načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Karanténa – Peter May

Karanténa
-11%
sleva

Elektronická kniha: Karanténa
Autor: Peter May

Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí. Na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 383
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0347-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí. Na staveništi, kde má vyrůst nouzová nemocnice, najdou dělníci tašku s kostmi zavražděného dítěte. Nemilosrdný vrah se volně pohybuje po městě, odhodlaný udělat cokoli, aby policii zabránil vypátrat, komu kosti patřily. Inspektor Jack MacNeil, který odpočítává poslední hodiny u sboru londýnské Metropolitní policie, musí až do poslední chvíle vést vyšetřování. Jeho kariéra je v troskách, manželství rozvrácené a virus zasáhne i jeho vlastní rodinu. Co ho zastaví dřív? Virus, nebo vrazi?

Popis nakladatele

Thriller, který předpověděl celosvětovou pandemii.

Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí.

Na staveništi, kde má vyrůst nouzová nemocnice, najdou dělníci tašku s kostmi zavražděného dítěte. Nemilosrdný vrah se volně pohybuje po městě, odhodlaný udělat cokoli, aby policii zabránil vypátrat, komu kosti patřily.

Inspektor Jack MacNeil, který odpočítává poslední hodiny u sboru londýnské Metropolitní policie, musí až do poslední chvíle vést vyšetřování. Jeho kariéra je v troskách, manželství rozvrácené a virus zasáhne i jeho vlastní rodinu. Co ho zastaví dřív? Virus, nebo vrazi?

-----

Chřipkový virus v knize je mnohem smrtelnější než covid-19, ale zobrazení města v karanténě a autorův popis šíření nemoci jsou hrozivě prorocké.
— The Guardian

Když jsem před patnácti lety napsal Karanténu, nikdo se s tím nedokázal ztotožnit. Teď to dokážou všichni.
— Peter May

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Skála Skála
Čtvrtá oběť Čtvrtá oběť
Umrlčí cesta Umrlčí cesta
Entomologův odkaz Entomologův odkaz
Ochráním tě Ochráním tě
Karanténa Karanténa
 
K elektronické knize "Karanténa" doporučujeme také:
 (e-book)
Breviář pozitivní anarchie Breviář pozitivní anarchie
 (e-book)
Dva kostely Dva kostely
 (e-book)
Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé
 (e-book)
Katka Katka
 (e-book)
Báječné časy Báječné časy
 (e-book)
Máme na vybranou -- I v pekle může vzklíčit naděje Máme na vybranou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

THRILLER, KTERÝ PŘEDPOVĚDĚL

CELOSVĚTOVOU PANDEMII

HOST

KARANTÉNA

PETER

M AY

PETER MAY KARANTÉNA

———————————————————————————————————————————————————

Virus v knize je mnohem smrtelnější než covid-,

ale zobrazení města v karanténě a autorův popis

šíření nemoci jsou hrozivě prorocké.

THE GUARDIAN

Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je komplet

ně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje.

Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před

smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo

v bezpečí.

Na staveništi, kde má vyrůst nouzová nemocnice, na

jdou dělníci tašku s kostmi zavražděného dítěte. Nemilo

srdný vrah se volně pohybuje po městě, odhodlaný udělat

cokoli, aby policii zabránil vypátrat, komu kosti patřily.

Inspektor Jack MacNeil, který odpočítává poslední

hodiny u sboru londýnské Metropolitní policie, musí až

do poslední chvíle vést vyšetřování. Jeho kariéra je v tros

kách, manželství rozvrácené a virus zasáhne i jeho vlastní

rodinu. Co ho zastaví dřív? Virus, nebo vrazi?

———————————————————————————————————————————————————

Když jsem před patnácti lety napsal Karanténu,

nikdo se s tím nedokázal identifi kovat.

Teď to dokážou všichni.

PETER MAY

ISBN 978-80-275-0347-6

329 KČ



PETER MAY

KARANTÉNA



KARANTÉNA

PETER

M AY

BRNO 2020

PŘELOŽIL FILIP DRLÍK


Lockdown

© Peter May,  

First published in English in  

Cover design © Head Design (headdesign.co.uk)

Jorg Greuel / Stone via Getty Images

Translation © Filip Drlík,  

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o.,  

(elektronické vydání)

Š‹ŒŽ ‘’“-“ -’•–•“- (—˜™)

Š‹ŒŽ ‘’“-“ -’•–•‘-‘ (ePub)

Š‹ŒŽ ‘’“-“ -’•–š -• (MobiPocket)


Věnováno Susie



„Tohle je nejhorší chřipkový virus, jaký jsem

kdy viděl... Před ním se nikdo z nás nebude mít kam schovat.“

¦§Œ ̈¦© ª ̈Œ‹© ̈¦, «Š¦§¬§®

Dětská výzkumná nemocnice St. Jude v Memphisu,

Tennessee, ̄‹°

±±

PŘEDMLU VA

Když jsem v roce  • marně hledal vydavatele pro

svůj román Skála a pro první díl série Akta Enzo,

knihu Výjimeční lidé, dělal jsem si rešerše pro de

tektivní román odehrávající se na pozadí pandemie

ptačí chřipky.

Vědci tehdy předpovídali, že ptačí chřipka neboli

virus ¶·Ž ̧ pravděpodobně způsobí další chřipkovou

pandemii. Odhaduje se, že v roce ±‘±“ zabila španěl

ská chřip ka po celém světě dvacet až padesát milio

nů lidí. A ptačí chřipka — se smrtností přesahující

šedesát procent — měla podle prognóz toto číslo

mnoho násobně překonat.

Vzhledem k tomu, že jsem v té době už měl za

sebou rozsáhlé rešerše o španělské chřipce k jedno

mu ze svých čínských thrillerů, Hadohlavci, bylo to

pro mě blízké téma. Avšak nic z toho mě nepřipra

vilo na to, co jsem zjistil během rešerší k ¶·Ž ̧, ani

±

na hrůzy, kterými by pandemie ptačí chřipky mohla

zachvátit svět.

Začal jsem zkoumat, jaký chaos by způsobila a jak

by mohla postupně rozložit společnost. Děj jsem

umístil do Londýna, který se stal epicentrem pan

demie a městem uzavřeným v naprosté izolaci. V této

situaci se na staveništi, kde se dělníci horečně snaží

co nejrychleji postavit nouzovou nemocnici, najde

kostra zavražděného dítěte. Můj detektiv, Jack Mac

Neil, musí vraždu vyšetřovat, přestože virus zasáhl

i jeho rodinu.

Karanténu jsem napsal během šesti týdnů, kdy

jsem pracoval ve dne v noci. Nikdy ovšem nevyšla.

Britští redaktoři v té době zastávali názor, že moje

vyobrazení Londýna obleženého neviditelným ne

přítelem ¶·Ž ̧ je nerealistické a že by k němu nikdy

nemohlo dojít — navzdory tomu, že moje rešerše jas

ně potvrzovaly pravý opak. Potom se našel americký

vydavatel, který koupil práva k sérii Akta Enzo, a ve

Spojených státech vyšly rovněž moje čínské thrillery.

Zaměřil jsem tedy svou pozornost na opačnou stranu

Atlantiku, a Karanténa tak skončila zapomenutá ve

složce na Dropboxu. Až doposud.

Když píšu tyto řádky, jsem zalezlý doma ve Fran

cii a dům můžu opustit pouze ve výjimečných přípa

dech. Celý svět pustoší nový koronavirus, ‹°¦‹-Ào«-,

a společnost, jak ji známe, se rychle rozpadá. Přesto

±–

že má covid-±‘ několikanásobně nižší smrtnost než

ptačí chřipka, politici se musejí vypořádat s chao

sem a panikou, kterou nemoc šíří po celém světě.

Podobnost pandemii, kterou jsem vylíčil v Karanté

ně, je strašidelná. Proto mi současná situace připa

dala jako vhodný důvod otevřít zaprášenou složku

na Drop boxu, vydolovat z ní starý rukopis a podělit

se o něj se svými čtenáři — abychom si uvědomili,

o kolik horší by všechno ještě mohlo být.

Peter May

Francie,  

±•

PROLOG

Tmu prořízne jekot vycházející z hrdla sevřeného stra

chem. Její hlas se chvěje hrůzou a každému soucitnému

smrtelníkovi by z něj naskočila husí kůže na rukou, ra

menou i krku. Avšak hrůzu noci neprodyšně obklopu

jí tlusté zdi starého domu, takže ji slyší jen jedny uši, a ty jsou k jejímu trápení hluché.

Muž rozčileně a vztekle nadává, syčí a plive kolem

sebe ve tmě. Ona podle sluchu pozná, že je na schodech,

a ví, že jí chce ublížit. Ten muž, kterého zná, kterému

věřila, kterého dokonce milovala. Utápí se ve vlastní

nevěřícnosti. Jak je to vůbec možné? Vzpomíná na chlad

ný dotek jeho ruky na svém hořícím čele během těch dlouhých mučivých dnů, kdy byla nemocná. Na soucit

v jeho očích. V očích, které teď planou vztekem a zlým úmyslem.

Zadržuje dech. Vyšel do dalšího poschodí, asi si mys

lí, že se mu schovává v nejvyšším patře. Proto vyklouzne


±š

z pracovny a na schodech zahlédne jeho stín mířící k po

kojům v podkroví. Otočí se a spěchá dolů, drobnými cho

didly měkce došlapuje na tlustý koberec, až ke světlu

v chodbě, dopadajícímu na podlahu zvenku skrze vitrá

žová okna. Třesoucími se prsty sevře kliku a zmáčkne ji.

Ale vchodové dveře jsou zamčené. Ven se nedostane.

Když zaslechne jeho křik z horního patra, strne. Do

šlo mu, že ji minul. Ona na chvíli zaváhá. Z koupelny

pod schodištěm vedou schody do sklepa. Je jí ale jasné,

že pokud sejde dolů, skončí v pasti. Ven do uličky mezi

domy ústí jen starý skluz na uhlí a ona je sice drobná,

ovšem tak maličká, aby se jím protáhla, přece jen není.

Dům se otřese dusotem jeho kroků na schodech. Ona

se vyděšeně otočí a náhle vidí, že před ní stojí nějaká hol

čička. Je to duch v bílé noční košilce, s krátkými černými

vlasy, velkýma černýma mandlovýma očima a křídově

bílým obličejem. Pohled na dítě ji probodne strachem,

jako hroty nožů, které čekají jen na ni. Potom si uvědo

mí, že se lekla vlastního odrazu. Nepoznává svůj obličej,

natolik je zkroucený hrůzou.

„Choy!“ ozývá se jeho řev na schodišti. Ona si najed

nou vzpomene na realitní makléřku, která je před něko

lika měsíci domem prováděla. A na falešný panel ve zdi

velké jídelny v přední části domu. V místnosti, kterou

dosud nepoužili. V místnosti, která vždy odpočívala po

hroužená do tmy, kam pronikalo jen trochu světla škví

rami kolem rolet. Makléřka tehdy pohnula se stolkem,


±’

odsunula panel a odkryla dveře za ním. Staré bílé dveře

s kulatou klikou, za kterými vedla chodba do tmy. Do

chladné, vlhké, zatuchlé temnoty malinké cihlové míst

nosti, v níž se kdysi tísnila šestičlenná rodina ukrývající

se před náletem.

Choy netušila, co makléřka myslela slovem „blitz

krieg“, ale vyprávěla jim tehdy, že když německé bombar

déry přeletěly Londýn, vrátily se na jih a shodily nevyuži

té bomby právě na toto bezmocné městečko. Když se pak

rozezněly sirény, lidé jako krysy zalezli do cihlových pas

tí, kde čekali a potmě se modlili. Choy ho opět zaslechla,

jak křičí její jméno. A jeho řev ji stejně spolehlivě jako

dávné sirény vyžene do místnosti v přední části domu.

Rychle odsune stolek a nahmatá zarážky na tmavo

modrém panelu. Je těžký a její drobné ruce s ním stěží

pohnou. Jeho kroky se ozývají z chodby v prvním patře

a pak z ložnice. Odtlačí panel na stranu a otevře dve

ře. Uvítá ji tma a obklopí studený, vlhký vzduch. Choy

vstoupí dovnitř a zatáhne panel zpět na místo. Zevnitř

ho zajistit nemůže, a tak jen doufá, že si muž na panel

nevzpomene. Zavře dveře, a utlumí tak i poslední zbyt

ky světla. Dřepne si a schoulí se, aby se trochu zahřála.

Je tady taková zima a tma. Má pocit, že je konec. Není

cesty ven. Nechápe, jak se sem mohlo vmáčknout šest

lidí. A už vůbec si nedokáže představit, jaké to bylo, když

všu de kolem padaly bomby a člověk se bál, že ta další

spadne na něj. Ale muže, kterého slyší dupat po schodech,


±“

i záblesky nože v jeho ruce si dokáže představit snadno.

Ze sirotčince v Kuang-tungu se stala vzdálená vzpomín

ka. Bývala tehdy dítětem, jiným člověkem v jiném životě.

Tolik se toho změnilo, za pouhých šest měsíců, které jí

připadají jako věčnost. A z jejího předchozího života se

stal jenom stín snu.

Její dech je překotný, mělký a nepřirozeně hlasitý. Ale

i přesto slyší ve vstupní hale jeho kroky. Hlučné kroky

na parketové podlaze. Vztek v jeho hlase, když opět volá

její jméno. A pak ticho. Ticho, které trvá několik neko

nečných okamžiků. Zadrží dech, jak dlouho jen dokáže,

protože je přesvědčená, že jinak ji uslyší. Pořád to ticho.

Když potom za dveřmi zaskřípe panel, dívka zalapá po

dechu. Srdce jí buší tak prudce, jako by ji někdo mlátil

pěstmi do hrudníku.

Kulatá klika se otočí a dveře se začnou pomalu ote

vírat. Choy se přitiskne zády ke stěně. Ve vchodě, ve

světle z chodby, vidí siluetu jeho postavy. V témže světle

je v chladném vzduchu vidět i její vlastní sražený dech.

Muž si pomalu dřepne a natáhne k ní ruku. Nevidí jeho

obličej, ale cítí, že se usmívá.

„Pojď k tatínkovi,“ zašeptá.


±‘

PRVNÍ KAPITOLA

.

Přátelé Arcibiskupského parku — tedy ti, co zůstali

naživu — byli vzteky bez sebe. Ti ostatní se v tu chvíli

jistě obraceli v hrobě. Dlouhé roky pečlivého pláno

vání na záchranu kousku příjemné zeleně pro oby

vatele Lambethu smetl parlament ze stolu jediným nouzovým opatřením. Ve tmě nad zubatými věžemi

paláce zplihle visela vlajka a potvrzovala tak přítomnost arcibiskupa. Ale jelikož buldozery zahájily prá ci už v pět ráno, po pouhých šesti hodinách klidu, arcibiskup už pravděpodobně nespal. A stejně nepravdě

podobné bylo, že by mohli v pokoji odpočívat jeho

předchůdci, kteří park darovali městské části.

Staveniště osvětlovaly silné obloukové lampy. Těž

ká technika rozbrázdila a přeorala trávník, na kterém

si dřív hrávaly děti. Ozvěna jejich hlásků se už dávno

ztratila v hukotu strojů. Zábradlí kolem fotbalového




a basketbalového hřiště bylo vytrhané a odhozené

stranou. Zdeformované pozůstatky houpaček a pro

lézaček se vršily na hromadě u opuštěných budov

v západní části parku a čekaly na odvoz. Stará bu

dova s toaletami, která měla být původně přestavěna

na kavárnu, byla srovnaná se zemí. Čas byl to nej

důležitější. Na práci byly přiděleny stovky dělníků.

Střídali se po osmnáctihodinových směnách. Nikdo

si nestěžoval. Dostávali slušnou mzdu, jenom ji ne

měli kde utratit.

Pohybovali se v umělém světle beze slov. Posta

vy v oranžových kombinézách a přilbách, s bílými

ústenkami. Každý si hleděl svého — a držel se dál

od ostatních. Někteří přes jemnou tkaninu kouřili

cigarety, takže se jim na rouškách vytvořily kulaté

nikotinové fl eky. Nedopalky házeli do koše s hořícím

uhlím. Infekce se šířila snadno.

Včera vykopali základy. Dnes se začala sjíždět fl oti

la míchaček, které do výkopů lily beton. Na staveništi

už stál obrovský jeřáb, připravený zvedat a přesouvat

ocelové nosníky, kam bude potřeba. Delegace z kri

zového výboru si sem během včerejšího odpoledne

udělala malou procházku z Westminsteru, aby s na

dějí i obavami přihlíželi ničení, které sami v zoufal

ství schválili. Obličeje měli zakryté bílými rouškami,

avšak úzkost v očích se jim zakrýt nepodařilo. I oni

všechno sledovali beze slov.


Čvachtání betonu a vrčení bagrů najednou pře

hlušil něčí hlas. Ve tmě kdosi zvedl ruku a vyzval

ostatní, aby zastavili práci. Byl to vysoký muž, štíhlý

a vysportovaný. Stál na okraji třímetrového kráteru

v severozápadním rohu parku. Skluzavka na vylévá

ní betonu se otřásla a motor se zastavil. Chybělo jen

několik vteřin a už by byla do výkopu chrlila hustou

šedivou směs. Muž si dřepl na okraj díry a zahleděl

se do tmy. „Něco tam je,“ zakřičel a stavbyvedoucí se

k němu naštvaně brodil bahnem.

„Na tohle nemáme čas. Pokračujte!“ Mávl rukou

v tlusté rukavici na muže, který pákami ovládal proud

betonu. „Spusťte to!“

„Ne, počkejte.“ Dlouhán se přehoupl přes okraj,

seskočil do výkopu a zmizel ostatním z očí.

Stavbyvedoucí protočil panenky a zadíval se k ne

besům. „Panebože. Doneste sem světlo.“

Kolem výkopu se shlukla skupina dělníků, pak

se objevil třínohý stojan s lampou a kužel světla se

sklonil dolů. Dlouhán dřepěl u čehosi malého, tma

vého. Podíval se nahoru na zvědavé obličeje a zastí

nil si oči před ostrým světlem. „Je to jenom posra

ná taška,“ řekl. „Kurva práce, debilní kožená taška.

Nějakej hajzl si myslí, že jsme tu díru snad vykopali

proto, aby do ní mohl naházet svůj bordel.“

„Dělej, už odtamtud vylez,“ křikl předák. „Nemů

žeme se zbytečně zdržovat.“




„Co v ní je?“ zavolal kdosi.

Dlouhán si otřel čelo rukávem, stáhl si rukavici

a začal tašku rozepínat. Všichni se naklonili, aby

lépe viděli. Muž zničehonic uskočil, jako by se dotkl

elektrického drátu. „Proboha!“

„Co je tam?“

Uviděli cosi bílého, co ve světle lampy zářilo. Vy

soký dělník k nim zvedl hlavu. Prudce a přerývaně

dýchal a z jeho už tak bledého unaveného obličeje

se vytratila všechna barva. „Ježišikriste!“

„Co to do prdele je?“ Předák ztrácel trpělivost.

Muž v jámě se znovu sklonil nad taškou. „Jsou

to kosti,“ řekl tiše, ale přesto ho všichni slyšeli. „Lid

ský kosti.“

„Jak víš, že jsou lidský?“ zeptal se jeden z dělníků.

Jeho hlas zněl podivně, překvapivě hlasitě.

„Protože na mě kouká pojebaná lebka.“ Dlouhán

zvedl lebku a pokožka na jeho vlastní hlavě se zdála

být viditelně napjatá. „Ale je malá. Mys lím na dospě

lýho. Muselo to být dítě.“

.

MacNeil byl ve spánku někde úplně jinde, rozpolce

ný mezi snem a skutečností. Někde, kde by být ne

měl. V teple, klidu a bezpečí. Ale v hloubi duše na něj

cosi dotíralo, nějaký nepříjemný pocit, že na něco

zapomněl nebo že mu snad něco schází. Potom si


vzpomněl, že už dávno nebyl v práci, a udělalo se mu

zle. Jak jen mohl zapomenout? Věděl však, že se

mu to stalo už dřív. Matně si to vybavoval. Jak to sakra

jenom může vysvětlit? Jak by jim mohl vysvětlit, kde byl a proč? Panebože. Bylo mu na zvracení.

Slyšel zvonit telefon a věděl, že mu volají oni. Ne

chtěl to brát. Co by jim tak mohl říct? Celou tu dobu ho platili a on se ani neobtěžoval přijít ukázat. Ostatní za něj museli zaskakovat. Vykrýt jeho směny. Ur

či tě jsou vzteklí a budou mu toho spoustu vyčítat.

A tele fon dál vyzváněl a on ho dál nehodlal zvednout.

„Sklapni už!“ zakřičel na přístroj. Telefon ho ale igno

ro val a s každým dalším zazvoněním mu vrážel osten hlouběji do srdce. A bylo jisté, že nepřestane, dokud ho MacNeil nevezme. Celé čelo se mu orosilo potem. Cosi se mu lepilo k tělu. A čím víc se to snažil setřást,

tím víc to na něm ulpívalo. Otáčel se, ze všech sil tahal, kopal a pak se celý zadýchaný probudil a vyděšeně zíral do stropu. Krátké vlasy i polštář pod hlavou měl úplně propocené. Na světle růžovém pozadí se rýsovaly digitální úlomky číslic š.•’. To jediné

si s sebou odnesl z domu. Dárek od Seana. Budík,

který promítá infračervené číslice na strop. Aby člo

věk trpí cí nespavostí nemusel otáčet hlavu, když

chce vědět, kolik je hodin. Na stropě se před ním neustále vznášely obrovské hodiny, aby mu připomínaly, jak pomalu umí čas běžet.

Samozřejmě věděl, že mu je nekoupil Sean. Mar -

ta věděla, že má rád takové serepetičky. Ale Sea no vi

dělalo radost, když mu je mohl dát. Radost tak upřím

nou a nevinnou, jakou může mít z dávání i dostávání

dárků jen dítě.

MacNeil se vysoukal z propocené peřiny a posa

dil se na okraj postele. Obklopil ho chladný vzduch.

Probuď se! Telefon pořád zvonil. A pochopitelně ne

hrozilo, stejně jako předtím v jeho snu, že jen tak pře

stane. Natáhl se k nočnímu stolku a zvedl sluchátko.

Rty měl přilepené k zubům. „No?“

„Doufám, že jsi střízlivý, MacNeile.“

MacNeil odlepil jazyk od patra a ve vlastním za

tuchlém dechu zachytil pach whisky. Chvíli si mnul

oči, aby je rozlepil. „Směna mi začíná až za dvanáct

hodin.“

„Směna ti začíná zrovna teď, chlapče. Dvojitá. Na

padlo mě, že když je to tvůj poslední den, mohl by

ses do toho trochu víc opřít. Přišli jsme o další dva

lidi.“

„Kurva.“

„Přesně tak, kurva. Někdo nám nasral na dvorek

a já tam nemám koho poslat.“

MacNeil zvrátil hlavu a pokusil se zaostřit na obří

hodiny na stropě. Stejně nevěděl, co jiného by příš

tích dvanáct hodin dělal. Za světla nikdy neusnul.

„O co jde?“

„Kosti. Dělníci je našli ve výkopu na staveništi

v Arci biskupském parku.“

„Tak to asi potřebují spíš archeologa než policajta.“

„Našly se v kožené tašce, která tam ještě včera ne

byla.“

„Aha.“

„Radši tam jeď hned. Na ministerstvu se z toho

můžou posrat, protože museli přerušit stavební

práce. Pohni s tím, jo? Tyhle sračky se nám teď fakt

nehodí.“

MacNeil zamrkal a ze sluchátka se náhle ozvalo

zapraskání. Laing zavěsil.

Když si pak MacNeil v koupelně na konci chodby

čistil zuby, nepřítomně se pozoroval v zrcadle. V upat -

laném kelímku se tísnily kartáčky ostatních obyvatel

domu. On měl všechny svoje věci uložené ve svém

pokoji a v koupelně se ničeho nedotýkal. Dokonce

na kohoutky stříkal čisticí přípravek, a než se jich

dotkl, pečlivě je otřel. Potřeboval se oholit. A kdyby

mohl ještě pár hodin spát, možná by trochu vybledly

i ty tmavé kruhy pod očima. Škody napáchané v po

sledních měsících ale nemohlo odčinit nic. Nic už

nemohlo napravit vrásky, které do jeho sotva čtyři

cetiletého obličeje vyryl stres. Takový vzhled si udr

žovat nepotřeboval.

Zajel holicím strojkem do tmavého strniště a vtom

zaslechl, že se ve vedlejším pokoji něco děje. Tam, kde

bydlí ten prodejce aut. Když se MacNeil roz hodl pro

najmout si tady pokoj, správce, který bydlel v přízemí, ho budovou nejdříve provedl a představil mu jeho spolubydlící. Rozvedený doktor se zákazem výkonu povolání, který obvykle dokázal sehnat léky na většinu neduhů. Někoho takového se hodilo mít

v domě, zvlášť v téhle době. A pak ten prodejce aut.

Správce o něm prohlásil, že je gay, ale zatím si to nechce přiznat. Pak tam bydleli dva úředníci z od

borového svazu železničářů, který se mezi tím pře

jmenoval, ale MacNeil už zapomněl, jak si říkají teď.

Jeden z nich pocházel z Manche ste ru, druhý z Leed

su a oba museli povinně nastoupit do výkonného

výboru v Londýně. Odbory měly na Baal bec Road dlouhodobě pronajatý pokoj. V celém domě bydlela jediná žena. Malinko páchla, vypadala jako smrtka

a správce byl přesvědčený, že bere drogy. Ale nájem

platila spolehlivě, takže ji nechtěl soudit.

Byla to zvláštní sbírka ztroskotanců, vystrče

ných na okraj společnosti, do šedé zóny mezi živo

tem a neživotem. Prostě jen existovali. Když se sem Mac Neil nastěhoval — bylo to opravdu teprve před pěti měsíci? —, připadal si tu jako outsider. Jako návštěva. Pozorovatel. Měl pocit, že sem nepatří

a dlouho se nezdrží. To si ale nejspíš ostatní na za

čátku mysleli taky. Teď si stejně jako oni nedoká

zal představit, jak z toho ven. Už nebyl pozorova


telem, který se dívá dovnitř, ale obyvatelem, co se

dívá ven.

Tuto oblast si vybral proto, že by sem snad mohl

brávat Seana. Nebyl to žádný slum. Atmosférou to tu

připomínalo spíš zašlou noblesu. Na jednom konci ulice byl park Highbury Fields. Mohli by si tam se

Seanem občas zajít zakopat s míčem nebo vyvenčit

psa — kdyby nějakého měli. I názvy některých ulic mu připomínaly domov. Aberdeen, Kelvin, Seaforth,

Fergus. Ozvěny Skotska, domoviny, kterou opustil už

tak dávno, ho konejšily svou povědomostí. Kousek

od Highbury Corner byl plavecký bazén. Správce mu

řekl, že to dřív bývalo venkovní koupaliště. Ale jedna

méně otužilá generace kolem něj postavila zdi a přikryla ho střechou. Další místo, kde by se Seanem mohli smysluplně trávit čas. MacNeila taky napadlo, že by mohl koupit permanentky na zápasy Gunners na stadionu Emirates.

Ale matka Seanovi nedovolila cestovat přes celé

město až do Islingtonu. Tvrdila, že je to příliš nebez

pečné. Možná až skončí nouzový stav.

MacNeil si oblékl kabát a zvedl límec. Jeho ob

lek byl zoufale nevyžehlený a bílá košile se na límci

začínala třepit. Navíc jí chyběl horní knofl ík a dírku

zakrývala pevně utažená kravata. Natáhl si rukavice

a seběhl po schodech do chodby. Bývaly časy, snad

ještě před měsícem, kdy správce vždycky vykoukl

ze dveří a popřál mu dobré ráno. Teď spolu ale ne

mluvili. Na to se všichni příliš báli.

.

Když za sebou zavřel dveře, ještě zaslechl, jak nahoře

v domě zvoní jeho telefon. Nepotřeboval s Laingem

mluvit znovu, a tak rychle vytáhl z kapsy mobil a vy

pnul ho.

Posadil se do vymrzlého auta. Okna sice neby

la pokrytá námrazou, ale čelní sklo bylo zamlžené.

Zapnul vytápění a vyjel na Calabria Road. V rádiu

hráli výběr hitů z loňského roku. Za poslední dva měsíce nikdo nic nového nevydal. Jedna skladba se

přelévala do druhé a MacNeil byl vděčný, že nemusí

poslouchat bezduché tlachání moderátorů, které

dřív vyplňovalo ranní vysílání. Zprávy o půl osmé už beztak zmeškal.

Jeho cesta městem jako obvykle vedla přes vojen

ská kontrolní stanoviště. Určité oblasti byly přísně

uzavřené, dokonce i pro něj. Kolem nich se táhly

demarkační čáry, za které se dalo dostat pouze se

zvláštním povolením. Jel na jih do Pentonvillu a pak

odbočil na západ na Euston Road. Bylo skoro tři čtvr

tě na osm a okolí se naplnilo šedým světlem prorá

žejícím nízké olověné mraky, které jakoby okusovaly

vršky mrakodrapů v dálce. Za normálních okolnos

tí by byly městské tepny ucpané taxíky, auto busy


a auty jako cholesterolem. MacNeil si stále nedoká

zal zvyknout na prázdné ulice. Časné ranní světlo

s sebou neslo mrazivé ticho. Občas minul některý

z vojenských transportérů s vojáky v plynových mas

kách a brýlích, kteří stáli pod plátěnou střechou.

Připomínali stormtroopery z Hvězdných válek a v ru-Hvězdných válek a v ru-Hvězdných válek

kou drželi pušky, které byli nuceni používat až příliš

často.

Teď za světla ulicemi projíždělo jen minimum

osobních a zásobovacích vozidel. Povolení pohybovat

se po vyhrazených čtvrtích města, hlídaného kame

rami a satelitem, dostal jen omezený počet lidí. Nej

přísnější kontroly se prováděly kolem centra, protože

tam docházelo k rabování nejčastěji. Vláda využila

stávající zařízení pro účtování mýtného k tomu, aby

sledovala a hlídala všechny vozy, které se po městě

pohybovaly. MacNeil projížděl podél severní hranice

kolem opuštěného nádraží Euston Station a pak za

bočil na jih na Tottenham Court Road, kde kamera

nasnímala jeho značku a odeslala ji do databáze k vy

hodnocení. Kdyby neměl povolení, během několika

minut by ho zastavili.

Nákupní ulice se proměnily v bojiště. Obchody,

kterým vandalové nestihli rozbít výlohy, byly zabed

něné. U krajnice doutnaly vyhořelé vraky ukradených

aut a na zdemolovaných ulicích se válely sutiny a po

zůstatky civilizované společnosti. Trosky další noci


–

plné násilí. Z divadla Dominion naproti stanici metra

Tottenham Court Road zbyla jen černá ohořelá sko

řápka. Kdykoli zapršelo, vzduchem se vznášel spále

ný pach ze Smrti obchodního cestujícího, poslední hry, kterou v divadle dávali. Vyrabovaná byla i restaurace McDonald’s na Oxford Street. Hamburgery ugrilo

vané na škvarek. Do sexshopu Harmony se rabující

vloupali tolikrát, že se majitelé už ani neobtěžovali

obchod zabednit. Když MacNeil projížděl kolem, zahlédl uvnitř vzdorovitě stát vnadnou fi gurínu v černém koženém oblečku.

U opuštěného a zanedbaného divadla St. Martin’s

o kousek dál na jih byly rozmlácené a vytrhané neonové poutače. Rekordní nepřerušený sled repríz Pasti na myši nadobro skončil.

Zastavili ho u vojenského kontrolního stanoviště

na Cambridge Circus. Podle všeho už by na to měl

být zvyklý, ale přesto se necítil ve své kůži, když mu

na hlavu mířilo několik poloautomatických pušek. Zachmuřený voják se na něj zpoza roušky zamračil

a s co největším odstupem si od něj rukou v latexo

vé rukavici převzal doklady. Hned nato mu je vrátil, jako by se jich chtěl co nejrychleji zbavit, protože

by mohly být kontaminované — což dost dobře

mohly.

MacNeil jel dál po Charing Cross Road, přes

Trafalgarské náměstí a na Whitehall. Na ulici bylo


–±

o poznání rušněji, státní správa dosud fungovala,

protože vláda potřebovala udržet v chodu rozpadající

se zemi. Muži a ženy se zakrytými obličeji vcházeli do

síní moci a opouštěli je se stejnou rezignovaností

a zkroušeností, jaká zachvátila většinu obyvatel hlav

ního města.

Když MacNeil přijížděl k řece, povšiml si černé

ho kouře, který stoupal k zamračené ranní obloze

ze čtveřice komínů bývalé elektrárny Battersea, nyní

sloužící jako krematorium. Nedokázal si představit

výmluvnější symbol lidské bezmoci tváří v tvář ne

úprosné přírodě. Kolik lidí už zemřelo? Pět set ti

síc? Šest set? Víc? Na zveřejněná čísla stejně nikdo

nespoléhal. Nebylo jak je ověřit. Ale rozum zůstával

stát i nad těmi nejoptimističtějšími odhady, které

vláda zveřejnila.

V ranním vysílání zazněla zpráva, které se média

věnovala celou noc. MacNeil ji ale v tu chvíli slyšel

poprvé, takže ho silně zasáhla. Lékaři z Nemocnice

svatého Tomáše krátce po půlnoci oznámili, že ze

mřel britský premiér. Dvě z jeho dětí už byly mrtvé

a jeho žena zůstávala v kritickém stavu. Nikdo se

netajil tím, že zdravotní stav premiéra je vážný. Ale

pokud mohl tak snadno zemřít nejmocnější člověk

v zemi, tak jakou šanci můžou mít všichni ostatní?

Moderátor zvučně ohlásil, že o vedoucí post ve

straně se podle očekávání v nejbližší době utkají


–

vice premiér a ministr fi nancí. Vicepremiér, slizoun,

kterého MacNeil nikdy neměl v oblibě, měl v mocen

ském souboji navrch, protože premiéra automaticky

zastoupil — přinejmenším dočasně. MacNeilovi sice nebylo jasné, proč by po něčem takovém kdokoli za

současných okolností toužil, avšak půvab moci byl podle všeho pro některé neodolatelný. MacNeil vskry

tu doufal, že v klání zvítězí ministr fi nancí. Připa da

lo mu, že současný obyvatel domu Downing Street

číslo ±± byl nesrovnatelně rozumnější muž, který

oplýval nejen oslnivým intelektem, ale také svě

domím.

Když projížděl přes další vojenskou kontrolu na

Westminsterském mostě, zadíval se na západ, kde

se na jižním břehu Temže tyčila jedenáctipatrová Nemocnice svatého Tomáše. Někde v té hradbě z be

tonu a skla ležela mrtvola muže, který kdysi vedl ce

lou zemi. Chladná a bezmocná, nakažená vlastními dětmi. MacNeil věděl, že tři zbývající původní křídla nemocnice, nazvaná Pátek, Sobota a Neděle, jsou

zaplněna dalšími pacienty. Možná že kdyby ostatní

čtyři křídla za války nevybombardovali Němci, ne

musela se nyní v protějším parku stavět nouzová nemocnice.

––

DRUHÁ KAPITOLA

.

MacNeil zaparkoval svůj Ford Focus na autobusové

zastávce naproti urgentnímu příjmu na Lambeth

Palace Road. Nijak si tím hlavu nelámal, protože si

byl naprosto jistý, že všechny čtyři linky, které zastávku obsluhují, jsou mimo provoz.

Brány a zábradlí u vchodu do Arcibiskupského

parku se musely nechat strhnout, aby se dovnitř do

stala těžká stavební technika. Poznal neoznačené

dodávky techniků z Ústavu forenzních věd a napadlo ho, že by se na místo dostali rychleji pěšky, protože jejich laboratoř se nachází jen kousek od jižního

okraje parku.

Po uzavření hlavního města do izolace byl Ústav

forenzních věd nucen stáhnout všechny svoje zaměstnance do jediné centrály. Proto také z bývalé

forenzní laboratoře Metropolitní policie na Lambeth

–Ê

Road zřídil centrum pro většinu lékařských a vědec

kých výzkumů pro potřeby policie. Policisté vyslaní

na místo nyní postávali kolem vozidel a čekali na

MacNeila.

MacNeil si prohlížel zdemolovaný park. Obrovité

stroje nečinně stály v ruinách zelené oázy uprostřed

moře betonu a skla. Dělníci ve výrazných oranžo

vých kombinézách postávali v hloučcích, povídali si

a kouřili. Byly jich stovky. V mlhavém ranním světle

se kolem jámy, která tou dobou už měla být zalitá

betonem, pohybovaly přízraky v bílých ochranných

oblecích s respirátory na obličejích. K MacNeilovi

se obezřetně skrz bláto blížil muž v obleku, kabátě

barvy velbloudí srsti a bílé přilbě. Obličej měl zaha

lený obyčejnou bílou rouškou, stejně jako Mac Neil,

ale i přesto se zastavil nepříjemně blízko něho. „De

tektiv inspektor MacNeil?“

MacNeil si držel odstup a nedůvěřivě si muže pro

hlížel. „Ano. S kým mluvím?“

„Derek James z úřadu vicepremiéra. Jistě chápete,

že vám nepodám ruku.“

„Co chcete?“ MacNeil nikdy nechodil dlouho oko

lo hor ké kaše, když se chtěl něco dozvědět.

James odpověděl poněkud podrážděně: „Chci,

aby se práce na téhle stavbě obnovily co nejrychleji.“

„Pak je to jasné. Čím dřív o tom přestaneme žva

nit, tím dřív se dostanu ke svým povinnostem a tím

–•

dřív vás budu mít z krku.“ MacNeil vykročil za pobíhajícími duchy.

James šel za ním, pořád stejně opatrně, aby si

neumazal boty od bláta. „Myslím, že mi nerozumíte,

pane MacNeile. Tyto stavební práce probíhají pod

záštitou mimořádného nařízení parlamentu. Do

projektu se investovalo mnoho milionů liber. Máme

velmi přísný harmonogram. Jakékoli zpoždění může

znamenat ztráty lidských životů.“

„Jeden člověk už o život přišel, pane Jamesi.“

„Což znamená, že už ho nezachráníme. Ostatním

ještě pomoct můžeme.“ MacNeil se zastavil a prud

ce se otočil.

Ministerský úředník okamžitě couvl, jako by se

bál, že na něj MacNeil dýchne. „Poslyšte, právo na

spravedlnost má v téhle zemi každý. Mrtví i živí.

A to hle je moje práce. Postarat se o to, aby bylo spra

vedlnosti učiněno zadost. Jakmile tady skončím, můžete pokračovat. Ale do té doby se mi kliďte z cesty.“ Opět se obrátil a kráčel dál přes rozbahněnou zem k mužům v kombinézách. „Tak co tady máme?“

„Tašku plnou kostí, Jacku,“ řekl jeden z techniků

hlasem utlumeným v respirátoru. „Tu díru vykopali

teprve včera. Takže je sem někdo musel hodit v noci.“

Rozhlédl se po desítkách obličejů, které je pozoro

valy z bezpečné vzdálenosti. „A tihleti chlapíci se

taky nemůžou dočkat, až zmizíme.“

–š

„Všeho do času.“

Další z mužů v kombinéze podal MacNeilovi plas

tové návleky na boty. „Tady máš, kámo, radši si je

natáhni taky.“

MacNeil ho poslechl a nakoukl do jámy. Dole se krčila postava. „Haló, kdo je tam dole?“

„Váš starej kamarád.“

MacNeil obrátil oči v sloup. „Kurva práce,“ zamumlal. „Tom Bennet!“

Forenzní technik se pod respirátorem, který se

mu roztáhl přes obličej, zachechtal.

MacNeil si nasadil latexové rukavice a napřáhl ruku. „Pomozte mi dolů.“

Byla to drahá sportovní taška s logem — ̄Ó° na

boku. Tom ji rukama v rukavicích rozevřel, a jakmile

k němu MacNeil seskočil, zvedl k němu hlavu. „Nepřibližujte se ke mně,“ řekl. „Člověk nikdy neví, co může chytit.“

MacNeil na to nijak nereagoval. „Co tam je?“

„Kosti nějakýho dítěte.“

MacNeil se předklonil, aby se podíval sám. Kosti mu připadaly světlé, jako kdyby je někdo nechal vy

bělit na slunci. Byla to smutná sbírka úlomků a po

zůstatků lidské bytosti. Ucukl před zápachem, který

připomínal zkažené maso v ledničce. „Do hajzlu, co je to za smrad?“

–’

„To ty kosti.“ Vrásky kolem očí mladého patologa prozradily, že ho MacNeilovo znechucení pobavilo.

„Nevěděl jsem, že kosti smrdí.“

„No jo. Ještě dva, nebo dokonce i tři měsíce po

smrti.“

„Takže tohle dítě bylo naživu ještě nedávno?“

„Hodně nedávno, podle toho, jak strašně ty kosti páchnou.“

„Ale co se stalo se svaly?“

„Někdo je z kostí odřezal. Něčím opravdu ostrým.“

Tom zvedl dlouhou špičatou kost a opatrně si ji po

ložil na obě otevřené dlaně. „Femur. Laik by řekl ste

henní kost. Tady jsou vidět zářezy od nože nebo co

to bylo. Jsou docela hluboké a široké, což znamená,

že to byl nějaký těžký nástroj.“

MacNeil si zářezy a rýhy v kosti prohlédl. Většina

byla vedena rovnoběžně a v podobném úhlu, jako

kdyby někdo kost z boku postupně osekával. „Takže

to nebyl žádný odborník?“

„Nejsem si jistý, koho bych mohl označit za od

borníka na odřezávání masa z kostí, ale je to vážně

dost nahrubo.“ Tom přejel dlouhým štíhlým prstem přes kloubní hlavici. „Tady je vidět, jakou paseku pachatel nadělal při vykloubení, a taky zaschlé

zbytky svaloviny a vazů, které se mu nepodařilo od

stranit.“


–“

MacNeil se opět zadíval do tašky a opatrně vy

táhl další kost, pravděpodobně malé žebro. Naklonil

hlavu, zvědavě si kost prohlédl a přejel po vyhlaze

ném povrchu prstem. „Jak se mu povedlo ty kosti

takhle očistit?“

Tom pokrčil rameny. „Nejspíš je umyl. Sám to

taky občas dělám, když potřebuju vyčistit nějakou

lebku. Vyvařím ji s trochou bělidla a pracího prášku.“

„A nezničil by se tím ten smrad?“

Tom se opět pobaveně usmál. „Kostní dřeň shnije

tak jako tak, ať ji uvaříte, nebo ne.“

MacNeil strčil kůstku zpátky do tašky a vstal. Za

díval se na obličeje nad jámou a snažil se pochytit,

o čem mluví. Potom se otočil k Tomovi. „Dokážete

určit pohlaví?“

„Zatím ne. Ale věk bych tipoval na devět až jede

náct let.“

MacNeil zamyšleně přikývl a přemýšlel, jak je

možné pitvat rozebranou kostru.

Tom se postavil vedle něj, a jako kdyby mu četl

myšlenky, řekl: „O pitvě v tradičním smyslu slova se

tady pochopitelně mluvit nedá. Můžu ty kosti jenom

poskládat a pak hledat nějaké stopy.“ Zpod gumičky

plastového baretu Tomovi vyklouzl pramen světlých

vlasů a jeho jasně modré oči hleděly na MacNeila tak

upřeně, až detektiv musel odvrátit pohled. „Nejsem

na tohleto samozřejmě žádnej expert. Můžu vedle




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.