načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kafe a cigárko - Marie Doležalová

Kafe a cigárko

Elektronická kniha: Kafe a cigárko
Autor: Marie Doležalová

Marie Doležalová se ve svých blogových zpovědích soustředí především na svůj profesní svět - svět divadla, filmu, seriálů, ale také reklam, médií a s nimi spojených představ o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9% 86%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 261
Rozměr: 15 x 21 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8116-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Marie Doležalová se ve svých blogových zpovědích soustředí především na svůj profesní svět - svět divadla, filmu, seriálů, ale také reklam, médií a s nimi spojených představ o hercích a herečkách. S vtipem, upřímností a sympatickou obyčejností selského rozumu konfrontuje naivní představy s každodenní realitou hercova života. Text doplňují lakonické komiksové stripy Jana Hofmana. Úsměvné blogové zápisky ze života obyčejné české herečky získaly své autorce ocenění Magnesia Litera za rok 2015.

Popis nakladatele

Jak v době blogové vytvořit ze svého blogu fenomén, který se pro zástupy čtenářů stane čtvrteční drogou? Jak přetavit spontánní (rozuměj úplnou náhodou vzniklý) nápad v prestižní Magnesii Literu? A jak dosáhnout toho, že vám lidi za celý rok nenapíšou jediný negativní ohlas?.

Jednoduše: především nesmíte mít nic z toho v úmyslu. Právě naopak! Vy musíte jen tak mimochodem uskutečňovat sen o vlastním blogu, aniž byste si stavěli jakékoli vyšší cíle.

Pak už zbývá jen pár dalších předpokladů: důvěrně znát svět, o kterém píšete. Psát tak, aby se všichni aktéři popisovaných příhod poznali, a cítili se polichoceni či pobaveni, nikoli dotčeni. Musíte být vtipná a inteligentní a psát tak dobře, že vaše články vyhledávají i lidé, kteří by za jiných okolností žádný blog ani historky z hereckého zákulisí nikdy nečetli (ze zásady). A hlavně – musíte umět shodit sama sebe a dělat to s takovým šarmem a grácií, že všechny vaše chyby a trapasy budou čtenáři milovat.

Zkrátka a dobře: musíte psát jako Marie Doležalová.

A když se k tomu přidají geniální ilustrace Jana Hofmana, vznikne kniha, kterou prostě chcete mít. Kterou chcete dát jako dárek. Protože tahle kniha vám zvedne náladu tak jako žádná jiná!

 

Předmětná hesla
Doležalová, Marie, 1987-
Herečky -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Marie Doležalová - další tituly autora:
Kafe a cigárko Kafe a cigárko
 (CD)
Kafe a cigárko -- aneb Historky z hereckého podsvětí Kafe a cigárko
 (audio-kniha)
Kafe a cigárko Kafe a cigárko
Jeden kopeček šmoulový Jeden kopeček šmoulový
 (e-book)
Jeden kopeček šmoulový Jeden kopeček šmoulový
 
K elektronické knize "Kafe a cigárko" doporučujeme také:
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Hodiny z kostí Hodiny z kostí
 (e-book)
Boss Babiš Boss Babiš
 (e-book)
Dánská dívka Dánská dívka
 (e-book)
Já, JůTuber Já, JůTuber
 (e-book)
Grey Grey
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015

Kafe

@

cigárko


Copyright © 2015 by Marie Doležalová

Illustrations © 2015 by Jan Hofman

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová

Korektura: Petra Biache

Ilustrace a grafické zpracování obálky: Jan Hofman

Sazba a grafická úprava: Rajka Marišinská

Vydání druhé, v elektronické verzi první

ISBN 978-80-7498-117-3


5

I kdyby vám všechny herečky i herci světa tvrdili,

že je to prostě jen práce, milostné scény stejně zůstanou navždycky opředené tajemstvím. Stejně máte pořád pocit, že jsme vám prostě ještě něco neřekli. Dobře. Já vám tedy pro dnešek zničím všechny iluze o romantice, která by ve vašich představách natáčení milostných scén mohla provázet.

Milostná scéna bývá ve scénáři popsána většinou

s gustem. Scenárista vzkazuje hercům, že jejich postavy „se na sebe v ten letní podvečer vrhly, jako by se neviděly snad rok, a jejich oblečení lítalo všude po obýváku“. A vy se takhle sejdete na place s hercem, se kterým jste se neviděla ne celý rok, ale celý život, protože ho vůbec neznáte a vidíte ho poprvé v životě. Po

krátkém seznámení, které obsahuje stručné informace

o vašich jménech, přichází za vámi režisér a ukazuje

vám úzký gaučík potažený gumou, na kterém se musí

te složit do polohy důvěrných partnerů pod kousavou

teplou deku. Dovolte, abych vám připomenula, že po

stava, kterou hrajete, podle scénáře poznávala svého

partnera daleko déle než vy, ona po něm nejprve sta

rosvětsky pokukovala, potom se nesměle dali do řeči,

byli několikrát v kině, kde po sobě puberťácky šátrali,

až se nakonec cudně chytili za ruce. Vaše postavy už

si dokonce před pár dny daly nesmělou pusu na roz

loučenou, jenomže vy nejste postava, ale herečka, ve

vašem světě se točí všechno na přeskáčku a divoká mi

lostná scéna zrovna přišla na řadu jako první z celé Milostné scény... každej se zeptá!

„No asi všechno kromě trenek, ne?“

„Jasně, jasně. Prosimtě, hlavně až budu polona

há, tak mě rychle strhni pod deku, jo? Ať toho není

moc vidět.“

„No jak chceš.“

A potom je ještě malá chvilka, ve které se na pla

ce chystá to správné světlo a herec a herečka se voní

deodorantem a žvýkají žvýkačky a nevědí, o čem by

se ještě měli bavit. A potom se točí.

Milostné scény nejsou ničím podobné těm sku

tečným milostným scénám v životě. Chybí jim totiž

jiskra přítomného okamžiku. Jsou vynucené. A chybí

jim také dobrovolnost a zamilovanost toho, když se

s někým v reálném životě líbáte. Kdykoli vidíte ve

filmu dva herce při milostné scéně, vězte, že pod

maskou romantického zaujetí je chladně přemýšle

jící herec: „Kam že se mám teď otočit? Jak dlouho to

proboha bude ještě trvat? Co mám říct, jakmile se

od sebe odtrhneme? Do hajzlu, jaká je ta první repli

ka? Já nevim! Budu před ní za hovado, co to schvál

ně zkazilo, aby se to točilo znovu!! Jo, už vím! Bože, série vzájemného poznávání. Až si odbydete dnešní scénku „vrhli se po sobě jako dva rozjeté rychlíky“, budete teprve v budoucnu dotáčet všechno to, co bylo předtím. (A kdybyste nalistovali o pár stránek dál, čekalo by na vás také rozčarování z toho, že vás váš milý okamžitě po vášnivé noci opustil a nikdy už po vás nevzdechl. Což ve vás vyvolává chuť být na spoluherce pěkně hnusná za to, že se tak v budoucnu zachová, ale jako herečka na všechno to, co bude, nesmíte myslet: pro dnešek je vaším úkolem být prostě přesvědčivým rozjetým rychlíkem.)

Ve vrcholně trapné atmosféře potom proběhne

následující domluva:

„Ehm – tak teda to strhávání oblečení, nejdřív mi

rozepni tyhle tři knoflíky, já už si to potom přetáhnu přes hlavu, jo, protože tady jsou takový divný háčky, ty bys asi v tý rychlosti nedokázal rozepnout...“

„Dobře, dobře... a kde se rozepíná ta tvoje sukně,

jestli se můžu zeptat?“

„To neřeš, tu si skopnu sama – jo? Hm – no, já se

zeptám rejži, co všechno si máš sundat...“

jako dva cizí lidé zase zcela věcně odtáhnete. V rám

ci herecké cti jste totiž oba na plné pecky hráli vzá

jemnou přítulnost, odhalili jste kousek sebe, ale když

scéna skončí, stojíte vedle sebe a najednou neexistuje

žádný vhodný námět k hovoru.

Všechno by totiž vyznělo tak nějak blbě. Hlavně

neříkejte to, co se vám v takovou chvíli nejvíc dere

na jazyk společně s milým slušným výrazem ve tváři:

„Jak že se to prosimtě jmenuješ?“ díky! Proč mě tak cuchá, vždyť budu jako rozčepýřenej idiot!“

A možná jste si to nikdy neuvědomili, ale na mi

lostných scénách v reálném životě je také moc hezký prvek samoty. Tedy to, že kolem vás není třicet lidí, kteří na vás svítí, sypou pudr, hlídají text a natáčí vaše marné pokusy o vášeň.

Ale to pořád ještě není to nejhorší. Nejhorší je

totiž chvíle, kdy režisér zakřičí stop a vy se od sebe

Leo ?

Neuděláme si

selfie?


8 Slovníček divadelních pojmu ̊

způsobí to, že se vám pak na jevišti povede úplně

nejlíp, jak to jde.

„Prosíráš to!“

To je věta, kterou vám řekne kolega v divadle,

když ví, že už máte být na jevišti. Celé představení

řídí inspicient, který sedí v portále, u mikrofonku,

a řídí celý dům, volá herce na jeviště. Pokud vás tedy

inspicient zavolá a vy ho třeba přeslechnete a dál kou

říte cigárko a na jevišti už se blíží vaše chvíle, tak prá

vě „prosíráte“. V hereckých kruzích se to nepovažu

je za sprosté slovo, jinak to prostě říct nejde. Čeká-li

na jevišti pět herců, kterým jste měl vlítnout do řeči

Abyste se mohli pohybovat v hereckém podsvětí,

je dobré si na úvod objasnit pár záhadných vět, které tam můžete zaslechnout. „Zlom vaz!“

To je věta, kterou si herci přejí štěstí před premié

rou, odpovídá se na ni „Vem tě čert!“, nikdy ne „Děkuju!“, to by přineslo smůlu. Používá se před premiérou, před normálním představením už ne.

To úsloví prý pochází z doby, kdy herci na je

višti předváděli také různé akrobatické výkony a všichni věřili, že když vám někdo popřeje před představením to úplně nejhorší, co se může stát,

měrně, aby dali najevo, že jsou velcí umělci a mají

plno významů pod zatím nevyřčenými slovy. V ta

kových případech si v zákulisí šeptáme, že na jevišti

vyrostl „palmový háj“.

„Dneska tam sedí Arabové“

U každé komedie, která dobře funguje a lidé se

hodně smějí, se občas stane, že přijde publikum, kte

ré, nikdo neví proč, hrobově mlčí a je těžké ho ro

zesmát. Je to ticho plné neporozumění a odtažitosti.

„Dneska tam sedí Arabové“ znamená, že má herec

na jevišti pocit, že hraje pro cizince, kteří nerozumí

česky, a tak nereagují.

„Smějou se jak zaplacený“

To je opačné publikum, které se hurónsky směje

za každým slovem, a herci mají pocit, že mu někdo

zaplatil za to, že se bude smát co nejvíc. Ale hrát pro

takové publikum je strašně super. Zvlášť když jste

si zrovna pozvali někoho důležitého, třeba režiséra,

abyste se před ním předvedli. Je ovšem zajímavé, že a posunout děj, a vy tam nejste, nehodí se výraz „Zpozdil jsem se“, „Nebyl jsem tam“ nebo „Prošvih jsem to“.

Ne, prostě jste to „prosral“.

„Palma“

Palma, to je výraz pro pauzu na jevišti, která

vznikne, když někdo z herců má mluvit, ale nemluví. Třeba proto, že zapomněl text. Všimněte si, že při představení vždycky někdo mluví. A když je ticho, je to tak nápadné, jako by tam najednou zničehonic vyrostla tropická palma. Odtud asi ten název. Když je na jevišti palma, každý většinou zpanikaří, jestli to není JEHO palma. Pak někdo, kdo je pohotový, začne mluvit. Pokud náhodou vznikne pauza proto, že ten, kdo má mluvit, na jevišti není a prosírá, říká se tomu „palma jak prase“. „Palmový háj“

Jsou také herci, kteří si rádi na jevišti vytváří

dlouhé pauzy, než začnou mluvit. Dělají to zcela zá

svou konkrétní židli, na které se nesmí sedět. Tedy

může, ale pokud herec není v klubu. Když se obje

ví ve dveřích, hodní kolegové vás upozorní a vy vy

kmitnete. A uvolníte „Břéťoj“ (nebo komukoli jiné

mu) židli.

„Byls na kšeftu?“

Uznávám, že tohle už zní jako z mafiánského

slangu, ale ne, slovem „kšeft“ se mezi herci označu

jí všechny mimodivadelní činnosti, kterými si herec

prostřednictvím svého hereckého umění vydělává

peníze. Čili rozhlas, seriál, reklama nebo...

„Daboš“

Častá činnost, kterou si herci přivydělávají. Milu

ju historky z daboše. Například: „Dneska jsem mlu

vila zase tu Estonku z lesa, co žije v souladu s pří

rodou. Jenomže jí je pořád zima, a tak se musím ve

studiu klepat a huhlat jako vona. Proč pořád musí

lovit rukama v ledový řece! Já tu ženskou prostě ne

návidim!“ když si pozvete režiséra nebo někoho, na kom vám moc záleží, většinou spolu s ním přijde hlediště plné Arabů... „Dneska hrajeme pro fialový hlavy“

Tenhle termín vymyslel kolega Vašek Svoboda.

Označuje představení pro babičky a dědečky, čili dopolední levnější představení, kam chodí starší diváci... a ti, jak známo, nosí své oblíbené fialové přelivy... „Dneska hrajeme přesilovku“

Netřeba složitě vysvětlovat. Jedná se o situaci,

kdy je v hledišti míň lidí než na jevišti. Přesilovka většinou předznamenává derniéru. Čili zcela poslední reprízu. „Sedíš Břéťoj na židli“

Jde o starý zvyk, kdy vážení herci v divadle měli

v divadelním klubu svou stálou židli. Funguje to tak někde i dnes: zkušení a vážení herci v souboru mají

„Z prdele“

Tak přesně takhle tomu herec doopravdy říká,

když chce říct, že byl příšerný. Ano, v hereckém svě

tě se to opět nepovažuje za sprosté slovní spojení.

Protože „z prdele“ občas hrajeme všichni. I ti nej

slušnější a nejmírumilovnější. A patří k hereckému

bontonu se k tomu v zákulisí přiznat.

„Paní, nesu vám psaní“

Tak se souhrnně označují všechny role, jejichž

obsahem je pouze jedna až několik vět, které pro děj

téměř nic neznamenají. Na jevišti může mít okno

kdokoli a ostatní mu to většinou prominou, ale když

se zapomene herec „Paní, nesu vám psaní“, je to vel

mi, velmi těžký průšvih.

„Walking ovation“

Modifikace „standing ovation“, kdy diváci tleska

jí vestoje, nadšení z výkonu herců. „Walking ovati

on“ je termín pro diváky, kteří se, jakmile hra skončí, „Dneska máš dvojitý dojení, co?“

Používá se pro situace, kdy herec stihne dva růz

né kšefty za den. Například točí a ještě večer hraje. Dvojité dojení, to jsou dvě kravičky, ze kterých ten den tečou peníze. „Hraje jak o zlatou tělku“

Tohle rčení mi někdo vysvětlil nedávno. Tělka je

tuhý divadelní make-up, a když někdo hraje, jako by chtěl vyhrát zlatou tělku, znamená to, že na jevišti nechce být pouze přirozený, ale zářivě třpytivý, přehrává, snaží se... a není to namístě. O zlatou tělku se hrává, když má člověk pozvaného režiséra a chce se předvést. Někdy herec hraje o zlatou tělku jen tak, protože cítí spoustu emocí. V tom případě většinou platí, že čím lépe se herec na jevišti cítí, tím příšernější výkon předvádí. A naopak, když má herec pocit, že byl příšerný, všichni za ním chodí, jak byl úžasný.

12

režiséra, je to úžasný zážitek. Rovná se to skoro zá

zraku, protože většina pozvaných režisérů odchází

pryč už po první půlce.

neudrží na lavici a jdou domů, případně spěcha

jí na autobus, v nejhorším případě chtějí být první

u šatny. Většina z nich při úprku stále ještě tleská,

odtud tento název. Odcházet ještě při děkovačce je

herci považováno za hlubokou urážku jejich oso

by. Je to přiznání diváka, že se mu to také zdálo

„z prdele“. Jediný, kdo chůzí při děkovačce neurazí,

je pozvaný režisér. Když vidí herec odcházet cizího

Takže: totálně jsi prosral vejšlap,

tam byla palma jak sviňa,

já myslel, že už si tam utřu nos židlí,

fialový hlavy už poposedávaly,

pak ty vole nakráčíš,

hraješ jak vo zlatou tělku

a přitom úplně z prdele...

... hlavně, že na střídačce ještě

machruješ, že máš dneska dvojí dojení,

daboš a teď „paní, nesu vám psaní“.

Ty vole, naštěstí se lidi smáli

jak zaplacený, jsem čekal spíš

walking ovation. A máš jít hned

za rejžou, tak to zlom vaz!

Ehm, mohl bys mluvit

trochu pomalejc?

Jsem teprv ve druhý lekci... Proč herci nesnáší konkurzy, když jim prˇináší práci?

ství ale skončí to krásné, co na konkurzech je. Odteď

už to bude jenom čirá hrůza.

V ideálním světě bych totiž potom přišla v přes

ný čas na místo, kde bych nepotkala žádnou ze svých

soupeřek, obyčejně bych předvedla to, co po mně

chtějí, a odcházela plna pocitu, že jsem předvedla,

co ve mně je, a milí lidé za kamerou by mi plni úcty

řekli „na shledanou“ s výrazem, který znamená asi

tohle: „Jsi plnohodnotná herečka, osobitá a příjem

ná, a pokud tě nebudeme chtít, nijak to s tebou ne

souvisí, nemusíš se bát.“

Ve většině případů se ale čekací místnost podobá

čekárně u zubaře, kde je vždycky narváno dívkami.

Jsou tam minimálně tři vaše vzdálené kamarádky

My herci konkurzy nesnášíme.

Milujeme ale zvaní na konkurz, tu první chvíli,

kdy zavolá tajemné neznámé číslo a v něm cvrliká milounká „Verča z J. A. M. castingu“, která zní jako naše nejlepší kamarádka a svěří se nám, že by nás ráda pozvala na casting, řekne nám, kdy a kde nás očekávají, a my herci jsme v takovou chvíli neskonale šťastní. Někdo si na nás vzpomněl, nevyřadil nás ze seznamu uchazečů, někdo si nás chce prozkoušet a pak nám určitě tu roli bez váhání dá. Protože co jiného by znamenal ten milý Verčin podtón? První pocit, který se dostaví, když mě někdo pozve na konkurz, je neovladatelné přesvědčení, že ta role je už moje. Tímto příjemným pocitem předčasného vítěz

„Nemohla bych si to s tebou jenom přeříkat, jestli

to umim?“ a pak na celou čekárnu nahlas přehrá

vá dialog, který samozřejmě umí všechny čekatelky

a v duchu si to s ní opakují. A tiše trpí, protože by si

to taky potřebovaly říct.

Pak člověk přijde na řadu, vyfotí se s číslem a jde

se na to.

Konkurzy se dělí na několik druhů:

1. Někdo vám dá u vstupu do ruky dialog, který se

musíte za deset minut naučit a pak ho předvést na

kameru. V lepším případě vám ho pošle pár dní

předem na e-mail. Každopádně to bývá důležitý

dialog, ve kterém by se měla postava nějak emo

tivně projevit, čili třeba hádka s matkou nebo vr

cholný vztahový dialog s milencem. Ovšem matku

a milence vám za ruční kamerou monotónně naha

zuje asistenka z agentury, takže máte dvě možnos

ti: buď se na ni naladit a mluvit monotónně jako

stroj, nebo ji ignorovat a na její nulové „Nenávidím a minimálně pět dívek, které vypadají úplně stejně jako vy (ať už vypadáte jakkoli). Každá ze čtyřiceti dívek pozvaných na stejný čas jako vy má ve tváři výraz „milounká a všehoschopná piraňa“, a kdybyste se podívali do zrcadla, zjistíte, že vy ten sladký krvelačný výraz máte taky.

Z nervozity se většinou ti, kteří se znají, dají

do řeči. Rozmluva je to srdečná a plná podpory a komplimentů. Ale pod tímhle sesterským rozhovorem probíhá oboustranný rentgen, který vypadá asi takhle: „Je moc milá, až moc, a ty kudrnatý vlasy jí slušej, určitě ji budou chtít za princeznu... Ale proč je tak příšerně hubená? Proč říká, že vypadám, že se mi daří? Chce říct, že jsem tlustá?! A odkud ji sakra znám, už bych si měla vzpomenout! Text se moc neučila, dobře, to je dobře, doufejme, že ji to znervózní a uteče s pláčem. A proč je nás tu proboha tolik? Copak těch princezen bude na hradě sto?!? Kdo to támhle sedí? Ježišmarja, ta je taky všude!!“

Občas se ve stísněné atmosféře najde taky oso

ba, která zcela bezostyšně požádá někoho vedle sebe:

3. Nejmilejší druh konkurzu je, když si s vámi režisér

prostě jen uvolněně povídá, protože z vašeho vy

stupování a přirozeného chování sám pozná, jestli

se mu na tu roli hodíte. Většinou z takového cas

tingu odcházíte veselá, s klidnou myšlenkou, že

jste prostě jen byla sama sebou a že jste určitě udě

lala dobrý dojem, když byla taková sranda. Větši

nou si vás do dalšího kola už nikdy nepozvou.

4. Velmi rozšířený je „improvizační konkurz“, kde

dostanete zadání, které se zhruba blíží tomu, co

potřebují vyzkoušet. Třeba vás nechají improvi

zovat na téma „Dvojsmyslně telefonuješ s příte

lem o tom, co uvaříš k večeři“ nebo „Jdeš po louce

a všude kolem se najednou objeví duhové bubli

ny“. Já vám nevím, ale koho z nás napadne v rych

losti dvojsmyslná narážka na večeři? Už kvůli hr

dosti nechcete použít obrat „Miláčku, doufám, že

ti nevystydne ta okurka!“, ale tuto větu určitě vy

hrkly všechny z nás. tě“ hystericky vykřiknout „A já tebe taky!!“ V obou případech je to trapný jako hrom, protože stojíte v prázdné místnosti, nemáte nic v ruce, nesmíte se moc hýbat z dosahu kamery a stejně vás nenapadá, jak by se asi dalo hýbat. Zvláštní odrůdou tohoto typu konkurzu je případ, kdy vám někdo pošle k naučení dialog, v němž vaše postava „uhýbá před koňským povozem, padá do škarpy, sbírá rozsypané knížky a otírá si bahno z šatů“, protože si nikdy nejste jistí, jestli režisér ocení více to, když imaginárně upadnete, jakoby posbíráte věci kolem sebe a stíráte neviditelné bahno, nebo když to všechno radši ignorujete a stojíte jako prkno.

2. Dalším typem konkurzu, který už ale pomalu mizí

a je spíš doménou režisérů nad osmdesát let, je věta: „Předveďte nám nějaký monolog.“

No comment. Výborně to shrnula moje ka

marádka: „Vždycky si vzpomenu jenom na mo

nolog červa v jabku z přijímaček.“


16

Jediná věc, která může člověka na konkurzu za

chránit, je to, když vám dají druhou šanci, čili chvilku

se ztrapňujete, ale pak režisér nebo někdo jiný upřes

ní zadání a řekne, ať to zkusíte ještě trochu jinak. Je

nomže ve stavu vnitřní hysterie, kterou ve vás vyvo

lalo všudypřítomné napětí, se většinou každý herec

zmůže pouze na stejné zoufalé opakování téhož.

Několik příkladů pokynů, které na vás mohou na

castingu čekat (z mých reálných zkušeností):

„Zaimprovizuj cikánský svatební tanec.“

„Lehněte si na sebe. Chci, abyste se citlivě bavili

o prvním sexu.“

„Tahle parketa je skalní římsa a ty utíkáš před

drakem, pak doběhneš sem na stůl a to je pramice

(bidlo dělej jenom jako).“

„Pak tě vlečou spoutanou, to udělej, jak chceš.“

„Pomalu se otoč do kamery a chci na tvé tváři vi

dět to uspokojení, jak ti po pivu rostou prsa.“

Jednou jsem také byla přítomna na konkurzu

z druhé strany, kdy jsem nahazovala padesáti chlap

cům stejný dialog, aby vybrali mého bratra. Myslím,

Speciálním odvětvím jsou konkurzy na rekla

my, kde je většinou uchazečů tak stovka, nejrůznějších exotických etnik, protože vždycky jde hlavně o „typ“. Když děláte konkurz na „milou, krásnou, ale inteligentní dívku kolem třiadvaceti“, která si ve výsledku v reklamním spotu přetře rty balzámem a je vidět půl vteřiny, na konkurzu většinou hrajete „přetřeš si rty balzámem ve chvíli, kdy jsi vyhrála ve sportce“ a k tomu ještě „přetřeš si rty balzámem a najednou zjistíš, že z toho máš orgasmus“ a pro jistotu ještě chtějí „vyprávíš docentovi o složení balzámu na jeden nádech“, aby si byli úplně jistí, že na to přetření máte.

A zatímco v sobě mícháte všechny ty roky herec

tví na konzervatoři, abyste dokázaly obstát v těchto komplikovaných scénkách s balzámem, dívá se na vás deset dalších piraň, které to za chvíli zahrajou líp. A vy se na to budete dívat, protože v reklamním světě není čas na nic, natožpak na soukromí uchazečů o roli. Naženou vás s čísly na tričku do holé místnosti a jít první je stejně strašné jako jít poslední.

17

že za všechno mluví pokyn režisérky, který zadala

obsluze kamery: „Když ti takhle mávnu, Petře, tak je

to marný a vypni kameru, ať toho materiálu nemá

me zbytečně moc.“ Takže občas přišel někdo, spustil

první dvě věty, režisérka mávla, kamera se vypnula,

mladík to se mnou doříkal až do konce a byl vypro

vozen s úsměvem a větou „My se vám ozveme.“ Tak

se totiž na konkurzech zdraví na rozloučenou.

Jste

na řadě! Jak se točí nekonečné seriály? Na herectví není čas!

Pak se oblečete do kostýmu, maskérka vás nalíčí

a mladý muž s vysílačkou vás odvede na místo natá

čení. Moje první scéna se odehrávala v čekárně lé

kaře. Než mě do ní asistent režie odvedl, prošli jsme

k mému překvapení asi padesáti různými pokojíčky,

naskládanými halabala vedle sebe. Jako nezkušenou

elévku mě překvapilo, že z operačního sálu se vchází

rovnou do ložnice primáře a vedle ní je dlouhá ne

mocniční chodba, která ale nikam nevede. (Pomalu

mi začalo docházet, že když mé obdivované charis

matické postavy zajdou do zadních dveří, nečeká je

tam „operování“ ani „prohlídka“, jak tvrdí divákům,

ale prostě tam jenom znuděně čekají na konec scé

ny, protože operační sál je na druhé straně budovy

Jediné, co vás může vyvést z pekla konkurzů, je

čirý zázrak z nebe, když vám zavolají z produkce rovnou a bez dalších okolků vám prostě nabídnou roli. Mně se tohle stalo už u mojí druhé role.

Veroniky Nové se tehdy v Ordinaci zeptali:

„Neznáš nějakou holku, co by nám zahrála bezvýznamnýho rozmazlenýho fakana do několika dílů?“ A milá Verča si, nikdo neví proč, vzpomněla na mě.

Jakmile přijedete na místo natáčení, což je vět

šinou nějaká stará továrna na kraji Prahy, představí se vám najednou několik lidí, které potom potkáváte a nevíte, jak se jmenují a co přesně dělají, ale protože jste si před chvílí potřásli rukou, musíte se tvářit, že víte.

nou krabičku, které se říká port, a taky malý mikro

fonek, který se lepí většinou někam nad prsa, no tak

že zvukař vás znuděně ošahá, protože nechce, aby si

někdo myslel, že ho to nějak zajímá, on prostě jenom

potřebuje dobře slyšet.

Potom přijde režisér, který vám vesele vysvětlí, že

tahle scéna by měla být o tom, že vy coby drzý fakan

uděláte pozdvižení v čekárně, protože nahlas telefo

nujete, a vás to začne bavit, protože se zdá, že tady

opravdu máte nějaký úkol. To bude fajn.

Posadí vás do čekárny vedle dvou komparzistek,

které se na vás povzbudivě usmívají, když vidí, jak se

třesete, a jde se zkoušet scéna s hlavní herečkou-lé

kařkou, která točí ten den patnáct podobných scén,

takže vás vůbec nevnímá (jenom doufá, že umíte

všechny repliky).

Pak si pomalu přeříkáte celý dialog, kameramani

si přitom ujasňují, z jaké strany vás natočí a co všech

no bude ještě v záběru vidět. Pak přijde rekvizitář

a dá vám telefon, který ale nesvítí, takže ho musíte

držet takhle u ucha, pak přijde kameraman a poprosí a bude se točit třeba až za týden.) Za rohem, kde jsem si naivně představovala zbytek nemocnice, byla koupelna hlavního záporáka, ze které se vycházelo do skladu rekvizit. Fakt zmatek nad zmatek. Tvůrci mě prostě jako všechny ostatní zmátli záběry skutečné nemocnice, kterými prokládají každou scénu, a já jsem jim to uvěřila. Všechny ostatní místnosti, kromě té, ve které se točí, jsou pošmourné a ztemnělé. Dalo by se říct, že nekonečné seriály se točí v tak trochu strašidelné Ikee.

Takže když se propletete změtí pokojů (nedej

bože, abyste si první den skočili sami pro kafe, většinou už cestu zpátky do čekárny nikdy nenajdete a bloudíte pokojíky, až vyčerpaně skončíte třeba v hospodě, ale ta je zase jenom jako, takže tam zemřete žízní na fiktivním baru) a jste konečně na místě, je čekárna osvětlená ze všech stran a jsou na ni namířené čtyři kamery. Jako první k vám přistoupí znuděný mladý muž a začne vám vyhrnovat triko, ale to je v pořádku, to je jenom zvukař, který vám potřebuje studenýma rukama přilepit na tělo stude

nějakou legraci s kameramanem, je to určitě děsná

bžunda, ale vám se zatmívá před očima, klap, akce,

a jede se.

Asi minutu se nic neděje, to jak se vám rekvizitář

snaží dovolat, a pak se díváte na telefon, zvednete ho,

odříkáte hlasitý text, nešustíte kabelčičkou, kompar

zistky se po vás bezvýrazně otočí, čímž hrajou „ta

nás ale pobuřuje“, přichází lékařka, vy se zakláníte,

aby byla vidět, a v záklonu jí strašně přirozeně a drze

odsekáváte repliky (ne, o nějakém herectví není řeč,

jste rádi, že řadíte alespoň zhruba ta správná slova za

sebou), odcházíte do čekárny, kabelčičku si na po

slední chvíli přehodíte na správné rameno, ale tro

chu se odřete, protože máte jít úplně při zdi, aby prů

hledem byly vidět zadní dveře.

Tak. To by bylo. Ozve se úlevné „STOP!“. Doladí

se už jenom pár detailů, jako nesklánět se tolik nad

telefon, zaklonit se ještě trochu víc (váš úhel od pod

lahy nyní činí asi 120 stupňů), OK, pak se ještě staví

zvukař a poupraví vám ve výstřihu mikrofonek a ot

ráveně vám řekne, že do toho telefonu nemusíte tak vás, jestli byste se mohla celou tu scénu takhle zaklánět, aby bylo dobře vidět i na paní herečku, pak přijde kostymérka a dá vám šusťákovou kabelčičku, kterou držte radši takhle, aby nebyl vidět ten nápis, to by totiž byla skrytá reklama, a hned přiběhne zvukař a poprosí vás, jestli byste tu šusťákovou kabelčičku vůbec neotvírala, protože strašně šustí, nedaleko stojící asistenka režie mu vysvětlí, že ji musíte otevřít a vyndat z ní ten telefon – pak režisér vymyslí, že když telefon zazvoní, bude hezké, že se na něj budete chvíli přemýšlivě dívat, jestli ho zvednout, kameraman si udělá záběr na zvonící telefon a rekvizitář běží pro jiný telefon, protože tenhle mu nesvítí a myslel si, že to nějak půjde, pak přiběhne maskérka, přepudruje vám zsinalý obličej, a než se doopravdy začne točit, staví se za vámi ještě strašně milá paní skriptka a autoritativně vás poprosí, abyste si při odchodu pověsila tu šusťákovou kabelčičku na levé rameno, že je to důležité do té scény, která je ve scénáři potom.

Pak celý plac ztichne, před kamery si stoupne

mladičká slečna s klapkou, která neslyšně dokončuje řvát, že už tak je to dost hlasitý, bezva, už se skoro jede, pak režisér přiběhne na plac připomenout herečce, že může být smutnější, protože přece v téhle scéně ještě neví, že její adoptovaný pejsek je naživu, a vám spěšně řekne: „Klidně do toho řvi víc, ať je to fakt drzý.“ A tak se vaším prvním pořádným hereckým úkolem před kamerou stane „řvát tak moc, aby byl spokojený režisér, ale tak málo, aby byl spokojený i zvukař“.

Takže pokus dvě, snad to všechno dáte. Hrozně to chcete dát, protože na place je tolik příjemných přátelských lidí a vy si nechcete to nově vzniklé křehké přátelství pokazit tím, že byste se nezaklonili, moc křičeli, zašustili nebo otočili displej telefonu málo doleva. Jedno zašustění, a navždy je zklamu, běží vám hlavou, když se snažíte myslet na deset věcí zároveň. S drobnými chybami jakž takž všechno splníte a říkáte si: všechny ty věci kolem teď už jakž takž vím, tak příští klapku snad už trochu zahraju.

„Hotovo!“ ozve se a všichni jdou na kafe. Hladovej herec, dobrej herec

bírají zrnka, aby vaše káva byla doopravdy pro vás.

A všechno je zdarma.

Ta k .

Na běžném natáčení by se štáb neměl jídlem pří

liš zdržovat, tudíž se volba sníží na výběr mezi hous

kou se sýrem a houskou se šunkou (aby asistentka

režie mohla na place rychle zahodit tu šunku, pokud

režisér měl zrovna chuť na „to druhé“).

Kávu si z kávovaru natáčí každý sám a nad tako

vouto kávou rozhodně nikdo nechce trávit „odpole

dní zastavení s šálkem kávy“, tu je lepší rychle vypít

a nevnímat chuť. Obědy bývají celkem i dobré, na

aranžované na plastovém talířku. Znáte takový ten

pocit, jak máte jednou za čas chuť na pořádnou ka

Catering. Kdybyste to nevěděli, to je odborný ná

zev pro karavánek, kde mají na pultíku svačinky pro herce.

Samozřejmě mezi herci kolují také „urban sto

ries“ o caterinzích, kde vám snědý kuchař mezi obědem a večeří hodí na gril čerstvého lososa, ke kterému si do večeře vybíráte z dvaceti druhů pečiva, a všude leží čerstvá rukola zdobená čekankou. K snídani se vám na alpském másle opékají vajíčka šťastných slepic a vedle hranatého okýnka karavanu visí skromně michelinská hvězdička. V těchto fámách vám prý rozesmátí asistenti režie RÁDI jedou pro čerstvou mátu, pokud směrem ke kolegovi zašeptáte slovo „mojito“, a hodné tety ručně pře

ky navazují: po čočce s uzeným bývá další dny uze

ná čočková polévka, po něčem s brokolicí přichází

vždycky variace na brokolici a po andaluském rizotu

(nebo dodejte libovolný zeměpisný název) bývá po

lévka s rýžovým kapáním (čti s rýží) a navíc studený

rýžový salát (vespod studené rizoto, navrch dvě raj

čátka). Myslím, že strejda Uncle Ben by sem chodí

val rád, s jeho omáčkami tu kuchaři nedělají vůbec

nic navíc, prostě je prohřejou a nalijí na vřetýnka.

(A máme „těstoviny sečuán“.) Ale zase tu člověk

ušetří. Tedy ten člověk, který sem nakupuje suroviny.

Posledním typem jídla, se kterým se herec může

setkat, je jídlo, které vám přinesou rekvizitáři. Všim

něte si, že většina herců, pokud něco v záběru jí, je

nom velmi nenápadně uždibuje. Mistři a mistryně

v oboru (jak nemuset v záběru nic jíst) dokonce celý

dialog mávají nad talířem vidličkou, případně něco

napichují (ale pak už je záběr jinam). Má to dva dů

vody. Jídlo nebývá ultra čerstvé (tedy ten hamburgr

čerstvý byl, když ho rekvizitář Míra přivezl, jenomže

pak jsme měli ten velkej skluz, tak jsme ho dali do lorickou prasárnu se spoustou smetany nebo slaniny nebo na „smažené něco se smaženou přílohou“? Ano, když točíte, musíte na něco takového mít chuť každý den. Jak známo, kamera přidává opticky každému pět kilo a pravidelné stravování v cateringu přidává těch kil minimálně deset.

Mívala jsem tak ráda ty hranaté tmavé housky

s dýňovými semínky, dokud nám všem na natáčení jednoho českého sitcomu nelezly po dvou letech už i ušima. Ale zase jsme se s nimi na závěrečném večírku hezky rozloučili. Představovali jsme si na stolech růžové humry, ale protože poslední večírek chystala stejná cateringová firma, byly tam všude naše staré známé ozkoušené... hranaté dýňové housky.

Další kategorií je jídelna v České televizi. O té by

se nemělo nějak dlouze mluvit, tam by si měl každý zajít. Pro vegetariány je to ráj – když mají smažák, a den odstartovaný smaženicí ze sušené vaječné drti je prostě... nepopsatelný.

Zdá se, že jídelna v České má svého vlastního dra

maturga, protože jídla na sebe den po dni tematic

ným obědem s replikou „Mami, ta tvoje svíčková je

prostě NEJ!“, ve skutečnosti je obsah jejich talíře to

poslední, s čím by si někdo lámal hlavu, a pokud je

to doopravdy k jídlu, je to stejně studené.

A zatímco ve skutečném světě lidé v restauraci

okamžitě všechno snědí, v tom filmovém nechávají

guláše a pečínky ležet na talíři a zaujatě si vyříkávají

dávné problémy.

A vy už teď víte proč.

ledničky...) a pak si taky uvědomte, že když vidíte v záběru člověka, co snědl knedlík, je nutné znásobit si to třeba desetkrát, protože tolikrát se záběr točil ze všech stran. (Z toho vyplývá, že herec v Ulici má nárok tak na jeden dva knedlíky...)

Mimochodem, kdybyste někdy záviděli v televizi

hercům to, co mají na talíři, vždycky si uvědomte, že i když sedí pod briliantovými lustry a mají na sobě drahé šaty nebo se zrovna rozplývají nad maminči

Akce!

Stop!

Stooop!!!

Fuj je to!


25

Filmová povolání z pohledu herečky

a žďuchala do něj. Představitelka hlavní role může

s klidem režisérovi přede všemi říct: „Ty seš prostě

bastard, nutit mě lízt do studený vody, bože, tak ale

rychle, ať to máme za sebou!“, dokonce to od ní celý

štáb tak trochu očekává. Může ho také něžně urážet

a sem tam teatrálně plakat únavou. Jako představi

telka epizodní role si ale budete muset zvyknout na

odtažitý nezájem. Čím menší máte roli, tím míň se

snažte s režisérem klábosit.

2. Produkční

Produkční je první, kdo vám zavolá, jakmile re

žisér určí, že jste byl vybrán do role, aby se s vámi

Původně jsem se chtěla pokusit o vědecký rozbor

všech povolání, která se na filmu podílí. Ale zjistila jsem, že jako herečka tomu vlastně zas až tak nerozumím. Proto se vám svěřím jenom s těmi, která jako herečka dobře znám, a napíšu vám o nich prostě svýma očima. 1. Režisér

Režisér může být tím prvním ze štábu, s kým se

herečka potká. Bývá totiž u posledních kol konkurzu. Režisér může být váš nejlepší kámoš, to když hrajete jednu z důležitých rolí. Čím menší roli hrajete, tím míň se sluší, abyste si z režiséra utahovala

ců, potřebného počasí, vytváření natáčecího dne na

víc mezi pondělkem a úterkem, a pokud kdekoli ve

štábu selže lidský faktor (například klepeto, které

měli rekvizitáři dodat, je z raka, a ne z humra), může

za to vždycky on. Pokud je osvícený, nebo pokud je

na drogách, tak vás občas jako jediný ze štábu i po

chválí.

4. Maskérky

Pro herce jsou maskérky záchytný bod. Ve sku

tečnosti fungují jako psycholožky. Za šedesát mi

nut, než vás nalíčí, se jim můžete svěřit s čímkoli.

S tím, že jste přišli rovnou z nočního tahu (to ob

vykle ale samy poznají podle nutného množství ko

rektoru pod oči), s osobním životem, můžete jim

plakat na rameni, jak je režisér zlý (brečet musí

te ale jenom vnitřně, abyste jim nezničili pečlivou

práci kolem očí). Pokud máte nějaký vztahový pro

blém, který nechápe ani vaše nejlepší kamarádka,

řeknete ho maskérce. Povídat si s maskérkami je

zábavné a poučné, protože z celého upracovaného dohodl na honoráři. Bývá to zdaleka nejlepší herec v projektu. Umí se tvářit, že zrovna vy osobně jste mu tak nějak sympatičtější než zbytek (není to pravda), umí se tvářit, že na projekt nejsou skoro žádné peníze (to je pravda jen napůl, peníze jsou, ale ne pro vás), umí se vám důvěrně svěřit, že všichni do projektu jdou z lásky a touhy, aby vzniklo něco kvalitního (není to pravda, mají dvakrát větší honorář než vy), a umí vám váš malinký honorář předložit na stříbrném tácu (mimoděk utrousí, že prodal auto a vyškrtnul ze seriálu dvě postavy, jen aby vás mohl zaplatit). Pokud vás má produkční rád, zbystřete. Může to být proto, že jste nejlevnější ze všech. 3. Asistent režie

To je člověk, který neustále vypadá, že se psychic

ky zhroutí. Na dovolené byl před dvaceti lety. Správný asistent režie se na hranici psychického zhroucení pohybuje tři sta sedmdesát dní v roce. Jeho zodpovědností je úplně všechno, včetně dobré nálady her



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist