načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Josef Dvořák – Marie Formáčková; Josef Dvořák

Josef Dvořák

Elektronická kniha: Josef Dvořák
Autor: Marie Formáčková; Josef Dvořák

Josef Dvořák vzpomíná v jednotlivých kapitolách na své dětství, dospívání, herecké začátky i své pozdější kolegy. Propojuje osobní vzpomínky s faktografickými údaji. Kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 300
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: I. vydání
Skupina třídění: Divadlo, film, tanec (obecně)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5655-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Josef Dvořák vzpomíná v jednotlivých kapitolách na své dětství, dospívání, herecké začátky i své pozdější kolegy. Propojuje osobní vzpomínky s faktografickými údaji. Kniha formou vzpomínek seznámí čtenáře se životem českého herce Josefa Dvořáka.

Popis nakladatele

Jaké měl dětství, co ho přivedlo k divadlu, jak prožíval svá první milostná vzplanutí nebo že stejně důležité jako dobře se oženit, je dobře se rozvést… o tom všem vypráví známý český herec a komik Josef Dvořák. V poutavé biografii sepsané Marií Formáčkovou vzpomíná Dvořák nejen na své nejkrásnější herecké role a životní okamžiky, ale především na lidi, kteří tvořili a tvoří jeho svět.

(úspěch se nedá přivolat)
Předmětná hesla
Dvořák, Josef, 1942-
HerciČesko – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Marie Formáčková; Josef Dvořák - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Příběhy včelích medvídků Příběhy včelích medvídků
 (CDmp3 audiokniha)
Bob a Bobek, králíci z klobouku Bob a Bobek, králíci z klobouku
Staré pověsti české II -- 2. díl Staré pověsti české II
Josef Dvořák Josef Dvořák
Z táty na syna a další skutečné příběhy Z táty na syna a další skutečné příběhy
Žabomyší válka a další povídky Žabomyší válka a další povídky
Na kafi s Josefem Dvořákem Na kafi s Josefem Dvořákem
Souboj bez vítěze a další povídky Souboj bez vítěze a další povídky
Čert nikdy nespí a další povídky Čert nikdy nespí a další povídky
Na talíři - Jak jsme žili a co jsme jedli v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech Na talíři
 (Médium CD)
Nejkrásnější písničky z českých pohádek Nejkrásnější písničky z českých pohádek
 (CDmp3 audiokniha)
Nové povídání o pejskovi a kočičce Nové povídání o pejskovi a kočičce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Josef Dvořák

Úspěch se nedá přivolat

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Josef Dvořák, Marie Formáčková

Josef Dvořák – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JOSEF DVOŘÁK

Josef Dvořák / Marie Formáčková

úspěch se nedá přivolat


Copyright © Josef Dvořák, 2017

Copyright © Marie Formáčková, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

Cover photo (Josef Dvořák, herec) © Štěrba Martin,

Horázný Josef, Fotobanka ČTK

ISBN tištěné verze 978-80-7505-655-9

ISBN e-knihy 978-80-7505-684-9 (1. zveřejnění, 2017)


„Jsme schopni mimořádné krásy,

když máme odvahu snít.“

Vaddey Ratnerová


7

KDE SE DIVADLO V ČLOVĚKU BERE?

Tu nejpodstatnější výbavu si přinášíme už na svět. Nechci mluvit o před

určení, spíš jde o talent nebo předpoklady. Ty jsou v genech, v dědičnosti.

Něco takového se najde i u mne. Rodiče se pokoušeli ochotnicky hrát di

vadlo, hrála ho i moje starší sestra Maruška. Já sice nikdy neplánoval, že

jednou divadlu upíši duši, ale byl jsem odjakživa rád, když jsem něco řekl

nebo udělal a lidi kolem se smáli. Nejdřív jsem to neplánoval, ale postupně

jsem si všímal, že z toho, co se kolem mě děje, si vybírám jiné věci než ostat

ní. Jinak je vidím a ostatním to připadá legrační. Kdoví proč tomu tak je.

Třeba jinak poslouchám? Nebo jinak vidím?

PROČ ZASE VZPOMÍNÁM...

Chtěl bych Vás, všechny čtenáře a čtenářky, pozvat k sobě na návště

vu. Rád bych poznal každého, kdo si moji knížku koupí. Kdoví kolik

by Vás bylo a  zda bychom se do našeho nepříliš velkého bytu vešli.

Ale nějak bychom to určitě udělali. Pak bychom se mohli vzájemně

zkoušet z jednotlivých příběhů, protože tahle knížka je už několikátá

v pořadí, a navíc mnohé historky jsem už vyprávěl třeba na besedách,

v rozhovorech, v rádiu nebo v televizi. Byla by to zajímavá konfronta

ce, protože já své zážitky pokaždé vyprávím jinak. Odkoukal jsem to


8

od Vladimíra Menšíka, s  nímž jsem jezdíval v  jednom autě, když jsme

natáčeli film Parta hic. Je to už hodně dávno, v roce 1975, ale pamatuji si

to naprosto přesně. Sedli jsme do auta, on začal vyprávět, pustil fantazii

na plné pecky a  nepřestal, dokud se zase nevypnul motor. Fantazie se

pouštěla sama. Některé příběhy jsem slyšel opakovaně, ale pokaždé to

byl nový zážitek. Vždycky je vyprávěl jinak. To bylo úžasné, dokonalé. Na

to člověk musí mít talent. Jen špatní vypravěči mají vše do detailu stejné.

Kdyby se jejich vyprávění měřilo stopkami, bylo by to určitě nachlup

shodné. A já bych rád slyšel, zda si lidé pamatují moje příběhy – a jak.

  

Už jsem šmátral ve své paměti několikrát, ale určitě jsem si nevzpomněl

na všechno. Během lidského života se toho stane spousta. Nemohu si

stěžovat na nedostatek zážitků, ovšem každé svoje vyprávění nebo vzpo

mínání vždycky nasměruji k divadlu. Byl jsem jím doslova poblázněný.

Když jsme hrávali v Semaforu s Janou Paulovou a Rosťou Kubou, tak lidé

řvali v hledišti nadšením, měli jsme pokaždé vyprodáno a byla to pará

da. Jen kritika si nás nevšímala, což mé kolegy mrzelo. Já jim ale říkal, ať

si to představí obráceně – že kritiky budeme zajímat, budou o nás psát

pochvalné články, ale diváci při našich vystoupeních budou zívat, pokud

ovšem vůbec přijdou. Uznali, že tohle je lepší varianta.

Tehdy jsem často říkal, že my – naše herecká parta – jsme tady na

tomto světě hlavně proto, abychom hráli divadlo. Byli jsme hraním

zbláznění, bavilo nás to a  shodli jsme se na tom, že s  tím nikdy ne

můžeme přestat, že ho nikdy nemůžeme opustit. Nejdřív Kladivadlo,

pak Semafor, jedna role za druhou, do toho začaly přicházet nabídky

z  televize i  filmu. Možná někoho zrovna napadlo, že k  dokonalému

štěstí mi scházelo už jen klasické kamenné divadlo. Ovšem pravdou

je, že taková nabídka také přišla. Byl jsem lákán panem režisérem Ja

roslavem Dudkem, moudrým, laskavým, vědoucím člověkem, abych


9

šel hrát do Divadla na Vinohradech, kde působil. Právě před tímto divadlem jsme se totiž potkali a  dali se do řeči. Já mu hned řekl, že to musím odmítnout, i  když mám samozřejmě z  tak velkorysé nabídky radost. Ale kdybych souhlasil, byl by smutný on a byl bych smutný i já. On je pedant, přesně ví, co mají herci udělat a jak má hra ve výsledku vypadat. Ale já jsem přesný opak. Mě baví narušovat tabu, dělat roli jinak, než by se dalo předpokládat. Jak říkal básník, režisér a divadelní pedagog Miloš Horanský – divadlo má devětadevadesát podob a vy si vyberte tu svou.

V  tomto směru jsem asi anarchista. Toužím hrát divadlo ve společnosti výborných herců – což se mi mnohokrát podařilo –, kteří vezmou klasika a  nastudují ho pod vedením výborného režiséra tak, jak by si to představoval klasik a udělalo by to kamenné divadlo. Ale řízením osudu si jako hlavního představitele vyberou človíčka, který s nadšením roli přijme, nesmírně ho to baví, ale postavu si vysvětluje po svém, příběhem se nechává jen inspirovat a obohacuje ho o vlastní zážitky a  názory. To není snižování úrovně herectví kolegů, naopak je to jejich povýšení. Nový nápad musí být natolik silný, aby se i  oni začali divadlem bavit.

Tehdy na chodníku mi pan režisér Jaroslav Dudek řekl, že mám pravdu, že vlastně kvůli tomu se na mě chodíval kdysi dívat do Divadla Ateliér, když jsem tam hrával s Luď kem Sobotou. Byl jsem tím šokovaný, nikdy o  sobě nedal vědět, netušil jsem, že mezi diváky sedí tak vynikající režisér, k němuž mám velkou úctu. A tak jsem se ho tenkrát zeptal, kde vzal odvahu obsadit mě třeba do televizního seriálu Nemocnice na kraji města nebo posléze do filmu Hřbitov pro cizince, když na vlastní oči viděl, co na jevišti provádím. Odpověděl mi, že mě obsadil proto, že mi role seděla a on mě v ní od začátku viděl.

Pan režisér Dudek měl na lidi radar, věděl, co a  proč dělá, divadlu rozuměl. Vysvětlil jsem mu, že to ode mne není neskromnost, ale

10

já musím hrát hlavní roli. Kdyby to tak nebylo, pak by moje snažení

nemělo smysl, nemělo by opodstatnění. Postavení hráče mého typu

musí být osou. Je to pravidlo, které se musí respektovat, jinak by moje

snažení nemělo smysl.

PROČ SE ASI LIDÉ ROZHODNOU PRO URČITOU

PROFESI?

Možná se ani nerozhodují lidé, ale sám osud rozhodne a  někoho si

pro určitou profesi vybere. Když přemýšlím, jak to bylo se mnou a kdo

s  divadlem přišel první – jestli já nebo osud –, vybavuje se mi jedna

příhoda z dětství.

Bylo mi asi šest, ještě jsem nechodil do školy a jel jsem s rodiči z Ka

daně, kde jsme bydleli, do Ústí nad Labem k příbuzným. Jezdili jsme

tam pravidelně a  můj tatínek si pokaždé spletl dvě ústecká nádraží.

I tentokrát zavelel k opuštění vlaku o stanici dřív, my jeho příkaz ne

zpochybnili, spořádaně vystoupili, poté bez reptání šli na stanici měst

ské dopravy, jako ostatně pokaždé, a odtud jsme chtěli odjet k strýčko

vi a tetě. Hned vedle stanice byla výloha malého obchůdku a mě v ní

upoutala krásná velká marioneta. A já po té loutce okamžitě zatoužil.

A  byla to touha tak velká, že jsem se od výlohy nemohl odlepit. Fas

cinovaně jsem se na ni přitiskl, upřeně zíral na loutku a představoval

si, co všechno bych s  ní mohl dělat. Že bych vlastně nikoho jiného

nepotřeboval, protože ona by mi zahrála kohokoliv. Když se mě rodiče

snažili od výlohy odtrhnout, spustil jsem řev. Ne snad, že bych řval

poprvé v  životě, ale zřejmě to byl jiný řev než obvykle, protože moji

jinak racionální rodiče se rozhodli mi vyhovět. Neděle neneděle. Zjis

tili, kdo je majitelem obchodu, došli k  němu domů a  přemluvili ho,

aby přerušil sváteční siestu, šel s námi do svého obchodu a marionetu

nám prodal. Ten pocit štěstí, který jsem měl, když pan vedoucí vyndal

loutku z výlohy a podal mi ji, si pamatuji dodnes.

Z návštěvy příbuzných nebylo nic, ale kupodivu mi nikdo nic nevyčítal. Když jsme se vrátili domů, vrhl jsem se okamžitě ke svému loutkovému divadélku, odsunul všechny loutky a začal si hrát s tou novou. Byla obrovská, mnohem větší než celé divadélko. To jí sahalo někam do  pasu. Čněla v  něm jako obryně, ale mně ta disproporce nevadila. Nemohl jsem se loutky nabažit, viděl jsem v ní všechny svoje oblíbené pohádkové bytosti a ona byla ve všech těch rolích věrohodná.

Kdoví, třeba právě tehdy mi osud napověděl, co bych měl jednou dělat. Jasně mi přece naznačil, že mi vybral divadlo, ale ne to klasické. Ne velké kamenné divadlo, kde se herec musí pořádně snažit, aby byl na scéně vidět, kde je každý krok a každé slovo přesně nastudováno a  je třeba se striktně držet scénáře. Pro mne moudrý osud přichystal divadlo, jemuž se říká autorské. Divadlo, kde větší roli než kulisy hrají lidé. A  že ti lidé musejí hrát tak, aby z  divadla vyčuhovali, aby byli vidět, stejně jako kdysi vyčnívala z kulis moje přerostlá marioneta. Protože do takového divadla se chodí na herce, a  ne na divadelní kusy.

Tuhle starou marionetu už nemám. Opustila mě a já ani nevím, jak a kde skončila. Možná usoudila, že u mě už svoji práci odvedla a je čas jít o dům dál, možná je pořád někde schovaná a tajně mě sleduje, jestli jsem si vzal její rady k  srdci. Ovšem nahradily mi ji dvě jiné loutky. Obě byly vytvořeny podle mne, respektive podle vodníka, jehož jsem mnohokrát hrál. Jsou ze dřeva, vypadají skoro jako dvojčata, ale já vím, že jedna z  nich je asi o  pět let starší. Ostatně při bližším ohledání je ten věkový rozdíl znát. I když jsem se na roli namaskoval stejně, jedna má o trochu víc vrásek. Kupodivu ta mladší. U loutek jde čas totiž jinak než u lidí. Mám je rád a vidím na nich, jak spolu se mnou zestárla i moje role vodníka. Působí mi to radost. Protože je pěkné, když herec může stárnout se svou rolí. Třeba se dočkám ještě jedné loutky, která bude znázorňovat vodníka už hodně starého a vetchého. A je jisté, že právě ona bude z těch loutek nejmladší. PROČ MAJÍ LIDÉ POTŘEBU PSÁT? Lidé píší, protože se to naučili ve škole (aspoň většina z nás) a protože si z jakési marnivosti přejí, aby po nich něco zbylo. Aby zůstalo něco z doby, která se už nikdy nevrátí, z atmosféry, která se nedá zopakovat. Kolik báječných herců prošlo našimi dějinami i  našimi divadly a  co o nich víme? Máme jen pár vzpomínek v memoárech těch pamětníků, kteří podlehli spisovatelské marnivosti, zůstalo pár výstřižků a plakátů v  divadelních archivech. Sám jsem byl při spoustě nádherných představení, která se už nikdy nevrátí, a  vyčítám si, proč jsme nebyli tak předvídaví a nenahrávali si je alespoň na magnetofon, když už nás nenapadlo dát před hlediště kameru. Přitom takovou možnost – i když zdaleka ne dokonalou – už jsme tenkrát – v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých letech minulého století – měli.

Ale něco málo se naštěstí přece jen zachovalo. Před časem jsem jel do Ústí nad Labem na představení a zároveň navštívit svého kamaráda Jindru Jukla. Ten kdysi u nás v divadle dělal zvukaře. Ani sám nevím proč, ale měl jsem náhlé nutkání zeptat se ho, jestli náhodou nemá magnetofonový záznam našeho představení Hadrián z Římsů od pana Václava Klimenta Klicpery. Chvíli na mě udiveně koukal a pak řekl:

„Nebudeš tomu věřit, ale zrovna teď jsem nahoře v  kabině vložil tuhle hru do mašiny, že ti ji, až přijedeš, nabídnu.“

Tohle by asi byla lahůdka pro člověka, který se zabývá přenosem myšlenek, telepatií, věštěním a  dalšími okultními disciplínami. Od doby, kdy jsme hru hráli, uběhlo už hodně času a nikdy předtím jsme se o ní s Jindrou nebavili. Ale zřejmě jsme na sebe a na to naše někdejší společné dílo tak intenzivně mysleli, že se naše myšlenky někde spojily a nedovolily ani jednomu z nás, abychom to zase pustili z hlavy.

Jindra mi hned vzácný šestnáctimilimetrový záznam pustil a  já chvíli nebyl schopen slova. Byl jsem dojatý, že někoho napadlo vzít kameru do divadla, natočit to a ještě nám to předat. Byl jsem tím záznamem fascinovaný a  i  po těch letech se mi to líbilo. Bylo to vážně dobré představení, paměť mě neklamala.

Ovšem tím víc lituji všeho, co jsme si marnotratně nechali utéct, co nemáme natočené nebo aspoň nahrané. Je mi líto, že si o tom všem krásném a mimořádném můžeme jenom povídat. Že nemáme kromě pár fotografií autentický záznam, na kterém bychom i po letech viděli, jak se tenkrát všechno hýbalo, jak to běhalo. Jak se dělalo divadlo. Co bychom věděli dneska o  Voskovcovi a  Werichovi, kdyby se nezachoval žádný film? Co bychom věděli o Vlastovi Burianovi, našem českém králi srandy? A králů srandy je všude na světě málo, jsou stejně vzácní jako bílé velryby. A možná ještě vzácnější. O BIOGRAFU Strašně rád jsem chodil v Kadani do kina – tenkrát se říkalo do biografu –, protože tam jsem poznával jiný svět. A ten jiný svět se mi strašně líbil. Nebyl jsem okamžitě fandou herců, k  tomu se člověk musí dopracovat věkem, ale miloval jsem zvláštní atmosféru kina. Dodneška nevím, jak bych ji přesně definoval. Byla to směs touhy, tajemnosti a očekávání.

Kadaňské kino Moskva jsem miloval také kvůli vlaku. Vlastně vůbec nevím, proč byla na balkoně dlouhá vitrína s nádherným modelem osobního vlaku. Musel jsem ho vidět pokaždé, když jsem do kina přišel – ať už sám, nebo s rodiči. Ten dokonalý model, s kolejemi, návěstidlem a vším, co k vlaku patří, mi návštěvu kina ozvláštňoval.

Strašně rád jsem sedával v první řadě mezi ostatními dětmi. Svorně jsme lízali plátno a vřeštěli nadšením, když se zhaslo a plátno ožilo. Řval a  ječel jsem také, stržený atmosférou očekávání. Miloval jsem znělku filmů ze studia Bratři v triku. Jásal jsem, když se na konci filmu animovaní bratři způsobně uklonili. To byla nádhera! A stejně nádherné byly všechny filmy, které jsme z první řady kadaňského kina přímo hltali. Pan Prokouk režiséra Karla Zemana, Vzpoura hraček paní režisérky Hermíny Týrlové a Františka Sádka, loutkový western Jiřího Trnky Árie prérie, Alibaba a čtyřicet loupežníků s báječným Fernandelem v hlavní roli...

Neznali jsme nic krásnějšího, nedovedli jsme si vysvětlit, jak je možné, že se na placatém plátně všechno pohybuje, že postavy mluví. Bylo to jako zjevení z jiného světa. Těžko se to s dnešními zkušenostmi chápe, ale bylo to tak. Děti z předtelevizní doby byly jiné, ty ještě věřily na zázraky. A já takovým předtelevizním dítětem jsem. Když bylo u nás zavedeno pravidelné televizní vysílání, bylo mi už jedenáct. JAK TO BYLO U NÁS DOMA Rodiče byli obchodníci, což jim vlastně bylo předurčeno. Maminčin tatínek, tedy můj dědeček, jí kdysi pořídil v  Horní Cerekvi koloniál. Obchůdek malý jako dlaň, který snad byl opsán z Nerudových Povídek malostranských. V malé místnosti byl pultík, před něj se vešly tak dvě tři zákaznice. Maminka za pultíkem prodávala turecký med, cikorku, bonbony, mouku a ještě další nezbytné suroviny k vaření, ale ty už mě nezajímaly tolik jako sladkosti. Mimochodem, ví dneska ještě někdo, co to byla cikorka? Ano, pražený, drcený kořen čekanky, který se používal jako náhražka kávy.

Obchůdek nebyl ke zbohatnutí. Maminka později vyprávěla, že denní tržba byla něco kolem deseti korun. Ovšem bylo velmi praktické mít obchod ve stejném místě jako byt. Ten začínal hned za pultíkem, takže jsem vlastně v obchodě vyrůstal.

Tatínek byl pletařským dělníkem v  místní továrně. Po skončení šichty sedl na kolo a  objížděl vesnice, aby přivezl od sedláků vajíčka a máslo. To ale nebylo určeno na prodej v našem obchodě. Máslo s  maminkou porcovali na menší kousky, které pak balili do bedýnek a posílali do Ústí nad Labem do velkoobchodu. Samozřejmě za to nějaká koruna byla.

Tak rodiče živili sebe a nás dva se sestrou a dělali by to určitě celý život. Jenomže v  červnu roku pětačtyřicet se začalo osídlovat pohraničí a  tatínka zřejmě zlákal velký svět. Zachtělo se mu města, a  tak jsme se přestěhovali z  malého města na Vysočině do Kadaně, města o  něco většího, ležícího v  dnešním Ústeckém kraji. Dostali tam do státní správy prodejnu potravin a té zůstali věrní až do penze, i když to samozřejmě velmi brzy nebyl jejich vlastní obchod, nýbrž státní. Ale jim to nevadilo. Stavovská čest je vždycky nutila vykonávat řemeslo dobře a hlavně poctivě.

Nikdy k ničemu nepotřebovali politiku. Ostatně, který obchodník potřebuje členství v nějaké straně k tomu, aby měl čerstvé zboží a lidé k  němu rádi chodili? Ale politika si je našla sama. V  osmačtyřicátém roce se po nich chtělo, aby vstoupili do komunistické strany. Tatínek nabídl maminku, říkal si, u ní to projde, po ní partaj nebude nic chtít. Opravdu se po ní nic nechtělo, jen jediné – aby chodila na schůze. Jenomže maminka byla na pravidelnou docházku nepořádná. Vůbec to nebrala vážně. Když poněkolikáté na schůzi nepřišla, začali jí vyhrožovat, že bude vyloučena. Jí to ale vůbec nepřipadalo nijak tragické, naopak jí taková výhrůžka přišla vhod. Dokonce natolik, že přestala na schůze chodit docela. Když si ji opět pozvali a vysvětlovali jí, že prostě na schůzi jít musí, odpověděla, že musí udělat v  životě spoustu věcí, ale schůze mezi nimi není. Tak ji vyloučili. Ale poněvadž v  obchodě stranická legitimace opravdu nebyla nutná, ani tehdy se tam totiž lidé příliš nehrnuli, problémy z toho nebyly.

Leckterá příkoří ovšem rodiče překousnout museli. I když popravdě, za problémy si vždycky mohli sami. Oba například pravidelně chodili do kostela. Sestra tam dokonce hrála na varhany a  pan farář byl u nás doma pravidelným hostem.

Tatínek, jako správný bývalý venkovan, chtěl přivonět k maloměstu. Chtěl patřit k  místní honoraci, a  tak se u  nás organizovaly pravidelné sobotní dýchánky, na které byl zván kromě pana faráře i ředitel záložny a pan lékárník. Víc členů tenkrát místní honorace ani neměla. Maminka pokaždé upekla bábovku, pánové hráli mariáš a hovořili o závažných problémech světa.

To se ovšem rozneslo a  naše rodina se ocitla na jakémsi indexu. Sestra se například nedostala na žádnou odbornou školu, ač se o  to snažila. Krásně zpívala, chtěla studovat zpěv, ale na konzervatoř nedostala doporučení. Prý se má vyučit prodavačkou, když rodiče mají obchod. Tak to udělala a smířila se s tím, protože byla vlídná, klidná, vyrovnaná, a  navíc byla v  obchodě společně s  rodiči. Ale jen co tam začala pracovat, přišlo se na to, že nejhorší ze všeho jsou rodinné obchody. Protože tam se dá dobře hrát hra „já na bráchu, brácha na mě“, může se rozkrádat a vzájemně se krýt. Tak se rodiny začaly rozstrkávat do různých obchodů. Došlo i na nás. Maminka byla v jedné prodejně, tatínek v další a sestra zase v úplně jiné. Pak bylo podezřelé i to, když byli členové rodiny v  jednom městě. Proto se začalo dojíždět jinam. Trvalo pár let, než se pro změnu zase vyzkoumalo, že rodinná pospolitost je vlastně pro obchod dobrá, protože si členové rodiny vzájemně vyhoví a mají lepší výsledky než lidé úplně cizí. Tak se maminka, tatínek a sestra zase sešli v jedné prodejně. RECEPT NA OSOBITOST Každý člověk by měl být osobitý, něčím zajímavý a odlišný od ostatních. U herce je to dokonce veledůležité, protože i jeho zevnějšek ovlivňuje jeho role. Těžko bychom akceptovali plešatého Romea s nadváhou, na druhé straně by se nám asi nelíbil urostlý krasavec v roli Švejka. Princezny mají být krásné, ježibaby odporné, zloduši hnusní a  ušlechtilí lidé přitažliví. Ne vždycky se to povede, ale každopádně zevnějšek herce určuje k jistému typu rolí.

Také moje herecké zařazení ovlivnil můj zevnějšek. Musel jsem zapomenout na dramatické a milovnické role, protože mě zdobil na první pohled viditelný a nepřehlédnutelný předkus. A představte si, že se mi o něj nepostarala matička příroda, ale vyrobil jsem si ho – trpělivě a systematicky – já sám.

Rodiče lpěli na tom, že s nimi musím jít každou neděli dopoledne do kostela. Moc se mi nechtělo, zvlášť když ostatní kluci hráli venku fotbal. Ale neměl jsem na výběr. Návštěva kostela byla nepsaným rodinným zákonem, tam se prostě muselo.

Jeden čas jsem dokonce ministroval, ale naštěstí jsem se tím mezi kamarády neznemožnil. Právě naopak, kluci byli rádi, protože ministrování nebylo zadarmo. Občas jsem dostal nějakou tu korunu a s klukama jsme výdělek okamžitě proměnili za griliáš a zmrzlinu v cukrárně, kde pracovala jako vedoucí moje sestra Maruška. Ta nikdy nebyla lakomá, zmrzlinu jsme u ní mívali dokonce gratis. To mě pasovalo do čela klukovské party, protože kdo jiný mohl kolektivu zaručit taková privilegia jako já s cukrářkou v rodině?

Ministrování jsem se ale po čase zbavil, nicméně z  povinnosti pravidelných nedělních návštěv kostela mě to nevyvázalo. Tam jsem musel chodit dál. A  celou hodinu mše jsem se nepředstavitelně nudil. Tatínek klečel a  hleděl upřeně před sebe, maminka klečela také, modlila se a já klečel vedle ní. Jednou jsem se pověsil předními zuby za rantlík kostelní lavice. Bylo to nesmírně příjemné, krásně to tlačilo a já vydržel takhle viset celou hodinu. Stal se z toho jakýsi můj vlastní pravidelný nedělní rituál. Navíc tajný, protože o  tom nikdo nevěděl, rodiče mě během mše nesledovali.

Zkuste viset celou vahou těla neděli co neděli za přední zuby! To by se udělal předkus každému, natož dítěti, které je ve vývinu a všechno v jeho organismu je v pohybu. Když o tom tak přemýšlím, dost se divím, že jsem si přední zuby vůbec zachoval, že se nevyvrátily! Ale asi to bylo mojí muší dětskou vahou. Dneska už bych takhle viset nemohl.

Mého předkusu si dlouho nikdo nevšiml, a když se nad ním potom všichni pozastavovali, byl už vymodelovaný, zafixovaný, nezvratný. A protože jeho výroba byla velmi zábavná, ani mě to nemrzelo. V zrcadle jsem se neprohlížel, o holkách ještě nepřemýšlel a při fotbale nebo lízání zmrzliny mi předkus nepřekážel. Mimochodem, stopy mých zubů jsou na kostelní lavici v Kadani patrné dodnes. PÁNBŮH RADÍ JENOM JEDNOU Jako dítě jsem neměl nouzi o kamarády. Ostatně, kdo by neměl rád kluka z  kšeftu a  se štědrou sestrou z  cukrárny! Zvlášť když se ten kluk může rozdat. A tak mě měli v oblibě kluci ze sousedství i spolužáci, nepamatuji si, že bych si někdy neměl s kým hrát. Ale tohle nebyli moji jediní kamarádi. Kamarádil jsem také s místními cikány. A dobře jsem dělal, protože moji cikáni měli věrné duše a znají se ke mně dodnes. A jsou to pro mne stále cikáni, i když už se jim dávno říká Romové, ale starým dobrým kamarádům přece nebudu měnit jméno.

Před lety jsem šel se svou ženou Jájou po kadaňském náměstí. Kráčeli jsme a spolu s námi tam byl i můj vlastní život. Chtěl jsem se před Jájou pochlubit místem, kde jsem vyrůstal. Musím předeslat, že moje žena je dcerou kavárníka Krejčíka z  Václavského náměstí, možná si ještě dneska někdo vzpomene na jejich vyhlášenou kavárnu nad Darexem. A tato dáma, se kterou jsem měl před svatbou, najednou stála obklopena cikány různých věkových kategorií. Jeden z nich, můj dávný kamarád Pepíček Heka, mě už objímal, ostatní cikáni po mně skákali, štouchali do mne, jeden přes druhého mi něco říkali. Prostě mi po svém dávali najevo radost ze shledání.

Padl návrh, že půjdeme setkání oslavit do Bílého Beránka. Když se to takhle vysloví, máte pocit, že míříte do vznešeného podniku, kde se servíruje na stříbře a  hosté jsou usazení v  plyšových fotelech. Ve skutečnosti šlo o lokál, kam se člověk bál vstoupit i ve dne, natož po setmění. Já ale mám k Bílému Beránkovi vztah, protože tam mám domovské právo. Je pochopitelné, že jsem se své nastávající chtěl pochlubit i svým druhým domovem.

Vešli jsme. Jako první se zvedla stará cikánka, v ruce skleničku, která byla naposledy umytá, když byla vyrobená. Velkoryse mi ji podala se slovy: „Vypi, Jóži, vypi!“ Vzal jsem skleničku, aniž bych zkoumal její obsah, řekl: „Na zdraví!“ – a vypil nápoj na ex. Teprve tehdy jsem pochopil, že šlo o obyčejné víno, ale vypil bych, i kdyby ve skleničce bylo cokoliv. Radím všem, kdo nemáte zkušenosti stejné jako já – vždycky vypijte. Nedělejte drahoty, nenamítejte, že by se sklenička mohla umýt, že nejdřív musíte vědět, co je to za tekutinu. Urazit je totiž velmi lehké a náprava je někdy takřka nemožná. Proto je mnohem jednodušší zavřít oči a vypít, protože tím dáváte najevo, že dotyčnému důvěřujete.

Cikánka jásala: „Vypil, Jóži, vypil! Je pořád náš!“ A  já svou nastávající nechal s cikány u stolu a šel s kamarádem Pepíčkem Hekou do kuchyně. Tedy do místnosti, které se kuchyň říkalo, protože tam byl sporák. Ale nevzpomínám si, že by se na něm někdy vařilo. Dokonce si vůbec nevzpomínám, že bych někdy některého cikána viděl jíst. Oni snad vůbec nejedí, oni jenom pijí.

Když jsme se vrátili, cikáni byli s mojí nastávající – vznešenou dcerou pražského kavárníka – náramně spřátelení. Také ona se tvářila spokojeně. V ruce měla velikou kytici růží, pro které jí na záhony místního autobusového nádraží doběhl Pepa Štechmiler, další „bílej“, co měl do téhle restaurace dveře otevřené. Navíc vypadal okouzleně, skoro zamilovaně. Pořád se na ni díval a pak se ke mně naklonil se slovy: „Pepo, nech nám ji tady, ty si v Praze najdeš jinou!“

Všichni s ním souhlasili. I oni měli zasněné výrazy, jaké jsem v jejich očích nikdy neviděl. Skoro bych řekl, že došlo k hromadnému zamilování. Z  toho jsem nadšený nebyl, měli jsme přece před svatbou. A  tak jsem usoudil, že nastala pravá chvíle k  odchodu. Nevydal jsem se přece po stopách své minulosti, abych ztratil někoho, s nímž jsem plánoval svoji budoucnost.

Tohle si pamatujte všichni: V cikánské hospodě nezůstávejte zbytečně dlouho, zvlášť ne se svou vyvolenou nebo vyvoleným. Pánbůh vám poradí jenom jednou. Když neuposlechnete, mohli byste litovat!

A  ještě něco pro ty, kteří se chystají do Kadaně. Restaurace Bílý Beránek je tam stále, ovšem dneska už vypadá docela jinak. Elegantní, s vybranými specialitami na jídelním lístku. Patří k ní penzion a hraje se tam i bowling. Pokrok holt nezastavíš. BABIČKA A DĚDEČEK Na prázdniny jsem jezdíval k babičce do Horní Vsi, kousek od Horní Cerekve, kde jsem přišel na svět. Bylo to tam fajn, ale bohužel jsem si to moc neužil, protože babička brzy zemřela. Byla to typická vesnická ženská, věčně na poli, akorát v neděli stihla doběhnout z Horní Vsi do Horní Cerekve, což byly tři kilometry, do kostela. Pak se ale okamžitě otočila a běžela zpátky.

Děda byl ajznboňák, takže měli volnou jízdenku a babička jezdila čas od času k svobodnému synovi do Děčína, aby mu dala dohromady domácnost a  postarala se o  něho. Zásadně jezdila osobním vlakem, jet rychlíkem jí připadalo příliš zpovykané. Jednou přiletěla trapem na nádraží, vyběhla na peron a viděla, jak osobní vlak akorát odjíždí. Výpravčí s plácačkou ji uviděl a ptal se: „Tak kampak, babičko?“

„Do Děčína jsem chtěla, ale právě mi to ujelo!“

„Tak chvilku počkejte, pojede rychlík.“

Babička se na něj podívala a pravila: „Na rychlík já nereflektuju!“

  

Dědeček bojoval jako legionář v první světové válce a nějaký čas byl v  Rusku v  zajetí. Když se vrátil, byl Ruskem nadšen a  až do konce života o něm každému vyprávěl. A lidi to zajímalo, ne každý se dostal z  malé vesnice až tak daleko, a  tak byl děda v  očích svých sousedů veliký světák.

Největší dojem na něj udělalo, že zajatci žili pohromadě s vesničankami, což se mu nesmírně líbilo. Moc rád na to vzpomínal a babičku to nepředstavitelně štvalo. Tak o  tom raději vyprávěl jenom v  hospodě, protože doma moc nemohl. Vždycky to mělo stejný průběh. Nejdřív hrál na harmoniku, dal si k tomu štamprli a pak vyprávěl detaily ze zajateckého života. Samozřejmě na venkově se nic neutají, takže babička byla velmi dobře informovaná o každém detailu jeho vyprávění, dobře věděla, co dědeček v zajetí vyváděl.

Zřejmě budu mít s dědečkem hodně společného, také rád vyprávím historky ze svého života. Když se někde konala zábava, babička dědovi naložila krosnu se sladkostmi a  dědeček měl za úkol je tam prodat. Dědeček ale všechno rozdal, hlavně pěkným ženským, ale i  babkám a  dětem, které sledovaly tancovačku pod okny. Pokaždé přišel domů a babička ho ztloukla.

Chudák děda! Ale tohle vlastně společné nemáme. Protože já bonbony nerozdávám a žena mě nebije. Zatím! MAMINKA, KTERÁ MYSLELA ZA CELÉ LIDSTVO Když člověk vidí někoho malého, drobného, automaticky ho považuje za mírného a bezbranného. Naopak u lidí velkých a robustních předpokládáme velkou sílu, odhodlanost, možná i agresivitu. Jenomže takhle jednoduché to není, jen málokdy je vnější vzhled v souladu s mentálním obsahem. Také v případě mé maminky bylo všechno naopak. Byla malinká, na první pohled bezbranná, ale opravdu jenom na první pohled. Ve skutečnosti maminka byla vladař, organizátor, rozený vůdce. Myslela za sebe, za tatínka, za mě, za celé lidstvo, cítila odpovědnost za veškerý chod dějin. Vždycky ovšem tvrdila, že u  nás doma je hlavou rodiny tatínek, že jedině on má hlavní a  poslední slovo. Možná ho i  měl, ale nikdy žádné nepronesl. Musela to za něj udělat ona. O takových ženách se říká, že jsou krkem, bez něhož by se hlava ani nepohnula. Kdyby se někdy pátralo po původu tohoto rčení, zřejmě by se přišlo až k nám domů.

Kolikrát jsem si říkal, jak je možné, že si to tatínek nechá líbit. Že se podřídí, i  když má určitě opačný názor, že poslechne, i  když nesouhlasí. Až mnohem později jsem pochopil, že důvodem byla láska. Dokonce veliká láska. Tatínek měl maminku rád, vážil si jí a život s ní mu dělal radost.

Jednou, to už jsem dávno opustil rodičovský dům, jsem se svou rodinou přijel na návštěvu a maminka poslala tatínka pro maso. Tatínek šel beze slova k  řezníkovi, nechal si uříznout kus masa přesně podle maminčiných pokynů, prohodil v krámě pár vět a spěchal domů.

Maminka maso rozbalila, vyčítavě se na tatínka podívala a nevěřícně pronesla: „Tohle ti opravdu dali?“

Tatínek na to neřekl nic, dokonce ani neprotestoval, když maminka rázně zavelela: „Jdi zpátky, ať ti to vyměněj! Tohle maso je tlustý!“

Představte si, že tatínek, ta vážená hlava rodiny, mlčky vzal maso a šel. Za chvíli byl zpátky s jiným kusem, který už maminka schválila. Kdyby neschválila, zřejmě by šel měnit ještě jednou.

Ale nemyslete si, že můj tatínek byl pod pantoflem. Byl jenom realista a  vyrovnaný, moudrý člověk, který věděl, že žádný kus masa nestojí za zkažený den, nota bene, když přijely na návštěvu děti. Ani maminka nechtěla mít za každou cenu jiný kousek masa, určitě by si výborně poradila i s tím prvním. Jenom zkoušela, co tatínek ještě vydrží. Chtěla si jen ověřit, jestli pořád snese tolik, co zamlada. Oba v tom viděli zkoušku vzájemné lásky, i když by to určitě takhle nepojmenovali a nepřiznali by to ani sami sobě, natož druhým.

Když se s maminkou měla poprvé setkat moje žena Jája, strašně se na to chystala. Chtěla na ni udělat ten nejlepší dojem, byla už třetí nevěstou v pořadí, a tak jí bylo jasné, že bude podrobena důkladnému hodnocení. Maminka tehdy už žila sama, tatínek byl po smrti, dalo se předpokládat, že se na naši návštěvu soustředí. Jája si tedy celou cestu v autě skládala věty, které mamince řekne. Vypilovávala je, hodnotila každé plánované slovo, aby byla zdvořilá, příjemná, ale zároveň srdečná.

Po očku jsem ji pozoroval a v duchu se smál. Nakonec mi jí bylo líto a uklidnil jsem ji: „Děláš to naprosto zbytečně, stejně se nedostaneš ke slovu. Neznáš moji maminku!“

Nevěřila mi a dál cvičila proslov, který si na mně zkoušela. Pochopitelně se stalo přesně to, co jsem předpověděl. Zazvonili jsme, přivítali se a od té chvíle mluvila jenom maminka. Jája se snaživě nadechovala, pokoušela se promluvit, ale maminka její snahu neregistrovala. Nepustila ke slovu ani mě, ani Jáju. Věděla, že má před sebou dva objekty nekladoucí viditelný odpor, a ona se tedy může po dlouhé době zase z plných plic vypovídat.

Na její kulometnou palbu jsem byl zvyklý z dřívějška, ale tentokrát byla obzvlášť intenzívní, bylo vidět, že je mamnika už dlouho sama. V  minulých dobách ji bylo možné tu a  tam přerušit, nejlépe když se nadechovala. Jenomže časem odbourala i tuhle slabost a už se nenadechovala. Jenom přidechovala bez jakéhokoliv přerušení plynulého toku slov. I tentokrát řeka její výmluvnosti tekla plným proudem, jako když na jaře taje sníh a voda přetéká přes říční koryto.

Když přišel čas loučení, výmluvně jsme si vzali kabáty, stoupli si mezi dveře a teprve tehdy maminka zalitovala: „Tak jsme si ani nepopovídali! Vždyť vy jste mi, děti, dočista nic neřekly.“ A to byla stoprocentní pravda.

  

S maminkou nikdy nebyla nuda, o všechno a všechny se zajímala, byla dobrá pozorovatelka, a i když by nikdo nevěřil, že dovede také poslouchat, přesto se dokázala od ostatních všechno dozvědět. Pravdou ale je, že i  ona měla svá tajemství, o  nichž jsme dlouhá léta neměli ani tušení. Například jsem vůbec nevěděl, že byla v mládí také amatérskou herečkou, což nám prozradila až po letech.

Jednou jsme seděli v kruhu rodinném a maminka zčistajasna řekla: „A víte, děti, že já taky hrála divadlo?“ Já na to, že ale tak docela nehrála, nýbrž kdysi v Kadani u ochotníků napovídala.

To jsem jednou slyšel od tatínka, který vyprávěl, že k  nim do obchodu chodili diváci ochotnických představení a říkali jí: „Paní Dvořáková, mluvíte v té nápovědě moc nahlas. Slyšíme vás, a ne vašeho pana manžela.“ Tatínek totiž u ochotníků hrával.

Maminka mi tehdy dotčeně odvětila, že nemluví o nápovědě, ale o skutečném hraní. Celý svůj výstup má prý dosud v živé paměti a klidně nám ho přehraje. S tím jsme souhlasili a těšili se na domácí divadlo. Sesedli jsme se, dospělí i děti, maminka vyšla za dveře a chvíli za nimi zůstala. V místnosti by špendlík nadělal spoustu rámusu, takové tam bylo ticho plné očekávání. Pak maminka dramaticky vešla a  ještě dramatičtěji se rozhlédla. Přistoupila k  mé dceři Terezce a  pateticky zadeklamovala: „Aj, Měchuro, odpočíváš?“ Přejela nás významným pohledem a odmlčela se.

Chvíli bylo ticho a  když se zdálo přespříliš dlouhé, naléhali jsme: „No tak dál! Hraj dál!“ Ale maminka už neměla co hrát: „To bylo všechno, děti!“

Pak nás ujistila, že by jako herečka byla určitě dobrá, ale stalo se něco, co její počínající kariéru zarazilo. Maminka žila v Horní Vsi a divadlo se hrálo v Horní Cerekvi. Obě obce byly přibližně stejně velké, rozdíl byl jen v tom, že v Cerekvi byl větší sál. Proto se tam hrálo divadlo. Když bylo po představení a místní honorace hodnotila vystoupení ochotníků, jakási vznešená obyvatelka Cerekve o mamince prohlásila: „Hra to byla dobrá, ale na ní“ – jako na mamince – „bylo vidět, že je z venkova!“ Maminky se to tehdy hrozně dotklo a prohlásila, že divadlo hrát nebude. Nemá zapotřebí, aby ji někdo urážel.

Maminka se jmenovala Marie a  důsledně slavila všechny Marie, které v kalendáři byly v minulosti i v současnosti. Jednou jsem jel do Kadaně na návštěvu, a  ač jsem to předtím nikdy nedělal, šel jsem se nejdřív projít. Jdu kolem květinářství a vidím nádherné rudé růže na dlouhých stoncích. Byly neuvěřitelně levné, jedna stála korunu. Harpagon ve mně rozhodl koupit jich celý puget. S náručí růží jsem přišel domů a zazvonil.

Maminka otevřela, já jí podal růže a ona se beze slova obrátila směrem do bytu: „Vidíš, táto, já jsem ti říkala, že nezapomene!“ A já v tu chvíli vůbec netušil, že zrovna dneska podle jakéhosi kalendáře slaví svátek Marie. MALÉ INTERMEZZO: ZE VZPOMÍNEK MOJÍ MAMINKY Pepíkovi byly tři roky, když jsme se z  Horní Cerekve přestěhovali do Kadaně. Byl konec války, těžká doba. Já prodávala v  krámě, táta byl tehdy pletař, pracoval ve fabrice. Maruška, o deset let starší než Pepík, chodila do školy. O kluka se někdo starat musel, ne? Tak jsme ho dali do školky. Tam se ale Pepíčkovi nelíbilo. Ale co s tím? Na živobytí jsme vydělávat museli, a snadné jsme to s tátou v životě nikdy neměli.

Pepíček tedy chodil do školky, kde nebyl šťastnej. Jednoho dne se způsobně dovolil paní učitelky, že se chce vyčůrat, a  místo na záchod se vydal do města. Cestou ho potkal soused, drogista Lacek – to je zajímavé, vybavujou se mi přesně jména, příjmení z té doby, ale co jsme měli včera k večeři, to dohromady nedám. No, a ten drogista Lacek klukovi povídá: „Hele, Pepku, jak to, že jdeš ze školky sám?“

Pepa na to: „Já tam nechci bejt!“

Panu Lackovi to nedalo a skočil mi to říct do krámu. Tou dobou už přibíhala zděšená paní učitelka Dvořáková z mateřské školky, celá uplakaná, že postrádá našeho kluka. Tak jsem stáhla roletu, s tátou jsme oběhli celou Kadaň, nechali kluka dokonce vyhlásit místním rozhlasem. Lítali jsme od čerta k ďáblu, kluk nikde. Už jsme byli celí zoufalí. To víte, po válce v Kadani nebyla žádná legrace. Taky jsme se báli, aby se neutopil. Opravdu nám dobře nebylo.

Pak jsme běželi kolem autobusů a já koukám, že v jednom, už zavřeném, na mě vykukuje červená pletená čepička a pod ní se směje náš Pepíček. Jak se do toho autobusu dostal, kdo ho vysadil na schůdky, jak dlouho tam byl, to jsme dohromady nedali. Táta mu hned chtěl zmydlit faldy, ale já byla štěstím bez sebe, že je živej a zdravej.

„Proč jsi to udělal?“ ptali jsme se oba.

„Já tady nechci bejt, já chci do Sevekve,“ neuměl ještě říct do Cerekve. „Za kamarádama!“

Tu červenou Pepíčkovu čepičku jsem si schovala. Proto, že všechno dobře dopadlo, a také proto, že mu ji upletl táta.

A Pepík? Zůstal stejnej. Pro svobodu, pro volnost a pro kamarády udělá cokoliv. I uteče. Kamkoliv a kdykoliv.

  

Když se Pepíček narodil, neměl to v  prvních hodinách na tomhle světě snadný. Šel nohama napřed. Narodil se doma a porodní bába s ním hned vehementně praštila na plenku na stůl. A hned do toho stolu bušila pěstí.

„Je mrtvej?“ ptala jsem se v  hrůze. Měla jsem hroznej strach, zemřel nám totiž první syn.

„Ale kdepak!“ smála se bába. „Tluču, aby byl srdnatej a  ničeho se ve světě nebál!“

No vidíte, pacholek, drží se toho dodnes!

  

Pepíčkovou slabostí byli odjakživa cikáni. Měl je rád a  kamarádil se s nima. Pro ně byl „kluk z krámu“, a to byla jeho velká přednost. Občas měl totiž nějaký mls, nějakou dobrotu. A protože měl dobrý srdce, rád se s každým podělil. Což se kamarádům cikánům moc líbilo. Ale musím spravedlivě říct, že ho měli upřímně rádi, bylo to kamarádství na život a  na smrt. I  když, popravdě, jsme z  toho s  tátou žádnou radost neměli.

Mívali jsme v krámě takovou skříň, moučnici. Velkou almaru s díly, do kterých se sypala mouka ve velkém, pak se vážila po kilech a prodávala. Po válce se mouka začala balit do sáčků, moučnice přestala sloužit a začala v  krámě překážet. Tak jsme ji jednoho dne s  tátou vytáhli před krám, že ji pak odvezeme. Jenže milá moučnice se do rána ztratila. Nebyla nikde. Hledali jsme ji, pátrali po ní, nikde nic.

Až po čase jsme ji objevili. Plavala po řece Ohři, seděl v ní Pepíček a jeho věrní kamarádi cikáni. Z moučnice si vyrobili lodičku a byli spokojení, že se do ní všichni vejdou. Proč to Pepíček udělal? Nejen z touhy po dobrodružství, ale hlavně z vřelého přátelství k cikánům a také k vodě.

Výprask tehdy nedostal. Pochopili jsme, že chtěl udělat kamarádům radost.

  

Pepíčkův táta byl veselej a společenskej. Rád zpíval, dobře tancoval a hrál mariáš. Protancovali jsme spolu kdysi podrážky, chodívali k muzice na Rácov, do Nový Vsi, kamkoliv, kde se v okolí hrálo.

Měla jsem dojem, že Pepíček po tátovi není. Jako dítě byl mírnej, nebyly s ním problémy, nevzpomínám, že by ode mne kdy dostal nářez. Paní učitelka si ho ve škole taky vždycky chválila. Učil se dobře a zlobil tak akorát. Navíc byl koumavej, přemýšlivej. Měl vždy hodně fantazie, snažil se všemu přijít na kloub. A  taky měl svou hlavu. Tvrdou, dubovou. Přitom byl ale hodnej. Když musel doma pracovat, mlel, to se ví, moc se mu do toho nechtělo. Když měl umejt podlahu, vždycky žadonil: „Mami, nikde to na mě neříkej. Ty to každýmu v krámě vyprávíš a jak pak před klukama vypadám?“

Mlel a mlel, ale podlahu setřel.

Říkala jsem mu: „Umět můžeš všechno, buď rád, že ti to svěřím!“

Jinak by totiž na zmrzlinu nedostal. A tu měl moc rád.

O první měně, když peníze z jednoho dne na druhej už vůbec neplatily, dostal Pepíček celou stovku na zmrzlinu.

„Ať si užije,“ řekla jsem si. Ani nevím, kolik zmrzliny za tu stovku dostal, ale nevyplatila se mu. Byla špatná, zkažená a dlouho si pak poležel. Zaplatil vlastně za mé zoufalství z měny. Vždycky jsme měli peněz málo a teď se i to „málo“ proměnilo v cáry papíru. Ale nezbláznili jsme se, byli jsme na bídu zvyklí a zvykl si i kluk. Dost se mu to později hodilo.

  

Učil se dobře a  táta chtěl, aby šel studovat. On se ale chtěl učit automechanikem. Politicky jsme na tom byli bledě a  na tohle řemeslo byla tlačenice. Nakonec to dobře dopadlo, sen se mu splnil a v Kadani se vyučil. Vyučil se v té samé dílně, kde krátce před ním získal stejný výuční list i  slovenský herec Michal Dočolomanský. V  té dílně asi byla nějaká herecká epidemie.

  

Pepíček také ministroval. Moc mu to v komžičce slušelo a ministroval rád. Přímo visel na panu páterovi Štikarovi očima. Důstojný pán k  nám někdy zašel domů, jeho hospodyně totiž mizerně vařila a  u  nás si vždycky pošmákl. Pepíček chodil do kostela pilně. Jednou koukám, jak při svatém přijímání vstal z  první řady a  běžel k  oltáři. Přijal svátost boží a  já pak celá zděšená povídám důstojnému pánovi: „Nevím, co to Pepíčka popadlo, vždyť, důstojný pane, nebyl ani u zpovědi!“

Důstojný pan Štikar byl moudrý: „Paní Dvořáková, vždyť ten váš kluk ani žádný hříchy mít nemůže!“ Tehdy to byla pravda.

  

V obecné škole učila Pepíčka paní učitelka Chvojková. Dělal jí samozřejmě všelijaký špadrnáčky. Jednou mi povídá:

„Paní Dvořáková, jak tak na toho vašeho kluka koukám, něco v něm je. Možná mu jednou bude tleskat celej sál!“

  

Já taky hrála divadlo, ale jen ochotnicky. Byla jsem členkou Pošumavské jednoty, což byl spolek, který provozoval divadlo v Horní Vsi u Horní Cerekve. Tenkrát se žilo úplně jinak než dnes. Lidi k  sobě měli blíž, snášeli pospolu dobré i zlé a společně se uměli také bavit.

Moje hlavní role byla víla. Na jevišti byl pařez a vedle něj stál trpaslík. Moje první věta ve hře byla: „Aj, Měchuro, odpočíváš?“ Dodneška si tuhle větu pamatuji naprosto přesně, ale jinak nevím, o čem ta hra byla.

S  tátou jsme se poznali právě u  ochotníků, kde jsme oba hráli. Moji rodiče naší lásce moc nepřáli, to víte, táta byl z chudýho rodu, z deputátnickýho, a tak jsme spolu museli leccos překonat.

Ještě k tomu divadlu. Táta psal i texty, doma na půdě máme celej sešit psanej jeho rukou, jsou tam rozepsané jednotlivé role, i pro Pepíčka. Divadlo jsem si zahrála ještě jako vdaná v Cerekvi, ale moc slávy jsem nesklidila. Jedna opora souboru, milostpaní, nad mým herectvím ohrnula nos: „Ta vesnici nezapře,“ řekla.

Pravda, tenkrát se nikdo texty moc neučil, od toho přece byla na jevišti nápovědní bouda a stačilo jenom pořádně natahovat uši. Já samozřejmě také všechno tahala z boudy. Ale taková kritika se mě dotkla. Tátovi jsem doma řekla, že už mě tam nedostanou. A s herectvím jsem sekla s tím, že už o něm nikdy nechci slyšet.

Netušila jsem tehdy, jak si toho komedianství v rodině ještě užiju.

  

Starší dcera Maruška byla talent na muziku. Každou volnou chvilku běžela k varhanám do kostela. Hrála krásně a mohla mít v hudbě jistě budoucnost.

Pepa o muziku moc nestál, hrál na kytaru, ale do hudební školy moc nechodil. Když pak hrál v  Ústí divadlo, na kytaru zapomněl. Hned přišli cikáňata, kluci Hekovi, ať jim tu Pepíkovu kytaru dám. Já nechtěla a řekla jsem to Pepovi. Ale ten hned souhlasil:

„Jen jim tu kytaru, mami, klidně dej. Ať si zahrajou!“

Tak jsem ho poslechla a kluci na ni hrajou možná dodnes.

Než se Pepa dal k divadlu, hrál fotbal, hokej, košíkovou. Chodíval domů celej mokrej a dostával díl: „Kluku zatracená, uženeš si souchotě!“

A právě tak jsem mu nadávala, když se pak později se stejným zápalem pustil do divadla.

  

Najednou se chtěl ženit. Už byl z vojny doma, vyučenej, tak jsem nic nenamítala, když svou nastávající chtěl přivést k  nám domů. Dávali zrovna v  televizi krasobruslení. Byla jsem tak utahaná z  krámu, že jsem při těch axelpaulzenech usnula. Tak nevím, co se dělo dál, ale Pepík se brzy nato ženil a já byla hned babička. Pro nevěstu žádný terno nebyl, třel bídu s nouzí a navíc si divadlo zabíralo stále větší místo v jeho životě. Nedal si říct, ať jsme mu to rozmlouvali horem dolem. Táta byl proti, já taky.

Jednou jsme ho přepadli v Ústí v Kladivadle. Viděli jsme, že si nežije nic moc, báli jsme se, aby nehladověl. A tak povídám:

„Pepíčku, zajdi k tetě Lídě,“ k mojí sestře, co bydlela v Ústí, „ta ti přece

polívku vždycky dá. Takhle si uženeš souchotě!“

„Mami, bídu máme všichni, to bych k tetě Lídě musel táhnout celý divadlo!“

   Komu je podobnej? Z  každýho z  nás má něco, ale teď už mi jen musíte věřit, protože táta před dvanácti lety umřel. Lidi říkají, že je, jako kdyby mi vypadl z kapsy. Kluci sice po mámě bývají, ale tátův podpis na něm je také. Jenomže vůbec nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale jakej je. Pepíček je hodnej syn a to je pro mě důležitý!

   Když někdo řekne, že má hlad jak herec, pak asi ani netuší, z  jaké pravdy tohle tvrzení vyrostlo. Když hrál Pepa v  Ústí, jezdil každej tejden domů do Kadaně. Zpátky si pokaždé vedle buchet vezl dva balíky briket, aby se v bytě na Střekově aspoň trochu ohřáli. A pokaždý jsme mu dali padesátikorunu.

   Táta měl nemocný srdce a Pepíčkův definitivní odchod k divadlu nesl těžce. Zvlášť pak, když viděl hry, který se mu pranic nelíbily. Pořád říkal: „Mámo, já nevím, jak ten kluk u divadla pochodí.“

Táta měl divadlo rád, myslím si, že někde hluboko uvnitř Pepíkovi fandil,

ale bál se to vyslovit nahlas. Naštěstí se dožil chvíle, kdy měl z kluka radost.

   Dívám se na Pepíčka v televizi, někdy jdu i do divadla, ale ne moc často. Pepa s Jájou mě někdy unesou na nějakej čas z Kadaně do Prahy. Žiju chvíli s nima, vidím, jakej život vedou – samej kvalt, samej spěch, nervozita, práce a zase práce. Těch telefonů, návštěv, jeden by se z toho zbláznil. Takže v Praze dlouho nevydržím a po nějakým čase volám jako Pepíček, když byl malej: „Chci domů! Balte mi kostkovanou tašku!“

  

Některá představení v Kladivadle jsme s tátou viděli, moc se nám nelíbila. Řekli jsme mu to, ale byl jak beran, nedal si říct. Táta mu domlouval: „Josef, proč to všechno? Jsi vyučenej, máš poctivý řemeslo, máš rodinu, dítě. Tak se na to vykašli! Co z toho hraní máš?“

Stál si ale za svým: „Lidi se potřebujou smát!“

To pro změnu rozesmálo mě: „Smát se potřebujou, ale čemu se asi budou smát u tebe? Leda tvejm velkejm uším!“

„Tak ať! Hlavně, že jim bude dobře!“

  

Dávno jsem mu všechno odpustila. Že opustil řemeslo, že utekl k divadlu. Víte, na vlastní oči najednou vidím, že měl tenkrát pravdu. Když tvrdil, že se lidi potřebujou smát. Když hraje on, tak se většinou smějou. A já vím, že to není kvůli jeho velkým uším. (Maminka se narodila 4. 7. 1910, zemřela 23. 10. 1992. Její vyprávění zaznamenala krátce před její smrtí Slávka Kopecká.) TATÍNEK, KTERÝ TOUŽIL PO SPOLEČNOSTI, ALE NEMĚL NA NI ČAS Tatínka si vyhledávaly ty nejpodivnější události. Vyprávěl, jak byl kdysi za světové války v Horní Cerekvi docela náhodou v hospodě. Normálně tam vůbec nechodil, tenkrát ho vyhecovala maminka, že prý taky musí trochu mezi chlapy, že se nemůže věčně držet jenom doma. Když tatínek do hospody vešel, zrovna se tam rozdávaly přihlášky do Vlajky, což byla fašistická kolaborantská organizace. Otec přinesl přihlášku domů a mamince potom dlouho vyčítal, že ho posílá do hospody a on z toho pak má nepříjemnosti.

V  příhraničních oblastech se před lety rozšířily antény, na které bylo možné chytit západní televizní stanice. Bylo to v dobách takzvané železné opony, kdy se svět rozdělil na Východ a Západ, ovšem s tím, že kontakty jsou nežádoucí. Tatínek si ji také nechal namontovat a  sledování západního kanálu povýšil na obřad. Pokaždé si koupil litrovku bílého vína, naladil nějakou německou stanici, pohodlně se usadil, sledoval program a upíjel víno. Udivovalo mě to, protože tatínek vůbec nepil a neuměl ani německy.

Jednou jsem si k němu sedl, že se budeme dívat spolu. Přinesl sklenici, nalil mi a pak jsme spolu dlouho mlčeli. K tomu nám šel německý program, který tatínek pozorně sledoval, občas pokýval hlavou a pronášel: „Ja, ja, nein, nein...“

Kdoví proč to dělal. Možná cítil jakousi křivdu, že neumí žádný jazyk, a  takhle si to vynahrazoval. Ale možná tomu rozuměl, přece jenom sledoval německou televizi denně a mohl se leccos naučit. Mrzí mě, že to nevím. Tehdy mi připadalo nevhodné se ptát a  dneska už není koho.

Tatínek vždycky toužil po společnosti, ale zároveň na ni vůbec neměl čas. Byl totiž zvyklý celý den dřít, a to se vylučuje se společenským životem. Když člověk tvrdě pracuje, musí odpočívat, a  tak mu zbyde čas nanejvýš na trochu toho snění, jak by si užíval, kdyby bylo víc času. Ale v Kadani stejně moc rušný společenský život nikdy nebyl. Tam se tatínkovi podařilo patřit k místní honoraci, mezi horních pět prominentů – víc jich tam tehdy nebylo.

O tatínkově touze po společnosti jsem věděl, a tak jsem ho zval na všechny premiéry v  divadle v  Ústí nad Labem, kde jsem několik let hrál. Tatínek pravidelně přijížděl – i  s  maminkou – a  choval se jako nejvzornější divák. Ve správný okamžik se smál, ve správný okamžik tleskal. A  já vždycky přemýšlel, co si asi ve skrytu duše o  hře myslí. Vždycky totiž tvrdil, že zlaté dno má jenom řemeslo, o  divadle jako profesi nikdy valné mínění neměl. Hrát s  ochotníky, to ano. Mít divadlo jako koníčka, zálibu, s tím souhlasil. Ale vyměnit ho za poctivé řemeslo?

Jednou jsme hráli komedii šéfa Kladivadla Pavla Fialy Dejte mrtvé na zelenou a nikdo z nás herců jí nerozuměl. Rodiče přijeli jako vždy na premiéru a já se jich večer doma ptal, jestli se jim to líbilo.

Dvojhlasně odpověděli: „Ano, líbilo!“

„Tak moment, tentokrát vám to neprojde. Chci vědět proč. Protože my sami, co v tom hrajeme, tomu nerozumíme.“

Maminka se na mne bezelstně podívala a odpověděla: „Víš, proč se nám to líbí, Pepíčku? Protože v tom hraješ ty!“

Jednou přijel tatínek na premiéru sám a  chtěl se rozšoupnout jako světák. Ptal se mě, co herci pijí. Řekl jsem mu, že po premiéře většinou víno a kořalku. Tatínek tedy šel a koupil dva litry kořalky. Donesl je dozadu do zákulisí a choval se, jako by tohle dělal pokaždé. Jako by prometl všechna divadla a na premiérách byl denně. Přinesl skleničky, všem nalil a já s úžasem sledoval, jak můj otec abstinent do sebe klopí jednu skleničku za druhou. Chtěl totiž nám zhýralým hercům udělat radost.

  

Tatínek se s mým herectvím dlouho nemohl smířit. Tisíckrát by mě byl raději viděl v autodílně nebo v pivovaře než na jevišti. A já mu tehdy slíbil, že budu nejlepším hercem na světě. V tu chvíli mi to připadalo náramně snadné a vůbec jsem o tom nepochyboval. Ostatně, v mládí se to slibuje! Když je všechno před námi. Samozřejmě tatínek věděl, že jen tak kecám, ale nechal mě být. Neměl to srdce, aby mi z nadhledu svých životních zkušeností řekl, že takové plány má v  určitém věku každý. I on je měl.

  

O  tatínkovi a  mamince mluvím rád. Vzpomínáním si je přivolávám, svým způsobem se s  nimi zase mohu setkat. Kdoví, třeba spolu sedí někde nahoře na obláčku, mají ve skleničkách nalité šampaňské a poslouchají mě. I  když vlastně poslouchá jenom tatínek. Maminka má určitě vedle sebe nějakou oběť, která musí naslouchat jí. Mává zoufale křidýlkama a říká si: „Že já nebyla za života větší mrcha! Mohla jsem být v očistci, a takhle jsem vyfasovala Dvořákovou!“

Tatínek byl rozumný a praktický člověk, jen s orientací míval občas problémy. Ale nemohl za to. Cestoval málokdy a  vůbec neměl představu o vzdálenostech. Ostatně, v tom byli s maminkou stejní. Jednou měli jet do lázní Luhačovice. Tatínek chtěl, abych je tam dovezl autem.

„Proč byste se měli kodrcat autem, když tam lítá letadlo? Koupím vám letenky a z letiště je to autobusem kousek.“

Nevymýšlel jsem si, tehdy tam opravdu fungovala letecká doprava. Otec se na mne překvapeně díval a moc se tomu divil: „A to by vážně šlo, Pepo? Ale ona chce jet i máma!“

„Můžete letět oba, dneska aerolinky berou i ženský,“ ujistil jsem ho.

To tatínka uklidnilo. Řekl mi tedy datum, kdy začíná léčení, a  já na ten den zajistil dvě letenky. Tatínek s  maminkou přespali u  mne v Praze a ráno jsem je měl odvézt na letiště. Letadlo mělo odlétat někdy po sedmé hodině. Tehdy jsem měl malý byt, uložil jsem rodiče do své jediné postele a sám si lehl na zem. Krásně jsem spal a probudil se s  pocitem, že se na mě někdo upřeně dívá. Otevřu oči a  nade mnou stáli tatínek s  maminkou, oba oblečení, s  kufírkem v  ruce. Maminka ještě měla tašku s půlkou chleba, kouskem másla a salámu, protože „co kdyby?“, jak vždy vysvětlovala.

„Co je? Kam jdete?“

„Do těch lázní přece, copak jsi zapomněl?“ řekl tatínek.

„Tatínku, máme ještě spoustu času. Pěkně v  klidu se nasnídáme, pak skočíme do auta a jsme tam raz dva.“

Ovšem oni už nechtěli ani kafe, ani snídani. Nikdy předtím letadlem neletěli, a proto měli obavy, strach, trému, prostě je přepadla ta směsice pocitů, která bývá obvyklá, když se člověk vrhá do neznáma. Tak jsem je naložil do auta a vyrazili jsme na Ruzyni. Tam jsem je chtěl posadit k baru a objednat jim kávu, ale s nimi už nebyla žádná řeč.

Začal jsem je tedy instruovat: „Není se čeho bát, tady máte letenky. Ty ukážete támhle u té přepážky a dostanete palubní lístek. Zavazadla odevzdáte a  hotovo. A  ještě něco, musíte projít detektorem, na pult, který je vedle, dáte všechny kovové věci, projdete a pak už jen nasednete do letadla.“

Otec vůbec nevnímal. Jako ve snách se nechal odbavit, mazal k detektoru, z kapes vyndal všechno, co tam měl. Chtěl odepnout i pásek, protože měl kovovou přezku. Totéž u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist