načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jiný TGM -- Masaryk pro 21. století - Pavel Kosatík

Jiný TGM -- Masaryk pro 21. století

Elektronická kniha: Jiný TGM
Autor: Pavel Kosatík
Podnázev: Masaryk pro 21. století

- Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz pro 21. století. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 391
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrace Alexey Klyuykov
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2919-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz pro 21. století. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejichž mravní oprávněnosti byl přesvědčen. Výsledkem zápasů bylo pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň, paradoxně, zakladatel zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná.

Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.

Pavel Kosatík
Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů a originálních sond do české historie, jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011). Bestsellerem se stala i Sběrná kniha (2017), jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Kosatík - další tituly autora:
 (komiks)
Češi 1992 -- Jak Mečiar s Klausem rozdělili stát Češi 1992
 (komiks)
Češi 1989 -- Jak se stal Havel prezidentem Češi 1989
 (komiks)
ČEŠI 1977 -- Jak z rock´n´rollu vznikla Charta 1977 ČEŠI 1977
Věra Čáslavská - Život na Olympu Věra Čáslavská
Sběrná kniha -- Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem Sběrná kniha
Emil Běžec Emil Běžec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Kosatík


Jiný TGM

Nakladatelství Paseka



Jiný

tomáš

vlastimil

masaryk

t

G

m


Copyright © Pavel Kosatík, 2018

Illustrations © Alexey Klyuykov, 2018

ISBN 978-80-7432-919-7 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7432-997-5 (epub)

ISBN 978-80-7432-998-2 (mobi)

ISBN 978-80-7432-999-9 (pdf )


6 —— 7

Tatíček Kluk

Kdo byl Masarykův biologický otec, nelze slušnou metodou zjistit.

Test DNA, o němž se v této souvislosti před lety uvažovalo, u prvního

prezidenta slušnou metodou není. V každém případě, jak všichni

vědí, se Masaryk narodil 7. března 1850, necelých sedm měsíců po

svatbě rodičů (15. srpna 1849). Komu to zakládá důvod k podezře­

ním, ať se baví, jak umí.

Už o šest let dříve, v roce 1844, matka porodila nemanželské

dítě, dcerušku; po čtyřech měsících zemřela. Byla matka promis­

kuitní, nebo její chování patřilo k standardům její společenské vrst­

vy? V dané době nikdo neprovedl sociologický průzkum, z jakého by

se daly vyvodit spolehlivé závěry. Pokud jde o intimní život Terezie

Kropáčkové­Masarykové, jsme odkázáni každý na svou vlastní po­

vahu a z ní vyplývající, takové či onaké, fantazie.

Jak bylo zvykem, syn dostal jméno podle světce, jehož svá­

tek připadl na den jeho narození, byl jím Tomáš Akvinský. Zřejmě

tak rozhodla matka, dominantní osobnost v rodině. Byla o deset let

starší (nar. 1813) než manžel a jako dcera ze zámožné (a němčící)

hustopečské rodiny se i po svém zmíněném společenském zaško­

brtnutí udržela jako kuchařka v panské službě. Patřila k širšímu

okruhu habsburského služebnictva jak ve Vídni, tak na jednom

z četných císařských „letních bytů“ v Hodoníně. Tam se poznala se

svým mužem a tam přišel na svět i nejstarší syn.

Její manžel, Jozef Maszárik, kočí původem z nedalekých, ale

už slovenských Kopčan, žil na společensky nižší úrovni než ona. Ač­

koli nevolnictví v Rakousku oficiálně zrušil už Josef II., praktikovalo

se, zvlášť právě na císařských statcích, i o tři čtvrtě století později.

Formálně byli císařští zaměstnanci svobodní, ve skutečnosti však

museli dál žádat vrchnost třeba o odchod za prací nebo na studia,

jako předtím. Otec si tak podržel nevolnickou mentalitu, kterou


JINý TGM

po něm jeho nejstarší syn naštěstí nezdědil, naopak, tvrdě se vůči ní i vůči otci vymezoval.

Otec nikdy nechodil do školy. Četl jen s obtížemi. Mezi lidmi

se necítil, nebyl to jeho svět. Zatímco matka měla ambici prostřed­

nictvím svých dětí ještě víc vyniknout a nebála se stýkat ani s pány, její muž se společnosti stranil. Svobodně se cítil vlastně jenom v pří­ rodě a se zvířaty (měl rád hlavně koně). Když Tomáš později na otce

vzpomínal, vybavoval si ho, jak v zimě chytal vrány do želez nebo

se oddával nějaké jiné činnosti, kde nehrozilo, že mu někdo bude

uzurpovat jeho svobodu.

Sňatkem s ním se matka každopádně stala závislou na jeho

vratkém existenčním postavení. Což znamenalo následovat ho, i se

zvolna se rozrůstající rodinou, všude, kam ho vrchnost povolala.

Dva roky potom, co se Tomáš narodil, rodina přesídlila do nedale­

kých Mutěnic. Po roce se všichni vrátili do Hodonína, ale po dalších třech letech povolala služba otce do blízkých Čejkovic. Tam Tomáš nasbíral nejvíc chlapeckých dojmů, začal tam chodit do školy, a snad

proto Čejkovice později označoval za svůj pravý domov. Ale klukovi

bylo sotva osm let, když rodina putovala do nedaleké Čejče — a od­

tamtud zas zpátky do Čejkovic, kde rodiče zůstali až do dvanáctého roku jeho věku.

Všechna ta putování nebyla úplně beze smyslu, otec při nich

sice pomalu, ale přesto stoupal společensky vzhůru. Když bylo

Tomášovi devět let, otec už se neživil jako námezdní kočí, ale byl

„taky pánem“: udělali z něho drába (hospodářského dozorce). I on

teď měl pod sebou několik lidí, se kterými mohl zacházet stejně tvrdě, jako jeho nadřízení zacházeli s ním. Pro syna však všechny tyto změny adres znamenaly, že ztratil schopnost kdekoli zakoře­ nit. Později napsal, že ho ta stěhování zřejmě naplnila „neklidem“, jehož se nezbavil až do smrti.

Do rodiny se postupně narodilo pět dětí, naživu z nich však

zůstaly jen tři, všechno synové: po Tomášovi (1850) ještě Martin

(1852) a Ludvík (1854). Matka se je snažila vychovávat jako budoucí

pány. Masaryk vzpomínal, že doma se nedržely zvyky, které jinak na Slovácku zachovávali všichni ostatní: když přijela na návštěvu

8 —— 9

otcova matka, kopčanská babička, a přivezla Tomášovi jako dárek ši­

roké gatě, tzv. třaslavice, matka mu je dovolila oblékat jenom na noc.

Nenechala syny chodit ani v místním slováckém kroji: strojila

je „po hodonínsku“, tedy po městsku. Tomášovi třeba přešívala ob­ nošené otcovy panské uniformy; byl pyšný na jejich lesklé kovové

knoflíky. Ani trochu se to nepodobalo oblečení jeho vesnických ka­ marádů, kteří si z něj kvůli tomu tropili legraci: tahali ho za šosy, rozčilovalo ho to. Když ho však matka vzala s sebou na návštěvu

k pánům, měly šaty tu výhodu, že ho tam přijali za svého. Vypadal jako oni, takže mu dovolili pohybovat se v jejich blízkosti — což se

ostatním čejkovickým klukům nikdy nestalo.

„Matka nás syny odchovala,“ vzpomínal Masaryk, „otec byl za­

brán vždy prací svou.“ Pod jejím rodinným komandem otec často

trpěl, ale pochopil, že pro něj bude lepší, když se podrobí. Jako ven­

kovan si netroufal do výchovy synů moc zasahovat; činil tak, jenom

když bylo třeba jeho pádné ruky a když ho o to matka požádala.

Tak se stalo, že ho synové v různých společenských dovednostech

brzy předběhli.

Když bylo Tomášovi devět let, uměl už plynně číst a psát, za­

tímco otec ne — takže zatoužil všechno dohnat pod synovým ve­

dením. Nakonec se tak stalo, byť Tomáš s pomalým otcem ztrácel

trpělivost. Časem věcí, které mu na otci vadily, přibývalo: třeba to, že se otec údajně do smrti nenaučil radovat z práce, nezískal si k ní

kladný vztah. Vnímal ji vždy jen jako nepříjemnou povinnost; jako nevolník. Na druhou stranu aspoň, na rozdíl od mnohých, v práci nekradl. Tak si aspoň lidé vysvětlovali, že ani jako šafář s rodinou nezbohatl.

S přibývajícími roky syna čím dál víc ničilo, když viděl, jak se

otec před pány ponižuje, například když šel se smeknutou čepicí

žádat, aby Tomáš směl na studia. Přestože bylo takové chování v sy­ nově zájmu, nikdy je otci neodpustil a postupně si k němu vypěsto­

val vztah, který navždycky zůstal plný pohrdání.

Zajímavé bylo, že matčina dominance se neprojevila v  do­

mácí mluvě. Němčinu, jazyk pánů, prý doma používala, jen když se

s dětmi večer modlila. „Každý večer tři kluci jsme si klekli a modlili


JINý TGM

se hlasitě Otčenáš, Zdrávas, Věřím a Andělíčku.“ Skoro se tomu ne­

chce věřit, protože matka oním „soustavným odněmčováním“ (poz­

dější Masarykův termín) ani trochu neprospívala jejich studijním

šancím, o kterých přitom snila.

Když Tomáš začal v Hodoníně chodit do obecné školy, ne­

chala ho matka zapsat do německé, ne české třídy a platila mu sou­

kromého učitele němčiny. Sama ho však této své mateřské řeči opět

ne učila. Výsledkem bylo, že když Tomáš nastoupil v jedenácti le­

tech na první lepší školu ve svém životě, na piaristické gymnázium

v Husto pečích, zjistil, že německy skoro neumí.

V Čejkovicích, v sedmi letech, Tomáš zažil své první setkání se

světem knih — a také s prvním knihomolem. Tak aspoň vnímal míst­

ního katolického kaplana Františka Satoru. Když si Satora všiml,

že kluk dychtí po poznání, zpřístupnil mu poklady farní knihovny.

Tomáš s úžasem zjišťoval, že svět knih je vlastně pluralitou světů:

v každé z nich žili nějací jiní lidé a prožívali nějaké jiné příběhy.

Mnohým z nich v životě o něco důležitého šlo a trápili se, jak toho

dosáhnout a zůstat zároveň správnými lidmi. Klukovi z toho pře­

cházel zrak.

Satora se o Tomáše zasloužil i tím, že mu jako první člověk na

světě zprostředkoval kontakt s nadsmyslnem. Farář, který v čejko­

vickém kostele o Bohu kázal a zároveň v něj věřil, se klukovi začal

jevit také jako bůh. A sám Tomáš při tom rostl do pozice Satorova

oblíbence: farář mu už knihy nejen půjčoval, ale dával mu i peníze

na nákup těch, které ho samotného zajímaly. A dovolil mu dokonce,

aby při mších ministroval: Tomáš vzpomínal, že si připadal jako an­

děl, vyvolený spoluúčinkující při obřadu, kde byla většina ostatních

odsouzena do role pouhých diváků.

Žil život běžného vesnického kluka, ale i všední zážitky se

často zdály plné magie; mocně vzrušovaly jeho obraznost a zane­

chávaly v ní trvalé stopy. Nikdy nezapomněl na to, jak — nečekaně —

přistihl při modlitbě židovského chlapce: modlil se k jinému Bohu,

než byl ten Masarykův většinový a katolický, ale s jakou vnitřní váž­

ností a opravdovostí! Když se oběsil podomek na statku, kde otec

sloužil, probudilo to v klukovi úvahy o smrti a eventuálním panství


10 —— 11

člověka nad ní. Je lidská duše nesmrtelná? A smí člověk o životě roz­

hodovat? Tomáš si s těmi otázkami nevěděl rady.

Jeho myšlení určovala víra. Nejenom intelektuálovi Satorovi,

ale i své matce, prosté katoličce, věřil na slovo: naše víra vede do

nebe, kdežto všechny ostatní víry (jak je vlastně možné, že vůbec

existují?) vedou do pekla. Když poprvé, v Kloboukách u Brna, vstou­

pil do evangelického kostela, málem mu v tom prostředí, o kterém

předem věděl, že je nepřátelské, puklo srdce hrůzou. Odpustí mu

jeho Bůh, že páchá tak strašlivý hřích a vstupuje, kam nemá? Za­

čal si představovat Boží trest a svou vlastní zkázu — a nakonec byl

vlastně zklamán, když se nepřihodilo vůbec nic. Trest se nedostavil.

Jako kluk si dlouho myslel, že až vyroste, bude žít zhruba

stejně bídně jako jeho otec. Jak by ho mohlo napadnout ještě něco

jiného? V šedesáti letech vzpomínal: „Vyrostl jsem v takové tísni, že

se mně rozumělo samo sebou: budu takovým otrokem, jakým byl

můj otec a jiní, neměl jsem nikdy v dětství v plánu, že budu to a to.“

Stalo se však něco jiného. Nejdřív kaplan Satora a po něm také čej­

kovický děkan Kotzmann potvrdili, o čem matka snila: v tom klu­

kovi něco je. Pro život na vesnici je ho škoda, měli by ho dát na školy,

možná by mohl být i učitelem!

Nabízela se reálka v Hustopečích, odkud pocházela Tomá­

šova matka a kde dosud bydlel jeho strýc, matčin bratr, čímž se zdála

zajištěna i otázka studentova bytu. Odchod na studia přišel právě

včas: sláva kaplana Satory začala prudce upadat poté, co se v roce

1860 zjistilo, že otěhotněl ženu svého kantora Mráčka. Desetiletý

Tomáš nerozuměl úplně přesně, o co jde. Vnímal, že Satora vzbudil

jakési pohoršení, z něhož se dokonce veřejně kál: jednou při mši

pronesl dlouhé kázání o tom, že i kněz je jen člověk a že by se lidé

zároveň neměli řídit jeho příkladem. Tomáš se s ním poprvé v životě

cítil nespokojen: dosud dělal všechno podle Satory a myslel si, že to

tak bude navždycky, a najednou to nešlo.

V jedenácti letech tedy odešel na reálné gymnázium do Hus­

topečí. Z Čejkovic to tam nebylo ani třicet kilometrů, celá rodina

to však vnímala jako životní zlom; byl to odchod z domova, kam se

nebude možné vracet každou neděli, ale jen o prázdninách. Tomáš


JINý TGM

ztrácel vztahy k lidem, jež měl rád, šel však za vidinou poznání, po

kterém dychtil.

Hustopeče znal, s matkou tam už předtím byl mnohokrát,

poměry na piaristickém gymnáziu však pro něj byly nové. Jak už řečeno, nejvíc ho zaskočilo, jak na tom byl špatně s němčinou, jazy­

kem své matky, o němž i ona dosud mínila, že ho syn zvládá dosta­ tečně. Aby se mu spolužáci nesmáli, řešil vše ze začátku tak, že se

příslušné texty učil nazpaměť; hlavu měl dobrou, jak stále znovu zjiš­

ťoval. Zdrojem posměchu se však stalo i jeho oblečení, které matka

považovala za městské; nyní, ve skutečném městě, se ukázalo, že

ani tomu tak není.

Že se stal mezi spolužáky samotářem, způsobilo několik sku­

tečností. Předně se mezi nimi jako venkovan cítil nejistě. Zároveň

ho víc než spolužáci zajímaly knihy. Nejraději si čítal a prohlížel ob­ rázky ve velké knize o lidské fyziognomii: představa, že z tváře, dlaně,

držení těla apod. lze vyčíst údaje o lidské povaze, ho fascinovala do

té míry, že nevydržel a začal kluky „vyšetřovat“. Znovu se jeho „vě­

decké“ vážnosti smáli; později sám s humorem poznamenal, že to

byl vlastně jeho první sociologický průzkum, ovšem bez publikač­

ního výstupu... Konečně třetím a posledním důvodem, jímž si To­ máš zdůvodňoval své samotaření, bylo, že se kluci společně oddávali masturbaci. Hnusilo se mu to, radši býval sám.

Peněz měl málo, musel vyjít se zlatkou a pecnem chleba, které

mu matka týden co týden posílala. Ale zvládal to. První rok patřil

k premiantům, ve druhém v učení polevil, údajně proto, že se čím

dál hůř snášel s přísným školním a domácím řádem, jejž měli otcové

piaristé zavedený. První střet s autoritou, zatím skoro neznatelný?

Nejradši měl předměty, které to, co viděl, slyšel a žil, proměňovaly

v pravidlo. Fyziku, přírodopis: cokoli, kde se pod jevy daly rozpo­

znat zákonitosti. A zrál i citově, o prvních letních prázdninách, jako

třináctiletý, se poprvé zamiloval. Do jedenáctileté: propadl jí jako

vždycky všemu, co v životě dělal, výsledkem bylo několik zamilova­

ných básní, nedochovaných.

Čím dál tvrději se vymezoval vůči otci a jeho světu. Nenávi­

děl, jak snadno se lidé jako on smiřovali s panským ponižováním.


12 —— 13

Do smrti o tom, dotazován na dětství, vypravoval vždycky tytéž his­

torky: jak jednou po honu páni předhodili nevolníkům neznámou la­

hůdku, makaróny, a oni se o ně začali rvát jako zvěř, Tomáš v hanbě

utekl. Nebo jak on sám při jiné panské sešlosti dostal na starost hlí­

dání kožichů. Tehdy prý se ve své bezmocné roli tak rozhněval, že

všechny ty drahé cizí hadry málem podpálil; spasil se opět útěkem.

Když dovršil čtrnáctý rok, vznikla otázka, co dál. Na učitele,

kterého z něj chtěla mít jeho matka, mohl začít studovat až o dva

roky později. Co bude do té doby dělat? Mít ho doma a muset ho ži­

vit otec nechtěl a patrně toho ani nebyl schopen. Rozhodl, že se To­

máš půjde učit řemeslu — což z hlediska matčiných dlouho dobých

plánů se synem nemělo velkou logiku a matka tím sotva byla nad­

šena. Prosadila aspoň, že synovým dalším působištěm bude Vídeň,

hlavní město monarchie, kde kdysi žila. Syn se s pomocí jejích zná­

mých otrká ve velkém světě.

Na jaře 1864 ho tedy do Vídně doprovodila, ubytovala u přá­

tel a ze společné porady na místě vzešlo rozhodnutí, že se Tomáš

začne učit uměleckým kovářem. Když už řemeslo, tak ušlechtilé,

žádná hrubá nádeničina. Kluk s takovou perspektivou souhlasil.

Bude umělcem!

Realita dílny byla ale jiná. Všichni tam začínali od píky, takže

i Tomáše ze všeho nejdřív postavili ke stroji, kterým se razily pod­

kůvky na podrážky bot. Co jedno zatažení za páku stroje, to jedna

hotová podkůvka. Práce mu šla od ruky, vůbec nic tvůrčího však na

ní nebylo. Pomalu, ale jistě si Tomáš začínal ve Vídni zoufat. A když

se stalo, že mu chlapec, se kterým přespával na pokoji, ukradl a pro­

dal knihy (včetně milovaného atlasu, v němž Tomáš jezdil prstem

po mapách a snil o cestách do dalekých krajů), po učení byla veta.

Kluk vzal nohy na ramena a vrátil se domů k rodičům.

Otec v  hněvu udělal se synem krátký proces: kdo nestojí

o nóbl učení v nóbl městě, půjde do učení ke kováři doma v Čejči.

A bude pod dohledem. Tak se Tomáš na rok (1864—1865) dostal

k černému řemeslu. Byl­li to trest, pak se nepovedl; sám na toto

období vzpomínal jako na jedno z nejlepších ve svém životě. Líbilo

se mu, že ho rovnou postavili ke kovadlině, místo aby byl nejdřív


JINý TGM

„děvečkou“ a zdržoval se učením vedlejších činností. A těšilo ho také,

že „byl v rodině“. Tuto potřebu být přijímán prostředím, v kterém

se právě nacházel, později zdůrazňoval i v dobách, kdy působil jako

domácí učitel v různých bohatých vídeňských familiích. Bylo pro

něj důležité, pokud ho ostatní, velcí, přijímali jako sobě rovného.

Ale bývalo v kovářské dílně také jinak. Jeden z prvních Ma­

sarykových životopisců, Jaromír Doležal, naznačoval: „Na hochovi

se dvorští zaměstnanci často mstili za otce, jestliže cítili jeho přís­

nou ruku.“ Bylo to asi horší, než si Tomáš později přál pamatovat.

Ať tak nebo tak, ten rok tvrdé práce s kladivem stačil k tomu, aby

spisovatel Lev Tolstoj při osobním setkání o dvaadvacet let později

okamžitě poznal, že si třese rukou s dělníkem. A také Masarykovi

samotnému, když později začal přednášet sociálním demokratům,

dělalo dobře, že se mohl cítit jako (kdysi) jeden z nich, dělník; lho­

stejno, že ne moc dlouhou dobu.

Měl tolik práce, která ho bavila, že by u podkovávání koní

tehdy dokázal zakotvit na celý život (i když se našel také kamarád,

který vzpomínal, že Tomáš si i tenkrát „u měchu častěji hleděl více

knížek“). Ale jednou si ho při práci všiml bývalý učitel z hustopeč­

ské reálky, zašel za matkou a vyjádřil podiv nad tím, jak rodiče svého

talentovaného syna zanedbávají. Na místě byla tedy pro něj vymyš­

lena alespoň prozatímní záchrana.

Navenek to skoro vypadá, že rodiče o synovu budoucnost

mezi sebou bojovali. Matka prosadila, že Tomáš nastoupí v  čej­

kovické škole aspoň jako učitelský praktikant. Naučí se pracovat

s dětmi, později na studiích se mu to bude hodit. Syn byl matce

i s odstupem let vděčný: „Matka moje, Pánbůh jí dej nebe, chtěla

ze mne mít vždycky víc, nežli já sám ze sebe.“

Čejkovická jednotřídka sídlila v místním zámku: jaký skok

z černi kovářské dílny přímo do nebe! Věkově od svých svěřenců ne­

příliš vzdálen, založil Tomáš svou pedagogickou metodu asi poně­

kud riskantně na kamarádství. Údajně však fungovala, rákoska (ji­

nak běžný nástroj učitelské výuky) prý přicházela ke slovu jen občas.

Často citovaná historka naznačuje, že v patnácti letech byl

schopen získat si autoritu nejenom u žáků, ale i u jejich rodičů. Dě­


14 —— 15

tem jednou vyprávěl, jak je to se sluneční soustavou: uprostřed visí

Slunce a Země se točí okolo něj. Ne naopak, i když se to na pohled

zdá divné. Děti běžely domů s očima navrch hlavy, odvyprávěly vše

matkám a ty si druhý den přišly na pana podučitele stěžovat, že

učí proti Písmu svatému. Chvíli to s Tomášem vypadalo bledě, na­

konec se však do zámecké školy dostavila i moudřejší část vesnice

a vše skončilo pochvalou a doporučením, ať učí dál, jak nejlíp umí.

Jak tak Tomáš při svém učitelování stále posluhoval v kostele

kaplanu Satorovi, začali oba zjišťovat, že se kluk začíná zlepšovat

i v latině — jazyce, v kterém se mše konala a na který si ministrant

do té doby stěžoval, že mu nerozumí. Vůbec se zdálo, že chápe čím

dál více věcí, a tak nakonec Satora zašel za Tomášovou matkou s pře­

kvapivým návrhem: kluk nemusí čekat, až mu bude šestnáct a bude

moci studovat na učitele. Se svou slušnou latinou může hned teď

nastoupit na německém gymnáziu v Brně. Získá všeobecné vzdě­

lání a bude si moci vybírat, čím chce potom být. Například knězem.

Taková představa se Tomášově matce zalíbila. A klukovi taky.

Cítil se oddaným katolíkem do té míry, že snil o dráze křesťanského

mučedníka. Představoval si, jak obrací na víru pohanské duše v mi­

siích — a nanečisto si to vyzkoušel přímo doma v Čejkovicích. Ženu

místního kováře, luteránku, přesvědčoval tak dlouho, až skutečně

pod jeho vlivem přestoupila ke katolické církvi.


JINý TGM

V Brně

zamlada

Tak se Tomáš ve svých patnácti letech ocitl rovnou v druhém roč­

níku německého gymnázia. Později vzpomínal, že první půlrok pro­

žil v bídě; všechny peníze, které dostával z domova, utratil za jídlo

a podnájem. Jeho situace se však podstatně změnila poté, co získal

práci vychovatele v rodině brněnského policejního ředitele Antona

LeMonniera. „Tomu ušlechtilému muži vděčím za pozdější vzdělání

své povahy,“ vzpomínal. LeMonnierův vliv (trval celých sedm násle­

dujících let, 1866—1873) určitě nebyl malý.

Stalo se to tak: náhoda svedla Masaryka do stejné školní třídy

s LeMonnierovým synem Franzem. Byl o pět let mladší a byl slabý,

kulhal — takže se ve třídě mezi sedmdesáti spolužáky Masaryk nej­

dřív stal jeho tělesným strážcem (vodil ho do školy a ze školy a při

tom si s ním opakoval látku). Tímto způsobem se po pár týdnech

dostal do rodiny muže, který byl po moravském místodržiteli nej­

vlivnějším mužem ve městě.

Anton LeMonnier byl ztělesněním starorakouských byrokra­

tických ctností, smyslem jeho života byla vzorná služba státu a dy­

nastii. Měl velkou knihovnu, do níž měl Masaryk bez problémů pří­

stup, a  ve svém bytě vedl bohatý společenský život, jehož se do­

mácí učitel směl účastnit; jeho salonem proudili lidé, které by jinak

chudý student nepotkal. Vše za byt, stravu a pohádkový příjem 100

zlatých měsíčně.

Peníze se hodily, protože vyřešily situaci nejen Masarykovu,

ale i celé rodiny. Otec, žijící vždy na spodní příčce společenského

žebříčku, získal v roce 1866, kdy zemí prošla pruská vojska, o sta­

rost navíc. Když Prusové táhli krajem, přidal se k nim, bez dovolení

opustil práci a v několika okolních obcích zrekvíroval zásoby vína,


16 —— 17

šatstva a potravin. Po skončení války byl za spolupráci s nepřítelem

rok policejně a soudně vyšetřován a nakonec shledán nezpůsobilým

pro službu v císařské rodině. Ztratil tím nárok na plat, služební byt

i penzi, která by mu po čtvrtstoletí panské služby bývala náležela.

Stal by se žebrákem, nemít syna, který mu začal posílat z Brna pe­

níze, a vzal k sobě dokonce nejmladšího bratra Ludvíka s tím, že ho

bude také podporovat na studiích.

Tomášovy peníze se pro rodiče i oba bratry staly důležitým,

načas dokonce jediným zdrojem příjmů. Stále ještě mu zbývalo dost

i na to, aby si mohl kupovat všechny knihy, po nichž toužil. Škola ho

bavila, i když ho nepřestávalo trápit, že se mu spolužáci posmívali

coby venkovanovi. Dílem kvůli jeho špatné němčině, čím dál častěji

však také kvůli nejasnostem kolem jeho jména: správně česky se

jeho příjmení (podle maďarského pravopisu psané Maszárik) mělo

psát „Masařík“ a tak ho učitelé a studenti na gymnáziu nazývali. To­

máš však byl zvyklý, že na něj i na otce lidé doma na jižní Moravě

volali po slovácku „Masáriku“. Tvrdě vyslovované „ry“ v příjmení

se mu líbilo, zakládal si na něm, takže na Satorovu radu prosadil,

aby mu v hodonínské matriční knize a pak i ve školním katalogu

příjmení upravili. Od roku 1868 byl Masarykem.

Z dnešního pohledu se může zdát pozoruhodné, že přátelé

vlastenci změnu transkripce Tomášovi později zazlívali; podle nich

být Masaříkem, a  zachovat tedy specificky české „ř“ by bylo dů­

kazem vlastenectví. Jeho zrušením se nositel příjmení údajně od­

národnil... Masaryk měl vlastně štěstí, že jeho kritici neznali význam

otcova slovenského příjmení. Slovenské „masár“, které tvořilo jeho

základ, znamená v češtině „řezník“; správně česky vlastenecký pře­

pis Masarykova jména by tedy musel znít Řezníček.

Z učitelů brněnského gymnázia Masaryka nejvíc ovlivnil ka­

techeta Matěj Procházka, po Satorovi druhý významný katolický

kněz v jeho životě. Později o něm Tomáš mluvil s obdobnou úctou

a  láskou, jaké z  trochu jiných důvodů pociťoval ke svému mece­

náši LeMonnierovi. „Nový Satora“ Masaryka uchvátil svým aske­

tickým životním stylem (a pevnějším charakterem, než byl Sato­

rův) i lepším než autoritativním pojetím náboženské nauky: v jeho


JINý TGM

hodinách bylo možné o víře nejen hloubat, ale občas i diskrétně

pochybovat.

Masarykovi imponovala nejen Procházkova zbožnost a vzdě­

lanost, ale také způsob, jakým (i když nebyl pronikavým myslitelem)

propojoval teorii s praxí. Nekázal jenom v kostele, ale jako jeden

z prvních katolíků chodil přednášet mezi dělníky brněnských tová­

ren. Masaryk ho často doprovázel, právě od něj se dozvěděl o exis­

tenci socialismu. Stal se průkopníkem křesťansko­ sociálního hnutí.

Když o třicet let později — to už Procházka nežil — vyšel výběr z jeho

článků o dělnické otázce, Masaryk v recenzi neopomněl připome­

nout Procházkovu šlechetnost. S jeho pojetím veřejné práce se iden­

tifikoval, netajil se odhodláním pracovat mezi lidmi jako Procházka.

Měl muže, o kterého se ve své víře mohl opřít, zároveň ho však

jeho vlastní, kdysi tolik silná a venkovsky rudimentární víra začínala

opouštět. Hlavní podíl na tom měl rozpor mezi slovy a skutky, který

u většiny věřících kolem sebe pozoroval — nebo se mu to alespoň

zdálo. Návštěva kostela byla pro všechny povinným rituálem, vírou

však nežili, byla jim v podstatě lhostejná, dávno už si zvykli nasazo­

vat dvojí tvář. V jeho vlastní, katolické církvi ho pak ze všeho nejvíc

dráždila snadnost, s jakou „věřící“ hřešili: věděli předem, že se ze

svých hříchů budou moci vyzpovídat, dostanou od kněze rozhřešení

a pak se do hříšné roboty pustí nanovo. Existovali sice i věřící, kteří

svou víru žili mnohem komplikovaněji (farář Procházka byl přesně

tento případ), ti však byli v menšině. A především se zdálo, že cír­

kev, tj. systém, masové pokrytectví podporuje, dokonce z něho těží.

Masaryk zjišťoval, že je stále méně schopen víry v dogmata,

jež církev předkládala. Zdálo se mu nemožné, aby při mši dochá­

zelo k zázraku transsubstanciace, tj. k přeměně chleba a vína v tělo

a krev Kristovy. Především ho však iritoval samotný institut kato­

lické zpovědi, k níž museli studenti gymnázia chodit povinně každý

týden. Když člověk vypoví své hříchy knězi, opravdu mu pak jeho

prostřednictvím odpustí i Bůh? Až tak snadné to je? Když se Tomáš

svěřoval se svými pochybami katechetovi Procházkovi, obdržel re­

akci, kterou čekal: „Modli se a věř víc než dosud, sám se za zdar tvé

víry budu modlit také.“ Co ale s vírou, když se s ní rozum ocitne

v zásadním protikladu?


18 —— 19

Masaryk čím dál víc zjišťoval, že ho zajímá hlavně ten rozum.

K víře měl úctu jako k institutu, do něhož se narodil a který po ge­

neracích předků zdědil. Zároveň si však čím dál častěji uvědomoval,

že věřit v Boha lze tisícerým způsobem a že ne všechny jsou stejně

mravné jako ostatní. „Pochopoval jsem pořád lépe, že katolicismus

dělá veliký rozdíl mezi zbožností a mravností. Viděl jsem v životě,

a bylo mi to jednou z nejtrpčích zkušeností, že lidé katolicky zbožní

byli mravně špatní, alespoň mně mnohem horší, než mnozí lidé ne­

zbožní a bezbožní. Viděl jsem, že takzvaní ateisté jsou lepší, velmi

často lepší než katoličtí teisté.“ Nemohl už dál věřit jenom naivní

venkovskou vírou své matky; z dospělých lidí, jejichž prostřednic­

tvím se v Brně nábožensky orientoval, věřil opravdově jen katecheta

Procházka.

Když mnohem později, v roce 1906, vrcholily jeho spory s kle­

rikály, Masaryk sám důvod svého odmítání církevně katolické zbož­

nosti vysvětlil tak, že neměl a nemá jenom náboženskou, ale také

etickou povahu. Vzpomínal, jak ho deptalo, když viděl představi­

tele církve přijímat do jejích řad lidi mravně podřadné. Jak první

starostí katolických kněží po příchodu na venkovskou faru bylo na­

jít si mladou kuchařku a jak zpravidla celá vesnice při tomto hle­

dání dívky do postele spolupracovala. „Kupování krávy nebo koně,

jejich ohledávání, je mnohem lidštější, než bylo to hledání farské

kuchařky.“

Tvrdil, že všechny katolické kněží, které potkával, zažíval jako

požitkáře. „Vzpomínám si například na takzvané vizitace,“ psal

v roce 1907. „Když totiž měl přijet vyšší církevní hodnostář do naší

vesnice, začala sháňka po nejlepší kuchařce v kraji, po nejlepším

víně, po nejobratnějším posluhovi při tabuli (tenkrát učiteli), celá

vesnice nemohla ve vizitaci nic jiného vidět než právě to čistě mate­

rialistické požitkářství.“

Čím dál víc mu však vadila také celá instituce katolické církve,

celý princip, bez zřetele k prohřeškům některých jednotlivých členů.

Ti, kdo ho v  té souvislosti obviňovali z  anarchismu, nebyli zcela

mimo pravdu. V pozdější knize Rusko a Evropa a v obměnách i jinde

Masaryk napsal: „Kriticky myslící člověk může uznávat jen takzva­

nou autoritu vnitřní.“ Jako filosof se tedy zajímal i o alternativy, které


JINý TGM

vůči církvi nabízeli velcí myslitelé: od Kanta dál podle Masaryka běží

o totéž co jemu, tedy o „svědomí a jeho obsah“.

Církev mu nestačila, protože si přál být se svým Bohem sám.

„Katolík ve své zbožnosti vždycky se cítí jaksi závislým na knězi a na

svatyni; nestačí mu, jak Ježíš chtěl, modlitba v komůrce; zvykl si na

kněze, prostředkovatele mezi sebou a Bohem.“ Zdálo se mu, že se

svět středověkem počínaje od církví odvrací: že nejprve vznikly na

Římu nezávislé církve národní, které se pak často štěpily, a že vý­

voj směřuje k tomu, aby se každý člověk stal ve vztahu k Bohu svou

vlastní církví. Nebude už směrem k Bohu potřebovat oporu v po­

zemské instituci, protože jeho vlastní mravnost vykoná všechno,

co je třeba. Taková demokratizace náboženského života se projeví

i v politice, kompletně v celém lidském životě. „Takový člověk bude

v parlamentě samostatnější než člověk, který je mravně závislý na

knězi.“

Masarykův odklon od katolictví přirozeně zajímal jeho ro­

diče, hlavně matku, která ho k víře po celý život vedla, přála si, aby

byl knězem. V roce 1911 při přednášce ve svém rodišti vzpomínal,

jak to probíhalo. „My jsme se mnohdy i hádali a možná že někdy

i prudčeji. Mladíka to někdy trochu nutí ukázat příliš svou chytrost.

Odpustila mně to. Já jsem jí jejího katolického náboženství nevzal,

v něm žila a umřela. Šel jsem svou cestou. Ona to nerada viděla,

ale protože měla pravé křesťanství, byli jsme až do posledního oka­

mžiku matka a syn.“

Pozvolný rozchod s církví měl jeden háček. Nevypovídal nic

o tom, jak bude vypadat Bůh, který zbude — a jestli Masarykovi

tímto způsobem zbude vůbec nějaký. Základní vlastností Masary­

kova náboženství bylo, že dějiště všeho podstatného bylo zde na

zemi. Jako křesťan si Masaryk ponechal víru v nesmrtelnou duši,

zároveň však odmítal představy o tom, že všechno podstatné při­

jde až v posmrtném životě a do té doby se vše prostě musí vydržet.

Ne, člověk potřebuje náboženství právě k tomu, aby už nyní žil

co nejsprávněji a nejintenzivněji každým okamžikem. A v každém

momentě, bez oddechu a  bez ustání, svádí mravní zápas o  pod­

statu celé své existence. Vždycky jde mravně o „tady a teď“, nikdy


20 —— 21

nebude dodatečně napraveno, co mělo být správně vykonáno

v tomto okamžiku.

Z nesprávného nebude nikdy komu se vyzpovídat a nepřijde

nikdo, žádný člověk, který by dal dodatečně rozhřešení. Vše důle­ žité, oč jde, se odehrává v rozmluvách mezi člověkem a jeho vnitř­ ním Bohem, ať už se mu říká Prozřetelnost, svědomí nebo i jinak.

Není to prostě církevnické „něco za něco“, jak si lidé, podle Masa­ ryka infantilně, představovali posmrtný život ve středověku. „Pravé náboženství je vědomí, že žijeme ve věčnosti už zde. Ne onde, ný­

brž zde je věčnost. Jak je nesmyslné myslit, že tam je věčnost! Není

svět tento z téhož Boha? Pokrokové náboženství je stálé přesvěd­

čení o tom, že musíme sami před sebou a před jinými žít už v této

věčnosti,“ napsal v roce 1911.

Pozoruhodné bylo, že ve skutečnosti nejenom on sám, ale ze­

jména ostatní členové rodiny včetně jeho dětí na posmrtný život vě­ řili. Nejčastěji o tom mluvila Alice Masaryková. Když v roce 1930 ze­ mřela její přítelkyně, sociální pracovnice Madla Záhořová, napsala

o ní, že prošla údolím smrti, ale vrací se zpět silnější než kdy předtím.

Když v roce 1935 Alice mluvila k výročí úmrtí Nikodima Kondakova, ruského byzantologa, který v rámci Masarykovy Ruské akce (ujíma­ jící se uprchlíků před bolševismem) zakotvil v Praze, hovořila o něm jako o člověku, který i po uplynutí oněch deseti let je v její mysli stále

přítomen. U hrobu bratra Herberta mívala pocit, že spí jen ve „stu­

dené postýlce“ a že vnímá dotyk větru v trávě a zpěv kosa. Na jaře

1948 v Lánech, u společného hrobu matky a čerstvě taky bratra Jana,

řekla, že „jsou teď spolu a věřím, že jsou s námi, jsme­li ušlechtilí,

hodní a jemní“. I při úmrtích blízkých přátel se nechávala slyšet, že

„budou vždy s námi, pokud budeme dobří a pravdiví“. Membrána

mezi tímto a oním světem byla tenká a prostupná.

V Brně, kde vyspívající Tomáš promýšlel všechny tyto kom­

plikované náboženské otázky, žil zároveň i  velmi reálnými pro­

blémy. V roce 1868 tam zažil svou první velkou lásku. Už předtím

se mu líbila různá děvčata, nyní však poprvé zažíval rozkoše taj­

ných a letmých schůzek, které prokládal chrlením zamilovaných do­

pisů a básní. Jejich adresátem byla Antonie, příbuzná Masarykovy

JINý TGM

bytné, a osmnáctiletý vášnivec prožíval své city k ní se vším všudy,

snil i o svatbě.

Věc se donesla až k řediteli školy Küchenbauerovi, a protože

se časově shodovala s Masarykovým už zmiňovaným odmítáním

zpovědi, dal si ho ředitel zavolat a vytkl mu obojí najednou, tedy jak

„neslušný poměr“, tak „neúctu k svaté zpovědi“.

Následný fyzický střet obou mužů, v masarykovské literatuře

často připomínaný, se většinou líčí jako studentova vášnivá obha­

joba čistoty vlastního vztahu k děvčeti. Pravá podstata jejich sporu

však byla v něčem jiném. Ředitel nevytkl Masarykovi ani tak to, co

dělá, ale že to nečiní tišeji a nebere při tom více ohledů na ostatní. Je

nutné chodit se svými city na veřejnost, aby o nich všichni spolužáci

věděli? A je třeba i s odmítáním zpovědi dělat takové ciráty? Myslí

si snad Masaryk, že on sám, ředitel, těm zpovědním „popským ho­

kuspokusům“ věří? Vůbec ne, ale nikoho tím taky neobtěžuje. V sou­

kromí si přece každý může říkat a dělat, co chce. A o to jde: aby se

jednáním, jakýmkoli, nenarušoval systém.

Masaryk nemohl uvěřit svým uším, míry takového pokrytec­

tví se nenadál. Vykřikl, že kdo jedná proti svému přesvědčení, je

padouch (Schuft), což rozhněvalo pro změnu ředitele — takže se

rozpřáhl, aby žáka uhodil. Ten však byl rychlejší, popadl u kamen

kleště na uhlí (podle některých pramenů pohrabáč) a svému nad­

řízenému se postavil: sice v sebeobraně, především však způsobem,

který „narušoval systém“. Byl to čin, za jaký se vylučovalo ze všech

škol v celém Rakousku, a bez odkladu.

Když škola dala najevo záměr naložit s Masarykem tímto způ­

sobem, zasáhl jeho dobrý duch LeMonnier. Jeho řešení mělo dvě

části. Především vahou své autority zajistil, že vychovatel jeho syna

směl v Brně dokončit školní rok. Druhou část řešení, jak se zdálo,

dodal sám osud: ve stejném roce 1869 byl LeMonnier povýšen do

šlechtického stavu, načež mu bylo nabídnuto místo policejního šéfa

ve Vídni. Pojede se do hlavního města! Pro loajálního úředníka to

znamenalo dosažení životní mety a pro vychovatele jeho syna mož­

nost dalšího studia v metropoli, kde o jeho špatné pověsti zatím ni­

kdo nic nevěděl.

22 —— 23

Život

ve Vídni

Takto, vlivem nešťastných i šťastných okolností, se Masaryk na konci

roku 1869 ocitl znovu ve Vídni. Měl tam strávit dalších třináct let

života. Ubytovaný v rozlehlém LeMonnierově bytě na Peters platzu

v centru města (Masaryka tam dodnes připomíná pamětní deska),

těšil se přátelství celé rodiny. Na jedné straně je vyjadřoval jeho ofi­

ciální titul hofmistra, na druhé dobromyslná přezdívka „Massa“,

převzatá z americké jižanské literatury. I nadále si z knihovny pána

domu mohl půjčovat antickou a německou klasiku v libovolném

množství a účastnit se domácích salonů, konaných jednou týdně.

Masaryk, který se do té doby pokládal spíš za izolacionistu, při té

příležitosti zjistil, jak ho konverzace s dámami i pány baví, o tanci

nemluvě. Pokud šlo o školu, LeMonnier ho prosadil mezi žáky špič­

kového Akademického gymnázia, kde se Masaryk mohl vzdělávat

na ještě vyšší úrovni než předtím v Brně.

V době, kdy Masaryk do Vídně přišel, procházela proměnou

v moderní říšskou metropoli. Vnitřní pás hradeb, který město po

staletí definoval, byl stržen a na jeho místě rostla monumentální

Okružní třída vroubená výstavnými paláci, jež vtiskly městu novou,

imperiální tvář. A na ten velkoměstský ruch, který bylo najednou ze

všech stran slyšet, bylo tak snadné a příjemné si zvyknout! Všechno

bylo při ruce, včetně studia čehokoli. Do Univerzitní knihovny, jejíž

bezedné fondy si Masaryk zamiloval, to měl z Akademického gym­

názia kousek.

V  hloubi své povahy dál zůstával samotářským jezevcem.

Škola ho bavila, zároveň se snažil přistupovat ke studiu pragma­

ticky: učil se tak, aby u zkoušek prošel, za premiantstvím se neho­

nil. To už si místo učení jako vždy raději četl, cokoli od poezie přes

JINý TGM

knihy o umění a historii až po filosofii, hodnotově však už teď ne

bez ladu a skladu. Místo Lavaterova fyziognomického atlasu ležel

nyní na jeho stole Goethův Faust a Lessingova dramata, odkazující

k dramatům řeckým a římským. Pomalu, ale jistě začínal k něm­

čině a latině přidávat i studium dalších jazyků: brzy zjistil, že už i ve

francouzštině umí číst v originále jak beletrii, tak filosofické spisy.

Musel prožívat zvláštní stavy: nad nejlepšími knihami světo­

vého písemnictví se vznášel do kulturního nebe a zároveň si udržo­ val silné vazby na svou rodinu a domov, na moravský venkov, odkud

pocházel. Během pár let se měl stát špičkovým vídeňským intelek­

tuálem, celou tu dobu však zůstával i moravským Slovákem — a do­

konce ještě když v roce 1882 přišel do Prahy, srdce české kultury, in­ filtroval do něj opět jako moravský Slovák. Jedna z prvních vět, kte­

rou tenkrát Čechům řekl, zněla: „Myslete na Slováky“; v pozdějších

desetiletích jim ji nesčetněkrát zopakoval.

Se svou rodinou zůstal i z Vídně v častém styku. Psal a posí­

lal peníze, které vydělal, a mimoto jezdil za rodiči, ať už otce služba

u pánů momentálně zavála kamkoli: do Suchordel u Miroslavi v roce

1869, na zámek a velkostatek v Těšanech u Hustopečí o rok později

atd. Brzy potom otec konečně existenčně znovu zakotvil — stal se správcem zámeckého velkostatku v Kloboukách u Brna.

Syn často bral s sebou domů na letní prázdniny spolužáky

z Vídně, několikrát v Kloboukách pobýval i s Franzem LeMonnie­

rem. A na Akademickém gymnáziu konečně začal navazovat nová

přátelství; to nejpevnější vzniklo mezi ním a o tři roky mladším spolu žákem Josefem Herbertem. Herbert jezdil na návštěvy k Ma­ sarykům a Masaryk k Herbertům, z čehož se časem zrodila Tomá­ šova platonická náklonnost k Herbertově sestře Irmě. Sbližovaly je však hlavně názory: Herbert byl zaníceným evangelíkem, což Masa­

ryka s jeho rostoucí vlažností vůči katolicismu čím dál víc zajímalo.

Psal se rok 1870, v Římě se sešel první vatikánský koncil a vy­

hlásil dogma o papežské neomylnosti. Jeho obsah se v žádném pří­

padě nedal redukovat na primitivní slogan „papež se nikdy nemýlí“,

jak si ho vyložili ateisté. Podstatou bylo sdělení, že papežova roz­

hodnutí jsou pro členy církve závazná, což se podobalo pořádku

24 —— 25

existujícímu dejme tomu v armádě i v četných dalších institucích,

kde ho lidé obyčejně snesou. V pokrokářském a čím dál víc ateistic­

kém světě bylo však nové papežské dogma vyloženo jako utažení

autoritářského šroubu, s cílem zastavit liberalizaci světa. Jedním

z mnoha, kdo dospěli k závěru, že dogma brání lidské svobodě, byl

i tehdy dvacetiletý Masaryk. Později vzpomínal, že ho vyhlášení dog­

matu „strašně rozrušilo“ a stalo se impulsem, proč prý se už tehdy

„nadobro a navždy“ s katolickou církví v duši rozešel.

Nebyl na své náboženství sám, vedli ho k němu i ve škole. Pa­

novaly při tom však pozoruhodně liberální poměry. Z padesáti žáků

ve třídě bylo třiadvacet židů; spolu s Herbertem­protestantem to

znamenalo, že katolická většina byla neobyčejně těsná. Katecheta

Karel Berlinger navíc podle všeho ani trochu nespadal do katego­

rie učitelů náboženství coby „státem placených denunciantů“, s ni­

miž Masaryk sváděl tolik vášnivých bojů o dvacet třicet let později.

Při Berlingerových hodinách bývala třída často prázdná, obzvlášť

za pěkného počasí: studenti dávali přednost procházkám v  blíz­

kém parku a katecheta všechno toleroval. Masaryk sám ho jednou

nazval „člověkem dobrým, ale v náboženství pravým anarchistou,

který odba voval vyučování, jak se jen dalo“. Podle všeho nepřeháněl.

Když Masaryk za knězem jednou přišel a oznámil mu jako ho­

tovou věc, že se považuje za člena hnutí starokatolíků (kteří se usta­

vili v kritické reakci právě na dogma o neomylnosti), páter prostě

tento nový fakt zaznamenal do třídní knihy a nechal studenta po

celé další tři roky, až do maturity, na pokoji. Není vyloučeno, že se

v skrytu duše bavil, když viděl, jak Masaryk začal docházet do pra­

voslavaného kostela — a tam místo opravdovosti, po níž toužil, na­

lezl ještě mnohem víc vyprázdněných rituálů než předtím v kostele

katolickém.

Mnozí z vídeňských středoškolských kamarádů, kromě Her­

berta jimi byli Jakub Všetečka, Šimon Hájek a další, zůstali Masary­

kovi věrní po desetiletí; vytvořili první kruh jeho spolupracovníků,

na který později navazovaly další, čím dál širší. Celkově však Masa­

ryk ve Vídni mnoho dalších Čechů nepoznal: v Čapkových Hovorech

s TGM vzpomínal, že na debaty s českými dělníky neměl vlastně čas

JINý TGM

(změnilo se to až na počátku 20. století, v čase bojů za prosazení

všeobecného volebního práva). A čeští úředníci z ministerstev prý

pro změnu zas neměli čas na něj; tvořili uzavřenou skupinu, do níž

mladík bez postavení a zásluh nepatřil.

Později v Praze si Masaryk vytvořil z Vídně metaforu vnějško­

vého a pokryteckého, po všech stránkách zavrženíhodného života.

V dobách, kdy v ní studoval, si však o Vídni myslel něco jiného. Ne­

dával najevo, že by mu v lemonnierovském saloně vadilo stýkat se

s bohatými Vídeňany — i když nevypadal ani jako ten, kdo by se

mezi ně chtěl vyšvihnout. Vlastně už předtím, než ho začali zajímat

Češi, z Vídně tak trochu unikal třeba svým zájmem o exotické jazyky

(při gymnáziu studoval arabštinu a později na univerzitě si zapsal

sanskrt) a sny o studiu na Orientální akademii, kde vychovávali pří­

ští diplomaty. V Rakousku však byla tato profese vyhrazena jenom

aristokratům — což bylo hlavním důvodem, proč Masaryk se svými

pokusy dostat se tam po čase ustal.

Pořád ho bavilo skoro všechno, co dělal. V LeMonnierově ro­

dině ho milovali a štědře mu platili. Přetékal city k nim i k cizím.

Dopisoval si s dobře vychovanými dcerami z předních rodin a tr­

pěl, pokud došel k závěru, že druhá strana vztahy k němu pouze

aranžuje, ať už proto, aby z něho vyrazila city nebo peníze. Zmítaný

emocemi, v červenci 1872 odmaturoval, s odřenýma ušima — což vy­

plynulo nikoli z těch emocí, ale z vůle nedat škole opět víc, než bylo

nezbytně nutné; potřeboval tu energii na své vlastní studijní zájmy.

Z náboženství, kde přípravu zcela vypustil, prošel jen díky dobroti­

vosti katechety Berlingera, který mu všechno, nač se ho chtěl ptát,

prozradil předem.

Co vypadá na přímočarý vývoj, nebylo bez peripetií. V roce

1873 Tomáše postihly hned dvě tragédie najednou. Nejdřív, ná­

hle, na zápal plic a  v  pouhých jedenadvaceti letech zemřel jeho

mladší bratr Martin. A  pár týdnů po něm, stejně nečekaně, ode­

šel dobrodinec LeMonnier. Masaryk jeho odchodu upřímně želel,

ztratil v něm vlivného a otcovsky působícího přímluvce, který ho

kromě mnohého jiného vysekal třeba z odvodů, takže nemusel na

vojnu. Měl štěstí, že ho přátelé doporučili jako domácího učitele do

26 —— 27

rodiny dalšího vlivného Vídeňana, generálního rady Anglo­rakouské

banky Rudolfa Schlesingera: dostal do péče dva šéfovy syny, Alfreda

a Maxe, a získal dobrý byt, zaopatření a stejný plat, jaký měl před­

tím (100  zlatých měsíčně).

JINý TGM

Univerzitánem

Na Vídeňské univerzitě se nakonec stal filosofem; původně, v roce

1872, se však přihlásil ke studiu klasické filologie. Už tehdy to však

myslel vlastně filosoficky: jako milovník Platóna toužil číst nejenom

jeho, ale i ostatní antické autory v řeckých a latinských originálech.

Pozdější studium si však už tvaroval k obrazu svému: k hlavnímu

předmětu přidával často ty, které s ním tematicky nesouvisely, ale za­

jímaly ho — různé obory přírodních věd, ekonomii, teologii, ale třeba

také kurs anatomie, při kterém se naučil pitvat mrtvoly. Otví ral se

životu po široké škále, a tou nejširší, jakou si ve svém věku dokázal

představit, se stávala filosofie: v posledním ročníku s překvapením

zjistil, že už studuje jenom ji.

Když si v pátém ročníku jako jeden z experimentálních oborů

zapsal psychologii, vstoupil mu do života nejvlivnější učitel ze všech,

jež na vysoké škole potkal. Jmenoval se Franz Brentano a předchá­

zela ho pověst charismatického a v myšlení nekompromisního peda­

goga. Se svou vysokou, štíhlou postavou a dlouhými vlnitými vlasy

spadajícími do trpitelské tváře vypadal jako temný Kristus. Vědělo

se o něm, že se ve jménu vědecké pravdy nebojí postavit žádné auto­

ritě, včetně univerzitně­státní, na které byl existenčně závislý.

Brentano byl o dvanáct let starší než Masaryk a jako kněz

a filo sof v jedné osobě splňoval všechny nároky, jaké Masaryk připi­

soval otcovské autoritě. Byl to naturelem stejný a zároveň nekonečně

hlubší typ než kněží Satora a Procházka; Masarykovi imponoval

hlavně nesmlouvavostí, s níž sváděl vnitřní zápas o svou víru. I Bren­

tana, stejně jako Masaryka, v roce 1870 zasáhlo vydání dogmatu

o papežské neomylnosti: přimělo ho dokonce, aby odložil kněžskou

sutanu, vystoupil z církve a zůstal bez vyznání. Svou už tak kom­

plikovanou existenci profesora Vídeňské univerzity si pár let poté

zkomplikoval ještě víc tím, že se oženil. Vystoupení z církve bylo

28 —— 29

v Rakousku považováno za politováníhodnou věc; sňatek však byl

kněžím, i bývalým, rovnou zakázán. Brentano si navíc vzal židovku,

čímž svou sebelikvidaci zpečetil. Vzdal se tedy profesury a tím za­

jištěné existence; místo náboženství začal učit filosofii, a než v roce

1917 zemřel, protloukal se v cizině.

V té době už s ním Masaryk dávno nebyl v kontaktu, dokonce

se od jeho pozdních názorů distancoval. Za časů studií ho však Bren­

tano strhl stejně jako jiné své žáky, ke kterým se počítali psychoana­

lytik Sigmund Freud, fenomenolog Edmund Husserl nebo antro­

posof Rudolf Steiner; Brentano ovlivnil i filosofa Martina Heideg­

gera nebo spisovatele Franze Kafku. A učinil tak vesměs způsobem,

který Vídeň do té doby nezažila. Netvořil vlastní novou filosofickou

systematiku, ale naopak, myslel „od okraje“. Už to, že místo filosofie,

oboru, v kterém byl puncován, přednášel psychologii, novou nauku,

u níž zatím skoro nikdo nevěděl, co si o ní má myslet, znamenalo, že jeho vůle hledat nemá žádné předem dané hranice.

Masaryk ho později, na univerzitě v Praze, napodobil, když

pod hlavičkou praktické filosofie začal přednášet také něco úplně nového: sociologii. A převzal od něho i další zvyky, považované

v dané době za učitelsky nonkonformní. Například pořádání do­

mácích studentských dýchánků: až dosud se mělo za to, že vysoko­

školský učitel si má od studentů udržovat (hlavně v soukromí) od­

stup. To Brentano zrušil, když začal zvát studenty k sobě domů

na kávu i na večeři — a ovšem na filosofické diskuse, které při tom

probíhaly.

Vzhledem k tomu, jaký vliv na sebe Masaryk Brentanovi poz­

ději připisoval, bylo pozoruhodné, že se s ním na univerzitě, i když si

jeho přednášky zapsal, vlastně dlouho nesetkával. Přes den, když

Brentano přednášel, byl totiž jeho student vázán vychovatelskými

povinnostmi v rodině svého nového mecenáše Rudolfa Schlesingera.

Řešil problém tím, že si Brentanovy přednášky opisoval od ostat­ ních studentů a s poznámkami v ruce o nich chodil večer debatovat

k Brentanovi domů. Až když po roce Brentano vypsal kurs předná­

šek z praktické filosofie, rozhodl se Masaryk, že je dál nemůže igno­

rovat, a do konce studia je navštěvoval.

JINý TGM

S Brentanem jako s prvním člověkem v životě začal řešit, co

je vlastně filosofie. Shodoval se s ním, že je to vědecky podmíněná

snaha o nalezení prapříčiny bytí a že jde zároveň o pátrání, je­li pra­

příčinou zjevenou, nebo zda prapříčina podléhá lidským, tj. etickým

a rozumovým kritériím. Takto pojímaná filosofická věda by časem

mohla (věřil Masaryk společně s Brentanem) nahradit náboženství

v úloze vedoucí síly lidstva.

Brentano Masaryka naučil, že myslet filosoficky neznamená

jenom hltat staré knihy a vyvozovat z nich nové s odůvodněním, že tak se to dělalo odjakživa. Filosof nemá být pouhým přitakávajícím

historikem svého oboru. Nově a originálně myslet může jenom ten,

kdo všestranně poznává svět, ve kterém žije. A protože tento svět

se stále mění, je třeba den co den vymýšlet nové způsoby, jak se mu

dostat na kobylku. Nadějnější než staré filosofické knihy, říkal Bren­

tano, je cokoli, dokonce i cosi tak riskantního jako experiment, kte­ rým se testuje realita v přírodních vědách. Jak jinak odlišit pravdu od

šarlatánství? Zkoušet se musí všechno, i tak neurčité nové fenomény,

jakým se v sedmdesátých letech 19. století stala třeba hypnóza. Ve

Vídni zaujala všechny, včetně Sigmunda Freuda, který o její drtivou

kritiku opřel základy pozdější psychoanalýzy.

I Masaryka v té době zaujaly produkce potulného dánského

hypnotizéra Carla Hansena. Zval si na pódium dobrovolníky, jejichž

slova a činy potom ovládal způsobem, jehož podstata zůstávala zá­

hadou nejenom obecenstvu, ale i jemu samotnému. Své produkce nazýval „magnetismem“ a odvolával se při tom na nekonvenčního

léčitele osvícenských dob Franze Antona Mesmera.

Masaryk, který se právě zabýval doktorskou disertací, v níž

řešil „podstatu duše u Platóna“, se k Hansenovým pokusům po­

stavil filosoficky. Nebral je jako atrakci, ale položil si otázku: co se

při nich děje s lidskou duší? Nepřestává snad ona duše existovat,

když se „zmagnetizovaný“ člověk pohybuje po jevišti jako loutka

bez vůle? Prováděl vlastní hypnotické pokusy: sirkou hypnotizoval

slepici a čajovou lžičkou děti, dospělé dobrovolníky nutil zírat na

papír s nakreslenými soustřednými kruhy, dokud neodpadli; potom je budil a chtěl, aby vyprávěli, co zažili. Nakonec zjistil, že podstatou

30 —— 31

věci není žádný nedefinovatelný magnetismus, ale psychologicky

celkem snadno popsatelný umělý spánek.

Studie s názvem O hypnotismu (magnetismu zvířecím), kterou

potom napsal, sehrála v jeho životě zvláštní roli. Když si ji přečetli

vzdělanci v Praze, chystající se začátkem osmdesátých let k obnově

pražské české univerzity, zatoužili mít jejího autora mezi sebou. Ze

spisovatele, který prokázal, že dokáže přemýšlet originálně a záro­

veň podle parametrů kritické vědy, se v roce 1882 stal univerzitní

profesor v českém hlavním městě. Zcela specifickým důsledkem

bylo, že mu jeho někdejší zájem o hypnotismus byl později přičten

k tíži: když ho za časů hilsneriády obviňovali jako svůdce a kazitele

mládeže, nařkli ho mimo jiné z toho, že při výuce používá hypno­

tických praktik, jež se kdysi naučil.

Život spěje, kam chce, a povinností filosofa je být u toho. Tro­

cha pravdy je všude, zde i onde, je třeba číst Aristotela stejně jako

ranní noviny. Čím dál víc při tom Masaryk zjišťoval, jak ho dráždí, re­

spektive jak mu coby návod k životu nepostačuje filosofická skepse,

a tak se přistihoval při čím dál častějších, zatím vnitřních polemi­

kách s jejími představiteli, od Davida Humea po Arthura Schopen­

hauera. Bude hledání filosofie, podle které se dá žít, namísto oné

okázale skeptické, jeho životním tématem? Snažil se, aby si na tu

představu zvykl.

Skepse mu přišla myšlenkově až příliš jednoduchá. Být



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist