načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kalamita - Brandon Sanderson

Kalamita

Elektronická kniha: Kalamita
Autor:

Dramatické události v Babilaru způsobily, že se Profesor přestal vzpírat temnotě a stal se z něj Výjimečný. Pod jménem Světlonoš se přesouvá do Ildithie, solného města, které se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Calamity přeložil Petr Miklica
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7605-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dramatické události v Babilaru způsobily, že se Profesor přestal vzpírat temnotě a stal se z něj Výjimečný. Pod jménem Světlonoš se přesouvá do Ildithie, solného města, které se posouvá z místa na místo. David Charleston se stává vůdcem Zúčtovatelů a připravuje se k utkání se Světlonošem. Cílem tentokrát není jeho smrt, strategie se změnila. Chtějí získat Profesora na svou stranu, vyvést ho z temnoty. David si uvědomuje, že nekonečné zabíjení Výjimečných nemá smysl. Současně mu dochází, že za temnou stránkou chování Výjimečných stojí Kalamita. Konečným cílem je proto s pomocí Profesorových schopností svrhnout tohoto nejvyššího Výjimečného a změnit definitivně řád, který na Zemi panuje už dlouhých jedenáct let. Třetí kniha série Zúčtovatelé, v níž se ústřední hrdina David Charleston stává vůdcem Zúčtovatelů a proti sobě má zbrusu nového Vyjímečného, jehož se bude snažit nejen porazit, ale především získat na svou stranu.

Popis nakladatele

Dramatické události v Babilaru způsobily, že se Profesor přestal vzpírat temnotě a stal se z něj Výjimečný. Pod jménem Světlonoš se přesouvá do Ildithie, solného města, které se posouvá z místa na místo. David Charleston se stává vůdcem Zúčtovatelů a připravuje se k utkání se Světlonošem. Cílem tentokrát není jeho smrt, strategie se změnila. Chtějí získat Profesora na svou stranu, vyvést ho z temnoty. David si uvědomuje, že nekonečné zabíjení Výjimečných nemá smysl. Současně mu dochází, že za temnou stránkou chování Výjimečných stojí Kalamita. Konečným cílem je proto s pomocí Profesorových schopností svrhnout tohoto nejvyššího Výjimečného a změnit definitivně řád, který na Zemi panuje už dlouhých jedenáct let.

Zařazeno v kategoriích
Brandon Sanderson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KALAMITA

BRANDON SANDERSON

TALPRESS


Tato kniha je fikce. Jména, názvy, postavy a události jsou bu"

produktem autorovy imaginace, nebo jsou použity ve fiktivním

kontextu.

Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími, či

mrtvými, událostmi nebo lokalitami je čistě náhodná.

Copyright © 2016 by Dragonstee lEntertainment, LLC

Translation © 2016 by Petr Miklica

Cover © 2016 by Trilabit Praha

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-633-2 (pdf)


Kaylynn ZoBellové,

spisovatelce, čtenářce, kritičce a kamarádce,

která strávila deset let ve spisovatelské skupině

s hromadou křiklounů, a přesto zvedá zdvořile ruku,

aby učinila komentář, místo aby nás pozabíjela.

Díky za veškerou pomoc po všechny ty roky, Kaylynn!


Prolog

N

ahlédl jsem do hlubin děsu.

Byl jsem v Babilaru, v tom znovuzrozeném Babylonu.Kdysi jej lidé znali jako New York. Zíral jsem na zářící rudouhvězdu, které se říkalo Kalamita, a věděl jsem – bez nejmenších

pochyb –, že se v mém nitru něco změnilo.

Ty hlubiny si na mě činily nárok, jako kdybych jim patřil. A jakkoliv si nalhávám, že jsem je zapudil, zůstala mi po nich skrytá jizva.

Stále mě volají, abych se do nich opět ponořil...

7


ČÁST PRVNÍ


1

S

lunce vykouklo nad horizontem jako hlava obrovskéhoradioaktivního kapustňáka. Zrovna jsem se krči l– ze všech

míst! – za stromem. Už jsem zapomněl, jak podivný pach tyhle

věci vydávají.

„Dobrý?“ poslal jsem šeptem do éteru. Místo mobilů jsme se spoléhali na staré vysílačky, které se nám podařilozprovoznit a propojit s headsety nošenými na hlavě. Jak jsem mluvil, v uchu mi praskalo a prskalo. Primitivní technologie, ale pro náš úko lnaprosto zásadní.

„Počkej chvilku,“ ozvala se Megan. „Cody, jsi na pozici?“

„Jasně, že jo,“ zapraskalo v odpově", podkreslenopoklidným jižanským protahováním hlásek. „Kdyby si na tebe někdo vyskakoval, děvenko, napálím mu kulku rovnou do čenichu.“

„Fuj,“ ozvala se na lince Mizzy.

„Za pět minut jdeme na to,“ nahlásil jsem ze svéhobidýlka. Cody ten vynález, který jsem te" používal, označoval jako „stromové stanoviště“, což bylo pro kempovací židličkuzavěšenou nějakých devět metrů nad zemí u kmenu jilmu označení značně nadnesené. Kdysi ji používali lovci, když se ukrývali před zvěří.

Opřel jsem si svůj gottschalk – elegantní útočnou pušku ve

11


vojenském designu – o rameno a zadíva lse skrz stromy. Za

normálních okolností bych za podobné situace sledovalnějakého Výjimečného – jedno z těch individuí, která jsouvybavena superschopnostmi a terorizují svět. By ljsem Zúčtovate l,

stejně jako můj tým, zcela oddaný likvidaci těchtonebezpečných stvoření.

Bohuže lvšak život Zúčtovate lů asi přede dvěma měsíciztrati lsmys l. Náš vůdce, Profesor, by lsám Výjimečný. A k tomu se stal obětí spiknutí, jehož cílem bylo najít následníka jiného Výjimečného. Sta lse obětí svých v lastních schopností a vtomhle stavu opustil Regaliino království v Babilaru. Navíc si ssebou odvez ljejí hard disky, veškeré poznámky i tajemství. Mě li jsme v úmyslu ho zastavit. A to mě přivedlo sem.

K jednomu velkému hradu.

No vážně. K hradu. Myslel jsem, že tyhle věci jsou jen ve starých filmech a možná tak ještě v cizině, ale jeden z nich se skrýval v lesích Západní Virginie. A bez ohledu na moderní kovové brány a špičkový zabezpečovací systém, tohle místo vypadalo stejně jako v časech, které panovaly dávno před tím, než se na obloze objevila Kalamita – kameny pokrytélišejníkem a popínavé rostliny vinoucí se vzhůru po jedné zezvětralých stěn.

Lidé z období před Kalamitou byli divní. Taky úžasní – hrad by ljasný důkaz –, a le i tak divní.

Díva ljsem se skrz větve a zah léd lpřitom Abrahama; skrýva l se v koruně stromu nedaleko ode mě. Podařilo se mi ho objevit jen proto, že jsem věděl, co přesně mám hledat. Jeho tmavé oblečení se dobře ztrácelo v ranních stínech připomínajících velké záplaty. Ráno bylo podle našeho informátora tounejlepší dobou k útoku na tuhle konkrétní lokalitu: hradShewbrent, kterému se taky říkalo Slévárna Knighthawk. Základní světový zdroj technologií odvozených od schopnostíVýjimečných. Používali jsme jejich zbraně a techniku v boji protiOcelovému srdci a potom i Regalii.

Te" jsme se chystali je okrást.

12


„Máte všichni vypnuté mobily?“ zeptal jsem se do vysílačky. „Vyndané baterie?“

„Už ses nás ptal třikrát, Davide,“ odpověděla Megan.

„Podívejte se i tak.“

Postupně mě ujistili, že je vše v pořádku, a já se zhluboka nadechl. Pokud jsme věděli, byli jsme poslední buňkaZúčtovatelů. Už to byly dva měsíce, co jsme neměli žádné zprávy o Tie, což znamenalo, že bude asi mrtvá. Tím pádem jsem se stal velitelem já – i když jsem se k téhle funkci dostal náhodou. Abraham a Cody se smáli, když jsem se jich ptal, jestli to chtějí dělat, zatímco Mizzy ztuhla jako prkno a téměř začalahyperventilovat.

Takže jsme te" uváděli v život můj plán. Můj šílený,ztřeštěný, neuvěřitelný plán. Byl jsem upřímně vyděšený.

Zapípaly mi hodinky. Čas vyrazit.

„Megan,“ promluvil jsem do vysílačky, „máš zelenou.“

„Jdu na to.“

Znovu jsem si opře lpušku o rameno a zíra lskrz koruny směrem, kde měla Megan provést svůj útok. Připadal jsem si jako slepec. S mobilem by mi stačilo napojit se na Megan a sledovat útok z jejího pohledu. Nebo si alespoň otevřítmístní mapu a pozorovat svůj tým v podobě blikajících teček.Jenže naše mobily vyrobil a distribuoval Knighthawk – kterýsoučasně provozova lzabezpečenou síS, na níž fungova ly. Použít je ke koordinaci útoku na objekt Knighthawkem vlastněný by bylo asi stejně chytré, jako udělat si dresink na salát ze zubní pasty.

„Jdu do akce,“ ozvala se Megan a záhy nato roztřásly vzduch dvě exploze. Prohlédl jsem si oblast skrz optiku zaměřovače a zaregistrova ljsem kouřové stopy stoupající k ob lakům.Megan jsem ale neviděl, ta byla na druhé straně hradu. Jejím úkolem bylo provést frontální útok – ty výbuchy byly granáty, které hodila na vstupní bránu.

Útok na Slévárnu Knighthawk byl samozřejmě naprostosebevražedný čin. Věděli jsme to všichni, ale byli jsme naprosto

13


zoufalí – docházely nám zdroje a pronásledoval nás samotný

Jonathan Phaedrus. Knighthawk se s námi odmíta lbavit aodovědí na naše požadavky bylo naprosté ticho.

Měli jsme na výběr – bu" zaútočit na Profesora bezvybavení, nebo se vydat sem a zjistit, co se tu dá sebrat. Z těch dvou špatných možností mi tahle připadala lepší.

„Cody?“ promluvil jsem do vysílačky.

„Vede si dobře, synku,“ ozva lse přes vysí lačku na pozadí praskání éteru. „Vypadá to jako na tom videu. Jakmile došlo k explozi, vyrazily odtamtud drony.“

„Sestřel, co zvládneš,“ nařídil jsem.

„Rozkaz.“

„Mizzy?“ řek ljsem. „Jsi na řadě.“

„Žůžo.“

Zaváhal jsem. „Žůžo? To je nějaký kódový slovo?“

„Ty nevíš... krutibrko, Davide, ty dokážeš někdy býtopravdu otravnej.“ Slova byla prošpikována další sérií explozí,tentokrát silnějších. Tlakové vlny zatřásly i mým stromem.

Ani jsem nepotřebova loptiku, abych vidě l, jak po mé pravé straně stoupá podé lhradní stěny kouř. Krátce po exp lozi se z oken vynořila skupina dronů, měly velikost takbasketbalového míče – elegantní kovové koule s vrtulkami v horní části. Ze stinných výklenků se vyvalily větší stroje, protáhlé avysoké zhruba jako člověk, každý z nich měl v horní částizabudovanou střelnou zbraň a pohyboval se ne na kolech, ale po kolejích.

Sledoval jsem to všechno svou optikou – začaly pálit do lesů, kde Mizzy umístila do kbelíků světlice, aby zmátla jejichtepelné navádění. Pálící automatické zbraně s dálkovým ovládáním ještě umocnily iluzi, že se zde skrývá velká skupina vojáků. Veškerou střelbu jsme směřovali vzhůru. Nechtěli jsme, aby se Abraham, až bude čas vydat se do akce, oct lv křížové pa lbě.

Obrana Slévárny Knighthawk se chovala přesně tak, jak jsme to viděli na videu od našeho informátora. Nikomu se tam ještě nepodařilo s úspěchem proniknout, byS to už zkoušeli mnozí.

14


Jedna skupina, oddíl paravojenských hazardérů z Nashvillu,

natočila videa a nám se povedlo dostat ke kopiím. Mohli jsme

tak tipovat, že po většinu času ty drony hlídkují uvnitř po

chodbách. Te" ovšem byly venku a bojovaly.

To nám, jak jsme doufali, otevíralo cestu dovnitř.

„Tak fajn, Abrahame,“ promluvil jsem do vysílačky. „Jsi na řadě. Budu tě krýt.“

„Jdu na to,“ odpovědě ltiše Abraham. Obezřetný muž tmavé pleti shodil ze svého stromu tenké lano a pak po něm tiše sklouzl do lesního podrostu. Ačkoliv měl Abraham silné paže i krk, pohybova lse s neuvěřite lnou mrštností. Dosta lse už ke stěnám hradu, které ještě byly ve stínu vytvářeném časným ranním sluncem. Jeho těsný infiltrační oblek by měl maskovat jeho tepelnou stopu alespoň tak dlouho, dokud budou odvody tepla na jeho pásku funkční.

Jeho úkolem bylo vplížit se do Slévárny, sebrat všechny zbraně či technologie, co tam najde, a během patnácti minut vypadnout. Od našich informátorů jsme měli základní mapy, ze kterých plynulo, že laboratoře a výrobny ve spodnímpodlaží hradu jsou nacpané lahodným ovocem, které jen čeká, až je sklidíme.

Sledoval jsem nervózně Abrahama svým zaměřovačem – hlaveň jsem přitom měl odkloněnou doprava, aby ho nezasáhl náhodný výstřel. Chtěl jsem mít jistotu, že ho nezaměří žádné drony.

Nezaměřily. S pomocí navíjecího lana se dostal na vrcholek krátké zdi a pak ještě další, odkud vedla cesta na střechu hradu. Skryl se za jedním z cimbuří a připravoval se na další krok.

„Po tvé pravé ruce je volný prostor, Abrahame,“ naváděl jsem ho přes vysílačku. „Jeden z dronů vyletěl ven dírou pod oknem na té věži.“

„Žůžo,“ řekl Abraham, i když to slovo znělo zrovna od něj podivně, s tím jeho jemným francouzským přízvukem.

„Řekni mi, prosím tě, že to nemyslíš vážně,“ zaúpěl jsem a pak jsem zved lpušku a s ledova lho, jak se posouvá k otvoru.

15


„Proč by neměl?“ zeptala se Mizzy.

„Zní to prostě divně.“

„A to ostatní, co říkáme, ne? ,Krutibrko‘? ,Trumbera‘?“

„To je normální,“ namítl jsem. „Vůbec to není divný.“ Kolem proletěl dron, ale naštěstí ani moje oblečení nevydávalotepelnou stopu. Alespoň něco, protože oblečení připomínajícípotápěčský neopren bylo zatraceně nepohodlné. To moje aspoň nebylo tak hrozné jako Abrahamovo, který měl masku a další vychytávky. Já jsem pro dron vydával minimální tepelnoustou, třeba jako veverka. Skrytá a velmi nebezpečná veverka.

Abraham dorazil k výklenku, který jsem mu ukázal. Kruci, ten chlap byl v plížení fakt dobrej. Jakmile jsem ho spustil z očí, ztrati ljsem ho a mě ljsem prob lém ho znovu najít. Musel mít nějaký výcvik ze speciálních jednotek.

„Jsou tady bohuže ldveře,“ ozva lse Abraham z výk lenku. „Určitě se po vylítnutí toho stroje zavřely. Pokusím se je nějak vyzkratovat.“

„Bezva,“ okomentoval jsem to. „Megan, jsi v pohodě?“

„Živá,“ zasupěla. „Zatím.“

„Kolik dronů vidíš?“ zajímalo mě. „Už po tobě vystartovaly i ty větší? Může...“

„Mám te" fofr, Pokleku,“ odsekla.

Odmlčel jsem se a napjatě poslouchal střelbu a exploze. Přál jsem si být v tom všem chaosu, střelbě a boji, ale nemělo by to smysl. Nebyl jsem tak neviditelný jako Abraham ani... ano, nesmrtelný jako Megan. Mít v týmu Výjimečnou jejího typu byla určitě výhoda. Oni si poradí. Mým úkolem velitele bylo držet se zpátky a posuzovat situaci.

Štvalo mě to.

Cítil tohle na misích, kterým velel, i Profesor? Obvykle někde vyčkával a vedl všechno ze zákulisí. Nikdy mi nedošlo, jak těžké by to mohlo být. Ale jestli jsem se v Babilaru alespoň něčemu naučil, bylo to poznání, že musím ovládnout svouhorkokrevnost. Místo toho musím být... horkokrevný jen tak napůl. Polozbrklý?

16


A tak jsem čekal, zatímco Abraham byl v akci. Pokud by se nedostal dovnitř včas, musel bych celou akci zrušit. Čím déle by to trvalo, tím vyšší byla šance, že ti záhadní lidé, co vedou Slévárnu, zjistí, že naše „armáda“ má jenom pět lidí.

„Stav, Abrahame?“ vyzvídal jsem.

„Myslím, že se mi to podaří otevřít,“ ozval se. „Jen ještě chvilku.“

„Nevím...“ Zarazi ljsem se. „Okamžik, co to by lo?“

Někde poblíž se ozvalo tiché rachocení. Prohlížel jsemprostor pod sebou a překvapilo mě, když jsem zpozoroval, že se vlhká lesní půdapohybuje. Listy a mech se odklápěly apostupně se objevova ljakýsi kovový východ. Z něho vystartova la další skupina dronů; proletěly kolem mého stromu.

„Mizzy,“ zasyčel jsem do vysílačky. „Další drony se snaží dostat po křídle na tvou pozici.“

„Maglajz,“ vyhekla Mizzy. Pak chvíli zaváhala. „Znášvůbec...“

„Ano, znám to slovo. Měla by ses připravit na další fázi.“ Mrkl jsem dolů na otvor, který se s rachotem zavíral. „Bu" připravená: vypadá to, že Slévárna má tunely, který vedou do lesa. Budou schopní vysílat drony neočekávaně.“

Dveře pode mnou se zasekly. S nakrabaceným čelem jsem se naklonil, abych líp viděl. Vypadalo to, že do převodů jejich mechanismu napadala hlína a kameny. Takhle to dopadne, když umístíte dveře doprostřed lesa.

„Abrahame,“ promluvil jsem vzrušeně do mikrofonu. „Ten východ se při zavírání zasekl. Mohl by ses tam dostat tudy.“

„To asi bude náročný,“ odpověděl. Ohlédl jsem se zpátky a všiml si, že minimálně dva drony se po sérii explozí naMizzyině straně vrátily zpátky. Vznášely se poblíž Abrahamovy pozice.

„Kruci,“ zašepta ljsem. Pak jsem zved lpušku a zasáh loba stroje dvěma výstřely. Spadly. Měli jsme dopředu připravené náboje, které při zásahu usmažily elektroniku. Netušil jsem, jak fungují, ale stály nás prakticky všechno, co se nám podařilo

17


dát dohromady, včetně helikoptéry, kterou Cody a Abraham

uprchli z Newcaga. Už to samo o sobě bylo dost podezřelé.

„Díky za pomoc,“ ozval se Abraham, jakmile drony spadly.

Pode mnou se o sebe třela ozubená kola; snažila se uzavřít východ. Dveře se pohnuly o další dva centimetry.

„Tenhle východ se každou vteřinu zavře,“ hlásil jsem mu. „Musíš sem rychle.“

„Neviditelnost a rychlost nejdou dohromady, Davide,“poznamenal Abraham.

Podíva ljsem se znovu směrem k otvoru. Newcago pro nás bylo ztracené, Profesor už zaútočil a vyplenil všechny naše tajné úkryty. Jen tak tak, že jsme dostali do bezpečného úkrytu Edmunda, dalšího z našich spojenců mezi Výjimečnými.

Lidé v Newcagu byli vyděšení. Babilar byl o něco lepší: zůstalo tam ještě několik zdrojů a město bylo pod dohledem několika bývalých nohsledů Regalie, kteří te" sloužiliProfesorovi.

Pokud by tahle loupež nevyšla, nemáme nic. Museli bychom se dostat někam hodně do ústraní a v příštím roce se pokusit dát znovu dohromady. Tím by ale Profesor dostal volnou ruku ke svému řádění. Neby ljsem si jistý, co má za lubem a proč tak rychle opustil Babilar, ale už to samo napovídalo, že nějaký záměr nebo plán mít bude. Jonathan Phaedrus, nyní v zajetí vlastních schopností, se nespokojí s tím, aby zůstal v jednom městě a vládl. Byl ctižádostivý.

Moh lse stát tím nejnebezpečnějším Výjimečným, jakého tenhle svět kdy poznal. Při té myšlence se mi sevřel žaludek. Každé další zaváhání by bylo neospravedlnitelné.

„Cody,“ promluvil jsem. „Vidíš na Abrahama? Můžeš ho krýt?“

„Vteřinku,“ ozvalo se. „Jo, už ho mám.“

„Fajn,“ odpovědě ljsem. „Protože já jdu dovnitř. Přebíráš operační dohled.“

18


2

S

jel jsem dolů po laně a přistál v podrostu, suché listízašustilo. Dveře přede mnou se znovu začaly pohybovat. Sheknutím jsem vyrazi lk otvoru a skoči ldo něj, krátce jsem se

sklouzl po nakloněné rampě. Jakmile jsem byl uvnitř, dveře za

mnou s posledním zaskřípěním zaklaply.

By ljsem uvnitř. A taky v pasti.

Takže... hurá?

Slabé nouzové osvětlení na stěnách mi odhalilo svažitýtunel, který byl nahoře zaoblený jako obrovská trávicí trubice. Sklon nebyl příliš příkrý, takže jsem se postavil na nohy a začal se pomalu posouvat dolů, s puškou na rameni. Vysílačku,kterou jsem mě lu boku, jsem přepnu lna jinou frekvenci. By lto domluvený postup pro každého, kdo se dostane do Slévárny. Moh ljsem se tak p lně koncentrovat. Ostatní už vědí, jak se se mnou spojit.

Příšeří přímo vyzývalo k tomu, abych zapnul mobil, který mohl zastoupit baterku, ale ovládl jsem se. Kdoví jaká zadní vrátka Slévárna Knighthawk do těch přístrojů nainstalovala. A kdo vůbec tuší, co všechno tyhle mobily doopravdydokážou? Mohla to být také nějaká technologie odvozená odVýjimečných. Telefony, které fungují za všech okolností a jejichž

19


signá lse nedá nijak rušit? Vyrost ljsem sice v díře podNewcagem, ale i mně docházelo, jak je to fantastická věc.

Doše ljsem až na konec k lesání a nasadi lsi optiku snoktovizorem a termálním snímačem. Kruci, to byla ale úžasná zbraň. Přede mnou se do dáli táhla mlčenlivá chodba – nic než hladký kov, od podlahy až ke stropu. S ohledem na jeho délku musel tunel vést pod stěnami Slévárny až do vlastního komplexu. Šlo zřejmě o přístupovou chodbu.

Pokoutně získané fotky interiérů Slévárny zobrazovalyvšechny možné lákavé technologie nacházející se tam dole napracovních stolech. Právě ony nás sem přilákaly a přinutily nás vymyslet tenhle plán. Popadnout a jít, a doufat, že nám skončí v rukou něco užitečného.

Každopádně by mělo jít o technologie nějakým způsobem odvozené z tě lVýjimečných. Že jsme na Výjimečných závis lí, mi došlo ještě dřív, než jsem odhalil Profesorovysuperschopnosti. Přitom v mých představách byli Zúčtovatelé bojovníci za svobodu čistě lidského původu – obyčejní jednotlivci, co bojují proti impozantnímu nepříteli.

Jenže nakonec to takhle nebylo. Perseus měl svéhokouzelného koně, Aladin lampu a starozákonní David požehnání od Jehovy. Chcete bojovat s bohem? Pak byste raději měli mít dalšího na své straně.

V našem případě šlo o porcování bohů na kousky, chytání do beden a usměrňování jejich schopností. Většina toho, o čem mluvím, měla svůj původ tady. Slévárna Knighthawk,mlčenliví odběratelé mrtvol Výjimečných, které se přeměňovaly ve zbraně.

Ve sluchátkách mi zapraskalo a já sebou škubl.

„Davide?“ Na utajené radiofrekvenci se ozva lMeganin h las. „Co to děláš?“

Zarazi ljsem se. „Naše ljsem tune l, kterým se dostávají do lesa drony, a podařilo se mi protáhnout se dovnitř,“ zašeptal jsem.

Ve vysílačce se rozhostilo ticho, pak se ozvalo: „Trumbero.“

20


„Cože? Protože je to neopatrný?“

„Ale ne, kruci. Protože jsi mě nevzal s sebou.“

Někde poblíž ní zaburácela exploze.

„Vypadá to, že se beztak báječně bavíš,“ poznamena ljsem a pokračova ljsem v chůzi, pušku zdviženou a poh led upřený před sebe. Vyhlížel jsem drony.

„Jo, jasně,“ zasyčela Megan. „Zastavuju minirakety vlastním obličejem. Skvělá zábava.“

Usmál jsem se. Tohle se mnou dělal pouhý zvuk jejího hlasu. Zatraceně, radši aS na mě křičí Megan, než aby mě chválilněkdo jiný. Kromě toho už jen skutečnost, že se mnou mluví, znamená, že doopravdy ještě žádnou miniraketu svýmobličejem nezastavila. Byla nesmrtelná – pokud by zemřela, narodí se znovu. Ale jinak byla zranitelná jako každý jiný. A sohledem na nedávné události se snažila používání svých schopností omezit.

V akci proto většinou jednala klasickým způsobem.Ukrývala se za stromy, házela obloučkem granáty a střílela, zatímco Cody a Mizzy ji kryli. Představoval jsem si, jak potichu nadává, jak se potí, když vidí, že kolem prolétá dron, jak bezchybně míří a její obličej...

... uf, já vím. Asi bych se nemě lrozpty lovat.

„Já je tady nahoře zabavím,“ ozvala se Megan, „ale bu"opatrný. Nemáš kompletní infiltrační oblek. Pro ty drony budeš vydávat tepelnou stopu, když se dostanou blízko.“

„Žůžo,“ zašeptal jsem. AS už to znamená cokoliv.

Tune lpřede mnou začína lbýt svět lejší, takže jsem vypnu l noční vidění a zpomalil. Chvíli jsem se plížil a pak se úplnězastavil. Přístupový tunel končil širokou bílou chodbou, která vedla doprava i doleva. Jasně nasvícená, s podlahou pokrytou dlaždičkami a s kovovými stěnami, zcela prázdná. Jakokancelář, která je ve stejné ulici s pekárnou, kde zrovna ten denrozdávají koblihy zdarma.

Vytáh ljsem z kapsy naše mapy, muse ly mi te" stačit. Pusti l jsem se do prohlížení. Moc jsem se z nich nedozvěděl, ale jedna

21


z fotek hodně připomínala tuhle chodbu. Takže te" jen nějak

najít nějakou užitečnou hračku, sebrat ji a vypadnout.

Profesor nebo Tia by asi vymysleli mnohem lepší plán, ale ti tu nebyli. A tak jsem se vydal náhodným směrem a pokračoval v chůzi. Když o pár minut později přeruši lto napjaté ticho rychle se blížící zvuk, jehož ozvěna se odrážela chodbou, byla to vlastně úleva.

Vyrazi ljsem po zvuku. Ne proto, že bych po něm takdychtivě toužil, ale zahlédl jsem o kus dál v chodbě dveře. Dorazil jsem k nim právě včas, abych je otevře l– naštěstí neby lyzamčené – a vklouzl jsem do temné místnosti. Naražený zády na dveře jsem slyšel, jak venku proletěla skupina dronů. Otočil jsem se a malým okénkem ve dveřích sledoval, jak probzučely bílou chodbou a pak zabočily do přístupového tunelu.

Mou tepelnou stopu nezaregistrovaly. Přepnul jsemvysílačku na otevřenou frekvenci a zašeptal: „Tou chodbou, kterou jsem přišel, letí ven další drony. Cody, jak to vypadá?“

„Máme ještě pár triků v rukávu,“ ozva lse Cody, „a le začíná tady být horko. Abrahamovi se podařilo dostat se skrz tustřechu. Oba byste měli vzít, co poberete, a okamžitě odtamtud vypadnout.“

„Rozumím,“ odpověděl do vysílačky Abraham.

„Jasně,“ zareagoval jsem a rozhlédl se po místnosti. Byla tam naprostá tma, ale podle sterilního zápachu šlo o nějakoulaboratoř. Pustil jsem noktovizor a v rychlosti prohlédl celoumístnost.

Ukázalo se, že jsem obklopen těly.

22


3

P

otlačil jsem výkřik hrůzy. S puškou na rameni jsem znovu

prohlížel místnost, srdce mi bušilo. Prostor byl vyplněný

dlouhými kovovými stoly a výlevkami, byly tu roztroušené

spousty velkých van a stěny byly obložené od podlahy až ke

stropu policemi přeplněnými sklenicemi všech velikostí.Naklonil jsem se blíž, abych se pořádně podíval na ty, které ke

mně byly nejblíž. Části těl. Prsty. Plíce. Mozky. Podle nálepek

bylo vše lidské. Určitě laboratoř, kde se provádějí pitvy.

Potlačil jsem nával nevolnosti a zamyslel se. Mohou být v takovéhle místnosti nějaké motivátory? Cokoliv, co bymohlo využívat technologie Výjimečných, by potřebovalo kčinnosti motivátor. Pokud jich někde hromadu nenajdu, bude naše mise neúspěšná.

Pustil jsem se do hledání – byly to malé kovové krabičkyzhruba o velikosti baterie do mobilu. Kruci. Všechno se utápělo v zelené barvě noktovizoru a do tunýlku zúžené vidění optiky mé pušky celý ten obraz povznášelo na novou úroveňděsivosti.

„Hej,“ ozval se ve vysílačce Mizzyin hlas a já sebou znovu škubl. „Davide, seš tam?“

„Jo,“ špitl jsem.

23


„Boj po mý pravý straně se posunu lsměrem k Megan, takže si te" můžu vydechnout,“ pokračovala Mizzy. „Cody říkal, že se mám zeptat, jestli něco nepotřebuješ.“

Nebyl jsem si jistý, co by mohla dělat na takovou dálku, ale bylo fajn slyšet něčí hlas. „Jsem v nějaký laboratoři,“ uvedl jsem ji do situace. „Jsou tu police plný částí těl ve sklenicích a...“ Znovu jsem pocíti lnevo lnost, zahoupa ljsem puškou sem a tam, abych se mohl líp podívat přes optiku na nedaleké vany. Každá z nich měla skleněný poklop a byly plné. „... a jsou tu i kádě plný plovoucích kusů něčeho. Je to, jako kdyby parta kanibalů měla připravený jabka na zavařování. Akorát že jsou to Adamova jablka.“

Natáh ljsem ruku a otevře ljsem jednu skříňku. Objevi ljsem v ní celou polici naložených srdcí. Jak jsem se pohnul, má noha se něčeho dotkla a zamlaskalo to. Uskočil jsem, zbraňnamířenou k podlaze, ale byla to jen mokrá rohož.

„Mizzy,“ zašepta ljsem, „toh le místo je opravdu divný.Myslíš, že by bylo bezpečný si tady rozsvítit?“

„Jo, to by bylo hóódně chytrý. Lidi, co mají supervychytanej bunkr a vypouštěj lítající drony, určitě nebudou mít vlaboratořích bezpečnostní kamery. Ne. Ani náhodou.“

„Rozumím.“

„Možná tě už zpozorovali a tvým směrem se valí nějaká ta smrtonosná letka. Ale v případě, že nejsi v pasti a nechystají se tě popravit, přimlouvala bych se, abys byl opatrnej.“

Říkala to všechno káravým tónem, téměř vzrušenýmhlasem. Mizzy byla většinou nabitá energií víc než pytel štěňat předávkovaných kofeinem. Obvykle to člověku dodávaloodvahu. Obvykle jsem ale nebyl rozhozený z toho, že se mipodařilo dostat se do místnosti plné naporcovaných těl.

Poklekl jsem a sáhl na rohož na podlaze. To, že byla ještě vlhká, by mohlo znamenat, že tu někdo pracoval přes noc a náš útok ho vyrušil.

„Můžeš tam něco ukrást?“ byla zvědavá Mizzy.

„Ne, jedině že by sis chtěla sešít novýho kámoše.“

24


„Fuj. Hele, prostě se rozhlídni, co můžeš sebrat, a vypadni. Už te" jsme tu přesčas.“

„Jo,“ řek ljsem a otevře ljsem da lší skříňku. Chirurgickénástroje. „Uspíším to. Je – vydrž chvilku.“

Ztuhl jsem a nastražil jsem uši. Zaslechl jsem něco?

Ano, nějaký rachot. Snaži ljsem se nepředstavovat si, jak se nějaká mrtvola drápe ven z jedné z těch van. Zvuk vycházel z místa poblíž dveří, kterými jsem se dostal dovnitř, a v té samé oblasti se najednou objevilo na podlaze malé světýlko.

S nakrabatělým čelem jsem se k němu vydal. Byl to malý dron, plochý a kulatý, s rotujícími kartáči po celém dně.Protáhl se malým otvorem s padacími dvířky vedle vchodu –vyadal jako průchod pro kočku – a te" leštil podlahu.

Uvolnil jsem se. „Jen úklidový robot,“ vysvětloval jsem do vysílačky.

Robot okamžitě ztichl. Mizzy začala odpovídat, ale mně došla slova, protože malý úklidový robot stáhl kartáče a vydal se zpátky ke dveřím. Vrh ljsem se na zem, natáh lruku a jen tak tak se mi podařilo malý dron chytit dřív, než by se protáhl ven otvůrkem s padacími dvířky.

„Davide?“ zeptala se úzkostlivě Mizzy. „Co to bylo?“

„Já jsem ale pitomec!“ škubl jsem sebou nervózně. Při skoku na zem jsem si narazil loket. „Robot rozpoznal, že něco není v pořádku, a já ho muse lzastavit. Chyti ljsem ho dřív, než se dosta lven. Moh lněkoho varovat.“

„To moh li tak,“ poznamena la Mizzy. „Může být napojený na ochranku.“

„Budu rychlý,“ slíbil jsem a postavil se na nohy. Úklidového robota jsem položil obráceně na poličku vedle regálu plného krvavých pytlíků, co visely v malé lednici se skleněnýmidvířky. Dalších pár jich leželo otevřených na polici. Hnus.

„Třeba některé z těch částí tě lpatři ly Výjimečným,“přemýšlel jsem nahlas. „Mohl bych je vzít s sebou a odebereme z nich vzorky DNA. Mohli bychom je použít?“

„Jak?“

25


„To nevím,“ přizna ljsem. „Třeba z nich nějak udě latzbraně?“

„Jóó,“ pronesla skepticky Mizzy. „Přicvaknu si sešívačkou dopředu na pušku nějakou nohu a budu doufat, že z toho třeba budou lítat lasery, nebo něco podobnýho.“

Zčervenal jsem, ale přesto jsem si nemyslel, že je na místě si mě dobírat. Kdybych ukrad lnějakou cennou DNA, moh li bychom ji vyměnit za zásoby, ne? I když tyhle kusy těl to asi nebudou. Důležité části DNA Výjimečných se rychlerozkládaly, takže pokud bych chtěl něco na prodej, musel bych si najít zmrazenou tkáň.

Mrazicí boxy. Kde bych moh lnajít nějaký mrazák?Prozkoumal jsem jednu vanu a zvedl skleněné víko, ale voda uvnitř byla jen studená, ne zmrazená. Vráti ljsem pok lop zpátky a pusti l se do zkoumání místnosti. Vzadu byly dveře, nacházely sepřesně naproti těm, které vedly do chodby.

„Víš,“ promluvil jsem znovu na Mizzy, zatímco už jsem byl na cestě ke dveřím, „že tohle místo vypadá přesně tak, jak jsem čekal?“

„Tys čekal místnost plnou částí těl?“

„Jo, víceméně,“ přitaka ljsem. „Jsou tu přece ší lení vědci, co dělají zbraně z mrtvých Výjimečných, ne? Proč by nemohli mít místnost plnou částí lidských těl?“

„Nejsem si jistá, kam tímhle míříš, Davide. Kromě toho, že mě tím děsíš.“

„Vydrž chvilku.“ Sáhl jsem po klice, dveře ale byly zavřené.

Muse ljsem do nich párkrát kopnout, a le nakonec seotevřely. S rámusem jsem si nedělal příliš hlavu – kdyby někdo poblíž poslouchal, už by dávno slyšel můj souboj s malýmdronem. Dveře se otevřely a odhalily temnou chodbu. Byla menší než ta, po které jsem přišel, a naprosto neosvětlená.Zaposlouchal jsem se, ale nic jsem neslyšel. Rozhodl jsem se, že zjistím, kam vede.

„Každopádně,“ pokračova ljsem, „mě to nutí k přemýš lení. Jak vyrábějí z Výjimečných ty zbraně?“

26


„Nevím,“ řekla Mizzy. „Umím spravit věci, ke kterým se dostaneme, ale motivátory jsou úplně jiná liga.“

„Když Výjimečný umře, jeho buňky se začnou okamžitěrozadat,“ přemýšlel jsem. „Tohle každý ví.“

„Každý vědátor.“

„Já nejsem...“

„To je v pohodě,“ přerušila mě Mizzy. „Smiř se s vlastní přirozeností! Bu" sám sebou a hotovo. Jsme prakticky všichni vědátoři, jen každý na něco jiného. Kromě Codyho. To bude spíš takovej koumes... te" nevím, jak to nazvat. Jako kdyžpokusně překusuješ žížaly?“

Povzdych ljsem si. „Jakmi le Výjimečný umře, můžeš mu odebrat buněčný vzorek. Pokud jsi dost rychlá. Říká se, žedůležité jsou mitochondrie. Ty buňky zmrazíš a můžeš je prodat na černém trhu. Pak se z toho nějak stane technologie.Problém je v tom, že Vyhlazovač dovolil Regalii, aby na něm provedli operaci. Viděl jsem jizvy. S pomocí jeho schopností vytvořili bombu.“

„Takže...“

„Takže proč operace?“ položil jsem otázku. „Mohl přece věnovat jen vzorek krve, ne? Proč musela Regalia volatšpičkovýho chirurga?“

Mizzy se odmlčela. „Hm,“ vypadlo z ní nakonec.

„Jo.“ Opravdu jsem předpokládal, že jakýkoliv Výjimečný musí být mrtvý, aby se na základě jeho superschopnostívytvořila technologie. Regalia i Vyhlazovač mi dokázali, že se pletu. Ale pokud dokážete stvořit technologii ze žijících Výjimečných, proč neměl Ocelové srdce legii neporazitelných vojáků? Možná na to byl příliš paranoidní, ale určitě by si pořídilstovky verzí Edmunda – toho Výjimečného, který dodáva lměstu energii.

Doše ljsem na roh temné chodby. S pomocí infračerveného nastavení své optiky jsem za něj nakoukl, jestli tam nečíhánějaké nebezpečí. Noktovizor odhalil malou místnost s několika velkými mrazicími boxy. Neviděl jsem žádné výrazné zdroje

27


tepla, ale stopky na optice už mě varovaly, že bych se mělvrátit. Jenže kdybych te" odeše la Abraham taky nic nesehna l,

byli jsme namydlení. Musel jsem něco najít.

Přikrčil jsem se. Dělalo mi starost, že už nemám čas, ale současně mi vrtalo hlavou to, co jsem viděl. Kromě problému, jak vytvořit motivátory ze žijících Výjimečných, s tím vším souvisel ještě jeden zádrhel. Pokud lidé mluvili o technologii odvozené od Výjimečných, předpokládalo se, že všechnazařízení jsou výsledkem podobného procesu. Ale jak by mohlvyadat? Zbraně se přece naprosto lišily od virgule, která nám umožňovala zjistit, kdo je Výjimečný. A obojí se výrazněodlišovalo od spyrilu – onoho vynálezu odvozeného odVýjimečných, který mi umožňova lvznášet se na proudech vody.

Neby ljsem žádný vědátor, a le vědě ljsem toho dost na to, aby mi došlo, že tyto technologie byly založené na velmiodlišných oborech. Na vyléčení pískomila si taky nebudete zvát zvěrolékaře, který se zabývá koňmi – i když, pokud jde otechnologii Výjimečných, měl jsem pocit, že jeden specialista by stači lna to, aby vytvoři lspoustu různých variant vyná lezů.

Jednu věc jsem si však muse lpřipustit: právě tyh le otázky byly skutečným důvodem, proč jsem te" byl tady, ve Slévárně Knighthawk. Profesor si necháva ltajemství pro sebe, a to i dřív, než podlehl svým vlastním schopnostem. Měl jsem pocit, že v tomhle ohledu ke mně nikdy nikdo upřímný nebyl.

Chtěl jsem odpovědi. A ty pravděpodobně ležely někde tady. Třeba je najdu za tou skupinou robotických válečných dronů, co na mě míří střelnými zbraněmi zpoza těch mrazicích boxů, které mám před sebou.

Ups.

28


4

R

eflektory dronů na mě namířily jako jeden muž. Oslepily

mě a stroje zahájily palbu. Naštěstí jsem je zaregistroval včas

a podařilo se mi stáhnout se za roh dřív, než mě kterákoliv ze

stře lstači la zasáhnout.

Otoči ljsem se a zača lutíkat. Přesouva ljsem se na druhýkonec chodby. Střelba splývala s Mizzyiným hlasem vesluchátku, zatímco robotické drony už mi byly v patách. Každý měl hranatý podvozek s mnohosměrnými kolečky a protáhlé tělo zakončené útočnou puškou. Byly by úžasné při manévrování kolem nábytku a po chodbách, ale utíkat před nimi, to mipřiadalo zatraceně ponižující. Vypadaly spíš jako domácísluhové na rozvěšování oblečení než jako válečné stroje.

Doběhl jsem k laboratoři s částmi těl a proletěl skrz.Skluzem jsem se dosta lke druhým dveřím a náraz zad na stěnu vedle nich mě zastavil. Ťuknutím na tlačítko se výhled namístnost z optiky zaměřovače přeměni lv obrázek na ma lémdisleji ze strany mé pušky Gottschalk. Tak jsem mohl střílet zpoza rohu a neriskovat zásah.

Roboti cupitali jako skupina jiskřících košSat na kolečkách. Mně osobně by bylo trapné, kdybych byl tvůrce takhle pitomě vypadajících robotů. Vypálil jsem dávku a ani moc nemířil. Ona ta chodba byla stejně dost úzká, takže to bylo jedno.Ně>29


kolik robotů jsem dostal a ostatní, kteří se museli prodírat přes

jejich vraky, to zpomalilo. Když jsem složil pár dalších,zbývající se stáhli do krytu za roh, do místnosti s mrazicími boxy.

„Davide?“ Mizzyin zoufale znějící hlas konečně zaujal mou pozornost. „Co se děje?“

„Jsem v pohodě,“ uklidňoval jsem ji. „Ale všimli si mě.“

„Běž odtamtud.“

Zaváhal jsem.

„Davide?“

„Něco tady musí být, Mizzy. Místnost, která je pod zámkem a kterou hlídají drony – vsadím se, že se tam přesunuly hned, jak jsme začali útočit. Bu" je to takhle, nebo je to místnost, která je vždycky střežená. Což znamená...“

„U Kalamity. Ty se budeš chovat jako ty, je to tak?“

„Před chvílí jsi mi řekla, a te" budu citovat, ,smiř se s vlastní přirozeností‘.“ Vypálil jsem další salvu, všiml jsem si totižpohybu na druhém konci chodby. „Vyři" Abrahamovi iostatním, že mě zpozorovali. Stáhni všechny zpátky a připravte se na ústup.“

„A ty?“

„Já půjdu zjistit, co je v tý místnosti.“ Zaváha ljsem. „Nebo bych se o to aspoň moh lpokusit.“

„Cože?“

„Na okamžik si te" dám rádiový ticho. Sorry.“

Odložil jsem vysílačku i celý headset a pak jsem poklepal na tlačítko na straně pušky. Zespoda se vysunula malá trojnožka. Namířil jsem zbraň do tunelu a doufal, že se kulky budouodrážet od kovových stěn směrem k robotům – hlavně, že sezabaví. Z pušky se dalo střílet s pomocí dálkového ovladače, který by l lehce roztavený a který jsem právě vytáh lz jeho výklenku na boku zbraně.

Spěšně jsem se vyda lpřes místnost a současně s pomocí ovladače vypustil pár krátkých dávek, aby to vypadalo, že jsem pořád zaměstnaný přestřelkou s drony. Jejich reflektory byly dostatečně jasné, takže ozařovaly sklo i kov v místnosti ausnad>30


ňovaly mi pohyb. Z police jsem popadl malého úklidového

robota, jeho kolečka ještě pořád zuřivě bzučela. Pak jsem zpultíku stáhl vak s krví a ruličku chirurgické lepicí pásky, kterou

jsem zaregistrova luž předtím.

Utrh ljsem kus pásky a přichyti lvak na robota. Pak jsem ho propích lnožem. Přeše ljsem do místa, kde jsem původněvstoui ldo místnosti, pootevře ldveře a strči lstroj do vznik lémezery. Rychle vyrazil po bílé chodbě – za sebou zanechávalširokou stopu krvavých kapek, která byla stejně nenápadná jako sólo na tubu uprostřed rapového singlu.

Paráda. Te" se mi snad podaří zinscenovat i to, že mě trefili. Popad ljsem da lší vak s krví a bod ldo něj nožem. Pořádně jsem se nadech la přeběh lke dveřím na opačné straně místnosti, kde drony pálily na mou pušku.

Roboti te" už měli lepší pozici, odtlačili své padlé z cesty a postupovali vpřed. Stáhl jsem se zpátky, protože roboti po mně začali pálit. Pak jsem zařval a postříkal částí krve stěnu. Hned nato jsem vyrazi lk jedné z van. S pomocí vaku jsem vykropil jinou cestu směrem k východu.

Z toho, co bylo ve vaně, jsem moc neviděl, nepoužíval jsem te" noktovizor. Ale i tak jsem ji otevřel, zaSal zuby a vlezl jsem dovnitř. Nahmát ljsem přitom nějaké k luzké kousky, by ljsem přesvědčen, že jde o játra. Jakmile jsem se uvelebil v ledové kapalině, došlo mi v celém rozsahu, jak je to všechno příšerné. Naštěstí jsem už byl poměrně zvyklý, že se při realizaci svých plánů ocitám v poměrně ponižujících podmínkách. Tentokrát jsem to prakticky udělal naschvál. Takže sláva, pokrok!

Snažil jsem se být naprosto v klidu a doufal, že chladicíjednotka vany i ledová teplota mě skryjí před infračervenýmidetektory, které roboti pravděpodobně používají. Bohuže ljsem, abych nevyčníval, musel zasunout víko vany a zatajit dech. A tak jsem tam ležel mezi pohupujícími se částmi těl a sledoval, jak se nade mnou blýskají světla reflektorů, jak robotipostupně vjížděli do laboratoře. Skrz vodu a skleněné víko jsem toho moc neviděl, ale nemohl jsem se ubránit představě, že se roboti

31


shromáždili kolem vany, dívají se na mě a baví se moupošetilou snahou o nenápadnost.

Muse ljsem zadržet dech až do okamžiku, kdy budupřipravený vyrazit. Obličej, který jsem neměl zakrytý infiltračním oblekem, mi mrzl. Díky bohu ta světla konečně zmizela.Podařilo se mi vydržet ještě o chvilku déle, ale pak jsem konečně odstrčil víko a roztřesený jsem se rozhlížel po laboratoři.Černočerná tma.

Vypadalo to, že se roboti vydali za návnadou. Vytřel jsem si tekutinu z očí a vylezl ven. Kruci. Jako kdyby tohle místo bylo už předtím málo strašidelné, ještě se rozhodnu vlézt do vany plné jater, abych se ukryl před smrticími roboty. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se pro vysílačku a zbraň. Nasadil jsem sisluchátka, ale nějak se na ni dostala krev a vypadalo to, že je mimo provoz.

Muse ljsem použít vysí lačku starým způsobem. „Jsemzpátky,“ promluvil jsem potichu, když jsem předtím stiskl vysílací tlačítko.

„Davide, ty seš cvok,“ odpověděl mi čísi hlas.

Usmá ljsem se. „Ahoj, Megan,“ pozdravi ljsem ji a vk louz l do úzké chodby. Proběhl jsem kolem padlých robotů. „Všichni se už stáhli?“

„Všichni, kdo mají rozum.“

„Taky tě miluju,“ pronesl jsem. Na rohu, kde jsem poprvé narazi lna robotí stráž, jsem se zastavi la rozh léd lse. Místnost vzadu byla temná, stejně jako dřív. Přehodil jsem si řemen pušky přes rameno a pak se přes noktovizor podíval, jestli tam nezůsta lnějaký ten robot. „Jsem téměř připravený vyrazit. Dej mi ještě pár minut.“

„Rozumím.“

Nastavil jsem vysílačku jen na odchozí signál, aby hovorneřitáh lpozornost případných nepřáte lv mé b lízkosti. Bohuže l už nebylo další opatrnosti třeba. Můj trik s falešnou stopou brzy odhalí. Jako na potvrzení existujícího nebezpečí otřásla budovou vzdálená exploze.

32


Nahmát ljsem ze" a rozsvíti l. Pak jsem přeše lmístností knejvětšímu mrazicímu boxu. V jeho povrchu z nerez oceli seodrážela má tvář s dvoutýdenním strništěm. Myslel jsem, že vypadám drsně. V Megan to vyvolávalo smích.

S bušícím srdcem jsem odemk lprvní zásuvku a tahem ji otevřel. Vyšel z ní závan ledového vzduchu. Uvnitř bylynekonečné řady zmrazených skleněných lahviček s barevnýmiuzávěry. Nebyly to motivátory, které jsme hledali, alenejpravděodobněji vzorky DNA Výjimečných.

„No,“ zašepta ljsem, „aspoň že to není regá lp lný mražených večeří.“

„Ne,“ odpovědě lmi čísi h las. „Ty si dávám do jiného šup líku.“

33


5

S

tál jsem, ani jsem se nehnul. Po zádech mi přejela mrazivá

vlna. Pak jsem se otočil, opatrně, abych neudělal nějakýneuvážený pohyb. Zjisti ljsem, že – bohuže l– se mi podaři lo

přehlédnout jednoho robota. Ukrýval se v některém z temných

výklenků místnosti. Jako tyčka vytáhlé tělo by mi asi hrůzu

nenahnalo, ale upravená útočná puška FAMAS G3, kterou měl

zabudovanou v horní části, to už bylo něco jiného.

Zvažoval jsem, jestli nemám vystřelit, ale moje tělo bylozrovna obrácené na špatnou stranu. Muse lbych otočit zbraň adoufat, že trefím robota dřív, než zasáhne on mě. Mé šancenevyadaly dobře.

„Doopravdy mám jídlo v tom druhém,“ pokračoval hlasvycházející z robota. Muž hovoři ltichým tenorem. Muse lo jít o jednoho z těch záhadných lidí, kteří vedli Slévárnu. Většina dronů vypadala, že fungují nezávisle, ale jejich páni se určitě dívali – každá zbraň na sobě měla kameru. „Žádné mražené polotovary, to mi věřte. Steaky. Z vysokého roštěnce, co zbyly ze starých dobrých časů. Po ničem jiném se mi tak nestýská.“

„Co jste zač?“ oslovil jsem ho.

„Člověk, kterého se pokoušíte okrást. Jak se vám podařilo zmást moje drony?“

34


Kous ljsem se do rtu a pokouše lse vypočítat reakční dobu té zbraně – posunu ljsem se kousek do strany a díva lse, jakkoíruje můj pohyb. Kruci. Sledovací zařízení bylo špičkové, puška na mě mířila pořád. Z reproduktorů robota se dokonce ozva lzvuk, jako když někdo natahuje kohoutek. Varování. Ztuh ljsem na místě.

Měl ale plný rozsah pohybu? Třeba ne...

„Takže tohle te" zůstalo ze všemocného JonathanaPhaedruse,“ posteskl si hlas. „Pošle tým, aby mě okradl.“

Phaedrus? No jistě. Pracovník Slévárny Knighthawk simyslel, že jsme ještě pořád s Profesorem. Jednoduše jsmenevytrubovali do světa, že propadl vlastním superschopnostem.Nakonec většina lidí ani netušila, že je Výjimečný.

„Museli jsme sem přijít,“ vysvětloval jsem, „protože jste s námi odmítli obchodovat.“

„Ano, to je od vás opravdu vznešené. ,Prodejte nám, cochceme, nebo si to vezmeme silou.‘ Od Jonathanových speciálních týmů jsem čekal víc. Sotva jste...“ Hlas se odmlčel, ale pak pokračoval dál, slaběji. „Jak to myslíte, že je tam další? Cože ukradli? Jak vůbec mohli vědět, kde to je, zatraceně?“

Něco mu zamumlalo v odpově". Pokoušel jsem se ustoupit někam stranou, ale dron znovu vydal zvuk natahovanéhouzávěru, tentokrát hlasitěji.

„Vy,“ pronesl ten hlas. Pozornost toho člověka se opětvrátila ke mně. „Zavolejte svým přátelům. Řekněte jim, aS vrátí to, co sebra lten druhý muž, nebo vás zabiju. Máte tři sekundy.“

„Hm...“

„Dvě sekundy.“

„Lidi!“

Stěna po mé pravici se roztavila v závanu horka a odhalila tmavou opěrnou konstrukci, která se skrývala pod ní.

Sehnu ljsem se a – navzdory v lastním instinktům – sepřekulil směrem k robotímu dronu. Vyhnu ljsem se tak úvodní dávce, a – jak jsem doufal – když jsem se dostal příliš blízko, zbraň se nedokázala sklonit v takovém úhlu, aby mě zasáhla.

35


Výsledkem bylo, že mě zasáhla jediná rána.

Střela mě trefila do nohy, když jsem se kutálel. Nejsem si jistý, jak se to robotovi podařilo, ale zatraceně to bolelo.

Robot se pokouše lustoupit, a le já jsem ho chyti la nevníma l jsem palčivou bolest v noze. Když jsem to koupil naposledy, nejdřív jsem nic necítil, ale tentokrát jsem měl problém utrpení překonat. Přesto se mi povedlo zabránit robotovi, aby na mě vypálil znovu. Podařilo se mi totiž dosáhnout na zařízení, které drželo zbraň na dronu, a povolit je. Zbraň se uvolnila a spadla na zem.

Bohužel, zatímco jsem bojoval, od stropu se odlepilo určitě přes dvacet dronů. Do téhle chvíle byli roboti zamaskovaní jako podhledové panely – a te" se snášeli dolů na vrtulkách. Nebyl jsem tu zdaleka tak v bezpečí, jak jsem předpokládal. Jejich pozornost však byla zaměřena na postavu, která sem vstoupila ohořelou stěnou. Byl to muž stvořený celý zplamenů, jeho tmavorudá postava připomínala tavící se skálu. Byl tu Ohniboj. Škoda, že nebyl pravý.

Sevře ljsem do rukou své poraněné stehno a zača lvmístnosti hledat očima Megan. Skrývala se poblíž rohu chodby, která vedla zpátky k laboratoři. Ohniboj nebyl skutečný, alespoň ne úplně, ale nebyla to ani iluze. Byl to stín z jiného místa, z jiné verze světa. Neznamenalo to, že by mě sem doopravdy přišel zachránit. Megan jen překryla náš svět malým záhybem toho druhého – a te" to vypadalo, jako kdyby tady byl.

Drony to zmátlo – ano, i já jsem cítil žár, který přicházel z roztavené stěny. A cíti ljsem kouř ve vzduchu. Drony sepustily do úporné střelby, zatímco já jsem sáhl do otevřené lednice a popadl jsem hrst lahviček. Pak jsem se kulhavě vydal přes místnost a připoji lse k Megan, která se mi vyda la naproti hned, jakmile jí došlo, že jsem dostal zásah.

„Trumbero,“ povzdechla si, hodila si mou paži přes ramena a táhla mě do bezpečí. Lahvičky jsem si mezitím nastrkal do kapsy. „Zůstaneš jen pět minut o samotě a necháš se postřelit.“

„Aspoň jsem ti sehna ldárek,“ upozorni ljsem ji a zapře lse

36


zády proti stěně ve vnitřní straně zatáčky, aby mi rychle mohla

stáhnout zranění.

„Dárek? Ty lahvičky?“

„Mám pro tebe novou pušku,“ řek ljsem a zaskřípě ljsembolestí zuby, protože mi pevně stáhla obvaz.

„Tím myslíš tu FAMAS, cos tam nechal ležet na zemi?“

„Jo.“

„A nedošlo ti, že každý z tý stovky dronů, se kterými jsem tam venku bojovala, jednu takovou měl? Momentálně bychom z nich mohli klidně vystavět pevnost.“

„Jo, a jakmile dostavíš pevnost, na kterou je všechnyspotřebuješ, budeš potřebovat ještě jednu na střílení. Klidně siposluž! Dokonce je...“ Škubl jsem sebou bolestí. „Dokonce je k ní místnost plná mrtvých robotů. A možná i pár steaků.Nevím, jestli na tohle téma lhal, nebo ne.“

Za ní dál stál Ohniboj, vypadal, jako by se ho nic netýkalo. Střely se roztavily dřív, než k němu doletěly. Nebyl tak horký, jak by měl být – spíš jako by šlo jen o vzdálený oheň a my cítili jen vánek, který k nám od něj přicházel.

Ani jsme pořádně nechápali, jak její schopnosti fungují. Ty drony, které Ohniboj roztavil, ve skutečnosti mrtvé nebyly a stejně tak neexistovala ani díra do zdi. Schopnost tohodruhého světa ovlivňovat ten náš byla pomíjivá. Na minutu jsme zůstali trčet v přehybu reality, jak se oba světy proSaly, ale vdalších okamžicích se zase všechno vrátilo k normálu.

„Jsem v pohodě,“ utrousi ljsem. „Musíme sebou hodit.“

Megan nic neříkala a znovu si přehodila mou paži přesramena. To, že nic neříkala – i skutečnost, že se zastavilauprostřed boje, aby se podívala na zranění –, mi naprosto stačilo, abych si udělal obrázek. Byl jsem ošklivě raněný a hodně jsem krvácel.

Posouvali jsme se chodbou směrem k laboratoři. Cestou jsem se ohlédl přes rameno, abych se ujistil, že násnepronásledují drony. Žádný tam nebyl, ale naskytl se mi děsivýpohled: Ohniboj se díval na mě, znovu. Skrz plameny, které od

37


nás měly odlákat pozornost, na mě zíraly dvě černé oči. Megan

přísahala, že do našeho světa nevidí, a přesto zvedl ruku aukázal mým směrem.

Brzy jsme se mu dostali z dohledu. Jen co jsme se dobelhali do laboratoře se všemi těmi orgány, ozvaly se hlasité výstřely. Ustoupili jsme bokem a ustaraně se dívali, jak kolem násprocupitala další skupina dronů. Roboti se na nás ani nepodívali. Museli přece bojovat s Výjimečným.

Přešli jsme místnost a pak se vydali pryč tou světlouchodbou. Necháva ljsem na pod laze výraznou krvavou stopu.

„Co to bylo za místo?“ byla zvědavá Megan. „V těchsklenicích fakt byla srdce?“

„Jo,“ přitakal jsem. „Páni, ta noha ale bolí...“

„Cody,“ řekla Megan a zněla vyděšeně. „Je Abrahamvenku? Dobře, fajn. Připravte džípy a mějte po ruce soupravu pro první pomoc. David dosta lzásah.“

Ticho.

„Nevím, jak to zvládneme, Mizzy. Doufám, že můžemeroztýlit jejich pozornost tak, jak jsme měli v plánu. Bu"tepřiravení.“

Soustředil jsem se na to, abych vydržel bolest. Odbočili jsme do tunelu vedoucího k ukrytému vchodu, kterým jsem vklouzl do komplexu. Střelba za námi se náhle zastavila.

Špatné znamení. Ohniboj zmizel.

„Nemohla bys zařídil, aby šel za náma?“ zeptal jsem se.

„Musím si orazit,“ vydechla. Pohled měla upřený dopředu a čelisti pevně sevřené. „Za starých časů, když jsem ještěneřešila, co to se mnou udělá, to bývalo těžký.“

„Chceš říct...“ zača ljsem.

„Jen bolení hlavy,“ přerušila mě. „Jako včera, ale horší. Je to jako... no, jako kdyby mi něco bušilo zevnitř do lebky a snažilo se to dostat ven. Vytvoření tak velké trhliny v realitě mě posouvá na okraj sil. Budeme doufat, že...“

Zastavila se. Před námi se v přístupovém tunelu shromáždila skupina dronů, takže nám momentálně blokovaly východ do

38


lesa. Dostat se k němu te" byl neřešitelný problém. Mohl od

nás být něco málo přes sto metrů a bylo patrné, že jej natrvalo

otevřela exploze. Otvorem dovnitř vnikalo filtrované světlo.

Na první pohled bylo jasné, kudy se sem Megan dostala, ale

te", když mezi východem a námi byly drony, mohl být stejně

tak dobře třeba v Austrálii.

A pak, bez varování, se strop propadl. Obrovské kusy kovu padaly kolem nás a tunel se třásl, jako kdyby někdo odpálil nálož. Jenže já už jsem o explozích něco věděl a tahle mipřiadala trochu divná. Možná to byly kusy oceli, které nedrásaly své okolí tak hlučně, jak by měly. Anebo snad ty otřesy. Nebo že by to byly ty ocelové kusy, co padly přímo před nás avytvořily mezi námi a drony, které začaly okamžitě pálit, bariéru, ale přitom mě ani Megan nezasáhly?

Šlo o další iluzi z jiné dimenze, ale byla natolik divoká, že mi podrazila nohy. S heknutím jsem upadl a snažil se skulit tak, abych si chráni lporaněnou nohu. Místnost se zatoči la a chvilku jsem si připadal jako cvrček, kterého přicvaklisešívačkou k frisbee.

Když se mé vidění zase ustálilo, zjistil jsem, že ležímschoulený vedle jednoho z kusů kovu. V té chvíli mi připadalskutečný. Tady, v prolnutí dvou světů, které Megan stvořila, byla „iluze“ skutečná.

Má krev, která prosakovala skrz běloskvoucí obvaz,vytvářela na podlaze skvrny, jako kdyby tu někdo vytřel špinavým hadrem. Megan vedle mě klečela, hlavu měla skloněnou a se syčením z ní vycházel dech.

„Megan?“ promluvil jsem na ni přes zvuky pálících dronů. Zatraceně... brzy jsou u nás, navzdory té barikádě.

Meganiny oči byly dokořán a rty měla lehce od sebe, takže bylo vidět zaSaté zuby. Po spáncích jí stékal pot.

Nevím, proti čemu musela bojovat, když v poslední době používala své schopnosti, ale te" se jí to vracelo s plnou silou zpět.

39


6

T

ohle se nemělo stát.

Odhalili jsme to tajemství, způsob, jak zařídit, aby Výjimeční

byli imunní vůči zničujícím dopadům jejich vlastníchschopností: pokud se postavíte vlastnímu strachu, temnota ustoupí.

Takže bychom měli být za vodou! Megan vběhla do hořící budovy, aby mě zachránila, a postavila se svému strachučelem. Měla by být volná. A přesto se nedalo popřít, že její výraz nabra lzběsi lou podobu – zaSaté zuby, zamračené obočí...Otočila se ke mně a vůbec nemrkala. „Já ho cítím, Davide,“zašeptala. „Snaží se sem dostat.“

„Kdo?“

Neodpověděla, ale já věděl, koho myslí. Kalamitu. Kalamita byl červený bod na obloze, nová hvězda, která oslavovala příchod Výjimečných. On sám by lVýjimečný. Nějak jsemvycítil, že Kalamitu nesmírně naštvalo, když jsme běhemzjišSování, jak strach Výjimečných souvisí s jejich slabostmi, přišli na to, jak vymanit Megan z jeho vlivu.

Střelba dronů ustala.

„To zborcení jeskyně je jen iluze, je to tak?“ ozval se znovu ten hlas, se kterým jsem už dřív komunikoval. „JakéhoVýjimečného jste zabili, abyste získali tuhle technologii? Kdo vám řekl, jak vytvořit motivátory?“

40


Alespoň te" mluvil a nestřílel.

„Megan,“ obráti ljsem se k ní a vza lji za ruku. „Megan,podívej se na mě.“

Zaměřila se na mou maličkost a zdálo se, že to pomáhá,ačkoliv v očích měla pořád něco divokého. Měl jsem pokušení ustoupit stranou a nechat ji, aby to pustila z řetězu. Třeba by nás to mohlo zachránit.

Ale pro ni by se to stalo prokletím. Jakmile Profesor podlehl temnotě, kterou přinášely jeho schopnosti, bez mrknutí oka zabil své přátele. Muž, který celý život bránil druhé, se te" stal naprostým otrokem vlastních schopností.

Nechtěl jsem, aby se Megan stalo totéž. Sáhl jsem do kapsy na stehně, škub lsebou bo lestí, protože jsem si pohnulzraněnou nohou, a vytáh lzapa lovač. Podrže ljsem ho před Megan, stiskl a objevil se plamen.

Ucukla, ale po krátké chvíli vztekle sykla a sevřela plamen v dlani. Popálila si přitom ruku. Popadané kovové kusy, za kterými jsme se schovávali, se zamihotaly a pak se rozplynuly. Přestaly existovat. I strop se sám opravil. Oheň byl pořádMeganinou slabinou, a i když se postavila svému strachu čelem, slabina neutralizovala její schopnosti. A pravděpodobně totakhle bude vždycky. Naštěstí platí, že dokud bude ochotná tomu strachu čelit, bude schopná odehnat od sebe temnotu. Napětí z ní opadlo a ona klesla s povzdechem k zemi. „Skvělý,“zamumlala. „Te" mě bolí nejen hlava, ale i ruka.“

Slabě jsem se usmál a odstrčil od sebe zbraň. Totéž jsemudělal i s puškou Megan. Zvedl jsem ruce, drony nás mezitímobklíčily. Většina z nich se pohybovala po zemi a měla útočné pušky, ale bylo mezi nimi i pár létajících. Měl jsem štěstí – zastavily palbu.

Jeden ze strojů se přiblížil. Ze základní části se vysunula malá obrazovka a na ní stínová postava, podsvícená zezadu. „Ta iluze byl Ohniboj, z Newcaga, že? Naprosto zmátl mésenzory,“ pokračoval ten hlas. „To by žádná obyčejná iluzenedokázala. Jakou technologii používáte?“

41


„Řeknu vám to,“ vyhrkla Megan. „Jen nestřílejte. Prosím.“ Postavila se a současně kopla patou něco zpátky ke mně.

Její sluchátka. Pořád na boku jsem je ukryl pod ruku apřesunu lse na ně. Pohyb jsem zamaskova ltím, že jsem si drže l krvácející nohu. Nevšim ljsem si, že by některý z dronů něco zpozoroval.

„No?“ naléhal ten hlas. „Čekám.“

„Dimenziální stíny,“ řekla Megan. „Nejsou to iluze, alevlnky z jiného stavu reality.“ Stála tváří v tvář armádě robotů, její tělo přehrazovalo prostor mezi roboty a mnou. Většina zbraní mířila na ni – a kdyby ji zabili, reinkarnuje se.

Oceňoval jsem její gesto, ale reinkarnace by s ní mohlaprovést zatraceně nepředvídatelné věci. Zejména s ohledem na to, jak se její schopnosti projevovaly v poslední době. Od našeho pobytu v Babilaru nezemřela – a já doufal, že to tak zůstane.

Musel jsem něco udělat. Schoulil jsem se a pořád si přitom držel nohu. Ta bolest byla skutečná. Jen jsem mohl doufat, že si mě drony kvůli třesu a krvácení nebudou všímat; přitiskl jsem hlavu ke sluchátkám a nenápadně jsem šeptal domikrofonu: „Mizzy? Jsi tam? Cody? Abrahame?“

Žádná odpově".

„To není možné,“ promluvil ten muž k Megan. „Zkoušeli jsme několikrát zachytit podobný typ energie do motivátoru a pochybuji, že někdo má znalosti, aby dokázal to, co já ne. Dimenziální trhlina je příliš složitá, příliš silná na to, aby...“

Podíva ljsem se na Megan, která stá la, vysoká a hrdá, před vyrovnanou armádou, i když jí hlava musela třeštit bolestí. Mluvila sice pokorně, jako kdyby byla poražená, ale z jejího postoje čišelo něco zcela jiného. NechuS k ústupu, k otlačování kolen či ohýbání hřbetu před kýmkoliv nebo čímkoliv.

„Vy jste Výjimečná, mám pravdu?“ promluvil ten hlas a jeho tón zhrubl. „Není tu žádná technologie, žádný motivátor.Takže Jonathan už nabírá Výjimečné? Tak daleko to došlo?“

Nedokáza ljsem pot lačit udivené vydechnutí. Co moh lvědět o Profesorovi? Rád bych z něj dosta lodpovědi, a le neby ljsem

42


na to v té správné pozici. Opřel jsem hlavu o podlahu,najednou jsem byl malátný. Krucinál. Kolik krve jsem ztratil?

Jakmile jsem se hlavou dotkl sluchátek, zapraskalo to a ozval se Mizzyin hlas. „Megan? Zatraceně, mluv se mnou! Jsi...“

„Jsem tady, Mizzy,“ zašepta ljsem.

„Davide? Konečně! Hele, umístila jsem nálože k odpálení tunelu. Dostanete se tudy ven? Můžu to odpálit hned, jakprojdete.“ Podíval jsem se na drony, které byly kolem nás.

Meganiny iluze...

„Udělej to hned, Mizzy,“ špitl jsem.

„Určitě?“

„Ano.“

Pak jsem se zapřel.

Nad námi se ozva lvýbuch a připada lmi nějak hlasitější, protože jsem ho očekával. Kusy kovu padly přesně tam, kam předtím, narazily do země jen pár centimetrů od místa, kde jsem byl přikrčený – ale nezranily mě, stejně tak ani Megan.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist