načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kámen a krev – Juraj Červenák

Kámen a krev

Elektronická kniha: Kámen a krev
Autor: Juraj Červenák

Sbírka povídek s podtitulem "Hrdinové Juraje Červenáka" nabízí povídky již starší (byť přepracované) i kusy zcela nové. V povídkách se čtenář může setkat se všemi oblíbenými hrdiny tohoto slovenského autora: nechybí proto bohatýr Ilja ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  164
+
-
5,5
bo za nákup

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 480
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: překlad předmluv a povídek "Věrozvěstové"a "Pekelníci" Robert Pilch
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Brokilon, 2010
ISBN: 978-80-863-0938-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sbírka povídek s podtitulem "Hrdinové Juraje Červenáka" nabízí povídky již starší (byť přepracované) i kusy zcela nové. V povídkách se čtenář může setkat se všemi oblíbenými hrdiny tohoto slovenského autora: nechybí proto bohatýr Ilja Muromec z trilogie "Bohatýr", pohanský černokněžník Rogan, kapitán Kornelius Bathory, lovec z českých bájí Bivoj a samozřejmě řada dalších hrdinů. Povídky mapují období našich dějin od jejich samotného úsvitu až po sedmnácté století.

Popis nakladatele

Hrdinové Juraje Červenáka.

V hlubokých lesích u Mže procitla hrůza, která měla navždy spát v útrobách staré mohyly. Pod posvátnou horou Sitno záhadně mizí kovkopové. Dva pozůstatky pohanských časů potkávají na zrádné Jantarové cestě vyslance nové víry. V hvozdech za Dněprem řádí nepředstavitelní démoni. Krveprolití v ulicích Konstantinopole se snaží objasnit český bojovník. Tlupě poturčenců někde ve slovenských horách zkříží cestu dvě dobře naostřené čepele...

Černokněžník Rogan, bohatýr Ilja, kapitán Báthory, lovec Bivoj a další hrdinové z románových cyklů Juraje Červenáka se vracejí ve sbírce povídek a novel, které mapují autorovu tvorbu od devadesátých let až dodnes. Všechny texty vycházejí v upravené podobě a nechybí ani zcela nové příběhy.

Ryzí historicko-dobrodružná fantasy, která čerpá hlavně ze slovanských mýtů a středoevropské historie, získala autorovi několik ocenění včetně ceny O nejlepší fantasy, Ceny Fantázie a Ceny Akademie sci-fi, fantasy a hororu.

(hrdinové Juraje Červenáka)
Zařazeno v kategoriích
Juraj Červenák - další tituly autora:
Zlato Arkony Kniha druhá -- Černý Rogan Zlato Arkony Kniha druhá
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
Ohnivé znamení Ohnivé znamení
Horiaca ríša -- Bohatier Kniha tretia Horiaca ríša
Biela veža -- Bohatier Kniha štvrtá Biela veža
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Juraj Červenák

KÁMEN A KREV

Copyright © 2010 by Juraj Červenák

Translation © 2010 by Robert Pilch

Cover © 2010 by Michal Ivan

For Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-86309-38-5

ISBN PDF: 978-80-7456-033-0 (134 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-034-7 (135 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-035-4 (136 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-036-1 (137 kniha)


– 3 –

Juraj Červenák

KÁMEN A KREV

Hrdinové Juraje Červenáka

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2010


– 4 –

Juraj Červenák

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Bivoj

Bivoj běsobijce

Bivoj válečník

Cyklus Conan

Conan a dvanáct bran pekla

Conan nelítostný

Conan a svatyně démonů *

Cyklus Kapitán Báthory

Strážcové Varadínu

Brána Irkally *

Samostatné knihy

Sekera z bronzu, rouno ze zlata

Kámen a krev (sbírka povídek)

* připravujeme

http://www.cervenak.sk

http://www.brokilon.cz


– 5 –

Vládce stříbrného

šípu


– 6 –

Protože jsou texty v této sbírce řazeny chronologicky, Vládce stříbrného šípu ji logicky otevírá. Samozřejmě není možné jednoznačně určit, kdy se příběhy Starých pověstí českých přesně odehrávají, ale v románech Bivoj běsobijce a Bivoj válečník (které na tuto povídku přímo navazují) jsem využil legendu o tom, že kníže Krok byl jedním ze synů kupce Sáma. To znamená, že příběh spadá do druhé poloviny sedmého století, dobrých sto dvacet, možná sto třicet let před příchod černokněžníka Rogana.

I když patří Vládce stříbrného šípu k nejnovějším textům sbírky, upravoval jsem ho asi nejvýrazněji. Text jsem proti původní verzi výrazně zkrátil, čímž jsem mu doufám dodal předtím pokulhávající dynamiku.

Novela vyšla poprvé v magazínu Pevnost s ilustracemi Lubomíra Kupčíka a získala cenu čtenářů Einsteinův mozek za nejlepší českou

a slovenskou sci-fi/fantasy/hororovou povídku roku 2006.


– 7 –

I.

Lesem běželi tři muži.

Hvozd byl starý, divoký a nevlídný. Na běžce, rušící jeho klid,

rozčileně otevíral černá, němě spílající ústa dutin, mračil se stinnými

rozsochami a vrásčitými kmeny, podrážděně blýskal očima šelem

skrčených v podrostu. A jak jinak, všemožně se je snažil zastavit

nebo alespoň zpomalit. Do cesty jim stavěl překážky v podobě

vývratů a bahnitých tratolišť, ostružiním nebo vyčnívajícími kořeny

jim podrážel nohy a bičoval je po tvářích a ramenou větvemi.

Ti tři na to nedbali. Samozřejmě, les chovali v úctě, i všechny

jeho běsy, víly a skřítky, ale teď měli jiné starosti. Sledovali stopu.

Otisky několika tuctů kopyt a šesti párů chodidel se črtaly v kypré

půdě jako dobře vyšlapaná srnčí stezka. Jenomže se chýlilo k večeru, v hvozdu houstlo šero a pronásledovatelé se právem obávali, že budou nuceni štvanici do rána přerušit. A takovou ztrátu času si nemohli dovolit.

V čele běžel neobyčejně dobře stavěný tmavovlasý mladík, v

ramenou mohutný jako zubr. Na sobě měl pouze halenu s krátkými rukávy a vyšívanými lemy, přepásanou širokým kovaným opaskem. V jedné ruce nesl oštěp, v druhé sekeru na neobvykle dlouhém toporu, na zádech se mu pohupoval kruhový dubový štít potažený volskou kůží. Z toho, jak se neomylně vyhýbal nástrahám v porostu, bylo znát, že je v lese – v tomto i v kterémkoli jiném – jako doma. Ze soustředění na stopu zase čišela jeho cílevědomost a varování pro všechny, kdo by se mu osmělili postavit do cesty.

Stromy kolem stezky prořídly. Trojice vyběhla na nevelký palouk

a mladík v čele zastavil a varovně pozvedl ruku se širočinou.

„Co je, Bivoji?“ Druhý muž byl mladíkovi nápadně podobný,

postavou i tmavými vlasy, jen v jeho hřívě a vousech se už vlnily stříbrné prameny. Ozbrojen byl oštěpem, dlouhým nožem, lukem a toulcem plným šípů. Sudivoj, vladyka Strošovců, ukázal hrotem

– 8 –

oštěpu na západ, kde listovím probleskovaly červánky. „Svarog už

přešlapuje před bránou noci. A stopa vypadá docela čerstvá. Zkrátili

jsme jejich náskok na pár honů. Můžeme je dostihnout ještě před

setměním.“

Bivoj zvedl hlavu a zhluboka nasál vzduch.

„Co je to, bratranče?“ Třetí běžec byl nejmladší z nich, možná

osmnáctiletý, spíše šlachovitý než robustní, ale ani jemu nechyběla

síla a mrštnost. Na zádech měl v toulci luk a šípy, v ruce nesl kyj s

boulovitou hlavicí. Jmenoval se Lešek a byl synem Sudivojova

bratra, zabitého před časem při přepadení Strošovic tlupou avarských

vyvrhelů. „Co větří tvůj vlčí čenich?“

„Kouř,“ odvětil hromotluk zachmuřeně. „A pečené maso.“

„Naše hovězí,“ procedil Sudivoj skrz zuby. „Ti drzouni si klidně

rozdělali táborák a cpou se kořistí! Pojďme tomu udělat přítrž!“

„Opatrně,“ sklonil Bivoj hlavu. „Možná jsou opravdu hloupí a

nepočítají s tím, že je budeme pronásledovat tak daleko. Mohla by to ale být i léčka.“

Sudivoj přikývl. Pokračovali o něco volnějším tempem, s pohledy

pořád sveřepými, ale o poznání ostražitějšími. Chodidla v prostých opánkách šustila v trávě a na vrstvách mechu a listí. Tři pružné postavy zmizely v tmavnoucím lese jako přízraky.

Slunce tonulo v rudých mlhách na západě. Teplý den končícího

léta střídala chladná noc začínajícího podzimu.

~~~

„Velkááá škoda,“ stěžoval si Vojša mumlavě, hubu plnou narychlo opečeného telecího, „že jsme těm strošovským balvanům nečmajzli i nějakou dvounohou jalovici. S pořádnými vemeny, krev a mlíko, ha ha! Když se chlap vydatně nasytí, dostane chuť i na leccos jiného.“

Čtyři z Jezevců, krčící se kolem ohniště, ocenili hrubý žert

souhlasným chechtáním. Pátý muž, náčelník rodu a velitel výpravy Klen, ani nehnul brvou. Když si to muži uvědomili, ztichli a po očku na něj zašilhali.

„Třeba na medovinu?“ zaskřípal do ticha vladykův hlas. Hodil

ztuhlému Vojšovi koženou čutoru. „Na! Spláchni ty žvásty o ženských. Byla to dobrá výprava. Jedenáct krav je lepší kořist, než v

– 9 –

jakou jsem se modlil k duchům. Jídlo je teď pro rod důležitější než

nějaké ukňourané otrokyně. Ty sis na šoustání taky vzpomněl, až

když sis nacpal břicho.“

To byla pravda. Po dvou dnech skoro bez jídla Jezevci nedočkavě

porazili tele, které klopýtalo s odehnaným stádečkem, spěšně maso

rožnili a pak je napůl syrové, s krvavou šťávou stékající po vousech,

dychtivě kousali, škubali a hltali.

„Ale čerstvé krve je taky potřeba,“ odvážil se Vojša dál namítat.

„Když se rozmnožujeme jen s našimi ženskými, s pokrevními

příbuznými, rodí se nemocné děti. Unášení žen ze sousedních rodů je

důležité.“

„Ale až když se nažereš a máš sílu je obtěžkat,“ zavrčel Klen

tónem, který spor o tom, zda je důležitější dobytek nebo ženy, rázně

ukončil. „Radši se starejte o to, jak kořist bezpečně dopravit až

domů.“

Vojšova ruka, zvedající k ústům čutoru, ztuhla na půli cesty a

zase klesla. „Neříkal jsi, že nám nic nehrozí? Že než Strošovci zjistí,

co se vlastně stalo, budeme za Mží?“

„Říkal,“ připustil Klen. „Ale jeden nikdy neví. Mrtvolu pastevce

jsme ukryli dobře, ale nakonec stejně zjistí, že jsme jednoho z nich

zabili. A potom se rozzuří. Záleží jen na tom, kdy k tomu dojde. V

noci budeme hlídat. Ty, Vojšo, si vezmeš první hlídku.“

Jezevci znepokojeně poposedávali a vyměňovali si ustrašené

pohledy. Nebyli kdovíjak bystří – patrně kvůli rozmnožování uvnitř rodu, o němž mluvil Vojša – a jejich myšlení a konání záviselo výhradně na tom, co řekl náčelník. Jakmile z Klena vycítili obavy, neklid okamžitě zamíchal i jejich střevy.

„Když máš podezření, že nás Strošovci můžou vyčenichat,“

uvažoval Vojša tak urputně, až z toho měl v obličeji bolestný výraz, „nebylo hloupé rozdělat oheň uprostřed nočního lesa? Musí být vidět na hony daleko.“

Ostatní Jezevci se podívali na táborák, jako by si ho všimli až

teď.

„Poslyš, mudrlante,“ naklonil se Klen dopředu – ohnivé světlo

vyrýsovalo na jeho obličeji zlověstné stíny, „neměl bys tolik

– 10 –

přemýšlet. Očividně ti to moc nejde. Netáboříme právě na tomhle

místě náhodou, chápeš?“

Vojša se rychle rozhlédl. Jejich nocležiště se rozkládalo v dolíku

na úpatí nevysokého, pravidelně tvarovaného, duby porostlého vršku.

Pár kroků od ohniště byl do úpatí pahorku vsazen protáhlý tmavý

kámen. Nepochybně ho tu vztyčily lidské ruce – pod tenkou vrstvou

mechu se rýsovaly jizvy prastarých znaků a obrazců.

„Už rozumím,“ přikývl Vojša a spiklenecky ztlumil hlas. „Tohle

místo chrání kouzla. Je to nějaké staré pohřebiště, že? Říkal jsem si,

že ten kopec za námi nevypadá přirozeně. Bude to jedna z těch

dávných mohyl, do kterých Hraničáři nebo možná ještě Staří ukládali

svá...“

„Ale hovno kouzla!“ uťal Klen netrpělivě. „Prostě nás kopec a

úval chrání před pohledem od Strošovic! Už tě mám vážně po krk,

hlavo dubová. Vrať mi tu medovinu,“ vyškubl mu z ruky čutoru,

„popadni oštěp a širočinu a padej hlídat! Vylezeš nahoru na mohylu a nastražíš uši. Kdyby něco, ztropíš poplach. O půlnoci tě přijdu vystřídat, a jestli tě najdu, jak chrápeš, zmlátím tě jako psa, přivážu ke stromu a nechám Strošovcům nebo vlkům. Dělej, ať už tě nevidím, červe!“

Vojša uraženě zafuněl, ale neřekl ani slovo, rozmáchle

vzdorovitými gesty se chopil zbraní, ukázal svým druhům záda a zamířil k mohyle. Klen podrážděně zavrtěl hlavou a nabodl na špičku nože kus telecího.

Ozvalo se hlasité křupnutí. Něco zvedlo Vojšu ze země a mrštilo

jím zpátky k ohništi. Když se bez hlasu zřítil naznak, Jezevci poznali, že to křupnutí byl zvuk těžkého loveckého oštěpu, vnikajícího mezi Vojšova žebra a skrz srdce až k páteři.

Vojša jen jedinkrát vykopl nohama, na ústech mu zabublala

krvavá pěna a pak znehybněl, oči vyčítavě vytřeštěné na Klena.

„Perunovy sračky!“ Vladyka vyskočil jako pokousaný. Čtveřice

se za ním opozdila jen o jediný úder srdce – dlaně flekaté od zaschlé krve a umaštěné pečení se pevně sevřely na ratištích oštěpů a toporech seker. Klen si přehodil nůž do levé ruky a pravačkou pozvedl své bojové kladivo s kamennou hlavicí.

„Ukaž se!“


– 11 –

V chvějivém světle táboráku se Jezevcům zdálo, že stojící kámen

na úpatí vršku ožil a proměnil se v ramenatého muže se širočinou v

pravačce a štítem na levém předloktí.

„Klen z rodu Jezevců,“ zabručel tmavovlasý obr a rozkročil se

před kamenem. „To jsem si mohl myslet. Možná byste se měli

přejmenovat, havěti zlodějská. Na Straky nebo Kuny.“

„Komu říkáš kundy?“ houkl jeden z Klenových nohsledů a

rozmáchl se sekerou, ale vladyka ho šlehl pohledem jako honáckým

karabáčem.

„Kolik vás je, Strošovci?“ zavrčel, pozorně se rozhlédl po porostu

kolem tábořiště a potěžkal v ruce palici. Byla to těžkopádná,

zastaralá zbraň, ale svou váhou mu dodávala jistotu a pocit převahy

nad jakýmkoli protivníkem.

Odpověď zazněla odněkud z temnoty:

„Dost na to, abychom vás poslali domů s řitěmi naježenými

šípy!“ Zadrnčela tětiva a do země u Klenových nohou se zapíchla

opeřená střela. Jezevci zahulákali; všichni kromě náčelníka, který se ani nehnul. Pořád hadím pohledem sledoval muže u kamene.

„Znám tě. Jsi Bivoj, syn Sudivojův. Viděli jsme se loni na Vyšehradě, na shromáždění rodů.“

„A setkáme se tam znovu, dožínky jsou tu za pár dní,“ přikývl Bivoj. „Tam tuhle záležitost dořešíme. Moudrá Libuše nás rozsoudí.“

„Proč ten uzel nerozseknout tady a teď?“ vycenil Klen zuby.

Oči pod Bivojovým hustým obočím připomínaly černé díry. „Nežádáme další krev, Klene. Tady tenhle,“ ukázal na Vojšovo tělo, „svým životem zaplatil za Bora, našeho pastevce. Dluh byl splacen. Teď si vezmeme zpátky dobytek a vy se okamžitě vrátíte do své osady. Zbytek si vyříkáme před vyšehradskou soudkyní.“

„A co když,“ zasyčel vladyka Jezevců, „jsme odhodláni nevrátit se domů bez kořisti? Máme za sebou špatný rok. A hadači podle letu ptáků říkají, že Morana bude letos vládnout dlouze a krutě. Aby rod nehladověl, potřebujeme víc, než jsme vypěstovali a odchovali...“

„Myslíš, že ke Strošovcům byli Živa a Veles letos štědřejší?“ přerušil ho Bivoj tvrdě. „Taky nemáme na rozdávání, spíš naopak, a přece nechodíme brát jiným. Naše krávy nedostanete, ani kdybyste je

– 12 –

chtěli koupit. Skloň zbraň, Jezevče, a ustup. To, že nechceme vaše životy, ještě neznamená, že neprolijeme krev, nebude-li zbytí.“

Klen se znovu rozhlédl. Jak jinak, ostatní Strošovce ani tentokrát nezahlédl – číhali hluboko ve stínech, neviditelní a v neodhadnutelném počtu. Náčelník zafuněl a pomalu sklonil ruku s kladivem.

Vzápětí zprudka, bleskurychle vyrazil. Klesající zbraň znovu vylétla nad rozcuchanou hlavu.

Třemi skoky byl u Bivoje.

~~~

Bivoj o tom později přemýšlel a snažil se pochopit, proč Klen vlastně zaútočil. Strošovci opravdu nelačnili po další krvi. I prvního Jezevce zabili jen proto, aby tím zaskočili a ochromili zbytek tlupy. Aby zabránili většímu krveprolití.

Jenomže Klena tím očividně z míry nevyvedli. Ať už jej hnalo do útoku cokoli, dalo mu to rychlost útočící šelmy – dokonce i Leškův pohotově vystřelený šíp proletěl víc než půl sáhu za jeho zády.

Kamenná hlavice kladiva hlasitě třískla do železné puklice štítu. Vyprskly jiskry – možná úlomky kamene, možná žhavé kousíčky železa, kdo ví. Mladý Strošovec chviličku před střetem ukročil stranou, takže Klen proletěl kolem něj a hnán setrvačností narazil do stojícího kamene. Bivoj se bleskově otočil, a než se soupeř vzpamatoval, širočina dopadla.

Téměř oddělená hlava se zvrátila a z proťatého hrdla vytryskla

krev, ve světle plamenů černá jako dešťová voda vymývající saze z

dymníku. Mohutným proudem postříkala všechno kolem, nejvíce pak

posvátný kámen, po němž se Klenovo tělo bezvládně sesulo k zemi.

Krávy, tisknoucí se k sobě pod košatými korunami blízkých

buků, neklidně zadupaly, zafuněly, švihly ocasy.

Bivoj si hřbetem dlaně otřel z obličeje krev a obrátil se ke zbylým

Jezevcům.

Klenova náhlá smrt a zejména cosi v pohledu tmavovlasého

hromotluka přinutilo ty čtyři, aby bez vyzvání odhodili zbraně.

„K tomuhle nemuselo dojít,“ zabručel Bivoj temně. Sám byl

zaskočen nutností vzít další život, ale před Jezevci své vnitřní


– 13 –

zachvění rozhodně nedal najevo. „Bylo to od Klena neuvážené a

hloupé.“

„Váš lech tak moc toužil po setkání s Moranou, že se jí sám vrhl

do náruče,“ dodal Sudivoj, který právě vykročil z houští, luk napjatý,

opeřený konec šípu u pravé tváře. Po příkrém svahu pahorku napůl

seběhl, napůl sklouzl Lešek.

„Teď popadněte mrtvé a upalujte domů,“ nařídil Sudivoj, zatímco

Bivoj přikročil k Vojšovi, přišlápl tělo a vyškubl mu oštěp z

hrudníku. „Nezastavujte se, dokud neuvidíte ohně své osady. Všem

řekněte, co se tu stalo. A že se tu umíralo jen a jen vaší vinou a kvůli

vaší paličatosti. Pokud Jezevci budou chtít ve sporu pokračovat,

setkáme se na shromáždění rodů na Vyšehradě. Rozumíte?“

Odpovědí mu bylo jen ztuhlé, trhané přikyvování. Pošilhávajíce

po šípu v Sudivojově luku a krvavém hrotu Bivojova oštěpu dva

Jezevci opatrně přikročili ke kameni a zvedli ze země Klenovu

mrtvolu. Další dva se poslušně chopili Vojšova těla.

Vtom se jim pod nohama zachvěla země a ozval se temný,

bručivý zvuk.

Sudivoj, který strnul a zadržel dech stejně jako ostatní, si v

prvním okamžiku vzpomněl na obrovského medvěda, kterého jednou nechtěně vyrušil uprostřed zimy v odlehlém jeskynním doupěti. Jeho rozespalé, výhružné bručení se nápadně podobalo hlasu, který právě zaslechli.

Jezevci i Strošovci pomalu obrátili pohledy k mohyle.

Onen zlověstný hlas totiž zazníval právě z útrob pahorku.

II.

Země se znovu zachvěla a s ní i doubrava na svahu mohyly – zřetelně bylo slyšet, jak stromy šustí košatými korunami. Mrtvoly vyklouzly Jezevcům z dlaní. Lešek pozpátku ustupoval od kamene, přičemž na něj ukazoval rozechvělou rukou.

„U všech bohů, podívejte...“

Ano, všimli si toho. Tmavé cákance Klenovy krve, ještě před

chvílí jasně viditelné, najednou zmizely, jako by je vysál žíznivý

– 14 –

mech. Nebo spíše samotný kámen – ten se totiž právě se skřípotem

pohnul.

Jeden z Jezevců zaskučel jako nakopnutý pes, otočil se na patě a

rozběhl se do houští. Bivoj po něm střelil pohledem, ale neudělal nic.

Místo toho obrátil zrak zpátky k mohyle a pozvedl oštěp i štít.

Dunění sílilo. Svah vršku se vlnil, jako by se pod ním převalovalo

něco obrovského. Kámen se vynořil ze země a převrátil se – v úpatí

po něm zůstala černá díra. Jeden z mladších dubů se se zoufalým

zavrzáním zvrátil do spleti sousedních korun. Mezi jeho kořeny se

něco vynořilo z hlíny.

„Perune a Živo, chraňte nás!“ zabědoval Sudivoj. Všichni

ustoupili za ohniště, jako by doufali, že je plameny ochrání před tím,

co se drápalo ze svého staletého hrobu.

Pod vývratem totiž šátrala ruka. Nebo spíš tlapa – pětiprstá,

vzdáleně podobná lidské, ale mnohem větší a ozbrojená drápy s

tupými, polámanými konci. Nezadržitelně se vynořovala,

rozhrnovala půdu a kamení a mrzutý hlas byl s každým úderem

splašeného srdce zřetelnější. Pak něco rozřízlo vrstvu země a listí,

jako by úbočí rozčíslo neviditelné rádlo. Zděšení muži to nejdříve považovali za větev nebo možná kořen, ale pak poznali, že je to jelení paroží. Obrovské a tak rozložité, že by i největšímu jelenovi zlomilo vaz. Hlava, která ho nesla, však nebyla jelení. Byla lidská. Nebo alespoň vzdáleně podobná lidské, protože byla obludně velká, s přízračně zářícíma očima a vlasy a vousy plnými hlíny a kořínků.

Další dva Jezevci se vzpamatovali a vzali nohy na ramena. I

krávy se zoufalým bučením přetrhly ohradu z provazů a chvojí a o překot se rozběhly do lesa. Strošovci věděli, že by měli udělat to samé, ale zatím jen krok za krokem couvali a ohromeně zírali, jak obr s pařáty zaťatými do země napíná silné paže a vytahuje z mohyly svůj zrzavě ochlupený trup. Vzápětí v proudu kamení rázně uvolnil i svalnaté, podivně se prohýbající nohy. Duby rozkývané v kořenech do sebe s rachotem narážely, lesem znělo hlasité praskání.

Netvorovy zploštělé, jakoby uříznuté nozdry, podobné nosu

lebky, zavětřily. Planoucí pohled se zastavil na Klenově mrtvole. Jedna tlapa tělo popadla, bez námahy ho zvedla a veliké zuby utrhly houpající se hlavu. Lebka vlhce zakřupala, jako když lasice v kurníku

– 15 –

rozkousne čerstvé vejce. Obluda polkla sousto a znovu si strčila

mrtvolu mezi čelisti. Tentokrát zubiska urvala celý Klenův hrudní

koš. Pršela krev a sypaly se vnitřnosti.

„Pryč!“ zachroptěl konečně Sudivoj a ukázal netvorovi a

rozhrabané mohyle záda.

Bivoj pozvednutým štítem kryl otcův a bratrancův útěk a rychle

couval, dokud se i za ním nezavřelo houští. Na mýtině zůstal jen

poslední Jezevec, který hrůzou jakoby vrostl do země. Vzpamatoval

se až v okamžiku, kdy démon odhodil zbytek Klena a vyrazil přes

palouk. Ohně se obr nepolekal, dokonce do něj šlápl a rozmetal ho ve

víru jisker.

Jezevec se otočil na patě a už už se chystal skočit do houští.

Dlouhá tlapa se však hbitě natáhla a muže zezadu sevřely drápy.

Nešťastníkovy zběsile kopající nohy vzlétly ze země. Jezevec zaječel

– a pak ještě jednou, mnohem hlasitěji, to když si ho obr zvedl k

očím. Běs si však kupodivu Jezevce nenacpal do tlamy. Chvíli si

vyjící kořist důkladně prohlížel a pak s ní praštil o nejbližší kmen.

Muž zmlkl a ztratil vědomí.

Bivoj, skrčený v houští a naplněný směsicí hrůzy a zvědavosti,

sledoval běsovo počínání.

Žvýkaje Klenovy ostatky – žebra mu hlasitě praskala mezi zuby –

se rohatý netvor vrátil k mohyle a strčil ruce do rozhrabaného hrobu.

Chvíli soustředěně šátral v hlíně a rachotícím kamení. Pak drápy zaskřípaly o něco kovového. Rohatý zatáhl a vyprostil ze země dva podlouhlé předměty zabalené v cárech zetlelé kůže. Tu z nich strhal, triumfálně věci pozvedl a kloubovitými prsty z nich zběžně setřel zbytky hlíny. Ve skotačícím světle plamenů se zaleskl vzácný kov.

V jedné tlapě běs svíral zlatými plíšky vykládaný luk. Druhá tlapa

pozvedla stříbrný šíp velikosti dlouhatánského oštěpu. Při pohledu na zbraně se tvor znovu ohavně zašklebil.

Pak sklonil pohled ke zbytkům Klenovy mrtvoly. Odložil zbraně,

zabořil drápy do spodní půlky nebožtíkova těla a vytáhl z trupu chuchvalec střev. Šikovně je rozpletl, škubnutím utrhl od zbytku těla a protáhl mezi stisknutými prsty, vymačkávaje z nich páchnoucí obsah. Pak jeden konec uvázal ke spodnímu cípu luku, mírným

– 16 –

tlakem lučiště prohnul, napjal střevo a překvapivě dovedně ho uvázal

k opačnému konci zbraně.

Tětiva, ještě horká a slizká, vlhce pleskla.

Běs spokojeně pokýval hlavou. Jednou rukou popadl luk a šíp,

druhou si přehodil přes rameno bezvědomého Jezevce, narovnal se –

paroží strhlo z korun listnáčů déšť listí a polámaných větví – a

vykročil do lesní temnoty.

Zadýchaní Strošovci dřepěli v houští a naslouchali vzdalujícím se

dunivým krokům, lomozu těla prodírajícího se porostem i postupně

utichajícímu skučení lapeného Jezevce.

„Při duších předků,“ chroptěl Lešek, „co to bylo za zrůdu?“

„Běs z dávných časů,“ vydechl Bivoj. „Zřejmě nějaké božstvo

Hraničářů...“

„Ne. Tenhle musí pocházet ještě z dob Starých,“ prohlásil

Sudivoj rozechvělým hlasem. „Jednou jsem viděl podobu rohatého

boha vyrytou do stojícího kamene. Bylo to na opuštěném obětišti,

kde prý Staří krmili své bohy lidskou krví.“

„Hraničáři, Staří, tyhle báchorky slýchám zleva zprava,“ odfrkl si

Lešek. „Dá se jim vůbec věřit? Moudří tvrdí, že praotec Čech přivedl naše plémě do liduprázdného kraje...“

„Pak jsou ti tví moudří obyčejní zabedněnci,“ zabručel Sudivoj.

„Před námi tu žily kmeny, jejichž potomky jsou dnešní Frankové. Říkali si Hraničáři, protože drželi stráž na mezní linii velké jižní říše – na řece Dunaji, na dolním toku Moravy. A ještě před nimi tu sídlili Staří...“

„Nech si to poučování na příhodnější chvíli, otče,“ přerušil ho

Bivoj – jako téměř každého syna jej popouzelo, když otec začal mudrovat. „Mě by spíš zajímalo, kam má netvor namířeno. Vypadá to, že neputuje jen tak nazdařbůh. A taky je divné, že si toho Jezevce odnesl živého.“

„Možná,“ mínil Lešek pořád tím samým přiškrceným hlasem,

„chtěl mít cestou něco čerstvého na zub. Děkujme bohům, že je pryč. Ať si jde, kam se mu zlíbí. Hlavně ať je to co nejdál odsud.“

„Šel na jih, k Mži,“ přemýšlel Bivoj zamračeně.

„Tady nic nevymyslíme,“ zavrtěl hlavou Sudivoj. „Pojďme radši

pochytat krávy. Dopravit stádo domů je teď ze všeho nejdůležitější.

– 17 –

Čím déle budeme otálet, tím větší budou ztráty. Škoda každého kusu.“

Někde v dálce ještě naposledy zaslechli praskot drceného dřeva a pak se hvozd zase odmlčel. Korunami stromů se prodíralo chabé světlo měsíčního srpku.

~~~

„To nemyslíte vážně?!“ zvolal Lešek, když v houštinách kolem poplašeně zaskřehotali ptáci.

„Nezvládneš to?“ dával mu Sudivoj kamenným výrazem najevo, že nežertuje. „Já vím, že hnát krávy lesem není snadné, ale je to jen deset kusů, ty uhlídáš i sám...“

„Ale já přece nemluvím o stádu,“ nasupeně opáčil mládenec. „To zaženu zpátky jako nic, s dobytkem to umím. Žádám vás, abyste nepronásledovali tu obludu. Odpusť, vladyko, i ty, bratranče, ale nezdá se mi to kdovíjak moudré. Radši nechte rohatého běsa být. Ať si jde po svých. Pokud nevkročí na strošovské území, co nám je po něm?“

„Plýtváš dechem, Lešku,“ zabručel Bivoj a zapnul si na hrudi přezku řemene, který mu na zádech držel štít. „Nemůžeme nad tím mávnout rukou. Jsme zodpovědní za probuzení démona...“

„Jak to?“

„Vzkřísila ho Klenova krev na posvátném kameni. Nechtěně jsem nabídl běsovi lidskou oběť. Takže za všechny škody, které teď napáchá, neseme vinu my. A uprchlí Jezevci to moc dobře vědí. Co když obr zaútočí na osady podél Mže a Libuše se dozví, že běs ožil kvůli Strošovcům? Všechna škoda a zmařené životy padnou na naše hlavy. Jak budeme vypadat v očích kněžny a ostatních rodů?“

„Myslíte, že ho zastavíte?“ zkusil to Lešek z druhé strany. „Sami dva?“

„To těžko,“ přiznal Sudivoj. „Ale můžeme varovat ostatní. Takže nesmíme ztrácet čas. Pojď, synu, vyrazíme. Hodně štěstí, Lešku. Snad dorazíš domů v pořádku. A ať za námi ostatní chlapi z vesnice

nechodí. S tímhle si musíme nějak poradit sami.“

Jinoch si povzdechl. „Ať vás tedy bohové ochraňují. Neudělejte

nic hloupého. Nehrajte si na hrdiny.“


– 18 –

„Štěně poučuje starého psa,“ zachechtal se prošedivělý vladyka.

„Drž se, Lešku.“

Bivoj se nepříliš vesele usmál a poplácal mladíka po rameni. Pak

mu společně se Sudivojem ukázali záda a vyrazili lesem k jihu.

Hledání a shánění rozprchlých krav jim zabralo celou noc, takže

nebyli zrovna moc odpočatí, ale přesto prodlužovali krok a postupně

přešli do lehkého klusu. Správný směr samozřejmě nebylo těžké určit

– lesem se táhl pás obrovských šlépějí, lemovaných čerstvě

spadaným listím a ulámanými větvemi.

Hvozdem se právě rozléval úsvit, ale Svarogův ohnivý kotouč se

neobjevil – oblohu během noci zatáhla olověná mračna. Chladný

vzduch voněl blížícím se deštěm.

III.

Přesně jak Bivoj předpověděl, stopy je přivedly ke Mži. Rohatý

kráčel k řece přímo, bez jakéhokoli odbočování, kličkování nebo bloudění. Naprosto přesně věděl, kam směřuje. A jeho cíl byl podle stop, končících v blátě u vody, na opačném břehu. Polámané rákosí v klidné zátočině naznačovalo, kudy vstoupil do řeky. S jeho vzrůstem, přesahujícím výšku dvou mužů, mu nedělalo potíže přebrodit se na druhou stranu. Pro Strošovce však řeka představovala vážnou překážku.

„Zaplaveme si,“ zabručel Bivoj. Neznělo to jako otázka. Mladík

jednoduše oznámil své rozhodnutí. Sudivoj se na syna koutkem oka podíval.

Už to tak prostě bylo. Jistě, Sudivoj byl dobrým starostou a u

celého rodu požíval úcty. I síly měl pořád dost, zrak mu sloužil a paměť nevynechávala. Jenomže Bivoj rostl jako z božské medoviny a taky měl ze dne na den víc rozumu. Na rozdíl od svých vrstevníků se nehnal do ženění a rozmnožování rodu, byl spíše samotář a měl zádumčivou povahu. Což mu nebránilo v případě nutnosti použít pěsti, nebo dokonce sekeru. A čím dál méně se ptal a navrhoval a stále častěji rozhodoval a přikazoval. Sudivoj jednoho dne pochopil, že jeho syn ho přerostl a že rozumí některým věcem lépe než on sám. A tak ho loni vzal s sebou na výroční shromáždění českých rodů na

– 19 –

Vyšehradě a představil ho jak mladé kněžně, tak ostatním vladykům. Tím oznámil, že odteď už Strošovcům nevládne sám.

„Je to víc než půl honu a proud je silný,“ dodal Bivoj. „Budeš stačit s dechem?“

„Zvládnu to,“ pokýval Sudivoj hlavou a začal si upravovat výstroj tak, aby během plavání nic neztratil a nevysypal šípy z toulce.

„Pokud vás to zajímá,“ pronesl najednou někdo, „asi tři hony odtud je brod.“

Do Bivoje a Sudivoje jako když uhodí blesk. Prudce se otočili a pozvedli zbraně k obraně.

„Jen klid,“ usmál se muž, který právě vykročil z lesního stínu. „Copak mě nepoznáváte?“

Strošovci přimhouřili oči. Neznámý byl podle hlasu mladý, ale dlouhé vlasy a vousy, omšelý oděv sešitý ze starých hadrů a kožešin nejrůznějších zvířat a celková vyzáblost a zanedbanost mu pořádně přidaly na věku. I proto se dvojice u vody nejdříve jen nechápavě mračila. A neznámý jim záměrně nenapověděl, jen tam stál, opíral se o sáh dlouhou vyřezávanou hůl a bavil se zmatkem v jejich obličejích.

Bivojovi se zkrabatělé čelo vyrovnalo jako prvnímu.

„Ať se propadnu... Milivoji?!“

Rozcuchaný, na hony páchnoucí cizinec kývl hlavou. Sudivoj nejenže sklonil ruce s oštěpem, ale úplně ochabl a chvíli to vypadalo, že se pod ním podlomí kolena.

„Synu...“ zachroptěl. „Já myslel, že tě už nikdy... kolik je to

vlastně... kde jsi celou tu dobu...“

„Dva roky,“ přerušil vousáč jeho koktání. „Postavil jsem si chýši

hluboko v lesích. Přežít tam zimu nebylo jednoduché, ale jak vidíte,

Morana o mou duši zatím nestojí.“

Tři muži chvíli nerozhodně přešlapovali na místě, očividně

nepřipravení na takové setkání. Jako první se pohnul Bivoj. Zarazil

oštěp hrotem do země, rázně přikročil k mladšímu bratrovi a pevně

ho objal. Milivoj chvíli stál jako pařez, zaskočený tak vroucným

projevem, ale potom se i jeho ruce zvedly a poplácaly bratra po

rozložitých zádech.


– 20 –

Když si pak ztracený syn padl do náruče i s otcem, Sudivojovi se

chtě nechtě zaleskly oči.

~~~

Bivoj to neřekl nahlas, ale skoro se mu nechtělo věřit, že jsou to jen

dva roky, kdy Milivojova mladá, krásná a svým mužem snad až

nezdravě obletovaná žena zemřela při porodu spolu s dítětem, kvůli

čemuž zlomený vladykův syn bez rozloučení odešel do lesů a zametl

za sebou všechny stopy. Zmizel jako duch, jako kdyby ulehl na

pohřební hranici se svou milou a pupeční šňůrou udušeným

nemluvňátkem a vítr pak rozfoukal jeho popel do všech stran.

Ale teď byl najednou tady. Na dlouhé vítání a vzpomínání však

nebyl čas. Zatímco je Milivoj vedl podél řeky na západ, Bivoj mu

stručně vylíčil, co se v noci stalo a čí stopu to sledují a proč. Milivoj

naslouchal mlčky, bez otázek, jenom občas zamyšleně pokýval

hlavou. Zdálo se, že jej příhoda s démonem vylezlým z mohyly nijak

zvlášť nepřekvapuje.

„Myslel jsem si to,“ řekl nakonec, když Bivoj skončil. „Už když

jsem v noci zaslechl v dáli ten hluk a křik a pak pohyb obrovitého těla lesem ke Mži, tušil jsem, že je to Rohatý.“

„Rohatý?“ zeptal se Sudivoj.

„Tak mu říkali Staří. Samozřejmě ve svém jazyce, ale to jméno

pohltil čas.“

„Staří,“ pohlédl vladyka na Bivoje. „Já to říkal. Co je zač,

Milivoji? Démon, nebo bůh?“

„Kdo ví? Proud času stírá rozdíly mezi bohy a běsy.“ Milivoj se

zdál být ve svém živlu a Bivoj se nedivil – jeho mladší bratr se nikdy kdovíjak nezajímal o lov, ještě méně o chov dobytka a už vůbec se nezdokonaloval ve válečnických dovednostech. Místo toho tahal ze stařešinů, vědem a hadaček jejich moudrost, nasával příběhy z dávných dob, zajímal se o světy bohů a běsů, zkoušel kouzla a vzývání a lidé ho ještě před dovršením dospělosti začali nazývat čarodějem. „Rohatý byl lovcem, strážcem lesů, a Staří mu také obětovali jako bohu plodivé síly...“

„Co ten jeho zlatý luk?“ zajímal se Bivoj. „A proč má jen jeden

šíp?“

– 21 –

„To mu úplně stačí – ta střela je kouzelná. Vždy se na zavolání vrátí k svému pánovi.“

„Máš ponětí, kam Rohatý míří?“ nadhodil Sudivoj.

„Ponětí?“ ušklíbl se Milivoj. „Vím to naprosto přesně.“

Dva starší Strošovci ho probodli pohledy. Milivoj ukázal na opačný břeh.

„Tam, za řekou, jsem na jednom z vršků nalezl zbytky prastarého hradiště. Palisády a sruby dávno shnily, ale v kapradí a kopřivách jsou pořád vidět rozvalené kamenné zdi. Dnes už tam bují les, ale i tak se dá poznat, jak bylo hradiště rozlehlé, možná větší než samotný Vyšehrad. Domnívám se, že šlo o hlavní sídlo Starých. Právě tam se Rohatému klaněli a krmili ho krvavými oběťmi. Určitě tam míří v naději, že nalezne své uctívače. Jako každý bůh potřebuje duše smrtelníků, aby jimi sytil svou kouzelnou sílu.“

Podle sílícího hukotu řeky poznali, že se blíží k brodu. Mži tu přehrazoval skalní práh.

„Koukám, že se tu opravdu vyznáš, bratře,“ zabručel Bivoj.

„Ani nevíš jak,“ přisvědčil mladík. „Znám v těch lesích každý strom, každý potok, každý kopec nebo slepé rameno Mže. Za dva roky jsem tyhle končiny prolezl křížem krážem.“

„Opravdu? A důvod? Vypadá to, jako bys něco hledal...“

Milivoj na to nic neřekl, neučinil souhlasné ani odmítavé gesto.

Pohled měl najednou nepřítomný, jak mu Bivojova otázka odvála

myšlenky k dávným vzpomínkám.

„Byl jsi celou tu dobu sám?“ přidal se Sudivoj s další otázkou.

„Nebál ses, že zešílíš?“

„Právě naopak, otče,“ sešel Milivoj po kamenitém břehu a bez

otálení vkročil bosýma nohama do vody. „Šílenství bylo to, před čím

jsem do lesů uprchl. To, co se stalo doma, před dvěma lety, z toho

mě málem...“ Zastavil se a slova se mu zadrhla v krku. Potom však

zvedl hlavu a rty mu zkřivil nepříliš příčetný úšklebek. „Ale občas se

přistihnu při tom, jak mluvím sám se sebou. Nebo s ptáky a zvířaty.

Pokud je to šílenství, pak je vaším průvodcem blázen.“

Vzápětí se rozesmál, až se mu třásla ramena, obrátil pohled k

břehu naproti a rázně vykročil po kamenném prahu, rozstřikuje vodu

holí.


– 22 –

Bivoj a Sudivoj si za jeho zády vyměnili pohledy. Sudivoj pokrčil rameny a vkročil do řeky. Hladina jim nesahala výš než po kolena, ale stejně se nevyhnuli promočení do poslední nitky – v té chvíli totiž zapleskaly na hladině první kapky deště.

Liják a zpěněná voda pod brodem soupeřily, kdo bude hučet zlověstněji.

IV.

Říkali mu Kernon – tenkrát, za starých časů, ještě než na velekněžčin příkaz ulehl do mohyly.

Že od té doby proteklo korytem Mže mnoho vody, to poznal už v podhradí, kde kdysi stávaly rušné vesnice. Nenašel po nich ani stopu. A když posléze vystoupal na návrší a místo pyšného hradiště uviděl jen pár hrbolů zarostlých trávou a kameny rozházené po bujícím lese, pochopil, že spal celé věky. Samozřejmě, díky nesmrtelné podstatě mu připadala staletí strávená pod mohylou jako odpolední zdřímnutí. Jeho vědomí a paměť přečkaly onen čas bez úhony. Pamatoval si rozkazy tak přesně, jako by ho Draigha uložila do mohyly teprve včera.

Místo, kde stávala svatyně, našel snadno. Potíž byla v tom, že zrovna na jejích troskách vyrostl košatý dvojklaný buk. S ním si bude muset nějak poradit.

Zajatec na jeho rameni se probral a zřejmě poznal, že dorazili k cíli, protože sebou začal škubat a naříkat. Kernonovi už pořádně pil krev – měl sto chutí urvat mu lebku a vysrknout mozek, ale musel se ovládnout. Bude potřebovat krev smrtelníka a nic lepšího než tohohle

ukňouraného červa cestou nenašel.

Kernon záměrně nešetrně praštil s mužem o jeden z hrbolů,

skrývajících zbytky zdí. Jezevec se v mrákotách skutálel do trávy.

Rohatý tvor si pohrdavě odfrkl a přistoupil k buku.

Rozkývat ho a vyvrátit z kořenů mu kupodivu netrvalo tak

dlouho, jak se původně obával. Byl docela při síle – jako by pod

mohylou nezeslábl; právě naopak, vydatný mnohaletý spánek jej

zocelil.


– 23 –

Mohutný strom se s praskáním a vrzáním zřítil na hranu skalního

ostrohu. Vyrvané kořeny šlehly do výšky jako karabáče a rozmetaly

kolem vlhkou hlínu. Kernon přišlápl kmen, se zaťatými zuby ulomil

jednu silnější větev a oškubal z ní menší větvičky. Pak ji ze strany

zastrčil pod kmen a použil jako páku. Obrovitý listnáč se překulil

přes hranu skaliska a s ohlušujícím lomozem se zřítil do potoka v

propasti.

Kernon se vrátil k díře pod vývratem. Větev s ostře ulomeným

koncem použil jako rýč a začal kopat. Hustě pršelo a země se měnila

v bláto, ale jemu to nevadilo. Hrabal odhodlaně, cílevědomě a

nedočkavě, až se vyvýšenina chvěla.

~~~

„U Živiných ňader, já to tušil,“ hlesl Milivoj a sklouzl zpátky za

trávu a hromadu starých sutin zarostlou lískovým křovím. „Něco mi

říkalo, že hrobka bude pod svatyní... Bohové, proč jsem tam nezačal

kopat?“

Bivoj a Sudivoj, rovněž přikrčení v blátivé prohlubni, na něj

nechápavě zírali. Milivoj byl očividně u vytržení a vytřeštěnýma očima zíral někam, kam viděl jen on sám. Bivoj do něj nešetrně dloubl, aby ho přivedl zpátky do tohoto prostoru a času.

„Co to blábolíš, bratře?“

„Pssst!“ zasyčel Sudivoj. „Jestli nás ta zrůda zaslechne, nespasí

nás ani všichni duchové našich praotců!“

Prošedivělý vladyka se nadzvedl z dřepu a opatrně vyhlédl

směrem k ostrohu nad potokem. Skrz závoj vytrvalého deště a večerního šera viděl parožím ozdobenou hlavu, která se v pravidelném rytmu vynořovala z rozhrabané země a metala všude kolem bláto a kamení.

Sudivoj se stáhl zpátky. Hučící déšť naštěstí pohltil plíživé zvuky

Strošovců a spláchl i jejich pachy, které by jinak netvor určitě zachytil.

Bivoj pořád tázavě hleděl do Milivojových uhýbajících očí.

„Odpověz mi, bratře! Tys tady něco hledal?“

Zarostlý mladík se neklidně ošil – očividně litoval, že se podřekl.

„Já... je to hrob velekněžky, mocné dávnověké čarodějky. Staří ji

– 24 –

dokonce považovali za vtělení bohyně... Předpokládal jsem, že je někde tady pod těmi zříceninami, v útrobách kopce, ale nepodařilo se mi najít vchod...“

„Milivoji?“ přerušil ho Sudivoj tónem, který na syny používal před mnoha lety, když jim domlouval za nějakou chlapeckou rošťárnu, jejichž strůjcem býval obvykle Bivoj. „Proč jsi pátral po kněžčině hrobu? Co je v něm?“

Milivoj si mrkáním vyhnal vodu z očí. „Loni jsem našel v lesích starý posvátný kámen s obrazci, na nichž velekněžka obětuje bohům a mluví s mrtvými. A na všech těch rytinách používala kouzelný kotel.“

Sudivoj ztuhl.

„Cože?“ přeskakoval Bivoj pohledem z jednoho na druhého. „Jaký kotel?“

„Kdysi dávno, za časů Starých,“ soukal ze sebe Sudivoj, „prý měl každý kmen, každý rod svůj kouzelný kotel. Nádobu z bronzu, někdy ze stříbra. Byla to hlavní pomůcka při jejich kouzlech. Kněží a čarodějové v nich vařili léčivé lektvary i prudké jedy, snažili se v nich zahlédnout budoucnost, plnili je krví obětovaných zvířat i lidí. A některé z nich, ty nejvzácnější, prý sloužily i jako brány do jiných světů... do záhrobí... Mrtvé tělo, které do takového kotle ponořili, údajně opět ožilo, vrátila se do něj duše... Milivoji, chlapče, je snad tohle důvod, proč ten kotel hledáš?“

Mladík se zkroušeně nadechl a chystal se odpovědět, ale už se k tomu nedostal. Nad pahorkem se totiž rozlehl pronikavý řev. Musel být slyšet až daleko do lesů za Mží a zazníval v něm triumf a nedočkavost. Vzápětí zaslechli skřípání dřeva a kamene a ucítili

chvějivý pohyb něčeho těžkého, co se vzápětí se slyšitelným

zaduněním zřítilo.

„To byl kámen ve vchodu do hrobky,“ zašeptal Milivoj. „On ji

našel. Musím to vidět. Já musím... ten kotel...“

Mladík se s nepřítomným blábolením začal zvedat. Otec a bratr

vyvalili oči, bleskově ho popadli a stáhli zpátky do dolíku.

„Omrzel tě život?!“ zavrčel na něj Bivoj. „Nemůžeme na něho

jen tak vyběhnout. Potřebujeme nějakou lest. Když o něm toho tolik

víš, tak nám řekni, jak se dá takový tvor zabít.“


– 25 –

„Ty chceš zabít Rohatého?“ pohlédl na něj Milivoj o něco

střízlivěji.

„Samozřejmě,“ cedil Bivoj skrz zuby. „Proč jsme ho asi tak

stopovali až sem? Ta krvelačná zrůda nepatří do tohoto světa a času.

Musíme ho vrátit do hrobu.“

„Stařešinové tvrdili, že je neporazitelný.“

„A co kouzla? Ty přece nějaká znáš. Musí existovat zaklínadla,

kterými mu vezmeš sílu...“

„Možná, ale já takové mocné čáry neovládám.“

Do šumění deště něco kovově zazvonilo. Tentokrát Bivoj a

Sudivoj nestáhli třetího Strošovce zpátky, když se začal škrábat z

prohlubně – i oni se nadzvedli a zvědavě vykoukli z úkrytu. V šedi

před nimi se něco zalesklo. Bivoj cítil, jak se Milivoj vedle něj

zachvěl. Pohotově sevřel v prstech jeho kostnaté rameno.

Byl to čarodějný kotel, o tom nemohlo být pochyb. Napůl

zabořený do blátivé zeminy nadpřirozeně zářil a měnil tak déšť v

třpytivé stříbřité provazce. Měl úctyhodný objem – klidně se do něj mohl nacpat skrčený člověk. Jeho boky pokrývaly tepané obrazce, v tom podivném světle měňavé a nejasné.

Okraje jámy se zachytila drápatá tlapa a z díry vylezl Rohatý. Něco nesl přehozené přes rameno. Druhou rukou popadl kotel, trochu ho posunul a narovnal. Pak se ohlédl po svém zajatci. Jezevec se před chvilkou probral a pokoušel se odplazit pryč. Běs ho popadl za nohu a zvedl před obličej. Muž zařval.

Bivo jovy prst y svíraly Milivo jo vo rameno jako železné kleště. Jezevec sebou házel jako pstruh na háčku. Nebylo mu to nic platné. Nejdříve ho ovanul ohavný smrad z chřtánu, pak mu hlavu obalila vlhká temnota. Rohatý s očividným zadostiučiněním skousl. Ohavné křupnutí přinutilo Strošovce odvrátit zrak. Když se po chvíli osmělili pohlédnout zpátky, Rohatý držel škubající se bezhlavé tělo nad kotlem. Krev z hrdla tryskala do nádoby. Netvor mezitím spokojeně přežvykoval a plival ostré kusy lebky.

Nakonec ochablou mrtvolou ještě zatřásl, aby z ní dostal poslední zbytky cenné tekutiny, a odhodil ji stranou. Poté se sklonil nad kotel a promluvil.

– 26 –

Strošovci zírali a nevěřili vlastním uším. Zrůda vypouštěla z

tlamy skutečná slova. Sice jim nerozuměli, protože ten jazyk dávno

utonul v zapomnění, ale poznali v mluvě rytmus, a dokonce náznaky

nějaké prosté, opakující se melodie.

Ano, Rohatý čaroval; pronášel prastará zaklínadla. Netrvalo

dlouho a ze stříbrné nádoby začal stoupat světélkující narudlý dým –

jako mlha prozářená večerními červánky. Tehdy si běs sundal z

ramene břemeno, které vynesl z podzemí.

Byly to nějaké staré, plesnivé hadry. Ranec se rozevřel a do kotle

se s hlasitým chřestěním vysypaly kosti.

„Velekněžka,“ špitl Milivoj přesvědčeně.

Bivoj odolal pokušení zacpat mu ústa dlaní.

Rohatý popadl silnější kost, zřejmě stehenní, důkladně jí

zamíchal obsah kotle a pak ji také vhodil dovnitř. Přitom nepřestával

mumlat zaříkadla. Rudé světlo zesílilo, zalilo sedícího démona,

naplnilo koruny stromů a proměnilo odevšad crčící vodu v prameny

krve.

Pak někdo pronikavě zakvílel.

Ženským hlasem.

Vycházelo to z kotle.

Vzápětí se okraje nádoby zachytily dvě lidské ruce.

V.

Draighou cloumala bolest, ale byla to bolest radostná, jako pokaždé, když se rodil život. Ona, která přivedla na svět jedenáct dětí, ji moc dobře znala – rozdíl byl jen v tom, že tentokrát to byla ona, kdo se z temnot nevědomí dral na svět. Kroutila se v mazlavé, srážející se krvi, otírala si nalitá ňadra o kovové stěny kotle a snažila se vytáhnout nahoru. Nohy měla pořád ještě zabořené v horkém lůně Matky Země, ve světě sahajícím hluboko pod dno kotle. Byl to pocit, jako když při vzývání bohů nořila ruce do střev obětí. S kvílením zvedla hlavu nad okraj kouzelné nádoby, otevřela slizem zateklé oči a vzhlédla.

Tu ošklivou, umazanou, divoce zarostlou tvář by poznala, i kdyby z hlavy po stranách nevyrůstalo košaté paroží.

– 27 –

„Kernone...“ zasténala. „Pomoz mi!“

Rohatý se dosud neodvažoval sahat do kotle, aby nepřerušil magické spojení se záhrobními světy. Teď ale rychle natáhl dlouhé, silné ruce, uchopil Draighu a vytáhl ji z kotle jako porodní bába novorozeně z matčina krvavého lůna. Chvíli ji držel ve vzduchu, aby dešťová voda smyla nečistotu z jejího nahého těla. Krev stékala z dlouhých vlasů a odkrývala tak jejich skutečnou barvu. Byly plavé, jako ze zlatých vláken.

Rozechvělou ji položil do mechu a listí a přikryl zbytky jejích vlastních šatů. Skrčila se do uzlíčku a jektala zuby.

„Kernone... krev... potřebuji krev...“

Samozřejmě, lidskou krev pila už předtím, když byla velekněžkou, nejvyšší čarodějkou a hlavním obětníkem kmene Boiů. Tehdy ale šlo o pouhý rituál. Teď to byla nutnost.

Každý, koho kotel vrátil zpátky mezi živé, žil z lidské krve.

Kernon se spěšně natáhl po bezhlavé mrtvole, pohozené v houští.

„Ne,“ zachroptěla. „Čerstvou krev... horkou... z právě rozervaných tepen... Cítím ji... slyším bušící lidská srdce... blízko... tam... Hned mi je přines!“

Běs nakrčil huňaté obočí. Pak zvedl hlavu a v jeho očích zaplanulo přízračné světlo. Nozdry podobné umrlčímu nosu nasály vlhký vzduch. Velmi důkladně a pozorně větřil, pátral po náznaku

člověčiny, který doposud nepostřehl.

Pak najednou zavrčel, popadl luk a šíp, rázně vstal – paroží

zarachotilo ve větvích stromů – a vyrazil.

~~~

„Pryč!“ vykřikl Bivoj, vyskočil, couvl od sutin a pozvedl oštěp.

„Rozdělte se a utíkejte! Rychle!“

Milivoj bez zaváhání ukázal přízračnému světlu nad ostrožnou

záda a vyrazil do deštivé tmy, avšak Sudivoj popadl luk a sáhl přes

rameno do toulce.

„Otče, ne!“ houkl na něj Bivoj. „Uteč!“

Strošovský vladyka jako by ho neslyšel – rychlým, přesným

pohybem založil do zbraně šíp a třemi prsty natáhl tětivu.


– 28 –

Na hromadu kamení u jejich skrýše došlápla veliká tlapa. Bivoj

pohodil hlavou, aby si mokré vlasy přilepené k obličeji švihnutím

přehodil na záda, a vší silou se rozmáchl.

Křoví rozhrnula obrovská špinavá pěst. Svírala napnutý luk.

Bivoj hodil.

Běs měřil přinejmenším dva sáhy, takže i přes jeho vyzáblý,

kloubovitý zjev měl hruď dvakrát širší než obyčejný muž. Oštěp

nemohl minout – široký hrot rozčísl zrzavý porost, kůži i žebra a

vnikl hluboko do těla. Rohatý sebou škubl a ohlušivě zařval.

Pravačka pustila tětivu ze střev a šíp jako stříbřitý záblesk proletěl

mezi Bivojem a Sudivojem. Slyšeli, jak se střela probíjí lesem, jak

kosí houštiny, zanechává ošklivé šrámy v kůře stromů a utíná větve.

Rohatý jediným máchnutím ruky – jako by se oháněl po

dotěrném hmyzu – vytrhl oštěp z rány a odhodil ho někam do tmy.

Bivoj couvl a vyškubl od opasku sekeru. Štít na zádech už

uchopit nestihl. Rohatý po něm natáhl pařát.

Sudivoj pustil tětivu.

Mířil na běsovo oko, ale minul – šíp propíchl levou tvář

Rohatého, vnikl mezi zuby do úst a zabodl se do jazyka. Netvor

znovu bolestně zavyl a obrátil rozlícený pohled ke staršímu muži. Vladyka bleskově hmátl po další střele, jenže v tom okamžiku mu trup sevřela mocná tlapa. Sudivoj chraplavě vykřikl – ruka s lukem mu uvázla pod jedním z drápů. Rohatý stiskl. Tisový luk, kosti v mužově paži a možná i nějaké to žebro se s hlasitým křupnutím zlomily. Sudivojův křik se změnil v pronikavé vytí.

„Otče!“ Bivoj přiskočil a vší silou sekl Rohatého kousek nad

koleno. Vytryskla černá, lepkavá krev. Běs se po útočníkovi ohnal levačkou, svírající luk. Náraz zlatem pobitého lučiště zvedl Bivoje ze země a praštil jím o blízký dub. Štít na zádech mu zachránil páteř, ale stejně se po kmeni svezl s vyraženým dechem. Širočina mu vyklouzla z dlaně. Rohatý bezohledně odhodil skučícího Sudivoje směrem k otevřenému hrobu, popadl omámeného Bivoje za nohu a vlekl ho po zemi k zářícímu kotli. Přitom podrážděně kroutil hubou a jazykem, protože v tlamě měl pořád zabodnutý šíp. Když stiskl čelisti, aby střelu překousl, uvázla mu mezi zuby.

– 29 –

Rohatý pohodil Bivoje ke sténajícímu Sudivojovi, pozvedl ruku a

něco vykřikl. V lese to zarachotilo, do deštivé temnoty nad pahorkem

vzlétla stříbrná střela. Opsala ve vzduchu velkolepý zářivý oblouk a

vzápětí už svištěla zpátky ke svému pánovi. S lomozem proletěla

košatými korunami, načež ji běs šikovně chytil a zatočil se kolem

dokola, aby vzal šípu průbojnost.

„Kernone...“ zachroptěla kněžka. „Pít... dej mi pít...“

Rohatý odložil zbraně, znovu uchopil kroutícího se Bivoje za

nohu a zvedl si ho před oči. Svraštělé rty se ohrnuly a odhalily

páchnoucí zuby.

Jenomže dolů hlavou visící Bivoj mezitím popadl dech. Když si

ho Rohatý přitáhl k tlamě, najednou se prudce zhoupl a popadl otcův

šíp. Jediným škubnutím ho vyrval z jazyka i tváře. Bolest trhla

běsovou hlavou. Než Rohatý stačil zareagovat, Bivoj se zhoupl

zpátky a vší silou mu vrazil šíp do oka.

Bulva pukla jako měch s vodou; na Bivoje vyšplíchla horká,

mazlavá tekutina. Rohatý strašlivě zařval, zvrátil hlavu a máchl

rukama. Strošovec vylétl z jeho prstů, zběsile mávaje rukama i

nohama. Jako kámen prolétl korunami stromů. Tvrdě ho zastavila

větev buku na samém okraji srázu. Pokusil se ji zachytit, ale byla

kluzká od dešťové vody a váha štítu na zádech také udělala své,

takže jej horečnaté šátrání nezachránilo. S hrubými kletbami sklouzl

z větve a zřítil se z hradištního ostrohu dolů do potoka. Pád z

několika sáhů do mělké bystřiny by určitě skončil roztříštěním každičké kostičky v jeho těle, jenže dole ležel košatý buk, který Rohatý shodil ze skály.

Bivoj vlétl do jeho rozložité koruny a zmizel ve výbuchu vody,

mokrého list í a ulámaných větví.

~~~

Vladyka Sudivoj se s chroptěním opřel o loket a pokusil se posadit, ale zlomená ruka ho zradila. Se zaskučením se svezl zpátky na záda. Bolest mu prošpikovala mozek jako roj ostrých žihadel a doslova ho ochromila.

Někde blízko Rohatý příšerně vyl a zběsile dupal a bušil do

stromů. Sudivoj čekal, že ho nad sebou brzy uvidí a že smrt přijde z

– 30 –

jeho drápů nebo zubů. Proto ho poněkud překvapilo, když se v jeho zorném poli náhle objevila žena. Zralá, kolem čtyřiceti, přesto pořád krásná a smyslná.

Děsivě krásná a démonicky smyslná.

Když se na něj dychtivě usmála, odhalujíc bezchybné bílé zuby, dívala se přitom na jeho hrdlo, na krkavici tepající v rytmu splašeného srdce.

Sudivoj chraplavě vykřikl.

~~~

O něco později, když už se povodím Mže rozlévala tma černá jako útroby hrobky, v níž Draigha po staletí spala, velekněžka vstala, zvedla hlavu a nastavila tvář dešti. Už se nechvěla, právě naopak – čišela z ní síla, pýcha a vznešenost. Zbytky šatstva, které shnilo na jejích kostech v hrobce, sklouzly z ramen a prsou. Stála tam úplně nahá a chladná voda ceděná korunami stromů z ní smývala poslední zbytky krve – hlavně z jejích rtů a vystrčené brady.

Pak řekla: „Musíme vykonat mnohé, Kernone.“

Rohatý běs seděl skrčený na hromadě rozhrabané hlíny, pořád skučel a držel se za oko. Po ruce mu stékala krev.

„Slyšíš, Kernone?!“

Zmlkl a poslušně zvedl parohatou hlavu. Už předtím nebyl na

jeho obličej kdovíjak hezký pohled, ale se splasklou, krvavou bulvou

visící z očního důlku to bylo ještě horší.

„Neobtěžuj mě svým kňučením. Jako bys nevěděl, že se ti to

nicotné zranění brzy zahojí a oko se během několika dnů obnoví.

Teď mě poslouchej. Máme práci.“

Vzchopil se a vstal. „Čekám na tvé rozkazy, kněžko.“

„Musíme vybudovat vojsko. Obnovíme slávu našeho kmene a

dobudeme zpátky území



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.