načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Julius a Albert - Miroslav Horníček

Julius a Albert
-30%
sleva

Kniha: Julius a Albert
Autor:

Humoristický román zasloužilého umělce Miroslava Horníčka vypráví o tom, jak se nenápadný staromládenecký knihovník Julius z Levého Brodu na prahu padesátky ztotožnil se slavným ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  289 Kč 202
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-02-06
Počet stran: 216
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 211 stran
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-06
ISBN: 9788075059604
EAN: 9788075059604
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nejrozsáhlejší próza Miroslava Horníčka je humoristickým románem s mírně fantaskním námětem, v němž nenápadný muž z českého maloměsta splyne se slavným francouzským romanopiscem. Román vypráví o tom, jak se nenápadný staromládenecký knihovník Julius z Levého Brodu na prahu padesátky ztotožnil se slavným francouzským spisovatelem Albertem. Povzneste se společně s tímto pozoruhodným dvojhrdinou nad všednost každodenního života a prožijte milostné i tvůrčí napětí! Buďte svědky barvitých dějů v Levém Brodě, na Riviéře i v Normandii. Z příběhu vyvstává plastický obraz českého maloměsta v období první republiky s jeho charakteristickou atmosférou a živě vykreslenými obyvateli, žijícími ve stereotypu svých zvyklostí, neměnných vztahů, tajných i zjevných lásek a averzí. Neméně zajímavě a vtipně, s autorovi vlastním nadhledem, jsou napsány pasáže týkající se tajemných jevů jak v lidském jednání, tak v procesu literární tvorby. Upraveno.

Popis nakladatele

Humoristický román zasloužilého umělce Miroslava Horníčka vypráví o tom, jak se nenápadný staromládenecký knihovník Julius z Levého Brodu na prahu padesátky ztotožnil se slavným francouzským spisovatelem Albertem. Povzneste se společně s tímto pozoruhodným dvojhrdinou nad všednost každodenního života a prožijte s fascinující milostné i tvůrčí napětí! Buďte svědky barvitých dějů v Levém Brodě, Riviéře či Normandii. Z autorova poutavého příběhu vyvstává plastický obraz českého maloměsta z období první republiky s jeho charakteristickou atmosférou a živě vykreslenými obyvateli, žijícími ve stereotypu svých zvyklostí, neměnných vztahů, tajných i zjevných lásek a averzí. Neméně zajímavě a vtipně, s autorovi vlastním nadhledem, jsou napsány pasáže týkající se tajemných jevů jak v lidském jednání, tak v procesu literární tvorby.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Miroslav Horníček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

...

Ve chvíli, kdy Julius překročil práh svého domu, abyzamířil, jako každodenně už po třicet let, směrem k náměstí,

vznesla se před ním dlažba. Patnáct žulových kostek vzlétlo

před jeho očima, zakroužilo a odlétalo tam, kam mělnamířeno také on.

Nebyla to dlažba, byli to holubi.

Patnáct holubů šedivých jako ty kostky a lehčích těchto, zašumělo křídly a letělo ke kostelu, jehož zadní část byloodsud vidět, včetně výklenku, z nějž pískovcový andělukazoval vztaženou pravici k oknům protějšího domu, kde bydlela Karolína Drábková, vykladačka karet.

Julius ještě chvíli setrval u pomyšlení, že jsou to žulové kostky dlažby, a radoval se z toho obrazu. Radoval se zjistoty, že tento obraz by nikdy nenapadl zvěrolékaře Málka ani starostu Kareše, natožpak trafikantku Pecháčkovou. Zvolil si v této chvíli tyto tři, ale mohl pomyslet na kohokoli. Nikdo z jeho spoluobčanů, tím si byl radostně a pyšně jist, byneřišel na takový příměr. Nikdo.

Postál chvíli, dívaje se za těmi letícími ptáky, a teprve když zmizeli za zdí kostela, vykročil s očima upřenýma na to andělské gesto mířící k oknům jasnovidky Drábkové.

Dříve tomu tak prý nebylo. Našli se mnozí, kteřívyprávěli, že anděl pozdvihl svou pravou ruku teprve před deseti roky, v době, kdy Karolína Drábková oznámila jistémuKamilu Křístkovi, že jeho teta v Holandská na něj po letech

Copyright © Miroslav Horníček, 1989, 2018

Ilustrations © Adolf Born, 1989, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-???-?


MIROSLAV HORNÍČEK JULIUS A ALBERT

– 8 – – 9 –

vzpomněla a počítá s ním jako s dědicem. Křístek nevěřil.

Především byl přesvědčen, že nemá žádnou tetu, o žádné

dosud nevěděl, a tím méně byl ochoten uvěřit, že taková teta

by se nacházela právě v Holandsku.

Ale Karolína Drábková si to ověřila ještě jinak:nahlížejíc do křišťálové koule, opakovala znovu a znovu, že teta tu

je. Nikoli tedy „tu“, ale v onom už zmíněném Holandsku.

Křístek se zprvu smál, pak se jen usmíval, ale věřit nechtěl

a nemohl.

Městečko se tehdy rozdělilo na dva tábory. Jedenholandskou tetu popíral, druhý ji připouštěl.

Julius zůstával stranou; bylo pod jeho důstojnost připojit

se ke sporu tak banálnímu.

Teta existovala. Pravda karet, potvrzená ještě křišťálovým

svědectvím jasnovidné koule, byla potvrzena. Bylo tu zřejmě

cosi v minulosti Křístkových prarodičů, co zůstalo utajeno,

a teta Vilemína, jako plod poskvrněného početí, se už vraném dětství dostala do Holandska. Proč právě tam a za jakých okolností, nebylo známo ani zjistitelno. Na tom ostatně

nezáleželo, hlavní bylo, že je. A že na sklonku svého života si

uvědomila svá citová pouta ke staré vlasti. Pídila se tedy po

informacích, obrátila se na domovské úřady a dopídila sejediného: v Levém Brodu, bylo jí sděleno, žije synovec Kamil.

Povoláním úředník, adresa připojena.

Napsala mu tedy dopis, ve kterém se city prolínaly sobnosy, obojí se zdálo nadměrné, dopis, který zasáhl nejenadresáta, ale všechno občanstvo Levého Brodu jako úder. Přišel

v době, kdy spor mezi věřícími v Karolínu Drábkovou ajejími odpůrci vrcholil. Nešlo už jenom o to, co sdělila Kamilu

Křístkovi, jak prohlašovaly obě strany, šlo o zásadní otázky

víry a nevíry, především pak o otázku, zda je topodivuhodná schopnost jejího ducha, anebo výnosné šarlatánství. Teta

Vilemína tedy napsala svému synovci, že hodlá přijet a dožít

v rodné zemi, po boku muže, který je synem jejího bratra

a stane se jejím jediným dědicem.

Na tento případ si Julius vzpomněl, když se, jakokaždodenně, zastavil a ujistil, že ruka andělova ukazujeskutečně a přesně na okna Karolíny Drábkové, která tehdyslavila velké vítězství a stala se přes noc proslulou v okresním

měřítku.

Ale teta Vilemína se do vlasti nevrátila. Když už bylo

všechno dohodnuto, když už mělo zakoupen lístek na vlak

a zavazadla sbalena, došlo k politováníhodné události:přecházela jistým místem v Amsterodamu, a především pak

v tutéž chvíli, kdy tudy projížděl automobil. Tuto neblahou

zvěst se Kamil Křístek dozvěděl od jejího notáře, současně

s ujištěním, že se tím stává univerzálním dědicem jmění,

které v tomto německy psaném dopise bylo vyjádřeno vholandských guldenech a které, zatím jen namátkouodhadnuto v korunách naší měny, bylo více než značné.

Zůstávaje ještě chvíli s pohledem upřeným na anděla,

vzpomínal Julius na rozruch, který se tehdy kolem šťastného

dědice rozpoutal. Dosud neznámý a přehlížený úředníček

špeditérské firmy Mařák a Hůrka se stal rázem středempozornosti obdivné i závistné. Pro ty, kdo měli dcery, se stal

lákavou partií, pro své vážené sousedy sousedem veleváženým, pro některé celky dokonce nadějí. Byl svobodný, byl

sám, co by si počal, říkalo se, s tak lehce nabytým jměním?

A tak ještě dříve, než obnos byl převeden k nám a u nás do

naší měny, byli tu mnozí, kteří už si s ním věděli rady.Kromě privátních nadějí několika rodin tu byla, jak jsme užřekli, i doufání organizovaná, z nichž o první místo soutěžila

tělocvičná jednota Sokol a římskokatolická církev. Sokolové

potřebovali kolovadla, katolíci nový oltář.

MIROSLAV HORNÍČEK JULIUS A ALBERT

– 10 – – 11 –

Ještě dnes, jako každodenně, se Julius při této vzpomínce

usmál. Tanec kolem zbohatlého Křístka trval tak dlouho,dokud se jmění neznámé tety nerozptýlilo způsobem, o kterém

nemohl nic jasného říci ani sám Křístek. Koupil si to i ono,

zařídil si mládenecký byt, navštívil Benátky, jež projel na

gondolách ve svých třech nových oblecích, a z jeho bytu se

začal ozývat gramofon se skladbami Offenbachovými aLehárovými. Občas si zajel do sídelního města, aby díla těchto

svých oblíbených autorů nejen slyšel, ale i viděl. Žil si. A žít

si – nebylo a není laciné. A nikdy nebude.

Tak se stalo, že rodičové neprovdaných dcer upřeli pozornost jinam, že místní sokolovna zůstala i nadále bezkolovadel a místní věřící museli i nadále poklekat před starým

oltářem.

Jediný, kdo z toho vytěžil, byla Karolína Drábková.

A od té doby, tvrdili někteří, ukazuje ruka andělova kjejím oknům. Jiní obojí popírali: její schopnost uhadovat věci

vzdálené a příští i schopnost pískovcové ruky zvednout se

o potřebných patnáct centimetrů. Ale spor už pomalu chladl.

Julius pokračoval ve své cestě a vstoupil na náměstí zalité

ranním sluncem. Znovu si vzpomněl na tu vzlétající dlažbu

a řekl si: Holubi ... Něco mezi dlažbou a oblohou, něco, co

bytuje v prostoru a cele mu patří. Nedosahují nebe a vzdalují

se zemi, nejvlastnějším projevem je jim vzlétání a kroužení; čímž nejlépe vyjádřil jisté příbuzenství s nimi, protože

i on, jak si teď říkal a jak sladce doufal, uniká nížinám a míří

vzhůru, i když obojí, jak hořce věděl, zatím marně.

Náměstí ožívalo, náměstí v tuto časnou hodinu už žilo

svým neměnným způsobem.

Drogista Lumek vynášel tabule se seznamem zboží, který

léty měnil, protože v tomto oboru, jak říkal, přicházejí stále

věci nové, které je nutno hlásat, zatímco věci staré nemizí,

ale vstoupily již do lidského povědomí a hlásat je stalo se

zbytečným.

Také obchodník se zbožím smíšeným a koloniálním Jakub Kotěšovec, se objevil před krámem a dohlížel naučedníka, který sem vlekl soudek sleďů a koše s ovocem.

Trafikantka Pecháčková vynesla před krám, jako každodenně, svůj úsměv, Julius ji pozdravil a vybavil si den, kdy

pochopil a prohlédl podstatu tohoto úsměvu, nejen jehoživnostenský mechanismus, ale i jeho osobní a trochu tragickou

povahu, den, kdy místní pěvecký spolek Chorál podnikllokálkou výlet, jehož cílem byly zříceniny hradu v okolí aúčelem několikeré sborové vystoupení na místech, jež předseda

spolku shledal vhodným prostředím pro nacvičené skladby.

Vraceli se pak večer, spokojeni, unaveni, rádi a nadšenikrásou přírody, důstojnosti zašlé slávy hradu i půvabemhlasového souzvuku. Skoro všichni ve vlaku usínali. Trafikantka

Pecháčková usnula první. Do poslední chvíle se usmívala;

usmívala se jako kdykoli a vždycky, nikdy ji nikdo neviděl

bez tohoto úsměvu, kterým vítala své zákazníky, se kterým

je obsluhovala, kterým je vyprovázela a se kterým, aniž si to

uvědomovala, přijímala i některá jejich smutná sdělení.

Julius seděl v tom vlaku proti ní a odpovídal jejímuúsměvu něčím, co považoval nebo vydával za úsměv svůj, nebyl

schopen sedět proti ní a neusmívat se, ale současně cítil, že

se nemůže usmívat bez důvodu, že důvodem není, nemůže

být jen to, že ona se usmívá, a přestával, nechápaje důvody

její, jejímu úsměvu rozumět. Něco jiného bylo zastavit se

před trafikou, vstoupit, koupit si noviny a odejít. V takové

chvíli byl ten její úsměv na místě, byl vítán, dal se, přesněji

řečeno, vydržet.

Ale nedal se vydržet teď, kdy vězel v její tváři podoben

spíše staré jizvě než projevu skutečné nálady.

MIROSLAV HORNÍČEK JULIUS A ALBERT

– 12 – – 13 –

Pak zavřela oči, hlava jí poklesla a Julius viděl, že usíná.

V té chvíli se ten úsměv začal vytrácet, poprvé, coPecháčkovou znal, viděl, jak se její tvář mění, jak vlastně stárne, jak

z nějaké hlubiny vyplouvá bytost jiná, jen málo jí podobná,

příbuzná jakási, vzdálená a nelaskavá.

Pobyla tu patnáct minut a Julius nebyl schopen zavřít oči.

Chtělo se mu spát, ale ta odlišnost podob ho mátla. Díval se

do té tváře, kterou znal odjakživa, hledal v ní jako vestydnoucím popelu nějaký ještě doutnající zbytek její proslulé

laskavosti, ale marně. Pak se probouzela; zachvěla se jívíčka, pohnula rukama a v její ještě spící tváři se znovu nořil

úsměv. Ano, ještě spala, ale cosi uvnitř, vědomí, že je trafikantkou a že spolu s novinami, kuřivem a dopisními papíry

nabízí i svoji ochotu, pohnulo jejími rty a pootevřelo je.

Usmívala se.

Ještě spala a už se zase usmívala. Jako před chvílí, jako

každodenně, jako včera, jako před lety.

Co se to asi stalo před těmi lety, že s trpělivostí žnadlidskou vyšila do své tváře ornament tohoto úsměvu?

Také teď se usmívala, v tom ranním letním slunci

s úsměvem pokynulo Juliovi, který ji minul, s úsměvemsledovala ty, kdo se blížili, s úsměvem je sledovala, i když šli

dál, s úsměvem vzhlížela k věži, kde se leskly číslice hodin,

a k obloze, kde kroužily vlaštovky.

Blížil se jasmínový čas.

Julius pokračoval ve své cestě jako každodenně a jako

každodenně zpomalil před domem zvěrolékaře Málka, kde

v této chvíli vstávala zvěrolékařova žena, zatímco její manžel

už byl mimo městečko za některým z nemocných zvířat.

Vstávala a přecházela z pokoje do pokoje.

V protější záložně vznikaly spory: Je to, co nese předsebou, její nahé poprsí, anebo polštáře určené k rannímuprovětrání? Pět zdejších úředníků se o to přelo denně a jeden

z nich přinesl pak dalekohled, aby tuto otázku konečněvyřešili. Jeden po druhém nahlíželi do skel triedru, aby pak

ti, kdo hlásali teorii polštářů, přiznali, že jde patrně o její

ňadra, a ti, kdo dosud tvrdili, že to ňadra jsou, si přestávali

být svým tvrzením jisti.

Spor ustal, ale dalekohled si v kanceláři ponechali. Čas

od času někdo povstal od svého stolu a pohlédl jím přes

šíři náměstí do oken ženy, o které se shodli, že je málem

krásná. Ano byla opravdu krásná jakýmsi málem, ale každý

z nich si toto málo kladl do jiných končin jejíhoprovokujícího těla. Jejich trvalý zájem o tuto bytost, a především

ono zvídavé nahlížení do jejího ranního soukromípobouřilo jednu jejich spolupracovnici natolik, že sedla a napsala

anonymní varování.

Tak se manželé Málkovi dozvěděli o sporu úřednictva,

o jeho indiskrétní činnosti, a především o jeho triedru.

Pisatelka čekala odvetu, zvěrolékařův zásah, skandál.Jediným výsledkem ale bylo, že paní Málková prodloužila své

ranní přecházení bytem a že už tudy chodila vždycky bez

polštářů.

Tohle všechno Julius nevěděl.

A jestli zpomalil svou chůzi pod jejími okny, bylo toproto, že také on ji shledával málem krásnou, ale na rozdíl od

ostatních si toto málo kladl jinam, a řekněme to rovnou –

mimo její tělo. Proto mu stačilo zvolnit krok, protonevzhlížel k těm oknům ve snaze zahlédnout ji, třeba jen náhodou

a letmo, protože to matoucí a šalebné bylo, jak cítil, mimo ně

oba, bylo to v ovzduší, jako tak mnohé a jako skoro všechno

v jeho životě.

V těchto místech potkával denně také Růženku. Nerad.

Chodila tudy za svými nákupy, živoucí a trochu krutá přiMIROSLAV HORNÍČEK JULIUS A ALBERT

– 14 – – 15 –

pomínka jiných dob, živější i krutější o to, že se tu mnohé

změnilo, ale i o to, že tu leccos zůstalo.

Například její třeštění očí. Kdysi to mělo svůj půvab,

oběma nebylo ještě dvacet a u ní to byl tehdy výraz jakéhosi

horoucího nadšení, výraz přetlaku a opojení, které chvílemi a často bezdůvodně sílilo, závrať z náhodně proneseného

slova anebo ze slova jakoby záměrně zamlčeného, znečekaného setkání, ale právě tak ze setkání předem smluveného,

a tedy očekávaného.

Dobrá, bývalo to krásné, krásné to mělo zůstat, to znamená zůstat to kdysi a kdesi, v tom pominulém čase, v její

tehdejší tváři, ale od té doby uplynulo přes třicet let.

Doufal, že dnes ji nepotká. Doufal, tak denně, ale sotva na

i pomyslel, vynořila se z postranní ulice a šla mu vstříc. Chtěl

pohlédnout jinam, jinudy vykročit, ale bylo už pozdě. Stála

před ním a třeštila oči. Jako kdysi. Jako kdysi, myslel si, apřece jinak, přece už naprosto a hrůzně jinak. Není strašně, říkal

si, když žena, stárnouc, ztratí některé své dívčí návyky.Strašné je, když stárnouc si tyto návyky zachová. Tak trochu se bál

těch jejích vytřeštěných očí, které kdysi mnoho znamenaly

a mnoho slibovaly a které dnes, jak viděl, už neznamenají nic

a taky už nic, jak doufal, neslibují. Bál se toho třeštění,protože mu neuměl odpovídat ani čelit třeštěním vlastním, jak

jako nedovedl odpovídat v onom vlaku úsměvem vlastním

na úsměv trafikantky Pecháčkové, bál se těch vytřeštěných

očí, kdykoli ji potkal, ale i doma, když proti němu povstaly

uprostřed noci a z hloubky nějakého zmateného snu. Došla

k němu a podala mu ruku. Bylo to úděsně stejné.

„Tak – co?“

„Nu – to víš...“

„A co zdraví?“

„Ujde to.“

„Už po ránu vedro, co?“

„Mělo by zapršet.“

„To by tedy mělo.“

Je, všimněme si jedno, kdo se ptá a kdo odpovídá.

„Tak se měj hezky.“

„Ty taky.“

Znovu si podali ruce a znovu vytřeštila oči.

„Jestlipak víš, Julo, že už brzy rozkvete jasmín?“

„Ano?“

„Nedělej, že to nevíš... To snad přece víš, nebo ne?“

Dva kolemjdoucí muži se ohlédli.

„Jasmín, Julo, vzpomínáš?“

Ti dva se ohlédli podruhé a Julius pocítil chuť popřít

nejen to, že jasmín už brzy rozkvete, ale existenci jasmínu

vůbec.

„To já vždycky vzpomenu, Julo. Tenkrát... pamatuješ?

V notářovic zahradě?“

Ranní náměstí, křik vlaštovek, hlas Růženčin a ti dvazírající. Jinak už nic. A přece: ten vzdálený hukot vody. Julius

ho zaslechl a polekal se. Jako vždycky, přestože ten hukot už

tak dlouho znal, se trochu polekal.

„Já vím. To víš – člověk stárne..., má jiné starosti.“

„Ty, Julo? Co bych měla říkat já, Tři děti, Julo!“

Hukot vody. Kéž by ji vzala a odnesla k nepaměti i sdětmi a s mužem, který je něčím u dráhy.

„To víš, Julo, to jsou pak starosti..., ale ty? Ale kdyžrozkvete jasmín, Julo..., rozumíš? Když rozkvete jasmín, to

jsem ti docela jiná.“

Hučící voda. Kéž by přehlušila to její blábolení ojasmínu. Věděl, že nepřehluší, znal tuto vodu, která je schopna jen

zdůraznit a není ochotna přehlušit, sprostá a nechutná voda,

poplatná jen svému prostředí, znal tuto svou vodu, která mu


MIROSLAV HORNÍČEK JULIUS A ALBERT

– 16 – – 17 –

nikdy v ničem nepomůže a tak mnohé pokazí, důvěrně ji

znal, ale přesto si říkal: kéž by podemlela tyto oči, tyto její

vytřeštěné oči.

Tak se rozešli, ti dva zírající tu stáli a jeden z nich se díval

za ním, druhý za Růženkou, voda doznívala.

A znovu, tentokrát aby unikl ponižujícímu pocitu z tohoto setkání, si vybavil tu vzlétající dlažbu, těch patnáct

žulových kostek mířících ulicí k náměstí. Ničím, myslel si

s jakousi hrdostí, by toto nebylo sdělitelné té, která tu shání

stravu pro svou čtyřčlennou rodinu, nikomu by to nebylo

sdělitelné, všichni jsou tu jediným celkem, hmotou při zemi

trvající a při zemi si libující, zatímco on, jak už jednoupocítil, je doma v letu a vznášení. Prošel náměstím a pokračoval

úzkou Hradební uličkou ke svému pracovišti – ke knihovně

města Levý Brod.

Bylo to stejné jako jindy, jako kdykoli a vždycky, a přece

tu bylo něco, co tento den už od počátku odlišovalo od jiných a nad ně pozdvihovalo; jakási malá soukromá závrať,

závratné pohlédnutí za tou letící dlažbou, závratné vědomí,

že on jediný zná i hořké dno jistého úsměvu, zastavení se či

zvolnění chůze pod okny paní Málkové, jejíž skutečná krása,

jak si dnes naléhavěji než jindy uvědomil, nevězí jen v jejím

těle, nejprudší zatím odpor k očím Růženčiným, pro jejichž

chvilková třeštění sám kdysi třeštíval, znechucení nad její

vzpomínkou na notářovu zahradu, věc, která se ho už netýká

a neměla by mu být připomínána, narůstající pocit přílivu

a hrdé zařazení sama sebe kamsi mimo, kamsi do prostoru

nad šedí ulic a pod blankytem oblohy.

Je jiný, je odjinud a míří jinam.

Odjinud?

Pokud šlo o fakta původu a narození, byl zdejší. Narodil

se tu a žil tu sám s matkou, když osoba otcova se příliš brzy

vytratila, zastírána matoucím mlčením doma i zmatenými

řečmi venku, a po úmrtí matky před třiadvaceti lety siponechal z jejich bytu v prvním poschodí jen jediný pokoj. Dům

byl kdysi zamýšlen i pro něj, pro dobu, kdy také on bude mít

svou rodinu, ale pak se stal velkým po odchodu otcově apříliš velkým po úmrtí matky. Julius zůstal sám.

Bylo mu necelých pětadvacet let, a když prohlašoval, že

sám už provždy zůstane, nebylo to bráno vážně. Už tehdy

byl knihovníkem a toto povolání ve službách obce, a tedy

řádně zajištěné, svobodný stav, byt – a vlastně dům –zděděný po matce a jistá ušlechtilost tváře i pohybů, dalšímatčin odkaz, to všechno ho posouvalo do středu společenské

pozornosti, tak jako o mnoho let později Kamila Křístka

jeho guldenové dědictví.

Ale sám zůstal.

Rodným domem pronikli cizí lidé, rodily se tu děti,

kdosi tu zemřel, on sám byl tichým a shovívavým domácím

pánem, který, kdykoli to bylo třeba, dovedl svýmnájemníkům počkat, trpělivě přehlížel občasné nepokoje nebovýstřelky, a tak se tu střídaly rodiny i manželské dvojice, aniž

by někomu někdy bránil v odchodu, aniž by někoho z nich

blíže poznal. Po celé dny, měsíce a roky bral do rukouknihy, aby je podával jiným, večer co večer bral do rukouknihy, aby je sám četl.

Jeho nájemníci procházejíce pavlačí ho vídali, jak

sedí ve svém pokoji nad knihou nebo nad lístky kartotéky, když si část práce přinesl domů, a je nutno říci, že

ho vídali často; tento starý dům, zakoupený kdysi jeho

prarodiči, jak jsme již řekli, pro jedinou rodinu, měl na

konci pavlače jediný záchod, což kdysi stačilo, ale dnes

vedlo k tomu, že tato pavlač byla průchodním místem pro

nájemníky pěti bytů.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist