načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jsem průšvih jménem Klaudie – Milena Durková

Jsem průšvih jménem Klaudie

Elektronická kniha: Jsem průšvih jménem Klaudie
Autor: Milena Durková

Klaudii vychovává odmala jen maminka, která je trochu jiná než ostatní maminky. Chodí svérázně oblékaná, má svérázné názory na život a aby si zachovala svobodu, prodává v noci ve stánku na nádraží. Po jednom nepříjemném incidentu s novým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2014
ISBN: 978-80-253-2415-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Klaudii vychovává odmala jen maminka, která je trochu jiná než ostatní maminky. Chodí svérázně oblékaná, má svérázné názory na život a aby si zachovala svobodu, prodává v noci ve stánku na nádraží. Po jednom nepříjemném incidentu s novým přítelem se však Klaudiina maminka rozhodne k okamžitému odchodu do Prahy. Životy jich obou se naprosto mění: nový byt, nová škola, noví přátelé. To největší překvapení však na ně teprve čeká. Příběh třináctileté Klaudie, která se se svou maminkou stěhuje z malého městečka do Prahy. Pro starší dívky.

Popis nakladatele

Klaudii je třináct a nemá to zrovna lehké - už proto, že bydlí jenom s maminkou v malém městě. A její mamka se náhle rozhodne, že se přestěhují do Prahy, i když ještě neskončil školní rok! Klaudie si musí zvyknout na novou školu a neztrapnit se tam, najít si nové kamarádky. Nejprve je to dost náročné, ale brzy se začnou dít zajímavé věci. Přečtěte si, co o nich říká sama Klaudie!

Zařazeno v kategoriích
Milena Durková - další tituly autora:
Tyrano, dobrodružství českého upíra Tyrano, dobrodružství českého upíra
 (e-book)
Tyrano, dobrodružství českého upíra Tyrano, dobrodružství českého upíra
 (audio-kniha)
Proč má Janička velrybu Proč má Janička velrybu
Bára krotí rodinu Bára krotí rodinu
 (e-book)
Bára krotí rodinu Bára krotí rodinu
Bára krotí Ameriku Bára krotí Ameriku
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jsem průšvih

jménem Klaudie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Milena Durková

Jsem průšvih jménem Klaudie

Copyright © Albatros Media, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

46

47

48

49

50

51

52

53

54

55

56

57

58

59

60

61

62


Milena Durková



5

1

Mamka nesla dvě krabice a supěla s nimi do schodů. Ještě jí zbývala dvě schodiště po  čtrnácti schodech a  jedno odpočívadlo. Náš nový byt v Praze byl totiž až ve třetím patře a výtah v domě nebyl.

Courala jsem se za mamkou se stolní lampou a ramínkem na šaty, co vypadlo z krabice.

Spíš než tajuplně neznámé mi všechno připadalo divné. Ne jako zvláštní, ale jako studené a nepříjemné. A dole pod schodištěm ležela chcíplá myš. Což já nesnáším.

„Ksakru,“ spustila mamka, protože horní krabice se jí začala hou­ pat. Naštěstí mamka šikovně přešlápla a vyrovnala to.

„Mami, co v tom máš?“ pípla jsem.

„Co asi,“ zahekala mamka. „Veškerou tíhu existence!“

Měl to být samozřejmě vtip, mamka nesla jenom svoje knížky. Ona čte hodně, možná ještě víc než já. Jenže já mám ráda napínavé příběhy, co se po přečtení dají vyprávět. Ona si kupuje samá slavná filozofická pojednání s názvy jako Kritika praktického rozumu nebo Svět jako vědomí a nic. Když řeknu, že se to nedá číst ani náhodou, mamka se tomu směje, jako by právě to na tom bylo super. Filozofie je mamčin koníček. Původně měla být její zaměstnání, ale místo toho jsem na světě já. To vysvětlím později.

„Nepusť si to na palec,“ připomněla jsem mamce, když stála ko­ nečně s krabicí v předsíni našeho nového dvoupokojáku. Mamka kra­ bice položila na  komín z  dvou předchozích a  řekla, že mám plavat okamžitě dolů, protože to vypadá na déšť a stěhováci šli na svačinu.

Mamka běžela napřed, slyšela jsem, jak její tenisky pleskají o scho­ dy. Věděla jsem, že bych měla jít hned za ní a pomáhat, ale stejně jsem nejdřív prošla obě místnosti našeho nového bytu. Vypadaly veseleji než chodba, to určitě, ale stejně se mi moc nelíbily. Bylo to tu staré a obydlené, myslím jako opotřebované. U stropu visely lustry, co už byly úplně nemoderní, takové podivné kovové krouceniny. A parkety v obýváku byly kdovíproč kropenaté od zelené barvy, i když zeleného tu nebylo nic. Vlastně jo, výhled z oken. Ten docela ušel. Sice byl jen do dvora, ale byly tam stromy. Kaštany, moje i mamčiny oblíbené.

„Za tohle nájemné je byt v Praze dárek,“ prohlásila mamka, když si to tu poprvé prohlédla. „My si to už vyčančáme!“

Ve  Vysokém, kde jsme bydlely do  dnešního rána, jsme měly tři plus jedna. To znamenalo, že jsme měly každá svůj pokoj a ještě obý­ vák. Náš panelák byl poslední v řadě, za ním už bylo jen pole a dále les. Tak to byl nejlepší panelák ze všech. A měly jsme slunce celý den, buď v kuchyni, nebo v obýváku. Ach jo!

Stála jsem u  špinavého okna, které mělo pod spodním rámem škvíru, a rám byl celý černý od průvanu a ten černý průvan mi foukal na bílé tričko. A došlo mi, že v místnosti vůbec není kuchyňská linka. Dokonce ani dřez. Ze stěny trčel jen kohoutek.

Jejda! Škubla jsem sebou, jak jsem si vzpomněla, že jsem měla být dávno dole. Mamka se naštve, že ji nechávám, ať se dře s věcmi sama. Letěla jsem dolů po schodech a myslela, že mamku potkám, jak vleče další krabici knih, které napsali lidé, co mají děsně studená jména jako Heidegger a Kierkegaard nebo Husserl. Ale po schodišti šla jen stará paní s jezevčíkem a trochu nesouhlasně se po mně koukla, asi že dolů tak letím.

Mamka byla před domem. Seděla v  jednom z  našich kožených křesel, která stěhováci vyndali z vozu a postavili na chodník, a v ruce držela zapálenou cigaretu. A to je nekuřačka! Mluvila při tom s něja­ kou paní, co uměla kouřit lépe a měla vlasy odbarvené tak na blond, že vypadaly oranžové. Když jsem k mamce přišla, chtěla mě té paní představit.

Jenže vtom se spustil parádní slejvák.

2

Moje mamka je nejdůležitější člověk v  mém životě. Já mám kromě babičky v Žilině jenom ji. Babičku teď vídám hlavně o prázdninách. Před čtyřmi roky, když mi bylo devět, si vzala jednoho pána ze Žiliny a odstěhovala se za ním. Od té doby si babička stěžuje, jak je na Slo­ vensku všechno jiné a že si tam nemůže zvyknout. A mamka babičči­ ny nářky nebere moc vážně a vždycky řekne, že je to fakt, všechno je tam jiné, například se tam mluví slovensky. A  babička vzdychá, že od mamky se porozumění nedočká.

Jednou jsem se mamky zeptala, proč se tedy babička nepřistěhuje zpátky a nebydlí třeba s námi. Mamka řekla, že proč, vždyť babička je spokojená. Stěžuje si jen proto, že je to její způsob, jak si povídat. Je ale v pohodě, protože má zahrádku a skleník a pan Sedliak je hodný člověk a všechno jí spraví a pěstuje s ní deset druhů rajčat.

Tak babička bydlí dál v Žilině a já mám skoro pořád jenom mam­ ku. Moje mamka je dost super zajímavá. Babička ale říká, že mamka žije divně a že by se měla usadit. Mamku to vytáčí a vždycky babičce na její námitky odpoví, že ona si přece nestěžuje. A že ji pokaždé usa­ dí babička.

Já nevím, kdo má větší pravdu: většinou se mi zdá, že mamka. Aby šlo pochopit, proč má babička takové poznámky, musím se zmí­ nit o svém taťkovi. Samozřejmě celou dobu někde existuje, i když ne s námi. Mamka mi vysvětlila, že byl můj tatínek jen osm měsíců, dva týdny a pět dní, než jsem se narodila. Potom se všechno strašně za­ motalo.

Mamka mi to vyprávěla trochu jinak než babička, ale já mám ra­ ději mamčinu verzi, protože ta babiččina je na taťku dost naštvaná. A na mamku taky. Jen proti mně babička nic nemá, naopak, říká, že beze mě by se z mamky musela zbláznit.

Mamka se s taťkou seznámila v Praze. Oba začínali studovat filo­ zofii, a tak se potkali hned na začátku, v prvním semestru. Nejdřív si povídali o knížkách a pak spolu začali chodit. Jenomže, a to se stalo, ještě než ten první semestr skončil, mamka zjistila, že čeká mě. Pro babičku to byl dost šok, protože ona si přála, aby mamka jenom stu­ dovala a taky aby přestoupila na jinou vysokou školu, protože filozofie babičce nepřipadala jako solidní budoucí zaměstnání. A  když měla mít mamka navíc ještě mimino, babička se bála, že mamka nevystu­ duje vůbec nic.

Mamce to ale bylo fuk. Řekla, že stačí, když bude taťka studovat filozofii za oba dva a ona se bude starat o mě. Jenže můj taťka si na­ jednou naplánoval, že odjede na rok do ciziny, až do Kanady. Mamka vůbec netušila, že se chystá odjet a na tak dlouho. A on odletěl hned v  červnu a  za  měsíc mamce napsal, že natírá domy střídavě pravou a  levou rukou, protože jen pravou už to nezvládá. V  Kanadě jsou domy ze dřeva.

Mamka se na taťku strašně naštvala za to, že odjel. Ona to pova­ žovala za zradu. A rozhodla se, že si mě nechá jenom sama pro sebe. Když jsem se narodila, mamka řekla, že můj tatínek není ve skuteč­ nosti můj tatínek a že ho nesmějí napsat do rodného listu. V žádném případě.

Babička se moc zlobila, že je mamka taková pomstychtivá, ale s  mamkou to ani nehnulo. Ale pojmenovala mě alespoň po  ní, aby babička měla radost.

Tak jsem Klaudie.

3

Ten den, kdy jsme se stěhovaly do nového bytu v Praze, jak tak hroz­ ně pršelo, mi zmokl můj toaletní stolek. Byla jsem naštvaná. Také na mamku, protože ona, když se rozpršelo, začala zachraňovat krabice s knihami. Můj stoleček nechala stát na chodníku a nechtěla mi ani dovolit přikrýt ho před deštěm mojí peřinou.

Ta paní s  oranžovými vlasy, co se s  ní mamka právě seznámila, mamce pomáhala nanosit krabice do chodby pod schodiště. Dokonce na jednu, co stála ještě na chodníku, položila svoji pláštěnku, protože krabice neměla víko. Ale já jsem mamce nepomohla, i  když na  mě křikla, ať nestojím jako zakletá a odnosím alespoň polštáře z pohov­ ky. Jen jsem stála u svého toaletního stolku a zírala, jak o jeho naleš­ těnou mahagonovou desku pleskají velké kapky a jak dopadají na zr­ cadlo a kloužou po něm šikmými cestičkami. A měla jsem chuť brečet. Takovýhle začátek na novém místě se mi vůbec nezamlouval!

Tenhle nádherný stolek mi koupila babička, než se odstěhovala na Slovensko. Ale ne obyčejně v obchodě. Nechala ho udělat na zakázku, přesně na míru, aby se ve starém bytě vešel mezi stěnu a konec poste­ le. Stoleček má zakulacené rohy a  do  nich jsou vyřezané akantové listy jako na opravdovských starožitnostech a nahoře má oválné kula­ té zrcadlo, co se dá sklápět a odklápět a je přišroubované k desce stol­ ku. Ke stolku ještě patří stolička, co se točí jako od piana a sedátko má růžově polstrované. Ta byla naštěstí ještě ve stěhovacím voze, tak­ že nemokla.

Když mi babička tenhle stolek dala, mamka prohlásila, že je to hroz­ ný kýč a že ve mně tímhle dárkem bude babička podporovat přesně to, co ona, coby rodič, podporovat nehodlá. Tím mamka myslela ješitnost na osobní zevnějšek. A že mi babička místo tohoto nesmyslu měla rad­ ši zaplatit nějaký kvalitní jazykový kurz. Ale já jsem z toho stolku byla radostí úplně bez sebe. Tak strašně se mi líbil, že jsem se v noci budila a musela si rozsvítit a kouknout se na něj, že ho opravdu mám.

Mamka se postupně se stolkem smířila a dokonce si ze mě dělala legraci, že je to moje kouzelné zrcadlo a že se ho ptám, zda jsem v celé zemi nejkrásnější. Ale teď v dešti zachraňovala svoje bachraté krabice plné knih a po mém stolečku se ani neohlédla.

Najednou jsem si uvědomila, že vedle mě někdo stojí. Až jsem se­ bou trhla, jak jsem si toho hned nevšimla. Byla to nějaká holka, vyso­ ká přesně jako já. Stála tak blízko, že na mě skoro dýchala, a koukala na můj stoleček. A usmála se na mě, jako bychom se dávno znaly.

„Ty se sem stěhuješ?“ zajímala se. Jako by to nebylo úplně jasné z toho, co vidí kolem sebe na chodníku.

Koukla jsem se na ni. Měla rozčepýřené vlasy, jako by právě vstala z  postele. Bundu, co byla tak opraná, že už neměla vůbec žádnou barvu. A taky tepláky, takové ty nejobyčejnější bavlněné tepláky vy­ boulené na  kolenou, a  špinavé tenisky. O  krok jsem couvla, ale jen proto, abych si ji mohla změřit zhnuseným pohledem. Takhle vlezlou holku jsem snad v životě neviděla.

„A tebe se to nějak týká?“ Řekla jsem to schválně pomalu a srozu­ mitelně.

Holka zrudla, otočila se na patě a okamžitě odešla. Asi nebyla tak drzá, jak jsem si původně myslela.

Mamka a ta paní s oranžovými vlasy už odnosily všechny krabice a seděly teď spolu na obrubníku, kouřily a něčemu se smály, protože už nepršelo. Byla to jen přeháňka, i když dost hustá.

Sundala jsem si mikinu a začala utírat svůj stoleček. Krásně a peč­ livě, úplně do sucha.

4

Ten první večer v našem novém bytě jsme spaly na matracích na zemi. Postele se musely sešroubovat. Navíc z té mé se ztratil takový kolíček, co se zastrkuje do čela postele, a tak jedna strana pořád padala, jakmi­ le na ní byla matrace. To zastrkování a pokládání matrace nás stálo tolik času, že se už mamce nechtělo sestavovat letiště a prohlásila, že pro jednu noc to vydržíme jen na matracích.

Ta paní s oranžovými vlasy nám přinesla teplou večeři. Ukázalo se totiž, že je naše sousedka z  vedlejšího domu. A  když viděla, jak se hmoždíme s postelí, řekla, ať si mamka kvůli tomu nedělá hlavu, že její přítel je hrozně šikovný a tu moji postel spraví jako nic. Když ta paní odešla, mamka byla hrozně ráda. Tedy ne že ta paní odešla, ale že i v Praze potkáme prima lidi, že už je jí to jasné.

Já jsem ale nebyla vůbec nadšená. Když ta paní s oranžovými vlasy řekla, že její přítel je šikovný, zamračila jsem se na ni, i když ona ne­ mohla vědět proč. Bylo mi protivné slyšet slovo přítel. Mamka totiž měla donedávna také přítele, jmenoval se Luboš. A  i  když jsme se z Vysokého neodstěhovaly přímo kvůli němu, stejně to byla částečně jeho vina.

5

Tohle je mamčin příběh, ale musím ho říct, aby všechno dávalo smysl. Jinak by nebylo jasné, proč jsme najednou bydlely v Praze, i když ještě neskončil školní rok.

Moje mamka měla ve Vysokém stánek s občerstvením. Hned u ná­ draží. Byl její vlastní a mívala tam otevřeno až do tří do rána nebo jak se jí zrovna chtělo. Prodávala kávu, čaj a pití nealko i alko. Také sušen­ ky, horké párky a pekla i vafle se šlehačkou, někdy smažila i obalovaný hermelín. Nejvíc ale prodala láhví a plechovek s pivem, protože kromě lidí od vlaku chodili ke stánku i takoví, kterým se nechtělo spát a šli v noci na pivo. Stavovali se tam i bezdomovci, protože u mamky býval horký čaj a včerejší rohlíky s česnekovým máslem zadarmo.

Po  půlnoci bývala mamka jediná, kdo měl na  nádraží otevřeno. Vždycky spustila mříž a zboží podávala okénkem v  té mříži. Vět­ šinou byl klídek a  mamka si mezi prodáváním četla. Ale občas se stalo i něco napínavého nebo strašidelného. Třeba jednou o půl jedné v  noci si tu u  ní koupil takový divný pán tatranku. Mamka si ho všimla obzvlášť dobře, protože na něm bylo něco nervózního, i když vypadal normálně, jako jeho oblečení a tak. No a ani ne za půl hodi­ ny přišli dva policisté a ukazovali mamce fotku, na které byl ten pán, jenže mladší, a ptali se jí, jestli ho neviděla. Mamce se nechtělo říct, že jo, protože si u  ní koupil tu tatranku, takže pro ni byl zákazník a ne nějaký hledaný muž. Řekla, že si není jistá, že obsloužila hodně lidí. Jenže policie pak toho pána chytila na nástupišti, když se chystal nastoupit do vlaku. A dala mu želízka. Když s ním pak ti dva policajti šli kolem stánku k policejnímu autu, jeden policajt na mamku křikl, protože měl dobrou náladu, že toho chlápka chytili: „Tak ho máme!“ A ten pán, co ho zatkli, se na mamku taky koukl a mamka později řekla, že na ten pohled nikdy nezapomene. Že už ví, co je to vražedný pohled. A dostala hrozný vztek na toho policistu, protože podle toho, jak na mamku zavolal, si ten divný pán musel myslet, že je mamka na něj upozornila. A mamka kvůli tomu týden nespala a pořád se toho pána bála, i když ho odvezli na policii.

Další věci, které se děly kolem stánku, byly většinou takové, že se někdo opilý s někým jiným opilým pohádal. V tom případě mamka většinou stáhla vevnitř roletu a četla si, dokud nebyl venku klid.

Babička nemohla pochopit, proč si mamka vybrala takovouhle prá­ ci. Navíc že chodí domů k ránu, půl dne pak spí a já jsem večer doma sama. Když mamka babičce vysvětlovala, že potřebuje dělat něco ne­ závislého a  zajímavého, babička to nechtěla slyšet. A  když jí mamka vysvětlovala, že i kdyby za jeden večer dala jednomu jedinému bezdo­ movci housku, má její stánek s občerstvením smysl, babička to nebrala. Pořád opakovala, že to má mamka z té své filozofie a té že se nenajíme. A že se dost nesnaží, protože jinak by si našla něco denního.

Že mamce třenice s  babičkou vadí, vím podle toho, že vždycky, když babička odjede, mamka vezme nějakou těžkou knihu, nějakého filozofa, co píše tak složitě, že to možná ani nedává smysl, a zažere se do ní. Ona říká, že ji ani tak nerozhodí, když ji ve stánku někdo ne­ spravedlivě nařkne, že ho okradla o  drobné, ale od  babičky jí vadí, i když jí řekne, že má nakřivo kytku ve váze. Já myslím, že je to tím, že mamka má babičku hodně ráda. Tak ji mrzí, když proti ní babička něco má.

Ale stánek si mamka vymluvit nedala, ani když jí babička říkala, ať si dá pozor, aby se o tom, že mě každou noc nechává samotnou doma, nedozvěděla sociálka. Když tohle babička řekla, mamka se tak lekla, že začala ráno vstávat a  dělat mi snídani a  chystat svačinu do školy. Jenže při tom bývala tak rozespalá, že mi jednou na chleba s nutelou dala salám. Tak jsem jí prostě začala ráno vypínat budík, aby se nepro­ budila. A snídani jsem dělala já jí. A nechávala jsem jí ji pod skleně­ ným poklopem na  sýry, co má nahoře cínovou veverku a  přivezla ji mamce z Francie její nejlepší kámoška Jája. O Jáje bude řeč brzy.

Jednou odpoledne přijela mamka ke  stánku se svojí rezavou do­ dávkou renaultkou Master a začala vyndávat basy s pivem a s matton­ kou. A stál tam už nějaký pán a chtěl párek. Mamka řekla, ať se ne­ zlobí, ale že bude otvírat až za  dvacet minut. A  omluvila se, i  když otevírací hodiny měl ten pán na cedulce přímo před očima. Mamka je vždycky zdvořilá, ona říká, že když někdo pracuje v noci, vyplatí se mu ve dne nikoho nenaštvat. Jenže ten pán jí najednou začal brát ty basy z rukou a skládat je přímo do stánku pod pult, kam si je mamka dává. Mamka si to normálně dělá nejraději sama, ale tenhle pán jí byl sympatický. A ty basy nosil raz dva, v každé ruce jednu, vůbec je ne­ musel tahat v  obou rukou a  otloukat si kolena jako mamka. Když byla dodávka prázdná, mamka mu prodala ten párek a ještě si chvíli povídali. Pak se ten pán rozloučil a šel na vlak.

Další den, když mamka otevírala, to bylo lehčí, protože nemusela nosit basy s nápoji, ještě měla ve stánku zásobu. Když otevřela okénko a uvazovala si zástěru, uviděla, že ten pán, co jí včera pomáhal, stojí na protějším chodníku a kouká přímo na ni. Mamka se děsně lekla. Ona se totiž bála, aby si ji někdo nevybral jako oběť. Mamka absolutně není takový typ. Na to musí být člověk nejistý, a mamka je nebojácná. Ale to neznamená, že se nějaký zloděj nebo násilník nemůže splést.

Když ten pán viděl, že mamka na něho taky kouká, normálně se usmál a pozdravil. A šel k ní. A zeptal se jí, jestli by s ním nešla do kina. Mamka už mu chtěla odpovědět, že se spletl, protože ona má manžela. Jenže mamka opravdu není strašpytel. A  tak jen řekla, že děkuje, ale do kina by nešla.

Ten pán potom řekl, že jezdí každé odpoledne ve 3:15 vlakem do Humpolce do práce. A koupil si zase párek s hořčicí. Potom si kupoval párek každý všední den celé dva měsíce a už se ani jednou nezeptal, jestli by mamka nešla do kina. Po těch dvou měsících jí řekl, že dnes­ ka jede naposledy, protože už s tou prací v Humpolci končí. A když se mamce nechce do kina, jestli by tedy nešla na fotbal.

Mamka na ten fotbal šla. On se jí ten pán mezitím začal líbit.

6

To nebylo poprvé, co měla mamka přítele. Nejdřív jsem ani nevědě­ la, když s někým chodila. Potom už jo, protože o tom přede mnou mluvila s babičkou. Ale k nám domů přivedla mamka až Mirka. Byl to sportovec a já jsem pro něj byla nejspíš vzduch. Ale ne jako bych mu vadila, spíš jako by ho ani nenapadlo, že by se se mnou mohl bavit. Dokonce si u  nás jednou usmažil vajíčka a  mě se ani neze­ ptal, jestli nemám hlad. A v obýváku pořád ležely jeho činky, takže i mamka nadávala, když o ně zakopla. A mamce chodil každý měsíc účet za vodu, že bychom za  to asi mohly mít bazén, protože ten Mirek, když k nám přišel, se třeba hodinu sprchoval. Ale to mamce tak nevadilo. Rozešla se s ním až kvůli těm vajíčkům. A bylo jí to líto, ale mně ne. Protože ten Mirek byl sobec a nikdy mamce nepři­ nesl ani kytku. Jen jednou na ochutnání iontový nápoj. Jako že by ho mamka mohla ve stánku prodávat. Jenže byl hnusný, ten nápoj, a mamka ho vylila.

Tenhle nový pán, co se s ním mamka seznámila u stánku, se jme­ noval Lumír, ale to jméno se mu nelíbilo, tak si říkal Luboš. Když se s mamkou scházeli asi měsíc, mamka mi řekla, že by se Luboš chtěl se mnou seznámit a jestli bych s nimi nechtěla jít na kuželky.

To mě překvapilo příjemně. Ještě nikdy totiž žádný mamčin přítel nenavrhl, abych s nimi někam šla. Spíš chtěli všichni mamku jen pro sebe. Ale tenhle pán se tvářil, že je úplně normální, že když teď s mojí mamkou chodí nejen na fotbal, ale taky do kina a do restaurací, mu­ síme se seznámit.

Mně se na začátku moc nelíbil. On například vůbec nemluvil jako mamka. Mamka sice nemluví tak spisovně jako v knížkách, ale určitě by neřekla: Máme doma králíci. Luboš navíc asi ani nevěděl, jaký je rozdíl mezi králíkem a  zajícem, takže říkal: Můj brácha má zajíci. Mamka mi zakázala, abych se šklebila nebo smála, když něco takové­ ho řekne. Říkala, že nemůžu chtít, aby byl každý perfektní ve všem. Mně ale brzy přestalo vadit i to, že Luboš říká bysem a lepčejší. Pro­ tože s tímhle mamčiným přítelem nebyla nuda.

První víkend v červnu nás Luboš pozval na Vranov a učil mě tam surfovat. Já jsem si to vždycky přála a taky mi to myslím šlo. A brzy nato jsme šli na horolezeckou stěnu a pak na opravdovou skálu. Jen bungee jumping mi mamka nedovolila. A také skok padákem jí vadil, tak jsme alespoň letěli větroněm. To už mi bylo fuk, jak Luboš mluví a  že mu chybí půlka předního zubu. Protože on si pořád vymýšlel něco nového, kam bychom mohli jít a co bychom mohli dělat. A také když se v pondělí ve škole mluvilo o tom, kde kdo o víkendu byl, už jsem nemusela říkat, že jsem dočetla sedmý díl Harryho Pottera.

Potom mamka pozvala Jáju. Jája s mamkou se spolu kamarádí už od základní školy, takže vlastně odjakživa. Jája je už dvakrát rozvede­ ná, i když je stejně stará jako mamka. Babičce se to na ní nelíbí, ale mamka říká, že když Jája zatím nemá děti, může se vdávat a rozvádět, jak chce. Mamka jí chtěla Luboše představit proto, že Jája je její nej­ lepší kamarádka a řekne jí na rovinu, co si o něm myslí.

Mamka chtěla, aby to setkání dobře dopadlo. Chtěla myslím i Jáju trochu ovlivnit, protože koupila novou, strašně drahou mašinu na es­ preso a kakaové laskonky, protoře Jája je má ráda. Jája, tedy Šimpa. Šimpa byla Jájina přezdívka ve škole, protože jí dřív odstávaly uši. Než si dala udělat operaci.

Jája přišla k  nám a  seděla v  obýváku a  Luboš zaklepal a  nesl jim kafe. A talířky na ty laskonky a na každém talířku byl fialový kosatec pro ozdobu. Normálně Luboš kytky na talířky nedával, když nesl kafe jen mamce, a také neklepal, ale ten den to byl jeho nápad, aby se Jáje zalíbil. A mamka se na Luboše usmívala a já jsem se koukala na Jáju, co tomu jako říká. Jája neříkala nic. Zírala na Luboše, jako by právě spadl z  Marsu a  ještě nestačil odzelenat. Ale zírala jako někdo, kdo nemá Marťany rád. Luboš položil tác a  já myslela, že odejde, ale on zůstal stát a čekal, jestli ho Jája s mamkou pozvou, aby si k nim přisedl. Ale Jája se mračila, jako že si chce s mamkou povídat sama. Tak Luboš odešel z obýváku, protože Jája byla nezdvořilá. A mě poslala mamka do sklepa pro mattonku, tudíž jsem neslyšela, co Jája mamce řekla.

Ale nemohlo to být moc dobré, protože Jája vůbec nevypila espre­ so. Když odešla, mamka o té návštěvě nic neříkala a Luboš asi poznal,

17

že mu Jája dala málo hvězdiček. Honem vymyslel, že osmirkujeme

parkety v předsíni, aby se mohly nově natřít. Aby se mamka rozvese­

lila. To bylo od Luboše fajn. Určitě se v té situaci choval mnohem lépe

než Jája. Jenže asi týden nato si mamka bohužel vymkla kotník.

7

Nesla do sklepa prázdné láhve a na posledním schodě špatně došlápla. Když se vrátila nahoru, kulhala a hrozně ji to bolelo. Já jsem jí nosila na ten kotník led, protože za chvíli otekl, že vypadal jako fialová baň­ ka. Mamka jen sykala bolestí a bědovala, že nebude moct otevřít a že bude muset vyhodit všechno, co má rozmražené.

Potom napsala esemesku Lubošovi a  on ani neodepsal a  rovnou přišel k nám. Mamka asi trochu litovala, že mu dala vědět, protože Luboš začal okamžitě organizovat všechno od  bolavého kotníku až po stánek. Řekl, že kotník potřebuje horké a ne studené, protože se musí prokrvit, aby se začal hojit. A přemlouval mamku, aby ho strčila do umyvadla s vřelou vodou. Mamka to nechtěla, ale pak to udělala, i když to tím bylo spíš horší. Ale když Luboš prohlásil, že otevře stá­ nek a bude dneska v noci prodávat místo ní, mamka o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec ji tam Luboš dovezl a pomohl jí všechno připra­ vit. Mamka pak vevnitř ve stánku pojížděla na kolečkové židli, a když potřebovala sáhnout na  polici, vstala na  jedné noze. Zvládla to tak celý týden, než mohla zase normálně chodit.

Luboš byl po celou tu dobu pořád u nás. Dokonce chodil po domě v  tričku, takže bylo vidět, že je barevně potetovaný až pod lokty. Mamka nechtěla, aby chodil v tričku venku, protože se za to jeho te­ tování styděla. Ne že by byla takový snob, ale ono to Lubošovo teto­ vání bylo místy dost zvláštní, i  když nebylo vulgární. Také u  nás v domě bydlelo dost starších lidí a ti nepovažovali tetování za módu ani za umění nebo prostě jen za osobní vkus. Spíš mysleli, že kdo je tetovaný, byl ve vězení. Mamka řekla, že přece nebude sousedům vy­ světlovat, že Luboš není zločinec.

Když se mamka mohla zase na  kotník postavit a  libovala si, že bude zase pilná a nezávislá, Luboš ji chtěl dál všude vozit a pomáhat jí se zbožím a s prodáváním. Mamka mu řekla, že je to od něj hezké, ale že není třeba. Že jí dělá dobře být nezávislá.

Jenže problém byl v  tom, že Luboš to nechápal, ani když mu to řekla takhle na rovinu. Mamka pořád musela opakovat, že je všechno v pohodě, že proti němu nic nemá. Že jen chce, aby stánek byl její věc. Luboš pořád říkal, že jí ho přece nebere, jenom jí chce pomáhat. On byl geniální v  praktických věcech, i  v  takových, do  jakých se nám s mamkou nechtělo. Třeba když bylo potřeba chytit myš, měl ji za dva dny v pastičce a odvezli jsme ji do lesa a tam jsme ji pustili na svobo­ du. Ale stánek odmítal pochopit.

Tahle debata o pomáhání se táhla a kazila všechno, co bývalo su­ per. Mě strašně štvala, protože Luboš s mamkou se pořád jen doha­ dovali, dokonce i  když jsme někam společně šli. Třeba jsme jeli na minigolf a mamka s Lubošem se zasekli hned u první branky a hádali se zase o tom samém. A Lubošovi jsem se divila, že mu to pomáhání ve stánku stojí za to, protože musel do své práce ráno v sedm, takže kdyby pracoval s mamkou v noci, znamenalo by to, že by ani neměl čas jít spát. Ale on trval na svém a mamka taky. Protože ta je tvrdo­ hlavá strašně.

Pak mamka oznámila, že pojedeme za babičkou do Žiliny. Jen my dvě. Mamka mohla v klidu tvrdit, že tam jedeme, protože babička je nemocná, nebo že potřebuje s něčím pomoct, ale ona už byla celko­ vě na Luboše tak naštvaná, že jen oznámila, že jedeme na Slovensko a hotovo. A protože taky řekla, že stánek bude po tu dobu zavřený, zase se s Lubošem pohádali. Mamka ale trvala na svém, i když jindy říkala, že kdyby zavřela přes víkend, byla by to finanční sebevražda.

Pak už jsem se ani netěšila, až Luboš přijde. Luboš neměl klíče od našeho bytu a  chodil jen na  návštěvu, když byla mamka doma. Jednou ale přišel, když byla v práci, a přivezl mi jídlo od McDonalda a  celý velký kelímek zmrzliny Haagen Daaz. A  dokonce věděl, že nesnáším kečup, takže v  hamburgeru nebyl. A  když jsem se cpala tím McDonaldem, přišla mamka domů, protože si zapomněla mo­ bil, a řekla, že si nepřeje, abych se takhle hrozně stravovala, hranolky a podobně. Luboš řekl, že jednou za uherský rok se snad nic nestane, a mamka nic neodpověděla, jen se tvářila naštvaně i na mě. A já byla otrávená z obou dvou, protože co jsem měla dělat?

Druhý den, když jsme měly odjíždět k  babičce naší renaultkou, mamka najednou oznámila, že autem jet nemůžeme. A nechtěla říct proč. Mamka řekla, že mám vyjít z domu, jít kolem zeleniny k čis­ tírně a  vyhlížet Jájina broučka. Jakmile ho uvidím, nasednu a  to je všechno.

Koukala jsem na mamku, jako by spadla z višně. Věci k babičce jsem měla sbalené. Naše auto stálo před domem a bylo úplně v po­ řádku.

Mamka řekla, ať nic neřeším a udělám, co mi nakazuje. Tak jsem hned poslechla, protože takhle se mnou mamka moc často nemluví. A ještě dodala, ať cestou nekoukám, co kde lítá.

Ušla jsem sotva padesát metrů a  už jsem viděla, jak u  chodníku zastavuje Jájin jedovatě zelený brouček. Honem jsem k němu běžela a nasedla. Jája ani neřekla ahoj. Jen si oddechla a řekla, že teď ještě mamku.

Mamka seděla na náměstí na lavičce a u nohou měla dvě plné ige­ litky. Řekla, že jsme ten nenápadný odjezd špatně zorganizovaly, pro­ tože zapomněla dát Jáje moji tašku, a tak teď musela moje věci nastr­ kat do igelitek, aby to nevypadalo, jako že někam cestuje.

Mamka byla zpocená a naštvaná a Jája taky vypadala, jako že ji to moc nebaví. Mamka ji poprosila, jestli bychom se nemohly rychle stavit u ní a vypůjčit si nějakou tašku nebo kufřík, abych nemusela cestovat s igelitkami. Jája kývla, ale potom udělala něco, co mamku v  té trapné situaci naprosto vytočilo. Jája totiž zastavila u  obchodu a tu tašku pro mě došla koupit. Takovou černou, sportovní, nádher­ nou. Mamka ji chtěla hned zaplatit. Jája ji ale odbyla, že nemusí, a do­ dala, že spíš ať se mamka modlí, aby se ten její maniak nedozvěděl, že nám pomohla potají odjet k babičce. Protože pak by si možná nemu­ sela být jistá zdravím. Jako Jája.

Viděla jsem, jak mamka najednou vypadá hrozně unaveně. To, co Jája řekla, se jí určitě hodně dotklo. Já jsem zatím přendávala věci z igelitky do té nové tašky. Ještě se na ní houpala cenovka a bylo na ní čtyři a  půl tisíce. Tak jsem tu cenovku utrhla a  hodila zmuchlanou pod sedadlo, aby se mamka nemusela naštvat ještě víc.

U nádraží mamka Jáje poděkovala a šly jsme na vlak. Mamka řek­ la, že teď už by jí chybělo jen to, aby potkala někoho známého, třeba pana bezdomovce Kryšpína, a musela vysvětlovat, proč má zavřeno. Naštěstí vlak už stál u nástupiště.

Mamka byla v hrozné náladě a ta ji vůbec neopouštěla. Byla to tako­ vá ta její, co při ní mlčí jako vánoční kapr ve vaně. Dokázala nemluvit skoro celou cestu z  Vysokého až do  Žiliny, a  to je víc než šest hodin rychlíkem s  přestupem v  Pardubicích. Snažila jsem se taky do něče­ ho zabrat a  luštila jsem křížovku. Mamka mi ale nechtěla pomáhat a  vždycky, když jsem se na  něco zeptala, říkala cože?, jako bych se jí ptala japonsky. Když už jsme byly na Slovensku, mamka mi ještě řekla, že by mě moc prosila, abych se o té záležitosti s Lubošem nezmiňovala před babičkou ani slovem, ani omylem, ani náhodou, prostě vůbec. A  sice naprosto v  babiččině zájmu, protože babička má vysoký tlak, tak aby třeba neměla nějakou příhodu. Zeptala jsem se mamky, o čem přesně nemám mluvit. Myslela jsem, že mi mamka třeba prozradí, proč řekla Jája o Lubošovi, že je maniak, a proč jsme musely jet vlakem, když jsme mohly jet mnohem pohodlněji autem a zastavit se někde na oběd. Ale mamka jen zavřela oči a  položila hlavu na  opěradlo, jako by se rozhodla, že je jí od této chvíle všechno fuk. A dojely jsme do Žiliny.

Babička měla radost, že jsme přijely. Ona je členkou dobročinného spolku jménem Anjelik a zrovna tu neděli na ní byla řada, aby se u ní doma konala dobročinná akce. Babička řekla, že mamka přijela jako na zavolanou, protože potřebuje super fantastické občerstvení, a ať si mamka vezme zástěru.

Mamka byla celou sobotu a neděli skoro pořád jen s babičkou v ku­ chyni. Babička měla plnou hlavu toho, že bude mít v neděli v domě padesát hostů, a tak se mamky ani moc na nic nevyptávala. Takže jí mamka ani nemusela říct, proč jsme vlastně přijely doopravdy.

Trochu se babička vyptávala mě. To když mě v sobotu dopoledne brala do obchodu, aby mi koupila nějaké slušné oblečení. Ona nemá ráda džíny, a přímo nesnáší mikiny s kapucí. Podle ní bych měla nosit sukně a blůzky a svetříky na zapínání. Já bych babičce bývala o Lubo­ šovi řekla strašně ráda. Protože jsem o tom neměla s kým promluvit. Ale neřekla jsem, protože babička by se na mamku rozzlobila. Asi by jí řekla, že je to její vina, že si zase špatně vybrala. Mamka ale nemoh­ la vědět předem, jaký Luboš je. Řekla jsem babičce, že mamka jedno­ ho přítele má, ale že ho moc dobře neznám. Což byla takzvaná odpo­ věď šalamounská, jak říká mamka. Protože já už myslela, že Luboše znám. Ale ukázalo se, že ne.

Mamka se nakonec docela rozveselila. Asi tím, že všichni chválili její pečení a vaření. Taky byla docela legrace. Babiččin spolek pozval kapelu, co hrála a zpívala písničky, jenže tak falešně, že jsme se s mam­ kou schovaly ve skleníku a hihňaly jsme se tam. Babička tam na nás přišla a  řekla, ať toho necháme, že ta kapela sice není špičková, ale hraje zadarmo. A mamka se řehnila jak na Silvestra a řekla babičce, že už chápe, proč se na ten dětský domov vybralo tolik peněz tak rychle. Babička to naštěstí nepochopila, nebo dělala, že ne, a tak se neurazila. Já se radovala, že má mamka zase zpátky dobrou náladu. Jenže jsem se radovala předčasně.

Cestou domů vlakem mamka zase byla zticha a jen koukala z okna. Já tentokrát mlčela taky. A  moc jsem si v  duchu přála, aby k  nám Luboš přišel a mamce se za svoje chování omluvil. A potom nás po­ zval třeba na bowling. Aby všechno bylo jako na začátku, jako by se nic nepříjemného nedělo.

Aby to ta cesta na Slovensko jakoby smazala. Já jsem si myslela, že je to docela normální přání.

8

Když jsme se vrátily ze Žiliny domů, musela jsem dohánět dva dny školy a mamka výdělek za víkend. Jinak bylo naprosté ticho po pěši­ ně. Luboš k  nám vůbec nepřišel. Mamka o  něm ani nemluvila. Já jsem se jí zeptala, co bychom dělaly, kdyby najednou zazvonil. Jestli bychom se s ním bavily jakoby nic. Mamka mi kupodivu vůbec ne­ odpověděla, ať se o to nestarám. Jen řekla, že čte Sokrata a hledá ře­ šení. Já vím, že taková odpověď zní, jako by mamka byla trochu cvok. Filozof ve starém Řecku určitě nepsal o tom, co dělat v případě, když se něčí přítel začne chovat divně. Ale já mamku znám a vím, že tím chtěla říct, že si neví rady.

Mamka se myslím bála, aby Luboš třeba nepřišel v noci ke stánku a nechtěl se s ní zase pohádat. Ale on nepřišel celý týden a potom druhý. Jako by se urazil, že jsme odjely, a za to s mamkou nemluvil. Pak už za­ čal duben a udělalo se takové chladno, že mamce došel ve stánku rum, protože prodávala jen samý grog. Další noc byla pořád hrozná zima a  mamka měla péřovou vestu a  rukavice bezprsťáky, aby mohla brát drobné. Trochu ji škrábalo v krku a doufala, že se jí nespustí rýma, pro­ tože lidi neradi kupují jídlo od někoho, kdo je nastydlý. Jenže rýma se jí spustila a mamka musela hrozně smrkat. Vždycky když u stánku nikdo nebyl, stoupla si stranou, aby ji nebylo vidět okénkem, a troubila jako slon, aby mohla dýchat. A jednou při tom uslyšela, jak něco spadlo. Pak jak něco prsklo. Mamka se koukla a na podlaze ležela taková malá kra­ bička, ale nebylo to nic, co by jí spadlo z poličky. A mamka zareagovala hrozně chytře a  velice rychle. Honem tu černou krabičku překročila, fofrem odemkla dveře, vyskočila na schůdky a zase za sebou zabouchla. A přesně v té vteřině to ve stánku bouchlo a začalo tam hořet.

Mamka měla naštěstí mobil v kapse. Tak hned zavolala hasiče.

Skoro zároveň s hasičským autem přijela policie. Lidi, co šli poz­ dě večer od  vlaku, se zastavovali a  ptali se mamky, jak se to stalo. A  mamka jen koukala na  ten oheň a  kroutila hlavou, že neví. Pak přijela záchranka, přestože se nikomu nic nestalo, a doktor dal mam­ ce prášek na uklidnění, přestože mamka byla, až na to, že jí tekly slzy, úplně klidná.

Mamka mluvila s  policií, odvážela věci, co neshořely, a  přišla domů, až když jsem byla ve škole. Ale ráno před školou mi zavolala a  řekla mi, co se stalo, abych se to nedozvěděla od  někoho jiného. A odpoledne na mě po škole čekala. A všechno mi pověděla, jak se šla vysmrkat a o té krabičce s třaskavinou. A věděla úplně přesně, co mě napadlo, a řekla sama od sebe, že ne, že si to nemyslí. Že nevěří, že by Luboš něco takového udělal, a že to řekla i policii. Protože oni se jí ptali, jestli má přítele a  jestli s  ním v  poslední době neměla nějaké neshody. Mamka jim řekla, že se s ní Luboš rozešel. Já jsem se divila, že mamka policii neřekla pravdu, protože se přece rozešla ona s ním, ale mamka řekla, že je to věc názoru, svým chováním se rozešel Luboš s ní. Navíc soukromé věci jsou soukromé.

Já si myslím, že mamka možná nebyla úplně na sto procent pře­ svědčená, že to neudělal Luboš. Protože jsem si všimla, co dělala. Vy­ hodila do odpadků nejen jeho pěnu na holení a žiletky, ale i takový legrační keramický cedník, co nám koupil a  co se jí líbil. Ale když jsem se mamky zeptala, proč ten cedník vyhazuje, bylo vidět, že jí vadí, že jsem to viděla. Jo a pak chtěla policie mluvit se mnou.

Mamka byla ten den ráno hrozně roztržitá a málem zalila kytky vařící vodou z konvice. Ale nebyla to ta její roztržitost, jako když filo­ zofuje nad nějakým problémem. Bylo to, jako když má starosti.

Řekla jsem, jak byl Luboš fajn a bral mě na windsurfing a na ku­ želky. A že se s mamkou rozešel, protože mamka neměla čas. Což byla pravda. Že neměla čas. A ti policajti mi dali džus a ještě se ptali, jest­ li se kvůli tomu Luboš zlobil. Já řekla, že asi jo, protože se s ní přece rozešel. A oni na mě chvíli tak jako zkoumavě koukali a pak mě do­ vedli na chodbu, kde mamka čekala, a řekli, že si mě může vzít domů.

Řekla jsem mamce, na co se mě policie ptala a co jsem odpověděla. Sama od sebe, aby byla klidná. Mamka byla spokojená, že jsem ne­ řekla, jakým způsobem jsme odjížděly na Slovensko. A ještě řekla, že by bylo nemorální Luboše z něčeho takového obvinit jen proto, že si spolu nerozuměli. A že si myslí, že tu třeskavku hodil nějaký vtipálek. A že to bylo špatně udělané a křachlo to jen málo. Naštěstí.

Potom mamku chválili nejdřív v novinách, co vycházejí ve Vyso­ kém, a pak i v Lidovkách, jak je hodná a statečná. Ti novináři se na mamku ptali bezdomovců, co chodili ke stánku, a proto se dozvěděli o čaji a houskách s česnekovým máslem. V novinách byla mamčina fotografie, tak ji zdravili lidi, co ji ani ze stánku neznali. A potom ji dokonce pozvali do jednoho televizního pořadu, kam zvou zajímavé lidi. Ale mamka tam nešla. Řekla, že článek s fotkou stačí a že chce mít radši klid, než být něco jako celebrita. A že se z Vysokého odstě­ hujeme.

Nejdřív jsem si myslela, že to říká jen tak, protože už nechce po­ slouchat, jak jí každou chvíli někdo řekne, jaké měla štěstí, že se jí nic nestalo. Protože já jsem ve Vysokém bydlela odmalička a chodila do školy a  měla jsem tam všechny kamarádky. Taky mi mamka slíbi­ la, že až jednou přinesu samé jedničky, dostanu čivavu nebo možná i pudla. Jenomže ta prskavka bouchla začátkem dubna a v půlce květ­ na už jsme poprvé spaly v Praze.

A jestli bylo ve Vysokém málo místa na psa, tak tady nebylo místo ani pro klapavku smrdutou. To je nejmenší vodní želva.

9

Když jsem se první ráno probudila v  novém bytě, mamka už byla v kuchyni oblečená a učesaná a vařila vodu na čaj na náhradním va­ řiči ze svého stánku.

Hned se mě ptala, co se mi zdálo první noc v novém bytě. A jestli bych chtěla vajíčka sluníčka, jak jsem říkala volským okům, když mi bylo pět, ale teď už to říká jenom mamka. Já jsem měla špatnou nála­ du, ale viděla jsem, že mamka to schválně nebere. Ona byla rozhod­ nutá být veselá za každou cenu.

Nasypala jsem si oříškové müsli. A měla jsem opravdu mizernou náladu, protože jsem nevěděla, kde mám růžovou mikinu, co jsem si v Praze chtěla vzít první den do školy. A taky jsem nemohla najít mo­ bil. Přitom jsem si byla jistá, že jsem si ho včera ještě ve Vysokém dala do kapsy u batůžku, co ho tam dávám vždycky. A nebylo mi jasné, kde a jak jsem ho mohla ztratit.

Mamka řekla, že je venku teplo, tak na dnešek stačí tričko. A že do školy ještě nepůjdu.

„Jak, nepůjdu?“ nechápala jsem. „Jak to, že nepůjdu do školy?“

„Nejdřív si to tady musíme trochu zorganizovat,“ vysvětlila mam­ ka. A dodala, že se to o jeden den nezblázní. A ještě řekla, že se tvářím jako deštivý víkend a že takhle mě do nové školy nepovede.

Měla jsem trochu podezření, že mamce se nechce se mnou do ško­ ly, protože se nemůže dočkat, až budeme vybalovat. Navíc pár krabic a její psací stůl ještě stály na chodbě u schodiště.

Mně se tedy nechtělo vybalovat vůbec. Ale bydlet mezi krabicemi se mi taky nechtělo, tak jsem mamce kývla.

Mamka se do zabydlování pustila s děsnou vervou a strkala náby­ tek, až v něm praštělo. Přišel ten přítel té paní s oranžovými vlasy, co se s ní mamka včera seznámila. Přinesl elektrickou vrtačku, co hrozně rychle zašroubovává šrouby, a sestavil postele. Mamka mu dala láhev vermutu, co měla ještě ze stánku. On řekl, že má kamaráda truhláře, který by udělal novou kuchyň na  míru. Mamka řekla, že ohledně kuchyně se musí domluvit s domácím, ale že spíš než na zakázku to vidí na něco levnějšího, nejspíš Ikeu.

Ten pán měl vytetovaného hada s  otevřenou tlamou a  jedovými zuby. Přímo na krku. Podle mě to vypadalo příšerně, ale mamka dě­ lala, že to nevidí.

„Co je?“ zeptala se mě, když ten pán odešel. „Něco ti vadí?“

„To teda jo,“ řekla jsem naštvaně. „Že se vůbec nic nezměnilo. Že se zase bavíš s takovými lidmi. A pouštíš je k nám domů.“

Mamka na mě koukala pěkně zamračeně. Pak si sedla do křesla.

„Jakými takovými lidmi?“

„Takovými,“ řekla jsem. „Tetovanými.“

Mamka se zatvářila ještě víc a řekla:

„Ale že díky tomu tetovanýmu, jak ty říkáš, nebudeš muset spát na zemi, to nic neznamená, viď? Ty jsi mi ale princezna!“

„Jo!“ odsekla jsem. „A půjdu bydlet k babičce, protože je to u ní le p š í .“

Mamka se najednou přestala mračit.

„To nejde,“ řekla úplně klidně. „Nemůžeš jen tak přestoupit na slo­ venskou školu.“

Tím mě mamka dostala. Protože se nenaštvala. Už jsem neříkala nic.

„Co ti vadí doopravdy?“ nedala se mamka. „Bojíš se nové školy?“

To jsem se trochu bála, ale v té chvíli mi to nepřipadalo nejhorší. Ještě jsme neměly všechen nábytek rozstrkaný na  místa, a  mně už bylo jasné, že nezbude místo na  můj toaletní stoleček. Do  ložnice mamka musela dát velký příborník, který byl ve Vysokém v obýváku. A hromotluckou skříň na šaty. Zbylo trochu místa u okna, ale tam by se dal zastrčit jedině kolmo a židlička už by se nevešla. Mamka ji položila nerozbalenou na skříň.

Řekla jsem, že babička měla pravdu, když říkala, že mamka nemá normální práci. Protože kdyby ji měla, nehodil by po ní nikdo prskav­ ku, a nemusely jsme se stěhovat do tak malého bytu.

Mamka se pořád nenaštvala. Klidně odpověděla, že pokud jde o normální práci, mám náhodou pravdu. Tedy že ji nemá. Nemá totiž momentálně vůbec žádnou.

Teď jsem zůstala koukat já na  ni. Myslela jsem, že mamka má vyjednáno, že bude pokladní v  supermarketu. Říkala mi to a  taky jsem slyšela, jak o tom mluví s babičkou.

„Ty nebudeš pokladní?“ zeptala jsem se.

„Nebudu,“ odsekla mamka.

„A proč?“ nechápala jsem.

„Protože bych měla ucourané rukávy,“ odsekla mamka. To ani ne­ byla odpověď, protože to nedávalo žádný smysl. Ale bylo mi jasné, že mamce se taková práce nelíbí. Že si radši zase bude hledat něco praš­ těného, jako prodávat v noci ve stánku u nádraží. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale mamka mi podávala nákupní tašku a peněženku.

„Přijela k  nám babička z  Ameriky,“ řekla už zase příjemným tó­ nem. „A přivezla nám osminu vejce, teda másla, vejce, tři mattonky a tmavý chleba. Budeš si to pamatovat?“

„Ne,“ řekla jsem. Znamenalo to, že jo. Ale mamka už ví, že jí od­ povídám ne, když se na něco ptá zbytečně.

Seběhla jsem po schodišti a vyšla z domu. Dole už alespoň nebyla ta hnusná chcíplá myš a venku svítilo sluníčko.

10

Naše nová ulice se svažovala směrem k široké ulici, co po ní jezdi­ ly tramvaje v obou směrech. Courala jsem se co noha nohu mine až na křižovatku k sámošce. To byla výhoda, měly jsme blízko na ná­ kup. Myslela jsem na  to, že takhle praštěnou a  odvážnou mamku, jako mám já, asi jen tak někdo nemá. Ale v  poslední době mě to do cela štve.

V sámošce skoro nikdo nebyl, protože bylo teprve dopoledne. Na­ skládala jsem honem do košíku, co mi mamka uložila. U pokladny jsem se dívala paní pokladní na rukávy. Jenže ona měla blůzku s krát­ kým rukávem. Krásně nažehlenou. Také měla umělé řasy a pusu na­ malovanou tak, že vypadala jako růžové perleťové srdíčko. Moje mamka má dlouhé hnědé vlasy a ty si vždycky jen stočí a v týlu připne sponou. A všechny prameny, co jí během dne vypadnou, všelijak za­ strká, aby jí nepadaly do obličeje. A když se pak náhodou koukne do zrcadla, řekne: „Ježkovy zraky.“ A sundá si tu sponu a stočí si pod ni vlasy a potom to jde znovu od začátku. Nedovedu si mamku předsta­ vit, jak jednou rukou skenuje zboží a druhou si zastrkuje vlasy.

„Sto dvacet pět,“ opakovala netrpělivě paní pokladní. Podala jsem jí dvě stokoruny.

„Vejce!“ zavolala za mnou, když už jsem byla skoro u dveří. Vrátila jsem se a ona mi je podala dost nevlídně.

Vzala jsem si vajíčka a poděkovala jsem. A nedovedla jsem si před­ stavit, že by si moje mamka malovala pusu do srdíčka a že by jí vadilo, že někdo něco zapomněl. U ní u stánku zapomínali lidé hodně věcí, deštníky, peněženky, knížky a  jednou jeden pán zapomněl psa. To jsem byla ještě malá, takže mi bylo líto, když se pro něj vrátil.

A jak jsem si myslela slovo pes – to už jsem byla venku na chodní­ ku s vajíčky a zbytkem nákupu – najednou jsem psa uviděla. Byl to strašně velký vlčák. Měl huňatou hlavu skoro jako medvěd, a jak dý­ chal s vyplazeným jazykem, vypadal, jako by se usmíval.

Jenže pak jsem si všimla, kdo toho psa drží na vodítku. Byla to ta holka ze včerejška, co byla tak hrozně oblečená. I dneska. V teplákách s vytlačenými koleny a levňáckém bavlněném tričku.

„Čau,“ řekla mi, jako kdybychom se znaly.

Neřekla jsem nic.

„Viděly jsme se včera,“ řekla ta holka, jako by jí nedocházelo, že se s  ní pořád ještě nechci bavit. „Když jste se stěhovaly. Já bydlím t a m h le .“

Ukázala na dům na protější straně ulice, co měl vchod zastavěný lešením.

Pes té holky byl strašně krásný a  mně se ho chtělo pohladit. Ale pořád jsem ještě myslela na to, co jsem říkala mamce, že by se měla kamarádit s jinými lidmi než takovými, co mají oranžové vlasy a na krku vytetované hady. Tahle holka se svými tepláky a děravými tenis­ kami měla na tričku zapraný flek.

„To ses asi spletla,“ řekla jsem jí, i  když ne tak nepříjemně jako včera. „Já se nepamatuju.“

Páni! Ta holka snad spadla z  Marsu. Protože ona na  mě vytřeš­ tila oči, jako by jí ještě nikdo v životě nedal ťafku. Ale už nezrudla jako včera. Jen si přitáhla toho nádherného psa k noze, udělala vpravo v bok a chtěla přejít ulici. Ten pes jí to ale nedovolil, protože jelo auto a bylo už docela blízko. Zůstal stát a zaštěkal. Ta holka ho pohladila, a když auto přejelo, přešla a už se neohlédla.

Courala jsem se domů. Za  křižovatkou jsem trochu přidala, aby mamka neměla starost, kde jsem. Začínalo mi vadit, jak jsem se cho­ vala. A  styděla jsem se, jak se to té holky dotklo. Měla sice hrozné oblečení, ale dala mi dvě šance.

A taky mě napadlo, že mamka je v tomhle ohledu mnohem chyt­ řejší. Protože jsme tu teprve od včerejška, ale dá se říct, že už má jednu kámošku.

Za jediný den je to slušný výkon.

11

Mamka neúnavně uklízela a  organizovala celé dopoledne. Otvírala jednu krabici za druhou a bědovala, že si je měla líp označit. Podle mě je ale měla označené dobře. Problém byl spíš v tom, že některé věci nebylo kam dát. Třeba nádobí a ostatní kuchyňské věci. Mamka na­ rovnala krabice s kuchyňským náčiním vedle toho kohoutku, co pod ním nebylo umyvadlo, a řekla, že v neděli pojedeme do Ikey podívat se, co mají.

Dostala jsem půlku mamčiny skříně. Moje stará skříň zůstala ve Vysokém, protože by se sem už nevešla. Navíc vypadala děsně. Když jsem byla malá, nalepila jsem na  ni spoustu všelijakých samolepek a ty už nešly sundat.

Mamka leštila okna v budoucí kuchyni a já se jí zeptala, jestli se chce podívat, jak jsem si srovnala věci. Mamka řekla, že to je moje věc, jak se zorganizuju, jen aby se tam ona ještě vešla se svými pěti t r ič k y.

Nabídla jsem mamce, že jí oblečení srovnám, aby mohla ještě po­ věsit záclony. Mamka proti tomu nic nenamítala, tak jsem otevřela krabici nadepsanou velkým písmem TRIČKA. V té krabici byly dvo­ je džíny, jedny béžové kalhoty, letní sukně, jedny šaty, dvě blůzky, kozačky, zimní bunda umaštěná od  párků u  stánku a  opravdu pět triček. A byla to jediná krabice.

„No, mami?“ Otočila jsem se k ní. „Kde máš oblečení? Kde jsou tvoje večerní šaty?“

Mamka si odhrnula oběma rukama vlasy a pěchovala si je do uzlu pod sponou, jako by chtěla získat čas.

„Všechno, co jsem neměla na sobě víc než dva roky, jsem vyhodi­ la,“ oznámila. „A věci, co jsem nosila do stánku, kromě bundy, proto­ že strašně smrděly párkama.“

„Takže tohle je teď úplně všechno, co máš na  sebe,“ řekla jsem ohromeně.

„Ještě mám někde sandály,“ mávla mamka rukou. „A tyhle teplá­ ky.“ Usmála se a dodala: „Když nový život, tak nový život, ne?“

Nový život? Na co, když ten starý byl úplně dobrý? Bylo mi skoro do breku. Co to mamku napadlo? Jak si sežene práci v  Praze, když nemá ani hezké oblečení? Najednou mi připadalo, že babička má pravdu. Že mamka je opravdu moc výstřední a všechno přehání.

„Super,“ řekla mamka, když se pošesté ujistila, že záclona nevisí nakřivo.

Já jsem se s ní měla chuť pohádat kvůli tomu jejímu vyhozenému oblečení, ale ona se usmívala, jako že přijde něco příjemného. Požáda­ la mě, abych jí pomohla rovnat knihy do knihovny. A vymyslela si, že je budeme řadit podle toho, kdy kdo z těch pánů filozofů žil, přibližně nebo doopravdy. Bylo mi jasné, že si to vymyslela proto, aby zamluvi­ la to oblečení. A taky aby mě vzdělávala, když jsem nešla do školy.

Už jsme měly postavené dvě řady knížek, ale nebylo tam ještě ani jedno ženské jméno.

„Mami, proč je tolik filozofů a tak málo filozofek?“ zeptala jsem se. A hned mi došlo, že jsem touhle otázkou zamluvila, že jsem vlast­ ně naštvaná. Mamka ožila a začala hned vysvětlovat.

„Já myslím, že to je špatně položená otázka,“ řekla. „Spíš se ptej, co by se na světě muselo změnit, aby bylo filozofek víc.“

Chvilku jsem o tom přemýšlela a pak jsem řekla, že bych se na to potřebovala najíst. Mamka se uchichtla a  řekla, že pro dnešek bylo pořádkumilovnosti dost. A že mě zve na pizzu.

Malá pizzerie byla hned v ulici kolmé k té naší. Měli tam jen čtyři stolky, ale asi padesát druhů pizzy, kdyby se spočítaly všechny kombi­ nace. Já jsem si dala houbovou, protože ji mám nejradši. Mamka říká, že pizza není zdravé jídlo, a objednala si zeleninovou. Ale byla na ní kromě sýra a  kečupu jen brokolice a  papričky z  konzervy a  mamka uznala, že moje houbová je přinejmenším chuťově lepší. Pak si mam­ ka dala ještě kapučíno a šly jsme na procházku.

Procházely jsme se ulicí mezi vilkami a držely jsme se za ruce. Vi­ děla jsem v jedné zahrádce moc hezkého psa, pudlíka barvy aprikot. Ale jedna věc na něm byla praštěná. Měl ofinu obarvenou na růžovou, takovou tu výraznou, co se jí říká „hot pink“. Zeptala jsem se mam­ ky, jestli mi už brzy koupí psa bez růžové ofiny. Mamka se zasmála

33

a řekla: „Kdoví?“ Bylo vidět, že má dobrou náladu. Řekla, že podle

ní nový život začíná docela příjemně a že jsme dneska udělaly dobrý

kousek práce. A že si zítra začne hledat něco, z čeho by koukaly nějaké

koruny. A já půjdu do školy.

Což mi tu dobrou náladu hned zase nabouralo.

12

Tu noc jsem se pořád budila a koukala na stín na zdi, co ho tam dělal strom ze dvora. Venku svítil kulatý úplněk a já pořád počítala, za ko­ lik hodin budu muset vstávat, oblékat se, čistit si zuby. Mamka spala jako dudek a tiše. Já jsem se vrtěla a převalovala, až jsem toho musela nechat, abych ji nevzbudila. Nakonec jsem to už nevydržela, vyšťárala potichu z nočního stolku baterku a šla po špičkách ke skříni. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem z krabice vybalila svoje černé džíny, co mají na zadní kapse vyšitou modrou kytku. Babička mi je koupila vloni v Miláně a jsou to moje nejlepší. Vůbec jsem nevěděla, v čem se v Praze chodí do školy. Ve Vysokém to bylo dost fuk. Ne úplně fuk, ale každý každého znal. Moje kámoška Zorka nosila všechno ze sekáče a občas jí maminka přinesla divné věci. Jednou za čas ji Zorka umluvila, aby jí koupila něco normálního. Já jsem zase musela nosit vyšívané svetříky na zapínání, co mi kupovala babička od jedné paní, co je kupuje obyčej­ né a vyšívá barevnými bavlnkami. Alespoň jednou za měsíc, rozhodla mamka. Tak jsem je nosila hned první pondělí, abych to měla za sebou.

Ale co si mám vzít první den do školy v Praze? První den je strašně důležitý. Hrozně nerada bych vypadala, jako že jsem úplně mimo.

Džíny s kytkami jsem našla. Měly pořád ještě dole roztřepenou no­ havici, co mamka nestihla zašít, ale to nebude vidět. Jenže co k nim? Růžovou mikinu na zip mám nejradši. Jenže co když je v Praze rů­ žová trapná barva? Probírala jsem se v komínku triček, až mi spadla baterka na podlahu a udělalo to pěknou ránu.

„Co je?“ ozvala se mamka.

„Nic,“ řekla jsem. Ale ona už vstávala. Zvedla baterku a posvítila si na mě a na otevřenou skříň.

„Ježkovy zraky,“ řekla a ani se nezeptala, co tady blázním. Šla do kuchyně a přinesla mi sklenici mattonky.

„Ráno moudřejší večera,“ řekla a vzala mi prázdnou sklenici. Jenže já stejně nemohla spát. Poslouchala jsem, jak v dálce cinkají tramvaje, a koukala, jak se rozednívá, ale záclony zůstaly šedivé. Napadlo mě, že mi slunce bude svítit na psací stůl, až budu psát úkoly, a že mi to možná bude vadit. A pak jsem najednou usnula.

Když jsem, hrozně nerada, otevřela oči, stála nade mnou mamka a křenila se od ucha k uchu. Na dlani pravé ruky držela talíř a krou­ žila s ním, jako by prováděla nějaké kouzlo. Na talíři ležely dvě zavi­ nuté palačinky a kapala z nich broskvová marmeláda.

„Pojď honem,“ pobízela. „Už je čtvrt na osm.“

To snad není pravda! Zaspat zrovna první den, když jsem chtěla být v pohodě!

„To zvládneme,“ slibovala mamka. A navrhla, ať si vezmu obyčejné tričko. A sčesala mi vlasy do culíku.

„První den je lepší být v klídku,“ řekla, jako by to bylo bůhvíjaké moudro. Trochu mě uklidnilo, že mě mamka chápe, ale ty palačinky jsem stejně skoro nemohla spolknout.

„Pohoda,“ otravovala dál mamka. „Stejně přijdeme až po zvonění. A nejdřív musíme do ředitelny.“

Už jsem neřekla ani slovo, celou cestu do školy. Dokonce ani to, že žádné takovéhle problémy jsme nemusely mít, kdyby nebylo mamči­ ných nápadů.

Někdy má babička vážně svatou pravdu.

13

Moje nová škola byla od našeho domu jen dvě stanice tramvají. Neby­ la větší než naše ve Vysokém, ale připadala mi mnohem míň moderní. Ale na chodbách byla cítit úplně stejně, dezinfekcí a trochu šatnou.

Mamka mě nepřestávala vytáčet. Měla totiž takové ty džíny, co jsou děravé, už když se koupí, ale co už se zase nenosí, jenže mamka si toho zatím nevšimla. A  když jí to řeknu, tak odpoví jako kniha, že módu podle ní dělají lidi tím, co je baví nosit, a ne nějací návrháři u psacího stolu. A vlasy jí padaly ze spony na ramena, takže je musela pořád zastr­ kovat. Já jsem ji takhle s  sebou nechtěla. Chtěla jsem, aby měla letní šaty a bílé lodičky a namalovala si pusu. Jenže mamce bylo úplně jedno, že je neupravená a vypadá jako cvok, protože mumlá latinská moudra.

Vyučování už začalo, tak byly chod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.