E-kniha: Jóga pro ty, kterým může být ukradená - Geoff Dyer

1

Nakladatelství Paseka

3

Nakladatelství Paseka

Nakladatelství Paseka

4

GEOFF DYER

PŘELOŽIL DAVID PETRŮ

YOGA FOR PEOPLE WHO CAN’T BE BOTHERED TO DO IT

Copyright © Geoff Dyer, 2003

Translation © David Petrů, 2016

ISBN 978-80-7432-794-0 (Epub)

ISBN 978-80-7432-796-4 (Mobi)

ISBN 978-80-7432-795-7 (PDF)

5

Rebecce

7

Všechno je jedinečné, nic se během života nestane víckrát než

jednou. Tělesné potěšení, které vám jistá žena v jistý okamžikpo

skytla, lahodný pokrm, který jste jistého dne okusili – nic z toho

už znovu nezažijete. Nic se neopakuje a nic nemá sobě rovna.

– BrATŘI GoNCoUrToVÉ

... a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já

sám.

– NIeTZSCHe

9

Už několik let hloubám o smyslu dvou Audenových veršů –respektive hloubám o smyslu spousty Audenových veršů, ale ty,

které mám teď na mysli, pocházejí z básně „Detektivka“ (1936),

v níž se objevuje

domov, ten středobod, kde se stávají ty tři nebo čtyři věci,

které se člověku stávají.

Dělá mi potíže se s touhle představou domova ztotožnit,protože nedokážu z veškerých věcí, které se mi kdy staly, vybrat ty zásadní „tři nebo čtyři“ – přinejmenším zatím ne. Možná senakonec ukáže, že má Auden pravdu, ale prozatím mám pocit, že se mi stala spousta věcí a že se staly na spoustě různých míst.Naproti tomu „doma“ se toho stalo asi nejméně. V posledním zhruba desetiletí je pro mě sám pojem „domov“ vlastně okrajovýa následkem toho také do značné míry nejasný. Anebo možná, stejně jako Steinbeck, „mám domovy všude“ a mnohé z nich „jsemzatím neviděl. Nejspíš proto nemám nikde stání. Ještě jsem neviděl všechny své domovy.“

Audenova báseň začíná otázkou: „Kdo je kdy zcela bez své krajiny...?“ V polovině první sloky se táže: „Kdo nedokáženakreslit mapu svého života?“ Já tedy opravdu ne (aspoň zatím). Tato kniha je útržkovitou a zcela jistě nespolehlivou mapouněkterých krajin, z nichž sestává určité období mého života. Je o místech, kde se něco stalo nebo naopak nestalo, o místech, na která mě odnesl osud, a o věcech, které jsem si já odnesl z nich, o místech, která jsem toužil navštívit, i o místech, jimiž jsem jen projížděl nebo na nich skončil náhodou. V jistém smyslu jsou všechna místem jediným – jedinou krajinou –, protože člověk,

10

Geoff Dyer

kterému se to všechno přihodilo, je stále týž a on sám je prozmě

nu souhrnem všeho, co se na těchto a dalších místech přihodilo či

nepřihodilo. Všechno, co v této knize najdete, se skutečně stalo,

i když něco z toho, co se stalo, se stalo jen v mojí hlavě; a stejně

tak platí, že to, co se ve skutečnosti nestalo, se nestalo ani tam.

11

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

13

V roce 1991 jsem žil nějakou dobu v New orleansu, v bytě na

esplanade, kousek od francouzské čtvrti, kde je čas od časuzavražděn nějaký britský turista, protože odmítne vydat kameru

feťákům, kteří žijí a kradou v okolí. Sám jsem problémy nikdyneměl – ale nikdy jsem také nevlastnil kameru –, přestože jsemcoural všude možně ve všemožné denní i noční hodiny.

Do New orleansu jsem se rozhodl přesunout poté, co jsem

tudy projížděl s přítelkyní na cestě z New yorku do Los Angeles.

Doručovali jsme tehdy auto, a ačkoli obyčejně máte povoleno ujet

jen o pár set kilometrů víc, než je to přímou čarou z jednohokonce kontinentu na druhý, u našeho auta si nikdo nezapsal původní

stav počítadla, takže jsme to vzali cikcak přes celé Státy,překročili běžnou vzdálenost o několik tisíc kilometrů a do cíle dorazili

utahaní jako koně. Následkem takhle nabitého itineráře jsme

v New orleansu strávili jen jednu noc, ale připadalo mi to – tedy

francouzská čtvrť, ne město jako takové – jako to nejdokonalejší

místo na světě a slíbil jsem si, že až budu mít příště delší volno,

tak se tam vrátím. Takové sliby jsem si dával každou chvília nikdy je nedodržel, ale v tomto případě jsem se rok po oné první

návštěvě do New orleansu vrátil, abych tam strávil tři měsíce.

Prvních pár nocí jsem spal v rue royal Inn a hledal si byt

k pronájmu. Doufal jsem, že se mi podaří najít něco přímov centru francouzské čtvrti, ideálně s balkonem, houpacími křesly

a zvonkohrou a s výhledem na další byty s houpacími křesly

a balkonem, ale skončil jsem na nebezpečné periferii čtvrti, v bytě

s maličkým balkonkem, pod nímž se nacházela prázdná parcela

překypující v době mých nočních návratů neurčitými hrozbami.

V New orleansu jsem neznal nikoho kromě Jamese a Iana,

dvou padesátiletých homosexuálů, přátel jedné známé z Londýna.

14

Geoff Dyer

Byli ohromně pohostinní, ale protože byli výrazně starší než já,

oba měli AIDS a navíc dávali přednost poklidnému životu,po

měrně rychle jsem si navykl trávit celé dny v osamění, většinou

prací. Kdykoli se ve filmu chlap přistěhuje do nového města –

i když má za sebou léta v base za vraždu manželky –, zakrátko se

ve frontě u pokladny v místní samoobsluze nebo v jídelně, kam si

zajde na první snídani, seznámí s nějakou ženou. Já mezi třicítkou

a čtyřicítkou strávil spoustu času tím, že jsem se stěhoval dono

vých měst, do měst, kde jsem nikoho neznal, a nikdy jsem sev sa

moobsluze s nikým neseznámil, ani v Croissant d’or, kam jsem

zašel na snídani první ráno v New orleansu. Přestože jsem v této

příhodně nazvané kavárně nenavázal vztah se žádnou servírkou,

začal jsem tam snídat pravidelně, protože měli ty nejlepšímandlo

vé croissanty, jaké jsem do té doby (i od té doby) ochutnal. Někdy

pršelo několik dní v kuse, ty nejprudší lijáky, jaké jsem do té doby

viděl (od té doby jsem viděl prudší), ale ať pršelo jak chtělo,snída

ni v Croissant d’or jsem nikdy nevynechal, jednak kvůlivynikají

cím croissantům a kávě, ale hlavně proto, že se ranní posezení

v kavárně stalo pevnou součástí mého denního rytmu.

Večer jsem chodil naproti přes ulici do baru zvaného Port of

Call, kde jsem se, neúspěšně, pokoušel zapříst hovors barman

kou a zároveň sledoval zpravodajství CNN z války v Perskémzá

livu. V den prvních leteckých útoků na Bagdád to v baru vřelo

vzrušením i neblahými předtuchami. Na esplanade, kudy jsem

denně chodil do kavárny, byly kolem mnoha stromů uvázanéžlu

té stuhy na znamení, že do války odešel někdo blízký. Takév ka

várně jsem si nad mandlovým croissantem s oblibou četlnejno

vější reportáže, ať už v New York Times, nebo v místním plátku,

jehož jméno – Louisiana cosi – jsem už zapomněl. Po snídani

jsem šel domů, co nejdéle pracoval a pak se vydal na procházku

po čtvrti, jakoby veden cinkáním zvonkoher, které visely téměř

na každém domě. Byl leden, ale příjemné počasí, a často jsem se

usadil u Mississippi a četl si o New orleansu a jeho dějinách.Pro

tože se město nachází u ústí řeky, jeho základy stojí v bahněa bu

15

dovy do něj každý rok zapadají o něco hlouběji. Mnohé domy ve

francouzské čtvrti byly tedy nejen pokroucené vlivem horka

a prohnilé od dešťů a vlhkého vzduchu, ale navíc se následkem

zmíněného trvalého klesání znatelně nakláněly. Totoodchylování od vertikální polohy doplňoval i jistý horizontální drift.Mississippi odplavuje na jih takové množství různého materiálu, že

se neustále zanáší a mění směr, následkem čehož se pohybuje

i město. Každý rok se ulice ve vztahu k řece o kousek posunou,

geografie města se neustále nenápadně proměňuje. Například

Decatur Street, kde bydleli James s Ianem, se oproti polozezaznamenané na mapách z devatenáctého století pootočilao několik stupňů.

Když jsem jednou odpoledne seděl u Mississippi, na kolejích za mými zády se rozeznělo dunění velmi pomalu jedoucíhonákladního vlaku. Vždycky jsem toužil na nějaký nákladní vlaknaskočit, a tak jsem vstal a začal k tomu sbírat odvahu. Vzhledem k délce vlaku a jeho rychlosti jsem měl spoustu času – až moc – nechat si to pořádně projít hlavou, a nakonec převážily obavy, že se dostanu do problémů nebo si něco udělám, takže jsem jen pět minut sledoval, jak vagony rachotí kolem, až mě minul i tenposlední a vlak mi ujel. Zatímco jsem se díval, jak mizí v zatáčce, naplnila mně melancholická lítost, tak, jako když na ulici potkáte neznámou ženu, vaše pohledy se na okamžik setkají, ale vy se ji nepokusíte oslovit, a pak je pryč a vy celý zbytek dne přemýšlíte o tom, že kdybyste ji byli oslovili, možná by se jí to nedotklo, ale potěšilo ji to, a že byste se do sebe třeba i zamilovali. Přemítáte, jak se asi jmenovala. Možná Angela. Místo toho, abych naskočil na vlak, jsem se vrátil do bytu na esplanade a nechal hlavního hrdinu románu, který jsem právě psal, ať to udělá za mě.

Když je člověk osamělý, může se psaním zabavit. A je toi určitý způsob kompenzace, způsob, jak si vynahradit – nikoli čistě jen vymyslet – věci, které se tak docela nestaly.

Uplynulo několik nevýrazných týdnů, oteplilo se, vzrostlavlhkost vzduchu a přiblížily se oslavy Mardi Gras. Jednou z podmínek

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

16

Geoff Dyer

mého podnájmu bylo, že je přečkám někde jinde, protože v době

jejich konání se dal na pronájmu bytu vydělat čtyř- ažpětináso

bek běžné týdenní sazby. Naštěstí se James s Ianem chystali pryč

a nechali mě u sebe na Decatur Street, která už se dnes nenachází

tak blízko u řeky jako kdysi. Karneval se mi zpočátku líbil. Bavilo

mě chytat věci – plastové kelímky, korálky a další cetky,v podsta

tě samé krámy – rozhazované z alegorických vozů, které seplou

žily ucpanými ulicemi. Bylo to něco mezi basketbalem a lapáním

potravinových balíčků, které házejí vojáci do mačkajícího se davu

uprchlíků. Protože jsem vysoký, dosáhnu výš než většina lidí,

ačkoli v Louisianě jsou někteří chlapi, převážně černoši, hodně

urostlí; běloši jsou většinou menší a málokterý vyskočí takvyso

ko jako já. Jednou večer jsem se ocitl v davu, který se jako stádo

buvolů tlačil po rampart Street, a skákal jsem po kelímcícha ko

rálcích, když vtom se ozvaly výstřely. Všichni rázem začali ječet

a dali se v panice na útěk. Bůhvíproč – nikdy dřív se mi to nestalo

– mi vypovědělo službu koleno a já se zhroutil na člověka před

sebou, a kdybych se ho byl nechytil, nejspíš bych skončil na zemi.

To vyvolalo další krátkou vlnu paniky, ale pak všichni přestaliutí

kat a všude bylo slyšet policejní sirény a pomalu se vracel běžný

karnevalový řev.

oslavy postupem času ztrácely na zábavnosti, skoro mězačí

naly nudit. francouzská čtvrť byla plná vysokoškoláků,plecho

vek od budweiseru a rozlámaných plastových kelímků, ulice

páchly starým pivem a čerstvými zvratky. Na druhou stranurůz

ná mládežnická sdružení pořádala extravagantní taneční zábavy.

Ian mi na jednu takovou párty sehnal lístek a já se tam seznámil

s Angelou, mladou černoškou, která na právech studovala, jak

snadno zbohatnout. Následující den dorazila do Jamesovaa Iano

va bytu v čerstvě vypraných leviskách a červené blůze. Vlasy měla

vzadu stažené stuhou, také červenou. Stáli jsme bok po boku na

balkoně a popíjeli bílé víno ze skleniček tak křehkých, že se ječlo

věk skoro bál držet. Naše ruce položené na zábradlí balkonu byly

jen pár centimetrů od sebe. Pomalu jsem posouval dlaň, až seté

17

měř dotýkala té její, a pak se jí skutečně dotkla a Angela seneodtáhla, tak jsem ji pohladil.

Sice dál hleděla na ulici, ale podotkla, že je jí to příjemné.Potom jsme se políbili a drželi si při tom ty křehké sklenky navzájem

za zády. A protože jsme si po tom polibku nebyli jistí, jakpokračovat, políbili jsme se ještě jednou.

Krátce po karnevalu, když se francouzská čtvrť vrátila ke své

tradičně tiché, vylidněné podobě, se do vedlejšího bytunastěhoval Donelly, chlapík zhruba mé výšky a v mých letech. Měl delší

vlasy a oblékal se méně formálně – tričko, tenisky – než v té době

já. Párkrát jsme se potkali na schodech, porovnali své byty – byly

skoro stejné –, zašli spolu na burger do Port of Call a spřátelili se.

Přibližně před čtyřmi lety – údajně na apríla 1987 – se Donelly

dozvěděl, že má rakovinu kůže. Lékaři mu dávali jentřicetiprocentní šanci na přežití, ale absolvoval celou řadu operací a přečkal

je natolik plný života, že se, pět měsíců předtím, než jsme seseznámili, pokusil spáchat sebevraždu. od té doby byl zavřený

v psychiatrické léčebně v Los Angeles a teď „podstupoval“ další

léčbu rakoviny v Tulane (v jeho životopise hrály nemocnicepodobnou roli jako v mém univerzity).

Protože pocházel z Kalifornie, hrál dobře tenis a často jsme si

odpoledne šli na hodinku zapinkat (v počítání bodů neviděl

smysl). Hrál mnohem líp než já, ale jelikož mě bavilo hnát se za

každým míčkem a byl jsem posedlý touhou zvítězit (přestože

jsme nehráli na body), byly síly naprosto vyrovnané. Když si po

prvním zápase sundal propocené tričko, zděsil jsem se připohledu na jeho záda a hrudník: masa zjizvené a zohavené kůže. Večer

jsme se obvykle zhulili nebo vyrazili do baru, většinou do Port of

Call, někdy jinam. Vždycky se s potěšením rozpovídalo „rakovině a těch sračkách“, kterými si prošel. Když tehdy dostal výsledky

s potvrzením diagnózy, bydlel u rodičů.

„Byl jsem zrovna v koupelně a holil se. Máma otevřela obálku,

vešla za mnou a objala mě. Říkám: ‚Mami, necháš mě laskavě

oholit?‘“

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

18

Geoff Dyer

„Tebe to vůbec nerozhodilo?“

„Posralo mi to život, ale že by mě to rozhodilo, to ne. Všichni

pořád mleli o tom, že musím ‚podstoupit‘ operaci, ‚podstoupit‘

chemoterapii. To mi fakt lezlo na nervy. Já to tak nikdy nebral.

Prostě žiju svůj život. ‚Nepodstupuju‘ ho.“

Když mi tohle povídal, seděli jsme u mě na balkoněa sledovali, jak si na té prázdné parcele hrají děti. Kvapem se stmívalo.

„Tak proč ses chtěl zabít?“ zeptal jsem se.

„Neměl jsem depku, o to nešlo. Ani jsem nijak zvlášť netoužil

zemřít. Jenom už jsem nechtěl dál žít.“ Vyprávěl mi, že byl celý

večer na koksu. Potom si sedl do auta, otevřel si pivo, pustil si

muziku, vlastně byl docela šťastný, a hadice natažená od výfuku

zatím plnila auto oxidem uhelnatým.

Mezitím se setmělo, ale bylo pořád teplo. Hrající si děti už

jsme neviděli, ale dál jsme je slyšeli.

„Jak na to reagovali tvoji přátelé?“ zajímal jsem se.

„Nejspíš si říkali: To je celý Donelly.“

Lékaři v psychiatrické léčebně tím nebyli o nic méněkonsternovaní než já. Setkali se s mnoha pokusy o sebevraždu, ale natakovýhle případ zatím nenarazili. Když hledali možné vysvětlení,

zeptali se ho, jestli „náhodou není alkoholik“.

„To teda sakra doufám, že jsem,“ odpověděl. „Po tom, co jsem

do toho vrazil peněz, úsilí a času.“

Všechno mu bylo ukradené. Na ničem mu nezáleželo,a přitom měl, přinejmenším v té době, ideální vlastnosti propřátelství. Byl ohleduplný, štědrý (nepracoval, ale pořád měl spoustu

peněz), nikdy se nevnucoval, ale kdykoli jsem navrhl, abychom

zašli na drink nebo na jídlo, vždycky byl pro. Když jsem u něj

zaklepal na dveře, vždycky ležel na posteli a popíjel pivo nebo

koukal na televizi. Nikdy nic nečetl – dokonce ani noviny –a nikdy se nenudil. Veškerý čas trávil tím, že byl sám sebou,Američanem, Donellym.

o víkendu, když Donellyho přijeli navštívit příbuzní, jsme

s Angelou vyrazili jejím autem na výlet do Mississippi. Předtím

19

byla nějakou dobu pryč, u přátel na východním pobřeží, a několik

týdnů jsme se neviděli. Navíc, přestože jsme se často muchlovali,

jsme se spolu zatím nevyspali. Doufal jsem, že k tomu běhemtéhle naší „jízdy svobody“ dojde. Když jsem – v souvislosti s tím, že

já byl běloch a ona černoška – mluvil o „jízdě svobody“, Angela

nechápala, co tím myslím. Bylo to před deseti lety; tehdy měneustále překvapovalo, kolik toho lidé nevědí. To se díky cestování

změnilo: díky cestování totiž zjistíte, že spousta lidí na světě,včetně těch vzdělaných, skoro nic neví, a že na tom ve skutečnosti

moc nesejde.

Jeli jsme přes placku Louisiany, kolem scenerií jako z fotek Walkera evanse, se spoustou chudých domků, které byly zahranicí Mississippi ještě o něco chudší. Když jsme jeli pomalu, lidé se přestávali věnovat tomu, čemu se právě věnovali – i v případě, že se nevěnovali ničemu –, a koukali na nás. Nebe bylo plné těžkých, nacucaných mraků. Tak trochu jsem doufal, že nás někdoz rasových důvodů napadne, že nám nějaký vidlák v kšiltovce hodíkámen na přední sklo, ale všichni, s kým jsme se setkali – tedypovětšinou obsluha na benzinkách –, působili natolik utahaněa zdvořile, že si nejspíš nevšimli ničeho kromě modelu našeho auta.

V Jacksonu jsme se ubytovali v motelu a najedli se v lacinérestauraci s neony ve výloze, kde servírovali ohromné porcedomácí kuchyně. Po večeři jsme se vrátili do motelu. Zapomněl jsem s sebou vzít kondomy, které jsem koupil v New orleansu, ale tou dobou už bylo zjevné, že nám na tom stejně nesejde, nebokaždoádně nijak moc.

„Jestli máš AIDS, tak tě zabiju,“ podotkla Angela, když měnaváděla do sebe. „A nesmíš se ve mně udělat.“

Když jsme se pomilovali – pochopitelně jsem se jí udělal na břicho –, leželi jsme v mississippském šeru, po stropě se míhala světla aut a z vedlejšího pokoje hrála televize.

„Spal jsi už někdy s černoškou?“

„Jo.“

„S kolika?“ Zdálo se, že se jí ulevilo.

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

20

Geoff Dyer

„Se dvěma. A víš, co je zvláštní?“

„Co?“

„obě se mě ptaly, jestli jsem už někdy spal s černoškou.“

V krámku s alkoholem jsme si koupili pivo a zbytek večera

jsme seděli v pokoji a popíjeli, jako bychom přepadli benzinku

a byli na útěku.

Po návratu do New orleansu jsem začal podnikat výlety i s Donellym: do močálů – z těch tisíciletých kusů dřeva, které pluly po hladině, se vyklubali aligátoři – nebo jsme jen tak jezdili po městě a poslouchali v autě rock. Jednou večer jsme jeli pofilmore Avenue, kousek východně od City Parku. Mrholilo. Stěrače na předním skle rozmazávaly šmouhy červené. Ze zelenýchkaluží svítily neony. Na semaforech před námi čekalo auto a my do něj najeli. Sice nijak velkou rychlostí, ale ozvala se hlasitá kovová rána a cinkot skla. Z auta vystoupili dva chlapi, černoši,a zamířili k nám. Donelly měl ruku na palubní desce a otevřel přihrádku. Chlapi si prohlédli svoje otřískané kombi. Žádné škody na něm nenašli, nebo přinejmenším žádné čerstvé škody, a nezdálo se, že by si s tím chtěli kdovíjak dělat hlavu. Donelly zavřel přihrádku a stáhl okno. Jeden z chlapů přišel blíž, aby si s ním promluvil. Když z našeho auta ucítil trávu, rozesmál se a Donelly mu podal joint, který právě kouřil. Pak se ti dva černoši vrátili do vlastního auta a my dva běloši jsme si jeli dál po svých. Musím říct, že jsem měl chvíli pěkně nahnáno. V Americe člověk vnímá rasovérozdíly úplně jinak než v Británii. ocitne se v černošské čtvrti, a hned mu bleskne hlavou: Sakra, jsem v černošské čtvrti, radši bych měl vypadnout. Donelly přiznal, že když vystoupili z auta, taky v něm byla malá dušička.

„Proto s sebou vozím tohle,“ prohlásil, otevřel přihrádku a sáhl

dovnitř. Podal mi pistoli. Do té doby jsem pistoli nikdy nedržel.

Byla malá, těžká, černá a vypadala nebezpečně. Vrátil jsem jiDonellymu, který ji zavřel zpátky do přihrádky.

„Problém je v tom, že v ní mám jenom dvě kulky. Co bych si

počal, kdyby na mě šli tři hajzlové najednou?“

21

Nevěděl jsem, co na to říct. Pocházím z Anglie, takže sezbraněmi nemám moc zkušeností.

„Dvě kulky,“ zopakoval Donelly a potřásl nad tím hlavou.

„Asi by sis jich měl pár dokoupit,“ navrhl jsem.

„To máš recht. Potřebuju si koupit víc kulek.“

„Dvě kulky...“

„Ty vole, dvě kulky jsou jako nic.“

„K čemu je pistole jen se dvěma kulkama?“ Začínal jsem do těch řečí o zbraních pronikat a vážně mě to bavilo.

„Potřebuju šest kulek,“ prohlásil Donelly.

„Přesně, jako do šestiraňáků.“

„V podstatě mi čtyři kulky chybějí.“

„Využíváš tu bouchačku jen na třiatřicet procent maximální kapacity.“

„Šest minus čtyři rovná se dva.“

„Máš čtyři kulky deficit.“

„Chlap se dvěma kulkama v bouchačce je normálníposránek.“

„Nechtěl jsem to říkat, aby ses náhodou neurazil.“

„I když jsi to neřekl, stejně jsem věděl, co si myslíš.“

„Já být tebou, tak zítra vyrazím do krámu se střelivem. Hned ráno.“

„A víš, co udělám, až tam budu?“

„Koupíš čtyři kulky.“

„Možná rovnou šest.“

„Super nápad.“

„Takže budu mít dvě do zásoby.“

„Dvě do zásoby, naprosto přesně.“

Zaparkovali jsme před naším domem a svižně – déšť mezitím zesílil – se vydali do Port of Call. Válka v Perském zálivu skončila a v podniku bylo živěji než dřív. Usadili jsme se na baru. Donelly se před časem vyspal s barmankou – s tou, se kterou jsem seneúspěšně snažil zapříst hovor – a ona nám teď točila pivo na účet podniku. Měl jsem hlad, tak jsem si objednal hamburger; Donelly

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

22

Geoff Dyer

už byl po večeři, ale dostal na něj taky chuť. Do té chvíle jsme byli

jen zhulení, teď v kombinaci s pitím jsme začínali být úplně

mimo. Vyprávěl mi zážitky z armády. Sloužil v Berlíně, kdespolečně se svým kámošem pravidelně prodávali Sovětům tajnéinformace. Následkem toho se tak topili v penězích, že je nutněpotřebovali nějak utrácet. Zaletěli si třeba na víkend do Paříže a dali

tisíc babek za noc s krásnými francouzskými kurvami. Navíc si

začal pěstovat závislost na koksu, která se mu následně v L. A.

vymkla z ruky.

„Neměl jsi kvůli tomu výčitky?“

„Kvůli čemu? Že jsem ty prachy rozházel za koks a kurvy?“

„Ne. Kvůli tomu, že jsi prodával informace MI5... teda KGB.“

„Bral jsem to jako snadno vydělaný peníze.“

„Mně to přijde jako vlastizrada.“

„To taky byla, kamaráde.“

Podobné historky mi Donelly vykládal každou chvíli, historky o tom, jak je nedůvěryhodný – až zrádný –, ale mě ani naokamžik nenapadlo mu nedůvěřovat, pochybovat o pravdivosti toho, co mi povídá. A nejen to: svým způsobem mi připadal jako jeden z nejdůvěryhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, jako člověk,jemuž bych bez sebemenších obav z podrazu mohl cokoli svěřit – pokud bych něco ke svěření měl. Což nejspíš znamená, že se z nás stali opravdoví přátelé. Vzhledem ke svému způsobu života, v mnoha různých městech, v různých zemích, jsem byl zvyklý získávat nové přátele i ve věku, kdy spousta lidí žije už jen z té ztenčující se zásoby nastřádané za studií, kdy jim bylo devatenáct nebo dvacet. Právě tohle byla jedna z věcí, díky nimž jsem byl při onom způsobu života tak šťastný, a možná tenhle příběh – tenhle neříběh – vyprávím v podstatě jen proto, abych zaznamenal prostou skutečnost, že se ze mě a z Donellyho v New orleansu, ve městě, kde ani jeden z nás prakticky nikoho neznal, stali přátelé.

„Pořád nemůžu pustit z hlavy ty kulky,“ podotkl, když jsme dojedli burgery a objednali si další pivo.

„Já to věděl,“ přikývl jsem. „Viděl jsem to na tobě.“

23

„Mohl bych jich koupit deset: čtyři a šest.“

„Dvě sady po šesti.“

„Ale tolik jich nepotřebuju.“

„Tak zůstaň u šesti. Kup jich šest.“

„Dvě plus čtyři.“

„rovná se šest.“

„A dvě ti zůstanou.“

„Bingo!“ Můj pobyt v New orleansu se chýlil ke konci. Potřeboval jsemdorazit do Santa Cruz, kde jsem si se známým, který se chystal na několik měsíců na cesty, domluvil, že mi na tu dobu přenechá byt. Zrovna když jsem tu konečně začal trochu žít, měl jsem odjet. Jako obyčejně se vidina nadcházejícího odjezdu projevovalaneodolatelným nutkáním nakupovat. V té době jsem nenosil sandály, ale na Donellyho naléhání jsem si koupil tevasky, které mi padly jako ulité – padly mi ne jako dva sandály, ale jako dvě ponožky. Taky jsem si v optice koupil sluneční brýle, díky nimž celý světprostouil průzračný, narůžovělý jas, jaký jsem do té doby neviděl.

Donelly taky uvažoval, že se vydá na západ, ale ne tak daleko jako já. Tvrdil, že kdyby znovu skončil v L. A., najisto by se zabil. Uvažoval o Las Vegas, což bylo „na západ od New orleansu, ale blíž než L. A.“

„Jistě,“ přisvědčil jsem. „Přesně tak.“ Měl tam, ve Vegas,nějaké přátele. občas jsme mluvili o tom, že bychom společněnapsali knihu o jeho životě. Ta „špionážní omáčka“ by knize dodala potřebný komerční potenciál, já ji však vnímal spíš jako určité podobenství, byť bez jakéhokoli poselství či ponaučení,podobenství, z něhož by si člověk nemohl nic odnést a na jehož základě by nemohl dospět k žádným závěrům. Měl jsem chuť se do tohopustit a on taky.

S Angelou jsme se spolu po návratu z toho výletu, z naší „jízdy svobody“, ještě několikrát vyspali, ale jinak se mezi námiv podstatě nic nedělo. Vídali jsme se tak řídce, že se takřka nedal

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

24

Geoff Dyer

postihnout okamžik, kdy jsme se vídat přestali. Možná jsem se

trochu nakazil Donellyho lhostejností vůči tomu, jak se věcivyvinou. A začínal jsem chovat podezření, že to není to jediné, čím

jsem se nakazil. Necítil jsem se úplně ve své kůži: při močení mě

obtěžovalo nepatrné, opravdu velmi nepatrné pálení.

Večer před mým odjezdem jsme se s Donellym zhulili a šli si sednout k Mississippi (což prý po setmění není radno dělat).Měsíc byl téměř v úplňku. Nebyl to úplný úplněk, ale neměl k tomu daleko. Pověděl jsem Donellymu o tom nákladním vlaku, nakterý jsem chtěl naskočit.

„Měls to udělat, kamaráde,“ řekl mi.

„Já vím. Místo toho jsem o tom napsal.“

„Ten večer, kdy jsem se pokusil zabít, jsem se k tomu málem ani nedostal. Bylo mi to vlastně fuk. Ale pak si říkám: do háje, sedět v autě a chlastat můžeš přece kdykoli. Tak se koukejzvednout a dát se do toho.“

„Tomu říkám vůle!“

Kolem proplouvaly tankery, plné rozvážného odhodlání, na cestě přes vodu vstříc jeřábům Alžíru. Nebyla mlha, ale vevzpomínkách na ty chvíle slyším houkání mlhových sirén. Neúplný úplněk každou chvíli zakryly mraky, které si razily cestu k moři. Řeka nepůsobila jako mocný hnědý bůh; byla to prostě obrovská řeka, tak stará a zbytnělá, že dávno ztratila veškerý zájem o to, jestli se do toho Mexického zálivu nakonec dostane nebo ne.Kuředu už ji poháněla jen neúprosná tíže zvyku.

Nazítří ráno mě Donelly odvezl na letiště a já odletěl do San franciska a odtud odjel autobusem do Santa Cruz. Pálení, které jsem cítil, kdykoli jsem potřeboval na malou, zesílilo natolik, že se dál nedalo ignorovat. Došel jsem si na kliniku, kde mi daliantibiotika proti chlamydiím.

S Donellym jsem čas od času mluvil po telefonu, ale z našich plánů na společnou knihu nic nevzešlo: román, který jsem v té době psal, mi zabral víc času, než jsem předpokládal – vlastně jsem ho nikdy nedokončil. Postupně jsme ztratili kontakt.

25

Nedávno jsem se od své známé dozvěděl, že James i Ian jsou

po smrti. Když jsem naposledy mluvil s Donellym, žil v LasVe

gas. Před několika lety jsem se mu pokoušel dovolat, ale číslo bylo

zrušené. Neměl jsem na něj žádnou záložní adresu – bylo to ještě

v dobách před e-mailem – a netuším, kde je mu konec. odpoby

tu v New orleansu jsem se sám mnohokrát přestěhoval a nemám

ponětí, jestli se mě Donelly někdy pokoušel sehnat. Čas od času

jsem přemýšlel o tom, že bych ho mohl zkusit vystopovat, alene

vím, jak bych to provedl. Mohl by být v L. A., ale taky kdekoli

jinde. A vůbec není vyloučené, že se dávno sprovodil ze světa.

HorIZoNTÁLNÍ DrIfT

27

MISS KAMBoDŽA

29

Circle bývala ve škole tak hubená a vytáhlá, že jí ostatní dětipřezdívali Miss Kambodža, a když jí bylo třiatřicet, tak se tam – do

Kambodži – se mnou vypravila. V tomto světle byla naše cesta

vlastně určitým návratem do vlasti, ale ačkoli nás všude, kam

jsme přišli, čekalo vřelé uvítání, nikdo nepoznal, že Circle je ve

skutečnosti bývalá Miss Kambodža. Pro Kambodžany byla jen

další z mnoha vytáhlých turistek, k nimž se – na základě jejich

nezměrného bohatství – chovali jako ke královnám.

Než se z Circle stala Circle, jmenovala se Sarah, ale běhemnašich cest po jihovýchodní Asii začala jména jako Sarah nebo Jeff

časem působit nesmírně nudně. Potkávali jsme lidi, kteří si říkali

Vortex („Vír“), raven („Havran“), Love Cat („rozkošnice“) nebo

– můj favorit – Cloudy Bongwater („Kalná voda z vodnídýmky“), a tak jsme dospěli k závěru, že bychom se taky měli nějak

zajímavě přejmenovat. Nemůžete si ovšem začít říkat Circle

(„Kruh“), dokud se v nějakém smyslu kruhem nestanete, takže

ačkoli se Sarah hned na začátku rozhodla, že chce být Circle (po

holčičce z Goy, kterou jsme v návalu soucitu chvíli zamýšleli

adoptovat), musela nějakou dobu počkat, než se naskytne vhodný

okamžik tuto totožnost přijmout. Na druhou stranu jsme siuvědomovali, že přijetím jména se může vývoj dané osobnostiurychlit. Šlo o stejné dilema, před nímž stojí spisovatel hledající vhodné

jméno pro svého hrdinu: nemá smysl pojmenovat ho Dave,pokud to Dave není, ale také platí, že pokud začnete postavěprovizorně říkat X, pouze ji to zbrzdí v nabývání vlastností, kterébudou pasovat k jejímu budoucímu jménu, jímž může být třeba

Brett, Sebastian nebo Stan. Než se Sarah mohla stát Circle,musela se její osobnost jaksi zakulatit, získat určitý cyklický přístup

k životu a dost možná i onu huličskou potrhlost, která k ní v té

30

Geoff Dyer

době příliš neseděla. Nebo jsme si to aspoň mysleli. A pak, na Ko

Pha Nganu, pár dní před naším letem do Kambodži, se najednou

večer někomu představila jako Circle; svoji osobnost kvůli tomu

nijak neupravila, a ono to kupodivu přesto fungovalo. Byl jsem za

to rád, protože jsem Saru sice v osvojení nového jménapodporoval, ale zároveň jsem ji měl rád takovou, jaká byla, a ačkolinapříklad z Love Cat, která nám dala bezvadný tip na letenkyz Kambodži na Ko Samuj, jsem byl zpočátku unesený, její potrhlost mě

velmi brzy začala unavovat. Když nám o těch laciných letenkách

vykládala, měla na nose velké zelené sluneční brýle.

„Kam do Kambodži letíš?“ zeptala se jí Circle (která si v této chvíli ještě říkala Sarah).

„Ani přesně nevím,“ odpověděla Love Cat. „Myslím, že do Saigonu.“ Což byla brilantní odpověď, ale my jsme oba v hloubi duše věděli, že i když si Sarah začne říkat Circle, na tuhle úroveň geografické lhostejnosti se nikdy nedostane.

Let byl ve skutečnosti do Phnompenhu, města, o němž jsme nevěděli téměř nic – kromě toho, že to není Saigon. Ulicepůsobily tísnivým dojmem jako ve městech na severu Afriky, kde se nedá dělat nic jiného než postupně stárnout, což tu ještěumocňovala skutečnost, že se hemžily mladými lidmi, kteří v životě téměř najisto nenajdou uplatnění pro žádné ze svých vloh s výjimkou těch pro přežití a smíření. V ulicích vládla jakási energií nabitá strnulost. Nebo to možná bylo jen tím vedrem. Neměli tupouliční lampy a neosvětlené ulice byly – jak zpívá Bob Dylan o Římu – plné trosek. Mezi těmito troskami se proplétali cyklorikšové jako ryby, jako ptáci, jako ptáci v akváriu: jako ryby díky svénevzrušené neuspěchanosti, jako ptáci, protože hřadovali navysokých sedlech svých vozítek. Ta pro ně nepředstavovala jen zdroj živobytí, ale vlastně celý život. Když právě nebloumali po městě a nepátrali po zákaznících nebo, v řidších případech, nějakého zákazníka někam nevezli, tak ve svých vozítkách spali. (Proto se koneckonců slovo „cyklorikša“ používá jak pro stroj, tak pročlověka. Vlastně splývají v jedno.) V ideálním světě bychom si

31

lorikšu – stroj – koupili, nechali si ji poslat do San franciska

a vzali ji s sebou na Hořícího muže, kde bychom lidem nabízeli

svezení na libovolné místo v Black rock City. Živit se jakocyklo

rikša je údajně neuvěřitelná dřina, ale jelikož jsme je zřídkavidě

li se zákazníkem, a i když nějakého ulovili, rozhodně se nikam

nehnali, zdálo se, že si tím městem plným trosek šlapou velmi

ležérně. Dostalo se nám varování, že cyklorikšové mívají sklon jet

pořád rovně dopředu, takže pokud netoužíme skončit v Thajsku

nebo ve Vietnamu, musíme jim velmi podrobně vysvětlit, kam se

chceme dostat. Ať jste udali jakýkoli cíl, bylo to podle nichvždyc

ky „hodně daleko“, jinak zřejmě neměli téměř žádné povědomí

o uspořádání města ani nijak valný orientační smysl (ačkoli čím

lépe jsme Kambodžu poznávali, tím víc nám připadalo, že tohle je

vlastnost společná všem zdejším obyvatelům, nejencyklorik

šům). Několikrát jsme skončili tam, odkud jsme vyjeli, anižby

chom se dostali, kam jsme chtěli, a v tom příšerném vedru nám

připadalo, že jsme během půlhodiny snad obkroužili celouzemě

kouli.

Tyto marné cesty cyklorikšou často začínaly a končily u Klubu

zahraničních dopisovatelů. Brzy se ukázalo, že jestli se tentopod

nik něčím vyznačuje, pak tím, že v něm nikdy nenarazíte nažád

ného zahraničního dopisovatele. Šance, že tu zahlédnete ryszarda

Kapuścińského, Jamese fentona nebo Johna Pilgera, byla stejně

malá, jako že v Planet Hollywood narazíte na Bruce Willise. Šlo

o tematickou restauraci, kde si obchodníci, projektanti a turisté

mohli připadat jako drsně chlastající novináři, aniž by zároveň

museli napsat jediné písmenko. Což nám nijak nevadilo. Vál sem

svěží větřík od řeky a rádi jsme tu sedávali, vzpamatovávali se

z ubíjejícího vedra a pochutnávali si na vynikajících pizzách

z pravé pece. Když jsme právě neodpočívali v Klubu zahraničních

dopisovatelů, procházeli jsme se v ubíjejícím vedru, které bylo tak

otupující, že jsem jednou dokonce zastavil u holiče a nechal se

ostříhat, přestože jsem to vůbec nepotřeboval. Někteří muži jsou

na holiče – nebo kadeřníka – hákliví a chodí pořád k témuž, ale já

MISS KAMBoDŽA

32

Geoff Dyer

se rád nechávám stříhat od laciných holičů tam, kde zrovna jsem.

Je to dobré, poctivé zaměstnání, a pokud nezbloudíte do říšepředražených salonů a peroxidových stylistů, drží si všude na světě

prakticky stejnou úroveň. Tenhle holič měl jen jednu nohua neuměl ani slovo anglicky, ale jeho schopnost stříhat vlasy – což

v mém případě provedl zručně a se znatelnou pýchou – těmito

nedostatky nijak neutrpěla. Zatímco mi šmikal kolem hlavy,

shromáždil se kolem nás menší dav dobře se bavících diváků.

Když mě ostříhal, ještě mi nádavkem namasíroval hlavu, krka ramena a všichni zúčastnění – včetně Circle a ostatníchpřihlížejících – se rozešli v naprosté spokojenosti.

Poté jsme pokračovali v procházce ulicemi a v prohlídcepamětihodností, i když v Phnompenhu nestálo za vidění téměř nic. Královská pagoda, Stříbrná pagoda, Wat Phnom... jak podotkla Circle, „nic, o čem by člověk psal domů“. Taxikáři nás pobízeli, ať jedeme na Vražedná pole, ale byl příliš velký hic a my byli příliš utahaní – v tom hicu jsme byli utahaní prakticky neustále –a nijak zvlášť jsme netoužili vidět hromady lidských lebek, takže jsme se při každé vhodné příležitosti uchylovali do důvěrně známé svěží atmosféry Klubu zahraničních dopisovatelů.

Jednou večer jsme se tam dali do řeči s upoceným Texasanem, který prohlašoval: „Když si chce člověk v týhle díře vyrazit navýlet, tak prakticky nemá jinou možnost než jet lodí.“

„Můžete přece letět,“ namítla Circle. Texasan na ni pohlédl, jako by neměla všech pět pohromadě, ale když bylo cestování po silnici – respektive po tom, co tu za silnice vydávali – tak otřesné, vzali jsme si jeho radu k srdci a koupili si do Siemreapu lístky na motorový rychločlun. Čluny vyplouvaly dva a v době, kdy jsme dorazili na molo – s půlhodinovým předstihem, v půl sedmé ráno –, byly už oba plné, nicméně v jihovýchodní Asiisamozřejmě není žádný dopravní prostředek nikdy zcela plný, takže jsme se vmáčkli na střechu k ostatním Zápaďanům, zatímcoKambodžané zůstali dole ve stínu. Červenohnědé břehy řeky Tonlesap působily jako útesy, což naznačovalo, jak nízko v této pozdní fázi

33

období sucha – každým dnem měly přijít deště – je vodníhladina. Vyrazili jsme přesně ve stanovený čas... a během několika

minut jsme měli poruchu. Po krátkém zdržení jsme se znovurozjeli, ale tahle brzká technická závada, jak prohlásila Circle,„nevěstila nic dobrého“.

Začínalo se dělat slušné vedro, ale ujížděli jsme docela rychle a vítr, který se tím tvořil, nás příjemně chladil. oba člunycestovaly společně, střídaly se ve vedení, jeden poskakoval v brázdědruhého. Vedle nás seděl Kanaďan s hemingwayovskýmplnovousem, který nám vysvětlil, že řeka teče půl roku jedním směrem a potom půl roku opačně. Řeky se často klikatí – je to v jejich povaze –, ale tohle bylo poprvé, co jsem slyšel, že by některáměnila směr.

„Tohle je zvláštně konzistentní země,“ podotkla Circle.„Dokonce ani řeky tu nemají orientační smysl.“

Nějakou dobu jsme se dívali na břehy téhle široké řeky,přestože na nich nebylo mnoho k vidění – pár chatrčí, ženské peroucí prádlo, mávající a dovádějící děti, nějaké ty odpadky –, a pak jsem přestal všemu věnovat pozornost, dokud jsem si nevšiml, že kolem už není nic, čemu by se pozornost věnovat dala: břehy totiž mezitím zmizely a obklopovala nás jen rovná plocha vodníhladiny. Z řeky Tonlesap se stalo jezero Tonlesap.

Člun si této pozvolné, nicméně významné proměny nijaknevšímal a uháněl po jednotvárném jezeře. Přestože se dalo jen těžko odhadovat, jak rychle vlastně jedeme, zdálo se, že už jsme urazili slušný kus cesty. Zastínil jsem si hlavu sarongem a neplánovaně jsem usnul. Probudilo mě až trhnutí, když člun zničehoniczpomalil. Lodní šrouby vířily chocholy hustého černého bahna.Zastavili jsme. rozhostilo se nečekané ticho, ale ještě nečekanější bylo, jak teď, když jsme stáli, náhle vzrostla teplota. Kapitánskočil přes palubu, a já zůstal překvapeně zírat, jak se brodí vodou, která mu sahala jen po holeně. Naše sesterská loď také zastavila, kus před námi – nedalo se říct, jestli ze solidarity, nebo proto, že rovněž uvízla na mělčině. Slunce do nás pralo plnou silnou. Vládlo

MISS KAMBoDŽA

34

Geoff Dyer

dokonalé ticho. Ani větříček. Kapitán poodešel poměrně daleko

od člunu, nejspíš ve snaze najít kanál hlubší vody. Posádce sepodařilo vyprostit lodní šrouby z bahna; motory podle všehopoškozené nebyly. Připluly k nám dvě rybářské loďky a pokusily se

nás odtáhnout, ale málem se přitom překotily. Nějací Němciz našeho člunu vlezli do vody, aby ho odtlačili, ale byli jen čtyři a v tak

nízkém počtu to znamenalo příliš mnoho práce. Pochopitelně

pobízeli další cestující, ať se k nim přidají, ale já měl obavy ze

schistosomózy – která by se v Kambodži mohla vyskytovat –

a nechtěl jsem do stříbrohnědé vody strčit ani palec. Circle,bývalá Miss Kambodža, přirozeně pomoc také nenabídla. radějistrádala pod spalujícím sluncem a bez sebemenšího přispěník záchranným pracím si potírala dlouhé nohy a tenké paže opalovacím

krémem s vysokým faktorem. Vlasy jí spadaly přes ramena

a krásně černě se leskly, jako by právě vylezla ze sprchy.

Kolem plula další loď a my se pokusili spřáhnout síly našich lodních šroubů s těmi jejich, ale stejně jsme se nehnuli z místa. Situace začínala být zoufalá, zvlášť když náš sesterský člun zmizel a zanechal nás, jak poznamenala Circle, „stejně nehybné jakonamalovanou loďku na namalovaném oceánu“.

„Jen voda, voda kolem kol,“ zadeklamoval jsem.

„A k pití ani lok,“ doplnila Circle.

„Jen voda, voda kolem kol...“

„Schne na troud lodní bok.“

Jinde na lodi se hovor turistů začal stáčet k neschopnostikapitána. Vzhledem k tomu, že tuto trasu absolvoval denně, bylo k neuvěření, že se dopustil tak hloupé chyby – a ještě hloupější bylo, že když jsme uvízli na dně, snažil se prorazit si cestubahnem, což vedlo jedině k tomu, že loď zapadla ještě hlouběji. Kus nalevo od nás čouhaly nad hladinu jezera tenké tyčky označující trasu, od níž jsme se odchýlili. Proč to kapitán udělal? Proč se odklonil od správné cesty? Tyto nezodpovězené otázky násmučily, zatímco jsme se pekli na rozpálené střeše. Zaplavovaly nás myšlenky na vzpouru, ale zároveň i nemohoucnost. Náš