načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kapitán -- Na kdyby nehraju! – Tomáš Řepka

Kapitán -- Na kdyby nehraju!

Elektronická kniha: Kapitán
Autor: Tomáš Řepka
Podnázev: Na kdyby nehraju!

Kniha je koncipována jako soubor otázek od fanoušků, kterým fotbalista chce "nyní" toutu formou odpovědět na vše, co je zajímá. Závěr knihy doplňují názory na Tomáše Řepku od bývalých fotbalových legend a lidí, kteří jsou mu blízcí. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 149
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5246-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha je koncipována jako soubor otázek od fanoušků, kterým fotbalista chce "nyní" toutu formou odpovědět na vše, co je zajímá. Závěr knihy doplňují názory na Tomáše Řepku od bývalých fotbalových legend a lidí, kteří jsou mu blízcí.

Popis nakladatele

Kniha fotbalového bouřliváka, rebela a bezesporu jednoho z našich nejvýraznějších fotbalistů Tomáše Řepky je určena všem jeho fanouškům! Během fotbalové kariéry dostával, a stále dostává, od svých příznivců a fandů velké množství otázek. Jsou to dotazy na dětství, sportovní začátky, fotbalovou kariéru, působení v zahraničí, proč se stala jeho srdeční záležitostí právě Sparta Praha, jak vznikly jeho slavné blikance, kolik dostal žlutých a červených karet… A samozřejmě nechybí ani otázky na současnost a jeho soukromí. Tomáš neměl vždy čas na všechny dotazy odpovídat, a tak se rozhodl svůj „dluh“ vůči fanouškům splnit touto knihou, ve které je také spousta fotek z jeho kariéry i soukromí. Na závěr je připojeno několik názorů na Tomáše jako fotbalistu i člověka od bývalých fotbalových legend a lidí, kterých si Tomáš váží. (na kdyby nehraju)

Předmětná hesla
Řepka, Tomáš, 1974-
FotbalistéČesko – 20.-21. století
FotbalČesko – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Řepka - další tituly autora:
Tomáš Řepka - Neuhýbám! (Rebel na hřišti i v zákulisí) Tomáš Řepka
 (e-book)
Tomáš Řepka: Neuhýbám! Tomáš Řepka: Neuhýbám!
Tomáš Řepka: Děkuju Tomáš Řepka: Děkuju
 (e-book)
Tomáš Řepka: Děkuju Tomáš Řepka: Děkuju
Kapitán - Na kdyby nehraju Kapitán
Tomáš Řepka: Deník ze dna Tomáš Řepka: Deník ze dna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-247-5246-4

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz • www.cosmopolis.cz Kniha fotbalového bouřliváka, rebela a bezesporu jednoho z našich nejvýraznějších fotbalistů Tomáše Řepky je určena všem jeho fanouškům. Během fotbalové kariéry dostával, a stále dostává, od svých příznivců a fandů velké množství otázek. Jsou to dotazy na dětství, sportovní začátky, fotbalovou kariéru, působení v zahraničí, proč se stala jeho srdeční záležitostí právě Sparta Praha, jak vznikly jeho slavné blikance, kolik dostal žlutých a červených karet... A samozřejmě nechybí ani otázky na současnost a jeho soukromí. Tomáš neměl vždy čas na všechny dotazy odpovídat, a tak se rozhodl svůj „dluh“ vůči fanouškům splnit touto knihou. Na závěr je připojeno několik názorů na Tomáše jako fotbalistu i člověka od bývalých fotbalových legend a lidí, kterých si Tomáš váží.

TOMÁŠ ŘEPKA

KAPITÁN

NA KDYBY NEHRAJU

TOMÁŠ ŘEPKA

KAPITÁN

NA KDYBY NEHRAJU

TOMÁŠ ŘEPKA



© Grada Publishing, a. s., 2018

Text © Tomáš Řepka, Jakub Kohák, Jan Berger,

Ladislav Vízek, Emanuel Ridi, Antonín Panenka,

Tomáš Skuhravý, Kateřina Kristelová, 2018

Fotografie © Jiří Vyskočil, Kateřina Kristelová,

archiv Tomáše Řepky, 2018


KAPITÁN

NA KDYBY NEHRAJU



Motto:

Nesnáším porážky.

Nesnáším pokoření.

Proto bojuju – abych

předešel svému smutku!


ÚVOD

Napsal jsem tři knihy – Rebel, Neuhýbám a Děkuji. Mohlo by

se zdát, že už jsem o  sobě řekl všechno. Teď ale vychází nová

kniha – KAPITÁN s podtitulem Na kdyby nehraju! Je to knížka

pro moje fanoušky. Řadu let od nich dostávám velké množství

otázek a  dotazů na moji fotbalovou kariéru, na sport obecně,

na moje působení v  domácí ligové soutěži, na angažmá v  za‑

hraničí i  na mé soukromí. Nebyl zatím čas na všechny otázky

odpovědět, a  proto jsem se rozhodl, že ten „letitej dluh“ vůči

svým fanouškům splním touto knihou. Oproti předchozím je

jiná, protože je sestavená z otázek od vás, fanoušků, a těch, kdo

se zajímají o fotbal, o moji kariéru, zkušenosti s fotbalem a cel‑

kově o  sport. A  samozřejmě i  o  moje soukromí. Rozdíl oproti

předchozím knížkám je také v  tom, že je to moje první samo‑

statné autorské dílo. Předchozí knihy jsem psal vždy s pomocí

nějakého redaktora. Teď je to celé na mně a mých fanoušcích.



NA KDYBY NEHRAJU 9

?

Proč to u tebe vyhrál na celé čáře fotbal

už v dětských letech? Nebo jsi koketoval

i s jinými sporty?

Žil jsem na vesnici, která měla asi tisíc obyvatel, a jediný orga‑ nizovaný sport, co jsme tam mohli provozovat, byl fotbal. Takže po každé školce, pak později i po škole – když jsem přišel domů, tak všechny věci a taška letěly do kouta a společně s klukama jsme chodili kopat do míče. V naší malé vesnici byl jediný fotba‑ lový manšaft, který se jmenoval Brumov ‑Bylnice, a do toho mě jednou přihlásily moje tety. Právě ty mě paradoxně k  fotbalu vedly. Bylo to ještě za těžkýho komunismu a já jsem tak v pěti a půl letech začal hrát fotbal. »

Často jsem chodil

na hřiště ještě před

tréninkem. Ten začínal

například ve tři hodiny,

ale já jsem tam byl už od

jedný, takže jsem ho měl

vlastně dvoufázový. Začínal jsem tedy ještě v předškolním věku, takže se prakticky fotbalu věnuji, jak vždycky s úsměvem říkávám, už od narození. K fotbalu jsem měl dobrý podmínky a předpoklady už proto, že jsem to měl kousek na hřiště, a hrozně mě to bavilo. Často jsem chodil na hřiště ještě před tréninkem. Ten začínal například ve KAPITÁN tři hodiny, ale já jsem tam byl už od jedný, takže jsem ho měl vlastně dvoufázový.

Takhle poctivě jsem se připravoval už odmala a  na žádný

jiný organizovaný sport už nebyl čas. Ale samozřejmě jsme se jako děti věnovaly i jiným sportům – hodně jsme jezdily na ko‑ lech, šplhaly po stromech, plavaly, byla to taková ta přirozená všestranná sportovní příprava, takže to nebylo jenom ortodoxně o fotbale, ale je pravda, že fotbalu tam bylo nejvíc.

?

Dokázal sis vůbec představit, kam až to ve

fotbale dotáhneš? V dětském věku samozřejmě ne. Navíc málokdo ví, že jsem za‑ čínal jako brankář, protože mi to v poli moc nešlo. Trenér man‑ šaftu, který byl zároveň naším učitelem tělocviku, usoudil, že když mi to v  poli moc nejde, tak zkusíme bránu. Jenomže tam jsem hned dostal nějaký špatný góly, a trenér říkal: co s tebou, tak půjdeš hrát beka. Tam to také moc nešlo, tak jsem zkusil záložníka, ale ani to nebyla výhra. Takže jsem změnil post na útočníka, a to už mi nešlo vůbec, protože jsem byl nekonstruk‑ tivní a neperspektivní. Trenér se tedy rozhodl, že půjdu na sto‑ pera. Tam mi to docela šlo, a tak jsem od devíti let začal hrát stopera a už jsem u toho zůstal.

?

Bavila tě škola? A jaký předmět jsi měl

nejraději? Školu jsem rád neměl. Nebavila mě. Jediný předmět, který mě bavil, byl tělocvik. A malinko možná matematika a od druhého stupně i  chemie. Hlavně rovnice. Ale jinak pro mě škola byla otrava. NA KDYBY NEHRAJU 11

?

Jezdil se na tvoje zápasy dívat

někdo z rodiny?

Myslím, že když jsem hrál za Baník, tak se na mě nikdo dívat nejezdil. Máma byla v té době už sama, chodila do práce, o ví‑ kendech pro ni bylo složité, aby za mnou jezdila na Bazaly. Ale chodila se na mě dívat přítelkyně, a  pak od devatenácti jsem už měl rodinu, takže se chodila dívat manželka. Ale třeba když jsem hrál za Zlín, tak moji strejdové, který bydleli poblíž, se na zápas přišli podívat. »

V naší škole to bylo tak,

že se za pololetí sečetly

poznámky a podle jejich

počtu se pak hodnotilo

chování.

?

Chodily se na tebe na zápasy dívat holky?

No jasně, na zápasy se skoro pokaždý chodily dívat nějaký holky. V  Itálii chodilo dokonce kolem dvou tisíc diváků i  na tréninky. To jsem z domova neznal, bylo to pro mě něco úplně novýho.

Když jsem jel poprvé na hřiště, kde jsme trénovali, a  viděl

jsem, že tam je na ochozech spousta lidí a  u vstupu trhají po‑ řadatelé lístky, tak jsem si myslel, že se tam hraje nějaký zápas. Ale bylo to moc příjemný. A fotbalový fanynky byly samozřejmě všude – doma i v zahraničí. KAPITÁN

?

Byl jsi už odmala takový bouřlivák

jako potom v dospělosti? Měl jsi někdy

dvojku z chování? Dvojku z  chování jsem měl, ale za poznámky. V  naší škole to bylo tak, že se za pololetí sečetly poznámky a podle jejich počtu se pak hodnotilo chování. Nejdřív byla třídní důtka, pak ředi‑ telská důtka a po ní dvojka z chování. Já měl poznámek třeba dvacet a  tím pádem automaticky dvojka z  chování. Ale nešlo jenom o tu dvojku, byla to děsná potupa, protože při každém vysvědčení jsme se všichni sešli na hřišti a  tam se všechno vyhlašovalo.

Rváč jsem nebyl, protože jsem nebyl konfliktní, ale zato

jsem byl bouřlivák. To se se mnou táhlo opravdu odmala. Můj děda byl kulak a  naše rodina nenáviděla komunisty, který nám všechno sebrali. A mně celý život vadilo říkat komukoliv soudruhu nebo soudružko. Buď jsem jim říkal jménem, nebo paní, pane. A s tím jsem pak měl velký problémy už ve škole. Myslím, že mě zachránil fotbal, protože bych se nikam jinam nedostal.

?

Jaký je ve fotbale nejtěžší nebo

nejzodpovědnější post? Dá se to vůbec určit? To nejde jednoznačně říct. Fotbal je kolektivní hra. Je nás tam na hřišti 10 a  jeden v  bráně, takže 11 hráčů, a  každej má svůj úkol. Nejde říct, jestli pravej záložník je lepší než levej nebo než útočník, stoper – to je hrozně těžký. Tak to prostě nefunguje. Je to kolektivní sport a každý plus má i svoje mínus.

Každý post obnáší svý a každý hráč má velkou zodpovědnost.

Od útočníka se očekává, že bude dávat góly, od obránce, že bude NA KDYBY NEHRAJU 13 chodit do osobních soubojů, vyhrávat je a tým nebude dostávat góly. Pokud jde o nejzodpovědnější post, tak hra vždycky začíná odzadu, takže nejzodpovědnější je brankář, obránci – když máš výbornýho brankáře a obránce, je to velký základ úspěchu ce‑ lýho týmu.

?

Byl jsi vždycky přesvědčený, že stoper

je pro tebe to správné místo? Ne, takhle jsem to vůbec necítil. Já jsem z toho byl na začátku nešťastný, protože jsem si říkal, že mi to moc nejde nikde. Ne‑ šlo mi to moc ani jako stoperovi. V  naší rodině nejsou žádný urostlý, nabouchaný chlapi, většinou jsme malí a docela drobný. Rozhodně jsem nevypadal jako dneska. Na stopera je potřeba velkej, urostlej chlap s pořádnýma ramenama, a to já jsem roz‑ hodně nebyl. Navíc mě to tam ani moc nebavilo, protože jsme měli šikovný kluky v  záloze i  v  útoku, takže jsem se k  balónu dostal minimálně.

Byl jsem vždycky spíš kontaktní hráč, miloval jsem zapo‑

jit se do hry, něco vymejšlet, nebejt zkrátka odstrčenej. A pa‑ radoxně, když jsem já hrával fotbal, tak se ještě hrávalo na takzvaný „libero“. Libero byl ten poslední, před kterým byli ještě stopeři, obránci. Takže když jsem hrál libera, bylo to pro mě něco příšernýho. To jsem se třeba za celej zápas potkal s míčem jenom šestkrát, protože jsem měl před sebou tak kva‑ litní kluky, že se ke mně míč prostě nedostal. Ale je pravda, že jsem nikdy nezapochyboval o tom, že bych fotbal neměl hrát. Vždycky mě k  tomu sportu táhla parta a  kolektiv báječných lidí. A  musím podotknout, že už od mýho ranýho věku jsem měl neuvěřitelné štěstí na partu – a to se se mnou táhlo celej život. KAPITÁN

?

V čem spočívá kouzlo postu stopera? Jaké má

výhody a jaká má úskalí? Na co je na tomhle

postu nejdůležitější dát si pozor?

»

Vybudoval jsem si na

hřišti respekt ne svojí

postavou, ale tím, jak

jsem vystupoval, svýma

„kecama“, hecováním,

popichováním, a tím jsem

taky strhával ostatní kluky,

aby ze sebe vydali to

nejlepší. Stoper nebo obránce jako takový je hrozně důležitá součást týmu, protože má velkou zodpovědnost. Je taky pravda, že beka nebo stopera nemůže hrát každej. Musí tam být nějaký předpo‑ klad, mít to trochu vrozený a mít smysl pro nějakou zodpověd‑ nost. Měla by z  něj vyzařovat určitá bojovnost a  ostatní hráči by z něj měli mít respekt. Takhle jsem to měl třeba celou moji kariéru postavený já.

Vybudoval jsem si na hřišti respekt ne svojí postavou, ale

tím, jak jsem vystupoval, svýma „kecama“, hecováním, popicho‑ váním, a tím jsem taky strhával ostatní kluky, aby ze sebe vydali to nejlepší. Přece jenom, když záložník zkazí míč, tak tam má ještě pořád obránce, aby jeho chybu eliminovali. Útočník má NA KDYBY NEHRAJU 15 zase úplně jinej úkol, ale kvalitní stoper má obrovskou zodpo‑ vědnost. Přestože jsou obránci často opomíjený, protože větši‑ nou jsou slavný, takoví hráči jako Ronaldo, prostě ti, co dávaj góly  – útočníci, záložníci, prostě konstruktivní typy. Takže si osobně myslím, že jsou obránci opomíjeni neoprávněně, pro‑ tože právě u nich, odzadu, začíná úspěch celýho týmu.

?

Kdo je podle tebe fotbalistou tisíciletí

a proč? To je těžká otázka, na kterou asi nedokážu odpovědět, nebo ani nechci. Přiznám se k jedný věci, a snad nezklamu svoje fanouš‑ ky, ale mně ty celosvětový, evropský a český ankety o nejlep‑ šího fotbalistu roku, střelce, nejlepšího gólmana roku, vadí a  nemám je rád. I  když jsem docela často dostával pozvánky na tyhle víceméně společenský akce, tak jsem se jich většinou nezúčastnil.

V kolektivním sportu určit, kdo je nejlepší, mi přijde zvláštní.

Takže se omlouvám, ale tohle nedokážu posoudit. Vynikajících fotbalistů na světový úrovni je tolik, že určit jednoho není vů‑ bec jednoduchý. Každá doba nese svý, a přestože i já mám ně‑ jaká jména v hlavě, nebudu nikoho jmenovat. V individuálním sportu, jako je třeba tenis, plavání – tam je to mnohem jedno‑ dušší, protože se jedná o jednoho každého sportovce, ale v ko‑ lektivních sportech je to těžký.

?

Co se ti jako první vybaví, když se řekne fotbal?

A je ve fotbale fair play? Jako první se mi vybaví kolektiv. Úžasná legrace, spojení lidí, myšlení ve stejném duchu a obrovská parta. Neskutečná parta

+


16 KAPITÁN nadšenců. A  k  fair play – to je záludnější otázka. Určitě by to tak mělo být. Všude se to prezentuje, jak u  nás, tak i  ve světě, a  já chci věřit, že to tak je. Snažil jsem se podle toho vždycky řídit, i když to tak kolikrát na hřišti nevypadalo. Ale je pravda, že jsem nikomu nikdy neublížil. Nikoho jsem nezranil tak, aby ho odnášeli na nosítkách nebo musel do nemocnice. Snažil jsem se vždycky hrát v rovině fair play, třebaže tomu kolikrát rozhodčí nepomáhali.

?

Jaké to bylo, když jsi odešel hrát do Itálie

do Fiorentiny? Kolik ti bylo let?

Odcházel jsem v roce 1998, to mi bylo 24 let, prostě mladej zajíc. Měl jsem tam jít hrát už rok předtím, ale nevyšlo to. Ani jsem tenkrát nevěděl, že se na mě přišli podívat skauti z Itálie. Nikdo mi o tom neřekl. Ale asi to bylo lepší, kdybych to věděl dopředu, byl bych nervózní a  dělal spoustu chyb. Jenomže jsem stejně hrál špatně, zápas nedopadl dobře, a tak zase odjeli. Až po zá‑ pase jsem se dozvěděl, že to byli skauti z klubu Parma. »

Snažil jsem se podle toho

vždycky řídit, i když to tak

kolikrát na hřišti nevypadalo.

Ale je pravda, že jsem

nikomu nikdy neublížil. Následující rok už jsem se o  tom, že se na mě přijedou podí‑ vat, dozvěděl dopředu, ale pořád jsem nevěděl, o  jaký italský tým se jedná. A  tentokrát to vyšlo. Byl to navíc parádní zápas, NA KDYBY NEHRAJU 17 já hrál dobře a se Spartou jsme tenkrát udělali titul. Sice jsem o  skautech v  hledišti věděl, ale nevěděl jsem, jak se rozhodli. V  klidu jsem odjel s  rodinou na dovolenou a  asi za tři dny mi volal Zdeněk Nehoda – velká fotbalová legenda – kterej hrál za Duklu Praha a  v  tý době byl mým agentem. Ptal se, kde jsem a  že musíme ihned odletět do Itálie na zdravotní testy. Začal jsem tušit, o co by mohlo jít, ale teď co rodina a dovolená? Zde‑ něk Nehoda byl neoblomnej a trval na tom, abych okamžitě při‑ jel, pokud chci jít hrát ven. Spustil na mě, že to je moje povolání a jedinečná šance. Co bych mohl chtít víc – italská liga. Tak jsem mu řekl, že se to pokusím manželce nějak vysvětlit.

Už nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se dohodli

a já odletěl. V Itálii ve Florencii jsem zůstal asi 14 dní. Floren‑ cie – to byl můj sen – to jsem si vždycky přál. Sledoval jsem mistrovství světa v  90. roce, kdy jsme hráli ve stejný skupině, a toužil se tam jednou dostat. A teď jsem měl tu možnost před sebou. Prošel jsem úspěšně všechny zdravotní testy a podepsal smlouvu na tři roky, pak jsem odletěl zpátky domů. Měl jsem ještě asi pět dní dovolenou a pak jsem nastoupil svoje angažmá v Itálii.

?

Jaké bylo tvoje angažmá v Anglii?

Byl to rozdíl oproti Itálii? Rozdíl to byl určitě velikej. Itálii, Toskánsko, konkrétně Floren‑ cii, jsem si zamiloval. Připadal jsem si tam jako na jižní Moravě. Jsou tam úplně stejný lidi a já si říkal, že to snad není možný, že jsem v Itálii. Všichni tam jsou v pohodě, milí, přátelský, skvělý jídlo, akorát místo vinic tam jsou sady olivovníků. Strašně se mi tam líbilo a  asi po osmi měsících jsem si říkal: tak tady to do‑ klepu. To jsem byl snílek. KAPITÁN

Měl jsem smlouvu na tři roky, tak jsem si říkal, že ty tři roky

odehraju, pak když půjde všechno dobře, podepíšu prodlou‑ žení a takhle tam prostě dohraju. Když jsem hrál třetím rokem, tak jsem skutečně dostal k  podpisu smlouvu na prodloužení na další dva roky. Ale ke konci třetího roku jsem měl najednou pocit, že se v klubu něco děje. Odešel jeden hráč, za chvíli po něm další a pak vyšlo najevo, že prezident našeho klubu, Mario Cecchi Gori, má obrovský finanční potíže. Byl to velký filmový magnát. Zainvestoval obrovský peníze, které chtěl zúročit ve fil‑ movém průmyslu, ale všechno se mu to zhroutilo. A  tak začal klub prodávat svoje hráče. »

Klub za mě tenkrát

zaplatil pět a půl milionu

liber, což byla ohromná

částka. Já jsem mezitím odjel do Česka na dovolenou a  říkal jsem si, že uvidím, co bude dál. Protože jsem měl podepsanou smlouvu na další dva roky, tak jsem se po dovolený vrátil a vedení klubu mi oznámilo, že mě musejí prodat. A  v  tomhle okamžiku za‑ sáhla neuvěřitelná náhoda. Zavolal mi Luděk Mikloško, bý‑ valý gólman z  Baníku Ostrava, který odešel hrát do Anglie za West Ham United, a  začal mě přemlouvat, ať jdu hrát k  nim. Byl jsem z toho hrozně překvapenej a říkal jsem mu, že přece ví, že teď hraju v Itálii ve Florencii. Že je tam krásně, na rozdíl do Londýna, kde prší, je tam vítr a nevlídno, a taky že si vydě‑ lávám slušný peníze. Ale Luděk se nenechal odbýt, tvrdil, že si to v  Londýně zamiluju. Tak jsem slíbil, že přijedu na dva dny



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.