načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Karel IV. -- Císař římský, král český - Robert Novotný

Karel IV. -- Císař římský, král český
-15%
sleva

Kniha: Karel IV.
Autor: Robert Novotný
Podtitul: Císař římský, král český

Karlovy zakladatelské počiny, jeho vztah k cíkvi, hospodářský vývoj v českých zemích v Karlově době, podoba panovnického dvora i osobnost tohoto významného českého krále a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  1 490 Kč 1 267
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
42,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 0Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 64
Rozměr: 236 x 297 mm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), 1 mapa, portréty, faksim.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 1. 2. 2013
Nakladatelské údaje: V Brně, CPress ve spolupráci s Národním archivem, 2012
ISBN: 9788026400400
EAN: 9788026400400
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Karlovy zakladatelské počiny, jeho vztah k cíkvi, hospodářský vývoj v českých zemích v Karlově době, podoba panovnického dvora i osobnost tohoto významného českého krále a římského císaře. Rodokmeny, fotografie, vyobrazení, listiny. Životní osudy a politická činnost Karla IV.

Popis nakladatele

Karel IV. patří k osobnostem, které svým životem a skutky zanechaly v evropských dějinách nesmazatelnou stopu a jejichž dílo nás oslovuje po staletí i v dnešní době. Založení pražské univerzity, zahájení novostavby Svatovítské katedrály, zbudování hradu Karlštejna nebo výstavba Nového Města pražského, to jsou jen některé z počinů, kterými si zajistil nesmrtelnost. Kniha Karel IV. Císař římský, král český představuje tohoto panovníka z řady různých úhlů pohledu. Poutavým způsobem popisuje jeho dětství na francouzském dvoře i spory s otcem Janem Lucemburským, nástup na český trůn i pozvolné upevňování vlády v Českém království a Svaté říši římské. Věnuje se jeho politické činnosti, ale i soukromému životu. V širších souvislostech seznamuje také s kulturou a mentalitou dané doby, se způsobem života na dvoře nebo i s hospodářskou problematikou. Neopomíjí ani otázky dynastické a samotný odkaz Karla IV. Díky vloženým dobovým dokumentům můžete unikátním způsobem nahlédnout do života tohoto významného panovníka a poznat tak dobu i společnost, ve které žil. Kniha obsahuje přes 130 vyobrazení a 20 vložených memorabilií. Mimo jiné zde najdete: * vyobrazení Jindřicha VII., Jana a Karla IV. a jejich manželek z rukopisu Zbraslavské kroniky, * tři listy z latinského fragmentu Dalimilovy kroniky zhotovené patrně českou šlechtou pro Karla IV., * vazbu statut Karlovy koleje pražské univerzity, * listinu z roku 1347, ve které Karel IV. uděluje pražským arcibiskupům právo korunovat české panovníky, * nobilitační listinu, na které je vyobrazen Karel IV. předávající šlech­tický erb, * ukázku folia z jednoho z nejkrásnějších rukopisů Karlovy doby, zvaného Liber viaticus, který dal zhotovit panovníkův kancléř Jan ze Středy, * vyobrazení císaře a císařovny obsluhovaných kurfiřty na iluminaci z rukopisu Zlaté buly ­Karla IV. z doby kolem roku 1400 * a mnoho dalšího. (císař římský a král český)

Další popis

Karel IV. patří k těm osobnostem, které nás naplňují obdivem i přes propast věků, k osobnostem, které svou činností zanechali v evropských dějinách výraznou stopu a jejichž dílo nás oslovuje i dnes. Z toho důvodu nemůže chybět ani v edici muzeum v knize, která vám díky vloženým dobovým dokumentům umožní nahlédnout unikátním způsobem do života tohoto významného státníka a poznat dobu i společnost, ve které žil.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Robert Novotný - další tituly autora:
Když Klepiš potkal Klepiš -- Sloupky o překládání z let 2008-2011 Když Klepiš potkal Klepiš
 (e-book)
Když Klepiš potkal Klepiš Když Klepiš potkal Klepiš
Husitské století Husitské století
Centrum medievistických studií v Praze 2008 - 2018 Centrum medievistických studií v Praze 2008 - 2018
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1326

Narodil se Ludvík I. Veliký, pozdější král uherský a polský.

Zemřel Osman I., zakladatel Osmanské říše a první sultán.

Skončila válka proti Metám, v níž se angažovali i Lucemburci Jan

a Balduin.

Otec a syn

Jan Lucemburský sledoval kroky svého syna patrně s nevolí, neboť díky vzrůstající Karlově oblibě ztrácel ve svém království vliv. Dobový zpravodaj Petr Žitavský zmiňuje Janovy obavy, aby nebyl zatlačen do pozice „starého krále“, proti kterému mohl být vyvolán ozbrojený odboj – stačí vzpomenout na vzpouru Přemysla Otakara II. proti jeho otci Václavu I. Legitimizoval proto Karlovu pozici titulem markraběte moravského, což neznamenalo teritoriální vymezení pravomocí obou Lucemburků, nýbrž to kralevici zajišťovalo náležité společenské postavení. Udělením této hodnosti však spory mezi Janem a jeho synem nevymizely, naopak propukaly se stále větší intenzitou. O napjatém vztahu obou mužů vypovídá zejména Karlova autobiografie, a to i přesto, že se kralevic z povinné úcty k otci a ze snahy nedávat špatný příklad snažil na stránkách svého díla ostří sporů otupovat. Nelibost následníka trůnu vyvolávaly zejména finanční nároky Jana, který zadlužováním a zástavami rozbíjel snahu o konsolidaci komorního majetku.

K většímu rozkolu došlo patrně na jaře 1337, krátce

po Janově oslepnutí na pravé oko. Karel se raději vzdálil

ze země, ať již ze své vůle, či na otcův příkaz, a vydal

se do tyrolského hrabství, spravovaného jeho bratrem

Janem Jindřichem. Záhy pokračoval do Itálie, kde se po

kusil navázat na lucemburské výboje, během nichž před

několika lety získával vladařské ostruhy. Kronikář lako

nicky popisuje Karlovy kroky, které prý činil jen proto,

„aby zabil čas“, koncem roku se nicméně kralevic vrátil

do Čech. Z letmých narážek bohužel můžeme jen vytušit

propast, která se mezi oběma Lucemburky rozvírala.

Pokud se Jan s Karlem nedokázali dohodnout

na způsobu vlády v českém státě, větší souznění na

lezli v otázkách zahraničněpolitických, byť ani zde

nepanovala vždy jednota. Zdání však možná klame.

Karel nesignoval, či dokonce ostentativně odmítal ce

lou řadu Janových úmluv, příčinou ale nemusel být

nesouhlas s otcovým postupem, nýbrž taktické důvo

dy. V případě dohod, jež mohly v budoucnu zatížit lu

cemburskou dynastickou politiku, by se Karel dokázal

z jejich podmínek snadněji vyvázal. Ke krátkodobému

sblížení obou Lucemburků patrně přispělo i Janovo

úplné oslepnutí roku 1340, po němž se král musel

smířit s trpkou nezbytností legální Karlovy spoluvlády. Když se Karel po více než deseti letech vracel na podzim 1333 do Čech, nebylo jeho postavení nijak záviděníhodné. Od otce patrně neměl žádné pověření ani vymezené kompetence a autoritu v zemi si musel teprve vydobýt. Nešlo o snadný úkol, neboť většina královských majetků byla zastavena, a Karlovi tak chybělo finanční i mocenské zázemí. Sice se mohl opřít o část šlechty, která ho do Čech povolala, nicméně příslušníci této kliky spíše očekávali, že mladý kralevic bude povolnou loutkou v jejich rukou. S takovou rolí se Karel nemínil smířit, a byť zahrnoval panskou skupinu, jež ho povolala do Čech, svojí přízní, zároveň se snažil obnovit pokleslou autoritu panovnické moci.

Roku 1337 dosáhla roztržka mezi Karlem

a Janem takové intenzity, že se kralevic raději

uchýlil ke svému bratrovi Janu Jindřichovi

do Tyrol. Nejen tehdy, ale po celou dobu

své vlády měl Karel v mladším sourozenci

pevnou oporu. Busta Jana Jindřicha je

součástí panovnické galerie v triforiu pražské

katedrály.

JaJann s s nn vee skký zizicec ozozb PřPřee tittimm momo prprraa ťoťovvv hohodd vyvyvymm OO O n lolova vivin snsna NeNell níí n bíbíjeje popoJ Kdy OdOd o s Sic kra sku

ozt

že

vi

y,

ml

pevnou oporu. Bust

RRoku 13333337 7777777777777 dosáhla ro

aaaa a JJJaJanem takové intenzity, ž

uchýlil ke svému bratro

do Tyrol. Nejen tehdy

své vlády měl Karel v m

avenČech, nebylo jeho postael na podzim 1333 do

mezené kompetence a autoritu v zemi si musemezené kompetence a

jkůbl Kl i khbělf

Čech nebylo jeho postaa podzim 1333 do

Jan Lucemburský legitimoval

postavení svého syna Karla

udělením titulu moravského

markraběte. V této hodnosti ho

zachytil i iluminátor Gelnhausenova

kodexu z počátku 15. století.

VLOŽENÉ PŘÍLOHY:

 Pokus o otrávení Karla IV. v Pavii na vyobrazení z Vita Caroli (1472).

12


1327

Karlova první manželka Blanka z Valois se s českým prostředím rychle sžila a získala si svým

vystupováním u obyvatelstva značnou oblibu. Manželský pár je zachycen na reliéfu, původně

umístěném zřejmě na severní věži karmelitánského kláštera na Novém Městě (kolem 1347).

Pražský hrad byl v době Karlova příjezdu do Čech neobyvatelný, a kralevic se tak

musel spokojit s ubytováním v měšťanských domech. Jako dočasná rezidence mu

patrně posloužil luxusní palác na Staroměstském náměstí, dům U Kamenného zvonu.

Dědic trůnu naléhal, aby bylo jeho postavení de

klarováno veřejně. Stalo se tak na červnovém sněmu v roce 1341, kdy Karel ofi ciálně nabyl statusu mladšího krále. S tímto Janovým krokem se nicméně nespokojil a snažil se získat i sakrální posvěcení své pozice. Neprodleně zahájil přípravy na korunovaci, což dokládá renovace svatováclavského diadému, který v té době získal svoji dnešní podobu. Do přípravy slavnostního ceremoniálu ovšem zasáhl Jan, který v Karlově korunovaci spatřoval další akt odsunující ho do pozadí. Oba muži se proto počátkem roku 1342 dohodli na následujícím:

Karel upustí od svého záměru, na oplátku Jan ode

jde na dva roky ze země, přičemž mu bude vyplá

cena patřičná apanáž. Po uplynutí dvouleté lhůty

spory vypukly nanovo a při návštěvě Avignonu, kam

se v únoru 1344 Lucemburkové vypravili, musel

spor mezi Karlem a jeho otcem urovnat sám papež.

Komplikovaný vztah obou velkých osobností vyřešila

až Janova smrt v bitvě u Kresčaku roku 1346. Slepý

král trpce nesl fakt, že se postupně ocital na vedlejší

koleji, a není vyloučeno, že i proto se vydal vstříc

rytířské smrti.

Král cizinec,

či dobrý král Jan?

Pokud se z českého pohledu Jan Lucemburský ocitá

ve stínu svého syna Karla, a vysloužil si dokonce pře

zdívku „král cizinec“, v Evropě – a zejména západně

od Rýna – požíval neobyčejného věhlasu. Patřil k oz

dobám rytířských turnajů, pomáhal vyhrávat bitvy

a okouzloval svým šarmem jak při ceremoniálních

příležitostech, tak při diplomatických jednáních.

Byl až neuvěřitelně mobilní, což mu umožňovalo

řešit politické problémy tou nejúčinnější formou –

osobním jednáním. Ideál „dobrého českého krále“

a vzoru křesťanského vládce, jenž zdomácněl ze

jména ve Francii, je úplným opakem pohledu české

šlechtické obce, která s nelibostí sledovala Janovo

fi nanční vytěžování korunního majetku a neustále

se stupňující berní zatížení. Takto rytířského krále

vnímal iluminátor Gelnhausenova kodexu.

Necelá dvě desetiletí po bitvě u Kresčaku byl poblíž bojiště

vztyčen na památku padlého krále prostý kamenný kříž,

tzv. Croix de Bohême. Na počátku 20. století byl renovován

a získal nový podstavec.

ppž p

 Bitva u Kresčaku na iluminaci z Kroniky stoleté války Jeana Froissarta.

Angličtí lukostřelci (vpravo dole) kosí janovské střelce z kuší, bojující na

straně francouzského krále.

Výprava krále Jana do Slezska, kde přijal sliby lenní věrnosti od většiny hornoslezských knížat.

Jan Lucemburský jmenován říšským generálním vikářem.

Novým anglickým králem se stal Eduard III. († 1377).


1328

Ludvík Bavor se nechal v Římě proti vůli papeže prohlásit za císaře.

Ve Francii se ujímá vlády Filip VI. z dynastie Valois, Karlův švagr.

Křížová výprava Jana Lucemburského do Pruska a Litvy.

Vhodná chvíle nastala na počátku 40. let 14. století. V květnu 1342 zasedl na papežský stolec Pierre de Rosières jako Kliment VI., s nímž se Karel spřátelil během svého pařížského pobytu. Kliment neměl důvod žádosti o založení arcibiskupství nevyhovět, neboť i pro něj šlo o výhodný krok. Jednak sliboval posílení lucemburského spojence a zároveň oslaboval mohučského arcibiskupa, který patřil k oporám Ludvíka Bavora. Tyto příčiny se pochopitelně v textu zřizovací listiny neobjevily, přesto je argumentace vysvětlující vznik nové arcidiecéze pozoruhodná. Jako jeden z důvodů zde stojí odlišný jazyk obyvatel dosavadní pražské diecéze a jí nadřízené Mohuče. Ačkoli zřizovací bulu vydal papež, je třeba za touto formulací nepochybně hledat Karla, jenž i při jiných příležitostech deklaroval rovnocennost německého a slovanského jazyka, kterou chápal nikoli v rovině nacionální, nýbrž politické a státoprávní. Jako další argument proti podřízenosti mohučské arcidiecézi uvádí bula geografi ckou vzdálenost obou církevních provincií a s ní spojené nebezpečí a náklady, jež oboustranné cesty přinášely. Na to navazuje i další bod, totiž řídká péče, kterou mohučští metropolité dosud pražské diecézi věnovali. Pro české

panovníky mělo ovšem zřízení pražského arcibiskup

ství i další významný důsledek. Královskou korunovaci

směl teoreticky provádět pouze metropolita, a byť tuto

pravomoc mohučský arcibiskup většinou delegoval

na pražského biskupa, nyní konečně byl korunovační

ceremoniál plně pod kontrolou domácí hierarchie.

Pražskému arcibiskupství byla podřízena dvě bis

kupství, olomoucké a nově zřízené litomyšlské. Plán

na převedení významného vratislavského biskupství

pod pražskou arcidiecézi nevyšel, a tak toto území

zůstalo pod církevní svrchovaností Hnězdna, byť poli

ticky bylo připoutáno k českým zemím. Prvním praž

ským metropolitou se stal Arnošt z Pardubic, a jak

se ukázalo, šlo o nadmíru šťastnou volbu. Důvěrník

a diplomat Karla IV. byl nejen významným vzdělan

cem, ale i výtečným organizátorem. Roku 1349 vy

dal první statuta arcibiskupství a dovršil utváření

farní sítě i dalších organizačních jednotek provincie.

Vnitřní správu Arnošt zdokonalil zavedením nových

evidenčních pomůcek: konfirmační knihy (libri confir

mationum) zachycovaly výměny kněží na jednotlivých

farách, knihy erekční (libri erectionum) pak zazname

návaly nadání ve prospěch církve.

Je otázkou, zda by k povýšení pražského

biskupství na metropoli došlo i bez šťastné

souhry okolností. Papež Kliment VI. se snažil

podlomit pozici mohučského arcibiskupa

Jindřicha z Virneburgu, stoupence císaře Ludvíka

Bavora nenáviděného kurií. Vynětím pražské

diecéze z jeho jurisdikce nejen oslabil Jindřichovo

postavení, ale zároveň posílil svého kandidáta

na římský trůn Karla IV. Vyobrazení zachycuje

detail Klimentova erbu z papežského paláce

v Avignonu.

Až do povýšení pražského biskupství spadala česká církevní provincie pod mohučského metropolitu. I když jsou jako hlavní důvody osamostatnění pražské diecéze uváděny velká vzdálenost obou center a rozdílnost jazyků, bezpochyby k tomuto aktu došlo i díky příznivé politické konstelaci. Na vyobrazení Mohuče z roku 1572 jsou zřetelné dvě dominanty: uprostřed se s nejvyšší věží nachází metropolitní kostel sv. Martina, úplně vpravo u hradeb arcibiskupský palác.

Roku 1337 dosáhla roztržka mezi Karlem

a Janem takové intenzity, že se kralevic raději

uchýlil ke svému bratrovi Janu Jindřichovi

do Tyrol. Nejen tehdy, ale po celou dobu své

vlády měl Karel v mladším sourozenci pevnou

oporu. Zde je busta Jana Jindřicha z triforia

svatovítské katedrály.

VhVho V V k sisièrè svsvé titi oo šlšlš oo buburr ararrcc TyTytoto neneoo nonovv zdde didiee vyvyd hlh e rorovv roorouu aa st momo nonoss peepeč nanavv memm t Až d osa příz met A

Pražské arcibiskupství

Zřízení arcibiskupství v Praze bylo cílem řady českých panovníků. Velmi blízko k povýšení pražské diecéze přitom stáli Přemyslovci již na přelomu 10. a 11. století, avšak díky vnitřní krizi českého státu se císař Otto III. ve svých mocenských plánech orientoval především na Polsko a Uhry, kde podpořil vznik arcidiecézí ve Hnězdně (1000), resp. v Ostřihomi (1001). Navzdory pokročilejšímu stupni christianizace i rozvinutější církevní správě tak získaly církevní metropoli sousední, teprve nedávno pokřesťanštěné státy, zatímco Prahu první vlna zakládání arcibiskupství ve středovýchodní Evropě minula. Pražské biskupství, fungující od roku 973, nadále zůstávalo podřízeno arcidiecézi v Mohuči. Tato závislost byla pro české panovníky velmi nepříjemná, neboť mohučský arcibiskup mohl z titulu své pravomoci zasahovat do vnitřních záležitostí země. Není proto divu, že řada přemyslovských vládců usilovala o zřízení pražské arcidiecéze a s ní také o posílení svébytnosti českého státu.


1329

Karlovo „alter ego“ Jen stěží bychom mezi Karlovými rádci a přáteli hledali osobu bližší, než byl Arnošt z Pardubic (kolem 1305, Kladsko – 30. 6. 1364, Roudnice). Ačkoli se jeho činnost nevyznačovala takovou okázalostí jako Karlovy reprezentativní akce, pro vnitřní české poměry měla nemenší význam. Arnošt se narodil jako syn purkrabího na kladském královském hradě. Po zisku základního vzdělání studoval na pražské katedrální škole a posléze v Itálii na univerzitách v Bologni a Padově. Pobýval i na avignonském papežském dvoře, kde pronikl do zákulisí kuriální politiky. Není divu, že s těmito zkušenostmi učinil po návratu do Čech závratnou kariéru. Roku 1343 se stal pražským biskupem a po povýšení diecéze i prvním metropolitou. Arnošt během svého episkopátu položil základy promyšlené organizace svěřené arcidiecéze a zaváděl rovněž progresivní hospodářské metody. Velkou pozornost věnoval i pražské univerzitě, jejímž byl kancléřem. Arnoštova podoba se dochovala na nástěnné malbě kostela sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích. KK „„ JJ aaa zz 11 vv rr r j ss ss z PP kk d v ss d h m a d vv bb pp n kk jj Důstojným centrem nové arcidiecéze se stala pražská katedrála sv. Víta, jejíž velkolepá přestavba byla zahájena právě po povýšení pražské církevní metropole. Pohled do interiéru od západu zachycuje chór katedrály, o jehož výstavbu se zasloužili Matyáš z Arrasu a především Petr Parléř.

arcidiecéze

ř

gre

ou

erzii

ošoštotov

vvalaa a

bběě ě

mmě-ě

ppololožžilil zzákáká laladydyy pproro

vé arcidiecé e

řenéé aarcididiecéze

ese ivivnín hhoospoo-

popozornrrnoost

tětě, jejejjímžmžmž

vava

arcidie écéze

Král Jan zakoupil Zhořelecko.

Papež Jan XXII. odsoudil učení mistra Eckharta jako herezi.

Zemřel Jindřich z Lipé, nejvýraznější osobnost české politiky v době Janovy vlády.


1330

Karel povolán otcem Janem do Lucemburska.

Sňatek Karlova bratra Jana Jindřicha a Markéty

Korutanské dal Lucemburkům naději na zisk

Korutan a Tyrol.

Zemřela královna Eliška Přemyslovna.

Král a šlechta

Šlechtická obec se po dřívějších nábězích pevně zformovala v 13. století, kdy vytvořila sebevědomou stavovskou korporaci a protiváhu královské moci. Po vymření Přemyslovců se její role ještě zvýšila, neboť uchazeči o opuštěný český trůn byli na její podpoře závislí. Loajalitu významných předáků si přitom vykupovali četnými zástavami a jinými koncesemi, což nadále posilovalo mocenské pozice šlechty. Když po předčasně zesnulém Rudolfu Habsburském (vládl 1306–1307) a nepříliš úspěšném Jindřichu Korutanském (1307–1310) nastoupil na trůn Jan Lucemburský, měl značně svázané ruce; z již ztenčeného majetku musel dávat další odměny šlechticům, kteří mu pomohli k trůnu. Ačkoli se Jan po svém nástupu pokoušel posílit moc panovnického majestátu, přičemž vycházel z představ pevné monarchické vlády, jak ji poznal ve Francii, jeho snahy tvrdě narazily na realitu Českého království. Necelé desetiletí naplněné ozbrojenými konflikty skončilo Domažlickým mírem roku 1318, v němž Lucemburk přistoupil na většinu podmínek šlechty a napříště se již do otevřených konfliktů nepouštěl.

Přestože šlechtická obec vystupovala jednotně

při obraně stavovských zájmů, v politické sféře vždy

za jeden provaz netáhla. Uvnitř korporace probíhaly

neustálé mocenské střety, během nichž se mnohdy

zájmy jednotlivých klik prolnuly se zájmy příslušníků

vládnoucího rodu. S tímto vědomím je třeba vnímat

i jednání v Meranu v září 1333, kde Karla oslovila část

českého panstva s nabídkou, aby se ujal správy země.

Karel ji přijal a po návratu do Čech odměnil své věrné

výnosnými úřady. I když nejsme zpraveni o podrob

nostech, je zřejmé, že po příjezdu Jana do země se

šlechta, jež přišla s kralevicovým nástupem o mocen

ské pozice, přimkla k jeho otci.

Důležitou roli ve vztahu panovníka a šlechty se

hrávaly finanční otázky. Ohromné nároky krále Jana,

který prostředky získanými z českých zemí sanoval

svoji nákladnou zahraniční politiku, byly jednou

z hlavních příčin střetů s českou šlechtou. Karel si

počínal o něco opatrněji, nicméně opět to byly české

země, které králi umožňovaly náročné finanční pod

niky. Je ale třeba dodat, že na nově získaných úze

mích se ve správních funkcích uplatňovali právě čeští

šlechtici, což mírnilo konfliktní potenciál. A netřeba

pochybovat o tom, že Karlova snaha učinit z českých

zemí mezinárodní velmoc nobilitě vyhovovala. Karel

dokázal schopné šlechtice začlenit do svého dvor

ského aparátu a dal jim možnost podílet se na jeho

velkorysých podnicích.

Spolu s integrací šlechty do dvorských struktur

využíval Karel s úspěchem lenního institutu. Jeho

podstata spočívala v udělení majetků do držení le

níka, který se přísahou zavazoval k věrnosti a dalším

povinnostem, nejčastěji vojenským. Tuto taktiku

s úspěchem využíval již Jan Lucemburský, zejména

po roce 1318, kdy kapituloval před požadavky šlech

ty. Lenními přísahami si získával mocenské zázemí,

přičemž jako léna propůjčoval často majetky, které

tak jako tak byly už delší dobu v rukou zástavních

držitelů. Karel lenní institut dále rozvinul a využíval

ho velmi často i k pacifikaci odbojné šlechty; pokud

dobyl její hrad, donutil majitele přijmout lenní záva

zek, čímž si do budoucnosti zajišťoval loajalitu.

Šlechtických odbojů nicméně registrujeme v době

Karlovy vlády málo, v Čechách dokonce jen jediný vý

znamnější. Roku 1356 povstaly proti císaři dvě větve

mocného rodu Vítkovců, Rožmberkové a páni z Hrad

ce. Příčinou byla stavba nového královského hradu

Karls haus, jehož majetky zasahovaly do rožmberského Nalezení rovnováhy mezi panovníkem a zemskou obcí, reprezentovanou především významnými příslušníky šlechty, patřilo ke klíčovým předpokladům úspěšné domácí vlády. Ze čtyř Lucemburků na českém trůně se Karlovi podařilo naplnit tento úkol zdaleka nejlépe. Ačkoli i on prosazoval pevnou královskou vládu a snažil se o stabilizaci komorního majetku, dokázal ve chvíli, kdy by hrozil střet se šlechtou, ustoupit ze svých plánů. Ty ovšem neztrácel ze zřetele a prosazoval je jinými, průchodnějšími cestami. ŠlŠŠlŠlecec zfzfoo ststavav PoPo booťb ť poř vyvyk cococož popo 131300 skskééé skskkýý jejetktkt popomm kokk uu vyvyv cc poppoz lilitut ozozb rorokk ppood flflikik přpřřii Nal šlec pod kom zře jj

Jan Lucemburský sice do českých zemí

přijel s představami o pevné monarchické

moci, ty však záhy vzaly za své. Česká

šlechta se nehodlala vzdát svého podílu

na správě země a po téměř desetiletí

trvajících sporech donutila Jana

rezignovat. Panovníkovu bustu v triforiu

katedrály doprovázejí dva erby, český

a lucemburský lev.

Karlův respekt k zemské šlechtě je patrný

též z erbovní galerie na hradě Lauf

poblíž Norimberku. Císař při sestavování

pořadí znaků, které se řídilo přísnými

hierarchickými pravidly, nepreferoval

dvorskou šlechtu, ale ctil hierarchii nobility

zemské.

JL bkýi dč kýh íí

z

pob

k

lův respe

též z e

blíž N

š

rez

k

Karl

pob

VLOŽENÉ PŘÍLOHY:

 Nobilitační listina vystavená Karlem IV. pro Jacoba de Santa Croce roku 1355.

 Latinský fragment Dalimilovy kroniky, který nechala patrně zhotovit česká šlechta pro Karla IV. Na prvním

vyobrazení římský král obklopen rytíři předává Jitce svůj stolec, aby jej postavila v Boleslavi (nahoře).


1331

dominia. Jošt z Rožmberka proto napsal stížnost

kurfi řtům, což král právem vnímal jako porušení su

verenity Českého království. Odboj záhy potlačil, jak

ovšem bylo jeho zvykem, odvetu netlačil do krajnosti

a s Rožmberky se usmířil. Hůře ovšem skončil Jindřich

z Hradce, který byl na dva roky vypovězen ze země.

Ačkoli se vztah Karla a české šlechty pohyboval

často na hraně možného a král různými kroky zkou

šel, kam až smí v zápolení se zemskou nobilitou zajít

(např. jmenováním cizinců do úřadu vyšehradského

probošta, tradičně obsazovaného příslušníky domá

cích panských rodů), větším konfliktům se snažil vždy

předcházet. Asi největší odpor šlechtické obce vzbudil

chystaný zemský zákoník, nazvaný později Maiestas

Carolina, jenž posiloval suverénní postavení panovní

ka a naopak zasahoval do práv šlechty. Jakmile Karel

shledal neprůchodnost svého návrhu, od zveřejnění

zákoníku ustoupil.

Sebevědomí šlechtických rodů demonstrují

i nákladné reprezentativní hrady. Mezi urozenými

stavebníky vynikali zejména Rožmberkové,

jejichž hrad Maidštejn (Dívčí kámen), postavený

po polovině 14. století, je zachycen na rytině

F. A. Hebera (1848).

Lenní sliby, při nichž se šlechtické rody zavazovaly k věrnosti

a službě panovníkovi, patřily mezi důležité nástroje panovnické

politiky vůči nobilitě. Zde je listina s lenním slibem Bibrštejnů,

významného rodu s majetky na česko-míšeňsko-lužickém pomezí.

Jediná větší vzpoura šlechty

proti panovníkovi se v Karlově

době odehrála v jižních

Čechách v roce 1356. Zatímco

Rožmberkové se s králem

usmířili, o čemž svědčí

příslušná listina se slibem

věrnosti panovníkovi, Jindřich

z Hradce (na vyobrazení je jeho

fiktivní podoba z roku 1602)

zaplatil za odboj dvouletým

vyhnanstvím.

AAčkk l hhhh K l č ké šl hh hb l

S b ěd íšl h ký h dů d í

chžs

kovi,

itě. Z

s m

Lenní sliby, při nic

a službě panovník

politiky vůči nobili

významného rodu

Břetislavovi předává štít s plamennou orlicí, knížecí družiníci zapalují vesnici jako

znak svého příchodu podle privilegia daného římským králem (dole). Na druhém

vyobrazení se panovníci – nahoře římský král Jindřich III., dole český kníže Břetislav –

radí se šlechtici před bitvou.

Jan Lucemburský získal během tažení na Apeninský poloostrov řadu

severoitalských měst.

Kralevic Karel byl povolán do Itálie a stal se zde místodržícím

lucemburských držav.

Jan Lucemburský vpadl do Polska a zajistil si do budoucna připojení Hlohovska.

17




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist