načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kamenní strážci - Alec Palmer

Kamenní strážci

Elektronická kniha: Kamenní strážci
Autor: Alec Palmer

Hlavní hrdinové, dobrodruzi a vyšetřovatelé Denis Scott a Jenifer Donovanová a jejich kolegové z týmu, se již uvedli v předchozích dobrodružných thrillerech českého autora Ztracené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 423
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3068-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinové, dobrodruzi a vyšetřovatelé Denis Scott a Jenifer Donovanová a jejich kolegové z týmu, se již uvedli v předchozích dobrodružných thrillerech českého autora Ztracené město a Srdce Sahary. Nyní nebezpečné cesty vyšetřovatelů povedou za tajemstvím Velikonočního ostrova. Zde by se snad mohly ukrývat odpovědi na otázky, proč došlo ke katastrofě u ostrova Titicaca, při které zahynuly tisíce lidí. Záhadné tajemství by však mohlo obrátit celou dosavadní historii lidstva. Bonusem jsou v závěru zajímavé informace upřesňující románovou fikci a realitu. Třetí díl z volné série dobrodružných románů s prvky thrilleru Scott and Rogers. Dosavadní historie lidstva by mohla být ohrožena záhadným objevem u Velikonočního ostrova.

Popis nakladatele

Posvátné jezero Titicaca se rozlije, tisíce lidí zahynou. Členové vyšetřovacího týmu Jennifer Donovanová a Denis Scott zjistí, že pod hladinou je cosi neobvyklého. Stopy vedou až na tajemný Velikonoční ostrov. Zde se skrývá dávné tajemství, které je tak mocné, že může obrátit naruby celou historii lidstva. A mnozí, aby je získali, se nezastaví před ničím…

Zařazeno v kategoriích
Alec Palmer - další tituly autora:
 (e-book)
Srdce Sahary Srdce Sahary
 (e-book)
Ztracené město Ztracené město
 (e-book)
Démoni pralesa Démoni pralesa
Poslední klíč Poslední klíč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Alec Palmer, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Copyright © Alec Palmer, 2016

Redakční úprava Vlasta Kohoutová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

jako elektronickou knihu.

www.alpress.cz

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-226-1 (pdf)

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.


5

Ještě před dvěma sty lety se na Rapa Nui, Velikonočním ostrově, každoročně konal

závod tangata manu, Ptačího muže. Náčelníci ze znepřátelených kmenů

se sešli na vrcholu impozantního vulkánu Rano Kau v ceremoniální vesnici Orongo,

a když závod započal, vrhli se jejich zástupci zvaní hopu do rozbouřených vod

nedozírného Tichého oceánu, aby doplavali k blízkému ostrůvku Motu Nui. Náčelník

toho, jenž na něm jako první nalezl vejce rybáka černohřbetého,

se stal na jeden rok Ptačím mužem, neomezeným vládcem ostrova, jemuž byla

prokazována nezměrná úcta. A obdržel také klíč k tajemství, které bylo na ostrově

skryto před tisíciletími, v časech, kdy se mu říkalo

Mata Ki Te Rangi – Oči, co hledí do nebe...

Takzvaná incká říše byla až do svého zániku vůbec nejvelkolepější a nejvyspělejší

jihoamerickou starověkou civilizací, jejíž území se táhlo od Ekvádoru až po sever

dnešního Chile a od Tichého oceánu k Amazonské nížině. Dodnes po ní zůstaly jen

mohutné chrámy a pevnosti se zdmi z dokonale spárovaných kamenných bloků, které

můžeme obdivovat v Cuzcu, Saksaywamanu, Ollantaytambu anebo v proslaveném

Machu Picchu.

Původ vládnoucí třídy Inků je dodnes záhadou. Neví se, odkud přišli první z nich

a proč přijali a šířili kulturu a jazyk těch, jež si podrobili – kečujských indiánů –,

zatímco jejich vlastní řeč je zahalena tajemstvími.

Dávné legendy vyprávějí, že je místem jejich zrodu bájné jezero Titicaca anebo

posvátná jeskyně Pacaritambo. Ale jaká je ve skutečnosti pravda? Není mnohem

neuvěřitelnější?


7

PROLOG

MOAI

Velká Británie, Londýn, Britské muzeum

29. března, současnost

18.30 greenwichského času

Sledoval ji. Byla si tím jistá.

Instinktivně přidala do kroku a ještě se ohlédla, ale toho statného muže v červené péřové bundě najednou nikde neviděla.

Možná jsem příliš paranoidní, napadlo ji.

Bylo vcelku pochopitelné, že je nervózní. Na tento okamžik se připravovala několik měsíců. A najednou byl tady. Zcela bez varování.

Pokračovala ke svému cíli, nyní mnohem jistějším krokem: k budově s trojúhelníkovým štítem nad vchodem a řadou iónských sloupů v průčelí, vzdáleně připomínající antický chrám, Britskému muzeu. Zářilo do časného soumraku jako pomyslný plamen vědění, který ji k sobě lákal jako můru.

Rychle přeběhla přes silnici, prošla bránou a zamířila ke schodům vedoucím k hlavnímu vchodu. Stavba působila vskutku monumentálně, snažíc se díky svému vzezření o kontinuitu s dávnou minulostí.

Ale co to vlastně je, ta minulost? prolétlo jí hlavou. Je to něco, co nás definuje, anebo naopak limituje, připomíná nám to dávné chyby a bolesti? A neměli bychom se jí raději vzdát a jít dál? Začít znovu?

Nebyla schopná na tyhle filosofické otázky odpovědět. Od toho tu byli jiní. Věděla však jedno: nyní je tu, aby se s ní poprala. Aby ji učinila smysluplnou. Stejně jako svůj život. Na tuhle příležitost čekala velice dlouho. A nic ji nezastaví.

Vešla do vstupní haly, svlékla si kožešinový kabát a s lítostí ho podala staré uštvané šatnářce. Věděla totiž, že už se pro něj nevrátí. Stejně jako že za chvíli zažije spousta lidí šok. Protože svět už nebude takový jako dřív.

Dnes to začne... Byla ztělesněním všech jeho snů a nesplněných tužeb.

Kráčela přes Velkou dvoranu, kráska v krátkých bílých šatech na ramínka, rusé vlasy lemující alabastrovou pleť za ní vlály jako plameny ohně.

Josh Brown se přistihl, že má nos sotva pár centimetrů od čtyřicetipalcového LED displeje se záběry z bezpečnostních kamer umístěných ve Velké dvoraně. Odtáhl se a přitom vrazil do kelímku s vychladlým latté, jeho denním životabudičem; málem ho převrhl a jeho obsah vylil na klávesnici počítače.

Cítil, jak únava – anebo spíše apatie – posledních hodin pomalu ustupuje.

Vypadá to, že jsem dnes našel své číslo jedna, napadlo ho potěšeně.

Práce operátora v bezpečnostním úseku Britského muzea byla jednou z nejnudnějších, jakou v životě dělal. I drhnutí aut na benzínce bylo víc vzrušující než sezení v temné špeluňce v suterénu budovy a zírání do displejů. Vzhledem k rozsáhlým bezpečnostním opatřením by se tu musel pokusit něco ukrást jen naprostý pitomec bez kapky soudnosti. Největším hříšníkem celé jeho slavné kariéry denního operátora tak byl znuděný desetiletý kluk, který se odvážil plivnout na slavnou Rossetskou desku.

Nikdo se tedy nemohl divit, že Josh většinu pracovní doby trávil tím, že vyplňoval sudoku, četl si noviny anebo si dělal každodenní žebříček nejvíce sexy návštěvnic muzea.

Myslel si, že dnes bude vítězkou blondýna s otravným, podsaditým a osvaleným přítelem, co vypadal jako buldok – ale potom se, těsně před zavírací dobou, objevila tahle kráska a jeho soukromý žebříček převrátila vzhůru nohama.

Možná by mohla být i kandidátkou na kost měsíce, napadlo ho.

Zvětšil na displeji záběr z další kamery.

Žena se na okamžik zastavila před čítárnou uprostřed Velké dvorany a zdálo se, že se rozhlíží.

Josh si představil, jak z ní strhává ty proklatě krátké bílé šaty a vpíjí se do jejích ňader...

„Neruším?“

Překvapeně sebou trhl a otočil se. Za ním stál Ronald Cross, velitel denní směny. Obvykle do monitorovací místnosti nepáchl celý den, procházel se po muzeu a dělal důležitého, dnes však zřejmě změnil plány.

Josh si připravoval nějakou výmluvu, zjistil však, že ho Cross nevnímá a civí na displej. Nespouštěl oči z té rusovlasé krásky.

Zřejmě máme stejný vkus, napadlo Joshe.

Když Cross zachytil jeho pohled, odkašlal si. „Určitě už musíš být úplně grogy, synku. Já to znám, před lety jsem tu takhle začínal. Nechtěl bys jít dnes dřív domů? Vezmu to za tebe.“

„Co...,“ vyhekl Josh, ale rychle se vzpamatoval. „Jistě, pane. Rád. Díky. A nashle.“

Rychle opustil místnost a zamířil do šaten. Když se stihne rychle převléct, bude mít dost času na to, aby se pokusil sbalit tu krásku – když ji viděl naposledy, měla namířeno do galerie dvacet čtyři. Třeba by ji mohl pozvat na kávu. Až v tom okamžiku si uvědomil, že peněženku zapomněl na pracovním stole. Tiše zaklel a rozběhl se zpátky.

K mé smůle si to Cross určitě rozmyslí, napadlo ho.

Když vkročil do monitorovací místnosti, naskytl se mu pohled na velitele denní směny, horečně pracujícího hned se dvěma počítači zároveň. Cross vypínal kamerový systém, mazal dnešní záběry, které se ovšem měly několik měsíců archivovat, a prováděl rutinní odstávku zabezpečovacích systémů. Ve chvíli, kdy jsou v muzeu ještě stovky návštěvníků!

To nebyl standardní postup.

Vykročil k němu, když se Cross otočil na židli. „Neměl ses vracet,“ zavrčel.

Josh polkl – velitel na něj totiž mířil pistolí.

***

Byla přímo v centru dění. V oku bouře. Jako král na svém trůně.

Hnědošedá čedičová socha, vysoká přes dva a půl metru a vážící čtyři tuny, stála na podstavci ve tvaru krychle přímo uprostřed galerie, obklopená prosklenými vitrínami, a měřila si ji přezíravým pohledem slepých očí, rty pod mohutným nosem pohrdlivě semknuté.

Byl to jeden z nejlepších příkladů moai, soch z Velikonočního ostrova. V domorodém jazyce tohoto prapodivného kusu země, rapanujštině, se jí říkalo Hoa Hakananai’a, podle jednoho z překladů Skrytý či Ukradený přítel, podle dalšího Rozbíječ vln. Místo svého původu opustila již velice dávno, před sto padesáti lety, kdy byla do Spojeného království dopravena na lodi HMS Topaze. Od té doby spočívala v Britském muzeu.

„Je ošklivá.“

Rusovláska zjistila, že vedle ní stojí asi osmiletá dívka s pihovatým obličejem a měří si sochu znechuceným pohledem.

To děvče mělo pravdu. Socha byla skutečně ošklivá – ale zároveň záhadným způsobem krásná. A stejně tak výjimečná a jedinečná. To však nikdo až dosud netušil.

„Nelíbí se mi její uši,“ pokračovala dívka.

„Ty máš taky uši.“

„Ale moje jsou hezčí. Ta socha je má moc dlouhé.“

„To máš pravdu.“

„Vanesso!“ ozval se opodál ženský hlas. „Neobtěžuj tu paní!“

Rusovláska chtěla říct, že jí to nevadí, ale uvědomila si, že kvůli tomu tady není. Musí splnit svůj úkol. A čas již pokročil.

Dívka odběhla za matkou, obtloustlou ženou ve vytahaném roláku, a začala si prohlížet velkou vitrínu s expozicí o Eskymácích.

Rusovláska mezitím začala sochu obcházet. Bylo to vlastně torzo bez nohou, pouze s velkou hlavou, vystouplým břichem a dlouhýma rukama – stejně jako většina moai. Na jejích zádech se nacházelo několik petroglyfů a basreliéfů, zobrazujících zejména mytické tangata manu, Ptačí muže, které ostrované v pozdějších dobách uctívali, komari – ženské genitálie, symbol plodnosti, či ao, ceremoniální pádlo. Tyto i mnohé další viděla snad tisíckrát. V okamžicích, kdy si je starý muž, jemuž vděčila za mnohé, prohlížel na fotografiích s vysokým rozlišením. Byl jimi naprosto fascinovaný, dalo by se říct až posedlý. Téměř nespal. Několik dní nejedl. Nakonec na ni upřel své uhrančivé oči v propadlé tváři – a řekl jí, že se všechno změní.

Potřásla hlavou, aby se těch vzpomínek zbavila, otočila se přes rameno a všimla si hlídače, stojícího opodál. V galerii bylo stále několik návštěvníků, i ta žena s dcerou. Vykročila k nim.

„Promiňte,“ oslovila ženu. „Mohla bych vás pozvat na kávu a na něco sladkého pro dcerku?“

Žena se otočila a zamračila se na ni. „Připadá vám snad, že na to nemáme?“

Její reakce ji zaskočila.

„Ale mami...,“ začala dívka.

„Ne!“ sykla její matka a odváděla ji pryč.

Nebyl čas. Rusovláska pokrčila rameny.

Alespoň jsem to zkusila...

Rychle zamířila ven z galerie a sáhla do kabelky. Ještě jednou si představila tu osmiletou dívku. A na malý, ovšem velice krátký okamžik, pocítila výčitky svědomí. Potom z kabelky vytáhla stříbrný válec, odjistila jej a mrštila ho do galerie. „Zabijete mě?“

I když se Josh bál odpovědi, stejně tu otázku položil.

Cross už neseděl, ale stál, nepřestával však na něj mířit. Zbraň se mu chvěla v rukách. Nebyl vrah. Něco v jeho očích však Joshe varovalo, aby se o nic nepokoušel.

„Ani se mě nezeptáš, proč to dělám, synku?“ zeptal se ho Cross, aniž by odpověděl.

Josh to chápal víc než dobře: Cross se přede dvěma lety rozvedl a bylo to pro něj velice bolestné. Jeho žena ho úplně oškubala, takže teď bydlel v malém pronajatém bytě na okraji Londýna a nemohl si dovolit ani auto. Byl životní ztroskotanec. A chtěl to změnit.

Cross se jen smutně pousmál; bylo mu jasné, na co mladík myslí. „Otoč se a dej ruce za záda,“ poručil mu a přistoupil k němu, aby ho spoutal.

Josh toho využil a srazil jeho zbraň stranou. Cross těsně předtím stačil zmáčknout spoušť a místností třeskl výstřel. Ještě v šoku z toho, že to doopravdy udělal, povalil Josh Crosse na podlahu, kde se prali o zbraň.

Josh byl mladší a silnější, ale Cross byl zoufalý – a to mu dodávalo sílu. Po dlouhém zápolení se však Joshovi konečně podařilo vyrazit veliteli denní směny pistoli z ruky. Cross po ní zoufale hmatal, ale mladý operátor mu věnoval ránu do čelisti. Velitel znehybněl.

Josh se sesul na podlahu vedle něho a snažil se uklidnit, protože se mu tělo nekontrolovatelně roztřáslo; až teď mu došlo, jak blízko byl smrti.

Až tohle řeknu kámošům...

Potom si vzpomněl na tu rusovlasou krásku. A jak na ni Cross zíral. Ona v tom jela s ním! Anebo spíš naopak: on v tom jel s ní. Nepochyboval o tom.

Co má ta žena za lubem?

Vydrápal se na nejisté nohy, připoutal Crosse želízky k topení a sebral z podlahy jeho zbraň. Předtím, než opustil monitorovací místnost, stiskl tlačítko alarmu.

Když dorazil do Velké dvorany, ocitl se v naprostém chaosu. Kolem běhali vyděšení lidé, několik Joshových kolegů se je snažilo uklidnit a nasměrovat k východům z muzea, další návštěvníci se schovávali v obchodě s knihami a suvenýry.

Pohlédl napravo – nevyděsil je jen alarm, ale i šedavá mlha, která se šířila z galerie dvacet čtyři. Poblíž vchodu leželo několik bezvládných návštěvníků.

Chtěl se jim vydat na pomoc, když z galerie vyšla ta rusovláska s plynovou maskou na obličeji. Byla ztělesněním klidu, zdálo se, že všudypřítomný chaos vůbec nevnímá.

Rychle k ní zamířil a odstrčil přitom jednoho z panikařících návštěvníků, který se mu připletl do cesty.

Rusovláska se najednou zastavila, strhla si plynovou masku z tváře a upřela na něj pronikavý pohled modrých očí.

Zabrzdil, namířil na ni zbraň a snažil se, aby se mu netřásly ruce stejně jako předtím Crossovi. Absolvoval sice střelecký výcvik, ale ještě nikdy nemířil na člověka.

„Lehni si na zem!“ vykřikl.

Usmála se.

Zvenku se ozval pronikavý řev policejních sirén.

„Odsud nemáš kam uniknout!“ křikl na ni.

Pohlédla vzhůru.

Vzhlédl. K dominantě celého Britského muzea a Velké dvorany, střeše složené ze skleněných panelů zapuštěných do ocelové konstrukce. Ve stejné chvíli explodovala v oranžovorudém záblesku a dolů se sesypaly tisíce střepů. Josh instinktivně padl k zemi, pistole mu při tom vyletěla z ruky.

Když to skončilo, rozhostil se děsivý klid, který záhy prolomil křik šokovaných lidí.

Josh se opatrně postavil a dával přitom pozor, aby se neporanil o všudypřítomné střepy. Ve Velké dvoraně nastala ještě větší panika než prve. Bylo několik zraněných a Joshovi kolegové se snažili dostat všechny lidi pryč.

Chtěl najít tu rusovlásku, ale nikde ji neviděl. Potom zaslechl zlověstné skřípění.

Vzhlédl.

Část ocelové konstrukce střechy, nyní provalené dovnitř, se odtrhla a řítila se dolů – přímo na malého chlapce, který stál opodál. Josh k němu přiběhl, popadl ho a odtáhl pryč. Ve stejném okamžiku konstrukce dopadla na zem metr od něj.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ubrečeného chlapce.

Přikývl.

Potom Josh zaslechl zvuk, který sem nepatřil. Tepání rotorů vrtulníku. Otočil se: v trhlině střechy viselo spuštěné lano, k němuž byla úvazkem připoutaná ta zrzka. Rychle stoupala vzhůru. Setkali se pohledy a ona mu poslala vzdušný polibek. Poté se dostala nad díru ve střeše a zmizela v místě, kde tušil boční posuvné dveře kabiny vrtulníku. Stroj se ihned začal vzdalovat.

Ve stejném okamžiku zaslechl před budovou skřípění brzd – to dorazili muži zákona. Pozdě.

Josh zavrtěl hlavou, zmatený tím vším.

Kdo byla ta žena? A co tu chtěla?

Odpověď se nacházela v galerii. Rozběhl se tam a cestou sebral plynovou masku, kterou nechala ta neznámá ležet na podlaze. Uvnitř galerie bylo všechno zdánlivě v pořádku, nezmizel ani jediný exponát. Musel překročit několik bezvládných těl. Sehnul se k jednomu z nich, k ženě středního věku, a nahmatal jí krční tepnu. Žila. Ten kouřový granát – anebo co to bylo – ji pouze omráčil.

Zvedl se – a všiml si něčeho zvláštního.

Z moai, dominující středu galerie, něco „trčelo“. Jinak to popsat nedokázal. Obešel ji a zalapal po dechu.

Téměř to vypadalo, jako by někdo z jejích beder vysunul zásuvku. Socha byla v tom místě dutá a uvnitř se nacházely tři prohlubně. Věděl, že byla předmětem rozsáhlého vědeckého výzkumu, a dokonce prošla skenováním. Jak to, že na to nikdo nikdy nepřišel?

Jedno věděl jistě. Uvnitř sochy, v těch prohlubních, muselo něco být – a ona to odnesla.

Peru, jezero Titicaca

29. března, současnost

13.53 místního času, 18.53 greenwichského času

Dnešek přinese bouři.

José to věděl už od okamžiku, co brzy ráno vyšel před svůj prostý kamenný dům. Vody jezera Titicaca byly kobaltově modré a zádumčivé jako v kterýkoliv jiný den, břehy stejně nehostinné a vzdálená Cordillera Real na bolivijské straně hranice zářila svou neměnnou bělostí. I přesto viselo něco ve vzduchu. Něco neuchopitelného, něco, co cítil hluboko ve své podstatě, v duši.

Jeho lidé obývali okolí posvátného jezera od nepaměti a on sám strávil na ostrově Amantani uprostřed jeho vod celý, osmdesát let dlouhý život. Byl s tímto místem spjatý a ono s ním.

A proto věděl, že dnešek přinese bouři.

Ale nebude to bouře v pravém slova smyslu. Ještě nedokázal popsat, co přesně se stane, ale měl dojem, že se uprostřed jezera něco pohne. Probudí. Něco, co na tento okamžik čeká celá staletí, ne-li tisíciletí.

I dvě lamy alpaky a tři ovce, jeho jediný majetek, byly od rána nervózní, téměř nežraly. Také to cítily.

Snažil se žít svůj obyčejný den. Poté, co skrovně posnídal, vystoupal na svá políčka, terasovitě se zvedající k jednomu ze dvou vrcholů ostrova, a staral se o chabou úrodu.

V poledne vyšel ke staré incké svatyni na vrcholu kopce, aby obětoval Pachamamě, Matce Zemi. Ale útěchu nenašel. Naopak. Jako by jezero samo šeptalo.

Dnes to začne... „Nemůžu dýchat! Já nemůžu dýchat! Chápete to, chlape?!“

George Robinson utíkal po přístavním molu v Punu, městu ležícím na březích jezera Titicaca, a marně se snažil popadnout dech. Tiše zuřil na toho nemožného chlapa z cestovky, který si hrál na jejich průvodce, i když podle jeho mínění si to označení rozhodně nezasloužil.

To nemůže jeho skupina alespoň trošku zvolnit to vražedné tempo?

Ne, nemůže. Protože ti nadržení a bohatí novomanželé, kteří si to celou noc rozdávali za papundeklovou příčkou jeho pokoje, prostě nechtěli ztrácet svůj drahocenný čas. A i ostatní se těšili na plovoucí ostrovy indiánů kmene Uru, nacházející se uprostřed zátoky tři míle od Puna, jako by to bylo kdovíco.

„Seňore!“ připletla se mu do cesty indiánka v kroji a s kloboukem na hlavě. „Seňore, prosím!“ Snažila se mu vnutit nějaké ručně vyšívané dečky.

„Dejte mi pokoj, ženská!“ Přemáhal se, aby ji hrubě neodstrčil.

Proč si všichni myslí, že si chce něco koupit? Že je ze Spojených států? Už tady utratil pěkných pár solů, takže nabyl dojmu, že toho pro místní ekonomiku udělal dost.

Přelétl pohledem směsici turistických lodí a člunů, pohupujících se na hladině, zabarvené díky všudypřítomným řasám do jedovatě zelených odstínů. Všiml si, že jeho skupina už nastupuje do jednoho z nich.

Jestli ho tu nechají...

Tenhle výlet si daroval k šedesátým narozeninám. Vždycky chtěl navštívit Peru, zažít jedno z dobrodružství, o nichž do té doby pouze čítal na stránkách románů. Chtěl vidět proslavené Machu Picchu i mýty opředené jezero Titicaca. Ale trvalo mu, než se k tomu rozhoupal. A když se sem konečně dostal, došlo mu, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Celou dobu bojoval s nevolností způsobenou vysokou nadmořskou výškou oblasti: jezero se totiž nachází na náhorní plošině Altiplano ve výšce 3 800 metrů nad mořem. Nemyslel si, že ji bude snášet tak špatně, a teď se začínal obávat, zda nemá výškovou nemoc, soroche, jak se jí zde říká, před níž je varoval „průvodce“.

Konečně se dostal k lodi a pokoušel se do ní přelézt. Jeden z indiánů, motajících se kolem, se na něj zazubil a chtěl mu podat ruku, George ho však odmítl. Ta pomoc nemusela být zas tak nezištná a muž si mohl dělat zálusk na jeho peněženku.

Do člunu se nakonec spíš zřítil, než nastoupil.

Když dosedl na volné sedadlo, všiml si, jak se od něj ta bohatá novomanželka odtáhla. Jak by ne, když měl košili úplně propocenou a páchl, jako by právě vylezl z chléva.

„Nemůžu za to, že tak chvátáte!“ začal se rozčilovat.

Člun se se zakašláním rozjel a zamířil do vod jezera. José se vracel zpátky ke svému domu, když se mu země začala chvět pod nohama. Zároveň pocítil zvláštní mravenčení na kůži a prudkou nevolnost. Zavrávoral a málem upadl, srdce mu divoce bušilo v hrudi.

Náhle se setmělo.

Povytáhl si klobouk z čela a vzhlédl. Na nebi se začaly kupit těžké dešťové mraky. Rychleji, než bylo normální. A visely nezvykle nízko.

Potom uslyšel zvláštní, kvílivý zvuk. Jezero pláče, napadlo ho.

Otočil se – a strnul. Kousek od ostrova se hladina vzedmula a stále narůstala do výšky.

Několik kroků ustoupil a cítil, jak se ho zmocňuje čím dál tím větší děs. Lidé z jeho vesnice začali vybíhat z domů, ženy kvílely, děti plakaly.

Vzdouvající se hladina mu již zcela zakryla pohled na protilehlou pevninu. Zdálo se, že stoupá až k mrakům.

José se pokřižoval. I přesto, že nepřestal ctít víru svých dávných předků, byl stejně jako všichni ostatní indiáni zároveň vzorným křesťanem.

Vzpomněl si na legendy, které mu vyprávěla babička, když byl ještě malý. Věděl, že je posvátné jezero místem zrození dávného boha stvořitele Virakoči i prvních dvou bájných Inků, Manco Capaca a jeho sestry a zároveň ženy, Mamy Occlo.

Možná se i dnes z vod jezera něco zrodí...

Kvílení zničehonic ustalo. Vodní stěna uprostřed jezera se ve stejné chvíli propadla a z místa, kde ještě před chvílí byla, se začaly šířit obří, více než třicetimetrové vlny na všechny světové strany.

Vesničané se dali na ústup do výše položených míst ostrova, někteří se ještě snažili zachránit svůj majetek anebo hospodářská zvířata.

José zůstal stát a sledoval blížící se vlny. Věděl, že není dost vysoko, ani že už se před nimi nestihne zachránit útěkem.

Vzápětí pohltily břehy ostrova, smetly kamenné ploty a potom domy – jeden po druhém, jako by byly z papíru.

Dřív, než ho dostihly a on se stal navždy součástí jezera Titicaca, si uvědomil, že žil chudý, ale dobrý život. Domorodý kormidelník něco křičel neartikulovanou španělštinou.

George ho téměř nevnímal a křečovitě se držel zábradlí na zádi člunu. Díky poryvům ledového větru se třásl zimou, navíc se k výškové nemoci přidala mořská a on už podruhé vyklopil obsah žaludku do vln jezera.

Kdyby se ten zatracený člun tak nehoupal... A ten chlápek tolik neřval...

Vzhlédl.

Všude kolem se táhly větší či menší ostrůvky rákosu a řas, místy splývající v jednu velkou masu, pokrývající téměř celou zátoku. Tři sta metrů od nich, v úseku s otevřenou hladinou, se vznášelo prstencové seskupení plovoucích ostrovů. Byly to umělé slepence bláta a rákosu, některé menší, jiné čítající v průměru několik desítek metrů, na nichž od nepaměti žijí v jednoduchých chýších indiáni z kmene Urů. To jediné si z výkladu průvodce pamatoval.

Kormidelníkův křik zřejmě znamenal, že už jsou nedaleko od nich.

S tím vysvětlením by se téměř spokojil, jak se však blížili, zjistil, že se na jednotlivých ostrovech něco děje. Ženy zanechaly své práce a mizely v chýších, odkud vyváděly děti, muži připravovali rákosové čluny k odplutí; některé vypadaly tradičně, jiné byly modernější a osazené dieselovými motory. Od ostrůvků právě odráželo několik turistických lodí, posádky jiných se snažily nahnat zmatené a vyděšené turisty zpět na palubu. I jejich kormidelník vzápětí člun otočil, tak prudce, že George málem přepadl přes zábradlí.

„Co blázníte?!“ rozohnil se na něj. Potom si uvědomil, že ten chlápek určitě neumí anglicky.

Zjistil, že všichni zírají někam do dáli, za plovoucí ostrovy.

Přimhouřil oči.

Měl tam být jen poloostrov, oddělující zátoku od hlavní části jezera, nazvané Lago Grande. Jenže už tam nebyl. Právě se přes něj převalily vysoké vlny a hnaly k nim.

To přece není možné...

Předvoj menších vln zasáhl nejvzdálenější plovoucí ostrovy a vymrštil je do vzduchu, aby je vzápětí nadobro pohltily ty větší. Všiml si zoufalých indiánů na člunech, které i s jejich rodinami spolkl vodní živel. Vzápětí vlny smetly několik turistických lodí.

V tom okamžiku mu došla krutá pravda.

Já tu dnes zemřu.

Věděl, že to zpátky do Puna nestihnou včas, a i kdyby, vlny zaplaví téměř jistě celou příbřežní část města.

Bylo to zvláštní, ale George se vůbec nebál. Fascinovaně hleděl na obří, nazelenalé vlny plné řas, rákosu a trosek plovoucích ostrovů. Nejdřív se jejich člun zhoupl, jak jej dostihly ty menší.

Lidé křičeli. Někdo se modlil.

Ksakru, napadlo George, už ani necítím nevolnost.

Pak vlny člun pohřbily. ČÁST I.

TE PITO O TE HENUA

PUPEK SVĚTA

Dominikánská republika, Punta Cana

3. dubna, současnost

7.18 místního času

Muž sešel z pobřežní promenády, a když se bosýma nohama dotkl bělostného písku pláže Bavaro, na okamžik zavřel oči a zaposlouchal se do uklidňujícího zvuku příboje. Vytrval tak několik vteřin. Potom otevřel oči a rozhlédl se. Bylo časně zrána, takže tu ještě téměř nikdo nebyl.

Od doby, co do Dominikánské republiky přicestoval, se tohle stalo jeho každodenním rituálem. Hodina klidu a ticha na jedné z nejkrásnějších pláží země.

Chtěl se rozběhnout do blankytných vln Karibského moře, když zaslechl zvuk, který sem nepatřil, přesto ho však důvěrně poznával: tepání rotorů vrtulníku. Zastínil si oči proti slunci, které stálo nízko nad horizontem, a pohlédl k východu. Přilétal sem Bell 430 patřící dominikánskému letectvu. Stroj zakroužil nad prázdnou pláží a chystal se na přistání.

Tohle není normální, napadlo ho.

Rotory zvířily jemný písek. Ještě než stroj dosedl, odsunuly se dveře kabiny a vyskočil z ní snědý muž v uniformě důstojníka, doprovázený dvěma vojáky s útočnými puškami v rukách. Všichni tři zamířili rovnou k němu.

Ucítil, jak se mu sevřely útroby.

Důstojník, podle hodnosti na výložkách kapitán, na něj upřel pronikavý pohled mandlových očí. „Denis Scott?“

Povzdechl si. Nemělo cenu zapírat. „Jsem to já.“

Bohužel.

Kapitán přikývl. „Půjdete s námi, seňore.“

„Nevzpomínám si, že bych se dopustil něčeho nezákonného. Jestli se mnou zajdete do hotelu, ukážu vám pas a platné vízum.“

„Půjdete s námi, seňore,“ zopakoval kapitán. Jeden z jeho podřízených na Denise namířil zbraň.

„A co uděláte, když ne? Zastřelíte mě?“

Kapitán něco zavrčel ve španělštině. Ve stejném okamžiku se voják rozmáchl zbraní a pažbou zasáhl nepřipraveného Denise přímo doprostřed čela. Svět kolem něj zčernal.

Když o něco později opět přišel k vědomí, zjistil, že ho vojáci táhnou k vrtulníku. Byl stále příliš omráčený na to, aby se jim bránil, takže ho vtáhli do kabiny a připoutali.

Stroj se vzápětí zvedl z pláže a brzy ji nechal daleko za sebou. Jeden z vojáků, možná právě ten, co ho praštil, se k němu naklonil a začal mu ošetřovat krvácející ránu na čele. Když se jí dotkl, přimhouřil Denis oči bolestí.

„Kam...,“ soukal ze sebe, „... kam letíme?“

„Máte schůzku, seňore!“ oznámil mu kapitán.

„Schůzku? A s kým?“

„Uvidíte!“

„Tohle nemůžete! Jsem občanem Spojených států! Budete mít velký problém, až to oznámím na ambasádě!“

„Pochybuji, že se na nějakou ambasádu vůbec dostanete, seňore.“

Denis polkl. Měla to být výhrůžka?

Vyhlédl z okna.

Vrtulník mířil do vnitrozemí, právě přelétal nad plantážemi s cukrovou třtinou. Někde nalevo se objevily budovy puntacanského mezinárodního letiště se střechami krytými palmovými listy. Stroj začal záhy klesat, takže Denis usoudil, že je jejich cílem. Přistávali na vedlejší ranveji. Stálo tam jediné letadlo – soukromá cessna.

Denis zvažoval, jak se té předem avizované schůzce vyhnout, ale vpravdě neměl moc na vybranou.

Vrtulník záhy dosedl na ranvej.

Kapitán otevřel dveře. „Vystupte si, seňore.“

Denis chvilku váhal, nakonec však splnil jeho požadavek. Přikrčil se a snažil se dostat od vrtulníku, který opět vzlétal, co možná nejdál.

Po schůdcích, přistavených k cessně, sestupoval prošedivělý muž v lehké khaki uniformě bez jakéhokoliv označení, na kořeni nosu měl nasazené velké zrcadlové brýle. To musel být člověk, s nímž měl „naplánovanou“ schůzku. Vypadalo to, že je neozbrojený, ale Denis by za to ruku do ohně nedal.

Uvědomoval si, jak směšné by to setkání přišlo náhodnému pozorovateli. Zejména kvůli tomu, že stál na letištní ploše bosý a v bermudách.

Muž k němu vykročil – lehkými, ale ráznými kroky. Z nich a z celkového držení jeho těla Denis vyčetl, že je to bývalý voják.

Stejně jako já...

Jak se muž blížil, došlo mu, že je mu povědomý – jen ho nedokázal hned zařadit.

Muž se zazubil. „Denisi!“

I jeho hlas už někdy dřív slyšel...

Muž si sundal zrcadlové brýle.

Na ty ocelově šedé oči a jemné vějířky vrásek kolem nich Denis nikdy nezapomněl.

„Plukovníku Whitakere,“ zašeptal a podvědomě cítil, že se narovnal do pozoru.

Ten muž byl jeho velitelem v době, kdy sloužil v jedné ze speciálních jednotek amerického letectva, oba bojovali bok po boku v Afghánistánu v rámci operace Trvalá svoboda. Naposledy ho viděl, když se rozhodl svou vojenskou kariéru pověsit na hřebík.

„Už nejsem plukovník,“ oznámil mu Whitaker a zastavil se kousek od něj.

„Takže vám mám říkat generále?“

Whitaker se zazubil. „Nemám žádnou hodnost – i když, pokud chceš, můžeš mě nazývat jednoduše velitelem.“

Jeho slova Denise překvapila. Whitaker byl pravý americký patriot a letectvem žil. Nedovedl si představit, že by ho jen tak opustil. „Velitelem čeho?“

„Kladeš dobré otázky – stejně jako před lety.“

„Nestojím o komplimenty. Co mi chcete?“

Whitaker ukázal ke stojícímu letadlu. „Promluvíme si o tom na palubě. Co říkáš?“

Denis zagestikuloval ke svému čelu. „Myslíte si, že do té cessny dobrovolně nastoupím? Po tom, jak ohleduplně se ke mně chovali dominikánští vojáci?“

„To byla má chyba, Denisi. Omlouvám se. Řekl jsem jim, že tě mají dopravit na letiště stůj co stůj, a oni si zřejmě vyložili mé rozkazy po svém.“

„Jistě, jen se spletli,“ poznamenal ironicky. Přesto ho překvapilo, že může Whitaker dávat rozkazy dominikánským vojákům. Z jakého titulu?

„Ty mi nevěříš?“ zeptal se jeho bývalý velitel.

„Proč bych měl?“

Jeho slova Whitakera zasáhla víc, než předpokládal. Denis si vzpomněl na okamžik, kdy se jejich průzkumná jednotka ocitla v obklíčení Tálibánu v afghánských horách, a na Whitakera, který ji z něj beze ztráty jediného muže vyvedl ven.

Věřte mi, říkal jim tenkrát. Věřte mi stejně, jako já věřím vám.

„Takový jsi nebýval, Denisi,“ zašeptal.

Ignoroval jeho slova, i přesto, že se jej hluboce dotkla. „Když nastoupím do toho letadla – dostanu zaplaceno?“

Whitaker si ho chvíli měřil nevyzpytatelným pohledem. Nakonec přikývl.

„Výborně. Jsem váš člověk.“

Denis cestoval už téměř rok a za tu dobu se mu slušně ztenčily úspory. Předevčírem byl dokonce postavený před otázku, zda se vrátí do Států, anebo se pokusí nějak sehnat další peníze. Zdá se, že se nyní vyřešila sama.

Když se ocitl na palubě letadla, překvapilo ho, že tam nejsou žádní jiní pasažéři. Pouze dlouhonohá stevardka, která mu ihned nabídla něco k pití. Dokonce se mohl i převléci do erárního oblečení, které měl Whitaker k dispozici.

Jakmile se cessna odlepila od ranveje a on byl pohodlně usazený v koženém křesle, v ruce držel sklenku whisky, v níž chřestily kostky ledu, obrátil se na Whitakera. „Tak mluvte, veliteli. Jsem jedno ucho. Pro koho pracujete? Kam máme vlastně namířeno? A na co mě potřebujete?“

„Je to snad výslech?“

„To posuďte sám.“

Whitaker se uchechtl. „Říká ti něco zkratka UNSHEL?“

„Slyším ji poprvé.“

„To mě nepřekvapuje. Je to mise OSN, United Nation for Safety Historical and Environmental Location, Organizace pro zabezpečení historických a přírodních lokalit. Je to něco jako UNESCO. A já jí velím.“

Denis zamrkal. „Vy si ze mě děláte legraci!“

„Proč?“

„Vy víte proč.“

Whitaker se zazubil. „Ach, ano. Nejde ti to dohromady stejně jako dvě různobarevné fusekle. Co bych měl asi tak já, starý ostřílený veterán, společného s nějakou pacifistickou misí OSN, podobající se UNESCO.“ Usmál se. „Ale jde to dohromady víc, než si myslíš. UNESCO má za cíl chránit kulturní dědictví lidstva a uchovat jej pro další generace. Jenže problém tkví právě v tom, že je to ryze mírová organizace. A to nestačí. V současnosti dochází k masivnímu poškozování cenných historických památek, které nemá obdoby. A UNESCO nemělo žádnou moc tomu zabránit. Stejně tak OSN. Až doposud.“

„Takže vy vlastně velíte komandu, které má za úkol chránit památky zapsané na seznam dědictví UNESCO?“ zajímal se Denis.

„Dalo by se to tak chápat. Ano. I když my je i zkoumáme.“

Díval se Whitakerovi do očí. A nabyl dojmu, že mu neříká celou pravdu, pokud mu tedy rovnou nelže. Pochyboval totiž, že by se Spojené národy rozhodly pro takový razantní krok jen kvůli prosté ochraně památek – a že by kvůli tomu najímaly bývalé elitní vojáky. Navíc by ho velice zajímalo, jak by se ta činnost prováděla v praxi.

Ale co mi je vlastně po tom, napadlo ho. To není má starost. Hlavně aby mi zaplatili.

Zjistil, že si ho Whitaker prohlíží pronikavým, ocelovým pohledem. Připadalo mu, jako by mu jím chtěl vyvrtat díru do hlavy. „Děje se něco?“ zeptal se ho Denis.

„Vím, co se stalo tvé přítelkyni v Alžírsku. A je mi to líto.“

Alyson...

To její tragická smrt, s níž se stále těžce vyrovnával, byla pravým důvodem, proč rezignoval na celý svůj předchozí život, dal výpověď v práci a zmizel ze Států. Snažil se zapomenout. Na ni, na to, jak zemřela. A proč vlastně. Ale nešlo to. I teď stále před očima viděl její tělo, padající s prostřelenou hlavou k zemi, její nevidomé oči, které musel zatlačit. Nepřál nikomu, aby zažil něco tak hrozného jako on.

Pocítil vztek. „Vy, sakra, nevíte...“

„Vím, co je to bolest, Denisi. Nejsi jediný, komu někdo zemřel. Ale nesmíš kvůli tomu zanevřít na svět. Ona by si to dozajista nepřála.“

„Vždyť jste ji ani neznal!“

„Ne, máš pravdu. I tak je mi to ale líto.“

Denis netušil, jestli se má smát, anebo brečet. Nejradši by si vzal padák a vyskočil z letadla – věděl však, že by mu to Whitaker nedovolil.

„Už se o ní nikdy nezmiňujte,“ varoval velitele. „Prosím. Jinak můžete na mou spolupráci rovnou zapomenout.“

Whitaker potřásl hlavou. „Dobře, ale...“

„To stačí!“

„Denisi, ty jsi dobrý muž, jeden z nejlepších, které jsem kdy poznal, a...“

Dřív, než stačil Whitaker dokončit větu, proti němu Denis vystartoval, chytil ho za límec uniformy a zacloumal jím. „Řekl jsem, že...“

Whitaker mu v další vteřině prudce přišlápl pravou nohu, srazil mu ruku, jíž ho držel, a udeřil ho do ohryzku. Denis zasýpal a dopadl zpět na své sedadlo.

„Vyšel jsi ze cviku,“ poznamenal Whitaker nevzrušeně. „Zřejmě jsi za ten rok poflakování a opíjení zapomněl na to, co jsem tě před lety naučil.“

Denis se držel za krk, hrdlo ho pálilo jako čert. I přesto si neodpustil poznámku. „Vy... vyser...“

Whitaker ho ignoroval. „Zpátky k věci. Když jsi seděl v jednom z těch zaplivaných barů v Punta Cana, viděl jsi ve zprávách, co se stalo před pěti dny v Peru u jezera Titicaca?“

Denis zamrkal, jak se snažil potlačit bolest. Skutečně něco zahlédl. Jezero se z neznámých příčin vylilo ze svých břehů a zaplavilo bezprostřední okolí. Zemřelo při tom dost lidí. Zároveň dostal odpověď na svou předchozí otázku, kamže to mají vlastně namířeno.

„Co... co s tím máte společného? Vy a ten váš slavný UNSHEL.“

„Všechno. Jezero Titicaca je na kandidátské listině UNESCO, takže spadá pod naši pravomoc. A co se týče jevu, který způsobil ty katastrofální záplavy... Byl nanejvýš podivný. Zaznamenali jsme jisté anomálie a přišli jsme s pár teoriemi, ale... Potřebujeme dobrého fyzika. A podle všeho jsi ty ten nejlepší kandidát.“

O tom Denis vážně pochyboval. Měl sice doktorát z Michiganské univerzity a pracoval dva roky na Portlandské státní jako profesor na katedře aplikované fyziky, ale to bylo asi tak všechno. Byly tisíce lepších fyziků než on. Ale možná za Whitakerovou žádostí o pomoc stálo to, že se spolu znali a že měl zkušenosti z letectva.

Whitaker si nervózně promnul čelo. „Nebudu ti lhát, Denisi. Tlačí nás čas. Takže – můžu se na tebe spolehnout?“

Co na to měl říct? Vždyť mu Whitaker stejně nedal na vybranou. A padák stále nikde neviděl. Rezignovaně si povzdechl. „Nezklamu vás.“

Anebo se o to alespoň pokusím...

Chile, Velikonoční ostrov

3. dubna, současnost

8.30 místního času

Eric Rogers stál na okraji zerodovaného útesu, silný vítr se mu opíral do šatů a hluboko pod ním bušil do skal oceán. Upřel pohled na nedaleký vrchol vyhaslého vulkánu Poike, jehož svahy tvořily prakticky celý stejnojmenný poloostrov, nejvýchodnější výspu Velikonočního ostrova, a zaťal zuby.

„Neříkej mi, že se bojíš.“

Podíval se na sedmadvacetiletou pohlednou ženu oblečenou v těsných khaki kalhotách, bílém tričku a černé vestě. Smála se jeho nejistotě a přidržovala si klobouk, zpod něhož jí vyčuhovaly neposedné kadeře plavých vlasů.

Tiše zaklel. Nerad přiznával, že má strach.

Jeden z jejich koní, kteří se popásali opodál, zaržál.

Ještě ty se mi směj...

Pevně sevřel lano a pohlédl do stametrové hloubky, která se pod ním hladově otevírala.

„Musíme se tam fakt slaňovat?“ postěžoval si. „To jsme, doprčic, nemohli jít po pěšině jako normální lidi?“

Jen se ušklíbla.

Takže nemohli. Povzdechl si.

Mám tohle vůbec zapotřebí?

Doby, kdy se vrhal do nejrůznějších šílených dobrodružství, byly už neodvratně pryč. Teď toužil jen po míru a klidu, chtěl sedět v tiché pracovně a nestrachovat se o nic jiného než o to, aby neprošvihl oběd.

Tak proč jsem vlastně tady, na druhým konci světa, tisíce mil od bezpečí učeben v Durhamu?

Hořce se pousmál.

Nabídku účastnit se archeologické expedice na Velikonoční ostrov s radostí přijal. Z počátku to totiž vypadalo na geniální nápad. Mohl tady provádět poklidný výzkum, na čerstvém vzduchu, v jižních mořích, na tom nejzáhadnějším a mýty nejopředenějším místě na světě, na bájném Te Pito O Te Henua – Pupku světa. Co víc si mohl přát?

To by se ale nesměl seznámit s Veronikou MacLeurovou, šílenou hyperaktivní antropoložkou, již si za ty dva měsíce, co tu trávil, velice oblíbil. Vlastně se stali dobrými přáteli.

Znovu na ni pohlédl a ona mu věnovala zářivý úsměv. Věděl, že kdyby s ní nešel, vrhla by se do tohohle dobrodružství sama po hlavě, jak jí to bylo vlastní. A to nechtěl připustit. Znal z vlastních zkušeností, kam až to může vést. Takže se pokřižoval, pevně se chytil lana a odrazil se.

Ihned se do něj opřel silný vítr a málem ho srazil dolů, do běsnícího oceánu. Zapřel se nohama o zvětralou vulkanickou skálu, srdce mu divoce bušilo v hrudi. Znovu se odrazil a sledoval, jak lano klouže slaňovací brzdou. Stačilo by jen málo a... Jakmile na to pomyslel, ujela mu noha a začal se volně houpat na laně.

Zavřel oči a snažil se uklidnit.

Když je opět otevřel, zjistil, že se Veronica pohupuje na dalším laně kousek od něj a culí se od ucha k uchu. „To zvládneš!“ povzbuzovala ho. „Zakloň se v úvazku a znovu najdi nohama oporu na skále!“

„Tobě se to lehko řekne,“ zavrčel – ale poslechl ji. S myšlenkou, že až se vrátí do Anglie, bude si muset zaplatit pár hodin na stěně.

Znovu se začal spouštět, tentokrát obezřetněji.

„A netvař se u toho jak vystrašené mimino!“ křikla na něj ještě a zmizela mu z dohledu.

Jasně. Díky za radu.

Když se o několik útrpných chvil později podíval dolů, zjistil, že je už více než padesát metrů pod ním a stojí na skalní římse. Dokonce začínala spouštět své lano. Vzhlédla. „Myslíš, že tu budeš ještě dnes?“

Znovu se začal spouštět. Pomalu, opatrně.

Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se třesoucíma se nohama dotkl skalní římsy. Odhadl to na celé hodiny, ale pohled na hodinky mu řekl, že to bylo pouhých pár minut. Bylo tři čtvrtě na devět. Vedoucímu expedice, profesoru Dickinsonovi, se mají hlásit ve dvanáct. Takže jim zbývalo poměrně dost času na průzkum.

Vyvlékl se z úvazku, stáhl lano dolů a zamířil za Veronikou. Dřepěla u otvoru ve skále, velkého tak akorát na to, aby se člověk protáhl dovnitř, a svítila do něj baterkou.

Cítil, jak strach pomalu odeznívá a nahrazuje jej vzrušení.

Byl to vchod do proslavené Jeskyně panen, Ana O Keke.

Veronica na nic nečekala a zmizela uvnitř.

Ještě naposledy nasál do nosu vzduch plný soli a vodní tříště a následoval ji. Ocitl se v menší jeskyni, která mohla mít napříč sotva pět metrů, s proklatě nízkým stropem a hladkými stěnami pokrytými malbami.

Přelezl o kus dál a posadil se na velký plochý kámen. Odtud sledoval Veroniku, jak přechází přes jeskyni a studuje obrazce na stěnách. Ve světle baterky spatřil její oči, zářící vzrušením.

„Tak kde začnem?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Nevím. Ale ty seš mnohem zkušenější než já. A to i v honbě za poklady. Nenapadá tě něco?“

Napadalo. „Kdy si už konečně přiznáš, že je to kravina.“

Zašklebila se. „To už jsme přece probrali, Eriku.“

Povzdechl si.

Bohužel.

Ale ona si stále naivně myslela, že může prokázat, že byl Velikonoční ostrov kolonizovaný nejen polynéskými mořeplavci, ale i z oblasti dnešního Peru. Možná Inky, anebo jejich předchůdci – Močiky, chavínskou civilizací, kulturou Tiwanaku anebo Sicán.

Teorie osídlení Velikonočního ostrova z Jižní Ameriky, kterou mimo jiné zastával i slavný norský badatel Thor Heyerdahl, však byla už dávno vyvrácená. Indiáni byli na rozdíl od Polynésanů mořeplavci na baterky, takže by těch více než dva a půl tisíce mil, oddělujících ostrov od pobřeží dnešního Peru či Chile, na svých primitivních balzových vorech anebo rákosových člunech jen těžko překonali – a to bez ohledu na to, že mnozí tvrdili opak. I slavné sochy moai, jimiž byl Velikonoční ostrov – anebo také Rapa Nui, jak zněl jeden z jeho domorodých názvů – proslulý, se ani zdaleka nepodobaly svým protějškům z bolivijského Tiwanaka anebo kolumbijského San Augustinu, jak někteří poukazovali. A co je hlavní, podle testů DNA současných Rapanujců i kosterních pozůstatků nalezených na ostrově je jasné, že domorodci jsou Polynésané. Tečka.

Veronica si založila ruce na prsou. „Alespoň minimální kontakt s jihoamerickými kulturami mít obyvatelé Velikonočního ostrova museli. V kráterových jezerech sopek Rano Kau, Rano Raraku a Rano Aroi dodnes roste rákos totora stejně jako na jezeře Titicaca uprostřed And. Pěstují se tu sladké brambory, které pocházejí rovněž z Jižní Ameriky. A prohlédl sis Ahu Vinapu I?“

Eric si povzdechl. „Jasně. Pokaždý, když jdu na záchod.“ Poblíž tohoto proslaveného ahu – ceremoniální plošiny –, jichž bylo na ostrově více než tři sta, totiž vybudovali svůj tábor.

„A?“

„Jasně, jeho návětrná zeď vypadá, jako by ji postavili Inkové, jako by se vyloupla přímo z Ollantaytamba nebo Saksaywamanu, těch nejlepších příkladů jejich architektury. Aspoň teda na první pohled. Protože ve skutečnosti není složená z dokonale slícovanejch kamenejch bloků, ale jen obvodovejch čedičovejch desek a uprostřed je suť – takhle Inkové rozhodně nestavěli.“

„A co tahle jeskyně?“ nevzdávala se Veronica. „Jak že zní překlad jejího názvu?“

„Máš nejspíš na mysli ten Heyerdahlův.“

„Jeskyně sluneční inklinace, ano,“ odpověděla si sama. „A k čemu sloužila?“

„Domorodci tu schovávali neru, urozený panny, který tu musely trávit několik měsíců, aby se jim vybělila kůže. Nesměly z jeskyně ven a místní jim nosili každej den jídlo.“

„A Inkové zase své dívky zavírali do chrámů, kde se z nich stávaly mamacony, Panny slunce, sloužící bohu slunce Intimu a jeho zástupci na zemi, samotnému vládci říše, Inkovi. Není lepší místo, kde pátrat po kulturních souvislostech, než tady, v Jeskyni sluneční inklinace.“ Přejela rukou po skalní stěně. „Chudinky. Když si představím, jak tu poslední neru zemřely hlady, když v devatenáctém století peruánští otrokáři pochytali téměř všechny domorodce a odvezli je z ostrova, vždycky z toho mám husí kůži.“

„Já stejně nechápu, proč místo toho, aby tu dobrovolně natáhly brka, prostě nevylezly ven.“

„Eriku!“

„No tak fajn, je mi jich fakticky strašně líto.“ Rozsvítil svou baterku a namířil ji na úzký otvor v zadní části jeskyně. „To chceš lízt až tam dozadu? Mně se na červa moc hrát nechce.“

Zavrtěla hlavou. „Tam nic není – prohledali to tam už nejméně tisíckrát.“

„Takže?“

Třeba ji ještě napadne se na to vykašlat. Mohli bychom si zajet do Hanga Roa a koupit si v Mateově pekárničce briošky...

Jakmile na ně pomyslel, ucítil, jak mu zakručelo v břiše. Snídani totiž odbyl, protože se snažili vyplížit z tábora ještě před rozedněním. Doufal, že je nebude Dickinson potřebovat dřív, než jim oznámil. Kdyby zjistil, že odešli a nenahlásili mu to, byl by z toho průšvih. A to ani nemyslel na to, co by se stalo, kdyby mu došlo, kam měli namířeno.

Veronica si však dnes usmyslela všechna jeho přání ignorovat. „Ten kámen,“ řekla jen.

„Jakej?“ Rozhlédl se. Kolem viděl jen rovné ploché dno jeskyně.

„Ten, na kterém sedíš, ty chytráku.“

Pohlédl na něj. „A co je s ním?“

„Co kdybychom se podívali, co je pod ním?“

Odfrkl si. „Ty si myslíš, že nikoho nikdy nenapadlo ten šutrák převrátit?“

„Lidé často přehlížejí to, co mají přímo před očima.“

Musel uznat, že na tom něco bude. Postavil se a dával při tom pozor, aby se hlavou nepraštil o strop. Kámen byl zdánlivě pevně zapuštěný do skály, tvořící podlahu jeskyně, ale když si ho pozorněji prohlížel, došlo mu, že musí být určitě dílem lidských rukou.

„Jenže je tu menší problém, nemáme...“

„Tumáš.“ Vrazila mu do ruky malé páčidlo, které vyndala z batohu.

Povzdechl si, našel skulinu mezi hranou kamene a podlahou jeskyně, zahákl do ní páčidlo a zabral. Ani se nepohnul. Ten kámen mohl mít snad tunu. Pevně zaťal zuby a cítil, jak se mu čelo perlí potem.

Veronica si založila ruce v bok a s hlavou nakloněnou na stranu si ho pobaveně prohlížela. „Mám to snad zkusit sama?“

Nesnášel, když tohle dělala. Ale chápal to – při několika příležitostech se mu totiž zmínila, že se v dětství často poměřovala s bratrem.

„U nás existují skotské hry,“ pokračovala.

„Já to vím,“ zahučel podrážděně. „Vždyť z Durhamu je to do Skotska, co by kamenem dohodil.“

Věděl, že se těch více než sto mil tak rozhodně nazvat nedá, ale neodpustil si to.

„Chtěla bych tě vidět, jak házíš kladivem,“ dál si ho dobírala. „I já bych dohodila dál než ty.“

Vzteky do toho znovu vložil všechny síly – a cítil, že se kámen pohnul.

„No vidíš, že to s trochou motivace jde!“

Potlačil jedovatou poznámku, která mu už už vyklouzla z úst, a opatrně kámen odsunul. Čekal pod ním cokoliv – ale ne úzkou temnou šachtu. Posvítil do ní baterkou: měla na délku půl metru, prostor pod ní se však rozšiřoval do menší kaverny. Kromě nějaké suti na dně, které mohlo být tak deset patnáct metrů pod úrovní otvoru, nespatřil nic, ať se nakláněl sebevíc.

Vyměnil si pohled s Veronikou. „A co teď?“

Výraz v její tváři se mu pranic nelíbil. Odběhla ke vchodu do jeskyně a přinesla lano společně s úvazkem. „Spustíš mě tam.“

Tiše zaúpěl. „Niky...“

„Nemám ráda, když mi tak říkáš.“

Povzdechl si. Věděl totiž, že jí to nevymluví.

Začala si upevňovat úvazek. „Spustíš mě tam jen na pár minut. Porozhlédnu se a potom mě hned vytáhneš nahoru.“ Vzhlédla. „Platí?“

„Tak dobře,“ rezignoval nakonec. „Ale dávej si majzla, jo. Nikdy nevíš, co může číhat v temnejch jeskyních. Mám s tím svý zkušenosti.“

Zarazil do protější stěny jisticí skobu, ukotvil k ní lano a pevně ho popadl do rukou, Veronica se mezitím posadila na okraj šachty a spustila do ní nohy.

Pohlédla na něj. „Můžu?“

„Držím.“

Chytila se lana, v druhé ruce měla rozsvícenou baterku. Sklouzla dolů. Pomalu ji spouštěl.

„Klidně můžeš zrychlit!“

„Jak si přejete, madam! Co tam dole je?“

„Počkej chvíli!“

Lano se mu cukalo v rukách, jak se na něm otáčela. „Něco tu je! Panebože! Haló, kdo je tam?!“

Erikovi zatrnulo. Kdo může u všech svatých být tam dole? Každou chvílí čekal, že se mu lano vyškubne z rukou a něco ji odtáhne pryč. „Mám tě vytáhnout?!“ zaskřehotal.

Zezdola mu odpověděl její smích. „Dělám si legraci!“

„Tohle je fakt blbá sranda!“

„Asi se moc díváš na horory!“ Najednou zmlkla. Dost dlouho na to, aby znovu znervózněl.

Přestal ji spouštět.

„Veroniko?“

Náhle jeskyní prolétl její výkřik, nesený ozvěnou.

Povzdechl si. „Tohle už není vtipný, Veroniko. Fakt.“

Neodpovídala.

„Veroniko?!“

Do hajzlu!

Začal ji vytahovat nahoru a přitom se pomalu blížil k otvoru. Obezřetně, aby ji nepustil, se sehnul pro svou baterku, ležící na zemi. Vložil si ji do úst, znovu chytil lano oběma rukama a naklonil se nad šachtu.

Uviděl ji – bezvládně visela v úvazku. Zřejmě byla v bezvědomí.

Věděl, že mu vzhledem k průměru šachty nastal problém – dostat ji ven bude jako protáhnout nit uchem jehly. Několikrát zabral, aby ji vytáhl, kam až to šlo, pak se začal vzdalovat od otvoru a popouštěl lano tak, aby se nehnula ani o píď. Když se dostal až k jisticí skobě, znovu kolem ní lano uvázal, čímž si zajistil volné ruce pro druhou část svého plánu.

Lehl si na břicho a natáhl ruce do šachty. Po chvíli tápání se mu podařilo nahmatat Veroničino rameno. Natáhl se ještě o něco níž, pevně ji chytil za ruku a začal ji tahat nahoru. Dostat ji do jeskyně ho nakonec stálo poslední síly. Kdyby byla jen o pár kilo těžší, zřejmě by se mu to nepodařilo.

Zjistil, že dýchá. Sice mělce, ale bylo to lepší než nic.

„Veroniko!“

Nereagovala.

Zalomcoval s ní – připadalo mu, že třese s hadrovou panenkou.

Sáhl jí na čelo – a rychle ucukl. Měla ho úplně ledové!

Zvedl se a pohlédl do temné šachty, která se najednou tvářila zlověstně. Strach se smísil se vzrušením. Co je tam dole? Bojoval s touhou tam alespoň nakouknout, ale... Byla tu Veronica. Musel ji dostat k lékaři.

Vzal ji do náručí a vynesl ji ven, na denní světlo. Položil ji na skalní římsu u vstupu do jeskyně a chvíli u ní klečel, vnímal přitom svěží vzduch prosycený vodní tříští a běsnící vítr. Do nahých paží se mu opíralo slunce.

Pohlédl na sotva znatelnou stezku, vinoucí se podél srázu k vrcholu útesu, a na vlny dotírající na skaliska hluboko pod ním.

Chvíli uvažoval a pak vytáhl svůj smartphone. Když jim nahoru pomohou záchranáři, Dickinson ho strhá a pošle nejbližším letem domů, ale byla to rozhodně lepší alternativa než namáhavým a nebezpečným výstupem riskovat život jich obou.

Už už se chystal vyťukat číslo, když zjistil, že Veronica něco křečovitě svírá v ruce – předtím si toho v šeru jeskyně vůbec nevšiml. Opatrně jí to vyprostil z prstů. Byl to malý úlomek lidské lebky, do nějž bylo vryto několik glyfů rongorongo, unikátního, dosud nerozluštěného písma, které v polovině devatenáctého století na ostrově objevil francouzský misionář Eugène Eyraud. Dodnes bylo známo přes dvacet dochovaných dřevěných tabulek s tímto písmem, jimž se někdy pro jejich tvar říkalo mluvicí hole. Tohle bylo poprvé, co byly glyfy nalezeny na podobném médiu – tedy pokud věděl.

Zastrčil úlomek lebeční kosti do kapsy a znovu se věnoval smartphonu, když se Veronica náhle pohnula.

„Eriku...,“ zašeptala.

Cítil, jak mu ze srdce spadl obrovský kámen. Setkal se s ní očima, chytil ji za ruku a sáhl jí na čelo – už nebylo tak ledové.

„Jak ti je?“

„Já... Co se stalo?“ Chtěla se zvednout na loktech, ale ihned podklesla. „My... Jsme venku?“

„Spustil jsem tě dolů do tý další jeskyně. Pamatuješ?“

Vrhla na něj zmatený pohled. „Já... Vím, že jsme byli v Ana O Keke, hádali jsme se a... Pak jsem se probudila tady.“

Otočil se a vrhl zadumaný pohled ke vchodu do jeskyně.

„Co je?“ zeptala se.

„Nic – vůbec nic. Myslíš, že se můžeš postavit?“

„Pokusím se.“

Podepřel ji a pomohl jí na nohy.

Zavrávorala. „Připadám si jako po jízdě na kolotoči.“

Zachmuřil se. „Neříkej.“

Došlo jí, na co myslí. „Dělám si legraci. Neboj – zvládnu to. Nemusíš kvůli tomu, že jsem omdlela, hned volat kavalérii.“ Na potvrzení svých slov vykročila po pěšině, ale přidržovala se skály.

Chvíli ji sledoval přimhouřenýma očima a pak ji následoval. Chtěl se u ní držet co možná nejblíže – protože i když tvrdila, že je v pořádku, moc tomu nevěřil. Jako obvykle si hrála na hrdinku.

Když se pohnul, ucítil v kapse tvrdý předmět – ten úlomek lebeční kosti s písmem rongorongo.

Co to má, k čertu, všechno znamenat? A co se tam dole vůbec stalo?

Peru, jezero Titicaca

3. dubna, současnost

11.21 místního času

Příď motorového člunu prorážela hladinu plnou trosek: tvořily je kusy dřeva a plechů, ale mnohdy i osobní věci. Hračky...

Když přistáli na letišti, které díky vyšší nadmořské výšce nezasáhly ničivé vlny, jež zpustošily pobřeží jezera, Denisovi vůbec nedošlo, jaké zkázy bude v následujících chvílích svědkem. Nepředpokládal, že ho to tolik zasáhne. Myslel si totiž, že za uplynulý rok otupěl. Ale mýlil se...

Nejdřív je obklopily stovky lidí, žijících na chudých předměstích Puna, a dožadovaly se jídla. Bylo zjevné, že humanitární pomoc, kterou poskytla i jeho země, zoufale nedostačuje. Někteří z místních už dávno propadli letargii; i teď před očima viděl prázdný pohled indiánské ženy, svírající v rukách několikaměsíční plačící dítě.

To byl však pouze začátek.

Příbřežní části města s jeho hlavní infrastrukturou – náměstím, trhem, vlakovým nádražím a přístavem – byly srovnané se zemí. Příslušníci peruánské armády a záchranných sborů, často rezignovaní stejně jako obyvatelé města, se snažili odklízet trosky, které si s sebou nevzaly vody jezera, ale práce postupovaly jen pomalu.

V hlubinách Titicaca však skončilo i něco jiného...

Nad člunem vzápětí přeletěl záchranný vrtulník a zamířil k nedaleké skupině lodí, jejichž posádky pátraly po tělech utonulých. Denis věděl, jak těžká a marná práce to je.

„Zatím jich našli více než tři tisíce,“ poznamenal Whitaker ponuře. „Ale je to jen kapka v obrovském moři zmaru. Pohřešovaných je více než padesát tisíc.“

„Ježíši...,“ ujelo Denisovi.

Ucítil, jak mu na hřbet ruky dopadla velká kapka. Pohlédl na temné mraky visící nad jezerem – tak nízko, až měl pocit, že se jich může dotknout. I nebe pláče...

„Tu máš.“

Denis zjistil, že mu Whitaker podává kanárkově žlutou pláštěnku. Měl chuť odmítnout, ale nakonec ji přijal – sotva si ji oblékl, spustil se vydatný déšť.

Hleděl skrze něj kupředu a soustředil se na dýchání, které bylo čím dál obtížnější. Nebylo to poprvé, co se ocitl v podobné nadmořské výšce – před pár lety se v Tibetu pohyboval také dost vysoko. A přežil to. Jenže tam měl čas na aklimatizaci. Věděl, že tady si takový luxus nemůže dovolit. Whitaker mu alespoň přislíbil, že až dorazí na místo – ať to znamenalo cokoliv –, píchne mu doktorka jeho týmu nějaký dryák, který mu se snášením nadmořské výšky pomůže.

Vzápětí zaslechl pravidelné tepání rotorů dalšího vrtulníku. Automaticky se po zvuku otočil. Čekal další záchrannou helikoptéru, ale tentokrát se jednalo o stroj patřící peruánské armádě. Nezdálo se, že by pomáhal se záchrannými pracemi, spíš to vypadalo, že tu patroluje – výmluvným důkazem toho byl kulomet umístěný na jednom ze zbraňových podvěsů.

Denis upřel tázavý pohled na Whitakera, ale ten ho ignoroval.

Člun vzápětí opustil zátoku, kde se nejvíc hromadily trosky, a ocitl se na volném jezeře. Nalevo se v dešťovém oparu ztrácely dva ostrovy – ale k nim namířeno neměli. Pokračovali dál do středu jezera.

Po třech minutách mlčenlivé plavby konečně Denis spatřil jejich cíl: starou nákladní loď, mající na délku sto metrů. Červen



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist