načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jmenuji se Lucy Bartonová – Elizabeth Strout

Jmenuji se Lucy Bartonová

Elektronická kniha: Jmenuji se Lucy Bartonová
Autor: Elizabeth Strout

Lucy Bartonová, matka dvou malých holčiček a manželka, se po banální operaci slepého střeva ocitá nečekaně na delší dobu v nemocnici. Přestože se snaží zapomenout na své dětství a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 182
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Marcela Nejedlá
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0830-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lucy Bartonová, matka dvou malých holčiček a manželka, se po banální operaci slepého střeva ocitá nečekaně na delší dobu v nemocnici. Přestože se snaží zapomenout na své dětství a mládí prožité na venkově v Illinois, nakonec ji popíraná minulost dožene v podobě matky, která jí přijede dělat společnost. Žena vzpomíná na život, který strávila až do jedenácti let v garáži bez teplé vody, na hrubého otce i na milující matku. Později se jí podařilo se vymanit a získat stipendium, ale i tak musela pracovat a oblékat jen šaty z druhé ruky. V nemocnici vzpomíná na různá setkání, která ovlivnila její životní dráhu, a pomalu rozplétá dávno zapomenuté křivdy, které se jí stejně nikdy nepodařilo úplně pohřbít. Román přibližuje životní pouť ženy, která se snaží setřást svou minulost a dětství prožité v chudobě.

Popis nakladatele

Osamělost byla to první, co poznala. Lucy vyrůstala v chudobě s milující matkou a násilnickým otcem. Mezi dětmi byla terčem posměšků a jejím jediným přítelem byl strom v poli. Získala ale stipendium a věřila, že díky studiu unikne drsnému okolí i své minulosti. Po letech, kdy zdánlivě na svou rodinu zapomněla, se ocitla na delší dobu v nemocnici. Nečekaně se ale objeví matka a Lucy s překvapením zjistí, že některá pouta se nepřetrhnou nikdy.

Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Strout - další tituly autora:
Jmenuji se Lucy Bartonová Jmenuji se Lucy Bartonová
Burgessovi chlapci Burgessovi chlapci
 (e-book)
Burgessovi chlapci Burgessovi chlapci
Všechno je možné Všechno je možné
Olive Kitteridge Olive Kitteridge
 (e-book)
Olive Kitteridge Olive Kitteridge
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jmenuji se Lucy

Bartonová

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Elizabeth Stroutová

Jmenuji se Lucy Bartonová – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Praha 2 017

Jmenuji se

Lucy

Bartonová

Eliz abeth

Stroutová


Přeložila Marcela Nejedlá

My Name Is Lucy Barton

This translation is published by arrangement with Random

House, a division of Penguin Random House LLC

Copyright © 2016 by Elizabeth Strout

Translation © Marcela Nejedlá, 2 017

ISBN tištěné verze 978-80-267-0830-8

ISBN e-knihy 978-80-267-0850-6 (1. zveřejnění, 2017)


jmenuji se lucy bartonová



Pro mou přítelkyni Kathy Chamberlainovou


Jednou, teď už je to spousta let, jsem musela skoro

devět týdnů ležet v nemocnici. Bylo to v New Yorku

a  přímo z  postele jsem měla vyhlídku na Chrysler

Building s její geometrickou září světel. Ve dne krása

budovy pohasla, postupně se z ní stávala jen další velká

stavba rýsující se proti modrému nebi, všechny budovy

města se zdály malé, tiché, daleké. Byl květen a  pak

červen, a pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dí vala

se na chodník dole a  na mladé ženy – mého věku  –

v jarních šatech, které si vyšly o přestávce na oběd ven.

Viděla jsem, jak při hovoru naklánějí hlavu a  jak se

jejich blůzky vlní ve vánku. Myslela jsem na to, že až se

dostanu z nemocnice, už nikdy nepůjdu po chodníku,

9

jmenuji se lucy bartonová


aniž bych děkovala za to, že jsem jedním z těch lidí;

a řadu let jsem to dělala – pamatovala jsem si ten po

hled z nemocničního okna a byla jsem šťastná za chod

ník, po kterém jsem kráčela.

Tak popořádku, je to jednoduchý příběh: Šla jsem do

nemocnice, aby mi odoperovali slepé střevo. Po dvou

dnech jsem dostala normální jídlo, ale nedokázala jsem

ho v sobě udržet. A potom se přidala horečka. Dokto

rům se nedařilo izolovat nějakou bakterii nebo přijít

na to, co se děje. Nikdo nevěděl. Podávali mi nitrožilně

teku tiny, jinou trubičkou do mě dostávali antibio tika.

Všechno to bylo připevněné na kovovém stojanu na

viklavých kolečkách, který jsem strkala vedle sebe,

kdykoli jsem se někam pohnula, ale snadno jsem se

unavila. Koncem června to cosi, co mě trápilo, ať to

bylo cokoli, polevilo. Ale tou dobou už jsem byla v po

divném stavu – doslova horečnatém očekávání – a byla

jsem hrozně rozbolavělá. Doma jsem měla manžela

a dvě malé dcerky; strašlivě se mi po mých holčičkách

stýskalo a měla jsem o ně takový strach, až jsem se bála,

že jen z toho je mi ještě hůř. Můj lékař ke mně přistu

poval velmi citlivě a  já jsem k  němu cítila hlubokou

vazbu. Byl to Žid s povislými tvářemi, který na svých

ramenou nesl velkou bolest – jednou jsem ho zaslechla,

jak vypráví sestře, že jeho prarodiče a tři tety byli za

vražděni v táborech. Tady v New Yorku měl manželku

a čtyři dospělé děti. Myslím, že mě ten milý muž lito

10

elizabeth stroutová


val, a postaral se o to, aby mě holčičky – bylo jim pět

a šest – mohly navštěvovat, pokud byly úplně zdravé.

Jedna rodinná přítelkyně mi je přivedla do pokoje, ale

když jsem viděla, jak špinavé mají obličejíky a vlásky,

dostrkala jsem svou infuzní soupravu do sprchy, jenže

tam začaly křičet: „Mami, ty jsi tak hubená!“ Opravdu

se vyděsily. Seděly u mě na posteli a já jim sušila vlasy

ručníkem a  pak si kreslily, ale pořád na nich byla

znát nejistota, takže každou chvíli přestávaly a volaly:

„Mami, mami, líbí se ti to? Mami, podívej na ty šaty,

co jsem nakreslila téhle princezně!“ Jinak ale mluvily

málo, zvlášť ta mladší jako by nebyla schopná promlu

vit, a když jsem ji objala, viděla jsem, jak našpulila dolní

ret a bradička se jí roztřásla; byla tak maličká a tak moc

se snažila být statečná. Když odešly, nepodívala jsem

se za nimi z okna, abych neviděla, jak odcházejí s mou

přítelkyní, která je přivedla a která neměla vlastní děti.

Můj manžel měl samozřejmě spoustu starostí se

zvládáním domácnosti a zároveň chodil do práce, takže

neměl moc často možnost za mnou přijít. Při našem

seznámení mi pověděl, že nesnáší nemocnice – otec

mu tam zemřel, když mu bylo čtrnáct – a teď jsem si

uvědomovala, že to myslel vážně. Nejdřív jsem byla

v pokoji se starou umírající ženou; pořád volala o po

moc – zaráželo mě, jak jsou sestry lhostejné, protože

ta žena volala, že umírá. Můj manžel to nedokázal

snášet – tím chci říct, že za mnou nedokázal do toho

11

jmenuji se lucy bartonová


pokoje přijít – a nechal mě přeložit na pokoj, kde jsem byla sama. Naše zdravotní pojištění tenhle luxus nepokrývalo, takže každý den odsával z  našich úspor značnou částku. Byla jsem vděčná za to, že neslyším tu ubohou ženu křičet, ale byla jsem strašně osamělá, i když bych se styděla, kdyby to někdo zjistil. Kdykoli mi sestra přišla změřit teplotu, pokoušela jsem se ji nějak aspoň na pár minut zdržet, ale sestry měly moc práce, nemohly jen tak postávat a klábosit.

Asi tři týdny po tom, co jsem byla hospitalizovaná, jsem jednou pozdě odpoledne odvrátila oči od okna a zjistila, že na židli v nohách postele sedí moje matka. „Mami?“ vyjekla jsem.

„Ahoj, Lucy,“ pozdravila mě. V hlase jí zněl plachý, ale naléhavý tón. Naklonila se a  stiskla mi přes pokrývku nohu. „Ahoj, Pískle,“ usmála se. Neviděla jsem ji celé roky, a tak jsem na ni jen civěla; nedokázala jsem pochopit, proč vypadá tak jinak.

„Mami, jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se.

„No, přiletěla jsem.“ Zakývala prsty a mně bylo jasné, že je mezi námi příliš mnoho emocí. A  tak jsem jen také mávla a zůstala ležet. „Myslím, že budeš v pořádku,“ dodala stejně plachým, ale naléhavým hlasem. „Neměla jsem žádné sny.“

Jen z  toho, že tu byla a  oslovila mě mou dětskou

přezdívkou, kterou už jsem roky neslyšela, jsem najednou pocítila teplo, připadala jsem si tak nějak tekutě,

12

elizabeth stroutová


jako by všechno moje napětí, pevné a tuhé, bylo najednou pryč. Obvykle jsem se probouzela o půlnoci a pak přeru šovaně podřimovala, nebo jsem až do rána bez spánku zírala z okna na světla města. Ale té noci jsem spala tvrdě a bez probouzení a ráno máma seděla na stejném místě jako předchozí den. „To je jedno,“ mávla rukou, když jsem se ptala. „Víš přece, že toho moc nena spím.“

Sestry se nabízely, že jí přinesou lehátko, ale jen zavrtěla hlavou. Pokaždé, když jí to nějaká sestra znovu nabízela, vrtěla hlavou. Po nějaké době se sestry přestaly starat. Máma se mnou zůstala pět nocí, a zdřímla si vždycky jen na židli.

Během našeho prvního společného dne jsme si povídaly jen trhaně; myslím, že ani jedna z nás nevěděla tak docela, co dělat. Položila mi pár otázek o  mých dcerách a  já jsem odpovídala a  obličej mi červenal. „Jsou úžasné,“ usmívala jsem se. „Jsou prostě úžasné.“

Na mého manžela se matka nezeptala ani jednou, i když – pověděl mi to do telefonu – to on jí zavolal a požádal ji, aby se mnou byla, on jí zaplatil leten ku a nabídl jí, že ji vyzvedne na letišti: mou matku, která nikdy předtím letadlem neletěla. Navzdory tomu, že prohlásila, že si vezme taxíka, navzdory tomu, že se s  ním odmítla setkat tváří v tvář, i tak ji manžel doprovodil a dal jí peníze, aby se za mnou dostala. Když teď seděla na židli v  nohách mé postele, nemluvila ani o  mém

13

jmenuji se lucy bartonová


otci a já jsem se o něm také nezmiňovala. Moc jsem si přála, aby řekla: „Tvůj otec doufá, že už je ti líp,“ ale nestalo se to.

„Bylo hrozné vzít si taxíka, mami?“

Zaváhala, a já jsem skoro vnímala tu hrůzu, která ji musela zaplavit, když vystoupila z letadla. Ale jen zavrtěla hlavou: „Mám v puse jazyk a používám ho.“

Po chvilce jsem pronesla: „Jsem vážně moc ráda, že jsi tady.“

Usmála se a uhnula pohledem k oknu.

To bylo v  polovině osmdesátých let, před mobil

ními telefony, a  když zazvonil béžový telefon vedle mé postele a  byl to můj manžel, máma to poznala, tím jsem si byla jistá, podle lítostivého tónu, kterým jsem pronesla: „Ahoj,“ jako bych se měla každou chvíli rozplakat. Tiše se zvedla ze židle a vyšla z pokoje. Předpokládala jsem, že se během té doby došla najíst do kavárny nebo zavolala z automatu na chodbě otci, protože jsem ji nikdy neviděla jíst a krom toho bylo jasné, že o  ni má otec strach – pokud jsem to pochopila, mezi nimi žádný problém nebyl – a potom, když jsem si promluvila s dětmi, poslala jim dvacet pusinek, pak jsem se zase položila na polštář a zavřela oči, a matka opět vklouzla zpátky do pokoje, protože když jsem oči otevřela, byla tam.

První den jsme si povídaly o mém bratrovi, nejstarším z  nás tří sourozenců, který byl pořád ještě svo

14

elizabeth stroutová


bodný a žil doma s rodiči, ačkoli už mu bylo třicet šest, a  o mé starší sestře, které bylo třicet čtyři a  bydlela deset mil od rodičů s pěti dětmi a manželem. Zeptala jsem se, jestli má bratr práci. „Nemá práci,“ odpověděla matka. „Tráví noci se zvířaty, které mají být další den zabité.“ Zeptala jsem se, co že to říkala, a ona to zopakovala. „Chodí do Pedersonovic stodoly a spí vedle prasat, která mají být odvezená k řezníkovi,“ dodala. Překvapilo mě to a  také jsem to řekla, ale matka jen pokrčila rameny.

A pak jsme si povídaly o ošetřovatelkách. Máma je okamžitě pojmenovala: Sušenka byla ta hubená, škrobená a  afektovaná; Bolavý zub ta sklíčená postarší; Vážné dítě Indka, kterou jsme obě měly rády.

Byla jsem však unavená, a tak mi máma začala vyprávět příběhy o lidech, které kdysi znala. Mluvila způsobem, jaký jsem si nepamatovala, jako by se v ní celá léta hromadil tlak pocitů a slov a postřehů, hlas měla udýchaný a nejistý. Někdy jsem si zdřímla, a když jsem se probudila, žadonila jsem, aby mi to pověděla znovu. Ale odmítla: „Ale ne, Pískle, potřebuješ si odpočinout.“ „Já odpočívám! Prosím, mami. Povídej mi něco. Vyprávěj mi cokoli. Pověz mi o Katie Nicelyové. Vždycky se mi líbilo její jméno.“

„No jo. Katie Nicelyová. Katie Pěkná. Bože, ta ale

špatně skončila.“

15

jmenuji se lucy bartonová


Naše rodina byla podivínská, dokonce i  na to ma

ličké zemědělské městečko Amgash v Illinois, kde stály

i další zchátralé domy, co by potřebovaly nově natřít

nebo opravit okenice či upravit zahrady, nic krásného,

na čem by oko s  potěšením spočinulo. Tyhle domy

se seskupily k sobě v něco, čemu se říkalo město, náš

dům však nestál poblíž ostatních. I když se tvrdí, že

děti přijímají prostředí své rodiny jako normální, my

s Vicky jsme si uvědomovaly, že jsme jiné. Ostatní děti

nám na hřišti říkaly: „Vaše rodina smrdí,“ a utíkaly pryč

a zacpávaly si při tom nosy. Mojí sestře řekl učitel ve

druhé třídě – před všemi spolužáky – že to, že je chu

dá, není omluva pro to, že má špínu za ušima, nikdo

16

elizabeth stroutová


není tak chudý, aby si nemohl koupit kostku mýdla. Můj otec pracoval s  farmářskými stroji, i  když často dostával výpověď kvůli neshodám se šéfem, pak ho znovu přijímali, myslím, že hlavně proto, že byl ve své práci vážně dobrý a zase ho potřebovali. Moje máma se pustila do šití: ručně malovaná cedule na místě, kde naše dlouhá příjezdová cesta ústila na silnici, oznamovala ŠITÍ A ÚPRAVY. A  ačkoli otec nás potom, co s  námi večer odříkal modlitbu, přiměl poděkovat Bohu, že máme dost jídla, skutečnost byla, že jsem často hladověla a  večeře nezřídka sestávala z  chleba s melasou. Lhát a plýtvat jídlem byly vždycky hříchy, které zasluhovaly potrestání. Jinak nás mí rodiče – obvykle to bývala matka a obvykle v přítomnosti otce – občas a  bez varování, impulzivně a  zlostně uhodili, což podle mě leckdo i vytušil podle naší skvrnité kůže a mrzoutských povah.

A pak ta izolace.

Žili jsme v oblasti Sauk Valley, kde můžete jít celé míle, aniž byste zahlédli víc než jeden či dva domy obklopené poli, a jak už jsem říkala, v našem sousedství žádné další domy nestály. Žili jsme mezi lány obilí a sóji táhnoucími se až k obzoru; ale za obzorem byla prasečí farma Pedersonových. Uprostřed polí s obilím rostl jediný strom, neoblomný a osamocený. Spoustu let jsem si myslela, že ten strom je můj přítel; byl to můj přítel. Náš dům stál na konci hodně dlouhé blátivé

17

jmenuji se lucy bartonová


cesty, nedaleko od Rock River, poblíž skupinky stromů, které sloužily pro naše pole jako větrolamy. Takže jsme neměli žádné blízké sousedy. A  neměli jsme televizi a neměli jsme v domě ani žádné noviny a časopisy nebo knihy. První rok svého manželství pracovala matka v  knihovně a  zřejmě – to mi později pověděl můj bratr  – milovala knihy. Jenže pak knihovna matce ozná mila, že se změnila pravidla, že můžou najímat jen lidi s odpovídajícím vzděláním. Matka jim nikdy neuvěřila. Přestala číst a uplynula spousta let, než zašla do jiné knihovny v jiném městě a zase domů přinesla knihy. Zmiňuju se o tom, protože zde vězí základ toho, jak děti začínají vnímat svět, jaký je a  jak se v  něm chovat.

Jak se, například, naučíte, že je nezdvořilé zeptat se dvojice, proč nemají děti? Jak se naučíte prostřít stůl? Jak budete vědět, že žvýkáte s otevřenými ústy, když vám to nikdy nikdo neřekne? Jak vůbec budete vědět, jak vypadáte, když jediné zrcadlo v  domě je maličké zrcátko vysoko nad kuchyňským dřezem, nebo když vám nikdy nikdo neřekne, že jste hezký, nebo, ještě hůř, když vám začnou růst prsa, a vaše matka vám řekne, že začínáte vypadat jako jedna z krav v Pedersonovic chlévě?

Jak to Vicky zvládá až do dnešních dnů, to nevím. Nebyly jsme si tak blízké, jak byste možná čekali; byly jsme stejně tak přátelské, jako jsme sebou opovrhovaly,

18

elizabeth stroutová


a dívaly jsme se jedna na druhou stejně podezřívavě,

jako jsme se dívaly na zbytek světa. Někdy se teď, když

se můj svět tak diametrálně změnil, dívám na roky

svého dětství a přistihnu se, že si říkám: Nebylo to tak

zlé. Možná nebylo. Ale jsou i chvíle – nečekané – kdy

jdu po sluncem zalitém chodníku nebo se dívám na

korunu stromu ohýbajícího se ve větru nebo se dívám

na listopadové nebe tmavnoucí nad East River, a najed

nou mě zasáhne vědomí temnoty tak hluboké, že mi

unikne vyjeknutí, rychle zajdu do nejbližšího obchodu

s oblečením a s někým naprosto cizím se pustím do

řeči o střihu svetrů, které jim právě došly. Tak nejspíš

většina z nás proplouvá světem, napůl vědoucí, napůl

ne, pod vlivem vzpomínek, které jsou možná pravdivé.

Ale když se dívám na jiné lidi, kráčející sebevědomě po

ulici, jako by je žádné hrůzy netrápily, uvědomuju si,

že nevím, jací jsou ostatní. Až příliš velká část života

se zdá být omezena jen na dohady.

19

jmenuji se lucy bartonová


„S Kathie šlo o to,“ začala máma, „s Kathie šlo o tohle...“ Matka se v židli předklonila a podepřela si bradu rukama. Postupně jsem si uvědomovala, že za ta léta, která uplynula od doby, kdy jsem ji viděla naposledy, přibrala jen tolik, že se jí zjemnily rysy; už nenosila černé, ale béžové brýlové obroučky a vlasy kolem obličeje měla světlejší, ale ne šedivé, takže vypadala jako trochu větší, načechranější verze svého mladšího já.

„U Kathie šlo o to,“ dopověděla jsem, „že byla hezká.“

„Já nevím,“ pokrčila máma rameny. „Nevím, jak hezká byla.“ Přerušila nás sestra Sušenka, která vešla do pokoje se svými deskami, pak mě popadla za zápěstí a měřila mi pulz, upírala pohled přímo vpřed, modré

20

elizabeth stroutová


oči posazené daleko od sebe. Změřila mi teplotu, podívala se na teploměr, napsala něco do mé karty a zase odešla. Máma Sušenku při práci sledovala, teď se zadívala z okna. „Kathie Nicelyová, Kathie Hezká, vždycky chtěla víc. Často jsem si myslela, že důvod, proč se se mnou přátelí – no, vlastně nevím, jestli bys o nás řekla, že jsme byly kamarádky, vážně, já jsem jí jen šila a ona mi platila – no, ale pozvala mě k sobě, když začaly ty její problémy; ale co se pokouším říct je: vždycky jsem si myslela, že je ráda, že moje poměry jsou o tolik horší než její. Mně nemohla závidět vůbec nic. Kathie vždycky chtěla to, co nemohla mít. Měla ty krásné dcery, ale to nebylo dost, ona chtěla syna. Měla pěkný dům v Hanstonu, ale nebyl jí dost pěkný, chtěla něco víc ve městě. V  jakém městě? Taková byla.“ A pak máma sebrala něco ze sukně z klína, zašilhala na to a tišeji dodala: „Byla jedináček, myslím, že to s tím mělo něco společného, oni bývají takhle sebestřední.“

Pocítila jsem ledově žhavý šok, jaký přichází, když vás někdo bez varování uhodí; můj manžel byl jedináček, a matka mi dávno zdůrazňovala, že takový „stav“, jak to nazývala, vede nakonec jen k sobeckosti.

„No, byla žárlivá,“ pokračovala. „Ne na mě, samozřejmě. Ale například toužila cestovat. A jejího manžela to nelákalo. Chtěl, aby byla Kathie spokojená a zůstala doma a aby žili z jeho platu. Vydělával hodně, řídil farmu s  krmným obilím, víš. Měli naprosto

21

jmenuji se lucy bartonová


dokonalý, příjemný život, každý by ho chtěl, vážně.

Vždyť dokonce chodili tancovat do nějakého klubu! Já

jsem nebyla tancovat od střední školy. Kathie za mnou

přišla a  chtěla nové šaty jen na to tancování. Někdy

s sebou přiváděla děvčata, takové hezounké holčičky

a dobře vychované. Vždycky si vzpomenu, jak je při

vedla poprvé. Řekla mi: ,Ráda bych ti představila pěkná

děvčata Hezkých.‘ A když jsem spustila: ,No ano, jsou

vážně moc roztomilé,‘ přerušila mě: ,Ne – tak jim říkají

ve škole, v Hanstonu, pěkná děvčata Hezkých, Pretty

Nicely Girls.‘ Vždycky mě zajímalo, jaké to asi pro ně

je. Být známá jako Pretty Nicely Girl? I když jednou,“

dodala matka naléhavým tónem, „jsem jednu z  nich

přistihla, jak své sestře šeptá něco o tom, že to u nás

divně smrdí...“

„To jsou jen děti, mami,“ vzdychla jsem. „Děti si

vždycky myslí, že domy divně smrdí.“

Máma si sundala brýle, rázně dýchla na jedno sklo

po druhém a vyčistila si je lemem sukně. Napadlo mě,

jak nahý bez nich její obličej vypadá, nedokázala jsem

od ní odtrhnout oči. „A pak se jednoho dne všechno

změnilo. Lidi si myslí, že v šedesátých letech se všichni

zbláznili, ale ve skutečnosti to bylo až v sedmdesátých.“

Její brýle se vrátily na své místo – její obličej taky –

a matka pokračovala: „Nebo možná jen změnám tak

dlouho trvalo, než si našly cestu k nám do Zapadáko

va. Ale jednoho dne mě přijela navštívit Kathie a byla

22

elizabeth stroutová


taková uhihňaná a tak zvláštně – holčičí, víš. Tou dobou už jsi byla pryč, odjela jsi. Do... “ Matka zvedla ruku a zatřepala prsty. Neřekla „do školy“. Neřekla „na kolej“. A tak jsem to nevyslovila ani já. Matka pokračovala: „Kathie někoho potkala a zamilovala se, to mi bylo jasné, ačkoli se nepřiznala a neřekla to. Měla jsem vidění – přesněji řečeno zjevení; přišlo ke mně, když jsem tam seděla a dívala se na ni. Viděla jsem to a pomyslela si: Ach ach, Kathie má potíže.“

„A měla,“ prohodila jsem.

„ A měla.“

Kathie Nicelyová se zamilovala do učitele jednoho ze svých dětí – které všechny v  té době chodily na střední – a  tajně se s  tím mužem začala vídat. Pak řekla svému manželovi, že se musí víc realizovat, a to nemůže, když trčí v pasti domácích povinností. Takže se odstěhovala, opustila manžela, své dcery, svůj dům. Detaily se máma dozvěděla, až když jí plačící Kathie zavolala. Matka za ní jela. Kathie si pronajala malý byt a seděla v něm na sedacím vaku, mnohem hubenější, než bývala, a svěřila se mé matce, že se zamilovala, ale jakmile se odstěhovala z domu, ten chlapík ji nechal. Řekl, že nemůže pokračovat v  tom, co dělali. Když matka dospěla k téhle části příběhu, povytáhla obočí, jako kdyby z toho byla hodně zmatená, ale nebylo jí to nepříjemné. „Její manžel nicméně zuřil, strašlivě ho ponížila a nechtěl ji vzít zpátky.“

23

jmenuji se lucy bartonová


Její manžel ji zpátky nevzal nikdy. Přes deset let s ní

dokonce ani nepromluvil. Když se jejich starší dcera

Linda hned po škole vdávala, pozvala Kathie mé rodiče

na její svatbu, protože jak matka usoudila, by s ní nikdo

jiný na svatbě nemluvil. „Ta dívka se vdala tak r ychle,“

vykládala matka, teď ze sebe slova úplně chrlila, „lidé

si mysleli, že je těhotná, ale o žádném dítěti jsem ni

kdy neslyšela a o rok později se zese rozvedla a odjela

do Beloitu, aspoň myslím, hledat bohatého ženicha,

a  mám ten dojem, že mi někdo říkal, že ho i  našla.“

Matka pak vyprávěla, že Kathie na svatbě pořád někde

poletovala, zoufale nervózní. „Bylo smutné se na to

dívat. My jsme tam samozřejmě nikoho neznali a bylo

očividné, že si nás prostě jen najala, abychom tam byli.

Seděli jsme na židlích – pamatuju si na jednu stěnu na

tom místě, byl to totiž Klub, to hloupé módní místo

v Hanstonu, měli tam ve vitrínách hroty indiánských

šípů, přemýšlela jsem proč asi, koho můžou všechny

ty hroty zajímat – a Kathie se opravdu snažila a s ně

kým mluvila a pak se vrátila rovnou k nám. Dokonce

i Linda, nastrojená v bílém – a Kathie mě nepožádala,

abych jí šaty ušila, ta dívka prostě šla a koupila si je –

dokonce i tahle mladinká nevěsta sotva věnovala své

matce chvilku. Kathie tehdy žila v malém domku pár

mil od svého manžela, teď už bývalého, téměř patnáct

let. Úplně sama. Dívky stály za svým otcem. Překva

pilo mě, když jsem se nad tím zamyslela, že se Kathie

24

elizabeth stroutová


vůbec mohla svatby zúčastnit. Tak jako tak už nikdy n i koho neměla.“

„Měl ji vzít zpátky,“ pronesla jsem se slzami v očích.

„Myslím, že zranila jeho pýchu,“ pokrčila matka

rameny.

„No, teď je sám a ona je sama a jednoho dne umřou.“

„To je pravda,“ přisvědčila matka.

Byla jsem toho dne rozčilená, rozrušil mě osud Kathie Nicelyové, který mi matka vyprávěla, usazená v  nohách mé postele. Nebo si to tak alespoň pamatuju. Vím, že jsem matce řekla – s knedlíkem v hrdle a pálícíma očima – že ji měl Kathiin manžel vzít zpět. Jsem si celkem jistá, že jsem řekla: „Bude toho litovat. Povídám ti, že bude.“

A matka odpověděla: „Předpokládám, že ona je ta, která lituje.“

Ale možná to nebylo to, co máma řekla.

25

jmenuji se lucy bartonová


Do mých jedenácti let jsme žili v garáži. Garáž pa

třila mému prastrýci, který bydlel ve vedlejším domě,

a tekla tam jen studená voda, tenkým pramínkem do

provizorního umyvadla. Izolace přibitá ke zdi držela

výplň připomínající růžovou cukrovou vatu, ale byla to

skelná vata a varovali nás, že se o ni můžeme pořezat.

Byla jsem z toho zmatená a často jsem si ji prohlížela,

tu krásnou růžovou věc, které jsem se nesměla do

tknout, a byla jsem zmatená tím, že se tomu říká „sklo“.

Je zvláštní vzpomínat dnes na to, jak často jsem o ní

tehdy přemítala, lámala si hlavu překrásně růžovou

a nebezpečnou skelnou vatou, vedle níž jsem žila kaž

dou minutu. Spaly jsme se sestrou na lehátkách, posta

26

elizabeth stroutová


vených nad sebou jako palanda, jedno nad druhým dr

žely kovové tyčky. Rodiče spali pod jediným oknem, byl

z něho výhled na kukuřičné pole, a bratr měl postýlku

ve vzdálenějším rohu. V noci jsem poslouchala hučení

malé chladničky, která se neustále zapínala a  vypí

nala. Za některých nocí svítil oknem dovnitř měsíc,

jindy tu panovala černočerná tma. V zimě tam býva

lo tak chladno, že jsem často nemohla spát, a matka

někdy na vařiči ohřála vodu a nalila ji do červené gu

mové ohřívací lahve a dala mi ji do postele.

Když můj prastrýc umřel, přestěhovali jsme se do

domu a měli jsme teplou vodu a splachovací záchod,

třebaže v zimě bylo v domě hodně chladno. Vždycky

jsem špatně snášela, když mi byla zima. Jsou věci, které

ovliv ňují cestu, po níž se dáme, a my je můžeme jen

zřídka určit nebo na ně přesně ukázat, ale já občas vzpo

mínám, jak jsem zůstávala dlouho ve škole, kde bylo

teplo, jen abych byla v teple. Školník jen mlčky s las ka -

vým výrazem kývnul a vždycky mě pustil do třídy, kde

ještě tiše syčely radiátory, a tak jsem tam dělala domácí

úkoly. Často jsem zaslechla slabou ozvěnu z tělo cvičny,

kde trénovaly roztleskávačky, dunění basketbalového

míče, nebo možná hudbu ze třídy na hudební výcho

vu, kde zkoušela školní kapela, ale já jsem zůstávala

sama ve třídě, v teple, a tehdy jsem se naučila, že práce

je hotová, když ji prostě uděláte. Ve svých domácích

úkolech jsem viděla logiku, na kterou bych nepřišla,

27

jmenuji se lucy bartonová


kdybych dělala úkoly doma. A když jsem je měla hoto

vé, četla jsem si – dokud jsem nemusela opravdu odejít.

Naše základní škola nebyla dost velká na to, aby v ní

byla knihovna, ale ve třídách byly knihy, které jsme si

mohli odnést domů a číst. Ve třetí třídě jsem si pře

četla knihu, která ve mně vzbudila touhu sama ně

jakou knihu napsat. Byla o dvou dívkách, které měly

moc hodnou maminku a jely na léto do jiného města

a byly šťastné. V tom novém městě žila dívka jménem

Tilly – Tilly!  – zvláštní a  nevábná, protože byla špi

navá a chudá, a dívky se k ní nechovaly hezky, ale jejich

hodná maminka je přinutila, aby na ni byly milé. Právě

tohle jsem si z té knihy zapamatovala – Tilly.

Moje učitelka si všimla, že miluju čtení, a dávala mi

knihy, dokonce i knihy pro dospělé, a já je četla. A pak

později na střední škole jsem pořád ve vyhřáté škole,

potom co jsem dodělala úkoly, četla knihy. Knihy mi

přinášely věci. O  to mi šlo. Díky nim jsem se cítila

méně osamělá. O to mi šlo. A myslela jsem si: budu psát

a lidé se nebudou cítit tak sami! (Ale bylo to moje ta

jemství. Dokonce, ani když jsem se seznámila se svým

manželem, neřekla jsem mu to hned. Nedokázala jsem

sama sebe brát vážně. Až na to, že přesně tak jsem to

brala. Brala jsem se – tajně, tajně – velmi vážně. Věděla

jsem, že jsem spisovatelka. Nevěděla jsem, jak těžké to

bude. Ale to neví nikdo. A nezáleží na tom.)

28

elizabeth stroutová




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist