Kniha: K filosofii náboženství - Otakar A. Funda

Že se náboženství v uplynulém čtvrtstoletí u nás - a v Evropě ještě o něco déle,

vlastně po dlouhé období působení posledních tří papežů - stalo předmětem

obnoveného zájmu, není asi třeba zvláště zdůrazňovat. To pak dále podtrhlo

náboženské a zejména nenáboženské působení islámu a v poslední době navíc

problém migrací. Zejména politologové a sociologové analyzují postavení

náboženství, jeho funkce a vliv ve veřejném prostoru. Menší pozornost se přitom

věnovala a věnuje filosofii náboženství, jeho duchovním, intelektuálním,

noetickým a etickým aspektům. Nevelký text Otakara Fundy směřuje právě do této

oblasti a nabízí nejzákladnější poučení o způsobech a předpokladech náboženského

myšlení v širším kontextu dnešní evropské filosofie a její argumentace. I když

nelze přehlédnout, že autorovy výklady jsou silně probarveny jeho životní

zkušeností, jeho osobní zaujatostí a intelektuální zkušeností, posuzovaný text

usiluje o výrazné hledisko i jeho úplné a objektivní zpracování, opírající se často o

genetický přístup.

Východisko Fundových výkladů je antropologické, člověk je mu "tvor náboženský"

se všemi důsledky, které to má pro náboženství jako "lidský výtvor". Za podnětné a

zajímavé považuji zejména pasáže o náboženství jako "hermeneutickém dramatu

zpřítomnění", kde autor odlišuje "kultické zpřítomnění", "mystické zpřítomnění,

imitující zpřítomnění", "instituční zpřítomnění" (sám bych v tomto případě volil

termín "institucionální" a odlišil "formální" a "neformální" instituce náboženství),

"verbální zpřítomnění" a existenciální zpřítomnění", což vše mu dovoluje ukazovat

bytostně komunikativní povahu náboženského života i náboženského působení, a

zároveň i posuny v těžištích náboženského sdělení.

Z recenzního posudku: Prof. Miloš Havelka, CSc.

Kniha O. A. Fundy přináší do českého prostředí osobitý a významný příspěvek k

filosofii náboženství. Jak Funda předznamenává, jeho přístup k tématu vychází z

pozitivního zpracování tradic empirismu, pozitivismu, neopozitivismu a kritického

racionalismu, náboženství pak v rámci tohoto přístupu chápe jako projev a výtvor

lidské kultury. Fundova práce tak doplňuje spektrum přístupů vycházejících přímo

či nepřímo z teologických tradic, z tradic předpokládajících transcendentní zdroj

náboženského hledání, tázání a nalézání.

Fundův fundovaný příspěvek je zároveň svědectvím o jeho osobní cestě od teologie

usilující o demytologizaci k ateistickému humanismu, který chce respektovat i ty

způsoby a tradice myšlení, s nimiž nemůže souhlasit. Naopak, domnívám se, že

jeho kniha bude přínosná jak pro filosofy, religionisty, tak pro teology, kteří nutně

nemusí sdílet jeho metodologická východiska či jeho závěry. Inspirativní ovšem

zůstávají Fundův důraz na lidskou vztahovost, nepředpojatost, jeho kritika

metafyzického myšlení, jeho analýza náboženské řeči, jeho koncept vědeckosti

jako přiměřenosti tématu, i jeho hermeneutika různých forem zpřítomnění

náboženské bezprostřednosti.

Z recenzního posudku: Prof. Ivana Noble, PhD.