načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Josef Jungmann -- Život obrozence - Robert Sak

Josef Jungmann -- Život obrozence

Elektronická kniha: Josef Jungmann -- Život obrozence
Autor:

Období českého národního obrození patří mezi nejdůležitější i nejdiskutovanější etapy naší minulosti. Kritice bývá podrobováno právě za to, co je jindy oceňováno jako jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  41
+
-
1,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 313
Rozměr: 22 cm
Úprava: 4 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1890-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha přináší objektivní zhodnocení Jungmannova přínosu k obnově českého jazyka a literatury. Podrobně obeznámí čtenáře s jeho původem, vzděláním (završeno studiem na pražské filozofické a právnické fakultě), pedagogickým působením na gymnáziích v Litoměřicích a Praze (od roku 1815). Přibližuje též rodinné prostředí, blízké přátele a spolupracovníky či ambivalentní vztah k Josefu Dobrovskému. Především však věnuje pozornost mnohostranné Jungmannově činnosti na poli překladatelském, publicistickém, zdůrazňuje jeho zásluhy o rozvoj české poezie a literatury. Samostatná kapitola sleduje práci na monumentálním projektu prvního thesauru českého jazyka (Slovník česko-německý, knižní podoba v l. 1834-39). Publikace ozřejmuje Jungmannovu roli v procesu emancipace českého národa (základ národní svébytnosti spatřoval Jungmann v jazyce, odtud plyne i Jungmannovo celoživotní úsilí o jeho zdokonalení). Čtivě napsaná monografie přibližuje život a dílo Josefa Jungmanna, přední osobnosti druhé generace českých obrozenců.

Popis nakladatele

Období českého národního obrození patří mezi nejdůležitější i nejdiskutovanější etapy naší minulosti. Kritice bývá podrobováno právě za to, co je jindy oceňováno jako jeho největší přínos – zrod a upevnění moderní české, na jazyce založené národní identity. Kritickým názorům se nevyhnul ani zřejmě nejvýznamnější (spolu s Františkem Palackým) představitel druhé, tzv. preromantické fáze obrození Josef Jungmann. Autor přelomového pětidílného česko-německého slovníku, v němž položil základy dnešní české slovní zásoby, stejně jako základních dějin české literatury, překladatel řady klíčových textů literatury evropské, byl ve své době téměř nezpochybnitelnou autoritou. Doc. Robert Sak, autor několika monografií (mimo jiné životopisu F. L. Riegra) přibližuje titulní postavu především jako příběh života naplněného neúnavnou prací, odehrávajícího se v souřadnicích kulturního a společenského života jeho doby a ve stálé spolupráci s dalšími významnými postavami českého národního života – J. Dobrovským, F. Palackým, P. J. Šafaříkem a dalšími. Vykresluje však také „druhý život“ Jungmannův, hodnocení (mnohdy rozporná), jimž se dostávalo a dostává této významné osobnosti našich dějin. (život obrozence)

Předmětná hesla
Jungmann, Josef, 1773-1847
* 18.-19. stol.
Bohemisté -- Česko -- 18.-19. stol.
Pedagogové -- Česko -- 18.-19. stol.
Překladatelé -- Česko -- 18.-19. stol.
Národní obrození -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Robert Sak - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

ROBERT

SAK

JOSEF JUNGMANN

Život obrozence

© Doc. Robert Sak, 2007

Typography © Michaela Blažejová, 2007

ISBN 978 -80 -7021- 890-7

Kniha vychází s finančním přispěním

Ministerstva kultury ČR

Vyobrazení na s. 4:

Josef Jungmann

malba tuší Taddeo Mayera, 1845

(Národní galerie v Praze)

Krása jazyka spočívá v tom, že nikdy nemůže přesně vyjádřit to, covystih

nout chce. Je totiž nespojitý, tvrdý, takříkajíc digitální, a už proto, aleniko

li jen proto nemůže kompletně uchopit něco tak spojitého, jako jeskuteč

nost, prožitek či naše duše. Což otevírá prostor nádhernému zápasu

o vyjádření a sebevyjádření, který provází celou historii člověka, kterýne

má konce a dík němuž se vlastně znovu a vždy trochu jinak vyjasňuje či

zpřesňuje všechno lidské, ba co víc, tímto zápasem se člověk stává teprve

sám sebou.

Václav Havel

Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme

již bílý den. Když Jungmann začal, byla pustá pláň, když dopracoval, byl

on sám horou oblakově vysokou a kolem něho strmělo již celé pohoříveli

kánů, pevných, žulových to žeber českého života.

Jan Neruda

Na předělu

Ten pomník na nevelkém prostranství předpraž

ským chrámem Panny Marie Sněžné, odkud je skok na Václavské ná

městí a na opačnou stranu pár minut k Národnímu divadlu, známe

všichni. Kdo z Čechů by tedy pochyboval o tom, koho zobrazuje, čte-li

u Arna Nováka, jak „na vysokém a důkladném podstavci sedí ušlechtilá

postava vážného, staršího muže, v jehož tváři napsána jest vedlehlubo

kého důmyslu ušlechtilá laskavost; sklopené oči naznačují, že buC hledí

do knihy, neb přemýšlí nad nějakou písemností – a celé držení tělanapo

vídá, že zde od svého duševního zaměstnání zírá do rušného hlavního

města národního učenec nebo spisovatel“.

1

Těch, kdo poznají bezpečně

podobu Josefa Jungmanna, dnes už tolik nebude. Ale mnozí se asirozpo

menou, uvidí-li jeho nejstarší známý (a snad i první autentický) portrét

z ruky Antonína Machka.

2

Volná kopie, kterou překreslil Josef Vojtěch

Hellich pro rytce Jiřího Döblera, autora frontispisu k Slovníkučesko-ně

meckému, se stala základní předlohou k četným grafickým zobrazením

Josefa Jungmanna v 19. století.

3

Ne všechna se povedla. Nad rytinou zal

manachu Libussa (1847) a z druhého vydání Historie literatury české

(čtyři roky nato) kroutil nevěřícně hlavou autor jednoho z dvojice větších

Jungmannových životopisů Emanuel Chalupný:

4

Tenhle člověk, s „očima

šikmýma od středu dolů, úzkým, jako sraženým čelem, tváří chabou,ne

soustředěnou, nezajímavou“, že uchvacoval mladší současníky„kouzel

nou spanilostí“?

5

Jenomže i na těch zdařilých podobiznách byl Jung

mann už dosti starý, zhruba šedesátník, z doby, kdy měl to hlavní, čím se

proslavil, za sebou. Skromný a ostýchavý pán netoužil po vnější slávě

a odmítal dát se zpodobnit; ostatně portrét, zejména jeho grafickéroz

množení, byl za jeho časů dosti nákladný. „Někteří zdejší pp. vlastenci

mně domlouvají, abych se dal malovati,“ svěřoval se páteru Antonínu

9 Markovi, příteli z nejbližších, v březnu 1832, „tak velice nadsazují cenu Slovníka mého, že obrazu spisovatelova u něho žádají. [...] Nevím tedy, mám-li dáti se přemluviti k tomu marnému postupu. Učiním-li, již senařed stydím za tu slabost, ku které mne nevděk nutí.“

6

Markova odpověC

byla jednoznačná: „Řeknu jenom toliko: Jste otec náš – učiňte radost

vděčným synům – aT se těší i Vaším obrazem!“

7

Jungmann posléze uznal,

že je na místě, aby první díl Slovníku byl opatřen jeho podobiznou, auvolil se Machkovi sedět; Hellichovým prostřednictvím pak vznikla užzmíněná pěkná Döblerova rytina. Zato první sochařský portrét byl pořízen až

po jeho smrti: bystu vkomponovanou do pomníku u rodného domku

v Hudlicích zhotovil roku 1860 Josef Effenberger, málo známýodchovanec bratří Maxů.

Jak vypadal Jungmann v mladších letech, kdy vytvářel své velkolepé dílo a razil si nenápadně cestu k vedoucímu postavení ve vznikajícímnárodním hnutí, bohužel nevíme.

8

Ale tahle skrytost jako by k němu patřila.

Ne nadarmo se Chalupnému, kterému stál za dvě knihy – jednupolemickou, a řekněme i apologetickou, druhou životopisnou

9

–, jevil jako jeden

z „nejzáhadnějších a nejsložitějších zjevů“ našich dějin, ba jako „jedna

z nejsložitějších a nejzajímavějších individualit, které známe“.

10

Hle, co

nesouladu na něm shledal: Osvícenec a zároveň romantik, který se

nadchl pro Voltaira, ale překládal Chateaubrianda; odpůrce klerikalismu, a zbožňovatel jezuity Stanislava Vydry; kosmopolita a klasicista

vzděláním, který však prodchnul své životní poslání „nejohnivějšímnacionalismem moderním“; skromný, přitom opovrhující masou; mravně

přísný, ale přiklánějící se k „laxní teorii“;

11

demokrat i přívrženec„moudrého samodržectví“;

12

muž nesmělé a jemné povahy, a zároveň neústupný

vůdce podceňovaného a pronásledovaného hnutí; konzervativec inovotář; často nebezpečně nemocný, ale vykonávající svou práci, učitelskou

i vědeckou, s neúmornou pílí.

13

Brzy po třicítce byl už „hotový mistr“. Ale

jak v tohoto mistra vyrostl? Ani na další otázky, které si Chalupný kladl

při psaní jungmannovské biografie, nenacházel odpovědi. „Kolik otázek,

tolik záhad,“

14

doznával svou bezradnost.

Ijiní autoři, třebaže nenahlédli tak hluboko do Jungmannovaduševního ustrojení, mu přisuzovali rozdvojenost. Francouzský „pokračovatel“ Palackého Ernest Denis ji shledal hned v několikeré podobě: Jungmann sice ohlašoval nové pokolení romantiků, leč bytostně, „nejvnitřnějšími tužbami svého myšlení“, náležel 18. století; „letorou“ nebyl příliš statečný, a přece z „emancipačních nauk encyklopedistů“ načerpal odvahu, kterou si uchoval až do konce ve službě „věci nebezpečné akompromito>10


vané“; a jakkoliv se vyznačoval nemístnou úzkostlivostí, malichernou

nedůtklivostí a s pravdou zacházel „volným způsobem“, tyto lidskéne

dostatky „mizejí naproti vynikajícím vlastnostem důvěry a oddanosti“.

15

Iliterární historikové Jan Jakubec, Jaroslav Vlček a další ho měli za

vlastního předchůdce české romantiky, který však zůstával osvícencem.

Takový obraz, mající daleko k harmonické dokonalosti, se shodoval

s tím, jaký podal básník a překladatel Ivan Slavík v antologii Hledánímo

drého květu: „Jungmann je postava rozeklaná; inklinoval k romantismu –

jeho posmrtně vydané Zápisky ukazují jeho romantické zdůrazňování

citu, fantazie, emocionálního vztahu k domovu; na druhé straně jehora

cionalistické voltairiánství se této stránce jeho povahy vlastně stavělona

příč. [...] V dětství byl pod vlivem zbožné matky“ a ve zralém věku „upnul

citové jádro své bytosti k jiné svátosti, jíž nic nemohlo v něm otřást – kná

rodu, který mu byl nade vše. Tento filolog, který sám nebyl tvůrčímbás

níkem – jen adaptátorem –, měl ve své osobnosti zřejmě cosi magického

[...].“

16

Iptáme se, zda vnitřní napětí, plod roztodivného zkřížení „hada

s holubicí“, nebylo živnou půdou, v níž klíčilo Jungmannovo velké dílo.

Zda právě toto není příznak, který dovoluje řadit Jungmanna kmoder

ním postavám českých dějin?

Ke kladné odpovědi nás snad opravňuje – kromě mnoha jiných – izjiš

tění, že doba, kdy vstupoval do aktivní činnosti, je shodná s tou, od níž se

odvíjí, co jmenujeme (novodobou) modernizací. Součástí tohoto složitého

procesu, majícího počátek v druhé půli či přesněji na konci 18. století,

bylo střídání stavovské společnosti občanskou, průmyslová revoluce,

utváření nových sociálních vazeb včetně kolektivních identit. Historik

střední generace Miloš Řezník přesvědčivě zdůvodnil, proč právě národní

identita měla z nich nejvyšší legitimizační sílu, s jakou žádná jiná nebyla

s to soupeřit: kladla si nárok být absolutní hodnotou; zahrnovala všechny

obyvatele určitého prostoru nebo (v našem případě) jazyka, jímž jsoupří

slušníky národa již faktem svého narození a v tomto smyslu jsou si

všichni, kteří k němu náleží, rovni; národ není definován ani právními

dokumenty, ani „liturgickými“ texty, v očích těch, kdo tuto identitusdí

lejí, existuje „od věků“ a přináležitost k němu je „neodvratná, nutná,při

rozená, neměnná a objektivní“, to jest má primordiální charakter; vnější

znaky národa jsou projevem jedinečných a neopakovatelných duchov

ních hodnot, jejichž souhrn tvoří „národní duch“.

17

Toto pojetí se mohlo

prosadit pouze tehdy, jestliže nastala krize společnosti založené nasta

vovském zřízení a monarchické moci odvozované od Boha, stejně jako

krize elit, kdy posavadní kritéria přináležitosti k nim, urozenost, tradice

11


a uzavřenost, jsou odvržena a nahrazena novými – výkonem, vzdělaností,

schopností. Tak se uvolňoval prostor jiným alternativám. Navíc vlivem

myšlenky lidské rovnosti si mnozí lidé uvědomili „problém jazykové aetnické příslušnosti v nové rovině jako otázku bezdůvodné sociální, právní

a politické nerovnoprávnosti“, omezení možnosti sociálního vzestupu

tím, jaký jazyk užívají nebo jaký dostatečně neovládají.

18

Právě tehdy, na předělu 18. a 19. století, pro někoho počíná národní obrození, pro jiného formování novodobého národa. Ten první pojem se ztěžka ujímal od časů Masarykovy České otázky jako ekvivalent italského risorgimenta, víc se líbilo znovuzrození, národní renesance, ba i vzkříšení, dokonce zázračné, či probuzení (kteréžto pojetí nazýval česko-anglický myslitel Arnošt Gellner „teorií Šípkové Růženky“). Vžil se však zásluhou Arna Nováka. Pokud pojem „obrození“ užívá dnešní dějepisec, tak vpřeznačeném a nově definovaném smyslu, prostě bezpříznakově a u vědomí, že bylo vrostlé do evropského vývoje jako součást dobových procesůmodernizace, aniž přitom přehlíží, že mělo také domácí kořeny, zejména v té přetržitosti národních dějin v předchozích staletích. Ostatně první, kdo se nad ním takto zamýšlel, nebyl nikdo jiný než sám Jungmann, ve své Historii literatury české. Už jemu bylo přirozeným a vývojově organickým jevem, podníceným vymaňováním evropského ducha z protireformačních pout.

Obecně se přijímá členění národních hnutí, a tedy i našeho obrození, do tří fází, jak je vymezil historik Miroslav Hroch: učenecké (s Gelasiem Dobnerem, Josefem Dobrovským, Františkem Martinem Pelclem adalšími), národněagitační (s Josefem Jungmannem a Františkem Palackým na prvních místech) a masové, vyznačující se už povětšině politickým programem.

19

Představitelé učenecké fáze nahlíželi lid (etnickou skupinu)

jako předmět své péče, neusilovali však o jeho (její) emancipaci. To se

zvolna měnilo přechodem k agitační fázi, rozhodujícímu údobínárodotvorby, Hrochovými slovy „kvasivému procesu národního uvědomování“,

20

v němž se mísily rozličné přísady: nové pojetí vlasti Václava MatějeKrameria, ucelený jazykový a kulturní program Josefa Jungmanna,regionální patriotismus, církevní zájem na jazykové výchově duchovenstva,

potřeba sociální emancipace českého etnika. V průběhu prvních třídesetiletí 19. věku se všechny tyto prvky prolnuly. Nositeli národní agitace

byli příslušníci drobné inteligence, kteří se snažili uplatnit či dosáhnout

sociálního vzestupu kariérou v úřadech, církvi, ve školství a byli zároveň

i kulturně činní. Jak upozornil Hroch, tato sociální skupina představovala v daném jazykovém společenství nejvyšší vrstvu, která se ještě

12


neasimilovala.

21

Příznivější odezvu našla národní agitace tam, kde byla

s to odkazovat na historické entity, jež bylo možné považovat za národní:

vlastní stát nesoucí s národem stejné jméno, České království se staletou

historií a jakous takous právní kontinuitou, a na středověkou ahumanistickou literaturu.

Jungmann byl zajisté intelektuál ve smyslu definice sociologa Pierre Bourdieua, tedy profesionál „v praktickém nakládání se symbolickými hodnotami“.

22

Přiložíme-li německé měřítko, stál kdesi na pomezí oněch

typů 18. století, které převládaly ještě dlouho potom, mezi učenci(Gelehrtenstand) a úřednickou inteligencí (beamtete Intelligenz). Měl sice blíž

k novým idejím než Dobrovský, ale před veřejností se raději uzavíral ve

své pracovně. Nebyl básníkem (Dichter) prestižního sociálního postavení,

jak je ztělesňovali výmarští Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller,

povýšení zaživa na klasiky, ani spisovatelem či profesionálnímnovinářem s takovou mírou nezávislosti, jakou poskytovala pouze francouzská

a anglická společnost. Pozvolna se řadil do vznikající a stále početnější

skupiny vzdělanců (Gebildete), kteří se už nespokojovali jen s utilitárním

věděním, ale požadovali mravní ideál vytyčující životní směřování. VždyT

obrození, jak právem podtrhoval František Kutnar, „toužilo také pomravním základu svých snah“.

23

Jungmann tak byl z těch evropskýchintelektuálů první polovice 19. století, kteří vtiskli svému působení výrazně

emancipační program, sice méně intelektualistický než jejich osvícenských předchůdců, zato více zaměřený na společenské potřeby své doby,

a to navzdory překážkám, jež se jim stavěly do cesty. V jazykově českém

prostředí však bylo jejich postavení ztěžováno nedostatečným zázemím či

přesněji – neúplnou sociální skladbou, v níž chybělo vzdělanéměšTanstvo a národně smýšlející šlechta. Proces formování národa tozpomalovalo, prodlužovalo a znesnadňovalo. Česká společnost v pravém smyslu

ještě neexistovala, byla iluzí a fikcí. Proto platí Macurův postřeh, že se

česká kultura dlouho utvářela jako ideál, jako „jiné bytí“, než je „všední

život“, jako „hra“ na rozvinutou kulturu plně rozvinutého sociálníhoorganismu.

24

František Kutnar si jednou postěžoval, že se národní obrození vykládá jako jev povýtce jazykově literární.

25

Takové pojetí dlouho přežívalo (je mu

již opravdu konec, vážení učitelé dějepisu?), než se dostala ke slovukulturní historie, shledávající v době, o které je řeč, předěl nejen dvou století,

ale ještě více dvou kultur – té, co se sytila náboženskou vírou, a té, jíž se

dostalo povýtce světského poslání, zprvu, než dozrál čas pluralismu, vpodobě národněuvědomovacího úkolu. Jakkoliv se tu na několik desetiletí

13


ustálilo cosi jako přechodové údobí, v němž se obě kultury prolínaly či

působily souběžně, Jungmann odpovídá i tomuto dělení právě proto, že

představoval a prosazoval tu kulturu, která se zrovna utvářela. Ve všech

ohledech ční nad jinými oba velké zjevy tohoto přechodného času, dva

Josefové, Dobrovský a Jungmann, jako monumenty počínajícího če

ského modernismu, první Češi, jimž vskutku sluší přívlastek – moderní.

Jungmann, o dvacet let mladší, věřil v plodný účinek působeníDobrov

ského generace víc než její představitel sám. Jak postihl Chalupný, stavěl

přímo na základech, které ona zbudovala, „arci již směleji a šířeji“.

26

V jeho myšlení se navíc spojovaly všechny dobové proudy, od osvícenství

k romantismu, byl synem 18. i 19. století, doby Josefovy i Františkovy,

a stopy těchto poměrů, „sociální a duchovní přestavby tehdejšího světa,

rozrytého Velikou francouzskou revolucí“,

27

jak trefně pověděl Kutnar,

jsou na něm nejpatrnější.

Starší literární historikové Jaroslav Vlček, Jan Jakubec, Jan Máchal

a další vztahovali romantismus k Jungmannově generaci, tedy i k Janu

Kollárovi, Václavu Hankovi, Antonínu Markovi. Arne Novák, který kladl

romantismus v českém prostředí do dvacetiletí 1830 –1850, mělJung

manna za představitele „vlasteneckého klasicismu“, i když často pře

cházejícího do romantiky.

28

Soudobé kulturní dějepisectví, inspirováno

evropskou literární historií

29

a studiemi Felixe Vodičky ze čtyřicátých let

20. století, dává přednost označení Jungmannovy doby, tedy první čtvrti

19. století, za preromantismus, vyznačující se slohovou nejednotou

a přechodností a ohlašující se už ke konci 18. století v básnické tvorbě

Vojtěcha Nejedlého. Jungmann se k němu podle této teorie jaksipřihlá

sil přetlumočením Chateaubriandovy Ataly.

30

IJaromíru Loužilovi stojí

Jungmann na předělu, a sice mezi historicko-kritickým slavismemJo

sefa Dobrovského a národněpolitickým programem Karla Havlíčka.

31

Narozen roku 1773, stojí ostatně i na generačním rozhraní: mezipřed

chůdci Dobnerem (ročník 1719), Pelclem (1734), Dobrovským (1753)

a následovníky Kollárem (1793), Šafaříkem (1795), Palackým (1798)

a Čelakovským (1799). Ostrý pohled vnesl do této problematiky Vladimír

Macura, který se poprávu bránil všemu schematismu a zjednodušování.

Poukázal na to, že se s tvorbou evropského romantismu čeští (i slovenští)

vzdělanci seznámili už v druhém desetiletí 19. věku a že jungmannovci

se pokoušeli romantický životní pocit „až příliš předčasně vyrušit jeho

oddynamizováním, zklidněním a včleněním do nehybné koncepce“.

32

Romantismus totiž konfrontoval kulturu „ve znamení zrodu“ (hle,macu

14


rovské signum, které dalo jméno celé jeho podnětné knize) s otázkami

kladenými jinde v Evropě.

33

Miloš Pohorský, editor Máchových spisů, se ptal: „Kdy se na pozadí

klasicismu a jeho estetických a životních norem a na pozadípreroman

tismu a jeho elegické a smutné útěšnosti vynořil a začal bouřit ,geniální‘

básník?“ Při hledání odpovědi zjišToval, že první příznaky romantismu se

vyskytují v „té vývojové etapě, jež bývá v dějinách české literaturynazý

vána preromantismem“, a byly „dlouho provázeny charakteristickousen

timentální náladou“. V básnické tvorbě nacházel některé romantické

rysy u Kollára, jehož první sonety, vydané – za vydatné pomociJungman

novy – roku 1821 v knize Básně, „prozrazovaly možnost romantickély

riky“.

34

Ještě dříve, na přelomu 18. a 19. století, shledával první názvuky

romantizující či aspoň preromantické noty Ivan Slavík, velký básník spo

zoruhodnými literárněhistorickými ambicemi, a sice „u přeběhlíků od

puchmajerovského osvícenského klasicismu“, jmenovitě třebas Vojtěcha

Nejedlého. Po nich už následovala celá preromantická „škola“, často

označovaná jakožto jungmannovská, třebaže ten, který jí dal jméno,po

dle Slavíka básníkem nebyl a spíše „jen“ dával impulzy svými překlady.

Český preromantismus tak představovaly podvržené Rukopisy i jejich

údajní původci Václav Hanka s Josefem Lindou stejně jako Milota Zdirad

Polák, František Turinský, Karel Sudimír Šnajdr a mladý Jan Kollár

první verzí Slávy dcery, ale též soudobá vydání sbírek lidové poezie ateo

retické názory Františka Palackého a Pavla Josef Šafaříka, tlumočené

v Počátcích českého básnictví.

35

Téměř všichni jmenovaní, více či méně

spjatí s Jungmannem, dláždili cestu vlastnímu romantismu, který dal

národu – řečeno s Milošem Řezníkem – „mimořádné posvěcení: z etnicky

definovaného společenství se nestala jen za určitých okolností atraktivní

možnost kolektivní identifikace, ale hodnota o sobě, hodnota nejvyššího

řádu, mající úzký vztah ke smyslu světa, dějin a lidské existence“.

36

15


1. Rodný domek Josefa Jungmanna v Hudlicích před úpravou


Odkud a kam?

Asi tři hodiny cesty od Křivoklátu, obklopeny

rozsáhlými lesy, k nimž se váže – jak připomínal, snad pro předpokládaný

vliv na zdejšího velkého rodáka, Arne Novák – nespočet dějinnýchudá

lostí i starodávných pověstí,

1

leží Hudlice, kdysi též Údlice či Udlice.

Původ jména vsi, rozkládající se na táhlém svahu pod malebnou skalou,

nazývanou podle ní, hledal znalec českého místopisu Antonín Profous

v tom, že se v ní usadili lidé Hudlovi, tedy jakéhosi Hudla, Houdla či

Hudly, jména odvozovaného možná od „hústi, hudlati“, ale nezatajil ani,

že středohornoněmecké „hudel“ značilo „schlechte Person“ i „Hure“, tedy

s prominutím běhnu. Václav Hájek z Libočan, o jehož věrohodnosti už

dávno víme své, jmenoval Hudlice mezi vesnicemi, jimiž prý knížeJaro

mír obdaroval věrného sluhu Hovoru za to, že ho nedaleko odtudvysvo

bodil ze zajetí Vršovců. Prokázaná historie nesahá tak daleko: když král

Jan rozhodl o vysazení nové vsi v křivoklátských lesích, přikázal učinit

tak na místě řečeném Hudlice. AT už to jméno vzniklo kdykoliv, jisté je, že

vesnice byla po husitské revoluci zastavena s hradem Týřovem (jehožzří

ceninu známe z Máchovy kresby, poslední před osudovým odchodem do

Litoměřic) a zůstala součástí tamního panství, než s ním byla ke konci 16.

věku včleněna do panství křivoklátského. Jeho osudy pak sdílela nejdříve

pod královskou komorou, nato pod Waldsteiny a od roku 1733 až dozru

šení vrchnostenské správy v čase, kdy Josef Jungmann už nežil, pod

Fürstenbergy. Hospodářsky a kulturně tíhly Hudlice spíše k Berounu,

kam ostatně chodil do školy i on, a také trochu k Žebráku a Hořovicům;

po správní stránce náležely později k rakovnickému okresu, jako jedna

z jeho největších obcí.

Během sedmnáctého a snad ještě na počátku následujícího stoletípři

cházeli do zdejší lesnaté krajiny němečtí osadníci, nalézajíce obživu vedle

17


zemědělství v dobývání železné rudy a v železných hutích, které byly

z nejstarších v Čechách. Jungmannové (ale také Jungkmanové nebo

Jungkmonové), snad původem z Bavorska, snad z Duchcova či zLoket

ska, byli ponejvíce rolníci, ale vyskytovali se mezi nimi i hajní, kováři

a horníci a zpravidla se prý dožívali vysokého věku. První, kterého známe

jménem, Matěj Jungkmon, žijící v letech 1590 –1651, koupil roku 1637

statek v Hudlicích, který se pak dostal do vlastnictví jiné rodiny.

2

Odnej

staršího z jeho tří synů, Řehoře, sedláka a rychtáře v nedaleké Svaté, se

počíná větev označovaná jménem této vsi, od prostředního, Václava,na

rozeného asi roku 1628, větev spojovaná s Hudlicemi, neboT se zde roku

1650 ujal pusté usedlosti, a od nejmladšího, Jana, větev usazená nasa

motě Na Králi (také U Krále), kterou si připomínají sokolové jako místo,

kde se roku 1860 seznámili Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš. Václavův

vnuk Matěj, dědeček Josefa Jungmanna, který ho v dětství ještě zažil,

3

se

již uvádí jako mistr ševcovský a kostelník. Na Štědrý den 1737 koupilpří

zemní srubovou chalupu se zahrádkou a dvěma korci polí, tu s číslem 43,

později přestavovanou, v níž přišel Josef Jungmann na svět a kde je dnes

památník.

4

Roku 1741 se Matějovi narodil syn Tomáš Šimon, kterýpoz

ději hospodařil na zděděném kousku pole, stejně jako otec si přivydělával

ševcovinou a převzal od něho i kostelnictví s povinností výběrčího platů

ze zádušních polností. Hudlický kostel sv. Tomáše býval filiální, a proto

se tam za Jungmannova dětství sloužily mše jen každou druhou neděli.

5

Tomáš Jungmann se ve dvaadvaceti oženil s KateřinouJungmanno

vou, o dva roky starší dcerou hajného ze samoty Na Králi, který tragicky

zahynul při výkonu svého povolání.

6

Měli spolu deset dětí, z nichž se

dospělosti dožila polovice: jediná dcera Josefa, provdaná v nedalekém

Otročíně, a čtyři synové, Josef, Antonín, Jan a Václav. Otec byl přičinlivý

a rozšafný hospodář, pilný včelař a u sousedů požíval velké vážnosti.

Matku vylíčil sám Jungmann jako „svatého obcování osobu“, která měla

„přeživou fantazii“, ženu „rozumnou, dobrou“.

7

Byla zbožná, po celý den

si prozpěvovala duchovní písně, ale trpěla ustavičným strachem zja

kýchsi přízraků, které ji pronásledovaly, i když šla ve dne přes pole; od

sousedů si za to vysloužila přezdívku Dušička. Své šesté dítě, Josefa

Jakuba, narozeného 16. července 1773, patrně už při křtu zaslíbila Bohu,

tedy duchovní službě, a pečovala proto ponejvíce o jeho náboženskouvý

chovu. Syn si do pozdního věku, jak potvrdil v Zápiskách (do kterých se

ještě nejednou začteme), uchoval v živé paměti zážitek z první zpovědi

a prvního přijímání: „Já přijav svatou hostii se cítil čista, svata, blažena

a žádal sobě, abych tu chvíli byl vzat do nebe, kam náležeti jsem se celým

18


19

3. Rodný domek Josefa Jungmanna v Hudlicích po úpravách

2. Hudlice, celkový pohled


srdcem cítil, a obával se, abych zůstana na světě, neprovinil se snadně

čím, čímž bych nabyté milosti boží opět potratil.“

8

Později však záviděl

těm, kteří nikdy o „pravdě náboženství sobě vštípeného nepochybovali

a dle něho se upřímně řídili“. A co následovalo, bylo vlastně přiznání:

„Jak jiný stav jest mudrce, který ze stromu vědomosti ovoce okusil! Jak

pěkný ráj potratil!“

9

Zpronevěřil se tedy v zralém věku své víře? Duchovní

Antonín Marek, který Jungmanna, svého učitele a přítele na celý život,

nejdůvěrněji poznal, tvrdil, že od něho nikdy neslyšel ani slůvkopochyb

nosti, a stejně se vyslovila i Jungmannova dcera Kateřina, pobývající sot

cem v čase jeho skonu.

10

Podle Václava Zeleného vykonával náboženské

povinnosti, jak mu je ukládal úřad, to jest chodil do kostela a účastnil se

procesí, ale skutečné smýšlení nevyjevil ani nejbližším, přesvědčen, že to

je, co „člověk nepoví nikomu“.

11

20

4. Záznam o narození Josefa Jakuba Jungmanna na výpisu z matriky narozenýchfar

ního úřadu v Berouně


V roce Jungmannova narození prvně vyšla Kniha ke čtení pro žáky českých škol, která měla sloužit jako pomůcka učitelům, a rok nato vydala Marie Terezie Obecný řád školní, jímž se zaváděla pevná školská soustava. Souhrn školských reforem, nejpozoruhodnější výkon rakouského osvícenského absolutismu, přinesl nebývalý vzestup základního vzdělání tím, že otevřel lidovým vrstvám přístup k vědění vázanému na psané a tištěné slovo, a stal se tak východiskem přechodu k všeobecně gramotné společnosti. Tady se zakládalo, co v 19. a 20. století posunuločeské země mezi ty, které se vyznačovaly relativně vysokou úrovní obecné vzdělanosti. Povinná školní docházka do jedno- nebo dvoutřídníchtriviálních škol v městečkách, farních obcích, případně i střediscích panství, ještě ne plně vynutitelná, nebyla samozřejmostí asi pro třetinu ažpolovinu dětí,

12

nicméně ke konci 18. století pokrývala síT těchto školprakticky celé území Čech. Zatímco vyučovací jazyk v nich měl odpovídatjazyku místních obyvatel, v trojtřídních hlavních školách, zřizovaných

v krajských městech, jím byla němčina. Úspěšné absolvování hlavní

školy a dobrá znalost němčiny podmiňovaly přijetí na některé z gymnázií,

která připravovala především budoucí vysokoškolské studenty; němčina

na ně pronikla tehdy, až je stát dostal pod svou kontrolu. VždyT školské

reformy, rozšiřující základní vzdělání, tvořily součást záměru sjednotit

společnost na celém území státu, jehož tmelem mělo být užívání – slovy

Josefa II. – „univerzálního jazyka říše“, na nějž byly postupně vázány

i veškeré projevy vyššího intelektuálního života. Osvícený panovník totiž

porozuměl nové úloze jazyka v systému oběhu a výměny informací,jazyka, který se neomezoval už jen na funkci „transportéra“ významů jako

odrazu skutečnosti, ale stával se nástrojem, ba „kusem“ její tvorby. Zatím

bylo nepředstavitelné, že si tento princip, mající sloužit vládci, časem

osvojí i ovládaní.

Povinná školní docházka zakládala, jak přesně pověděl historikMiroslav Hroch, „sociální komunikaci, bez níž byl úspěch jakékoli agitace,jakékoli kulturní či politické (a tedy i národní) mobilizace širokých vrstev česky mluvícího obyvatelstva nemyslitelný“.

13

Jiný historik, JaroslavMarek, zase psal o „civilizačním apoštolátu“

14

učitelů a duchovních, jejichž

zásluhou se vyšší školy v některých městech staly středisky, odkud sešířily návyky a formy vyšších životních a kulturních projevů na venkov.

Zde se počíná onen respekt ke vzdělání a duchovním hodnotám, příznačný pro 19. století. Přesto se požadavek českého národního školství

ještě dlouho nestal součástí obrozenského programu; přednost měla

kniha a časopis, prostředky, které bylo možné použít relativně svobodně.

21


Že o Jungmannově dětství a mládí není dost zpráv, zjišToval již jeho někdejší žák, pozdější vyšehradský kanovník Václav Štulc, autor prvního životopisného náčrtu,

15

a po něm znovu Václav Zelený i EmanuelChalupný.

16

V rodišti chodil malý Jungmann do triviální školy, o jejímž učiteli

Janu Husákovi v stáří pověděl jediné – že byl „hlasatel slepé víry“.

17

Byl to

však, snad s výjimkou Stanislava Vydry, jediný jeho učitel, z jehož úst

slyšel češtinu. Chlapec se u něj učil i na housle, na které pak vždy dobře

hrál, a jako jeho otec zpíval na pohřbech. Ve dvanácti, roku 1785, ho dali

do Berouna, na německou školu, která neměla právo užívat název

„hlavní“, třebas byla trojtřídní. Zřídili ji piaristé v budově proti kostelu

Zvěstování Panny Marie téhož roku, kdy se Jungmann narodil a kdypaež zrušil řád jezuitů, a na rozdíl od nich jí vtiskli, stejně jako všem svým

školám, učební řád bližší životu. Přestože Josífka zařadili rovnou do třetí

třídy, pobyl v ní tři léta především proto, aby si osvojil němčinu,nezbytnou podmínku k přijetí na gymnázium. V stáří si připomněl první zážitky:

„Učitel byl mladý piarista, vysokého vzrůstu, červeného líce, veselé tváře,

nesedal na katedře, nýbrž že málo žákův bylo, po škole se procházel, drže

v pravici rákosku loketní, jakou vyklepávají se šaty, které velmi rádužíval co prostředku nejen k mravnímu vychování, ale i co pobudky kpilnosti a napomáhání paměti, přičemž se vždy samolibě ulizoval. NeboT

který z nás odříkával lekcí, šTastný byl, jestli bez klofce neb švihunějakého vyvázl. Což trudno bylo, an my na větším díle pouzí Čechové, akatechismus (jiného jsme nepoznali) pouze německý a pan učitel pouhýNěmec. Já ještě dobře prošel, maje paměT čerstvou a pilnost neobyčejnou.

Uměl jsem celé listy zpaměti, ač jsem z nich sotva dvě tři slova rozuměl.“

18

Ozvuk rané zkušenosti z berounské školy snad můžeme hledat i votázkách, které kladl po dvaceti letech svému fiktivnímu partnerovi v jednom

z dvojice programových Rozmlouvání pojednávajících O jazyku českém

(jimiž se bude zabývat další kapitola): „Zdali vás nepřivítali jako mne,Čecha pouhého, s pouze německým slabikářem, snad abych zapomenačesky, neuměl německy? Vás-li v kvadrátku magistříček neujišToval jako

mne tisíckráte, že Němec jsem, že němčina má řeč jest mateřská, ač že

matce mé německého slova nikdy ani na jazyk nevstoupilo?“

19

Učitele měl každý rok jiného: zprvu Valentina Matouška, pakMikuláše Jírovce a posléze Florida Sauera, k němuž se vázala nepříjemná

22

5. Opis seznamu žáků 3. třídy (hlavní) školy v Berouně ze škol. roku 1784/85 suvedením prospěchu Josefa Jungmanna >


23


vzpomínka. Jednoho horkého dne spatřil totiž Sauer pár žáků, Jung

manna mezi nimi, jak se koupou v Litavce, a nazítří vykonal exekuci.

„Každý hříšník musel kleknouti,“ čteme o ní v Zápiskách, „a rozhrnuv

šaty políbiti zemi, přičemž pan profesor uměle a cvičně jemu na zadek

ránu švižnou vyměřil a to tak dlouho opakoval, až dle zdravého úsudku

jeho spravedlnosti zadosti se stalo.“ Chlapec byl nešTastný, když sedo

zvěděl, že se dopustil hříchu, a tak ho to zastrašilo, že několik let koupání

„v ohavnosti měl“;

20

snad tahle příhoda rovněž způsobila, že nikdynepři

lnul k přírodě. Ve třídě měl nanejvýš sedm spolužáků, v poslední jen dva;

o tři roky starší básník Šebestián Hněvkovský, který do berounské školy

také chodil, už mezi nimi nebyl. Podle vlastního přiznání se Jungmann

učil s chutí a matrica discipulorum dokládala, že míval nejlepší známky.

21

Přesto se těšil na „sladké chvíle“, které bude moci strávit doma, kam to

měl z Berouna asi dvě hodiny chůze.

Na konci třetího roku dostal od ředitele Modesta Bielliny pochvalu za

to, že školu pilně navštěvoval a ve třídě předčil jiné. Piaristé také nejspíš

radili, aby přešel na jejich gymnázium v Praze na Novém Městě. Jenomže

otec se asi bál pustit syna z Berouna, kde ho měl pod dohledem a kde

také bylo snazší ho uživit. Izůstal ještě další rok a docházel k piaristům

na soukromé hodiny latiny. Usuzuje-li historik Jaromír Loužil, že se již

tady projevilo jeho jazykové nadání,

22

činí tak bezpochyby právem.

Odchod z Berouna však nebyl – v doslovném smyslu – bezbolestný.

Kdosi, snad z domácích, nešTastnou náhodou polil chlapce vařící vodou.

Odvezli ho domů, dokonce v obavách o jeho zrak, ale on se uzdravil

a vážný úraz nezanechal následky.

Podle dekretu z roku 1785, založeného na učebním plánu štýrskéhopia

risty Gratiana Marxe, byla rakouská gymnázia pětiletá. Učilo se na nich

latině a latinské literatuře jako hlavnímu předmětu, řečtině, dějepisu

a zeměpisu, matematice, náboženství. Nižší tři třídy (parva, principium,

gramatika) byly gramatikální, další dvě (poesie, rétorika) humanitní.Je

den profesor učil všem předmětům v gramatikálních třídách, pak nový

v humanitních. Do parvy byli přijímáni žáci od deseti do čtrnácti let.Vět

šinu gymnázií spravovali řeholníci, hodní, průměrně vzdělaní, nudní

a omezení. Ředitelem všech tří pražských ústavů, staroměstského,novo

městského a malostranského, se v druhé půli osmdesátých let stalpau

lán František Faustin Procházka, jehož ve školách znali jen z účasti na

zkouškách. Jungmann ho měl povždy ve značné úctě, která snadkořeni

la už v čase studií.

24


Emanuel Chalupný se domýšlel, že otec dal Josefa, prvního ze synů, na studia jen proto, že ho matka zaslíbila kněžskému stavu. Ale vyšší vzdělání poskytl Tomáš Jungmann i dalším dvěma, Antonínovi,budoucímu význačnému lékaři, zakladateli gynekologického oddělení Všeobecné nemocnice v Praze, a Janovi, který splní matčino přání namísto Josefa a stane se knězem řádu křižovníků s červenou hvězdou, správcem jejich fary v Tursku a potom v Unhošti. V den zahájení školního roku, 1. listopadu 1788, vstoupil patnáctiletý Josef do budovy piaristického gymnázia na Příkopech, vyznačeného působností Gelasia Dobnera a Mikuláše Adaukta Voigta. Přinesl si tam průměrnou znalost němčiny a začátečnickou latiny, a přesto byl přijat rovnou do druhé třídy. Václav Zelený si povšiml toho, že se v Zápiskách vyjadřoval o piaristech, jindypijárech, se „zvláštní jakousi trpkostí“ a z profesorů nikoho nejmenoval.

23

Ve třídě vždy náležel mezi studenty s výborným prospěchem, jakkolivnikdy nepatřil k pětici nejlepších. Hned od svého vstupu na gymnázium se

musel těžce protloukat, pravý typ českého studenta, odmaličkazápasícího o živobytí; hlavním zdrojem obživy mu bylo vyučování hudby a zpěvu,

ale dával i hodiny psaní a počtů. Zároveň měl na starosti dva mladšíbratry, o nichž už víme, že také studovali v Praze. Jelikož si zvykl být odchlaeckých let z domova, nepřišlo mu zatěžko vést samostatný život, i když

za to platil opuštěností, a tudíž, třebas ve srovnání s Janem Nejedlým,

i dosti pozdním vstupem do literární společnosti. Jungmann patřil k těm

českým studentům, kteří přicházeli z venkova jako synové obchodníků,

živnostníků, řemeslníků, nižších úředníků a sedláků. Chudoba se u nich

prolínala se zážitkem nuceného přechodu k němčině, jejíž zvládnutí jim

činilo o to větší potíže, že byli z domova vybaveni i chudým českýmslovníkem a jednoduchou větnou skladbou. Podléhali tak nabízející separalele malého národa a chudého člověka, navíc zatíženi komplexemméněcennosti z pocitu neustálého ohrožení. Tady někde, zdá se, tkví kořeny

pověstného Jungmannova opatrnictví, vlastnosti, jíž se ještě nejednou

dotkneme.

V čase Jungmannových gymnaziálních studií skončila vláda dvou panovníků, Josefa II. i Leopolda II., a nastoupil František II., jemužvyověděla Francie válku. V těch letech počal také Václav Matěj Kramerius vydávat své noviny a v Michalské ulici, v dvoupatrovém domě U Zlatého půlkola vedle Železných dveří, zřídil na přelomu února a března 1790 Českou expedici. Zda tam mladý Jungmann chodil, nevíme, stejně jako nám není známo, přihlížel-li v září 1791 průvodu u příležitosti korunovace Leopolda II. Na prahu devadesátých let předvedl Jean Pierre Blanchard

25


v Královské oboře první let balonem s lidskou posádkou, později, v druhé

půli tohoto desetiletí, kdy už byl Jungmann na univerzitě, uskutečnil

Ludwig van Beethoven v Praze tři koncerty, byla založena Společnost

vlasteneckých přátel umění, která otevřela galerii ve Šternberskémpa

láci a zřídila Akademii. Jak dospívající Jungmann všechny tyto události

vnímal, o tom nezanechal sebemenší svědectví. Vypadá to, jako by ho

více stravovaly trpké osobní zkušenosti, z nichž podle Chalupného

„v duši nevolníkova syna klíčily názory pesimistické, spojené s tichým

vzdorem proti útisku soukromému i veřejnému“.

24

O jedné z nich, která

se nakonec obrátila k dobrému, vyprávěl v stáří. Jelikož se vždy těšil na

pěší cesty do rodné vsi a na to, až bude mezi svými, chtěl být doma

i o prázdninách mezi rétorikou, poslední třídou gymnázia, a logikou, první

třídou filozofických studií. Ipožádal spolužáka, jemuž předtím pomáhal

ve studiu, aby ho dočasně zastoupil v kondicích, které dával jisté dívce.

Když se však vrátil do Prahy, dozvěděl se, že si rodina přeje, aby jejich

dceru učil nadále nový student, a nikoliv on, Jungmann. Takovou„ne

vděčnost a faleš milovaného přítele“, jak své zklamání vyjádřil ještě po

desetiletích v Zápiskách, nesl velmi těžce, o to hůř, že přišel i o výdělek

a nocleh, který mu snad poskytovali. V zoufalství se zastavil na Koňském

trhu u sochy sv. Václava (ještě té barokní, Bendlovy) a „plakal hořce“,

když k němu přistoupil jistý spolužák se vzkazem, aby hned navštívil

svého profesora. Ten mu nabídl místo domácího učitele v jiné rodině,do

konce za výhodnějších podmínek než dotud.

25

Podmínkou přijetí na vyšší studia, to jest právnická, lékařská,boho

slovecká nebo technologická, bylo absolvování tří, později dvou ročníků

filozofie. Když se na podzim 1792 Josef Jungmann zapsal na filozofickou

fakultu, profesoři již osmý rok přednášeli německy a několik let sloužila

i univerzitní knihovna. Pro jeho pozdější názorový vývoj bylo patrněurču

jící působení tří mužů – Karla Heinricha Seibta, Augusta Gottlieba

Meissnera a Stanislava Vydry. Profesor pěkných nauk Seibt měl už tehdy

svůj vrchol, spadající do sedmdesátých let, za sebou, ale stále ještěse

znamoval studenty s německou literaturou a osvícenskou filozofií, sbás

níky a „podezřelými“ mysliteli, jakými byli především Charles-LouisMon

tesquieu, Voltaire a Jean Jacques Rousseau. Více snad Jungmanna

ovlivnil Meissner, zajímavý zjev už tím, že byl po půl druhém století první

protestant na pražské univerzitě, svobodný zednář a básník i prozaik.

Přednášel jazykovědu, řečnictví, básnictví a estetiku, obraceje pozornost

studentů ke klasické literatuře. Oba nejenže oslňovali Jungmannauhla

zeným vystupováním a vzletností svých přednášek i spisů, ale nejspíš ho

26


také přiměli ke studiu angličtiny a franštiny. Nejmilejším učitelem,ideá

lem a vzorem byl mu však někdejší jezuita Stanislav Vydra. Obdivoval se

tomu, jak dokázal spojit výklad svého oboru, elementární matematiky,

s podněty k zájmu o český jazyk, a sytil se u něj vírou v jeho obrodu. (Vydra

se tím lišil od jiných osvícenců, jak prokázal autorstvím první novočeské

učebnice matematiky, jejíhož vydání se nedožil.) Čtyři roky po jeho skonu

napsal Jungmann pro Hlasatele českého, časopis vydávaný Janem

27

6. Jungmannovy zá

znamy přednášek prof.

K. H. Seibta z filozofické

fakulty, 1795/96


Nejedlým, spolužákem z filozofie, neumělé veršíky Elegie na smrt Stan.

Vydry: „Stav se kmetem činy, / zůstal dítě celosti; / nic mu od ohně, nic

od neviny / neubylo starostí.“

26

(Po básnické stránce, v ódě napsané již

před několika lety, se lépe dařilo Janu Nejedlému, který se hlásil k jeho

žákům společně s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem.) Jezuitou býval

rovněž Ignaz Cornova, Pražan italského původu, básník a historik,nad

šený stoupenec josefinismu, živý a výmluvný profesor obecných dějin,

který odcházel na odpočinek právě v tom roce, kdy Jungmann končilfilo

zofická studia. Jeho přednášky, stejně jako Seibtovy a Meissnerovy, si

pilně zapisoval; dokládá to několik svazků záznamů dochovaných vpí

semné pozůstalosti.

27

Pod vlivem znamenitého matematika a astronoma,

ředitele hvězdárny Antonína Strnada, třetího z bývalých jezuitů (který se

ale po zrušení řádu oženil), si Jungmann oblíbil zvláště„fyzickoastrono

mický“ zeměpis. V básni věnované Vydrově památce se zmiňoval

i o „svém“ Strnadovi, snad proto, že se zasloužil o to, že po ukončenístu

dií získal Jungmann místo profesora na litoměřickém gymnáziu, kde se

mu zeměpis stal zamilovaným předmětem. Jak dovozoval životopisec

28

7. Stanislav Vydra


Václav Zelený, filozofická studia položila pevný základ Jungmannovasvě

tového názoru, odpovídajícího západoevropskému osvícenskému kriti

cismu: „[...] u věcech náboženských racionalism, zamítání všelikéhoná

boženství zjeveného, přitom však pevná víra v nejvyšší bytost, u věcech

politických jemný cit svobody a práva beze všeho nadsazování jakékoli

formy vládní.“

28

Výstižnější byl Arne Novák. Podle něj mladého Jung

manna zaujali na univerzitě ponejvíce „krasoduší osvícenci němečtíeste

tických sklonů“ a „vlastenečtí horlitelé pro český jazyk“, jejichž vlivem se

„poezie a národ“ záhy staly „vůdčími hesly jeho snažení“.

29

Na druhé

straně střízlivý Jan Jakubec poukazoval na možný účinekkompromis

nictví některých profesorů, Cornovy, Seibta a jiných, kteří mu bylipříkla

dem, „jak lze smířiti své lepší názory s horší skutečností“.

30

Téhož roku, kdy Jungmann vstoupil na akademickou půdu pražské

univerzity, byla zde zřízena katedra českého jazyka. (Na vídeňské pů

sobila již osmnáct a na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě

dokonce pětadvacet let.) Navštěvoval Jungmann přednášky profesora

Františka Martina Pelcla, zahájené v prostorném sále české pastorálky

v Klementinu, právě když vstupoval do druhého semestru svých studií?

Uvádějí-li ho Dějiny Univerzity Karlovy mezi posluchači jako „juristu“,

31

zdá se to opravňovat domněnku Václava Zeleného, že alespoň zpočátku

k Pelclovi nechodil. Opřel ji o následující historku.

32

V létě po prvním roce

filozofie byl pozván na návštěvu ke strýci, kde se sešlo více příbuzných,

popíjelo se a bylo veselo. Snažil se vmísit se do hovoru, ale jak odvyklčeš

tině, příliš mu to nešlo a zadrhával; „vždy mně devět německých výrazů

tanulo na mysl než jeden český,“ vzpomínal v Zápiskách. ( Je to velmi

ilustrativní příklad toho, že českojazyčné venkovské prostředí nedospělo

dotud k národnímu vědomí; co není reflektováno, nemůže být vědomé.)

Jedna z přítomných na to prý řekla: „Já vždycky slýchala, že jen vOtroči

novsi (odkud byla) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích.“ Jungmann se

zastyděl, a jak ujišToval v Zápiskách, „cítiv nedostatek mateřštiny hned

jsem sobě umínil jí se lépe přiučiti. Od té doby jsem vpravdě stal seČe

chem, aspoň vůlí upřímnou“.

33

K národnímu vědomí ho tak ve dvaceti

letech – Václav Zelený datoval tuto scénu rokem 1793 – přivedl osobnízá

žitek, nikoliv teoretické studium a jeho promýšlení. (Není to nicvýjimeč

ného; i jiné význačné osobnosti, mezi nimi Šafařík a Havlíček, sevyzná

valy z počáteční malé znalosti českého jazyka.) Mluvit česky nebylo

samozřejmostí, ale věcí volby. Nezanedbatelný vliv lze přičíst i Stanislavu

Vydrovi a Puchmajerovu kroužku, jehož členů si Jungmann vážil víc, než

si možná zasloužili, jakkoliv se s nikým z jeho členů osobně nesblížil.

29


O žádném učiteli ani literátovi se nedá říct, že by byl podněcovatelem jeho

národních aktivit, jakým se mladšímu pokolení stane on sám.

Nepochybně už na filozofii, stržen svobodomyslným ovzdušímjosefínského osvícenství, se s konečnou platností rozhodl nehledat smysl svého života v duchovní, nýbrž v světské službě národu, třebaže se mu jejínaplnění zatím rozplývalo v mlze. Nevíme, jak to přijal otec, ale matkudozajista velmi ranil. Ještě ve spojitosti se svou svatbou Jungmannvzpomínal, že byla sice potěšena, když ji Janička, jeho nevěsta, po obřadu upřímně objala, přesto „jakýsi nemilý cit, jako z přerušeného slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal“.

34

V pozdějších letech vyznával antickou zásadu primum vivere deinde philosophari a veškerá filozofie se mu zdála jako „veliký bláznivý dům, kdež každý svou zvláštní pošetilostí blouzní“.

35

Tenkrát v něm všakprofesoři Meissner a Seibt vzbudili zájem o klasickou literaturu i myšlenkové

a umělecké proudy 18. století. Největší zalíbení našel ve Voltairovi.Zamlouval se mu nejen svobodomyslností a sebevědomím, s jakým pohrdal

lidskými slabostmi a nectnostmi, nýbrž i duchaplností a jiskřivýmvtiem, vlastnostmi, jež u něho váhavý a nesmělý mladík z českého venkova

obdivoval snad právě proto, že je sám postrádal. (Bylo to tudíž z jakésipotřeby kompenzace, kterou nepociToval Voltairův ctitel drsnější povahy,

rytíř Jan Jeník z Bratřic?) Ještě v pokročilém věku, když svěřoval papíru

své myšlenky v podobě, která se dávno po jeho smrti ustálila jakoZápisky, se odhodlal k Apologii Voltaira. „Čtení spisů jeho“ – psal v ní – „ducha

podivným způsobem povyšuje a jako křídla mu dává, aby se nadobyčejnost a šalebnost toho světa vznášel, ono v čtenáři něžný cit šlechetnosti

a krásy zplozuje, předsudky jemu odnímá, ne řečnickým přemlouváním

a deklamací, ale přirozeným rozumováním, přesvědčením. [...] Nemá

nikdo rovného spisovatele. [...] Voltaire jest šTastný a vtipný básník,rozumný, nepředpojatý filozof, pilný historik a nevyrovnaný stylista.“

36

Je

sice možné, jak nadhodil Chalupný, že Voltaira hájil z jakési mravnísatisfakce, proto, že mu „klerikálové“ křivdili,

37

ale ze všeho nejvíc si u něj

zřejmě cenil vyspělé slovesné kultury, tedy toho, co jej pak vedlo k volbě

autorů, jejichž dílo chtěl do češtiny tlumočit. Jako i jiné autory četlVoltaira povětšině v originále a pořizoval si z něj výpisky; v jeho knihovně se

zachovalo třináct svazků Voltairových sebraných spisů v pařížskémvydání z druhé půle třicátých let.

38

Přesto se zdráháme pokládat jej za

„typického voltairiánského osvícence“, jak ho bez většího rozmyslucharakterizoval Jiří Marek v populární (kultivovaně zkompilované)jungman>30


novské biografii.

39

Voltairovo abstraktní rozumářství přece muselo být

Jungmannovi cizí neméně než osvícenský kosmopolitismus; ostatně mu

vytýkal, že podléhá slabostem své doby. Byl si proto, zdá se, vědomjedno

strannosti jeho myšlení, kterou obohacoval svou (romantickou) citovostí

a obrazností.

Tvrdí-li se někdy, že nacionalismus se Jungmannovi stal „náhražkou“

náboženské víry, je na tom notný kus pravdy. Zároveň však stojí zapřipo

menutí kritická slova Arna Nováka z předmluvy k českému vydání knihy

Eduarda Wintera, kdysi profesora německé univerzity v Praze, Bernard

Bolzano a jeho kruh. Vytkl zde pozitivistickému dějepisectví, že hledalo

kořeny národního hnutí v osvícenství a v jeho rakouské odnoži,josefi

nismu, nepřátelsky zaměřeném proti katolické církvi a náboženstvívů

bec, a že za jádro národní obnovy vydávalo opozici proti hodnotámkato

lického baroka. Podle Novákova oprávněného mínění byl u Dobrovského,

Jungmanna i Havlíčka „přímo zveličován jejich odpor k zjevenémunábo

ženství a církevním institucím“.

40

Není možné si nepovšimnout, že otázku

víry postavil Jungmann v pozdních Zápiskách do středu svých úvah.

Čeho se v oddílu nazvaném dokonce Všebožství (tedy panteismus)

dovolával, bylo – alespoň z prvního pohledu – blízké duchu Voltairovara

cionalistického stanoviska: „Věř ty, že svět bohem jest, věř ty, že bůh

stvořitelem světa jest, vždy vrazíš na poslední příčinu neznámou,nedo

myslitelnou. Že pak nějaká býti musí, rozum pevně drží.“ Vyústění těchto

myšlenek však směřovalo jinam, k příznačnému dokladu pevnosti jeho

víry: „Tobě tedy, neskončený bože, kdo a co jsi koli, klaním se v prachu

nízkosti, nehledám tebe v podobiznách živočišných – ale v srdci svém.“

41

A v dalším oddílu, pojmenovaném ryze osobně Moje náboženství, se už

vyznával: „Já byl v mladosti své pobožný nejživějším citem, což ne tak ze

školy, jako od matky své jsem odnesl, a po všech proměnách z té strany

mnou zběhlých zůstala mně neodňatelná víra v boha, kterému [...] oddán

jsem, v něj všecku naději skládaje.“

42

Navzdory ostře kritickýmnámit

kám vůči papežství

43

se Jungmann pokládal za dobrého katolíka, asi tak

jako osvícenci Dobrovský (který se dal dokonce vysvětit na kněze) čiBol

zano. Svou víru nedával okázale najevo, ale její hloubka se projevila tváří

v tvář smrti člověka z nejdražších. Na Markův projev soustrasti k úmrtí

dcery Johanky odpovídal: „Jest to příliš mnoho, co nám bůh ukládá, aby

nás v neštěstí zkusil, a potřeba nám silné víry v jeho svatou prozře

telnost, abychom neklesli.“

44

Snad proto, že byl Emanuel Chalupný

nadán schopností imaginace, se mu Jungmannův duchovní svět jevil

mnohem vrstevnatěji než jiným. V jeho představě se Jungmann obracel

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist