E-kniha: Jiné životy Hynka Harra - Jakub Dotlačil

kapitola 1

kapitola 2

kapitola 3

kapitola 4

kapitola 5

kapitola 6

kapitola 7

kapitola 8

kapitola 9

poznámky

host

jakub dotlačil

jiné životy hynka harra

host

2014

brno

hynka harra

jiné životy

jiné životy hynka harra

jakub dotlačil

© Jakub Dotlačil, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-324-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-325-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-326-6 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-327-3 (Formát MobiPocket)

Předpokládám, že je čtenář obeznámen s ideou

mimosmyslového vnímání a významem čtyř jeho

prvků, tedy telepatie, jasnozřivosti, věštectví

a psychokineze. Tyhle znepokojivé jevy odporují

všem běžným vědeckým představám. Jak rádi

bychom je znevážili! Naneštěstí je statistická

evidence, aspoň co se týče telepatie, nevyvratitelná.

Alan Turing: Computing machinery and intelligence

Zatím však už po Praze bylo známo, že v Podskalí

straší. U Turků, čili U Procházků. Jednoho

prosincového večera mezi desátou a jedenáctou ozvalo se z té ohrady devět zvuků: Túú, túú, túú...

Ignát Herrmann: Strašidlo v Podskalí

9

kapitola 1

Ten večer, kdy se nakláněl nad dírou vysekanou v ledu,

si Svatav poprvé v životě uvědomil, že je starý, že je

vlastně mnohem starší, než si namlouvá. V díře se ob­

jevily první ryby, ale on je nezačal chytat. Místo toho

myslel na smrt. Na to, že jestli okamžitě něco neudělá,

utečou mu zbývající dny stejně prázdně, jako mu utekly

ty předchozí, a nakonec ho tady jednoho rána najdou

zmrzlého, jeho obličej bude přilepený k ledu, jeho šaty

nasáklé vodou, jeho oči zalepené sněhem, a oni nebu­

dou schopni říct nic víc, než že ho je škoda. Klekl si

10

na led. Sekera, vlasce, pár stearinových svíček. Vše, co

přinesl, zabalil. Pak vzal prut a vydal se domů.

Jeho rodina spala a on, aby nikoho nevzbudil, zůstal

v krámě v přízemí. Tam se postavil za pult a třikrát za­

čal psát vysvětlující dopis na rozloučenou, aby třikrát

zjistil, že nejde napsat. Nakonec to vzdal, všechny po­

kusy roztrhal, popadl to nejnutnější a bez vysvětlení

zmizel do lednové noci.

Druhý den našla roztrhané zbytky dopisů jeho žena.

Uhladila je a vyrovnala vedle sebe, a potom četla slova

jako „prázdnota“ anebo „začátek“ anebo „touha“ anebo

„nespokojenost“, slova, která vedle vah v malém krámě

za studeného sobotního rána nedávala smysl. A proto­

že tu noc měl spát Svatav sám v komoře za obchodem,

kde zatím nebyla, nespojila si ta slova s jeho zmizením,

jen usoudila, že si někdo nejspíš vypisoval věty z ro­

mánu a už je nepotřebuje, a smetla papíry do kamen.

Hned nato vzbudila děti a služku a odemkla krám, aniž

by tušila, že ve stejném okamžiku běží Svatav po poli,

boty má ztěžklé sněhem a hlínou, a aby se nevzdal, kaž­

dým krokem si opakuje: utíkám do světa, ze kterého

není návratu.

Vrátil se za dva dny. Bylo mu zima, stýskalo se mu

po dětech, ženě a vyhřáté posteli a v novinách nesl

zabalenou štiku. Ženy se zeptal, jestli by na všechno

mohla zapomenout, protože sice neví, co ho to popadlo,

na druhou stranu ale ví, že už ho to nikdy nepopadne.

Jeho žena byla praktická. Měla právo se zlobit, ale vě­

děla, že by taková zlost nevedla k ničemu, leda k tomu,

že by se Svatav mrzel a vyhodil ulovenou štiku oknem

ven. A protože štiky byla škoda, odpustila mu.

„Děkuji ti,“ řekl Svatav.

Pak ji políbil, nechal štiku naložit do soli a slíbil,

že už bude doma šťastný, takže nebude žádný důvod

utíkat.

Znovu utekl za rok. A potom zase za rok a zase za

rok. A utíkal by asi až dodnes, kdyby ho jednoho zim­ ního rána lidé nenašli na řece zmrzlého. Jeho obličej

byl přilepený k ledu a jeho šaty nasáklé vodou.

„Aspoň to nebyla trapná smrt,“ řekli, protože nevě­

děli, co jiného říct.

Ale když led rozehřáli a otočili Svatava na záda, usmí­

val se a jeho oči byly otevřené, jako by v posledním

okamžiku něco zahlédl, něco, co ho konečně dokázalo

potěšit. A někteří zašeptali, že ho je škoda.

Svatavův třetí syn, Hynek, měl nakročeno do stej­

ného života jako otec. Narodil se na konci třicátých

let, v době, která toho tolik slibovala, jak Svatav nikdy

nezapomněl Hynkovi připomenout. Potom ve čtyři­

cátém osmém přišla revoluce a ve čtyřicátém devátém

po revoluční kocovina. Rodiče se rozhodli, že Hynek nesmí nikdy zažít takovou prohru, jakou zažil jejich národ, a jako nejlepší příprava pro spokojený život jim

přišlo studium. Hynek byl poslán do Prahy. Nejdřív na gymnasium, pak na universitu.

V posledním ročníku gymnasia se v tanečních U Zla­

tého melounu zamiloval. Ne do osoby, s kterou byl

v páru, protože tou byl o hlavu menší spolužák Jaro­ slav Kropáček. Taneční mistr je tehdy dal dohromady

kvůli nedostatku děvčat. A tak Hynek vedl poďobané­

ho Kropáčka do trojdobého rytmu valčíku z jednoho

konce sálu na druhý a najednou přes hlavu mrňavého

12

spolužáka zaregistroval krásné děvče. Usmál se. Jeho

úsměv zůstal neopětován. Ale on se nevzdal a vyrazil

v rytmu valčíku směrem k neznámé krasavici.

„Prosím tě, kam mě to cpeš?“ vydralo se mu z okolí

prsou, tam odněkud, kde byla Kropáčkova hlava.

„Znáš ji?“

Kropáček otočil hlavu.

„Snad jo,“ řekl, „jo, jo, ta je vod Fríbla. Úředník, fůra monajzů, na Starym Městě maj prej dvojpatrovej byt.

Tam nemáš šanci. Zamilovanej?“

„Jak se jmenuje?“

„Anna. I když, úplně jistě to nevim.“

Což Kropáček skutečně úplně jistě nevěděl, protože

ve stejném momentě se k dívce naklonil její tanečník

a oslovil ji „Luiso“.

„Anna Fríblová. Tak krásné jméno,“ vydechl exta­

ticky Hynek.

„Všimla jste si těch gymnasistů, co na vás tak čumí?“

zeptal se Luisy tanečník.

„Ale jistě. Který z těch dvou, myslíte, je do mě zami­

lovaný? Ten malý poďobaný? Nebo ten větší, co na mě

vejrá a ani si nevšiml, že své partnerce šlape na palce?“

Společník se uchechtl, hudba dohrála, Hynek na­

razil s Kropáčkem do stěny a Kropáček zavyl bolestí.

Zbytek večera Hynek strávil promýšlením, jak se

s dívkou seznámit. Protože ho nic nenapadlo, a nic ho nenapadlo ani následující večery, přesunulo se sezná­ mení s Luisou do snění. Zatímco chodil do školy, seděl ve škole, procházel se v parku, on a Luisa se setkávali,

zamilovávali se, dokonce se i líbali. Jeho milenka zůstala

přitom natolik nereálná, že ani nikdy nedostala správné

13

jméno. Pro Hynka zůstala Annou. Snil o ní tak dlou­

ho, že v době, kdy se s ní odvážil promluvit a konečně

aspoň zjistil, že to žádná Anna není, byla už provdaná, nad horním rtem se jí místo chřípí rýsovaly vousy a ne­

tančila, protože její břicho bylo nafouknuté dvojčaty.

U druhého objektu svého zájmu už Hynek postupo­

val praktičtěji. Potkal ji na plese a její jméno bylo téměř navlas stejné jako jméno předchozí lásky, jen trochu

fádnější: Líza. Ale v téhle době už Hynek nebyl žádný

gymnasista. Byl to student filosofické fakulty. Když se

zamiloval, věděl, že, jak už přírodní zákony fungují, ve

stejném okamžiku se do Lízy zamilovalo nejméně tucet

dalších mládenců a že je neporazí jinak než rozhodnos­

tí. Na ten večer u ní neměl zamluvený žádný tanec, ale

s jiným tanečníkem si ho vyměnil. Tančili čtverylku. Po čtverylce s ní korzoval kolem sálu.

„Jakpak se jmenujete? Víte, že jsem si vás nikdy dří­

ve nevšiml?“ řekl Hynek.

„A víte, že já jsem si vás už dávno všimla?“

Z dalšího plesu už ji doprovázel domů. Byl zamilo­

vaný a nejradši by udělal něco bláznivého, například si klekl uprostřed Václavského náměstí anebo vyho­

dil do povětří hůl a začal zpívat, ale v nespoutanosti mu vadila jedna maličkost: že šli pod dohledem Líziny mámy. Stoupali tedy všichni tři nahoru směrem k sa­

dům a Hynek se snažil udržet konverzaci s matinkou

o životě v Praze, říkal například:

„Rourovod, o tom jsem ještě neslyšel.“ Nebo: „Sou­

hlasím s vámi, i když já před citrusovými plody dávám

přece jen přednost ananasu, který jsem si jednou kou­

pil u Švertásků.“

14

Ale ve skutečnosti ho nezajímal ani rourovod, ani

citrusové plody, ani ananas, dokonce ani Švertáskovi,

jenom Líza, s kterou by byl nejradši sám.

Na další schůzce byli opět hlídáni Lízinou matkou

a opět pochodovali Prahou, ale tentokrát byl Hynek

lépe připravený. Když nastala krátká pauza v konver­

zaci, promluvil o básních Karla Hynka Máchy. Čekal,

že se Líza přidá, že se chytne romantických veršů, že

něco řekne, cokoliv, co jim poskytne tajný kód, místo

úkrytu před rodičovskou kontrolou. Místo Lízy se ale

ozvala maminka:

„Čechové jsou národ dobrý!

Nešťastný, jenž v nouzi lká,

nechť se k Čechovi obrátí,

ten mu rychlou pomoc dá;

byť i Čecha nepřítelem,

nešetří Čech jeho vin.

Čechové jsou národ dobrý,

a Ty Čechů věrný syn!“

Zadeklamovala někde mezi Ferdinandovou a Vodič­

kovou ulicí a hned dodala:

„Tuhle jsem měla nejraději. Když jsem ji přepiso­

vala do památníčku, srdce mně při ní tlouklo přesně

jako staroměstské hodiny... tedy, kdyby staroměstské

hodiny tloukly přesně. Ještě teď ji sobě občas vytáhnu

ze šuplete.“

Pak přidala kus první části Máje a Srdci mému.

„A co vy, pane? Dokázal byste nějakou píseň takhle

zadeklamovat?“

Hynek se přiznal, že nedokázal. Jenomže to mu už

bylo málo platné, protože Lízina matka nabyla pře­

15

svědčení, že našla spřízněnou duši a že se takového

nálezu nesmí vzdát. Vyměnila si se svou dcerou místo

tak, aby byla blíže romantikovi, a začala se vyptávat.

Jaké další básníky má rád? Co říká na Bolestínského?

A Nebeského? Taky miluje Hálka?

Hynek se snažil zachytit Lízin pohled, ale ten byl

skrytý za kloboukem a velkou upovídanou hlavou mat­

ky. A tak se díval do dlažby a s přestávkami a docela

potichu odpovídal a nevěděl, co cítit. Styděl se, že o ně­

čem takovém, jako je poezie, mluví se starou dámou.

A jak o té poezii mluvil! Bál se říct, co má doopravdy

rád, a z poezie se rázem stalo něco, co vždycky nesná­

šel: bezzubé téma pro konverzaci.

Když došli před dveře jejich domu, Lízina matka

se postavila do pozoru a na rozloučenou zarecitovala

z Kollára. Natočená přitom nebyla k Hynkovi ani ke

své dceři, ale pryč, do ulice, jako by k ní odtamtud při­

cházel velký slovanský básník.

„Tu jsem měla taky ráda. A pak ještě...“

„To byla krása,“ řekl Hynek. „Ale já už opravdu budu

muset jít. Slíbil jsem hausmistrovi, že do půlnoci při­

jdu.“

„To budete musit sobě ale pospíšit! V tom případě

už jen na rozloučenou...“

„Já opravdu musím,“ řekl Hynek.

„Tak,“ řekla Lízina matka a otočila se k němu. Na zdi

domu hořely plynové lampy a Hynek se vyděsil, že má

matka nezvykle rudé tváře, tak rudé, jako by se užuž

chystala brečet. Zazmatkoval. Udělal přesně to, o čem

byl ještě před chvílí přesvědčený, že nesmí udělat. Při­

stoupil k Líze.

16

„Moc rád jsem vás...“

„Co to držíte v rukou?“ zeptala se ona.

Skutečně, držel v ruce knihu, tu, kterou nechtěl

a neměl vytáhnout z kapsy svrchníku.

„Jen taková nezajímavá...“

„Ukažte.“

„Myslel jsem, že vás s ní nebudu obtěžovat. Jsou to

básně, abyste mi rozuměla...“

„Básně,“ řekla.

Jenomže to, co nejistě držel v ruce, byly jen na první

pohled pouhé Máchovy spisy. Hynek v knize předchozí

večer podtrhal slova tak, aby, když se poskládají za se­

bou, dala výpověď o tom, co cítí. Vzhledem k matčiným

básnickým inklinacím teď ale Hynkovi bylo jasné, že

jeho vyznání nejspíš nenajde Líza, nýbrž její matka...

vzít knihu zpátky už ale nemohl.

Na další schůzce mu byla kniha vrácena. Když ji ote­

vřel, uviděl nově podtrhaná slova. A byla tam ta správ­

ná, jako „srdce se v citech potopilo“, „láska má“, „nový

sen“, a když četl slova za sebou, dávala smysl. Věděl, že

je to odpověď. Co nevěděl, bylo, kdo mu to odpovídá.

Líza, anebo matka? Nebo snad Líza s matčinou pomocí?

Představou uslzené Líziny matky, která pečlivě vy­

bírá slova v Máchově sbírce básní, skončilo Hynkovo

romantické poblouznění. Dál chodil do Líziny rodiny.

Svým zájmem o básně u matky zabodoval a dostal před­

nost před několika dalšími uchazeči. Po čase si zvykl

na vysedávání v salónu a zdlouhavé hovory o čem koliv,

co prošumělo kolem: politika, literatura, důchod. Do­

konce i citrusové plody a rourovod. Zvykl si i na to, že

každá návštěva sestávala jen z pár vzrušujících chvilek,

17

když byli s Lízou sami a mohl se jí dotknout nebo ji

políbit. Několik měsíců poté, co se poznali, je Lízini ro­

diče poprvé nechali na tak dlouho o samotě, že se mohl

pokusit o soulož. Bylo to udýchané, rychlé, nervózní

a ne zcela úspěšné: Hynek až do té doby nikdy nepo­

třeboval svléknout ženu, a jak teoretická, tak praktická

znalost mu teď chyběly. Líza ho sice navigovala kolem

největších pastí ženské garderoby, ale přímo mu nepo­

mohla, protože tohle se budoucí manžel musel naučit

sám. A tak vytahoval tkaničku po tkaničce z korzetu,

zamotal se do šňůrek u krinolíny a pak z netrpělivos­

ti tahal za ocelové obruče, v naději, že se mu podaří

stáhnout jí zauzlovanou konstrukci přes pás a zadek.

S tím, jak ho celá procedura oddalovala od vytouženého

cíle, jeho erekce nepolevovala, spíš naopak. V okamži­

ku, kdy Líza byla konečně šatůprostá a Hynek uviděl

její ramena posetá hnědými skvrnkami mateřských

znamének, bílé břicho a zakroucené prstence hnědých

chloupků, to už nevydržel. Cítil, jak se penis zapřel do

jejího pravého stehna, ucítil teplo její kůže na špičce

žaludu, a dřív než něco mohlo začít, bylo po všem. Přes

všechny nezdary na to pak musel myslet. Od té doby

byli ponecháni o samotě zhruba jednou ob měsíc, jako

by s jeho touhou všichni počítali, a on se naučil roz­

vazovat uzly a vytahovat tkaničky z korzetu, pochopil

řád ženských šatů, naučil se nespěchat, anebo si prostě

jen zvykl na pravidelný přísun sexu.

Když dostudoval a dostal místo na právě otevřené

vyšší dívčí škole, zvykl si na práci. Nechal si narůst knír.

Ne extravagantní knír, kterému by každé ráno musel

voskovat špičky, ani takový, jaký by bylo nutné často

kartáčovat, ale tlustý černý knír, takový, jaký by slušel

každému muži, aniž by na sebe poutal všechnu pozor­

nost. S Lízou slavili první výročí vztahu a každý pro­ rokoval, že svatba přijde brzy. Nebylo pochyb o tom, že Hynka čeká stejný život, jaký prožil jeho otec: s touhou

jednou za rok utéct a nikdy se nevrátit, jinak šťastný.

Zásnuby ale předešlo něco jiného.

Každou neděli večer Hynek navštěvoval Lízinu rodi­

nu a každé odpoledne před návštěvou vyrážel na pro­

cházku od Zlatého klíče, kde bydlel, k Újezdským ka­ sárnám. Jednou na podzim se ale u kasáren neotočil.

Nebylo v tom nic záhadného. Bylo tehdy chladno, z řeky stoupala mlha a polykala město a z mlhy táhl vandrák

parní flašinet. Ulicí se neslo vydrnkávání flašinetářské

odrhovačky a Hynkovi se najednou vůbec nelíbila před­ stava, že by se měl teď hned vydat zpátky, v téhle zimě

a mlze, a celou cestu poslouchat uskřípanou melodii

z nějaké divadelní hry. A tak v tom okamžiku udělal

něco nečekaného. Rozhodl se zakončit nedělní procház­

ku pintou plzeňského v kavárně u Vltavy.

Kavárna byla to odpoledne poloprázdná a on se po­

sadil k oknu, z hřebíku si sundal noviny a četl o slo­ vinském programu a o novém slovenském časopisu v Pešti. V takovém poklidu nechal uplynout půlhodi­ nu. Pak ale dopil pivo, dostal se na poslední stránku

Národních listů, vrátil se na začátek, potom znovu na

konec, a když už takhle asi potřetí obrátil jediné dva

listy, z kterých Národní listy sestávaly, povzdechl si.

Bylo to příjemné dobrodružství, ale jako každé dobro­

družství, i tohle muselo skončit. Zavolal číšnici. Dostal

účet. Vytáhl peněženku.

19

Teprve tehdy pochopil, že je něco špatně.

Ne že by si zapomněl peníze. V peněžence na něho

čekal dvouzlatník, a pinta piva nestála ani desetinu.

A bankovku bylo samozřejmě povoleno rozměnit na

mince, například na zlatku, a zlatku na čtyři čtvrt­

zlatníky a čtvrtzlatníky na desetníky a pětníky. Každá

z mincí měla na jedné straně císařovu podobiznu, po­

řád stejnou, jen menší a menší s nižší hodnotou peněz,

jako by císař nebyl jeden jediný, ale měl armádu neustá­

le se scvrkajících dvojníků, od zlatníkového až k tomu

nejdrobnějšímu, k tomu, co by někdo mohl nazvat Leib­

nizovou infinitezimální hodnotou, ale Hynek to tak

nenazval, protože věděl, že ta existuje v matematice,

ale ne v hospodářství monarchie. Koneckonců, v hos­

podářství monarchie byla vzácností i každá z oficiál­

ních mincí. Hynek si je pamatoval z doby studií. Potom

začaly mizet. Nejdřív přišel někdo s pověstí bláznivé

šlechtičny, která je do císaře zamilovaná a sbírá všechny

podobizny roztroušené po mocnářství. Pak Němci obvi­

nili ruské špióny z útoku na habsburské hospodářství.

Ale skutečnost byla jako obvykle nudná: mohli za to

spekulanti. Zjistili, že platební hodnota mincí je nižší

než hodnota jejich stříbra, a začali je sbírat a prodá­

vat na kov. Tohle Hynek věděl. Na co zapomněl, bylo,

že poslední krejcary, které se mu podařilo získat po

obědě v hostinci, už utratil, jak také vysvětlil číšnici.

Ta pokrčila rameny.

„Já vám nevrátím. Nemůžu. Krejcary nemám,“ řekla.

Hynek položil svou jedinou bankovku na stůl. Číš­

nice mu navrhla, že by se vše vyřešilo, kdyby si místo

jednoho piva dal piv deset. Ukázala prstem za sebe.

20

„Podívejte se tamhle na pána,“ řekla. „Taky přišel na

jednu kávu. Se zlatkou.“

U okna seděl muž. Před sebou na stole měl dvě prázd­

né sklínky od vína a třetí, nedopitou, si právě odhodlaně

nakláněl k ústům. Jestli ho někdy nedostatek krejcarů

mrzel, teď už to nebylo vidět. Naopak, vypadalo to, že

v úkolu propít celou zlatku našel zalíbení.

„To já ale nemohu,“ řekl Hynek. „Na sedmou jsem

pozvaný...“

Užuž i dodal, že hostiteli jsou jeho nastávající, Líza,

a její rodiče, ale potom usoudil, že toho pověděl dost:

jakékoliv pozvání přece ospravedlňovalo, že si nemůže

dát deset piv. Věta zůstala nedořečená a její plochá in­

tonace ji ponechala v nejednoznačném prostoru mezi

oznámením a otázkou. Číšnice nejistě přikývla. Hynek

promnul bankovku v ruce.

„Poslouchejte,“ začala po chvíli číšnice.

A pak mu navrhla to, co Hynka napadlo taky. Zeptat

se hostů po kavárně. Ale dřív než se Hynek zvedl od

stolu, už zase kroutila hlavou.

„Tady stejně nikdo za dvouzlatku drobné nemá, to

bych věděla. Ale snad by...“

„Ano?“

„Snad by vám mohl pomoci někdo jiný,“ řekla a na­

klonila se k Hynkovi přes stůl. „V zadním sále. Mají

tam schůzování. Malá skupina. Třeba tam někdo krej­

cary má. Třeba vám smění. Někdo. Třeba za vás někdo

i zaplatí.“

A opět ukazovala za sebe, ale teď jiným směrem,

ne k pánovi, který právě se zadostiučiněním položil na stůl prázdnou třetí sklenku, ale ke dveřím napra­ vo od pípy.

„Kdo tam má schůzku?“

Číšnice se naklonila ještě blíž.

„První česká pa,“ řekla důvěrně.

„Pa?“

Číšnice přikývla.

„Co je to pa?“

„Já vlastně nevím,“ přiznala se číšnice. „Poslednímu slovu jsem nerozuměla, když se představovali. Znělo

to jako... no, jako ‚pa‘ a pak cosi.“

A tak se Hynek zvedne a vydá se vstříc „První české

pa“. A ani on, ani předpovídači jasných budoucností

a rutinních životů netuší, že právě teď se rozhodlo:

od tohoto okamžiku nastoupil na dráhu jiného života,

než jaký od něho všichni, včetně jeho samého, čekali. Projde nejprve tmavou, studenou chodbou. Z jedné stra­ ny k němu doléhá hluk z kavárny, ale on už je čelem ob­ rácený k zavřeným dveřím, za které se žádný spořádaný měšťan na konci nedělní procházky nepodívá, ne proto,

že by nesměl, ale proto, že neví, co by na druhé straně

měl dělat. Je polovina šedesátých let a spolky a skupiny se stávají v Rakouském císařství hitem. Ještě před pár

lety ale byly zakázané a spousta lidí s nimi nemá zku­

šenosti. Nevědí, jak se spolčovat. Co si vzít na sebe? Co

na schůzi dělat? Jsou opatrní, chtějí začít navštěvovat nějaký spolek teprve těsně předtím, než tak učiní sou­ sedé. Není divu, že Hynek na žádné schůzi nikdy nebyl.

22

Snad je nebude rušit, napadne ho. Ale sama číšnice

ho sem poslala, a tak zaklepe, a když nikdo neodpo­

vídá, otevře.

První, co uvidí, jsou klobouky. Klobouky seřazené

hned u dveří, div o ně nezakopl. Zastaví se uprostřed

kroku, těsně nad černou krempou jednoho z nejvyšších,

a rychle zvedne hlavu. V sále se pohybují čtyři pánové.

Jsou rozstrkáni po místnosti, upírají na něj zrak a ská­

čou na místě na jedné noze. Všichni jsou v oblecích

a klobouky, na které málem šlápl, nejspíš odložili, aby

jim nepřekážely ve výskocích. Kromě nich je v místnos­

ti ještě pátý muž. Sedí za stolem, na nose si přidržuje

lorňon, pozoruje skokany a Hynka si ani nevšiml.

„Pardon,“ řekne Hynek a užuž chce zavřít dveře, ale

nejbližší skákající na něho zavolá, aby šel dál.

„Pojď­te­dál,“ skandují i ostatní do rytmu výskoků.

Hynek vstoupí. Čeká, že se něco stane, ale pánové

pokračují ve výskocích, a netrvá dlouho a už ho ani

nesledují, jejich pohledy začnou bloudit po místnosti.

Stejně tak i Hynkův. Všimne si volné židle a po chvíli

osmělování se muže u stolu zeptá, jestli smí, a když

ten přikývne, posadí se. Ani neví jak, najednou počítá

výskoky. Je u padesátky a u stovky. Jaká záliba moh­

la tyhle lidi přivést do spolku? Pasiáns? První česká

pa siánsová společnost? Parocha? Parkán? Palírna?

Z toho, co ho napadá, má se skákáním něco společ­

ného tak akorát parkur, a i ten ke skokům vyžaduje

koně. Když už žádné jiné slovo na „pa“ neví a začíná si

vyčítat, proč číšnici poslechl, jeden muž se skákáním

přestane. Stoupne si na obě nohy, skloní se a chytí se

za kolena. Funí a snaží se popadnout dech.

23

„Dřív bych zhebl,“ prohlásí.

Přejde přes koberec k další prázdné židli, pronásle­

dován „no tak“ a „proč?“ a „už teď?“. Ale i další ská­

kající začne disciplína opouštět. Jeden po druhém se

spouštějí na obě nohy a sedají na židle.

„Tohle nikdy nepůjde,“ říkají někteří.

„Něco lepšího.“

Když to i poslední skákající vzdá, Hynek chvíli čeká,

přece jen nikdy na žádné schůzi nebyl, a tak neví, jestli

ještě něco nepřijde, jestli třeba skokani odněkud nevy­

táhnou žíněnku. Ale nic se neděje, jen muž sedící u sto­

lu se obrátí na Hynka a zeptá se, jestli se přišel přihlá­

sit do jejich spolku. Hynek se přizná, že přihlásit ani

ne, spíš chtěl jen rozměnit dvouzlatku. Ale jen začne

mluvit o rozměňování a muž u stolu ho už přerušuje.

„Já vás arci znám. Odkud vás znám?“

Hynek zavrtí hlavou.

„Znát mě? To bude omyl. Nebo ne, omyl ne. Třeba

jste mě viděl. Praha je malá. Bydlím na Malé Straně,

moje nastávající je ze Starého Města. Byli jsme procház­

kou na Kolowratské třídě, na Velkém náměstí. Spatřil

jste nás.“

Čtyři muži se srocují kolem jejich stolu a Hynek chce

znovu začít o dvouzlatce, ale muž ho znovu zastaví:

„Ne. Já vás znám odjinud. Počkejte. To ta lorněta,

mate mě. Zvedněte hlavu. Tak. Podívejte se mi do očí.“

Lorňon je položen na stůl a Hynek se najednou dívá

muži do bledě modrých očí, které snad kvůli barvě, ale

ještě spíš kvůli neuhýbavému, dlouhému pohledu pů­

sobí upřímně a trochu chlapecky, a zmírňují tak vše

přísné, co se nahromadilo v dolní části tváře: stažené rty, ostrý, trojúhelníkový nos a nafouklé tváře s širo­

kými licousy.

„Jste mi povědomý. Ach ano! Vy jste ten, kdo v mém

salóně bojoval proti strašidlu!“

Hynek chce namítnout, že když už, tak by bojoval

se strašidlem, ne proti strašidlu, a ani to nikdy nedělal.

Na poslední chvíli se ale zarazí. A najednou mu dojde,

že ten pán má pravdu. A že to není jen tak nějaký pán,

ale pan Brauner. Vážený pražský měšťan. Lékárník.

Vlastník paláce na Ferdinandově ulici. Poslanec ve Víd­

ni. A také majitel jediných rozbitých parních hodin v Českém království.

Ta nešťastná událost se odehrála před víc než rokem

a způsobil ji Hynkův známý, Braunerův správce, který

tvrdil, že v jednom ze salónů Braunerova paláce straší.

Hynka strašidla pramálo zajímala, míň například než nedělní večeře nebo Newtonova iterační metoda, ale správce byl neoblomný a s ubíhajícím časem i víc a víc

otravný. A tak Hynek jednoho dne souhlasil s jeho po­

kusem: nechal se zavřít na půlhodinu o samotě v salóně,

aby sám potvrdil, nebo vyvrátil existenci nadpřirozena.

To, co následně zažil, se jen sotva dalo popsat jako

setkání se strašidlem. V místnosti nebylo nic, na co

by mohl ukázat a říct: „Tady ho máte, tady je, straši­

dlo.“ Nejen že to nebylo nic reálného, nebylo to ani nic rozpoznatelného těmi nejjistějšími smysly. Strašidlo se projevovalo, ale jen na té nejprimitivnější, taktilní

úrovni. Byla tu úzkost. Úzkost, která ho provázela od

chvíle, kdy byl do přijímacího salónu zavřen, a která

byla natolik silná, až se stala hmatatelnou. Nedávala

mu prostor nadechnout se. Svírala mu ramena, tlačila

ho v očnicích, zacpávala mu uši, tahala ho za knír. Když

se správce po půlhodině znovu ukázal, Hynek pocítil

takovou radost ze shledání, že si najednou sám před

sebou připadal jako pes vítající svého pána.

Tady by nejspíš vše skončilo, nebýt toho, že Hynek

tehdy do Braunerova paláce přišel po slavnostním za­

hájení nového školního roku a měl na sobě vše, co

učitel v takový den mít měl. Na nohou černé kalhoty se zlatými lampasy. Ke košili připjatý vysoký límec.

Na hlavě dvourohý klobouk s peřím. A samozřejmě,

protože byl učitel, u slavnostní uniformy mu nesměl

chybět kord, který byl normálně připoutaný k pasu,

ale který předal správci krátce před návštěvou salónu.

V momentě, kdy mu jej správce vracel, se stalo něco

zvláštního: kord, putující z jedněch rukou do druhých,

se sám od sebe rozvibroval.

Správce tehdy vykřikl úžasem, možná i zavolal něco

ve smyslu, že teď už je existence duchů nezpochybni­

telná. Hynek byl ovšem exaktně založený. Na filosofic­

ké fakultě po několik večerů navštěvoval přednášky

pražského profesora, který ukázal, že to, co vnímáme

zrakem, nejsou věci samotné, ale vlny dopadající na

sítnice očí. Stejně tak i to, co slyšíme, není nic jiné­

ho než vlnění vzduchu. A co emoce? napadlo tehdy

Hynka. Co láska, strach, úzkost? Co když nevznikají samovolně a svobodnou vůlí? Co když jsou to jen reak­

ce těla na vlny, těkající prostorem? Stejné vlny, které mohou rozpohybovat objekty? Hynek samozřejmě ne­ mohl slyšet o infrazvuku, o armádách, které ve sto let vzdálené budoucnosti dvacátého století začnou testovat

zvukové zbraně. Nevěděl nic o neslyšitelných vlnových

26

délkách, které dokáží vyvolat pocit nevolnosti, ale nic

z toho nepotřeboval: k uvažování mu stačila metafora

vln. Jestli je to tak, říkal si tehdy, jestli je úzkost jen

odpověď těla na náraz vln, pak ono vlnění musí mít někde zdroj, něco, co pravidelnými pohyby rozkmitá­ vá vzduch v salóně.

Rozhlédl se po popískované podlaze, po dvou obra­

zech, křesle, stolu, obklopeném Thonetovým nábytkem,

ale jeho oči se zastavily až na dvoumetrových parních

hodinách, jež stály u stěny a jejichž píst se pravidelný­

mi, těžkými výkopy snažil neztratit krok s časem. Ne­ věděl, že to jsou jediné parní hodiny v Čechách. Ani ne­ věděl, že byly dovezeny až z Anglie. Ukázal na ně a řekl správci, že tohle a nic jiného musí být ono strašidlo.

Správce to tehdy okomentoval nevěřícným smíchem,

ale Hynek trval na tom, že našel strašidlo, a správce

uvěřil aspoň natolik, aby přešel k hodinám, otevřel

přední sklo a začal si je s obezřetností, možná hranou, možná skutečnou, prohlížet. Jako by hodiny něco tu­

šily, píšťala na jejich špici se najednou otevřela a za

pískotu se z ní začala valit pára.

„Pět hodin,“ oznámil správce suše.

Potom Hynka požádal o kord a se zbraní v ruce si

klekl. Vypadalo to skoro, jako by parní hodiny byly

jeho milá, s kterou se ocitl o samotě a právě se jí chys­

tal přednést báseň od Vítězslava Hálka. Ale místo toho,

aby začal nějakým líbezným veršem, aby spustil, na­

příklad, že „sluneční žár o poledni — to žhoucí láska moje“, vsunul najednou ruku s kordem do mechanis­ mu a zablokoval řetěz, který uváděl hodinový stroj do

pohybu. Hynek chtěl něco udělat. Zastavit ho. Dřív než

27

byť i jen přešel přijímací salón, ozvaly se na chodbě

kroky a ve dveřích stál pan Brauner. Ve stejném oka­

mžiku se kord v mechanismu hodin prohnul, pak se se

zazvoněním narovnal zpátky, a pan Brauner se tak stal

bývalým majitelem jediných fungujících parních hodin

v Čechách a zbrusu novým majitelem hodin rozbitých.

„Máte pravdu,“ řekne Hynek, upamatovaný na tuhle

událost, „my se skutečně známe.“

I když popravdě, on by ono setkání nepopsal jako boj

se strašidlem. Spíš jako rozbíjení parních hodin. Ale

panu Braunerovi v charakteristice nechce odporovat.

„Bojovník s duchy. Ne úplně. Ale možná trochu,“ řek­

ne. „Teď ovšem jen potřebuji zaplatit za pintu piva.“

Pan Brauner, jako by poslední poznámku neslyšel,

se usmívá a ptá se, jestli proti duchům bojuje pravi­

delně, a Hynek chvíli váhá, jestli přiznat, že ho tako­

vé věci vlastně nezajímají, ale nakonec diplomaticky

odpoví, že ne, je učitel na dívčí škole a na boj s duchy

nemá tolik času.

„Leda o letních prázdninách,“ dodá. „Ale to mám

zas jiné starosti.“

„Vy jste učitel?“ ozve se jeden z mužů, kteří stojí ko­

lem stolu. „Já taky. Prokop Prest.“

Hynek, trochu zmatený, potřese rukou pana Presta

a představí se plným jménem.

„Pan Harr, bojovník proti duchům,“ ujme se pan

Brauner znovu slova. „To máte radost, že jste se k nám

dostal. Nebo ne?“

Hynek zopakuje, že opravdu chtěl jen rozměnit na

pivo a vlastně ani neví, kde se ocitl. Poví jim o číšnici

a její „první české pa“. Brauner se usměje.

28

„No tak to budete mít ovšem radost, až se dozvíte,

kde jste! Tohle je totiž první — a jediná! — Česká para­

psychologická společnost.“

Přitom Brauner opíše rukou kruh po mužích kolem

stolu a ti se na Hynka usmějí. Hynek se usměje taky.

Teď už konečně chápe, proč číšnice nerozuměla názvu

společnosti. Sám nemá nejmenší tušení, co to taková

parapsychologická společnost je.

„Moc mě těší. Já...“

Jeden z mužů ho přeruší:

„Pane poslanče, tohle mě přivádí na nápad. Takový

bojovník proti duchům by nám mohl být vhod.“

„Vidíte, to mě ani nenapadlo,“ řekne pan Brauner.

„Místo bychom měli, nebo ne? Aspoň dnes večer. Bo­

jovník proti duchům může být vhodný. Co si myslíte

vy, pane Preste?“

„Já nevím, jestli mě nepřeceňujete,“ ozve se Hynek,

ale zdá se, že jeho pochyby nikdo nebere v potaz. Všich­

ni se dívají na toho, kdo se představil jako Prokop Prest

a kdo teď váhá, kouše si ret a nakonec promluví:

„Víte, že já jsem vždycky opatrný. Ale dneska... sám

jste to viděl. Tunstallův pokus nevyšel, a potom, mís­

to toho, abychom přišli s něčím novým, tu jen sedíme

a dohadujeme se. Takhle se s Němci nikdy nemůžeme

poměřit.“

Hynek, zmatený z toho, co se to Prokop Prest snažil

říct, najednou dostane od Braunera otázku, kolik má

času. Odpoví, že na sedmou je pozvaný na večeři ke

své nastávající. Brauner poklepe Hynkovi na rameno.

„Totiž několik hodin? To bude určitě stačit. Co byste

říkal výletu po Praze?“

29

Venku je mlha a zima, a po pravdě řečeno, výletu

po Praze by Hynek říkal „ne“. Ale Brauner dodá, že jim

bude stačit objednat dvě drožky.

„Projížďka v drožkách,“ řekne Hynek, „proč jste to

neřekl rovnou!“

Představí si, jak on a pan poslanec v uzavřeném

prostoru drožky s pokrývkami na kolenou debatují

o jemnostech měšťanského života anebo jiných jem­

nostech... co jiného než jemnosti mohla mít na staros­

ti parapsychologická společnost? Úctyznalí Pražané

před nimi uhýbají a smekají klobouky. A pak se večer

po souper posadí s Líziným otcem k cigáru a jakoby

nic začne:

„Tak jsem dneska při projížďce s panem poslancem

Braunerem...“

Stopne snění a odsouhlasí výlet. Teprve když si muži

jdou pro klobouky, dojde mu, že na to hlavní zapomněl.

Jde k panu Braunerovi a řekne mu, že se pořád ještě

nedozvěděl, jestli někdo z nich nemá krejcary.

„Krejcary. Vidíte. A ani jste nic neřekl. Kolik jich

potřebujete?“

Jeho pravá ruka putuje do kapsy svrchníku a potom

tahá čtvrtzlatník za čtvrtzlatníkem.

„Bude to stačit? Byste rozuměl, mám víc, ale sám

jich pár budu potřebovat.“

Hynek se nevěřícně dívá na osm mincí, jež Brauner

drží v dlani, jako by to byly drobné, které člověk kdy­

koliv může dostat.

„Ani nevím, jak vám to oplatím.“

„Jen berte. Za to, že s námi jede bojovník proti du­

chům, je pár čtvrtzlatníků maličkost.“

Před řetězovým mostem odchytí dvě drožky a ně­

kdo zavolá adresu, ze které se dá identifikovat Žižkov.

Potom už jsou dveře od drožky otevřené a Hynek spo­

lečně s dvěma muži a Braunerem musí nastupovat.

Ještě těsně předtím se rozhlédne. Most, na který za

chvíli mají vjet, nevypadá jako architektonický objekt, spíš připomíná divadelní kulisu. Brána při vjezdu je

odshora dolů olepená mlhou, zbývají z ní jen dva slou­

py. O kus dál z mlíka mlhy vystupují řetězy, zdánlivě nikde neukotvené, jakoby spuštěné z nebes. Železná

oka se do sebe zakousávají a kovové prsty svírají most

a prohýbají se pod jeho vahou. A pak vše opět mizí v mlze. Hynek nastoupí do drožky. A najednou mu

dojde, že tohle není výlet s čajem, debatami o politi­

ce a uklánějícími se Pražany. Srdce se mu sevře tuše­ ním, že, aniž by si to uvědomil, se právě dobrovolně vydal na cestu do světa, který nezná ani on, ani Líza,

ani její rodiče. Který nemá s jeho Prahou nic společ­ ného. A který začíná tam, kde most, řetězy a řeku

požírá mlha. Když projedou kolem plácku před Královským zem­ ským českým prozatímním divadlem, zopakuje pan Brauner, že Hynek musel mít jistě radost, když se do­

zvěděl, v jaké společnosti se to ocitl. Hynek řekne, že

samozřejmě ano, ale že by mu nevadilo, kdyby někdo

trochu rozvedl, co přesně vlastně taková První česká

parapsychologická společnost dělá.

„To můžeme. Jak moc jste obeznámen s parapsycho­

logií?“

31

Hynek chvíli váhá, do jaké míry lhát. Nakonec se

rozhodne, že minimálně.

„Vůbec.“

Pan Brauner vypadá překvapený.

„Muž jako vy... a nic neví? Skutečně?“

Zvedne ukazováček a podívá se na oba pány, s kte­

rými jedou společně v drožce. Pak se obrátí k Hynkovi

a pokračuje:

„Byste rozuměl, asi by mě to nemělo udivovat. Tohle

není vaše vina, tohle je vina nás všech, Čechů. Němci

už mají pod svými křídly nejméně dvě parapsycho­

logické společnosti... jednu ve Vídni, a další, Pražskou

společnost pro zkoumání záhrobních a jiných magic­

kých jevů... jak už je samotný ten název dlouhý a ne­

foremný, prostě německý... nicméně, je z něho zřejmé,

že působiště je právě tady. Zatímco tedy Němci jenom

v téhle monarchii již ovládají takové společnosti dvě,

my Češi jsme až donedávna neměli ani jednu. Změna

byla historicky nezbytná, a je mi potěšením, že jsem

se nástrojem historie mohl stát já. Tedy my. To mi

připomíná, k představování ještě nedošlo, že? Tohle

jsou naši dva velmi důležití členové, pan Otakar Boro­

vý a Otakar Hrách.“

Hynek si potřese rukou s oběma pány. Pan Brauner

pokračuje:

„Jestli jednou předběhneme Němce v parapsycho­

logickém zkoumání, bude to dost pravděpodobně zá­

sluhou obou Otakarů. Mimochodem, jejich jméno není

to jediné, co je na nich zajímavé. Nikdo nedokáže po­

stihnout esenci parapsychologie tak dobře jako oni.

Rozumíte?“

32

Hynek nerozumí, i když by asi měl, protože pan

Brauner se odmlčel a snad očekává nějakou zajímavou

otázku. Hynek přemýšlí, co říct. Pak si všimne, že oba

Otakaři drží v rukou balíček karet, a napadne ho, že

se asi právě dívá na esenci parapsychologie.

„Kouzlo?“ usměje se.

„Něco mnohem lepšího než kouzlo. Skutečnost.“

Otakaři podají Hynkovi karty a po jeho rychlé kont­

role si každý vezme svůj balíček zpátky, zamíchá a sej­

me. Ukážou sejmutou kartu. U obou zelená devítka.

Znovu zamíchají a znovu sejmou. U obou kulový svršek.

Znovu zamíchají, znovu sejmou. Teprve teď se jejich

sejmuté karty liší.

„Co myslíte?“ ozve se Brauner.

„Trik?“ řekne Hynek. Snaží se přitom znít neutrálně

a neříkat vše, co si myslí. Tedy ne: špatný trik. Protože

kdyby byl objektivní, viděl už mnohem lepší, a to se

o kouzlení nezajímá.

„Tak mi řekněte: kdyby šlo o trik, proč by se podařil

jenom dvakrát? Otakaři nejsou tak zruční? Zapletly

se jim prsty? Dohodli se arci na dvou kartách, ale na

třetí nikoliv? Já tuším, co byste si vybral: nejen, že je

tohle trik, ale navíc ještě nepovedený trik. Prosím vás,

pro dobro naší diskuse, zapomeňte na okamžik, čemu

věříte, a předpokládejte, že to není trik. Tedy je to

skutečnost. Co by pak taková skutečnost znamenala?“

Drožka začne stoupat Václavským náměstím a Brau­

ner se odmlčí. Míjejí kašnu se sochou svatého Václava,

když znovu promluví:

„Slyšel jste o italském a francouzském učenci, kteří

nezávisle na sobě, jeden na starém, druhý na novém

33

kontinentě, vynalezli telettrofono, velmi složitý pří­

stroj, jehož objevení čirou náhodou se dá zcela jistě

vyloučit? A to, aniž o sobě kdy věděli! Slyšel jste o jed­

nom americkém spisovateli... napsal příběh o trestanci

v kobce, jejíž stěny jako nějací primitivní živočichové

k sobě lezou a onen trestanec je nucen ustupovat víc

a víc do středu místnosti, kde číhá obrovská, bezedná

jáma... A tahle povídka, představte si, je navlas stejná

jako povídka našeho Krameria! A to, aniž se znali! A co

vy? Kolikrát se vám stalo, že jste měl tytéž myšlenky,

jež někdo druhý do poslední slabiky stejně vyslovil?

A zamilovav se, nepoznal jste později, že ve stejném

okamžiku se do téže dívky zamiloval tucet dalších mlá­

denců? A taktéž jste si všiml, že lidé mají tendenci pa­

dat společně, zvedat se společně, hole se lámou najed­

nou a polívky najednou kysnou a kola, nedej bože, aby

se to stalo nám, nekřupají po jednom, alebrž v párech?“

„Snad ano,“ řekne Hynek. „Snad něco z toho ano.“

„A přesto,“ pokračuje pan Brauner, „přesto, že je dů­

kazů nespočet, je naše studium těchhle fakt v plínkách.

Je potřeba, aby nejen Němci, anobrž i my konečně po­

rozuměli tomu, co jsou hranice člověka, co člověk do­

káže, co začíná za těmi všedními, nezajímavými, dobře

známými pěti smysly. Ale tomu jistě vy sám rozumí­

te, vy, bojovník proti duchům, vy, který jste dokázal

porazit strašidlo v salóně. Tak jsem si totiž sám pro

sebe onu hrůzu, s kterou jste se utkal, nazval: straši­

dlo v salóně. Kolikrát si někdo stěžoval! Problém byl,

že těch pár lidí, kteří byli stejně vnímaví jako vy, jen

mluvilo o nepříjemných pocitech. Nikdo z nich nedo­

kázal analysovat nic. Co mi mohlo takové tlachání dát?

34

Vy jste byl první, kdož byl nejen vnímavý ku strašidlu

v salóně, ale kdož zároveň dokázal jednat. Rozebral

jste celou záhadu na příčiny a následky. A strašidlo

přestalo být strašidlem.“

„A jste si jistý, že...“ přeruší ho Hynek.

„Už si nikdo nestěžoval.“

„Ale ne, já jsem se chtěl zeptat na něco jiného. Jste

si jistý, že strašidlo přestalo být strašidlem? Když jsem

byl v salóně, představoval jsem si hodiny jako něja­

ký zdroj, zdroj vln, například, které putují vzduchem

a vyvolávají pocit strachu... tak jako třeba vítr vyvolává

pocit chladu. Jak moc se tohle liší od strašidla?“

Pan Brauner se na Hynka nejistě podívá.

„Jak moc? Právě jste podal celkem rozumné vysvětle­

ní... já samozřejmě nevím, jest­li pravdivé, ale přinej­

menším vám mohu říci, že se v něm nepočítá s žádným

prokletím, nešťastnou milenkou a hýkajícím duchem.

Rozdíl mezi tím, co popisujete, a tím, co jsem slyšel

od jiných, je rozdíl mezi možností a nesmyslem. Kam

bychom přišli, kdybychom začali věřit na duchy? To

bychom pak měli uznat i divoženky? Ohnivé muží­

ky? Anobrž hejkaly? Vy sám tomuhle přece musíte

rozumět.“

„Já nevím, jestli mě nepřeceňujete.“

„Nepřeceňujeme. Uvidíte sám! S vašimi schopnostmi,

vaší inteligencí, skepsí k duchům bych se nijak nedivil,

kdybyste se brzy stal členem naší společnosti. Novým

parapsychologem.“

„A proto jsem tady? Abych přijal členství? Jestli je

to tak, moc rád bych vám poděkoval, ale po pravdě ře­

čeno, já nejsem zas takový spolkový člověk.“

35

„Proto tady nejste. Až vám budeme chtít nabídnout

členství, tak o tom prostě budete vědět, žádných do­

hadů netřeba. Pozvali jsme vás arci pro něco jiného.“

Hynek čeká, že Braunerova věta bude mít nějaký

dodatek, ale ten nepřichází.

„A to je?“ zeptá se, když už ticho trvá dlouho.

„Nesmysl,“ řekne pan Brauner.

Jeden z Otakarů se podívá z okna do mlhy.

„Budeme vystupovat.“

Drožky zastaví na kraji Žižkova, tam, kde se činžáky

otvírají do posekaných polí. Ač se Hynkovi nechce, dál

musí s muži pokračovat pěšky. Smráká se a oni jdou

jeden za druhým po úzké cestě. Pro mlhu a podvečer

Hynek nevidí o moc víc než pana Braunera před sebou,

Prokopa Presta za sebou a sešlapanou zablácenou pě­

šinu, která se vine mezi křovisky a olšemi. Najednou

se cesta stočí kolem dřevěného pódia, které by sko­

ro mohlo sloužit milovníkům divadla, nebýt toho, že

z něho uprostřed jako hák trčí šibenice, a Hynek podle

ní pozná, že došli až k žižkovskému popravišti. O kus

dál je malý rybník a u něho několik bud.

Ani Brauner, ani ostatní ničemu z toho nevěnují po­

zornost. Jakmile jsou u rybníka, odpočítají třetí bou­

du zkraje a vstoupí. Nezaklepou. Prostě otevřou dveře

a jsou uvnitř.

V kuchyni, kam vejdou, smrdí seno a na kamnech

se v hrnci topí oškubaná slepice, ale kamna už nej­

spíš dávno nikdo nepoužívá, protože hned vedle nich

je na hliněné zemi primitivní ohniště, s hromádkou

36

nespálených prken a trojnožkou železných tyčí, na kte­ rých se houpe zamaštěný železný hák. Stěny jsou černé

od kouře a strop se vmačkává do kuchyně, jako by to

byl nějaký živočich. Zatímco venku je ještě den, tady

už začal večer. Hynkovi chvíli trvá, než si přivykne na šero, a pak si uvědomí, že na konci kuchyně stojí muž, kývá na ně a má nataženou ruku. Hynek to ges­

to nepochopí, ale pan Brauner ano a vpustí do mužo­

vy dlaně drobné. Další místnost neoddělují dveře, jen vykouslý obdélník ve zdi, a tak Brauner ze slušnosti

zaklepe špičkou hole na roh dřevěné stěny a společně

s Hynkem a Prokopem Prestem vstoupí do jediného

pokoje celého příbytku, pokoje, kde je i bez První české

parapsychologické společnosti plno. U okna si hrají tři

děti. Kolem jediného kusu nábytku, mohutného stolu

uprostřed místnosti, sedí dva chlapíci a třetí, který

pana Braunera přivítal v kuchyni, se k nim přidává

a jen ještě říká, že seanci povede on se svou ženou,

a přitom ukazuje na slamník u zdi. Pokrývky se tam

krabatí a kroutí kolem lidského těla.

Pan Brauner kývá na Hynka a na Prokopa Presta,

ale ve stejné chvíli se kdosi zvedá od stolu.

„Hohoho, endlich sind Sie hier. Sie haben aber lange

gebraucht!“ nese se místností.

Brauner se bez stopy vzrušení dívá na muže, který

stojí u stolu, a hned odpovídá česky:

„Však víte, Němci na radnici, ti nikdy nedokáží město

zvelebit pořádnými cestami, ani díry rumem zasypat

a zplacatit... s povozem jsme museli jet pomalu.“

Prokop se naklání k Hynkovi a šeptá, že je to Frid­

rich von Krauseneck, předseda německé Pražské spo­

37

lečnosti pro zkoumání záhrobních a jiných magických

jevů. Fridrich se dívá na Braunera a váhá. Česky snad

rozumí, ale ne natolik, aby dokázal Braunerův proslov

zařadit. Je to nejspíš „velebení“, „placatění“ a „sypání

děr rumem“, s čím se běžně nesetkává a co mu brání

správně si vybrat mezi urážkami a slušnou odpovědí.

Nakonec se rozhodne navázat co nejneutrálněji. Po­

kračuje německy:

„A já hlupák si myslel, že jste nespěchali z jiného

důvodu! Tohle se vám totiž opravdu nebude líbit. Však

se jen podívejte. Začnu tím, že třeba...“

Hynek brzy pochopí, že výřečný pan Brauner má

ve Fridrichovi značného konkurenta. Fridrich drmolí

a drmolí něco o duchu, seanci a spiritistech ze Žižkova,

a ani sám Brauner, který na nekonečné digrese musí

být zvyklý ze své vlastní mluvy, mu nevěnuje pozor­

nost. Místo toho přejde ke slamníku.

„Proč by se nám něco takového nemělo líbit?“ pře­

ruší Krausenecka uprostřed věty, tentokrát v němčině.

„Náš vkus určitě není o nic horší než vkus německých

parapsychologů.“

Někdo u stolu souhlasně zamručí, ale než se můžou

přidat další, ozvou se nespokojenci z kuchyně, že pořád

nevědí, co se děje. Hynek s Prokopem následují pana

Braunera k lůžku u stěny, zatímco zbylí parapsycho­

logové vpadnou do místnosti. Fridrich se začne smát

a povídat o neschopných českých strážích za čtyřicáté­

ho osmého, ale Brauner Fridricha ignoruje a otočí se

k muži, který je přivítal v kuchyni, a zeptá se, jestli smí.

Muž přisvědčí a dodá, že už stejně spala dost. Brauner

pokyne Hynkovi, aby šel blíž. Hynek se nakloní nad

38

ženou. Ozve se klapnutí, to Brauner nechal sklouznout

na zem svou hůl. Pak se natáhne a jeho ruka v kožené

rukavici zvedne cíp deky a pomalu ji hrne dolů, až je

vidět chomáč vlasů, čelo, nos, tvář, krk, ramena. Žena,

nebo možná spíš dívka, leží na boku, otočená směrem

ke zdi. Nemá na sobě nic jiného než jednoduché šaty,

tak jednoduché, že nebýt černé, Hynek by řekl, že to

nejsou šaty, ale spodnička. Hynek slyší její dech.

„Jste ženatý?“ zeptá se Brauner. Nesmyslná otázka.

Ale Hynek i tak odpoví, že ne.

„Výborně! Tak to si na Sofii nemusíte dávat pozor.

Ne tolik.“

Úsměv pana Braunera. Dotek na rameni. Nahém

rameni. Dívka se otočí. Doširoka rozevřené modré oči.

Dívá se na ně oba.

Je hezká, ale snad aby nežárlil, Hynek sám sebe rych­

le přesvědčí, že ne tolik. Má pihy. Široká, žabí ústa. Její

oči jsou příliš veliké. A jestli bude o tomhle večeru ně­

kdy mluvit s někým, kdo se zajímá o spolky, nepopíše

ji jinak než jako vykulenou pihovatou holku.

„Tak ty jsi ta, která má dle Fridricha přinést konec

První české parapsychologické společnosti? Krásnější

si ani vybrat nemohl,“ řekne Brauner.

Sofie se protáhne na slamníku.

„Seance,“ řekne mezi dvěma zívnutími, „stojí půl

zlatky. Ne. Zlatku. A platí se předem.“

Zlatku! Hynek sleduje, jak se parapsychologická

společnost dohaduje a jak na konci dohadů mizí v že­

nině nastavené ruce víc, než si on vydělá za několik

hodin učení. Pak jsou všichni kromě dětí posláni na

dvůr, aby nerušili přípravu seance.

39

Mlhu pomalu střídá tma. V sousední boudě řve dítě.

V blátě mechanicky klovou do země slepice. Brauner

se postaví opodál s von Krauseneckem. Oba drží v ru­

kou dýmky a o něčem se baví, ale o čem, to Hynek brzy

přestane chápat. Slyší divná slova. Elf. Syn jakési řecké

bohyně. Parapsychologie a spiritismus. Telepatie. A ta­

hle slova jsou utopená v dlouhých a dlouhých větách,

stejně jako oni jsou utopeni v mlze a večeru. Dýmky

obou mužů se rozhoří a Hynek ucítí vůni dubového lis­

tí. Krátce nato někdo navrhne projít se k rybníku, k té

louži, kterou obtáčejí plesnivé žižkovské boudy. Hynek

odmítne, ostatní jdou. Trvá to jen pár vteřin, než je

spolkne tma. Pak je Hynek sám. Nikdo a nic není vidět,

jen z nedalekého popraviště se k němu plouží bílé cáry

mlhy jako sny duchů. Hynek stojí. Čeká. A najednou

za sebou zaslechne rozhovor v němčině. Pozná Sofiin

hlas. Ten hlas říká, že se jí nechce. Někdo jí odpovídá,

Hynek odhaduje, že nejspíš ten, který v kuchyni dostal

od Braunera drobné, protože argumentuje tím, že jak­

mile dostali zaplaceno, nemůže se jim nechtít.

„Tobě se to mluví,“ slyší Hynek tu ženu. „Ty jsi jen

zprostředkovatel. Ale já? Bojím se. Čím dál víc se bo­

jím, Alfréde. Něco se děje. Nezvládli bychom to jinak?

Vytáhneme hrací skříňku.“

„Copaks je neviděla?“ ozve se Alfréd. „Jsou zkuše­

ní. Prý skeptičtí spiritisté, říkal Fridrich. Jestli něco

takového může být. Těm nebudou stačit občmárnutá

chodidla ani hrající skříňka, ani hlas ze záhrobí. Ti

očekávají něco víc. Ale když se jim to něco víc donese...“

Hynek se chce k nim otočit, ale najednou se stane

něco podivného. Něčí ruka ho sevře, Alfrédova, nebo snad té ženy. Nesevře ho ovšem za loket ani za kraj ra­ mene, ale dotkne se ho u klíční kosti. A protože nemá vyhrnutý límec u kabátu, ucítí dotek prstů na obnaže­ né kůži krku. Otřese se. Chce ucuknout, ale neucukne.

Jako ve snách se dívá na mlhu, za kterou lze tušit ši­

benici, na zplihlá tělíčka slepic, vnímá studenou dlaň

a bříška a kotníky prstů na svém rameni, a nehýbe se. Potom je najednou vedle muže, vedle toho, který byl

osloven jako Alfréd, neví, kolik času uběhlo, možná jen

pár vteřin, možná několik minut, a vidí, jak jiný muž,

který byl s nimi v bytě, odchází s někým podél rybníka

pryč. I když to není úplně přesné. Nevypadá to, jako by

odcházeli. Vypadá to, jako by muž tu druhou postavu

táhl. Zvedne ruku. Chce zakřičet. Chce upozornit ostat­

ní, že se něco děje. Ale Alfréd zavolá dřív než Hynek:

„Vše je fertich!“

Z mlhy směrem od rybníka se ozvou hlasy a brzy se

objeví Brauner, Krauseneck a zbylí členové První české

parapsychologické společnosti.

„Laßt uns die Séance beginnen!“ řekne Alfréd. „A pro­

miňte, že to tak dlouho trvalo. Zdržela nás Sofie. Bylo

jí špatně. Nějaká nevolnost.“

Ukáže prstem do mlhy a řekne, že ji jejich nájem­

ník slamníku v levém rohu pod oknem musel odvést. Potřebuje se projít. Nadýchat čerstvého vzduchu.

„Seanci povedu já. Sofie, pokud bude moct, dorazí

později.“

Děti jsou vyhnány ven, aby si hrály v mlze. Para­

psychologická společnost nejdříve protestuje, že si za­

platili nejen Alfréda, ale i jeho ženu. Je to nakonec Fridrich von Krauseneck, kdo je přesvědčí, aby zůstali. Rozesadí se kolem stolu. Muž věší na dva hřeby závěs,

který je má oddělit od kuchyně, zapaluje svíčky na

stole a na černou tabulku škrábe křídou jméno: Eliška, služebná. Potom se posadí do čela stolu a položí ruce na stůl, dlaněmi nahoru, a požádá ostatní, aby ho ná­ sledovali. Zvenku se do boudy vkrádají poslední zbytky světla, ale záře svíček je jasnější. Na stole se lesknou

žluté kruhy. Hynek udělá to co ostatní. Napadne ho najednou, jak moc se stůl, u kterého sedí, liší od vše­

ho ostatního v příbytku. Zatímco slamníky, šaty i oby­

vatelé bytu jsou ztrhaní, odrbaní, bez pevného místa v pokoji, stůl kraluje středu a jeho bytelnost odkazuje do jiných dob, do časů, kdy snad celá rodina bydlela na vesnici a scházela se kolem něho po práci na poli. Podívá se po osazenstvu, po žlutých tvářích a černých

stínech, a na okamžik uvěří, že jsou všichni jen hosté

chystající se k selské večeři. Pak ale jeho pravou ruku

sevřou dlouhé, studené Alfrédovy prsty a hned nato

po jeho levé dlani přejedou nervózní, tlusté a upocené

prsty Otakara Hracha a iluze je pryč.

„Sešli jsme se,“ promluví Alfréd, „abychom probu­

dili ducha Elišky, služebné, která byla na Židovských

pecích popravena pro zabití dítěte své paní.“

Ticho.

„Teď budu mluvit latinsky,“ řekne a následně skan­