoštotov
vvalaa a
bběě ě
mmě-ě
ppololožžilil zzákáká laladydyy pproro
vé arcidiecé e
řenéé aarcididiecéze
ese ivivnín hhoospoo-
popozornrrnoost
tětě, jejejjímžmžmž
vava
arcidie écéze
Král Jan zakoupil Zhořelecko.
Papež Jan XXII. odsoudil učení mistra Eckharta jako herezi.
Zemřel Jindřich z Lipé, nejvýraznější osobnost české politiky v době Janovy vlády.
1330
Karel povolán otcem Janem do Lucemburska.
Sňatek Karlova bratra Jana Jindřicha a Markéty
Korutanské dal Lucemburkům naději na zisk
Korutan a Tyrol.
Zemřela královna Eliška Přemyslovna.
Král a šlechta
Šlechtická obec se po dřívějších nábězích pevně zformovala v 13. století, kdy vytvořila sebevědomou stavovskou korporaci a protiváhu královské moci. Po vymření Přemyslovců se její role ještě zvýšila, neboť uchazeči o opuštěný český trůn byli na její podpoře závislí. Loajalitu významných předáků si přitom vykupovali četnými zástavami a jinými koncesemi, což nadále posilovalo mocenské pozice šlechty. Když po předčasně zesnulém Rudolfu Habsburském (vládl 1306–1307) a nepříliš úspěšném Jindřichu Korutanském (1307–1310) nastoupil na trůn Jan Lucemburský, měl značně svázané ruce; z již ztenčeného majetku musel dávat další odměny šlechticům, kteří mu pomohli k trůnu. Ačkoli se Jan po svém nástupu pokoušel posílit moc panovnického majestátu, přičemž vycházel z představ pevné monarchické vlády, jak ji poznal ve Francii, jeho snahy tvrdě narazily na realitu Českého království. Necelé desetiletí naplněné ozbrojenými konflikty skončilo Domažlickým mírem roku 1318, v němž Lucemburk přistoupil na většinu podmínek šlechty a napříště se již do otevřených konfliktů nepouštěl.
Přestože šlechtická obec vystupovala jednotně
při obraně stavovských zájmů, v politické sféře vždy
za jeden provaz netáhla. Uvnitř korporace probíhaly
neustálé mocenské střety, během nichž se mnohdy
zájmy jednotlivých klik prolnuly se zájmy příslušníků
vládnoucího rodu. S tímto vědomím je třeba vnímat
i jednání v Meranu v září 1333, kde Karla oslovila část
českého panstva s nabídkou, aby se ujal správy země.
Karel ji přijal a po návratu do Čech odměnil své věrné
výnosnými úřady. I když nejsme zpraveni o podrob
nostech, je zřejmé, že po příjezdu Jana do země se
šlechta, jež přišla s kralevicovým nástupem o mocen
ské pozice, přimkla k jeho otci.
Důležitou roli ve vztahu panovníka a šlechty se
hrávaly finanční otázky. Ohromné nároky krále Jana,
který prostředky získanými z českých zemí sanoval
svoji nákladnou zahraniční politiku, byly jednou
z hlavních příčin střetů s českou šlechtou. Karel si
počínal o něco opatrněji, nicméně opět to byly české
země, které králi umožňovaly náročné finanční pod
niky. Je ale třeba dodat, že na nově získaných úze
mích se ve správních funkcích uplatňovali právě čeští
šlechtici, což mírnilo konfliktní potenciál. A netřeba
pochybovat o tom, že Karlova snaha učinit z českých
zemí mezinárodní velmoc nobilitě vyhovovala. Karel
dokázal schopné šlechtice začlenit do svého dvor
ského aparátu a dal jim možnost podílet se na jeho
velkorysých podnicích.
Spolu s integrací šlechty do dvorských struktur
využíval Karel s úspěchem lenního institutu. Jeho
podstata spočívala v udělení majetků do držení le
níka, který se přísahou zavazoval k věrnosti a dalším
povinnostem, nejčastěji vojenským. Tuto taktiku
s úspěchem využíval již Jan Lucemburský, zejména
po roce 1318, kdy kapituloval před požadavky šlech
ty. Lenními přísahami si získával mocenské zázemí,
přičemž jako léna propůjčoval často majetky, které
tak jako tak byly už delší dobu v rukou zástavních
držitelů. Karel lenní institut dále rozvinul a využíval
ho velmi často i k pacifikaci odbojné šlechty; pokud
dobyl její hrad, donutil majitele přijmout lenní záva
zek, čímž si do budoucnosti zajišťoval loajalitu.
Šlechtických odbojů nicméně registrujeme v době
Karlovy vlády málo, v Čechách dokonce jen jediný vý
znamnější. Roku 1356 povstaly proti císaři dvě větve
mocného rodu Vítkovců, Rožmberkové a páni z Hrad
ce. Příčinou byla stavba nového královského hradu
Karls haus, jehož majetky zasahovaly do rožmberského Nalezení rovnováhy mezi panovníkem a zemskou obcí, reprezentovanou především významnými příslušníky šlechty, patřilo ke klíčovým předpokladům úspěšné domácí vlády. Ze čtyř Lucemburků na českém trůně se Karlovi podařilo naplnit tento úkol zdaleka nejlépe. Ačkoli i on prosazoval pevnou královskou vládu a snažil se o stabilizaci komorního majetku, dokázal ve chvíli, kdy by hrozil střet se šlechtou, ustoupit ze svých plánů. Ty ovšem neztrácel ze zřetele a prosazoval je jinými, průchodnějšími cestami. ŠlŠŠlŠlecec zfzfoo ststavav PoPo booťb ť poř vyvyk cococož popo 131300 skskééé skskkýý jejetktkt popomm kokk uu vyvyv cc poppoz lilitut ozozb rorokk ppood flflikik přpřřii Nal šlec pod kom zře jj
Jan Lucemburský sice do českých zemí
přijel s představami o pevné monarchické
moci, ty však záhy vzaly za své. Česká
šlechta se nehodlala vzdát svého podílu
na správě země a po téměř desetiletí
trvajících sporech donutila Jana
rezignovat. Panovníkovu bustu v triforiu
katedrály doprovázejí dva erby, český
a lucemburský lev.
Karlův respekt k zemské šlechtě je patrný
též z erbovní galerie na hradě Lauf
poblíž Norimberku. Císař při sestavování
pořadí znaků, které se řídilo přísnými
hierarchickými pravidly, nepreferoval
dvorskou šlechtu, ale ctil hierarchii nobility
zemské.
JL bkýi dč kýh íí
z
pob
k
lův respe
též z e
blíž N
š
rez
k
Karl
pob
VLOŽENÉ PŘÍLOHY:
Nobilitační listina vystavená Karlem IV. pro Jacoba de Santa Croce roku 1355.
Latinský fragment Dalimilovy kroniky, který nechala patrně zhotovit česká šlechta pro Karla IV. Na prvním
vyobrazení římský král obklopen rytíři předává Jitce svůj stolec, aby jej postavila v Boleslavi (nahoře).
1331
dominia. Jošt z Rožmberka proto napsal stížnost
kurfi řtům, což král právem vnímal jako porušení su
verenity Českého království. Odboj záhy potlačil, jak
ovšem bylo jeho zvykem, odvetu netlačil do krajnosti
a s Rožmberky se usmířil. Hůře ovšem skončil Jindřich
z Hradce, který byl na dva roky vypovězen ze země.
Ačkoli se vztah Karla a české šlechty pohyboval
často na hraně možného a král různými kroky zkou
šel, kam až smí v zápolení se zemskou nobilitou zajít
(např. jmenováním cizinců do úřadu vyšehradského
probošta, tradičně obsazovaného příslušníky domá
cích panských rodů), větším konfliktům se snažil vždy
předcházet. Asi největší odpor šlechtické obce vzbudil
chystaný zemský zákoník, nazvaný později Maiestas
Carolina, jenž posiloval suverénní postavení panovní
ka a naopak zasahoval do práv šlechty. Jakmile Karel
shledal neprůchodnost svého návrhu, od zveřejnění
zákoníku ustoupil.
Sebevědomí šlechtických rodů demonstrují
i nákladné reprezentativní hrady. Mezi urozenými
stavebníky vynikali zejména Rožmberkové,
jejichž hrad Maidštejn (Dívčí kámen), postavený
po polovině 14. století, je zachycen na rytině
F. A. Hebera (1848).
Lenní sliby, při nichž se šlechtické rody zavazovaly k věrnosti
a službě panovníkovi, patřily mezi důležité nástroje panovnické
politiky vůči nobilitě. Zde je listina s lenním slibem Bibrštejnů,
významného rodu s majetky na česko-míšeňsko-lužickém pomezí.
Jediná větší vzpoura šlechty
proti panovníkovi se v Karlově
době odehrála v jižních
Čechách v roce 1356. Zatímco
Rožmberkové se s králem
usmířili, o čemž svědčí
příslušná listina se slibem
věrnosti panovníkovi, Jindřich
z Hradce (na vyobrazení je jeho
fiktivní podoba z roku 1602)
zaplatil za odboj dvouletým
vyhnanstvím.
AAčkk l hhhh K l č ké šl hh hb l
S b ěd íšl h ký h dů d í
chžs
kovi,
itě. Z
s m
Lenní sliby, při nic
a službě panovník
politiky vůči nobili
významného rodu
Břetislavovi předává štít s plamennou orlicí, knížecí družiníci zapalují vesnici jako
znak svého příchodu podle privilegia daného římským králem (dole). Na druhém
vyobrazení se panovníci – nahoře římský král Jindřich III., dole český kníže Břetislav –
radí se šlechtici před bitvou.
Jan Lucemburský získal během tažení na Apeninský poloostrov řadu
severoitalských měst.
Kralevic Karel byl povolán do Itálie a stal se zde místodržícím
lucemburských držav.
Jan Lucemburský vpadl do Polska a zajistil si do budoucna připojení Hlohovska.
17