načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karate -- Cesta k prvnímu danu - Karel Strnad

Karate -- Cesta k prvnímu danu

Elektronická kniha: Karate -- Cesta k prvnímu danu
Autor:

Právo nosit černý pás na kimonu je cílem každého vyznavače bojových umění. Stejně tak je tomu i ve světě nejrozšířenějšího stylu karatedo - Shotokan ryu. Nejdříve je třeba ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-1932-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Techniky karate ve stylu Shotokan ryu, jejich nácvik, sestavy a další užitečné informace potřebné ke zvládnutí zkoušky na mistrovský stupeň 1. dan.

Popis nakladatele

Právo nosit černý pás na kimonu je cílem každého vyznavače bojových umění. Stejně tak je tomu i ve světě nejrozšířenějšího stylu karatedo - Shotokan ryu. Nejdříve je třeba úspěšně složit až osm zkoušek na žákovské technické stupně - kyu a zkoušku na mistrovský technický stupeň - dan.Autor, mezinárodní zkušební komisař karatedo stylu Shotokan ryu, všechny zájemce o bojová umění, sportovce a jejich trenéry seznámí s tím, co musí adept mistrovského stupně zvládnout, aby obstál u zkoušky na mistrovský stupeň 1. dan. S využitím více než 1000 fotografií uspořádaných do pohybových kinogramů ukazuje, jak zvládnout 13 sestav (kata) s využitím technik (kihon) a přidává popis forem zápasu (kumite). U každé z jednotlivých částí - kata, kihon i kumite - rovněž upozorňuje na chyby a nedostatky, které nemohou být u zkoušek tolerovány. Součástí publikace jsou i kapitoly věnované etice a etiketě, historii a všeobecnému teoretickému přehledu, který by měl nositel černého pásu stylu Shotokan ryu ovládat. (cesta k prvnímu danu : Shotokan ryu : techniky, sestavy, zápas, příprava na zkoušky)

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karel Strnad

Karate

cesta k prvnímu danu

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel. +420 220 386 401, fax +420 220 386 400

jako svou 3313. publikaci

Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová

Redakční úprava Ivana Kočí

Grafická úprava a sazba Květa Chudomelková

Fotografie Miroslav Šneberger

Návrh a grafická úprava obálky Grafické studio Hozák

Počet stran 192

První vydání, Praha 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing a.s., 2008

Cover Photo © isifa.com

ISBN 978-80-247-1932-0


54

Předmluva ......................................................................................................................7

Charakteristika karatedo ................................................................................................. 9

Z hlediska názvu ...................................................................................................... 9

Z hlediska období praktikování .................................................................................. 9

Z hlediska stupňů technické vyspělosti .................................................................... 10

Z hlediska skladby výcviku ...................................................................................... 11

Z hlediska přístupu k výcviku ................................................................................... 12

Z hlediska vztahu učitele a žáka .............................................................................. 13

Historie ........................................................................................................................ 14

Vznik a vývoj karatedo ............................................................................................ 14

Školy a styly karatedo ............................................................................................. 18

Shotokan, Shotokan ryu, Shotokai, JKA, ITKF, SKI ............................................... 19

Goju-ryu a Gojukai ............................................................................................. 21

Shito-ryu ........................................................................................................... 21

Wado-ryu .......................................................................................................... 21

Kjokushinkai ..................................................................................................... 22

Geneze karatedo ve světě ....................................................................................... 22

Geneze karatedo v České republice ......................................................................... 23

Postoje a techniky Shotokan ryu – kihon ....................................................................... 24

Postoje .................................................................................................................. 24

Techniky – bloky rukama – te-uke-waza .................................................................... 34

Techniky – útoky rukama – te-waza .......................................................................... 46

Údery pěstí – zuki ............................................................................................. 46

Údery kyvné a kyvadlové – uraken-uchi ................................................................ 54

Údery loktem – empi-uchi ................................................................................... 56

Seky malíkovou hranou – shuto-uchi ................................................................... 60

Techniky – kopy – keri-waza ..................................................................................... 61

Kata Shotokan ryu ........................................................................................................ 71

Heian shodan ........................................................................................................ 74

Heian nidan ........................................................................................................... 79

Heian sandan ........................................................................................................ 85

Heian yondan ......................................................................................................... 90

Heian godan .......................................................................................................... 95

Tekki shodan ........................................................................................................101

Tekki nidan ...........................................................................................................108

Tekki sandan ........................................................................................................113

Bassai-dai ............................................................................................................118

Kanku-dai .............................................................................................................130

Jion ......................................................................................................................141

Empi (Enpi) ...........................................................................................................149

Hangetsu .............................................................................................................159

Obsah


Formy kumite .............................................................................................................. 166

Řízené formy kumite ..............................................................................................167

Gohon kumite ..................................................................................................167

Kihon ippon kumite ..........................................................................................169

Jiu ippon kumite ..............................................................................................171

Jiu kumite – volný zápas ........................................................................................173

Randori ...........................................................................................................173

Kjogi kumite ....................................................................................................173

Kumite shiai ....................................................................................................173

Požadavky na mistrovský stupeň 1. dan ....................................................................... 174

Český svaz karate (ČSKe) ......................................................................................174

Podmínky pro udělení stupně technické vyspělosti ..............................................174

Technické požadavky ........................................................................................175

Český svaz karate – Japan Karate Association (JKA ČR) ...........................................176

Podmínky pro udělení stupně technické vyspělosti ..............................................176

Technické požadavky ........................................................................................177

Česká asociace tradičního karate ...........................................................................178

Technické požadavky ........................................................................................178

Příprava na zkoušky .................................................................................................... 180

Kihon ...................................................................................................................180

Kumite .................................................................................................................181

Kata .....................................................................................................................182

Etika a etiketa v karatedo ........................................................................................... 183

Dojokun ................................................................................................................186

Další nejčastěji používaná pravidla .........................................................................188

Závěr ......................................................................................................................... 189

Literatura ................................................................................................................... 190


76

Předmluva

Pravděpodobně každý, kdo se rozhodne věnovat se jakémukoliv druhu bojových umění a vstoupí

do tělocvičny (časem jí začne říkat dojo), se setká s různými barvami pásků, které obepínají

kimona ostatních vyznavačů tohoto bojového umění. Prakticky okamžitě zjistí, že barva pásků

symbolizuje jistou hierarchii a nositelé čených pásů jsou v této hierarchii umístěni nejvýše. Mistři,

jak se jim říká, také praktikují toto bojové umění nejlépe. Nováček si proto mnohdy jako svůj

první cíl vytkne získat černý mistrovský pás. Velmi brzy však zjistí, že dosáhnout tohoto cíle je

mnohdy mnohem těžší, než začít soutěžit a být i v soutěžích velmi úspěšný. Stát se držitelem

černého pásu, stát se mistrem konkrétního bojového umění, je mnohdy běh na dlouhou trať,

který může trvat i několik let.

V publikaci, kterou čtenářům předkládám, jsem se pokusil shrnout vše, co by měl dle mého

názoru nositel mistrovského stupně karate stylu Shotokan ryu ovládat, a to jak v oblasti praktické,

tak i teoretické. Své znalosti by měl adept na mistrovský stupeň prokázat nejen v den konání

zkoušky, ale měl by být schopen uspokojivě odpovědět na zvídavé dotazy nositelů žákovských

stupňů, a to nejen v oblasti technik karatedo, ale i v oblasti filozofie tohoto bojového umění,

včetně znalostí jeho historického vývoje. Měl by být schopen jim také poradit, jak nacvičovat

a zdokonalovat konkrétní techniku v kihonu či pohyb v kata a kterých chyb a nedostatků se

vystříhat. Pokud čtenář při čtení této publikace dojde k názoru, že karatedo stylu Shotokan ryu

je ve své podstatě stejné a že se od sebe různé směry tohoto bezesporu nejrozšířenějšího stylu

karatedo liší jen v detailech stanovených soutěžnými pravidly discplín kata i kumite světových

organizací World Karate Federation, Japan Karate Association, International Traditional Karate

Federation nebo Shotokan Karate International, tak se mi podaří splnit cíl, s nímž jsem zahájil

práci na této publikaci.

Dovolte, abych touto cestou poděkoval pánům Jimu Fuchsovi, Františku a Miloslavu Kolářovým,

jejichž žákem jsem měl tu čest být. Rád bych též poděkovat svému současnému učiteli – shihanovi

Hideo Ochimu, vedoucímu instruktorovi JKA Evropa, který od roku 1992 dohlíží na můj rozvoj

v karate. Hideo Ochi mi poskytl mnoho vzácných informací, díky kterým jsem pronikl k významným

detailům ve stylu Shotokan ryu. Děkuji také technickému ředitali JKA Evropa shihanovi Jorgenu

Burovi za pomoc při zpracovávání standardizace pohybů u sestav kata. V neposlední řadě bych

chtěl na tomto místě poděkovat všem mým bývalým i současným žákům, jejichž elán a chuť

studovat karatedo pro mě byly tou hlavní motivací pro stále hlubší pronikání do tajů stylu Shotokan

ryu, při snaze zajistit pro ně ty nejlepší metodické podklady pro vedení jednotlivých tréninků.

Napsat knihu o karate při současné nabídce publikací od světově proslulých učitelů na knižním

trhu je asi velká troufalost. Nehledě na to, že kapacita této knihy neumožňuje obsáhnout

všechny detaily technik i kata stylu Shotokan ryu. Nicméně, pokud tato kniha bude nápomocna

vyznavačům tohoto nádherného bojového umění, byť při malém krůčku v jejich pochopení principů

karatedo, tak splní svůj účel.

Chtěl bych poděkovat také všem instruktorům a trenérům karatedo stylu Shotokan ryu, kteří

přijali mé pozvání, podíleli se se mnou na tvorbě publikace a výborně se zhostili úkolu stát se

demonstrátory technik tohoto stylu:

6


Mgr. Stanislav Bílý 5. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor

Steen Carlsson 4. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor

Ondřej Čermák 2. dan JKA World Federation

Ing. Jiří Fencl 4. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor

David Havlík 2. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor

Martina Hilbertová 1. dan JKA World Federation

Karel Kesl 7. dan Českého svazu karate, garant stylu Shotokan ryu Českého

svazu karate Mgr. Jana Konečná 2. dan JKA World Federation Mgr. Josef Patík 3. dan JKA World Federation Zbyšek Petržílek 3. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor Jindřich Pilman 2. dan Českého svazu karate Alena Plunderová 1. dan JKA World Federation Ing. Igor Růžička 2. dan International Traditional Karate Federation, předseda

České asociace tradičního karate Ing. Richard Růžička 4. dan JKA World Federation, mezinárodní rozhodčí a instruktor Michaela Suchá 2. dan JKA World Federation Ing. Ondřej Zeman 2. dan JKA World Federation, mezinárodní instruktor Zvláštní poděkování patří Steenu Carlssonovi za odbornou jazykovou korekturu transkripce japonských výrazů.

autor


98

Charakteristika karatedo

Z hlediska názvu

Karatedo lze zásadně charakterizovat jako bojový systém beze zbraně. Jeho další základní

vlastností je používání končetin – paží, nohou a jiných částí těla jednak k provedení odblokování

či odražení různých druhů útoků směřujících na tělo bránícího se jedince, a jednak k provedení

útoku na vitální body jiného jedince. Při realizaci útoku se jako úderových ploch používají u paží

malíková hrana ruky, prsty, lokty, pěst a dlaň. U nohou to jsou koleno, pata, prsty, malíková

hrana chodidla a nárt.

Pojmenování tohoto bojového stylu prošlo svým vývojem. Jako jeho historický základ lze uznat

čínský ideogram to, který se v okinawském jazyce vyslovoval KARA a znamenal cizí, čínské.

Tímto ideogramem se na Okinawě označovalo vše, co tam přicházelo z Číny. TE znamenalo jak

v okinawštině, tak i v čínštině výraz pro techniku. Mistr Gichin Funakoshi při svém odchodu do

Japonska zvolil pro bojový systém, který se zde rozhodl vyučovat, japonský ideogram karate,

kde TE v japonštině znamená ruka. KARA v budoucím názvu karatedo mělo znamenat prázdno

ve smyslu povinnosti žáka zbavit se egoistických a sobeckých myšlenek. „On je“, řečeno slovy

Funakoshiho, „jako zelený stonek bambusu, zevnitř dutý (kara), vzpřímený i v nesnázi, to

znamená nezištný, klidný a umírněný“.

Současně používaný překlad názvu karatedo jako bojové umění prázdné ruky není asi ten

nejpřesnější, i když jej pravděpodobně velmi výstižně charakterizuje.

Z hlediska období praktikování

Pokud budeme respektovat teorii, že karatedo, tak jak je dnes celosvětově praktikováno, bylo

přeneseno Gichinem Funakoshim do Japonska z Okinawy, musíme konstatovat, že karatedo má

své historické kořeny právě v okinawských bojových systémech. Jedná se hlavně o tode, které se

začalo formovat od roku cca 1479 jako bojový systém beze zbraně. K výraznému zintenzivnění

a rozšíření tohoto sytému došlo od roku 1609 (viz historie vzniku karatedo dále), od kdy se

sleduje vznik bojového systému okinawate, zkráceně te. Vývoj tode i te byl bezesporu zaměřen

na jediné: vyvinout účinné techniky boje použitelné pro paralyzaci protivníka vedoucí až k jeho

fyzické likvidaci, což je hlavním principem jutsu. Účinnost těchto systémů byla prověřována

reálnými boji Okinawanů o holé přežití. Toto období je nazýváno jako období praktikování reálného

boje bujutsu.

Počátky přetváření bujutsu se objevují již v 17. století. Tento proces je ukončen až na výjimky

v 19. století. Toto časové vymezení přechodu od jutsu k do lze respektovat i u karatedo. Důvodem

přechodu jsou dva aspekty vývoje společnosti. Jednak technický pokrok přinesl i na Okinawu

střelné zbraně, které dokázaly protivníka smrtelně zasáhnout na větší vzdálenost než na fyzický

kontakt. Dále od roku 1724, za vlády krále Sho Tei, začalo na Okinawě docházet k uvolňování

napětí mezi domácím obyvatelstvem a japonskými okupanty. Jako jistý mezník přechodu od jutsu

k do v karate můžeme považovat rok i 1871, kdy byla Okinawa oficiálně připojena k Japonsku

jako samostatná prefektura.

8


Hlavní rozdíl v praktikováni karatedo v období jutsu a do můžeme vidět v tom, že zatímco období

jutsu můžeme charakterizovat jako praktikování karate se záměrem přežít při střetu s protivníkem,

v období do dochází praktikováním technik převzatých z období jutsu k pozitivnímu působení na

fyzický, morální a duševní rozvoj při formování osobnosti cvičence. Samotné ovládání technik

původního jutsu a zdokonalování se v nich je u do chápáno jako prostředek či nástroj k tomuto

formování. Je pravdou, že i techniky praktikované v období do jsou technikami, které lze úspěšně

používat v sebeobraně při fyzické agresi, ale hlavní důraz je kladen na kontrolu prováděných

technik. Cvičenec musí být chopen provést techniku s náležitou agresivitou rovnající se reálnému

provedení, přičemž musí být zároveň schopen svoji agresivitu ovládat natolik, že prováděnou

techniku dokáže zastavit těsně před jejím dopadem na cíl a zabránit tak zranění druhé osoby, která

v tomto případě již není protivníkem na život a na smrt, ale pouhým partnerem při výcviku. Tímto

lze i vysvětlit pozitivní působení provozování technik z období jutsu v období do na růst psychické

odolnosti jedince. Od počátku tohoto období můžeme sledovat používání názvu karatedo, nebo

i jen karate pro bojový systém, který byl přenesen z Okinawy do Japonska a následně rozšířen

do světa. V této publikaci bude nadále používán název karatedo.

Jako počátek sportovního období karatedo můžeme stanovit první oficiální závody, ze kterých

vzešel první vítěz. Tomuto okamžiku předcházelo nesnadné období tvorby pravidel pro uskutečnění

zápasu ve dvou vybraných disciplínách – kata jednotlivci a kumite jednotlivci. Pro disciplínu

kumite bylo jako základ pro vítězství nakonec vybráno provedení útočné techniky, kterou není

protivník schopen odblokovat. Pro disciplínu kata se stala měřítkem schopnost předvést

sestavu tak, aby byla demonstrována síla a dynamika jednotlivých technik sestavy s ohledem

na načasování provádění těchto technik a s případným dodržováním půdorysného diagramu.

V konkrétním datu tohoto utkání se historické prameny různí. Někteří autoři uvádějí rok 1955,

jiní 1957.

Od tohoto okamžiku lze datovat počátek stále pokračujícího procesu vytváření nových možností

pro sportovní vyžití vyznavačů karatedo. Postupně se přešlo od systému zápasu kumite bez

rozdílu vah k váhovým kategoriím. Dále byl ustanoven systém různých kontaktních disciplín

kumite, které vedly i k vzniku samostatných sportovních odvětví (semi contact, light contact,

full contact, kick box apod.). Byly rovněž ustanoveny nové disciplíny: kata družstev, kata na

hudbu, volně sestavované kata a kumite družstev. V současnosti můžeme ve světě registrovat

několik organizací s celosvětovou působností, které organizují mezinárodní soutěže dle různě

vytvořených a mnohdy si i vzájemně odporujících pravidel.

Základním rysem sportovního období karatedo, ať se realizuje podle jakýchkoliv sportovních

pravidel, je snaha o dosažení co nejlepšího sportovního výsledku v soutěži, což se odráží

i v metodách samotného systému výcviku karatedo v tréninkových jednotkách, které se mnohdy

i odklánějí od původních myšlenek charakteristických pro období do.

Z hlediska stupňů technické vyspělosti

K používání stupňů technické vyspělosti přistoupilo mnoho bojových umění včetně karatedo

pravděpodobně při přechodu jejich praktikování od jutsu k do. Přidělený stupeň technické

vyspělosti odrážel úroveň dovednosti v ovládání technik příslušného bojového umění ve formě

pásu, kterým si cvičenci opásávali své úbory pro výcvik. Systém přidělování stupňů technické


11Charakteristika karatedo 10

vyspělosti se stal i významným motivačním prostředkem při výcviku. Stupně technické vyspělosti

byly zásadně rozděleny do dvou skupin: žákovské a mistrovské. Žákovské stupně kyu, jejichž

počet si stanovuje každé bojové umění dle svých potřeb, byly seřazeny sestupně s tím, že nejvyšší

stupeň technické vyspělosti bylo 1. kyu. Jednotlivé kyu mívají i různá barevná označení pásů.

V karatedo bývá jako nejnižší stupeň technické vyspělosti přidělován bílý pás. Kyu znamená

v překladu krok. Mistrovské stupně dan, jejichž počet byl stanoven na deset, byly naopak

seřazeny vzestupně od 1. do 10. danu. Barevné označení pásu dan bývá používané jednotně

černé. Některé styly karatedo používají od stupně technické vyspělosti 6. dan pás červenobíle

pruhovaný a pro 10. dan čistě červený pás.

Ačkoliv stupně technické vyspělosti byly přidělovány zásadně na základě úspěšného složení

předem předepsané zkoušky, na které musel adept na vyšší technický stupeň prakticky prokázat

svoji dovednost, uchýlila se postupem času některá bojová umění (či jen jejich směry) k udělování

různě vysokých technických stupňů vyspělosti jako ocenění za zásluhy. Tím byla vnesena do

jinak fungujícího systému značná disharmonie.

Z hlediska skladby výcviku

Výcvik technik karatedo se realizuje v ucelených časových blocích, trénincích či tréninkových

jednotkách. Doba trvání bývá přizpůsobena věkové hranici cvičenců, stupni jejich technické

vyspělosti, případně i tréninkovému období, ve kterém je tréninková jednotka pořádána. Při výcviku

technik karatedo se využívá zpravidla tří hlavních prostředků, a to kata, kihon a kumite.

Kata můžeme charakterizovat jako přesně stanovenou sestavu obranných a útočných technik

prováděných v různých postojích do různých směrů s různým načasováním. Ve své podstatě každá

kata obsahuje řešení řady sebeobranných situací, kde každý pohyb má svůj význam. Sestavy kata

vznikaly historicky ruku v ruce s tvorbou jednotlivých technik karatedo. Kata představovaly jakýsi

návod pro úspěšné ubránění se útoku jiné osoby. Všeobecně se tvrdí, že každý styl karatedo ve

svých sestavách kata postupně vyřešil veškeré možné sebeobranné situace, se kterými se lze

setkat. Zvládnutí postupu sestavy kata a plné pochopení významu jednotlivých pohybů, z nichž je

kata sestavena, vede i k pochopení předem stanoveného rytmu načasování jejich provádění.

Velký význam sestav kata pro výcvik karatedo bezesporu podtrhuje ta skutečnost, že precizní

provádění kata bylo hlavně v období jutsu jediným výcvikovým prostředkem pro přípravu adeptů

karatedo na budoucí reálný střet s agresorem. Ve své podstatě cvičení sestav kata velmi

příznivě působí na abstraktní představivost cvičenců, neboť kata též bývá charakterizována

jako abstraktní souboj s imaginárními útočníky. Míra představivosti cvičence pak bývá navenek

prezentována správným načasováním prováděných akcí. Dokonalost tohoto vnějšího projevu

stupně abstrakce bývá součástí hodnocení sestavy na soutěžích, kde je kata chápána hlavně

jako soutěžní disciplína.

Kihon můžeme charakterizovat jako individuální způsob procvičování technik karatedo do

vzduchu. Procvičují se techniky kopů, krytů a úderů. Specifikou kihonu je ta skutečnost, že se

jednotlivé techniky karatedo procvičují ve specifických postojích určených k procvičování různých

druhů technik. Počet opakování těchto technik, včetně přemísťování v postojích, i jejich případné

vzájemné kombinace nejsou pevně stanoveny tak, jak je tomu u sestav kata, ale v plné míře se zde


uplatňuje tvůrčí schopnost trenéra. Mnohonásobným opakováním jednotlivých technik, případně

i jejich kombinací, dochází nejen ke zdokonalování provádění, ale zároveň k posilování konkrétních

svalových partií, které podporují preciznost a účinnost technik karatedo jako celku.

Kumite – střet rukou lze zásadně charakterizovat jako procvičování technik karatedo při útoku

a obraně s jedním i více partnery, které je postupně realizováno od řízených forem tohoto

procvičování až k volnému zápasu řízeného sportovními pravidly. Jedná se o historicky nejmladší

prostředek používaný pro výcvik karatedo. První formu řízeného kumite – gohon kumite – zavedl

Gichin Funakoshi v roce 1943 na základě důrazného naléhání jeho žáků Nishiyamy, Nakayamy

a Obaty. Mistr Funakoshi dokázal i při tvorbě řízených forem kumite zachovat princip účelnosti,

kdy každá forma řízeného kumite splňovala své specifické účely, jako nalezení správné vzdálenosti

pro účinný útok po odražení soupeřova útoku, únik ze směru útoku a provedení účinné blokovací

techniky v takové vzdálenosti od útočníka, aby mohla být co nejrychleji provedena následná

účinná útočná technika. Význam kumite prudce stoupl po vytvoření pravidel pro volný zápas,

kterými bylo kumite ustanoveno jako sportovní disciplína.

Z hlediska přístupu k výcviku

Přístup k výcviku karatedo jak ze strany vyučujících a trenérů, tak i ze strany jeho adeptů, můžeme

rozdělit na tradiční a moderní. Forma tradičního přístupu k výcviku karatedo se snaží co nejvíce

se přiblížit k formám výcviku z období jutsu tak, jak je převzali zakladatelé výcviku ve směru do.

Hlavním cílem výcviku je komplexně působit na formování osobnosti cvičenců. Tradiční přístup

k výcviku je charakterizován svojí komplexností v otázce zvládnutí všech atributů skládajících se

v dokonalý vnější projev karatedo. Hodně pozornosti se věnuje otázce pochopení filozofie karatedo

a jeho základních principů při provádění technik, včetně jejich účinnosti, a to formou:

• Postupného zvládnutí a pochopení sestav kata s tím, že k výcviku další kata seřazené do

hierarchie dle náročnosti se přistupuje až po zvládnutí kata předchozí, včetně její interpretace

– bunkai. • Otužování úderových ploch společně s prováděním kontroly účinnosti prováděných technik

realizací výcviku přerážejících a lámacích technik – tameši-wari, případně provádění úderů či

kopů na makiwaru. • Účastí na závodech, které nejsou chápány jako hlavní cíl výcviku karatedo, ale jako součást

výuky a jako kontrola stavu technické připravenosti a psychické odolnosti. Některé organizace

vyžadují účast soutěžících na turnaji v obou disciplínách: kata i kumite. Tímto je deklarována

záměrná snaha o zamezení specializace pouze na jednu disciplínu. • Důsledným dodržováním etiky v průběhu výcviku karatedo, dodržováním hierarchie mezi

jednotlivými skupinami stupňů technické výkonnosti. Moderní přístup k výuce se stal přirozeným důsledkem rozšíření karatedo do světa. Ve snaze přiblížit systém výcviku mentalitě neasiatských skupin obyvatelstva začali instruktoři karatedo čím dál tím více přebírat ověřené metodické a didaktické postupy výcviku z jiných sportovních odvětví. K rozmachu moderního přístupu k výcviku karatedo docházelo postupně s přechodem ke snaze uspět co nejlépe na soutěžích. Z tohoto důvodu dochází velmi často ke specializaci na účast v soutěži jen v disciplíně kata, nebo kumite. Do tréninkových postupů jsou zapracovávány poznatky z vědeckých výzkumů v oblastech rozvoje fyzické, psychické i taktické připravenosti na sportovní výkon. Ve snaze přiblížit soutěže v karatedo laickému divákovi dochází k úpravám


13Charakteristika karatedo 12

pravidel, případně i vytváření zcela nových disciplín. Tato opatření vedou k rozšíření možností

sportovního vyžití obyvatelstva a ke stále rostoucí popularitě karatedo. Na druhé straně se

u moderního přístupu výcviku karatedo prohlubuje odklon od původních myšlenek sledovaných

při realizaci přechodu od jutsu k do.

Z hlediska vztahu učitele a žáka

Jednou ze základních charakteristik všech asijských bojových umění je vztah učitele a žáka.

U karatedo je otázka vztahu učitele a žáka zvláště významná. Jeho základem byla skutečnost,

že šíření karatedo na Okinawě probíhalo tajně. Každý mistr si proto vybíral své žáky velmi

pečlivě, neboť v případě prozrazení byly ohroženy životy všech členů jeho skupiny. Žák svého

mistra respektoval po celý život a s oddaností, pokorou a vděčností přijímal veškeré informace

o stylu karatedo, které mu byly předávány. Sám mistr dělil své žáky na vnější a vnitřní. Vnějším

žákům předal ze svého umění vše, co jim umožňovalo úspěšně používat karatedo v jejich životě.

Za vnitřního žáka si většinou vybral jen jednu osobu, které předal všechny své dovednosti, a ty

pak zůstávaly okolnímu světu utajeny. Vnitřního žáka pověřil předáváním a výukou svého stylu

po své smrti. Tento žák mnohdy býval okolí utajen.

Současná, mnohdy i masová, výuka karatedo neumožňuje zachovat původní smysl vztahu učitele

a žáka. Přesto, hlavně u směrů s tradičními přístupy k výuce karatedo se snahou o zachování

původních myšlenek období do, dochází k zachování některých těchto atributů ve vztahu k učiteli,

hlavnímu trenérovi klubu, sdružení či stylu.

Shihan Hideo Ochi, vedoucí instruktor JKA Evropa, s malými žáky karatedo


Historie

Vznik a vývoj karatedo

Mnozí historici se shodují na tom, že základní vliv na tvorbu mnoha asijských bojových umění

mělo šíření buddhismu, který se postupem času stal nejrozšířenějším náboženstvím na světě.

Deklarovaná možnost několikanásobného návratu zpět na svět, která vedla ve velké míře

k netečnosti k vlastní smrti, se stala jedním z hlavních atributů asijských bojových umění.

Kolébkou bojových umění je dle mnoha historiků Indie a jako pramáti bojových umění bývá

označována jóga. Dle nejstaršího spisu, Patandžálího Jógasútry, pocházejícího z 1. století př. n. l.,

byla tehdy jóga jednou ze šesti působících náboženských soustav v Indii. Byly to: jóga, hjája,

sánkja, mímása, vaišášika a vědánta. Jóga však jako jediná doporučovala, jakým způsobem

pomocí tělesných cvičení, očistných technik, dechu, koncentrace a celkového duševního přeladění

nakládat se svým vlastním tělem. Jóga je dnes mnoha lidem známa jako zdravotní cvičení, kdy

se zaujímáním statických poloh – ásán působí pozitivně na vnitřní orgány v lidském těle. V třídně

rozdělené Indii existovaly i kasty, které praktikovaly jógu nejen ve statické podobě, ale snažily se

koncentraci fyzických a duševních sil převést do dynamické formy z hlediska účinnosti úderových

technik sloužících k likvidaci protivníka. Ke kastě kšátrijů – bojovníků údajně patřil i legendární

buddhistický misionář Buddhídharma. Historici tvrdí, že principy a zásady jógy buď splynuly,

nebo v různých podobách ovlivnily většinu škol asijských bojových umění. K nejvýznamnějším

principům patří meditační praktiky, pozorování dechu a koncepce životní síly, zvané v Indii Prána,

která se později objevuje v Číně jako síla Čchi a v Japonsku jako síla Ki.

Buddhismus se šířil z Indie do okolních států různými způsoby. Buddhističtí misionáři ho

začali šířit do okolních zemí již od vlády krále Ašóky (269–232 př. n. l.). Pro vznik karatedo má

pravděpodobně zásadní význam příchod legendárního buddhistického mnicha Buddhídharmy

do kláštera Shaolin ležícího na svaté hoře Sung-shan v čínské severní provincii Honan kolem roku

520 n. l. Buddhídharma zde mnichy začal vyučovat od buddhismu odvozenou filozofii praktického

sebepozorování Ch-an (Zen). Spojil meditační prvky zen (Zazen) s různými gymnastickými pohyby,

které byly převážně odvozeny od pohybů zvířat(Shia Lo-han-sho – 18 rukou z Lo-han). Kromě

toho založil Buddhídharma dvě sutry: Yi-jing Jin (Ekkinkyo), která představovala řadu cvičení

a dechových technik, jimiž může být tělo vychováváno k výdrži a odporu, a Xi-shui (Senzuikyo),

jež vysvětluje, jak se rozvíjí duchovní síla. Buddhídharma rovněž zavedl některé důležité atributy,

které zůstaly dodnes dochovány jako hlavní zásady v bojových umění – zavedl pojem „wu-te“

(ctnost bojových umění), který se stal později základem etických pravidel chování žáků bojových

umění – Dojokun.

Po smrti Buddhídharmy upadl jeho systém v zapomnění až do vlády mongolské dynastie Yuan

(1260–1368), kdy bylo 18 rukou z Lo-han přijato dalším knězem Shaolinu Chueh Yanem a později

rozšířeno na 72 pohybů. Samotný Chueh Yan společně s dalšími mistry bojových umění dokončil

rozšiřování pohybů na konečných 170. Nejlepším pohybům dali jména zvířat – jako jeřáb, drak,

tygr, had atd. Poté se začaly rozvíjet prostřednictvím dalších klášterů Shaolin, které časem

vznikaly po celém území Číny, mnohé další styly, které se od sebe svými charakteristikami

stále více odlišovaly.


15Historie 14

Za dynastie Ming bylo v klášterech Shaolin rovněž vyučováno Mo-hay – používání zbraní, zvláště

nože, meče, kopí a tyče. Bylo to zapříčiněno pravděpodobně i tím, že kláštery vznikaly samovolně

bez vzájemného propojení. Tyto styly, ačkoliv se od sebe odlišovaly, bylo možné rozdělit do dvou

souhrnných směrů: Wai-chia – vnější škola a Nei-chia – vnitřní škola.

Klášter Shaolin sehrál za dobu své dlouholeté existence významnou roli v historii samotné

Číny. Bojoví mniši – jak se mistrům bojových umění ze Shaolinu říkalo – několikrát zachránili

i život samotného císaře. Klášter byl mnohokrát zničen a opětovně zbudován, neboť byl jedním

z mocenských center Číny a stál po staletí ve středu politických a náboženských zájmů. Dějiny

Shaolinu skončily v roce 1928, kdy byl klášter vypálen generálem Hsi-Yousanem. V plamenech

zmizely bohužel mnohé buddhistické spisy a tajné záznamy o výcviku bojových umění. Naposledy

byl klášter plně zrenovován vládou Číny v letech 1982–83 a od té doby je využíván hlavně jako

přitažlivé místo pro turisty a historiky. Dnes žije v Shaolinu jen několik starých mnichů. Přestože

se zde možná budou chtít zase vzdělávat noví, mladí mniši, je jisté, že Shaolin již nikdy nebude

tím, čím býval – významným centrem asijské kultury.

Teorie, že veškerá bojová umění vzniklá v Číně mají své kořeny v Shaolinu, naráží na skutečnost,

že zde působily již před příchodem Budhídharmy a souběžně i s jeho působením v Shaolinu

i taoistické kláštery. Taoistické dechové metody (Chi-kung), které měly svými praktikami splňovat

účel prodloužení života nebo dosažení nesmrtelnosti, byly základem pro vznik pohybových škol,

které se začaly postupně přeměňovat v systémy bojového umění. Stejně jako školy Shaolinu,

tak i školy taoistických proudů znaly pokročilé dechové techniky. Koncentrovaly se v nich na

„tan-tien“ (střed těla) za účelem naučit se ovládat v dýchání „Chi“ (vitální energii). Všeobecně

se dá říci, že splňovaly kritéria pro zařazení do Nei-chia – vnitřní školy. Tyto taoistické systémy

bojových umění byly pravděpodobně základem pro vznik Tai-Ti-Quan. Na první pohled se směry

Nei-chia – vnitřní školy (též měkké školy) a Wai-chia – vnější školy (též tvrdé školy) od sebe

zásadně liší. Měkké školy se ve velké míře soustřeďují na pomalejší, kruhové pohyby s dokonalým,

procítěným přemísťováním těla a vnitřní energie. Tvrdé školy jsou charakteristické dynamickým

přemísťováním s prováděním bloků a útoků za velké svalové kontrakce. K dalšímu posunu

u vnějších škol došlo při bojích proti Mandžuům, kteří napadli dynastii Ming. Mistři bojových umění

jak taoistických, tak shaolinských směrů v rámci boje proti okupantům neměli čas vzdělávat své

žáky ve správném používání dechových praktik a tím i vnitřní energie, zaměřili se tedy na výuku

technik vztahujících se k boji provozovanému s povrchovými dechovými praktikami. Mohli tak

zkrátit dobu výcviku z původních až 10 let na necelé 3 roky. Tímto způsobem nebyli vzděláváni

žádní mistři bojových umění, ale jen vojáci, kteří byli nasazeni do boje.

Dnes je registrováno v Číně více než 400 stylů bojových umění, které se staly součástí čínské

kultury a byly šířeny mimo její území ruku v ruce s jejími kulturními, společenskými, obchodními,

ale i vojenskými aktivitami. O tom, jak hluboce jsou bojová umění v Číně zakořeněna, svědčí

i ten fakt, že jejich provozování obyvatelstvem se nepodařilo zabránit ani komunistické kulturní

revoluci řízené Mao Ce Tungem, pro kterého byla bojová umění symbolem nenáviděného

náboženství v jakékoliv podobě.

Okinawa je hlavním ostrovem souostroví Ryukyu ležícího ve Východočínském moři, které čítá

na 140 ostrovů a ostrůvků, z nichž je jen 36 osídleno. Jeho výhodná poloha z hlediska tras

obchodních námořních cest měla dopad na čilý obchodní styk s okolními zeměmi jako Thajsko,

Kambodža, Vietnam, Laos a ostrov Jáva, včetně kontaktů s kulturami těchto zemí, kde rovněž


samostatně vznikaly různé systémy bojových umění. Poloha však byla zajímavá i z hlediska

vojensky strategického pro Čínu, Japonsko, ale i USA, což po celá staletí významně zasahovalo

a dodnes zasahuje do historie tohoto souostroví, které není nijak rozlehlé. Samotný ostrov

Okinawa je dlouhý 110 kilometrů a místy je široký jen 10 kilometrů.

Na vznik karatedo na Okinawě měl zásadní význam vliv Číny a Japonska. K prvnímu kontaktu

Okinawy s Čínou došlo v 6. století za vlády císaře Yang Chien z dynastie Sui. Číňané si však

nepočínali zrovna nejpřátelštěji, neboť Okinawu považovali spíše za svoji kolonii. K jistému

zlepšení došlo v 7. století, kdy Čína oficiálně uznala Japonsko za samostatný státoprávný

celek. V 7. a 8. století nastal čilý cestovní ruch mezi Čínou a Japonskem, kdy mnohá poselství

jistý čas pobývala na Okinawě. Přicházeli také čínští buddhističtí mniši, kteří s sebou přinesli

i Shaolin-Kung-fu. Rovněž se předpokládá, že z Japonska byla na Okinawu importována i bojová

umění praktikovaná japonskou bojovou kastou – samuraji.

K zásadnímu obratu vztahů mezi Okinawou a Čínou došlo po roce 1372, kdy tehdejší okinawský

král Sató oficiálně uznal závislost Okinawy na Číně. Tím byly vytvořeny předpoklady pro průnik

čínské kultury na Okinawu, který byl umocněn v roce 1392, kdy se sem přistěhovala z Číny

velká skupina obchodníků, řemeslníků a umělců – legendárních „36 rodin“, které se usadily

ve městě Kune, nedaleko jednoho z okinawských mocenských a obchodních center – města

Naha. Na Okinawu byly ve dvouletých cyklech až do roku 1866 čínskými císaři vysílány kulturní

a obchodní delegace. Král Sató rovněž zřídil na čínském území okinawské sídliště Ryuku-kan,

kde byli ubytováni Okinawané, kteří přicházeli do Číny studovat nebo obchodovat. Ruku v ruce

s čínskou kulturou na Okinawu pronikalo i praktikování bojových umění, kterým se na Okinavě

začalo říkat Chuan-fa.

Na samotný vznik karatedo na Okinawě měly pravděpodobně největší vliv dvě historické události.

První z nich se udála po sjednocení tří okinawských samostatných knížectví, které se uskutečnilo

v roce 1429 pod vedením krále Sho Hashi. Od roku 1451 začalo okinawské království vyplácet jak

Číně, tak i Japonsku daně za svoji relativní nezávislost. Ačkoliv mezi oběma zeměmi existovala

dlouholeté rivalita, uspokojila se jak Čína, tak i Japonsko s touto formou společného ovládání

Okinawy, neboť ani jedna strana nechtěla riskovat globální válku. V roce 1479 nastoupil vládu

král Sho Shin z nově nastolené dynastie Sho, který z obavy před případnými povstáními proti

své osobě nechal zabavit všechny zbraně a uložit je do zbrojnice svého hradu Shuri. Kvůli jeho

nadřazenosti museli též všichni členové okinawské šlechty žít na hradě Shuri. Jejich potomky

král vyslal na výchovu do Číny k císařskému dvoru. Poté, co král Sho Shin odzbrojil svůj národ,

začaly hlavně z důvodu sebeobrany vznikat dvě odlišné školy bojových umění. První pod názvem

Tode (kde bylo využíváno hlavně prázdných rukou) byla hlavně vytvářena šlechtou, druhá pod

názvem Ryukyu Kobudo (kde bylo využíváno hlavně zemědělských nástrojů) byla rozvíjena většinou

rybáři a zemědělci. Mnoho historiků je přesvědčeno, že právě tento první zákaz nošení zbraní

byl podnětem k vzniku bojového umění, které se stalo základem pro karatedo.

Kromě Chuan-fa bylo využito i mnoha poznatků z bojových umění importovaných do Okinawy

Indonésany, Malajci, Filipínci a Araby, kteří již v té době na Okinavě žili. Jednalo se hlavně

o tvorbu účinných sebeobranných technik, bez uplatňování čínských metod dýchání, řízení

energie a duševní kontroly. Dle mnohých mistrů okinawských bojových umění se při tvorbě Tode

jen částečně využilo vlivů jiných druhů bojových umění, neboť mnoho technik sevřenou pěstí či

otevřenou rukou je obsaženo v tradičních kulturních tancích (Odory) Ryukyu a Ryukyu Kobudo

bylo údajně vytvořeno výhradně na Okinawě.

+


17Historie 16

Druhá významná událost, která vedla ke zdokonalování boje beze zbraní na Okinawě, se udála

zhruba o 300 let později. V roce 1609 byla Okinawa napadena a anektována japonským klanem

Satsuma vedeným rodem Shimazu. Klan Satsuma byl v roce 1600 poražen v občanské válce

klanem Tokugawa, který dosáhl v Japonsku významného vládnoucího postavení Shogun. Aby

byl poražený klan Satsuma stále pod kontrolou mimo území Japonska, byla mu „dekretem

Tokugawa“ svěřena úloha „vnějšího Shoguna“ a bylo mu povoleno ovládnout Okinawu jako kolonii

japonského císařství. Okinawa tak měla být potrestána za svoji neochotu podpořit Japonsko

v předešlé válce s Čínou. Čína nebyla schopna na okupaci Okinawy vojensky reagovat, neboť

po poslední válce s Japonskem byla oslabena. Postačilo jí ale, že i nadále vybírala od Okinawy

své daně a až do roku 1866 vysílala na Okinawu své kulturní a obchodní mise.

Klan Satsuma ovládl Okinawu a celé souostroví Ryukyu s příznačnou japonskou krutostí.

Okinawský král byla zajat a převezen do Japonska jako rukojmí. Na Okinawu se zpět vrátil až

po dvou letech, kdy pod nátlakem podepsal s japonskou vládou Tokugawa smlouvu, která

však garantovala vlastnictví Okinawy klanu Satsumů. Král pak zůstal na Okinawě, ale ve svém

úřadě byl pod stálou kontrolou, pouhou loutkou Satsumů. K samotným Okinawanům se klan

Satsumů choval jako k otrokům. Existuje mnoho historických pramenů, dokazujících kruté

zacházení satsumských samurajů, které místy vedlo až ke genocidě bezbranného obyvatelstva.

Satsumové ihned po ovládnutí Okinawy obnovili zákaz nošení jakýchkoliv zbraní. Rovněž tak

veškeré zemědělské náčiní, které mělo ostré hrany a mohlo by být použito jako zbraň, muselo

být každou noc uloženo ve zbrojnicích, které byly za tímto účelem zřizovány a střeženy samuraji.

Tento stav, i když v různých obměnách, trval celých 259 let až do roku 1871, kdy byla Okinawa

oficiálně připojena k Japonsku. Loutkový okinawský král byl sesazen a převezen do Japonska,

kde mu byl svěřen post vysokého císařského úředníka. Okinawa přestala platit Číně staleté

daně a japonský císař se stal jediným vládcem Okinawy. Uplynulých 259 let však bylo pro

obyvatele Okinawy tím nejtemnějším obdobím v její historii. Po vydání zákazu vlastnit zbraně

a ostrá zemědělská náčiní zůstaly okinawanům doslova jen holé ruce a nohy. Přesto se ihned

od prvních let okupace odehrávaly početné srážky mezi samuraji a obyvateli ostrova. Za přímé

podpory Číny byl v roce 1629 vytvořen tajný spolek mezi mistry Tode a Chuan-fa působícími na

ostrově. To mělo za následek, že se začal tvořit nový bojový styl kombinací mezi Tode a Chuan-fa,

který byl jednoduše nazván Te (později Okinawa-te). Rovněž se začalo prudce rozvíjet používání

různých nástrojů jako zbraní – Kobudo.

Okinawa-te rozvíjelo smrtelně účinné techniky, které byly používány proti japonským utlačovatelům.

Proto byly filozofické a zdravotní obsahy Chuan-fa potlačovány do pozadí. Ačkoliv nikdy nedošlo

k organizovanému boji, docházelo prvních 90 let vlády Satsumů na Okinawě k častým srážkám mezi

domácím obyvatelstvem a samuraji. Okinawa-te bylo praktikováno, zdokonalováno a používáno

hlavně pro přežití. Tomuto účelu bylo podřízeno vše: vyhledávání paralyzujících bodů na lidském

těle, otužování úderových ploch, vyhledávání nejúčinnějších technik z hlediska jejich destrukce

a hlavně utajení získaných poznatků, včetně utajení jeho šíření. Skutečnost, že nevyzbrojení

domorodci dokázali při bojích se samuraji vítězit, že dokázali porazit a zabít vycvičené, těžce

ozbrojené samuraje, svědčí nejen o účinnosti Okinawa-te, ale i o udatnosti obyvatel Okinawy.

Okinawa-te, které bylo v bojích se samuraji používáno, bylo zahaleno tajemstvím. Proto také

jeho učitelé zůstávali v přísném utajení. Jestliže byli jeho mistři prozrazeni, byli včetně svých

žáků usmrceni. Proto o období reálného užívání Okinawa-te neexistují žádné písemné doklady.

K jistému uvolnění nepřátelství na život a na smrt mezi Okinawany a Japonci žijícími na ostrově

došlo po vládě krále Sho Tei, který prosadil obsazení vyšších míst ve správě státu Okinawany


a tím i zmírnění celospolečenského napětí. Kromě toho začala vznikat i první smíšená manželství

mezi samuraji a okinawskými ženami. V žádném případě se nejednalo o spojenectví či dokonce

přátelství, nýbrž v nejlepším případě o příměří. Kolem roku 1700 proto existují záznamy se

jmény velkých mistrů, kteří zastupovali a vyučovali jednotlivé styly Okinawa-te. Okinawa-te lze

charakterizovat jako jakýsi mezistupeň mezi Tode, Chuan-fa a Karatedo.

Další událostí, která bezpochyby ovlivnila vývoj karatedo na Okinawě, bylo rozhodnutí ministerstva

kultury v Tokiu zavést karatedo jako součást učebního plánu na okinawských školách. Toto

rozhodnutí bylo důsledkem aktivit japonského školního inspektora Shinaro Ogawy, kterému bylo

karatedo předvedeno v roce 1902 ve škole v Naha tehdejším učitelem Gichinem Funakoshim. Ten

ho zavedl na základě doporučení svého učitele mistra Anko Itosu výuku Pinan/Heian kata.

Poslední události, které zahájily proces odtajnění Okinawského karatedo vůči Japonsku a tím

i okolnímu světu, se udály v roce 1916, kdy byla předvedena demonstrace karatedo Gichinem

Funakoshim v Kjótu, dále pak bylo v roce 1921 předvedeno karatedo japonskému princovi

Hirohitovi, který navštívil Okinawu. V tomto roce také došlo k rozhodnutí Okinawa Shobu Kai

(Společenství bojových umění) vyslat v roce 1922 Gichina Funakoshiho do Tokia k předvedení

okinawského karatedo u příležitosti velké přehlídky bojových umění zorganizované japonským

ministerstvem kultury.

Školy a styly karatedo

Popsat všechny školy a styly karatedo se zdá být prakticky nemožné. Již samotný základní vývoj

tohoto bojového umění na Okinawě probíhal prakticky po dobu téměř 100 let v absolutním utajení.

Tehdejší učitelé a šiřitelé Okinawa-te se hlavně zaměřovali na vyhledávání a zdokonalování

smrtelné účinnosti technik, které převzali od svých učitelů a obohacovali je na základě svých

vlastních osobních zkušeností. I když prakticky nikdy nedošlo k organizovanému boji, docházelo

na území celého ostrova stále ke konfliktům mezi jeho obyvateli a satsumskými samuraji.

Okinawanům skutečně nezbývalo nic jiného, než se zdokonalovat v technikách Te nebo Kobudo,

aby si uhájili své životy při násilných střetech se samuraji, kteří je v období prvních 50–60 let

své nadvlády doslova terorizovali a přímo vyhledávali důvody k tomu, aby je fyzicky trestali

a mnohdy i likvidovali. Učitel Okinawa-te měl proto jen velmi omezený počet žáků, který se

většinou rekrutoval z okruhu blízkých příbuzných, nebo známých a přátel. Prozrazení většinou

znamenalo smrt pro učitele, jeho žáky a mnohdy celé příbuzenstvo. Okinawa-te mělo v té době

dozajista bezpočet různých směrů, stylů a škol. K určitému uvolnění napětí došlo po roce 1700

za vlády okinawského krále Sho Tei. Od tohoto data již existují sporadické písemné historické

prameny o vývoji bojových umění na Okinawě podle kterých lze specifikovat základní styly

a školy karatedo, dle místa jejich vzniku a odlišnosti technik, případně kata. Kromě toho si

musíme uvědomit, že k jistým a mnohdy i zásadním změnám v příslušném stylu karatedo došlo

při jeho přenosu z Okinawy do Japonska, a to hlavně v důsledku jeho přizpůsobování japonské

mentalitě. K dalšímu štěpení jednotlivých stylů bezpochyby docházelo po úmrtí příslušného

zakladatele, kdy jeho nejlepší žáci mnohdy nerespektovali zakladatelem určeného nástupce

a chtěli uplatňovat své osobní názory na další vývoj stylu. Některé styly karatedo kromě toho

začaly vznikat i samostatně. K jistým změnám v jednotlivých stylech karatedo bezpochybně

začalo docházet, dochází a bude docházet neustále v procesu jejich šíření po světě v důsledku

folklorního vlivu v jednotlivých zemích.


19Historie 18

V této kapitole se proto omezíme pouze na základní popis škol a stylů karatedo, které jsou

rozšířeny z celosvětového hlediska. Zhruba od roku 1700 jsou na Okinawě registrovány tři

nejvýznamnější styly karatedo:

• Styl z Shuri (Shuri-te) a Tomari (Tomari-te) byly označeny jako Shorin ryu a za jeho první známé

šiřitele jsou považováni Sakugawa z Shuri a jeho následníci Sokon Matsumura, Yasutsune

Itosu, Choshin Chibuna, Chotoku Kyan, Akichi Aragaki aj. V Tomari to byli Kosaku Matsumora,

Piechin Oyadomari aj.

• Styl z města Naha (Naha-te) byl označen jako Shorei ryu. K jeho prvním šiřitelům patřili Kanryu

Higashionna, Yara a Chojun Miyagi.

Shorin ryu a Shorei ryu pravděpodobně byly základem pro rozvoj dalších stylů karatedo, a to nejen

na Okinawě, ale posléze i v Japonsku a následně po celém světě. Následující schéma je velmi

stručným přehledem předpokládaného propojení jednotlivých nejrozšířenějších stylů karatedo.

Shotokan, Shotokan ryu, Shotokai, JKA, ITKF, SKI

Na přelomu 19. a 20. století Japonsko prožívalo zrod imperialismu, rozmach vojenské moci

a usilovalo o světové uznání a mezinárodní kontakty. Vládnoucí kruhy velmi brzy pochopily

fascinující vliv bojových umění na masy, a proto vláda začala silně podporovat šíření různých

stylů bojových umění v zemi.

Okinawa Shobu Kai vyslalo v roce 1922 Gichina Funakoshiho na ukázku bojových umění do

Tokia po velmi zralé úvaze. Funakoshi byl v té době na Okinawě uznáván jako velký expert

na Okinawa-te, který se prakticky, i když v rozličných časových obdobích, věnoval všem jeho

Shuri-te Tomari-te

SHORIN RYU

Naha-te

SHOREI RYU

Matsumura ryu

Itosu ryu

Shobayashi ryu Shito ryu Goju ryu Ton ryu

Shotokan ryu Kobayashi ryu Shiorinji ryu Goju Okinawa

Wado ryu Seito ryu Matsubayashi Goju Japan

Shotokan JKA Keshinkan Isshin ryu JKF Goju karatedo

Shotokan Karate International Chito ryu JKA Gojukai

Shotokai Shukokai International karatedo

Kyokushinkai Tozan ryu

International Traditional Karate Federation (ITKF)


základním stylům. Kromě toho byl i mistrem kaligrafie a básnického umění a byl velmi zběhlý

v japonském jazyce. Jeho mise byla chápána jako příležitost k vyslání karatedo do světa, jako

okinawské poselství míru.

Japonské ministerstvo kultury po předvedené ukázce požádalo mistra Funakoshiho, aby zůstal

i nadále v Tokiu a zavedl tam výuku karatedo. Sám Funakoshi však ve svých pamětech uvádí, že

prvním důvodem jeho rozhodnutí setrvat v Japonsku byla žádost Džigoró Kanó (velkého učitele

judo, který se později stal Funakoshiho osobním přítelem) o několik lekcí, ve kterých by se mohl

Kanó naučit některou z kata, které Funakoshi na slavnosti předvedl.

Ačkoliv byl Gichin Funakoshi hlavně žákem Anko Azato, který byl jedním z následníků Matsumurova

Shorin-ryu Gokoku-kan karate, v němž se odrážel tvrdý samurajský styl meče Jingen-ryu, rozhodl

se v Japonsku vyučovat Shuri-te dle Anko Itosu, u kterého byl pouze hostujícím žákem. Proč to

udělal se dodnes neví. Někteří historici tvrdí, že Funakoshi nechtěl v Japonsku vyučovat tvrdý

Azatův styl, který příliš zdůrazňoval boj, a místo toho se uchýlil k Shuri-te mistra Itosu. Výuka

karatedo Gichina Funakoshiho hlavně zahrnovala cvičení kata a jejich bunkai, u které preferoval

perfektní provedení techniky a zvládnutí různých forem kime. Pro dovedení technik k dokonalosti

využíval cvičení kihon a práci na makiware. Zpočátku Gichin Funakoshi vyučoval soubor třiceti

kata, které po 15 letech zredukoval na polovinu. V každém souboru se však snažil uchovat

hlavní principy všech okinawských škol.

Po svém příchodu do Japonska se Gichin Funakoshi setkal se zcela jinou mentalitou žáků,

než na jakou byl zvyklý na Okinawě. Mladí Japonci, kteří z dostupných historických pramenů

znali karatedo jako smrtící systém, jenž dokázal porážet samuraje, dychtili po tom tento

systém ovládat. Za tímto účelem byli ochotni nahrazovat kvalitu kvantitou a nestudovat vnitřní

aspekty bojových umění. Karatedo jako cesta se v té době v Japonsku jen těžko prosazovalo.

Stále zřetelněji vystupovaly požadavky na zvýraznění vnější přitažlivosti karatedo formou jeho

sportovního a později i soutěžního projevu. Mistr Funakoshi se těmto požadavkům prakticky

bránil po celý svůj život, neboť se obával, že by tím karatedo mohlo ztratit svůj obsah a mohlo

by sloužit pouze k prosazování agrese. Zákaz rozvíjení útočných technik vedl i k odchodu jeho

významného žáka Hironori Otsuky, který posléze založil svůj vlastní styl Wado-ryu. Funakoshi

hledal možnosti, které by mohly obojí spojit do jednoho. Povolil proto ve svém Shotokan dojo

vyučovat vedle kata bunkai a kata kumite i jiné formy kumite, které postupně vznikaly – od gohon

kumite, sanbon kumite, kihon ippon kumite, jiyu ippon kumite až po jiyu kumite.

V roce 1939 převzal výuku po Gichinu Funakoshim jeho syn Yoshitaka Funakoshi. Ten společně

s ostatními mistrovskými žáky Funakoshiho změnil základy Shuri-te mistra Itosu a začal vyučovat

koncepci, která nebyla známá v žádném z dosavadních stylů karatedo. Vznikl tak nový styl, který

získal název Shotokan ryu. Všeobecně se má za to, že Yoshitaka při svých změnách vycházel

ze stylu Anko Azata, který mu jeho otec v rámci uchování stylu svého učitele předal.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist