načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Juraj Jakubisko - Živé stříbro - Juraj Jakubisko; Juraj Jakubisko

Juraj Jakubisko - Živé stříbro
-6%
sleva

Kniha: Juraj Jakubisko
Autor: Juraj Jakubisko; Juraj Jakubisko
Podtitul: Živé stříbro

Juraj Jakubisko, režisér, scenárista, kameraman a výtvarník, nazval tímto přirovnáním vzpomínky na prvních třiatřicet let svého života. Zápis obrazů a událostí, které si dobře ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  349 Kč 328
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-04-24
Počet stran: 320
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 320 stran, 21 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Spolupracovali: ze slovenštiny přeložil a text upravil Pavel Cmíral
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Novinka týdne: 2013-18
ISBN: 9788073887728
EAN: 9788073887728
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Juraj Jakubisko, režisér, scenárista, kameraman a výtvarník, nazval tímto přirovnáním vzpomínky na prvních třiatřicet let svého života. Zápis obrazů a událostí, které si dobře schovala paměť jednoho z předních tvůrců česko-slovenské a evropské kinematografie, je působivou četbou, v níž se mísí osobitě viděná realita s Jakubiskovým magickým realismem, dodávajícím tak dráždivou chuť a neopakovatelné vyznění jeho vynikajícím filmům. Rodný Kojšov, válka, střední umělecká škola v Bratislavě, režie v Praze...

Předmětná hesla
Jakubisko, Juraj, 1938-
Filmoví režiséři -- Slovensko -- 20.-21. stol.
Kniha je zařazena v kategoriích
Ke knize "Juraj Jakubisko - Živé stříbro" doporučujeme také:
Analfabeta Negramotná Analfabeta Negramotná
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

8

1.

Přišel jsem na svět v noci. Vrány mě přinesly z Kojšovské hoľe do rodiny otce Michala a matky Alžběty. Devět měsíců po svatbě, která trvala, jak bylo zvykem, několik dní.

Počat jsem byl na svatební posteli, za zvuků zvonců a rolniček.

Do Kojšova, tak se ta poslední vesnička jmenuje, nevede řádná cesta, jenom úzké cestičky vyšlapané bosýma nohama. Najdu se v kolébce uprostřed dřevěné chalupy. Otec matky je rychtářem, a přece v domě nejsou hodiny ani kalendář.

Druhý den se otec za svítání vydá přes kopce do Gelnice, aby mě dal zapsat do matriky. V městečku se stane svědkem májové manifestace dělníků z nedalekých krompašských železáren. Zasáhnou četníci. Zvedne se mrak obušků. Pár ran schytá i otec a hned si vzpomene, proč se sem vypravil.

– Hezký první máj... Do riti! Syn, který ponese moje jméno, nemůže mít v rodném listě tak podělaný den!

Jako datum narození nechá zapsat poslední den dubna.

2.

O čtyři roky později se narodí sestra Melanie. Matka jí říká Melanka. Zlobí mě, že ve dne spí a v noci nás budí pláčem. Babička říká, že jsou v ní síly pekla a Mamuny. Asi má pravdu, protože když přivede faráře, aby z Melanky neznabohy vyhnal, sestřička pláče jenom ve dne.

Lidé v Kojšově se smrti nebojí, protože život berou jako věčný koloběh přírody. Něco se narodí, spěje do krásy, a pak umírá. Tento koloběh platí na příchod a odchod lidí ze světa, na jejich smutek i radost. Proto lidé v Kojšově všechno rádi zkrášlují. Stříbrným a zlatým staniolem obalují rohy dobytka a beranů. Bílý pecen chleba, ještě horký, přežehnají a staniolovou růži, která je uprostřed, pověsí na trám pod stropem.

Z kolébky se dívám na záplavu barevných květů, táhnoucích se po trámech. Růže oznamují světu, kolik svátečních chlebů už rodiče snědli.

Zdobení staniolem sem před první světovou válkou přivezli kočovní cikáni. Jsou samá mašle, staniol. Do vesnice zabloudí vždy na konci léta. Před družstevní hospodou vyhrávají snědí muži na housle, zatímco mladé ženy hrají za kostelem dojemné divadlo o lásce. Staré cikánky věští za husy a slepice, jejich děti se rozbíhají po vesnici a kradou vejce.

Jednou po takovém nájezdu zpitomělý děda rychtář vyrazí z domu na koni a za dva dny se vrací na železném bicyklu. Je otrhaný, špinavý od bláta, jak se cestou učil na něm udržet.


9

Z kopců do vesnice se řítí jako kometa a ženci volají:

– Podívejte se! Rychtář vyměnil koně za železná kolečka!

– Asi s ďáblem. Jsou rychlejší než kůň...!

Bicykl způsobí v Kojšově paniku. Ženy brečí, děti se před vyzvánějícím zázrakem vrhají do potoka. Po čase, když si na bicykl zvyknou, říkají mu čertovo kolečko.

Dalším pohyblivým prostředkem, který do Kojšova zavítá deset let nato, je německý tank a s ním válka. Moji rodáci se tanku nebojí.

– Čertovo kolečko, to už známe...!

3.

Před válkou se u nás objeví fotograf z městečka za kopci, aby vyfotografoval svatbu nejbohatšího gazdy. Posadí svatebčany na lavice pod starou švestku, na které visí krepovými fábory ozdobený bicykl.

Svatba je vážná věc, nikdo se nesmí ani usmát. Jedno rozesmáté děvče kvůli tomu, že zkazilo fotku, vyženou z vesnice.

Hodování trvá víc než tři dny.

V noci posloucháme s malými kamarády neslušné písničky a rytmickou melodii zvonečků zavěšených pod slamníkem svatební postele.

Přítomnosti fotografa využije celý Kojšov. Matky si nechávají vyfotografovat svou ratolest. Protože celé dny lítáme špinaví, odrbaní, vykoupou nás a otcové ostříhají vlasy. Babičky dají dohromady zachovalý pár botek, dívčí košilku a růžový čepec. Do téhle parády převlečou každého z nás.

Na fotkách tak stojíme všichni ve stejném oblečení, na stejné stoličce před kmenem rozložité lípy. Nevím, jak fotograf poznal, komu která fotografi e patří. I my, chlapci, na nich vypadáme jako děvčátka a mnozí máme stejná jména.

Fotografi i, na které stojím před starou lípou v dívčí košilce, jsem při jednom interview ukázal moderátorovi v televizi.

– Co si myslíte, že z tohoto děvčátka mohlo vyrůst...?

– Hm, těžko říct. Mračí se, ruku sevřenou v pěstičku... Ta určitě mlátí chlapy.

Několik let předtím, když jsem připravoval dokument o Kojšově, mi vyprávěla jedna matka smutný příběh svého syna, kterého Němci popravili u kostela.

– Kde u kostela?

– Před tím samým stromem, kde se fotografovaly děti.

Ukáže mi synovu fotografi i... a nestačím se divit.

Nad její postelí ve zlatém rámu visím já! Stojím na stoličce v košilce a čepci. Chudinka, plete se. V něčem se ale neplete. Jako děti jsme byli stejní...

I já jsem jedno z kojšovských dětí.


10

4.

Prsty civilizace se neodvratně přibližují i k nám, na konec světa.

Už po první válce má Kojšov malou pilu. Obyvatelé se složí a ze zkrachovalé pily v Žakarovcích přinesou na zádech zrezavělé části strojů, které pak půl roku skládají dohromady. Pila vyrábí ze zbytků dřeva a pilin vlastní elektřinu. Žárovka svítí skoro v každé kuchyni, další dvě jsou před kostelem a krčmou.

Než se otec oženil, vyrážel před svítáním pracovat do rudných dolů. Po svatbě za něj tchán rychtář složí kauci a udělá z něj prodavače a výčepního Potravinového družstva. Otci se daří a vedení družstva ho posílá do obcí, kde jsou prodejny v žalostném stavu. Naše putování začíná v době, kdy se Slovensko odtrhne od českých zemí. Kam pošlou hlavu rodiny, tam se stěhujeme i s babičkou.

Otec se stává prodavačem a výčepním v Jakubovanech, pak ve Chmeľově.

Z Jakubovan si pamatuju jen na zvlhlou čokoládu, kterou otec sušil na kamnech. Lákala mě. Vylezl jsem z postýlky a opřel se rukou o rozpálenou plotnu. Abych zahnal bolest, strčil jsem ruku do hrnce s vařící vodou. Zůstala mi jizva, kterou ještě teď nosím na pravé ruce.

Na Chmeľov si už vzpomínám dobře. Je to vesnice na hranicích Podkarpatské Rusi.

V letním odpoledni si běžím hrát s dětmi rabína na konci vesnice. Rozložitá kurie ověnčená květy je plná dětského křiku. Mezi stromy si hrajeme na schovávanou, honíme se, ale nejraději máme fi gu. Praštíš palicí do dřevěného kolíku, na obou koncích ostrouhaného jako tužka, a on letí... Strašně se přitom nasmějeme, nikdy nevíme, kam kolík dopadne. Když se podaří dostat ho do jamky uprostřed dvora, jsi vítěz, máš fi gu.

Jednou mi vousatý rabín řekne:

– Chodíš k nám na koláče, a kdy nám něco přineseš ty, Jurku?

Ukradnu z obchodu balíček tabáku a schovaný pod čepicí ho donesu rabínovi. Jenže rabín jenom žertoval a zradí mě. Poví to otci.

Ten odepne řemen, přehne si mě přes koleno a několikrát mě opatrně šlehne.

– Nerozdávej, co ti nepatří!

5.

Na Petiči nedaleko Chmeľova otevírají tunel. Přijíždí prezident Slovenského štátu Tiso. Po projevu, za nadšeného potlesku, políbí na vlasy děvčátko a pětiletého vystříhaného chlapce, kteří mu předali kytici. Nechá se s nimi fotografovat a potlesk davu zesílí. Ten malý chlapec s psíkem našitým na kravatě po Tisově pravé ruce jsem já. Ještě dnes cítím, jak mě jeho ruka křečovitě drží, abych z tribuny nespadl.


11

Za pár dní ve jménu Slovenského štátu tatáž ruka podepíše s Hitlerem deportaci Židů.

Zní to stejně neuvěřitelně jako fakt, že Slováci vyhlásí válku Spojeným státům, a zděšení Američané marně hledají Slovenský štát na mapě Evropy.

Židé si musí na šaty našít žlutou hvězdu.

Závidím kamarádům jejich ozdobu. Chci hvězdu taky, a nechám si přišít na košili hned dvě.

Další nářez řemenem už bolí.

– Nic jsem neukradl...! říkám otci skrze slzy.

– Nerozdávej, co ti nepatří, ale ani neber, co není tvoje.

6.

Začátkem září se v obci objeví esesák na koni.

Vjede do výčepu za služkou Agnes. Střílí z pistole po prázdné hospodě, dokud se opilý nesveze z koně na dlážku. Otec s matkou ho uloží na pultě v obchodě a přikryjí dekou.

V noci přijdou do obce partyzáni. Otec musí esesáka vzbudit. Když mu svazuje ruce, dívají se na sebe. Němec má v očích slzy. Chvějí se i v očích matky, které je esesáka líto.

Partyzáni vyhodí svázaného zajatce na koně, vezmou tři pytle pálenky, proviant a vyrazí. Cestou přepadnout četnickou stanici, aby ukořistili zbraně.

Partyzán, který má esesáka hlídat, se věnuje víc popíjení než zajatci. Ve chvíli, kdy se zakloní, aby si pořádně loknul, sveze se Němec z koně a rozběhne se do tmy.

Strážce zpitomělý pálenkou má co dělat, aby našel a odjistil samopal. Dlouhými dávkami kropí všechno kolem, střílí i do kupek sena, ale esesák už je pryč.

Jeden z partyzánů se vrátí, aby otci řekl, co se stalo.

Ještě za tmy s nimi odchází otec do hor. Než odejde, řekne matce:

– Až se rozední, seber děti a utečte. O obchod a výčep se postará babička s Agnes.

Babička se sousedy prohledávají kupky sena na zahradě, kde Němec zmizel. Na kamenném chodníku, mířícím ze vsi, objeví stopy čerstvé krve. Je jasné, že útěk se esesákovi podařil, a je jen otázkou času, kdy se vrátí a postřílí celou rodinu.

7.

V jedné ruce táhne matka těžký kufr, na druhé nese spící Melanku. Já mám na zádech ruksáček s jídlem, mlékem a čajem. V Prešově musíme přestoupit na vlak do Margecan.


12

Nádraží je plné německých vojáků a transportů.

Vpodvečer začíná pršet. Naštěstí náš osobák právě přijíždí.

V polovině cesty se ale zastaví. Do vagonů vběhnou Horthyho vojáci a vyženou cestující na bezejmennou zastávku, aby se vlak mohl vrátit.

Vydatně prší. Sedíme s ostatními pod košatou lípou a nevíme, co dál. Melanie v matčině náručí začne plakat. Matka vstane, a aby nerušila spolucestující, poodejde, houpá sestřičku a zpívá jí.

Probudím se za svítání.

Nějaký civil čekajícím vysvětluje, že partyzáni vyhodili trať do povětří. Dokud ji Maďaři neopraví, nic nepojede. Může to trvat i několik dní. Někteří se rozhodnou jít dál pěšky. Zůstane nás jen pár.

Přestane pršet, ale pořád je zima. V unavených očích matky vidím bezradnost.

– Modli se, Jurku, aby nám Bůh pomohl.

Umím jenom Bohorodice. Potichu si modlitbu opakuju.

Bůh mě vyslyší až kvečeru. S prvními kapkami deště se ozve houkání vlaku.

Vecpeme se do něj, i když je natřískaný. Na každém nádraží se čeká na pokyn, že je trať v pořádku.

Do Margecan dorazíme v noci. Déšť nepřestává. V poloprázdné čekárně, do které děravou střechou zatéká, si můžeme sednout a konečně pospat na tvrdých lavicích. Několikrát za noc mě vzbudí sestřin pláč. Matka ji uspává tichým čičíkaním, šššš...

Ráno konečně vyjde laskavé slunce. Do Kojšova máme jenom sedm kilometrů.

Matka za dvě noci prochladla, kufr a Melanku nese z posledních sil. Každou chvíli se dusí kašlem. Po cestě nás dojede starý železničář na kole. Když vidí ženu se dvěma dětmi, položí těžký kufr na nosič a jde s námi až do Folkmaru.

Když se s námi rozloučí, dělí nás od domova poslední čtyři kilometry. S kufrem pomáhám matce i já, víc ho vláčím, než nesu.

8.

Kdo ví, kdy bychom dorazili domů, nebýt toho, že dobrý kus cesty před vesnicí kosí muž se zploštělým nosem na louce otavu. Později se dozvím, že to je strýc Jan.

Muž odhodí kosu, doběhne k nám, bere matce z náručí Melanku, zvedá kufr...


13

– Spadla jsi z nebe, Alžběto? Kde máš Michala?

– U partyzánů. Snad nás tu Němci nenajdou...

V rodné chalupě mě vítají staniolové sváteční růže pod stropem.

Jen co se stačíme vysvléct z mokrých šatů, už jsou tu matčiny sestry. Místnost je najednou plná tepla, smíchu a radosti. Při veselém štěbetání vaří mléko s medem. Matce se uleví, tváře se jí rozhoří, ale nohy ještě sílu nemají. Uloží ji do postele a dva dny nalévají čajem z bylinek a kořenů...

9.

Fronta je blíž a blíž.

Kojšovští gazdové se podvědomě připravují na horší časy. Zabíjejí prasata, ovce i krávy. Vyškvařené sádlo a maso zakopávají ve stodolách a na dvorech, kam se nedostane lesní zvěř. Matka vstane z postele a jde pomáhat sestrám s konzervováním masa. I když tvrdí, že už je v pořádku, pokašlávat nepřestává.

V dřevěných bednách zakopáváme cennější věci. Skleničky, porcelánové talíře, sádrové sošky svatých, vázičky, fl ašky plné i prázdné.

Na obec spadnou první bomby. Chvění dřevěných zdí chalupy ve mně poprvé probudí pud sebezáchovy. Leknu se víc, než kdybych v lese potkal Mamunu. Vlezu se psem pod postel, odkud nás matka se strýcem ne a ne vytáhnout. Když mě strýc popadne za nohu, kousnu ho do ruky.

– Jurku! Vždyť jsi chlap!

– Já nechci být chlap!

– Snad nechceš šatičky s růžovým čepcem...?

Na světě jsou už jenom tři Jakubiskové – otec Michal, já a otcův mladší bratr, strýc Jan.

Když mu bylo šestnáct, utekl z domu a chtěl do Ameriky. Pěšky šel do Polska, ale protože si cestou nevydělal na šífkartu, pokusil se dostat se za moře načerno. Před vyplutím Jana objevili v podpalubí, zasypala ho dubová polena v lodním skladě. Když ho vyhrabali, zůstala mu nadosmrti památka.

Domů se vrátil se zploštělým nosem, věnoval se setí, orbě a kosení.

Navzdory nosu vtlačenému do tváře nepůsobí komicky, ale důstojně. Jako mudrc s vlastní fi losofi í. Při natáčení svého druhého fi lmu si na něj vzpomenu a v povídce Zbehovia ho obsadím hned do dvou rolí. Hraje vznešeného Boha, který jako hospodář na mlátičce přesívá zrno, a zároveň cynického žence, který potká Smrťáka hledajícího v jetelině čtyřlístek. Když zaslechne slovo štěstí, směje se tomu tak upřímně a osobitě, jak to umí jenom on.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist