načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kalandrova dcera – Zuzana Kaiserová

Kalandrova dcera

Elektronická kniha: Kalandrova dcera
Autor: Zuzana Kaiserová

Sjednocená Evropa je rozdělena do regionů, byl posílen bezpečnostní aparát, zakázány klíčové náboženské texty. Jen dva regiony se vymykají - katolické Svobodné Polsko a Vysočina, kde přežívají českobratrské sbory. Vyprávění začíná, když na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1397-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sjednocená Evropa je rozdělena do regionů, byl posílen bezpečnostní aparát, zakázány klíčové náboženské texty. Jen dva regiony se vymykají - katolické Svobodné Polsko a Vysočina, kde přežívají českobratrské sbory. Vyprávění začíná, když na Masarykovo nádraží zaútočí teroristé. Podle oficiálních informací za atentátem stojí fundamentalisté z Vysočiny. Tereza, manželka důstojníka evropských tajných služeb, opouští Brusel a vrací se na Vysočinu zjistit, co se stalo s jejím otcem, křesťanským intelektuálem Kalandrou, odsouzeným za porušování Zákona proti zvyšování napětí ve společnosti. Ve stejné době dostane agent Svobodného Polska Mateusz pověření zjistit pravdu o pražském atentátu. Setkají se ve Štětíně, kde bují zločin a obchod s uprchlíky. I Terezin manžel Robert brzy zjišťuje, že věci nejsou, jak se zdají...

Popis nakladatele

Kalandrova dcera je thriller o­ Evropě nepříliš vzdálené budoucnosti, která je sice neradostnou, ale zcela uvěřitelnou extrapolací poměrů, v ­nichž žijeme. V těchto kulisách se mladá žena Tereza snaží získat důkaz o ­nevině svého otce — protestantského intelektuála z­ Vysočiny křivě obviněného z­ teroristického útoku na Masarykově nádraží.

Zuzana Kaiserová (*1980) vystudovala FSV UK v­ Praze a ­Křesťansko-židovská studia na Anglia Ruskin University. Pracovala jako investigativní reportérka MF DNES. Je vdaná a ­má dvě děti.

 

Další popis

Příběh se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, v době relativní společenské konsolidace, která následovala po období terorismu a s ním spojeného pravicového populismu. Plně sjednocená Evropa je rozdělena do jednotlivých regionů s uzavřenými vnitřními hranicemi, byl posílen bezpečnostní aparát, zakázány klíčové náboženské texty. Jen dva regiony se vymykají kontrole katolické Svobodné Polsko kolem Gdaňsku a oblast Vysočiny, kde přežívají poslední českobratrské sbory. Vyprávění začíná ve chvíli, kdy na pražské Masarykovo nádraží zaútočí teroristé. Podle oficiálních informací za atentátem stojí právě křesťanští fundamentalisté z Vysočiny. Hlavní hrdinka Tereza Sundermanová, doktorandka v oboru literárních věd a manželka vysoce postaveného důstojníka evropských tajných služeb, narychlo opouští Brusel a vrací se na Vysočinu zjistit, co se stalo s jejím otcem, křesťanským intelektuálem Kalandrou, nedávno odsouzeným za porušování Zákona proti zvyšování napětí ve společnosti. Ve stejné době dostane agent Svobodného Polska Mateusz Sienkiewicz pověření zjistit pravdu o pražském atentátu. Mateusz a Tereza se setkají ve Štětíně, místě, kde bují zločin a obchod s uprchlíky z Evropy. I Terezin manžel Robert brzy zjišťuje, že věci nejsou tak, jak se zdají, a rozhodne se ukázat světu, že se Evropa ocitla na scestí.


Zařazeno v kategoriích
Zuzana Kaiserová - další tituly autora:
Kalandrova dcera Kalandrova dcera
Pejskoklíček Pejskoklíček
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Zuzana Kaiserová, 2018

ISBN 978-80-7511-397-9

ISBN 978-80-7511-398-6 (epub)

ISBN 978-80-7511-399-3 (pdf )

Zuzana Kaiserová

KALANDROVA DCERA


Zuzana Kaiserová

KALANDROVA

DCERA

VOLVOX GLOBATOR



V sevření volal jsem Hospodina a on mě vyslyšel, 

uvedl mě na volné prostranství.

Žalm 118:5



7

Kapitola 1

Bylo to už dávno, ještě před pařížskou krizí, co elektrárnu na před

městí Charleroi přestavěli na galerii soudobého umění. Pod vysokou konstrukcí měla vznikat i zanikat velká umělecká díla své doby. Počítalo se totiž s tím, že budou natolik rozměrná, že nezbyde než je

vytvořit přímo na místě a po skončení expozice zas zničit na znamení

toho, že umění pomíjí jako všechno živé.

Hned první instalace sklidila velké uznání. Slavný vlámský umělec

vystavěl v potemnělém prostoru továrny bezejmennou ulici belgic

kého předměstí. Aranžmá důvěrně známého podvečera, kdy lidé

ve světle výloh spěchají domů nebo kamkoliv jinam. Ta replika

byla dokonalá, jenom lidé tam chyběli. A rozsvícený autobus stojící

s otevřenými dveřmi napříč přes ulici dával tušit, že se událo cosi

nečekaného.

Instalace Apokalypsa, kterou zhlédlo téměř půl milionu návštěv

níků, zajistila galerii pravidelný přísun velkých jmen. Elektrárně

nastaly zlaté časy. Svět kolem se ale měnil. Chvíli se dokonce zdálo,

že nadchází velký dějinný otřes, že řád věcí padne. Že se síly, které

dlouho dřímaly pod povrchem, dají do pohybu a živel dějin zas jed

nou vykročí neznámým směrem. Myšlenka evropské vzájemnosti ale

nakonec zvítězila, mračna se rozplynula a starý kontinent se vrátil ke starostem každodenního života.

Také v Elektrárně obnovili provoz v plném rozsahu. Jedna instalace

střídala druhou, a byť se i zde projevily známky únavy a setrvačnosti,

8

pořád ještě se našli lidé ochotní shromáždit se tu pokaždé, když se

některý umělec rozhodl vyjádřit k bezvýchodnosti lidské existence.

Místní vernisáže tak nakonec neztratily nic ze své elegance a rafi

novanosti.

I teď přešlapovali dobře oblečení muži a ženy pod panely

dosahujícími výšky dobrých pěti metrů a obdivovali oblé tvary

arabského písma vyvedeného ve stylu graffiti. Nerozuměli tomu,

co ta cizí slova znamenají, ale věděli, že se jedná o poezii explicitně

sexuální povahy. Jejím autorem byl marocký básník Amir Lafit, dobře

vyhlížející mladý muž uhlazených způsobů.

Amir byl vlastně Maročan jen napůl, jeho matkou byla slavná

francouzská publicistka a ředitelka oficiální televizní stanice Bonjour,

Europe! Isabelle LaFoundaiová, jejíž dům ve čtvrti Etterbeek znali

všichni, kdo se těšili jistému postavení.

Amir měl všechny důvody cítit se ve společnosti těchto mužů

a žen jako doma, přesto se choval odměřeně, jako cizinec, který

je pouze trpěn, i tak si však dokáže zachovat vlastní důstojnost.

Poněkud mdle tiskl ruce mužům a s ještě větší lhostejností líbal

vysušené tváře matčiných přítelkyň. Opovrhoval jejím světem,

čtvrtečními salony, které pořádala, hovory o literárních experi

mentech vyhořelých spisovatelů a rodinných vinicích v oblasti

Grand Cru. Dlouho měl za to, že jsou posledním stadiem roz

kladu odcházejícího světa – ale matčin kroužek měl i své mladé

frekventanty. Mezi ně patřila také editorka jeho francouzských

veršů Tereza Sunderbergová. To ona stála za vznikem jeho po

slední, dvojjazyčné sbírky, to ona ho přesvědčila, aby se zúčastnil

dnešního podniku.

Teď postávala pod jedním z panelů a s obřadností, kterou přejala

od starších příslušníků svého cechu, vyčkávala, až jí bude věnována

pozornost. Hezká dívka, řeklo by se, ale co naplat, v Amirových

očích to byla duše propadlá konvencím tohoto pokřiveného světa.

9

„S Amirovými verši,“ zahájila konečně, když se společnost zdvořile

odmlčela: „s Amirovými verši jsem se seznámila dřív než s Amirem

samotným. Vlastně jsem je četla tak trochu básníkovi na zapřenou. Není

to tak, Amire?“ vyhledala očima svého autora. Ten ji však nevnímal.

„Lafit ve svém díle navazuje na tradici nomádské poezie, zároveň

ale nezapře, že je skutečným synem Evropy. Setkání s jeho verši

je na první poslech drsné, vytváří dojem až nesnesitelného napětí

mezi dvěma světy, čtenář ale brzy zjistí, že si zde tyto světy vlastně

podávají ruce a že na pozadí Amirovy brutální poetiky vzniká

existenciální most. Ano, Amir buduje most, buduje vztah mezi

dvěma velkými civilizacemi a já zvu všechny, kdo se po něm chtějí

vydat, aby se nebáli, protože pevně drží. Amire?“

Teď bylo na básníkovi, aby přečetl několik svých veršů. Amir

si odkašlal, zavřel oči a v jazyce, který se naučil až v jazykové

škole, který si však přesto přisvojil i s jeho chraplavým fatalismem,

recitoval verš po verši. Pak se uklonil a skromně ustoupil do pozadí.

Obecenstvo zatleskalo. A protože autor odmítal přednášet svou poezii

v jiném jazyce než v arabštině, musela nyní Tereza přečíst jeho verše

také francouzsky. Záměrně sice vybrala takové, které obsahovaly

jen minimum explicitních výrazů, i tak si ale musela dodat odvahu.

Upnula tedy svůj zrak k těm několika řádkům a s mírou vážnosti,

která korespondovala s jejím vztahem k Amirovu dílu, předčítala:

„Těžko se, má matko, těžko se odpouští,

že jsi mě, jak jiné, nevrhla na poušti.

Chodím teď po městě, sám jsem si stínem,

tebe i sebe chci otrávit plynem.“

Obecenstvo znovu ocenilo Amirovy nesmlouvavé verše. Dokonce

i Terezin manžel Robert vlažně zatleskal. Jen jeden muž, jehož Tereza

neznala, se nepřipojil k všeobecným projevům uznání. Sundal si

10

brýle, promnul oči, a i když mu Tereza do tváře neviděla, neuniklo

jí, že zakrývá smích.

„Nelíbily se vám Amirovy verše?“ oslovila ho o něco později.

Pečlivě si ji prohlédl – v ničem nevybočovala z dlouhé řady

snaživých studentek literárních věd, které znal. Nenáviděl je.

Nedokázal jim odpustit, jak svou urputností a pudově podmíněným

sklonem k nápodobě zničily obor, který miloval.

„Naopak,“ řekl, „skvěle jsem se bavil.“

Znovu si sundal brýle a začal je důkladně čistit cípem košile.

„Možná bych se dokázal lépe ovládnout, kdyby vedle mě nestála

umělcova ctihodná matka, která se tak vážně provinila a nyní má

být po zásluze potrestána,“ poznamenal a s přimhouřenýma očima

si proti světlu prohlížel dioptrická skla: „Byla ale očividně dojatá,

a to je hlavní.“

Tereza se ještě jednou podívala na toho zvláštního hosta – byl

to poněkud zavalitý starší muž téměř bez vlasů. Svraštělé čelo

a výrazné brýle, které teď důkladně očištěny znovu seděly na jeho

příliš drobném nose, mu dávaly přísný až nepříjemný výraz.

„Amir sděluje intimní zkušenost svého národa, lidí, kteří stojí na

pomezí dvou světů,“ pokusila se o protiofenzivu. Cizinec však jen

pokrčil rameny a rozhlížel se kolem, jako by hledal zábavnější společnost.

„Ale chápu vás,“ pokračovala, „Amirova poezie není pro každého.“

Muž se znovu zajíkavě rozesmál. „Naopak,“ řekl, když konečně

ovládl svůj nepříjemný smích: „jsou to velmi líbivé verše, madam.

Ale aspoň že se rýmují, nesnáším volný verš.“

„Takže poslední obhájce rýmu na kontinentě? Moc mě těší,

pane.“

„Gerard Gaston,“ představil se.

S překvapením se na něj podívala: „Profesor Gerard Gaston?“

ubezpečila se. Dobře znala jeho práce, obdivovala je. Vyznačovaly

se podle ní až neuvěřitelnou schopností jít pod povrch věcí, vyslovit

11

to, co bylo dosud nevyřčeno, postřehnout souvislosti, které jiným

zůstaly utajeny. „Působíte ještě v Heidelbergu?“ optala se.

„Byl jsem povýšen, přednáším teď ve Štětíně. Copak jste neslyšela

o našem skvělém institutu jazykovědy?“

Tereza zdvořile přitakala. „A co máte proti volnému verši, pane

profesore? Ani staří Řekové přece nepoužívali rým v pravém slova

smyslu, docela jim postačil přirozený rytmus jazyka.“

Gaston svraštil čelo, lehce se sklonil, aby si Terezu změřil přes

horní obroučky brýlí, a znovu si je usadil na temeni nosu. Prohlédl

ubohý pokus mladé dívky pochlubit se svým rozhledem. „Nechce

me teď přece začít debatu o iónském dialektu. Řekové byli ubozí

egomani, snad ještě horší, než jsme my. Rým člověka alespoň donutí

vystoupit ze své vlastní pitomé omezenosti a vymyslet něco smys

luplného. Což se Amirovi bohužel nepodařilo.“

„Křivdíte mu,“ pocítila Tereza znovu povinnost zastat se svého

autora. „Trpí endogenní depresí,“ řekla.

Gaston se zatvářil zkroušeně – jako by proklínal osud za to, že

ho vrhl do náruče tohoto jalového stvoření. „Ani sebelepší deprese

z vás básníka neudělá, mladá dámo,“ povzdechl si. „Potřebuju si

zapálit. Kouříte?“

Tereza zavrtěla hlavou.

„V čím větší mizérii člověk žije, tím víc se bojí umřít. Není to tak?“

Vyšli na terasu, odkud byl výhled na rušnou křižovatku, hlavní

tah na Brusel a řadu rozsvícených krámů a tureckých restaurací.

Profesor si zapálil.

„Takže Amirova poezie vás nezaujala,“ přerušila Tereza nepříjemné

mlčení.

„Nebavme se už o tom chudákovi. Odkud jste?“ zeptal se profesor.

„Z České republiky.“

„Hohó!“ zvolal nadšeně Gaston. „Vidím, že mám co do činění

s reakčním živlem. Jsem nerad poslem špatných zpráv, madam, ale

12

obávám se, že útvar, se kterým se identifikujete, už neexistuje. Takže

odkud? Z Prahy?“

Ano, tam se Tereza narodila a prožila své dospívání, Prahu také

obvykle nazývala svým domovem, teď ale, snad aby udělala na

profesora lepší dojem, prohlásila, že pochází z Vysočiny.

„Vysočina,“ zopakoval profesor to slovo – či spíše dvě slova, pro

tože Tereza použila francouzský výraz pro náhorní plošinu, s náde

chem zvláštní osudovosti. „To je teprve ta pravá poezie pro moje

uši. Vidíte, jak málo dnešnímu člověku stačí? A básníci pořád touží

mordovat své matky. Jezdíte tam?“

Tereza už nestačila odpovědět. Ve dveřích se objevil její muž Ro

bert Sunderberg a nedůvěřivě si profesora prohlížel. Své ženě často

vyčítal, že ho ve společnosti svých známých nechává samotného.

Často ho měli za příslušníka tajné policie, jejíž členové z bezpeč

nostních důvodů infiltrovali veřejná shromáždění.

„To je profesor Gaston,“ představila je Tereza. „Seznamuje mě se

svými námitkami k Amirově poetice.“

Profesor se opět zakabonil: „To ona tady pořád začíná s nějakým

Amirem, mně osobně je ten Arab lhostejný. Něco mě na těch lidech

odpuzuje, a za boha nemůžu přijít na to, co to je. Snad nějaká jejich

potlačovaná sexuální úchylka pocházející ještě z předislámského

období. Co myslíte, může na tom něco být?“ obrátil se na Roberta.

Tereza sebou trhla a také jejímu muži chvíli trvalo, než si uvědomil,

co se právě stalo. „Můžete to zopakovat?“ požádal ho. „Anebo ne,

raději ne. Takhle můžu alespoň předstírat, že jsem vás neslyšel.“ Pak

se obrátil na svou ženu: „Pojedeme,“ řekl jí. „Domů je cesta dlouhá

a já ani ty si nemůžeme dovolit vrátit se dneska příliš pozdě.“

„Tak sbohem, mladá dámo,“ rozloučil se profesor. „A zajeďte někdy

na Vysočinu, v tomto ročním období tam přece musí být obzvlášť

kouzelně,“ řekl a očima zavadil o Roberta, jako by snad ta poznámka

patřila víc jemu než Tereze.

13

Kapitola 2

Večírek už tak jako tak netrval příliš dlouho. Amir odešel ještě před

koncem programu a ostatní také spěchali domů. Do hlavního města

to sice bylo jen asi padesát kilometrů, ale protože se digitální systém

hraničního přechodu Walport před několika dny zhroutil, zastavovali

policisté vůz za vozem a kontrolovali doklady. Cesta trvající běžně

jen pár desítek minut – digitální brána zvládla ztotožnit cestující,

aniž narušila plynulost provozu – se tak protáhla na několik hodin.

Bylo až s podivem, jak snadno si obyvatelé Evropy zvykli na

nové pořádky. S jakou samozřejmostí se podrobili kontrolám,

omezením a věčnému čekání. V dopravních kolonách ale zákony

lidské přizpůsobivosti neplatily.

Stávalo se stále častěji, že řidič vězící už několik hodin na dálnici

napadl jiného řidiče třeba jen proto, že ten na něj civěl ve zpět

ném zrcátku. Nedávno dokonce došlo k tomu, že se skupina mužů

vyzbrojila klíči na výměnu pneumatik a zaútočila na příslušníky

pohraniční kontroly.

Evropská komise, znepokojená takovými výlevy násilí, si nechala

zpracovat kvalitativní výzkum agresivního chování řidičů a došla

k zajímavým poznatkům. S agresí v kolonách se ve větší míře potýkali

starší muži pamatující ještě zvuk spalovacího motoru a otevřené hranice.

Robert Sunderberg nebyl klasickým příkladem člověka ohro

ženého syndromem uvězněného řidiče. Byl velkým fanouškem

elektromobilismu a vzhledem ke svému povolání, které vykonával

s příkladným vnitřním zápalem, mohl být jen stěží nazván schengen

-nostalgikem, jak se říkalo lidem, kteří se doposud nesmířili

s uzavře-ním regionálních hranic. Přesto i on špatně snášel dopravní kolony. Jeho čas byl příliš vzácný, příliš věcí na něm záleželo, než aby mohl nečinně trávit hodiny za volantem. Ještě hůř však nesl

po-rušování pravidel, a tak přestože měl možnost pořídit si pro

cestu do Charleroi oprávnění k jízdě v pohotovostním levém pruhu,

nevyužil ji, protože cestoval v ryze soukromé záležitosti. Teď mu

tedy nezbývalo než zpomalit a poslušně se zařadit na konec fronty.

„Prosím tě, kdo ho pozval?“ obrátil se v tu chvíli na svou ženu.

Tereza věděla, že dříve či později přijde na přetřes profesorova

více než nekorektní poznámka související s Amirovým původem.

Jistě, i ona jí byla znechucena, zřídkakdy však mohla se svým mužem

soupeřit v míře občanského znepokojení. „Nevím,“ pokrčila teď

rameny. „Asi někdo z nakladatelství.“

Terezina lhostejnost Roberta neuklidnila, naopak. Její laxní postoj

v některých principiálních otázkách ho dokázal vždy znovu vyvést

z míry – považoval ji za sofistikovanou ženu oddanou evropským hodnotám, nejspíš se na ní ale přece jen podepsal fakt, že pocházela z části kontinentu, kde tyto hodnoty nikdy zcela nezakořenily. „A tobě

nevadilo, co říkal?“ obrátil se na ni.

„Jistěže ano,“ zvolila smířlivý tón. „Bylo to nevkusné.“

„Nevkusné?“ vybuchl Robert. „Ten člověk pronese takovou neho

ráznost a tobě vadí jen to, že se prohřešil proti obecnému vkusu. Víš, kolik životů, kolik energie, kolik peněz stálo tohle křehké příměří? Na jak tenkém ledě se tu pohybujeme? Stačí škrtnout sirkou a znovu

to celé bouchne. Vážně chceš znovu roztočit spirálu násilí?“ obořil

se na ni Robert.

„ Já vím, Roberte, já vím,“ povzdechla si Tereza.

„Řeknu ti, co bychom měli udělat. Měli bychom ho nahlásit,

alespoň by si vzal poučení. Zítra mám ten pohovor. Nenapadlo tě,

15

že je to celé nějaká policejní provokace? Podotýkám, že oprávněná,

vzhledem k některým tobě známým okolnostem.“

„Začínáš být směšný,“ upozornila ho Tereza a pustila rádio, aby

zjistila, jak dlouho se čeká před Walportem.

Hlasatel právě seznamoval posluchače s možným vývojem fotba

lového zápasu Valonska proti Severnímu Porýní – Vestfálsku. Valoni

nebyli favority chystaného utkání, protože na hřiště nemohl nastou

pit jejich klíčový obránce. Sportovní komentátor chvíli rozebíral

možné dopady této nepřízně osudu, nicméně přislíbil posluchačům

napínavou podívanou a vrátil slovo do studia. Následoval přehled

takzvané bezpečnostní situace. Tereza nechápala, jaký má význam

stále dokola opakovat, že nikdo nevyhodil nic do vzduchu a všechna

letiště a nádraží normálně odbavují cestující. Už se chystala rádio

vypnout, zadržel ji ale moderátorčin sonorní hlas.

„Dnes v odpoledních hodinách,“ oznamovala hlasatelka, „došlo

na pražském Masarykově nádraží k teroristickému útoku. Šest lidí

zemřelo, v nemocnici je dalších dvanáct zraněných. Za okamžik se

spojíme s naším zvláštním zpravodajem, který je přímo na místě,“

slíbila.

V autě manželů Sunderbergových zavládlo mlčení. Stejné mlče

ní, které v minulosti přece jen už dost vzdálené dolehlo na každou

evropskou domácnost, když se dozvěděla o útoku ve svém bezpro

středním okolí.

Mír v Evropě trval patnáct let, lidé už dávno ztratili schopnost

absorbovat kdysi všudypřítomné násilí, vrátili se do ulic, do kaváren,

na fotbal. A teď znovu udeřili, tak jako na počátku, a ještě k tomu

v Praze, v místě, které terorismus vlastně nepoznalo. Tereza se s úz

kostí podívala na svého muže.

„Zatracená práce, můžete se pohnout?“ zaklel Robert a dlouze

zatroubil. „Kde mám telefon?“ zeptal se. „Co chvíli mi budou volat

z ústředí.“

16

Ve studiu se vrátili k událostem z Prahy. „Thierry, pověz nám,

jaká je situace přímo na místě?“ pobízela moderátorka zvláštního

zpravodaje.

„Praha je událostmi otřesena,“ sděloval Thierry. „Je to čin, který

možná opět pozmění kulisy starého kontinentu. Až doposud byla

Praha považována za bezpečnou zónu, což se teď možná změní.“

„Thierry,“ přerušila ho Claudie, „jeden ze svědků výbuchu dosvěd

čil, že pravděpodobný pachatel těsně před explozí zvolal: Pravda

vítězí! Je to skutečně tak? Čí je to vlastně heslo a co by mohlo

znamenat?“

„Ano, Claudie, děkuji za doplnění,“ pokračoval Thierry vzrušeně.

„Je to tak, jak říkáš, tuto skutečnost potvrdilo několik svědků činu.

Pravda vítězí je heslem takzvaného českého reformátora Jana Husa,

které později přejal muž, jehož jméno nese Masarykovo nádraží.

Pachatelé svůj čin evidentně promýšleli do nejmenších detailů. Zatím

jsou to jen spekulace, které pocházejí z evropských bezpečnostních

složek, hovoří se však o tom, že tentokrát nešlo o takzvaný islámský

teror, že se mohlo jednat o čin křesťanských fundamentalistů.“

Claudie se nezdála být Thierryho sdělením nijak vyvedená z míry.

„Možná by bylo dobré posluchačům přiblížit, oč jde,“ napadlo ji.

„Pachatelé nejspíš pocházejí z českého regionu Vysočina, který leží

asi sto kilometrů na východ od Prahy. Tento region patří k nejpro

blematičtějším vůbec, samozřejmě pokud nehovoříme o takzvaném

Svobodném Polsku. Vládne tu de facto anarchie a ta dává bujet

křesťanskému náboženskému fundamentalismu.“

Claudie zdůraznila, že by se v takovém případě jednalo o první

čin křesťanských teroristů pocházejících odjinud než z již zmíněného

regionu takzvaného Svobodného Polska, a zeptala se Thierryho, jak

je možné, že na Vysočině mohou působit křesťanské skupiny.

„Obávám se, že Brusel tento region, nebo lépe řečeno jeho severo

západní cíp, oblast Železných hor, podcenil. Muž stojící neformálně

17

v čele této oblasti, Alexander Royth, sám vzešel z útrob evropské

politiky. Je to zvláštní, velmi temná postava, kterou obestírá stín

korupce,“ dodal Thierry.

Rozloučil se a slova se ujala opět moderátorka. „Jako první se

k teroristickému útoku vyjádřil komisař pro bezpečnost Hans Riesel.

Řekl, a teď cituji, že tento útok byl zákeřnější než jakýkoliv jiný,

protože mířil přímo do srdce každého Evropana.“

Tereza se podívala na Roberta: „Co to je za nesmysl?“ zeptala se

ho, jako by snad on nesl za tu zprávu nějakou zodpovědnost. Robert

zarytě mlčel. I jeho zaskočila informace o křesťanském teroru. Ne

dávno sice absolvoval školení zabývající se bezpečnostními riziky

křesťanského fundamentalismu, ale pokládal ho spíš za záležitost

předběžné opatrnosti.

„Musím zavolat otci,“ prohlásila Tereza rezolutně.

Robert se zadíval před sebe – nastal jeden z těch problémů, jejichž

řešení bylo nad jeho síly. „To nepřichází v úvahu, Terezo,“ řekl co

možná nejklidněji. „Sama jsi dala souhlas s tím, že ti napíchnou

telefon.“

„Tak od tebe z kanceláře,“ nedala se Tereza. „Blokovaným hovorem.

Říkal jsi, že ty jsou stoprocentně bezpečné,“ navrhovala, byť si byla

vědoma, že Robert na něco takového nikdy nepřistoupí.

„A co matka? Nechceš zavolat jí? Za chvíli budou mít v Ontariu

ráno,“ pokusil se Robert zatáhnout za záchrannou brzdu.

„To je poslední člověk na světě, kterému by se otec s čímkoliv

svěřil,“ namítla Tereza.

„A ta sousedka?“ napadlo ještě Roberta.

„Paní Paulusové jsem se už víc jak rok nedovolala. Buď vymyslíš,

jak to udělat, nebo prostě zvednu telefon a zavolám mu sama,“

prohlásila rezolutně. Robert znal svou ženu až příliš dobře. Věděl,

že nemá smysl jí odporovat.

18

Kapitola 3

Tereza s Robertem bydleli v části města přezdívané Nový Brusel.

Na troskách čtvrti Molenbeck vyrostly už před lety vysoké domy

pod zesílenou ochranou, které se postupem času staly soběstač

nými malými centry. Kdo neměl povinnosti ve městě, málokdy

opouštěl dobře střežené zdi svého kondominia. Sousedé, a hlavně

sousedky, trávili dlouhé dny na prosklené terase v posledním

patře a zapřádali hovory o čemkoliv, co ještě dokázalo vzbudit

nějaké emoce.

Sunderbergovi nepatřili k účastníkům sousedského grilování ani

k frekventantům koktejlových večírků na střeše domu. V domě ne

znali téměř nikoho, až na jednoho Robertova známého z tělocvičny,

někdejšího bubeníka metalové skupiny Go for Your Death, Wolf

ganga Heidela, který se na stará kolena stal producentem bývalých

rockových hvězd.

Seznámili se v době, kdy Robert krátce proslul jako celebrita

boje proti terorismu. Wolfgang choval doposud naději, že se od něj

jednou dozví, kdo a jak skutečně řídí běh tohoto světa. Tak jako

mnoho jeho současníků byl přesvědčen, že věci jsou jinak, než se

zdají. Byl však zároveň mužem taktu a nikdy nezavedl řeč směrem,

odkud vycítil rozpaky či odmítnutí. Když se Wolfgang s Robertem

potkali, mluvili o fotbale. Slibovali si, že spolu budou letos sledovat

evropské mistrovství – Wolfgangovo domácí kino nabízelo více než

důstojný fotbalový zážitek. I přesto teď Wolfganga překvapilo, když

19

se před začátkem prvního poločasu ve dveřích jeho bytu Robert

objevil s dvěma lahvemi piva.

„Výborně!“ uvítal ho přátelsky, byť poněkud rozpačitě – byl jen

v županu a uvědomoval si, že všechna ta tetování a šperky, kterými

kdysi odvážně ozdobil své tělo, působí v tomto aranžmá komicky.

Nezdálo se však, že by Roberta Wolfgangův zevnějšek vyvedl

z míry. Na to, že přišel sledovat fotbal, vypadal trochu ustaraně,

i tak si ale otevřel pivo a zapadl do Wolfgangova pohodlného křesla.

Hra ještě nezačala, už teď však bylo jasné, že všechny ty zesilova

če, subwoofery a skvělé rozlišení dokonale zprostředkují atmosféru

z nového bruselského stadionu. Místa, kde se už dva roky odehrávaly

všechny zápasy evropské fotbalové ligy.

Na obrazovce se objevila oblíbená zpěvačka Alison T. a čekala, až

bude moci zahájit hru. Bývala to rozpustilá mladá dívka, kterou před

pár lety někdo vyfotografoval, jak vysedává na pláži jen v bikinách.

Musela zaplatit pokutu a několik let nesměla veřejně vystupovat,

teď ale dostala šanci na druhý začátek a cudně zahalená, jak se patří,

byla připravená se jí chopit.

„Je chudák úplně mimo,“ poznamenal zasvěceně Wolfgang. „Byli

za ní tajný, že se na ni někdo chystá. Chtěla to úplně odpískat, ale

tohle je holt branže, která nedává nikomu na vybranou,“ povzdechl si.

Óda na radost skončila v jakémsi velkolepém vzmachu zpěvačči

ných možností a Alison T. teď s očividnou úlevou zdravila fotbalové

fanoušky. Zápas mohl začít. Rozhodčí pískl a hráči se chopili míče

s prvotní, ještě trochu zdráhavou vervou.

U dveří Wolfgangova bytu znovu zazvonil zvonek. Byla to Tereza.

„Není tu Robert?“ zeptala se a dřív, než stačil Wolfgang odpovědět,

se vmáčkla dovnitř. Wolfgang ji uvítal přátelsky, přestože ještě sta

rosvětsky věřil, že fotbal je výhradní záležitostí mužů a přítomnost

ženy nemůže nijak přispět k prožitku ze hry. I tak ale nabídl Tereze

křeslo a ona ho s díky přijala.

20

Hra stagnovala. Hráči se nedokázali hnout ze středu hřiště, posílali

míče do autu a ani jednomu klubu se nedařil průnik soupeřovou

obranou.

„Nemáte hlad?“ zeptala se Tereza.

„Podívej se do ledničky, co tam najdeš, je tvoje,“ řekl Wolfgang,

aniž spustil oči z beznadějné hry.

Tereza ale měla chuť na něco teplého.

„Pan Lu Wong bude mít ještě otevřeno, tak tam zavolej,“ pobídl

ji Robert. Ani on, ani Tereza u sebe však neměli telefon. Wolfgang

ochotně nabídl ten svůj.

„Vezmi si to ale vedle, zlato, jestli tě můžu poprosit,“ požádal ji

Robert.

Potichu za sebou zavřela dveře kuchyně a vytočila číslo. „Voláte

mimo teritorium Brusel hlavní město, váš hovor bude monitorován,“

oznámila spojovatelka. „Zvolte kód jazyka, ve kterém budete hovořit.“

Tereza sklouzla očima po zavřených dveřích a zadala dvoumístnou

volbu. Telefon začal vyzvánět. Poprvé, podruhé, znovu a počtvrté.

Prázdnota otcova venkovského stavení se s každým dalším zazvoně

ním starého přístroje na jeho psacím stole stávala zřetelnější. Nahrála

krátký vzkaz a zavěsila.

„Promiň, Wolfgangu,“ omlouvala se, když se vrátila do obývacího

pokoje, „nevím, jak se s tím tvým telefonem zachází, asi jsem ti

omylem vymazala historii hovorů.“

„To je v pořádku,“ mávl rukou Wolfgang.

Robert se na ni tázavě podíval.

„Nebrali to,“ řekla Tereza.

„To přece není možné,“ zatvářil se Robert vážně.

„Je to tak. Nikdo tam není.“

21

Kapitola 4

Manželé Sunderbergovi se pomalu ukládali ke spánku, když na

Terezině nočním stolku zazvonil telefon. Nebyl to však její otec, jak

doufala, nýbrž – jak se dalo předpokládat – Isabelle LaFoundaio

vá, Amirova matka. Pozdní telefonáty stárnoucí socialistky, která

o samotě holdovala alkoholu, se stávaly běžnou součástí pokročilých

večerů mladého manželského páru.

Když zazvonil u Sunderbergových před půlnocí telefon, věděl

Robert už předem, co se stalo. Buďto Amir udělal něco, co neměl,

nebo neudělal něco, co měl. Anebo se Isabellin starý přítel Amadeo

Mezieres dopustil nějaké další intriky, která měla Isabell odstranit

z postu televizní ředitelky a jeho instalovat na uvolněné místo. Byli

i tací, kteří si kvůli Isabelle navečer vypínali telefon, to by ale Tereza

považovala za svatokrádež.

„Doufám, že jsem tě nevzbudila, miláčku,“ pozdravila ji Isabel

le zastřeným hlasem a zamířila rovnou k věci: „Mluvila jsi dnes

s Amirem?“ zeptala se.

„Prohodili jsme jen pár slov,“ řekla Tereza.

„Tak to jsi ta šťastnější z nás dvou,“ posteskla si Isabelle. „Se mnou

za celý večer nepromluvil.“

Isabelle patřila ke generaci žen, které ještě toužily stát se mat

kami. A které se dokonce uchylovaly k poněkud staromódním

postupům, co se početí týče, byť samozřejmě už nepočítaly s tím,

že by se zploditel, ten nevypočitatelný faktor, mohl stát součástí

22

života jejich potomků. V případě Isabelle LaFoundaiové se jednalo

o tkalce uměleckých koberců z Marrákeše. Dlouho to vypadalo, že

po něm Amir nezdědil víc než zajímavé příjmení a pronikavě hnědé,

melancholické oči. Jak ale dospíval v muže, objevily se problémy.

Na jistou dobu propadl hašiši a dalším dekadentním koníčkům

arabské vyšší třídy. Když později zjistil, že je básníkem, Isabelle se

ulevilo – tedy až do chvíle, než si jeho verše přečetla. Šéf malého

nezávislého vydavatelství, který měl na jednom z Isabelliných

kanálů vlastní show, jí však vysvětlil, že každé dobré verše bolí –

jen tak lze proniknout pod povrch věcí. A tak byla povolána Tereza

Sunderbergová se svou teorií o nomádském dobývání prostoru.

Vše spělo ke šťastnému vyvrcholení, nedávno však Amir na dva

měsíce zmizel, a když se vrátil, jeho vlastní matka ho nepoznávala.

V krásných smutných očích se usadila tvrdost, kterou nedokázala

pochopit, a čím více ho zahrnovala láskou, čím naléhavěji ho žádala,

aby se jí svěřil, tím víc se jí vzdaloval.

„Víš,“ povzdechla si teď, „mám dojem, že je to opravdu celé

absence mužské role v jeho životě. Blízkovýchodní muži ji prožívají

velmi silně a Amir si vypěstoval odpor ke všemu feminnímu.“

„A co ten psychoterapeut, který se zaměřuje na posílení mužského

ega? Ten má přece vynikající výsledky,“ opáčila Tereza.

„Taky jsem do něj vkládala velké naděje – kdybys viděla, kolik

si za to bere. A jedna kolegyně, která u něj měla syna, říkala, že ten

člověk je hotový poklad. Ale teď mám pocit, že ta terapie jen přispěla

k tomu, že se mi Amir odcizil,“ posteskla si Isabelle a na chvíli se

odmlčela. „Víš, Terezo,“ ztišila náhle hlas, „někdy si říkám, jestli

se nezačal přiklánět k náboženství.“

„To snad ne,“ utěšovala ji Tereza. „To bychom přece poznaly,“

snažila se ji uklidnit. Nechtělo se jí zabředat do hovoru, který ji

mohl připravit o dobré dvě hodiny spánku. „Být tebou, nechala bych

věcem volný průběh,“ doporučila.

23

„Jistě, možná je to opravdu jen moje paranoia. Doufejme,“ odpo

věděla Isabell trochu dotčená, že jí Tereza nechce dělat společnost.

„Myslela jsem, že dnes budu nejšťastnější ženou na světě, a místo

toho se mě zmocňují obavy. Ale takový už je úděl nás matek,“ řekla

a zavěsila telefon.

Kapitola 5

Následující den se měl stát významným okamžikem v životě úspěš

ného mladého páru. Tereza se chystala obhájit svou disertační práci a Roberta čekal poslední krok, aby stanul v čele Evropské bezpeč

nostní agentury, nové bezpečnostní složky, která měla nahradit vše

mocný Europol. Ten se v dobách kulminující politické krize vyvinul

v plnohodnotnou tajnou službu s širokými pravomocemi. Přesto,

nebo spíš právě proto bylo třeba, aby novou Evropu hlídala zbrusu

nová agentura. Agentura, jejíž pověření bude přesně definováno zákonem. Už žádné domovní prohlídky bez soudního příkazu, žádné

plošné odposlouchávání, ESA měla převzít agendu Europolu, byť

velmi pozvolna, aby Evropu neohrozilo bezpečnostní vakuum. Bylo

více než symbolické, že se unijní představitelé chystali do čela této

organizace postavit mladého Holanďana, kritika jakéhokoliv zneu

žívání moci, který se ještě před krizí proslavil v boji proti terorismu.

Robert Sunderberg skutečně patřil k několika málo vysoce postave

ným důstojníkům Europolu, kteří kritizovali obcházení zákona a zneu

žívání zpravodajských informací. Neváhal nahlásit svým nadřízeným

například to, že jeho nejbližší kolega a rodinný přítel Pierre LeFin nechal

svými agenty sledovat otcovu přítelkyni, kterou podezíral z nevěry.

Pierre mohl v Europolu nakonec zůstat, byl nenahraditelný, a chvíli

to dokonce vypadalo, že celá aféra uškodí spíš Robertovi, ale pak

se stalo něco, co učinilo jeho pozici neotřesitelnou. Robert v civilu,

přímo na letišti, paralyzoval sebevražedného atentátníka. Odlétal


25

právě do Berlína na konferenci, když si všiml muže, který se blížil

k bezpečnostní přepážce. Na první pohled nevypadal nijak podezřele,

ale Robert disponoval tím, čemu se říká šestý smysl. Došel klidně

až k němu, strhl mu sako k loktům a zkřížil mu ruce za zády. Pak

zavolal letištní ostrahu, aby muže odzbrojila.

Sám Pierre LeFin se tehdy postaral o to, aby se scéně, kterou zachy

tila bezpečnostní kamera, dostalo publicity. Prý proto, aby se vylepšila

pošramocená pověst nepopulární tajné služby. Z Roberta se stala

celebrita boje proti terorismu, jenže ta sláva měla i svou odvrácenou

tvář – Robert se dekonspiroval a zdálo se, že bude muset Europol opus

tit. Příběhu se však ujal Isabellin předchůdce v čele televizní stanice

Bonjour, Europe! a Roberta čekalo povýšení. Stal se šéfem odboru

zvláštních činností a připsal si na své konto řadu dalších úspěchů.

Dnes se měla jeho kariéra posunout ještě o kousek dál. Robert, jediný

kandidát na post šéfa nové agentury, neočekával žádné komplikace.

Byla tu vlastně jen jedna věc, která mohla stát v cestě jeho kariérnímu

postupu: existence tchána odsouzeného na čtyři roky domácího vězení

v souvislosti s porušováním Zákona proti zvyšování napětí ve společnosti.

Robert samozřejmě nahlásil svým nadřízeným, včetně komisaře

pro bezpečnost Hanse Riesela, s jakým problémem se v rodině potýká.

Dosvědčil, že on ani jeho žena se s tchánem pro názorové neshody už

léta nestýkají, a dodal kopii Terezina dotazníku B6. Komisař tehdy

Roberta přátelsky ujistil, že za svého tchána nenese a ani nemůže

nést žádnou zodpovědnost. Roberta však znepokojila včerejší zpráva

o teroristickém útoku – ještě nedokázal plně pochopit, jaký dopad

bude mít ta nepříjemnost na jeho kariéru, měl však neblahé tušení,

že se ho dotkne. V opačném případě by ho přece včera zavolali

z ústředí – ale snad se ho jeho kolegové jen snažili chránit, aby

v předvečer svého velkého dne nemusel řešit operativní záležitosti.

Zasedací místnost komisaře pro bezpečnost, ve které teď Robert

vyčkával na příchod Riesela i šéfa celé Komise Thomase Vaughta,


26

byla citlivě zrekonstruovaná v duchu devadesátých let dvacátého

století. Robert se posadil ke skleněnému osmihranu, vdechoval vůni

čerstvě vysátého koberce a zaujatě sledoval, jak si kapky lehkého

deště hledají cestu po okenní tabuli.

„Dáte si něco k pití, pane Sunderbergu?“ vyrušila ho Rieselova

sekretářka. „Kávu? Čaj?“

„Úplně si vystačím s vodou z vodovodu,“ usmál se Robert. Cítil

se v dobré formě.

Dveře se brzy otevřely a do místnosti vstoupil šéf Evropské komise

Vaught. Odměřeně odpověděl na Robertův pozdrav a s pohledem

plným očekávání se obrátil zpátky ke dveřím. Do nich vběhli tři fran

couzští buldočci a nekoordinovaně se rozutekli po místnosti. Vaught

je třesoucíma se rukama – Parkinsonovu nemoc mu diagnostikovali

v poměrně mladém věku – vykázal do prostoru pod stolem, ale psi

zřejmě neměli ve zvyku ho poslouchat. Šéf Komise se shovívavě

pousmál a podíval se na Roberta. Také Robert se usmál, věděl, že

Vaught vyžaduje, aby se jeho psům věnovala pozornost podobná té,

jakou prokazujeme malým dětem.

Přezdívalo se mu Malý Oktavián. Byl totiž stejně jako někdejší

římský císař prasynovcem politika, který vyvedl Evropu z chaosu.

Na rozdíl od skutečného Oktaviána byl však mladý Vaught mu

žem bezzubým – spíš než bystrým úsudkem a vůlí k činu se mohl

pochlubit dlouhou řadou státních vyznamenání, honorárních titulů

a čestných občanství. Skutečným Oktaviánem byl někdo jiný. Byl

jím Hans Riesel – muž, na něhož se teď čekalo. Ve chvíli, kdy vešel

do místnosti, zasunula sekretářka dveře. Jeho čas se počítal na minuty.

Komisař pro bezpečnost Riesel byl už šedovlasý muž, jehož ne

důvěřivé oči neustále těkaly po místnosti. Když na to přišlo, uměl se

hurónsky smát, brzy však jeho úsměv ztvrdl v nepříjemné grimase,

která mu za ta léta vyryla podél brady hlubokou vrásku. Disponoval

řadou talentů a v oblastech, ve kterých nevynikal, si neváhal nechat


27

poradit. Tak se například říkalo, že zaměstnává několik novinářů

a jednoho významného spisovatele, aby sepisovali projevy, které

on pak s velkým zanícením pronášel na veřejnosti. Veřejná gesta,

to byla Rieselova silná parketa. To on se slavně rozplakal uprostřed

projevu k matkám obětí atentátu na jednu základní školu, až ho

musely samy začít utěšovat.

Teď vstoupil do zasedací místnosti s vítězoslavným úsměvem.

Chlapácky potřásl Robertovi rukou a poplácal ho po rameni, jednoho

z Oktaviánových psů podrbal za uchem a hodil mu sušenku, kterou si zvlášť pro tyto příležitosti schovával v náprsní kapse. Pak si pečlivě utřel ruku kapesníkem a posadil se ke stolu.

Jako poslední vešla Julie Buissotová, komisařka pro regiony. Po

starší Francouzka, která, ač působila dojmem právě opačným, zde

byla pouze do počtu. Posadila se, položila na stůl trs karet, které ji opravňovaly ke vstupu do mnoha vyhrazených zón, přehodila nohu

přes nohu a upravila si vlasy. Jednání mohlo začít.

„Hans mě dlouze přesvědčoval,“ zahájil Vaught nepřirozeně vyso

kým hlasem, „že jste jediný, kdo může zastřešit organizaci, od které

očekáváme tak mnoho. Jste prý skvělý operativec, máte fantazii, znáte práci v terénu, skvěle vytušíte strategii protivníka a odhalíte

jeho slabá místa. A já jsem Hansovi říkal: To všechno je v pořádku,

ale my hledáme především stratéga,“ začal zeširoka.

Sunderberg mu nebyl ani trochu sympatický. Na rozdíl od většiny

lidí z evropských struktur pocházel z prostých poměrů – Robertova

matka byla učitelka, otec obyčejný řidič autobusu. Odtud nejspíš

pramenil jeho pověstný sociální cit, kterým si získal nenápadnou

armádu bezpečnostních pěšáků. Na druhou stranu se však Robert

nerozpakoval udat vlastního, vysoce postaveného přítele. Ve Vaugh

tových očích zkrátka nebyl víc než fanatikem, jedním z těch nepří

jemně ambiciózních selfmademanů, kteří se nedostatky ve vlastním

rodokmenu snaží zakrýt přehnanou horlivostí. Proč vybral Riesel

28

právě jeho? Jako pokaždé, když nechápal logiku Rieselových kroků,

pocítil Vaught neklid.

„Dovolím si trvat na tom,“ promluvil Riesel, „že Sunderberg je

skutečně mužem, kterého hledáme. Nebude se bát upozornit na to,

když uděláme chybu, když se až příliš vzdálíme od cíle, který jsme

si vytyčili. Takových lidí, jak sám víš, moc není, Thomasi.“

„My děláme nějaké chyby?“ zeptal se Vaught, aniž přestal sledovat

svého psa, který se mu třel o kalhoty.

„Ano, Thomasi, děláme. A budeme je dělat. A právě proto

potřebujeme Roberta, člověka s jasnou vizí a čistým štítem.“

Vaught se marně pokoušel ovládnout třas, který se ho zmocnil

pokaždé, když se rozrušil, a upřel svůj zrak na Roberta: „Můj strýc

a dobrý přítel říkával: Mnoho mužů má vize, málokterý je ochoten

za ně nasadit život.“

Riesel si odkašlal – nesnášel Vaughtův zvyk opakovat citáty svého

legendárního strýce. Dřív než stačil cokoliv říct, však vstoupila do

jejich rozhovoru Julie Buissotová, která nabyla dojmu, že právě na

dešla chvíle prohlásit něco zásadního: „Hledáme především člověka,

který projektu Nové Evropy bezpodmínečně věří.“

„Jistě,“ přidal se k ní Vaught. „Protože Evropa, to není jen území,

to je způsob myšlení,“ řekl a znovu upřel na Roberta své rybí oči.

Robert neměl přichystanou žádnou řeč. Kdysi se někde dočetl,

že zásadní projev si člověk nikdy nesmí sepsat dopředu slovo od

slova. Že je třeba nechat myšlenky klíčit v podvědomí, dusit je jako

v tlakovém hrnci a teprve v pravou chvíli je uvolnit jako gejzír, ne

zastavitelný nápor lidského ducha. Takže se teď nadechl a otevřel

stavidla svých úvah.

„Když byl náš kontinent paralyzován terorismem,“ začal pozvolna,

„když na naše hodnoty zaútočili populisté, tvrdilo mnoho lidí, že Ev

ropa zemře, že se rozpadne na malé státy a bloky. A že začne válka,“

podíval se šéfovi Komise zpříma do očí a pokračoval: „Ale Evropa

29

přežila, ba co víc, vyšla z boje posílená. A to proto, že nikdo jiný,

žádné jiné státoprávní uspořádání nemohlo nabídnout svým občanům

tolik, co my. A lidé to pochopili. Pochopili, že trvale udržitelného

míru, bezpečnosti, svobody a prosperity můžeme dosáhnout jen tehdy,

budeme-li jednotní. A naším úkolem teď je, abychom je nezklamali

a abychom nadále bránili naše společné hodnoty, už jako památku

za ty, kteří při jejich obhajobě přišli o život.“

„Ano, podařily se velké věci,“ zabručel Vaught.

„Jsou však i tací,“ vmísila se do hovoru opět Buissottová, „kteří

jsou v soukromém rozhovoru schopni tvrdit, že míra svobody za

chována nebyla.“

„Máte na mysli ten takzvaně kontroverzní Zákon proti zvyšování

napětí ve společnosti?“ zeptal se Robert. Buissottová přisvědčila.

„Asi se shodneme na tom, že by nevznikl, kdybychom nečelili bez

precedentní vnitrounijní krizi,“ podíval se na komisařku a ta jemně

kývla hlavou. „A já říkám, pokud to všechno bylo jen proto, aby mohl

vzniknout široký společenský konsenzus napříč Evropou, aby se Ev

ropa konečně dobrala k tomu, že potřebuje ke svému přežití toleranci,

toleranci ne jako planý, bezobsažný pojem, ale jako zásadní a napros

to ultimativní postoj, pak to stálo za to. Možná, že se po včerejších

událostech mohou věci jevit jinak, ale já nepřestanu tvrdit, že tento

zákon teprve ponese své ovoce. A bude to ovoce dlouhodobého míru

a stability, které nakonec zachutná celému světu.“

Riesel si neklidně poposedl. Snad to jeho chráněnec v dobré víře

trochu přehnal. Podíval se na ostatní, aby řeč odlehčil neformální

vsuvkou. „Před chvílí jsem slyšel jednoho komentátora, ano ko

mentátora jedné zcela legitimní televizní stanice, jak tvrdí, že včerejší

atentát může být reakcí radikálních křesťanů na zákaz křesťanství.

A já si říkám, to není zákaz křesťanství, ty idiote, to je judikát Ev

ropského soudního dvora týkající se takzvaných posvátných textů.

A v tom je podstatný rozdíl. Přece nemůže soudce rozhodovat proti

30

smyslu zákona jen proto, že byl nějaký text údajně nadiktovaný zřej

mě vyšinutému individuu jakýmsi orientálním médiem před mnoha

tisíci lety? Evropští občané právem žádali, aby byly paragrafy proti

šíření nenávisti aplikovány i na nejvlivnější texty našeho civilizač

ního okruhu, jako jsou Korán a Bible. A na nás, pouhých strážcích

a ochráncích zákona pak je, abychom vymáhali jeho dodržování bez

rozdílu rasy, pohlaví a věku. Není to tak, Roberte?“

„Je to tak, a přece je to ještě trochu jinak,“ odpověděl překvapivě

Robert, kterého teprve teď napadlo, jak obrátit svůj handicap ve

vlastní trumf.

„Jistě pro vás není tajemstvím, že můj tchán byl odsouzen v sou

vislosti s náboženským fundamentalismem,“ podíval se na ostatní.

„Takže to, o čem teď budu mluvit, vím z vlastní zkušenosti: iracionální

východiska nezbytně plodí iracionální činy. Vůči křesťanskému

fundamentalismu, který dlouhodobě uzurpoval naše ženy i muže,

jsme dlouho přivírali oči – báli jsme se dopadů na naši popularitu,

ano, přiznejme si to, byli jsme zbabělí. Nakonec jsme se ale přece

jen k celé záležitosti postavili čelem, a přesně takový je rozdíl mezi

politikou a populismem,“ zahřímal Robert a znovu se rozhlédl. Na

zmínku o tchánovi nikdo nereagoval, a tak pokračoval dál: „Kdy

bychom zakázali jen šíření Koránu, jistě by se to obrátilo proti nám.

Ne, jedním z pilířů naší civilizace je rovnost před zákonem a my jsme

dali jednoznačně najevo, že nejsme lhostejní k hodnotám, které stály

u zrodu evropského projektu,“ dokončil svou řeč Robert. Opřel se do

koženého křesla a napil se chladné vody.

Chvíli bylo ticho, Hans se podíval po ostatních, a když šéf Komise

neochotně kývl hlavou, ujal se slova. „Já ti děkuji, Roberte, protože

se potvrdilo to, co kolegům říkám už řadu měsíců. Že doba, jako je

ta naše, potřebuje lidi, jako jsi ty.“

Robert si narovnal kravatu a malinko potáhl nosem – ano, Riesel

to vyjádřil docela přesně.

31

Kapitola 6

Ve chvíli, kdy Robertův proslov spěl ke svému vyvrcholení, vystou

pila jeho žena z tramvaje na Cambre-Étoile a zamířila k Avenue

Franklin Roosevelt. Tam sídlila fakulta evropských hodnot, katedra

literatury, kde měla Tereza to odpoledne obhájit svou disertační práci:

literární teorii postihující intelektuální problémy středoevropského

písemnictví první poloviny dvacátého století založenou na tezích

Gilla Deleuze a Felixe Guattariho o hladkém a rýhovaném civili

začním prostoru. Myšlenkami však byla jinde.

Už od rána se přes Robertův výslovný zákaz neúspěšně pokoušela

dovolat otci. Jistě, Terezin otec nepatřil k lidem, kteří přejímají ně

které základní zvyklosti jen proto, že je zbytek lidstva považuje za

praktické a užitečné. Nepatřil k těm, kteří zvedají telefon jen proto,

že zvoní. I přesto měla Tereza zvláštní, nepříjemné tušení. Pomalu

dospívala k jistotě, že se něco muselo stát.

Budova fakulty evropských hodnot, která se stala dějištěm Tere

ziny slibně se vyvíjející akademické kariéry, patřila sice k valonské

části univerzity, byla však dokonalou ukázkou klasické vlámské

architektury. Důmyslnou stavbu z červených cihel a vápencového

kamene střežila bronzová socha zakladatele univerzity Pierra-Theo

dora Verhaegena, autora citátu, že neexistuje svoboda bez svobody

kritického myšlení. Mrholilo, když Tereza přicházela, a jí se nabídl

neobvykle utěšený pohled na vlhkem zčernalé sloupy staré balustrády

a malé okenní tabulky odrážející ocelové nebe.

32

Docent slavistiky a Terezin konzultant Roland Bedcke obýval

nevelký tmavý kabinet v zadním traktu budovy, do kterého se vstu

povalo přes sekretariát univerzitních odborů. Každý, kdo k Bedcke

mu vcházel, musel nejprve pozdravit sekretářku, paní Thomasovou,

díky čemuž mohl Bedcke vždy předjímat, kdo se chystá vstoupit

do jeho nory.

Jakmile teď Tereza popřála paní Thomasové dobrý den, doslova ji

vtáhl dovnitř, zavřel za ní dveře a usadil do židle naproti svému stolu.

Terezu překvapilo, že není slavnostně oblečen, jak se na takovou

událost sluší, zdálo se však, že ji netrpělivě očekává.

„Máme problém, Houstone,“ oznámil tlumeným hlasem, když

ztěžka dosedl. Byl to člověk malé, zavalité postavy a trochu se za

dýchával, takže nikdy nebylo tak docela jasné, jestli mluví přerývaně

z nutnosti, nebo z potřeby dodat své řeči důraz. „Včera jsem večeřel

s profesorem Lipoldem,“ vyslovil jméno Terezina oponenta a znovu

ztěžka vydechl: „Zdá se, že se tě chystá zašlapat do země.“

„Zašlapat do země?“ podivila se Tereza. „A proč?“

Bedcke vstal, aby se přesvědčil, že jsou dveře k paní Thomasové

zavřené, a pokračoval. „Nevím, říkal kdesi cosi. Deleuze s Guatta

rim že patří do starého železa, a vůbec celá práce podle něj stojí

na chatrných základech. A ten Exodus,“ odkašlal si. „Terezo, co si

budeme povídat, věděli jsme, že tvá teorie má jisté limity,“ pohlédl

na ni ustaraně.

Tereza se zarazila, až doposud mluvil Bedcke o jejích vědeckých

výsledcích jen v superlativech.

„Profesor naštěstí souhlasil s tím, že ti své námitky sdělí pouze

neformálně. Uděláš pár úprav, abys mu vyšla vstříc – to už říkám já,

ne on – a za měsíc, za dva můžeš v klidu obhájit. I děkan předběžně

souhlasil, že ti udělí výjimku. Dluží mi za jednu maličkost,“ vysvětlil.

Tereze chvíli trvalo, než plně pochopila význam Bedckeho slov.

Tak jako všichni mladí akademici považovala své vědecké poznatky za

33

nezpochybnitelné. Měla za to, že se jí naprosto originálním způsobem

podařilo propojit některé fenomény a vytvořit souvislosti, které gene

race literárních vědců ponechávaly bez povšimnutí. Domnívala se, že

její teze zásadně přetváří zaběhnutá paradigmata kritického diskurzu.

„Tak co?“ naléhal na ni Bedcke, kterému byla celá záležitost více

než nepříjemná.

„Přiznám se, že tomu teď úplně nerozumím,“ odvětila Tereza, „ale

jsem tu, abych svou práci obájila, tak se o to pokusím.“

„Proboha,“ zaúpěl Bedcke. Copak si Tereza neuvědomovala, že

nenese odpovědnost jen sama za sebe? Ta situace mu nedávala na

vybranou. Bodový systém, který na univerzitě nedávno zavedli, sank

cionoval konzultanty za neúspěchy jejich svěřenců. Bedcke sám navíc

poměrně málo publikoval a další bodová ztráta mohla mít nežádoucí

dopad na jeho kariéru. Postavit se proti námitkám profesora Lipolda

a pokusit se o to, aby Tereza obhájila jemu navzdory, by však mohlo

předznamenat nepříjemnosti mnohem zásadnější typu.

„Neblázni, prosím tě,“ zapřísahal Terezu. „V sázce je tvé budoucí

působení na univerzitě, profesor Lipold má, jak jistě víš, politické

postavení,“ upozornil ji.

Bedcke se nepletl, Tereza věděla o profesorových zásluhách. Na

Sorbonně, kde studovala, patřil ke skupině angažovaných akade

miků, kteří v dobách výjimečného stavu ostře odsoudili francouz

ského prezidenta. Brzy poté, co odezněla krátká epizoda zvaná

šestá republika, se Lipold stal ústřední osobností frankofonního

akademického světa.

„Nemám si co rozmýšlet, Rolande,“ oznámila ale teď stroze. „Kde

bude obhajoba? V malém auditoriu, jak bylo plánováno?“

Ano, obhajoba se, jak bylo plánováno, konala v malém auditoriu

v západním křídle budovy. Přítomen byl děkan fakulty – postarší

Němec, který přišel do Bruselu teprve nedávno, seděla tu také paní

Weidenfeldová ze studijního oddělení, která dohlížela na to, aby

34

procedura splňovala veškeré formální předpoklady. A byl tu i profe

sor Lipold, šedovlasý Francouz s šátkem kolem krku místo kravaty.

A ovšem docent Bedcke, v jeho očích se teď zračilo nepřátelství.

Bedcke shrnul výsledky Terezina úsilí odměřenými, byť poměrně

přívětivými slovy. Jednalo se podle něj o pečlivě odvedenou vědec

kou práci, která, ač jí chyběla větší badatelská odvaha, splňovala

předpoklady disertační práce.

Poté se ujal slova Lipold. „Nevadil by mi sám o sobě fakt, že jste

vytáhla ze starého železa Deleuze a Guattariho,“ zahájil, přičemž

dával svou ledabylou výslovností najevo, že vedení této disputace

vyžaduje jen malou míru intelektuální námahy. „Potíž je spíše v tom,

že nedokážete doložit platnost jejich teorií v širším kontextu, jak

jste si předsevzala. Omlouvám se za tak elementární otázku, ale

můžete sama vlastními slovy shrnout tady před komisí rozdíl mezi

rýhovaným a hladkým prostorem?“ vybídl kandidátku.

Tereza odříkala základní teze Deleuzovy teorie. Popsala rýhovaný

prostor coby území kontroly a moci, vůči kterému stojí v opozici

hladký prostor svobody. Ten obsazuje nomád, nebo v případě

středoevropského kánonu tulák. Z prostoru rýhovaného se člověk

vydává na cestu do pouště a svobody hladkého prostoru, aby v sobě

objevil skutečného člověka.

„Ale jde opravdu o skutečnou podstatu lidství,“ přerušil ji Lipold

„nebo se jedná spíše o jeho zromantizovanou představu? Píšete,

že i takzvaný hladký prostor se řídí svými vlastními pravidly, ale

neuvádíte, jaká to jsou, takže se nabízí hypotéza, že jde jen o jistou

alternativu rýhovaného prostoru,“ namítl Lipold.

„Pravidla rýhovaného i hladkého prostoru mohou být pokaždé

jiná,“ bránila se Tereza.

„Pokaždé jiná, ach tak,“ ušklíbl se profesor.

Promluvil Bedcke: „Kolega Lipold má pravdu, Terezo, místy

je to jemně řečeno nedotažené,“ povzdechl si. „Potíž je v tom, že

35

nezasazujete své teze do patřičného historicko-literárního kontextu,

tedy že se jednalo o epochu silně poznamenanou psychoanalytickým

romantismem. Tady se nabízí hypotéza, že onen hladký prostor je

prostorem duševního vyšinutí. S touto tezí jste se ve své práci ani

nepokusila vyrovnat.“

Tereza změřila Bedckeho pohrdlivým pohledem. Bylo od něj

ubohé, že nevynechal ani tuto příležitost, aby zmínil svou teorii

o psychoanalytickém romantismu, se kterou před časem slavil

jakýsi pomíjivý pseudoúspěch na akademické půdě. „Myslím, že

jsem věnovala dostatek místa obhajobě svých tezí,“ odpověděla.

„Máte na mysli to, jak jste na chudáka Deleuze, který už se nemůže

bránit, naroubovala biblickou knihu Exodus?“ vložil se do hovoru

opět Lipold. Původně se v této záležitosti nechtěl příliš angažovat,

ale domýšlivost mladé kandidátky ho vyvedla z míry. „Kolego, má

vůbec magistra Sunderbergová v pořádku Bé šestku?“ obrátil se na

Bedckeho. Docent spěšně přikývl.

Zmínka o formuláři B6 Terezu rozrušila. Také jí se zmocnila bo

jechtivost. „Biblický Exodus můžeme jen stěží obejít,“ oponovala

slavnému profesorovi. „Ono vyjití z rýhovaného prostoru vazalství

do hladkého, pouštního prostoru svobody má svůj pravzor právě

v biblickém příběhu vyjití. Ten spěch, který se po nás žádá, rituál,

který se uskuteční na rozloučenou se starým světem, to všechno

jsou nadčasové fenomény úzce související s evropskou literární

tradicí vůbec.“

„Spěch?“ zasmál se Lipold. „Jakýpak spěch, když měli Izraelci

ještě před odchodem z Egypta dost času na to, aby obrali své sousedy?

Proč před čtenářem tajíte tuto pikanterii? Já vám povím proč – protože

nepřistupujete ke své primární literatuře poctivě. Proto.“

„Ta epizoda nemá zásadní význam. Jen propůjčuje celému příběhu

dojem autenticity,“ zaimprovizovala Tereza. Sama si nad tou pasáží

nejednou lámala hlavu, žádnou uspokojivou odpověď však nenašla.

36

Lipold se pobaveně odvrátil, bylo pod jeho úroveň, aby Terezu

demaskoval. Už jen čekal, až bude moci dovršit svůj triumf: „Má

námitka spočívá v něčem jiném,“ řekl. „Copak jsme na základní

škole, abych vám musel říkat, že mýtus cesty byl jedním z ústřed

ních starověkých mýtů? Co Epos o Gilgamešovi, co Odyssea? Co

attická Legenda o zlatém oslu – jiný z řady příběhů, které máme

k dispozici?“ chrlil další a další příklady, jako by spíše on než

Tereza byl odborníkem na cestování v hladkém prostoru.

Tereza se však ještě nevzdávala: „Ve všech těch příkladech, které

jste uvedl, se hrdina vrací, odkud přišel, cílem cesty bylo vrátit se

na její začátek,“ namítala. „Tulák ani nomád se nevrací, s nadějí

a důvěrou kráčí vstříc neznámému.“

Děkan se na Terezu podív



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.