načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jiří Dienstbier - Rozhlasový zpravodaj -- 1958-1969 - Radioservis

Jiří Dienstbier - Rozhlasový zpravodaj -- 1958-1969

Elektronická kniha: Jiří Dienstbier - Rozhlasový zpravodaj -- 1958-1969
Autor:

Výběr z rozhlasových reportáží zahraničního rozhlasového zpravodaje Jiřího Dienstbiera z 60. let minulého století - USA, Vietnam, Indonésie a další. Závěr knihy tvoří osobní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Radioservis, a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 239
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3025-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Politické komentáře, články a reportáže Jiřího Dienstbiera z let 1963-1969, kdy působil jako zpravodaj Československého rozhlasu v západní Evropě, v Asii a ve Spojených státech.

Popis nakladatele

Výběr z rozhlasových reportáží zahraničního rozhlasového zpravodaje Jiřího Dienstbiera z 60. let minulého století - USA, Vietnam, Indonésie a další. Závěr knihy tvoří osobní vzpomínky Jiřího Dienstbiera na konec jeho působení v Československém rozhlase s mnoha zajímavými postřehy, které nebyly nikdy zveřejněny. Kniha je doplněna černobílými fotografiemi z osobního archivu. (rozhlasový zpravodaj : 1958-1969)

Předmětná hesla
Československý rozhlas
* 1961-1970
* 1963-1969
Světová politika -- 1961-1970
Rozhlasové zpravodajství -- Československo -- 1961-1970
zahraniční zpravodajství -- Československo -- 1961-1970
Události -- 1961-1970
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

<

Jiří Dienstbier

rozhlasový zpravodaj

Česká veřejnost znala Jiřího Dienstbiera v několika různých rolích: jakono

vináře, disidenta, diplomata a opozičního politika. Nejméně zmapovaná je

první etapa jeho veřejného působení – práce rozhlasového novináře. Aprá

vě tento dluh předkládaná kniha splácí. Nabízí výběr komentářů, reportáží

a článků z období od roku 1963 do roku 1969, kdy se vrátil z postuamerické

ho zpravodaje. Během této doby Dienstbier dozrál do zkušeného novináře

s osobitým a analyticky pronikavým stylem.

Dienstbierovy texty připomínají některé velké události a protagonistyteh

dejšího mezinárodního života – válku ve Vietnamu, konec vlády Suharta

v Indonésii, Maovu kulturní revoluci v Číně, výrazné politiky typu Harolda

Wilsona, Charlese de Gaulla, Richarda Nixona, Henryho Kissingera.

Důležitou součástí knihy je soubor reportáží ze Spojených států v době,

kdy tam Dienstbier působil v závěru šedesátých let jako zahraničnízpravo

daj. Ve svých reportážích o životě ve velkých městech i na americkém Jihu

dokázal zachytit ducha doby i rozpory americké společnosti, která ho tolik

přitahovala a fascinovala.

Závěrečnou část knihy tvoří Dienstbirovy dosud nezveřejněné vzpomínky

na dobu po návratu ze Spojených států do normalizační reality, jež mohou

sloužit jako cenný pramen dokreslující tehdejší atmosféru včeskosloven

ské společnosti.


<<<


<<<

Jiří Dienstbier

rozhlasový

zpravodaj


<

1958–1969


© Jiří Dienstbier, heirs, 2013

© Radioservis, a. s. 2013

ISBN 978-80-87530-25-2


Obsah

Úvodem – Peter Duhan 6

Novinář Jiří Dienstbier – Petr Drulák 9

I. Služba dni. Poznámky a  komentáře 14

Francie 15

Velká Británie 25

Kambodža 39

Vietnam 47

Indonésie 73

Amerika 105 II. Na cestách. Fejetony a  reportáže 166

Americký Jih 168

Tennessee Valey Authority 176

New Orleans 180

Memphis 186

Charleston 190

Řidič v New Yorku 196

Washington 198

Sexuální vzdělání 205

Fízlové, střezte se žen 208

Dcery americké revoluce 210

Američtí prodavači 212

Zákon jedenácté hodiny 213 III. Ze vzpomínek 216 Závěrem – Jiřina Dienstbierová 232

8

Úvodem

Vyrůstal jsem v  novinářském prostředí a  dodnes mám natrvalo v  paměti uloženy

floskule kolegů a  přátel mého otce typu „Novinářem se nelze vyučit, novinářem se

člověk narodí“, nebo „Jsou pouze dvě kategorie novinářů – ti dobří a ti ostatní“,ane

bo také „Novinařina není zaměstnání, ale poslání“. Zcela spontánně jsem se k těmto

konstatováním musel vracet při čtení výběru novinářských prací Jiřího Dienstbiera,

které většinou připravil pro vysílání Československého rozhlasu. Uvědomil jsem si,

že Jiří Dienstbier se novinářem narodil, byl novinářem vynikajícím a jeho práce byla

pro něj posláním. Uvědomil jsem si také, že přelom padesátých a šedesátých let a pak

jejich pokračování do roku 1968 patří k tomu nejlepšímu, co dala československá,ro

zuměj česká a slovenská, zejména rozhlasová žurnalistika naší mediální historii. Byli

to především rozhlasoví kolegové z redakce mezinárodního života v Prazea Bratisla

vě, kteří nám posluchačům vrátili schopnost naslouchat sytým barvám životaa po

myslně vycestovat z  uzavřeného lágru naší země do živoucího a  kvetoucího světa,

světa bez hranic.

Kdybych byl vysokoškolským pedagogem a mohl učit adepty žurnalistiky, předložil

bych jim knížku, kterou právě budete číst, jako učebnici novinářských žánrů. Umění

reportáže, umění fejetonu, umění komentáře, poznámky či glosy jsou uměním také

proto, že mají svá přesná pravidla. Žánrová čistota, její dodržování, zvládnutí forem

je první předpoklad k tomu, abychom mohli kvalifikovat obsah jako práciprofesio

nála. A možná nejde ani tak o nás, profesionály, jako spíš o ty, kterým je uměnížur

nalistovo určeno. Nepodceňujme posluchače a čtenáře, oni velmi dobře vědí, kde je

dělicí čára mezi šumem slov a uspořádaným plynutím myšlenek. Ono posluchačské

„Bylo to skvělé“ je proto pro novinářského profesionála mnohdy víc než formální

ocenění od šéfa s poděkováním.

Kdybych byl vysokoškolským pedagogem a mohl učit adepty žurnalistiky, předložil

bych jim knížku, kterou právě budete číst, jako učebnici novinářské etiky. Novinář

nemá soudit, novinář nemá lacině kritizovat, novinář nemá být jiný než ti, pro které

píše. Má najít takový úhel svého pohledu, natolik osobitý a lidský, aby pomohlposlu

chači či čtenáři formulovat vlastní hodnotící soud, aby pomohl posluchači či čtenáři

9

zmoudřet. To je to, proč mluvím o žurnalistice a novinařině jako o poslání. A to je to,

co činí z Jiřího Dienstbiera výjimečného novináře a výjimečného člověka.

Své pocity po přečtení výběru novinářských prací Jiřího Dienstbiera bych shrnul asi

takto: Život se měnil, on zůstal stejný.

Peter Duhan

generální ředitel Českého rozhlasu 10

Jiří Dienstbier v redakci

Československého rozhlasu Novinář Jiří Dienstbier Československá a česká veřejnost znala Jiřího Dienstbiera v několika různých rolích. V  následných životních etapách působil jako novinář, disident, diplomat a  opoziční politik. V  šedesátých letech se Dienstbier jako mladý reportér zařadil mezi nejvýraznější osobnosti zahraniční redakce a Československého rozhlasu vůbec. Tuto roli ukončily normalizační čistky, které mu znemožnily psát a vysílat. V roce 1977 byl mezi prvními signatáři Charty a zařadil se k aktivním odpůrcům normalizačního režimu. Spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a  věnoval se nezávislé novinářské práci, za což si vysloužil opakované věznění. Jeho disidentská role skončila sametovou revolucí, na níž se od počátku významně podílel. V  prosinci 1989 se stal československým ministrem zahraničí a  spolu s Václavem Havlem i hlavním tvůrcem nové zahraniční politiky, „návratu do Evropy“. Dva a půl roku Dienstbierovy diplomacie se v dějinách české zahraniční politiky vymykají jeho aktivitou a tvořivostí, a to nejen vůči obdobím předchozím, kdy českázahraniční politika byla podřízena sovětské, ale i následujícím dvaceti letům, během nichž se česká diplomacie buď omezovala na nutné, nebo se pokoušela o vlastní přínosnedomyšlenými a neúspěšnými kroky zprava i zleva. Po prohraných volbách v roce 1992 se uchýlil do opozice a v určitém smyslu se vrátil ke své předchozí roli disidenta. Ať už jako předseda Svobodných demokratů, nebozpravodaj OSN pro bývalou Jugoslávii, či předseda zahraničního výboru českého Senátuzaujímal stanoviska, která byla sice často v rozporu s převládajícím míněním dobyi s míněním jeho přátel z disentu, ale v nichž čas dal Dienstbierovi obvykle za pravdu. Rolemi novináře, disidenta, diplomata a  opozičního politika se veřejný přínos Jiřího Dienstbiera nevyčerpává. Na místě je připomenout také jeho pedagogickou činnost na různých univerzitách, osvětovou práci v Radě pro mezinárodní vztahy, jakož i autorství několika divadelních her před nedávnem vydaných v monografii O hostitelích a hostech. Nejviditelnější a  snad i  nejvýznamnější byl Dienstbierův přínos v  roli diplomata. Jeho zahraniční politika si dnes zaslouží důkladnější pozornost jako inspirace probudoucnost. Pokud bychom však hledali klíč k  Dienstbierovu myšlení o  světě a  k  jeho politickému jednání, měli bychom se zaměřit na jeho první dvě role a  životní etapy. V  diplomatovi se setkává novinář s  disidentem. Zatímco Dienstbierovo disidentské smýšlení zachycuje jeho Snění o  Evropě, dosud chyběl pramen, který by představil Dienstbiera novináře.

12

Tato kniha zachycuje pouze zlomek z  více než půlstoletí Dienstbierovy novinářské

činnosti. Jedná se však o zlomek zásadní. Kniha předkládá výběr z dochovanýchko

mentářů, reportáží a  článků z  období od roku 1963, kdy Dienstbier po ukončení vo

jenské služby působil jako redaktor redakce mezinárodního života Československého

rozhlasu, do roku 1969, kdy se vrátil z postu amerického zpravodaje. Zachycuje sedm

let, během nichž Dienstbier dozrával do zkušeného novináře s  osobitým a analytic

ky pronikavým stylem. Předkládané články a  reportáže však nejsou pouze výpově

dí o  autorovi, říkají také mnohé o  šedesátých létech. Mimo jiné se v  nich promítá

vnitropolitická situace Československa, které přecházelo od stalinismu k reformní

mu komunismu. Po roce 1948 bylo Československo od světového dění odříznuto že

leznou oponou, za níž se budovatelské nadšení prolínalo s  komunistickým terorem.

V  šedesátých letech se atmosféra v  Československu postupně uvolňovala a  opona

zvedala, v roce 1968 byla nakrátko vytažena úplně, aby pak byla opět spuštěna.Rela

tivně krátké období reformního komunismu uvolnilo ve společnosti obrovskoutvůr

čí energii, která se projevovala nejprve v kultuře a později i v politice.

V  obecném českém povědomí zůstává reformní komunismus dodnes těžko uchopi

telným fenoménem. Pokoušel se o  komunistický humanismus, který se lišil jak od

předchozího stalinistického dogmatismu, tak i od následného normalizačníhoopor

tunismu. Narážel tudíž na odmítnutí jak ze strany ortodoxnějších či pozdějioportu

nističtějších komunistů, tak i – zejména po roce 1989 – ze strany dogmatickýchanti

komunistů, pro něž je komunismus jakékoliv barvy zločinem. K pochopení potenciálu

reformního komunismu po roce 1989 často nepřispěli ani samotní „osmašedesátníci“,

kteří myšlenkově ustrnuli v  šedesátých letech a  jejichž představy o  společenském

vývoji jistě nebyly zločinné, nýbrž muzejní. Reformní komunisté navíc byli názorově

rozrůznění: shodovali se na nutnosti reforem, rozcházeli se v jejich hloubce a směru.

Přesto se jedná o  pojem nezbytný k  pochopení Československa šedesátých let, ze

jména pokud nás zajímá někdo jako Jiří Dienstbier, který reformním komunistou byl.

V jeho vlastním pojetí reformního komunismu se už tehdy mohla objevovat politická

přesvědčení, kterými se později zapsal do českého veřejného života. Šlo především

o  hledání kompromisu mezi sociální spravedlností a  individuální svobodou, kterou

ho oslovovala Amerika, jakož i o jeho skepsi k jakýmkoliv politickým doktrínám, která

souvisela s jeho praktickým smyslem pro realitu.

Československý rozhlas byl místem, kde Dienstbier mohl nejen naplňovat svůjcelo

životní zájem o mezinárodní dění, ale kde se také mohl aktivně účastnit reformních

13

procesů. Jak dokládají autoři monumentální monografie věnované rozhlasovéhisto

rii Od mikrofonu k  posluchačům, v  rozhlase šedesátých let se přetahovali reformá

toři s konzervativci. Na jedné straně představoval rozhlas propagandistickou oporu

post-stalinistického režimu, na druhé straně se vysílání otevíralo reformním vlivům

a přispívalo k uvolňování druhé poloviny šedesátých let.

Reformátoři neustále posouvali hranice toho, co se ve vysílání „může“. Vytvářelia roz

šiřovali ostrůvky pozitivní deviace, které se často objevovaly na místech z dnešního

pohledu nečekaných. Například v  armádním rozhlase, kde bychom spíše čekali tu

hou kontrolu omezených politruků, vytvářeli živé a velmi oblíbené pořady lidé jako

Karel Kyncl, Karel Šiktanc, Miloň Čepelka, Zdeněk Svěrák či Jiří Šebánek. Podobným

ostrůvkem byla redakce mezinárodního života, kde pod vedením Milana Weinerapů

sobila řada výrazných a  názorově nezávislých osobností, vedle již zmíněného Karla

Kyncla například také Luboš Dobrovský, Jan Petránek, Karel Jezdinský a samozřejmě

Jiří Dienstbier.

Dienstbier a  jeho kolegové, ať už v  pražské redakci, nebo jako zahraniční zpravo

dajové, zprostředkovávají posluchačům také svět za železnou oponou. Ve své práci

musejí někdy v menší, někdy ve větší míře činit úlitby požadavkům propagandy, ale

ti nejzdatnější si vytvářejí vlastní nezávislé stanovisko, z  něhož svým posluchačům

interpretují události. Narušují tím dosavadní černobílé vidění světa, do železnéopo

ny vrtají díry. Dienstbier se ve svých článcích a  reportážích postupně dopracovává

k perspektivě, která je v té době blízká západním levicovým intelektuálům. Čte Sartra

a  Camuse a  z  jeho amerických reportáží prosvítají sympatie k  demokratické straně

a jejím politickým tématům. Podporuje reformní vedení KSČ a v roce 1968 je během

srpnové invaze mezi těmi, kteří se snaží udržet nezávislé protiokupační vysílání.

Předkládané komentáře, články a reportáže také připomínají některé velké události

a protagonisty tehdejšího mezinárodního života. Evropa stojí v šedesátých letechspí

še na okraji, velká rozhodnutí se tvoří jinde a velké krize se jí až do roku 1968 vyhýbají,

byť těch menších je i v Evropě dost. Hlavní otázky tehdejšího mezinárodního dění se

soustřeďují do sovětsko-amerických vztahů. Událostí, která zásadně definujea ovliv

ňuje nejen mezinárodní politiku, ale i domácí politiky řady států, je americká válka ve

Vietnamu.

Ač Dienstbier evropské dění sledoval, zpravodajsky pokrýval západní Evropu jenpří

ležitostně a věnoval se jiným oblastem. Z těchto důvodů představují komentářez Ev

ropy, jimiž kniha začíná, spíš méně významnou část jeho novinářského díla. Nabízejí

14

však stále podnětnou analýzu tehdejšího francouzského prezidenta de Gaulla, který

se vymezováním vůči Spojeným státům pokoušel o vlastní nezávislou politiku mezi

dvěma supervelmocemi. Zajímavé jsou i komentáře o trampotách tehdejšíhobritské

ho premiéra Wilsona.

Není ale náhodou, že hned několik komentářů z  Evropy se týká Asie, ať už se jedná

o  kritické postoje západní Evropy k  válce ve Vietnamu, či o  reakci na běsnění Mao

vy kulturní revoluce v Číně. Velké střety studené války se v polovině šedesátých let

odehrávají právě v Asii, kam v té době odjíždí Dienstbier na svoji první velkouzahra

niční misi jako dálnovýchodní korespondent. Jeho příspěvky z Indonésie, Vietnamu

a Kambodže, které v knize následují po evropských, barvitě evokují odlišné politické,

kulturní i přírodní podmínky, s nimiž je Evropan při návštěvě regionu konfrontován.

Dobře vystihuje slabiny americké politiky ve Vietnamu, která se od poloviny šede

sátých dostává do slepé uličky, i  nevalnou úroveň nepopulárního jihovietnamského

režimu udržovaného pouze podporou USA. Nutno však říci, že podobně kritickýpo

hled nemůže ve svých zprávách uplatnit vůči vietnamským komunistům na severu,

podporovaným z  Moskvy. Velkým tématem je Dienstbierovi Indonésie. V  roce 1965

zažila pokus o vojenský levicový převrat, který měl posílit pozice komunistů, ale který

nakonec vedl k vlně masového vraždění, zničení komunistických sítí a nastolenípro

americké diktatury generála Suharta. Těmto pohnutým událostem věnuje Dienstbier

svoji první knihu Noc začala ve tři ráno. Komentáře z  Indonésie, které nabízí naše

kniha, líčí upevňování nového režimu a postupný odchod otce indonéské nezávislosti

Sukarna, jehož portrét v Dienstbierově podání vyniká výstižností a živostí.

Třetí kapitola politických komentářů je věnována Spojeným státům, kam Dienstbier

odjel v září 1968 na čtrnáct měsíců jako zahraniční zpravodaj. Odjel krátce posovět

ské invazi, v  době, kdy ještě nebylo zcela zřejmé, jakým směrem se Československo

bude ubírat. Přijel do Ameriky v době vrcholící prezidentské kampaně, kterározho

dovala o  nástupci demokratického prezidenta Lyndona Johnsona. Sami demokraté

byli ochromeni atentátem, který připravil o život jejich prezidentskou naději Roberta

Kennedyho. Dienstbierův komentář k jeho smrti, hluboce analytický a současně silně

emotivní, patří k tomu nejlepšímu, co jako politický novinář napsal. Významná část

dalších komentářů se věnuje nově zvolenému republikánskému prezidentu Richar

du Nixonovi, jeho představám o  zahraniční politice, především nepopulární válce

ve Vietnamu, a jeho lidem; Dienstbier si všímá slabého ministra zahraničí a správně

odhaduje, že skutečným tvůrcem zahraniční politiky může nakonec být prezidentův

15

poradce Henry Kissinger. S  touto velkou postavou americké diplomacie se Dienst

bier setkal o  několik let dříve v  Karlových Varech jako s  akademikem. Připravoval

s ním rozhovor, jímž začíná třetí kapitola naší knihy. Kontakty udržovali i později: když

Kissinger v devadesátých letech vydal své Umění diplomacie, poslal je Dienstbierovi

s věnováním „od přítele a obdivovatele“.

K velkým politickým událostem následujícího roku 1969 se pak řadí studentskénepo

koje podnícené protesty proti válce ve Vietnamu a  úspěšné přistání lidské posádky

na Měsíci. O  nich už mohl Dienstbier referovat do Prahy pouze písemně, normali

zační vedení rozhlasu nepustilo do vysílání ani jeho jméno, ani jeho hlas. Podobně

jako v  předchozích částech i  zde jsou čtenářskými pamlsky Dienstbierovy portréty

osobností, ať už se jedná o spisovatele Johna Steinbecka, zpravodajce Allena Dullese,

nebo bývalého prezidenta Dwighta Eisenhowera.

Zatímco životnost politických komentářů je do velké míry omezená hloubkou stopy,

kterou komentované události a osobnosti po sobě zanechávají, reflexe širšíchspole

čenských témat dává možnost formulovat obecnější závěry. Dienstbier ve svých re

portážích o  životě ve velkých městech i  na venkově na americkém Jihu dokázal na

konkrétních osudech a událostech zachycovat stále aktuální rozpory americkéspo

lečnosti, která ho tolik přitahovala a fascinovala.

Závěrečnou část knihy netvoří další Dienstbierova publicistika, nýbrž jehonezveřej

něné vzpomínky na dobu po návratu ze Spojených států na podzim roku 1969 donor

malizační reality. Vystihují Dienstbierovo rozpoložení i atmosféru doby. V důsledku

svých liberálních názorů a činnosti v protiokupačním vysílání se stal jasným terčem

normalizačních čistek, jako rozhlasový novinář skončil bez vyhlídky na možnostdal

ší profesní seberealizace. Pocity trpkosti a marnosti, které jsou v jeho vzpomínkách

patrné, představují smutnou tečku za první velkou životní rolí Jiřího Dienstbiera.

Petr Drulák

ředitel Ústavu mezinárodních vztahů

I. SLUŽBA DNI

Poznámky a komentáře

EVROPA

1958–1969 – Charles de Gaulle francouzským prezidentem

1963–1966

FRANCIE

18

Lidé odcházejí, Francie zůstává

12. 4. 1963

„Kdo však uchopí okamžik, to je pravý muž,“ napsal kdysi Goethe. Dodejme k tomu, že

je-li tento muž v čele státu, měl by být pravým státníkem. A možná budetepřekvape

ni, stejně jako jsem byl já, když si řekneme, že ona Goethova slova jsem si přečetl pod

fotografií Charlese de Gaulla.

Francouzský prezident mohl v  těchto dnech oslavit malé výročí. Od událostí roku

1958, jež ho vynesly do čela Francie, uběhla stejná doba, jakou stál v  čele své země

oněch pět let, sedm měsíců a tři dny od 18. června 1940 do ledna roku 1946.

První období, v němž uchopil okamžik, můžeme shrnout takto: postavil se do čelaod

boje, když žádný z příslušníků jeho třídy neměl odvahu pozvednout meč z bláta, kam

ho čerstvě zadupaly boty vítězných nacistů. Musel se přitom střetnouts francouzský

mi kapitulanty i západními spojenci a mnoho energie přitom obětoval, aby nezvítězil

odboj řízený komunisty. Když musel „stranu zastřelených“ přijmout do vlády, byla to

pro něho největší překážka na cestě k prezidentskému systému, jenž se měl státzákla

dem jeho koncepce. A  tak musel de Gaulle počkat na druhý okamžik celých dvanáct

let.

Čím naplní de Gaulle druhé období své vlády? Jak se přiblížil Goethovu ideálu pravého

muže, nebo v jeho případě pravého státníka? A který okamžik musí státník uchopit?

Získal si publicitu a  popularitu, blížící se spíše popularitě filmové hvězdy než poli

tika. Odráží se i v mnoha titulech, které mu uděluje francouzský i jiný západní tisk.

Tak je de Gaulle podle západních novinářů „deset stop vysoký tvůrce překážek“,ob

strukcionista zvláště silné vůle, „napoleonsky osamělý“, „představitelnejpravicověj

ších složek finančního kapitálu“, „nejjemnější a  nejinteligentnější vůdce v  Evropě“,

„člověk, který ze lsti učinil oblíbený nástroj vlády“ a tak dále. De Gaullovi takovéti

tulky nevadí. Ví, že tato popularita filmové hvězdy slouží víc než cokoliv jiného jeho

politice. Akce francouzské politiky, které se často zdají nesourodé a protichůdné, se

skládají jako různobarevné kaménky do mozaiky koncepce, jež není nová. Snažil se

o ni vůdce svobodných Francouzů de Gaulle v letech války, vyložil ji politik de Gaulle

ve venkovském ústraní, když napsal válečné vzpomínky. Základem této koncepce

je myšlenka třetí síly. Jako protiváha dvou gigantů – Sovětského svazu a Spojených

států – má stát v Evropě moc vedená silnou Francií a podpořená oslabenýmNěmec

kem. Za války si de Gaulle představoval, že tato síla zahrne území od Atlantiku až po

19

sovětské hranice. Historie, mimo jiné i naše, ho donutila posunout hranici vysněné

Evropy hodně na Západ.

Když de Gaulle rozhodne, nenechá zahálet ani částečku své inteligence a osobnosti.

Využívá obratně i toho, co je mu ve skutečnosti nepříznivé. Stačí podívat se, jakposí

lil pozici Francie v Africe, když pochopil prohru v Alžírsku a uvědomil si, že musí dát

koloniím nezávislost o zlomek vteřiny dříve, než si ji vezmou samy. Dokázal dokonce

spolknout vyvlastnění francouzské buržoazie alžírským lidem, aby vyvolal dojem,

že jeho Francie už není zemí kolonizátorů. Ve stínu této politiky pak pro mnohé oči

lépe zanikne třeba intervence v Gabunu.

De Gaulle se nebojí pošlapat záhony, pečlivě pěstované a střežené zahradníkya hlída

či západní politiky v celém období studené války.

První na řadě jsou povadlé květiny Atlantického paktu. NATO nevstoupilo před pat

nácti lety – 4. dubna 1949 – v platnost pouze jako agresivní blok proti socialistickýmze

mím, ale také jako instituce, jež měla organizačně zajistit americkou nadvládu nadzá

padní Evropou. Dnes žádný západní politik nevěří, že Sovětský svaz přepadne NATO,

a každý západní politik ví, že NATO nemůže přepadnout Sovětsky svaz. Protozůstáva

jí pouze dva skutečně věrní členové – Spojené státy a Německá spolková republika, jež

v paktu vidí jedinou možnost, jak se dostat k atomové bombě.

Ale to si de Gaulle nepřeje. Západní Německo je už tak příliš silné pro jeho vkus

a  koncepci. Proti tomu můžeme namítnout: Proč tedy podepsal spojenecký pakt

s Adenauerem, proč poskytl cvičiště bundeswehru, proč pronášel na svézápadoně

mecké pouti německy patetické projevy o sbratření a chlubil se německou babičkou?

Ale de Gaulle si nevšímá smlouvy, když se mu nehodí, zásadně oponujemnohostran

né jaderné síle, neustupuje od hranic na Odře a  Nise. A  tak si myslím, že nepatrné

náznaky o  realismu francouzského prezidenta v  souvislosti s  Německou demokra

tickou republikou ukazují, že de Gaulle vůbec není nešťasten, že NDR existuje. Vždyť

to všechno jen podporuje jeho přání zachovat si západní Německo pro svou třetí sílu,

ale nedovolit, aby v  ní převládlo. Příznačné pro de Gaullovu koncepci jsou motivy

uznání Číny. Nešlo tu jen o políček Spojeným státům nebo o snahu posílitfrancouz

skou pozici v  Asii. Tady se snad de Gaulle domníval nalézt místo, na kterém oslabí

také toho druhého giganta. Patetické přátelství mezi Čínou a Francií přímo vypuklo

v okamžiku, kdy čínsko-sovětská roztržka se ukázala v celé své hloubce. Ale jenere

alistická myšlenka, že realistický čin, jakým je uznání Číny, může poškodit postavení

socialistické velmoci – Sovětského svazu. Jen mimochodem: tento případ ukazuje,

jak nečekaně složité je období, do kterého vstoupil svět podvoubarevných, černobílých letech studené války.

A  teď, přes složitou motivaci uznání Číny de Gaullem, se dostáváme k  tomu, co je v  koncepcích francouzského prezidenta nejméně

příznivé. Kdybychom to chtěli konkrétně vyjmenovat, pak sem patří snaha dále zkoušet jaderné zbraně, neúčast na odzbrojovacích

jednáních, odpor k paktu o neútočení a tak dále. To možná přispívá

k vytvoření třetí síly. Ale současně to vytváří velký otazník nad tím,

k  čemu bude vlastně dobrá. K  čemu bude dobrá třetí síla ve světě,

který je dnes víc než kdy jindy jen jeden, spojen na život a  na smrt

nezranitelnými odvetnými jadernými silami. Nestačí tu odpověď, že

třetí síla bude dobrá k velikosti Francie. Neboť dnes se každápolitika musí vyrovnat s tím, zda vede k válečnému střetnutí, nebok mírové koexistenci. Čím se tedy odliší třetí síla, i  kdyby se ji podařilo

de Gaullovi vybudovat, od druhých dvou? Nebo spíše od té druhé na Jiří Dienstbier na břehu Seiny, 1963

21

Západě, představované Spojenými státy? Je totiž zřejmé, že z  hlediska života lidské

společnosti je hodnota kterékoli západní politiky přímo úměrná tomu, jak přistupuje

k jednání se Sovětským svazem.

Francie má díky tradicím rusko-francouzských vztahů výhodu proti četným svým

partnerům na Západě. Francie byla vždycky silná, když jejím spojencem bylo Rusko

či Sovětský svaz. Kapitán de Gaulle to věděl, když seděl v roce 1916 v německém zajetí

s poručíkem Michailem Tuchačevským. Věděl to generál de Gaulle, když 20. ledna 1942

říkal z  londýnského rozhlasu svému národu: „Není ani jednoho čestného Francou

ze, který by nevítal vítězství Ruska. Francie je s Ruskem, které se dokázalo povznést

z  temnoty hlubin k  slunci velikosti.“ Věděl to ministerský předseda de Gaulle, když

podepisoval za zvuku posledních bitev války smlouvu o přátelství a vzájemnéspolu

práci mezi Sovětským svazem a Francií.

