načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jiskra v popelu - Sabaa Tahirová

Jiskra v popelu

Elektronická kniha: Jiskra v popelu
Autor:

Své tělo a krev zaslibte Impériu. Srdce si však ponechte. Sirotek bojující za svou rodinu. Voják bojující za svobodu. Jiskra v popelu je epická fantasy odehrávající se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 452
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu An ember in the ashes ... přeložila Petra Johana Poncarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1522-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na platformě vzrušujících kulis připomínajících starověký Řím se rozehraje dobrodružný dystopický příběh pro mládež. Vystavěno bylo mocné Impérium, kde není prostor pro demokracii. Tvrdou rukou zde vládne národ Válečníků. Přes všechen strach a útlak se však zrodil i odboj v podobě lidu Učenců, působících ve stínu a zasahujících rány nepříteli v podobě tajných guerillových útoků. Jednou z výsostných fatálních akcí odboje by mělo být infiltrování špeha přímo do srdce nepřátelské vojenské akademie. Příležitost pro dívku Lailu, která tak může pomoci svému bratrovi. Odvážná dívka při své misi potkává Eliase, mladého muže sloužícího Impériu ve specifických vojenských jednotkách jako Maska. Oba mladí lidé dosud netuší, že jejich setkání bude mít nesmírný dopad na budoucnost Impéria. Úvodní díl dramatické dystopické fantasy série směřující především, avšak nejen, k mladým dospělým. Krutá nelítostná vláda Válečníků zrodila i statečný utajený odboj.

Popis nakladatele

Své tělo a krev zaslibte Impériu. Srdce si však ponechte. Sirotek bojující za svou rodinu. Voják bojující za svobodu. Jiskra v popelu je epická fantasy odehrávající se v brutálním světě podobném Římské říši. Laia je dívka z lidu Učenců, který žije pod tvrdou nadvládou Válečnického impéria. Když je její bratr zatčen za velezradu, nabídnou jí učenečtí povstalci bojující proti Impériu dohodu: pokud se nechá prodat jako otrokyně na imperiální vojenskou akademii a bude pro ně špehovat, zachrání jejího bratra před popravou. Elias, nejlepší voják na akademii, je znechucený pronásledováním a zabíjením Učenců a rozhodne se dezertovat. Než však stačí utéct, dostane příkaz zúčastnit se Zkoušek, nemilosrdné soutěže, z níž má vzejít nový válečnický císař. Prohrát znamená okamžitou smrt, zvítězit znamená ztratit vlastní duši. Když se Laiiny a Eliasovy cesty na akademii zkříží, oba zjistí, že jejich osudy jsou propojené víc, než by si vůbec dokázali představit, a že jejich rozhodnutí může změnit budoucnost celého Impéria.

Zařazeno v kategoriích
Sabaa Tahirová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČÁST I

Nájezd

I

LAIA

II

ELIAS

III

LAIA

IV

Elias

V

Laia

VI

Elias

VII

Laia

VIII

Elias

IX

Laia

X

Elias

XI

Laia

XII



SABAA

TAHIROVÁ



BRNO 2016

SABAA

TAHIROVÁ


Copyright © 2015 Sabaa Tahir

Cover photos credits:

© Dudarev Mikhail / Shutterstock.com

© Kalcutta / Shutterstock.com

BLM Winter Bucket List #22: Eagletail Mountains Wilderness, Arizona,

for Hikes with Dramatic Scenery by Bob Wick, BLM

(www.flickr.com/photos/mypubliclands/16111883447), CC BY 2.0, modified

Translation © Petra Johana Poncarová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-693-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-694-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-695-3 (Formát MobiPocket)


Kashimu, který mě naučil, že můj duch

je silnější než můj strach.



ČÁST I

Nájezd



11

I

LAIA

Můj starší bratr chodívá domů v temných hodinách předrozbřes

kem, kdy odpočívají dokonce i duchové. Je cítit ocelí, uhlím ako

várnou. Je cítit nepřáteli.

Protáhne své vyhublé tělo oknem, bosé nohy tiše došlápnou

na rákosí na podlaze. Zpoza něj dovnitř zavane horký pouštní vítr.

Závěs zašelestí. Na zem dopadne jeho skicář a on jej nohou rychle

zastrčí pod lehátko, jako by to byl nějaký had.

Kde jsi byl, Darine? Ve svých představách mám odvahu seze

ptat a Darin mi věří dost na to, aby mi odpověděl. Proč pořádně

kam odcházíš? Proč to děláš, když tě děda s babičkou potřebují?

Když tě já potřebuju?

Už téměř dva roky se ho každou noc chci zeptat. A každou

noc mi chybí odvaha. Zbyl mi jen jeden sourozenec. Nechci, aby

se přede mnou uzavřel tak, jako se uzavřel přede všemi ostat

ními.

Ale dnes v noci je to jiné. Vím, co je v jeho skicáři. A taky vím,

co to znamená.

„Neměla bys být vzhůru.“ Darinův šepot mě vytrhne zmyšle

nek. Má kočičí schopnost vycítit past — zdědil ji po naší matce.

Zatímco zapaluje lampu, posadím se na lehátku. Nemá cenupřed

stírat, že spím.

„Už platí zákaz vycházení a kolem prošly tři hlídky. Měla jsem

strach.“


12

„Dokážu se vojákům vyhnout, Laio. Mám s tím spoustu zku

šeností.“ Opře si bradu o moje lehátko a usměje se matčinýmlí

bezným, nepravidelným úsměvem. Známý pohled — je to tentýž

pohled, kterým se na mě dívá, když se probudím z noční můry

nebo když nám dojde obilí. Ten pohled říká, že všechno bude

v pořádku.

Zdvihne knihu, kterou mám na posteli. Přečte si název: Sbírej

za noci. „To zní strašidelně. O čem to je?“

„Jsem na začátku. Je to o džinovi, který...“ Zarazím se. Chyt

ré. Moc chytré. Poslouchá příběhy zrovna tak rád, jako je já ráda

vyprávím. „To je jedno. Kdes byl? Děda měl dneska ráno dvanáct

pacientů.“

A já jsem za tebe zaskakovala, protože sám jich tolik nezvládne.

Což znamená, že babička musela sama naplnit sklenicezavařeni

nou, aby byly připravené pro kupce. Jenže to nestihla. Teď nám

kupec nezaplatí a my budeme v zimě hladovět. Jak je možné, že tě

to pro všechno na světě vůbec nezajímá?

Tohle si říkám v duchu. Z Darinovy tváře se už úsměv vytratil.

„Já se na léčitelství nehodím,“ řekne. „Děda to ví.“ Ráda bych

mu dala za pravdu, ale vzpomenu si, jak měl dědeček ráno svěšená

ramena. Vzpomenu si na skicář.

„Děda s babičkou na tebe spoléhají. Aspoň s nimi mluv. Vždyť

to trvá už celé měsíce.“

Čekám, kdy mi řekne, že tomu nerozumím. Že bych ho měla

nechat na pokoji. Ale on jen potřese hlavou, sesune se nalehát

ko a zavře oči, jako by ho ani nenapadlo, že by mi měl odpovědět.

„Viděla jsem tvoje nákresy.“ Ta slova se ze mě chvatně vyřinou

ven a Darin je okamžitě na nohou, obličej jako by mu zkameněl.

„Neslídila jsem,“ řeknu. „Jedna stránka se uvolnila. Našla jsem ji,

když jsem dneska ráno měnila rákosí.“

„Řeklas to babičce a dědovi? Viděli to?“


13

„Ne, ale...“

„Laio, poslouchej mě.“ Já to ksakru vůbec nechci slyšet. Nechci

poslouchat jeho výmluvy. „To, cos viděla, je nebezpečné,“ řekne.

„Nesmíš o tom nikomu říct. Nikdy. Nezávisí na tom jenom můj

život. Jsou tu ostatní...“

„Ty pracuješ pro Impérium, Darine? Pracuješ pro Válečníky?“

Mlčí. Zdá se mi, že mu odpověď vidím na očích, a dělá se mi

zle. Můj bratr zrazuje vlastní lid? Můj bratr se přidal na stranu

Impéria?

Kdyby hromadil zásoby obilí, prodával knihy nebo učil děti číst,

tak bych to chápala. Byla bych na něj pyšná, že dělá věci, na které

já sama nemám dost odvahy. Impérium kvůli takovým „zločinům“

podniká trestné výpravy, zavírá lidi do vězení a popravuje je, ale

na tom, že někdo naučí šestileté dítě písmenka, není nic zlého —

aspoň ne v očích mého lidu, lidu Učenců.

Ale to, co udělal Darin, je zvrhlé. Je to zrada.

„Impérium nám zabilo rodiče,“ zašeptám. „A sestru.“ Chce se mi

na něj křičet, ale slova mi drhnou v krku. Válečníci dobyli území

Učenců před pěti sty lety a od té doby nedělají nic jiného, než že

nás utlačují a zotročují. Kdysi byla říše Učenců domovemnejlep

ších univerzit a knihoven na světě. Teď většina z nás nerozezná

školu od zbrojnice.

„Jak jen ses mohl přidat k Válečníkům? Jak se to mohlo stát,

Darine?“

„Není to tak, jak si myslíš, Laio. Všechno ti vysvětlím, ale...“

Náhle se odmlčí, a když se domáhám slíbeného vysvětlení,

jeho ruka vystřelí, aby mě umlčela. Pohodí hlavou směrem k oknu.

Skrz tenké zdi slyším, jak dědeček chrápe, jak se babička vespán

ku převaluje, jak vrká hrdlička. Známé zvuky. Zvuky domova.

Darin však slyší něco jiného. Z obličeje se mu vytratí všechna

krev a očima mu probleskne hrůza. „Laio,“ osloví mě. „Nájezd.“


14

„Ale jestli pracuješ pro Impérium...“ Proč chtějí udělat razii

u nás?

„Já pro ně nepracuju.“ Působí klidně. Klidněji, než jak se cítím

já. „Schovej ten skicář. O ten jim totiž jde. Pro něj si přišli.“

Pak vyjde ze dveří a já zůstanu sama. Moje bosé nohy sepo

hybují asi tak čile jako vystydlá melasa, ruce mám zdřevěnělé.Po

spěš si, Laio!

Impérium většinou podniká nájezdy za bílého dne. Vojácichtě

jí, aby jim matky a děti z lidu Učenců přihlížely. Chtějí, aby otcové

a bratři viděli, jak zotročují něčí rodinu. Ale jakkoliv hrozné jsou

denní nájezdy, ty noční jsou ještě horší. Během nočních nájezdů

se děje to, u čeho si Impérium nepřeje mít svědky.

Přemýšlím, jestli je to skutečnost. Nebo jenom zlý sen. Je to

skutečnost, Laio. Hni sebou.

Hodím skicář do křoví pod oknem. Je to mizerná skrýš, ale

nemám čas hledat lepší. Do mého pokoje se přibelhá babička. Její

ruce, které bývají tak pevné, když v kádi míchá zavařeninu nebo

když mi zaplétá vlasy, se nyní chvějí jako horečnatí ptáci a zoufale

si přejí, abych byla rychlejší.

Odtáhne mě do chodby. Darin s dědečkem stojí u zadních dveří.

Dědovy bílé vlasy jsou rozházené jako kupka sena a šaty mápo

mačkané, ale v hlubokých rýhách v jeho tváři už není po spánku ani

stopy. Něco bratrovi pošeptá, pak mu podá babiččin největšíku

chyňský nůž. Nevím, proč se s tím vůbec obtěžuje. Když na nějdo

padne serrská ocel válečnického meče, nůž se tak jako tak roztříští.

„Ty a Darin odejdete přes zadní dvůr,“ řekne babička a oči jí

kmitají od jednoho okna ke druhému. „Ještě neobklíčili dům.“

Ne. Ne. Ne. „Babičko,“ vydechnu, a když mě postrčí směrem

k dědovi, ztratím rovnováhu.

„Schovejte se ve východní části Čtvrti...“ Konec věty v soběza

dusí a upřeně se zadívá na okno vedoucí do ulice. Skrz děravé


15

závěsy zahlédnu záblesk tekutého stříbrného obličeje. Sevře se

mi žaludek.

„Maska,“ řekne babička. „Přivedli si s sebou Masku. Běž, Laio,

honem, než se dostane dovnitř.“

„A co ty? A dědeček?“

„My je zdržíme.“ Děda mě něžně vystrčí ze dveří. „Dávej pozor

na svá tajemství, zlatíčko. Poslouchej Darina. On se o tebeposta

rá. Tak už běžte.“

Dopadne na mě Darinův vyhublý stín, bratr mě popadne za

ruku a zavře za námi dveře. Shrbí se, aby splynul s vlahou nocí,

a tiše a s jistotou, kterou mu závidím, se pohybuje po písku na

dvoře. Přestože je mi sedmnáct a jsem dost stará na to, abychdo

kázala ovládnout svůj strach, svírám jeho ruku tak pevně, jako

by to byl jediný pevný bod v celém vesmíru.

Řekl, že pro ně nepracuje. Ale pro koho tedy?

Nějak musel proniknout k serrským kovárnám natolik blízko,

aby mohl podrobně rozkreslit výrobní proces nejdůležitější zbraně

Impéria: nerozbitných, zahnutých šamšírů, které zvládnou naráz

probodnout tři muže.

Před pěti sty lety podlehli Učenci invazi Válečníků proto, že

naše meče se pod údery jejich kvalitnější oceli rozpadaly na kusy.

Od té doby jsme se o zpracování oceli nenaučili vůbec nic.Váleční

ci si svá tajemství střeží jako lakomec zlato. Kdokoliv je přistižen

poblíž městských kováren a nemá k tomu pádný důvod, riskuje

popravu — ať už je to Válečník, nebo Učenec.

Pokud Darin nepracuje pro Impérium, jak se potom k serr ským

kovárnám dostal? A jak se Válečníci dozvěděli o jeho skicáři?

Na druhé straně domu se ozývají rány pěstí na dveře.Obchá

zejí tam těžké boty, cinká ocel. Divoce se rozhlížím kolem sebe

a čekám, že uvidím stříbrnou zbroj a červené pláště imperiálních

legií, ale zadní dvorek zůstává tichý. Svěží noční vzduch nedokáže


16

zastavit pot, který se mi řine po krku. V dálce slyším duněníbub

nů ze Šerosrázu, vojenské akademie pro Masky. Ten zvuk naostří

můj strach, takže se z něj stane tvrdý hrot, který mě bodá vhru

di. Tahle monstra se stříbrnými obličeji neposílá Impérium na jen

tak ledajaké razie.

Znovu se ozvou údery na dveře.

„Jménem Impéria,“ zazní podrážděný hlas, „otevřete!“

Já i Darin ztuhneme jako jedno tělo.

„To nezní jako Maska,“ zašeptá Darin. Masky mluví jemně aje

jich slova člověka protínají jako šamšír. Než by legionář stačilza

klepat a vydat rozkaz, Maska by už dávno byla uvnitř a zbraně

by řezaly na kusy kohokoliv, kdo by se jí postavil do cesty.

Darin zachytí můj pohled a oba myslíme na totéž. JestližeMas

ka není s ostatními vojáky u vstupních dveří, kde tedy je?

„Neboj se, Laio,“ řekne Darin. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

Chci mu věřit, ale strach je jako příliv, který mě tahá zakotní

ky a stahuje mě s sebou. Vzpomenu si na manželský pár, který žil

vedle nás: před třemi týdny k nim vtrhli vojáci, uvěznili je apro

dali do otroctví. Válečníci tvrdili, že to byli pašeráci knih. Pět dní

poté jednoho z dědečkových nejstarších pacientů,třiadevadesáti

letého staříka, který sotva chodil, popravili v jeho vlastním domě.

Prořízli mu hrdlo. Spolupracovník odboje.

Co udělají vojáci s babičkou a dědečkem? Uvězní je? Prodají

do otroctví?

Zabijí?

Došli jsme k zadní brance. Darin stojí na špičkách a odemyká

petlici, když tu v uličce za sebou zaslechne skřípnutí a zastaví se.

Lehký vítr slabě zasténá a vynese do vzduchu oblak prachu.

Darin mě odstrčí za sebe. Klouby na ruce, v níž svírá nůž, mu

zbělely a vrátka se se zaúpěním rozletí dokořán. Po páteři mi jako

prst přejede zděšení. Dívám se bratrovi přes rameno do uličky.


17

Nic tam není, jen písek se potichu přesýpá. Nic než občasný

náraz větru a zabedněná okna našich spících sousedů.

Vydechnu úlevou a obejdu Darina.

V tom okamžiku se z temnoty vynoří Maska a projde brankou.


18

II

ELIAS

Zběh bude před úsvitem mrtvý.

Jeho stopy se v prachu serrských katakomb klikatí jako stopy

postřeleného jelena. Tunely ho vyřídily. Horký vzduch tady dole

je příliš těžký a pach smrti a rozkladu je cítit až moc blízko.

Když si prohlížím stopy, vidím, že jsou už víc než hodinu staré.

Stráže jsou mu v patách, ubožákovi. Když bude mít štěstí, zemře

během pronásledování. Když ne...

Nemysli na to. Schovej batoh. Zmiz odsud.

Když vrazím ruksak plný jídla a vody do krypty ve stěně, ozve

se praskání lebek. Helena by mi strašně vynadala, kdyby viděla,

jak se chovám k mrtvým. Ovšem kdyby Helena věděla, proč tu

vlastně jsem, znesvěcení krypty by jí nejspíš vadilo ze všeho nejmíň.

Ale ona to nezjistí. Dokud už nebude příliš pozdě. Hryže mě

svědomí, ale zaplaším ho. Helena je ten nejsilnější člověk, kterého

znám. Obejde se beze mě.

Ohlédnu se, připadá mi, že snad už posté. V tunelu je ticho.

Zběh odvedl vojáky na opačnou stranu. Ale já vím, že bezpečí je

iluze, které nesmím nikdy podlehnout. Pracuju rychle, vrším kosti

zpátky do krypty, abych zakryl své stopy, a smysly mámnastraže

né, aby zachytily cokoliv, co vybočuje z normálu.

Ještě jeden den. Poslední den podezírání, skrývání a lží. Jeden

den do ukončení studia. A pak budu volný.


19

Zatímco přerovnávám lebky v kryptě, horký vzduch se pohne

jako medvěd, když se probouzí ze zimního spánku. Páchnoucí

vzduch v tunelu protne vůně trávy a sněhu. Mám jen dvě vteřiny

na to, abych vystoupil z krypty a klekl si, jako bych zkoumal terén

a hledal stopy. Pak už Helena stojí za mnou.

„Eliasi? Co tu děláš?“

„Copak jsi to neslyšela? Někdo dezertoval.“ Soustředím svou

pozornost na zaprášenou podlahu. Pod stříbrnou maskou, která

mi sahá od čela až po dolní čelist, by měl být můj obličej nečitelný.

Ale Helena Aquilla a já jsme spolu prožili skoro každý dennaše

ho čtrnáctiletého výcviku na vojenské akademii Šerosráz. Nejspíš

slyší i moje myšlenky.

Potichu kolem mě projde. Podívám se jí do očí, modrých asvět

lých jako teplé moře u jižních ostrovů. Na obličeji mi vězí maska,

oddělená a cizí, zakrývá mé rysy i mé pocity. Ale k Heleně jejímas

ka lne jako nějaká stříbrná druhá kůže a já vidím, že se jí na čele,

když se na mě zadívá, vytvoří nepatrná vráska. Uklidni se, Eliasi,

říkám si. Jenom pátráš po zběhovi.

„Touhle cestou nešel,“ řekne Hel. Přejede si rukou po vlasech,

které má jako vždy spletené do stříbřitě plavé koruny. „Dex vzal

pomocnou jednotku ze severní hlídkové věže a šel s nimi dotu

nelu u jižní odbočky. Myslíš, že ho chytí?“

Pomocní vojáci, ačkoliv nemají tak špičkový výcvik jakolegio

náři a s Maskami se už vůbec nemůžou měřit, jsou přece jenne

milosrdní lovci. „Samozřejmě že ho chytí.“ Nepodaří se mi potlačit

hořkost v hlase a Helena na mě vrhne tvrdý pohled. „Ta zbabělá

lůza,“ dodám. „No ale proč jsi vzhůru? Dneska ráno přece nemáš

hlídku.“ O tom jsem se ujistil.

„To ty zatracené bubny.“ Helena se rozhlédne po tunelu.„Pro

budily úplně každého.“


20

Bubny. Samozřejmě. Zběh, zaburácely bubny v polovině hlídky

mezi půlnocí a čtvrtou ráno. Všechny aktivní jednotky ať seshro

máždí uvnitř. Helena se musela rozhodnout, že se k honu připojí.

Dex, můj nadporučík, jí řekl, kterým směrem jsem se vydal. Nijak

ho to nezarazilo.

„Říkal jsem si, že se zběh mohl vydat tudy.“ Odvrátím se od

svého ukrytého batohu a dívám se do jiného tunelu. „Asi jsem se

mýlil. Měl bych dohonit Dexe.“

„Říkám to nerada, ale většinou se nepleteš.“ Helena zvednehla

vu a usměje se na mě. Znovu pocítím vinu, zavrtává se mi dovnitř

ností jako pěst. Až se dozví, co jsem udělal, bude zuřit. Nikdy mi

neodpustí. Nevadí. Rozhodl ses. Teď už si to nemůžeš rozmyslet.

Hel prohrábne prach na podlaze půvabnou, zkušenou rukou.

„Tenhle tunel jsem nikdy v životě neviděla.“

Po krku mi steče kapka potu. Nevšímám si jí.

„Je tu vedro a páchne to tu,“ řeknu, „jako všude tady v pod

zemí.“ Tak pojď už, chtělo by se mi dodat, ale to bych si rovnou

mohl nechat vytetovat na čelo nápis „Mám za lubem něconeka

lého“. Zůstanu zticha a se založenýma rukama se opřu o stěnu

katakomb.

Bitevní pole je mou svatyní. V duchu odříkávám mantru,kte

rou mě naučil dědeček toho dne, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo

mi šest. Tvrdí, že slova ostří mysl, stejně jako brousek ostří čepel.

Hrot meče je mým knězem. Tanec smrti je mou modlitbou. Smrtící

rána je mým vysvobozením.

Helena se dívá na mé rozmazané stopy v prachu a sleduje je

až ke kryptě s hromadou lebek, kde jsem si uložil ruksak. Pojala

podezření a atmosféra mezi námi je náhle napjatá.

Ksakru.

Musím nějak odvést její pozornost. Zatímco se dívá střídavě na

mě a na kryptu, líně a důkladně si prohlédnu její tělo. Neměří ani


21

metr osmdesát, je skoro o hlavu menší než já. Je to jediná dívka,

která studuje na Šerosrázu. Její útlá, pevná postava, oděná v černé

přiléhavé bojové uniformě, jakou nosí všichni studenti, vždycky

přitahovala obdivné pohledy. Jen ten můj ne. Na to se přátelíme

už příliš dlouho.

No tak, všimni si toho. Všimni si, jak po tobě chlípně pošilhávám,

a začni se rozčilovat.

Když se jí podívám do očí, nestoudně jako námořník, kterýprá

vě dorazil do přístavu, otevře ústa, jako by se do mě chtěla pustit.

Pak se znovu podívá na kryptu.

Jestli si všimne batohu a dojde jí, co se chystám provést, je

se mnou konec. Sice by to dělala velice nerada, ale zákonImpé

ria žádá, aby mě v takové situaci nahlásila, a Helena zákon nikdy

neporušila.

„Eliasi...“

Připravuju si lež. Chtěl jsem odtud jenom na pár dní vypadnout,

Hel. Potřeboval jsem čas na přemýšlení. Nechtěl jsem, aby sisdě

lala starosti.

DUM-DUM-dum-DUM.

Bubny. Automaticky převádím nesourodé údery na zprávu,

kterou mají sdělit. Zběh dopaden. Všichni studenti ať se okamžitě

shromáždí na hlavním nádvoří.

Zděsím se. Kdesi ve skrytu duše jsem naivně doufal, že se

zběh dostane aspoň ven z města. „Moc dlouho to netrvalo,“řek

nu. „Měli bychom jít.“

Zamířím k hlavnímu tunelu. Jak jsem předpokládal, Helena

mě následuje. Radši by zemřela, než aby neuposlechla přímýroz

kaz. Helena je pravá Válečnice a Impériu je oddaná víc nežvlast

ní matce. Jako každá správná Maska, která prochází výcvikem, si

bere k srdci heslo Šerosrázské akademie: Povinnost především, až

do smrti.


22

Přemýšlím, co by mi asi řekla, kdyby věděla, co jsem v podzemí doopravdy dělal.

Co by si myslela o mé nenávisti vůči Impériu.

Co by udělala, kdyby zjistila, že se její nejlepší přítel chystá zběhnout.

23

III

LAIA

Maska líně projde brankou, velké ruce jí volně visí podél těla.Po

divný kov, jemuž tento a jemu podobní Válečníci vděčí za jméno,

mu lne k obličeji od čela až po dolní čelist jako stříbrný nátěr

a zvýrazňuje každý rys jeho tváře, od úzkého obočí až k tvrdým

hranám lícních kostí. Mědí pobitá zbroj mu přiléhá ke svalům

a zdůrazňuje sílu jeho těla.

Vítr mu rozvlní černou kápi a on se rozhlédne po dvorku, jako

by právě dorazil na zahradní slavnost. Jeho bledé oči si měvšim

nou, zvolna mi vyšplhají vzhůru po těle a s mělkým hadímpohle

dem se zastaví na mém obličeji.

„Ty jsi ale pěkná,“ řekne.

Snažím se stáhnout si otrhaný lem haleny níž a zoufale tou

žím po beztvaré, po kotníky dlouhé sukni, kterou nosím přes den.

Maska se ani nepohne. Nic v jejím obličeji mi neprozradí, na co

myslí. Ale dokážu si to představit.

Darin si stoupne přede mě a letmo se podívá směrem k plotu,

jako by odhadoval, za jak dlouho se k němu stihne dostat.

„Jsem tu sám, chlapečku.“ Maska Darina osloví tak procítěně,

že snad i mrtvola by byla vřelejší. „Ostatní jsou uvnitř v domě.

Můžeš utéct, jestli chceš.“ Ustoupí od branky. „Ale trvám na tom,

že tu holku tady necháš.“

Darin pozvedne nůž.

„To je od tebe rytířské,“ řekne Maska.

24

Pak udeří, jako měděný a stříbrný blesk z čistého nebe. Během

okamžiku, kdy stačím akorát tak zalapat po dechu, Maska srazí

bratra obličejem do písku a přitlačí jeho svíjející se tělo k zemi

kolenem. Babiččin nůž spadne do prachu.

Z hrdla se mi vydere výkřik, osamělý zvuk v tiché letní noci.

O několik vteřin později ucítím na hrdle hrot šamšíru. Ani jsem

ho nezahlédla, jak ho vytasil.

„Ticho,“ řekne. „Ruce vzhůru. A dovnitř.“

Maska jednou rukou popadne Darina za krk a šamšírem, který

drží v druhé ruce, mě postrkuje dopředu. Bratr se potácí sezakr

váceným obličejem a omámenýma očima. Když se začne vzpouzet

a svíjet jako ryba na udici, Maska jej stiskne ještě pevněji.

Zadní dveře domu se otevřou a vyjde legionář v červené kápi.

„Dům je zabezpečený, veliteli.“

Maska vrazí Darina vojákovi do rukou. „Svaž ho. Je silný.“

Pak mě popadne za vlasy a obtáčí si je kolem ruky, dokudne

vykřiknu.

„Hmmm.“ Skloní hlavu k mému uchu. Otřesu se odporem, v krku

mi vázne zděšení. „Vždycky jsem měl rád tmavovlásky.“

Přemýšlím, jestli má sestru, manželku, milenku. Ale i kdyby

měl, tak na tom nezáleží. Pro něj nejsem člen něčí rodiny. Jsem

jenom věc, kterou si podmaní, použije a odhodí. Maska mětáh

ne chodbou vedoucí k přednímu pokoji tak nenuceně jako lovec,

který za sebou vleče svou mrtvou kořist. Bojuj, říkám si v duchu.

Bojuj. Jako by vycítil mé ubohé pokusy o hrdinství, přitáhne si

mě ještě pevněji a lebku mi probodne bolest. Ochabnu a nechám

ho, aby mě táhl.

Legionáři stojí jeden vedle druhého v předním pokoji upro

střed převráceného nábytku a rozbitých sklenic se zavařeninou.

Kupec nedostane nic. Tolik dní jsme strávily nad kouřícími kot

líky, až mi vlasy a kůže nasákly vůní meruněk a skořice. Tolik

25

napařených a usušených sklenic, naplněných a neprodyšně uza

vřených. K ničemu. Všechno to bylo k ničemu.

Lampy svítí a babička s dědečkem klečí uprostřed pokoje na

podlaze, ruce mají svázané za zády. Voják, který drží Darina, ho

hodí na zem mezi ně.

„Mám svázat i tu holku, pane?“ Jiný voják sahá po provaze na

opasku, ale Maska mě nechá stát mezi dvěma statnými legionáři.

„Ta nebude dělat problémy.“ Probodne mě očima. „Nebudeš, že

ne?“ Zavrtím hlavou, ustoupím co nejdál a nenávidím se za to,

že jsem tak zbabělá. Nahmatám matčin zašlý náramek, který mi

obepíná paži, a dotknu se známého vzoru, aby mi dodal sílu. Ale

žádnou nenacházím. Moje matka by bývala bojovala. Raději by

umřela, než by si nechala líbit takové ponížení. Ale já se nedokážu

ani pohnout. Podmanil si mě strach.

Do pokoje vstoupí legionář s nervózním výrazem. „Nikde to

tu není, veliteli.“

Maska se podívá na bratra. „Kde je ten skicář?“

Darin zírá před sebe a mlčí. Dýchá zhluboka a pravidelně a už

se nezdá být omráčený. Vlastně působí skoro vyrovnaně.

Maska udělá posunek, nepatrný pohyb. Jeden z legionářů

zdvihne babičku za krk a praští s jejím křehkým tělem o zeď.

Babička nevydá ani hlásku, oči jí modře jiskří. Darin se pokouší

vstát, ale jeden z vojáků ho srazí zpátky na zem.

Maska zdvihne střep z rozbité sklenice. Když ochutnávázava

řeninu, jazyk se mu třepotá jako hadovi.

„Škoda že to všechno přišlo nazmar.“ Okrajem střepu pohladí

babičku po tváři. „Kdysi jsi musela být krásná. Ty oči.“ Otočí se

k Darinovi. „Mám je vyříznout?“

„Je pod oknem do malé ložnice. V křoví.“ Nezmůžu se na víc

než na šepot, ale vojáci mě slyší. Maska pokývne a jeden zlegio

nářů zmizí v chodbě. Darin se na mě nedívá, ale cítím jeho zděšení.

26

Proč jsi mi řekl, abych to schovala, chce se mi zakřičet. Proč jsi tu

zatracenou věc vůbec přitáhl domů?

Legionář se vrací s knihou. Několik nekonečných vteřin se

v pokoji ozývá jen šustění stránek, jak Maska listuje náčrtky.Po

kud se zbytek knihy aspoň trochu podobá té stránce, kterou jsem

našla, vím, co Maska uvidí: válečnické nože, meče, pochvy, výhně,

vzorce, návody — věci, o nichž by žádný Učenec neměl mít ani

tušení, natož je obkreslovat na papír.

„Jak ses dostal do Zbrojířské čtvrti, chlapče?“ Maska zdvihne

oči od knihy. „Podplatil snad odboj nějakého plebejského otroka,

aby tě propašoval dovnitř?“

Potlačím vzlyk. Na jednu stranu se mi ulevilo, že Darin není

zrádce. Na druhou stranu se na něj chci rozkřiknout, jak mohl

být takový hlupák. Styky s učeneckým odbojem s sebou nesou

rozsudek smrti.

„Dostal jsem se tam sám,“ řekne bratr. „Odboj s tím nemá nic

společného.“

„Včera tě viděli, jak po zákazu vycházení vstupuješ do kata

komb,“ opáčí Maska téměř znuděně. „Ve společnosti známýchuče

neckých povstalců.“

„Včera v noci byl doma dlouho před zákazem vycházení,“ řekne

děda a je to zvláštní pocit, slyšet dědečka lhát. Ale k ničemu to

není. Masku zajímá pouze a jedině můj bratr. Ani nemrkne a v Da

rinově obličeje si čte tak, jako bych si já četla v knize.

„Ti povstalci byli dnes zatčeni,“ řekne Maska. „Jeden z nichtěs

ně před smrtí vyzradil tvoje jméno. Cos tam s nimi dělal?“

„Sledovali mě.“ Darin mluví tak klidně, jako by už s tím mělzku

šenosti. Vůbec se nebojí. „Nikdy předtím jsem je neviděl.“

„A přesto o téhle tvé knize věděli. Řekli mi o ní úplně všechno.

Jak se o ní dozvěděli? Co od tebe chtěli?“

„Nevím.“

27

Maska zaboří střep hluboko do měkké kůže pod babiččiným

okem a její nosní dírky se zachvějí. Pramínek krve stéká dolů po

vrásce ve tváři.

Darin se zprudka nadechne. To je jediná známka jeho napětí.

„Chtěli můj skicář,“ řekne. „Řekl jsem jim, že jim ho nedám.Přísa

hám.“

„A jejich úkryt?“

„Nic jsem neviděl. Zavázali mi oči. Byli jsme v katakombách.“

„Kde v katakombách?“

„Nic jsem neviděl. Zavázali mi oči.“

Maska si bratra dlouho prohlíží. Nevím, jak pod tím pohledem

dokáže zůstat klidný.

„Ty jsi na tohle připravený.“ Do jeho hlasu se vkrade nepatrný

náznak překvapení. „Rovná záda. Zhluboka dýchat. Ty saméod

povědi na různé otázky. Kdo tě vycvičil, chlapče?“

Když Darin neodpovídá, Maska pokrčí rameny. „Pár týdnů ve

vězení ti rozváže jazyk.“ Vyměníme si s babičkou vyděšený po

hled. Jestliže Darin skončí ve válečnickém vězení, už ho nikdy

neuvidíme. Stráví týdny na výsleších a potom ho buď prodají do

otroctví, nebo zabijí.

„Je to jenom chlapec.“ Dědeček mluví pomalu, jako srozhněva

ným pacientem. „Prosím...“

Zablýskne se ocel a dědeček padne k zemi jako kámen. Maska

se pohybuje tak rychle, že si ani neuvědomuju, co se stalo, do

kud se babička nevrhne dopředu. Pronikavě zaúpí a její výkřik je

jako paprsek čiré bolesti, který mě srazí na kolena.

Dědeček. Nebesa, dědeček ne. Hlavou mi proletí tucet slibů. Už

nikdy nebudu neposlušná. Už nikdy neudělám nic špatného, užni

kdy si nebudu stěžovat na práci, jen když dědeček bude žít.

Ale babička si rve vlasy a křičí, což by jí dědeček, kdyby byl

naživu, nikdy nedovolil. Nesnesl by to. Darinův klid je ten tam,

28

jako by ho podťali kosou. Obličej mu vybělilo zděšení, které cítím

až do morku kostí.

Babička se klopýtavě postaví a zavrávorá jeden krok směrem

k Masce. Ta k ní natáhne ruku, jako by ji chtěla babičce položit

na rameno. Poslední věc, kterou zahlédnu v babiččiných očích, je

hrůza. Pak vzduchem bleskově proletí zápěstí v ochranné rukavici

a zanechá na babiččině hrdle tenkou červenou čáru, která seroz

šiřuje a je stále červenější, zatímco babička klesá k zemi.

Její tělo dopadne se zaduněním na podlahu, oči má stáleote

vřené, září v nich slzy. Z krku se jí řine krev a vsakuje se dokobe

rečku, který jsme minulou zimu společně utkaly.

„Pane,“ ozve se jeden z legionářů. „Do rozednění zbývá jedna

hodina.“

„Odveďte odsud toho kluka.“ Maska už se na babičku aninepo

dívá. „A celý dům spalte.“

Pak se otočí ke mně. Přeju si, abych se dokázala vsáknout do

zdi jako stín. Přeju si to víc než cokoliv jiného, co jsem si kdy přála,

a zároveň si uvědomuju, jak je to pošetilé. Vojáci, kteří měobklo

pují, se na sebe navzájem kření, zatímco Maska ke mně pomalu

přistupuje. Upřeně se mi dívá do očí, jako by uměla vycítit můj

strach, jako kobra uchvacující svou oběť.

Ne, prosím, ne. Zmizet. Chci zmizet.

Maska mrkne, v očích se jí mihne jakási cizí emoce — snad

překvapení nebo šok, nedokážu to rozpoznat. Ale na tom nezáleží.

Protože v tu chvíli se Darin vymrští z podlahy. Zatímco jsem se

ustrašeně krčila před Maskou, podařilo se mu uvolnit pouta. Ruce

má rozepjaté jako spáry a vrhá se Masce po hrdle. Zuřivost muvlé

vá do žil lví sílu a na okamžik se každým coulem podobá našímat

ce, medové vlasy mu vlají, oči žhnou a ústa křiví divoké zavrčení.

Maska ustoupí do kaluže krve vedle babiččiny hlavy a Darin

na ni dopadne, srazí ji k zemi a zasypává ranami. Legionáři tam

29

nevěřícně stojí jako přimrazení. Potom se vzpamatují, vyrazí

vpřed, křičí a klejí. Než se do něj legionáři pustí, Darin vytáhne

Masce zpoza opasku dýku.

„Laio!“ vykřikne. „Utíkej...“

Neutíkej, Laio. Pomoz mu. Bojuj.

Ale vzpomenu si na chladný pohled Masky, na násilí v jejích

očích. Vždycky se mi líbily tmavovlásky. Znásilní mě. A pak mě

zabije.

Otřesu se a ustoupím do chodby. Nikdo mi nebrání. Nikdo si

mě nevšímá.

„Laio!“ vykřikne Darin. V jeho hlase je něco, co jsem v němni

kdy neslyšela. Je bez sebe strachem. V pasti. Řekl mi, abych utekla,

ale kdybych takhle křičela já, on by přišel. Nikdy by mě neopustil.

Zastavím se.

Pomoz mu, Laio, přikazuje mi vnitřní hlas. Hni sebou.

Ale je tu ještě jiný hlas, který zní naléhavěji, silněji.

Nemůžeš ho zachránit. Udělej, co ti říká. Běž.

Na okraji mého zorného pole se zamihotá plamen a já ucítím

kouř. Jeden z legionářů začal podpalovat dům. Za několik minut

ho oheň úplně stráví.

„Pořádně ho svažte a odveďte ho do výslechové cely.“ Maska

ustoupí ze šarvátky a mne si čelist. Když mě uvidí ustupovatchod

bou, podivně se uklidní. Neochotně se mu podívám do očí a on

přikývne.

„Utíkej, holčičko,“ řekne.

Darin se pořád ještě brání a jeho výkřiky mě protínají skrzna

skrz. Vím, že je uslyším znovu a znovu, budou se rozléhat kaž dou

hodinou po všechny dny, dokud nezemřu, nebo dokud to nena

pravím. Vím to.

A přesto utíkám.

30

Stísněné ulice a zaprášené trhy Učenecké čtvrti se kolem měza

střeně míhají jako krajina ve zlém snu. S každým krokem část mé

mysli volá, abych se otočila, vrátila se a šla Darinovi na pomoc.

S každým krokem se tato možnost stává méně pravděpodobnou,

pak už to možnost vůbec není a jediné slovo, na které dokážu

mys let, je utíkej.

Vojáci se pustili za mnou, ale já jsem mezi přikrčenými,hlině

nými domy ve Čtvrti vyrostla a brzo se svým pronásledovatelům

ztratím.

Rozednívá se a můj zděšený úprk se změní v klopýtání, bloudím

z jedné uličky do druhé. Kam půjdu? Co budu dělat? Potřebuju plán,

ale nevím, kde začít. Kdo mi může poskytnout pomoc nebo útěchu?

Sousedi mě dovnitř nepustí, bojí se o své vlastní životy. Mojerodi

na je buď po smrti, nebo ve vězení. Moje nejlepší kamarádka Zara

zmizela loni při nájezdu a další přátelé mají dost svých starostí.

Jsem sama.

Vychází slunce a já vstoupím do prázdného domu hluboko

v nejstarší části Čtvrti. Vykuchaná stavba se krčí jako zraněnézví

ře uprostřed labyrintu rozpadajících se obydlí. Vzduch je nasáklý

zápachem z odpadků.

Schoulím se do rohu místnosti. Vlasy se mi uvolnily zpleten

ce a visí v zoufalé změti. Červené stehy na lemu haleny serozpá

raly, zářivé vlákno povolilo. Babička mi ty lemy vyšila jako dárek

k sedm náctým narozeninám, aby trochu rozjasnila mé ošuntělé

oblečení. Byl to jeden z mála dárků, které si mohla dovolit.

A teď je mrtvá. Stejně jako dědeček. A jako moji rodiče ases

tra dávno předtím.

A Darin. V zajetí. Odvlečený do výslechové cely, kde s nímVá

lečníci budou provádět kdovíco.

Život je plný okamžiků, které nic neznamenají. A pakjedno

ho dne přijde jediný okamžik, který rozhodne o každé následující

31

vteřině. Okamžik, kdy Darin vykřikl — to byl přesně takovýoka

mžik. Byla to zkouška odvahy a síly. A já jsem v ní neobstála.

Laio! Utíkej!

Proč jen jsem ho poslechla? Měla jsem tam zůstat. Měla jsem

něco udělat. Zasténám a chytím si hlavu do dlaní. Pořád ho slyším.

Kde teď asi je? Začali už s výslechem? On si zase nejspíš lámehla

vu s tím, co se stalo se mnou. Ptá se, jak ho mohla opustit vlastní

sestra.

Mou pozornost upoutá rychlý pohyb v přítmí. Zježí se michlu

py na šíji. Krysa? Vrána? Stíny se pohnou a zablýsknou se v nich

dvě nenávistné oči. A k nim se připojí další páry očí, další zlo

věstné štěrbiny.

Halucinace, slyším v duchu dědečka, jak pronáší diagnózu.Pří

znak šoku.

Jenže halucinace nehalucinace, stíny vypadají skutečně. Jejich

oči žhnou jako miniaturní ohnivá slunce, krouží kolem mě jako

hyeny a jsou čím dál tím troufalejší.

Viděli jsme to, syčí. Víme o tvé slabosti. On kvůli tobě zemře.

„Ne,“ zašeptám. Ale stíny mají pravdu. Nechala jsem tam Da

rina samotného. Opustila jsem ho. Na tom, že mi řekl, abych šla,

nezáleží. Jak jen jsem mohla být tak zbabělá?

Popadnu matčin amulet, ale když se ho dotknu, cítím se ještě

hůř. Matka by Masku přelstila. Nějak by Darina, babičku idědeč

ka dokázala zachránit.

Dokonce i babička byla statečnější než já. Babička se svým

křehkým tělem a planoucíma očima. A páteří ze železa. Matka

zdědila babiččin zápal a po ní ho zdědil Darin.

Ale já ne.

Utíkej, holčičko.

Stíny se přiblíží a já zavírám oči v naději, že zmizí. Chytám se

myšlenek, které se mi honí hlavou, a snažím se je ukáznit.

32

V dálce slyším křik a dupot těžkých bot. Jestli mě vojáci pořád

hledají, tak tu nejsem v bezpečí.

Možná bych je měla nechat, ať mě najdou a udělají se mnou,

co chtějí. Opustila jsem vlastní krev. Zasloužím si trest.

Tentýž instinkt, který mě předtím nabádal, abych Masce

utekla, mě postaví na nohy. Zamířím do ulic a ztratím se vhoust

noucím ranním davu. Několik Učenců se za mnou otočí, někteří

ostra žitě, jiní s porozuměním. Ale většina z nich se vůbec nedí

vá. Přemýšlím, kolikrát jsem takhle na ulici prošla kolem někoho,

kdo byl na útěku a koho zrovna připravili o celý svět.

Zastavím se v uličce, ve které se lesknou splašky, abych siod

počinula. Z druhé strany Čtvrti se vzhůru k nebi vine hustý černý

kouř, stoupá po horké obloze a bledne. Můj domov hoří. Babiččiny

zavařeniny, dědečkovy léky, Darinovy náčrtky, moje knihy,všech

no je pryč. Všechno, co jsem. Pryč.

Všechno ne, Laio. Darin ne.

Uprostřed ulice se krčí mříž, jen několik kroků ode mě. Jako

všechny mříže ve Čtvrti, i takhle vede do serrských katakomb,

kde sídlí kostlivci, duchové, krysy, zloději... a možná i učenecký

odboj.

Špehoval pro ně Darin? Propašoval ho odboj do Zbrojířské

čtvrti? Navzdory tomu, co bratr řekl Masce, je to jediná odpo

věď, která dává smysl. Povídá se, že se povstalci osmělili a že do

svých řad přijímají nejen Učence, ale i Námořníky, pocházející ze

svobodné země Marinn na severu, a Domorodce, jejichž pouštní

území je imperiálním protektorátem.

Přede mnou babička s dědou o odboji nikdy nemluvili. Alepoz

dě v noci jsem občas zaslechla, jak si šeptají o tom, že povstalci

osvobodili učenecké vězně při útoku na Válečníky. Že bojovníci

přepadli karavany válečnické obchodnické třídy Kupců azavraž

dili příslušníky jejich vyšší třídy Význačných. Jedině povstalci se

33

staví Impériu na odpor. Jakkoliv jsou nepolapitelní, zůstávajíje

dinou zbraní, kterou Učenci mají. Jestli se někdo zvládne dostat

ke kovárnám, jsou to právě oni.

Uvědomím si, že odboj by mi mohl pomoct. Na můj domov byl

proveden nájezd, do základů ho vypálili a moji rodinu vyvraždili

proto, že dva povstalci vyzradili Impériu Darinovo jméno. Jestli

se mi podaří odboj najít a vysvětlit jim, co se stalo, možná by mi

mohli pomoct vysvobodit Darina z vězení — nejen proto, že mi to

dluží, ale také proto, že žijí podle Izzatu, kodexu cti, který je tak

starý jako učenecký lid sám. Vůdci odboje jsou ti nejlepší a nej

odvážnější z Učenců. To mě naučili rodiče, než je Impérium zabilo.

Jestliže je požádám o pomoc, odboj mě neodmítne.

Vykročím ke kovové mříži.

Nikdy jsem v serrských katakombách nebyla. Klikatí se pod

celým městem, stovky mil tunelů a jeskyní, některé z nich jsou

plné kostí, které se v nich za celá staletí nashromáždily. Nikdo už

krypty pro pohřby nepoužívá a ani Impérium nemá katakomby

zcela zmapované. Ale když ani Impérium, se vší svou mocí,nemů

že povstalce vypátrat, jak je najdu já?

Nezastavíš se, dokud je nenajdeš.

Nadzvednu mříž a zírám do černé díry pod sebou. Musím tam

dolů. Musím najít odboj. Protože pokud to neudělám, tak můj

bratr nemá šanci. Když nenajdu bojovníky a nezískám jejichpo

moc, už Darina nikdy neuvidím.

34

IV

ELIAS

Když s Helenou dorazíme k šerosrázské zvonici, skoro všichni ze

tří tisíc studentů už jsou seřazeni ve formaci. Do rozbřesku zbývá

ještě hodina, ale nevidím ani jedno ospalé oko. Místo toho davem

probíhá dychtivý šum. Když naposledy někdo dezertoval, dvůr byl

pokrytý námrazou.

Všichni studenti vědí, co se chystá. Zatnu a povolím pěsti.Ne

chci se na to dívat. Jako všichni šerosrázští studenti jsem doško

ly nastoupil, když mi bylo šest, a v následujících čtrnácti letech

jsem byl nesčetněkrát svědkem různých trestů. Má vlastní záda

jsou výmluvným důkazem školní brutality. Ale zběhové dopadnou

vždycky nejhůř.

Mé tělo je napjaté jako pružina, ale nasadím nicneříkajícípo

hled a udržuju výraz, který je prostý všech emocí. Šerosrázštímis

tři, centurioni, se budou dívat. Pokoušet jejich hněv ve chvíli, kdy

jsem tak blízko útěku, by byla neodpustitelná hloupost.

Společně s Helenou projdeme kolem nejmladších studentů —

čtyř tříd jednoročků, kteří ještě nemají masky. Ti budou mít na

krveprolití nejlepší výhled. Nejmladším z nich je s bídou sedm.

Nejstarším skoro jedenáct.

Když kolem jednoročků procházíme, sklopí oči. Jsme z vyšších

ročníků a oni mají zakázáno nás byť jen oslovit. Stojí rovně, jako

by měli v zádech zabodnutý pohrabáč, šamšíry mají na zádech

35

pověšené přesně v pětačtyřicetistupňovém úhlu, boty naleštěné,

tváře bezvýrazné jako kámen. I ti nejmladší jednoročci se užna

učili ta nejdůležitější šerosrázská pravidla: poslouchej, přizpůsob

se a buď zticha.

Po jednoročcích následuje prázdné místo na počest druhé

úrovně šerosrázských studentů, kterým se říká pěťáci, protože

mnozí z nich nepřežijí pátý ročník. V jedenácti letech náscentu

rioni vyženou z Šerosrázu do divokých oblastí Impéria, bez šatů,

jídla a zbraní, abychom tam čtyři roky přežili, jak nejlépe umíme.

Přeživší pěťáci se vrátí na Šerosráz, dostanou masky, stráví další

čtyři roky jako kadeti a poslední dva roky coby lebky. Hel a já jsme

vyšší lebky — dokončujeme poslední rok výcviku.

Centurioni nás sledují zpod podloubí lemujícího dvůr a sruka

ma na bičích očekávají příchod velícího důstojníka Šerosrázu.Sto

jí tiše jako sochy, rysy v obličeji se jim už dávno rozpustily vmas

kách a jakýkoliv náznak emoce je jen vzdálenou vzpomínkou.

Dotknu se své vlastní masky a přeju si, abych si ji mohl strhnout,

aspoň na chvíli. Stejně jako moji spolužáci jsem dostal masku v den,

kdy jsem se stal kadetem, bylo mi tehdy čtrnáct. Na rozdíl odostat

ních studentů — k Heleninu nesmírnému zděšení — se mi hladké

tekuté stříbro dosud nevpilo do kůže tak, jak by mělo. Nejspíš to

bude tím, že kdykoliv jsem sám, tak si tu zatracenou věc sundám.

Nesnáším masku od chvíle, kdy mi ji augur — svatý mužIm

péria — podal v kazetě vykládané sametem. Nenávidím ten pocit,

když se na mě přisává, jako nějaký parazit. Nesnáším, jak mi tlačí

na obličej a tvaruje mi kůži.

Jsem jediný student, s nímž maska ještě nesplynula — na což

moji nepřátelé rádi poukazují. Poslední dobou se ale maskazača

la bránit a vynucuje si splynutí tím, že mi do šíje zapouští žhavá

vlákna. K smrti se mi to hnusí a mám pocit, že už nejsem sámse

bou. Že už sám sebou nikdy nebudu.

36

„Veturie.“ Když se zařazujeme k ostatním vyšším lebkám,zavo

lá na mě vytáhlý velitel Heleniny čety, chlapec s pískovými vlasy

jménem Demetrius. „Kdo to je? Kdo je ten zběh?“

„Nevím. Přivedl ho Dex s pomocnými jednotkami.“ Rozhlédnu

se po svém zástupci, ale ten ještě nedorazil.

„Slyšel jsem, že je to někdo z jednoročků.“ Demetrius zírá na

dřevěný špalek u paty zvonice, který vystupuje z krvavě hnědého

dláždění. Bičovací sloup. „Starší. Ze čtvrtého ročníku.“

Vyměníme si s Helenou pohled. Demetriův mladší bratr se

taky pokusil dezertovat během svého čtvrtého roku na Šerosrázu,

bylo mu tehdy pouhých deset let. Než ho legionáři přivlekli do

vnitř před velení školy, přežil před branami tři hodiny — déle než

většina ostatních.

„Možná je to někdo z lebek.“ Helena si zběžně prohlíží řady

starších studentů a snaží se zjistit, jestli někdo nechybí.

„Třeba to byl Markus,“ řekne Faris, člen mé bitevní čety, a zubí

se, blonďaté vlasy se mu nad čelem zdvihají, jako by mu jenepo

řádně olízla kráva. „Nebo Zak.“

Ale takové štěstí nemáme. Markus, snědý mladík se žlutýma

očima, stojí v čele našich řad, společně se svým dvojčetem Zakem.

Zak je druhorozený, menší a světlejší, ale stejně zlý. Hel jim říká

Had a Ropucha. Zakova maska se ještě musí plně uchytit kolem

očí, ale ta Markova ke svému majiteli těsně přiléhá, spojila se

s ním tak dokonale, že všechny jeho rysy, dokonce i silné křivky

obočí, jsou pod ní jasně viditelné. Kdyby si ji teď Markus zkusil

sundat, serval by si spolu s ní i půlku obličeje. Což by rozhodně

byla změna k lepšímu.

Jako by Markus zachytil můj pohled, otočí se a začne zírat na

Helenu s tak dravým, majetnickým výrazem, že mě svrbí ruce, jak

moc ho toužím uškrtit. Nic, co vybočuje z normálu, připomenu si.

Nic, kvůli čemu bys vyčníval.

37

Přinutím se pohlédnout jinam. Zaútočit na Marka před celou

školou by do kategorie „vyčnívající z řady“ nepochybně spadalo.

Helena si Markova vilného pohledu všimne. Zatne pěsti, ale

než může Hadovi uštědřit pořádnou lekci, na dvůr vpochoduje

důstojník, jehož úkolem je udržovat pořádek během oficiálních

shromáždění.

„POZOR!“

Tři tisíce těl se prudce otočí dopředu, tři tisíce párů bot srazí

podpatky, tři tisíce zad sebou trhne, jako by je narovnalaloutká

řova ruka. V následném tichu by člověk uslyšel spadnout špendlík.

Neslyšíme velitelku Šerosrázské vojenské akademie přicházet.

Cítíme ji, jako člověk cítí blížící se bouři. Pohybuje se tiše,vyno

ří se zpod podloubí jako plavá bažinná kočka z lesního podrostu.

Je celá v černém, od přiléhavého kabátku uniformy až po boty

s okovanými špičkami. Světlé vlasy má jako vždy stažené dotu

hého uzlu na šíji.

Je to jediná žijící ženská Maska — tedy jen do zítřka, kdy

ukončí studium Helena. Ale na rozdíl od Heleny z velitelkyvyza

řuje smrtící chlad, jako by její šedé oči a rysy ostré jako sklo byly

vyřezané z nitra ledovce.

„Přiveďte obviněného,“ poručí.

Zpoza zvonice vyjde dvojice legionářů a vleče s sebou drob

nou, kulhající postavu. Demetrius vedle mě ztuhne. Šeptanda se

nemýlila — dezertér je jednoroček ze čtvrté třídy, není mu víc než

deset let. Z obličeje mu kape krev, která se vsakuje do límce jeho

černé bojové uniformy. Když ho vojáci pohodí před velitelku, ani

se nepohne.

Při pohledu na jednoročka neprozrazuje velitelčin stříbrnýob

ličej vůbec nic. Ale ruka jí zabloudí k jezdeckému bičíku s hroty

z modročerného přesličníkového dřeva, který jí visí u pasu. Ještě

ho ale nevytáhne. Zatím.

38

„Jednoročku Falkonie Barrie.“ Její hlas se nese, ačkoliv je tlu

mený, téměř něžný. „Opustil jsi svou pozici v Šerosrázu a neměl

jsi v úmyslu se vrátit. Podej vysvětlení.“

„Bez vysvětlení, pane.“ Opakuje slova, která jsme všichnivelitel

ce řekli snad už stokrát, jediná slova, která na Šerosrázu můžete

použít, když jste něco naprosto zpackali.

Udržet obličej bez výrazu a zahnat z očí emoce je těžkázkouš

ka. Barrius bude potrestán za zločin, kterého se já sám hodlám

dopustit za necelých šestatřicet hodin. Možná budu na jeho místě

pozítří stát já. Zkrvavený. Zlomený.

„Pojďme se zeptat tvých vrstevníků, jaký mají názor.“ Velitelka

na nás upře svůj pohled a je to jako čelit poryvu ledovéhohorské

ho vzduchu. „Je jednoroček Barrius vinen zradou?“

„Ano, pane!“ Řev, fanatický a zuřivý, otřese dlážděním.

„Legionáři,“ přikáže velitelka. „Odveďte ho ke sloupu.“

Následný burácející ryk ostatních studentů vytrhne Barria

z mrákot, a zatímco jej legionáři přivazují ke sloupu, zmítá se

a vzpouzí.

Ostatní jednoročci, ti samí kluci, s nimiž se po léta potil,bojo

val a trpěl, dupou po dláždění a pěstmi rozrážejí vzduch. V řadě

vyšších lebek přede mnou Markus souhlasně vykřikuje, oči mu

svítí zvrácenou radostí. Zírá na velitelku s posvátnou úctou, která

bývá vyhrazena božstvům.

Cítím, že mě někdo sleduje. Jeden z centurionů po mé levici se

dívá. Hlavně nevyčnívat. Zdvihnu pěst, připojím se k radostnému

pokřiku ostatních a sám sebe za to nenávidím.

Velitelka vytáhne bič a hladí ho, jako by to byl její milenec. Pak

jej nechá se zahvízdnutím dopadnout na Barriova záda. To, jak

Barrius zalapá po dechu, se rozlehne po celém nádvoří a všich

ni studenti utichnou, spojeni ve sdílené, byť kratinké chvíli

sou citu. Šerosrázských pravidel je tolik, že je nemožné některá

39

z nich aspoň občas neporušit. Všichni už jsme k tomu sloupu byli

někdy přivázaní. Všichni už jsme někdy pocítili kousnutívelitel

čina biče.

Ticho netrvá dlouho. Barrius křičí, studenti odpovídají řevem

a zasypávají ho posměšky. Markus je nejhlasitější ze všech, na

klání se dopředu a samým vzrušením skoro plive. Faris souhlasně

mručí. Dokonce i Demetrius se zmůže na jeden dva výkřiky, avšak

jeho zelené oči jsou ploché a vzdálené, jako by se nacházel někde

úplně jinde. Helena vedle mě se taky zapojuje do pokřiku, ale ve

výrazu její tváře se neodráží radost, jen strohý smutek.Šerosráz

ská pravidla vyžadují, aby hlasitě vyjádřila své rozhořčení nad

zběhovou zradou. A tak to udělá.

Velitelka se zdá být vůči všemu tomu povyku netečná, plně

se soustředí na svou práci. Její paže se zdvihá a klesá s elegancí

tanečnice. Chodí kolem Barria, jehož hubené končetiny se začí

nají poddávat, a po každé ráně se zastaví a bezpochyby přemýšlí,

jak to udělat, aby ta další bolela ještě víc než všechny předchozí.

Po pětadvaceti ranách ho chytí za ochablý hubený krk aoto

čí ho směrem k obecenstvu. „Podívej se jim do tváří,“ řekne. „Do

tváří těch, které jsi zradil.“

Barriovy oči se prosebně rozhlédnou po nádvoří a hledajíkoho

koliv, kdo by mu projevil aspoň špetku soucitu. Měl být moudřejší.

Jeho pohled padne zpátky na dlažbu. Jásot pokračuje a bič znovu

zasviští. A znovu. Barrius se zhroutí na bílé dláždění a kolem něj

se rychle rozšiřuje kaluž krve. Jeho pohled se třese. Doufám, že

už o sobě neví. Doufám, že už nic necítí.

Donutím se dál přihlížet. To kvůli tomuhle odcházíš, Eliasi. Aby

ses ničeho podobného už nikdy nemusel účastnit.

Z Barriových úst se vydere klokotavé zaúpění. Velitelčina ruka

klesne a celé nádvoří ztichne. Slyším, jak zběh dýchá. Nádech.Vý

dech. A pak už nic. Nikdo nejásá. Rozední se a sluneční paprsky

40

se rozbíhají po obloze nad ebenově černou šerosrázskou zvonicí

jako zkrvavené prsty a všechny, kdo stojí na nádvoří, halí dokři

klavě rudého oparu.

Než si velitelka zastrčí bič zpátky za opasek, otře ho oBarrio

vu uniformu. „Odneste ho k dunám,“ přikáže legionářům. „Pro

mrcho žrouty.“ Pak si prohlédne nás ostatní.

„Povinnost především, až do smrti. Pokud zradíte Impérium,

budete dopadeni a zaplatíte za to. Odchod.“

Řady studentů se rozcházejí. Dex, který dezertéra přivedl, se

tiše vytratí, jeho pohledný tmavý obličej působí dojmem, jako by

mu bylo na zvracení. Faris se pomalu šine za ním, bezpochyby

proto, aby Dexe poplácal po zádech a navrhl mu, že na svétrápe

ní nejlépe zapomene v bordelu. Demetrius odkráčí pryč sám a já

vím, že vzpomíná na ten den před dvěma lety, kdy se musel dívat,

jak jeho mladší bratr umírá stejně jako dnes Barrius. Dalších pár

hodin nebude schopen promluvit. Ostatní studenti se z nádvoří

rychle ztrácejí a pořád rozebírají bičování.

„... jenom třicet ran, ten chcípák...“

„... slyšel jsi, jak vzdychal? Jako vyděšená holka...“

„Eliasi.“ Helenin hlas je stejně jemný jako dotek její ruky na mé

paži. „Pojď odtud. Uvidí tě velitelka.“

Má pravdu. Všichni odcházejí. Měl bych taky jít.

Ale nedokážu to.

Nikdo se na Barriovy zkrvavené ostatky ani nepodívá. Je to

zrádce. Nic neznamená. Ale někdo by tu měl zůstat. Někdo by pro

něj měl truchlit, aspoň chvíli.

„Eliasi,“ řekne Helena, tentokrát naléhavě. „Pojď už. Uvidí tě.“

„Potřebuju ještě chvíli,“ odpovím. „Běž sama.“

Chce se se mnou hádat, ale její přítomnost budí pozornost a já

neustoupím. Odchází a naposledy se za mnou otočí. Když odejde,

rozhlédnu se a vidím, že mě velitelka sleduje.

41

Naše pohledy se protnou napříč nádvořím a snad posté mě

znovu zarazí, jak moc jsme odlišní. Já mám černé vlasy, ona světlé.

Moje kůže zlatohnědě září, zatímco její je bílá jako křída. Její ústa

jsou neustále odmítavě zkřivená, kdežto já vypadám pobaveně

dokonce i ve chvílích, kdy mě zrovna nic nerozveselilo. Já mám

široká ramena a měřím skoro dva metry, ona je ještě menší než

učenecké ženy, s klamavě útlou postavou.

Ale každému, kdo nás vidí stát vedle sebe, dojde, jaký vůči sobě

máme vztah. Zdědil jsem po matce vystouplé lícní kosti a světle

šedé oči. To po ní mám nemilosrdný instinkt a rychlost, díky nimž

jsem nejlepším studentem Šerosrázu za posledních dvacet let.

Matka. To není to správné slovo. Slovo matka vyvolávápřed

stavu tepla, lásky a něhy. A ne někoho, kdo opustí dítě v poušti

obývané Domorodci sotva několik hodin po narození. To slovo

v sobě nemá roky ticha a nesmiřitelné nenávisti.

Tato žena, která mě porodila, mě naučila mnoho věcí. Jednou

z nich je sebeovládání. Zadupu v sobě zuřivost a odpor, potlačím

všechny emoce. Ona svraští čelo, lehce zkřiví ústa a zvedne ruku

ke krku, kde její prsty bloudí po spirále podivného modréhoteto

vání, které jí vykukuje zpod límce.

Čekám, že ke mně přijde a bude chtít vědět, co tu ještě dělám

a proč ji provokuju pohledem. Ale neudělá to. Místo toho se na

mě ještě chvíli dívá, pak se otočí a zmizí v podloubí.

Zvonice odbije šestou a zavíří bubny. Všichni studenti do jídelny.

U paty zvonice sbírají legionáři to, co zbylo z Barria, aodná

šejí ho pryč.

Nádvoří je tiché a prázdné, až na mě. Zírám na louži krve vmís

tech, kde ještě před chvílí stál chlapec, a mrazí mě při pomyšlení,

že pokud nebudu opatrný, skončím úplně stejně jako on.

42

V

LAIA

Ticho v katakombách je nesmírné jako noc, když nesvítí měsíc,

a zrovna tak strašidelné. Což neznamená, že by chodby bylyprázd

né. Jakmile se protáhnu dovnitř, přes bosé nohy mi přeběhnekry

sa a kousíček od mého obličeje se na vlákně spustí průhledný, jako

pěst velký pavouk. Kousnu se do ruky, abych nevykřikla.

Zachraň Darina. Najdi odboj. Zachraň Darina. Najdi odboj.

Někdy ta slova šeptám. Většinou si je ale opakuju v duchu.

Nutí mě jít dál, je to zaklínadlo zahánějící strach, který miohlo

dává mysl.

Vlastně si vůbec nejsem jistá, co bych měla hledat. Tábor?

Úkryt? Jakéhokoliv živého tvora, s výjimkou hlodavců?

Vzhledem k tomu, že většina imperiálních kasáren se nachází

východně od Učenecké čtvrti, zamířím na západ. I v místech,kte

rá jsou nejvíc vzdálená otevřené obloze, dokážu neomylně uká

zat směr, kde vychází a kde zapadá slunce, směr k Antiu,hlavní

mu městu Impéria na severu, a Naviu, hlavnímu jižnímu přístavu.

Tenhle smysl mám v sobě odmalička. Když jsem byla malá a Serra

se mi nejspíš měla zdát obrovská, vždycky jsem se dokázala

zorientovat.

To mě povzbudí — aspoň nebudu bloudit v kruhu.

Na okam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist