načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

"Jsme s vámi, buďte s námi!" -- Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968 - Sláva ml. Volný

  > > > "Jsme s vámi, buďte s námi!"  

Elektronická kniha: "Jsme s vámi, buďte s námi!" -- Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku 1968
Autor:

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 270
Rozměr: 20 cm
Úprava: portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0284-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace, která vychází u příležitosti 45. výročí okupace Československa v srpnu roku 1968, přináší vzpomínky třinácti významných rozhlasových redaktorů – přímých aktérů tehdejšího dění okolo Československého rozhlasu. Jejich vyprávění, které zaznamenal a zpracoval Sláva Volný mladší, přináší plastické svědectví o společenské atmosféře šedesátých let, o poměrech v rozhlase a charakteru rozhlasové práce.
Československý rozhlas, a zejména osobnosti, které v něm působily, výrazně přispěl k postupné liberalizaci společnosti. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se stal symbolem a v jistém smyslu přímo centrem odporu proti okupaci. Díky statečnosti a vynalézavosti mnohých jeho redaktorů a pracovníků se podařilo za dramatických okolností udržet pravdivé a nezávislé vysílání navzdory invazní armádě i domácím kolaborantům.
Svědectví účastníků tehdejšího dění je rozmanité, a to podle zaměření a role té které osobnosti. Jedno však mají společné – všichni setrvali ve svém postoji a odmítli přistoupit na pravidla nastupující normalizace, proto je čekal vyhazov, perzekuce anebo emigrace. Mnozí z nich se po listopadu 1989 vrátili k rozhlasové práci nebo se aktivně zapojili do politického a veřejného života země. Sláva Volný ml. (*1956), v současnosti odborný redaktor Českého rozhlasu

František Černý (*1931), redaktor zahraničního vysílání, po listopadu 1989 velvyslanec v Německu

Luboš Dobrovský (*1932), zahraničněpolitický redaktor, po listopadu 1989 mj. ministr obrany a velvyslanec v Rusku

Věra Šťovíčková-Heroldová (*1930), zahraničněpolitická redaktorka a zpravodajka z Afriky, signatářka Charty 77, později překladatelka a spisovatelka

Jiří Hraše (1930–2012), režisér publicistických pořadů, autor teoretických prací z oblasti uměleckého přednesu a režie

Karel Lánský (*1924), vedoucí vnitropolitické rubriky zpravodajství, signatář Charty 77, po listopadu 1989 ředitel zahraničního vysílání

Pavel Pecháček (*1940), režisér zpravodajských a publicistických pořadů, po emigraci redaktor Svobodné Evropy a později ředitel československého vysílání Hlasu Ameriky, po listopadu 1989 ředitel československého vysílání Svobodné Evropy

Jan Petránek (*1931), komentátor a zahraniční zpravodaj, signatář Charty 77, po listopadu 1989 novinář a publicista

Vladimír Príkazský (*1935), redaktor mládežnických pořadů a Mikrofóra, signatář Charty 77, po listopadu 1989 ministrem bez portfeje, autor rozhlasových her a dokumentárních cyklů

Richard Seemann (*1933), redaktor zahraničního vysílání, po listopadu 1989 mj.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






2





3
Sláva Volný ml. (editor)
„Jsme s vámi, buďte s námi!“
Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu
nejen na srpnové události roku 1968
PROSTOR





4





5
PROSTOR | PRaha | 2013
Sláva Volný ml. (editor)
Vzpomínky redaktorů
ČeskosloV enského rozhlasu
nejen na srpnoVé události roku 1968
„JSME S VÁMI,
BUĎTE S NÁMI!“





6
© Sláva Volný ml. (ed.), 2013
© PROSTOR, 2013
isBn 978-80-7260-284-1





7
Obsah
předmluva
zůstaňte u svých přijímačů (mgr. eva ješutová) // 9
František Černý // 15
luboš dobrovský // 35
Věra heroldová,
roz. Šťovíčková // 51
jiří hraše // 73
karel lánský // 87
pavel pecháček // 97
jan petránek // 125
Vladimír príkazský // 147
richard seemann // 169
karel tejkal // 189
Bedřich utitz // 213
sláva Volný // 229
karel Wichs // 247
jmenný rejstřík // 265





8





9
předmluva
Zůstaňte u svých přijímačů
V novodobé historii každého národa jsou vypjaté okamžiky, na
které se nezapomíná. u českého a slovenského národa k nim
zcela nepochybně patří události spojené s okupací vojsky armád
Varšavské smlouvy v srpnu 1968. obzvláště významně se
zapsaly i do historie tehdejšího Československého rozhlasu.
Významná role, kterou rozhlas v průběhu srpnových
událostí sehrál, ovšem nebyla náhodná. Fenomén rozhlas se nezjevil
jako blesk z čistého nebe. Československý rozhlas se v
šedesátých letech znovu stal významnou a respektovanou politickou
a kulturní institucí. svá studia měl ve všech krajských a redakce
v mnoha okresních městech, vysílal na třech celostátních
okruzích, v regionech a do zahraničí, průměrně 202 hodin programu
denně. V Československu bylo více než sedm milionů
rozhlasových přijímačů, rozhlas se stal běžnou součástí života všech
občanů. svůj význam si uchoval i v době obrovského rozmachu
dalšího fenoménu moderní doby – televize. přispěl k tomu
rozvoj techniky, především rozšíření tranzistorů, které umožňovaly
poslech rozhlasu kdekoli, ale také proměna, jakou
Československý rozhlas v šedesátých letech prošel.
Čs. rozhlas se v šedesátých letech stal jedním z intelektuálních
center Československa, podporoval svobodné myšlení a
ovlivňoval život celé společnosti. i proto je toto období často a plným
právem nazýváno renesancí rozhlasu. V té době se v
rozhlase zformovala nová generace tvůrců, která vědomě navazovala
na nejlepší tradice rozhlasového vysílání a usilovala o moderní
a liberálnější formy i obsah pořadů. jako součást
teoretického rozhlasového zázemí vzniklo studijní oddělení. jeho vznik
významně posílil teoretickou výzkumnou činnost Čs. rozhlasu
a měl pozitivní vliv na rozvoj programové práce a její výsledky.
pod vedením jiřího lederera od r. 1962 se úroveň studijního





10
oddělení zvyšovala a postupně rozšiřovalo svůj záběr od
rozhlasové teorie a sociologie přes lingvistiku po historii. trvalým
odkazem jsou publikace z jeho vlastní rozsáhlé ediční činnosti.
začaly se výrazněji profilovat vysílací okruhy a více
pozornosti se věnovalo programovému schématu. konstituoval se iii.
program určený pro náročné posluchače, vysílaný na VkV.
rozšiřovaly se kontakty se zahraničními rozhlasovými institucemi
mimo socialistický blok. redaktoři mohli pro svou práci kromě
agenturního zpravodajství Čtk a tassu využívat i další zdroje
informací jako reuters či aFp. zkvalitnila se síť zahraničních
zpravodajů. omezil se počet zakázaných témat, zmírnily se tvrdé
postihy. Vysílání dostávalo civilnější charakter a stávalo se
otevřenější. nové typy pořadů pohotově reagovaly na probíhající
společenské změny. postupně se ve zpravodajských a
publicistických pořadech stále více ozýval kritický tón, vznikaly
„problémové“ pořady, reflektující problémy současnosti. rozšiřoval se
podíl živého vysílání. Vytvářely se redakční týmy kvalitních
rozhlasových žurnalistů a komentátorů, kteří dokázali
zprostředkovat nadšenou atmosféru převládající ve společnosti koncem
šedesátých let. Bylo i zásluhou rozhlasu, že občané se začali
spontánně zajímat o veřejné dění. také tvorba uměleckých
redakcí se vymanila z ideologických bariér, ke slovu se dostávají
i dosud zapovězení autoři, ubývá tabuizovaných témat. literární
a hudební tvorba získává ocenění i v cizině, díla našich autorů
přejímají zahraniční rozhlasy. rozhlas se stal nejen
organizátorem, informátorem a inspirátorem, ale také mluvčím většiny
posluchačů. pozvolna se po letech nesvobody a ideologického
diktátu – byť na krátký čas – stává svobodnou tribunou.
napomohlo tomu i zrušení cenzury de iure v polovině roku 1968.
srpnový týden v Čs. rozhlase měl svou předehru v předvečer
21. srpna. V pozdních večerních hodinách 20. srpna si pozval
ministr spojů karel hoffmann programového ředitele dr.
rostislava Běhala a ředitele zahraničního vysílání dr. karla hrabala.*
* Šéfredaktor hlavní redakce politického vysílání, později ústřední ředitel
Čs. rozhlasu.





11
informoval je o obsazování republiky vojsky pěti zemí Varšavské
smlouvy a předal jim instrukce k dalšímu postupu. předtím se
za stejným účelem setkal s nedávno odvolaným ústředním
ředitelem milošem markem. r. Běhal hoffmannovy požadavky na
legalizaci okupace odmítl splnit. před půlnocí 20. srpna povolal
hlavní redaktor zpravodajství jiří kmoch vedoucího ústředního
technického provozu josefa havlíčka, aby zajistil prodloužení
vysílání. od 1.30 hodin se opakovaně vysílala výzva,
anoncující mimořádně důležitou zprávu. V té době se již
zaměstnanci rozhlasu telefonicky informovali o vstupu okupačních armád
a spěchali do rozhlasu. před druhou hodinou ranní hlasatel
Vladimír Fišer přečetl prohlášení předsednictva ÚV ksČ o vstupu
vojsk sssr, ndr, plr, mlr a Blr na území Čssr.
odvysílal je pouze rozhlas po drátě, protože na příkaz ministra spojů
k. hoffmanna byly vypnuty středovlnné vysílače a přes
intervence byly zapojeny až ve 4.30. značnou iniciativu k zajištění
provozu vysílačů vyvíjeli pracovníci tzv. hlavního přepojovače. do
vysílání byl zařazen telefonický rozhovor s j. smrkovským, který
vyzval pracovníky spojů k ignorování rozkazu k. hoffmanna.
od 4.30 do 8.00 hodin probíhalo improvizované vysílání
nejprve z vysílacího a poté z operativního pracoviště. u mikrofonu se
střídali jeroným janíček, Věra Šťovíčková, karel jezdinský, jiří
dienstbier, jiří ruml, sláva Volný, jiří kmoch a hlasatelé
Vladimír Fišer, jiřina krupičková a slovenský hlasatel ján midžiak.
opakovaně bylo vysíláno stanovisko odsuzující vstup, současně
se vysílaly rezoluce, výzvy a stanoviska jednotlivců, kolektivů
i řady veřejných činitelů, přicházející telefonicky a telegraficky
z celé republiky. od časných ranních hodin se u budovy rozhlasu
shromažďovali lidé, odhodlaní stejně jako v květnu 1945 jej
bránit. před 7. hodinou dorazily k rozhlasu ruské tanky. po osmé
hodině vnikla zadním vchodem do budovy rozhlasu sovětská
vojska. přes požadavek české kolaborantské strany i okupantů
ukončit neprodleně vysílání rozhlas vysílal přerušovaně –
konec vysílání symbolizovala hymna, která se vysílala několikrát
– až do 9. hodiny. závěrečné minuty ranního vysílání z 21. srpna
1968, kdy se do slov komentátorů a opakovaně vysílané státní





12
hymny mísila střelba ze samopalů a hluk z ulice dodnes patří
k nejsilnějším okamžikům rozhlasového vysílání... pak nastala
cca dvouhodinová pauza, po níž bylo legální vysílání Čs.
rozhlasu obnoveno a pokračovalo z náhradních pracovišť, která
technici pod vedením josefa havlíčka operativně zajišťovali. současně
s přípravou náhradních vysílacích pracovišť probíhaly v objektu
„p“ na Žižkově pod vedením josefa havlíčka práce k zajištění
vysílání po odpojení rozhlasové ústředny. následujícího dne,
po vyklizení hlavního přepojovače, převzalo toto pracoviště jeho
funkci. dne 22. srpna zahájil Československý rozhlas normální
ranní provoz ve 4.30 hod. téhož dne spustila vysílání i nelegální
vysílačka Vltava, která obhajovala akci okupantů.
V průběhu 22. srpna byla napojena studia v budově
armádního rozhlasu v dykově (tehdy hviezdoslavově) ulici v nuslích,
probíhala příprava k napojení studia skaut u karlova náměstí
a přibývala modulační spojení z plzně, Brna a Českých
Budějovic. postupně vznikla tzv. štafeta neboli řetěz, kde se všechna
studia napojovala v pravidelném patnáctiminutovém sledu do
vysílání na všechny provozuschopné vysílače. V pátek 23. srpna
před polednem byl objekt „p“ obsazen sovětskými vojáky a
technické odbavování programu převzala plzeň. Část obsluhy
pracoviště se přemístila do objektu Čs. rozhlasu v karlíně, odkud
řídila vysílání až do neděle 25. srpna. poté až do obnovení
provozu v hlavní budově na Vinohradské působil technický dispečink
vysílání v opletalově ulici, odkud pod vedením technického
ředitele junka a hlavního inženýra miloslava kazdy zabezpečoval
vysílání po technické stránce.
ze všech sdělovacích prostředků, které v průběhu celého
roku 1968 a zejména v třetím srpnovém týdnu sehrály důležitou
roli, zaujal rozhlas jedinečnou a vůdčí úlohu. V situaci, kdy
události následovaly v rychlém sledu, vedoucí představitelé státu
byli odvlečeni do moskvy a hrozil rozvrat a chaos, rozhlasové
vysílání zůstalo jako integrující prvek celospolečenského dění.
podobně jako v květnu 1945 se ujalo nejen funkce informační
směrem k domácím i zahraničním posluchačům, ale současně
také role organizátorské. obě mezní situace jsou vrcholnými





13
okamžiky působení rozhlasu na našem území a příkladným
plněním veřejnoprávní služby. díky obětavosti a nesmírnému úsilí
rozhlasových pracovníků různých profesí se dařilo průběžně
informovat národ o všech důležitých událostech, včetně jednání
mimořádného „vysočanského sjezdu“, o projevech solidarity,
a také odvysílat všechny zásadní projevy a stanoviska
stranických a vládních činitelů. to, že se rozhlasové vysílání na rozdíl
od televizního nepodařilo okupantům umlčet, mělo dalekosáhlý
význam. rozhlas prakticky řídil a organizoval chod státu a
zasloužil se o to, že nedošlo k podstatně většímu krveprolití. dnes
si jen málokdo umí představit, jaké duševní a často i fyzické
úsilí museli zaměstnanci rozhlasu vynaložit. za svou práci
získaly kolektivy pracovníků Čs. rozhlasu a Čs. televize 4. listopadu
1968 Cenu míru, která jim zanedlouho byla odebrána.
nastupující normalizace pro ně připravila jinou „odměnu“ – vyhazov ze
zaměstnání, znemožnění společenského uplatnění v jiných než
nejpodřadnějších manuálních zaměstnáních a neustálé
pronásledování. dopad personálních čistek na rozhlas byl tím
tragičtější, že v naprosté většině se jednalo o špičkové odborníky
v dané profesi, které nebylo možné okamžitě nahradit. mezi
vyhozenými byla celá žurnalistická elita té doby.
s odstupem let ubývá pamětníků, paměť selhává, nové
události vytěsňují starší. zapomínat na události, jako byl srpen 1968,
by se ale nemělo. rozhlas, který sehrál v těchto událostech
klíčovou roli, si je toho plně vědom. proto pozdě, ale přece, začal s
vytvářením fondu orální historie. mezi prvními, jejichž vzpomínky
natočil, jsou i někteří z přímých účastníků srpnového vysílání.
Bohužel se nepodařilo natočit svědectví řady z nich, někteří je
zanechali alespoň v písemné podobě. publikace k 45. výročí
srpnových událostí v rozhlase zachycuje vzpomínky několika
redaktorů, kteří „byli při tom“. je věnována všem těm, kteří bez
ohledu na vlastní bezpečí a pohodlí po sedm srpnových dnů dali
své síly do služeb národa.
Mgr. Eva Ješutová,
vedoucí Archivních a programových fondů
Českého rozhlasu





14





15
František Černý
* 1931
Po maturitě nastoupil v Čes -
koslovenském rozhlase (1950)
jako asistent režie v Českých
Budějovicích. Rok poté
nastoupil do ČKD Stalingrad, kde se
vyučil soustružníkem. Pak
nastoupil vojenskou službu u PTP.
V roce 1956 vystudoval externě vysokou školu a poté se dostal
zpět do Československého rozhlasu – zahraničního vysílání, kde
pracoval jako komentátor v německé redakci. V době normalizace
byl odtud propuštěn a pak se živil jako učitel němčiny na jazykové
škole. Po listopadu 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí a stal
se naším velvyslancem v Berlíně.
Pane Černý, kdy jste poprvé začal vážně přemýšlet
o tom, že byste chtěl pracovat v rozhlase?
právě začínala padesátá léta, když jsem odmaturoval. pomýšlel
jsem na ledacos, co bych mohl dělat, ale doba byla taková, že
ne všechno se dalo realizovat. mým snem bylo studovat režii
na divadelní fakultě, což se ukázalo s mým kádrovým profilem
jako holý nesmysl. Byl jsem mladý a na bolestínství nebyl čas.
od přátel jsem dostal tip, že v Četce hledají redaktora s malou
douškou – nezkušeného zaučí. hlásili jsme se tři. nakonec
nevybrali nikoho. naše kádrové materiály se neslučovaly s
ideovým přesvědčením ksČ. růžový obzor v mém případě značně
potemněl.
pak se najednou ozval zdeněk endrys, tehdejší ředitel
českobudějovického studia Čs. rozhlasu. dozvěděl se o mně od herců
českobudějovického divadla, s kterými jsem se stýkal. první
naše setkání proběhlo v praze. líbil jsem se mu a byl jsem přijat,





16
takže na podzim 1950 jsem nastoupil do rozhlasu v Českých
Budějovicích jako asistent režie. na tomto místě jsem se ale
dlouho neohřál. V brzké době po mém nástupu odešla na
mateřskou dovolenou jedna z redaktorek, která se podílela na pořadu
Ženská hlídka. V rozhlase se svými 18 lety jsem byl nejmladší,
takže jsem byl za odměnu vybrán, abych doplnil redakční tým.
již z názvu vyplývá, že pořad byl zaměřený výhradně na ženy.
Vysílal se dvakrát týdně a mým úkolem bylo dělat rozhovory
se ženami budovatelkami a k tomu se podílet na tvorbě
drobných pořadů, jako třeba povídání o lidových písničkách.
práce mě skutečně bavila, ale ne dlouho. ukázalo se, že při
mém příjmu stranická buňka rozhlasu nějakým nedopatřením
přehlédla můj kádrový původ, a bylo rozhodnuto, že se musím
zocelit stykem s dělnickou třídou, abych mohl dále pracovat,
třeba jako redaktor Ženské hlídky. musíme si uvědomit, že rok 1951
byl jeden z nejhorších, politické procesy jako rakovina
prostupovaly celou společností. kádrové materiály musely být bez
pardonu vzorové. Výjimky se nepřipouštěly. Věděl jsem, že v rozhlase
je má kariéra u konce, na fakultu se nedostanu, a aby mě živila
rodina, jsem nechtěl, tak jsem nastoupil do Čkd stalingrad
zocelit své třídní uvědomění. Vyučil jsem se soustružníkem a na
tři roky, které jsem tam strávil, mám vcelku dobré vzpomínky.
dělnickou třídu si skutečně nemůžu vynachválit, i jako soudruzi
to byli fajn lidé.
po třech letech jsem si řekl, že bych opět mohl zkusit se
přihlásit na vysokou školu. skutečně to vyšlo a byl jsem přijat na
obor čeština a dějepis. s indexem jsem si to rovnou zamířil na
závodní radu. doporučení od závodu jsem de facto jako dělník
dostal, přijímací zkoušky jsem udělal a při práci – bral jsem si
odpolední a noční směny – jsem už absolvoval i několik
přednášek. k jinému mínění dospěli soudruzi, když viděli můj
index. nekompromisně prohlásili, že mě na tuto vysokou školu
pustit nemůžou, protože to není obor, který se týká mé profese
soustružníka. „kdyby to bylo na technice, tak soudruhu beze
všeho, ale filozofickou fakultu vám studovat nedovolíme. Vy
byste se nám zpátky k soustruhu už nevrátil a my bychom přišli





17
o zdatného dělníka.“ můj sen se opět rozplynul. takže místo na
vysokou školu jsem šel posílit naši armádu.
Vy jste ale nesloužil u normálních jednotek. Jako
kádrově nespolehlivý jste byl odvelen k tzv. pomocným
technickým praporům – PTP, kterým se lidově říkalo
Černí baroni. Jejich zbraní byly lopaty, krumpáče,
kolečka, těmito prostředky tito „vojáci“ bojovali za
světový mír. Tam jste musel zažít spoustu neobvyklých
situací...
přesně tak. rovnou jsem si to zamířil k Černým baronům do
nepomuku, kde jsem si odsloužil celé dva roky. a velice
dobře si vzpomínám na toho, kterému národ říká major terazky,
vlastním jménem Gazda. podle mých zkušeností to byl velmi
čestný člověk. po fyzické stránce mohutný chlap, vysoký jako
hora s jadrnými názory na život. ostatní důstojníci, vojáci z
povolání, kteří na zelené hoře sloužili, byli do jednoho hajzlové.
Většinou alkoholici se spoustou průserů, kteří tam byli odveleni
za trest. Gazda měl sice také nějaké průšvihy, ale jinak voják to
byl každým coulem.
měl jsem za sebou zdravotnický kurz a to rozhodlo, že jsem se
stal lapiduchem. díky tomu si mě major Gazda oblíbil.
to bylo tak. sloužil jsem na ošetřovně a starším lékařem byl
jakýsi doktor hlohovec, dětský lékař z Českého krumlova. měl
na krku paragraf, takže mu nezbývalo nic jiného než sloužit
u ptp – pomocných technických praporů, lidově řečeno
Černých baronů. Vojnu bytostně nesnášel, takže dělal jeden
průšvih za druhým, aby ho vojenští soudruzi vyhodili. do „práce“
nechodil, a jak mohl, někam se zašil. jenže mu to nebylo nic
platné, armáda lékaře potřebovala. jinak to ale byl nesmírně
hodný člověk, a jak jsem se později dozvěděl, i velmi oblíbený
dětský lékař. protože ale nikdy nebyl na ošetřovně k zastižení,
musel být přítomný alespoň zdravotník, což jsem byl já. tak se
přihodilo, že jsem operoval příslušníka Československé lidové
armády, majora terazkyho.





18
jednoho dne zrána přišel ke mně na ošetřovnu, která sídlila
na dvoře pod zámkem. k ošetřovně patřil i rozsáhlý
„nemocniční“ pokoj, kde jsem si držel své marody. Vždycky když za mnou
přišli nějací záklaďáci, že potřebují na nějaký čas zneschopnit,
říkal jsem jim: „kluci, neblbněte, musíte mít nějaké objektivní
potíže, ale i tak tu nemůžete být moc dlouho. jako zdravotník
vás můžu uznat jen na pár dní.“ zdravotní potíže, kterými
„trpěli“, jsem jim samozřejmě detailně popsal a na krátkou dobu
je vždycky uznal, aby si chlapci odpočinuli od budování
socialismu. když už jsme na něj čekali tak dlouho, tak těch pár dní ještě
bez něj vydržíme. střídala se u mě už taková stálá parta, kterým
jsem věřil. a ti také hlídali, kdo ke mně jde. najednou slyším:
„pozor, jde sem terazky!“
Říkal jsem si, proboha, co může chtít? Vždyť ten chlap jak je
rok dlouhý nedostane ani rýmu. ryba je proti němu učiněný
lazar. na přemýšlení ale nebyl čas. rychle jsem zavelel:
„kluci, schovejte flašky a koukejte zmizet pod peřinou.“ načež
on přišel a ptá se: „je tu starší lékař?“
zasalutoval jsem a v pozoru říkám: „soudruhu majore,
svobodník Černý, bohužel starší lékař tu není.“
a on takovým moudrým konstatováním odpověděl: „starší
lekár tu nikdy není.“
„a vy, soudruhu majore, potřebujete něco?“
„potrebujem operaci.“
„j akou operaci?“ ptám se a pátravě si ho prohlížím, co mu je.
„to potrebujem vyrezať,“ a ukazuje mi na krku velký nežit.
opatrně jsem mu řekl, že to je chirurgický zákrok, na který
bude muset jet do plzně na chirurgii.“
„ne, ne, buděte rezať vy. jste přece zdravotník?“
„z dravotník jsem,“ přikývl jsem.
„Byl jste na zdravotním kurzu?“
„to jsem byl,“ rezignovaně jsem odpověděl.
„tak buděte rezať.“
„j á nemůžu rezať, kór důstojníka lidové armády, co když se
něco stane, mě potom odsoudí na 20 let za vraždu důstojníka
lidové armády.“





19
„nikoho odsuzovat nebuděm. Buděte rezať! na vojně rezali aj
nohu zdravotníci, celou nohu!“ dodal důrazně.
„ale to já nemůžu,“ zkoušel jsem z posledních sil smlouvat,
i když jsem už tušil, že se nade mnou stahují černá mračna.
„dávám vám to rozkazom.“
Co jsem měl dělat. zavolal jsem jednoho maroda a řekl mu,
aby si sedl k psacímu stroji. nadiktoval jsem mu, že toho dne
roku 1955 se dostavil major Gazda a žádá chirurgický zákrok od
nepřítomného staršího lékaře hlohovce. svobodník Černý mu
vysvětlil, že není k tomu oprávněn a nemůže proto tento zákrok
provést. major mu to přesto dal rozkazem. terezky toto
prohlášení bez mrknutí podepsal.
nebylo zbytí. nahřál jsem si chirurgické nože a vzal tehdejší
prostředek na lokální umrtvení. jeho název byl myslím kelen
a byl skutečně účinný. alespoň na mouchy se báječně osvědčil.
po postřiku okamžitě padaly k zemi. usoudil jsem, že kelen
bude stačit i na terazkyho nežit. zavolal jsem kluky, aby mi
asistovali, kdybych náhodou omdlel, nebo se udělalo nevolno
terazkymu. měl jsem zbytečné obavy. ten byl, jak se říká z
tvrdého těsta. Řízl jsem do boláku, okamžitě začala téct krev, no,
dál to raději nebudu líčit. potom jsem to zavázal a světe div se,
ono se to nějak povedlo.
terazky se s uspokojením prohlédl a říká: „iděm zítra na divizi
a nesmím to tam mít, musím dobre vypadat.“
a od té doby mě považoval za toho staršího lékaře a toho
skutečného už ani nikdy nesháněl. také za vzornou službu vlasti
jsem to dotáhl až na desátníka. díky tomu jsem dostal i svoje
první vyznamenání, a sice odznak vzorného zdravotníka.
předávání vyznamenání se konalo na den armády, ten samý
rok 1955. Celkem nás vyznamenaných byli čtyři a jako za
odměnu jsme mohli poobědvat na zelené hoře na zámku s velitelem
a důstojnickým sborem. oběd ničím nevybočoval z
armádního slavnostního menu – vepřový řízek s bramborovým salátem
a třešňovým kompotem. ale ještě než jsme zasedli k slavnostní
tabuli, odehrála se jedna nezapomenutelná historka.
kdy jsme už všichni měli na prsou připnutá vyznamenání,





20
dostal se ke slovu přivolaný fotograf z nepomuku, aby na věčnou
památku nás obyčejné vojíny vyfotil s velitelem praporu a jeho
důstojníky. rozbalil zrcadlovou Flexaretu, dal ji na stativ, a když
už nás všechny měl pěkně v záběru, tak v tom terazky zvolal:
„moment, iděm se pozret, jak to vypadá.“
Fotograf přestal, vědom si toho, že zákazník, náš pán, a zvláště
velitel tak důležitého vojenského praporu a úslužně mu v
hledáčku ukázal, jak bude fotografie vypadat. V pozadí, za našimi
hlavami se pěkně rýsovalo průčelí zámku a okolní stromy
dotvářely příjemnou kulisu. terazky se na to chvilku koukal a potom
povídá – to je autentické:
„no, dobre, ale kde som ja!“ prostě to byl přímý člověk.
pak se už konal slavnostní oběd, na kterém přítomní
důstojníci měli všechny řády pověšené na prsou v plném lesku, a ne
jenom obligátní stužky. Gazda tam stál pěkně vyzdobený, obdivně
jsme si ho prohlíželi, a najednou do mě kamarád strčí a šeptá:
„heleď, člověče, ty umíš německy, není na tom jednom
vyznamenání něco napsané německy?“
a já, protože jsem seděl blízko, říkám: „Člověče, máš
pravdu, je.“
na hrudi se mu houpal odznak, na kterém bylo vyobrazeno,
jak německý voják bajonetem píchá do poraženého ležícího
bolševika a pod tím německý nápis v překladu – Za statečnost, za
boj zblízka. kamarád mi povídá: „hele, on tě má rád, ty jsi ho
operoval, zkus se ho zeptat, co to má za vyznamenání.“
Věděl jsem, že se ho nemůžu zeptat jen na to jedno, konkrétní,
co nás zajímá. tak jsem šel na to trochu reportérsky, a zeptal
jsem se ho, za co ta všechna vyznamenání získal a jestli může,
aby v té souvislosti o sobě něco řekl. Gazda se nenechal dvakrát
prosit a popsal nějaká ta sovětská vyznamenání a to německé,
které nás zajímalo nejvíce, vynechal.
dodal jsem si odvahy a říkám: „soudruhu majore, ještě máte
jedno vyznamenání, na kterém je voják s bajonetem. Co je to za
odznak?“
Gazda se tak na mě zvláštně podíval, a v tu chvíli jsem poznal,
že on není blbec. uvědomil si, že to je něco, co by důstojník





21
lidové armády mít neměl. podíval se na mě a řekl – opět jsou to
autentická slova:
„státečnost je státečnost.“ a víc to nekomentoval.
on byl sice slovák, ale mluvil velice zvláštní slovenštinou.
jako slovák bojoval u stalingradu v kontingentu slovenského
štátu proti rusům. a bojoval statečně, ale pak přeběhl, a zase
statečně bojoval, tentokrát proti němcům. a ten jeho výrok:
„státečnost je státečnost“, se mi opravdu moc líbil.
ještě jednu historku dám k lepšímu, když už vzpomínám na
svoji službu u Černých baronů. sloužil jsem na jedné cimře
s miroslavem Švandrlíkem, ještě předtím, než jsme ho udělali
správcem prasečince. tenhle nápad se zrodil velmi spontánně.
Řekli jsme si, že je obrovská škoda, kolik se tady vyhazuje
všelikého žrádla. zkusíme říct veliteli, jestli bychom tady nemohli
zavést chov prasat. samozásobování vepřovými pečínkami by
se mu mohlo určitě líbit. také že ano. okamžitě to vzal s tím, že
na zámku jsou k tomu ideální podmínky, a ustanovil nějakého
vojína kulaka, aby se ujal vědecky chovu prasat. tenhle kluk
byl z rodiny kulaků již po celé generace. jeho otec seděl, matka
seděla, on taky nějakou dobu seděl, než přišel k ptp. jenže
chyba lávky. i prasata musí mít třídně uvědomělého hospodáře,
či lépe řečeno správce. když se toto rozhodnutí doneslo k
našemu politrukovi, bylo zle. prohlásil, že nějaký kulak nemůže
být správcem prasečáku, zajišťujícím výživu armády. Co kdyby
spáchal nějakou diverzi a třeba se pokusil otrávit celý prapor.
takže to musí vést někdo politicky jakžtakž spolehlivý. a to byl
právě miroslav Švandrlík, vystudovaný filmař. nevím, jestli byl
ve straně, ale celkově měl dobrý kádrový posudek, který ho
opravňoval k úloze správce prasečáku. jak víme, tohoto úkolu se
zhostil na jedničku.
s majorem Gazdou jsme skončili vojnu ve stejném roce –
1955. terazky se mu říkalo, protože to bylo jeho stálé úsloví.
Bohužel se neví, jaké měl křestní jméno, a já to jako na potvoru
zapomněl. z vojenského historického muzea pátrali, co se s ním
stalo po jeho propuštění z armády. musel totiž odejít kvůli svým
nesčetným průserům. má se za to, že snad potom dělal někde





22
v lese. na tu práci by se hodil. jak už jsem poznamenal, byl to
chlap jako hora.
od Černých baronů jsem se konečně dostal na vysokou školu.
na přijímacích zkouškách jsme byli jediní dva kluci v uniformě.
já měl černý výložky a ten druhý, se kterým jsem se seznámil,
a od té doby je to můj dobrý kamarád, měl výložky červené. Byl
to luboš dobrovský, pozdější ministr národní obrany. dělali
jsme zkoušky s o pět let mladšími maturanty. zkoušku jsme
udělali a já se konečně dostal na vysokou školu – obor čeština
a germanistika.
Jak se vám nakonec podařilo dostat do Čs. rozhlasu
v Praze?
V roce 1956 jsem externě dodělával vysokou školu a potřeboval
jsem si přivydělat. dostal jsem tip od jednoho známého, že
zahraniční vysílání Čs. rozhlasu hledá někoho na korespondenci
s německými posluchači. asi jsem se osvědčil, protože po roce
mi vedení nabídlo místo redaktora v zahraničním vysílání. k
tomu jsem ještě pomáhal ve vysílání mládežnické redakci.
Jaká byla z vašeho pohledu padesátá léta? Do rozhlasu
jste nastoupil po 20. sjezdu KSSS, když se už situace ve
společnosti přece jenom trochu uvolnila...
z počátku byly v rozhlase samozřejmě tvrdé ideologické bariéry,
které se byť pomalu ale přeci jenom postupem let uvolňovaly.
na všechny kolegy, s nimiž jsem spolupracoval nebo se s nimi
pouze v rozhlase potkával, mám dobré vzpomínky. pracovali zde
se mnou i dva moji spolužáci z fakulty – jiří dienstbier a luboš
dobrovský. ale kromě nich jsem tu poznal další skvělé lidi, jako
například Věru Šťovíčkovou, richarda seemanna, jiřího
hanáka, Bedřicha utitze či irenu petřinovou, která zemřela za velmi
smutných okolností. těch jmen by bylo velmi mnoho a je těžké
je všechny vyjmenovat. tím se snažím vysvětlit, že i když
panovala tvrdá totalitní moc, kdy se nesmělo naprosto nic, přesto





23
existovaly v rozhlase ostrůvky svobody jako pozitivní záchvěvy,
kde to intelektuálně jiskřilo. Člověk si musel prostě uvědomit
hranice svých možností v systému, který ve státě vládl. nikdy
jsem nebyl ve straně, což bylo pro pracovní postup určující.
ale je pravda, že jsem vábení jednoho velmi výřečného
straníka málem podlehl. Byl to eduard Goldstücker,* můj učitel na
fakultě, který mě neustále přesvědčoval, že takoví lidé jako já
musí být ve straně. přesvědčoval mě, že jestli se má něco změnit,
musí změna přijít zevnitř strany. a čím více dobrých lidí ve
straně bude, tím větší je jistota, že se komunistická strana obrodí
k lepšímu. svůdnému vábení jsem nakonec odolal. Říkal jsem
mu, že v jeho slovech je ledacos pravdivé, s čím se dá i souhlasit,
a nemám nic proti tomu, že on je ve straně. také jsem ale ostře
řekl svůj názor: „zároveň ale zastáváte princip, který mi je proti
srsti, s nímž nemůžu souhlasit, a sice když strana něco
rozhodne, ostatní se musí jako jeden muž podřídit, i když se rozhodne
blbě. zkrátka ostatní musí držet hubu a krok.“ je fakt, že pod
křídly ksČ to dotáhl eduard Goldstücker poměrně daleko. stal
se předsedou svazu spisovatelů.
i když jsem nemohl cestovat – z nějakých podivných důvodů
jsem nikdy nedostal výjezdní doložku –, tak na šedesátá léta
vzpomínám jako na nejkrásnější období svého života a tím
myslím po všech stránkách. samozřejmě že bych cestoval rád, ale
soudruzi zadrátovali hranice důkladně. takže jsem byl rád, že
jsem se alespoň dostal do ndr k Baltu a k moři do Bulharska.
pro většinu lidí bylo těžké se tehdy podívat nejen na západ, ale
i do polska či maďarska. západní Berlín jsem navštívil až po
roce 1989, když padla berlínská zeď. V devadesátých letech jsem
byl jmenovaným velvyslancem v německu.
Výhodou také bylo, že v šedesátých letech se pořád v rozhlase
* prof. phdr. eduard Goldstücker (1913–2000) byl československý
germanista, profesor dějin německé literatury a překladatel. V roce 1948 byl jmenován
československým velvyslancem v izraeli. kvůli svému židovskému původu
se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení. V roce
1955 byl rehabilitován a začal přednášet na karlově univerzitě. V roce 1968
emigroval do Velké Británie, kde vyučoval německou literaturu. V roce 1990
se vrátil do vlasti.





24
něco dělo, jak z mezinárodního, tak i z vnitrostátního hlediska.
V redakci jsme zažívali nikdy nekončící srandu, a jak jen to šlo,
mastili jsme mariáš. Bylo nás pět – já, hanák, seemann,
jezdinský a dienstbier – a měli jsme krásný kolektiv. domů jsme
nespěchali. ne že bychom se k rodinám netěšili, ale v rozhlase
jsme byli rádi. a když jsme měli práci hotovou, sesedli jsme se ke
kartám, u kterých jsme si pověděli, co je nového. a nebylo to tak,
že bychom striktně od sebe rozlišovali pracovní nebo soukromé
záležitosti. a myslím, že to není jen můj výmysl, když řeknu, že
my, kteří jsme nebyli nikdy ve straně, jsme o vnitrostranickém
konání a dění věděli vždycky víc než někteří straníci. pokaždé
se našel někdo, kdo informace vynesl. takže jsme byli dokonale
informováni, kdo je progresivní, na koho je třeba si dát pozor,
nebo co se eventuálně chystá.
Čím jste se v rozhlase zabýval, jaké rubriky jste měl na
starosti?
V šedesátých letech jsem připravoval různé pořady a jeden z nich,
který jsem vymyslel a na nějž jsem velmi pyšný, byl tzv. kam –
klub angažovaného myšlení. V podstatě to byly diskusní pořady
u kulatého stolu se zajímavě myslícími lidmi. V nich jsme
posluchačům v zahraničí nabídli řadu zajímavých témat. mělo to
obrovský ohlas. postupně jsme do pořadů vnášeli reflexi toho –
velice jsem se o to snažil –, co se dělo v Československu v
šedesátých letech. třeba, že tady vznikají rockové kapely. natočili jsme
jiřího suchého a další známe osobnosti, ale třeba i sputniky, což
byla jedna z prvních rockových kapel u nás, a tyto nahrávky jsme
vysílali do zahraničí, konkrétně do západního německa. načež
se ukázalo, že naše pořady jsou velmi poslouchané v ndr. to
bylo sice hezké a udělalo nám to radost, ale ukázalo se, že už
daleko méně vstřícně to vnímají straničtí a vládní představitelé
Východního německa. jedna z hlavních jejich námitek byla,
že do pořadů vnáším záměrně ideologickou diverzi. hájil jsem
se tím, že jsem chtěl pouze informovat posluchače o tom, co se
u nás děje. a pokud soudruzi z Východního německa to chápou





25
jako ideologickou diverzi, je to jejich problém. pikantní bylo, že
zkratka kam byla našimi soudruhy špatně pochopena a bylo mi
později vytknuto, že jsem byl angažovaný propagátor kanu.*
nikdy jsem v kanu nebyl, soudruzi si jen zaměnili písmenka.
ale stejně si to nenechali vysvětlit.
podle mého snad nejúspěšnější pořad, na který jsem velmi
hrdý, jsme natočili na podzim v roce 1967 v karlových Varech, kdy
je navštívil Günter Grass. jako německá redakce jsme se s ním
dobře znali. málokdo ví, že Grass si jezdil do Československa
odpočinout. s rodinou se většinou ubytoval v unhošti v
jednom hotýlku, kde psal projevy pro Willyho Brandta,** odpoledne
chodil na houby, a protože rád vařil, večer nám z nich potom
dělal všelijaké dobroty. domluvili jsme, že spolu v karlovarském
studiu Čs. rozhlasu natočíme na pokračování povídání o tom,
čemu Grass říkal demokratický socialismus a co my jsme v
Československu nazývali socialismus s lidskou tváří. on umí krásně
hovořit a navíc je nádherně upovídaný – já ostatně také –, takže
skloubením těchto dvou vlastností vzešlo mimořádné pásmo
jeho myšlenek, názorů a postřehů jak vnímá svět. jedním z témat
bylo, jaký je vztah mezi kapitalismem a socialismem. netušili
jsme, jaký ohlas vzbudíme zvláště ve Východním německu. po
první části jsme od posluchačů dostali balíky pošty. Všichni si
přáli jediné – abychom „hovory“ odvysílali znovu, takže i s
pokračováním jsme měli další tři reprízy. to ale nebylo ještě
všechno. spustili jsme něco do té doby neslýchaného. z některých
východoněmeckých měst nám napsali lidé, že v důsledku toho,
co vysílá radio prag – vysílač z bratrské země –, tak němečtí
soudruzi rušičky do té doby nasměrované na riaz přetočili
na radio prag. každý technik vám potvrdí, že rušit vysílání je
velmi nákladná záležitost, dražší než samotné vysílání. jsem
obzvlášť pyšný, co se nám podařilo. V důsledku svého působení
v německém zahraničním vysílání jsem byl pro soudruhy v ndr
v podstatě větší nepřítel než pro místní soudruhy.
* klub angažovaných nestraníků.
** západoněmecký kancléř v letech 1969–1974.





26
Cenzuru v rozhlase mělo na starosti hstd.* V místnosti pro
ně určené seděli dva opilci a jim se musely všechny pořady
v písemné podobě předložit, než šly do vysílání. po zjištění, že
v textu není nic závadného, dali pod něj razítko, čímž schválili,
že pořad může jít na mikrofon. pokaždé když jsem za těmito
dvěma soudruhy přišel s textem, probíhal mezi námi úžasný,
vyčerpávající dialog. první jejich otázka zněla, co jim nesu. „je
to v němčině,“ odpověděl jsem. „Co tam je?“ zajímali se.
„povídání o lásce, o životě a tak,“ odpovídal jsem vždycky. „hele, není
tam nic závadného?“ ubezpečovali se. „samozřejmě že ne. je to
v pořádku,“ uklidnil jsem je při každém rozhovoru. po těchto
mých slovech, aniž by si přečetli jedinou větu, dali mi pod to
štempl a pořad šel do vysílání. němčinu příliš neovládali, a než
by si vyžádali překlad, raději text pustili. důvod byl i ten, že na
zahraničním vysílání jim příliš nezáleželo. jako ostříži hlídali
především domácí zpravodajství, jako například texty ludvíka
Vaculíka. ten soudruhům také ležel pořádně v žaludku. Bylo
to pochopitelné, protože na ÚV ksČ poslouchali české vysílání,
které jim připadalo daleko nebezpečnější. upřímně řečeno, kdo
by se také na ÚV ksČ zdržoval posloucháním německého
vysílání. na mé „závadné“ pořady upozornili soudruzi z ndr, když
začali u našich stranických orgánů protestovat. protest přišel ale
i z moskvy, kde naše vysílání monitorovali. svým vysíláním jsme
byli „dobře“ zapsaní jak na západě, tak i na Východě.
Stýkali jste se jako zahraniční zpravodajství i s domácí
redakcí?
ano, spolupracovali jsme s Weinerovou redakcí a dělal jsem
i některé věci pro Mikrofórum. znělku, která do dneška
uvádí Mikrofórum, jsem vynalezl, lépe řečeno v archivu našel já.
jak už jsem se zmínil, v šedesátých letech jsme byli hodně
zajímavá země, neustále se tu něco dělo. svět za námi ale také
nezůstával pozadu. V karibské krizi vyvrcholila studená válka
* hlavní správa tiskového dohledu.





27
mezi Východem a západem, maďarské události z padesátých let
a polský podzim se rovněž odrazily na celkovém ovzduší
jedna z dobrých zpráv roku 1968 byla, že od března se v
rozhlasu zrušila cenzura. V té době mně volali z německého
rozhlasu, že mají obdobný pořad jako naše Písničky s telefonem, který
se u nich vysílá mezi 21.–23. hodinou a v němž volají různým
lidem, aby se s posluchači podělili o své názory a postřehy.
nabídli mi, jestli se nechci stát jejich zpravodajem, kterého by večer
zavolali domů, a já jim řekl pár slovy, co je nového v praze.
Velice rád jsem jejich nabídku přijal. Cenzura byla zrušena, takže
mně nemohl nikdo nic vytýkat. snažil jsem se být objektivní, ale
občas se mi povedlo šířit i nějaký ten blud. nebyl v tom nějaký
záměr. mezi jiným se nás němečtí kolegové stále ptali, jestli
nemáme strach. mají zprávy, že v sovětském svazu se proti nám
šikují nepřátelské síly. jestli si uvědomujeme, co nám hrozí.
Tušili jste, že se něco chystá?
tušili jsme všichni, ale nevěřili. nevěřili, i když němečtí
redaktoři stále více zdůrazňovali, že z vlastních zdrojů mají
informace, že kolem našich hranic se stále více soustřeďují armády
s vojenskou technikou. dokonce poslední jejich varování bylo
myslím 19. srpna, které jsme ale nebrali vážně. dvacátého srpna
jsme si s josefem Vohryzkem řekli, že si pojedeme odpočinout
a uděláme si takovou malou dovolenou. načerpáme potřebné
síly, protože začátkem září by měl začít XiV. sjezd ksČ a to
bude pořádný fofr. němci nám ale znovu opakovali: „pane Černý,
nepodceňujte rusy, máme opravdu strach, že tohle neskončí
dobře.“ odpověděl jsem jim, že my máme sice také strach, ale
pořád tomu nevěříme. měl jsem tezi, že je třeba mít určité
obavy z Waltera ulbrichta,* který byl úhlavním nepřítelem toho, co
se u nás dělo. ale zároveň jsem se ujišťoval, že on sám z vlastní
pozice nemůže nic dělat, protože z historického hlediska by to
velmi nepříjemně připomínalo okupaci v roce 1938. a sovětský
* Generální tajemník jednotné socialistické strany německa v roce 1950–1971.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.