Uchopí tedy de Gaulle svůj okamžik? Naznačuje v  tomto smyslu něco návštěva po

slance Adžubeje v  Paříži a  senátora Edgara Faurea v  Moskvě? Přijede de Gaulle do

Moskvy, kam je pozván už od roku 1960? Když pojede, bude to proto, že hledá cestu pro

návrat Francie ke skutečné velikosti, k jejímž výšinám vystoupila tolikrát jakomálo

která země, a z nichž byla tolikrát v historii jako málokterá jiná země stržena. Nelze

dnes ještě odpovědět, zda de Gaulle naplní onen Goethův citát o pravém muži, jenž se

objevil pod jeho fotografií – samozřejmě v rámci svého určení třídního, filozofického,

náboženského; v tom smyslu, že snaha o velikost je rovna úsilí o mírový svět.

Ale v každém případě i pro Charlese de Gaulla platí, co si zapsal ve svých pamětech:

„Francie si dokáže zvolit správnou cestu. Lidé odcházejí. Francie zůstává.“

De Gaulle a Vietnam

4. 9. 1966

„Nepřišel jsem, abych sklízel, ale abych zaséval,“ prohlásil při jedné příležitosti generál

de Gaulle. A zdá se, že stejný smysl mohou mít slova, která pronášel ve čtvrtek nasta

dionu kambodžského hlavního města Phnompenhu vzrušeným a  dramatickým způ

sobem.

Národy Asie se nikdy nepodřídí zákonům ze zahraničí, z druhé strany Pacifiku.Základ

ní podmínkou politického řešení ve Vietnamu je, aby Američané stáhli své jednotky ve

vyhovující a  určené lhůtě. Spojené státy musí přistoupit na to, že každý národ si má

řídit svůj osud podle vlastních představ. To jsou základní teze projevu francouzského

22

prezidenta pouhých sto kilometrů od vietnamského bojiště, teze, které se od čtvrtka

opakují v tisících rozhovorů a komentářů.

Nejsou to ovšem teze nové. Odpovídající v  zásadě tomu, co požaduje Národní fronta

osvobození Jižního Vietnamu a Vietnamská demokratická republika, tedy ti, protikte

rým vedou Spojené státy leteckou a  pozemní válku na jihovýchodě Asie. Označuje-li

se na všech stranách projev de Gaulla za významný, je to především z jiných důvodů.

Zpravodaj pařížského Le Mondu Jean Lacouture shrnuje to, co mu po projevu řekli

Kambodžané, do tohoto citátu: „Tentokrát generál spálil mosty, angažoval se na naší

straně, přestal být povýšeným divákem. zhnuseným válkou, stal se bojovníkem míru.

Jsme šťastni, že právě v Phnompenhu se de Gaulle opět nalezl jako muž Evianu a boje

proti Organizaci tajné armády.“

Možná že je tento citát nadnesený, ale ukazuje příčiny de Gaullova postoje. Fran

cie ovládala alžírské území svou vojenskou silou mnohem více, než Američané jsou

schopni kontrolovat území Jižního Vietnamu, a přesto při jednání v Evianupřistou

pila na nezávislost Alžírska. Přitom Alžírsko bylo v  srdcích velké části Francouzů

nedílnou součástí země, zámořský department, oddělený kouskem Středozemního

moře, a žilo tam přes milion Francouzů. Byla v tom státnická rozvaha i odvaha, když

de Gaulle učinil tento značně nepopulární krok, když mu to velelo jeho poznáníšir

ších historických souvislostí vědomí nevyhnutelnosti rozpadu impérii. Podobně to

vypadalo se svobodou dalších bývalých afrických kolonií, které dostaly nezávislost

dříve, než tam mohl vzplanout boj podobný alžírskému. A  právě de Gaulle ví dob

ře, jak se tento krok vyplatil, ví dobře, že zachoval v  těchto zemích pozice své země

a francouzského kapitálu lépe, než kdyby bojoval o jejich udržení v rámci impéria do

posledního okamžiku. Ví také to, a setkává se s tím všude na svých cestách, že tone

narušilo prestiž Francie, ale naopak ji to znovu povýšilo mezi skutečné velmoci. Proto

mohl na phnompenhském stadionu uvést tento příklad a apelovat na Američany, aby

se jím řídili, doporučovat jim jménem přátelství, aby pochopili, že v  dnešním světě

zvyšuje prestiž nikoliv odmítání, ale uznávání realit.

Nejen de Gaulle, ale i generální tajemník OSN U Thant se svým odmítnutímkandido

vat do funkce na příští pětileté období postavil proti politice Američanů, kteří chtějí

nahradit zásady Charty OSN svou vlastní policejní činností ve světě. Je mnoho dů

vodů, které vedly U Thanta k tomuto kroku, který může mít vážné důsledky, protože

se stěží najde kandidát, který by měl takovou reputaci poctivého státníka, skuteč

ně neutrálního. Ale rozhodujícím motivem byla právě válka ve Vietnamu a hned na

23

druhém místě U Thantova výtka, že Organizaci spojených národů vážně oslabujesku

tečnost, že není univerzální, protože v ní chybí jedna z pěti nejvýznamnějších velmocí

– Čínská lidová republika. I když tedy U Thant nejmenoval zemi, která je dnes nejvíce

zodpovědná za prudce vzrůstající nebezpečí ve světě, i když Američané vyjádřilipo

litování nad jeho odchodem a chtějí ho přesvědčovat, aby své rozhodnutí zvážil, tady

ve Francii i jinde se za hlavního viníka U Thantova odchodu považují Spojené státy.

U Thant tedy také dramaticky ukázal, že není pravda, že o nic nejde, a zřejmě zamýšlel

své politické gesto právě jako varování světu, který se zaslepeností Američanů řítí

k bodu, který nikdo nezná a nemůže určit. Řečeno jinak, slovy de Gaulla naphnom

penhském stadionu, „iluze, týkající se užití síly, vedou k  postupnému zvyšování ex

pedičního sboru, k stále rozsáhlejšímu stupňování napětí v Asii, stále bližšímu Číně,

stále provokativnějšímu vůči Sovětskému svazu a  konečně stále více ohrožujícímu

světový mír.“

Saigonský premiér Ky odbyl projev tím, že de Gaulle si chce udělat jméno. Ky, tento

playboy v  uniformě leteckého generála, který má na svém nočním stolku fotografii

Hitlera, který si občas sám zalétne shodit bombu na Vietnamskou demokratickoure

publiku, aby dokázal svou statečnost, který není přitom schopen sjednotit ani tolik

procent vietnamského obyvatelstva, jaké by se dalo spočítat na prstech. Ky, který ví

dobře, že kdyby se jen začalo vážně přemýšlet o tom, co řekl nedaleko Saigonu tento

týden de Gaulle, že by to znamenalo jeho okamžitý pád, tento Ky není ovšemrozhodu

jící. Je to jen malý chlapeček, kterému Američané dovolují, aby jim podával sirkyv ob

rovském muničním skladišti dnešního světa, k  němuž se stále více přibližuje požár

založený ve vietnamských horách a džunglích. Je tragikomické, vystoupí-li v takové

situaci prezident Johnson s návrhem, aby se všestranně rozvíjely americko-sovětské

styky, bez ohledu na konflikt ve Vietnamu. Takový nápad se může zrodit jen vezpup

né Americe, opilé vlastní mocí, neschopné rozeznávat nic než černé a bílé. V Americe,

která dosáhla příliš rychle vysokého standardu, než aby se mohla nad sebouzamys

let, tak jak je to zvykem v  Evropě s  celou její historií. Je proto nemyslitelné předpo

kládat, že by reakce na de Gaullův projev byly jiné, než jaké jsou, tedy odmítavé.Ame

ričané najednou nejsou schopni pochopit alžírskou paralelu. Nevěří ve velké většině,

že jde o národněosvobozenecký boj, že jde o to, že Vietnamci si chtějí vládnout sami.

Podařilo se vietnamskou válku představit americkému lidu jako boj za svobodu proti

podvratné činnosti komunistů. De Gaulle, který odmítá ideologie, který je přesvěd

čen, že ideologie jsou pouze zástěrkou nacionalistických zájmů, si byl této americké

24

○○○○○○

pozice vědom. Proto neapeloval na Američany jen poukazem na Alžírsko, ale také na

ducha Západu. Je těžké říci přesně, co tím myslel člověk, který severní polokouli dělí

na Ameriku, Evropu od Atlantiku po Ural a Asii. Pokud bychom to vztáhli na Francii,

pak samotný duch Francie obsahuje revoluci, komunu a  dejme tomu současnou de

Gaullovu politiku, ale také cizineckou legii nebo politiku mnichovanství. De Gaulle

se tedy zřejmě odvolává na pokrokové tradice Západu a je celkem lhostejné, dělá-li to

v zájmu své třídy, když zájem třídy se v daném okamžiku ztotožňuje se zájmypokro

ku celé lidské společnosti. Není pochyb, že by bylo právě tak v zájmu Ameriky i celé

lidské společnosti, kdyby vyřešila pozitivně své asijské problémy, a nejen odchodem

z Vietnamu. Zbývá i pochopit, že v Asii je obrovská velmoc, která má právonespokojo

vat se s podřadným statutem, velmoc, na jejímž území žije více lidí než v kterékoli jiné

zemi světa a  která se svého zákonného práva bude domáhat. Pokud zaujala Čínská

lidová republika extremistická stanoviska v  zahraniční politice, jak konstatuje i po

slední prohlášení Komunistické strany Sovětského svazu, je to i díky tomu, že Spojené

státy učinily v posledních dvou desetiletích všechno, aby jí její statut upíraly.

Tedy v Paříži mají mnoho dobrých zkušeností, aby chápali, že ve světě nezavládne pax

americana, mír podle amerických představ. Pokusy o zavedení amerického mírumo

hou skončit jen tím, že mír ve světě nebude vůbec. A v tom je i základní význam toho,

co řekl v  Phnompenhu generál de Gaulle, jako Francouz, jako představitel Západu,

který pochopil, o co běží. Ale nejen že nemohl přijít, aby sklízel. Zdá se, že nemohl ani

zasít, protože neměl žádný vliv na přípravu pole, které se obdělává z Bílého domu na

druhé straně Atlantického oceánu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist