načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jiří Mucha, společenský agent -- Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni - Charles Laurence

Jiří Mucha, společenský agent -- Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni

Elektronická kniha: Jiří Mucha, společenský agent -- Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni
Autor:

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 216
Rozměr: 21 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Social agent
Spolupracovali: přeložila Kateřina Lipenská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0268-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografická publikace britského novináře, který jako dítě strávil s rodiči-diplomaty několik let v Praze 50. let 20. století. Po roce 1989 se do Prahy vrátil, aby se pokusil rozkrýt složité okolnosti pražského pobytu své rodiny. Pražská epizoda hluboce poznamenala osudy celé rodiny, zejména autorovu sestru a matku. Na základě rozhovorů a archivních materiálů se Charles Laurence snaží rekonstruovat dávné události, které jako dítě nemohl pochopit. Jeho otec, Peter Harold Laurence, se jako sekretář britského vyslanectví v Praze pohyboval v prostředí pražské diplomacie, do něhož pronikala chapadla komunistických tajných služeb. Milostná aféra autorovy matky s publicistou, spisovatelem a příslušníkem pražské smetánky Jiřím Muchou tak asi nebyla pouhým vzplanutím citů, ale spíše "operací", v jejímž pozadí stála Státní tajná bezpečnost ... Knížka nabízí dosti pochmurný obraz života v Praze v prvním letech studené války, vrhá i nelichotivé světlo na roli "společenského agenta" ve službách komunistického režimu. Vyprávění je zarámováno dvěma rozhovory Charlese Laurence s Geraldinou Muchovou, vdovou po Jiřím Muchovi.

Popis nakladatele

Autobiografická kniha novináře Charlese Laurence, jehož otec byl vysoce postaveným britským diplomatem, vypráví příběh rodiny, která v padesátých letech pobývala v Praze a kterou tento pobyt hluboce zasáhl. Autor, v té době malý chlapec, sotva mohl chápat vše, co se kolem něj děje. Ale právě v tom tkví jedno z kouzel knihy, kdy přes fragmenty dětských vzpomínek nahlížíme do prostředí pražské diplomatické společnosti v prvním desetiletí studené války.
Po roce 1989 se autor se vrací do Prahy a snaží se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozluštit důvody a okolnosti, které vedly k dočasnému odvolání jeho otce zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Celý příběh rámují dva rozhovory s Geraldinou Muchovou, manželkou Jiřího Muchy. Autor postupně nachází informace o tom, že milostná aféra jeho matky s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli „společenského agenta“. Kniha tak nabývá charakter „klíčového románu“, v němž vystupují známé osoby české kulturní a společenské scény, jejichž roli ve špionážní hře studené války se autor snaží rozeznat. Celý příběh poskytuje nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dává nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost získávala informace, kompromitovala, kontrolovala a „řídila“ kroky občanů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Charles Laurence - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Charles Laurence

Společenský agent Jiří Mucha

Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni

PROSTOR


4


5

Charles Laurence

SpolečenSký agent

Jiří Mucha

Láska a žal za železnou oponou

– intriky, sex, špioni

přeložila Kateřina Lipenská


6

© Charles Laurence, 2010

Translation © Kateřina Lipenská, 2012

Afterword © Igor Lukeš, 2012

© PROSTOR, 2012

Cover photo © ČTK, 2012

ISBN 978-80-7260-268-1


7

Tato kniha vznikla jako vzpomínka na mou sestru Kate


8


9

Poděkování

Tento příběh bych nemohl vyprávět bez účinné pomociJa

na Stojaspala v Praze. A velice rád bych poděkoval Tomu

Lansnerovi za podporu, Robu McQuilkinovi za to, že ve mě

věřil, svým rodičům siru Peterovi a lady Laurencové, protože

vedli zajímavý život, a zejména s láskou děkuji CaroleSmitho

vé za její neutuchající důvěru a nadšení.

Charles Laurence

Woodstock, New York,

listopad 2009


10


11

kapitola 1

Praha, kterou jsem znal jako kluk, byla městem strachu,

tajných agentů a začouzené mlhy. Byla za železnouoponou, tolik jsem v sedmi letech chápal. Razili jsme si k ní

cestu blokádou betonových baráků a ostnatého drátu,

zemí nikoho, v našem velkém šedém morrisu sšestiválcovým motorem a červenými koženými sedačkami, který táta

koupil, protože ho považoval pro službu na druhé straně

za dostatečně robustní. Druhá strana byla strašidelná – ale

přitom tak nějak vzrušující, asi jako příběhy, které jsme

čítávali v dobrodružných časopisech.

Je zvláštní, jaké věci si člověk pamatuje. Silnice byly

hrbolaté a všude kolem bylo cítit jakési nebezpečí,protože jsme se ocitli na nepřátelském území. O nepřátelích

jsem něco věděl, psal se rok 1957; nebylo možné vyrůstat

v Ang lii v roce 1957, a přitom nevědět o nepřátelích. Prožili jsme válku. V Londýně po ní mezi budovami zbyly mezery zaplněné sutinami, zpola zakrytými zborcenýmirezivějícími ploty, prázdné díry, které babička dávala za vinu všem, jimž říkala nácci, fašouni nebo zpropadeníNěmčouři. Chtěli babičku zabít bombami, ale nepodařilo se jim to, zabili však spoustu jiných lidí. Nosili vysoké holínky. Znali jsme je z obrázků v časopisech a komiksech.

Vojáci stojící u červeno-bílé závory, která blokovala cestu

do Prahy, měli podobné boty. Měli taky zbraně a uniformy,

myslím, že šedé. Možná byly tmavě zelené. V pozadí byly

lesy. Táta vždycky zastavil a stočil okénko. Nám dětemřekl, ať jsme tiše, vystrčil ruku s hromádkou pasů a oznámil

vojákům, že je diplomat a že jede na britské velvyslanectví v Praze. Za námi, na jihu, byla Vídeň, další město špehů. Vídeň a Praha – jedno město na naší straně, druhé na té jejich.

Tohle byl samozřejmě jiný nepřítel. Žádní Němci, nýbrž

Rusové a Češi, kteří ještě před deseti lety byli našimipřáteli, aspoň podle toho, co se povídalo doma u večeře. A teď

hlídají železnou oponu. Je studená válka.

Táta řekl vojákům, že ke vstupu do Československamáme povolení. Přesto jim trvalo hodně dlouho, než se s pasy

vrátili. Ať už jsme sem přijížděli nebo odtud odjížděli,

vždycky před námi byla závora a museli jsme čekat,nakonec se však zvedla a mohli jsme pomalu projet. Žádnou

železnou oponu jsme ve skutečnosti neviděli, jen ostnatý

drát vinoucí se mezi strážními věžemi a někdy taky psy

– vzpínající se velké vlčáky s tmavými čenichy a velkými

tlapami, které vojáci drželi na vodítkách.

Nepamatuju si, jak jsme do Prahy přijeli, ale vzpomínám

si na první noc. Ubytovali jsme se v parádním hotelu,

nejspíš staromódním, mně ale tehdy připadal velkolepý.

Nemuseli jsme si nést kufry. Jeden pokoj jsem sdílel se

svou sestrou Kate, v dalším byl náš malý bratr a jehochůva a ve třetím spali rodiče. Do každého pokoje se vcházelo

z dlouhé bílé chodby s kobercem, který tlumil naše kroky, takže nevadilo, když jsme běhali sem a tam. Docela se to hodilo, protože byl mrazivý listopad a na ulicích nebylo nic než špinavý mokrý sníh. V našem pokoji byla jen jedna postel, manželská, což znamenalo pro mě i Kate změnu, přestože jsme byli zvyklí mít společný pokoj. Navíc naposteli ležela místo deky těžká prošívaná péřová přikrývka. A ve veliké prázdné jídelně jsme jedli maso a knedlíky. Hrozně mi chutnaly a chtěl jsem si přidat. Potom si večer máma – možná to byl táta – sedla na kraj postele a rukama dělala na stěnu stínová zvířátka.

V tom hotelu jsme bydleli dost dlouho, protože podle

všeho bylo dost těžké sehnat dům. Kate a já jsme byli


13

zvyklí se stěhovat z jednoho místa na druhé, naše rodina

to tak dělala odjakživa. Kate bylo tehdy osm, mně sedm.

Předtím jsme bydleli v Aténách, na to si ale nepamatuju,

taky v italském Terstu a v Londýně. A teď budeme tady

v Praze. Naučili jsme se říkat „dobrý den“.

Jednou odpoledne mě jakýsi vysoký muž, který taky

bydlel v našem hotelu, vzal na hokejový zápas. Hokeji

rozuměl, protože byl z Kanady a v Kanadě hrají hokej

zrovna tak jako v Praze, i když je Kanada spíše anglická.

Hráči bruslili neuvěřitelně rychle a vypadalo to, že do sebe

navzájem narážejí schválně. Líbilo se mi to, ale na další

zápas jsem už nešel.

Když jsme jedli dušené maso s knedlíky, které byly kvečeři snad každý den, rodiče debatovali o tom, jak dlouho

asi potrvá, než budeme mít vlastní dům, protože tady si

člověk nemohl jen tak jednoduše nějaký najít. Musel mít

povolení od těch, co všechno řídí, od vlády, tak jako jsme

nejdřív museli dostat povolení, abychom sem mohli přijet.

Ti, co tu vládli, byli komunisti. A právě to byl problém.

Chtěli nám určit, kde máme bydlet, jenže rodiče namítali,

že by se rádi rozhodli sami. Matka si přála dům sezahradou, a takový se asi dal sehnat hodně těžko, táta zase

říkal, že nás úředníci z vlády nutí nastěhovat se do domu,

kde by v přízemí žila další rodina a „hlídala“ nás. Proč?

I tohle souviselo s tím, že šlo o naše nepřátele. Zřejmě

chtěli vědět o všem, co děláme.

Nakonec jsme se vydali do čtvrti zvané Barrandov, která

leží na zalesněném kopci, a dál jsme jeli po silnici pokryté

zmrzlým sněhem. Když auto začalo prokluzovat, byli jsme

zprvu trochu nervózní. Po chvíli jsme si však na toklouzání zvykli, a jestli si dobře vzpomínám, bál jsem se jenom

jednou, když se auto úplně otočilo kolem své osy jako na

kolotoči. Matka říkala, že na Barrandově mají Češi filmové

studio a točí tam filmy, nebo že to tak alespoň bývalo, než

přišli komunisti. Já jsem ještě žádný film neviděl, ale zdálo

se, že matku těší odlesk kouzla, které dopadalo na okolí

filmového studia – alespoň do chvíle, než jsme odbočili

k domu, který nám vybrali.

„To je ale neuvěřitelně ošklivý dům!“ mínila máma.

„Pod podlahou je magnetofon s mikrofonem, aby nás

mohli odposlouchávat,“ poznamenal otec. „Ten chlap, co

bydlí dole, bude topit a vyměňovat pásky. Takže budeme

muset mluvit potichu, ano? Aby nás neslyšeli.“

Dům byla tmavě šedá krabice se čtvercovými okny, která

byla dvojitá, takže jsme mohli mezi vnitřním a vnějším

sklem pěstovat kytky, a do ulice trčel čtvercový balkon.

Měl plochou střechu, což jsem asi nikdy předtím neviděl.

Dnes už bych věděl, že se takovému domu říkáfunkcionalistický. Šli jsme se podívat na zahradu a objevili tam

kotce s hnědými králíky – nevypadali, že by jim byla zima –

a malý špinavý bazén, pokrytý vrstvou nazelenalého ledu.

Zkusil jsem ten led rozbít klackem, ale nešlo to.

K domu prudce stoupala příjezdová cesta ke garáži.

Táta říkal, že bude obtížné po ní v tomhle sněhu jezdit,

ale že na kola auta nasadí řetězy, takže jaksepatří přilnou

k vozovce. Když je potom na kola dal, hrozně rachotily.

Chvíli nato přišli nějací muži a začali nosit do domu nám

dobře známé bedny; měli jsme radost, protože v nich byly

všechny naše věci. Jakmile táta našel krabici s nářadím,

vyndal z ní kladivo a kleště a z jedné bedny nám udělal sáňky. Naprosto přesně si pamatuju, jak přitloukl naspod k dřevěným saním kovové proužky, kterými byly bedny při stěhování přepásané. Tvrdil, že takhle sáňky pojedourychleji. Kate a já jsme potom střídavě svištěli po zmrzlé cestě.

Podobné věci nám vyráběl vždycky. Rok předtím nám

v létě na dovolené udělal z větví a klacků luky a šípy. Ale

po sáňkách a po odchodu z Prahy už nevyráběl nic.Změnil se.

V době, kdy jsme se nastěhovali na Barrandov, jsme

Kate i já už zase chodili do školy. Byla to moje druhá


15

škola, francouzské lyceum. Nesnášel jsem ji, jenže rodiče

mi vysvětlili, že je to jediná škola v celé Praze, do které

můžeme chodit, protože všechny ostatní jsou komunistické

a jenom pro Čechy. Máma nám koupila tvrdé koženéaktovky s dvěma popruhy, které se nosily na zádech jako batoh.

Všechny děti je měly, ale už tehdy byly nemoderní, stejně

jako zelený inkoust a pera, kterými jsme psali. Museli jsme

mluvit francouzsky, učitel se jmenoval monsieur Gareau.

Neměl jsem ho rád a on neměl rád mě. Abych řekl pravdu,

nikdy jsem nebyl dobrý žák, aspoň ve většině předmětů.

Zato Kate to ve škole moc šlo a monsieur Gareau se k ní

choval dost přátelsky. Nevzpomínám si, jak jsem se učil

francouzsky, pamatuju si však, že jsem francouzsky mluvil

– musel jsem –, a ještě dnes mi naskočí francouzština, když

jsem ve Francii, opiju se nebo se rozčílím.

Táta nás vozil do školy cestou na velvyslanectví. Bývala

ještě tma, když jsme ráno vyráželi. V prvních měsícíchpadal pořád sníh a naše sněhové řetězy rachotily podlažebních kostkách v centru města daleko víc. Projížděli jsme

dlouhými ulicemi s vysokými špinavými budovami, které

budily dojem, že mezi bloky není jediná mezera. Přestože

některé domy měly nad velkolepými vchody sochy a pod

střechami umělecky vyvedené plastiky, většinou bylynevýrazné a vypadaly, jako by byly z šedého betonu – všechny

byly hranaté, stejně jako náš dům. V oknech svítila žlutá

světla, pokud v nich vůbec nějaká světla byla, zatímco na

přízemních oknech do ulice byly většinou tlusté mříže

jako někde v žaláři, pokud to nebyly výlohy obchodů. Ty

nebyly o nic větší než okna a dovnitř jste se mohlipodívat jenom stěží, protože všechny ty párky visící z regálů,

bochníky chleba, zelí a plechovky tvořily za sklem vysoké

hradby. V ostatních výlohách byly boty nebo oblečení, ale

rozhodně se vůbec nepodobaly obchodům ani obchodním

domům, do kterých nás máma brala v Londýně nebo

v Terstu. Praha byla jiná.

Když člověk vystoupil z auta, obklopil ho zvláštníštiplavý zápach, který mu vnikl hluboko do nosu a pak tam

trochu pálil. Táta říkal, že je to kvůli tomu, že se v Čechách

používá nekvalitní benzin. Mlha tu byla proto žlutá, i když

to bylo taky kvůli uhlí, na téhle straně železné opony

víc hnědému než černému, kterým se topilo v kamnech

a kotlích. Ten zápach cítím v nose ještě dnes.

Tehdy existovalo zvláštní dopravní pravidlo, dnes už

zrušené, kterému se říkalo „pravidlo vyhýbání se vpravo“.

Alespoň tak to vysvětloval otec, když jsme jednou jeli do

školy. Spočívalo v tom, že při odbočování doleva muselřidič na křižovatce nejdřív předjet před ulici po pravé straně

a počkat, až mu naskočí zelená. Nikdy tak vlastně přiodbočování vlevo nekřížil cestu protijedoucím vozidlům nebo

tramvajím jedoucím po kolejích uprostřed ulice.

Když jsme seděli v autě a čekali na zelenou, zatímco

stěrače klouzaly po mokrém předním skle, pozorovali jsme

auta projíždějící kolem. Bylo mezi nimi dost tatraplanů,

což byla největší komunistická auta a vypadala fantasticky.

Nikdy jsem podobný typ auta neviděl, a že jsem jich viděl

víc než dost, protože jsem žil s rodiči v různých zemích.

Tyto tatry vypadaly jako žraloci na kolech, dlouzí černí

žraloci. Často měly i tmavá okna. Byly zakulacené, úplně

hladké a jejich světla byla zasazená za skly, tvořícími celou

přední část auta. Oblouky kolem kol, která byla schovaná

v aerodynamickém trupu, nebylo vůbec vidět a zadní část,

kde byl motor, byla zkosená jako u značky Volkswagen

Brouk. Tohle auto mi ale připadalo skutečně výjimečné

hlavně z jiného důvodu: na zkoseném zadku vystupovala

mezi dvojitými zadními okny velká žraločí ploutev.

„Všechno jsou to auta tajné policie,“ vysvětloval nám

táta. „Žádní obyčejní lidi je nemají.“

Matka řekla: „Dokážete si vůbec představit, co se v nich

musí dít? Co se v těch autech odehrává?“

Zkusil jsem to. Představil jsem si tajného policistu, jak


17

za těmi tmavými skly někoho škrtí provazem omotaným

kolem krku.

Dnes je samozřejmě všechno jinak. Přestože ulice jsou

stále tytéž a většina tehdejších budov pořád stojí, vypadají

naprosto odlišně, hlavně proto, že zažranou špínu války,

bídy a komunismu téměř úplně smyl čas. Minulost – i ta

dávná, minulost tohoto středověkého města, které uniklo

jak penězům 19. století, tak bombám 20. století – byla po

roce 1989, kdy sametová revoluce ukončila komunistickou

diktaturu, oživena a dostala nový nátěr, takže se ji Čechům

podařilo uchovat. Táta vždycky říkal, že jim temná doba

nesvědčila, jelikož to jsou tvořiví lidé se silně sarkastickým

smyslem pro humor. A tak jim čerstvý nátěr a obnovenídemokratické vlády město do určité míry vrátily. Jenže mně

po návratu do Prahy po nějakých padesáti letech – což je

časová proluka, s níž se člověk jen těžko vyrovnává – tohle

město připadá jako falzifikát. Jako černobílý filmkolorovaný pro soudobé diváky. Proto mi chvilku trvá, než sidnešní Prahu spojím s pohlednicemi, které jsem si kdysi dávno

vkládal do alb a pak schovával do starého školního kufru.

Tramvaje teď mají mnohem zářivější červenooranžovou

barvu a nikde není vidět ani jedna tatra. Dívka v hotelové

recepci mi říká, že chápe, jaké auto myslím, kdyžpopíšu žraločí ploutev, ale pokud prý ví, jediný exemplář je

v Technickém muzeu a to je zavřené kvůli rekonstrukci.

Má to jistou logiku: jak to, že důkazy technických úspěchů

komunistického světa, většinou druhořadých, najdeme už

jen v muzeu, tak to, že muzeum samotné, postavené zřejmě

ve stejné době, potřebuje zásadní rekonstrukci.

Odbočil jsem z kopce Seifertovou ulicí, vydal se po

trase tramvají směrem k Vltavě a do středověkého centra,

z něhož se stala ohromná turistická atrakce. Nejdřív jsem

minul vlakové koleje a potom šel ulicí protínající hlučnou

dálniční křižovatku. Zdi byly počmárané graffiti, které tu

ale nevzbuzuje takový pocit urbanistické hrozby, jakýzažívám v New Yorku. Graffiti v Praze – a je ho tu hodně –pořád vypadá jako volání po svobodě, ozývající se z historie.

Lidé kývnou na pozdrav, když se navzájem vyhýbáme, ale

kráčejí cílevědomě, s výrazem, že musí zařídit spoustu věcí.

Už necupitají po chodnících těsně podél zdí a neodvracejí

oči, jako by mysleli jen na to, jak se bezpečně dostat domů.

Ani tady už není mlha, na jakou se pamatuju, přestože je

únor. Gotické věže Týnského chrámu na Staroměstském

náměstí, jejichž siluety se jasně rýsují na pozadí studené

modré oblohy, se přede mnou vynořují a zase mizí, když

se proplétám úzkými uličkami. Všude jsou kavárny, bary

a restaurace, z nichž vycházejí lidé, kteří zrovna zahnali

polední hlad, obchody se starožitnostmi, povětšinouzalněné veteší a starými porcelánovými hrníčky, odjakživa

z nějakého důvodu tady ve východní Evropě považovanými

za poklad, a ještě víc je tady obchůdků se suvenýry, kde se

prodávají české granáty a loutky, jimiž jsou Čechy proslulé.

Obchody se suvenýry zabírají celé bloky v těch nejužších

a nejstarších uličkách, kde dřív byly potraviny a kdeprodávali jogurty ve sklenicích s vrstvou marmelády na dně.

Staroměstské náměstí vypadá trochu jako od Disneyho

a všude tečou proudy levného piva. Není divu, že sem jezdí

turisté dokonce i v zimě. Celá Královská cesta je pořádplná lidí. Teprve na Karlově mostě se můžu konečněnadechnout. Tenhle nejstarší funkční most v Evropě je vydlážděný kostkami a zdobí ho jedenatřicet soch a sousoší světců, mučedníků a hrdinů, majestátně rozestavěných po celé jeho délce, od bitvami poznamenané věže střežící jeden jeho konec až po její dvojče na druhé straně. Aspoň ten most mi pořád patří. Ve vzpomínkách mi stále zní kroky na dlažebních kostkách v době, kdy jsme tudy s chůvou, která vezla bratra v kočárku, chodívali na loutkové divadlo a stavovali se u stánků s pečenými kaštany.

Na severním břehu řeky se nad řadami středověkých


19

střech a novobarokními kupolemi, připomínajícímisvatební dort, tyčí Pražský hrad. Kdysi byl sídlem panovníků

Svaté říše římské, a právě tam teprve před dvaceti lety

vešel v oblaku cigaretového kouře dramatik Václav Havel,

aby převzal od komunistů svou zemi. Jen Češi mohli mít

sametovou revoluci. Dodnes říkají: „Na Hrad!“, když chtějí

vzít věci do vlastních rukou, a myslí to doslova.

Mám tam namířeno i já, s bolavými koleny stoupám po prudkých Zámeckých schodech, abych našel dům v zadní části Hradčanského náměstí, kde bydlí jedna stará vdova. Byl jsem u ní jen jednou nebo dvakrát, ještě jako kluk, ale přesto si jasně vybavuju středověké dveře pobité kovovými cvočky a posazené těsně nad dlažebními kamenychodníku, které se otvíraly do gotické klenuté chodby se sochami svatých, s plastikami a starými truhlami, a potomschodiště, široké dřevěné schodiště vedoucí do světa fantazie, do pohádkového zámeckého pokoje, celého zářivého,přeplněného knihami, obrovskými obrazy a roztodivnýmipředměty. Možná to vůbec nebude takové, až dům uvidímdospělýma očima, ale ta vdova tam bydlí pořád. Našel jsem si její telefonní číslo a zavolal jí. Jednu věc totiž vím jistě: tady se začal odvíjet příběh, který si potřebuju poslechnout.

Na místě, kde bych čekal spíš zvonek s táhlem, je celkem obyčejný bzučák. Stisknu ho a přimáčknu ucho k masivnímu dřevu. Potom dva kroky couvnu, protože jako novinář vím, že zvoníte-li u cizích lidí, jsou raději, když se na vás můžou podívat, než vás pustí dovnitř. Já se naGeraldinu Muchovou pamatuju, nebo aspoň vím, jak vypadá, vídal jsem ji totiž na fotkách, které jsou dodnes v albech uložených ve spodních poličkách knihovny v domě mých rodičů, ona mě ovšem nejspíš nepozná.

V mých představách je Geraldine krásná žena, málem prototyp krásy, protože tak se o ní vždycky mluvilo.Pochází ze Skotska a za války se provdala za Čecha Jiřího Muchu, kterému jsme však říkali George. Praha je dnes

jména Mucha plná, objevuje se na všech billboardech

a vývěskách, nemluvě o Muchově muzeu, Muchověhosodě a několika obchodech s Muchovými věcmi. Všechny

oslavují život a dílo Alfonse Muchy, otce Jiřího a slavného

secesního malíře, který si v Paříži během tamní belle

époque na přelomu 20. století vydělal jmění, a profitují

z něj. I v dnešní době je jeho jméno synonymem erotických

plakátů plných ornamentů, které sloužily například jako

reklama na cigaretové papírky nebo bicykly, na nichž byly

krásné dívky s vlajícími vlasy a odhalenými ňadry.Nejslavnější z jeho plakátů byly ty se Sarah Bernhardtovou, jejíž divadelní vystoupení patřila v Paříži k nejvyhledávanějším. Pro francouzskou secesi ve všech jejích podobách – od šperků přes šálky a džbány na víno až po obrazy a sochy –

se nakonec vžil název „Le Style Mucha“ a jeho trochupřeslazené kouzlo bude znát každý, kdo vyrůstal v šedesátých

letech. Muchovy plakáty na cigaretové papírky Job se staly

velkým hitem v hipísáckých obchodech a knihy s jeho

obrazy, v nichž bylo ještě víc krásných poprsí a zaoblených

boků, zdobily konferenční stolky párů jdoucích s duchem

doby. Vždycky jsem byl hrdý na to, že vím, odkudpocházejí. Žasnu však nad tím, že Mucha je tak významnou

součástí pražského turistického boomu. Neměl jsem o tom

ani tušení. Mucha je všude.

Na jedné z našich starých fotografií se Geraldine vplavkách sklání u jezera nad občerstvením na pikniku.Předokládám, že tenhle výlet organizovali moji rodiče. Pravé

koleno má pokrčené a drží si ho oběma rukama, hlavu

má zakloněnou, vlasy rozevláté. Je otočená k objektivu,

směje se s otevřenými ústy a ve tvářích se jí dělají dolíčky. „Geraldine se vždycky takhle směje,“ řekla jednou matka. „Je to takový nervózní smích, nic jiného.“ Matka vždycky věděla, jak někoho shodit. V tom byla dobrá. Jindy svou jízlivost trochu zmírnila špetkou sympatie a prohlásila: „Bylo pro ni hrozné, když byl George ve vězení. John byl

ještě mimino a neměli vůbec nic. Tři roky byla živa jen

o bramborách. A z milodarů.“ Přemýšlel jsem, jaké asi je

žít tři roky jen o bramborách a z milodarů.

Slyším, jak se ve druhém patře nalevo nade dveřmi

otevírá okénko. Vypadá trochu jako špehýrka, tvoří je jen

jedna nebo dvě tabulky v mnohem větším okně. „Á, už jste

tady!“ ozve se Geraldine a vystrčí z okna celou hlavu, aby

se na mě mohla lépe podívat. „Hned jsem dole.“ Ze všeho

nejdřív si všimnu, že ani tolik let hrdelní češtiny nezměnilo

její čisté britské hlásky. Trvá to asi minutu nebo dvě, než

sejde po schodech, protože tohle je velký starý dům aGeraldině je už skoro devadesát. A potom uslyším cvakání

starých zámků.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ zve mě a směje se. Samozřejmě

že se směje. Musí jí vrtat hlavou, proč jsem tady. Podám jí

květiny a ona se usměje, zdá se mi, že má opravdu radost,

asi proto, že i dnes se tady dají sehnat o dost obtížněji než

v Londýně nebo v New Yorku. Přivoní si, postrčí mě dovnitř a pečlivě za mnou zamkne. Její tvář, poznamenaná věkem, je pořád krásná, je to tvář krásné staré ženy. Ulevilo se mi. Geraldininy tváře nejsou ani dnes propadlé, šedomodré oči má posazené široko od sebe, levé je podrážděné a slzí, a tak si ho utírá, kdysi zlaté vlasy jsou teď bílé,protkané šedými nitkami, bradu má ale stále pevně tvarovanou. Je to klasický obličej, přirozeně půvabný a souměrný. Na sobě má dlouhý černý svetr s vyšitými křiklavě červenými květy, doplněný zlatými řetízky, pod ním jednoduché černé šaty, které jako by odmítaly vzít devadesátku na vědomí. Přemýšlím, jestli se nastrojila kvůli mně. A potom mě napadne, jestli jsem si celý život nevybíral ženy podle ní.

kapitola 2

„Jak se mají rodiče?“ zeptá se Geraldine, když sisedneme. Schody vyšla čiperně a trochu se při tom vytahovala:

„Já mám tuhý kořínek!“ Neurčitě mávla rukou směrem

k impozantnímu obývacímu pokoji, který má kolem třiceti

metrů na délku a patnácti na šířku, na východní straně

je obložený policemi plnými knih jak v kožené vazbě, tak

i brožovaných, s popraskanými hřbety, zatímco uzápadní stěny jsou stolky a všelijaké ozdobné předměty. Nad

nimi visí umělecká díla, jedno vedle druhého. Křesla

a pohovky, staré a prázdné, tvoří nahodilé skupinky, jako

by vyčkávaly, až zase začne večírek. A taky tu jsou ve

skleněných vitrínách vycpaní ptáci, tapiserie, obrovská

pozlacená zrcadla, lustry a těžké závěsy. „Jak vidíte, pořád

tu jsou všechny staré poklady.“ Muchův plakátzachycující Bernhardtovou v životní velikosti jako Médeu – s nožem

potřísněným krví a mrtvými dětmi u nohou – visí u okna

na jižní stěně.

„Otec se má dobře,“ odpovím. „Konečně na něm začíná

být vidět věk, ale pořád má dost energie a je fit. A matka,

no, však to znáte. Bude si stěžovat, že ji bolí hlava, klidně

do sto deseti let.“

Když se poprvé zmíním o matce, pozorně se naGeraldinu zadívám. Zlehka se kapesníkem dotkne slzícího oka.

„Omlouvám se. Nic to není, jen nějaká infekce. Už se to

lepší... Vaše matka. Ano... Kolik je jí let? Vždycky tozapomenu. A už je to tak dávno!“

„Osmdesát,“ připomenu jí. „Tátovi je osmdesát čtyři.

Oba měli nedávno narozeniny.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist