načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Johnny Cash - Život - Robert Hilburn

Johnny Cash - Život
-11%
sleva

Elektronická kniha: Johnny Cash
Autor: Robert Hilburn
Podnázev: Život

Název knihy "Johnny Cash - život" hovoří za vše. Uznávaný americký hudební publicista Robert Hilburn sepsal doslova osobní "dějiny" Johnnyho Cashe. Jedna z největších osobností v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399 Kč 355
+
-
11,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 722
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Johnny Cash: Life ... přeložila Lucie Šmejkalová
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1252-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Název knihy "Johnny Cash - život" hovoří za vše. Uznávaný americký hudební publicista Robert Hilburn sepsal doslova osobní "dějiny" Johnnyho Cashe. Jedna z největších osobností v historii americké populární hudby, legendární "Man in Black" se narodil v roce 1932 jako J. R. Cash. Ovlivněn country music už od mládí toužil po kariéře zpěváka. Na scénu vstoupil v polovině padesátých let a vcelku brzy se stal nadějnou mladou hvězdou mezi countryovými fanoušky, což Cashovi vydrželo až do let šedesátých. Z tohoto období pochází klíčové nahrávky jako "Ring of Fire", "I Walk the Line" nebo záznamy ze slavných koncertů ve věznicích Folsom a San Quentin. Cashova kariéra pak pokračovala i v dalších desetiletích a vlastně až do jeho smrti v roce 2003. Mezitím se Johnny Cash stal všeobecně uznávanou personou v americké společnosti nejen na poli kulturním. Životopis slavného amerického country zpěváka Johnnyho Cashe podrobně a pečlivě sepsaný uznávaným hudebním publicistou.

Popis nakladatele

Robert Hilburn, hudební kritik Los Angeles Times poznal Johnnyho Cashe opravdu z blízka. Byl jediným novinářem na legendárním koncertě ve věznici Folsom Prison a byl posledním, kdo dělal s Cashem a jeho ženou June Carterovou rozhovor zhruba měsíc před jejich smrtí. Je tedy více než zasvěceným průvodcem životem Johhnyho Cashe od těžkého dětství přes hudební úspěchy a osobní problémy až po nelehké stáří.

Charles. R. Cross (autor knihy Těžší než nebe: Biografie Kurta Cobaina): „Trýznivý příběh závislosti, hudebního génia a pevné víry, který jde daleko hlouběji než jakýkoli životopisný film.“

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Robert Hilburn - další tituly autora:
Johnny Cash - Život Johnny Cash
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Robert Hilburn

joHnny casH – Život


This edition published and arranget with Little, Brown,

and Company, New York, New York, USA. All rights reserved.

copyright © Robert Hilburn, 2013

translation © Lucie Šmejkalová, 2016

ISBN 978-80-7511-252-1

ISBN 978-80-7511-253-8 (e pub)

ISBN 978-80-7511-254-5 (pdf)

Robert Hilburn

Johnny Cash: Live


Robert Hilburn

joHnny casH

– Život


5

1. kapitola

DYESS A SEN

I

Dvě a půl míle cesty od rodinného pětipokojového statku v Dyessu v Arkansasu do středu města stačily mladému J. R. k vymýšlení různých snů. Spolu s kámoši ze školy si třetí syn Raye a Carrie Cashových dlouhá léta vykračoval po úzké štěrkové cestě a všichni společně snili o tom, že se stanou hereckými hvězdami kovbojek podobně jako Gene Autry a Tex Ritter. Většinou ho ale nejvíc bavilo se procházet sám, obzvláště v noci, když tma zakryla jako štít zbytek světa a nechala ho svobodně snít, protože sny pro něho byly daleko důležitější, než si byl ochoten přiznat.

Když o něco později nostalgicky přemítal o svém dětství a vyprávěl o něm přátelům, svěřil se jim, že si velmi často při nočních procházkách sám pro sebe jen tak prozpěvoval, protože se chtěl uklidnit, když zaslechl někde v trávě šelestění hada nebo když o několik stovek yardů dál zavyl plížící se panter. O několik let později se jeho staří kámoši a dokonce i jeho sestra Joanne při představě panterů v lese jen uchechtli. Hadi, to ano, možná dokonce i nějaký ojedinělý rys, ale nikdo nevěděl nic o panterech. „Měl opravdu hodně velkou představivost,“ říká A. J. Henson, který se někdy se svým kamarádem vydal po štěrkopískové cestě. Často i samotný Cash přiznával, že se jeho příběhy úplně nezakládaly na faktech. Podle Joanne však není pochyb, že jednu věc nelze rokům strávených v Dyessu upřít: J. R. strašně rád zpíval.

Hudba mu učarovala daleko víc než samotné filmy. Představovala kouzlo, které přicházelo samo od sebe. Jeho rodina a především matka hledaly v písničkách útěchu a inspiraci. Zanedlouho po zahájení základní školy již věděl, že chce zpívat v rádiu, a štěrkopískovou cestu, po které si vykračoval v noci, začal považovat za tajné jeviště. Když se cítil obzvlášť dobře, po písničce se zastavil, vzhlédl na arkansaský měsíc a poklonil se.

Starý chvalozpěv ‚I Am Bound for the Promised Land‘ byl první písničkou, na kterou si J. R. vzpomíná. Byly mu tenkrát tři roky, ale k refrénu se přidal: „Kdo jen přidá se na cestu mou? / svázán jsem se zemí svatou?“ Tak to zpívala jeho matka během 250 mil dlouhé cesty v náklaďáku, který odvážel rodinu a pár kousků nábytku přes Arkansas. Opustili své rodiště v kopcovité krajině Kingslandu nacházejícím se v jižní části středu státu, aby se vydali do úrodného, naprosto rovného kraje černé delty Dyessu na severovýchodním konci země. Díky Franklinu Delano Rooseveltovi a jeho programu Nový úděl si mohli nárokovat vlastní zaslíbenou zemi, jak ji začali nazývat.

Většinu dvoudenní cesty v březnu 1935 se však J. R. a jeho starší bratři Roy (narozený roku 1921) a Jack (1929) k sobě choulili pod nepromokavou celtovinou uvnitř náklaďáku a snažili se chránit před vyčerpávající a tvrdou zimou a deštěm. Jízda po bahnitých cestách kluky děsila, protože vůz velmi často vjížděl do děr takovou silou, že se báli, aby se jim neuvolnila kola. Jejich matka se je spolu s dvěma dcerami Rebou (1934) a Louisou (1923) snažila uklidnit hudbou a neustálým ujišťováním, že na celou rodinu dohlíží Bůh.

Příběh Dyessu začíná za velké hospodářské krize, kdy většina farmářů ve státě včetně otce J. R. bojovala o holý život. S poklesem ceny pětisetlibrového balíku bavlny ze 125 dolarů v roce 1928 na 35 dolarů v roce 1932 propukla mezi farmáři panika, protože řešili zásadní problém, jak zaopatřit rodiny. Podle populární verze komplikovaného byrokratického příběhu skrývajícího se hluboko v pozadí přišel prezident Roosevelt s plánem na záchranu, který tkvěl v tom, že poskytne vystresovaným dělníkům možnost daleko bezpečnější budoucnosti. Prostřednictvím úřadu Federal Emergency Relief Administration se vyčlenily finanční prostředky na vybudování malých družstevních komunit po celé zemi, které měly poskytnout farmářům v nouzi dvacet akrů země a nepatrný roční plat na jídlo a oblečení. Součástí sociálního experimentu byla i výstavba nových budov určených pro podpůrné služby včetně čističky bavlny, obchodu se smíšeným zbožím, restaurace, školy, nemocnice, pošty a benzinové pumpy.

Dyess se tak oficiálně stal Kolonizačním projektem č. 1. V květnu 1934 začalo na šestnácti tisících akrech velké ploše země stavět víc než 1300 dělníků z arkansaského úřadu sociálního zabezpečení domy a silnice. Tou samou dobou začala vláda přijímat žádosti od farmářů v Dyessu. Nárok však měli jen běloši. Nejednalo se o žádné sociální zabezpečení, tak to i sdělili žadatelům. Nově přicházející lidé museli obdělávat půdu a před samotným obdržením smlouvy na pozemek museli vládě splatit z peněz získaných z úrody náklady na bydlení, pozemek a plat. Když se o projektu Dyess doslechl v rádiu Ray Cash, ihned se rozhodl podat žádost.

Po celém státě stály u vládních úřadů tisíce chudých lidí, kteří se ucházeli o pouhých pět set usedlostí. Ray Cash však neměl strach. Popsal sám sebe jako pracovitého, typického muže od rodiny a oddaného amerického vlastence, jelikož si myslel, že přesně někoho takového vládní úředníci hledají. Jeho původ z otcovy strany sahal až do roku 1667, kdy jeden z jeho předků William Cash přeplul ze Skotska na lodi Good Intent Atlantik a usadil se v Essex County v Massachusetts. Na začátku roku 1700 se Wiliamovi potomci odstěhovali do Virginie a pak do Georgie, kde se také narodil dědeček Raye Cashe Reuben.

Poté, co během občanské války vojsko generála Williama T. Shermana zplundrovalo Reubenovu plantáž, se bývalý voják Konfederátu odstěhoval v roce 1866 na západ do Arkansasu. Williamu Henry Cashovi, Rayovu otci, bylo tehdy šest. Vyrostl, stal se farmářem a baptistickým venkovským kazatelem, který kázal na čtyřech od sebe vzdálených místech. V roce 1897 se narodil Ray jako jeden z dvanácti dětí.

Při čekání na výsledek pohovoru ohledně pozemku v Dyessu nezdůraznil Ray jen vojenskou službu (sloužil velmi krátce ve Francii během první světové války), ale také, jak těžce musel pracovat, aby podpořil rodinu, když farmaření přestalo vynášet. Příležitostně si sehnal práci, někdy šel pěšky několik mil na pilu, aby sekal dříví, nebo naskočil do nákladního vlaku mířícího do Charlestonu v Mississippi, kde pomáhal při rušení chemičky. Přesto ale nebyla žádná záruka, že ho vyberou, a on zoufale potřeboval najít nějakou stálou práci. Než se mu po přísném pohovoru dostalo příznivých zpráv, prožil týden bezesných nocí. Ray Cash patřil k jednomu z pěti uchazečů, kterého z celého okresu v Clevelandu přijali do programu.

Po vyčerpávající jízdě v náklaďáku z Kingslandu dorazila rodina Cashových do svého nového domova v Dyessu, který podle záznamů kolonie nesl číslo 226 na ulici Road 3. O několik let později vypadaly příbytky na fotkách prvních domů z Dyessu primitivně a hole a z velké míry připomínaly strohé fotky od Walkera Evanse vypovídající o americké chudobě během velké hospodářské krize. Ve skutečnosti dlouhotrvající déšť zanechal na pozemku tak hluboké bláto, že Ray musel nechat náklaďák nějakých sto yardů od domu a zbytek cesty J. R. donést. I tak ale nový domov připadal Cashům jako hotové panské sídlo. Byl bíle natřený se zeleným lemováním a místo pytloviny v oknech měl skleněné tabulky. Sedmičlenná rodina chodila kolem domu a stodoly a obdivovala je podobně, jako když farmáři stanovují cenu krávy.

Jakmile Ray s nejstarším synem Royem začali s namáhavým čištěním země, nadšení velmi brzy opadlo. V Johnny Cash: The Auto biography z roku 1997 (česky Johnny Cash: Vlastní životopis, Svět křídel, Cheb 2002 – pozn. red.) popsal Cash sužovanou zemi kolonie jako „džungli – myslím opravdovou – skutečnou džungli. Topol americký, jasan a ořechovec stejně jako severoamerický dub a cypřiš, stromy a popínavé rostliny a křoviny se tak hustě proplétaly, že jste se v některých místech jimi vůbec nemohli prodrat. Některé z nich byly dokonce i pod vodou.“

Podle Cashe se jeho otec s bratrem statečně vrhali do práce na půdě a pracovali od úsvitu až do soumraku, šest dní v týdnu, „začínali na nejvýše položeném pozemku a klestili si cestu dolů krok za krokem, řezali pilkami a sekali sekyrkami a speciálními noži – mačetami s dlouhými rukojeťmi – a pak vyhazovali do vzduchu pařezy nebo je pálili“. Zažívali taková muka, že onoho jara začátkem doby sadby vyčistili Cashovi jen asi tři z dvaceti akrů. Spousta nových obyvatel Dyessu to vzdalo, odstěhovali se a jen nadávali, že celý program byl pěkný švindl. Začaly se šířit nevyhnutelné fámy týkající se politické korupce – a dokonce i nezasvěcení začali klást otázky. Třebaže finanční prostředky pocházely od federální vlády, samotná kolonie vděčila za svoji existenci víc než komukoli jinému ve Washingtonu D. C. mladému velkostatkáři a komisaři-zmocněnci za volby v Arkansasu. Po tomto muži, tedy Williamu Reynolds Dyessovi, dostala časem i své jméno.

Na počátku třicátých let kvůli dopadu hospodářské krize na farmáře začal Dyess bojovat o vládní program na pomoc farmářů a jejich rodin. Když se W. R. Dyess doslechl o programu FERA, zkontaktoval Harryho Hopkinse, ředitele zodpovědného za program, a odešel s více než třemi miliony dolarů. Tou samou dobou Dyesse jmenovali zástupcem FERA za Arkansas. K vybudování kolonie vybral oblast vzdálenou nějakých dvacet mil od svého rodného města Osceola. Samotné místo a následná koupě vyvolaly překvapení. Když se v roce 1934 rozkřiklo, že Dyess pomýšlí na místo guvernéra nebo možná i senátora, rádoby oponenti začali hned klást ožehavé otázky týkající se kolonie.

Sporná zemědělská plocha byla součástí tří okresů v Arkansasu známých jako „země pod úrovní terénu“, tedy území postiženého řadou zemětřesení v roce 1811 a 1812. V důsledku posunů země způsobených otřesy nějakých třicet mil severovýchodně od budoucího Dyessu poklesla země o patnáct metrů. Voda většinu území proměnila v močály prorostlé spletí vegetace a rozbředlou půdu, jíž místní nazývají gumbo.

Dyessovi kritici chtěli vědět, proč vybral zrovna tuto konkrétní zemi – zemi, kterou by žádný farmář se zdravým rozumem nevybral? Chtěl snad touto koupí prokázat laskavost rodinnému příteli Lee Wilsonovi, který tuto promáčenou zemědělskou plochu vlastnil? Podporovatelé projektu se bránili tím, že v Arkansasu třicátých letech panovalo zoufalství a majetek kolonie byl za babku. Trvali na svém, že stát by se opravdu stal terčem kritiky, kdyby Dyess využil federálních finančních prostředků k nákupu prvotřídní farmářské země. A koupí pozemku, který v podstatě nikdo nechtěl, tak zajistil kolonii více země. Tento názor se definitivně ujal u většiny obyvatel Dyessu, kteří zavrhli malou skupinu odpůrců v kolonii jako „radikální“ nebo „buřičskou“.

I tak to vyvolalo dostatek rozruchu, a proto v roce 1934 Federal Emergency Relief Administration vyslala tři muže, kteří měli prošetřit stížnosti na W. R. Dyesse. Jeden člen týmu ho obvinil z nerozvážnosti při utrácení peněz určených ke zlepšování silnic u majetku nepatřícího kolonii. Jinak však trojice nenašla žádné důkazy trestných činů. Ve Washingtonu se Harry Hopkins nijak nesnažil Dyesse zbavit nebo potrestat. Až později se objevily další stížnosti týkající se podvodu se šekem a nepravidelných výplat. Dyessovi stoupenci je však zamítli jako osočování politickými oponenty, a oficiální vyšetřování tak nenašlo žádné vážné problémy.

Jen pár měsíců před oficiálním otevřením kolonie, tedy 24. ledna 1936, byla už kauza W. R. Dyesse historií, muž skrývající se za snem zemřel při havárii letadla. Obyvatelé nové kolonie ale vždycky považovali za svého zachránce prezidenta Roosevelta, nikoli svého souseda. Rooseveltův uklidňující hlas v rádiu a politika Nového údělu dávaly milionům lidí naději. Lidé v Dyessu prezidenta milovali a mladý J. R. ho považoval za hotového světce. Samotný Roosevelt kolonii nikdy nenavštívil, 9. června 1936 ji však na počest nové administrativní budovy navštívila jeho žena Eleanor.

Paní Rooseveltová, která s velkou vervou povzbuzovala snažení Harryho Hopkinse přijela autem s vlastním řidičem a doprovázeným čtyřmi policisty na motorkách. Po krátkém projevu, jež přednesla z terasy dvoupodlažní budovy, strávila několik hodin potřásáním rukou takřka s 2500 lidmi, kteří se akce zúčastnili. Mezi nimi byl i J. R. Aspoň tak si to pamatoval. Jeho kamarád z dětství J. E. Huff později tvrdil, že paní Rooseveltová je oba poplácala po hlavě. Ať tomu bylo jakkoli, J. R. přemluvil matku i otce, aby zůstali ve městě a mohli ji pozorovat při večeři skrz o k n o k av á r ny.

Na tehdejšího kluka vládní čin velmi zapůsobil, jelikož jeho rodině a sousedům dal druhou šanci, což v něm zanechalo silnou lásku k vlasti a hlubokou úctu k úřadu amerického prezidenta.

II

Až do jeho šesti let se od J. R. neočekávalo, že bude sbírat bavlnu, ale již na čtvrté narozeniny začal nosit ostatním členům rodiny vodu na pole. Často tam zůstal a zpíval s nimi gospely. Večer sedával matce u nohou, když v obývacím pokoji hrála stále stejné písničky na akustickou kytaru nebo rodinné pianino za 37 dolarů. Všechny melodie pocházely ze starého baptistického kancionálu a zcela se mu vštípily do paměti. Takřka každý den si po zbytek svého života J. R. sám pro sebe zazpíval alespoň jednu z nich, často to byla ‚I’ll Fly Away‘ nebo ‚Softly and Tenderly‘. V letech, kdy ho naplno pohltily drogy a jiný stres, se často uzavíral do sebe a utíkal k hudbě jako ke svému útočišti. Její čistota mu poskytovala útěchu a jistotu.

Carrie Cashová milovala gospely a poslouchala je na rádiu Sears na baterie, které Ray koupil rodině, což byl v jejich chudé farmářské komunitě velký luxus. Spolu s matkou sedával u rádia i J. R. a poslouchal gospely, ale stejně ho přitahovalo i country, které si oblíbil bratr Roy. Jak tak seděl u rádia, přímo ho fascinovalo, s jakým zanícením Roy poslouchal country stejně jako jeho matka gospely. Trvalo mu ale hodně let, než byl vůbec schopen vyjádřit slovy, co konkrétně ho na hudbě tolik uspokojovalo, tedy jak hudba stmelovala lid dohromady a dávala jim energii. Každičká chvilka strávená u rádia se nesmírně cenila, protože mohlo hrát jen omezenou dobu. Dobíjení baterií bylo velmi drahé.

Ostatní kluci v Dyessu sbírali kartičky s baseballovými hráči, ale J. R. se velmi brzy začal zajímat o zpěváky, které slyšel v rádiu. Naprosto ho uchvátili, naučil se jejich jména, osobitý styl zpěvu a navíc měl až zázračnou paměť na texty. Často pobízel Roye, aby poměřili síly, kdo zná nejvíc slov různých countryových hitů, které ten den hráli v rádiu, a J. R. vždycky vyhrál. Také přišel na to, kde se countryové stanice dají naladit – ať to byla WLW v Cincinnati nebo hraniční stanice v Mexiku nebo WSM v Nashville –, a když zrovna vysílaly jeho oblíbené pořady, mohl si tak užít drahocenné minuty posloucháním.

Neposlouchal však jen country a gospely. Některé stanice hrály country a pop a kluk prahnoucí po hudbě se těšil na cokoliv od Binga Crosbyho nebo později na rané rhytm & blues od skupiny Ink Spots. S postupujícím věkem začal J. R. poslouchat patnáctiminutová mysteriózní dramata, například I Love a Mystery a Inner Sanctum. Také sledoval komedie a vědomostní soutěže, například pořad Jacka Bennyho a Truth or Consequences. Ale jeho hlavní láskou stále zůstávaly country a gospely.

K prvním countryovým zpěvákům, které J. R. poslouchal, patřil čirou náhodou Jimmie Rodgers, jenž se na konci dvacátých a na začátku třicátých let dvacátého století proslavil u milionů fanoušků na jihu a na jihozápadě jako „zpívající brzdař“, protože pracoval na železnici a často o ní zpíval. Díky líbivému countrybluesovému stylu a písničkám o toulání, což silně zapůsobilo zejména na venkovské publikum, se Rodgers stal první

13

superhvězdou country. J. R. slyšel jako první písničku ‚Hobo Bill‘s

Last Ride‘, melancholický příběh vyprávějící o osamělém muži,

který jedné mrazivé noci umírá v uzavřeném vagoně daleko od

domova. Tenkrát bylo J. R. asi pět let a nahrávka mu připomně

la jeho vlastní cestu z Kingslandu naplněnou obavami a úzkostí

stejně jako časy, kdy pozoroval z nákladního vlaku seskakujícího

otce, který se právě vracel ze shánění práce.

Rodgersova hudba působila neskutečně důvěrně a bezpro

středně, až měl J. R. pocit, že zpívá přímo naživo z reproduktoru

rádia jen pro něj. Rodina neměla gramofon, takže nechápal, že

vlastně poslouchá nahrávku – něco, co se může znovu a znovu

přehrávat. O několik dní později ho naprosto nadchlo, když v rá

diu znovu uslyšel okouzlující Rodgersův hlas. Běhal po domě

a všechny v domě se snažil přinutit, aby si s ním sedli a poslechli si

příběh o osamělém umírajícím muži. Zpěvák na něj natolik zapů

sobil, že o mnoho let později vyprávěl svým spolužákům ze školy,

že své jméno dostal po Jimmiem Rodgersovi. Ve skutečnosti jeho

iniciály pocházely z patové situace, která nastala mezi jeho rodiči,

když se radili, jaké jméno mu dát. Cashova matka mu chtěla dát

jméno John po svém otci Johnu Riversovi. Jeho otec prohlásil, že

se bude jmenovat Ray. Takže se nakonec dohodli na iniciálech.

(V některých článcích o dětství se Cash podepisoval jednoduše

JR, ale daleko častější bylo J. R.) Také si hodně oblíbil většinou ra

dostné zpívání s Carterovou rodinou a Genem Autrym. Další me

lodií z rádia, která na něj v dětství silně zapůsobila, byl ‚The Priso

ner‘s Song‘ od Vernona Dalharta, který se stal první countryovou

nahrávkou, které se prodalo milion kusů. Podobně jako ‚Hobo

Bill‘s Last Ride‘ vyprávěl Dalhartův hit z roku 1924 příběh osamě

lého vyděděnce. Obě písničky odrážely témata zármutku a svá

ru, které budou hrát důležitou roli v mnoha Cashových vlastních

kompozicích. Později mi také vyprávěl, že v těch písničkách našel

něco povznášejícího pro zlé časy a došel k závěru, že někoho zají

malo psát písničky o lidech se starostmi.

Vždycky vážný Ray si velmi záhy všiml synova okouzlení hudbou a snažil se rázně skoncovat s tím, co považoval za nesmyslný koníček. Cash si vzpomíná na otce, jak často říkával: „Takovýhle věci prostě musíš pustit z hlavy.“ Na počátku roku 1937 přišla na obyvatele Dyessu první opravdová krize. Celé dny sužovaly většinu delty přívalové deště, které zvedly hladinu Mississippi a jiných řek v kraji a zatopily mnoho sousedních farem a měst. Vypadalo to, jako kdyby jejich sny o lepším životě někdo doslova odnesl pryč. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že čas od času déšť ustoupil jasné obloze, která dala kolonii na nějakou dobu naději, že město bude ušetřeno. Dne 21. ledna udeřily deště ještě o něco silněji než jindy a záchranáři začali odvážet rodiny do výše položených míst. Do soumraku ubytovali v komunitním centru kolem sedmi až osmi set lidí. Obyvatele Dyessu však neohrožovala jen Mississippi, ale hlavně vody méně známé řeky Tyronzy, která protékala středem kolonie.

Následujícího dne kolem poledne se počet lidí v komunitním centru zdvojnásobil. Podmínky se rapidně zhoršily. Byla taková zima, že déšť při dopadu na zem okamžitě zamrzal, a náklaďáky a traktory tak mohly jen stěží fungovat. Ti, kteří měli možnost se ubytovat u příbuzných jinde ve státě, začali nasedat do vlaků a opouštět Dyess. Během noci začala stoupat voda mnohem rychleji než předtím a ráno dvacátého třetího bylo naprosto jasné, že je nutná evakuace. Celé tři dny nefungovala elektřina.

Carrie a menší Cashovy děti patřily k prvním odjíždějícím. Odjely zpátky do Kingslandu k příbuzným a vůbec netušily, zda se ještě někdy vrátí. Ray Cash spolu s Royem zůstal v Dyessu a doufal, že zabezpečí dům a pomůže při záchranářských pracích. I přes veškerý strach a dramatické změny došlo v oblasti jen ke dvěma úmrtím – a voda brzy začala ustupovat. Kolem 3. února již silnice oschly a začaly kolovat zprávy, že je možné se bezpečně vrátit. Za dva týdny se rodina Cashů vrátila domů – a zbylo jim ještě dost času oslavit 26. února páté narozeniny J. R.

O čtvrt století později se toto životní drama stále ještě živě odehrávalo v jeho mysli, když napsal písničku o povodni jménem ‚Five Feet High and Rising‘, která se stala jednou z jeho znělek. Písnička se znovu objevila na albu Songs of Our Soil z roku 1959 a Cash na ni pohlížel jako na boj s povodněmi, další příklad síly víry a společné komunitní práce.

„Máma mě vždycky učila, že dobré věci pocházejí z neštěstí, pokud plně věříme v našeho Pána,“ řekl, a vysvětlil tak vznik písničky. „Na povodni nemůžeme vidět nic dobrého, navíc když nás vyhnala z našich domovů. Ale když voda opadla, zjistili jsme, že vyplavila spoustu úrodné černé zeminy na náš pozemek. Další rok jsme snad měli tu nejlepší úrodu za celá ta léta.“

Díky nové úrodné vrstvě zeminy byl Ray schopen 8. úno

ra 1938 splatit vládě 2183,60 dolaru, a pokrýt tak cenu pozemku a zálohy. Stal se majitelem dvaceti akrů delty a životní podmínky v Dyessu se zlepšily. Třikrát týdně celá rodina chodila děkovat Bohu do Prvního baptistického kostela nedaleko středu města za poskytnutý dar. Tato dvoupodlažní budova byla v životě J. R. stejně důležitá jako rádio.

III

Nejzákladnější myšlenky týkající se nebe a pekla, spásy a věčného zatracení vštěpovali J. R. v hojné míře a také ho varovali, aby nedůvěřoval jiným náboženstvím. Dozvěděl se, že se katolíci nezodpovídají Bohu, ale záhadnému tyranovi v Římě a Židé zabili Krista. Později Cash takovéto zpátečnické myšlení odmítal a k ostatním náboženstvím se choval dostatečně tolerantně. Potvrzuje to i fakt, že se oženil s katoličkou Vivian Libertovou a svolil, že jeho dcery budou v této víře vychovány. Když si jedna z jeho dcer, Rosanne, vzala producenta a kytaristu Johna Leventhala, což byl žid, otec jej vřele přijal do rodiny. V Dyessu se také velmi rozmohl rasismus a nějakou dobu trvalo, než se této nenávisti zbavil.

Každé nedělní ráno, v neděli a středu večer chodil J. R. s rodinou do kostela. Na rozdíl od jiných dětí, které si neustále na chození do kostela stěžovaly, J. R. se těšil na hudbu, kázání a pocit sounáležitosti. Stejně jako hudba zaplňovala teplem jeho domov, stal se mu kostel útěchou. Když mu bylo devět let, přibyl další sourozenec – sestra Joanne, narozená v roce 1938 –, a o dva oky později bratr Tommy. Z bible a božích přikázání na něj nejvíce zapůsobilo „cti otce svého a matku svou“ a také se modlil, aby si jednoho dne vzal milující ženu a měl rodinu. Dokonce si představoval, jakou ženu bude mít a jak bude vychovávat svoje děti. Bude muset být stejně laskavá a věrná jako jeho matka a svým synům a dcerám chtěl poskytnout stejnou lásku, kterou ho zahrnula. Když přemýšlel, jakým by chtěl být mužem, vždycky myslel na svého staršího bratra Jacka, ale nikdy ne na svého otce.

Všichni v rodině považovali Jacka, který dostal svoje jméno po šampionovi boxu v těžké váze Jacku Dempsym, za zlaté dítě. Pěkný, inteligentní, přátelský a štědrý Jack se již velmi brzy rozhodl, že chce sloužit Bohu a stane se duchovním. O jeho podnětné a inspirující povaze a myšlenkách dokonce mluvili i ostatní obyvatelé Dyessu. Podle všeho se ve svých jedenácti letech choval jako rozený kazatel. K strádajícím lidem se Jack choval velice ohleduplně, radil dospělým, kteří příliš pili, a utěšil kohokoliv, kdo se potýkal s nemocí nebo čelil úmrtí v rodině. J. R. jen žasl, jak může jeho jen o dva roky starší bratr potěšit dospělé, kteří jsou třikrát starší než on.

J. R. si všiml, že starší bratři jeho kamarádů brání svým mladším sourozencům, aby se s nimi potloukali po městě nebo ve škole, ale Jack vždy J. R. s radostí vítal. Ani Jackův pozitivní vliv však nedokázal zabránit J. R. v rebelantství, když se blížil do pubertálního věku a začal vyjadřovat, jak to jeho otec nazýval, „své stanovisko“. Byl náladový a někdy odsekával otci a učitelům. V deseti letech začal kouřit cigarety, což byl naprostý vrchol tehdejší rebelie. Neměl ale žádné peníze, aby si nějaké koupil, takže tajně kradl otcův tabák a balil si své vlastní nebo je vyškemral u ostatních dětí.

„Podíváme-li se na to s odstupem času, právě tohle byla první známka Johnovy závislácké povahy,“ říká jeho sestra Joanne. „Ostatní kluci si čas od času zakouřili, ale John kouřil pořád kromě toho, když byl doma.“ Ani za nic by neznepokojoval matku tím, že by před ní kouřil.

I Jack, který nekouřil, se o zlozvyku J. R. dozvěděl, přesto ho unáhleně neodsoudil. Přesně tohle se J. R. na bratrovi nejvíc líbilo. S Jackem ho pojilo tak silné pouto, že s ním dokonce rád chodil na ryby, což všechny v rodině překvapovalo, protože obvykle dával přednost rybaření o samotě. Měl rád samotu. Stejně jako na štěrkopískové cestě si někdy lehl u břehu, pozoroval oblohu a velmi potichu si zpíval oblíbené písničky, aby nerušil ryby.

V sobotu 13. května 1944 měl J. R. v úmyslu chytat na svém oblíbeném místě v jedné z odvodňovacích struh kolonie, nějaké dvě a půl míle cesty od středu města. Většinu času byl čtrnáctiletý Jack tolik zaměstnaný, že neměl čas na rybaření. Pokud zrovna někomu nepomáhal v komunitě, snažil se vydělat nějaké peníze pro rodinu. Doručoval tedy Memphis Press-Scimitar nebo vykonával jiné příležitostné práce. I onoho dne měl v plánu si vydělat nějaké peníze výrobou kůlů k plotu u zemědělské budovy střední školy. Moc dobře věděl, že se rodině budou hodit tři dolary navíc.

O několik let později si Cash stále ještě vzpomínal na výměnu názorů odehrávající se v obývacím pokoji jeho rodiny, která ho děsila po zbytek života.

„(Jack) řekl, že tušil, že se něco stane, a moje matka řekla: ,Tak tam nechoď.‘ Cash opáčil: Jack upřeně pozoroval dveře, když mu po tváři přeběhl výraz smrti.“

J. R. úpěnlivě prosil Jacka: „Pojď, půjdeme na ryby.“ Ale Jack cítil povinnost vůči rodině.

Zatímco se Jack vydal do města, J. R. zamířil na své rybářské místečko, ale srdcem byl úplně někde jinde. Byl nervózní. Místo aby tam zůstal celý den, po několika hodinách vstal a šel domů. Tehdy také zahlédl, jak k němu přijíždí poštovní auto, ve kterém seděl otec. Jakmile spatřil otcovu popelavou tvář, věděl, že se přihodilo něco strašného.

Bez jakéhokoli dohledu řezal Jack ve školní dílně na stolní pile z dubových polen kůly k plotu. Čepel pily mu rozervala břicho. Vyděšený a krvácející Jack se snažil nacpat střeva zpátky do dutiny břišní a přitom se potácel ven z dílny. Zahlédl ho úředník ze školy, který ho okamžitě dopravil do nemocnice. Když otec s J. R. dorazili do nemocnice, chlapec stále ještě žil, ale byl v bezvědomí. Celá rodina se kolem svého zlatíčka seskupila, během jediného okamžiku se před nimi celý svět nelidsky a krutě rozbil na malé kousíčky. Přestože doktoři stále chovali jiskřičku naděje, Jack umíral.

V nemocnici se zastavovali sousedé, kterým Jack léta pomáhal, a připojovali se svými modlitbami k rodině. J. R zaplavila změť pocitů. Všichni ti lidé milovali jeho bratra stejně jako on. Hodně ho to naučilo o soucitu, jak později řekl. Doufal, že jednoho dne o něj budou lidé projevovat stejný zájem jako o Jacka.

Když se chlapcův stav ve středu zhoršil, konala se v baptistickém kostele speciální bohoslužba, která přilákala lidi z celého Dyessu. Když se následujícího rána Ray a Carrie dozvěděli o dramatickém zlepšení Jackova stavu, považovali to za zázrak. Ale radostná nálada netrvala dlouho. V pátek ráno rodině oznámili, že se blíží konec, a proto se všichni shromáždili v nemocničním pokoji.

„(Jack) začal sténat a poprosil mámu, aby ho držela za ruku,“ řekl Cash, který později stále vzpomínal na toto rozloučení s bratrem. Vyprávěl, že zavřel oči a oznámil Carrie, že je právě u řeky. „Jedna cesta vede ke špatnému místu a ta druhá ke světlu. Mířím ke světlu.“ A pak řekl: „Slyšíš zpívat anděly? Podívej se na to město, na to krásné město, všude samé zlato a klenoty, andělé. Poslouchej, mami, slyšíš je?“

Zemřel v sobotu ráno.

Na nedělní pohřeb přišlo skoro celé město a připojilo se k rodině zpěvem oblíbených chvalozpěvů. Jacka pohřbili na hřbitově v nedalekém Wilsonu. Na jeho náhrobním kamenu byla napsána slova „Na viděnou v Nebi“. O několik let později Cash použil tuto větu v písničce. V roce 1970 na vrcholu své hvězdné kariéry věnoval svůj zpěvník Songs of Johnny Cash svému bratrovi.

Jednoho smutného dne v květnu 1944 jsme tě ztratili.

I když písničky které jsme zpívali

Se vytratily z bavlníkových polí

Stále slyším zvuk Tvého hlasu

Protože zní všude kolem.

S láskou vzpomínající

Tvůj bratr J. R.

V pondělí se ještě pořád otřesená rodina Cashových vrátila na pole věnovat se sběru bavlny. Úroda nepočká. Pro Carrie však znamenala ztráta syna až příliš.

„Viděl jsem, jak moje matka padla na kolena a hlava ji přitom klesla na hruď,“ vzpomínal Cash v autobiografii z roku 1997. „Můj nešťastný otec k ní přišel, vzal ji za rameno, ale ona se po něm ohnala: ‚Vstanu, až mě zvedne Bůh!‘“

Nakonec se velmi pomalu a s námahou zvedla a znovu začala

sbírat bavlnu. Stále se ještě musela starat o manžela a vychovávat děti.

J. R. celý týden neustále myslel na bratrova slova o křižovat

kách mezi světlem a tmou. „Po jeho smrti jsem se rozhodl, kterou cestou se vydám,“ řekl Cash o několik desetiletí později svému kamarádovi, producentovi a režisérovi Jamesi Keachovi. „Uposlechl jsem výzvy, prošel uličkou (v kostele), potřásl kazateli rukou a následující neděli přijal Ježíše Krista jako spasitele.

Celá ta léta se mnou (Jack) byl, a když mě něco rozhodilo, byl jsem v nějakým strašným maléru, někde ve vězení, vždycky jsem říkal: ‚Vím, že se za mě opravdu stydíš.‘ Stále s ním mluvím. Kdyby nebylo jeho, mohlo to být všechno jinak. Znal svět zábavy. Věděl o těch nekonečných pařbách. Můj otec vždycky mluvil o tom zlu na jevišti, ďábelském zábavním průmyslu. Jack ne. Ten mě podporoval.“

Celé měsíce po Jackově smrti se J. R. snažil vyhýbat pohledu otcových očí, protože v nich nechtěl spatřit zklamání a vinu. Otec mu řekl, že by k nehodě nikdy nedošlo, kdyby onoho dne svého bratra odradil od dílny, ale upřímně řečeno co mohl dělat?

Tou dobou se začal J. R. chovat čím dál odtažitěji, o školu se zajímal velmi málo a jen se poflakoval se svými kámoši.

Víc než kdy jindy trávil čas o samotě, ať už u jezírka při rybaření nebo ve školní knihovně. I když měl kolem sebe kamarády, velmi často si všimli jeho samotářského, melancholického rozpoložení. Dcera Rosanne si myslí, že tento smutek jejího otce nikdy neopustil. „Jackova smrt tátu hluboce ranila a k tomu ještě navíc reakce jeho otce – vina, výčitky a zahořklost,“ říká. „Pokud někdo takovou újmu přežije, zrodí se z toho buď velké zlo, nebo skvělé umění. A v mém otci vzklíčilo semínko v podobě úžasného umění.“

Někdy tou dobou zhlédl J. R. film, který na něj natrvalo zapůsobil. Pro většinu dětí představoval film Frankenstein z roku 1931 pojednávající o šíleném vědci, který vytvoří monstrum tak, že vloží do uměle vyrobené bytosti mozek zločince, jen další děsivý horor. Ale Cashovi bylo monstra líto, protože ho zabil dav, který si o něm myslel, že zabil mladou dívku, i když se s ní ve skutečnosti chtěl vlastně jen spřátelit. Když vysvětloval svoji náklonnost k monstru, jen prohlásil, že to byl někdo „vyrobený ze špatných částí, ale snažící se konat dobro“.

O Frankensteinovi mluvil s Cashem i James Mangold, který v roce 2005 režíroval film Walk the Line o vztahu mezi Cashem a June Carterovou v šedesátých letech, a od rozhovoru odcházel s představou, že se s ním Cash tak silně ztotožnil, protože se po Jackově smrti a otcově reakci obával, že i v něm samotném se nachází něco špatného. „Určitě měl pocit, že ho otec vůbec nechápal.“

Spolu s narůstající osamělostí a zármutkem si J. R. začal zapisovat svoje myšlenky, někdy dokonce i v podobě básní, krátkého příběhu nebo písničky. Zjistil, že se mu líbí vyjadřovat se slovy. „Nikdy předtím jsem se nesetkal se smrtí v rodině nebo mezi přáteli a najednou jsem si uvědomil, že tu nebudu věčně – že i já jednoho dne můžu zemřít,“ řekl. Již tyto zápisky odrážely temnotu, která se celá léta znovu objevovala v Cashově hudbě.

Rovněž se J. R. snažil najít zapomnění v knihách a zejména ho zaujaly americká historie a Divoký západ. Příběhy a vyprávění ještě více povzbuzovaly jeho čím dál aktivnější mysl a často si je s sebou bral na ryby. Našel též zalíbení v poezii, které ho nikdy neopustilo.

S postupujícím věkem, stejně jako mnoho dětí, miloval díla Edgara Allana Poea, ale většinou se zajímal o básníky, kteří stejně jako jeho milované gospely nabízeli inspiraci. Především si cenil básně Columbus od Joaquina Millera. I o několik let později se mu rozzářila tvář, když popisoval příběh Kolumba křižujícího oceán a čelícího řadě zdánlivě nemožných překážek, jen aby pokaždé odpověděl slovy: „Plujte dál!“

„Někteří lidé si možná myslí, že je to již otřepaný... jak Kolumbus říká: ,Plujte dál,‘“ přiznával Cash později. „Vždycky mě to ale neskutečně nadchlo. Tyhle věci mám prostě rád.“

Přesto všechno mu ale nic nedokázalo poskytnout větší útěchu než osamělé pozdní toulky po štěrkopískové cestě, i když už teď zpíval chvalozpěvy spolu s písničkami Jimmieho Rodgerse a Ern e s t a Tu b b a .

Na jedné takové procházce J. R. napadlo něco skvělého, co ho přimělo se rozběhnout domů, aby se o to podělil s matkou. Měsíce se snažil přijít na to, jak si zachovat Jackovu duši naživu a snad i získat trochu otcovy přízně. Dokonce i velmi krátce uvažoval o duchovní službě, ale ve svých dvanácti letech nebyl přesvědčený, že je to ta správná volba. Jak si tak vykračoval po cestě a pozpěvoval si melodie z gospelů, náhle ho to napadlo. Jackovo poselství mohl šířit prostřednictvím hudby. Stane se z něj zpěvák gospelů.

Joanne Cashová vzpomíná, jak její bratr vběhl do domu, aby matce oznámil tu novinu. Carrie se usmála a syna objala. Když vyprávěla Rayovi o synově posledním snu, jen se pousmál. Jeho reakce J. R. velmi ranila, ale na zklamání od otce si už zvykl.

Chování J. R. se výrazně lišilo od daleko otevřenějších a společenštějších způsobů jeho bratrů a sester, ale rodiče si je samozřejmě vykládali úplně opačně. Jeho otec pohlížel na synovo snění a lásku k hudbě jako na lenost a nesoustředěnost. Ray Cash to později vysvětlil: „Chtěl jsem, aby se začal připravovat na den, kdy se bude muset postarat sám o sebe a svoji rodinu.“ Ray si dokonce stěžoval na výrazy v jeho obličeji nebo na jejich nedostatek. Zatímco u Jacka viděl nadšení, vřelost a srdečnost, u svého mladšího syna nebyl schopen uhodnout, co si myslí, i když ho chlapec poslouchal, protože z jeho očí se nedaly vyčíst žádné emoce. Podle Carrie Cashové bylo synovo snění a tichá povaha jen známkou jeho hloubavého ducha a citlivosti. „Takřka nikdy nic neříkal,“ řekla o několik let později. „Ale poslouchal. Hltal každičké slovo.“

Chlapec se opravdu snažil chovat se jako oddaný syn, také to bylo přikázání, kterého si nejvíce cenil. Rovněž si velmi vážil otcovy vytrvalosti, s jakou pracoval, aby zaopatřil rodinu. Později však řekl, že Ray Cash uměl být krutý, obzvlášť když hodně pil. Mnoho příbuzných a kamarádů ze školy však tento Rayův popis zpochybňovalo. Prohlašovali, že starý Cash je prostě nevrlý a drsný jako většina tvrdě pracujících mužů amerického venkova zpustošeného velkou hospodářskou krizí. Ale seznam jeho stížností na otce však zacházel dál. Nešlo jen o to, že by od něj pravidelně neslýchal „mám tě rád“.

Nadobro ho ranilo, když po návratu ze základní školy našel v lese nedaleko domova svého psa mrtvého. Ke svému zděšení se dozvěděl, že ho jeho otec zastřelil poté, co se vloupal do kurníku a zabil půl tuctu slepic. Většina sousedů by zřejmě udělala to samé, ale ostatní farmáři by to snad svým dětem sdělili o něco lidštějším způsobem. Možná by jim řekli, že pes prostě utekl. J. R. navíc ještě připadalo, že když mu otec líčil jeho zastřelení, pociťoval při tom jakousi škodolibou radost.

O několik let později Ray přiznal, že měl s celou záležitostí naložit trochu jinak. „Kdybych se nad tím trochu zamyslel, toho psa bych nezabil,“ řekl na začátku sedmdesátých let Christopherovi S. Wrenovi pro biografii Life of Johnny Cash: Winners Got Scars Too. „Odtáhl jsem psa do lesa. Strašně nerad jsem ho zabil, ale udělal jsem to. J. R. psa našel a přišel se mě zeptat, proč jsem ho zastřelil. Řekl jsem mu to. Až do dneška o tom nikdy nepromluvil ani slovo.“

Ačkoli starší Cash nikdy ani slovem nevyjádřil žádný svůj názor na J. R. a Jacka, stále se jakoby vznášel nad nimi stín tragédie.

„Děda vždycky tak trochu dával tátovi za vinu Jackovu smrt,“ říká Cashova dcera Kathy. „A celý svůj život si s sebou táta opravdu nese neradostný pocit viny. Snadno se to dá rozpoznat v jeho očích. Ať se podíváte na takřka jakoukoli fotku, uvidíte hluboký smutek, který jím prochází. Táta mi dokonce řekl... že když jednou jeho táta pil, řekl něco v tom smyslu: ,Škoda žes to místo Jacka nebyl ty.‘ Řekla jsem: ,Proboha, tati, jak něco takhle strašnýho mohl říct?‘ A on jen pronesl: ,Jo, musím na to myslet pokaždé, když se s ním setkám.‘“

IV

Jednoho dne, víc než rok po Jackově smrti, šel J. R. po silnici v osadě a překvapilo ho, když z jednoho dřevěného domku uslyšel hrát hudbu. Nejdřív nevěděl, jestli hlas a brnkání na kytaru je z nahrávky, nebo od někoho uvnitř. Jelikož byl velmi zvědavý, vydal se až ke dveřím, kde uviděl kluka asi tak ve svém věku, jak zpívá a hraje hit ‚Drivin‘ Nails in My Coffin‘ od Ernesta Tubba.

Kluk se jmenoval Jesse Barnhill a pozval J. R. dovnitř. Toho nesmírně potěšilo, že se ještě někdo jiný zajímá o hudbu. Toho dospívajícího chlapce již viděl ve škole, ale nikdy na sebe neměli čas. Jesse prodělal obrnu, což se podepsalo na jeho těžkopádné a neohrabané chůzi. Pravou ochrnutou paži měl z poloviny tak dlouhou jako tu levou. J. R. naprosto ohromilo, že vůbec dokáže hrát na kytaru.

Jesse se snažil naučit J. R. hrát, ale ten se naprosto nechytal. Ale i tak toužil po jedné z kytar, kterou viděl v katalogu Sears Roebuck, především po modelu Gene Autry. Myslel si, že by mohla být legrace ji při zpívání držet. Rodina si ji však nemohla dovolit, takže většinou jen zpíval, zatímco Jesse napodoboval kytarové kousky z desek.

Nejenže začal J. R. trávit s Jessem spoustu času, ale také svému kamarádovi pomáhal vypořádat se s nerozhodností a čelit vnějšímu světu, tedy ignorovat děti, které se mu posmívaly. V čele s J. R. se vydávali do centra města, zašli na film nebo si jen v maličké kavárně poslechli jukebox. Často se k nim přidal Harry Clanton, který chodil s J. R. do třídy. J. R. měl Harryho rád, protože měl skvělý smysl pro humor a dobré vtipy J. R. přímo miloval. Spolu s Harrym byli známými šprýmaři třídy. Do detailu propracovávali možnosti, jak pobavit ostatní studenty takovými skopičinami, že nechali v zásuvce učitelčina stolu mrtvou veverku, nebo způsobili zmatek v knihovně tím, že vytahali spousty knih a vrátili je na špatná místa.

Když měl J. R. obzvlášť agresivní náladu, nabývaly vylomeniny na grádech. Nesmírně rád například rozbíjel lahve, které našel naskládané na sebe za obchody ve městě, nebo se v noci vykradl na pole a zapálil stoh sena. Na konci třetího ročníku ho v ročence Dyess High School nazvali „historikem“ za projevený zájem o předmět. Clanton, známý strůjce všech rošťáren celé školy, dostal prostou přezdívku „intrikán“.

Po každotýdenní návštěvě kina neměl Cash nikdy dost peněz na jukebox, ale vždycky se mu úspěšně podařilo někoho přemluvit, aby zmáčkl tlačítko u jména Eddyho Arnolda, který se stal jeho novým oblíbencem. V polovině čtyřicátých let byl Arnold díky ‚I’ll Hold You in My Heart (Till I Can Hold You in My Arms)‘ a dalším písním nejvyhledávanějším countryovým umělcem. Na rozdíl od stylu honky-tonk, který si J. R. oblíbil, Arnold tiše pobrukoval s nádechem popu, což z něj vytvořilo jistý druh Binga Crosbyho.

Jednoho letního dne roku 1947 zaslechl J. R. v rádiu, že do Dyessu přijedou na koncert herci z jednoho jeho oblíbeného rozhlasového pořadu High Noon Roundup. Tento pořad, vysílaný živě z memphiské stanice WMPS, poslouchala celá rodina v době poledních přestávek na oběd, kdy nebyli na poli. Spolu s Jessem a Harrym dorazil na koncert s dvouhodinovým předstihem, nervózně potahoval z cigarety a přemýšlel, jak by se mohl setkat s Louvin Brothers, kteří byli hvězdami programu.

Když Charlie Louvin vystoupil z černého cadillaku, J. R. ho hned poznal, a jakmile k němu zamířil, okamžitě se mu začala třást kolena. Louvin se chtěl zeptat, jak se dostane na toaletu, ale J. R. okamžitě žádosti využil a hvězdu na dané místo doprovodil. Chtěl se Louvina zeptat, jak by se mohl dostat do hudebního průmyslu, ale nesebral odvahu. Jak si tak vykračoval vedle Louvina, představa o dráze profesionálního zpěváka nabývala reálných obrysů.

Po představení pozoroval J. R. spolu s přáteli muzikanty, jak dávají aparaturu do auta a odjíždějí zpátky do Memphisu. Dal by cokoli, aby s nimi mohl být v autě. Když na něj při odjezdu Louvin zamával, byl to asi nejúchvatnější okamžik od doby, kdy mu Eleanor Rooseveltová potřásla rukou. V týdnech následujících po koncertu začal J. R. smýšlet o country zpěvácích a Rooseveltových úplně stejně. Sbližovali lidi, dodávali jim dobrou náladu a ti jim za to provolávali slávu. Samozřejmě předpokládal, že všichni musejí být baptisti.

V

S postupujícími lety na střední škole rostly J. R. obavy o budoucnost. Celou dobu strávil přemýšlením o tom, že by chtěl být v rádiu, ale najednou si uvědomil, že vůbec netuší, jak to udělat. V Dyessu neexistovala stanice, kde by se mohl pokusit někoho přemluvit, aby dal místnímu klukovi příležitost ukázat, co umí. Své rodině i pár přátelům J. R. pořád říkal, že jednoho dne bude v rádiu, ale v hloubi duše si již začal dělat starosti.

Popravdě řečeno Ray nebyl jediný z Cashovy rodiny, kdo měl pochybnosti o jeho hudebních snech. Carrie chtěla syna podpořit, ale měl vysoko položený hlas, který se vůbec nepodobal zastřenému a zakořeněnému hlasu zpěváků v rádiu. A kromě toho byl plachý. Jak by se mohl stát zpěvákem, když nebude schopen se postavit před publikum? Jeho malou sebedůvěru se Carrie snažila nějak vyřešit, a tak zařídila, aby zazpíval před shromážděním v kostele. Později to Cash nazval „nejstrašnějším zážitkem mého života“. V kostele to mohlo dopadnout dobře, kdyby vedle něho na jevišti stála matka, ale ocitl se vedle kazatele a neznámého člověka hrajícího na piano. Měl pocit, že „naprosto pohořel“, ale jeho matka se nevzdala. Neustále ho nutila zpívat před shromážděním, ale J. R. se pokaždé cítil celý nesvůj. Nešlo o zpívání, ale o lidi, kteří ho pozorovali.

Jednoho letního odpoledne roku 1947 se však bariéra stydlivosti a nesmělosti začala bortit. Zrovna když Carrie s Joanne připravovaly v kuchyni jídlo, zaslechly otevřeným oknem hlas prozpěvující si nový gospel, který ovládal zemi – ‚Everybody’s Gonna Have a Wonderful Time Up There‘.

Carrie se podívala z okna a spatřila patnáctiletého J. R., který právě pumpoval vodu do džberu.

„To zpíváš ty, J. R.?“

Rychle se otočil a usmál se. „Ano, mami. Trochu mi klesl hlas.“

Carrie zavolala syna do kuchyně, objala ho a přitom plakala.

„Máš dar, J. R. Budeš zpívat,“ řekla mu. „Bůh tě opatruje. Poneseš poselství Ježíše Krista.“

Jeho „dar“ tak Carrie pohltil, že slavnostně slíbila, že se o něho postará, jak nejlépe bude moci. Chtěla po něm, aby začal chodit na hodiny zpěvu, čemuž asi dva týdny odolával. Nakonec to ale Carrie prosadila. Díky nové pračce, ve které prala oblečení některým učitelům ve škole, vydělávala pět až šest dolarů týdně. Stranou vždycky odložila tři dolary na jednu hodinu týdně s mladým učitelem v Lepantu, vzdáleném asi tak osm mil cesty. Každý týden se také J. R. velmi neochotně stavoval za učitelkou zpěvu LaVandou Mae Fielderovou. Kdyby ho nechala zpívat písničky, které znal, asi by to probíhalo v pohodě, ale musel zpívat ty, které považovala za dobré hlasové cvičení, například irskou baladu ‚I’ll Take You Home Again, Kathleen‘.

Po pouhých třech hodinách Fielderovou zcela znechutil nulový pokrok jejího žáka. Aby ho trochu povzbudila, změnila strategii. Požádala ho, aby vybral písničku. Okamžitě ho napadl Hank Williams, jehož ‚Lovesick Blues‘ se v prvních měsících roku 1949 hrálo v rádiu. Příležitost zazpívat jednu z oblíbených písniček ho natolik osvobodila, že jeho hlas vyzněl najednou jako naprosto podmanivý a okouzlující. Poté učitelka zavřela piano a oznámila mu, že hodiny skončily. Nikomu nesmí dovolit, aby změnil styl, „nikdy“, rázně zopakovala.

Tato slova dodala J. R. dostatek sebedůvěry a konečně se před lidmi zbavil nervozity. I ve škole byl daleko aktivnější, rozšířil okruh kamarádů, a dokonce začal ukazovat své básničky a jiné zápisky některým spolužákům. Jako spisovatel si získal dobrou pověst a několik kamarádů mu platilo – obvykle kolem padesáti centů –, aby jim napsal básně nebo eseje, které byly za domácí úkol. „Se slovy to uměl,“ vzpomíná J. E. Huff. „Byl daleko chytřejší než my. Zcela určitě.“ Spolužákovi A. J. Hensonovi se tolik líbila básnička, kterou pro něj J. R. napsal, že ji ještě o víc než o padesát let později uměl odrecitovat:

Ruka se chopí svého věrného oře

A uhání planinou

Řekl jen: Pojedu až do slunce západu

Dokud neztratím otěž svou.

Ruka trhla sebou

Bob se vzpřímil

A po své cestě uháněl až do slunce západu

Nákladním vlakem zas pak zpět

A. J. dostal jedničku.

Přesto se ale J. R. nepodařilo setřást stres z toho, že si bude muset po střední škole najít práci. Celé roky mu otec neustále opakoval, že je hloupý, když mrhá energií na hudbu, což na něho samozřejmě zapůsobilo.

VI

Blížil se poslední rok střední školy, a proto J. R. a jeho kamarádi trávili večery přemýšlením, jak to udělat, aby se vyhnuli vyčerpávajícímu a namáhavému životnímu stylu, který vedli jejich rodiče. „Věděli jsme jen to, že nechceme být farmáři,“ říká Huff. Vládní program v Dyessu dal lidem, jako byl Ray Cash, možnost přežít, ale ne prosperitu. Po intenzivním obdělávání půda skoro ztratila původní úrodnost, což rodinám prakticky neumožňovalo na chvíli přestat. Mnoho jich opustilo deltu a vydalo se do pouhých padesát mil vzdáleného Memphisu nebo jinam, kde našli lepší plat nebo jednodušší práci. Čas od času i Ray Cash vzal za vděk příležitostnými pracovními nabídkami, a zvýšil tak rodinný příjem.

Spolu s kámoši zvažoval J. R. uplatnění, které se nabízelo ve čtyřicátých letech mladíkům z chudých jižanských rodin: zamířit na sever do automobilových továren v Michiganu nebo se přidat k armádě. A ještě tu byla třetí možnost – vydat se do Kalifornie a doufat, že se tam najde nějaká práce v zemědělství –, ale nikdo v Dyessu se už nechtěl zabývat sklízením úrody. Prvním, kdo se rozhodl, byl Henson. Zatímco J. R. a J. E. se vrátili do školy, A. J. se dal k armádě.

Poslední rok ve škole probíhal pro J. R. celkem dobře, přestože se známky ve většině předmětů jako obvykle pohybovaly jen nepatrně nad průměrem, a to dokonce i v jeho oblíbených předmětech, angličtině a historii. Třída ho zvolila viceprezidentem, objevoval se ve školních hrách, a dokonce ho vybrali, aby zazpíval na slavnostním promočním obřadu. Nejednalo se však o country, ale o vyznání víry ‚Drink to Me Only with Thine Eyes‘ se slovy z básničky ze sedmnáctého století od Bena Jonsona. V ročence mu redaktoři věnovali mimořádnou pozornost: „Právě tento rok projevil jeden z nás obrovský talent jako herec na jevišti, a taktéž si myslíme, že bychom měli veřejně ocenit i jeho hlas: tímto mladíkem je J. R. Cash.“

Dobrý pocit z posledního ročníku školy však netrval dlouho. Hluboko uvnitř nedokázal J. R. setřást pocit, že nemá vůbec tušení, jak proniknout do hudebního průmyslu. Přemýšlel o tom, že se vydá do Nashvillu, domova country hudby, ale zároveň dobře věděl, že na to nemá odvahu, což ho uvrhovalo do stavu sklíčenosti. Když nastal den promoce, opustilo ho dokonce i potěšení ze samotářských procházek.

Nicméně zoufale toužil ukázat svoji nezávislost na otci, a proto jakmile zaslechl o práci při sběru jahod v západním Arkansasu, tak se navzdory rokům hrůzy při sbírání bavlny, vydal do města Bald Knob. Samotný výlet byl hotový propadák: neurodilo se tolik jahod, aby vydělal nějaké peníze, takže po třech dnech dorazil zpátky domů. Netušil, co dělat dál, ale čirou náhodou narazil na Franka McKinneyho, holiče z Dyessu. McKinney uvažoval, že pojede autobusem do Michiganu a pokusí se najít práci v automobilovém průmyslu, a tak nabídl J. R., aby se k němu přidal. J. R. ihned svolil a celou cestu v autobuse přemýšlel, jestli náhodou neudělal chybu.

V Michiganu dostal J. R. hned první den práci jako obslužný pracovník děrovacího lisu v závodě Fisher v Pontiaku. Každé ráno chodil jeden a půl míle do práce, ale ani náhodou to nepřipomínalo štěrkopískovou cestu v Dyessu. Na ulicích ve městě nemohl zpívat a ztratil jakoukoli energii na své sny. Jako kdyby ho chytili do pasti. Společníkem mu bylo jen kouření jedné cigarety za druhou. Hned od prvního dne se mu práce zdála jednotvárná a monotónní – daleko horší než sbírání bavlny doma, protože postrádal milující rodinu a komunitu. Poprvé cítil, jaké je nést označení outsidera, na něhoř se pohlíží jako na méněcenného – a tento zážitek ho dovedl k tomu, že se začal zamýšlet nad rasistickými otázkami, které obecně převažovaly v Dyessu.

Jednoho dne mu při práci v Pontiaku proklouzl nárazník a rozřízl mu rameno. Odebral se tedy do kanceláře na lékařskou prohlídku, kde se doktor jen podíval na kartu a s úsměvem pronesl: „Dyess, Ark. Vy venkovští křupani z jihu si jen hledáte cestu, jak se vyhnout práci.“ J. R. se mu snažil vysvětlit, že to byla nehoda, ale doktor zůstával neoblomný. Stejně tak si Cash vzpomněl na doktorova slova: „Jak dlouho tady hodláš pracovat? Přijdeš si na dobrou výplatu nebo dvě a pak práskneš do bot jako všichni ostatní?“

O několik dnů později se Cash nakazil žaludeční virózou, ale za doktorem již nešel. Už nechtěl slyšet žádné další urážky. V hotýlku mu bytná dala velkou sklenici vína a řekla mu, aby se prospal – ráno se bude cítit lépe. Následujícího dne se cítil daleko lépe, ale rozhodl se odjet domů. Po několika týdnech měl automobilky dost a stačilo mu si jen vzpomenout na monotónnost práce a předsudky vůči jihu. Do Dyessu se vrátil stopem.

Jeho matku nadchlo, že zase vidí syna, ale také ji velmi rozrušilo, jak je J. R. vychrtlý. Vždycky byl štíhlý, a také kvůli tomu se s většinou svých kámošů nikdy nepřidal k žádnému sportovnímu družstvu ve škole. Teď ještě zhubl a měl jen 64 kilogramů, což bylo docela málo na 183 centimetrů vysokého teenagera. Carrie se nesmírně snažila, aby ho vykrmila svou domácí kuchyní.

I přes svůj přetrvávající boj o nezávislost J. R. zoufale toužil získat práci, a proto také přijal otcovu nabídku, že ho s sebou vezme do továrny na margarín nedaleko Dyessu, kde Ray pracoval.

Jak se dalo očekávat, J. R. se nezamlouvala tvrdá disciplína a po několika dnech odešel. Ray jen znovu vrtěl hlavou. J. R. začal přemýšlet, jestli jeho otec nakonec neměl pravdu. Možná se opravdu k ničemu nehodí. Možná je opravdu líný a nesoustředěný.

Jelikož nevěděl co dál, rozhodl se naposledy následovat svého otce a zachovat se přesně tak jako Ray před třemi desetiletími. Dá se k armádě. J. R. vždycky rád naslouchal otci, jak mluví o svých dobrodružstvích z první světové války a o takových příjemných požitcích, jako byla cesta do Paříže nebo zhlédnutí Eiffelovy věže. Kromě toho to byla také možnost, jak ho konečně potěšit. Nejdřív uvažoval o tom, že se dá k pěchotě jako starší Cash, ale letectvo mu připadalo daleko přitažlivější, a pokud se potvrdí všechny dohady o válce v Koreji, možná i bezpečnější.

Sedmého července 1950 odjel J. R. rodinným fordem z roku 1945 do Blythevilleu a narukoval k letectvu. Jelikož dle předpisů musel uvést křestní jména a ne nějaké iniciály, J. R. se zapsal jako John, i když ho tak ještě nikdo nikdy neoslovil. Když se zeptali na druhé jméno, napsal prostě R. Pouhých šest týdnů uplynulo od ukončení střední školy a po mnoha chybných začátcích se konečně loučil s Dyessem.

Myšlenkami se ale stále a velmi často vracel do svého rodného města, nejen do domu na Road 3 a ke své rodině, ale také k širší komunitě a všemu, co pro něj něco znamenalo. Někdy si sám sebe představoval, jak vychází z kina ve středu města a zahýbá doprava, odkud může zahlédnout terasu administrativní budovy, na níž stála Eleanor Rooseveltová. Zahýbá doleva, vydává se o jeden blok směrem dolů po Main Street a spatří starý baptistický kostel, zamíří o další blok po Main Street a objeví se před ním školní knihovna a zasedací síň, kde uviděl Louvinse. O něco dál po Main Street si J. R. představoval další místo na břehu řeky, kde často rybařil, a jiné místo na řece, kde ho pokřtili. Byl to jen krátký kousek země, pouhých 230 metrů, ale věděl, že Dyess pro něj představuje inspiraci a naději.

Jakmile se J. R. na nádraží v Memphisu rozloučil s rodinou a nastoupil do vlaku jedoucího na leteckou základnu Lackland v San Antoniu v Texasu, počáteční nadšení z nástupu do armády velmi rychle vystřídala nervozita. Přistihl sám sebe, že se upřeně dívá z okna, vyhýbá se konverzaci s jinými nováčky, z nichž někteří vypadali, že se již opravdu těší na budoucí dobrodružství. Při zápisu se mimo jiné obával, že ho pošlou do Koreje. Teď si už dělal starosti s jiným druhem přežití.

Brzy začal sám sobě klást otázky, jestli neudělal chybu, když se vydal do Michiganu. Neúspěch v Pontiaku ho ještě více znepokojil. Skončí tato cesta také katastrofou? Je dostatečně chytrý, aby mohl konkurovat klukům z velkoměsta? Budou s ním nováčci jednat stejně pohrdavě jako doktor v Pontiaku?

A co jeho duchovní hodnoty? Nebyl zvyklý popíjet alkohol a nikdy nenavázal vážný vztah s dívkou. Bude schopen kráčet správnou cestou, nebo zklame Jacka a svou matku? Mohli by ho doopravdy vyhodit? Mohlo by ho letectvo poslat domů, kdyby nevyhověl požadavkům?

Jen pomyšlení na případné ponížení ho ochromilo. Nedařilo se mu setřást obavy, co ho asi čeká. Nakonec položil hlavu na sedadlo a čekal, že najde útěchu ve spánku, jak to často dělával ve stresových situacích.

2. kapitola

VIVIAN A LETECTVO

I

Na konci léta roku 1950 se stal John R. Cash, jak se nyní nazýval, jedním z tisícovky mužů, kteří prošli základním výcvikem v Lacklandu. Klasický třináct týdnů trvající výcvik se zkrátil na pouhých sedm, protože se země mobilizovala na válku v Koreji. Pro někoho, kdo chodil na střední školu do třídy čítající jen dvacet dva studentů, byla celá akce ohromná.

Po převozu z vlakového nádraží do Lacklandu se noví příchozí okamžitě seznámili s místní rutinou. Ostříhali jim vlasy dle předpisů, vydali psí známky, oblečení a zásoby a odvezli je do důstojnické jídelny na večeři. Pak jim přidělili místa mezi patrovými palandami, které byly po obvodu dvoupodlažních dřevěných kasáren. Většina nováčků zůstávala vzhůru dlouho do noci a učila se zpaměti identifikační čísla letectva, jak ustlat postel po vojensku a samozřejmě se také seznamovala mezi sebou. Do postele se dostali až krátce před budíčkem v šest hodin ráno, který je svolával na nástup.

Onoho týdne narychlo naočkovali Johna i ostatní proti břišnímu tyfu a neštovicím. Nařídili jim poslat veškeré civilní šatstvo a boty domů a dostali velmi jasné instrukce, jak si uspořádat osobní majetek do vojenského kufru u postele. Přísná disciplína mu připomněla továrnu na auta. A tehdy si položil otázku: Čtyři roky tohohle?

I tak pro něj život v letectvu představoval požehnání. Mezi vyčerpávajícím fyzickým výcvikem, intenzivním studiem ve tří dách a hromadou dovednostních testů neměl Cash moc času hloubat o možném odmítnutí nebo neúspěchu. Po dlouhých náročných dnech byl tak vyčerpaný, že většinu neděle, což byl jediný volný den, prospal. Jen málokdy vycházel z kasáren, snad kromě návštěvy kostela nebo vyzvednutí nějaké nezbytnosti z vojenské kantýny.

Zatímco ostatní ve výcvikové jednotce si stěžovali na nedostatek volného času, John nepřetržitý program vítal. Ačkoli ve škole nejevil o sporty velký zájem, tady mu docela šly a zvládal i různá cvičení k přetvoření mladého muže na vojáka. Při vyučování si vedl tak dobře, že se na něj ostatní obraceli se žádostí o pomoc, podobně jako studenti střední školy v Dyessu.

Takřka ke konci pobytu v Lacklandu absolvovala Johnova jednotka další kolo dovednostních testů, při nichž se osvědčil například v letové mechanice a radiotelegrafických zařízeních. Sice přesně netušil, čím se posledně jmenovaný obor zabývá, ale líbilo se mu slovo „rádio“. Když Johnovu žádost o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist