načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: K čemu je dobrá válka? -- Konflikty a pokrok civilizace - Ian Morris

K čemu je dobrá válka? -- Konflikty a pokrok civilizace

Elektronická kniha: K čemu je dobrá válka? -- Konflikty a pokrok civilizace
Autor:

Renomovaný historik a archeolog Ian Morris v této knize vypráví hrůzný, ale fascinující příběh patnácti tisíc let válek a dochází k překvapivému závěru: války zajistily lidstvu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 437
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace, mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z anglického originálu War! - what is it good for? - conflict and the progress of civilization from primates to robots ... přeložil Stanislav Pavlíček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3764-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Britský historik a archeolog zkoumá ve své monografii roli válek v dějinách civilizace. I když to zní překvapivě, válka zajistila lidstvu větší bezpečí a bohatství. Renomovaný historik a archeolog Ian Morris vypráví hrůzný a fascinující příběh o patnácti tisících let válek. V době kamenné žili lidé v malých, ustavičně se svářících společnostech a čelili šanci jedna ku deseti, nebo dokonce jedna ku pěti, že zemřou násilnou smrtí. Ve 20. století zemřela násilnou smrtí ani ne jedna osoba ze sta (a to navzdory oběma světovým válkám, holokaustu a Hirošimě). Vysvětlení: jedině válka vytvořila větší a složitější společnosti s vládami, které vymýtily vnitřní násilí. Autor mapuje historii války, jako největšího paradoxu dějin, od pravěku až k robotickým válkám blízké budoucnosti. Ta se může stát nejnebezpečnějším obdobím existence lidstva, ale pokud toto období přežijeme, konečně se možná naplní starý sen o světě bez válek...

Popis nakladatele

Renomovaný historik a archeolog Ian Morris v této knize vypráví hrůzný, ale fascinující příběh patnácti tisíc let válek a dochází k překvapivému závěru: války zajistily lidstvu více bezpečí a bohatství. Na základě výzkumů z oblasti kulturní historie, archeologie i biologie ukazuje, že v době kamenné žili lidé v malých, ustavičně se svářících společnostech a měli deseti-až dvacetiprocentní šanci, že zahynou násilnou smrtí. Oproti tomu ve 20. století zemřela násilnou smrtí ani ne jedna osoba ze sta (a to navzdory oběma světovým válkám včetně Verdunu, holokaustu a Hirošimy). Vysvětlení spočívá v tom, že jedině válka je schopna vytvořit větší a složitější společnosti s vládami, které vymýtí vnitřní násilí. Autor mapuje historii válek, toho největšího paradoxu dějin, od pravěku až k robotickým střetům blízké budoucnosti. Následujících několik desetiletí se může stát nejnebezpečnějším obdobím lidské existence, ale pokud tuto dobu přežijeme, možná se konečně naplní starý sen o světě věčného míru.
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ian Morris - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ian Morris

K čemu je dobrá válka?

Konflikty a pokrok civilizace

Copyright © 2014 by Ian Morris

First published by Farrar, Straus and Giroux

Translation rights arranged by Sandra Dijkstra Literary Agency

All Rights Reserved

Translation © Stanislav Pavlíček, 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické) v českém jazyce.

Odpovědná redaktorka Klára Soukupová.

Z anglického originálu War! What Is It Good For? Conflict and the Progress

of Civilization from Primates to Robots, vydaného nakladatelstvím

Farrar, Straus and Giroux, New York v roce 2014,

přeložil Stanislav Pavlíček.

Obálka a sazba Michal Puhač podle návrhu Pavla Růta.

Konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 939. publikaci (279. elektronická).

ISBN 978-80-7363-877-1


ARGO / DOKOŘÁN

Ian Morris

K ČEMU

JE DOBRÁ

VÁLKA?

Konflikty a pokrok civilizace



OBSAH

Přítel dobrý jen pro hrobníka 7

Pustina? Válka a mír ve starověkém Římě 29

Jak uvěznit obludu: produktivní způsob války 60

Barbaři vrací úder:

kontraproduktivní způsob války, 1–1415 n. l. 102

Pětisetletá válka: Evropa (téměř) dobývá svět, 1415–1914 149

Ocelová bouře: válka o Evropu, 1914–1989 211

S krví na zubech i pařátech:

proč táhli šimpanzi z Gombe do války 257

Poslední naděje pro Zemi: americké impérium, 1989–? 295

Poděkování 351

Poznámky 353

Seznam tabulek, map a grafů 367

Doporučená četba 369

Použitá literatura 390

Rejstřík 428 Úvod Kapitola 1. Kapitola 2. Kapitola 3. Kapitola 4. Kapitola 5. Kapitola 6. Kapitola 7.

ÚVOD

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

Bylo mi dvacet tři, když jsem skoro zemřel v boji.

Bylo 26. září 1983, asi 21.30, já se hrbil nad mechanickým psacím strojem v pronajaté místnosti v anglické Cambridgi a ťukal první kapitolu své disertace zarcheologie. Právě jsem se vrátil ze čtyřměsíčního terénního výzkumu na řeckých ostrovech. Práce mi šla dobře od ruky. Byl jsem zamilovaný. Život byl krásný.

Neměl jsem tušení, že o více než tři tisíce kilometrů dál se Stanislav Petrov rozhoduje, jestli mne zabije.

Petrov byl zástupcem náčelníka pro bojové algoritmy na velitelskémstanovišti Serpuchov-15, v nervovém centru sovětského systému včasného varování. Byl to pečlivý člověk, inženýr, autor počítačového kódu – a naštěstí pro mne žádný panikář. Když se krátce po půlnoci (moskevského času) spustila siréna, vyskočil dokonce i Petrov ze židle. Na obří mapě severní polokoule, kterávyplňovala celou jednu stěnu řídicí místnosti, se rozblikala červená žárovka.Signalizovala, že z Montany byla vypuštěna raketa.

Nad mapou se rozsvítila červená písmena, která dávala dohromady nejhorší slovo, jaké Petrov znal: „START.“

Počítače znovu a znovu prověřovaly data. Opět se rozsvítila červená světla, tentokrát s větší jistotou: „START – VYSOKÁ SPOLEHLIVOST.“

Petrov to svým způsobem čekal. Před šesti měsíci Ronald Reagan veřejně odsoudil matičku Rus a označil ji za říši zla. Hrozil, že Američané vybudujívesmírný protiraketový štít, a ukončí tak vzájemnou rovnováhu strachu, která skoro čtyřicet let udržovala mír. A pak oznámil, že urychlí rozmístění nových raket, schopných po pouhém pětiminutovém letu zasáhnout Moskvu. A potom, jako kdyby se někdo chtěl vysmát zranitelnosti Sovětského svazu, se nad Sibiřzatoulal jihokorejský dopravní letoun, který zřejmě ztratil cestu. Sovětskému letectvu trvalo několik hodin, než ho našlo. Poté letoun, který se nakonec vydal zpátky do neutrálního vzdušného prostoru, sestřelila stíhačka. Všichni na palubězemřeli, včetně jednoho amerického kongresmana. Nyní obrazovka říkala, žeimerialisté udělali poslední krok.

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

8

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

Ale stejně... Petrov věděl, že takhle by třetí světová válka vypadat neměla. Americký první úder měl zahrnovat tisíc raket typu Minuteman, burácejících nad severním pólem. Měl znamenat přibližující se ohňové a radiační inferno, horečnatý pokus zničit s nasazením všech sil sovětské rakety, které dosudnečinně odpočívaly ve svých jaderných silech, a připravit tak Moskvu o veškeré možnosti reakce. Vypuštění jediné rakety bylo bláznovstvím.

Petrov měl za úkol řídit se pravidly a provést veškeré požadované testy, které by vyloučily závadu systému. Ale na to nyní nebyl čas. „Hlásím, že jde o falešný poplach,“

1

oznámil důstojníkovi ve službě na druhém konci telefonní linky.Snažil se, aby to znělo věcně.

Důstojník se na nic neptal a nedal na sobě znát žádnou úzkost. „Rozumím.“

Siréna byla za chvíli vypnuta a Petrovovým podřízeným se začalo ulevovat. Technici začali provádět předepsané kroky a systematicky hledali v obvodech chybu. Ale pak...

„START.“

Znovu to červené slovo. Na mapě se objevilo druhé světlo; další raketa byla na cestě.

A pak se rozsvítila další žárovka. A další a další, až nakonec celá mapaplanula červenou barvou. Algoritmy, které Petrov pomáhal vypracovat, začalypracovat. Panel nad mapou na chvíli potemněl. Potom se znovu rozzářil s novým varováním. Oznamoval apokalypsu.

„RAKETOVÝ ÚTOK.“

Největší superpočítač Sovětského svazu automaticky rozesílal toto sdělení po velitelské hierarchii. Nyní záleželo na každé vteřině. Stárnoucí JurijAndroov, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, měl býtpožádán, aby učinil nejdůležitější rozhodnutí všech dob.

Možná se o válku nezajímáte, řekl údajně Trockij, ale válka se hodně zajímá o vás.

2

Cambridge byla – a stále je – ospalým univerzitním městečkem, daleko

od mocenských center. V roce 1983 však byla obklopena základnami letectva,

a byla tudíž vysoko na seznamu cílů Moskvy. Kdyby sovětský generální štáb

uvěřil Petrovovým algoritmům, byl bych mrtvý během patnácti minut. Vypařil

bych se uvnitř ohnivé koule žhavější než povrch slunce. King’s College a jejípěvecký sbor, pasoucí se krávy, kolem nichž proplouvají pramice, učenci vtalárech podávající si portské u svého stolu ve vyvýšené části jídelny – to všechno

by se explozí proměnilo v radioaktivní prach.

Pokud by Sověti vypálili jen rakety, které míří na vojenské cíle (stratégové to nazývají „counterforce attack“ – „útok na vojenské síly nepřítele“), a kdyby Spojené státy odpověděly stejným způsobem, byl bych jedním ze zhruba sta milionů lidí, kteří by byli roztrháni výbuchem, spáleni či otráveni v první den války. Ale to by se pravděpodobně nestalo. Jen tři měsíce před Petrovovým

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

9

okamžikem pravdy americké Centrum pro vývoj strategických koncepcízorganizovalo válečnou simulační hru, aby zjistilo, jak by se asi vyvíjely úvodní

fáze nukleárního střetu. Zjistili, že žádný hráč se při útoku nedokázalovládnout a omezovat se jen na vojenské a strategické cíle. Všichni útoky tohoto

typu vystupňovali do podoby „útoků na hodnoty nepřítele“ a stříleli jak na

města, tak na raketové základny. A jakmile by k tomu došlo, stoupla byúmrtnost v prvních několika dnech války na zhruba půl miliardy lidí. Další půl

miliardy životů by si v následujících týdnech a měsících vyžádaly radioaktivní

spad, hlad a další boje.

V reálném světě se však Petrov ovládnout dokázal. Později přiznal, že bylvyděšený tak, až se mu podlomila kolena. Pořád ale věřil svým instinktům ohledně algoritmů. Sebral odvahu a sdělil důstojníkovi ve službě, že i toto je falešnýpolach. Zpráva o raketovém útoku tak byla zadržena ještě dřív, než začalastouat vzhůru po velitelské hierarchii. Dvanáct tisíc sovětských válečných hlavic zůstalo na svých základnách a miliarda z nás zůstala na živu, aby mohlabojovat až někdy jindy.

Za záchranu světa se však Petrovovi nedostalo odměny v podobě medailí, které by pokryly celou jeho hruď. Místo toho byl oficiálně pokárán, žepředkládá zmatečné písemnosti a nedodržuje protokol (rozhodnutí, zda zničitplanetu, bylo úkolem generálního tajemníka, ne jeho úkolem). Byl tedy „uklizen“ na méně citlivou pozici. Následně odešel do předčasného důchodu, nervově se zhroutil a poté upadl do neradostné chudoby, když Sovětský svaz zanikl apřestal vyplácet důchody svým penzistům.

*

Takovýto svět – kde Armageddon závisí na fušerské technice a unáhleném rozhodnutí počítačových programátorů – byl světem, který se dočista zbláznil. Hodně lidí si to v té době myslelo. V americkém bloku demonstrovaly miliony lidí a volaly po zákazu atomových bomb. Lidé protestovali proti agresi svých vlád anebo volili politiky, kteří slibovali jednostranné odzbrojení. Měli totiž svobodu, a tak mohli takovéto věci dělat. Na sovětské straně, kde lidé takovéto věci dělat nesměli, zaujalo tento postoj o trochu víc disidentů než obvykle,načež byli udáni tajné policii.

Ale na ničem z toho moc nezáleželo. Západní vůdci byli opakovaně voleni do svých úřadů prostřednictvím ještě silnější většiny a nakoupili ještě více moderních zbraní. Sovětští vůdci zase nechali vyrobit ještě více raket. V roce 1986 dosáhla světová zásoba jaderných hlavic svého historického maxima. Bylo jich více než

* V roce 2004 Sdružení světových občanů udělilo Petrovovi sekvojovou plaketu, kterou mu poděkovalo za záchranu světa, a přidalo šek na tisíc dolarů. V roce 2013 Petrov rovněž získal v Německu Drážďanskou cenu, jež je spojena s částkou 25 000 eur. Další finanční příspěvek je mu možné poskytnout prostřednictvím webových stránek www.brightstarsound.com.

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

10

sedmdesát tisíc a havárie sovětského jaderného reaktoru v Černobylu poskytla

jen malou ochutnávku toho, k čemu se možná schyluje.

Lidé se hlasitě dožadovali odpovědí a na obou stranách železné opony se

mladí ještě hlasitěji odvraceli od stárnoucích, zkompromitovaných politiků. Za

tuto novou generaci doby po baby boomu mluvil Bruce Springsteen. Ten použil

nejslavnější z protestsongů vietnamské války – klasickou píseň „War“ (Válka)

Edwina Starra, vydanou nahrávací společností Motown – a vyslal její turbocover verzi zpátky do žebříčku deseti nejoblíbenějších hitů:

War!

Huh, good God.

What is it good for?

Absolutely nothing.

Say it, say it, say it...

Oooh, war! I despise

Because it means destruction

Of innocent lives

War means tears

To thousands of mothers’ eyes

When their sons go to fight

And lose their lives...

War!

It ain’t nothing but a heartbreaker.

War!

Friend only to the undertaker...

Válka!

Cože? Ach, dobrý bože!

Ta je dobrá k čemu?

Naprosto k ničemu.

Řekni to, řekni, řekni...

Pche, válka! Jak já jí pohrdám!

Vždyť životy nevinných

tak nezvratně hatí.

Válka jen slzy znamená,

jimiž tisíce matek platí,

když jejich synové do boje jdou

a životy své tam vmžiku ztratí...

Válka!

Jen rychle srdce zlomí, že člověk ani nezavzlyká.

Válka!

Přítel dobrý snad jen pro hrobníka...

3

MÍR PRO NAŠI DOBU

*

V této knize chci nesouhlasit. Tedy alespoň do určité míry.

Válka, jak budu tvrdit, nebyla a není přítelem dobrým jen pro hrobníka.

Válka je sice masovým vrahem, a přesto – což je možná největší paradox vdějinách lidstva – zároveň byla a je největším nepřítelem hrobníka. A navzdory

tomu, co říká ona píseň, byla a je k něčemu dobrá: v dlouhodobém horizontu

* Neville Chamberlain, projev Downing Street 10, 30. září 1938, referováno v listu Times, 1. října 1938,

www.thetimes.co.uk/tto/archive/.


11

MÍR PRO NAŠI DOBU

přinášela a přináší lidstvu bezpečí a bohatství. Válka je sice peklo, ale – opět

z dlouhodobé perspektivy – její alternativy by byly ještě horší.

Půjde o kontroverzní tvrzení, takže mi dovolte vysvětlit, jak to myslím.

Argumentace, kterou budu předkládat, má čtyři části. První část zní, ževedením válek lidé vytvářejí větší a organizovanější společnosti, které snižují riziko, že jejich příslušníci zemřou násilnou smrtí.

Tento postřeh je založen na jednom z hlavních zjištění archeologů aantropologů minulého století, a sice že společnosti doby kamenné byly obyčejně velmi malé. Hlavně v důsledku obtíží se získáváním potravy lidé žili v tlupách, které čítaly několik desítek členů, ve vesnicích o několika stovkách obyvatel a (velmi zřídka) ve městech o několika tisících obyvatel. Tyto komunity neměly nijak velké potřeby v oblasti vnitřní organizace a obvykle se vyznačovalypodezřívavostí, nebo dokonce nepřátelstvím vůči lidem z vnějšku.

Lidé většinou řešili své rozmíšky nenásilným způsobem. Pokud se aleněkdo rozhodl použít sílu, bránilo mu v tom mnohem méně věcí, než na jaké jsou zvyklí obyvatelé moderních států. Většina zabíjení byla zabíjením v malémměřítku. Šlo o krevní mstu či ustavičné nečekané útoky. Čas od času však mohlo násilí narušit tlupu či vesnici do té míry, že nemoci a hladomor následně úplně vyhladily veškeré její příslušníky. Ale protože populace byly zároveň malé, toto stálé násilí malých rozměrů si vybíralo děsivou daň. Podle většiny odhadůzemřelo 10–20 % ze všech lidí, kteří žili ve společnostech doby kamenné, rukou jiného člověka.

Dvacáté století představuje prudký kontrast. Zažilo dvě světové války, série genocid a četné hladomory vyvolané vládami. Při tom všem bylo celkemzabito ohromujících 100–200 milionů lidí. Atomové bomby svržené naHirošimu a Nagasaki zabily více než 150 000 lidí – pravděpodobně více lidí, než kolik jich žilo na celém světě v roce 50 000 př. n. l. Ale v roce 1945 bylo na zemi 2,5 miliardy lidí a během celého 20. století žilo na zemi celkem 10 miliard lidí – to znamená, že oněch 100–200 milionů úmrtí 20. století spjatých sválkou odpovídá pouze 1–2 % obyvatelstva planety. Pokud jste měli to štěstí, že jste se narodili v industrializovaném 20. století, byla tu v průměru desetkrát menší pravděpodobnost, že zahynete násilnou smrtí (nebo v důsledku násilí), než kdybyste se narodili v době kamenné.

Jde možná o překvapivou statistiku, ale její vysvětlení je ještě překvapivější. To, co udělalo svět bezpečnějším, je samotná válka. Jak se pokusím ukázat vkapitolách 1–5, celé to probíhalo tak, že někdy před deseti tisíci lety začali vítězové válek začleňovat poražené do větších společností. (Zpočátku se to dělo jen v určitých geografických oblastech, ale posléze se to rozšířilo na celou planetu.) Jediný způsob, jak zařídit, aby tyto větší společnosti fungovaly, bylo vytvořit

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

12

silnější vládu. A jednou z prvních věcí, které taková vláda musela udělat, pokud

chtěla zůstat u moci, bylo potlačit násilí ve společnosti.

Lidé, kteří tyto vlády vedli, zřídkakdy razili mírovou politiku čistě jen zdobroty svého srdce. Zabíjení potírali proto, že slušně vychovaným poddaným se vládlo snáz (a snáze se také zdaňovali) než obyvatelstvu zlostnému avražednému. Nezamýšleným důsledkem však bylo, že podíl násilných úmrtí poklesl mezi dobou kamennou a 20. století o 90 %.

Nešlo však o příjemný proces. Ať už se jednalo o Římany v Británii, nebo o Brity v Indii, vždycky platilo, že ti, kteří se snažili obyvatelstvo zpacifikovat, bývali stejně brutální, jako bylo divošství, jež se snažili vymýtit. Nešlo ani o hladký proces: v kratších údobích mohl na určitých místech podíl násilných úmrtídokonce opětovně vyskočit na úroveň doby kamenné. Mezi lety 1914 a 1918zemřel skoro každý šestý Srb následkem násilí, nemocí či hladu. A samozřejmě ne všechny vlády byly v zajišťování míru stejně dobré. Demokracie bývajíchaotické, ale zřídkakdy požírají své děti; diktatury dokážou věci dobře zařídit, ale obvykle střílí, mučí hladem či zabíjejí plynem spoustu lidí. Avšak navzdory všem výhradám a výjimkám již více než deset tisíc let platí, že válka dělá vlády a vlády dělají mír.

Mým druhým tvrzením je, že válka je sice nejhorší představitelný způsob, jak vytvářet větší, mírumilovnější společnosti, ale na druhou stranu je to jedinýzpůsob, jaký lidé objevili. „Bůh ví, že způsob lepší musí být,“

4

zpíval Edwin Starr, ale

zjevně není. Kdyby se římská říše dala vytvořit bez zabití milionů Galů a Řeků,

kdyby Spojené státy mohly být vybudovány bez zabití milionů indiánů, tedy

kdyby konflikty mohly být řešeny diskusí místo silou, lidstvo by určitě dosáhlo

přínosů větších společností, aniž by zároveň muselo zaplatit tak vysokou cenu.

Jenomže to se nestalo. Je to sice depresivní, ale důkazy se opět zdají být jasné.

Lidé se sotvakdy vzdávají své svobody, včetně práva zabíjet či ožebračovat druhé,

pokud k tomu nejsou donuceni. A prakticky jedinou silou, která je natolik velká,

aby to dokázala, je porážka ve válce anebo obava, že takováto porážka hrozí.

Mám-li pravdu v tom, že vlády nám zajišťují větší bezpečí a že válka je do značné míry jedinou věcí, kterou jsme k vytváření vlád objevili, pak musíme dojít k závěru, že válka je k něčemu dobrá. Můj třetí závěr však jde ještě dál. Větší společnosti vytvořené válkou nejen přinášejí lidem bezpečí, ale – jaktvrdím – nás opět v dlouhém časovém horizontu dělají také bohatšími. Mírvytvořil podmínky pro hospodářský růst a zvyšování životní úrovně. Tento proces byl chaotický a nerovnoměrný. Vítězové válek pravidelně plenili a znásilňovali, prodávali do otroctví tisíce z těch, kteří válku přežili, a kradli jejich půdu.Poražení mohli být ožebračeni na celé generace. A to je strašná a nepříjemná věc. A přesto, po uplynutí určitého času – možná desetiletí, možná století –vytvoření větší společnosti obvykle udělá všechny lidi, potomky vítězů i poražených,

MÍR PRO NAŠI DOBU

bohatšími. Dlouhodobý vzorec je zde opět zřejmý. Vytváření větších společností,

silnějších vlád a větší bezpečnosti obohacuje svět.

Když dáme tato tvrzení dohromady, je možný jen jeden závěr. Válka vytvořila větší společnosti, jimž vládly silnější vlády. Ty obyvatelstvu vnutily mír avytvořily předpoklady prosperity. Před deseti tisíci lety bylo na Zemi jen asi šestmilionů lidí. Žili v průměru asi třicet let a byli živi z toho, co odpovídalo necelým dvěma moderním americkým dolarům denně. Nyní je nás více než tisíckrát víc (konkrétně sedm miliard), žijeme dvakrát déle (celosvětový průměr je šedesát sedm let) a vyděláváme více než dvanáctkrát víc (celosvětový průměr je dnes 25 dolarů na den).

Válka tedy byla k něčemu dobrá, vlastně tak dobrá – a to je můj čtvrtýargument – že nyní přivádí sama sebe ke krachu. Po tisíciletí válka (dlouhodobě) vytvářela mír a ničení zase vytvářelo bohatství. V naší době se však lidstvo stalo tak dobrým ve válčení – naše zbraně jsou tak ničivé a naše organizace takefektivní – že válka začíná dělat další válku tohoto druhu nemožnou. Kdyby se události oné noci v roce 1983 odehrály jinak – kdyby Petrov zpanikařil, kdyby generální tajemník stiskl tlačítko, a nechal nás tak během následujících několika týdnů miliardu zabít – míra násilných úmrtí by ve 20. století vylétla zpátky na úroveň doby kamenné. A kdyby toxické dědictví jaderných hlavic bylo skutečně tak strašné, jak se někteří vědci obávají, nežili by dnes možná vůbec žádní lidé.

Dobrou zprávou není jen to, že se to nestalo, ale také fakt, že upřímně řečeno nebylo nikdy moc pravděpodobné, že se to stane. K důvodům se vrátím vkaitole 5, ale základní argument zní, že my lidé jsme projevili nesmírně dobrou schopnost přizpůsobit se našemu měnícímu se životnímu prostředí. Bojovali jsme v nesčetných válkách minulosti, protože se vyplácely. Ale ve 20. století, kdy výnosy násilí poklesly, jsme se naučili řešit naše problémy, aniž bychompřivodili Armageddon. Nelze to samozřejmě zaručit. V poslední kapitole knihy ale prohlásím, že existují důvody, proč věřit, že se tomuto výsledku budeme i nadále vyhýbat. V 21. století dojde k pozoruhodným změnám ve všem, včetně úlohy násilí. Prastarý sen o světě bez válek se možná naplní. I když jak bude světvyadat, to je úplně jiná otázka.

To, že jsem tak odvážně uvedl své argumenty, jistě způsobilo, že se vám v hlavě rozblikaly různé varovné majáčky. Můžete se ptát, co myslím „válkami“ a jak můžu vědět, kolik lidí při nich zemřelo? Co považuji za „společnost“ a jakdokážu poznat, kdy se některá z nich zvětšuje? A co vlastně dělá „vládu“ vládou a jak měříme její sílu? To všechno jsou dobré otázky, a jak se bude můj příběh rozvíjet, budu se na ně snažit odpovědět.

Většina obočí se pravděpodobně pozdvihne nad mým ústředním tvrzením, že válka udělala svět bezpečnějším. Tato kniha vyšla v roce 2014, přesně sto let od vypuknutí první světové války v roce 1914 a sedmdesát pět let od vypuknutí

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

14

druhé světové války v roce 1939. Po těchto dvou konfliktech zůstalo 100milionů mrtvých – dost na to, abyste mé tvrzení, že válka nám přinesla bezpečí,

mohli považovat za nechutný vtip. Rok 2014 je však také pětadvacátým výročím

konce studené války v roce 1989, která osvobodila svět od možného opakování

Petrovova zlého snu. V této knize budu tvrdit, že celých deset tisíc let dlouhý

příběh o válce od konce doby ledové je ve skutečnosti jedním jedinýmvyprávěním, které vede až k tomuto bodu. Válka je v něm hlavní postavou vývoje, jenž

učinil dnešní svět bezpečnějším a bohatším než kdykoli předtím.

Pokud vám to zní jako paradox, je to tím, že všechno, co se týká války, jeparadoxní. Hezky tuto záležitost shrnuje stratég Edward Luttwak. Vkaždodenním životě, poznamenává, „vládne jednoznačná lineární logika, jejíž podstatou je pouhý zdravý rozum. V oblasti strategie však [...] funguje jiná a zcela odlišná logika, která běžně narušuje obyčejnou logiku lineární.“ Válka „obvykleodměňuje paradoxní chování, přičemž zřetelně poráží logické počínání a vede kvýsledkům, které jsou ironické“.

5

Paradoxnost ve válce prostupuje vším. Podle Basila Liddella Harta, jednoho ze zakladatelů tankové taktiky 20. století, základní teze zní: „Válka je vždycky záležitostí konání zla v naději, že z toho může vzejít dobro.“

6

Z války vzniká mír;

ze ztráty zisk. Válka nás přes zrcadlo odvádí do převráceného světa, kde nic není

tím, čím se to zdá být. Argumentem naší knihy je myšlenka menšího zla, což je

jedna z klasických forem paradoxu. Je snadné vyjmenovat všechny věci, kvůli

nimž je válka špatná. Na začátku tohoto výčtu bude figurovat zabíjení. A přesto

válka zůstává menším zlem, protože historie ukazuje, že nebyla a není tak špatná

jako její alternativa – stálé násilí doby kamenné, které ustavičně připravuje lidi

o život a zanechává je v chudobě.

Samozřejmou námitkou vůči argumentům o menším zlu je, že jejich hodnocení rozhodně není jednoznačné. Ideologové tyto argumenty milují: jeden extrémista za druhým ujišťoval a ujišťuje své stoupence, že když upálí tyhle čarodějnice,zplynují tyhle Židy či na kusy rozsekají tyhle Tutsie, udělají svět čistým a dokonalým. A přesto se lze na tato krutá tvrzení podívat z druhé strany. Kdybyste se mohli vrátit v čase a uškrtit Adolfa Hitlera v jeho kolébce, udělali byste to? Pokud sebudete držet teze o menším zlu, pak malé zabíjení nyní by mohlo zabránit velkému zabíjení později. Menší zlo nás nutí dělat nepříjemná rozhodnutí.

O složitost argumentů typu menší zlo se zajímají zejména morální filozofové. Představte si, že jste zajali teroristu – slyšel jsem, jak se můj kolega z katedryfilozofie

7

ptá zaplněné přednáškové síně. Někam umístil bombu, ale nechce říct

kam. Když ho budete mučit, možná vám to řekne, a vy zachráníte desítkyživotů. Strháte mu nehty? Když studenti váhají, filozof zvýší to, co je v sázce. Mezi

mrtvými, říká, bude vaše rodina. Sáhnete nyní po kleštích? A když bude stále

odmítat mluvit, budete mučit i jeho rodinu?


15

MÍR PRO NAŠI DOBU

Tyto nepříjemné otázky vedou k velmi vážným úvahám. V reálném světěděláme rozhodnutí ohledně menšího zla ustavičně. Mohou být bolestná a vposledních několika letech začali psychologové chápat, co s námi tato dilemata dělají. Kdyby vás experimentátor připoutal na lehátko, vsunul vás do přístroje na bázi magnetické rezonance a pak vám kladl morálně obtížné otázky, vášmozek by se choval překvapivým způsobem. Kdybyste si představovali, jak mučíte teroristu, rozsvítila by se na obrazovce přístroje orbitální mozková kůra. Krev by totiž proudila do těch obvodů vašeho mozku, které zvládají nepříjemnémyšlenky. Ale ve chvílích, kdy byste počítali, kolik životů zachráníte, následovalo by též rozsvícení vaší dorzolaterální kůry, neboť by byla aktivována nová soustava obvodů. Tato protichůdná emocionální a intelektuální nutkání byste vnímali jako intenzivní vnitřní boj, který by rozsvítil také oblast přední cingulární kůry.

Protože jsou argumenty na bázi teorie menšího zla tak nepříjemné, může být naše kniha znepokojivým čtením. Válka je koneckonců masová vražda. Jakýčlověk dokáže tvrdit, že z ní může vzejít něco dobrého? Takový člověk, odpovídám nyní, který byl udiven výsledky svého vlastního výzkumu. Kdyby mi ještě před deseti lety někdo řekl, že budu jednou psát tuhle knihu, asi bych mu nevěřil. Ale zjistil jsem, že historické (i archeologické a antropologické důkazy) mluví jednoznačně. Ať už je tento fakt jakkoli nepříjemný, válka zkrátka vdlouhodobém měřítku udělala svět bezpečnějším a bohatším.

Jsem asi sotva prvním člověkem, který si to uvědomil. Před sedmdesáti pěti lety napsal německý sociolog Norbert Elias hutné dvousvazkové teoreticképojednání nazvané O procesu civilizace. Tvrdil v něm, že během posledních pětistoletí se Evropa stala mnohem mírumilovnějším místem. Od středověku se podle něj Evropané z vyšších vrstev (kteří měli v minulosti lví podíl na brutalitě)postupně zříkali užívání síly a celková míra násilí klesala.

Důkazy, na něž Elias upozorňoval, byly už dlouho vidět pouhým okem.Podobně jako řada jiných lidí i já sám jsem na některé z nich narazil, když mi bylo poprvé uloženo (při hodině angličtiny na střední škole v roce 1974), abych sepodíval na zoubek některé ze Shakespearových her. Mou pozornost neupoutala krása básníkova jazyka, ale to, jak nedůtklivé všechny Shakespearovy postavy jsou. Při sebemenší provokaci se rozzuří a začnou do sebe navzájem bodat. I v Británii v 70. letech takoví lidé určitě žili, ale obvykle končili ve vězení nebo na léčení – na rozdíl od Shakespearových násilníků. Ti byli naopak častěji vychvalováni než kritizováni za to, že nejdřív bodali či řezali a pak teprve kladli otázky.

Ale měl Elias skutečně pravdu v tom, že náš vlastní svět je mírumilovnější než svět předešlých staletí? Jak říká Shakespeare, to je to, oč tu běží. Eliasova odpověď zněla, že již v 90. letech 16. století, kdy psal Shakespeare Romea a Julii, byli jeho vraždící Montekové a Kapuleti anachronismem. Sebeovládánínahrazovalo hněv v úloze emoce, která definovala ctihodného muže.

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

16

Šlo o teorii, která se měla dostat do novinových titulků, ale jak vydavatelé vždy říkají autorům: rozhodující je správné načasování. A Eliasovo načasování bylo prostě tragické. Publikace O procesu civilizace vyšla v roce 1939, tedy ve chvíli, kdy Evropané zahajovali šestileté orgie násilí, po nichž zůstalo padesát milionů mrtvých (mezi nimi i Eliasova matka, která zahynula v Osvětimi). V roce 1945 neměl nikdo náladu vyprávět, že Evropané se postupně stávajícivilizovanějšími a mírumilovnějšími.

Eliasovi bylo dáno za pravdu až v 80. letech, když už byl dlouho v penzi. Tou dobou již začala desetiletí pečlivé práce sociálních historiků, kteří varchivech studovali polorozpadlé dvorské záznamy, vynášet statistické údaje. Z nich plynulo, že Elias měl celou dobu pravdu. Jak sociální historikové zjistili, dalo se kolem roku 1250 předpokládat, že se zhruba každý stý Západoevropan stane obětí vraždy. V době Shakespearově toto číslo pokleslo do té míry, že se jednalo jen o každého třístého. A v roce 1950 šlo už jen o každého třítisícího. A jaktvrdil Elias, v čele tohoto trendu kráčely vyšší vrstvy.

*

V 90. letech 20. století se této teorii dostalo další podpory. Ve své knize War Before Civilization (Válka před civilizací), která je svým způsobem stejněpozoruhodná jako Eliasova práce O procesu civilizace, antropolog LawrenceKeeley shromáždil spoustu statistických údajů. Plynulo z nich, že společnosti na úrovni doby kamenné, jež ve 20. století stále existovaly, jsou šokujícímzpůsobem násilnické. Sváry a nečekané útoky připravovaly obvykle o život jednu osobu z deseti a někdy i jednu z pěti. Pokud měl Keeley pravdu, znamenalo by to, že společnosti na úrovni doby kamenné byly desetkrát až dvacetkrátnásilnější než bouřlivý svět středověké Evropy a třistakrát až šestsetkrát horší než Evropa poloviny 20. století.

Míra násilných úmrtí ve skutečných společnostech doby kamenné sesamozřejmě počítá hůře. Když ale Keeley hledal důkazy vraždění, masakrů avšeobecného chaosu ve vzdálené minulosti, zdáli se být naši nejstarší předkové obdobně vražední jako současné skupiny zkoumané antropology. Němésvědectví kamenných hrotů šípů vražených mezi žebra, lebek rozdrcených tupými nástroji a zbraní nahromaděných v hrobech dokazuje, že civilizační proces byl ještě delší, pomalejší a nerovnoměrnější záležitostí, než si Elias uvědomoval.

Ani světové války, jak Keeley zjistil, neudělaly moderní dobu stejněnebezpečnou, jako byla doba kamenná. Tento argument potvrzuje i třetí oblast bádání, která se začala formovat v roce 1960, kdy vyšla další pozoruhodná kniha (jež se

* Kriminologové obvykle vyjadřují míru násilných úmrtí jako počet takovýchto úmrtí na sto tisíc lidí za rok. Já osobně mám trochu problém si představit, co to znamená v reálném životě. Obvykle proto převádím tato čísla na procento obyvatelstva umírající násilnou smrtí (počítáno tak, že se onen podíl násilných úmrtí násobí třiceti [počet let v generaci] a dělí tisíci, aby se dostalo procentuální hodnota) anebo napravděpodobnost, že nějaký jedinec zemře násilnou smrtí.

MÍR PRO NAŠI DOBU

bohužel téměř nedá číst). Šlo o publikaci Statistics of Deadly Quarrels (Statistika

smrtelných hádek) od výstředního matematika, pacifisty a meteorologa Lewise

Frye Richardsona. (Třetí profese Richardson zanechal, když zjistil, do jaké míry

pomáhá vojenskému letectvu.)

Richardson strávil posledních zhruba dvacet let svého života hledánímstatistických vzorců v pozadí zjevně chaotického zabíjení. Vzal si vzorek tří setválek, včetně tak krvavých lázní, jakými byly americká občanská válka a první a druhá světová válka, a ke svému překvapení zjistil, že „ztráty na životech z osudových hádek, sahajících co do velikosti od vražd až po světové války, představovaly jen asi 1,6 % všech úmrtí tohoto období“. Když přidáme k jeho zabíjení i války moderního světa, vyjde nám, že mezi lety 1820–1949 zemřela násilnou smrtí jedna osoba z 62,5. To je asi jedna desetina míry násilných úmrtí mezi lovci asběrači doby kamenné.

A to není všechno. „Nárůst světové populace mezi lety 1820 a 1949,“ zjistil Richardson, „nebyl zjevně doprovázen odpovídajícím nárůstem frekvence válek nebo ztrát na životech ve válkách, jak by se dalo očekávat, kdyby bojechtivost byla neměnná.“ Z toho plyne: „Od roku 1820 se lidstvo stává méně bojovným.“

8

Více než padesát let po vydání Richardsonovy knihy se vytváření databází úmrtí proměnilo v menší vědní obor. Nové databáze jsou propracovanější než Richardsonovy a také ambicióznější – sahají až do roku 1500 a za rok 2000. Podobně jako všechna akademická odvětví je i tento obor plný sporů. Dokonce i u nejlépe zdokumentované války v historii, u okupace Afghánistánu, vedené Američany a probíhající od roku 2001, existuje řada metod, jak spočítat, kolik lidí zemřelo. I přesto však zůstávají Richardsonova základní zjištění neotřesena. Počet zabíjených lidí nestačí držet krok s růstem populace. A důsledek:pravděodobnost, že někdo z nás zemře násilnou smrtí, klesla o řád.

Tato nová intelektuální konstrukce byla korunována publikovánímmonumentálního díla Azara Gata War in Human Civilization (Válka v lidské civilizaci). Gat, který čerpá z pozoruhodného spektra vědních oborů (a pravděpodobně též ze svých vlastních zkušeností majora izraelských obranných sil), dal tyto nové argumenty dohromady v jednolitý působivý příběh o tom, jak lidstvo již tisíce let krotí svou násilnou povahu. Nikdo dnes nemůže vážně přemýšlet o válce, aniž by využil Gatovy myšlenky. A každý, kdo četl jeho knihu, bude na každé mé stránce vidět její vliv.

Úvahy o válce prošly spoustou intelektuálních změn. Ještě o generaci dříve byla hypotéza o úbytku násilí stále jen divokou spekulací stárnoucího sociologa, která nestála za zmínku ani ve školách, když byli žáci konsternovániShakespearem. A stále má své odpůrce: Například v roce 2010 se stala bestsellerem kniha Christophera Ryana a Cacildy Jethá Na počátku byl sex, která ze všech sil popírá tvrzení, že nejstarší lidské společnosti byly násilnické. V roce 2012,

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

18

po několika letech prezentace podobných argumentů na stránkách časopisu

Scientific American, dal John Horgan své názory dohromady a publikoval knihu

The End of War (Konec války). A v roce 2013 shromáždil Douglas Fry ve svém

sborníku War, Peace and Human Nature (Válka, mír a lidská povaha) esejejedenatřiceti akademiků, jež zpochybňovaly, že míra násilných úmrtí skutečně

v dlouhodobém měřítku klesá. Ale i když jsou všechny tyto knihy zajímavé,

plné informací a stojí za přečtení, u všech mi přijde (jak bude zjevné znásledujících kapitol), že autoři s důkazy pracují poněkud selektivně. Všechny je navíc

převálcovala přílivová vlna širších studií, jež potvrzují klíčové postřehy Eliase,

Keeleyho, Richardsona a Gata. Během psaní první verze této předmluvy se za

jediný měsíc objevila ne jedna, ale hned dvě studie na téma poklesu násilí: práce

politologa Joshuy Goldsteina Winning the War on War (Vyhrát válku s válkou)

a psychologa Steven Pinkera Better Angels of Our Nature (Lepší andělé našípovahy). O rok později držitel Pulitzerovy ceny, geograf Jared Diamond věnoval

nejdelší oddíl své knihy Svět, který skončil včera témuž tvrzení. Boj argumentů

sice nadále pokračuje, narůstá ale shoda v základní otázce, a sice že míranásilných úmrtí skutečně poklesla.

Ovšem jen do té doby, než se zeptáme, proč se tak stalo. VÁLKA VYTVÁŘÍ STÁT, STÁT VYTVÁŘÍ MÍR V této otázce jsou rozpory hluboké, vyhrocené a velmi, velmi staré. Sahají vlastně až do 40. let 17. století, kdy málokoho napadlo, že zde vůbec existuje nějaký úbytek násilí, který by se měl vysvětlovat. Samotná krvavost tohoto desetiletí přiměla filozofa Thomase Hobbese, aby si tuto klíčovou otázku položil. Když začalo být zřejmé, že jeho vlast zachvacuje občanská válka, uprchl Hobbes zAnglie do Paříže. Následné zabití sta tisíc jeho krajanů ho přesvědčilo o jedné velké věci: že když lidi necháme, aby si poradili, jak umí, nezastaví se před ničím – včetně násilí – jen aby dosáhli toho, co chtějí.

Pokud v Anglii, kde se zhroutila centrální vláda, zemřelo tolik lidí, o kolik horší, ptal se Hobbes sám sebe, musely věci být v pravěku, tedy předtím než lidé vynalezli vládu? Na tuto otázku odpověděl v Leviathanu, jednom zklasických děl politické filozofie.

Před vynálezem vlády, uvažoval Hobbes, musel být život válkou všech proti všem. „V takovémto stavu,“ zněly jeho slavné úvahy, „není místo pro píli;neboť její plody jsou nejisté; proto nejsou žádné obdělávání půdy, žádná lodní doprava, žádná spotřeba zboží, které může být dovezeno po moři, žádnéprostorné budovy, žádné prostředky pro pohyb a přepravu věcí, které vyžadujívelkou sílu, žádné poznatky o povrchu země, žádné počítání času, žádné umění, žádné písemnosti, žádná společnost a, což je ze všeho nejhorší, je tu neustálý

VÁLKA VYTVÁŘÍ STÁT, STÁT VYTVÁŘÍ MÍR

strach a nebezpečí násilné smrti. A život člověka je osamělý, ubohý, ošklivý,zvířecí a krátký.“

9

Hobbes to viděl tak, že vraždy, chudoba a nevědomost budou vždyckyurčovat řád doby, pokud tu nebude existovat silná vláda – vláda tak ohromná jako leviatan, Godzille podobná nestvůra, která tolik vylekala biblického Joba. („Na zemi se mu nic nevyrovná,“ říká Job. „Vidí každou vysokou věc; je králem všech dětí pýchy.“

10

) Takovouto vládou může být král, který vládne sám, anebo

shromáždění lidí, kteří dělají rozhodnutí. V každém případě musí tentoleviatan, zastrašit své poddané tak důkladně, aby se rozhodli podřídit jeho zákonům

namísto vzájemného zabíjení a olupování.

Jak se ale nepoddajným lidem podařilo vytvořit leviatana a uniknout z divoké anarchie? Ve 40. letech 17. století existovalo jen velmi málo antropologických aarcheologických poznatků na to, aby mohla vzniknout jakákoli diskuse. To však nezabránilo Hobbesovi, aby zastával své kategorické názory. Jeho tvrzení údajně dokládali „divoši na mnoha místech Ameriky“, ale Hobbese více zajímaly abstraktní spekulace než důkazy. „Této suverénní moci lze dosáhnout dvěma způsoby,“argumentoval. „Za prvé přirozenou silou: jako když někdo přiměje svá dítka, aby se oni a jejich potomci pořídili jeho vládě, jelikož, odmítnou-li, může je zničit, nebo když někdo válkou podrobí nepřátele své vůli a za této podmínky jim daruje život. Za druhé, když se lidé navzájem dohodnou, že se dobrovolně podrobí nějakému člověku nebo shromáždění lidí.“

11

Násilnou cestu k leviatanovi Hobbes nazývá

„státem vzniklým nabytím“; mírovou „stát vzniklým ustavením“. V obou případech,

uzavírá Hobbes, je to vláda, co nám zajišťuji bezpečí a bohatství.

Bylo to, jako když píchnete do vosího hnízda. Leviathan začal být meziPařížany, kteří předtím poskytli Hobbesovi střechu nad hlavou, tak nepopulární, že jeho autor musel utéct zpátky do Anglie. I tam ho čekala prudká vlna kritiky.Nazvat v 60. letech 17. století nějakou myšlenku „hobbesovskou“ znamenalo, že by ji měl každý slušný člověk zavrhnout. V roce 1666 zachránil Hobbese předstíháním za kacířství až teprve zákrok samotného krále, jenž se nedávno vrátil na trůn.

Pařížští intelektuálové, kterým nestačilo, že se Hobbese zbavili, začali brzy vyvracet jeho depresivní názory. Od 90. let 17. století jeden francouzskýmyslitel za druhým oznamoval, že jmenovaný Angličan to měl v hlavě důkladně zpřeházené. Pětasedmdesát let poté, co Hobbes bezpečně spočinul v hrobě, dal švýcarský filozof Jean-Jacques Rousseu všechny vzniklé kritiky tohoto díladohromady. Vláda nemůže být odpovědí, zněl jeho závěr, protože v přirozeném stavu člověku „bez vlády a beze svazků, který nepotřeboval své bližní, ani si nepřál jim škodit“, byla naprosto neznámá válka a všechny sociální vazby.

12

Leviatan

tedy nijak nezkrotil našeho válečnického ducha; spíše jen zkazil naši prostotu.

Rousseau si však svými názory získal ještě menší popularitu než Hobbes. Musel uprchnout z francouzské části Švýcarska do části německé. Jakmile se

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

20

tam ale dostal, začal mu dav házet na dům kamení. Pak utekl do Anglie, kde

se mu nelíbilo, načež se potají vrátil do Francie, i když z ní byl předtímoficiálně vyhoštěn. Avšak navzdory tomuto bouřlivému přijetí se Rousseau stal

Hobbesovou silnou konkurencí. V druhé polovině 18. století Rousseauův

optimismus, pokud šlo o vrozenou dobrotu lidstva, způsobil, že mnohočtenářů začalo Hobbese považovat za reakčního. V druhé polovině 19. století se

však Hobbes rychle vrátil. Darwinovy evoluční myšlenky totiž způsobily, že

se Hobbesovo líčení toho, jak byl v přirozeném stavu „člověk člověku vlkem“,

zdálo být ve větší shodě s přírodou. Ve 20. století však Hobbes znovu ztratil

půdu pod nohama. Z důvodů, k nimž se vrátíme v kapitole 1, ovládl jeviště

idealismus písně „War“ Edwina Starra. V 80. letech 20. století bylaHobbesova nekompromisní představa silné vlády jako síly nutné pro dobro lidstva

jednoznačně na ústupu.

Hobbesovi kritici pokrývali celé ideové spektrum. „Vláda,“ ujišťoval Ronald Reagan Američany ve svém prvním inauguračním projevu, „není řešením našeho problému; vláda je onen problém.“

13

Avšak Reaganova velká obava, že přebujelá

vláda zadusí svobodu jednotlivce, zároveň ukazuje, jak daleko nás modernídiskuse o přínosech rozsáhlého či omezeného vládního aparátu zanesla od hrůz toho

typu, jakých se obával Hobbes. Lidem v jakémkoli předcházejícím století by naše

současné dohady nedávaly smysl; jediný spor, na němž v minulosti záleželo, se

týkal otázky, zda mít velmi malou vládu, nebo vůbec žádnou. I velmi malá vláda

znamenala, že bude existovat alespoň nějaký zákon a řád; žádná vláda naopak

znamenala, že nic takového existovat nebude.

Reagan kdysi zavtipkoval, že „deset nejděsivějších slov v anglickém jazyce zní: ‚Zdravím, já jsem z vlády a přicházím, abych vám pomohl‘.“

14

Ale veskutečnosti deset nejděsivějších slov zní: „Vůbec žádná vláda neexistuje a já přicházím,

abych vás zabil.“ A já mám tušení, že Reagan by možná souhlasil; při jinépříležitosti totiž řekl: „Jeden zákonodárce mne obvinil, že mám k zákonům a pořádku

postoj jako člověk z 19. století. To je ale naprosto falešné obvinění... Můj postoj

je postojem 18. století. Otcové zakladatelé jasně vyjádřili, že bezpečnost zákona

dbalých občanů by měla být jednou z hlavních starostí vlády.“

15

V roce 1975, jen několik let před Reaganovým prvním inauguračním projevem, dospěl sociolog Charles Tilly k závěru, že z veškeré chaotické změti dat a detailů, kterými jsou evropské dějiny zaneseny, můžeme vytvořit jeden velký příběh, a sice že „válka vytvořila stát a stát vytvořil válku“.

16

Boj byl hnacím motorem vzniku

silných vlád a vlády pak použily svou sílu k tomu, aby bojovaly ještě víc. Jsemvelkým fanouškem Tillyho díla, ale tady myslím Tilly přehlédl skutečnou podstatu

věci. Jak pochopil Hobbes, prostým faktem je, že během deseti tisíc uplynulých

let vytvořila válka stát a stát zase vytvořil mír.


21

VÁLKA VYTVÁŘÍ STÁT, STÁT VYTVÁŘÍ MÍR

Asi třicet let po Reaganově projevu se názor vědců vrátil zpátky kHobbesovi a svým způsobem šel ještě za Reagana, neboť přijali názor 17. století na zákon a pořádek. Většina z nejnovějších knih, jež rozpoznávají úbytek násilí, cituje Hobbese a souhlasí s ním. „Hobbes byl blíž pravdě,“ říká Gat ve své knize War in Human Civilization, „než rousseauovská rajská zahrada.“

17

Avšak i noví přívrženci Hobbese nejsou úplně smířeni s jeho ponurou tezí, že vláda nám zajišťuje bezpečí a prosperitu. Antropolog Keeley zjevněupřednostňuje Hobbese před Rousseauem, ale má pocit, že „pokud je Rousseauůvprimitivní zlatý věk fantazií, Hobbesovy věčné rvačky jsou nemožné“.

18

Lidé doby

kamenné nevedli ve skutečnosti válku všech proti všem a vznik vlády, uzavírá

Keeley, přinesl stejně bolesti jako míru.

Sociolog Elias zvolil jiný kurz. Ve svém díle O procesu civilizace Hobbese nikdy ve skutečnosti nezmiňuje, ačkoli sdílel tušení tohoto filozofa, že vláda byla klíčová při snaze udržet násilí na uzdě. Ale tam, kde Hobbes udělalleviatana aktivní stranou, která své poddané zastrašovala, Ellias posadil na kozlík poddané a naznačoval, že to oni sami ztratili chuť na násilí. Osvojili si totižpodle něj uhlazenější chování, které se více hodilo na elegantní královské dvory. A v rozporu s Hobbesovým odhadem, že se tato velká pacifikace odehrála ve vzdálené minulosti, datoval Elias její začátek do doby po roce 1500.

Psycholog Pinker to v roce 2002 vyjádřil ve své knize The Blank Slate(Tabula rasa) bez obalu takto: „Hobbes měl pravdu, Rousseau se mýlil.“

19

Ale ve

své novější práci The Better Angels of Our Nature Pinker trochu couvl a tezi oleviatanovi zmírnil. Příběh o úbytku násilí není podle něj jen příběhem oleviatanovi. „Je to příběh o šesti trendech, pěti vnitřních démonech a pěti historických

silách.“

20

Abychom mu pořádně porozuměli, říká Pinker, potřebujeme rozčlenit

tento příběh do několika fází – civilizační proces, humanitní revoluce, dlouhý

mír a nový mír – a pochopit, že každá má vlastní příčiny. Některé z nich přitom

sahají několik tisíciletí nazpět a jiné fungují jen od roku 1945 (nebo dokonce

jen od roku 1989).

Politolog Goldstein jde ještě dál. Všechny důležité změny jsou podle nějvýhradně poválečné (tedy z doby po druhé světové válce), a abychom je pochopili, musíme „přehobbesovat“ Hobbese. Největší ranou násilí nebyl podle Goldsteina vznik vlády, jak se domníval Hobbes. Byl to vznik jakési nad-vlády v podobě Organizace spojených národů.

Je zjevné, že se odborníci neshodnou v základních otázkách úlohy války a vlády v procesu, kterým se svět stával bezpečnějším a bohatším. Takovéto rozpory podle mých zkušeností obvykle znamenají, že se na otázku díváme ze špatného úhlu, a proto nacházíme jen částečné a rozporuplné odpovědi. Potřebujeme tedy odlišnou perspektivu.

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

22

VÁLEČNÉ PRASE

V jistých ohledech jsem osobou, u které je nejméně pravděpodobné, že by mohla

takovouto perspektivu nabídnout. Kromě souvislosti s Petrovem jsem nikdy

nebojoval v žádné válce ani zblízka neviděl žádný masakr. Nejblíže jsem sedostal v roce 2001 v Tel Avivu, když sebevražedný bombový útočník vyhodil do

povětří diskotéku několik set metrů od místa, kde jsem bydlel, a zmasakroval

jedenadvacet teenagerů. Slyšel jsem, myslím, výbuch, i když si tím těžko můžu

být jist. Seděl jsem v hotelovém baru, kde byl v plném proudu maturitní večírek

šťastnějších studentů. Sanitky ale nikdo nepřeslechl.

Ani nepocházím z nějaké význačné vojenské rodiny. Oba moji rodiče,narození v roce 1929, byli příliš mladí na to, aby se zúčastnili druhé světové války. A jelikož šel můj otec pracovat do dolů, vyhnul se i Koreji. Dobývání uhlí zabilo jeho otce ještě před vypuknutím druhé světové války, zatímco otec mé matky se bojů neúčastnil proto, že byl ocelář. (Byl také komunista, ačkoli to představovalo menší problém poté, co Německo v roce 1941 napadlo Sovětský svaz.) Strýc mé matky Fred sice sloužil s Montgomerym v severní Africe, ale nikdy přitomnevystřelil z pušky ani neviděl jediného Němce. Podle jeho vyprávění válkaspočívala v naskakování do náklaďáků a pronásledování nepřítele, který nebyl vidět. Potom se vždycky naskakovalo zase do jiných náklaďáků, jež se hnaly zpátky na startovní čáru. K nebezpečí měl nejblíže ve chvíli, kdy – jak vždycky říkal – ztratil svůj umělý chrup v písečné bouři.

Místo abych sloužil vlasti, strávil jsem mládí v rockových kapelách. Možná jsem o trochu méně vyznával heslo „mír a láska“ než mnozí moji současníci ze 70. let 20. století, ale mé těžko definovatelné instinkty byly pořád spíš na straně písně „War“. První kytarový part, který jsem kdy zvládl, rachotivý riff eposu skupiny Black Sabath „War Pigs“ (Válečná prasata), začíná svými nesmrtelně drsnými úvodními verši:

Generals gathered in their masses

Just like witches at black masses.

Plukovníků, generálů shromážděné masy,

jak čarodějnic při sabatu rozšklebené grimasy.

21

Po několikaleté, i když ne moc lukrativní životní odbočce, kdy jsem ze sebe potil

písně, jež se podezřele podobaly „War Pigs“, jsem nakonec zjistil, že prácehistorika a archeologa je mi bližší než profese heavymetalového kytaristy.

Zakladatelé dějepisectví, Herodotos, Thukydides a S’-ma Čchien, udělali z války své ústřední téma. A kdyby člověk soudil jen podle dokumentůvysílaných na History Channel či podle toho, co leží na pultech stánků s knihami

VÁLEČNÉ PRASE

na letištích, mohli bychom mu zřejmě odpustit, kdyby si myslel, žehistorikové se drží jejich příkladu dodnes. Avšak ve skutečnosti – z důvodů, k nimž

se vrátím v kapitole 1 – se profesionální historikové a archeologové většinou

v posledních padesáti letech obrátili k válce zády.

Během prvních deseti let pobytu v jejich řadách (doktorát jsem získal v roce 1986) jsem se držel příkladu svých starších kolegů. Avšak teprve ve chvíli, kdy jsem psal knihu Why the West Rules – for Now: The Patterns of History and What They Reveal About Future (Proč Západ vládne – prozatím: Vzorce historie a co nám odhalují o budoucnosti), jsem nakonec získal povědomí o tom, k čemu je válka dobrá. Moje manželka, normálně spíše konzument moderní krásnéliteratury než historických publikací, četla každou kapitolu, jakmile jsem mělhotový její koncept. Když jsem jí ale dal jeden obzvláště velký kus textu, nakonec se přiznala: „No... mně se to vážně líbí... ale je tam moc války.“

22

Až do této chvíle mě to vlastně nenapadlo. Minimálně jsem si myslel, že se snažím držet příběhy o válce v pozadí. Když mne na to Kathy upozornila,došlo mi, že má pravdu. Bylo tam skutečně moc války.

Jakmile jsem o tom začal víc přemýšlet – Měl bych války vyškrtat? Měl bych napsat dlouhé vysvětlení, proč je v tom příběhu tolik bojů? Anebo jsem veskutečnosti pojal ten příběh špatně? – došlo mi, že to tak musí být, že válkaskutečně je ústředním prvkem dějin. A když jsem knihu dokončoval, pochopil jsem, že válka je centrálním prvkem naší budoucnosti, tak jako jím byla v našíminulosti. Zdaleka jsem toho nenapsal o válce moc, ve skutečnosti jsem se sotva dotkl povrchu.

Tehdy jsem si uvědomil, že má příští kniha musí být o válce.

Skoro okamžitě se mi rozklepala kolena. „Ať múzy ohnivé se vyhoupnou na rozzářené nebe imaginace,“

23

přál si Shakespeare, když nastal čas psát o válce,

a já brzy přišel na to, co tím myslel. Pokud si on zoufal z toho, když mělpředvést tak velkolepé téma na tak nehodném jevišti, jakou naději jsem měl pak já?

Část problému představuje samotné množství úvah a spisů o válce, které do současné doby vznikly. Třebaže profesionální historikové v poslední době od tohoto tématu ustupují, byly o válce napsány miliony knih, esejů, básní, her a písní. Podle Keeleyho existovalo v polovině 90. let 20. století více než padesát tisíc knih jen o americké občanské válce. Nikdo by zřejmě nedokázal tuto záplavu zvládnout.

Přijde mi však, že se všechna vyřčená a napsaná slova ve skutečnosti dajírozdělit do čtyř hlavních směrů uvažování o válce. První a v posledních letechnejrozšířenější je směr, který bychom mohli nazvat osobním přístupem. Popisuje individuální zážitky z války – jaké to je stát v bitevní linii, trpět, anebo naopak znásilňovat a mučit, oplakávat padlé, žít se zraněními anebo se jenvyrovnávat s drobnými strastmi života v zázemí. To nejlepší z této oblasti – ať už jde

PŘÍTEL DOBRÝ JEN PRO HROBNÍKA

24

z hlediska formy o žurnalistiku, poezii, písně, deníky, romány, filmy, nebo jen

příběhy vyprávěné nad sklenkou – je svým charakterem niterné a bezprostřední.

Šokuje, vzrušuje, rozesmutňuje a inspiruje, a často tohle všechno naráz.

Osobní přístup se nám zkrátka snaží říct, jaké to je prožít válku. A zde, jak už jsem přiznal, skutečně nemám nic, co bych dodal k hlasům těch, kteří násilí skutečně zažili. Osobní přístup nám však neříká vše, co o válce potřebujeme vědět, a odpovídá jen na část otázky, k čemu je válka dobrá. Válka nespočívá jen v osobních prožitcích, a druhý široký proud uvažování o ní, který volněnazývám vojenskou historií, se snaží vyplnit právě tuto mezeru.

Hranice mezi osobní výpovědí a vojenskou historií může být neostrá.Minimálně od roku 1976, kdy John Keegan napsal svou průkopnickou knihu The Face of Battle (Tvář bitvy), jsou individuální zkušeností vojáků minulých válek jednou z oblastí, o něž se vojenská historie trvale zajímá. Ale vojenští historici takévyrávějí komplexnější příběhy, příběhy o celých bitvách, taženích a konfliktech. Válečná mlha je příslovečně hustá a žádný jednotlivec nikdy nevidí všechno, co se děje, a nechápe plně důsledky událostí. K vyřešení tohoto problémučerají historikové z oficiálních statistik, hlášení důstojníků sepsaných po bojích a navštěvují samotná bojiště. Osobní svědectví bojovníků a civilistů takdoplňují nesčetnými dalšími prameny, aby dospěli ke shrnutí, které překračujecokoli individuálního.

Přístup vojenské historie pravidelně přechází ve třetí pohled na válku, jejž bychom mohli nazvat technickými studiemi. Již tisíce let profesionální vojáci,dilomaté a stratégové – kteří obvykle intenzivně čerpají ze svých vlastníchzkušeností a z informací načerpaných z historických publikací – abstrahují teoretické principy války z jejího praktického vedení. Snaží se tak vysvětlit, kdy je třeba k řešení sporů použít síly a jak sílu co nejefektivněji aplikovat. Tento technický přístup je skoro opakem přístupu osobního. Tam, kde se osobní přístup dívá na násilí zdola a obecně v něm nenachází smysl, technický přístup se naopak dívá shora a často v něm vidí smyslu hodně.

Čtvrtý přístup nás zavádí ještě dál od přístupu osobního a dívá se na válku jako na součást širšího vývojového vzorce. Biologové již dlouho uznávají násilí jako jeden z mnoha nástrojů, které mají živé bytosti k dispozici ve svém zápase o zdroje a reprodukci. Zjevným důsledkem, uzavírají mnozí archeologové,antropologové, historici a politologové, je pak to, že lidské násilí můžeme vysvětlit jenom tehdy, když rozpoznáme jeho evoluční funkce. Vyznavači tohoto přístupu srovnávají vzorce lidského chování se vzorci odhalenými u jiných biologických druhů a doufají, že naleznou logiku, která se skrývá v pozadí války.

Nikdo zatím ještě nezvládl a patrně nikdy nezvládne aplikovat všechny čtyři způsoby uvažování o válce. Poté co jsem strávil několik let čtením knih arozhovory s profesionály, jsem si bolestně vědom mezer ve svých vlastních znalostech

VÁLEČNÉ PRASE

a prožitcích. Ale na druhou stranu bych chtěl věřit, že těch třicet let, která jsem

prožil v zaprášených knihovnách nebo při ještě prašnějších archeologických

terénních výzkumech, mi poskytlo alespoň nějaký základ k tomu, abych dal tyto

čtyři přístupy dohromady a pokusil se vysvětlit, k čemu válka je. Budete muset

posoudit sami, jestli mám pravdu. Já to ale vidím tak, že nejvíce smyslu nám

válka bude dávat, když začneme od globální, dlouhodobé perspektivy. A teprve

pak se zaměříme na některé klíčové body, abychom zkoumali detaily. Přijde mi,

že dívat se na válku je jako se dívat na jakýkoli jiný ohromný objekt: když stojíte

příliš blízko, nevidíte pro stromy les, ale když stojíte moc daleko, ztrácí se vám za

horizontem. Většina osobních líčení a spousta vojenských dějin má k válcepříliš blízko na to, aby se před námi objevil onen širší obraz. Většina evolučních

pojednání a mnohé technické studie se zase udržují moc velký odstup na to,

aby byla detailně vidět násilnost války.

Tyto pohyby vpřed a vzad ukazují, jak moc se mohou dlouhodobé důsledky lišit od krátkodobých akcí, které je způsobily. „V dlouhodobé perspektivě,“ zní slavný výrok Johna Maynarda Keynese, „budeme všichni mrtví.“

24

A v krátkodobé

– v té, v níž skutečně žijeme – nás válka udělá mrtvými ještě rychleji. Přesto je

kumulativním výsledkem posledních deseti tisíc let válčení to, že lidé žijí déle.

Jak jsem prohlásil už dříve, ve válce nacházíme paradoxy všude.

Keynes strávil většinu své kariéry tím, že se snažil ufinancovat britskou účast ve světových válkách. V roce 1917 však mohl stále ještě napsat: „Pracuji pro vládu, kterou opovrhuji kvůli záměrům, jež považuji za zločinné.“

25

Možná lépe než

většina ostatních lidí chápal, že mnohé vlády opravdu jsou zločinné. A přesto

zde zůstává paradox: výsledkem deseti tisíc let vlády leviatanů bylo vytvoření

společností, které jsou mírumilovnější a zámožnější. Můžeme to označit zaproblém „A co takhle Hitler?“ (nebo Stalin, Mao, Idi Amin... vyberete si dle l



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist