načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kámen -- Od horniny k soše - Blanka Šteinerová; Jiří Slouka; kolektiv

Kámen -- Od horniny k soše

Elektronická kniha: Kámen
Autor: Blanka Šteinerová; Jiří Slouka; kolektiv
Podnázev: Od horniny k soše

Kniha představuje život kamene od jeho vzniku přes různé způsoby těžby, opracování i všestranné využití v historii i současnosti, s důrazem na geologické poměry našeho území. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 143
Rozměr: 29 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Výroba kabelů, provazů a lan. Průmysl kamene
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2007
ISBN: 978-80-247-1258-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha představuje život kamene od jeho vzniku přes různé způsoby těžby, opracování i všestranné využití v historii i současnosti, s důrazem na geologické poměry našeho území. Čtenář se srozumitelnou formou seznámí se vznikem kamene jako horniny a s jeho mnohostí, s historickými počátky těžby, opracováním a využíváním různých druhů kamene podle jejich vlastností a vhodnosti použití. Nechybí popis těžby, ukázky kamenických nástrojů, výsledná podoba opracované horniny, způsoby povrchové úpravy i ukázky využití kamene pro sochařskou tvorbu. Text doplňují velmi názorné fotografie a nákresy.

Popis nakladatele

Kámen - zdánlivě neživý, chladný materiál, a přesto se z něj dají vytvořit díla plná života. A nejen to, dokonce můžeme hovořit i o vlastním životě kamene. Od vzniku v zemských hlubinách přes vyzdvižení na povrch, vytěžení a opracování člověkem až po skutečné stárnutí kamene a nutnost péče o něj.To všechno je nesmírně široký a pestrý záběr zasahující do mnoha oborů od geologie po výtvarné umění. Tato kniha se snaží podat stručnou a populární formou komplexní pohled na uvedenou problematiku; shrnuje tedy alespoň to nejzákladnější nebo zvlášť zajímavé z poznatků o vzniku a výskytu hornin, těžebních a zpracovatelských technikách, kamenickém řemesle, sochařském přístupu k materiálu i o restaurování a konzervování kamene. Hlavní pozornost je věnována přírodnímu kameni jako výtvarnému prvku a práci s ním, a to především v podmínkách České republiky. . (od horniny k soše)

Předmětná hesla
Kámen
kamenictví
Sochařství
Zařazeno v kategoriích
Blanka Šteinerová; Jiří Slouka; kolektiv - další tituly autora:
Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy
 (e-book)
Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KÁMEN

od horniny k soše

Jiří Slouka a kolektiv

Grada Publishing KÁMEN od horniny k soše Jiří Slouka Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 jako svou 2831. publikaci Odpovědná redaktorka Jitka Slavíková Sazba Grafické studio Hozák Fotografie na obálce: Ivan Hozák Spolupracovali: Jana Erdeová (výběr a úprava fotodokumentace, spolupráce na kapitolách 1, 3, 10), Kateřina Čiháková-Myšková (zajištění podkladů, spolupráce na kapitolách 8–12), Blanka Šreinová (spolupráce na kapitolách 2–4, pořizování a výběr fotografií), Tomáš Urbánek (spolupráce na kapitolách 6–9) Počet stran 148 První vydání, Praha 2007 Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram Prokopská 8, Příbram VI © Grada Publishing, a. s., 2007 Cover Design © Grada Publishing, a. s., 2007 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-1258-1

Publikace vznikla v rámci aktivit časopisu Kámen.

Poděkování:

Galerii plastik v Hořičích

Národnímu muzeu v Praze

Organizátorům sympozia Cesta mramoru v Dobřichovicích

Jiřímu Blahotovi, šéfredaktorovi časopisu Kámen

Jaroslavu Urbánkovi a Ivanu Jilemnickému, sochařům a přátelům

Renatě za inspiraci i trpělivost Autoři a zdroje fotografií: Marcela Bukovanská (str. 18, 19) Jana Erdeová (str. 10, 40, 57, 59, 60, 75, 109, 119, 123, 142) Kateřina Čiháková-Myšková (str. 69, 136, 141) Blanka Šreinová (str. 12, 20–22, 27, 28, 38, 44–46, 48, 49, 58, 66, 70, 77, 82, 85, 88, 95, 103, 105, 106, 109, 112, 114, 121) Anežka Cíglerová (str. 6, 26) Tomáš Mates (str. 122, 124) Jiří Slouka (str. 10, 12, 14–17, 23, 24, 29, 31, 33–38, 40, 43, 44, 50–53, 55–57, 60–65, 67, 69–72, 78, 81, 82, 84, 86, 87, 89–91, 94, 95, 97–101, 104, 105, 113, 115–117, 119, 126–129, 133, 135, 138, 139, 141, 143) Archív autora (str. 9, 13, 24, 30, 68, 74, 80, 85, 107, 110–112) Archív časopisu Kámen (str. 25, 41) Soukromý archív (str. 38, 118, 127) Server www.svatojanske-proudy.cz (str. 25) Redakce (str. 92, 94, 134) ISBN 978-80-247-6061-2

© Grada Publishing, a.s. 2011

(tištěná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)


Na počátku bylo magma 9–18 Původ se ztrácí v hlubinách – Sopka, láva, vyvřelina – Proměny hornin – Hornina vytváří skálu – Co bychom měli vědět o horninách? – Zajímavé názvy hornin Příroda – první výtvarnice 19–25 Skrytá krása hornin – Co dokázali pravěcí živočiši – Vyvřelé skulptury – Dílo dotvořené na povrchu – Krajina, to je kámen Kámen se stává ušlechtilým 26–39 Hornina nebo kámen? – Co všechno se dá zpracovat? – Žula, symbol pevnosti – Mramor i vápno – Proč mají sochaři v oblibě pískovec – Někdy stačí přírodní tvar – Tesáno do skal Česká republika – kamenná galerie 40–56 Je z čeho vybírat – Místní suroviny – Česko – pískovcová velmoc – Škola, kterou se chlubíme – Chudé kraje bohaté žulou – Mramory slavné i opomíjené – Křižovníci a růžový mramor – České a moravské břidlice – Horniny málo známé – Praha – spotřebitel i zdroj – Kde domácí materiál nestačí Kámen kráčí dějinami 57–74 Kde hledat počátek? – Kdy se začal kámen lámat? – Vzrušující dotyk – U nás se začíná pozdě – Románský sloh, to je opuka – Gotika a pískovec – Baroko – zlatý věk kameníků – Umělý mramor v baroku – Co přineslo devatenácté století – Nastupuje žula – Travertin, objev dvacátého století – Moderní a postmoderní věk kamene Kámen ze země vyzdvižený 75–86 Není lom jako lom – Tajemné podzemní chodby – Jak vylomit kámen – Co je a co není průmyslová těžba? – Čím se lámalo a láme – Doprava, věc nesnadná

Obsah

Desky, kvádry, kostky

87–100

Kámen opracovaný nahrubo – Z pestré pa

lety kamenických nástrojů – Kopáky a hak

líky – Zdivo a obložení – O čem svědčí dlaž

ba měst – Patníky a sloupky

Broušení, leštění, zušlechtění

101–106

Sekat, brousit, nebo leštit? – Jak a čím se

brousí a leští – Na řadu přicházejí jemnější

nástroje – Písmo v kameni

Kámen v průmyslu a průmysl v kameni

107–114

Dílna nebo továrna? – David a trpaslíci –

Stroje v kamenictví – Co všechno lze vytvořit

strojně – Umělý kámen a náhražky kamene

Na vrcholu stojí sochař

115–128

Materiál předurčuje dílo – Sádra a kámen

– Sochy rovnou tesané – Dřevo či bronz

přenesené do kamene – Sochaři a jejich ka

meníci – Z řemeslníka umělcem – Barevný

kámen – Jak se tvoří monument

Jak zopakovat sochu

129–133

Proč kopírovat – Něco o kopírovacích tech

nikách – Tečkování – Kopie nebo variace?

Stárnoucí kámen

134–143

Nemoci kamene – Patina a povrchové

změny – Nevhodně vybraný kámen – Kon

zervování a restaurování – Kámen dožívá

– Nic není věčné

Slovníček

144–146

Seznam literatury

146

Rejstřík

147–148

7

Tato publikace nechce být ani encyklopedií ani příručkou – ačkoli je trochu asi obojím. Už vůbec ale nechce a nemů

že být učebnicí. Bylo by to ostatně i zbytečné, neboť kvalitních učebnic je dostatek; některé z nich najdete v přehle

du literatury. Nechce a naprosto nemůže být ani podrobným kompendiem. Chce však podat ucelenější pohled na

problematiku, která obvykle bývá „rozkouskována“ do více oborů: na svět přírodního kamene v plné šíři, na jeho

podstatu i práci s ním.

V okruzích zájmu, které lze obtížně jednoznačně zařadit do toho či onoho oboru, se často hovoří o hraničních dis

ciplínách. Pro studium kamene je však i toto označení snad ještě málo výstižné. Spíše bychom asi mohli hovo

řit o „přeshraniční“ či „integrované“ disciplíně, která zasahuje jedním koncem velmi hluboko do přírodních věd

a druhým neméně hluboko do výtvarného umění – a to ani nemluvíme o veškeré technologii počínající lomařstvím

a končící rukodělným zpracováním. A právě tuto nesmírnou šíři se zde snažíme alespoň zhruba uchopit – samo

zřejmě za cenu toho, že nejdeme a nemůžeme jít do detailů. A pokud ano, pak pouze do detailů ilustrativních, kde

naopak dáváme přednost málo známým zajímavostem.

Volíme tedy formu rozpravy, v rámci možností provázané s obrazovou dokumentací. Ne vždy to bylo reálné a schůd

né, jindy naopak bylo nutno podrobit množství materiálů důkladné selekci.

Abychom alespoň trochu zúžili naše velmi široké téma, je kniha orientována v první řadě na podmínky v České

republice. To ale neznamená, že si nemáme vůbec všímat celosvětového kontextu – zejména tam, kde je to nutné

pro pochopení souvislostí a kontinuit. Hlavně se to týká kapitol věnovaných dějinám kamene a do určité míry

i geologii.

Předem se omlouváme, že se to v textu hemží výrazy jako „převážně“, „většinou“, „víceméně“, „vesměs“ a po

dobnými. Ani v oboru kamene totiž téměř nic neplatí zcela jednoznačně a bez výjimek. Ba naopak, neexistence

celého množství výjimek je naprostou výjimkou. Proto nechceme čtenáře mást dogmaticky vyslovenými fakty, ale

průběžně poukazovat na tuto nikdy ne úplnou jednoznačnost.

U knihy je rozhodně důležitější její sdělení, než způsob, jak vznikla. Přesto se nelze alespoň letmo nezmínit o počá

tečním impulzu. Podtitul se totiž shoduje s názvem výstavy uspořádané na podzim 2004 v Galerii plastik v Hořicích

z iniciativy redakční rady časopisu Kámen. Když jsme výstavu koncipovali jako „vše o kameni“, měli jsme zpočátku

jen neurčité tušení, na jak rozlehlém poli se ocitáme, a teprve při realizaci vznikl nápad, že by tématu „slušelo“

i knižní zpracování. Byť samozřejmě v trochu odlišné koncepci od té, kterou nabízejí výstavní prostory.

Jak už to někdy bývá, realizační tým se pak měnil a také redukoval. Zvláště velká škoda je, že přišel o skvělého znal

ce kamene a výborného přítele Zdenka Hanzla, který stál u samého zrodu nápadu i koncepce části textů, u vzniku

této knihy však bohužel již ne. Proto je věnována jeho památce.

Na úvod

NA POČÁTKU BYLO MAGMA

Stojíme na samém začátku předlouhé cesty, která trvala miliony, či dokonce stamiliony let. Ke skutečnému jejímu začátku vlastně ani nemůžeme dohlédnout – je od nás časově příliš vzdálen nebo se odehrával příliš hluboko pod námi. Vždyť ani s určitostí nevíme, co všechno se dělo v době, kdy se začínala formovat naše planeta. A stejně tak dokonce ani přesně nevíme, co se právě teď odehrává v hloubce „pouhých“ sto kilometrů pod zemským povrchem – tedy v hloubce z hlediska pozemských, natož pak kosmických měřítek zcela zanedbatelné! Mnohé dnes dokážeme vypočítat, odvodit, experimentálně doložit. Převažuje představa, že Země vznikla shlukováním původně chladné hmoty, která se až poté vlivem zahřívání počala tavit a vytvářet prvotní magma. Je to však opravdu jen dohad. Zde se pohybujeme a zřejmě vždy budeme pohybovat pouze v oblasti hypotéz a teorií, podpořených sice dílčími důkazy a souvislostmi (a třeba i obdobnými procesy objevenými v jiných místech vesmíru), přesto však jako celek nepotvrzených a nepotvrditelných.

Jen jedno je jisté. Docházelo a stále dochází k che

mickým a fyzikálním procesům, nejspíše podobným

dění v jaderném reaktoru, při nichž se prvky spojují

do jednoduchých i složitých sloučenin a formují se

do určitých struktur. Vznikalo žhavotekuté magma.

Už v něm však byly obsaženy zárodky budoucích ne

rostů, které po utuhnutí vytvářely horninu, skalní ma

siv... A kámen byl na světě!

Samozřejmě, i dnes můžeme vidět, jak se prvotní

kámen formuje. Vždyť z hlubin Země stále proudí

žhavá láva, sopky v některých oblastech světa ne

polevují ve své aktivitě. Vznikají dokonce stále nové

sopečné útvary, nové hory i celé ostrovy, jako třeba

ostrůvek Surtsey u Islandu (na obrázku), který se do

slova vynořil z moře až v roce 1963. To však byl jen

výsledek procesů probíhajících kdesi v námi nepo

stižitelných hlubinách.

Uvědomme si proto: jako je tajemstvím obestřen vznik

života, obestírá tajemství i prapůvod kamene. Původ se ztrácí v hlubinách

Sopečný ostrůvek Surtsey u Islandu v době erupce v 60. letech 20. století.


10 Výlev žhavé lávy na předchozím snímku snad ani není nutno příliš komentovat. Představuje dramatické, náhlé a svým způsobem i efektní vyvrcholení geologických pochodů vedoucích ke vzniku vyvřelin. Je to však opravdu jen vyvrcholení. Kolébkou kamene, jak už jsme si řekli, je žhavé magma. Zdaleka ne všechno magma se ovšem prodere až k povrchu, aby pak vyhřezlo v podobě lávy. Naopak. Největší objemy magmatu utuhly ve velkých hloubkách pod zemí, odkud byly vlivem horotvorných pochodů vyzdviženy až v dobách mnohem pozdějších. Vznikly tak masivy hlubinných vyvřelin – žula, syenit, diorit a jim příbuzné horniny. Jen menší část magmatu se prodírala dál k povrchu puklinami v zemské kůře. Magma, které v těchto puklinách utuhlo, vytvořilo žilné vyvřeliny – z kamenicky využitelných materiálů mezi takové horniny patří zejména různé porfyry. Ve většině případů se vyznačují nápadnými vyrostlicemi některých minerálů (například světlých živců v tmavé základní hmotě), což způsobuje efektní „kropenatý“ vzhled.

Teprve ta část magmatu, která se dostala až k povrchu,

dává vzniknout sopkám, z nichž pocházejí výlevné hor

niny. Mezi ně patří nakonec i láva, přesněji řečeno lávy

různého složení. Avšak ne každá výlevná hornina musí

nutně vytéci v podobě lávy. Velká část magmatu utuhne

ještě v tělesech sopek, zaplní netěsnosti v geologických

formacích a někde i nadzdvihne zemský povrch. Tak

vznikají například horniny obecně označované jako če

diče (bazalty), znělce (fonolity), andezity a mnohé další.

Vytvářejí se takové scenérie, jako je České středohoří –

čedičové a znělcové kupy, pozůstatky někdejších sopek.

Prohlížíme-li si tedy lávu, ať již žhavou nebo utuhlou,

mějme na paměti, že přes veškeré – třeba i katastro

fické – důsledky výlevu jde vlastně jen o poslední

zbytky původního magmatu. Jen o jakýsi ventil, kte

rým nárazově uniká přebytek toho, co se vytvořilo ve

velkých hloubkách pod zemí. Neboť tam – a přede

vším tam – se tvoří prvotní hornina. Možná, že kdesi

v hloubkách pod námi právě vzniká i ušlechtilý kámen

pro generace velmi a velmi vzdálené budoucnosti. Ale

to bychom už příliš popouštěli uzdu fantazii.

Krajina výhradně sopečného původu s lávovým proudem obřích

rozměrů. Tenerife, Kanárské ostrovy.

Sopka, láva, vyvřelina

Znělcový vrch Ralsko na Českolipsku, pozůstatek někdejší sopečné

činnosti.


11

Proměny hornin Vyvřelina samozřejmě může zůstat konečným produktem procesů v zemském nitru. Jakmile však vystoupí na povrch, podléhá zvětrávání – mráz či sluneční žár způsobují drobné prasklinky na povrchu, zamrzající voda je zvětšuje, při tání se povrch drolí, uvolňují se malá či větší zrna odnášená větrem; při přívalových deštích nebo při tání ledovců se splavují i větší kameny, pobřežní skály jsou omílány příbojem. Vzniklá zrna různé velikosti jsou vodními toky splachována do moří nebo jezer, kde se během tisíců a milionů let hromadí, zpevňují a formují opět v nové skalní masivy. Tvoří se usazená hornina čili sediment. U této usazené horniny se chvilku zastavme, protože právě k sedimentům patří mnohé z oblíbených kamenických materiálů. Je to tím, že sedimenty bývají méně houževnaté než vyvřeliny, a proto se snadněji opracovávají. Soudržnost mezi kdysi volnými a pak znovu stmelenými zrny není obvykle tak velká jako ve vyvřelých horninách, kde zrna jednotlivých minerálů doslova o překot narůstala v tuhnoucí tavenině, zabírala si navzájem místo a zaklesávala se pevně do

sebe. To však zároveň znamená, že usazené horniny

jsou vesměs o něco méně odolné než vyvřeliny. Ni

koli ovšem méně pevné – druh horniny nehraje totiž

tak podstatnou roli; známe velmi měkké vyvřeliny –

a naopak velmi pevné sedimenty. Ale na místech, kde

například žulová socha vydrží stovky let bez nutnosti

restaurování, podléhá povrch stejně tvrdého pís

kovce nebo mramoru zkáze a vyžaduje pravidelnou

péči nebo i náhradu.

U usazených hornin geologové obvykle rozlišují

stáří – má to i svůj praktický význam, a to nepřímo

i v kamenictví. Vždyť například permokarbonský

pískovec má značně odlišné vlastnosti než pískovec

z křídového útvaru. Stáří usazeniny obvykle lehce

poznáme podle zkamenělin pravěkých živočichů,

pokud jsou v ní obsaženy. Ale i tehdy, kdy v hornině

žádné zkameněliny nejsou (což je ve skutečnosti

spíše výjimkou, ve většině sedimentů totiž nalez

neme alespoň mikroskopické organické zbytky), se

dá stáří určit na základě analogie s jinými hornino

vými tělesy a na základě vrstevního sledu. Nejčas

těji se udává relativní stáří, tedy přiřazení do geolo

gického útvaru, a je tudíž dobré, když se i kameník

či architekt alespoň povšechně orientuje v obdobích

vývoje Země od prahor až po čtvrtohory. Lze samo

zřejmě hovořit i o absolutním stáří v milionech let,

takové určování však bývá zatíženo velkými nepřes

nostmi.

Usazená hornina mívá zřetelnou vrstevnatost. Protože

je relativně měkčí, bývá také mnohem výrazněji posti

žena tektonikou, vytváří vrásové a zlomové struktury.

Rozlámané vrstvy jsou pak ještě náchylnější ke zvětrá

vání. Znovu se z nich uvolňují zrna splavovaná vodou,

znovu dochází k rozpadu a k usazování na jiných mís

tech. Roztáčí se tak věčný koloběh.

Zcela jiný osud čeká horninu, která zůstala buď

v hloubce pod zemí, nebo do takové hloubky poklesla

(ano, i to se děje). A je lhostejné, zda to byla hornina

vyvřelá, usazená nebo již jednou či vícekrát přemě

něná. Vysoké tlaky a teploty způsobí, že minerály ob

sažené v takové hornině se promění v jiné s chemicky

i fyzikálně odlišnými vlastnostmi. Často se jejich zrna

vlivem působení tlaku srovnají do určitých směrů,

změní se struktura. Vznikají horniny přeměněné neboli

metamorfované. I ony bývají často vrstevnaté, dokonce někdy ještě výrazněji než mnohé sedimenty. Proto také mívají označení krystalické břidlice, které ovšem nepostihuje celou škálu metamorfovaných hornin. Avšak – a to je význačný handicap – málokteré přeměněné hornině to umožňuje stát se materiálem dekoračním, či dokonce sochařským. Jednou z výjimek jsou fylitické břidlice. U nich je tence deskovitá odlučnost spolu s odolností a s efektním hedvábným leskem naopak kladem pro účel, jakému mají sloužit – totiž jako střešní krytina. Mezi přeměněné horniny využitelné i sochařsky patří hlavně krystalický mramor, přeměněný vápenec s téměř stejným složením jako vápenec sedimentární, na rozdíl od něho však obvykle masivnější i pevnější. Kamenicky se občas (hlavně v nejnovější době) zpracovávají také některé zahraniční ruly nebo migmatity (celistvé zrnité horniny protkané zvrásněnými žilkami barevně odlišného materiálu), převážně mimoevropského původu.

Na migmatitické hornině zahraniční provenience je i přes celistvý

charakter patrna vrásová dynamika.

A co z usazených a přeměněných hornin najdeme

v architektuře a v sochařství nejčastěji? Kromě mra

moru, usazeného i přeměněného (krystalického) vá

pence, může být obojího původu i břidlice – přesněji

řečeno, může být přeměněna jen slabě (pouze tla

kem) tak, že si navenek uchovává všechny vlastnosti

usazeniny. Mezi sedimenty velmi důležitými pro ka

menictví však patří především pískovec, o němž bude

řeč ještě vícekrát. V souvislosti s historickou dlažbou

se dozvíme také o křemenci, který není vlastně ničím

jiným než silně zpevněným pískovcem, vyznačují

cím se velkou houževnatostí. A velmi důležité místo

v kamenictví zaujímá rovněž opuka, pevná a zároveň

dobře štípatelná směs pískovce, jílovce, vápence

a křemičité hmoty.

I horniny se tedy mění a vznikají nové. Mění se do

konce – byť nenápadně – i horniny již kamenicky zpra

cované. Ale o tom zas na jiném místě naší knihy.

Zvrásněné vrstvy prvohorních vápenců v okolí Prahy.


13

To je ovšem trochu zjednodušený výrok. Hornina totiž vytváří horninový masiv, který teprve po odkrytí na povrchu můžeme považovat za skalní masiv. Zde se ovšem těžko hledá přesné vymezení nebo definice, jako ostatně v přírodě málokde. Skálu, přesněji skalní útvar, ve skutečnosti vytvářejí až vnější podmínky – dynamika zemské kůry, podnebí nebo i člověk. První případ není tak obvyklý, jak by se mohlo zdát. Lze dokonce mluvit spíše o opaku: dynamickými procesy skály víc zanikají, než vznikají. Mnohdy jde o katastrofické dopady, které ale nemusí být spojeny vždy jen se zemětřesením nebo s podobnými jevy velkého rozsahu. Většina z nás má asi ještě v dobré paměti skalní řícení u Hřenska v Českosaském Švýcarsku, kde byly mj. skutečně vážně ohroženy budovy a komunikace.

Trochu se již pozapomnělo na sesuv Budňanské skály

u Karlštejna, jehož následkem bohužel zanikl jedinečný

geologický profil ve zvrásněných vápencích. Stav před

sesuvem a po něm ukazují obrázky. Obojí bylo způso

beno jen gravitací, vahou horniny, puklinami a namá

háním určitých míst – nemusely tedy působit ani žádné

horotvorné pohyby. Z našeho pohledu je podstatné, že

tímto způsobem dochází k prudkým (ba nejprudším)

změnám zemského reliéfu, že se tedy vytváří jiné tvary

na úkor tvarů předchozích.

Druhý případ, pozvolné formování skalních tvarů

vlivem vody, větru, tepla a mrazu, je nejčastější

a ovšem i nejpomalejší; měří se v tisících a statisí

cích let. Takto vytvarované skály, třeba právě v pís

kovcích Českosaského Švýcarska nebo Českého ráje,

jsou snad až příliš známé. Ale podobně vzniklé, jen

v jiných horninách, a tudíž i jinak vytvarované skalní

scenérie najdeme třeba i přímo na území hlavního

města Prahy – jde o buližníkové skály v Divoké Šárce,

jejichž hluboká soutěska byla vymleta během stati

síců let Šáreckým potokem.

Ze světa si snad jako jediný příklad za všechny při

pomeňme národní parky amerického Západu a Stře

dozápadu, kde se skalní útvary vyvinuly do neuvěři

telných forem a nesmírně monumentálních rozměrů.

Je tématem k zamyšlení, jak jsou v rozlehlých zemích

mohutné i přírodní útvary, zatímco mnohé malé státy

vznikaly tam, kde je pestrá směsice přírodních jevů

zhuštěna v malých ukázkách na malé ploše.

Poslední případ nás asi překvapí nejvíc – ale z hle

diska našich cílů nás i nejvíc zajímá: jde o skalní sce

nérie vytvořené člověkem. I za nimi se můžeme vydat

přímo na pražské území. Romantické skály Prokop

ského údolí ještě před dvěma sty lety prostě neexis

tovaly; byly tu jen zaoblené vápencové svahy pokryté

vegetací, a to až do té doby, než se vápenec začal

intenzivně průmyslově těžit. V 19. a v první polovině

20. století se Prokopské údolí postupně změnilo do

slova v devastovanou a četnými lomy rozrytou „mě

síční krajinu“, přesycenou dýmem a vápenným pra

chem, až konečně po útlumu těžby vynikly unikátní

skalní tvary, jaké tu předtím nebyly. Laické veřejnosti

přitom není příliš známo, že zdejší často filmované

skály nejsou ničím jiným než zbytky po rabování

přírodních surovin. Vidíme tedy, že i člověk může ni

čením starých hodnot vytvářet hodnoty nové, a do

konce nečekané... Hornina vytváří skálu

Ještě v 80. letech 20. století působila Budňanská skála takto monu

mentálním dojmem.


14

Zbytky Budňanské skály v roce 2006. Charakteristické pískovcové útvary vytvořené činností vody a větru. Canyonlands, Utah, USA.

Skály v Praze-Hlubočepích jsou ve skutečnosti zbytky někdejších

lomů.

Porfyrická struktura sedlčanské žuly.

Všesměrnou texturu žulových hornin lze využít i k výtvarnému

záměru napodobení skalního masivu. Náhrobek na vinohradských

hřbitovech v Praze. Měli bychom znát alespoň to nejzákladnější – ani toho však není úplně málo. Jakákoli práce s kamenem vyžaduje vždy multidisciplinární přístup, jinými slovy pohled na tutéž věc z několika stran. Tím není řečeno, že by sochař musel být široce fundovaný v geologii, což je sama o sobě velmi obsáhlá (a ne právě snadná) věda. Měl by však přesto znát hlavní geologické i technologické charakteristiky materiálu, který zpracovává. Co nejdůležitějšího máme tedy znát z geologie? Snad na prvním místě bychom měli vědět, zda jde o horninu vyvřelou, usazenou či přeměněnou, případně umět určit i její druh. V některých případech hraje přitom významnou roli rovněž geologické stáří horniny. Velmi důležité je kromě toho znát i složení horniny. To už je trochu náročnější, avšak opět není nutno zabíhat do podrobností. Základní znalost o žule je například ta, že se skládá ze tří hlavních minerálů: živce, křemene a slídy (častěji tmavé než světlé). Často obsahuje i tmavý minerál amfibol. U syenitu nebo dioritu je důležité vědět, že na rozdíl od žuly obsahují tyto horniny mnohem méně křemene na úkor tmavých minerálů (a diorit má navíc zásaditější chemické složení, takže v něm tmavé minerály převažují). U pískovce si uvědomíme, že jde o stmelená písčitá zrna, a že tedy základem jistě bude křemen, obvykle ovšem s množstvím příměsí. Mramor je tvořen téměř jen jediným minerálem, totiž kalcitem (uhličitanem vápenatým krystalujícím v šesterečné soustavě) – vše ostatní jsou jen malé příměsi.

Geolog by jistě řekl, že je to pohled opravdu značně

zjednodušený. Pro praxi však obvykle stačí. K němu se

přidávají ještě nejzákladnější znalosti struktury a textury

horniny a jejího přirozeného rozpadu. Opět stačí napří

klad vědět, že žula může mít strukturu porfyrickou (tedy

s většími vyrostlicemi živců), či naopak stejnozrnnou,

ale texturu celistvou a kvádrový či balvanitý rozpad.

Kamenická praxe se ovšem neobejde bez znalostí

technických vlastností hornin. Ani ty nemusíme znát

samozřejmě všechny a dopodrobna, avšak některé

nám vypoví mnoho o tom, jak s kterou horninou dále

zacházet i k jakému účelu ji lze nejvhodněji použít.

Mimořádný význam má znalost objemové hmotnosti

horniny, která se udává v gramech na centimetr krych

lový. Umožňuje například zjistit hmotnost kamenného

bloku, aniž bychom jej museli vážit (neboť to ve většině

případů není reálné). Stačí jednoduše znát rozměry a ob

jemovou hmotnost a jejich prostým vynásobením pak

získáme přibližnou, ale pro praktické účely naprosto po

stačující hmotnost. Podle ní například stanovíme nosnost

jeřábu, kterým chceme kamenný blok přemísťovat.

Jen pro orientační přehled si připomeňme: žula má

objemovou hmotnost kolem 2,7 g.cm

–3

, syenit a dio

rit o něco vyšší (přes 2,8 g.cm

–3

), pískovec nejčastěji

v rozmezí 2,0–2,2 g.cm

–3

, opuka kolem 2,0 g.cm

–3

(nebo

i nižší), mramor až 2,8 g.cm

–3

. Záleží pochopitelně na

konkrétním druhu horniny z konkrétního naleziště.

Pro kamenický průmysl mají však významnou vypoví

dací hodnotu i takové faktory, jako je pevnost v tlaku

(někdy i v tahu a v ohybu, udává se v MPa), nasákavost Co bychom měli vědět o horninách?

+


16 (udává se v procentech hmotnosti) nebo obrusnost (v centimetrech). Podrobnější certifikáty hornin obsahují i takové údaje, jako je koeficient změknutí a koeficient vymrazení, případně pevnost v tlaku po nasáknutí a po zmrazení atd. U většiny hornin distribuovaných kamenickými firmami jsou tyto vlastnosti stanoveny na základě technologických zkoušek. Samy o sobě tyto vědomosti o hornině však nestačí. Ke složce vědomostní se tu (jako ostatně ve většině oborů lidské činnosti) musí připojit ještě složka intuitivní, cit pro materiál. A naopak, cit pro materiál sice znalostmi nelze nahradit, vždy se však jimi dá stimulovat a nasměrovat. A tak mezi nutné vědomosti o hornině patří i potřeba určitého specifického pohledu, kde se složka rozumová alespoň do určité míry mísí se složkou emotivní. Přírodní kámen k tomu poskytuje obzvlášť široké možnosti. Zpracováváme-li třeba žulu nebo opuku, napadne nás někdy, jak vzniklo její pojmenování? A o čem pozoruhodném název vypovídá? Čeština má oproti mnoha jiným jazykům velkou výhodu, či naopak nevýhodu: pro mnoho přírodovědeckých pojmů disponuje vlastním výrazem. Předstihuje v tom dokonce polštinu, která je rovněž bohatá na slova domácího původu (spolu s češtinou je to například jedna z mála evropských řečí s vlastními názvy měsíců v roce, což nemá ani slovenština!), která však do odborného názvosloví přece jen převzala o poznání více cizích výrazů, importovaných převážně prostřednictvím němčiny. Nevýhoda češtiny je ovšem nasnadě: složitější dorozumění v době postupující globalizace a v době unifikace čím dál více oborů lidské činnosti. A tak tam, kde většina okolních národů pracuje s granitem, my opracováváme žulu. Ovšem i onen granit figuruje v českém názvosloví – už ale jako označení vysoce odborné a úzce vymezené, s nímž se operuje převážně jen v geologii, zatímco v běžné praxi zvítězila žula, starobylý český název (ačkoli podle jazykovědců snad souvisí s německým „die Sohle“ – dno, podklad nebo také podrážka). Čeština však má ještě jednu zvláštnost: množství názvů uměle vytvořených vlasteneckými vědci v době národního obrození. Po této stránce zvláště vynikl Jan SvatoZajímavé názvy hornin

Starobylý český název opuka je odvozen z typické vlastnosti tohoto

kamene – přirozeného rozpadu. Opuky se využívá i pro dekorační

účely. pluk Presl (1791–1849), který obohatil jazyk o celé desítky nových výrazů z přírodovědných disciplín a spolu s bratrem Karlem Bořivojem se stal zakladatelem českého botanického názvosloví. Mnohé jeho termíny zapadly, ale jiné se ujaly, aniž si dnes uvědomíme, že vznikly tak říkajíc „od stolu“. Namátkou jmenujme třeba slova draslík, mlž či klokan. Jiné, vesměs mineralogické názvy (jako například kazivec), vymizely až v poměrně nedávné době. Snad nejpoužívanějším jeho petrografickým termínem je rula, jímž vytvořil protiváhu mezinárodnímu výrazu gneis, původně německému, který však prý může mít naopak prapůvod ve starých slovanských jazycích. Z vlasteneckého prostředí 19. století pochází i znělec, přesný ekvivalent mezinárodně rozšířeného fonolitu – obojí je ale překladem německého der Klingenstein, který zavedl jeden z „otců geologie“, německý učenec Abraham Gottlob Werner (1750–1817). Zvonivý zvuk při úderu je ovšem vlastností jen některých typů fonolitu, oproti tomu však i dalších výlevných hornin, a dokonce některých mramorů. V Číně a ve východní Asii se z nich tradičně zhotovují kamenné zvonkohry a nástroje podobné xylofonu. V češtině můžeme i z dalších názvů hornin vyčíst jejich typické vlastnosti. Krásným příkladem je opuka. Již pouhé vyslovení názvu evokuje kámen „opukávající“, a tedy dobře rozpojitelný po vrstvách. Nedivme se tedy, že jde o označení známé a rozšířené, třebaže ze striktně geologického hlediska nepřesné – ve skutečnosti pod ně spadá široká škála usazenin s podobnými charakteristikami. Obdobný původ názvu, tedy označení vyjadřující vlastnosti, má například i buližník (v odborné geologické mluvě lydit, příp. radiolarit nebo obecněji silicit) – ten zase díky své tvrdosti a kompaktnosti vytváří ve štěrcích nápadně velké zaoblené kameny. Pozoruhodné osudy však mají i cizí názvy hornin, ponechané v původní podobě nebo počeštěné jen pravopisně. Těch je podstatně víc, avšak mnoho z nich je známo pouze geologům. Časté a někdy až trochu kuriózní je označení podle nalezišť. Sem například patří poměrně vzácná žilná vyvřelina polzenit, pojmenovaná podle německého názvu řeky Ploučnice. I tmavá hlubinná vyvřelina rongstockit, stejně málo běžná, má původ v severních Čechách – konkrétně jde o německy přepsané Roztoky nad Labem. Mírně bizarní je skutečnost, že v druhém případě jde vlastně o odrůdu essexitu, pojmenovaného podle známého anglického hrabství. Není ovšem asi nutno zdůrazňovat, že oba příklady představují takové horniny, se kterými se v kamenické praxi setkáme jen velmi zřídka.

Hledáme-li však běžně rozšířenou horninu nazvanou

podle všeobecně známé oblasti výskytu, zůstane nám

„v síti“ asi jen jediná, a to andezit, pojmenovaný podle

jihoamerických And.

Zajímavý je původ porfyru. Zde byl název přímo od

vozen od slova purpur – po celou antiku a ještě i ve

středověku dosahoval světové proslulosti egyptský

porfyr, sytě nachový, posetý bílými skvrnkami živco

vých vyrostlic.

Kamenické názvosloví se ovšem zdaleka nemusí krýt

s geologickým. Pod pojmem syenit se pro geologa

skrývá velmi přesně definovaná tmavá hlubinná vy

vřelina určitého úzce vymezeného složení. V běžné ka

menické praxi jde však o téměř jakoukoli tmavou vy

vřelinu – dokonce nejen hlubinnou. Trochu podobné je

to s mramorem, o němž ještě bude řeč.

Ponechme stranou různá nářeční a slangová označení

hornin, přestože právě s nimi se mezi kameníky se

tkáme. Jejich zmapování by ale zabralo příliš mnoho

místa a času – vždyť jenom například pro břidlici je

v kamenické literatuře zaznamenáno přes deset míst

ních a slangových názvů či zkomolenin. Často se liší

jen drobnými odchylkami, vzniklými obvykle přehoze

ním hlásek nebo výměnou pouze jedné hlásky za jinou

(břidla, křidla, skřidla atd.).

A tak se jednoduše smiřme se skutečností, že v pro

středí kamene se setkáme s názvoslovím velice pest

rým a často neobvyklým. Jako ostatně v každém spe

cializovaném oboru lidské činnosti.

Lunetová ploška z larvikitu, jehož název je odvozen od města Larvik

v Norsku.


18

Mikroskopický snímek slezské žuly v běžném a v polarizovaném

světle.

Mikroskopický snímek hudčické žuly v běžném a v polarizovaném

světle.

Mikroskopický snímek amfibolitu v běžném a v polarizovaném světle.

Mikroskopický snímek ruly v polarizovaném světle.


19

PŘÍRODA – PRVNÍ VÝTVARNICE

2

Skrytá krása hornin Skutečnost, že prvotní estetické působení vtiskla kameni již příroda, nám může připadat samozřejmé. Zkusme se proto – ještě než se budeme zabývat krásou vytvořenou člověkem – podívat na tuto věc z některých trochu méně tradičních úhlů. Výtvarným dílem je už většinou struktura hornin sama o sobě. Umělecký dojem se ještě zvýrazní, vezmeme-li si na pomoc mikroskop. Pro mikroskopické studium hornin se totiž používá polarizované světlo, které umožňuje barevně a světelně rozlišit jednotlivé minerály, a tím poskytnout přesný obraz o složení horniny. Objeví se tak barvy, jaké v běžném denním světle vidět nemůžeme. Výtvarníky pak jistě zaujme kompozice takto vzniklého obrazu a jeho barevná skladba. Hornina, sochařský materiál, tak ve své nejzákladnější podstatě nabízí i prvky blízké těm, s nimiž pracuje malířství. Místo dlouhého teoretizování se však raději potěšme pohledem na alespoň velmi malou ukázku z přepes

tré škály takovýchto děl vytvořených přírodou, běž

nému pohledu skrytých. Na našich mikrosnímcích

jsou horniny jednak v prostém, jednak v polarizova

ném světle.

Překvapí nás, jak výrazně se liší například slezská žula

od hudčické – přestože jde z petrografického hlediska

pouze o „místní odrůdy“ jedné a téže horniny. Daleko

více je hudčická žula podobna rule, ačkoli jde o hor

niny odlišného původu; složení je však téměř shodné.

Zcela jinak vypadá pod mikroskopem amfibolit.

Až se budeme obšírněji zabývat pestrostí kamenických

surovin z našeho území, k těmto snímkům bychom se

měli vrátit.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist