načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ - Sláva Volný; ml.

„Jsme s vámi, buďte s námi!“
-6%
sleva

Elektronická kniha: „Jsme s vámi, buďte s námi!“
Autor: ;

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nakladatel - nezarazeno
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 20 cm
Úprava: portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788072602841
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce.
Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům.
Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné – všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země.

(vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Sláva Volný; ml. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
2 3 Sláva Volný ml. (editor) „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968 PROSTOR 4 5 PROSTOR | PRaha | 2013 Sláva Volný ml. (editor) Vzpomínky redaktorů ČeskosloV enského rozhlasu nejen na srpnoVé události roku 1968 „JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI!“ 6 © Sláva Volný ml. (ed.), 2013 © PROSTOR, 2013 isBn 978-80-7260-284-1 7 Obsah předmluva zůstaňte u svých přijímačů (mgr. eva ješutová) // 9 František Černý // 15 luboš dobrovský // 35 Věra heroldová, roz. Šťovíčková // 51 jiří hraše // 73 karel lánský // 87 pavel pecháček // 97 jan petránek // 125 Vladimír príkazský // 147 richard seemann // 169 karel tejkal // 189 Bedřich utitz // 213 sláva Volný // 229 karel Wichs // 247 jmenný rejstřík // 265 8 9 předmluva Zůstaňte u svých přijímačů V novodobé historii každého národa jsou vypjaté okamžiky, na které se nezapomíná. u českého a slovenského národa k nim zcela nepochybně patří události spojené s okupací vojsky armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. obzvláště významně se zapsaly i do historie tehdejšího Československého rozhlasu. Významná role, kterou rozhlas v průběhu srpnových událostí sehrál, ovšem nebyla náhodná. Fenomén rozhlas se nezjevil jako blesk z čistého nebe. Československý rozhlas se v šedesátých letech znovu stal významnou a respektovanou politickou a kulturní institucí. svá studia měl ve všech krajských a redakce v mnoha okresních městech, vysílal na třech celostátních okruzích, v regionech a do zahraničí, průměrně 202 hodin programu denně. V Československu bylo více než sedm milionů rozhlasových přijímačů, rozhlas se stal běžnou součástí života všech občanů. svůj význam si uchoval i v době obrovského rozmachu dalšího fenoménu moderní doby – televize. přispěl k tomu rozvoj techniky, především rozšíření tranzistorů, které umožňovaly poslech rozhlasu kdekoli, ale také proměna, jakou Československý rozhlas v šedesátých letech prošel. Čs. rozhlas se v šedesátých letech stal jedním z intelektuálních center Československa, podporoval svobodné myšlení a ovlivňoval život celé společnosti. i proto je toto období často a plným právem nazýváno renesancí rozhlasu. V té době se v rozhlase zformovala nová generace tvůrců, která vědomě navazovala na nejlepší tradice rozhlasového vysílání a usilovala o moderní a liberálnější formy i obsah pořadů. jako součást teoretického rozhlasového zázemí vzniklo studijní oddělení. jeho vznik významně posílil teoretickou výzkumnou činnost Čs. rozhlasu a měl pozitivní vliv na rozvoj programové práce a její výsledky. pod vedením jiřího lederera od r. 1962 se úroveň studijního 10 oddělení zvyšovala a postupně rozšiřovalo svůj záběr od rozhlasové teorie a sociologie přes lingvistiku po historii. trvalým odkazem jsou publikace z jeho vlastní rozsáhlé ediční činnosti. začaly se výrazněji profilovat vysílací okruhy a více pozornosti se věnovalo programovému schématu. konstituoval se iii. program určený pro náročné posluchače, vysílaný na VkV. rozšiřovaly se kontakty se zahraničními rozhlasovými institucemi mimo socialistický blok. redaktoři mohli pro svou práci kromě agenturního zpravodajství Čtk a tassu využívat i další zdroje informací jako reuters či aFp. zkvalitnila se síť zahraničních zpravodajů. omezil se počet zakázaných témat, zmírnily se tvrdé postihy. Vysílání dostávalo civilnější charakter a stávalo se otevřenější. nové typy pořadů pohotově reagovaly na probíhající společenské změny. postupně se ve zpravodajských a publicistických pořadech stále více ozýval kritický tón, vznikaly „problémové“ pořady, reflektující problémy současnosti. rozšiřoval se podíl živého vysílání. Vytvářely se redakční týmy kvalitních rozhlasových žurnalistů a komentátorů, kteří dokázali zprostředkovat nadšenou atmosféru převládající ve společnosti koncem šedesátých let. Bylo i zásluhou rozhlasu, že občané se začali spontánně zajímat o veřejné dění. také tvorba uměleckých redakcí se vymanila z ideologických bariér, ke slovu se dostávají i dosud zapovězení autoři, ubývá tabuizovaných témat. literární a hudební tvorba získává ocenění i v cizině, díla našich autorů přejímají zahraniční rozhlasy. rozhlas se stal nejen organizátorem, informátorem a inspirátorem, ale také mluvčím většiny posluchačů. pozvolna se po letech nesvobody a ideologického diktátu – byť na krátký čas – stává svobodnou tribunou. napomohlo tomu i zrušení cenzury de iure v polovině roku 1968. srpnový týden v Čs. rozhlase měl svou předehru v předvečer 21. srpna. V pozdních večerních hodinách 20. srpna si pozval ministr spojů karel hoffmann programového ředitele dr. rostislava Běhala a ředitele zahraničního vysílání dr. karla hrabala.* * Šéfredaktor hlavní redakce politického vysílání, později ústřední ředitel Čs. rozhlasu. 11 informoval je o obsazování republiky vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy a předal jim instrukce k dalšímu postupu. předtím se za stejným účelem setkal s nedávno odvolaným ústředním ředitelem milošem markem. r. Běhal hoffmannovy požadavky na legalizaci okupace odmítl splnit. před půlnocí 20. srpna povolal hlavní redaktor zpravodajství jiří kmoch vedoucího ústředního technického provozu josefa havlíčka, aby zajistil prodloužení vysílání. od 1.30 hodin se opakovaně vysílala výzva, anoncující mimořádně důležitou zprávu. V té době se již zaměstnanci rozhlasu telefonicky informovali o vstupu okupačních armád a spěchali do rozhlasu. před druhou hodinou ranní hlasatel Vladimír Fišer přečetl prohlášení předsednictva ÚV ksČ o vstupu vojsk sssr, ndr, plr, mlr a Blr na území Čssr. odvysílal je pouze rozhlas po drátě, protože na příkaz ministra spojů k. hoffmanna byly vypnuty středovlnné vysílače a přes intervence byly zapojeny až ve 4.30. značnou iniciativu k zajištění provozu vysílačů vyvíjeli pracovníci tzv. hlavního přepojovače. do vysílání byl zařazen telefonický rozhovor s j. smrkovským, který vyzval pracovníky spojů k ignorování rozkazu k. hoffmanna. od 4.30 do 8.00 hodin probíhalo improvizované vysílání nejprve z vysílacího a poté z operativního pracoviště. u mikrofonu se střídali jeroným janíček, Věra Šťovíčková, karel jezdinský, jiří dienstbier, jiří ruml, sláva Volný, jiří kmoch a hlasatelé Vladimír Fišer, jiřina krupičková a slovenský hlasatel ján midžiak. opakovaně bylo vysíláno stanovisko odsuzující vstup, současně se vysílaly rezoluce, výzvy a stanoviska jednotlivců, kolektivů i řady veřejných činitelů, přicházející telefonicky a telegraficky z celé republiky. od časných ranních hodin se u budovy rozhlasu shromažďovali lidé, odhodlaní stejně jako v květnu 1945 jej bránit. před 7. hodinou dorazily k rozhlasu ruské tanky. po osmé hodině vnikla zadním vchodem do budovy rozhlasu sovětská vojska. přes požadavek české kolaborantské strany i okupantů ukončit neprodleně vysílání rozhlas vysílal přerušovaně – konec vysílání symbolizovala hymna, která se vysílala několikrát – až do 9. hodiny. závěrečné minuty ranního vysílání z 21. srpna 1968, kdy se do slov komentátorů a opakovaně vysílané státní 12 hymny mísila střelba ze samopalů a hluk z ulice dodnes patří k nejsilnějším okamžikům rozhlasového vysílání... pak nastala cca dvouhodinová pauza, po níž bylo legální vysílání Čs. rozhlasu obnoveno a pokračovalo z náhradních pracovišť, která technici pod vedením josefa havlíčka operativně zajišťovali. současně s přípravou náhradních vysílacích pracovišť probíhaly v objektu „p“ na Žižkově pod vedením josefa havlíčka práce k zajištění vysílání po odpojení rozhlasové ústředny. následujícího dne, po vyklizení hlavního přepojovače, převzalo toto pracoviště jeho funkci. dne 22. srpna zahájil Československý rozhlas normální ranní provoz ve 4.30 hod. téhož dne spustila vysílání i nelegální vysílačka Vltava, která obhajovala akci okupantů. V průběhu 22. srpna byla napojena studia v budově armádního rozhlasu v dykově (tehdy hviezdoslavově) ulici v nuslích, probíhala příprava k napojení studia skaut u karlova náměstí a přibývala modulační spojení z plzně, Brna a Českých Budějovic. postupně vznikla tzv. štafeta neboli řetěz, kde se všechna studia napojovala v pravidelném patnáctiminutovém sledu do vysílání na všechny provozuschopné vysílače. V pátek 23. srpna před polednem byl objekt „p“ obsazen sovětskými vojáky a technické odbavování programu převzala plzeň. Část obsluhy pracoviště se přemístila do objektu Čs. rozhlasu v karlíně, odkud řídila vysílání až do neděle 25. srpna. poté až do obnovení provozu v hlavní budově na Vinohradské působil technický dispečink vysílání v opletalově ulici, odkud pod vedením technického ředitele junka a hlavního inženýra miloslava kazdy zabezpečoval vysílání po technické stránce. ze všech sdělovacích prostředků, které v průběhu celého roku 1968 a zejména v třetím srpnovém týdnu sehrály důležitou roli, zaujal rozhlas jedinečnou a vůdčí úlohu. V situaci, kdy události následovaly v rychlém sledu, vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do moskvy a hrozil rozvrat a chaos, rozhlasové vysílání zůstalo jako integrující prvek celospolečenského dění. podobně jako v květnu 1945 se ujalo nejen funkce informační směrem k domácím i zahraničním posluchačům, ale současně také role organizátorské. obě mezní situace jsou vrcholnými 13 okamžiky působení rozhlasu na našem území a příkladným plněním veřejnoprávní služby. díky obětavosti a nesmírnému úsilí rozhlasových pracovníků různých profesí se dařilo průběžně informovat národ o všech důležitých událostech, včetně jednání mimořádného „vysočanského sjezdu“, o projevech solidarity, a také odvysílat všechny zásadní projevy a stanoviska stranických a vládních činitelů. to, že se rozhlasové vysílání na rozdíl od televizního nepodařilo okupantům umlčet, mělo dalekosáhlý význam. rozhlas prakticky řídil a organizoval chod státu a zasloužil se o to, že nedošlo k podstatně většímu krveprolití. dnes si jen málokdo umí představit, jaké duševní a často i fyzické úsilí museli zaměstnanci rozhlasu vynaložit. za svou práci získaly kolektivy pracovníků Čs. rozhlasu a Čs. televize 4. listopadu 1968 Cenu míru, která jim zanedlouho byla odebrána. nastupující normalizace pro ně připravila jinou „odměnu“ – vyhazov ze zaměstnání, znemožnění společenského uplatnění v jiných než nejpodřadnějších manuálních zaměstnáních a neustálé pronásledování. dopad personálních čistek na rozhlas byl tím tragičtější, že v naprosté většině se jednalo o špičkové odborníky v dané profesi, které nebylo možné okamžitě nahradit. mezi vyhozenými byla celá žurnalistická elita té doby. s odstupem let ubývá pamětníků, paměť selhává, nové události vytěsňují starší. zapomínat na události, jako byl srpen 1968, by se ale nemělo. rozhlas, který sehrál v těchto událostech klíčovou roli, si je toho plně vědom. proto pozdě, ale přece, začal s vytvářením fondu orální historie. mezi prvními, jejichž vzpomínky natočil, jsou i někteří z přímých účastníků srpnového vysílání. Bohužel se nepodařilo natočit svědectví řady z nich, někteří je zanechali alespoň v písemné podobě. publikace k 45. výročí srpnových událostí v rozhlase zachycuje vzpomínky několika redaktorů, kteří „byli při tom“. je věnována všem těm, kteří bez ohledu na vlastní bezpečí a pohodlí po sedm srpnových dnů dali své síly do služeb národa. Mgr. Eva Ješutová, vedoucí Archivních a programových fondů Českého rozhlasu 14 15 František Černý * 1931 Po maturitě nastoupil v Čes - koslovenském rozhlase (1950) jako asistent režie v Českých Budějovicích. Rok poté nastoupil do ČKD Stalingrad, kde se vyučil soustružníkem. Pak nastoupil vojenskou službu u PTP. V roce 1956 vystudoval externě vysokou školu a poté se dostal zpět do Československého rozhlasu – zahraničního vysílání, kde pracoval jako komentátor v německé redakci. V době normalizace byl odtud propuštěn a pak se živil jako učitel němčiny na jazykové škole. Po listopadu 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí a stal se naším velvyslancem v Berlíně. Pane Černý, kdy jste poprvé začal vážně přemýšlet o tom, že byste chtěl pracovat v rozhlase? právě začínala padesátá léta, když jsem odmaturoval. pomýšlel jsem na ledacos, co bych mohl dělat, ale doba byla taková, že ne všechno se dalo realizovat. mým snem bylo studovat režii na divadelní fakultě, což se ukázalo s mým kádrovým profilem jako holý nesmysl. Byl jsem mladý a na bolestínství nebyl čas. od přátel jsem dostal tip, že v Četce hledají redaktora s malou douškou – nezkušeného zaučí. hlásili jsme se tři. nakonec nevybrali nikoho. naše kádrové materiály se neslučovaly s ideovým přesvědčením ksČ. růžový obzor v mém případě značně potemněl. pak se najednou ozval zdeněk endrys, tehdejší ředitel českobudějovického studia Čs. rozhlasu. dozvěděl se o mně od herců českobudějovického divadla, s kterými jsem se stýkal. první naše setkání proběhlo v praze. líbil jsem se mu a byl jsem přijat, 16 takže na podzim 1950 jsem nastoupil do rozhlasu v Českých Budějovicích jako asistent režie. na tomto místě jsem se ale dlouho neohřál. V brzké době po mém nástupu odešla na mateřskou dovolenou jedna z redaktorek, která se podílela na pořadu Ženská hlídka. V rozhlase se svými 18 lety jsem byl nejmladší, takže jsem byl za odměnu vybrán, abych doplnil redakční tým. již z názvu vyplývá, že pořad byl zaměřený výhradně na ženy. Vysílal se dvakrát týdně a mým úkolem bylo dělat rozhovory se ženami budovatelkami a k tomu se podílet na tvorbě drobných pořadů, jako třeba povídání o lidových písničkách. práce mě skutečně bavila, ale ne dlouho. ukázalo se, že při mém příjmu stranická buňka rozhlasu nějakým nedopatřením přehlédla můj kádrový původ, a bylo rozhodnuto, že se musím zocelit stykem s dělnickou třídou, abych mohl dále pracovat, třeba jako redaktor Ženské hlídky. musíme si uvědomit, že rok 1951 byl jeden z nejhorších, politické procesy jako rakovina prostupovaly celou společností. kádrové materiály musely být bez pardonu vzorové. Výjimky se nepřipouštěly. Věděl jsem, že v rozhlase je má kariéra u konce, na fakultu se nedostanu, a aby mě živila rodina, jsem nechtěl, tak jsem nastoupil do Čkd stalingrad zocelit své třídní uvědomění. Vyučil jsem se soustružníkem a na tři roky, které jsem tam strávil, mám vcelku dobré vzpomínky. dělnickou třídu si skutečně nemůžu vynachválit, i jako soudruzi to byli fajn lidé. po třech letech jsem si řekl, že bych opět mohl zkusit se přihlásit na vysokou školu. skutečně to vyšlo a byl jsem přijat na obor čeština a dějepis. s indexem jsem si to rovnou zamířil na závodní radu. doporučení od závodu jsem de facto jako dělník dostal, přijímací zkoušky jsem udělal a při práci – bral jsem si odpolední a noční směny – jsem už absolvoval i několik přednášek. k jinému mínění dospěli soudruzi, když viděli můj index. nekompromisně prohlásili, že mě na tuto vysokou školu pustit nemůžou, protože to není obor, který se týká mé profese soustružníka. „kdyby to bylo na technice, tak soudruhu beze všeho, ale filozofickou fakultu vám studovat nedovolíme. Vy byste se nám zpátky k soustruhu už nevrátil a my bychom přišli 17 o zdatného dělníka.“ můj sen se opět rozplynul. takže místo na vysokou školu jsem šel posílit naši armádu. Vy jste ale nesloužil u normálních jednotek. Jako kádrově nespolehlivý jste byl odvelen k tzv. pomocným technickým praporům – PTP, kterým se lidově říkalo Černí baroni. Jejich zbraní byly lopaty, krumpáče, kolečka, těmito prostředky tito „vojáci“ bojovali za světový mír. Tam jste musel zažít spoustu neobvyklých situací... přesně tak. rovnou jsem si to zamířil k Černým baronům do nepomuku, kde jsem si odsloužil celé dva roky. a velice dobře si vzpomínám na toho, kterému národ říká major terazky, vlastním jménem Gazda. podle mých zkušeností to byl velmi čestný člověk. po fyzické stránce mohutný chlap, vysoký jako hora s jadrnými názory na život. ostatní důstojníci, vojáci z povolání, kteří na zelené hoře sloužili, byli do jednoho hajzlové. Většinou alkoholici se spoustou průserů, kteří tam byli odveleni za trest. Gazda měl sice také nějaké průšvihy, ale jinak voják to byl každým coulem. měl jsem za sebou zdravotnický kurz a to rozhodlo, že jsem se stal lapiduchem. díky tomu si mě major Gazda oblíbil. to bylo tak. sloužil jsem na ošetřovně a starším lékařem byl jakýsi doktor hlohovec, dětský lékař z Českého krumlova. měl na krku paragraf, takže mu nezbývalo nic jiného než sloužit u ptp – pomocných technických praporů, lidově řečeno Černých baronů. Vojnu bytostně nesnášel, takže dělal jeden průšvih za druhým, aby ho vojenští soudruzi vyhodili. do „práce“ nechodil, a jak mohl, někam se zašil. jenže mu to nebylo nic platné, armáda lékaře potřebovala. jinak to ale byl nesmírně hodný člověk, a jak jsem se později dozvěděl, i velmi oblíbený dětský lékař. protože ale nikdy nebyl na ošetřovně k zastižení, musel být přítomný alespoň zdravotník, což jsem byl já. tak se přihodilo, že jsem operoval příslušníka Československé lidové armády, majora terazkyho. 18 jednoho dne zrána přišel ke mně na ošetřovnu, která sídlila na dvoře pod zámkem. k ošetřovně patřil i rozsáhlý „nemocniční“ pokoj, kde jsem si držel své marody. Vždycky když za mnou přišli nějací záklaďáci, že potřebují na nějaký čas zneschopnit, říkal jsem jim: „kluci, neblbněte, musíte mít nějaké objektivní potíže, ale i tak tu nemůžete být moc dlouho. jako zdravotník vás můžu uznat jen na pár dní.“ zdravotní potíže, kterými „trpěli“, jsem jim samozřejmě detailně popsal a na krátkou dobu je vždycky uznal, aby si chlapci odpočinuli od budování socialismu. když už jsme na něj čekali tak dlouho, tak těch pár dní ještě bez něj vydržíme. střídala se u mě už taková stálá parta, kterým jsem věřil. a ti také hlídali, kdo ke mně jde. najednou slyším: „pozor, jde sem terazky!“ Říkal jsem si, proboha, co může chtít? Vždyť ten chlap jak je rok dlouhý nedostane ani rýmu. ryba je proti němu učiněný lazar. na přemýšlení ale nebyl čas. rychle jsem zavelel: „kluci, schovejte flašky a koukejte zmizet pod peřinou.“ načež on přišel a ptá se: „je tu starší lékař?“ zasalutoval jsem a v pozoru říkám: „soudruhu majore, svobodník Černý, bohužel starší lékař tu není.“ a on takovým moudrým konstatováním odpověděl: „starší lekár tu nikdy není.“ „a vy, soudruhu majore, potřebujete něco?“ „potrebujem operaci.“ „j akou operaci?“ ptám se a pátravě si ho prohlížím, co mu je. „to potrebujem vyrezať,“ a ukazuje mi na krku velký nežit. opatrně jsem mu řekl, že to je chirurgický zákrok, na který bude muset jet do plzně na chirurgii.“ „ne, ne, buděte rezať vy. jste přece zdravotník?“ „z dravotník jsem,“ přikývl jsem. „Byl jste na zdravotním kurzu?“ „to jsem byl,“ rezignovaně jsem odpověděl. „tak buděte rezať.“ „j á nemůžu rezať, kór důstojníka lidové armády, co když se něco stane, mě potom odsoudí na 20 let za vraždu důstojníka lidové armády.“ 19 „nikoho odsuzovat nebuděm. Buděte rezať! na vojně rezali aj nohu zdravotníci, celou nohu!“ dodal důrazně. „ale to já nemůžu,“ zkoušel jsem z posledních sil smlouvat, i když jsem už tušil, že se nade mnou stahují černá mračna. „dávám vám to rozkazom.“ Co jsem měl dělat. zavolal jsem jednoho maroda a řekl mu, aby si sedl k psacímu stroji. nadiktoval jsem mu, že toho dne roku 1955 se dostavil major Gazda a žádá chirurgický zákrok od nepřítomného staršího lékaře hlohovce. svobodník Černý mu vysvětlil, že není k tomu oprávněn a nemůže proto tento zákrok provést. major mu to přesto dal rozkazem. terezky toto prohlášení bez mrknutí podepsal. nebylo zbytí. nahřál jsem si chirurgické nože a vzal tehdejší prostředek na lokální umrtvení. jeho název byl myslím kelen a byl skutečně účinný. alespoň na mouchy se báječně osvědčil. po postřiku okamžitě padaly k zemi. usoudil jsem, že kelen bude stačit i na terazkyho nežit. zavolal jsem kluky, aby mi asistovali, kdybych náhodou omdlel, nebo se udělalo nevolno terazkymu. měl jsem zbytečné obavy. ten byl, jak se říká z tvrdého těsta. Řízl jsem do boláku, okamžitě začala téct krev, no, dál to raději nebudu líčit. potom jsem to zavázal a světe div se, ono se to nějak povedlo. terazky se s uspokojením prohlédl a říká: „iděm zítra na divizi a nesmím to tam mít, musím dobre vypadat.“ a od té doby mě považoval za toho staršího lékaře a toho skutečného už ani nikdy nesháněl. také za vzornou službu vlasti jsem to dotáhl až na desátníka. díky tomu jsem dostal i svoje první vyznamenání, a sice odznak vzorného zdravotníka. předávání vyznamenání se konalo na den armády, ten samý rok 1955. Celkem nás vyznamenaných byli čtyři a jako za odměnu jsme mohli poobědvat na zelené hoře na zámku s velitelem a důstojnickým sborem. oběd ničím nevybočoval z armádního slavnostního menu – vepřový řízek s bramborovým salátem a třešňovým kompotem. ale ještě než jsme zasedli k slavnostní tabuli, odehrála se jedna nezapomenutelná historka. kdy jsme už všichni měli na prsou připnutá vyznamenání, 20 dostal se ke slovu přivolaný fotograf z nepomuku, aby na věčnou památku nás obyčejné vojíny vyfotil s velitelem praporu a jeho důstojníky. rozbalil zrcadlovou Flexaretu, dal ji na stativ, a když už nás všechny měl pěkně v záběru, tak v tom terazky zvolal: „moment, iděm se pozret, jak to vypadá.“ Fotograf přestal, vědom si toho, že zákazník, náš pán, a zvláště velitel tak důležitého vojenského praporu a úslužně mu v hledáčku ukázal, jak bude fotografie vypadat. V pozadí, za našimi hlavami se pěkně rýsovalo průčelí zámku a okolní stromy dotvářely příjemnou kulisu. terazky se na to chvilku koukal a potom povídá – to je autentické: „no, dobre, ale kde som ja!“ prostě to byl přímý člověk. pak se už konal slavnostní oběd, na kterém přítomní důstojníci měli všechny řády pověšené na prsou v plném lesku, a ne jenom obligátní stužky. Gazda tam stál pěkně vyzdobený, obdivně jsme si ho prohlíželi, a najednou do mě kamarád strčí a šeptá: „heleď, člověče, ty umíš německy, není na tom jednom vyznamenání něco napsané německy?“ a já, protože jsem seděl blízko, říkám: „Člověče, máš pravdu, je.“ na hrudi se mu houpal odznak, na kterém bylo vyobrazeno, jak německý voják bajonetem píchá do poraženého ležícího bolševika a pod tím německý nápis v překladu – Za statečnost, za boj zblízka. kamarád mi povídá: „hele, on tě má rád, ty jsi ho operoval, zkus se ho zeptat, co to má za vyznamenání.“ Věděl jsem, že se ho nemůžu zeptat jen na to jedno, konkrétní, co nás zajímá. tak jsem šel na to trochu reportérsky, a zeptal jsem se ho, za co ta všechna vyznamenání získal a jestli může, aby v té souvislosti o sobě něco řekl. Gazda se nenechal dvakrát prosit a popsal nějaká ta sovětská vyznamenání a to německé, které nás zajímalo nejvíce, vynechal. dodal jsem si odvahy a říkám: „soudruhu majore, ještě máte jedno vyznamenání, na kterém je voják s bajonetem. Co je to za odznak?“ Gazda se tak na mě zvláštně podíval, a v tu chvíli jsem poznal, že on není blbec. uvědomil si, že to je něco, co by důstojník 21 lidové armády mít neměl. podíval se na mě a řekl – opět jsou to autentická slova: „státečnost je státečnost.“ a víc to nekomentoval. on byl sice slovák, ale mluvil velice zvláštní slovenštinou. jako slovák bojoval u stalingradu v kontingentu slovenského štátu proti rusům. a bojoval statečně, ale pak přeběhl, a zase statečně bojoval, tentokrát proti němcům. a ten jeho výrok: „státečnost je státečnost“, se mi opravdu moc líbil. ještě jednu historku dám k lepšímu, když už vzpomínám na svoji službu u Černých baronů. sloužil jsem na jedné cimře s miroslavem Švandrlíkem, ještě předtím, než jsme ho udělali správcem prasečince. tenhle nápad se zrodil velmi spontánně. Řekli jsme si, že je obrovská škoda, kolik se tady vyhazuje všelikého žrádla. zkusíme říct veliteli, jestli bychom tady nemohli zavést chov prasat. samozásobování vepřovými pečínkami by se mu mohlo určitě líbit. také že ano. okamžitě to vzal s tím, že na zámku jsou k tomu ideální podmínky, a ustanovil nějakého vojína kulaka, aby se ujal vědecky chovu prasat. tenhle kluk byl z rodiny kulaků již po celé generace. jeho otec seděl, matka seděla, on taky nějakou dobu seděl, než přišel k ptp. jenže chyba lávky. i prasata musí mít třídně uvědomělého hospodáře, či lépe řečeno správce. když se toto rozhodnutí doneslo k našemu politrukovi, bylo zle. prohlásil, že nějaký kulak nemůže být správcem prasečáku, zajišťujícím výživu armády. Co kdyby spáchal nějakou diverzi a třeba se pokusil otrávit celý prapor. takže to musí vést někdo politicky jakžtakž spolehlivý. a to byl právě miroslav Švandrlík, vystudovaný filmař. nevím, jestli byl ve straně, ale celkově měl dobrý kádrový posudek, který ho opravňoval k úloze správce prasečáku. jak víme, tohoto úkolu se zhostil na jedničku. s majorem Gazdou jsme skončili vojnu ve stejném roce – 1955. terazky se mu říkalo, protože to bylo jeho stálé úsloví. Bohužel se neví, jaké měl křestní jméno, a já to jako na potvoru zapomněl. z vojenského historického muzea pátrali, co se s ním stalo po jeho propuštění z armády. musel totiž odejít kvůli svým nesčetným průserům. má se za to, že snad potom dělal někde 22 v lese. na tu práci by se hodil. jak už jsem poznamenal, byl to chlap jako hora. od Černých baronů jsem se konečně dostal na vysokou školu. na přijímacích zkouškách jsme byli jediní dva kluci v uniformě. já měl černý výložky a ten druhý, se kterým jsem se seznámil, a od té doby je to můj dobrý kamarád, měl výložky červené. Byl to luboš dobrovský, pozdější ministr národní obrany. dělali jsme zkoušky s o pět let mladšími maturanty. zkoušku jsme udělali a já se konečně dostal na vysokou školu – obor čeština a germanistika. Jak se vám nakonec podařilo dostat do Čs. rozhlasu v Praze? V roce 1956 jsem externě dodělával vysokou školu a potřeboval jsem si přivydělat. dostal jsem tip od jednoho známého, že zahraniční vysílání Čs. rozhlasu hledá někoho na korespondenci s německými posluchači. asi jsem se osvědčil, protože po roce mi vedení nabídlo místo redaktora v zahraničním vysílání. k tomu jsem ještě pomáhal ve vysílání mládežnické redakci. Jaká byla z vašeho pohledu padesátá léta? Do rozhlasu jste nastoupil po 20. sjezdu KSSS, když se už situace ve společnosti přece jenom trochu uvolnila... z počátku byly v rozhlase samozřejmě tvrdé ideologické bariéry, které se byť pomalu ale přeci jenom postupem let uvolňovaly. na všechny kolegy, s nimiž jsem spolupracoval nebo se s nimi pouze v rozhlase potkával, mám dobré vzpomínky. pracovali zde se mnou i dva moji spolužáci z fakulty – jiří dienstbier a luboš dobrovský. ale kromě nich jsem tu poznal další skvělé lidi, jako například Věru Šťovíčkovou, richarda seemanna, jiřího hanáka, Bedřicha utitze či irenu petřinovou, která zemřela za velmi smutných okolností. těch jmen by bylo velmi mnoho a je těžké je všechny vyjmenovat. tím se snažím vysvětlit, že i když panovala tvrdá totalitní moc, kdy se nesmělo naprosto nic, přesto 23 existovaly v rozhlase ostrůvky svobody jako pozitivní záchvěvy, kde to intelektuálně jiskřilo. Člověk si musel prostě uvědomit hranice svých možností v systému, který ve státě vládl. nikdy jsem nebyl ve straně, což bylo pro pracovní postup určující. ale je pravda, že jsem vábení jednoho velmi výřečného straníka málem podlehl. Byl to eduard Goldstücker,* můj učitel na fakultě, který mě neustále přesvědčoval, že takoví lidé jako já musí být ve straně. přesvědčoval mě, že jestli se má něco změnit, musí změna přijít zevnitř strany. a čím více dobrých lidí ve straně bude, tím větší je jistota, že se komunistická strana obrodí k lepšímu. svůdnému vábení jsem nakonec odolal. Říkal jsem mu, že v jeho slovech je ledacos pravdivé, s čím se dá i souhlasit, a nemám nic proti tomu, že on je ve straně. také jsem ale ostře řekl svůj názor: „zároveň ale zastáváte princip, který mi je proti srsti, s nímž nemůžu souhlasit, a sice když strana něco rozhodne, ostatní se musí jako jeden muž podřídit, i když se rozhodne blbě. zkrátka ostatní musí držet hubu a krok.“ je fakt, že pod křídly ksČ to dotáhl eduard Goldstücker poměrně daleko. stal se předsedou svazu spisovatelů. i když jsem nemohl cestovat – z nějakých podivných důvodů jsem nikdy nedostal výjezdní doložku –, tak na šedesátá léta vzpomínám jako na nejkrásnější období svého života a tím myslím po všech stránkách. samozřejmě že bych cestoval rád, ale soudruzi zadrátovali hranice důkladně. takže jsem byl rád, že jsem se alespoň dostal do ndr k Baltu a k moři do Bulharska. pro většinu lidí bylo těžké se tehdy podívat nejen na západ, ale i do polska či maďarska. západní Berlín jsem navštívil až po roce 1989, když padla berlínská zeď. V devadesátých letech jsem byl jmenovaným velvyslancem v německu. Výhodou také bylo, že v šedesátých letech se pořád v rozhlase * prof. phdr. eduard Goldstücker (1913–2000) byl československý germanista, profesor dějin německé literatury a překladatel. V roce 1948 byl jmenován československým velvyslancem v izraeli. kvůli svému židovskému původu se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení. V roce 1955 byl rehabilitován a začal přednášet na karlově univerzitě. V roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde vyučoval německou literaturu. V roce 1990 se vrátil do vlasti. 24 něco dělo, jak z mezinárodního, tak i z vnitrostátního hlediska. V redakci jsme zažívali nikdy nekončící srandu, a jak jen to šlo, mastili jsme mariáš. Bylo nás pět – já, hanák, seemann, jezdinský a dienstbier – a měli jsme krásný kolektiv. domů jsme nespěchali. ne že bychom se k rodinám netěšili, ale v rozhlase jsme byli rádi. a když jsme měli práci hotovou, sesedli jsme se ke kartám, u kterých jsme si pověděli, co je nového. a nebylo to tak, že bychom striktně od sebe rozlišovali pracovní nebo soukromé záležitosti. a myslím, že to není jen můj výmysl, když řeknu, že my, kteří jsme nebyli nikdy ve straně, jsme o vnitrostranickém konání a dění věděli vždycky víc než někteří straníci. pokaždé se našel někdo, kdo informace vynesl. takže jsme byli dokonale informováni, kdo je progresivní, na koho je třeba si dát pozor, nebo co se eventuálně chystá. Čím jste se v rozhlase zabýval, jaké rubriky jste měl na starosti? V šedesátých letech jsem připravoval různé pořady a jeden z nich, který jsem vymyslel a na nějž jsem velmi pyšný, byl tzv. kam – klub angažovaného myšlení. V podstatě to byly diskusní pořady u kulatého stolu se zajímavě myslícími lidmi. V nich jsme posluchačům v zahraničí nabídli řadu zajímavých témat. mělo to obrovský ohlas. postupně jsme do pořadů vnášeli reflexi toho – velice jsem se o to snažil –, co se dělo v Československu v šedesátých letech. třeba, že tady vznikají rockové kapely. natočili jsme jiřího suchého a další známe osobnosti, ale třeba i sputniky, což byla jedna z prvních rockových kapel u nás, a tyto nahrávky jsme vysílali do zahraničí, konkrétně do západního německa. načež se ukázalo, že naše pořady jsou velmi poslouchané v ndr. to bylo sice hezké a udělalo nám to radost, ale ukázalo se, že už daleko méně vstřícně to vnímají straničtí a vládní představitelé Východního německa. jedna z hlavních jejich námitek byla, že do pořadů vnáším záměrně ideologickou diverzi. hájil jsem se tím, že jsem chtěl pouze informovat posluchače o tom, co se u nás děje. a pokud soudruzi z Východního německa to chápou 25 jako ideologickou diverzi, je to jejich problém. pikantní bylo, že zkratka kam byla našimi soudruhy špatně pochopena a bylo mi později vytknuto, že jsem byl angažovaný propagátor kanu.* nikdy jsem v kanu nebyl, soudruzi si jen zaměnili písmenka. ale stejně si to nenechali vysvětlit. podle mého snad nejúspěšnější pořad, na který jsem velmi hrdý, jsme natočili na podzim v roce 1967 v karlových Varech, kdy je navštívil Günter Grass. jako německá redakce jsme se s ním dobře znali. málokdo ví, že Grass si jezdil do Československa odpočinout. s rodinou se většinou ubytoval v unhošti v jednom hotýlku, kde psal projevy pro Willyho Brandta,** odpoledne chodil na houby, a protože rád vařil, večer nám z nich potom dělal všelijaké dobroty. domluvili jsme, že spolu v karlovarském studiu Čs. rozhlasu natočíme na pokračování povídání o tom, čemu Grass říkal demokratický socialismus a co my jsme v Československu nazývali socialismus s lidskou tváří. on umí krásně hovořit a navíc je nádherně upovídaný – já ostatně také –, takže skloubením těchto dvou vlastností vzešlo mimořádné pásmo jeho myšlenek, názorů a postřehů jak vnímá svět. jedním z témat bylo, jaký je vztah mezi kapitalismem a socialismem. netušili jsme, jaký ohlas vzbudíme zvláště ve Východním německu. po první části jsme od posluchačů dostali balíky pošty. Všichni si přáli jediné – abychom „hovory“ odvysílali znovu, takže i s pokračováním jsme měli další tři reprízy. to ale nebylo ještě všechno. spustili jsme něco do té doby neslýchaného. z některých východoněmeckých měst nám napsali lidé, že v důsledku toho, co vysílá radio prag – vysílač z bratrské země –, tak němečtí soudruzi rušičky do té doby nasměrované na riaz přetočili na radio prag. každý technik vám potvrdí, že rušit vysílání je velmi nákladná záležitost, dražší než samotné vysílání. jsem obzvlášť pyšný, co se nám podařilo. V důsledku svého působení v německém zahraničním vysílání jsem byl pro soudruhy v ndr v podstatě větší nepřítel než pro místní soudruhy. * klub angažovaných nestraníků. ** západoněmecký kancléř v letech 1969–1974. 26 Cenzuru v rozhlase mělo na starosti hstd.* V místnosti pro ně určené seděli dva opilci a jim se musely všechny pořady v písemné podobě předložit, než šly do vysílání. po zjištění, že v textu není nic závadného, dali pod něj razítko, čímž schválili, že pořad může jít na mikrofon. pokaždé když jsem za těmito dvěma soudruhy přišel s textem, probíhal mezi námi úžasný, vyčerpávající dialog. první jejich otázka zněla, co jim nesu. „je to v němčině,“ odpověděl jsem. „Co tam je?“ zajímali se. „povídání o lásce, o životě a tak,“ odpovídal jsem vždycky. „hele, není tam nic závadného?“ ubezpečovali se. „samozřejmě že ne. je to v pořádku,“ uklidnil jsem je při každém rozhovoru. po těchto mých slovech, aniž by si přečetli jedinou větu, dali mi pod to štempl a pořad šel do vysílání. němčinu příliš neovládali, a než by si vyžádali překlad, raději text pustili. důvod byl i ten, že na zahraničním vysílání jim příliš nezáleželo. jako ostříži hlídali především domácí zpravodajství, jako například texty ludvíka Vaculíka. ten soudruhům také ležel pořádně v žaludku. Bylo to pochopitelné, protože na ÚV ksČ poslouchali české vysílání, které jim připadalo daleko nebezpečnější. upřímně řečeno, kdo by se také na ÚV ksČ zdržoval posloucháním německého vysílání. na mé „závadné“ pořady upozornili soudruzi z ndr, když začali u našich stranických orgánů protestovat. protest přišel ale i z moskvy, kde naše vysílání monitorovali. svým vysíláním jsme byli „dobře“ zapsaní jak na západě, tak i na Východě. Stýkali jste se jako zahraniční zpravodajství i s domácí redakcí? ano, spolupracovali jsme s Weinerovou redakcí a dělal jsem i některé věci pro Mikrofórum. znělku, která do dneška uvádí Mikrofórum, jsem vynalezl, lépe řečeno v archivu našel já. jak už jsem se zmínil, v šedesátých letech jsme byli hodně zajímavá země, neustále se tu něco dělo. svět za námi ale také nezůstával pozadu. V karibské krizi vyvrcholila studená válka * hlavní správa tiskového dohledu. 27 mezi Východem a západem, maďarské události z padesátých let a polský podzim se rovněž odrazily na celkovém ovzduší jedna z dobrých zpráv roku 1968 byla, že od března se v rozhlasu zrušila cenzura. V té době mně volali z německého rozhlasu, že mají obdobný pořad jako naše Písničky s telefonem, který se u nich vysílá mezi 21.–23. hodinou a v němž volají různým lidem, aby se s posluchači podělili o své názory a postřehy. nabídli mi, jestli se nechci stát jejich zpravodajem, kterého by večer zavolali domů, a já jim řekl pár slovy, co je nového v praze. Velice rád jsem jejich nabídku přijal. Cenzura byla zrušena, takže mně nemohl nikdo nic vytýkat. snažil jsem se být objektivní, ale občas se mi povedlo šířit i nějaký ten blud. nebyl v tom nějaký záměr. mezi jiným se nás němečtí kolegové stále ptali, jestli nemáme strach. mají zprávy, že v sovětském svazu se proti nám šikují nepřátelské síly. jestli si uvědomujeme, co nám hrozí. Tušili jste, že se něco chystá? tušili jsme všichni, ale nevěřili. nevěřili, i když němečtí redaktoři stále více zdůrazňovali, že z vlastních zdrojů mají informace, že kolem našich hranic se stále více soustřeďují armády s vojenskou technikou. dokonce poslední jejich varování bylo myslím 19. srpna, které jsme ale nebrali vážně. dvacátého srpna jsme si s josefem Vohryzkem řekli, že si pojedeme odpočinout a uděláme si takovou malou dovolenou. načerpáme potřebné síly, protože začátkem září by měl začít XiV. sjezd ksČ a to bude pořádný fofr. němci nám ale znovu opakovali: „pane Černý, nepodceňujte rusy, máme opravdu strach, že tohle neskončí dobře.“ odpověděl jsem jim, že my máme sice také strach, ale pořád tomu nevěříme. měl jsem tezi, že je třeba mít určité obavy z Waltera ulbrichta,* který byl úhlavním nepřítelem toho, co se u nás dělo. ale zároveň jsem se ujišťoval, že on sám z vlastní pozice nemůže nic dělat, protože z historického hlediska by to velmi nepříjemně připomínalo okupaci v roce 1938. a sovětský * Generální tajemník jednotné socialistické strany německa v roce 1950–1971.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist