načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jíst slušně - Karen Duveová

Jíst slušně
-4%
sleva

Elektronická kniha: Jíst slušně
Autor:

Karen Duveová nám nelítostně a s nadhledem klade otázky na tělo: Kolik si toho člověk může dopřávat na úkor druhých lidí, dokonce i zvířat a rostlin? Čeho jsme ochotni se vzdát, a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 191
+
-
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 261
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Anständig essen
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Světlana Kotyková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.5
PDF velikost (MB): 2.7
MOBI velikost (MB): 0.7
Nakladatelské údaje: Praha, Dokořán, 2013
ISBN: 978-80-7363-514-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha o odpovědném přístupu ke stravování, které autorka podporuje. V roce 2009 se autorka, milovnice coca-coly a grilovaných kuřátek, rozhodla k experimentu: během následujícího roku začala studovat a na vlastní kůži zkoušet dostupné alternativy ve výživě. A tak se stala na nějaký čas postupně vyznavačkou biostravy, poté vegetariánství, z něho přešla na veganství a dočasně skončila jako frutariánka. Svoje zkušenosti i poznatky o stravování, které šetří životní prostředí a respektuje životy zvířat i rostlin, popsala v knize. Experiment jí ukázal směr, jak se dále stravovat a žít. Německá novinářka popisuje svoje osobní zkušenosti s alternativní výživou, která respektuje právo na život u zvířat i rostlin.

Popis nakladatele

Karen Duveová nám nelítostně a s nadhledem klade otázky na tělo: Kolik si toho člověk může dopřávat na úkor druhých lidí, dokonce i zvířat a rostlin? Čeho jsme ochotni se vzdát, a bez čeho se naopak v životě neobejdeme? Můžeme mít z vlastního omezení prospěch? Autorka nešetří ani sama sebe, rozhodla se totiž všechny dostupné alternativy ve výživě nejen prostudovat, ale i vyzkoušet na vlastní kůži. Stala se pokusným králíkem a celý pokus zdokumentovala. Otestovala biopotraviny, následně se začala řídit filozofií vegetariánů, veganů a frutariánů. A jaký je výsledek? Budete sami překvapeni! (přemýšlejme o tom, co jíme)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Karen Duveová - další tituly autora:
Jíst slušně -- Přemýšlejme o tom, co jíme Jíst slušně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

3

DOKOŘÁN


Karen Duveová

Jíst slušně

Přemýšlejme o tom, co jíme

© 2011 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG,

Cologne/Germany

Translation © Světlana Kotyková, 2013

Originally published in German under the title

„Anständig essen. Ein Selbstversuch“ by Karen Duve.

First published under the imprint Galiani Berlin.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z německého originálu Anständig essen. Ein Selbstversuch

vydaného nakladatelstvím Galiani Berlin

Přeložila Světlana Kotyková.

Redakce Klára Soukupová.

Grafická úprava, obálka a sazba Jindřich Hoch,

www.sandstudios.cz.

Konverze do elektronické verze Marek Pečenka a David Greguš.

V roce 2013 vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9,

Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz.

(pdf – 599. publikace, 105. elektronická;

epub – 600. publikace, 106. elektronická;

mobi – 601. publikace, 107. elektronická).

ISBN 978-80-7363-557-2 (pdf)

ISBN 978-80-7363-558-9 (epub)

ISBN 978-80-7363-559-6 (mobi)


7

Kapitola 1: Prosinec 2009 9

Kapitola 2: Leden – všechno jen bio 23

Kapitola 3: Rodinné vazby 45

Kapitola 4: Únor – dál a dál jen bio 54

Kapitola 5: Soucit – bez citu 70

Kapitola 6: Březen – jsem vegetariánka 79

Kapitola 7: Duben – jsem stále vegetariánka 98

Kapitola 8: Květen – veganský 112

Kapitola 9: Červen – veganštější 128

Kapitola 10: Zaostřeno na mléko 147

Kapitola 11: Červenec – ještě veganštější 157

Kapitola 12: Srpen – nejveganštější 173

Kapitola 13: Září – frutariánské 199

Kapitola 14: We Are The Champions 219

Kapitola 15: Říjen – frutariánský 227

Kapitola 16: Listopad – a co dál? 243

Seznam použité literatury 253

Rejstřík 259

Obsah


9

Toho dne, kdy jsem se rozhodla, že se stanu lepším člověkem,

jsem ráno stála v supermarketu Rewe a držela v ruce placatou

krabici s nápisem „Kuře na grilu“. Tento výrobek jsem si kupo

vala ráda a často, jednak mi chutnal a jednak byl cenově výhod

ný a jednoduchý na přípravu. Díky přiložené hliníkové misce si

ani neušpiníte pánev. Stačí otevřít troubu, rychle s tím dovnitř,

nastavit na 180 stupňů a za hodinu máte na talíři křupavé a prs

kající maso. Než jsem však stačila položit krabici do nákupní

ho vozíku, přihnala se ke mně z nitra obchodu Jiminy Cvrčková

a vytrhla mi ji z rukou. Jiminy Cvrčková se vlastně jmenuje

Kerstin a před půl rokem se zabydlela v jednom pokoji v mém

braniborském domě. Na oplátku smím zase já užívat její byt

v berlínském Kreuzbergu. V tomto okamžiku na sebe narazi

ly dva světy. Kerstin se totiž stravovala převážně vegetariánsky

a většinu potravin nakupovala v bioobchodech. A cítila povin

nost komentovat mé stravovací návyky. Proto jsem ji také přejme

novala na Jiminy Cvrčkovou, podle kreslené postavičky z Disney

ho filmové verze Pinocchia. Když víla vdechla Pinocchiovi život,

neměl zpočátku vůbec žádné svědomí. Proto se k němu připojil

cvrček, aby ho doprovázel a svým káráním mu v otázkách svě

domí pomáhal. Disneyho cvrček-svědomí nosí cylindr, dlouhý

plášť, vestičku, košili s tuhým stojáčkem, pumpky, šátek okolo

krku, kamaše a přes ruku má přehozený stažený deštník.

K APITOLA 1

PROSINEC 2009

„Nedosáhl jsem ničeho. Co zmůžete jedním filmem,

když se nic nezměnilo ani po Černobylu?“

(Horst Stern)


10

„Jak můžeš kupovat tohle utýrané maso?“ zařvala na mě Jiminy. „Víš přece moc dobře, jak s těmi kuřaty zacházejí.“

Někde v dáli, na okraji svého svědomí jsem tušila, že podmínky, ve kterých toto kuře strávilo celý svůj život, nebyly zrovna radostné. To jsem připustila.

„Čím výhodnější cena, tím horší podmínky. Jednoduché počty,“ dodala Jiminy a spořádaně vrátila kuře na grilu zpátky do mrazicího boxu. Zapíchla prst do cenovky nalepené na kraji mrazicího boxu.

„Už podle ceny 2,99 eur za celé kuře si můžeš představit tu bezohlednou krutost.“

Před mým vnitřním zrakem začaly problikávat záběry z televizního dokumentu programu ZDF, který běžel jednou pozdě v noci. Odrostlá kuřata s holými krky, po tisících natlačena v těsném prostoru, kuřata s napůl amputovanými zobáky a se zlomenýma nohama, kuřata, která umírala na podlaze pokryté krustou z trusu, zatímco ostatní kuřata po nich dupala sem a tam. Představa, co všechno se muselo stát, než se anonymní kus masa ocitl v hliníkové misce, mě stála hodně vůle a přemáhání. Takové představy mě vůbec netěšily, a to především proto, že v závěru tohoto duchovního úsilí mi nezbývalo nic jiného, než se kuřecího masa na grilu vzdát. Brzy odpoledne toho dne, kdy jsem se rozhodla, že se stanu lepším člověkem, jsem seděla před televizí, jedla bezmasé kari, které nám Jiminy Cvrčková uvařila – musím dodat, že nebylo špatné – poslouchala jsem její výtky ohledně mých zvyklostí a ptala se sama sebe: byl to skutečně dobrý nápad, že jsem jí přenechala ten pokoj? Vedle křesla ležel můj buldok Bulli, který onemocněl rakovinou, a vrhal na mě zklamané pohledy. Za normálních okolností by mi teď asistoval při konzumaci kuřecího masa na grilu. V poledne na programu NDR právě dávali typickou předvánoční předehru – film o tradičním chovateli hus z Dolního Saska, který je chová ještě postaru a nechává je pást na louce. Televizní nebe bylo jarně modré, kvetly třešně a husy se snaživě kolébaly,


11

kejhaly a uštipovaly čerstvou trávu. Moderátorka neskrývala své nadšení a slovo šťastný – šťastné husy, šťastná zvířata, maso pocházející ze šťastných hus – padlo hned třikrát.

„Jestli musíš mít na Vánoce bezpodmínečně zase husu, můžeš si ji objednat z šetrného chovu,“ navrhla mi Jiminy smířlivě.

„Jak jsi přišla na to, že se mají dobře?“ jedovatě jsem odsekla. „Ty přece nejsou šťastné, ty jsou teď všechny mrtvé.“

A připojila jsem ještě morální poučení. Kdo by si nechal rád rozkazovat. Ukázala jsem na televizor: „Moc velké hejno,“ řekla jsem, i když jsem neměla ani tušení, jak velké má být ideální hejno hus. „Myslíš, že jsou spokojené v takovéhle tlačenici? A vidíš někde vodu? To jsou husy, panebože! Husy! Jsou to vodní ptáci, nemají plovací blány, aby poskakovaly v trávě, chtějí plavat.“

Jiminy se rozpačitě zadívala na obrazovku. Opřela jsem se v křesle. Uzemnit někoho, kdo má nad vámi morální převahu, to potěší.

„Mimochodem, připadá mi zcela nepravděpodobné, že by některá z nich kdy viděla svoji mámu,“ dodala jsem ještě. „Všechny jsou z inkubátoru. Jsou to sirotci. Vyděšené a dezorientované spatřily žárovku světa, ne svoji mámu, která by je uklidnila svým štěbetáním. Široko daleko jen stovky dalších sirotků a žádná voda, aby mohly plavat.“

„Bude asi mnohem lepší, když si uděláš vegetariánské Vánoce,“ řekla Jiminy. Odpověděla jsem jí nesrozumitelným zavrčením. Večer toho dne, kdy jsem se rozhodla, že se stanu lepším člověkem, jsem stále ještě seděla před televizí. Jiminy odjela do Berlína na party, a já jsem se tudíž nemusela obávat žádné kritiky. Vedle mě stále sklenice ledové Coca-Coly, Bulli si pochutnával na rozmočených granulích a v televizi běžela britská komedie Notting Hill. Hugha Granta, respektive hlavního hrdinu, kterého Hugh Grant ztvárnil, opustila žena jeho srdce ( Julia Robertsová) a jeho přátelé se ho postupně snažili dát dohromady se třemi různými ženami. Pro tuto část filmu si autor scénáře nenaplánoval moc


12 času – zhruba dvě minuty. Vyvstal tedy problém, jak tu kterou ženu charakterizovat během několika vteřin takovým způsobem, aby bylo každému jasné, že pro našeho hrdinu nepřipadá v úvahu. U ženy číslo dvě to scenárista vyřešil takto: žena s potrhlými copy sedí u stolu, hrdina jí nabídne „sluku na víně“, žena ale odpoví: „Ne, děkuji, jsem frutariánka.“

Hugh Grant: „Oh... co je to frutariánka, Keziah?“

„No, víš, my frutariáni věříme, že ovoce a zelenina mají duši, a proto jejich vaření odmítáme jako kruté a bezcitné. Jíme jen ty, které samy spadnou ze stromu nebo z keře, jen pak jsou totiž definitivně mrtvé.“

„Ach, jasně... tak je to tedy... takže tyhle mrkve tady...“

„... byly zavražděny! Jo.“

„Vážně? Zavražděny... ubohé mrkve, to je, ehm, vskutku bestiá lní.“

To mě tedy moc pobavilo. Samozřejmě vůbec nepřipadalo v úvahu, že by se ležérní Hugh Grant dal dohromady s takovou asketickou sucharkou, tady bych se s autorem scénáře shodla.

Sice jsem se smála, ale přepadl mě pocit podivné stísněnosti. Popravdě řečeno jsem vůbec netušila, jak se taková frutariánka živí. Hned jak se Hugh Grant a Julia Robertsová zase sešli, sedla jsem si ke svému počítači a začala jsem na internetu pátrat po informacích. Aha, frutarián jí jen části rostlin, které se dají oddělit, aniž by zničil celou rostlinu. Většinou plody. Jablko se dá sníst aniž bychom poranili rostlinu, tedy jabloň. U salátu to nejde, u kořenové zeleniny a brambor také ne. Ořechy, rajčata a slunečnicová semínka třeba povoleny jsou. No jo, přišlo mi to trochu směšné, především ale náročné a komplikované. Zároveň mě dojalo, že člověk snáší tolik omezení a komplikací, aby ušetřil rostliny a zvířata, a sklízí za to jen posměch zbytku světa. Světa, pro který je samozřejmostí, že jsou zvířata krutě týrána, světa, který považuje za pozoruhodné i dodržování minimálních standardů, jako je třeba něco tak samozřejmého, že husy také někdy smějí na čerstvý vzduch. Za tak výjimečné, že o tom natočí krátký polední magazín a zvířata prohlásí za děti štěstěny.


13

A co já? Snad kvůli své vlastní roztržitosti jsem tohle dosud nezvládla, nevlastním žádné takové na první pohled šťastné zvíře. Přitom mě vždycky široko daleko považovali za velkého přítele zvířat. Za Bulliho operace a jeho chemoterapie jsem bez jediného mrknutí oka vydala už několik měsíčních platů a na rodinných oslavách kolovala oblíbená historka, jak jsem jednou v první třídě s řevem a běsnící utekla z hodiny náboženství, protože mi moje třídní učitelka, paní Meyerová-Arndtová, řekla, že zvířata nepřijdou do nebe. Když nesmějí do nebe, tak já prý tam taky nepůjdu, a půjdu s nimi tam, kam by šla i zvířata. Přesto bych si bez Jiminina zásahu znovu koupila svůj dříve tak oblíbený pokrm, jehož obsah během svého neradostného, pouhých pět týdnů trvajícího života pravděpodobně nezahlédl jediný paprsek slunce.

Zkusila jsem si představit, jaké monstrum by ve mně viděl frutarián. A pak mi to došlo. Od té frutariánky z filmu Notting Hill se neliším svými stravovacími návyky, které se zakládají na jiných hodnotových představách. Ne, hlavním rozdílem mezi námi dvěma bylo, že frutariánka se morálně rozhodla a svému rozhodnutí přizpůsobila způsob stravování, kdežto já jsem za své skutky žádné účty neskládala. Bože, byla jsem skutečně jako Pinocchio – lačná, sobecká dřevěná loutka bez špetky svědomí. A vůbec jsem se nemohla vymlouvat, že bych byla špatně informovaná. Už během mého dětství v 70. letech běžely v televizi v nejsledovanějších časech společenskokritické dokumenty o zvířatech Horsta Sterna, „Sternova hodina“ nebo „Postřehy o drůbeži/dobytku/prasatech“. Od té doby jsem věděla, že slepice je běhavý pták, a nepatří do klece, telátko by nemělo zůstat opuštěné bez maminky v temné samotce a prasata by neměla být namačkaná jedno přes druhé na roštových podlahách. Když jsem v televizi nebo v časopisech viděla hororové záběry z velkovýkrmen, bylo mi zcela jasné, že se nejedná o zločiny kriminálníků a bezohledných sadistů, kteří by porušovali zákon na ochranu zvířat, ale o běžný postup řádných občanů, kteří v rámci přípustných norem zvyšují svůj zisk. Právě tím to bylo neúnosné: kru


14

tost nebyla odsouzena jako krutost, ale děla se v mezích zákona.

Myslím si, že tady měl nápravu zjednat stát. Z ankety časopisu

Brigitte zveřejněné roku 1997 vyplývá, že 92,3 % spotřebitelů by

bylo pro nekompromisní zákaz nepřirozených velkochovů hos

podářských zvířat. Což ovšem většinu lidí neodrazuje od další

ho nakupování značného množství masa a uzenin pocházejících

z těchto chovů. O odpovědi na tuto důležitou etickou otázku by

však neměla rozhodovat právě naše peněženka. Vždyť kdo by měl

chuť při každém nákupu potravin k obědu přemýšlet, jestli tím

zrovna nepodporuje zločin. V civilizované zemi bychom se přece

měli smět spolehnout, že výrobní podmínky byly zkontrolovány

dřív, než maso doputovalo do supermarketu – stejně jako se ví

ceméně bezmyšlenkovitě řídíme dopravními předpisy a neptáme

se u každé dopravní značky zvlášť, jestli je eticky správné řídit se

její instrukcí. Poměry ve velkovýkrmnách a na jatkách byly sa

mozřejmě kontrolovány. Podle všeho jsem ale žila ve státě, jehož

političtí představitelé tolerovali takový stupeň týrání zvířat, jaký

byl pro mě nepřijatelný. Stát a já jsme prostě měly jinou předsta

vu o tom, co si k prasatům, kravám a slepicím smíme dovolit.

Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více mě šokoval rozpor mezi

tím, co jsem teď věděla, a tím, co jsem dosud kupovala. Co jsem

to jen byla za naivku! Možná by to šlo tak, že bychom v silnič

ní dopravě nerespektovali žádná pravidla a v zájmu zachování

míru platili pokuty a řídili se pravidly, jejichž smysl a užitek nám

přes naši marnou snahu uniká. Žádný stát na světě mě ovšem

nemohl zbavit odpovědnosti, abych se sama rozhodovala, co je

dobré a co je špatné. Existenci velkochovů umožnili lidé jako já,

kteří věděli, co se dělo, kteří viděli ty hrůzy, avšak v podstatě je

vidět nechtěli, a nerozvážně a ochotně pod vlivem sebeklamu dál

nakupovali stejně jako dřív.

No dobrá. Stejně se blíží konec roku, což je správný okamžik

pro nová předsevzetí. Od prvního ledna bych se mohla vzdát

svých starých stravovacích návyků a jíst jen podle svého přesvěd

čení. Ale jaké je moje přesvědčení? Co pro mě vlastně znamená

třeba řízek? Je symbolem kultury stravování a radosti ze života,


15

když je připraven z biozvířete? Ani s bioprasaty se nikdo nemaz

lil. Neměla jsem se ze zásady stát vegetariánkou už dávno? A co

frutariáni – měla jsem je všechny do jednoho za kašpary nebo

jsem si myslela, že jsou směšní, protože jsem nebyla s to dohléd

nout dál než na okraj svého talíře a podle svých vyhraněných

zvyklostí jsem poměřovala všechno kolem sebe? „Nikdy nikoho

nesuď, dokud jsi aspoň jeden měsíc v kuse nechodil v jeho moka

sínech,“ tak zní stará indiánská moudrost.

„... moudrost původních obyvatel Ameriky!“ opravila by mě

Jiminy, kdyby tu se mnou byla. To je fuk, stejně to omílané pří

sloví bylo pravděpodobně dílem nějakého učitele němčiny z doby

prvního roku jeho referendariátu. Každopádně mi najednou bylo

jasné, co chci udělat – jednoduše všechny možné způsoby výživy

vyzkoušet. Vždy po dobu jednoho měsíce si zkusím, jak se cho

dí v m okasínech biostrávníka, vegetariána, vegana a frutariána.

Nebo raději hned dva měsíce. Trvá tři až šest týdnů, než se nový

zvyk ukotví v mozku. Jistě, mohla bych si názory a argumen

ty vegetariánů, veganů a frutariánů prostudovat v knihách –

ale jakou by to mělo cenu? Připadala bych si jako turista, který

na tři hodiny seskočil na břeh z paluby zaoceánské výletní lodi

a pak tvrdil, že poznal Thajsko. V zájmu hlubšího pochopení pro

mě neobvyklé kultury vegetariánů, veganů a frutariánů se musím

stát její součástí. Nejen se přiměřeně stravovat, ale také se s jejich

životním postojem ztotožnit a veřejně jej obhajovat. Právě dvou

měsíční etapy by měly stačit k mé proměně. Sama sobě se stanu

pokusným králíkem a na konci tohoto pokusu se vybavena infor

macemi a s vědomím, že jsem se emocionálně vžila do každého

způsobu stravování, budu moci rozhodnout, jak a co chci dál jíst.

A abych to nevzdala na půli cesty, napíšu o tom knihu.

Hned dalšího dne vytáčím číslo svého nakladatele Wolfganga

Hörnera. Má radost, že mě slyší. Pravděpodobně doufá, že jsem

konečně začala psát román, na který mi už před rokem a půl vy

platil zálohu. Pokouším se mu vysvětlit, proč je tato kniha mno

hem důležitější.


16

„Musím to napsat hned, nemůžu to odkládat.“

Wolfgang Hörner působí smířeně. Můj nápad se mu nezdá až tak špatný, ale taky mu úplně nerozumí.

„Tu biofázi by sis měla přesunout až na březen a na začátku nového roku nejdřív vypustit alkohol,“ navrhuje mi. Napadá mě, co asi může vědět o mé konzumaci alkoholu.

„Aha,“ povzdechnu si, „myslíš? A z jakého zvířete se podle tebe vyrábí alkohol? Z opilého slona alkofanta? Nebo snad z alky velké? A jsou při lisování dostatečně mučeny? Tady přece vůbec nejde o odříkání,“ dodávám. „Nechci si nuceně komplikovat život, chci se stát lepším člověkem. Kolik toho vychlastám, je moje věc.“ Ani můj obvodní lékař mě kupodivu napoprvé vůbec nepochopil. Jediným pohledem zhodnotil mou postavu a spustil, že správná výživa je prý jeho specializací.

„Jsem pevně přesvědčen o tom, že žádná dieta není univerzální, a nehodí se tudíž pro všechny. Pro každého jednotlivce musí být individuálně a přesně vyladěn a sestaven způsob výživy. Bohužel často podléháme pokušení a jíme věci, které nám škodí.“

Celou dobu mluví o „nás“, jako bychom my dva měli stejné problémy. Přitom on je majitelem perfektního, jistě velmi nákladně vypracovaného těla modela z reklamy na Cool Water, zatímco já takhle každopádně nevypadám. Při výběru potravin jsem ignorovala nejen potřeby ostatních živých tvorů, ale i své vlastní. Je dojemné, že je takhle dobře vyhlížející člověk ochoten porovnávat se s někým tak nedisciplinovaným, jako jsem já. Objasňuji doktoru Zeislerovi, že mi nejde ani tak o mé vlastní zdraví, jako spíš o zdraví drůbeže, prasat a krav. Nejde mi o hladinu cholesterolu ani o příští sezonu bikin, nýbrž o minimum slušnosti. Žádám ho jen o laskavost, aby mi přibližně každé dva měsíce udělal krevní testy a případně spustil alarm, kdybych v některé oblasti sklouzla ke kritickým hodnotám.

„Ve věku mezi čtyřiceti pěti a šedesáti pěti lety prochází člověk rozhodující etapou,“ varuje mě vážně doktor Zeisler. „Kdo


17

v této době nedbá o své tělo, nemůže po sedmdesátce počítat s kvalitním životem.“

Je mi naprosto jasné, že musím něco udělat. Už teď je ze mě v podstatě fyzická troska: trpím nadváhou, mám astma, chronický zánět achilovek na obou nohách a jsem strašně unavená, unavená, unavená. Tlačí mě však termín odevzdání scénáře, a pokud se průběžně nebudu cpát vysokokalorickými sacharidy a nebudu do sebe lít litry coly light, nemám šanci to zvládnout. Jednoduše mě nic nenapadá. Proto jsem se rozhodla, že svoji špatnou výživu zkusím důsledně napravit pomocí biopotravin. A za pár měsíců, nejpozději až se stanu frutariánkou, se možná některý z mých problémů sám od sebe vyřeší. Je asi mým osudem, že mi mé altruistické úmysly nikdo nevymlouvá. Podle hesla: „Nevěř žádné vznešené pohnutce, pokud se ti k t omu nenaskýtá ještě nějaká reálná,“ mě i Jiminy podezřívá, že chci jen zhubnout.

„Vždyť bylo načase, konečně se taky začneš starat o své tělo. Dál už by to takhle nešlo.“

Pomohla mi provést inventuru v ledničce a ve spíži. Oblíbené kuřecí frikasé z Aldi, steaky z mletého masa od Igla, filé z lososa, mražená brokolice, mražený květák. Květák už tam leží půl roku. Do konce roku to všechno musíme sníst nebo rozdat. Od teď se nebude kupovat nic, co nemá značku bio. Ze svého kreuzberského biosupermarketu mi už Jiminy přivezla biokoření, biocukr a biosůl. Není mi jasné, co si mám představit pod pojmem biosůl. „Copak všechnu sůl neškrábou ve stejné štole?“

„Je to původní čistá sůl,“ poučuje mě Jiminy, „do té se nepřidávají žádné prostředky proti hrudkovatění a podobné věci.“

Prostředky proti hrudkovatění a do soli? A já si vždycky myslela, že stačí dát do slánky pár zrníček rýže a funguje to. Jiminy přivezla mlýnek na sůl, který naplnila hrudkami soli. Na zkoušku jsem namlela trochu soli nad černou deskou sporáku. Zrníčka soli, která vypadla z mlýnku, jsou stále docela velká.


18

„Když nakupuješ v supermarketu, musíš se mít na pozoru a brát bezpodmínečně jen zboží označené biopečetí,“ říká Jiminy.

Mazaní velkochovatelé, kteří chtějí těžit z konjunktury bioobchodu a neposkytují odpovídající protislužby, prostě na fólii s k otletami nebo krůtími steaky nalepí etiketu s nápisem „Maso z kontrolovaného chovu“. Což vůbec nic neznamená – protože každý chov zvířat je kontrolovaným chovem – má však zákazníkovi vsugerovat, že by mohlo jít o biomaso. Toto klamání zákazníků v rámci zákona dosáhlo časem takových rozměrů, že mnozí opravdoví bioproducenti na označení „kontrolovaný chov“ rezignovali, aby nebyli podezřelí z podvádění. Biopečeť naproti tomu zaručuje některé minimální standardy, například že drůbež musí mít výběh.

Dále mi Jiminy přivezla pleťový krém, který voní jako ten, co používala moje babička – Weleda Iris.

„Madonna používá tu samou značku,“ rozzáří se Jiminy.

„To s tím ale nesouvisí,“ dodávám pro jistotu. „Nejdříve chci změnit pouze svoji stravu. Nemusím přece hned začít nosit ekologické oblečení a používat biokrémy. Každopádně ne dřív, než se stanu vegankou.“ Když jsem druhý den ráno přišla na zahradu, ležela na trávníku Betty bez hlavy. Betty je, tedy vlastně byla sussexská slepice. Teď její hrdlo visí volně ve vzduchu a krev se pozvolna vsakuje do bílého peří. Po hlavě není široko daleko ani stopy. Ani po dalších dvou slepicích. Jednu z nich jsem nakonec našla u svého souseda. Krčila se na zemi se zmateným výrazem ve tváři a nechala se klovat sousedovými slepicemi. Druhá zůstala nezvěstná. Traumatizovanou slepici jsem zavřela do kurníku. Popadla jsem ještě teplé Bettyniny ostatky a pustila jsem se do škubání. Až na chybějící hlavu a hluboké kousnutí do žeber se tělo zdá být zcela v pořádku. Betty je první slepicí, kterou škubu, a jsem překvapená, jak rychle a lehce se mi to daří. Nakonec tam ale zůstávají tenká jemná pírka, která se ani při nejlepší vůli nedají chytit. Moje sousedka Beata naštěstí ví, co s tím. Nalije na lopatku líh,


19

zapálí ho a opálí zbytek peří. Přitom celou dobu nadává, protože tu slepici hodlám sníst.

„To není dobrý nápad. Takové liščí kousnutí funguje jako očkování. Pokud byla ta liška nemocná, naočkovala bacily přímo do slepice. Ještě jí tlouklo srdce, takže se dostaly do celého těla.“

„Asi nemáš ponětí, co stojí biokuře téhle velikosti,“ říkám jí. Já sama to také nevím. V kuchyni Beata ufikla Betty krk, zkušeným hmatem jí strčila ruku do zadku a vytáhla hromadu ukrutně zapáchajících a výkaly a zrním přeplněných střev a vnitřností. Krátce propláchnout a Betty putuje do mrazáku.

Jiminy v tom postrádá špetku piety. Odporuju jí, že můžu být smutná a zároveň Betty sníst.

„Kdybych se zřítila s letadlem v nepřístupné oblasti v Andách, patrně bych se také nezdráhala sníst své mrtvé spolucestující. Už by je to nebolelo. A Betty to taky nebolí.“

Kromě toho mám jedinečnou příležitost jíst maso, aniž bych tím byla zodpovědná za smrt zvířete. Odpoledne mě Jiminy doprovodila do Fürstenwalde. Bulli musí na veterinární klinice podstoupit chemoterapii. Naštěstí není zrovna nejchytřejší. Ještě v čekárně má výbornou náladu, zatímco ostatní psi už koukají ztrápeně nebo se celí rozklepaní tisknou k nohám svých páníčků. Zato Bulli vběhne nedočkavě do ordinace, chce se mazlit se zvěrolékařem, a teprve když ho zvedneme na vyšetřovací stůl, dochází mu pomalu, co se asi bude dít. Doktor Lenzke mu vpíchne injekci do pravé přední nohy, zkouší to několikrát, ale krev se v injekci neobjevuje, žíly jsou po několik měsíců trvající chemoterapii úplně rozleptané. Na levé noze také. Zpocenýma rukama držím Bullimu hlavu. Obrovská buldočí lebka se zdá být stále menší a menší, rysy v obličeji se ztrácejí, Bulli chrčí a pysky mu visí dolů jako těžké závěsy. Teprve na zadní noze našel lékař žílu, do které může vpíchnout injekci.

Ve Fürstenwalde jsme s Jiminy podnikly první nákupy pro nadcházející bioměsíce. Bulli podřimuje na zadní sedačce. Pravý bioobchod jsme nenašly, takže to zkoušíme ve velkých super


20

marketech. V Aldi mají bioproduktů málo, čaje, které už buďto

mám (z bylinek v biokvalitě), nebo je v žádném případě nechci

ochutnávat (ovocné z biovoce), půlené tmavé finské celozrnné

housky, co se strčí do toustovače a pak chutnají docela přijatelně,

několik druhů biojogurtů a biobanány, kořenovou biozeleninu,

biorajčata, biosteaky a bionářez. Zásobení základními potravi

nami tu tedy není možné, spíš jen doplnění. V Rewe už to vypa

dá mnohem lépe. První biostánek je hned za vchodem, u ovoce

a zeleniny, a nabízí moderním strávníkům základ každodenní

ho stravování: pomeranče, jablka, banány, rajčata, cibuli, bram

bory. Kupodivu zde nalézáme i kokosový ořech. Tradičně vypěs

tované, tedy chemicky ošetřené ovoce je hned naproti, takže mů

žeme pohodlně srovnávat ceny. Například síťku biopomerančů

můžete mít za 1,99 eur, ty s jedovatými slupkami stojí 1,79 eur.

Proč jsem doteď kupovala vždycky jen ty otrávené? Protože jsem

si chtěla koupit pomeranče a na štítku u chemicky ošetřeného

ovoce bylo napsáno „pomeranče“. Biopomeranče, to znělo jako

něco zvláštního, jako speciálně upravená strava pro hysterické

ekologické aktivisty. A já si prostě chtěla jen koupit pomeranče.

Kdyby na štítku u bioproduktů místo „biopomeranče“ stálo pro

stě „pomeranče“ a na štítku u tradičně pěstovaných plodů „po

meranče ošetřené pesticidy, fungicidy, herbicidy a insekticidy,

tedy látkami, které se vší pravděpodobností vyvolávají rakovinu“,

se vší pravděpodobností bych vzala na vědomí biopomeranče

a koupila bych je bez ohledu na cenu. A kdyby u východu ze su

permarketu stál člověk a vřelým hlasem mi našeptával: „Hej, no

ty! Pšt! Obávám se, že sis koupila drahé pomeranče. To jsi před

pokládám neměla v úmyslu. Pojď sem, vrátím ti 20 centů, když

ti na jejich slupky budu smět nastříkat vrstvu orthofenylfenolu,

thiabendazolu a imazalilu. Sice asi vyvolávají rakovinu, ale ještě

to není stoprocentně prokázáno,“ s díky bych odmítla.

Jen pár kroků za stánkem se zeleninou je regál o šířce pěti

metrů a výšce dvou metrů, kde najdeme většinu bioproduktů

řetězce Rewe. Dva různé druhy čokolády, šest druhů těstovin,

rýži, jáhly, koření, několik druhů konzerv, mouku a cukr. Tak


21

trochu jako u maminky. Tak, tady to je a basta. A jestli ti to nechutná, můžeš jít jinam. Na druhou stranu zase nemusím bloudit kilometry dlouhých uliček a rozhodovat se mezi šedesáti druhy marmelády a dvanácti značkami másla. Snad jen výběr biomüsli je nepříjemně velký. Vyřídím svůj bionákup za patnáct minut a mám hromadu potravin, které jsem ještě v životě nejedla. Paprikovou pomazánku, skleničku červenošedých rybízovo-jablečných povidel a tabulku čokolády v neatraktivním černém obalu. V chladicím boxu jsem ještě objevila čtyři druhy hotových jídel v biokvalitě, tři jsou s nudlemi. Beru je všechny. Dlouhé hodiny trvající příprava pokrmů je leda pro povaleče a masochistické ženy v domácnosti. Všechna hotová jídla jsou za 2,99 eur. Podobné výrobky bez ekologického certifikátu jsou v nabídce za 2,49 eur. Ze všech bioproduktů je asi nejdražší olivový olej, stojí víc než pět eur. Sečteno a podtrženo: zaplatila jsem asi o dvacet procent víc, než kdybych si koupila mizerné a nefér získané zboží, postříkané pesticidy a vyrobené s pomocí mučidel pro zvířata. Když jsme se s Jiminy vrátily autem domů, byla už tma. Uprostřed ulice, v kuželu světla z pouliční lampy, stála liška. Zavětřila směrem ke kurníku, kde spala poslední žijící slepice, a ještě si nás nevšimla. Vypnula jsem světla, vyhodila rychlost a auto se pomalu sunulo směrem k ní. „Co chceš dělat?“ zeptala se Jiminy. „Ta za to přece nemůže. To je přece příroda.“

„Nikdo nebude beztrestně ubližovat mým slepicím,“ odpověděla jsem přísně.

Zařadila jsem jedničku a na plný plyn jsem se řítila na lišku. Jiminy si zakryla oči. Liška ležérně odběhla přes mou zahradu pryč. Jiminy si oddychla. Když jsem vybalila pomeranče, zjistila jsem, že jeden je pomačkaný. Producenti pomerančů nestříkají své plody orthofenylfenolem, thiabendazolem a imazalilem jen tak pro zábavu. Ochutnala jsem jeden nerozbředlý. Sice není tak nablýskaný jako je


22

dovaté pomeranče, chutná ale přinejmenším stejně dobře. Jestli

chutná líp... – hm, těžko říct.

Během následujících dnů dorazila hromada balíků. V inter

netovém antikvariátu ZVAB jsem si objednala knihy o biovýživě

a vegetariánství. Také dvě odborné publikace o veganském stra

vování. Pouze u hesla „frutariánství“ vyhledavač nic nenašel.

Ani když jsem zadala „fruktarián“, „fruitarián“ nebo „frugan“.

Tenhle způsob výživy působí velmi neoblíbeně a těch několik

málo frutariánů žije zřejmě tak izolovaně a odlehle, že ani ne

existuje jednotné všeobecně platné pojmenování. U hesla „kani

balismus“ je například hned 309 odkazů. Očividně si lidé raději

pohrávají s myšlenkou, jak by svůj jídelníček rozšířili, než aby jej

omezovali.


23

Předsevzetí: tento měsíc budu jíst výhradně potraviny se zelenou

šestitihrannou pečetí, kterou se označují biovýrobky, nebo tako

vé potraviny, u nichž je mi známo, za jakých podmínek byly vy

produkovány (brambory a kořenovou zeleninu, které můj soused

Zappi v mé přítomnosti vykopal z úrodné černozemě, domácí

marmeládu sousedky Beaty a vajíčka od našeho starosty). Vý

jimka: pokud mě někdo někam pozve nebo půjdu do restaurace,

smím si dát i něco bez bioznačky, v žádném případě však maso

nebo rybu.

„Jinak by mě už nikdy nikdo nemohl nikam pozvat a mně jde

přeci hlavně o zvířata.“

Pozvala jsem Jiminy na snídani připravenou podle zásad féro

vého obchodu a tolerantní k životnímu prostředí: žitné housky

s máslem, sýrem a marmeládou a s paprikovou pomazánkou.

K tomu čaj a vajíčka. Jiminy, která se ke mně závějemi a ledem

musela probojovat veřejnou hromadnou dopravou, přivezla ze

svého kreuzberského biosupermarketu ještě alfalfa výhonky,

rajčata a lednové vydání časopisu Schrot & Korn (Šrot a zrní),

lékárenského zpravodaje z bioobchodu. Hned na první stránce

uváděl můj poradce pro dobré zažívání seznam argumentů, proč

kupovat bioprodukty. Jiminy se jala předčítat:

K APITOLA 2

LEDEN – VŠECHNO JEN BIO

„Mnohé věci mi přinášejí bolest,

těch ostatních je mi líto.“

(Georg Christoph Lichtenberg)


24

„Protože

– nemám chuť polykat s jídlem i chemii, – bio chrání dělníky pracující na plantážích před pesticidy a dal

šími jedy, – bio říká jasné NE genetickému inženýrství, – bio zaručuje větší ohleduplnost ke zvířatům při jejich chovu, – bio chrání podnebí, – bio zamezuje erozi půdy a ztrátě její úrodnosti, – bio chrání zásoby podzemní vody před znečištěním pesticidy

a du sič n a ny, – mám z toho jednoduše dobrý pocit.“ „Mám z toho jednoduše dobrý pocit? Co je to za hloupý argument? A co má proboha znamenat ,větší ohleduplnost ke zvířatům při jejich chovu‘? Žila jsem v domnění, že zvířata jsou chována vždy ohleduplně, na to je snad zákon.“

Jiminy pokrčila rameny. Zajímavý je i fakt, že šéfredaktorka

Barbara Gruberová ve svém úvodníku čtenářům bez obalu přiznává, že vědecky vůbec není dokázáno, zda jsou biopotraviny skutečně zdravější. Z toho jsem samozřejmě doteď vycházela. Copak není logické, že to, v čem se nenacházejí žádné zbytky pesticidů, je zdravější než něco, co pozůstatky pesticidů obsahuje? Kromě toho ze všech svých nových knih o biovýživě vím, že všichni pokusně testovaní králíci, myši, krysy a kuřata jednoznačně upřednostňovali biokrmivo před běžně vyráběným krmením. Ze mě a Jiminy se teď rovněž stávají pokusní králíci: papriková pomazánka, ta zeleninová břečka, která se má namazat na chleba, chutná nudně a slizce. Jiminy navrhuje vyzkoušet pomazánky z rajčat – všechny pomazánky s rajčatovým základem by měly chutnat docela dobře. Tak jo. Ty můžu vyzkoušet později, až budu vegetariánka. A zatímco rozpečené žitné houstičky si pochvalujeme, rajčata nás opět hořce zklamou. Biorajčata mají údajně chutnat velmi intenzivně, ovšem ta naše mají příchuť mokrého koberce. Žádný rozdíl ve srovnání s těmi z obyčejného supermarketu.


25

Zpod stolu se ozývá žalostné mňoukání. Freddy, přestárlý šedý kartouzský kocour, se marně snaží osvobodit ze sevření mohutného Bulliho. Bulli drží Freddyho pevně packou u země a vylizuje tomu ubohému tvorovi ucho. Jiminy chce, abych zasáhla.

„To musí Freddy zvládnout sám,“ říkám jí, „vždyť je teď koneckonců v teple a v suchu.“

Nikdy jsem kočky nechtěla. Zaprvé mám alergii na kočičí srst, zadruhé je považuji za sadistické zabijáky, kteří mučí malá zvířátka k smrti. Ale když jsem se před půl rokem nastěhovala do tohoto domu, bydleli už na zahradě dva kocouři, Simbo a Freddy. Soused je tu nechal, když začal žít se svou novou přítelkyní v novém bytě nový život, ve kterém už pro dva staré kocoury nezbylo místo. A někdo je nakonec musel nakrmit. A podrbat. Oba tak moc prahli po lidské pozornosti, že začali slintat, jen co jste je zvedli na ruku. Když pak po Vánocích napadly přívaly sněhu, pustila jsem ty tuláky do domu. Simbo, tygrovaný kocour s lesklou srstí a skvělým sebevědomím, se zkušenostmi polního, lesního i lučního tuláka, by tu zimu pravděpodobně přežil. Ale o Freddyho, neustále pelichajícího starého kartuziána bez ocasu a s c hatrným zrakem, který sídlil na balíku slámy v otevřené kůlně, jsem si vážně dělala starosti. Mnozí militantní ochránci zvířat zastávají názor, že zvířata patří zásadně jen do přirozeného životního prostoru. Obávám se, že nemají nejmenší představu, jak je život ve volném životním prostředí vysilující. Střecha nad hlavou nejenže zlepšuje kvalitu života, ale rovněž podstatně prodlužuje jeho průměrnou délku. Zvířata, která nejsou chována pro plánovanou porážku, se dožívají mnohem vyššího věku než jejich divoce žijící příbuzní, a to nejen proto, že jsou chráněna před přirozenými nepřáteli, ale protože mají i lepší přísun potravy, netrápí je paraziti, je jim poskytována veterinární péče, nejsou stresována bojem o teritorium a strachem ze smrti ani je nesužuje úmorná zima. Pro člověka to ostatně platí taky. Člověk s vlastním přístřeším se dožívá podstatně vyššího věku než 47 let, což je v naší společnosti průměrně dosažený věk lidí bez vlastního domova. Když tedy byli Simbo a Freddy postaveni


26 před volbu mezi nekonečnou svobodou braniborských lesů a luk a stísněným a přetopeným životem uvnitř domu, rozhodli se bez váhání pro kočičí záchod a gauč. První týden téměř nepřetržitě spali. A přestože by kdykoliv mohli ven, neústupně se doteď zdráhají byť jen vystrčit tlapku do sněhu. Bulliho samozřejmě rozmnožení smečky nadchlo a zahrnuje oba kocoury nežádanými důkazy lásky.

Sahám po ostružinové marmeládě, kterou jsem dostala od soused k y.

„Pochybuju, že ji Beata vařila s biocukrem,“ komentuje Jiminy.

„No a?“

„Říkalas přece, že od teď chceš jíst už jen bio.“

Tak to jsem přesně čekala. Sotva se začnu trochu snažit, už někde zpoza rohu vyskočí nějaký požírač müsli a začne vykřikovat: „To nestačí! No to sis moc dobře nepromyslela. To zvládnu jen já, já, já, jen já budu dobrým člověkem. Zato ty zůstaneš navždy nepolepšitelné čuně.“

Kontruju neprůstřelnou klimatickou bilancí téhle marmelády. „Beatiny ostružiny jsou pohnojené hnojem mé muly a ten hnůj si Beata vlastnoručně odvezla na trakaři. Bobule otrhala na zahradě a pravděpodobně bez jakékoliv spotřeby benzinu odnesla do kuchyně, kde je zavařila, touhle porcí pak naplnila vymytou a použitou sklenici od hořčice a hotový výrobek mi podala přes plot. Chceš mi vážně tvrdit, že by pro životní prostředí bylo lepší, kdybych si biomarmeládu nechala dovézt z Číny jen proto, že tam používají ten správný cukr?“

Jiminy připouští, že Beatiny marmelády by výjimečně na milost vzít mohla, a já proto navrhuji, že budu v příští sezoně Beatinu výrobu marmelád sponzorovat želírovacím cukrem v biokvalitě.

„Stejně kromě mě neexistuje v Německu jediný člověk, který by kupoval výhradně biovýrobky.“

„To se tedy pleteš,“ odporuje Jiminy. „Matky. Jakmile se ženám narodí děti, začnou znenadání nakupovat všechno v biokvalitě. Nebo když někdo onemocní rakovinou. Znám dva muže, kteří po zjištění rakoviny komplet změnili svoji výživu na bio.“


27

Aha. Takže průměrného zákazníka možná ani tak nezajímá změna klimatu a eroze půdy, ale jde mu spíš o dodnes neprokázaná zdravotní hlediska. To vysvětluje, proč obchod s bioprodukty v posledních letech zaznamenává dvojciferné přírůstky. Z hlediska morálky je konzumace biopotravin ideální. Jídlo má být zdravé a chutnat zase jako dřív.

Jelikož žiju 70 kilometrů za Berlínem a po Vánocích napadla taková spousta sněhu, že se nikomu nechtělo dobrovolně podnikat žádné delší cesty, vyrážela jsem až dosud za nákupem biopotravin jen do supermarketů v blízkém okolí. Byly mnohem lepší, než jsem si troufala pomyslet. Biobanány, pomeranče, rajčata a brambory byly k dostání všude. Kromě toho měli úplně všude biosalám. Chleba se salámem musí být ohromně oblíbenou pochoutkou, i jedlíci salámu jsou lapeni do sítí biovýrobců. Jiminy samozřejmě začíná reptat. Jí tohle všechno totiž nestačí. Kromě toho byl supermarket Plus, do kterého jsme vkládaly určité naděje, právě pohlcen jiným koncernem a od začátku nového roku náhle nese jméno „Netto“. Jedním z prvních úředních rozhodnutí nového vedení bylo, že z mrazicích boxů odstranili biosekanou. To bylo hořké zjištění především pro Jiminy. Je totiž karbanátkovou vegetariánkou – 361 dní v roce nejí vůbec maso, ale ze sekané à la maminka se jí podlamují kolena. Právě z toho důvodu budeme teď Netto bojkotovat. V Lidlu mají jen docela málo bioproduktů a pár z fair trade. Spravedlivé odměňování pracujících je jistě potěšující, jako minimální etický požadavek pro mě ale nedostačující. V obřím diskontu Kaufland to už vypadá líp. Na rozdíl od Rewe a Edeky tu bioznačky nejsou koncentrovány do jednoho regálu, ale roztroušeny po celé hektarové prodejní ploše. Odevšad, kde se nacházejí biopotraviny, trčí do prostoru jako malé dopravní značky papírové cedulky s biopečetí a navigují zoufalce, přetížené nepřehledným oceánem nabídek, ke správnému místu. V prvním momentě si člověk pomyslí: „Těch cedulek je tolik! Tady snad mají všechno, po čem jen biosrdce zatouží.“ Ale jakmile se přiblížíte k jakémukoliv z biopraporků, s železnou pravidelností zjistíte, že označuje nejméně atraktivní


28 výrobek na celém regále. Buď se jedná o základní potraviny jako mouka, rýže nebo těstoviny, případně o pochybný požitek typu nakládaných sójových výhonků. A větší množství biocedulek u slaných pochoutek ještě vůbec neznamená, že tu najdete byť jen jediný pytlík s biochipsy. Místo toho tu objevíte hned dvě varianty odporných slaných preclíků, které se mi hnusily už jako dítěti, a sezamové krekry, které vypadají jako roztlučený knäckerbrot. No výborně. Přinejmenším tu však mají bio krůtí stehna a biomarcipán, a konečně najdu v Kauflandu i bio pomerančovou šťávu. (V Rewe totiž asi všichni zastávají názor, že všichni biokonzumenti pijí šťávu toliko jablečnou, zeleninovou a rajčatovou.) Biocolu jsem samozřejmě nevypátrala ani tady, ani v žádném jiném supermarketu.

„V Berlíně, v Bio Company, ji mají určitě,“ láká mě Jiminy.

Slíbila jsem jí totiž, že biocolu aspoň vyzkouším, než se opět vrátím ke svému oblíbenému nápoji Coca-Cola light. Popravdě řečeno, nedávám tomuhle experimentu moc šancí a doufám, že colu light budu moct pít i během své biofáze. Aspoň jsem s tím doteď počítala. Domnívám se, že Coca-Cola je svým složením stejně samá chemie. Tou jedinou přírodní látkou v ní je cukr, a právě ten je v light verzi nahrazen chemií, takže otázka biokvality je zde zcela bezpředmětná. Nebo se snad někde vyskytují biologicko-dynamicky vyráběné chemikálie?

„Cola light je pití pro tlusťochy,“ rýpne si Jiminy.

„Tak to jsi na omylu,“ odporuju jí, „Coca-Cola light je oblíbeným nápojem úchvatně vyhlížejících stavebních dělníků, co všude kolem pobíhají svlečení do půl těla, musíš se zase někdy podívat na reklamy.“

Zpod stolu se ozvalo hlasité zasyčení. Freddy se oběma předními tlapami zabořil do Bulliho bujného čenichu, cloumá jím do všech stran a Bulli střihá nedobrovolné grimasy jak v pekingské opeře. Pokouší se zaštěkat, vydává však ze sebe jen pár dýchavičných hrdelních zvuků, jelikož už nemá hlasivky. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu způsobují rakovinové buňky v jeho těle otoky dýchacích cest. Pohyb, hraní a venčení mu teď muse


29

jí být dávkovány už pouze homeopaticky. Při poslední operaci,

jeho třetí během minulých pěti měsíců, mu z krku vyřízli úplně

všechno, co by mohlo stát v cestě jeho již tak omezenému přísu

nu vzduchu – tedy i hlasivky. Freddy si k sobě pomocí drápků

přitahuje Bulliho pysky a Bulli to chápe jako výzvu, že má Fred

dymu vyčistit i druhé ucho.

Dnes pojedeme s Jiminy do Berlína nakoupit do Bio Company.

Stejně jako v konvenční potravinářské branži i ve sféře bioobcho

dování vypudily již dávno řetězce supermarketů většinu malých

obchůdků a fair trade ostrůvků někam za roh a na biovýživě

již dávno neulpívá pochybná pověst ekologického dusna a po

domácku uštrikovaných svetrů. Zákazníky jsou převážně ele

gantní, ekonomicky zajištění mladí lidé v dobré tělesné kondici.

Tak jsem se to alespoň dočetla ve svých knihách o biovýživě. Je

docela možné, že to tak někde jinde je, v kreuzberské Bio Com

pany každopádně stále na nástěnce visí nabídky šamanských

workshopů a zákazníci naštěstí vypadají pořád jako Kreuzber

čané – elegantní, ale tak nějak alternativně. V tomhle počasí

stejně všichni nosí tlusté vlněné šály a čepice připomínající kak

tusy. Popadla jsem nákupní vozík. Je to ten normální velký za

mřížovaný vozík, které měli dříve všude, než byly v tradičních

diskontech nahrazeny supervelkými nákupními tanky z vyztu

žené umělé hmoty s nosností několika tun brutto a s extra ši

rokými držadly přizpůsobenými vypaseným prstům dvousetki

lových zákazníků. Nabídka ve světlem prozářené Bio Company

o rozloze 500 metrů čtverečních působí přehledně a kultivovaně.

Co v dobře roztříděných regálech není, to inteligentní a disci

plinovaný zákazník nepotřebuje. Jiminy mě přemlouvá, abych si

u pultu s pečivem koupila dva brownies s vlašskými ořechy –

1,85 eur za kus není zrovna zadarmo. Samozřejmě – Jiminy vyža

duje, abych je okamžitě vyzkoušela – jsou to opravdu neuvěřitel

ně dobré brownies, jednoduše fantastické, je to druh brownies,

podle jejichž výskytu by si člověk vybíral cíl své dovolené. Stejně

tak velmi, ale velmi chutné jsou podle Jiminina ujišťování i man


30

dlové rohlíčky, ovšem za 2,95 eur za kus, což je cena, ze které se

vám chce omdlít.

Stejně už pomalu začínám mít podezření, že Bio Company

chce svým výpočtem cen začít výchovně působit na spotřebitele.

Zdravé a přírodní produkty jako ovoce, zelenina a saláty patří

k výhodnému zboží. Jejich častým nákupem šetříme obsah své pe

něženky i věnčité cévy svého srdce! Maso, sýry a koláče jsou opro

ti tomu nejen tučné a přeslazené, nýbrž často i pořádně předra

žené. Kupujte je jako vzácnost a vychutnávejte si je po malých

dávkách jako něco zvláštního, to nám káže cenotvorba biotrhu.

V t om případě by nám to ale nemělo tak zatraceně moc chutnat!

Například pult se sýry! Za pultem stojí mladý pan Rodriguez

a po mém vysvětlování, jaký sýr jsem dosud jedla nejraději, mi

bez váhání ukrojí kousek přestárlé goudy, hooidammeru a kozího

sýru a nechává mě ochutnat. Páni! Stará gouda chutná výborně

a pan Rodriguez je nejen kompetentní, ale i moc milý, a tak v mém

nákupním vozíku nakonec skončí víc sýru než zeleniny. A maso.

A taky čokoláda. S odříkáním nemá biovýživa nic společného,

spíš s luxusem. Dokonce jsem vypátrala i biocolu. Jedná se o černý

sycený nápoj firmy Bio-Zisch a nese název „guaranová cola“. Gua

rana je brazilský druh liány s vysokým obsahem kofeinu, ten ale

na lidský organismus působí výrazně pomaleji než kofein z kávo

vých zrn. Model light se samozřejmě nevyrábí.

Doma do skleničky nasypu pár kostek ledu, naliju si, lehce pro

třepu a pak si znalecky nápoj podržím proti světlu. Vypadá jako

cola. Trochu si loknu. Jiminy a Bulli mě nedočkavě sledují. Fuj

tajfl! Okamžitě jsem to vyplivla do dřezu. Guaranová cola chut

ná jako odporný medikament s 25 vedlejšími účinky. Naprosto

nepoživatelná. Je možné, že firmě Bio-Zisch křivdím. Chuť je

přece vždycky otázkou zvyku a taky znám lidi, co moji oblíbe

nou Coca-Colu light nazvali „chorobným patokem“ nebo „ne

chutnou břečkou“. Třeba by zrovna tihle lidé byli guaranovou

colou nadšeni. Ovšem já si v tomto životě na něco takového už

zvykat nebudu.


31

Když jsem tedy tak statečně přestála pokus s biocolou, mám znovu právo popíjet colu light – samozřejmě za předpokladu, že se cola vyrábí z rostlin. Ty ale s největší pravděpodobností stejně nejsou pěstovány ekologicky, což by pro mě znamenalo, že bych po dobu dvou měsíců nesměla pít colu light. Děsivá představa. Bez coly nemůžu pracovat. Protože jsem pořád tak unavená. Naprosto vyčerpaná, utahaná až k padnutí. První, co každé ráno udělám, když zapnu počítač, je, že si naliju skleničku ledové coly light. Jakmile ji vypiju, naskočí mi mozek a můžu se pustit do čehokoliv. V pravidelných intervalech si dolévám, takže během dne vypiju podle množství práce jeden až dva litry coly. Samozřejmě coly light. Jeden řemeslník, který u mě obdivoval metr vysokou sbírku PET lahví, mi jednou navrhoval, abych si do domu nechala nainstalovat pípu.

„Věděla jsi, že sladidla, která se přidávají do light výrobků, se používají i ve výkrmnách prasat?“ ptá se mě Jiminy. „Vyvolávají totiž chorobné pocity hladu.“

Nemám tušení, odkud se neustále berou všechny ty štvavé kampaně proti cole. Možná je to tím, že má černou barvu. Černá je výrazně negativní barva. Ani černí psi nejdou v psích útulcích moc na odbyt. Když jsem byla malá, říkalo se, že cola může poleptat žaludeční stěny, a kdyby se dal kousek masa do skleničky s c olou, do druhého dne by zmizel. Naštěstí jsem na internetu narazila na stránku, která se všemi předsudky vůči cole zametla. Takže: sladidla se sice používají při výkrmu prasat, ovšem ne proto, aby vyvolávala záchvaty hladu, nýbrž proto, že krmivo v t radičních chovech sestává z tak odporných surovin, že by je selata bez přidání sladidla vůbec nemohla pozřít.

„To vůbec nic neznamená,“ říká Jiminy, „kromě toho přece můžou zároveň podporovat chuť k jídlu.“

A maso se v cole taky nerozpustí, a je jedno, jak dlouho ho v ní necháme ležet. Tuhle fámu možná rozšířili nacisti, aby utěšili Němce, když během 2. světové války Coca-Cola nebyla dovážena na německý trh. Na další webové stránce se ovšem dočteme, že se maso v cole velmi dobře rozpouští, že se tak ale děje i v každém


32 jiném nápoji obsahujícím kyselinu – například v jablečné šťávě. Tak, a co s tím? No, vlastně mi to může být jedno. Pro mě je rozhodující pouze otázka, jestli se Coca-Cola vyrábí z rostlin. Nervózně hledám na internetu. Smůla: recept na colu obsahuje skutečně vanilku a pomerančový, citronový a skořicový olej. Proč vlastně nepoužívají bioprodukty? Na domovské stránce Coca-Coly přece stojí, že koncernu leží obzvlášť na srdci společensky zodpovědné jednání:

„Své závazky tedy spatřujeme ve čtyřech důležitých oblastech: na t rhu, jako zaměstnavatel, jako ochránce životního prostředí a obecného blaha.“

Podíváme se, co k tomu dodává Wikipedie. Svatá dobroto:

„Největší světový penzijní fond TIAA-CREF prodal roku 2006 své podíly v Coca-Cole v hodnotě 52,4 miliony dolarů poté, co vyšlo najevo, že se prý koncern provinil proti úmluvám na ochranu práv dětí, porušil standardy ochrany životního prostředí a Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization, ILO).“ A dále ještě ostřeji:

„... Coca-Cola byla obviněna z vyvíjení nátlaku na zaměstnance místních provozů, a to v Kolumbii a za pomoci pravicových paramilitaristů. Firemnímu vedení v Kolumbii jsou kladeny za vinu dokonce vraždy odborářů z potravinářské odborové centrály Sinaltrainal.“

Tak to bychom měli. Jak je možné, ptám se sama sebe, že koncern, který tu odporně sladkou globalizaci vehnal až do nejzazších koutů světa, nemůže reagovat trochu velkoryseji na jistě ne zcela neoprávněné požadavky svých zaměstnanců?

„Co se to s nimi stalo?“ zuřím. „Copak ještě nemají dost? Myslí si snad, že se zaměstnancům ve Střední Americe vede moc dobře? Takové skvělé pití – a pak tohle. To tedy nechápu.“

Jiminy mě sleduje s úzkostí v očích, protože z mých úst začal náhle vycházet astmatický šelest, hvízdavé plicní chrčení. To se mi občas stává, když se rozčílím. Místo abych jednoduše vydechla, začnu vydávat směšné zvuky jako gumová kachnička.

„Jedná se přeci o podnik s licencí,“ pokouší se mě Jiminy uchlácholit.


33

„No a? Pak by měl někdo z ústředí ty zloděje tam dole vytahat za uši! Vždyť tam zabíjejí lidi! Do háje! A v Indii znemožnili zemědělcům přístup k vodě. Nejenže teď další dva měsíce nesmím pít colu light, teď už ji nebudu moct pít nikdy. A budu se muset spokojit s nějakou odpornou přeslazenou biocolou.“

Pisklavě chrčíc si stoupám ke kuchyňské lince. Bulli, Simbo a Freddy, kteří se pohodlně uvelebili na pohovce, s údivem vzhlédli. Vždyť je to přece jasné! Když nejsou zazobaní manažeři koncernu schopni dohlížet na dodržování lidských práv svých kolumbijských spolupracovníků organizovaných v odborech, jak bychom pak mohli očekávat od starostmi sužovaných příjemců programového opatření Hartz IV, že si budou lámat hlavu s tím, v jakých podmínkách jsou chovány slepice a prasata. À propos – podmínky chovu: v mém kurníku stále sedí poslední přeživší slepice, osamělá a odstřižená od všech vnějších podnětů jako Kašpar Hauser. Samotka je mučení. Ale dokud se nám vesnicí za bílého dne potuluje liška, nemůžu ji pustit ven. A dokud všude leží tolik sněhu, nemůžu se pustit do stavby výběhu. A dokud přetrvávají tak špatné podmínky jejich chovu, nechci si ani kupovat další slepici do hejna. Je dost možné, že je můj vlastní chov slepic ještě horší než ten ve velkochovech. Tam mají slepice aspoň společnost. A je tam i teplo. Předpověď počasí prorokuje noční teploty na příští týden až minus osmnáct stupňů. Nutně musím něco vymyslet. V dalších dnech na mě padla neuvěřitelná únava. Výsledky mých krevních testů jsou přitom zcela v pořádku. Železa mám až dost, cukrovku taky ještě nemám. Jen hodnoty cholesterolu mám příliš vysoké. To mi přijde divné, vždycky jsem si myslela, že zvýšenou hladinu cholesterolu mají spíš muži. Jsem tak unavená, že snad brzo spadnu ze židle u psacího stolu.

„Hlavně zachovej klid. Procházíš odvykací kúrou, to přejde,“ uklidňuje mě Jiminy.

Je pro mě záhadou, jak se tihle apoštolové zdraví mohou obejít bez pořádné coly. Pravděpodobně všichni srkají kafe. Biokávu


34

– vypěstovanou ve férových podmínkách a šetrně upraženou –

lze sehnat v tisíci variantách. Já ovšem kávu nemám ráda. Tak

že si zkouším namlouvat, že se dokážu soustředit i bez kofeinu.

Zírám na monitor před sebou, zkouším pochopit význam slov,

po krátké době však moje soustředění polevuje a místo toho

přemýšlím, jak bych napsala čísla, kdybych měla k dispozici jen

klávesnici s písmeny. Pro jedničku bych mohla použít velké I, pro

nulu samozřejmě O. Dvojka je D, přemýšlím, jestli číslo dvě za

číná písmenem D, protože D vypadá jako dvojka. A dost, musím

se znovu soustředit na text. E vypadá jako otočená trojka, ale

neexistuje žádné písmeno, které by se podobalo komplikované

stavbě čtyřky. Možná tak trochu H... Vzdávám to a vytáčím čís

lo svého daňového poradce Guida, abych se ho zeptala, jestli si

z daní můžu odepsat náklady na biopotraviny. Jsem koneckonců

nucena jíst drahé věci, protože o tom přece musím napsat knihu.

Guido to nevidí moc optimisticky, přesto mi radí, abych si scho

vávala paragony. Po našem rozhovoru si kladu otázku, jestli by

vůbec bylo fér, abych si už tak jako tak okrádanými daňovými

poplatníky ještě nechala financovat své pochybené stravování.

Kdybych se chtěla živit vyváženě, tedy jíst dostatek ovoce a ze

leniny jako všichni ti mladí a zdraví lidé, které jsem měla mož

nost potkat v Bio Company, maso maximálně jednou až dvakrát

týdně a sem tam kousek koláče nebo tabulku čokolády, pak by

moje n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist