načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kamenní andělé - Kristina Ohlssonová

Kamenní andělé

Elektronická kniha: Kamenní andělé
Autor:

Blíží se Velikonoce a Simona se těší, že je stráví u své babičky v Ahusu. Když k ní přijede, něco je jinak než obvykle - v domě panuje zvláštní atmosféra a babička je unavená a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 181
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Viola Somogyi
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4276-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Blíží se Velikonoce a Simona se těší, že je stráví u své babičky v Ahusu. Když k ní přijede, něco je jinak než obvykle - v domě panuje zvláštní atmosféra a babička je unavená a zamyšlená. Z Pokoje vzdechů se ozývají podivné zvuky. Čtyři kamenné sochyv zahradě pořád někdo přesouvá a ze starého kazetového magnetofonu se ozývají tajuplné rozzlobené hlasy, které ji varují, aby si pospíšila, než bude pozdě. Navíc babička upadla a skončí v nemocnici, takže Simona zůstane v jejím domě úplně sama.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kamenní andělé

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Kristina Ohlssonová

Kamenní andělé – e-kniha

Copyright © Mladá fonta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kristina Ohlssonová



Kristina Ohlssonová

Mladá fronta


Přeložila Viola Somogyi

Copyright © Kristina Ohlsson, 2015

Translation © Viola Somogyi, 2018

Published by agreement with Salomonsson Agency.

© Zvaigzne ABC Publishers Ltd

Cover Design © Natālija Kugajevska

Illustrations © Toms Kalniņš

ISBN 978-80-204-4276-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-4936-8 (ePDF)

ISBN 978-80-204-4935-1 (ePUB)

ISBN 978-80-204-4937-5 (Mobi)


7

Kapitola 1

Všechno to začalo sochami v babiččině zahradě. Byly

čtyři a vypadaly jako rodina. D vě děti a dva dospělí.

Byly vytesané z tvrdého šedého kamene. Stály vkroužku, obrácené zády k sobě. Simona si nepamatovala, že

by kdy byly jinde než za babiččiným domem. Bála se

jich, ale nevěděla proč. Bylo to trochu zvláštní, protože

Simona jinak neměla strach skoro z ničeho.

„Víš, kdo to je?“ zeptala se.

Simona právě stála u babičky v kuchyni a dívala se na sochy oknem. Byl víkend. Rodiče odjeli a ona mezitím bydlela u babičky. Všichni její sourozenci se nastěhovali ke kamarádům, ale Simona chtěla raději do Åhusu k babičce. Udělala jí tím velikou radost.

„Nemám tušení,“ odpověděla babička a postavila se vedle Simony. „Asi to bude jednoduše skupina lidí.“

To byla celá babička. Skupina lidí! To přece Simona vidí. Ale jakých lidí? To nevěděla babička ani vnučka.

Babička bydlela v jednom z největších domů, jaké kdy Simona viděla. Byl rozlehlý, bíle omítnutý a měl spoustu oken. Stál, co by kamenem dohodil, od pláže a moře. Kdysi to býval hotel. Ale to už je dávno. Babička Simoně vyprávěla, že majitel ho musel zavřít, protože tam nejezdilo dost hostů. Nakonec se rozhodl, že hotel prodá. A koupili ho babička s dědečkem. Ovšem hotel už znovu neotevřeli. Jen v domě bydleli. Babička ho chtěla mít plný dětí. Jenže nakonec se jim narodilo jen jedno. Simonina maminka.

Simona jezdila k babičce na návštěvu moc ráda. Tatínek často říkával, že babička nemá rozum, kdyžbydlí sama v takovém ohromném domě. Simona byla jiného názoru. Mít spoustu prázdných, tichýchmístností jí připadalo báječné. Bylo to docela jiné než u nich doma. Tam byl neustále hrozný rámus.

„Měla by ho nechat opravit nebo prodat,“ říkával Simonin tatínek, když u toho babička nebyla.

„Na opravu nemá peníze a prodat ho nechce,“namítala Simonina maminka.

Simona nechápala, co jim vadí. Babiččin dům měla ráda přesně takový, jaký byl. Samozřejmě že hobabička nebude přestavovat. To už by pak zdaleka nebyl tak hezký.

„Co kdybys pár místností pronajala?“ navrhlababičce. „Jiným lidem, kteří jsou také tak osamělí jako ty. Nebo studentům.“

„To vůbec nepřichází v úvahu,“ zavrhla babička Simonin nápad. „Nechci, aby mi tu pobíhali všelijací cizí lidé. To rozhodně ne. Jsem ráda sama. Zvládám to skvěle.“

„Nemyslela jsem tím, že bys musela zaplnit celý dům,“ namítla Simona rychle. A dodala: „Já vím, že to zvládáš.“

Ale tak docela jistá si tím přece jen nebyla. Babička totiž poslední dobou vypadala hodně unaveně. V domě byl čím dál větší nepořádek. Jako by babička nestíhala uklízet. Simona jí pomáhala, jak to jen šlo. Nejdřív uvařit oběd. Pak vyluxovat. Ale potom toho babička už měla dost a řekla, že si radši místo toho zahrají šachy.

Dopadlo to jako obvykle. Babička vyhrála a Simona byla naštvaná.

„Tak já navečer upeču piškot,“ prohlásila babička.

Simona sklidila figurky.

Pak začala přemýšlet, co teď bude dělat. Odpověď ji napadla, když se dívala na zatažené nebe.

„Umyju okna,“ prohlásila rozhodně.

Okenní tabulky měly totiž stejně šedou barvu jako obloha.

„Je to opravdu nutné?“ zaváhala babička.

Simona o tom byla přesvědčená. Za chvíli budou Velikonoce. Babička se bude cítit líp, když bude mít doma hezky uklizeno.

„Co když bude pršet?“ namítla babička.

„Třeba bude a třeba ne,“ utrousila Simona.

Začala s oknem v kuchyni. Vylezla na schůdky a podlaha pod nimi zaskřípala. Pustila se do práce, jak ji to naučila maminka. Nejdřív umyla okno zevnitř stěrkou a otřela hadrem. Pak ho otevřela a chtěla ho umýt i zvenčí. Okno se ale otvíralo ven. Takže musí vzít schůdky a kbelík do zahrady a postavit se do záhonu.

„Nepošlapej mi tam kytky,“ strachovala se babička.

„Kdepak,“ uklidňovala ji Simona.

Snáze se to však řeklo, než udělalo. Z tmavé hlíny všude trčely drobné rostlinky. Simona opatrně schůdky rozložila.

„Ať nespadneš!“ volala na ni babička pootevřeným kuchyňským oknem.

Simona neodpověděla. Usilovně se snažila postavit schůdky tak, aby se neviklaly. Nebylo to nijakjednoduché. Hlína byla hodně měkká.

Když na schůdky nakonec vylezla, uviděla něco divného. O kousek dál stál malý altánek. Babička ho používala jen v létě. V zimě byl tichý a opuštěný. Ale teď ne. Simoně připadalo, že v něm někdo stojí. Někdo mohutný a vysoký.

Simona se překvapením zakymácela. V jedné rucedržela hadr, v druhé stěrku. Opatrně se naklonila k oknu.

„Babi,“ zašeptala. „Babi.“

Babička ale měla puštěný elektrický šlehač aneslyšela ji. Simona namáhavě polkla. Znovu zašilhala poaltánku. Stín, který se v něm předtím pohyboval, však už byl pryč. Altánek byl prázdný.

Simona potřásla hlavou. Co když si to jennamlouvá? Proč by se někdo schovával v babiččině altánku?

Začala mýt špinavá okna. Dopadlo to opravduhezky. Otázka byla, kolik času uplyne, než vyleští i zbytek tabulek. Simona vzdychla, když pomyslela na to, kolik oken babiččin dům má. Bude to trvat celou věčnost.

Šlehač v kuchyni ztichl. Simona přesunula schůdky k dalšímu oknu. Byla obrácená zády k zahradě. Měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. Zdráhavě se otočila. Ale nikde nikdo. Stály tam jen sochy.

Simony se přesto zmocnil pocit, že tady něconehraje. Podvědomě znovu pohlédla k altánku. Byl prázdný. Opět se zahleděla na sochy. Stály na trávníku, šedé a mohutné. Jako vždycky.

Ale ne úplně jako vždycky.

Simona ucítila, jak jí poskočilo srdce, protože siuvědomila, co se stalo. Někdo sochy přemístil. Už k sobě nebyly otočené zády. Obě děti a muž nyní hleděli na moře. Skoro jako by čekali, že někdo přijede lodí.

KAPITOLA 2

Když babička uviděla sochy, překvapilo ji to a rozčílilo.

„Někdo tu určitě byl a přemístil je, když jsme hrály šachy,“ řekla Simona. „Těsně předtím jsem se na nědívala. A to stály ještě normálně. Zády k sobě.“

„To je tedy zvláštní,“ prohlásila babička. „Ale možná si jen někdo dělá legraci.“

Narovnala se a vypadala náhle zase tak hrozněunaveně. Simona však nebyla unavená ani trošičku. D ychtivě babičce začala vykládat, že v altánku někoho zahlédla.

Babička jen vrtěla hlavou.

„Kdo to mohl být?“ divila se.

„Možná ten, co otočil sochy,“ odpověděla Simona.

Babička o tom však nechtěla ani slyšet. Chovala se vůbec jinak než obvykle. Jako by měla hlavu plnoujiných věcí a musela o nich přemýšlet.

„Pojď dovnitř,“ řekla Simoně. „Piškot už bude.“

Babička pustila rádio a daly se do svačiny. Vezprávách hlásili, že se znovu ochladí a vrátí se zima.

„Jako vždycky,“ zamračila se babička.

Když bylo teplejší počasí, cítila se líp. Staré lidiočividně bolí paže a nohy, když je chladno.

„Možná se spletli,“ napadlo Simonu. „Za chvilku budou Velikonoce. A to přece bývá teplo.“

Druhý den se však udělala taková zima, že byltrávník celý pokrytý jinovatkou. Silnice zledovatěly.Simona pozorovala sochy kuchyňským oknem. Také byly ojíněné. Ale aspoň s nimi v noci nikdo nehýbal.

„Tak už na ty chudáky nemysli,“ domlouvala jíbabička a odehnala Simonu od okna. „Něco pro tebe mám.“

Potutelně se usmála.

Simona se rázem přestala o sochy zajímat.

„A co?“ vyhrkla.

„Dostaneš to, až se vrátíme z nákupu,“ řekla babička.

Simona však nedostala nic. Protože tehdy se to stalo. Kdyby si tak babička dávala víc pozor, myslela siSimona. Byla to totiž úplně zbytečná nehoda. Kdyžbabička vystupovala před domem z auta, náhodou stoupla na kus ledu, uklouzla a upadla. Rychle a prudce.Simona by přísahala, že slyšela, jak se zachvěla země.Přestože byla babička tak droboučká.

Simona našla v autě deku a babičku přikryla. Pak zavolala sanitku.

„Neumřeš?“ zeptala se vyděšeně.

Posadila se na studenou zem a držela babičku za ruku.

„Ty jsi ale popleta,“ uklidňovala ji babička. „Když člověk spadne a uhodí se, neznamená to ještě, že umře. Už aby tady byla ta sanitka. Je mi trochu zima.“

Simona ji rychle zabalila do deky ještě pečlivěji.

„To je ale smůla,“ povzdechla babička. „Rodiče si pro tebe mají přijet až zítra večer.“

„Já to tu zvládnu,“ prohlásila Simona a narovnala se. „Nakoupeno máme. Budu jíst vločky a vařit sitěstoviny, dokud se maminka a tatínek nevrátí.“

Babičce to ale vůbec nepřipadalo jako dobrý nápad.

„A nemohla bys zavolat té svojí kamarádce?“ zeptala se. „Jak se jmenuje? Té, co taky bydlí tady v Åhusu?“

„Billie,“ řekla Simona. „Ano, zavolám jí. NeboAladinovi. Ten tu žije taky.“

Zvedl se vítr. Znělo to, jako by šeptal v korunáchvysokých jedlí. Po nebi křížem krážem létali černí ptáci. Jako by byli stejně neklidní jako Simona.

Jen aby se babička uzdravila, myslela si. Jen aby se uzdravila.

V tu chvíli přijela sanitka. Simona byla zklamaná. Záchranka neměla modré světlo ani puštěnou sirénu. Jako by vůbec neměla naspěch. Z předních sedadelvyskočil nějaký mladík a slečna. Dřepli si vedle babičky.

„Co se stalo?“ zeptala se slečna.

„To přece vidíte,“ odsekla Simona vztekle. „Zlomila si nohu. Možná obě.“

Poslední větu řekla, aby pochopili, jak je to hrozné.

„Moc toho vidět není, když má na sobě tu deku,“ namítl mladík.

Pak na Simonu mrkl.

Opatrně sundali deku a jemně babičce nohuohmatali. Babičce se zkřivila tvář bolestí a Simona zaťala pěsti. Jestli toho hned nenechají, jednu jim vrazí. Ale nebylo to zapotřebí.

„To bude v pořádku,“ prohlásil mladík.

Dívka přinesla nosítka a babičku na ně zvedli.

„Pojedeš s námi do nemocnice?“ zeptal se mladík Simony.

Simona se dívala, jak babičku strkají do sanitky.

„Jasně že pojedu,“ odpověděla. „Ale předtím musím ještě něco zařídit.“

Rychle vyskočila. Vyndala z auta všechny tašky sjídlem, utíkala s nimi do kuchyně a nastrkala je doledničky. Vybalí je až později.

Pak se znovu rozběhla k sanitce.

„Zamkla jsi auto a dům?“ vyptávala se babička neklidně.

Simona přikývla.

Vlastně chtěla říct, že dveře několikrát vyzkoušela, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Musela totiž sedět v sanitce až úplně vpředu. A tam ji napadalydocela jiné myšlenky.

Teď by mě měli vidět Billie a Aladin! říkala si.

Sanitka ujížděla, jako by na silnici vůbec nebylonáledí. Míjeli domy, stromy, kruhové objezdy avodárenskou věž, kde bydlel Aladin.

Babičku zřejmě noha hodně bolela. Dostala prášek, aby se jí ulevilo. Ale když ho spolkla, byla slabá a zmatená.

„Kam to jedeme?“ zeptala se.

„Do nemocnice v Kristianstadu,“ řekl mladík zavolantem. „Za chvíli tam budeme.“

V Kristianstadu Simona bydlela s rodiči asourozenci. Åhus odtamtud byl jen dvacet kilometrů. Bohužel v něm nebyla nemocnice. Pokud má Simona přespat u Billie, bude se muset zase vrátit do Åhusu.

„To se nám to pěkně vyvedlo,“ stěžovala si babička, když ji vezli dovnitř. „Těšila jsem se, jak si to užijeme. Chtěla jsem ti dneska dát magnetofon.“

„Magnetofon?“ podivila se Simona.

„Ty už určitě ani nevíš, co to je,“ usmála se babička. „Je to takový přehrávač, který se používal dřív. Měli jsme takové věci, kterým se říkalo kazety, a...“

„Já ale vím, co to je,“ přerušila ji Simona a obrátila oči v sloup. „Tatínek má starých kazet spousty a nechce je vyhodit. Ale proč mi chceš dát magnetofon? Já žádné kazety nemám.“

„To ne, ale jednu dostaneš,“ odpověděla babička. „Aby sis mohla všelicos nahrát.“

Simona se zamračila. Babička je asi pořád zmatená. Proč by Simona měla nahrávat zvuky?

„Protože tohle není jen tak obyčejný magnetofon,“ pošeptala jí babička, když se jí na to zeptala.

„Jak to že není obyčejný?“ zeptala se Simona.

Babička jí ale už neodpověděla. K nosítkům přišly dvě zdravotní sestry. Pomohly babičce, aby se překulila na obyčejnou kovovou postel povlečenou bílýmprostěradlem. Babičku odvezli na rentgen a Simona šla vedle ní. Lékaři tam udělají obrázky, aby viděli, jak babiččino tělo vypadá zevnitř. Lampy zářily, Simonu světlo téměř oslepovalo. Všude bylo pronikavě cítit mýdlo. Simona nakrčila nos. Kéž by tak babička nemusela v nemocnici zůstat moc dlouho.

Jakmile znovu osaměly, Simona připomněla babičce magnetofon.

„Proč není obyčejný?“ opakovala naléhavě.

Babička se usmála. Kývla na Simonu, aby k ní přišla blíž. Jako by jí chtěla prozradit nějaké velké tajemství.

„Ten magnetofon dokáže nahrávat zvuky, které nikdo neslyší,“ zašeptala.

KAPITOLA 3

Simona po chvíli dočista zapomněla, že předtím nad

magnetofonem ohrnovala nos. V nemocnici se jí líbilo.

Všichni se k ní chovali mile a mohla vypít šťávy, kolik se

jí jen zachtělo. Babička ale vypadala utrápeně. Hlavně

když jí lékař řekl, že bude v nemocnici muset zůstat

přes noc.

„Při vší té smůle jste měla štěstí,“ vysvětloval. „Máte prasklou kost. Ale zlomená není. Za pár týdnů by se to mělo zahojit.“

„Ale co moje vnučka?“ namítla babička a ukázala na Simonu. „Radši pojedu domů a postarám se o ni.“

„Ale já klidně zůstanu na noc u Billie,“ řeklaSimona. „Přece už jsem o tom mluvila.“

Babička si ji podrážděně změřila. Jejda, Simona měla radši držet jazyk za zuby.

Lékař se zatvářil vážně.

„Domů byste určitě jezdit neměla,“ prohlásil. „Jsteunavená, vyčerpaná a... Budeme si s vámi muset ještě o něčem promluvit. Ale zdá se, že jsme našli řešení. Vy, Margareto, zůstanete tady a vaše vnučka pojede ke kamarádce.“

Simoně vždycky připadalo zvláštní, když babičce někdo říkal Margareto. Jmenuje se přece babička. A ona sama je Simona, žádná vnučka.

Zatímco babičce ošetřovali nohu, zavolala Simona Billii. Vyložila jí, co se stalo.

„Mohla bych u tebe dneska přespat?“ Babička sezítra vrátí domů.“

„Jasně že můžeš! Hned pro tebe s maminkoupřijedeme,“ vyhrkla Billie.

A také že ano. Za půl hodiny už Simona seděla v autě a ujížděly zpátky do Åhusu. Billie se tvářila spokojeně. Ne protože se babička poranila, ale protože bude u ní spát Simona.

„Myslela jsem si, že tenhle víkend bude nejnudnější na světě,“ řekla. „Ale dopadlo to jinak.“

Simona se násilím přiměla oplatit kamarádce úsměv. Nedokázala se však radovat spolu s ní. Proč se ten lékař tvářil tak vážně? A o čem si to chce s babičkoupromluvit? Sám přece řekl, že měla štěstí.

Kromě toho musela myslet na magnetofon, o kterém jí babička vyprávěla. Na ten, co nahrává zvuky, co nikdo neslyší. To přece nemůže být pravda! Babička si z ní určitě jen dělala legraci, protože Simoně připadal magnetofon jako hloupost. Nic víc na tom nebude. Doma u Billie bylo všechno jako vždycky. Kdysi simyslely, že v domě straší. Děly se tam prapodivné věci. Billie z toho byla hrůzou bez sebe a nechtěla v domě bydlet. Ale to se teď změnilo. Billie si dům, kde smaminkou bydlely, zamilovala a v Åhusu žila ráda.Simonu čas od času napadalo, že je to smutné. Billie totiž předtím bydlela v Kristianstadu stejně jako Simona. Dokonce tam pořád ještě dojížděla do školy. Ale stejně to nebylo jako předtím. Dřív se mohly odpoledne navštěvovat podle libosti. I o víkendech. Teď už to ale tak jednoduché nebylo.

Dnes bylo u Billie neobvykle hlučno. Její maminka si koupila stroj na běhání. Její přítel Josef vařil vkuchyni večeři a rámusil s pánvemi a kastroly.

„Karbanátky s brambory,“ prohlásil vesele.

Josef byl nejdřív jen kamarád. Ale teď už ne. Teďbydlel u Billie a její maminky. Billie tvrdila, že je to vpohodě. Jen když se nesnaží stát jejím novým tatínkem. To by totiž nechtěla. Její skutečný tatínek umřel.

„Nemůžu ho přece jen tak vyměnit za někohojiného,“ tvrdila Billie.

Simona to chápala. Nového tatínka by také nechtěla.

Josef prostřel sváteční talíře a přidal růžové ubrousky.

„Máme přece návštěvu,“ usmál se na Simonu.

Po večeři volala babička.

„Zítra tě vyzvednu, trolátko,“ řekla.

Simona se uchichtla. Babička jí odjakživa říkala trolátko, protože měla husté a neposlušné vlasy jako troll.

„A nechoď dnes večer moc pozdě spát,“ dodalababička.

„To víš, že ne,“ slíbila jí Simona.

Slib však nedodržela. Povídaly si s Billie v posteli ještě dlouho do noci. O kamarádech ze školy. O babiččině nehodě a jízdě sanitkou.

„Dovolili mi sedět vpředu,“ vykládala Simona snad už popáté. „Měla jsem skvělý výhled.“

Nakonec Billie usnula. Simona však na své matraci na podlaze ještě dlouho nemohla usnout. Zapomněly stáhnout roletu. Simona oknem viděla hvězdy a měsíc. Na skle se utvořila ledová námraza. Simona unaveně zamžourala. Kdyby tak zítra bylo tepleji. A kdyby se tak babičce udělalo líp. Babička dorazila krátce po obědě. Protože nemohlařídit, dostala poukázku na taxík.

„To je luxusní,“ prohlásila Billie, když taxík zastavil před domem. „Jezdit si taxíkem, jak dlouho chcete.“

„Lepší by bylo, kdyby si babička nezlomila nohu,“ řekla Simona.

Oblékla si bundu a nasadila čepici.

Venku byla pořád hrozná zima. Na zemi nebylo po sněhu ani stopy. Zato spousta ledu. Jak jen Simona udrží babičku na nohou? Znovu už upadnout nesmí.

Simona se rozběhla k taxíku. Že by mohla upadnout i ona, na to nepomyslela.

„Měla ses dobře?“ zeptala se jí babička a pohladila ji po vlasech.

„Skvěle! A ty?“

Babička otevřela ústa, chtěla něco říct, ale pak je zase zavřela. Auto se rozjelo. Babička mlčela.

„Babi?“ vyhrkla Simona neklidně. „Měla ses taky dobře? V té nemocnici?“

Babička přikývla a usmála se, ale Simona poznala, že je smutná. Co když ji bolí noha? Simona se na ni podívala. Babička měla nohu ovázanou od chodidla až ke koleni.

„To víš, že ano, všechno bylo v pořádku,“ odpověděla. „Jen jsem nějaká rozbolavělá. Pojedeme domů a dáme si něco dobrého k jídlu.“

Babička poprosila řidiče, aby jel kolem přístavu.

„Co tam chcete dělat?“ divil se řidič.

„Koupit rybu přece,“ odpověděla babička. „Azmrzlinu.“

Taxík rychle projížděl Åhusem. Míjeli úzkou ulici, kde byly všechny obchody. Pak náměstí s kostelem.Babička čekala v autě a Simona běžela nakoupit.

„Kup, co chceš,“ řekla jí babička.

Simona vybrala dvě pestře zbarvené ryby. A vestánku vedle koupila kelímek čokoládové zmrzliny.

„Stačí to takhle?“ zeptala se babičky a ukázala jínákup.

„To víš, že ano,“ odpověděla babička.

Ale vypadala, jako by jí na tom nezáleželo. Na rybě ani na zmrzlině. Působila dojmem, jako by v duchu myslela na něco docela jiného. Byla přesně tak podivně zamyšlená jako před několika dny, když s ní Simona chtěla mluvit o těch přesunutých sochách.

Simona si začala dělat velké starosti. Nejen proto, že je babička unavená. Simona byla přesvědčená, že babička před ní něco tají.

KAPITOLA 4

Po celém domě byla cítit ryba. Simona vařila brambory.

Babička dělala omáčku. Moc toho nenamluvily.Simona byla nevyspalá a unavená. Ale ne tak unavená jako

babička. Ta vypadala, že každou chvíli usne vestoje.

Simona si přála, aby jí babička řekla, proč je takzamyšlená. Tatínek vždycky říkal, že čím víc člověk mlčí, tím víc se toho dozví. Simona s tím nesouhlasila. To by jí babička prozradila své tajemství už dávno. Babička však mlčela jako zařezaná.

Po obědě však Simoně dala magnetofon.

„Tak se podívej,“ prohlásila babička. „Takhle tofunguje.“

Magnetofon byl malý, šedé barvy. Babička do něj zastrčila tlusté baterie.

„On nemá šňůru?“ podivila se Simona.

„Má, ale to se s ním pak nedá chodit,“ vysvětlovala babička. „Říkala jsem si, že se s ním chvilku zabavíš a já si mezitím odpočinu.“

Simona uchopila hranatý magnetofon. Babička jí začala ukazovat, jak funguje.

„Tohle zmáčkneš, když chceš nahrávat. A tímhle knoflíkem ho zase zastavíš. A pak knoflíky napřetáčení. Když chceš kazetu přetočit zpátky, zmáčkneš tohle. A tohle, když ji chceš přetočit dopředu.“

Simona poslouchala. Hrát si se starým magnetofonem není žádná zábava. Ale pak si vzpomněla, co jíbabička prozradila v nemocnici. Že magnetofon nahrává zvuky, které nikdo jiný neslyší.

„Babi?“

„Ano, holčičko?“

„V nemocnici jsi mluvila o tom magnetofonu. Když jsme čekaly na rentgen.“

„Opravdu?“

„Jo. Říkala jsi, že tenhle magnetofon je zvláštní.“

Babička vstala a opřela se o berli. Lékař řekl, ženeotřebuje dvě, stačí jí jedna.

„Je to tak,“ přikývla. „Je trochu zvláštní. Nikdy jsem se v něm tak úplně nevyznala. Ale ty možná ano? Teď si půjdu lehnout. Promluvíme si o tom, až se vzbudím.“

Umyla pár kousků nádobí a pak vykulhala zkuchyně. Simona slyšela, jak se za babičkou zavírají dveře ložnice. Pak se rozběhla do patra, kde měla svůj pokoj. Také za sebou zavřela dveře. Je jasné, že babička se chová divně. Otázka zní proč.

Simona si povzdechla. Skoro si přála, aby Billie jela domů s nimi. To by se necítila tak osamělá. Většinou jezdila k babičce na návštěvu ráda. Ale tentokrát to bylo jiné.

Dotkla se prsty magnetofonu. Nudila se. Navíc jí připadalo, že babička vykládá nesmysly. Co může být na magnetofonu neobyčejného?

Dalo se to zjistit jen jedním způsobem. Když jínedokáže pomoct babička, musí se do toho Simona pustit na vlastní pěst. Nahraje zkrátka na zkoušku pár různých věcí. Třeba na různých místech v domě.

Simona pevně uchopila magnetofon a začalapřecházet z místnosti do místnosti. V každé zmáčkla knoflík nahrávání a popisovala, co vidí.

„Právě stojíme v Mramorovém pokoji,“ řekla domagnetofonu. „Je v patře.“

Název Mramorový pokoj si sama nevymyslela. Každý pokoj měl totiž nade dveřmi cedulku se jménem.Simonin se třeba jmenoval Srdcový pokoj. Vymyslel si to tak člověk, který hotel postavil.

Když se babička s dědečkem do domu nastěhovali, nechali cedulky, kde byly. Babička v tomhle velkém domě bydlela celých padesát let. Nejdřív se Simoniným dědečkem a pak sama. Dědečkovi se zkrátka jednoho dne zastavilo srdce. Úplně najednou, bez varování.

„Umřel, protože Pán Bůh se nudil,“ říkávala babička.

Vyprávěla, že dědeček byl ten nejveselejší člověk, jaký kdy žil. Simoně to vždycky bylo líto. Na dědečka se skoro vůbec nepamatovala. Ale věděla, kde zemřel. V Hvězdném pokoji.

A také to řekla do magnetofonu.

„A teď stojíme v pokoji mého dědečka. Ve Hvězdném pokoji. V pokoji pro hvězdu.“

Rozhlédla se kolem sebe, nebyla si jistá, jakpokračovat. Co víc by se dalo říct o Hvězdném pokoji?Možná něco o ošklivých hnědých tapetách? Nepřipadalo jí to ale správné. A tak přešla do dalšího pokoje.

„Pokoj vzdechů,“ pronesla slavnostně, kdyžpřekročila práh. Byla to nejkrásnější místnost v hotelu, měla okna na dvě strany. Je prý odtud vidět moře.

Simona přistoupila k oknu a podívala se ven. Moře bylo skutečně vidět. Šedé vlny se vzdouvaly v prudkém větru. Šedé však nebylo jen moře. I nebe bylozachmuřené, a také staré kamenné sochy za domem. Když je Simona uviděla, sevřelo se jí hrdlo. Aspoň že se zaseneosunuly. Simona už se na ně nechtěla dál dívat, a tak se posadila na podlahu. Proč má strach z takovýchstarých kamenných panáků?

Přestala na ně myslet a znovu si vzpomněla na babičku.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist