načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karel a rytíři - Renáta Fučíková

Karel a rytíři

Elektronická kniha: Karel a rytíři
Autor:

Výběr nejslavnějších evropských rytířských legend je orámován a spojen vyprávěním o putování malého Karla IV. z Čech na francouzský královský dvůr. Sedmiletý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 162
Rozměr: 26 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4000-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sedmiletý Václav, následník českého trůnu, vyráží na otcův příkaz do Paříže spolu s početnou suitou průvodců. Ti se ho již během cesty snaží vzdělávat a seznamovat s důležitými vlastnostmi a cnostmi, jaké by měl mít budoucí vladař. Jako dobrý vzor takových ctností jim poslouží slavné rytířské legendy. A tak si můžeme přečíst barvitá vyprávění o Artušovi, Beowulfovi, Siegfriedovi a Kriemhildě, o svatém Jiřím, patronu rytířů, svatém Martinovi, o Karlu Velikém a rytíři Rolandovi a samozřejmě i o patronu české země, svatém Václavu a jeho věrném rytíři Podivenovi. Výběr nejslavnějších evropských rytířských legend je orámován a spojen vyprávěním o putování malého Karla IV. z Čech na francouzský královský dvůr. Pro starší děti.

Popis nakladatele

Výběr nejslavnějších evropských rytířských legend je orámován a spojen vyprávěním o putování malého Karla IV. z Čech na francouzský královský dvůr. Sedmiletý Václav, následník českého trůnu, vyráží na otcův příkaz do Paříže spolku s početnou suitou průvodců. Ti se ho již během cesty snaží vzdělávat a seznamovat s důležitými vlastnostmi a cnostmi, jaké by měl mít budoucí vladař. Jako dobrý vzor takových ctností jim poslouží slavné rytířské legendy. A tak si můžeme přečíst barvitá vyprávění o Artušovi, Beowulfovi, Siegfriedovi a Kriemhildě, o svatém Jiřím, patronu rytířů, svatém Martinovi, o Karlu Velikém a rytíři Rolandovi a samozřejmě i o patronu české země, svatém Václavu a jeho věrném rytíři Podivenovi.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

název kapitoly 1


2 název kapitoly


název kapitoly 3

KAREL A RYTÍŘI

Jak se stát dobrým králem

Renáta Fučíková

Zdeněk Vybíral

Mladá fronta


4 název kapitoly

Tento projekt je realizován za finanční podpory

Ministerstva kultury České republiky

Text and illustrations © Renáta Fučíková, 2016

Foreword and historical essays © Zdeněk Vybíral, 2016

ISBN 978-80-204-4000-6


název kapitoly 5

Renáta Fučíková

Zdeněk Vybíral

a rytíři

Mladá fronta



Úvod 7

Hrdina příběhů o hrdinech

ak už bylo u středověkých panovníků zvykem, i český král

a římský císař Karel IV. (*1316, † 1378) hodně cestoval. Do

Francie, země pevně spjaté se zájmy svého rodu, sevypravil jen v dospělosti nejméně třikrát. Poprvé se ve Francii

ocitl ještě jako malé dítě a tehdy se ani nejmenoval Karel,

nýbrž nosil přemyslovské dynastické jméno Václav.

Sedmiletý Václav byl po mnoha stránkách výjimečný chlapec. V žilách

mu kolovala královská krev, jeho otec Jan pocházel z rodu lucemburských

hrabat, jeho matka Eliška byla potomkem ještě slavnějších a nejspíš istarobylejších Přemyslovců. Kdybychom žili ve Václavově době, tedy na počátku

14. století, uprostřed evropského středověku, asi bychom chtěli mít princův

původ. Méně už by se nám zamlouvalo jeho rané dětství, silněpoznamenané spory mezi rodiči. Nešlo jen o neporozumění vyvolané rozdíly vpovahách a věku, nýbrž také o vladařskou autoritu a moc. Kvůli moci se příbuzní

ve středověku neváhali i navzájem vraždit. Král Jan podezíral Elišku,

že chce v Čechách vládnout místo něho. Hrdá Eliška vzpomínala na slavné

dny svého otce, Václava II., mocného a bohatého krále.

V Eliščiných očích ztělesňoval všechno,

co na Janovi postrádala. Důstojnost,

odpovědnost ...


8 Úvod

V roce 1319 přitáhl král Jan s armádou k hradu Lokti, kde se Eliška i s maličkým korunním princem a jeho dvěma staršími sestramiukrývala. Hrad dobyl a Václava odvezl na Křivoklát, kde prý chlapce po dva měsíce držel jako ve vězení. Je-li příhoda pravdivá (víme o ní z podání Václavova pozdějšího přítele a dvorního letopisce Beneše Krabice zWeitmile), musely týdny strávené o samotě v pološeru hradního sklepení čtyřleté dítě strašlivě zasáhnout.

Král Jan držel svého dědice dál v odloučení od matky. Na jaře 1323 se rozhodl oženit Václava s dívkou z francouzské královské krve a přikázal hocha odvézt do Paříže. V květnu 1323 se Václav zúčastnil v Remeši veliké slavnosti – korunovace manželky francouzského krále Karla IV. z rodu Valois, Marie z rodu Lucemburků. Marie byla Václavova teta a podlouhých letech první příbuzná, které bylo dovoleno o budoucího českého krále pečovat. Není divu, že k ní princ přilnul. Jak litoval, že Marie rok po jejich setkání nepřežila těžký porod. Václava si oblíbil i jehofrancouzský strýc. Ještě v době korunovačních slavností Václav přijal při obřadu biřmování nové jméno právě po královském strýci. Stal se Karlem.Zároveň ho oženili s Blankou (Markétou) z Valois, sestřenicí krále Karla IV., s níž později prožil snad nejkrásnější léta svého života.

Prince Karla obdaroval jeho královský strýc vlastním palácem,pravidelným platem, a přestože sám neuměl ani pořádně číst a psát,schopnými učiteli. Důkladné vzdělání, které mu na francouzském královském dvoře poskytli, považoval Karel za nejvzácnější dar. Z něho pozdějimnohokrát čerpal k prospěchu svému, ale i zemí, v nichž panoval. Škoda, že dobrý král Karel IV. Sličný brzy zemřel. Nový francouzský panovník Filip VI. už neprojevoval vůči princi Karlovi tolik štědrosti. Souhlasil alespoň, že chlapec bude dál studovat. Mladík dokonce navštěvoval různépřednášky na pařížské univerzitě, což byla věc tehdy pro korunované hlavy neslýchaná. V roce 1331 se na otcův příkaz vydal do Itálie, aby se tam ujal lucemburských zájmů. Pařížský domov neopouštěl naivní chlapec,

Úvod 9

ale mladík dobře obeznámený se světem mocných a s krutými pravidly,

kterými se někdy tento svět řídil.

V Itálii zažil Karel svou první bitvu a vysloužil si rytířské ostruhy.Složité vztahy mezi bohatými severoitalskými městy, která na sebe vzájemně žárlila, dokončily Karlovo vladařské vzdělávání. Kvůli propletenci obchodních a mocenských zájmů mezi vládnoucími italskými rody bylo těžké říci, kdo je vlastně spojenec a kdo nepřítel. Zrada a přetvářkapatřily k základním způsobům jednání. Karel hned po příjezdu jen o vlásek unikl jedu najatého vraha. Po dvou letech odjížděl z Itálie jako životem protřelý rytíř.

Otcova vůle posléze přivedla Karla do Čech, do země, s níž se cítil spjat svým srdcem. Podle vlastních slov nalezl domovinu v neutěšenémstavu. Pražský hrad zpustnul, ostatní královský majetek ležel v troskách, šlechta si po dlouhou dobu nepřítomnosti krále Jana vládla sama. Karel zasvětil zvelebování Českého království celý zbytek života. V prvníchletech se ale kvůli tomuto poslání dostával do sporů s otcem. Jan se toužil proslavit jako velký rytíř a dobyvatel. Toulal se po Evropě, vrhal se do dobrodružství a prahnul po hrdinských činech. Vedl války v zájmech českého státu a někdy i bez ohledu na státní zájem. Vskutku získal pro českou korunu mnohé země, ale za poměrně vysokou cenu. V Čechách viděl především dobrý zdroj peněz i v zahraničí obávaných českýchválečníků. Karel chtěl obojího využít raději pro zlepšení stavu země.

S neochotnou otcovou pomocí se podařil Karlovi také jedenmezinárodní úspěch. V červenci 1346 dosáhl zvolení římským králem. Než se ale dočkal slavnostní korunovace, musel vytáhnout na pomocfrancouzskému švagrovi Filipovi VI. do války proti Angličanům. V krvavé bitvě u Kresčaku, v srpnu 1346, padl Karlův otec a s ním mnoho chrabrýchbojovníků. Karla vyvedli z bitvy téměř násilím, poté co ho zasáhly do paže nepřátelské šípy. Po smrti otce se Karel mohl ujmout samostatné vlády. Začala léta velkého budování a úsilí, díky nimž se postavení Českého

10 Úvod

království mezi státy středověké Evropy neobyčejně upevnilo. Karel se

zařadil po bok nejvýznamnějších evropských vládců, v mnohémnavazo

val na odkaz svých velkých vzorů, císaře Karla Velikého a českého krále

Václava II. Do Francie cestoval ještě dvakrát, naposledy několik měsíců

před svou smrtí. Snad si přitom vzpomněl na svou první francouzskou

jízdu, kdy poprvé viděl velký svět a mohl slyšet i některé zpodivuhod

ných příběhů, jimiž si lidé takové cestování obvykle zpříjemňovali.

Během těch čtyř týdnů

d oprovázeli malého

václava rytíři.

chránili ho, ukázali

mu kus světa a vyprávěli

mu příBěhy o rytířské

odvaze a cti.

do paříže tak d orazil

někd o d o cela jiný. svou

proměnu z vystrašeného

kluka na rozumného

mládence završil princ tím,

že přijal královské jméno

karel.

čtyři týdny trvala ve střed ověku cesta

z křivoklátu d o paříže.

na křivoklátu strávil český princ václav

dětství pod d ohledem stráží.

do paříže jel, aBy se připravil na svůj

pozdější život, na život krále.

čtyři týdny na cestě.

každý den přináší něco nového, v hlavě

se ukládá spousta zážitků.

a což teprve, když je vám sedm let? 12 název kapitoly

Králův syn 13

Králův syn

po celý Březen, od svatého Řehoře až do Velikonoc chumelilo. Podle

kalendáře mělo být jaro, ale Křivoklát ležel zavalený pod hromadami

sněhu. Slunce se nakonec přece jen umoudřilo a po svátcích závějerozustilo. Nádvořím teď proudily bystřiny ledové vody a kluci si mezi nimi

stavěli hrady.

„Počkej! Sem nemůžeš položit vůbec nic, tady by se to propadlo. Musím stěnu nejdřív zpevnit.“

„Ale takhle to půjde, podívej,“ položil Václav tenký klacík přes stavbu z malých oblázků. „Vydržela, vidíš.“

14 Králův syn

Hanuš byl neoblomný: „Ne! Já tady tu střechu nechci. Václave, celé mi

to kazíš. Zdeňku, přines další oblázky!“

Václav se zamračil.

Zdeněk vyběhl z brány pro další kamení a Václav ho závistivěpozoro

val. Z hradu nesměl už celá léta. Vlastně si ani nepamatoval, že byl někdy

mimo zdi Křivoklátu.

„Hanuši, nech mě aspoň udělat most.“

„Dobře, ale nesmíš nic pobořit,“ zabručel přes rameno Hanuš. Byl starší

a ramenatý, Václava vždycky přepral. Ale nechával si to chytře na chvíli,

kdy se hradní stráže nedívaly.

Václav si znovu dřepl a zabral se do stavby. Skládal si klacíky, vybíral ty

nejdelší a rovné. Srovnal je před sebou a chystal se opatrně položit první

klacík napříč přes potůček.

Ucítil, že nad ním někdo stojí. Na ruce s dřívky mu padl

stín. Václav se opatrně ohlédl. Proti slunci uvidělcizí

ho vysokého muže v dlouhém koženém plášti,

paprsky mu oblévaly hlavu jako svatozář. Do

tváře mu nebylo vidět, slunce Václava pálilo

do očí, až to bolelo.

Neznámý muž překročil Václava avstou

pil do města z oblázků, dal si záležet, aby

šel ulicí, kterou kluci postavili. Vypadal,

jako by tančil, když kladl chodidla do

úzké pěšinky. Houf jeho průvodců ale

na kamínky a cestičky nebral ani trochu

ohledů. Jako by jim dělalo radost, že

klukům jejich stavbu zašlapali do hlíny.

„A můžeme začít znovu. Václave,

vytahej ty větší kameny. Na ty malé se vy

kašleme,“ rozkazoval už zase Hanuš. Václav

Králův syn 15

poslušně dloubal do kamenů a tahal je ven, až mělnehty plné písku.

Nahoře v paláci klapla okenice. Z otevřeného okna se vyklonila hlava otce Kvida: „Václave, pojďnahoru! Rychle!“

Václav vyskočil a oklepal si z kolen hlínu. Vběhl do paláce, po schodech hodně dupal, aby ze střevíců setřásl bahno. Nebylo to moc platné, boty měl špinavé stejně jako nohavice i halenu.

V síni byli všichni, kdo na Křivoklátě něcoznamenali. Václavův vychovatel Kvido, správce Odolen a jeho žena, velitel stráží a všichni ti cizí muži. Za stolem seděl ten velký vousatý muž v koženém plášti. Paní Guta vpustila do síně děvečky a dávala jimpokyny, kam položit talíře, kam mísy s masem a omáčkou. Sama nakrájela pečeni a pánům nalila do pohárů. Host pokynul své družině ihostitelům, aby usedli.

Václav přešlapoval ve dveřích.

Muž si ho všiml a usmál se: „Pojď k nám! Ukaž se mi.“ Natáhl ruku

k Václavovi.

Václav popošel a zastavil se před hostem.

Muž ho prohmatával, zkoušel Václavovisvaly na ramenou a na pažích. Měl veliké silné

ruce a na nich zlaté prsteny. ZatřepalVáclavem, chytil ho, zvedl a potěžkal: „Je jakopáěří! Kdo ho krmí?!“

Paní Guta sklopila oči: „Dáváme mu stejně

jako našemu Hanušovi. Ale on jí málo.“

Host pokýval hlavou, otočil Václava aprohlížel mu vlasy. Pak si ho zase obrátil,


16 Králův syn

otevřel mu pusu a palcem mu přejel po zubech: „To se tolik pere?Doufám, že mu dorostou.“

Václav si provinile přejel jazykem po dvou dírách. Jeden zub chyběl nahoře, druhý dole, ale vypadly před nedávnem samy.

„Jistěže dorostou, pane,“ chlácholil hosta otec Kvido. „To byly jen mléčné zuby.“

„Do svatby to už ale nestihnou,“ pronesl host a vesele rozcuchalVáclavovi vlasy.

„Polib přece svému otci ruku, Václave,“ pokynul chlapci Kvido.

„Otci? Ty jsi můj otec, pane?“ Václav oběma rukama chytil dlaň hosta a přitiskl na ni tvář.

„Král Jan se na tebe přijel podívat, jak prospíváš, Václave,“ vysvětlil Kvido.

„A nejen to,“ záhadně pronesl král. „Při večeři domluvíme podrobnosti. Můžeš jít, synu.“

Václav se loudal ven a ohlížel se přes rameno. Chtěl si zapamatovat otcovu tvář. Kdo ví, jak dlouho ho zase neuvidí. Už si nedokázal vybavit ani tvář matky. Prý je na Mělníce. Povzdechl si.

Schodištěm se k němu nesl hovor ze síně. Václav šel dolů naschvál hodně pomalu, aby zaslechl alespoň něco z otcových plánů.

„Jak jsem řekl,“ bylo slyšet králův hlas, „cestu nesmíte odkládat ani o den. Musíte vyrazit hned zítra. Jinak korunovaci v Paříži nestihnete. Ani svatbu.“

Paříž? Kde to je? Korunovace? Svatba? Tolik otázek se honilo hlavou sedmiletého prince, ničemu nerozuměl. Znal jenKřivoklát, místo, odkud dosud nikam nesměl. Vyšel na nádvoří. Slunce právě zapadalo a pozlatilovšechno kolem. Staré hroudy sněhu, poslednírampouchy, urousané husy a slepice, dlažba i bláto teď jiskřily a hrály všemi odstíny zlaté.

Přepadení 17

Přepadení

vůz se kodrcal lesem a oba valaši měli co táhnout. Kočího na kozlíku,

těžkou truhlu vzadu, byly v ní naskládané latinské knihy a stříbrnénádo

bí a soudek mešního vína pro bohoslužby. V těsném voze se s Václavem

mačkali dva kněží, otec Bruno a otec Diviš. Byli oba ještě mladíci, ale

malému Václavovi připadali neuvěřitelně dospělí. Všichni tři měli pod

sebou kožešiny a houně, ale moc platné jim nebyly. Byli už z cesty celí

bolaví, protože vůz nadskočil na každém kameni.

Tohle byl přitom ten příjemnější úsek cesty. Každou chvíli totiž

narazili na hluboké bláto, vždyť byla všude obleva. V takovou chvíli Přepadení pan Gilbert zavelel a všichni tři museli z vozu ven a tlačit.

Seskočili i rytíři Osmund a Otmar, zapřeli ramena pod korbu vozu a hekali námahou. Bahno klouzalo, nohy se smýkaly, ale nakonec se vůz pohnul.

„Zpátky do vozu a do sedel! Zítra chci spát vBamberku, ať už máme ty proklaté hory za zády!“ volal pan Gilbert na svou družinu.

Václav se zase vmáčkl mezi oba kněze a průvod se dal znovu do pohybu.

„Otec mě asi nemá rád,“ hlesl tiše Václav.

„Proč myslíš, pane?“ zahleděl se na něj Diviš.

„Byl jsem tak dlouho sám. Zavřený na Křivoklátě.

Matku taky zavřel.“

Bruno si nasadil kapuci a díval se mlčky ven do

krajiny, dělal, že otázku neslyšel.

Diviš sepjal ruce, jako by se chtěl pomodlit. Stiskl prsty,

až mu začaly klouby bělat. Povolil a vydechl: „Asi bych

ti to neměl říkat, ale stejně by ses to jednou dozvěděl.

Král se tě bojí. Měl vždycky strach, že mu vy dva

vezmete vládu, ty nebo tvoje matka.“

Václav na Diviše nechápavě třeštil oči.

„Někdo to takhle tvému otci kdysi namluvil,“ přidal se k hovoruBruno. „Takové myšlenky se jen těžko zbavíš. Tvůj otec nejdřív jedná a pak teprve přemýšlí. Ono se to králům většinou vyplácí. Předvídat.Předcházet.“

Diviš Václava pevně objal kolem ramen: „Teď je ale všechno jinak.Jedeme do Paříže!“

„Už jsi tam byl, Diviši?“

„Já v Paříži, pane, studoval. Proto jedu s tebou.“

„Asi tam nebudu nikomu rozumět.“

Přepadení 19

„Budu ti překládat, němčinu ani češtinuneznají. Ale můžeš, jak tě Kvido učil, určitě –“

Vůz cukl a všichni tři cestující letěli dopředu,

až bouchli hlavami o stěnu. Už zase uvízli v bahně.

„Musíme ven, hrom do toho!“ vztekal se Bruno.

Do vozu se naklonil pan Gilbert: „Pst. Ani muk. Nějak se mi to nezdá.“ Mlčky rozdal pokyny: Ty nalevo, ty napravo, meče zpochvy, štíty na prsa.

Diviš zatím vystrčil hlavu z vozu a rozhlédl se. Uviděl strom povalený přes cestu. Otevřel dvířka vozu, vykasal si hábit a chtěl vystoupit.

Svist! Drrrrrnk! Šíp se zaryl do vozu těsně vedle Divišova ramene.

„Uf! To bylo jen o vlásek,“ vydechl Diviš a skácel se na záda zpátky do vozu. Bruno a Václav se skrčili pod lavici, Diviš se přimáčkl na ně.

„Přepadení! Držte se při sobě!“ křičeli Gilbert a Otmar.

Z keře vylétaly další a další šípy. Drnk! Drnk! Zabodávaly se do vozu. Koně ržáli a vzpínali se, jezdci mávali meči a štíty zachytávali střely.

Ze stromů seskakovali zarostlí muži jezdcům přímo na záda. Blýskly se nože, třeskly sekery a meče.

„Chraňte prince!“ vykřikl pan Gilbert.

Rytíř Osmund vyrazil k vozu a vytáhl Václava ven.

Posadil ho za sebe. Václav se k němu přitiskl a zavřel oči. Hrůza. Nejraději

by nebyl. Třásl se po celém těle

a drkotal zuby.

Neviděl, jak Osmund vyrazil náčelníkovi raubířů z ruky sekeru a pak iněkolik zubů. Jak pan Otmar jedním máchnutím srazil k zemi dva loupežníky a jak

pan Gilbert další tři povalil. Neviděl ani,


20 Přepadení

jak dokonce i Diviš a Bruno vzali do rukou klacky a dva

lumpy zahnali hluboko do lesa.

„Dobrá práce, pánové,“ děkoval pan Gilbert rytířům a kněžím, když přemožené útočníky svázal. Dloubl do nich mečem a hnal je před sebou: „V Bamberku vás předám biskupskému soudu a bude od vás pokoj.“

Diviš se vracel do vozu:„Takovou melu, Bruno, jsem nezažil ani na univerzitě.“

„Netušil jsem, Diviši, že jsi takový bojovník. Po pravdě, nevěděl jsem to ani o sobě,“ osahával si Bruno svaly na pažích. „Přichází chvíle pro zbožné rozjímání. Zasloužíme si to,“ přetáhl sikauci přes oči a pohodlně se schoulil v koutě vozu. V okamžiku se ozvalo chrápání.

„Už je po všem. Můžeš zase do vozu, princi,“ podal pan OsmundVáclavovi ruku, aby mu pomohl. Ale Václav jen zavrtěl hlavou a přitiskl se k Osmundovi ještě těsněji.

„Tak dobře. Takhle se nám ale pojede líp,“ řekl rytíř a posadil si chlapce před sebe. Václav se jednou rukou chytil sedla a druhou hřebcovy hřívy.

„To ses ani trochu nebál?“ otočil hlavu k panu Osmundovi.

„Bál. O tebe, princi, protože tě musíme v pořádku dovézt do Paříže.“

„A jinak jsi neměl strach ani trochu?“

„Chachá, jistěže jsem měl maličko strach. Ale jen tolik, abych senevrhal do zbytečného nebezpečí. To je povinnost správného rytíře. Bojovat, ale neriskovat. Jinak bych padl v první bitvě a nepomohl nikomu.“

Václav mlčel a přemýšlel.

„Kolik odvahy a kolik rozvahy má mít správný rytíř, Osmunde?“

„Zkusíme to spolu změřit a zvážit. Povím ti příběh, který se vypráví u nás na severu. Alespoň nám bude cesta rychleji utíkat.“ název kapitoly 21 22 název kapitoly

Beowulf 23

O statečném Beowulfovi

V

dobách tak dávných, až z toho dodnes ještě mrazí, bylo Dánsko pokryté jezery a bažinami. V zemi

vládl král Hrothgar, vedl svůj lid jako dobrý pastýř.

Na břehu jednoho z jezer nechal postavit palácnebývalé krásy.

Hrothgarovi tesaři sklenuli z trámů rozlehlou síň.

Palác ozdobili řezbou a koberci, kolem dokola rozvěsili parohy jelenů,

které skolil jejich král. V létě byl v Jelením domě příjemný stín, v zimě tu

hřály plameny velkého ohně. Tady sněmovali dánští páni, tady hodovali

a poslouchali písně o hrdinství.

I tentokrát se dosyta najedli a napili a usínali

na kožešinách kolem dohasínajícího ohně.

Zdálo se, že v kraji panuje klid, hvězdy se

pokojně odrážely na hladkém jezeře.

Náhle se voda zčeřila a o písek udeřila

černá vlna. Z ní se vynořil obrovský tvor

a zamířil k Jelenímu domu. Rozrazil bránu

a vpadl dovnitř. Páni se nestihli ani probrat ze


24 Beowulf

sna, netvor je rdousil jednoho po druhém. Když povraždil na tři desítky

králových mužů, poskládal si jejich těla do strašlivého snopu. S ním se

pak vrátil pod hladinu.

Jaká hrůza zavládla v Jelením domě! Král přišel ze dne na den o svébojovníky. Ženy naříkaly pro své ztracené muže, neměly ani koho pohřbít.

Následující noc přišel netvor znovu. Vyrazil z jezera, povraždil bezmocné spáče a odtáhl je pod hladinu. Tak přicházel den co den a zemí se šířil strach. Nikdo nevěděl, jak netvor doopravdy vypadá, a ti, kdo ho viděli, nebyli už mezi živými.

Lidé začali obludě říkat Grendel. Kdekdo v Dánsku trnul hrůzou, kdy si Grendel odnese i jeho. Král Hrothgar nabídl zlato ze svého pokladu tomu, kdo zemi zbaví prokletí. Poslové se vydali do sousedních krajů a vyřídili královy prosby. Komu by se však chtělo dát v sázku svůj život v boji s obludou, která nemá podobu ani tvar, jen jméno? Grendel tak budil strach i tam, kde ještě nezabíjel.

Dánové už propadali beznaději, když se o jejich trápení dozvědělBeowulf, synovec gótského krále.

„Hora je vysoká jenom z dálky a strach má velké oči,“ prohlásil Beowulf na sněmu mezi gótskými pány. „Kdo se ke mně přidá? Půjdu a Grendela zabiju.“

Beowulf 25

Gótové byli srdnatí, odjakživa zvyklí prát se s divou zvěří i s krutou zimou. Srdce jim statečně bušila v boji i při lovu. Snadno mezi sebou vybrali čtrnáctmladíků, kteří nasedli do Beowulfovy lodi. Vytáhli plachtu na stožár a nabrali do ní divoký severák. Brzy dopluli k dánským břehům a vstoupili do Jeleního domu.

„Jsem Beowulf, dali mi jméno podle medvěda, pána včel, kterého jsem přemohl jako dítě. Nebojím se ničeho. Porazím Grendela, králi Hrothgare, a tvou zemiosvobodím.“

„Rád slyším ta odvážná slova, Beowulfe,“ pronesl s nadějí král. „Snad budeš mít větší štěstí než tvoji předchůdci.“

„Postavím se Grendelovi bez meče a kopí, beze zbroje. Stejně by mi proti obludě z hlubin nebyly nic platné. Když selžu já, jsou tu ještě moji bojovníci. A kdybychom snad v boji s Grendelem padli všichni a on nás do jednoho stáhl pod vodu, obraťte na tom místě naši loď dnem vzhůru. Stane se mohylou a bude navždy připomínat naše činy.“

„Ať vás chrání všichni bozi,“ rozloučil se s Beowulfem král. ObjalBeowulfa i jeho muže a opustil Jelení dům.

Na jezero se snesla noc a Beowulf s družinou čekali na netvora. Zachvíli se ozvalo šplouchání vln a do paláce vtrhnul Grendel. Za krk popadl prvního z Gótů a smýkl s ním o zeď. Muž se bez života svezl k zemi.

Ale to už Grendela sevřely pod krkem silné Beowulfovy ruce. Grendel se kroutil, bránil, tloukl kolem sebe, zatínal do protivníka drápy, Beowulf však nepovolil. Rvali se a točili v síni kolem sebe, naráželi do sloupů hned nalevo, hned napravo. Uhodili o strop i o podlahu. Beowulf holýma rukama lámal Grendelovy pařáty, až mu jeden docela utrhl. Beowulf

Netvor zařval bolestí a vlekl se k jezeru. Zůstala za ním jen krvavá stopa a na zemi obrovská nehybná ruka.

Po celý den se v Jelením domě slavilo a hodovalo. Ze sudů tekla sladká

medovina i hořké pivo, na rožni se opékala selata. KrálHrothgar opásal Beowulfa zlatou zbrojí, královna mu vložila na

krk zlatý nákrčník. Pak přivedli osm vzácných koní se

zlacenými sedly a předali je Beowulfovi. Tak velký byl

vděk dánského krále za záchranu země.

Grendelovu ruku zavěsili pod strop paláce mezi jelení

parohy jako nejvzácnější trofej.

Zazněly píšťaly a zaduněly bubny. Muži

i ženy se chytili za ruce a v kruhu tančili

kolem statečného Beowulfa. A Beowulf a jeho

muži se smáli a obraceli do sebe jeden pohár zadruhým.

Oheň uprostřed Jeleního domu už slábl, když se venku ozval zlověstný svist. Zvuk kroužil kolem paláce. Všichni ztichli a s hrůzou čekali, co se bude dít. Otvorem nad ohništěm dovnitř vtrhla černá čarodějnice. Obletěla kruhem všechny muže, utrhla z řetězu Grendelovu ruku a přitiskla si ji na prsa.

„Proklínám toho, kdo zabil mého syna Grendela!“ zaječela. Pakpopadla králova věrného rádce a zmizela dírou ve střeše.

Ticho se dalo krájet nožem. Král se rozplakal, do jeho paláce se zase vrátila hrůza.

„Dánsko se nezbaví strachu, dokud nevyčistíme jezero od všechnetvorů,“ řekl pevně Beowulf.

Rovnou z hostiny v Jelením domě vyrazili Gótové se svým velitelem k jezeru. Na břehu přiložili k ústům válečné rohy a zaduli ze všech sil.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist