načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: "Jsme s vámi, buďte s námi!" -- Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968 - Sláva Volný ml.

Elektronická kniha: "Jsme s vámi, buďte s námi!" -- Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968
Autor:

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 20 cm
Úprava: portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0284-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přední osobnosti z řad rozhlasových redaktorů, kteří byli svědky a přímými aktéry tehdejšího dění, přibližují společenskou atmosféru a politické dění 60. let, vzpomínají na svou cestu k rozhlasové práci, na své kolegy či na poměry, které v Čs. rozhlase panovaly. Z jejich výpovědí je zřejmé, že rozhlas se v průběhu 60. let stal významným centrem intelektuální obrody a liberalizace československé společnosti, po 21. srpnu 1968 pak jedním ze středisek odporu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Mezi zpovídanými osobnostmi čtenáři najdou např. Luboše Dobrovského, Věru Šťovíčkovou-Heroldovou, Pavla Pecháčka, Jana Petránka či Bedřicha Utitze. Rozhovory se třinácti rozhlasovými redaktory přinášejí svědectví o roli, kterou sehrál Československý rozhlas v době pražského jara a okupace Československa v srpnu roku 1968.

Popis nakladatele

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce.
Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům.
Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné – všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země. Sláva Volný ml. (*1956), v současnosti odborný redaktor Českého rozhlasu

František Černý (*1931), redaktor zahraničního vysílání, po listopadu 1989 velvyslanec v Německu

Luboš Dobrovský (*1932), zahraničněpolitický redaktor, po listopadu 1989 mj. ministr obrany a velvyslanec v Rusku

Věra Šťovíčková-Heroldová (*1930), zahraničněpolitická redaktorka a zpravodajka z Afriky, signatářka Charty 77, později překladatelka a spisovatelka

Jiří Hraše (1930–2012), režisér publicistických pořadů, autor teoretických prací z oblasti uměleckého přednesu a režie

Karel Lánský (*1924), vedoucí vnitropolitické rubriky zpravodajství, signatář Charty 77, po listopadu 1989 ředitel zahraničního vysílání

Pavel Pecháček (*1940), režisér zpravodajských a publicistických pořadů, po emigraci redaktor Svobodné Evropy a později ředitel československého vysílání Hlasu Ameriky, po listopadu 1989 ředitel československého vysílání Svobodné Evropy

Jan Petránek (*1931), komentátor a zahraniční zpravodaj, signatář Charty 77, po listopadu 1989 novinář a publicista

Vladimír Príkazský (*1935), redaktor mládežnických pořadů a Mikrofóra, signatář Charty 77, po listopadu 1989 ministrem bez portfeje, autor rozhlasových her a dokumentárních cyklů

Richard Seemann (*1933), redaktor zahraničního vysílání, po listopadu 1989 mj.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


3

Sláva Volný ml. (editor)

„Jsme s vámi, buďte s námi!“

Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu

nejen na srpnové události roku 1968

PROSTOR


4


5

PROSTOR | PRaha | 2013

Sláva Volný ml. (editor)

Vzpomínky redaktorů

ČeskosloVenského rozhlasu

nejen na srpnoVé události roku 1968

„JSME S VÁMI,

BUĎTE S NÁMI!“


6

© Sláva Volný ml. (ed.), 2013

© PROSTOR, 2013

isBn 978-80-7260-284-1


7

Obsah

předmluva

zůstaňte u svých přijímačů (mgr. eva ješutová) // 9

František Černý // 15

luboš dobrovský // 35

Věra heroldová,

roz. Šťovíčková // 51

jiří hraše // 73

karel lánský // 87

pavel pecháček // 97

jan petránek // 125

Vladimír príkazský // 147

richard seemann // 169

karel tejkal // 189

Bedřich utitz // 213

sláva Volný // 229

karel Wichs // 247

jmenný rejstřík // 265


8


9

předmluva

Zůstaňte u svých přijímačů

V novodobé historii každého národa jsou vypjaté okamžiky, na

které se nezapomíná. u českého a slovenského národa k nim

zcela nepochybně patří události spojené s okupací vojsky armád

Varšavské smlouvy v srpnu 1968. obzvláště významně sezapsaly i do historie tehdejšího Československého rozhlasu.

Významná role, kterou rozhlas v průběhu srpnovýchudálostí sehrál, ovšem nebyla náhodná. Fenomén rozhlas se nezjevil

jako blesk z čistého nebe. Československý rozhlas se všedesátých letech znovu stal významnou a respektovanou politickou

a kulturní institucí. svá studia měl ve všech krajských a redakce

v mnoha okresních městech, vysílal na třech celostátníchokruzích, v regionech a do zahraničí, průměrně 202 hodin programu

denně. V Československu bylo více než sedm milionůrozhlasových přijímačů, rozhlas se stal běžnou součástí života všech

občanů. svůj význam si uchoval i v době obrovského rozmachu

dalšího fenoménu moderní doby – televize. přispěl k tomurozvoj techniky, především rozšíření tranzistorů, které umožňovaly

poslech rozhlasu kdekoli, ale také proměna, jakouČeskoslovenský rozhlas v šedesátých letech prošel.

Čs. rozhlas se v šedesátých letech stal jedním z intelektuálních

center Československa, podporoval svobodné myšlení aovlivňoval život celé společnosti. i proto je toto období často a plným

právem nazýváno renesancí rozhlasu. V té době se vrozhlase zformovala nová generace tvůrců, která vědomě navazovala

na nejlepší tradice rozhlasového vysílání a usilovala o moderní

a liberálnější formy i obsah pořadů. jako součástteoretického rozhlasového zázemí vzniklo studijní oddělení. jeho vznik

významně posílil teoretickou výzkumnou činnost Čs. rozhlasu

a měl pozitivní vliv na rozvoj programové práce a její výsledky.

pod vedením jiřího lederera od r. 1962 se úroveň studijního


10

oddělení zvyšovala a postupně rozšiřovalo svůj záběr odrozhlasové teorie a sociologie přes lingvistiku po historii. trvalým

odkazem jsou publikace z jeho vlastní rozsáhlé ediční činnosti.

začaly se výrazněji profilovat vysílací okruhy a vícepozornosti se věnovalo programovému schématu. konstituoval se iii.

program určený pro náročné posluchače, vysílaný na VkV.rozšiřovaly se kontakty se zahraničními rozhlasovými institucemi

mimo socialistický blok. redaktoři mohli pro svou práci kromě

agenturního zpravodajství Čtk a tassu využívat i další zdroje

informací jako reuters či aFp. zkvalitnila se síť zahraničních

zpravodajů. omezil se počet zakázaných témat, zmírnily se tvrdé

postihy. Vysílání dostávalo civilnější charakter a stávalo seotevřenější. nové typy pořadů pohotově reagovaly na probíhající

společenské změny. postupně se ve zpravodajských apublicistických pořadech stále více ozýval kritický tón, vznikaly„problémové“ pořady, reflektující problémy současnosti. rozšiřoval se

podíl živého vysílání. Vytvářely se redakční týmy kvalitníchrozhlasových žurnalistů a komentátorů, kteří dokázalizprostředkovat nadšenou atmosféru převládající ve společnosti koncem

šedesátých let. Bylo i zásluhou rozhlasu, že občané se začali

spontánně zajímat o veřejné dění. také tvorba uměleckýchredakcí se vymanila z ideologických bariér, ke slovu se dostávají i dosud zapovězení autoři, ubývá tabuizovaných témat. literární a hudební tvorba získává ocenění i v cizině, díla našich autorů přejímají zahraniční rozhlasy. rozhlas se stal nejenorganizátorem, informátorem a inspirátorem, ale také mluvčím většiny posluchačů. pozvolna se po letech nesvobody a ideologického diktátu – byť na krátký čas – stává svobodnou tribunou.napomohlo tomu i zrušení cenzury de iure v polovině roku 1968.

srpnový týden v Čs. rozhlase měl svou předehru v předvečer

21. srpna. V pozdních večerních hodinách 20. srpna si pozval

ministr spojů karel hoffmann programového ředitele dr.rostislava Běhala a ředitele zahraničního vysílání dr. karla hrabala.*

* Šéfredaktor hlavní redakce politického vysílání, později ústřední ředitel

Čs. rozhlasu.

informoval je o obsazování republiky vojsky pěti zemí Varšavské

smlouvy a předal jim instrukce k dalšímu postupu. předtím se

za stejným účelem setkal s nedávno odvolaným ústřednímředitelem milošem markem. r. Běhal hoffmannovy požadavky na

legalizaci okupace odmítl splnit. před půlnocí 20. srpna povolal

hlavní redaktor zpravodajství jiří kmoch vedoucího ústředního

technického provozu josefa havlíčka, aby zajistil prodloužení

vysílání. od 1.30 hodin se opakovaně vysílala výzva,anoncující mimořádně důležitou zprávu. V té době se jižzaměstnanci rozhlasu telefonicky informovali o vstupu okupačních armád

a spěchali do rozhlasu. před druhou hodinou ranní hlasatelVladimír Fišer přečetl prohlášení předsednictva ÚV ksČ o vstupu

vojsk sssr, ndr, plr, mlr a Blr na území Čssr.odvysílal je pouze rozhlas po drátě, protože na příkaz ministra spojů

k. hoffmanna byly vypnuty středovlnné vysílače a přesintervence byly zapojeny až ve 4.30. značnou iniciativu k zajištěníprovozu vysílačů vyvíjeli pracovníci tzv. hlavního přepojovače. do

vysílání byl zařazen telefonický rozhovor s j. smrkovským, který

vyzval pracovníky spojů k ignorování rozkazu k. hoffmanna.

od 4.30 do 8.00 hodin probíhalo improvizované vysílánínejrve z vysílacího a poté z operativního pracoviště. u mikrofonu se

střídali jeroným janíček, Věra Šťovíčková, karel jezdinský, jiří

dienstbier, jiří ruml, sláva Volný, jiří kmoch a hlasateléVladimír Fišer, jiřina krupičková a slovenský hlasatel ján midžiak.

opakovaně bylo vysíláno stanovisko odsuzující vstup, současně

se vysílaly rezoluce, výzvy a stanoviska jednotlivců, kolektivů

i řady veřejných činitelů, přicházející telefonicky a telegraficky

z celé republiky. od časných ranních hodin se u budovy rozhlasu

shromažďovali lidé, odhodlaní stejně jako v květnu 1945 jejbránit. před 7. hodinou dorazily k rozhlasu ruské tanky. po osmé

hodině vnikla zadním vchodem do budovy rozhlasu sovětská

vojska. přes požadavek české kolaborantské strany i okupantů

ukončit neprodleně vysílání rozhlas vysílal přerušovaně –konec vysílání symbolizovala hymna, která se vysílala několikrát

– až do 9. hodiny. závěrečné minuty ranního vysílání z 21. srpna

1968, kdy se do slov komentátorů a opakovaně vysílané státní


12

hymny mísila střelba ze samopalů a hluk z ulice dodnes patří

k nejsilnějším okamžikům rozhlasového vysílání... pak nastala

cca dvouhodinová pauza, po níž bylo legální vysílání Čs.rozhlasu obnoveno a pokračovalo z náhradních pracovišť, kterátechnici pod vedením josefa havlíčka operativně zajišťovali. současně

s přípravou náhradních vysílacích pracovišť probíhaly v objektu

„p“ na Žižkově pod vedením josefa havlíčka práce k zajištění

vysílání po odpojení rozhlasové ústředny. následujícího dne,

po vyklizení hlavního přepojovače, převzalo toto pracoviště jeho

funkci. dne 22. srpna zahájil Československý rozhlas normální ranní provoz ve 4.30 hod. téhož dne spustila vysílání i nelegální vysílačka Vltava, která obhajovala akci okupantů.

V průběhu 22. srpna byla napojena studia v budověarmádního rozhlasu v dykově (tehdy hviezdoslavově) ulici v nuslích,

probíhala příprava k napojení studia skaut u karlova náměstí

a přibývala modulační spojení z plzně, Brna a ČeskýchBudějovic. postupně vznikla tzv. štafeta neboli řetěz, kde se všechna

studia napojovala v pravidelném patnáctiminutovém sledu do

vysílání na všechny provozuschopné vysílače. V pátek 23. srpna

před polednem byl objekt „p“ obsazen sovětskými vojáky atechnické odbavování programu převzala plzeň. Část obsluhypracoviště se přemístila do objektu Čs. rozhlasu v karlíně, odkud

řídila vysílání až do neděle 25. srpna. poté až do obnoveníprovozu v hlavní budově na Vinohradské působil technický dispečink

vysílání v opletalově ulici, odkud pod vedením technickéhoředitele junka a hlavního inženýra miloslava kazdy zabezpečoval

vysílání po technické stránce.

ze všech sdělovacích prostředků, které v průběhu celéhoroku 1968 a zejména v třetím srpnovém týdnu sehrály důležitou

roli, zaujal rozhlas jedinečnou a vůdčí úlohu. V situaci, kdyudálosti následovaly v rychlém sledu, vedoucí představitelé státu

byli odvlečeni do moskvy a hrozil rozvrat a chaos, rozhlasové

vysílání zůstalo jako integrující prvek celospolečenského dění.

podobně jako v květnu 1945 se ujalo nejen funkce informační

směrem k domácím i zahraničním posluchačům, ale současně

také role organizátorské. obě mezní situace jsou vrcholnými


13

okamžiky působení rozhlasu na našem území a příkladnýmplněním veřejnoprávní služby. díky obětavosti a nesmírnému úsilí

rozhlasových pracovníků různých profesí se dařilo průběžněinformovat národ o všech důležitých událostech, včetně jednání

mimořádného „vysočanského sjezdu“, o projevech solidarity,

a také odvysílat všechny zásadní projevy a stanoviskastranických a vládních činitelů. to, že se rozhlasové vysílání na rozdíl

od televizního nepodařilo okupantům umlčet, mělo dalekosáhlý

význam. rozhlas prakticky řídil a organizoval chod státu azasloužil se o to, že nedošlo k podstatně většímu krveprolití. dnes

si jen málokdo umí představit, jaké duševní a často i fyzické

úsilí museli zaměstnanci rozhlasu vynaložit. za svou prácizískaly kolektivy pracovníků Čs. rozhlasu a Čs. televize 4. listopadu

1968 Cenu míru, která jim zanedlouho byla odebrána.nastupující normalizace pro ně připravila jinou „odměnu“ – vyhazov ze

zaměstnání, znemožnění společenského uplatnění v jiných než

nejpodřadnějších manuálních zaměstnáních a neustálépronásledování. dopad personálních čistek na rozhlas byl tímtragičtější, že v naprosté většině se jednalo o špičkové odborníky

v dané profesi, které nebylo možné okamžitě nahradit. mezi

vyhozenými byla celá žurnalistická elita té doby.

s odstupem let ubývá pamětníků, paměť selhává, novéudálosti vytěsňují starší. zapomínat na události, jako byl srpen 1968,

by se ale nemělo. rozhlas, který sehrál v těchto událostechklíčovou roli, si je toho plně vědom. proto pozdě, ale přece, začal svytvářením fondu orální historie. mezi prvními, jejichž vzpomínky

natočil, jsou i někteří z přímých účastníků srpnového vysílání.

Bohužel se nepodařilo natočit svědectví řady z nich, někteří je

zanechali alespoň v písemné podobě. publikace k 45. výročí

srpnových událostí v rozhlase zachycuje vzpomínky několika

redaktorů, kteří „byli při tom“. je věnována všem těm, kteří bez

ohledu na vlastní bezpečí a pohodlí po sedm srpnových dnů dali

své síly do služeb národa.

Mgr. Eva Ješutová,

vedoucí Archivních a programových fondů

Českého rozhlasu


14


15

František Černý

* 1931

Po maturitě nastoupil vČes

koslovenském rozhlase (1950)

jako asistent režie v Českých

Budějovicích. Rok poténastou

pil do ČKD Stalingrad, kde se

vyučil soustružníkem. Pakna

stoupil vojenskou službu u PTP.

V roce 1956 vystudoval externě vysokou školu a poté se dostal

zpět do Československého rozhlasu – zahraničního vysílání, kde

pracoval jako komentátor v německé redakci. V době normalizace

byl odtud propuštěn a pak se živil jako učitel němčiny na jazykové

škole. Po listopadu 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí a stal

se naším velvyslancem v Berlíně.

Pane Černý, kdy jste poprvé začal vážně přemýšlet

o tom, že byste chtěl pracovat v rozhlase?

právě začínala padesátá léta, když jsem odmaturoval. pomýšlel

jsem na ledacos, co bych mohl dělat, ale doba byla taková, že

ne všechno se dalo realizovat. mým snem bylo studovat režii

na divadelní fakultě, což se ukázalo s mým kádrovým profilem

jako holý nesmysl. Byl jsem mladý a na bolestínství nebyl čas.

od přátel jsem dostal tip, že v Četce hledají redaktora s malou

douškou – nezkušeného zaučí. hlásili jsme se tři. nakonecne

vybrali nikoho. naše kádrové materiály se neslučovaly sideo

vým přesvědčením ksČ. růžový obzor v mém případě značně

potemněl.

pak se najednou ozval zdeněk endrys, tehdejší ředitelčesko

budějovického studia Čs. rozhlasu. dozvěděl se o mně od herců

českobudějovického divadla, s kterými jsem se stýkal. prvnína

še setkání proběhlo v praze. líbil jsem se mu a byl jsem přijat,


16

takže na podzim 1950 jsem nastoupil do rozhlasu v Českých

Budějovicích jako asistent režie. na tomto místě jsem se ale

dlouho neohřál. V brzké době po mém nástupu odešla namateřskou dovolenou jedna z redaktorek, která se podílela na pořadu

Ženská hlídka. V rozhlase se svými 18 lety jsem byl nejmladší,

takže jsem byl za odměnu vybrán, abych doplnil redakční tým.

již z názvu vyplývá, že pořad byl zaměřený výhradně na ženy.

Vysílal se dvakrát týdně a mým úkolem bylo dělat rozhovory

se ženami budovatelkami a k tomu se podílet na tvorbědrobných pořadů, jako třeba povídání o lidových písničkách.

práce mě skutečně bavila, ale ne dlouho. ukázalo se, že při

mém příjmu stranická buňka rozhlasu nějakým nedopatřením

přehlédla můj kádrový původ, a bylo rozhodnuto, že se musím

zocelit stykem s dělnickou třídou, abych mohl dále pracovat,třeba jako redaktor Ženské hlídky. musíme si uvědomit, že rok 1951 byl jeden z nejhorších, politické procesy jako rakovinaprostupovaly celou společností. kádrové materiály musely být bezpardonu vzorové. Výjimky se nepřipouštěly. Věděl jsem, že v rozhlase je má kariéra u konce, na fakultu se nedostanu, a aby mě živila rodina, jsem nechtěl, tak jsem nastoupil do Čkd stalingradzocelit své třídní uvědomění. Vyučil jsem se soustružníkem a na tři roky, které jsem tam strávil, mám vcelku dobré vzpomínky. dělnickou třídu si skutečně nemůžu vynachválit, i jako soudruzi to byli fajn lidé.

po třech letech jsem si řekl, že bych opět mohl zkusit sepřihlásit na vysokou školu. skutečně to vyšlo a byl jsem přijat na

obor čeština a dějepis. s indexem jsem si to rovnou zamířil na

závodní radu. doporučení od závodu jsem de facto jako dělník

dostal, přijímací zkoušky jsem udělal a při práci – bral jsem si

odpolední a noční směny – jsem už absolvoval i několikpřednášek. k jinému mínění dospěli soudruzi, když viděli můjindex. nekompromisně prohlásili, že mě na tuto vysokou školu

pustit nemůžou, protože to není obor, který se týká mé profese

soustružníka. „kdyby to bylo na technice, tak soudruhu beze

všeho, ale filozofickou fakultu vám studovat nedovolíme. Vybyste se nám zpátky k soustruhu už nevrátil a my bychom přišli

o zdatného dělníka.“ můj sen se opět rozplynul. takže místo na

vysokou školu jsem šel posílit naši armádu.

Vy jste ale nesloužil u normálních jednotek. Jakokádrově nespolehlivý jste byl odvelen k tzv. pomocným

technickým praporům – PTP, kterým se lidově říkalo

Černí baroni. Jejich zbraní byly lopaty, krumpáče,kolečka, těmito prostředky tito „vojáci“ bojovali zasvětový mír. Tam jste musel zažít spoustu neobvyklých

situací...

přesně tak. rovnou jsem si to zamířil k Černým baronům do

nepomuku, kde jsem si odsloužil celé dva roky. a velicedobře si vzpomínám na toho, kterému národ říká major terazky,

vlastním jménem Gazda. podle mých zkušeností to byl velmi

čestný člověk. po fyzické stránce mohutný chlap, vysoký jako

hora s jadrnými názory na život. ostatní důstojníci, vojáci zpovolání, kteří na zelené hoře sloužili, byli do jednoho hajzlové.

Většinou alkoholici se spoustou průserů, kteří tam byli odveleni

za trest. Gazda měl sice také nějaké průšvihy, ale jinak voják to

byl každým coulem.

měl jsem za sebou zdravotnický kurz a to rozhodlo, že jsem se

stal lapiduchem. díky tomu si mě major Gazda oblíbil.

to bylo tak. sloužil jsem na ošetřovně a starším lékařem byl

jakýsi doktor hlohovec, dětský lékař z Českého krumlova. měl

na krku paragraf, takže mu nezbývalo nic jiného než sloužit

u ptp – pomocných technických praporů, lidově řečenoČerných baronů. Vojnu bytostně nesnášel, takže dělal jedenprůšvih za druhým, aby ho vojenští soudruzi vyhodili. do „práce“

nechodil, a jak mohl, někam se zašil. jenže mu to nebylo nic

platné, armáda lékaře potřebovala. jinak to ale byl nesmírně

hodný člověk, a jak jsem se později dozvěděl, i velmi oblíbený

dětský lékař. protože ale nikdy nebyl na ošetřovně k zastižení, musel být přítomný alespoň zdravotník, což jsem byl já. tak se přihodilo, že jsem operoval příslušníka Československé lidové armády, majora terazkyho.

jednoho dne zrána přišel ke mně na ošetřovnu, která sídlila

na dvoře pod zámkem. k ošetřovně patřil i rozsáhlý„nemocniční“ pokoj, kde jsem si držel své marody. Vždycky když za mnou

přišli nějací záklaďáci, že potřebují na nějaký čas zneschopnit,

říkal jsem jim: „kluci, neblbněte, musíte mít nějaké objektivní

potíže, ale i tak tu nemůžete být moc dlouho. jako zdravotník

vás můžu uznat jen na pár dní.“ zdravotní potíže, kterými„trěli“, jsem jim samozřejmě detailně popsal a na krátkou dobu

je vždycky uznal, aby si chlapci odpočinuli od budovánísocialismu. když už jsme na něj čekali tak dlouho, tak těch pár dní ještě

bez něj vydržíme. střídala se u mě už taková stálá parta, kterým

jsem věřil. a ti také hlídali, kdo ke mně jde. najednou slyším:

„pozor, jde sem terazky!“

Říkal jsem si, proboha, co může chtít? Vždyť ten chlap jak je

rok dlouhý nedostane ani rýmu. ryba je proti němu učiněný

lazar. na přemýšlení ale nebyl čas. rychle jsem zavelel:

„kluci, schovejte flašky a koukejte zmizet pod peřinou.“ načež

on přišel a ptá se: „je tu starší lékař?“

zasalutoval jsem a v pozoru říkám: „soudruhu majore,svobodník Černý, bohužel starší lékař tu není.“

a on takovým moudrým konstatováním odpověděl: „starší

lekár tu nikdy není.“

„a vy, soudruhu majore, potřebujete něco?“

„potrebujem operaci.“

„j akou operaci?“ ptám se a pátravě si ho prohlížím, co mu je.

„to potrebujem vyrezať,“ a ukazuje mi na krku velký nežit.

opatrně jsem mu řekl, že to je chirurgický zákrok, na který

bude muset jet do plzně na chirurgii.“

„ne, ne, buděte rezať vy. jste přece zdravotník?“

„z dravotník jsem,“ přikývl jsem.

„Byl jste na zdravotním kurzu?“

„to jsem byl,“ rezignovaně jsem odpověděl.

„tak buděte rezať.“

„j á nemůžu rezať, kór důstojníka lidové armády, co když se

něco stane, mě potom odsoudí na 20 let za vraždu důstojníka

lidové armády.“


19

„nikoho odsuzovat nebuděm. Buděte rezať! na vojně rezali aj

nohu zdravotníci, celou nohu!“ dodal důrazně.

„ale to já nemůžu,“ zkoušel jsem z posledních sil smlouvat,

i když jsem už tušil, že se nade mnou stahují černá mračna.

„dávám vám to rozkazom.“

Co jsem měl dělat. zavolal jsem jednoho maroda a řekl mu,

aby si sedl k psacímu stroji. nadiktoval jsem mu, že toho dne

roku 1955 se dostavil major Gazda a žádá chirurgický zákrok od

nepřítomného staršího lékaře hlohovce. svobodník Černý mu

vysvětlil, že není k tomu oprávněn a nemůže proto tento zákrok

provést. major mu to přesto dal rozkazem. terezky totoprohlášení bez mrknutí podepsal.

nebylo zbytí. nahřál jsem si chirurgické nože a vzal tehdejší

prostředek na lokální umrtvení. jeho název byl myslím kelen

a byl skutečně účinný. alespoň na mouchy se báječně osvědčil.

po postřiku okamžitě padaly k zemi. usoudil jsem, že kelen

bude stačit i na terazkyho nežit. zavolal jsem kluky, aby mi

asistovali, kdybych náhodou omdlel, nebo se udělalo nevolno

terazkymu. měl jsem zbytečné obavy. ten byl, jak se říká ztvrdého těsta. Řízl jsem do boláku, okamžitě začala téct krev, no,

dál to raději nebudu líčit. potom jsem to zavázal a světe div se,

ono se to nějak povedlo.

terazky se s uspokojením prohlédl a říká: „iděm zítra na divizi

a nesmím to tam mít, musím dobre vypadat.“

a od té doby mě považoval za toho staršího lékaře a toho

skutečného už ani nikdy nesháněl. také za vzornou službu vlasti

jsem to dotáhl až na desátníka. díky tomu jsem dostal i svoje

první vyznamenání, a sice odznak vzorného zdravotníka.

předávání vyznamenání se konalo na den armády, ten samý

rok 1955. Celkem nás vyznamenaných byli čtyři a jako zaodměnu jsme mohli poobědvat na zelené hoře na zámku s velitelem

a důstojnickým sborem. oběd ničím nevybočoval zarmádního slavnostního menu – vepřový řízek s bramborovým salátem

a třešňovým kompotem. ale ještě než jsme zasedli k slavnostní

tabuli, odehrála se jedna nezapomenutelná historka.

kdy jsme už všichni měli na prsou připnutá vyznamenání,


20

dostal se ke slovu přivolaný fotograf z nepomuku, aby na věčnou

památku nás obyčejné vojíny vyfotil s velitelem praporu a jeho

důstojníky. rozbalil zrcadlovou Flexaretu, dal ji na stativ, a když

už nás všechny měl pěkně v záběru, tak v tom terazky zvolal:

„moment, iděm se pozret, jak to vypadá.“

Fotograf přestal, vědom si toho, že zákazník, náš pán, a zvláště velitel tak důležitého vojenského praporu a úslužně mu vhledáčku ukázal, jak bude fotografie vypadat. V pozadí, za našimi hlavami se pěkně rýsovalo průčelí zámku a okolní stromydotvářely příjemnou kulisu. terazky se na to chvilku koukal a potom povídá – to je autentické:

„no, dobre, ale kde som ja!“ prostě to byl přímý člověk.

pak se už konal slavnostní oběd, na kterém přítomnídůstojníci měli všechny řády pověšené na prsou v plném lesku, a nejenom obligátní stužky. Gazda tam stál pěkně vyzdobený, obdivně jsme si ho prohlíželi, a najednou do mě kamarád strčí a šeptá:

„heleď, člověče, ty umíš německy, není na tom jednomvyznamenání něco napsané německy?“

a já, protože jsem seděl blízko, říkám: „Člověče, mášpravdu, je.“

na hrudi se mu houpal odznak, na kterém bylo vyobrazeno, jak německý voják bajonetem píchá do poraženého ležícíhobolševika a pod tím německý nápis v překladu – Za statečnost, za boj zblízka. kamarád mi povídá: „hele, on tě má rád, ty jsi ho operoval, zkus se ho zeptat, co to má za vyznamenání.“

Věděl jsem, že se ho nemůžu zeptat jen na to jedno, konkrétní, co nás zajímá. tak jsem šel na to trochu reportérsky, a zeptal jsem se ho, za co ta všechna vyznamenání získal a jestli může, aby v té souvislosti o sobě něco řekl. Gazda se nenechal dvakrát prosit a popsal nějaká ta sovětská vyznamenání a to německé, které nás zajímalo nejvíce, vynechal.

dodal jsem si odvahy a říkám: „soudruhu majore, ještě máte jedno vyznamenání, na kterém je voják s bajonetem. Co je to za odznak?“

Gazda se tak na mě zvláštně podíval, a v tu chvíli jsem poznal,

že on není blbec. uvědomil si, že to je něco, co by důstojník


21

lidové armády mít neměl. podíval se na mě a řekl – opět jsou to

autentická slova:

„státečnost je státečnost.“ a víc to nekomentoval.

on byl sice slovák, ale mluvil velice zvláštní slovenštinou.

jako slovák bojoval u stalingradu v kontingentu slovenského

štátu proti rusům. a bojoval statečně, ale pak přeběhl, a zase

statečně bojoval, tentokrát proti němcům. a ten jeho výrok:

„státečnost je státečnost“, se mi opravdu moc líbil.

ještě jednu historku dám k lepšímu, když už vzpomínám na

svoji službu u Černých baronů. sloužil jsem na jedné cimře

s miroslavem Švandrlíkem, ještě předtím, než jsme ho udělali

správcem prasečince. tenhle nápad se zrodil velmi spontánně.

Řekli jsme si, že je obrovská škoda, kolik se tady vyhazujevšelikého žrádla. zkusíme říct veliteli, jestli bychom tady nemohli

zavést chov prasat. samozásobování vepřovými pečínkami by

se mu mohlo určitě líbit. také že ano. okamžitě to vzal s tím, že

na zámku jsou k tomu ideální podmínky, a ustanovil nějakého

vojína kulaka, aby se ujal vědecky chovu prasat. tenhle kluk

byl z rodiny kulaků již po celé generace. jeho otec seděl, matka

seděla, on taky nějakou dobu seděl, než přišel k ptp. jenže

chyba lávky. i prasata musí mít třídně uvědomělého hospodáře,

či lépe řečeno správce. když se toto rozhodnutí doneslo knašemu politrukovi, bylo zle. prohlásil, že nějaký kulak nemůže

být správcem prasečáku, zajišťujícím výživu armády. Co kdyby

spáchal nějakou diverzi a třeba se pokusil otrávit celý prapor.

takže to musí vést někdo politicky jakžtakž spolehlivý. a to byl

právě miroslav Švandrlík, vystudovaný filmař. nevím, jestli byl ve straně, ale celkově měl dobrý kádrový posudek, který ho opravňoval k úloze správce prasečáku. jak víme, tohoto úkolu se zhostil na jedničku.

s majorem Gazdou jsme skončili vojnu ve stejném roce –

1955. terazky se mu říkalo, protože to bylo jeho stálé úsloví.

Bohužel se neví, jaké měl křestní jméno, a já to jako na potvoru

zapomněl. z vojenského historického muzea pátrali, co se s ním

stalo po jeho propuštění z armády. musel totiž odejít kvůli svým

nesčetným průserům. má se za to, že snad potom dělal někde


22

v lese. na tu práci by se hodil. jak už jsem poznamenal, byl to

chlap jako hora.

od Černých baronů jsem se konečně dostal na vysokou školu.

na přijímacích zkouškách jsme byli jediní dva kluci v uniformě.

já měl černý výložky a ten druhý, se kterým jsem se seznámil,

a od té doby je to můj dobrý kamarád, měl výložky červené. Byl

to luboš dobrovský, pozdější ministr národní obrany. dělali

jsme zkoušky s o pět let mladšími maturanty. zkoušku jsme

udělali a já se konečně dostal na vysokou školu – obor čeština

a germanistika.

Jak se vám nakonec podařilo dostat do Čs. rozhlasu

v Praze?

V roce 1956 jsem externě dodělával vysokou školu a potřeboval

jsem si přivydělat. dostal jsem tip od jednoho známého, žezahraniční vysílání Čs. rozhlasu hledá někoho na korespondenci

s německými posluchači. asi jsem se osvědčil, protože po roce

mi vedení nabídlo místo redaktora v zahraničním vysílání. ktomu jsem ještě pomáhal ve vysílání mládežnické redakci.

Jaká byla z vašeho pohledu padesátá léta? Do rozhlasu

jste nastoupil po 20. sjezdu KSSS, když se už situace ve

společnosti přece jenom trochu uvolnila...

z počátku byly v rozhlase samozřejmě tvrdé ideologické bariéry,

které se byť pomalu ale přeci jenom postupem let uvolňovaly.

na všechny kolegy, s nimiž jsem spolupracoval nebo se s nimi pouze v rozhlase potkával, mám dobré vzpomínky. pracovali zde se mnou i dva moji spolužáci z fakulty – jiří dienstbier a luboš dobrovský. ale kromě nich jsem tu poznal další skvělé lidi, jako například Věru Šťovíčkovou, richarda seemanna, jiřího hanáka, Bedřicha utitze či irenu petřinovou, která zemřela za velmi smutných okolností. těch jmen by bylo velmi mnoho a je těžké je všechny vyjmenovat. tím se snažím vysvětlit, že i kdyžpanovala tvrdá totalitní moc, kdy se nesmělo naprosto nic, přesto existovaly v rozhlase ostrůvky svobody jako pozitivní záchvěvy, kde to intelektuálně jiskřilo. Člověk si musel prostě uvědomit hranice svých možností v systému, který ve státě vládl. nikdy jsem nebyl ve straně, což bylo pro pracovní postup určující.

ale je pravda, že jsem vábení jednoho velmi výřečnéhostraníka málem podlehl. Byl to eduard Goldstücker,* můj učitel na

fakultě, který mě neustále přesvědčoval, že takoví lidé jako já

musí být ve straně. přesvědčoval mě, že jestli se má něco změnit,

musí změna přijít zevnitř strany. a čím více dobrých lidí vestraně bude, tím větší je jistota, že se komunistická strana obrodí

k lepšímu. svůdnému vábení jsem nakonec odolal. Říkal jsem

mu, že v jeho slovech je ledacos pravdivé, s čím se dá i souhlasit,

a nemám nic proti tomu, že on je ve straně. také jsem ale ostře

řekl svůj názor: „zároveň ale zastáváte princip, který mi je proti

srsti, s nímž nemůžu souhlasit, a sice když strana něcorozhodne, ostatní se musí jako jeden muž podřídit, i když se rozhodne

blbě. zkrátka ostatní musí držet hubu a krok.“ je fakt, že pod

křídly ksČ to dotáhl eduard Goldstücker poměrně daleko. stal

se předsedou svazu spisovatelů.

i když jsem nemohl cestovat – z nějakých podivných důvodů

jsem nikdy nedostal výjezdní doložku –, tak na šedesátá léta

vzpomínám jako na nejkrásnější období svého života a tímmyslím po všech stránkách. samozřejmě že bych cestoval rád, ale

soudruzi zadrátovali hranice důkladně. takže jsem byl rád, že

jsem se alespoň dostal do ndr k Baltu a k moři do Bulharska.

pro většinu lidí bylo těžké se tehdy podívat nejen na západ, ale

i do polska či maďarska. západní Berlín jsem navštívil až po

roce 1989, když padla berlínská zeď. V devadesátých letech jsem

byl jmenovaným velvyslancem v německu.

Výhodou také bylo, že v šedesátých letech se pořád v rozhlase

* prof. phdr. eduard Goldstücker (1913–2000) byl československýgermanista, profesor dějin německé literatury a překladatel. V roce 1948 byl jmenován

československým velvyslancem v izraeli. kvůli svému židovskému původu

se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení. V roce

1955 byl rehabilitován a začal přednášet na karlově univerzitě. V roce 1968

emigroval do Velké Británie, kde vyučoval německou literaturu. V roce 1990

se vrátil do vlasti.


24

něco dělo, jak z mezinárodního, tak i z vnitrostátního hlediska.

V redakci jsme zažívali nikdy nekončící srandu, a jak jen to šlo,

mastili jsme mariáš. Bylo nás pět – já, hanák, seemann,jezdinský a dienstbier – a měli jsme krásný kolektiv. domů jsme

nespěchali. ne že bychom se k rodinám netěšili, ale v rozhlase

jsme byli rádi. a když jsme měli práci hotovou, sesedli jsme se ke

kartám, u kterých jsme si pověděli, co je nového. a nebylo to tak,

že bychom striktně od sebe rozlišovali pracovní nebo soukromé

záležitosti. a myslím, že to není jen můj výmysl, když řeknu, že

my, kteří jsme nebyli nikdy ve straně, jsme o vnitrostranickém

konání a dění věděli vždycky víc než někteří straníci. pokaždé

se našel někdo, kdo informace vynesl. takže jsme byli dokonale

informováni, kdo je progresivní, na koho je třeba si dát pozor,

nebo co se eventuálně chystá.

Čím jste se v rozhlase zabýval, jaké rubriky jste měl na

starosti?

V šedesátých letech jsem připravoval různé pořady a jeden z nich,

který jsem vymyslel a na nějž jsem velmi pyšný, byl tzv. kam –

klub angažovaného myšlení. V podstatě to byly diskusní pořady

u kulatého stolu se zajímavě myslícími lidmi. V nich jsmeposluchačům v zahraničí nabídli řadu zajímavých témat. mělo to

obrovský ohlas. postupně jsme do pořadů vnášeli reflexi toho –

velice jsem se o to snažil –, co se dělo v Československu všedesátých letech. třeba, že tady vznikají rockové kapely. natočili jsme

jiřího suchého a další známe osobnosti, ale třeba i sputniky, což

byla jedna z prvních rockových kapel u nás, a tyto nahrávky jsme

vysílali do zahraničí, konkrétně do západního německa. načež

se ukázalo, že naše pořady jsou velmi poslouchané v ndr. to

bylo sice hezké a udělalo nám to radost, ale ukázalo se, že už

daleko méně vstřícně to vnímají straničtí a vládní představitelé

Východního německa. jedna z hlavních jejich námitek byla,

že do pořadů vnáším záměrně ideologickou diverzi. hájil jsem

se tím, že jsem chtěl pouze informovat posluchače o tom, co se

u nás děje. a pokud soudruzi z Východního německa to chápou


25

jako ideologickou diverzi, je to jejich problém. pikantní bylo, že

zkratka kam byla našimi soudruhy špatně pochopena a bylo mi

později vytknuto, že jsem byl angažovaný propagátor kanu.*

nikdy jsem v kanu nebyl, soudruzi si jen zaměnili písmenka.

ale stejně si to nenechali vysvětlit.

podle mého snad nejúspěšnější pořad, na který jsem velmihrdý, jsme natočili na podzim v roce 1967 v karlových Varech, kdy

je navštívil Günter Grass. jako německá redakce jsme se s ním

dobře znali. málokdo ví, že Grass si jezdil do Československa

odpočinout. s rodinou se většinou ubytoval v unhošti vjednom hotýlku, kde psal projevy pro Willyho Brandta,** odpoledne

chodil na houby, a protože rád vařil, večer nám z nich potom dělal všelijaké dobroty. domluvili jsme, že spolu v karlovarském studiu Čs. rozhlasu natočíme na pokračování povídání o tom, čemu Grass říkal demokratický socialismus a co my jsme vČeskoslovensku nazývali socialismus s lidskou tváří. on umí krásně hovořit a navíc je nádherně upovídaný – já ostatně také –, takže skloubením těchto dvou vlastností vzešlo mimořádné pásmojeho myšlenek, názorů a postřehů jak vnímá svět. jedním z témat bylo, jaký je vztah mezi kapitalismem a socialismem. netušili jsme, jaký ohlas vzbudíme zvláště ve Východním německu. po

první části jsme od posluchačů dostali balíky pošty. Všichni si

přáli jediné – abychom „hovory“ odvysílali znovu, takže i s pokračováním jsme měli další tři reprízy. to ale nebylo ještěvšechno. spustili jsme něco do té doby neslýchaného. z některých východoněmeckých měst nám napsali lidé, že v důsledku toho, co vysílá radio prag – vysílač z bratrské země –, tak němečtí soudruzi rušičky do té doby nasměrované na riaz přetočili na radio prag. každý technik vám potvrdí, že rušit vysílání je velmi nákladná záležitost, dražší než samotné vysílání. jsem obzvlášť pyšný, co se nám podařilo. V důsledku svého působení v německém zahraničním vysílání jsem byl pro soudruhy v ndr v podstatě větší nepřítel než pro místní soudruhy.

* klub angažovaných nestraníků.

** západoněmecký kancléř v letech 1969–1974.

Cenzuru v rozhlase mělo na starosti hstd.* V místnosti pro

ně určené seděli dva opilci a jim se musely všechny pořady

v písemné podobě předložit, než šly do vysílání. po zjištění, že

v textu není nic závadného, dali pod něj razítko, čímž schválili,

že pořad může jít na mikrofon. pokaždé když jsem za těmito

dvěma soudruhy přišel s textem, probíhal mezi námi úžasný,

vyčerpávající dialog. první jejich otázka zněla, co jim nesu. „je

to v němčině,“ odpověděl jsem. „Co tam je?“ zajímali se.„povídání o lásce, o životě a tak,“ odpovídal jsem vždycky. „hele, není tam nic závadného?“ ubezpečovali se. „samozřejmě že ne. je to v pořádku,“ uklidnil jsem je při každém rozhovoru. po těchto mých slovech, aniž by si přečetli jedinou větu, dali mi pod to štempl a pořad šel do vysílání. němčinu příliš neovládali, a než by si vyžádali překlad, raději text pustili. důvod byl i ten, že na

zahraničním vysílání jim příliš nezáleželo. jako ostříži hlídali

především domácí zpravodajství, jako například texty ludvíka

Vaculíka. ten soudruhům také ležel pořádně v žaludku. Bylo

to pochopitelné, protože na ÚV ksČ poslouchali české vysílání,

které jim připadalo daleko nebezpečnější. upřímně řečeno, kdo

by se také na ÚV ksČ zdržoval posloucháním německéhovysílání. na mé „závadné“ pořady upozornili soudruzi z ndr, když

začali u našich stranických orgánů protestovat. protest přišel ale

i z moskvy, kde naše vysílání monitorovali. svým vysíláním jsme

byli „dobře“ zapsaní jak na západě, tak i na Východě.

Stýkali jste se jako zahraniční zpravodajství i s domácí

redakcí?

ano, spolupracovali jsme s Weinerovou redakcí a dělal jsem i některé věci pro Mikrofórum. znělku, která do dneškauvádí Mikrofórum, jsem vynalezl, lépe řečeno v archivu našel já.

jak už jsem se zmínil, v šedesátých letech jsme byli hodnězajímavá země, neustále se tu něco dělo. svět za námi ale také

nezůstával pozadu. V karibské krizi vyvrcholila studená válka * hlavní správa tiskového dohledu.

mezi Východem a západem, maďarské události z padesátých let

a polský podzim se rovněž odrazily na celkovém ovzduší

jedna z dobrých zpráv roku 1968 byla, že od března se vrozhlasu zrušila cenzura. V té době mně volali z německéhorozhlasu, že mají obdobný pořad jako naše Písničky s telefonem, který

se u nich vysílá mezi 21.–23. hodinou a v němž volají různým

lidem, aby se s posluchači podělili o své názory a postřehy.nabídli mi, jestli se nechci stát jejich zpravodajem, kterého by večer

zavolali domů, a já jim řekl pár slovy, co je nového v praze.Velice rád jsem jejich nabídku přijal. Cenzura byla zrušena, takže

mně nemohl nikdo nic vytýkat. snažil jsem se být objektivní, ale

občas se mi povedlo šířit i nějaký ten blud. nebyl v tom nějaký

záměr. mezi jiným se nás němečtí kolegové stále ptali, jestli

nemáme strach. mají zprávy, že v sovětském svazu se proti nám

šikují nepřátelské síly. jestli si uvědomujeme, co nám hrozí.

Tušili jste, že se něco chystá?

tušili jsme všichni, ale nevěřili. nevěřili, i když němečtíredaktoři stále více zdůrazňovali, že z vlastních zdrojů majíinformace, že kolem našich hranic se stále více soustřeďují armády

s vojenskou technikou. dokonce poslední jejich varování bylo

myslím 19. srpna, které jsme ale nebrali vážně. dvacátého srpna

jsme si s josefem Vohryzkem řekli, že si pojedeme odpočinout

a uděláme si takovou malou dovolenou. načerpáme potřebné síly, protože začátkem září by měl začít XiV. sjezd ksČ a tobude pořádný fofr. němci nám ale znovu opakovali: „pane Černý, nepodceňujte rusy, máme opravdu strach, že tohle neskončí dobře.“ odpověděl jsem jim, že my máme sice také strach, ale pořád tomu nevěříme. měl jsem tezi, že je třeba mít určitéobavy z Waltera ulbrichta,* který byl úhlavním nepřítelem toho, co

se u nás dělo. ale zároveň jsem se ujišťoval, že on sám z vlastní

pozice nemůže nic dělat, protože z historického hlediska by to

velmi nepříjemně připomínalo okupaci v roce 1938. a sovětský

* Generální tajemník jednotné socialistické strany německa v roce 1950–1971.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist