načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kardinál Tomášek -- Generál bez vojska? - PhDr. Bohumil Svoboda; Jan Hartmann; Václav Vaško

Kardinál Tomášek -- Generál bez vojska?

Elektronická kniha: Kardinál Tomášek -- Generál bez vojska?
Autor: ; ;

Kardinál František Tomášek se stal v posledních letech komunistického režimu jedním z jeho nejpřednějších kritiků. Získal si tím jak obdiv naší veřejnosti, tak úctu v zahraničí. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  136
+
-
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2003
Počet stran: 209
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : portréty (některé barev.), faksim.
Vydání: Vyd. 2., rozš.
Spolupracovali: s použitím fotografií Markuse Maria Plura, Daniela Havránka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1492-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kardinál František Tomášek se stal v posledních letech komunistického režimu jedním z jeho nejpřednějších kritiků. Získal si tím jak obdiv naší veřejnosti, tak úctu v zahraničí. Přestože byl komunistickými funkcionáři nazýván „Generálem bez vojska“, těšil se naopak všeobecné oblibě a úctě nejen věřících. Naše publikace se snaží postihnout složitou cestu, po které k tomuto výjimečnému postavení historického významu dospěl. Nečiní tak metodou odborné studie, pro niž se dosud nedostává potřebného odstupu ani řady nutných pramenů, ale zveřejněním vzpomínek jednak samotného pana kardinála, jednak jeho spolupracovníků a lidí z jeho okolí. Tak tu nacházíme vyprávění filosofa Jana Sokola, teologa Tomáše Halíka, publicistů Bohumila Svobody a Václava Vaško, ale též proslulého vrátného v Arcibiskupském paláci Josefa Bláhy, lékaře Pavla Bambase a mnoha dalších. (generál bez vojska- ?)

Další popis

ŽIVOT KARDINÁLA TOMÁŠKA NA PODKLADĚ HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ Druhé, rozšířené vydání sborníku, sestaveného J. Hartmanem, B. Svobodou a V. Vaškem, podává souhrn vzpomínek těch, kteří se s velkým pražským arcibiskupem a později i kardinálem setkali v různých fázích jeho dlouhého života. Z textu, v tomto vydání doplněného o několik vyprávění dalších, jasně vysvítají jeho výrazné lidské vlastnosti: laskavost a dobrota, kterou projevoval vůči svému okolí, i neochvějnost, jakou především v závěru svého působení projevoval při obhajobě práv církve a věřících proti komunistickému tlaku. Díky tomu představuje tento sborník též příspěvek k pochopení bouřlivého období konce XX. století u nás.



Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
PhDr. Bohumil Svoboda; Jan Hartmann; Václav Vaško - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KARDINÁL

TOMÁŠEK

Generál bez vojska...?

VYŠEHRAD

2003



Uspořádali

Jan Hartmann, Bohumil Svoboda a Václav Vaško

©

Jan Hartmann, Bohumil Svoboda a Václav Vaško

ISBN 80-7021-492-9


Úvodní slovo arcibiskupa

Miloslava Vlka

Život kardinála Tomáška obsáhl téměř celé jedno století a zrcadlí se v něm důležité období proměn naší církve i české společnosti.

Budoucí český primas vyrůstá v ovzduší rakousko-uherskéhokatolictví a jako mladý muž zažívá pohnutou reakci na pád Rakouska anásledný odvrat mnohých i od katolické církve, vedený heslem: „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“ Poznává jednu z čelných osobností duchovní obnovy Moravy, arcibiskupa Stojana, který je i jeho světitelem. Do Tomáškova kněžského osudu padá později stín dvou tvrdých diktatur našeho století: nacistické i komunistické. Diktatur, které pro církev znamenaly zkoušku, ale i příležitost k vnitřnímu pročištění a zrání.

Na prahu dlouhého období komunistické vlády dostává František Tomášek obtížný úkol: Svatý otec rozhodl, aby v tajnosti přijalbiskupské svěcení a s ním pověření být pastýřem pro dobu velkého ohrožení církve. Ke svému úkolu postupně dorůstá: dramaticky se mění vnější okolnosti jeho života, ale vyzrává i jeho osobnost pastýře a styl jeho služby, a to i ve věku, kdy se lidé obvykle velmi těžko dokáží otevřítnovým výzvám a zaujímat nové postoje. Co však zůstává trvaloukonstantou jeho života, je jeho pevnost víry, láska k církvi a odevzdanost do Boží vůle.

Knížka vzpomínek a dokumentů, kterou dostáváte do ruky, sesnaží ukázat jak ony pevné body, tak i proměny osudu i postojů kardinála Tomáška. Je na ní cenné to, že neretušuje problémy a otevřené otázky, nýbrž usiluje o upřímné a mnohorozměrné svědectví, které je právě svou odvahou k pravdě věrohodnější, než by bylo šablonovitě oslavné líčení. Celek knížky je pak plastickým pohledem nejen na osud velkého arcibiskupa, nýbrž na celé dlouhé období našich duchovních ipolitických dějin, do nichž se jméno kardinála Tomáška trvale zapsalo jako symbol zápasu za svobodu, lidská práva, ale zejména za duchovní a mravní obrodu církve i společnosti.

Biskup Tomášek byl přímým účastníkem II. vatikánského koncilu a v rámci velmi omezených podmínek se snažil o uvedení koncilových

5


myšlenek do života české církve. V tomto úsilí o koncilovou obnovu,

stejně jako v mravním protestu proti komunistickému útlaku zejména

v posledních letech před rokem 1989, se mohl opřít o několik kněží

i laiků, z nichž většina stvrdila věrnost Kristu a církvi mnohaletýmutrením v žalářích (jmenujme za všechny Josefa Zvěřinu a Otu Mádra).

V rozhodujících chvílích se stal symbolem jednoty: jednoty církvepracující jak viditelně, tak i ve skrytých strukturách, jednoty naší církve se

Svatým otcem a nakonec i důležité jednoty církve a národa, jak topřesvědčivě vyjádřil zejména v rozhodném vystoupení uprostředvzrušených událostí podzimu 1989. Kardinál Tomášek podobně jako jeho

předchůdce kardinál Beran se zasloužili o překonání jizev minulosti ve

vztahu katolické církve a českého národa a stali se osobnostmiekumenickými v nejširším smyslu tohoto slova.

Dnes, za změněných podmínek, musíme pokračovat v jeho díle.

Kardinál Tomášek nám odkázal dílo Desetiletí duchovní obnovy

a s ním vědomí spoluodpovědnosti za mravní zdraví celé společnosti

a myšlenku evropského mostu modliteb a s ní důraz na rozvíjení naší

přináležitosti k Evropě a jejímu duchovnímu křesFanskému základu.

Evropský rozměr osobnosti otce kardinála, který tak jasně vystoupil do

popředí zvláště v závěru jeho života, při oslavách jeho 90. narozenin

a pak při jeho pohřbu, zavazuje naši českou církev prožívat naplno ono

poslání, naznačené tím, že žijeme v samém srdci našeho kontinentu:

neizolovat se, být otevřeni k dialogu a připraveni k oné „výměnědarů“ mezi Východem a Západem, k níž tak důrazně vyzval Jan Pavel II.

a mimořádná synoda evropských biskupů v Římě.

Být věrni odkazu kardinála Tomáška znamená dnes číst znamení

naší doby a přispívat k dílu nové evangelizace Evropy zejména tím, že

budeme rozhodnými svědky evangelia uprostřed složitých proměn naší

společnosti. Kéž nás Pán osvobodí svou Pravdou a svým Duchemobnoví tvář naší země!

Miloslav Vlk

arcibiskup pražský

a primas český

6


1

Přistoupím k oltáři

Božímu

1

Osobní vzpomínky Františka Tomáška • Biskup Tomášek

o kněžství • Primice

Osobní vzpomínky Františka Tomáška

František kardinál Tomášek se narodil 30. června 1899 veStudénce na Moravě, v okrese Nový Jičín. Tomáškovi patřili kestarousedlíkům tohoto města v malebném podhůří Oderských vrchů. Kardinálův děd hospodařil na gruntě čp. 57. Statek zdědil nejstarší syn Vincenc, jehož syn Josef se stal ve dvacátých letech starostou Studénky. Jeho bratr František, kardinálův otec, se v roce 1897 stal nadučitelem ve svém rodišti. Až do jeho doby byly školní úřední knihy, jakož iveškerá školní agenda, vedeny jen německy, uvádí místní školní kronika. Budova školy u kostela se stala rodným domem všech šesti dětímanželů Františka Tomáška a Zdenky, rozené Vavrečkové.

Na svého otce, který zemřel, když bylo Františkovi sedm let, vzpomíná příští pražský arcibiskup takto:

„Tatínek byl ve Studénce ve škole nadučitelem, jak se tehdyříkalo, a varhaníkem v kostele. Vlastně mi na něho zbyly jen dvěvzpomínky: v kostele jsem stával mezi dětmi před lavicemi, tatínek na kůru za varhanami, odkud na mě viděl. Asi jsem si tam s kluky něco povídal, a tak mi potom doma řekl: ,Tak, jakpak ses to v kostele, Frantíku,choval? Bavit se! Tak to já tě musím potrestat.‘

2

Druhá vzpomínka je už spojena s tatínkovou smrtí. Ležel naposteli a ztěžklou rukou mi dělal křížek na čelo a pomalu, s námahou,slabým hlasem řekl: ,Zůstaň vždycky hodný, Františku, drž se PánaJežíše, abychom se zase setkali v nebi.‘“

3

7


Mnohem živější měl František Tomášek vzpomínky na svoumaminku, která ho provázela všemi peripetiemi jeho života až do roku 1971, kdy v sídle pražských arcibiskupů na Hradčanech zemřela vevěku sedmadevadesáti let.

„Dobu svého šFastného, ale krátkého manželství,“ říká pankardinál v interview, které poskytl v roce 1990 Mladému světu, „prožila maminka v budově obecné školy ve Studénce, kde se tatínek stalnadučitelem. Tam jsme se také všichni narodili: Bohumil v r. 1898,František v r. 1899, Anna v r. 1900, Zdenka v r. 1902, Josef v r. 1903 aJaroslav v r. 1905.

Tatínek zemřel 9. února v r. 1906 ve věku necelých čtyřiceti let a maminka nastoupila dlouhou a trnitou cestu pětašedesáti let svého vdovského života. Zůstala sama s námi, ještě malými dětmi, z nichž nejmladší Jaroslav měl teprve šest měsíců. (...) Dodnes nemůžemepochopit, jak maminka mohla zcela sama v tak těžkých podmínkáchzdolat nadlidské úkoly, které jí přinášel každodenní život. A k těmtostarostem přistupovaly starosti zcela mimořádné. V roce 1914 vypukla první světová válka. Početné rodiny žijící ve městech svíral nedostatek a pak příšera hladu. O podrobnostech těchto zvláště strašných let se nám maminka zmínila až v našem pozdějším věku. Mimo jiné námřekla: ,Tehdy jsem si uvědomila jedno: děti rostou a nesmějí protohladovět, jinak by mi umřely. Já už to musím nějak vydržet.‘ A takmaminka sama hladověla a pro nás se snažila něco sehnat.“

4

Aby děti mohly studovat, odstěhovala se maminka s nimi doOlomouce. Vychovala kněze, dva lékaře, profesora, učitelku a úřednici. Nejstarší synové Bohumil a František studovali na Slovanskémgymnáziu v Olomouci. Když vypukla válka, „narukoval jsem jakoseptimán,“ pokračuje ve vzpomínání pan kardinál, „a za několik měsíců jsem měl jít na frontu. Ale pak jsem onemocněl tuberkulózou. Byl jsem z vojny propuštěn jako invalida.“

5

Ohroženo bylo i jeho povolání ke kněžství:

„Lékař mi nechtěl napsat doporučení, že mohu studovatbohosloveckou fakultu. Začal jsem tedy studovat s pomocí Boží na vlastníriziko. Rozhodnutí stát se knězem ve mně vznikalo a dozrávalo, když jsem ve věku mezi deseti a dvaceti lety začal přemýšlet o zaměření svéhoživota. Chtěl jsem se věnovat takovému povolání, které maximálněslouží člověku. První mě napadlo stát se lékařem. Ale i ten nakonec zemře a jeho služba končí. Na rozdíl od něho kněz slouží i s pohledem doži>8


vota věčného, když se duše odloučí od těla. proto jsem se rozhodl stát

se knězem.

V době, kdy jsem vyrůstal, naléhaly některé matky na syny, aby šli na kněze. Moje maminka o tom nikdy neřekla ani slovo. A když jsem ji jednoho dne řekl: ,Maminko, zítra odcházím do semináře‘, vyhrklajenom: ,Proč‘s mi o tom neřekl dřív, vždyF já nemám nic připraveno.‘

V semináři jsem nikdy nepochyboval, zda jsem se rozhodlsprávně. Žádné váhání, žádná nejistota, vždy naprostá jistota. Chtěl jsem se věnovat kněžství, abych sloužil lidem v životě pozemském i kzabezpečení života věčného.“

6

Biskup Tomášek o kněžství

Duchovní formaci seminaristy Tomáška významně ovlivnilolomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Na svátek sv. Cyrila aMetoděje, 5. července 1922, složil jáhen Tomášek do jeho rukou slibvěrnosti Ježíši Kristu na celý život. Novokněz Tomášek tehdy nemohl tušit, kolik obětí přinese jeho dlouhý život. Problematice kněžstvívěnoval již jako biskup patnáct pastýřských listů. Zde jsou citace zněkterých:

„Hlavní podmínkou pro růst kněžského dorostu je dobrákřesFanská rodina. Právě to velmi často opakoval olomoucký arcibiskupsvaté paměti Antonín Cyril Stojan. Zároveň rodičům připomínal, abyneřekáželi svým synům, když se po zralé úvaze rozhodli vstoupit do semináře. Na druhé straně však varoval, aby nikdy a žádnýmzpůsobem nepůsobili na svého syna, kdyby on sám tomu nebyl nakloněn.Vyžadoval vždy naprostou svobodu volby. Rodičům také vysvětloval, že se nemají dívat na kněžství z hmotného hlediska. Zdůrazňoval, že jde o povolání k duchovnímu hrdinství, k celoživotní oběti pro druhé.“

7

„Inženýr-architekt buduje domy, továrny, stroje – knězcharaktery! Lékař léčí nemocné tělo – kněz léčí duši. Advokát obhajuječlověka před soudem světa – kněz před soudem Božím. Vědec otevírá lidstvu obzory vesmíru – kněz otevírá obzory věčnosti. Umělec odhalujezáblesky krásy – kněz ukazuje krásu v největší plnosti. Politik zápasí o pozemské blaho člověka – kněz zápasí především o blaho věčné.“

8

„Kněz je prodlouženou rukou samého Krista! Je to kněz, jehožpro>9


střednictvím Kristus znovu nejen sestupuje na oltář, ale také může být

naším hostem při svatém přijímání a dnem i nocí zůstává s námi ve

svatostánku. Je to kněz, jehož prostřednictvím se uskutečňuje našenové narození z křestní vody a z Ducha svatého při křtu svatém. Je to

kněz, jehož prostřednictvím Kristus nad námi vyslovuje slova svémilosrdné odpouštějící lásky, když se kajícně vyznáme: Uděluji tirozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Je to kněz, jehožprostřednictvím Kristus žehná novomanželům pro jejich další celoživotní

společnou cestu. Je to kněz, jehož prostřednictvím dává Kristusnejvětší a nejpotřebnější posilu nemocnému udělením svátosti. Je to kněz,jehož prostřednictvím Kristus při loučení s naším zemřelým nám dává

v nejtěžších chvílích největší jistotu: Já jsem vzkříšení a život. Kdověří ve mne, i kdyby zemřel, bude živ, a nikdo, kdo žije a věří ve mne,nezemře na věky (Jan 11,25–26). V tom smyslu můžeme říci, že kněz je

druhým Kristem.“

9

Primice

Svou primiční mši svatou sloužil František Tomášek ve své rodné Studénce. Byla to velká radost, když poprvé přistoupil k oltářiBožímu, zvlášN v té poválečně době, v době tažení „Pryč od Říma“, kdy obec byla pod vlivem průmyslového Ostravska protináboženská.Nemohly ji zkalit ani řeči sousedů, že je hanbou pro obec, když z„pokrokové“ Studénky vychází katolický kněz.

Kardinál Tomášek nebyl prvním rodákem, na kterého mohla být „pokroková“ Studénka hrdá. Pochází odtud i slezský buditel,legendární pan farář Böhm, kterého ve Slezských písních v básni Hrabyňzvěčnil Petr Bezruč. I když se František Tomášek odstěhoval ze slezské Studénky teprve sedmiletý, zachoval si po celý život svůj typickýslezský přízvuk. Naposledy navštívil rodnou obec v listopadu 1980 při příležitosti stého výročí postavení kostela svatého Bartoloměje, vekterém byl pokřtěn. V roce 1990 byl jmenován čestným občanemStudénky. A v roce 1993 byla na škole, kde se narodil a získával prvnívědomosti, odhalena jeho pamětní deska.

10


2

Jděte a hlásejte

1

Katecheta • Okupace • Cesta k nové totalitě

Katecheta

Tato výzva Písma svatého formovala od první chvíle i pastorační, pastýřskou činnost novokněze Tomáška. Jeho prvním působištěm se stala farnost u Sv. Mořice v Olomouci. Ještě v témže roce začal působit jako katecheta na okraji Olomouce v Pavlovicích. V letech 1927–1934 pracoval jako katecheta i v Kelči u Hranic na Moravě. Jehokatechetická činnost byla zcela přirozená, vždyN pocházel z učitelské rodiny a práce s dětmi a mládeží byla pro něho posláním.

Na katechetická léta pana kardinála vzpomíná paní LudmilaDominiková, jeho někdejší žákyně:

„Jednoho dne nám položil pan katecheta otázku: ,Děti, ví někdo z vás, kdo to byl mudrc?‘ Přihlásilo se blonWaté děvčátko: ,Já jsem mudrc, protože mi tak doma někdy říkají.‘ Třída se rozesmála a učitel náboženství s ní. Psal se rok 1940 a tím učitelem v první třídě české dívčí obecné školy, vedené sestrami řádu sv. Voršily v Kateřinské ulici v Olomouci, nebyl nikdo jiný než František Tomášek, který na tuto úsměvnou historku i po letech rád vzpomínal.

Náš katecheta byl velice příjemný, vždy shovívavý u měl úžasný smysl pro humor.

Často jsme jako školáci chodili na návštěvu k Tomáškům do bytu. Bylo to za jeho kněžského působení v olomouckém dómě sv. Václava. Žil se svou maminkou nedaleko odtud, v Komenského ulici. V jejich bytě bylo takřka vždy plno, neboF otce Františka navštěvovali nejen jeho žáci, ale i mnozí přátelé. Pro každého si dovedl najít čas a jeho mamince jsme vždy mohli poděkovat za nabídnutý šálek čaje, koláč či kousek buchty.“

Pozdější kardinál vzpomínal profesora, který ho tehdy litoval, že neprožíval své kněžské mládí na venkově. Otec Tomášek působil totiž

11


vždycky ve městě nebo na jeho periferii. Od školy ke škole jezdíval

na kole. I to pohoršovalo novodobé farizeje: „Kristus Pán nejezdil na

kole!“

V roce 1934 byl povolán jako asistent pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, kde také v roce 1938 získal doktorát teologie.

Okupace

V té době se však již nad naší vlastí stahovaly mraky hrozícíhoválečného konfliktu. V březnu 1938 obsadil Hitler Rakousko a napodzim téhož roku ztratilo Československo na podkladě Mnichovskédohody čtyř mocností rozsáhlá pohraniční území. Těžce byla postižena olomoucká arcidiecéze. Desítky farnosti na severu Moravy a veSlezsku se přes noc ocitly za hranicemi republiky. 15. březen 1939znamenal obsazení zbytku českých zemí Německem a vytvořeníprotektorátu Čechy a Morava. První kroky okupantů směřovaly nejvíce proti inteligenci. Postupně byli zatýkáni četní potencionální odpůrciněmecké říše, mezi nimi mnoho kněží. Krátce po vypuknuti druhé světové války v září 1939 uzavřeli nacisté jako odvetu za studentskédemonstrace, související se zakázanými oslavami státního svátku 28. října a s pohřbem tehdy zavražděného studenta Jana Opletala, všechnyčeské vysoké školy, včetně teologických fakult. ThDr. František Tomášek se znovu vrátil ke svému katechetickému povolání a začal vyučovat náboženství na měšNanské škole v Olomouci-Hodolanech. Ale už o rok později byl povolán k přednáškám na arcidiecézním seminárnímbohosloveckém učilišti, kterému nacisté zatím povolili existenci. Zároveň se stal inspektorem vyučování náboženství v šesti moravskýchokresech. Vedle těchto funkcí využíval čas k pilné publicistické práci, v níž pokračoval vlastně po celý život. Celkem mu vyšlo 31 prací, většinou z oblasti pedagogiky a katechetiky. Některé publikace, jakoKatechismus, Pedagogika a další, dosáhly řady vydání.

V roce 1990 bylo jeho celoživotní pedagogické dílo oceněnočestnými doktoráty pedagogiky, které mu udělila Univerzita Karlova v Praze a Katolická univerzita Nejsvětějšího Srdce v Miláně. Vmilánském jmenovacím dekretu se mezi jiným uvádí: „Zasloužilémuprofesorovi pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějské bohosloveckéfa>12


kultě, který neúnavně pracoval na rozvoji těchto věd, jak to jasnědosvědčuje převeliký počet jeho uveřejněných vědeckých spisů v oboru

výchovy dětí a vyučování náboženství.“

2

František Tomášek nezapřel v sobě pedagoga, ani když už jakobiskup stylizoval své promluvy a pastýřské listy. Charakterizuje jesoustředěnost k danému tématu, opakování hlavní myšlenky k usnadnění lepší zapamatovatelnosti, stručná a věcná argumentace, časté citace z Písma a v závěru mobilizující výzva k následování, k radikálnízměně smýšlení, k činu.

Cesta k nové totalitě

Přišel květen 1945 – konec války, osvobození od nacistickéokuace, obnovení Československa. Ale bylo to osvobození s podivně hořkou příchutí, jak napsal český kritik Václav Černý. Dalo se vycítit, že s příchodem sovětské armády se k moci derou síly, jež nevěstí do budoucna, zvláště pro církev, nic dobrého.

Ale zatím se společenský život národa obnovoval, otevíraly sepozavírané a zničené instituce politické, vědecké, umělecké, církevní. Znovu byla také otevřena Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci, na níž se František Tomášek ještě v roce 1945 habilitoval jako docent pedagogiky a katechetiky. O rok později ho prezidentBeneš jmenoval mimořádným profesorem těchto oborů.

Pak přišel únor 1948 – komunistický převrat. Skončilo krátkéobdobí poválečné demokracie a před společností se rozprostřelopředlouhé období čtyřiceti dvou roků putování po totalitní komunistickéateistické duchovní poušti. Došlo k tomu, co viselo svým způsobem ve vzduchu a na co citliví pozorovatelé s úzkostí poukazovali na mnoha zneklidňujících jevech společenského života už od roku 1945.

Začala doba snad nejtvrdší zkoušky katolické církve v českýchzemích i na Slovensku v celých jejích dějinách. Komunistický terorpokrýval totálně celou republiku, všechny oblasti veřejného, kulturního, hospodářského a církevního života. Každý a vše bylo podvšudypřítomným okem nebo uchem československé Státní bezpečnosti nebo sovětského KGB.

3

Z komunistického sevření umocněného tlakem

mocných spojenců nebylo úniku.

13


3

Rozprostřu sítě

1

Tajný biskup

Mnoha způsoby odsoudil tehdejší papež Pius XII. komunistický systém s jeho protináboženskou ideologií. K obranným církevnímopatřením, která měla umožnit život církve v socialistických zemích i pro případ nejtěžšího pronásledování křesNanů, bylo budování stínovécírkevní struktury, utajené před státem. Tak bylo konspirativnímzpůsobem u nás vysvěceno několik biskupů, mezi nimi i František Tomášek. Dne 14. října 1949 ho v domácí kapli na biskupa konsekrovalolomoucký arcibiskup Josef Matocha. Aby se František Tomášek k tehdy už internovanému a přísně hlídanému arcibiskupovi vůbec dostal,musel přelézt plot a vplížit se do paláce za tmy zadním vchodem.

„V roce 1949,“ vzpomíná otec kardinál, „jsem dostal telefonickou zprávu, abych se dostavil do Prahy na nunciaturu. Jeden z římských monsignorů, který zastupoval nuncia, mi oznámil, že mě Svatý otec Pius XII. jmenoval titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým. Velice mě to překvapilo, nic takového jsem nečekal. Zeptal jsem se, co by Svatý otec řekl, kdybych odpověděl, že setakového úřadu necítím hoden, že jej nemohu přijmout. Monsignore na to, že bych papeže zklamal. Zklamat jsem Svatého otce nechtěl, tak jsemnominaci přijal.“

2

Každý biskup si po svém jmenování volí heslo, které má stručně charakterizovat jeho zamýšlený program. Biskup Tomášek si zvolilheslo „Laxabo rete – Rozprostřu sítě.“

„Toto heslo jsem si zvolil v době jmenování a konsekrace nabiskua, kdy pro nejbližší budoucnost byl úkol jasný: biskup musel počítat, že bude co nejdříve zatčen a uvězněn. A to se také brzy stalo. Proto jsem měl v této situaci pocity asi podobné těm, jaké mělpravděpodobně rybář Šimon-Petr, když se vrátil z bezúspěšného nočního rybolovu

14


a Pán ho vyzval vyjet znovu za denního světla na hlubinu a rozprostřít

sítě. Věděl ze zkušenosti o nemožnosti úspěchu takového denního lovu,

ale tuto znalost dlouholetého rybáře překonal vírou v Pána a jeho víra

byla korunována bohatým rybolovem.“

3

Mnohému mohou Tomáškova slova znít nadneseně, ale tomu, kdo

ho znal blíže, potvrzovala hloubku jeho víry. V historickém kontextu

dnes víme, že to byla slova prorocká. A skutečně, když přišel čas,při

jal biskup Tomášek Kristův kříž a nesl ho za svou církev.

15


4

Želivský kamenolom

Proticírkevní boj • Internace • Moravská Huzová

Proticírkevní boj

Čtyřicátá léta se chýlila ke konci a Československo žilo svůjsložitý život po komunistickém puči. Komunističtí předáci Gottwald a Slánský bilancovali na poradách ústředního výboru komunistické strany dosavadní úspěchy v boji proti církvi a určovali strategiidalšího postupu proti ní:

„Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do konzistoří jsme dosadili komisaře. Zavřeli jsme církevní školy, letos nebyla otevřena ani jedna církevní škola. TeW postupně jim bereme kláštery, zavíráme kněze. (...) Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou,nejvýraznějším způsobem přestupují naše zákony, ty zavíráme. Bylo by dobré,kdybyste měli připravené takové černé listiny těch největších štváčů vkrajích a okresech. Pamatovat na to, že když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat.“

1

V říjnu 1949 odhlasovalo Národní shromáždění „církevnízákony“, které uvrhly církve a náboženské společnosti zcela do područí státu. Jejich činnost byla od té chvíle závislá na libovůli státníadministrativy, bezpečnostních orgánů a komunistických funkcionářů. Dokonce záleželo na nich, dostane-li kněz, biskup či jiný církevní hodnostář souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

Režim postupně internoval všechny sídelní biskupy, pak inscenoval monstrprocesy a nespravedlivě odsoudil k mnohaletému vězeni litoměřického biskupa Štěpána Trochtu, olomouckého světícíhobiskupa Stanislava Zelu, spišského biskupa Jána Vojtaššáka, rožňavského biskupa Roberta Pobožného, prešovské řeckokatolické biskupy Pavla Gojdiče a Vasila Hopka. Následovaly procesy s vysokými tresty tajně vysvěcených biskupů Karla Otčenáška, Ladislava Hlada, Štefana

16


Barnáše a později Petra Dubovského a dnešního nitranského biskupa

kardinála Jána Chryzostoma Korce. Na podkladě pouhéhoadministrativního rozhodnutí byl poslán do internačního tábora rovnajícího se

přísnému vězení také František Tomášek.

„Myslím, že bychom měli vzít kurs na to,“ řekl Gottwald 9. června 1948 na schůzi Ústředního výboru KSČ, „odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví (...). Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“

2

O tři čtvrtě roku později věděli komunisté už konkrétněji, jak své plány na ateizaci společnosti realizovat. „Musíme v církvi vidět nepřítele,“ volal Gottwald před stejným fórem. „Jedním z prvních kroků by mělo být, abychom dostali nad nimi legální kontrolu státním aparátem.“

Novými „církevními“ zákony se jim to podařilo téměř dokonale.

Internace

Biskup Tomášek, o jehož biskupském svěcení nevěděli ani jeho nejbližší a tím méně jeho farníci v Bohušově u Krnova, kde působil od 1. ledna l951, byl zatčen 23. července 1951. Jak k tomu došlo, líčí sám:

„Byl jsem tehdy zrovna navštívit svou maminku a bratra v obci Hutisko. Byla červencová neděle odpoledne, vraceli jsme se z venku. Před domem stálo auto, v něm pánové od policie. Rozkázali: ,Nased- něte, pojedeme pryč.‘ Odpověděl jsem: ,Promiňte, mám tady maminku a bratra, chtěl bych se rozloučit.‘ ,Ale jen krátce.‘

,Za nějaký rok si zvyknete,‘ říkali nám, když jsem byl dva dny v Ostravě ve vězení spolu s dalšími kněžími vyslýchán a pak odvezen neznámo kam.“

4

To neznámo, jak zjistil až na místě, se jmenovalo Želiv,premonstrátský klášter v okrese Havlíčkův Brod, který komunisté přeměnili v koncentrační tábor pro kněze. Bylo jich tam internováno více nežčtyři sta, mezi nimi už zmíněný královéhradecký biskup Karel Otčenášek.

„Z kláštera nás denně odváželi na práci,“ pokračuje otec kardinál. „Třeba nás vozili do blízkých rekreačních středisek na takzvanéponižující práce, jako je umývání záchodů, nebo na sýpky, kde jsme podstřechou ve strašném vedru, že se z nás pot jen lil, přehazovali lopatami

17


obilí. A mezitím výslechy – třeba takové, kdy jsem od rána do nocinedostal ani kapku vody.

Spolu s námi tam byl spirituál Šuránek, kterého také podezírali, že je tajným biskupem. Při těžké práci v kamenolomu jsme mělizvláštního dozorce, který dohlížel, abychom nenavazovali kontakty sostatními. Jeden z nich se choval zvlášF surově a řval na nás: ,Co z toho máte, že jste tady? V kamenolomu Bůh není. Budete tady tak dlouho, dokud nechcípnete.‘

Po stránce čistě lidské by se mohlo jevit, že to byla ztráta času, když jsem denně chodil do kamenolomu, těžce pracoval a ještě byl se svými spolubratry vystavován šikanování. Avšak tehdy jsem siuvědomil, co to doopravdy znamená být ztotožněn s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. Od té doby cítím obdiv ke každému člověku a zvláště knězi, který to dokáže. Internace byla časem méhoduchovního zrání.“

5

Právě tam, v těchto extrémních podmínkách, si František Tomášek připomněl 5. července 1952 třicáté výročí svého kněžství:

„Vždy jsem se snažil prožívat slova svatého Pavla: ,Všechnomohu v tom, kdo mě posiluje,‘ takže mě nepřekvapovala žádná obtíž,internace ani ponižování. Ve světle zmíněných slov nic nebylo nejtěžší, ale naopak všechno ve sjednocení s Kristem radostné. Ta různábezráví jsem považoval za zkoušku pozemského života. Věděl jsem, že když trpím pro Krista, je to i k mému duchovnímu růstu.“

6

Podle svědectví paní Ludmily Vlasákové napsal pan biskup 23. prosince 1953 ze Želiva mamince k jejím osmdesátým narozeninám:

„Nejdražší maminko, vzpomínám, jak jsi nám vyprávěla o svém výstupu na RadhošF s tatínkem. Vyšli jste za jasného slunečnéhopočasí, ale pak jste se dostali do mraků, úplně se setmělo, zastihla vás bouřka, ale vše dopadlo dobře. Je v tom obraz i Tvého života.Vystuuješ na horu, která je mnohem vyšší, než je RadhošF, na horu svého života, a už jsi vystoupila hodně vysoko. Z takové výšky je dalekorozhled a dobře se tam dýchá...“

7

Když čteme dnes tyto jeho řádky zdá se nám, že je psal sám osobě. VždyN vystoupil ve svém životě hodně vysoko!

V Želivě prožil biskup Tomášek tři roky internace a těžkýchprací. Mezitím se ve státních proticírkevních orgánech něco změnilo.Plánovaly totiž do budoucna a začaly hledat biskupa vhodného proněkterý z uprázdněných biskupských stolců. Potřebovaly argument proti

18


„západní nepřátelské propagandě“, správně tvrdící, že u nás nenínáboženská svoboda. Byrokraté z těchto orgánů usoudili, že by to mohl být

František Tomášek, který pro svou mírnost a dobrotu se jim zdáldostatečně vhodným objektem k manipulaci. Tak se stalo, že dne 28.

května 1954 byl tajně na biskupa vysvěcený Tomášek propuštěn zinternace, aniž byl postaven, jako například rovněž tajně vysvěcenýbiskup Karel Otčenášek, před soud. Dokonce mu bylo umožněno vrátit se

do duchovní správy, pro začátek do vesnice Moravská Huzováseverně od Olomouce.

Byl tam velmi oblíben. Věřící si ho vážili. Hodně se věnovalmládeži. Fara byla otevřena každému, zejména mladým, kteří se tampravidelně scházeli. Podle svědectví farníků byl už tehdy voláván naStátní bezpečnost k výslechům. Po 20. sjezdu Komunistické strany SSSR, na kterém Chruščov odhalil Stalinovy zločiny, měl biskup Tomášek důvěrné jednání se zástupcem Svatého otce o církevněpolitické situaci u nás. Pan biskup se o tom zmiňoval svým přátelům.

Moravská Huzová

Tři dny před pohřbem pana kardinála navštívil MoravskouHuzovou redaktor Katolického týdeníku Josef Pala, aby nasbíral hrstvzpomínek na jeho působení ve farnosti:

„Moravská Huzová je vesnice s asi 600 obyvateli, která leží mezi Olomouci a Šternberkem. V současné době nemá vlastního faráře. Je spravována z vedlejší farnosti, ze Štěpánova u Olomouce. Zdejší fara je střediskem řádových sester Společnosti sester Ježíšových. Žijí v něm tři se dvanácti novickami.

Alois Křenek, povoláním kominík, vzpomíná na 13. listopad 1954, kdy ho pan ,biskop‘ jako prvního v obci sezdával. Pro tuto slavnostní příležitost chyběl v kostele koberec. Pan ,biskop‘ jel do Šternberka, odkud jej osobně dovezl. Takové byly počátky pastorační činnostibiskupa Tomáška ve farnosti, kam ho komunistické úřady poslaly za trest.

Paní Ludmila Čouková, k níž chodil pan ,biskop‘ na mléko, si i dnes živě vybavuje jeho příchod do Moravské Huzové: ,Když panbiskop k nám přišel, neměl skoro nic. Farníci museli udělat několiksbírek. Ne finančních, byly to vesměs dary. Teprve za měsíc, až se trochu zabydlel, si mohl vzít k sobě na faru maminku.‘ Sedmdesátidevítiletý

19


rolník Karel Kráčmar – místní rodák – také vzpomíná na rok 1954, kdy

dr. Tomášek přijel do Moravské Huzové. Za celou vesnici ho tenkrát

vítal předseda místního národního výboru – komunista. A když poje

denáctiletém působení odjížděl do Prahy, loučila se s ním celá obec

v čele s dalším komunistickým předsedou MNV.

Pan biskup se těšil od samotného začátku všeobecně velkévážnos

ti. Byl ode všech ctěn. V době jeho působení chodilo hodně lidí dokos

tela, pan biskup ,táhl‘ zvláště svým příkladným životem. Měl kolem

sebe vždycky hodně mladých, protože jako bývalý katecheta to smlá

deží uměl.“

20


5

Otec II. vatikánského

koncilu

Koncil • První vzpomínka biskupa Škarvady •

Vzpomínka profesora Polce • Vystoupení biskupa

Tomáška na koncilu

Koncil

Uplynulo několik dalších let jen zdánlivě poklidného života v malé obci, v době, kdy činnost církve byla omezena výhradně na kostely. Kněží, kteří projevovali jen nepatrnou horlivost mimo tento rámec, byli překládáni na nová duchovně zanedbaná místa, aby museli začínat vždy znovu z ničeho. Stávali se spíše údržbáři kostelů a farních budov. Pokud měli větší pastorační úspěchy, byli zbavováni státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti.

Ale mezitím došlo k významným změnám v samotném srdci církve, ve Vatikánu. V roce 1958 zemřel Pius XII. a na jeho místonečekaně nastoupil stařičký Jan XXIII. Ačkoli byl zvolen jen jako papež „přechodu“, než se najde někdo mladší a vhodnější, znamenal právě on historický mezník v církvi. Už ve své nástupní řeči ohlásil úmyslsvolat ekumenický koncil. Po několikaletém přípravném období byl vpořadí druhý vatikánský koncil zahájen 11. října 1962. Byli na nějpozváni biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí, tedy i od nás. Jenže z šesti českých a moravských biskupství nebylo obsazeno ani jedno. Uvěznění biskupové byli sice v roce 1960 amnestováni, ale ani jeden z nich neobdržel souhlas k tomu, aby se opět směl ujmout svého úřadu. Arcibiskup Beran a biskupové Hlouch a Skoupý bylidosud v internaci. Pouze dva biskupové František Tomášek v Moravské Huzové a Kajetán Matoušek u Sv. Vojtěcha v Praze působili v duchovní

21


správě. Nakonec souhlas k odjezdu na koncil obdrželi po určitémváhání státní správy tři slovenští biskupové a z českých jediný František

Tomášek. Jeli v doprovodu několika „mírových“, to znamená srežimem kolaborujících kněží, kteří v Římě kromě hlídání biskupů asbírání informací neměli nic na práci.

První vzpomínka biskupa Škarvady

Na první setkání s Františkem Tomáškem vzpomíná nynějšígenerální vikář pražské arcidiecéze biskup Jaroslav Škarvada, kterého„vítězný únor“ zastihl jako bohoslovce v římském Nepomucenu:

„Biskupa Tomáška jsem poznal v Římě brzy po započetí II.vatikánského koncilu. Přijel se skupinou duchovních, vyslaných zesocialistického Československa, z nichž většina neměla na koncilu vůbec co dělat. Z těch, kdo se na koncil opravdu dostali, to bylo několikslovenských biskupů, z českých jen právě on, a pak, jako odborníci, děkani teologických fakult v Litoměřicích a Bratislavě. Ostatní bylimírovácká stafáž a fízlové.

Nebylo tedy snadné, a vlastně jsme ani neměli moc chuti, se stakovými ,poutníky‘ setkávat, tím spíš, že už předem prohlašovali, že s exulanty nechtějí mít nic společného. Biskupa Tomáška nám ovšem bylo líto. Dozvěděli jsme se, že působí jako farář v malé farnůstceMoravská Huzová, že může vystupovat jako biskup jen za hranicemi své vlasti a že po návratu na ruzyňské letiště musí opět odložit odznaky své hodnosti. I mezi ostatními biskupy neměl v těch prvních dnech, myslím, příliš velkou popularitu, nikdo ho neznal.

To se ovšem začalo měnit při dalších zasedáních. V Praze siuvědomili, že vysílání ,mírováků‘, kteří se na zasedání nedostanou, jeneúnosné, fízlů bylo už v Římě stejně dost a na hlídáni delegace stačili jeden či dva. Tak jsme mohli s otcem biskupem Tomáškem i mluvit.Přišel dokonce i do koleje Nepomucenum, i když byl uveden jen dokuchyně, aby ušel pozornosti zvědavých očí.“

1

22


Vzpomínka profesora Polce

Na první příjezd biskupa Tomáška do Říma vzpomíná také bývalý profesor církevních dějin na Lateránské univerzitě Jaroslav Polc:

„V roce 1962 přijel na zasedání koncilu, kdy jsem se zdepřipravoval na doktorát teologie. Společně s ním přijeli i biskupové zeSlovenska Ambróz Lazík a Eduard Néscey. Ptali jsem se otce biskupa, jak se máme chovat ke kněžím z mírového hnutí, které bylo předchůdcem pozdějšího Pacem in terris. František Tomášek byl tehdy duchovním správcem v Moravské Huzové a první bylo jeho varování před jejich „tajemníky“, kteří s nimi přijeli v hojném počtu. Do jednoho bylispolupracovníky StB. Vyprávěl nám, jak mu na letišti dali starý zelenýklobouk se střapci, později jsme zjistili, že je po biskupu Píchovi. Dostal také plechový pektorál, biskupský kříž, byl mu propůjčen i prsten anakonec jakýsi římský kabát, jehož původ se nepodařilo odhalit. Jistý úředník ze Státního úřadu pro věci církevní jej ještě na letištinapomínal, aby se řádně choval, a že záleží výhradně na něm, zda se vrátí jako biskup nebo farář z Moravské Huzové.“

2

Vystoupení biskupa Tomáška na koncilu

Biskup Tomášek si byl vědom, v jak choulostivé situaci se ocitl. Z jedné strany se těšil důvěře-nedůvěře státních orgánů, z druhéstrany mohl očekávat spíše nedůvěru ve vatikánských kruzích. Jakojediný z českých biskupů (závěru koncilových jednání se zúčastnilpozději i z vlasti vyhoštěný arcibiskup Beran) byl přítomen v letech 1962 až 1965 na všech čtyřech zasedáních koncilu. Pronesl na něm celkem pět příspěvků. Přestože musel s ohledem na možnou domácí reakciopatrně volit slova, byla jeho vystoupení významná.

Zcela mimořádnou pozornost vzbudil jeho projev o ekumenismu, pronesený 2. prosince 1963. Navrhl v něm svolání zvláštního koncilu,který by se nezabýval ničím jiným než problematikou sblížení západní církve s východními pravoslavnými církvemi. V otevřené, láskou a trpělivostí prodchnuté diskusi by měl tento církevní sněm probrat všechny otázky týkající se ekumenismu. Jako by v té chvíli hovořil Tomáškovými slovy jeho světitel, velký apoštol unionismu, olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, kterému rovněž leželo na srdci bolestné rozdělení křesNanů.

23




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist