načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jmenuji se Reacher - Lee Child

Jmenuji se Reacher

Elektronická kniha: Jmenuji se Reacher
Autor: Lee Child

- Jack Reacher je jedním z nejcharismatičtějších hrdinů naší doby. Dvanáct povídek v této knize ukazuje, jak vyrůstal, a napovídá, proč se z něj stal věčný tulák na nekonečné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 309
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Iva Harrisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5004-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jack Reacher je jedním z nejcharismatičtějších hrdinů naší doby. Dvanáct povídek v této knize ukazuje, jak vyrůstal, a napovídá, proč se z něj stal věčný tulák na nekonečné cestě.
Jack Reacher je osamělý vlk, bludný rytíř, milovník žen, zastánce slabých a hrozba pro všechny zloduchy. Putuje bez zavazadla, bez cíle, a kdekoli se  zastaví, narazí na potíže. Což je smůla pro ty, kteří je působí.
Jeho otec byl voják, a proto Reacher i jeho starší bratr Joe vyrůstali na řadě amerických základen po celém světě. Ano, Reacher – ačkoli jej pokřtili Jack, nikdo z rodiny ani nikdo z ostatních lidí mu tak neříkal. Vždycky byl zkrátka Reacher.
Zkušenosti ze stále nových a nových míst, kdy se musel prosadit mezi dětmi ostatních vojáků, ale získat si respekt i u místních kluků, se mu hodily i později. Když jako teenager zažil velký výpadek proudu v New Yorku, když musel vyšetřit vraždu mladé důstojnice na osamělé silnici v Georgii nebo se stal svědkem zdánlivě běžné krádeže kabelky v malém městečku v Maine.

Kromě dlouhé řady románů napsal autor o svém hrdinovi také tucet povídek, jež všechny shromáždil do tohoto svazku. Jedenáct z nich vyšlo porůznu v časopisech nebo samostatně jako e-knihy; dvanáctá – zařazená na úvod souboru – dosud nebyla publikována.

(kompletní sbírka povídek)
Zařazeno v kategoriích
Lee Child - další tituly autora:
Poslední sbohem Poslední sbohem
Pomsta Pomsta
Odpočívej v pokoji Odpočívej v pokoji
Nejlepší britské krimipovídky Nejlepší britské krimipovídky
Minulost Minulost
 (e-book)
Minulost Minulost
 
K elektronické knize "Jmenuji se Reacher" doporučujeme také:
 (e-book)
Běžkyně Běžkyně
 (e-book)
Dokonalé stopy Dokonalé stopy
 (e-book)
Já si tě najdu Já si tě najdu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Iva Harrisová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Lee Child

All rights reserved.

Z anglického originálu No Middle Name

(First published by Bantam Press, London, 2017)

přeložila © 2018 Iva Harrisová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-102-1 (pdf)


OBSAH

Příliš mnoho času 7

Druhorozený syn 51

Ve tmě 85

Hluboko pod kůží 140

Malé války 177

Nová identita Jamese Penneyho 211

Každý jednou promluví 239

Divočina 253

Možná dodržují vánoční zvyky 283

Do baru vejde chlap 292

Obsazeno 297

Noční ptáci 300


PØÍLIŠ MNOHO ÈASU

M

INUTA MÁ ŠEDESÁT VTEŘIN, hodina šedesát minut, den dva

cet čtyři hodin, týden sedm dnů, rok padesát dva týdnů.

Reacher provedl z hlavy přibližný výpočet a došel k závěru, že každých dvanáct měsíců je dlouhých něco přes třicet milionů vteřin. Během kterých dojde ve Spojených státech téměř k deseti milionům závažných zločinů. Zhruba k jednomu každé tři vteřiny. Nejsou vzácné. Spatřit jeden na vlastní oči, zblízka a přímo před sebou, není úplně vyloučené. Záleží samozřejmě na místě. Zločiny se odehrávají tam, kde se pohybují lidé. Střed města je pravděpodobnější než střed louky.

Reacher se nacházel v polozapomenutém městě v Maine. Ne u jezera.

Ne na pobřeží. Nemělo nic do činění s humry. Kdysi ale bývalo k něčemu dobré. To bylo jasné. Mělo široké ulice a cihlové budovy. Vznášel se nad ním duch dávno zašlé prosperity. Z toho, co patrně bývaly luxusní butiky, se staly laciné obchody se vším možným. Město však nepropadlo úplnému zmaru a zkáze. V obchodech se prodávalo. Byly v něm kavárny. Se stolky na chodnících. Ulice by se daly označit téměř za rušné. Pomáhalo počasí. Byl první jarní den a svítilo slunce.

Reacher zabočil do ulice tak široké, že z ní vykázali provoz a nazvali

ji náměstím. Před strohými červenými budovami po obou stranách stály kavárenské stolky a v prostoru mezi nimi bloumalo zhruba třicet lidí. Ta scéna se otevřela přímo před Reacherem a náhodně roztroušené lidi měl čelně před sebou. Později si uvědomil, že ti, na kterých nejvíc záleželo, tvořili dokonalé velké tiskací T. On stál na jeho dolním konci, díval se dopředu a o čtyřicet metrů dál přecházela po horní příčce mladá žena,

7


napříč jeho zorným polem, zprava doleva přes širokou ulici, rovně z jednoho chodníku na druhý. Přes rameno měla přehozenou plátěnou kabelu. Kabela vypadala středně těžká a měla přírodní barvu, světlá na pozadí dívčina tmavého trička. Dívce mohlo být tak dvacet. Nebo i míň. Možná jí bylo teprve osmnáct. Šla pomalu, se zvednutou hlavou, a nastavovala obličej slunci.

Pak vyrazil z levého konce horní příčky T mnohem rychleji jakýsi kluk, přímo proti dívce. Přibližně stejně starý. V teniskách, úzkých černých kalhotách a mikině s kapucí. Popadl kabelu a strhl ji dívce z ramene. Dívka se rozplácla na zem, ústa otevřená v neslyšném výkřiku. Kluk popadl kabelu do podpaží jako fotbalový míč, otočil se doprava a rozběhl se po dříku T rovnou k Reacherovi na jeho patě.

Z pravého konce horní příčky se vynořili dva muži v oblecích a vydali se z jednoho chodníku na druhý, stejným směrem jako před okamžikem dívka. Byli zhruba dvacet metrů za ní. Přepadení se jim odehrálo přímo před nosem. Zareagovali podobně jako většina lidí. Na zlomek vteřiny strnuli a pak se obrátili, podívali se za prchajícím klukem, zvedli ruce kurážně, ale trhaně, a vykřikli cosi, co mohlo být Hej!.

Potom se dali do pronásledování. Jako by vystřelila startovací pistole. Běželi usilovně, pumpovali přitom koleny a za zády jim povlávala saka. Policajti, pomyslel si Reacher. Nikdo jiný to být nemohl. Kvůli tomu automatickému souladu. Ani se na sebe nepodívali. Kdo jiný by se takhle zachoval?

Dívka se o čtyřicet metrů dál vyhrabala na nohy a utekla.

Policajti se blížili. Kluk v černé mikině měl ale desetimetrový náskok a běžel mnohem rychleji. Policajti ho neměli šanci chytit. Ani nejmenší. Byla víc než nulová.

Kluk se dostal na dvacet metrů k Reacherovi. Kličkoval doprava a doleva mezi chodci. Asi tak tři vteřiny daleko. Měl před sebou jedinou volnou cestu. Jedinou možnou mezeru. Teď dvě vteřiny daleko. Reacher udělal krok doprava. Kluk byl vteřinu daleko. Reacher udělal další krok. Nabral kluka kyčlí a poslal ho k zemi, jednu velkou změť rukou a nohou. Plátěná kabela vylétla do vzduchu, kluk se dokutálel a doklouzal o tři metry dál a pak dorazili muži v oblecích a zmocnili se ho. Shromáždil se hlouček diváků. Plátěná taška dopadla Reacherovi

8

LEE CHILD


metr od nohou. Nahoře byla zavřená na zip. Reacher se sehnul, aby ji sebral, ale pak si to rozmyslel. Lepší nechat důkaz nedotčený, tak jak tam leží. O krok ustoupil. Po boku mu přibyli další zvědavci.

Policajti kluka přiměli, aby se celý omámený posadil, a spoutali mu ruce za záda. Jeden se k němu postavil jako hlídka a druhý poodešel a zvedl brašnu. Vypadala plochá, lehká a prázdná. Jako pomačkaný kus látky. Jako by v ní nic nebylo. Policajt se rozhlédl po obličejích čumilů a zastavil se na Reacherovi. Vytáhl z postranní kapsy náprsní tašku a zkušeným pohybem ji otevřel. Předvedl průkaz s fotografií za mléčným plastovým okénkem. Detektiv Ramsey Aaron, okresní policejní oddělení. Na fotografii byl stejný chlap, jenom o něco mladší a méně zadýchaný.

Aaron řekl: „Děkuju mockrát, že jste nám s tím pomohl.“

Reacher odvětil: „Nemáte zač.“

„Viděl jste, co se stalo?“

„Poměrně přesně.“

„V tom případě potřebuju, abyste podepsal svědeckou výpověď.“

„Viděl jste, jak utekla oběť poté, co se to stalo?“

„Ne, to jsem neviděl.“

„Myslím, že je v pořádku.“

„To je dobré vědět,“ pravil Aaron. „Přesto potřebujeme, abyste podepsal výpověď.“

„Byli jste blíž než já,“ namítl Reacher. „Stalo se to přímo před vámi. Podepište si svou vlastní výpověď.“

„Upřímně řečeno, pane, výpověď od běžného občana bude mít větší váhu. Od zástupce veřejnosti. Poroty nemají výpovědi policistů vždycky v lásce. Znamení doby.“

Reacher sdělil: „Kdysi jsem byl taky policajt.“

„Kde?“

„V armádě.“

„Tak to jste lepší než běžný občan.“

„Nemůžu se zdržet do přelíčení,“ sdělil Reacher. „Jenom projíždím. Musím pokračovat v cestě.“

„K žádnému přelíčení nedojde,“ řekl Aaron. „Pokud budeme mít očitého svědka, který je shodou okolností vojenský vysloužilec se zkušeností

9

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


v oblasti policejní práce, požádá obhajoba o dohodu. Prostá matematika. Plusy a minusy. Jako když se hodnotí vaše úvěruschopnost. Tak to dneska chodí.“

Reacher neřekl nic.

„Deset minut vašeho času,“ dodal Aaron. „Viděl jste, co jste viděl. Co tak strašného by se mohlo stát?“

„Dobře,“ souhlasil Reacher. Trvalo to déle než deset minut, dokonce i na začátku. Nejdřív postávali a čekali na policejní auto, které odveze kluka na stanici. Objevilo se až po delší době, společně s požárnickou sanitkou, aby se zjistilo, jestli je kluk zdravotně v pořádku. Jestli je schopný výslechu. Aby se předešlo nevysvětlitelnému úmrtí ve vazbě. Což nějakou dobu trvalo. Ale kluk nakonec skončil na zadním sedadle, muži v uniformách se posadili dopředu a auto odjelo. Čumilové se vrátili k bloumání. Reacher osaměl s oběma policisty v civilu.

Druhý se představil jako Bush. Nijak nespřízněný s Bushovými z Kennebunkportu. Také detektiv z okresního oddělení. Sdělil, že auto mají zaparkované za náměstím. Ukázal rukou. Tam, kde začala jejich zamýšlená procházka na slunci. Vydali se společně daným směrem. Nahoru po dříku T a pak doprava po jeho horním ramenu, policisté po svých vlastních stopách, Reacher těsně v závěsu.

„Proč utekla oběť?“ zeptal se.

Aaron odvětil: „To budeme muset ještě zjistit.“

Jejich auto byl starý crown vic, ojetý, ale ne s opotřebovaným pérováním. Čistý, ale ne nablýskaný. Reacher nastoupil dozadu, což mu nevadilo, protože to byl obyčejný sedan. Bez neprůstřelné přepážky. Bez nepříjemných doplňků. A získal nejvíc místa na nohy, protože si je natáhl na sedadlo a opřel se zády o dveře. Usoudil, že se zadní dveře policejního auta neotevřou jemným tlakem zevnitř. Konstruktéři vzali tenhle aspekt určitě v úvahu.

Cesta byla krátká, k bezútěšné nízké betonové budově na okraji města. Na střeše se tyčily dlouhé antény a satelitní talíře. Měla parkoviště se třemi neoznačenými sedany a jedním dlouhým černobílým policejním vozem, všechny pěkně v jedné řadě, plus deset prázdných míst

10

LEE CHILD


a pomačkaný vrak modrého SUV v zadním rohu. Detektiv Bush zaparkoval na místě označeném D2. Všichni vystoupili. Na obloze stále svítilo slabé jarní slunce.

„Abyste tomu rozuměl,“ pravil Aaron. „Čím méně peněz vrazíme do naší budovy, tím víc jich můžeme investovat do chytání lumpů. Jde o priority.“

„Mluvíte jako starosta,“ podotkl Reacher.

„Dobrý odhad. Byl jsem v obecní radě. Pronášel jsem projevy. Doopravdy.“

Vešli dovnitř. Nebylo to tam tak špatné. Reacher už navštívil spoustu vládních budov. Ne nutně elegantní mramorové paláce ve Washingtonu, ale špinavá sešlá místa, kde se skutečně vládlo. A okresní policajti se pohybují někde uprostřed žebříčku, co se luxusního prostředí týče. Hlavní problém představují nízké stropy. Což je prostě smůla. Dokonce i vládní architekti podlehnou občas módním vlnám a v dobách, kdy bylo slovo atomový velký pojem, se jim nakrátko zalíbily brutalistní stavby z masivního betonu, jako by se veřejnost v padesátých letech minulého století měla cítit uklidněná skutečností, že pořádkové síly chrání zařízení zdánlivě odolná i proti nukleárnímu útoku. Ale ať už byl důvod jakýkoliv, mentalita bunkrů pronikla často i dovnitř a dala vzniknout sevřeným, nevětraným prostorům. To byl jediný skutečný problém okresního policejního oddělení. Zbytek opravdu ušel. Možná byl dost prostý, ale chytrý policajt by si nepřál nic složitějšího. Stanice vypadala jako dobré místo k práci.

Aaron s Bushem odvedli Reachera chodbou k výslechové místnosti naproti kanceláře pro detektivy. Reacher se podivil: „To si nesedneme k vašemu psacímu stolu?“

„Jako v televizi?“ odvětil Aaron. „To se nesmí. Zatrhli to po jedenáctém září. Nepovolaným vstup zakázán. A vy budete tak dlouho nepovolaný, dokud se vaše jméno neobjeví coby spolupracujícího svědka v oficiálním písemném protokolu. A tam jste se ze zjevných důvodů ještě neobjevil. A taky jsme tady lépe pojištění. Znamení doby. Kdybyste uklouzl a upadl, máme tady kameru, která dokáže, že jsme se vás ani nedotkli.“

„Chápu,“ řekl Reacher.

11

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Vešli dovnitř. Byla to standardní místnost, možná ještě neutěšenější kvůli tísnivé atmosféře sálající z tisíce tun betonu všude okolo. Vnitřní stěny byly neomítnuté, ale tolikrát přetřené, že získaly na hladkosti a lesku. Vládní bledě zelenou umocňovaly holé úsporné žárovky. Přítomným hrozilo, že dostanou mořskou nemoc. Na zadní stěně bylo obrovské zrcadlo. Bezpochyby jednosměrné.

Reacher si sedl obličejem k němu, ke stolu na stranu pro zločince, naproti Aaronovi a Bushovi, který se vytasil se zápisníkem a hrstí tužek. Aaron nejprve Reachera varoval, že se všechno nahrává, obraz i zvuk. Potom ho požádal, aby sdělil své celé jméno, datum narození a číslo sociálního pojištění, a Reacher mu vyhověl, protože proč ne? Pak se Aaron zeptal na jeho současnou adresu, čímž odstartoval obsáhlejší debatu.

Reacher sdělil: „Nemám žádné trvalé bydliště.“

Aaron se podivil: „Jak to myslíte?“

„Přesně jak vám to říkám. Jasně a srozumitelně.“

„Vy nikde nebydlíte?“

„Bydlím na spoustě míst. Každou noc někde jinde.“

„V obytném voze? Jste v důchodu?“

„Ne v obytném voze,“ odvětil Reacher.

Aaron to shrnul: „Takže jinými slovy řečeno, jste bezdomovec.“

„Ale ze svobodné vůle.“

„Co tím chcete říct?“

„Pohybuju se z místa na místo. Jeden den jsem tady a druhý zase někde jinde.“

„Proč?“

„Protože se mi to líbí.“

„Jako turista?“

„Něco na ten způsob.“

„Kde máte zavazadla?“

„Žádná nepotřebuju.“

„Kam si dáváte věci?“

„V obchodě na letišti jsem zahlédl brožurku. Údajně se máme zbavit všeho, co nám nepřináší radost.“

„Takže jste vyházel své věci?“

„Žádné jsem neměl. Na tuhle moudrost jsem přišel už před lety.“

12

LEE CHILD


Aaron se zadíval nejistě na svůj zápisník. Zeptal se: „Tak jak byste se nejlépe popsal? Vagabund?“

Reacher navrhl: „Kočovník. Tulák. Pasant. Občasný host.“

„Propustili vás z armády s nějakou diagnózou?“

„Poškodilo by to mou svědeckou věrohodnost?“

„Už jsem vám to řekl. Je to, jako když se hodnotí vaše úvěruschopnost. Žít bez trvalého bydliště je špatná věc. Posttraumatická stresová porucha by byla ještě horší. Obhajoba by možná zpochybnila vaši potenciální spolehlivost. Mohla by vám ubrat body.“

„Sloužil jsem u sto desáté jednotky vojenské policie,“ pravil Reacher. „Posttraumatické stresové poruchy se vůbec nebojím. Stresová porucha se bojí mě.“

„Co to bylo za jednotku?“

„Elitní jednotka vojenské policie.“

„Kdy jste z ní odešel?“

„Před více roky, než kolik jsem v ní strávil.“

„Dobře,“ řekl Aaron. „To ostatně není můj problém. Nejde o nic jiného než o čísla. Soudní řízení se odehrávají v laptopech. Za pomoci speciálního softwaru. Umí deset tisíc simulací. Je to většinový trend. Pár plusových nebo minusových bodů by mohlo sehrát klíčovou roli. Chybějící trvalá adresa není ideální, dokonce sama o sobě.“

„Berte, nebo nechte být,“ poradil Reacher.

Policajti zvolili první variantu, přesně jak předpokládal. Člověk nemůže mít nikdy příliš mnoho. Později může vždycky něco z toho mnoha ztratit. Naprosto normální. Vniveč už přišla spousta dobré práce, dokonce i v případech, které vypadaly, že jsou na beton. Tak popsal, co viděl, pečlivě, souvisle, do všech podrobností, od začátku do konce, zleva doprava, zblízka do dálky, a nakonec se pak shodli, že to musí být zhruba všechno. Aaron poslal Bushe přepsat a vytisknout zvukový záznam, aby ho mohl Reacher podepsat. Bush odešel a Aaron řekl: „Ještě jednou děkuju.“

„Nemáte zač,“ zopakoval Reacher. „A teď mi povězte, proč vás ten případ zajímá.“

„Jak jste sám viděl, přepadení se stalo přímo před námi.“

„Což mi na tom začíná připadat nejzajímavější. Protože jak moc to bylo pravděpodobné? Detektiv Bush zaparkoval na dé dva, což znamená, že

13

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


je mezi vašimi detektivy číslo dva. Seděl ale za volantem a teď pro vás plní úkol, který jste mu dal. Což znamená, že vy jste číslo jedna. Což znamená, že dvě největší hvězdy nejskvělejší části celého okresního policejního oddělení si vyšly na jarní procházku dvacet metrů za dívkou, která byla oloupena.“

„Náhoda,“ utrousil Aaron.

„Myslím, že jste ji sledovali.“

„Proč si to myslíte?“

„Bylo vám jedno, co se s ní stalo potom. Protože patrně víte, kdo to je. Víte, že se brzy vrátí a vylíčí vám, k čemu došlo. Nebo víte, kde ji najít. Protože ji vydíráte. Nebo je dvojitá agentka. Nebo je jedna z vás a pracuje v utajení. Ať tak či onak, věřili jste, že se o sebe dokáže postarat. Neděláte si kvůli ní starosti. Zajímá vás ta kabela. Dívka se stala obětí násilného přepadení, ale vy jste vyrazili za kabelou, ne za ní. Možná je ta kabela důležitá. I když si nedokážu představit jak. Připadala mi prázdná.“

„To zní jako velká konspirace, nemáte pocit?“

„Sám jste to tak formuloval,“ odvětil Reacher. „Poděkoval jste mi za pomoc. Za pomoc s čím? Za bleskový zásah v okamžiku nouze? Myslím, že v takovém případě byste se vyjádřil jinak. Řekl byste, páni, tak to teda bylo něco! Nebo něco na ten způsob. Nebo byste jenom povytáhl obočí. Abyste vytvořil pouto nebo odlehčil situaci. Jako bychom byli prostě dva chlápci, co jen tak žvaní a zabíjejí čas. Řekl jste děkuju mockrát, že jste nám s tím pomohl.“

Aaron namítl: „Snažil jsem se být zdvořilý.“

Reacher opáčil: „Taková formalita potřebuje podle mého názoru delší inkubační dobu. A řekl jste s tím. S čím? Protože jestli je pro vás nějaká událost to, musí být delší než zlomek vteřiny nouze. Musíte s ní být nějakou dobu obeznámený. Má spojitost s něčím, co se už odehrálo. S něčím, co existovalo ještě předtím, než ten kluk ukradl kabelu, a bude to pokračovat i poté. A použil jste množné číslo. Řekl jste, že jste nám pomohl. Vám a Bushovi. S něčím, co už znáte, s něčím, co už máte rozdělané a jenom se vám to vymknulo malinko z ruky, ale nedošlo zase až k tak velké škodě. Za to jste mi, myslím, poděkoval. Protože se vám nesmírně ulevilo. Všechno mohlo třeba dopadnout mnohem hůř, kdyby

14

LEE CHILD


ten kluk utekl. Proto jste řekl mockrát. Na triviální loupežné přepadení to bylo příliš procítěné. Ta záležitost pro vás měla větší význam.“

„Jenom jsem byl zdvořilý.“

„A myslím, že tu svědeckou výpověď potřebujete hlavně pro policejního šéfa a členy obecní rady, ne abyste nakrmil počítač. Abyste jim ukázal, že to není vaše vina. Abyste ukázal, že jste to nebyl vy, kdo málem zvoral dlouho probíhající operaci. Proto jste potřeboval zástupce veřejnosti. Jakoukoliv třetí stranu. Jinak byste museli svědčit každý sám, svým vlastním jménem. Museli byste si krýt navzájem záda, vy a Bush.“

„Šli jsme se projít.“

„Ani jste se na sebe nepodívali. Nenapadlo vás udělat cokoliv jiného. Jenom jste se rozběhli za tou kabelou. Mysleli jste na ni celý den. Nebo celý týden.“

Aaron neodpověděl a nedostal se k další diskusi, protože se v tu chvíli otevřely dveře a nakoukla jimi neznámá hlava. Pokynula Aaronovi, že ho chce na slovíčko. Aaron uposlechl a dveře se zavřely. Ale Reacher si nestačil dělat starosti, jestli jsou zamčené, protože se opět otevřely, nakoukl do nich ještě jednou Aaron a oznámil: „Zbytek výslechu povedou jiní detektivové.“

Dveře se opět zavřely.

Opět se otevřely.

Vešel muž, který do nich strčil hlavu jako první. Následován podobným týpkem. Oba vypadali jako typičtí Novoangličané z historických černobílých fotografií. Produkt mnoha generací tvrdé práce a přísného sebeodříkání. Oba byli štíhlí a drátovití, samé šlachy a vazy, téměř vyzáblí. Měli na sobě kalhoty z bavlněného kepru a k nim kostkované košile pod modrými sportovními saky. Byli ostříhaní na ježka. Bez pokusu o styl. Čistě prakticky. Sdělili, že jsou z protidrogového oddělení státu Maine. Ze státní organizace. Vyšetřování na státní úrovni je nad vyšetřováním na úrovni okresu. Proto ten ukradený výslech. Řekli, že mají pár otázek týkajících se toho, co Reacher viděl.

Usadili se na židle, které uprázdnili Aaron s Bushem. Muž nalevo se představil jako Cook a ten napravo jako Delaney. Vypadal na šéfa. Připravený převzít veškeré mluvení. O tom, co Reacher viděl, zopakoval. Nic jiného ho nezajímá. Není nutné dělat si obavy kvůli něčemu jinému.

15

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Pak ale prohlásil: „Nejdřív potřebujeme informace o jednom konkrétním aspektu. Domníváme se, že naši kolegové z okresu ho vzali trochu moc na lehkou váhu. Přehlédli ho, možná z pochopitelných důvodů.“

Reacher se zeptal: „Co přehlédli?“

„V jakém jste byl rozpoložení, co přesně jste měl v úmyslu v okamžiku, kdy jste srazil toho kluka?“

„To myslíte vážně?“

„Vysvětlete to vlastními slovy.“

„Kolika?“

„Tolika, kolik jich budete potřebovat.“

„Chtěl jsem pomoct policajtům.“

„Nic víc?“

„Stal jsem se svědkem zločinu. Pachatel utíkal přesně mým směrem. Rychleji než pronásledovatelé. Nepochyboval jsem o jeho vině. Tak jsem mu zastoupil cestu. Ani jsem mu moc neublížil.“

„Jak jste věděl, že pronásledovatelé jsou policisté?“

„První dojem. Správný, nebo nesprávný?“

Delaney se krátce odmlčel.

Pak požádal: „Teď nám povězte, co jste viděl.“

„Určitě jste poslouchali, během prvního kola.“

„Poslouchali,“ potvrdil Delaney. „A také jsme si vyslechli váš rozhovor s detektivem Aaronem. Když odešel detektiv Bush. Máme pocit, že jste viděl víc, než jste uvedl ve své svědecké výpovědi. Něco, co souvisí s déle probíhající operací.“

„To byla spekulace,“ namítl Reacher. „Která nepatří do svědecké výpovědi.“

„Nesluší se to?“

„Patrně.“

„Jste slušný člověk, pane Reachere?“

„Snažím se.“

„Teď to ale můžete rozvést. Svědecká výpověď je sepsaná. Můžete spekulovat, co srdce ráčí. Co jste viděl?“

„Proč se mě ptáte?“

„Možná se vyskytl problém. A vy byste nám s ním mohl pomoct.“

„Jak bych vám mohl pomoct?“

16

LEE CHILD


„Býval jste vojenský policista. Víte, jak tyhle věci chodí. Dokážete si je dát do souvislostí. Co jste viděl?“

Reacher odvětil: „Předpokládám, že jsem viděl, jak Aaron s Bushem pronásledují dívku s kabelou. Jednalo se o policejní sledování. Především o sledování kabely. Když došlo k přepadení, byla jim dívka úplně ukradená. Tipnul bych si, že dívka měla předat kabelu dosud neznámému podezřelému. Později. Na jiném místě. Měla to být dodávka nebo platba. Možná bylo důležité vidět to předání na vlastní oči. Neznámý podezřelý je možná článek řetězce. Proto tak vysoce postavení očití svědci. Nebo něco na ten způsob. Až na to, že plán nevyšel, protože zasáhl osud v podobě náhodného zlodějíčka. Prostě obrovská smůla. To se může stát nejlepšímu z nás. A není to žádná katastrofa. Operace se může zítra zopakovat.“

Delaney zavrtěl hlavou. „U nás se pohybujeme v mnohem kalnějších vodách. Máme co do činění s lidmi, kteří jsou pro ně mrtví, když se nedostaví na schůzku. Pokažená operace se nedá zopakovat.“

„To je mi líto,“ odpověděl Reacher. „Ale člověk má prostě občas pech. Budete se s tím muset smířit.“

„To se vám snadno řekne.“

„Vůbec se mě to netýká,“ opáčil Reacher. „Není to můj problém. Jenom tudy projíždím.“

„O tom si musíme také promluvit. Jak vás seženeme, když bude potřeba? Nosíte u sebe mobilní telefon?“

„Ne.“

„Jak se s vámi dá tedy spojit?“

„Nijak.“

„Co vaše rodina a přátelé?“

„Z rodiny mi už nikdo nezbyl.“

„To nemáte ani přátele?“

„Ne takové, kterým bych musel každých pět minut volat.“

„Tak kdo ví, kde jste?“

„Já,“ odpověděl Reacher. „To úplně stačí.“

„Jste si jistý?“

„Zatím jsem nepotřeboval zachránit.“

Delaney přikývl. „Pojďme se vrátit k tomu, co jste viděl.“

17

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


„Ke které části?“

„Probereme to celé znovu. Možná není ještě po všem. Napadá vás nějaká jiná interpretace?“

„Nic není nemožné,“ řekl Reacher.

„Co by bylo trochu možné?“

„Za takovéhle debaty jsem dostával zaplaceno.“

„Mohli bychom vám nabídnout okresní kávu.“

„Platí,“ přijal Reacher. „Bez cukru a mléka.“

Cook se zvedl a vrátil se s kávou. Reacher se napil a řekl: „Děkuju. Po zvážení musím říct, že to byla podle mě jenom náhodná událost.“

Delaney ho pobídl: „Použijte svou obrazotvornost.“

„Použijte svou,“ poradil Reacher.

„Dobře,“ podvolil se Delaney. „Dejme tomu, že Aaron s Bushem nevěděli kde, kdy, kdo ani jak, ale předpokládali, že kabela nakonec změní majitele.“

„Dobře,“ souhlasil Reacher. „Dejme tomu.“

„A možná přesně to viděli. Jenom o něco dřív, než čekali.“

„Nic není nemožné,“ zopakoval Reacher.

„Musíme předpokládat, že pro zločince bylo důležité utajení a sáhli po bezpečnostních opatřeních. Třeba navrhli falešnou schůzku a měli v plánu zmocnit se tašky po cestě. V zájmu překvapení a nevypočitatelnosti. Což je vždycky nejlepší způsob, jak přelstít pronásledovatele. Možná si to dokonce nacvičili. Tvrdil jste, že se ta dívka vůbec nebránila. Rozplácla se na zem a pak vyskočila a utekla.“

Reacher přikývl. „Chcete tím říct, že neznámý podezřelý byl ten kluk v černé mikině. Bylo dopředu naplánované, že získá tu kabelu.“

Delaney přikývl. „A my jsme ho dostali, takže ta operace byla naprosto úspěšná.“

„To by pro vás bylo snadné řešení. A také příhodné.“

Delaney neodpověděl.

Reacher se zeptal: „Kde je teď ten kluk?“

Delaney ukázal na dveře. „Dvě místnosti odtud. Brzy ho odvezeme do Bangoru.“

„Přiznal se?“

„Zatím ne. Je to hodný, poslušný voják.“

18

LEE CHILD


„Až na to, že možná vůbec není voják.“

„Myslíme, že je. A myslíme, že promluví, až si uvědomí plný rozsah toho, co mu hrozí, když ho u soudu usvědčí.“

„Ještě jeden velký problém,“ upozornil Reacher.

„Jaký?“

„Ta kabela mi přišla prázdná. Co by to bylo za dodávku nebo za platbu? Pochybuju, že byste dosáhl odsouzení na základě stopování prázdné kabely.“

„Ta kabela nebyla prázdná,“ oznámil Delaney. „Alespoň ne původně.“

„Co v ní bylo?“

„K tomu se ještě dostaneme. Ale nejprve se musím vrátit na začátek. K první otázce, kterou jsem vám položil. Abych měl jistotu. O tom, co přesně jste měl v úmyslu.“

„Pomáhal jsem policajtům.“

„Opravdu?“

„Trápí vás právní zodpovědnost? Jako civilista, který poskytl pomoc, mám nárok na stejnou imunitu jako strážci zákona. A tomu klukovi se kromě toho nic nestalo. Má nanejvýš pár modřin. Možná odřené koleno. Žádný problém. Pokud tady nemáte opravdu hodně divné soudce.“

„Naši soudci jsou v pořádku. Když rozumějí kontextu.“

„Jaký jiný kontext se nabízí? Stal jsem se svědkem trestného činu. Policejní oddělení si jasně přálo chytit pachatele. Pomohl jsem jim. A vy tvrdíte, že by to mohl být problém?“

Delaney požádal: „Omluvíte nás na chvíli?“

Reacher neodpověděl. Cook s Delaneym se zvedli a protáhli se kolem našikmo postaveného stolu. Zamířili ke dveřím a opustili místnost. Dveře se za nimi zabouchly. Reacher si byl tentokrát jistý, že jsou zamčené. Pohlédl na zrcadlo. Nespatřil nic jiného než svůj obraz, šedivý se zeleným nádechem.

Deset minut vašeho času. Co tak strašného by se mohlo stát?

Nestalo se nic. Celé tři dlouhé minuty. Pak se vrátili Cook s Delaneym. Opět se posadili, Cook nalevo a Delaney napravo.

Delaney řekl: „Vy tvrdíte, že jste poskytl pomoc policejním silám.“

Reacher potvrdil: „Správně.“

„Chtěl byste to prohlášení změnit?“

19

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


„Ne.“

„Jste si jistý?“

„Vy snad ne?“

„Ne,“ řekl Delaney.

„Proč ne?“

„Domníváme se, že pravda je značně jiná.“

„Jak to?“

„Domníváme se, že jste měl od toho kluka převzít kabelu. Stejným způsobem, jako ji převzal on od té dívky. Měl to být druhý moment překvapení a nepředvídatelný fígl.“

„Kabela dopadla na zem.“

„Máme svědky, kteří potvrdili, že jste se k ní sehnul, abyste ji sebral.“

„Rozmyslel jsem si to. Nechal jsem ji ležet. Zvedl ji Aaron.“

Delaney přikývl. „A v tu chvíli už byla prázdná.“

„Chcete mi prohledat kapsy?“

„Domníváme se, že jste kabelu vyprázdnil a předal její obsah někomu z přihlížejících.“

„Cože?“

„Pokud byl použit dvojitý fígl, tak proč ne také trojitý?“

„Blbost,“ rozhořčil se Reacher.

Delaney prohlásil: „Jacku-bez prostředního jména-Reachere, zatýkám vás kvůli zločinnému spolčení s vyděračskou organizací. Máte právo mlčet. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Před dalším výslechem máte nárok na právníka. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen na náklady daňových poplatníků.“ Dostavili se čtyři okresní policisté, tři s vytasenými pistolemi a čtvrtý s brokovnicí šikmo vlevo vzhůru přes prsa. Cook s Delaneym na druhé straně stolu jen odhrnuli klopy a předvedli glocky 17 v podpažních pouzdrech. Reacher zůstal klidně sedět. Šest proti jednomu. Příliš velká přesila. Malá naděje na výhru. Plus nervózní napětí ve vzduchu, plus prsty na spoušti, plus naprosto neznámá úroveň výcviku, zručnosti a zkušenosti.

Chyby se stávají.

Reacher nehybně seděl.

20

LEE CHILD


Prohlásil: „Chci obhájce ex offo.“

Poté neřekl vůbec nic.

Spoutali mu ruce za záda, vystrkali ho do chodby a provedli ho kolem dvou rohů a zamčenými ocelovými dveřmi v betonovém rámu do zadržovací části stanice, která sestávala ze tří prázdných cel v úzké chodbě za stolem na příjmu. Jeden z okresních policistů zastrčil pistoli, přistoupil k Reacherovi a sundal mu pouta. Reacher odevzdal pas, kartu do bankomatu, svůj kartáček na zuby, sedmdesát dolarů v bankovkách, sedmdesát pět centů ve čtvrťácích a tkaničky od bot. Výměnou dostal šťouchanec do zad a ubytování v první cele v řadě. Zařinčely za ním dveře a zámek zaklapl hlasitě jako rána kladivem do kolejnice. Policajti si ho ještě vteřinu prohlíželi, jako návštěvníci v zoologické zahradě, a pak se otočili, prošli jeden za druhým kolem stolu na příjmu a opustili zadržovací prostor. Reacher zaslechl, jak se za posledním z nich zavřely ocelové dveře. Zaslechl zámek.

Čekal. V čekání byl dobrý. Byl trpělivý člověk. Neměl kam jít a měl celý čas světa na to, aby se tam dostal. Posadil se na postel, která byla z litého betonu stejně jako stolek se zabudovanou židlí. Židle měla malý kulatý polštářek ze stejného tenkého pěnového materiálu potaženého vinylem jako matrace na posteli. Záchod byl ocelový, s vyhloubeným vrškem, který sloužil jako umyvadlo. Tekla pouze studená voda. Jako v nejmizernějším motelovém pokoji na světě, zredukovaném na naprosté minimum a zmenšeném pod téměř neúnosnou mez. Pradávní architekti použili dokonce víc betonu než ve zbytku budovy. Jako by vězni dokázali vyprodukovat větší sílu než atomová bomba. Reacher měřil v hlavě čas. Uplynuly dvě hodiny, začala třetí a pak se objevil nejmladší z okresních policajtů, aby zkontroloval situaci. Podíval se mřížemi a zeptal se: „Jste v pořádku?“

„Nic mi nechybí,“ odpověděl Reacher. „Mám leda trochu hlad. Už minula doba oběda.“

„To bude problém.“

„Onemocněl vám šéfkuchař?“

„Šéfkuchaře nemáme. Jídlo si necháváme posílat. Z bistra na konci

21

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


bloku. Oběd smí stát čtyři dolary. To je ale okresní sazba. Vy jste státní vězeň. Nevíme, na co máte nárok.“

„Doufám, že na trochu dražší oběd.“

„Musíme to vědět jistě. Jinak nám zůstanou na krku náklady.“

„Neví to Delaney? Nebo Cook?“

„Ti odjeli do svého hlavního stanu v Bangoru. Odvezli tam toho druhého podezřelého.“

„Kolik vynakládáte na večeře?“

„Šest a půl.“

„Na snídaně?“

„Na snídani tady už nebudete. Jste státní vězeň. Jako ten druhý podezřelý. Večer si pro vás přijedou.“ Mladý policista se vrátil za hodinu s grilovaným sýrovým sendvičem a kolou v polystyrénovém kelímku. Tři dolary a pár drobných. Detektiv Aaron prý řekl, že jestli stát platí méně než tohle, doplatí zbytek ze svého.

„Vyřiďte mu, že děkuju,“ řekl Reacher. „A povězte mu, ať si dá pozor. Laskavost za laskavost.“

„Pozor na co?“

„Na jaký stožár vyvěsí svou vlajku.“

„Co to má znamenat?“

„Buď tomu bude rozumět, nebo nebude.“

„Chcete tím říct, že jste nevinný?“

Reacher se usmál. „Předpokládám, že tohle jste už slyšel.“

Mladík přikývl. „Říkají to všichni. Nikdo z vás ještě nikdy nic neprovedl. Nic jiného nečekáme.“

Potom policista odešel, Reacher snědl svůj oběd a vrátil se k čekání. O další dvě hodiny později se mladý policista dostavil potřetí. „Je tady obhájkyně ex offo,“ oznámil. „Probírá váš případ po telefonu se státní policií. Jsou ještě v Bangoru. Právě teď se baví. Za chvíli je u vás.“

Reacher se zeptal: „Jaká je?“

„V pohodě. Jednou mi ukradli auto a pomohla mi s pojišťovnou. Chodila s mou sestrou na střední školu.“

22

LEE CHILD


„Kolik je vaší sestře?“

„Je o tři roky starší než já.“

„A kolik je vám?“

„Dvacet čtyři.“

„Zaplatila vám pojišťovna škodu?“

„Částečně.“

Pak policista poodešel a posadil se na židličku za stolem na příjmu. Patrně aby vytvořil dojem řádné vězeňské péče, když je teď v domě právnička, usoudil Reacher. Sám zůstal tam, kde byl. Na posteli. Jenom čekal. O třicet minut později se objevila právnička. Pozdravila policistu na příjmu, kamarádsky, jako mladšího bratra své spolužačky ze střední školy. Pak dodala něco dalšího, právnicky a tiše, na téma soukromí klienta, a policista se zvedl a odešel. Zavřel za sebou ocelové dveře. Zavládlo ticho. Právnička se podívala přes mříže na Reachera. Jako návštěvnice v zoologické zahradě. Jako by se dívala na gorilu. Byla středně vysoká, středně stavěná, v černém kostýmu. Měla krátké hnědé vlasy prosvětlené melírem, hnědé oči, kulatý obličej a ústa se svěšenými koutky. Jako by se neusmívala, ale mračila. Jako by v životě zažila spoustu zklamání. V ruce držela koženou aktovku, tak nacpanou, že nešel zavřít zip. Vykukoval z ní žlutý poznámkový blok. Ručně popsaný poznámkami.

Postavila aktovku na podlahu a přinesla si zpoza stolu na příjmu stoličku. Postavila ji před Reacherovu klec, posadila se a udělala si pohodlí, kolena přitisknutá pevně k sobě a podpatky zaháknuté o trnož. Jako na řádné schůzce s klientem, kde jedna osoba sedí na jedné straně stolu a druhá na druhé, až na to, že chyběl stůl. Dělila je jen stěna silných, hustých mříží.

Sdělila: „Jmenuju se Cathy Clarková.“

Reacher neřekl nic.

Cathy dodala: „Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo. Měla jsem nabitý pracovní program.“

Reacher se zeptal: „Děláte také do realit?“

„Většinu času.“

23

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


„Kolik kriminálních případů jste už měla?“

„Jeden dva.“

„Mezi jedním a dvěma je velký procentuální rozdíl. Kolik přesně?“

„Jeden.“

„Vyhrála jste?“

„Ne.“

Reacher nic neřekl.

Cathy upozornila: „Dostanete, koho vám dají. Takhle to chodí. Existuje seznam. Byla jsem dneska první na řadě. Jako taxík ve frontě na letišti.“

„Proč se nebavíme v konferenční místnosti?“

Cathy neodpověděla. Reacher nabyl dojmu, že se jí líbí mříže. Nabyl dojmu, že jí vyhovuje, že jsou oddělení. Jako by jí to dodávalo jistý pocit bezpečí.

Zeptal se: „Myslíte si, že jsem vinný?“

„Na tom, co si myslím, vůbec nezáleží. Záleží na tom, co můžu udělat.“

„Což je co?“

„Pojďme si popovídat,“ navrhla Cathy. „Musíte vysvětlit, proč jste tam byl.“

„Někde jsem být musel. Oni musejí vysvětlit, proč bych prozradil svého společníka. Vydal jsem jim ho přímo do rukou.“

„Myslí si, že to bylo z nešikovnosti. Chtěl jste jenom popadnout kabelu a omylem jste ho srazil k zemi. Myslí si, že kluk měl utíkat dál.“

„Proč jsou do státní operace zapojení okresní detektivové?“

„Rozpočet,“ objasnila Cathy. „A také se dělí o zásluhy, aby byly spokojené všechny strany.“

„Nepopadl jsem tu kabelu.“

„Mají čtyři svědky, kteří vypověděli, že jste se pro ni sklonil.“

Reacher nic neřekl.

Cathy se zeptala: „Proč jste tam byl?“

„Po tom náměstí se pohybovalo třicet lidí. Proč tam byli oni?“

„Existuje důkaz, že ten kluk utíkal přímo k vám. Ne přímo k nim.“

„Takhle se to nestalo. Zastoupil jsem mu cestu.“

„Přesně tak.“

„Myslíte si, že jsem vinný.“

24

LEE CHILD


„Nezáleží na tom, co si myslím,“ zopakovala Cathy.

„Co bylo podle nich v té kabele?“

„To ještě neřekli.“

„Není to protiprávní? Neměl bych vědět, z čeho mě obvinili?“

„Řekla bych, že se zatím neděje nic protizákonného.“

„To jste řekla vy. Potřebuju lepší ujištění.“

„Jestli chcete jiného právníka, klidně si poslužte a zaplaťte za něj.“

Reacher se tázal: „Promluvil už ten kluk v mikině?“

„Tvrdí, že to byla obyčejná krádež. Prý si myslel, že ta holka tu tašku používá jako kabelku. Doufal, že získá hotovost a kreditní kary. Možná i mobil. Státní agenti se na to dívají jako na nacvičenou krycí historku, jen tak pro jistotu.“

„Proč jsem podle nich také neutekl? Proč jsem tam zůstal?“

„Stejné objasnění. Nacvičená krycí historka. Pro případ, že se něco zvrtne. Viděl jste, jak se zmocnili vašeho parťáka, tak jste oba okamžitě přešli na plán bé. On je lupič a vy pomáháte policejním silám. On si vyslouží minimální trest a vy poklepání na rameno. Domnívají se, že jste to měli dobře připravené. Prý se jedná o velkou věc.“

Reacher přikývl. „Jak velká je ta věc podle vás?“

„Jedná se o důležité vyšetřování. Probíhá už dlouhou dobu.“

„Myslíte, že bylo drahé?“

„Dokážu si to představit.“

„V dobách, kdy se hledí na rozpočet.“

„Rozpočet byl vždycky důležitý.“

„Stejně jako ego, pověst a služební výkazy. Představte si Delaneyho a Cooka. Vžijte se do nich. Dlouhodobé a nákladné vyšetřování se zhatí kvůli hloupé náhodě. Ocitnou se na začátku. Možné je to ještě horší. Není cesty zpátky. Spousta obličejů zrudlých hanbou. Tak co si počít?“

„Nevím.“

„Lidská povaha,“ pravil Reacher. „Nejdřív křičeli, kleli a bouchali pěstí do zdi. Pak zapůsobil jejich pud sebezáchovy. Začali hledat způsob, jak si zachránit kůži. Způsob, jak zařídit, aby operace vypadala jako velký úspěch. Agent Delaney to přesně takhle řekl. Dostali nápad, že by se ten kluk mohl stát součástí habaďůry. Potom poslouchali, když jsem se bavil s Aaronem. Slyšeli, jak jsem řekl, že nemám trvalé bydliště.

25

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Jsem vagabund, podle Aaronových vlastních slov. Což je přivedlo na ještě lepší nápad. Dvojnásobný. Budou tvrdit, že dopadli dva chlapy a celou tu zatracenou věc sprovodili ze světa. Vyslouží si poklepávání po rameni a pochvalné dopisy.“

„Vy tvrdíte, že je ten případ vymyšlený?“

„Vím, že je vymyšlený.“

„To je přitažené za vlasy.“

„Dvakrát si mě prověřili. Aby měli jistotu. Utvrdili se v tom, že u sebe nenosím mobilní telefon. Utvrdili se v tom, že nikdo neví, kde se pohybuju. A došli k závěru, že ze mě bude dokonalý obětní beránek.“

„Souhlasil jste s názorem, že ten kluk je víc než obyčejný zlodějíček.“

„Jenom hypoteticky,“ upozornil Reacher. „A bez velkého nadšení. V rámci profesionální debaty. Vmanévrovali mě do ní. Řekli, že vím, jak tyhle věci chodí. Spřádali sítě, aby si zachránili kůži. A já jsem jim vyhověl. Patrně ze slušnosti.“

„Řekl jste, že by to bylo možné.“

„Proč bych to říkal, kdybych do toho byl zapletený?“

„Myslí si, že to byl dvojitý bluf.“

„Tak chytrý zase nejsem,“ opáčil Reacher.

„Domnívají se, že jste. Sloužil jste u elitní jednotky vojenské policie.“

„Nestál bych v tom případě na jejich straně?“

Právnička neřekla nic. Jen se nepatrně zavrtěla na stoličce. Nervozita, usoudil Reacher. Nedostatek pochopení. Nedůvěra. Možná dokonce odpor. Touha vypadnout. Lidská povaha. Věděl, jak tohle chodí.

Požádal: „Podívejte se na časovou posloupnost na nahrávce. Slyšeli, jak jsem řekl, že nemám trvalé bydliště, v hlavě se jim začala otáčet kolečka a velice brzy poté převzali výslech a ocitli se se mnou v jedné místnosti. Pak zase odešli, jenom na minutu. Aby si promluvili mezi čtyřma očima. Potřebovali se dohodnout, jestli toho mají dost. Jestli to bude fungovat. Rozhodli se, že ano. Tak se vrátili a zatkli mě.“

„S tímhle nemůžu předstoupit před soud.“

„S čím můžete předstoupit?“

„S ničím,“ dopověděla Cathy. „Můžu nanejvýš požádat o dohodu.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto. Budete obviněný z velice závažného zločinu. Předloží

26

LEE CHILD


soudu věrohodnou teorii a nechají ji podpořit svědectvím očitých svědků z řad obyčejných občanů státu Maine, kteří jsou buď doslova, nebo obrazně kamarádi a sousedé porotců. Vy jste černá ovce s přinejmenším podivným životním stylem. Odkud vůbec pocházíte?“

„Odnikud konkrétně.“

„Kde jste se narodil?“

„V západním Berlíně.“

„Vy jste Němec?“

„Ne, můj otec sloužil u námořní pěchoty. Narodil se v New Hampshiru. Západní Berlín bylo přechodné působiště, kam ho na nějakou dobu převeleli.“

„Takže vy jste odjakživa voják?“

„Už jako malý kluk.“

„To není dobré. Lidé vám poděkují za službu vlasti, ale hluboko v duši vás budou podezírat, že se na vás podepsalo nějaké trauma. Hrozí reálné nebezpečí, že vás odsoudí, a pokud se tak stane, půjdete na dlouhou dobu do vězení. Daleko bezpečnější by bylo přiznat se k méně závažnému přečinu. Ušetřil byste jim čas a peníze na komplikované soudní přelíčení. To se hodně počítá. Mohl by to být rozdíl pět až dvacet let. Byla by ode mě jako od vaší právničky nedbalost, kdybych vám to nedoporučila.“

„Vy mi doporučujete pět let za zločin, kterého jsem se nedopustil?“

„Každý tvrdí, že je nevinný. Poroty to vědí.“

„A právníci?“

„Klienti lžou neustále.“

Reacher nic neřekl.

Cathy oznámila: „Chtějí vás dneska večer přesunout do Warrenu.“

„Co je Warren?“

„Státní vězení.“

„Skvělé.“

„Podala jsem žádost, aby vás nechali ještě den dva tady. Je to pro mě pohodlnější.“

„A jak jste dopadla?“

„Žádost zamítli.“

Reacher nic neřekl.

27

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Jeho právnička sdělila: „Zítra ráno vás převezou zpátky na slyšení ve věci obžaloby. Soud je v téhle budově.“

„Takže během necelých dvanácti hodin budu putovat tam a zpátky? To není zrovna úsporné. Měl bych zůstat tady.“

„Dostal jste se do systému. Takhle to probíhá. Už nic nebude dávat smysl. Zvykněte si na to. Ráno si promluvíme o žádosti o dohodu. Radím vám, abyste se nad ní přes noc pořádně zamyslel.“

„Co kauce?“

„Kolik můžete zaplatit?“

„Asi tak sedmdesát dolarů plus drobné.“

„Soud by to považoval za urážku. Radši to ani nezkoušejte.“

Pak sklouzla Cathy ze stoličky, popadla přecpanou aktovku a vyšla z chodby. Reacher zaslechl, jak se otevřely a zavřely ocelové dveře. Opět se rozhostilo ticho.

Deset minut vašeho času. Co tak strašného by se mohlo stát? Uplynula další hodina. A pak se vrátil mladý policista. Sdělil, že stát odsouhlasil stejných šest dolarů padesát na večeři, které by uhradil okres. Řekl, že v bistru se za ně dá dostat téměř cokoliv. Odrecitoval jídelníček, který byl obsáhlý. Reacher se zamyslel. Možná koláč s kuřecím masem. Nebo těstoviny. Nebo vajíčkový salát. Začal se mezi nimi nahlas rozhodovat. Policista doporučil koláč. Řekl, že chutná dobře. Reacher si nechal poradit. Plus kávu, požádal. Spoustu kávy, zdůraznil, opravdu moře, v termosce, aby nevychladla. S pořádným porcelánovým hrníčkem a podšálkem. Bez smetany a cukru. Policajt si to napsal pahýlem tužky na útržek papíru.

Potom se otázal: „Byla ta obhájkyně ex offo v pořádku?“

„Jasně,“ potvrdil Reacher. „Přišla mi jako příjemná dáma. A také chytrá. Domnívá se, že nejspíš došlo k malému nedorozumění. Tihle státní policajti se prý čas od času nechají unést nadšením. Ne jako tady na okrese. Vy máte zdravý rozum.“

Policajt přikývl. „To se opravdu občas stane.“

„Řekla, že už zítra budu nejspíš venku. Mám zůstat v klidu a důvěřovat systému.“

„Tak to bývá obvykle nejlepší,“ potvrdil mladík. Zastrčil si do kapsy košile papírek s poznámkami a odešel.

28

LEE CHILD


Reacher zůstal na posteli. Čekal. Cítil, jak budova utichá. Denní směna odjela domů a nastoupila noční. V menším počtu. Rozpočet. Venkovský okres v řídce osídlené části státu. Potom se vrátil mladý policista s jídlem. Téměř určitě to pro něj byl poslední úkol dne. Nesl tác s porcelánovým talířem přikrytým kovovým poklopem, s bílou baňatou plastovou termoskou na kávu, s podšálkem, na kterém stál vzhůru obrácený hrníček, a s nožem a vidličkou zabalenými v ubrousku.

Plastová termoska představovala klíčovou složku. Byla příliš vysoká, než aby prošla vodorovnou podávací škvírou v mřížích. Policajt ji nemohl položit na bok. Začala by se kutálet a káva by vytekla na koláč. Nemohl ji podat samostatně skrz mříže, protože byly příliš blízko u sebe a zadrhla by se baňatým břichem.

Mladík zaváhal, nejistý co udělat.

Bylo mu čtyřiadvacet. Ještě mu teklo mléko po bradě. Neznal Reachera jinak než jako starocha, který seděl celou dobu na posteli, poklidně a rezignovaně. Nekřičel ani neječel. Nestěžoval si. Nechoval se agresivně.

Důvěra v systém.

Žádné nebezpečí.

Chytí tác do jedné ruky a roztáhne pod ním prsty, jako profesionální číšník. Odepne z opasku klíče. Odemkne mříž a otevře ji prstem na noze. Má prázdné pouzdro. Beze zbraně. Standardní praxe všude na světě. Vězeňští dozorci nebývají ozbrojení. Kdyby se procházeli mezi zavřenými vězni s nabitou zbraní, koledovali by si jedině o malér. Mladý policista vejde do cely. Pověsí klíče zpátky na opasek a vezme tác do obou rukou. Obrátí se k betonovému stolku.

A betonový stolek je umístěný tak, že vznikne několik různých možností.

Reacher čekal.

Marně.

Kluk byl typ zelenáče, který si nechá ukradnout auto, ale nebyl úplně pitomý. Položil tác na podlahu před celu, jenom dočasně, vzal z něj termosku, hrníček a podšálek, vyrovnal je na nesprávné straně mříží, a pak popadl tác a prostrčil ho škvírou. Reacher ho přebral. Když se bude chtít napít, bude muset prostrčit zápěstí mřížemi a nalít si za nimi. Hrníček projde. Možná bez podšálku, ale kdo by si stěžoval. Nebyla to večeře v Ritzu.

29

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Policista pravil: „Poslužte si.“

Ne úplně pitomý.

„Děkuju,“ vyjádřil Reacher přesto vděčnost.

Mladík popřál: „Dobrou chuť.“

Reacher si nepochutnal. Koláč byl odporný a káva slabá. O hodinu později si přišel jiný policista pro špinavé nádobí. Noční hlídka. Reacher oznámil: „Potřebuju mluvit s detektivem Aaronem.“

Nový policista sdělil: „Není tady. Odjel domů.“

„Zavolejte ho. Okamžitě. Je to důležité.“

Policista neodpověděl.

Reacher řekl: „Když zjistí, že jsem požádal, abyste ho zavolal, a vy jste to neudělal, nakope vám zadek. Nebo vám odebere policejní odznak. Zaslechl jsem, že máte problémy s rozpočtem. Kdybych byl vámi, snažil bych se neposkytnout záminku.“

„O co kráčí?“

„Získá zářez na opasku.“

„Vy se chcete přiznat?“

„Možná.“

„Jste státní vězeň. My jsme okres. Je nám jedno, co jste provedl.“

„Přesto ho zavolejte.“

Policista neodpověděl. Jen odnesl tác a zavřel za sebou ocelové dveře. Musel ale zavolat, protože za devadesát minut se dostavil Aaron. Večer se nachýlil do druhé poloviny. Aaron měl na sobě stejný oblek. Nevypadal ani dychtivě, ani naštvaně. Tvářil se neutrálně. Možná malinko zvědavě. Podíval se mříží.

Zeptal se: „Co chcete?“

Reacher odpověděl: „Popovídat si o tom případu.“

„Je to státní záležitost.“

„Není, pokud se jednalo o obyčejné přepadení.“

„Což se nejednalo.“

„Vy tomu věříte?“

„Byl to věrohodný způsob, jak zmařit sledování.“

„A co já jako druhá tajná složka?“

30

LEE CHILD


„To je také věrohodné.“

„Byl by to zázrak koordinace. Nemáte pocit? Přesně správné místo, přesně správný čas.“

„Mohl jste tam čekat celé hodiny.“

„Ale čekal jsem tam? Co říkají vaši svědci?“

Aaron neodpověděl.

Reacher poradil: „Podívejte se na čas na záznamu. Jak jsme se spolu bavili. Představte si posloupnost. Delaney se do mě pustil kvůli něčemu, co zaslechl.“

Aaron přikývl. „To už vyřídila vaše právnička. Obětní beránek, protože jste bezdomovec. Nepřesvědčilo mě to.“

„Co takhle důvodná pochybnost?“ otázal se Reacher.

„Jsem detektiv. Důvodná pochybnost je pro porotu.“

„Bude se vám líbit, když skončí ve vězení nevinný člověk?“

„Vina a nevina jsou pro porotu.“

„Co když mě osvobodí? Bude se vám líbit, když se váš případ zhroutí jako domeček z karet?“

„Není to můj případ. Je to státní záležitost.“

Reacher požádal: „Poslechněte si ještě jednou ten záznam. Zaměřte se na časový průběh.“

„To nejde,“ odpověděl Aaron. „Žádný záznam neexistuje.“

„Řekli jste mi, že všechno nahráváte.“

„Jsme okresní policie. Nemůžeme nahrávat státní výslech. Nespadá pod naši pravomoc. Takže jsme přerušili nahrávání.“

„Jde o tu část předtím. Když jsme se bavili my dva.“

„Ta část se nepovedla. Vymazala se, když jsme vypnuli nahrávání.“

„Vážně?“

„Technické chyby se stávají.“

„Kdo stiskl tlačítko?“

Aaron neodpověděl.

„Kdo to byl?“ pobídl ho Reacher.

„Delaney,“ přiznal Aaron. „Když převzal výslech. Omluvil se. Řekl, že neznal náš přístroj.“

„Vy jste mu věřil?“

„Proč bych mu nevěřil?“

31

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


Reacher nic neřekl.

„Chyby se stávají,“ zopakoval Aaron.

„Jste si jistý, že to byla chyba? Jste si jistý, že se vás nesnaží opít rohlíkem? Jste si jistý, že nezametají stopy?“

Aaron nic neřekl.

Reacher se ho zeptal: „To jste něco takového ještě nezažil?“

„Co ode mě chcete slyšet? Je to můj kolega.“

„To jsem taky.“

„Býval jste, kdysi dávno. Teď jste jenom civilista, který se zatoulal do našeho města.“

„To budete jednou taky. Chcete, aby všechny ty roky vůbec nic neznamenaly?“

Aaron neodpověděl.

Reacher ho upozornil: „Na začátku jste mi řekl, že poroty nemají výpovědi policistů vždycky v lásce. Proč tomu tak je? To se ty poroty vždycky mýlí?“

Žádná odpověď.

Reacher se zeptal: „To si nepamatujete, co bylo na té nahrávce?“

„I kdybych si to pamatoval, bylo by to moje slovo proti státu. A to by nemělo zrovna velkou váhu, co říkáte?“

Reacher nic neřekl. Aaron se díval ještě minutu mřížemi a potom zase odešel. Reacher ležel na zádech na úzké posteli, loket přitlačený ke stěně a ruku s lehce pokrčenými prsty pod hlavou. Podívejte se na časovou posloupnost, řekl. Probíral v hlavě, co si pamatoval z prvního rozhovoru s Aaronem. V zelené místnosti připomínající bunkr. Svědeckou výpověď. Zahájení. Jméno, datum narození, číslo sociálního pojištění. Adresa. Žádné trvalé bydliště a tak dále a tak dále. Představil si, jak poslouchá Delaney. Malý reproduktor v sousední místnosti. Takže jinými slovy řečeno, jste bezdomovec, shrnul Aaron. Delaney slyšel, jak to řekl. Jasně a nahlas. Jak dlouho mu trvalo zavětřit příležitost a skočit po ní?

Příliš dlouho, usoudil Reacher.

Po úvodu následovaly efektní kecy o posttraumatické stresové poruše a sto desáté jednotce, handrkování, jestli by byla Aaronova výpověď

32

LEE CHILD


užitečná nebo škodlivá, a pak samotná svědecká výpověď, pečlivě, vyrovnaně, logicky, podrobně, jasně a pomalu. Potom soukromá rozprava. Poté, co odešel Bush. Spekulace a sémantický rozbor. Řekl jste, děkuju mockrát, že jste nám s tím pomohl. A tak dále. Spousta řečí. Dohromady zhruba sedm minut. Nebo osm nebo devět.

Nebo deset.

Příliš mnoho času.

Delaney reagoval na něco jiného.

Na něco, co uslyšel později. V deset, podle hodin v Reacherově hlavě, zaduněly v chodbě před ocelovými dveřmi těžké kroky. Dveře se otevřely a vešlo šest lidí. Jiné uniformy. Státní policie. Vězeňský doprovod. Na opascích měli slzný a pepřový sprej a tasery. Pouta na ruce a nohy a tenké kovové řetězy. Věděli, co dělají. Přinutili Reachera otočit se zády k mřížím a vysunout ruce škvírou na podávání jídla. Spoutali mu zápěstí, přitáhli je k sobě, přidřepli a prostrčili ruce mřížemi, stejně, jako když si naléval kávu, ale z opačné strany. Nasadili mu pouta na kotníky na nohou, spojili je a provlékli řetěz k poutům na rukách. Pak odemkli mříž a otevřeli ji. Reacher se vyšoural ven, malými krůčky, a strážci ho zastavili u stolu na příjmu, kde vyndali ze zásuvky jeho majetek. Pas, kartu do bankomatu, kartáček na zuby, sedmdesát dolarů v bankovkách, sedmdesát pět centů ve čtvrťácích a tkaničky od bot. Vložili všechno do olivově zelené obálky a zalepili ji. Pak ho eskortovali ze zadržovacího prostoru, tři vepředu a tři vzadu. Provedli ho zatočenou chodbou pod nízkým betonovým stropem na parkoviště. Vedle vraku SUV v zadním rohu stál šedivý školní autobus se zadrátovanými okny. Reachera strčili dovnitř a usadili na zadní lavici. Nikdo jiný autobusem necestoval. Jeden ze členů doprovodu se posadil za volant a zbývajících pět těsně k sobě dopředu.

Krátce před půlnocí dorazili do Warrenu. Vězení bylo vidět na dva kilometry daleko, jasná oblouková světla vystupující z oparu. Autobus zastavil s motorem běžícím na volnoběh u brány, přejely po něm reflektory, brána se otevřela a autobus vjel dovnitř. Počkal u druhé brány a zůstal stát v jasně osvětleném prostoru u železných dveří označených Příjem vězňů. Reachera eskortovali dovnitř, po pravé odbočce křižovatky

33

PØÍLIŠ MNOHO ÈASU


ve tvaru Y k zadržovacím celám pro vězně, kteří ještě nebyli odsouzeni. Sundali mu pouta a řetěz. Majetek v olivové obálce byl zaregistrován a Reacher vyfasoval bílý overal a modré boty do sprchy. Pak ho strčili do cely více méně stejné jako ta, kterou právě opustil. Zabouchla se mříž a v zámku se otočil klíč. Doprovod odešel a o minutu později zhaslo světlo a blok se ponořil do hlučné, neklidné temnoty. Světlo se rozsvítilo v šest ráno. Reacher zaslechl dozorce, jak odmyká jednu celu za druhou. Po chvíli dorazil k Reacherovi. Byl to úskočně vypadající třicátník. Oznámil: „Běžte na snídani.“

Snídaně se podávala ve velké nízké místnosti, která páchla po vařeném jídle a dezinfekci. Reacher se zařadil za dvanáct dalších vězňů. Kluk v černé mikině mezi nimi nebyl. Patrně sedí pořád v Bangoru, usoudil Reacher, v hlavním stanu Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami. Možná mluví, možná nemluví. Reacher dorazil k výdeji a dostal lžíci svítivě žluté kaše, což byla možná míchaná vajíčka, na plátek čehosi, co byl možná bílý chleba, s melaminovým hrnkem naplněným do půlky čímsi, co mohla být káva. Nebo použitá voda na nádobí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist