načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jiné dny, jiné oči - Bob Shaw

Jiné dny, jiné oči

Elektronická kniha: Jiné dny, jiné oči
Autor:

Tahle planeta je jedno obrovské oko, které nikdy nemrká.“ Albanu Garrodovi se sice rozpadá manželství, ale alespoň se mu konečně podařilo to, po čem dlouho toužil: vyvinul takzvané ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání v tomto překladu první
Spolupracovali: přeložila Nika Exnerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0895-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tahle planeta je jedno obrovské oko, které nikdy nemrká.“ Albanu Garrodovi se sice rozpadá manželství, ale alespoň se mu konečně podařilo to, po čem dlouho toužil: vyvinul takzvané pomalé sklo, které lidem umožňuje dívat se do minulosti a znovu prožít ty nejšťastnější vzpomínky. Desky z tohoto materiálu zaznamenávají vše, čemu jsou vystaveny, a po určité době dokážou své svědectví vydat v nezměněné podobě, jako filmový pás. Brzy se ovšem ukáže, že pozoruhodný objev má i své stinné stránky a obratný zločinec jej dokáže využít ve svůj prospěch. Nicméně když je Alban zapleten do vyšetřování vraždy prominentního senátora, začíná si uvědomovat, že se nejedná o obyčejný zločin, že je jen loutkou v cizích rukou a že jeho vynález slouží účelům mnohem děsivějším, než si on sám kdy představoval. Shawův dnes již klasický román o pomalém skle prostupují tři „odbočky“, samostatné povídky, v nichž tento vynález také hraje významnou roli. Za první z těchto povídek, „Světlo jiných dnů“, získal autor nominaci na dvě nejslavnější ceny v žánru sci-fi, Nebula Award a Hugo Award. Spolu s hlavní dějovou linkou vyprávějí tyto odbočky klasický příběh o zneužité technologii, kterému ovšem nechybí detektivní zápletka ani přesah do současnosti. Přeložila Nika Exnerová.

Zařazeno v kategoriích
Bob Shaw - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


Jiné dny, jiné oči

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Bob Shaw

Jiné dny, jiné oči – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SFK

SCI-FI

KLASIKA

PLUS


PŘELOŽILA NIKA EXNEROVÁ


PLUS



7

Kapitola jedna

To druhé auto nejprve vypadalo jen jako krvavě červená tečka

ve zmenšující se perspektivě silnice. I z té dálky a navzdory

oslnivému světlu, které mu do levého oka pronikaloduhovkou ve tvaru klíčové dírky, však zvládl rozpoznat konkrétní

model a rok výroby. Bylo to Stiletto ročník 1982. Vnesmyslné předtuše sundal nohu z plynu a jeho vlastní auto začalo

z původní devadesátimílové rychlosti zpomalovat. Přestože

se to snažil provést co nejplynuleji, turbína ve volnoběhuroztrpčeně, mechanicky zaúpěla.

„Co se děje?“ Garrodova žena podle očekávání v mžikuzpozorněla.

„Nic.“

„Proč jsi ale zpomalil?“ Všechen svůj majetek, dokteréžto kategorie řadila i manžela, si Esther pečlivě střežila a její pevný lakovaný klobouk s širokou krempou se začal pátravě otáčet kolem dokola jako nějaký satelit.

„ Jen tak.“ Garrod se na protest proti jejímu výslechu usmál a pozoroval, jak se zatím Stiletto v čelním skle nafukuje. Vtom se protijedoucímu vozu náhle oranžově rozblikal levý blinkr. Garrod to už předem tušil a ověřil si, že na půl cesty mezi auty odbočuje z hlavní silnice vedlejší. Dupnul na brzdu a jeho Turbo-Lincoln se s pneumatikami zakousnutými do vozovky zhoupl dopředu. Červené Stiletto se jim mezitím smýklo přes cestu a v oblaku šafránového prachu zmizelo na odbočce.

Garrod měl mlhavý dojem, že v bočním okénkusportovního auta zahlédl šokovanou a vyčítavou chlapeckou tvář s ústy roztaženými do tmavého kruhu.

„Proboha, viděl jsi to?“ Do Estheřiných uhlazených rysů se nakrátko promítly starosti. „No viděl jsi to?“

Jeho žena vyjádřila vztek za ně za oba, a sám Garrod tak dokázal zachovat klid. „To se vsaď, že jsem to viděl.“

„Kdybys býval nezpomalil, napálilo by to to pitomýděcko přímo do nás...“ S touhle myšlenkou se Esther odmlčela a pohlédla na něj. „Proč jsi vlastě zpomalil, Albane? Skoro jako bys věděl, co se stane.“

„Naučil jsem se klukům v červených sporťácíchnedůvěřovat, nic víc.“ Garrod se nenuceně zasmál, ale její otázka ho rozrušila víc, než kdyby bývala nic neřekla. Co ho přimělo ubrat v pravý čas plyn? Na jednu stranu se o poslední model Stiletta zajímal z dobrého důvodu – vždyť se jednalo o první sériový automobil vybavený zvláštním čelním sklem, které se vyrábělo v jeho vlastní továrně z materiálu zvanéhoThermgard. To ovšem nevysvětlovalo onen pocit chladu, který se mu usadil v podvědomí, jako by snad spatřil cosi strašlivého a vzpomínku na to rázem vymazal.

„ Já tušila, že jsme měli letět tím speciálním letadlem,“prohlásila Esther.

„Taky sis ale během cesty chtěla udělat menší dovolenou.“8

„ Já vím, jenže jsem nečekala...“

„Tamhle už je to letiště,“ přerušil ji Garrod, když se nalevo objevil vysoký drátěný plot. „Stihli jsme to.“

Esther zdráhavě přikývla, opřela se a pozorovalaznačky na ranveji, které se objevovaly za míhajícími se sloupky. Zrovna slavili druhé výročí svatby a Garrod se nemohl zbavit podezření, že se Esther moc nelíbí, kolik času musejízrovna dneska trávit pracovní schůzkou. S tím však nemohl nic dělat – přestože mu peníze její rodiny zachránily firmu před krachem. Spojené státy byly v civilní nadzvukové dopravě katastrofálně pozadu, ale již zanedlouho měla být doprovozu uvedena Aurora dosahující rychlosti Mach 4 – právě v momentě, kdy nadzvukové letouny jiných států začalyvykazovat první známky opotřebení – a i on, Alban Garrod, na tom měl zásluhu. Proč je pro něj tak důležité zúčastnit se prvního veřejného letu Aurory, přesně říct nedokázal. Sjistotou však věděl, že mu nic nezabrání být u toho, až se onen titanový orel vznese do vzduchu a díky očím, jež mu dal, si bude hledat cestu vzhůru.

Za pět minut dojeli k hlavní bráně letiště společnostiUnited Aircraft Constructors. U ní stál voják v nažehlenéuniformě krémové barvy a Garrod se mu prokázal speciálnípozvánkou pro dodavatele. Muž zasalutoval a mávnutím ruky je pustil dál. Potom pomalu vyrazili přeplněným komplexem správních budov. Jasně barevné ukazatele zářily v ranním slunci a vytvářely atmosféru jako na pouti. Všude kam se podíval, viděl dlouhonohá sličná děvčata v uniformáchaerolinek, jež si Auroru předobjednaly.

Esther mu majetnicky položila ruku na stehno. „Rozkošné, že? Už začínám chápat, proč jsi byl tak pevně rozhodnutý sem jet.“

„Bez tebe bych nejel,“ zalhal Garrod. Aby dodal svým slovům váhu, stiskl své ženě koleno a okamžitě ucítil, jak jí ztuhly svaly.

„Koukej, Albane, podívej!“ zvolala vysokým hlasem. „To je určitě Aurora. Proč jsi mi neřekl, že je tak nádherná?“

Garrod zavadil pohledem o obrovský stříbřitý tvar – o ten vnímavý, futuristický a zároveň prehistorický, matematicky dokonalý organismus – a pocítil záchvěv pýchy. Nečekal, že Esther Auroru ocení, a oči ho pálily uspokojením. Znenadání byl naprosto šťastný – a incident s červeným Stilettem náhle tak banální, že ani nestál za slovo. Jiný voják jim mávnutím naznačil, aby zaparkovali na malém parkovišti, jež bylopomocí přenosných sloupků a různobarevných provazůvytyčeno přímo pro dodavatele na kraji letiště. Garrod vystoupil z auta a s úmyslem naplnit si plíce pastelovými odstíny rána se zhluboka nadechl. Vzduch hřál a byl prosycen opojnými kerosinovými výpary.

Esther nadále uchváceně hleděla na Auroru, jež serýsovala za střechou velkého červeno-bílého stanu. „Ta okna vypadají tak malinká.“

„To je jen měřítkem. Však je to veliké letadlo. Jsme od něj přibližně čtyři sta yardů.“

„Stejně mi připadá, že působí trošku... krátkozrace. Jako pták, co mhouří oči, aby líp viděl.“

Garrod ji vzal za loket a vedl ke stanu. „Podstatné je, že je zrovna jako obyčejné letadlo má. Právě proto je nášThermgard pro tenhle projekt tak zásadní – díky němu inženýři 10 nemuseli řešit tu váhu navíc a další komplikace spojené steelnými štíty, které používáme na dnes běžnýchnadzvukových letounech.“

„Vždyť já vás jen škádlím, velevážený pane Garrode.“ A když vešli do relativního stínu stanu, Esther mulaškovně ovinula obě ruce kolem levé paže a úsměv dodal jejímu jemnému, způsobnému obličeji nové rysy. Garrod v koutku mysli zaznamenal, že se jeho bohaté manželce opět podařilo udržet si před cizí skupinkou lidí, k níž zrovna přicházeli, pevnou a zřetelnou kontrolu nad svým majetkem, jenže na protesty teď neměl náladu. Narůstalo v něm vzrušení, neboť se k nim právě davem prodíral vysoký muž se stříbrozlatými vlasy a opáleným chlapeckým obličejem. Vernon Maguire, prezident United Aircraft Constructors.

„Těší mě, že jsi dorazil, Ale,“ pozdravil Maguire a uznale hleděl na Esther. „A tohle je, nemýlím-li se, dcerka Boyda Livingstona, že? Jak se daří vašemu otci, Esther?“

„ Je zaneprázdněnější než kdy jindy – víte přece, jak je to s ním a prací.“ Esther si s Maguirem potřásla rukou.

„Zaslechl jsem, že přemýšlí o politice. Je pořád tak háklivý, co se týče hazardu?“

„Chce zlikvidovat každou dostihovou dráhu v zemi.“Esther se usmála a Garrod s překvapením pocítil mírný nával zlosti. Esther nevěděla o leteckém průmyslu zhola nic, byla tu jen jako doprovod, a přesto Maguire nevěnoval pozornost nikomu jinému. Jedna bohatá vrána sedla k druhé.

„Pozdravujte ho ode mě.“ V Maguireově tváři, ani staré, ani mladé, se mihl teatrální výraz znepokojení. „A pročpak jste taťku vlastně nepřivedla, Esther?“

„Vůbec nás nenapadlo ho pozvat,“ odpověděla. „ Jistě by se ovšem rád podíval na první let...“

„Tohle není první let,“ zapojil se Garrod přísněji, nežzamýšlel. „ Je to první veřejná letová ukázka.“

„Nebuď přece na ženušku tak tvrdý, Ale,“ zasmál seMaguire a lehce udeřil Garroda do ramene. „V případě tvých skel navíc vážně jde o první let.“

„Ano? Měl jsem dojem, že Thermgard namontovali už minulý týden.“

„Takový byl plán, Ale, jenže jsme s testováním v nízkých rychlostech pokračovali tak svižně, že nám vůbec nezbyl čas zařadit výměnu skel do programu.“

„To jsem netušil,“ řekl Garrod. Z nevysvětlitelného důvodu si vybavil ono červené Stiletto a polekaný, vyčítavý výraz jeho řidiče. „Takže má čelní skla poletí úplně poprvé?“

„Přesně to jsem právě řekl. Namontovali jsme je včera vnoci, a když půjde všechno hladce, překročí Aurora rychlostzvuku už v pátek. Račte si oba nabídnout něco k pití a posaďte se venku. Já budu muset jít.“ Maguire se krátce usmál avzdálil se.

Garrod tedy oslovil hostesku a objednal Estherpomerančový džus a sobě vodku s tonikem. Skleničky si vzali ven, kde již stály v řadách židle s výhledem na letiště. Když vyšli na jasné světlo, projela Garrodovi levým okem ostrá bolest, neboť bylo vlivem částečné iridektomie, již podstoupil vdětství, zvlášť citlivé na prudký jas. Aby očím ulevil, nasadil si na nos polarizační brýle. Skupiny žen a mužů tu na židlích sledovaly ruch panující kolem ohromného kolosu, jenžbudil respekt – Aurory. Pod letadlem se mačkaly vozy letištní 12 obsluhy a technici v bílých kombinézách se pohybovali po schodech vedoucích do jeho trupu.

Garrod si usrkl ze svého nápoje. Byl studený a jeho ryzí chuť doplňovala mírná štiplavost, jež byla známkou vysokého obsahu alkoholu. Na delší popíjení bylo ještě poměrně brzo, obzvlášť vzhledem k tomu, že jedna sklenička po ránu měla stejný účinek jako tři večer. Přesto došel k rozhodnutí, že menší výjimku z pravidel si daná příležitost žádá. Během třicetiminut, jež uplynuly, než byla Aurora připravená vzlétnout, do sebe rychle a nenápadně hodil tři vodky s tonikem, které mu zpřístupnily nablýskaný, uvolněný a optimistický svět, v němž nádherní lidé upíjeli plameny slunce z dutých diamantů.Zástupci nejvyššího vedení a ostatních dodavatelských firemjeden po druhém bodře přicházeli a zase odcházeli a nakrátko se objevil i Wayne Renfrew, hlavní zkušební pilot UAC, jenžmusel skleničku s nacvičeným posmutnělým úsměvem odmítnout.

Renfrew byl tuctový malý muž s narudlým nosem ařídnoucím ježkem na hlavě. Kolem sebe však šířil auruzahloubaného člověka s dokonalým sebeovládáním, což bylo pro okolí upomínkou, že právě on byl vyvolen, aby naučilexerimentální prototyp stroje v hodnotě dvou miliard dolarů létat jako letadlo. Garrod pocítil zvláštní potěšení, když se o něm Renfrew jmenovitě zmínil, aby vypíchl, jak zásadní význam měla pro celý projekt thermgardová skla, a zatímco nevysoký pilot vzpřímeně kráčel k bílému džípu, jenž honásledně převezl pár set yardů k letounu, sledoval ho Garrod s povděkem v očích.

„Haló, pamatuješ se na mě?“ prohlásila Esther žárlivě.„Neumím sice řídit letadlo, ale zato jsem dobrá kuchařka.“

Garrod se otočil na svou ženu a přitom přemýšlel, zda se jí podařilo sdělit přesně to, co zamýšlela. Upřela na něj hnědé oči s takovou rozhodností, jako by se na něj chystala vystřelit, a on pochopil, že právě v den druhého výročíjejich svatby na důležité obchodně-společenské události a jen proto, že se jeho pozornost na pár minut zatoulala někam jinam, ho nařkla z toho, že má sklony k homosexualitě.Danou skutečnost si zapsal do paměti a vzápětí Esther věnoval svůj nejlepší úsměv.

„Drahoušku,“ pronesl vřelým tónem, „já ti dojdu pro další skleničku.“

Obměkčená Esther mu úsměv okamžitě opětovala.„Tentokrát bych si dala martini.“

Sám jí ho z baru donesl, a zrovna když ho pokládal na stůl, ozvalo se z Aurořiných motorů hluboké kvílení, jež bylo během několika vteřin pohlceno burácením tak silným, že se třásla země. Zážeh byl u konce. Hladina zvuku zůstala několik dalších nekonečných minut beze změny, potomvystoupala, když se letadlo dalo do pohybu, a jakmile se Aurora rozjela k hlavní ranveji a trysky se na okamžik natočilysměrem ke stanu, stal se hluk téměř nesnesitelným. ZvukGarrodovi rezonoval v hrudní dutině. Pocítil cosi, co se podobalo zvířecí panice – a vtom se letoun opět otočil a rozhostilo se relativní ticho.

Esther si sundala ruce z uší. „To je ale napínavé, co?“

Garrod přikývl, aniž odvrátil od Aurory zrak. Blyštivátitanová konstrukce se plazila do dáli na svém protáhlém podvozku – neohrabaně, jako poraněná můra –, a zatímco natáčela svou příď proti větru, odrážel se od ní sluneční svit. 14 S překvapivě malým zpožděním se rozjela po ranveji, nabrala rychlost a vzepjala se. Po zemi se za ní hnal vír prachu a Auro - ra konečně opravdu vzlétla, zatáhla klapky a další pomocná zařízení a stočila se na jih.

„ Je nádherná, Ale,“ pravila Esther a chytla ho za paži. „ Jsem ráda, že jsi mě vzal s sebou.“

Garrodovi se pýchou sevřelo hrdlo. Reproduktor za ním vydal kašlavý zvuk a hned nato se ozval mužský hlas, který se pustil do monotónního laického popisu Aurory. Mluvil nezúčastněně, zatímco se samotný letoun pomalu ztrácel v pulsující modři z dohledu, a na závěr dodal, že přestože ještě není možné převážet v Auroře cestující, UAC se pokusí hostům zážitek z letu přiblížit tak, že propojí reproduktory na zemi s komunikačními systémy pilota.

„Dobrý den, dámy a pánové,“ ozval se Renfrew jako na zavolanou. „Aurora se nachází asi deset mil jižně od vás ve výšce čtyři tisíce stop. Právě se ji chystám stočit doleva a za necelé tři minuty budeme zpátky nad letištěm. Řídit tohle letadlo je jako sen a...“ Vtom se Renfrewův profesionální, ospalý hlas na chvilku vytratil, a když znovu promluvil, byl v něm cítit jistý zmatek.

„Zdá se, že dnes ráno reaguje řízení s drobnýmzpožděním, což je ale nejspíš způsobeno pomalou rychlostí vkombinaci s okolním horkým, řídkým vzduchem. Jak jsem říkal...“

Stan náhle zaplnil ukřivděný hlas Vernona Maguirea. „A tolik od našeho zkušebního pilota. Člověk mu dá prostor, aby udělal Auroře reklamu, a on místo toho hledá nedostatky v ovládání. K čertu s ním!“ Potom vyprskl smíchy avětšina mužů kolem něj ho napodobila. Garrod se soustředěně rozhlížel po jižní obloze a vtom Auroru spatřil. Zářila jako hvězda, planeta, jako malý měsíc, a nakonec se proměnila ve stříbrnou šipku. Proletěla kousek východně od letiště ve výšce asi tisíc stop, malou rychlostí a se zvednutým nosem.

„Chystám se na další levotočivý obrat a potom proletímpomalu nad hlavní ranvejí, abych předvedl, jak skvěle se Auro - ra ovládá v tomto rozsahu letové obálky.“ Renfrewův hlas zněl opět naprosto normálně a klidně a Garrodovy obavy se rozplynuly. Sklopil oči k Esther a uviděl, že si pudruje nos.

Když si jeho pohledu všimla, udělala na něj obličej.„Děvče o sebe holt musí...“

V ten moment promluvil Renfrew z reproduktoru, veškerá ospalost byla ta tam. „Už to zase reaguje zpomaleně.Nelíbí se mi to, Joe. Přistávám na...“ Ozvalo se hlasité cvaknutí a spojení se přerušilo. Garrod zavřel oči a spatřil před sebou ono červené sportovní Stiletto, jak se řítí blíž a blíž.

„Nikam neprchejte, nejedná se o žádnou nouzovousituaci,“ ubezpečoval hosty Maguire. „Wayne Renfrew jenejlepší zkušební pilot v zemi a na tuhle pozici se vypracoval jen proto, že létá bezpečně a obezřetně. Chcete-li vidět dokonalé přistání – sledujte.“

Dav pod stanem utichl a Aurora tiše prořízla oblohu naseverním konci letiště. Vysunula podvozek a klapky a změnila tvar. Srovnala se s ranvejí a začala klesat, rychle sepropadala, nos měla zvednutý a podvozkem se nesměle natahovala k zemi, tak jak je to pro všechny vysokorychlostní letouny v posledních vteřinách letu obvyklé. Klesala dál do bíle se mihotající ranveje a Garrod najednou zjistil, že nemůžepoadnout dech.16

„Podrovnej to,“ zašeptal muž opodál. „Proboha, Wayne, podrovnej to!“

Aurora dál klesala stále stejnou rychlostí, narazila do ranveje a podivně sebou smýkla zpátky na oblohu. Vteřinu jako by visela ve vzduchu a pak se jedno její křídlopropadlo. Podvozek na nakloněné straně se při opětovném setkání s betonem zhroutil a pak už bylo na zemi celé letadlo, valilo se, klouzalo a kroutilo. Přes skřípění kovu se ozvalo několik ran od výbušných šroubů, Aurora shodila křídla naplněná smrtícím množstvím paliva a její trup se začal sunout a plazit dopředu jako oštěp po zamrzlém jezeře. Křídla s třepetáním vyrazila každé jiným směrem, vznesla se do vzduchu a jedno z nich v gejzíru ohně a černého kouře explodovalo. Trupkolem sebe rozstřikoval spršky rozžhaveného kovu a pokračoval v pohybu ještě další půl míli, než přišel o všechnu kinetickou energii a neochotně se zastavil.

Následovala chvilka ticha.

Naprostého klidu.

V dálce se z opačné strany letiště rozezvučely sirény aGarrod se znovu posadil. Před očima se mu mihla tvář onoho kluka z červeného Stiletta – šokovaná a vyčítavá.

Potom stáhl svou ženu na sedadlo vedle sebe. „To jsem udělal já,“ oznámil vyrovnaným, konverzačním tónem. „ Já to letadlo zničil.“ Kapitola dvě Leygrafova počítačová kancelář sídlila v menším blokukanceláří v jedné ze starších obchodních budov v centruPortstonu. Garrod vešel do miniaturní recepce, přistoupil k popelavě bledé, nesmlouvavě se tvářící ženě za přepážkou a podal jí svou vizitku.

„Rád bych se na pár minut zastavil za panem Leygrafem.“

Recepční se omluvně usmála. „Nezlobte se, pan Leygraf má jednání, a pokud nemáte domluvenou schůzku...“

Garrod jí úsměv opětoval a podíval se na hodinky. „ Je přesně jedna minuta po čtvrté. Mám pravdu?“

„Mmm... ano.“

„Což znamená, že Carl Leygraf sedí právě teď sám u sebe v kanceláři a dopřává si svou první dnešní skleničku. Whisky se spoustou sody a ledu ve vysoké sklenici a já bych si dal zrovna něco takového. Prosím povězte mu, že jsem tady.“

Po krátkém zaváhání promluvila recepční do interkomu. O pár vteřin později se ze své kanceláře vynořil Leygraf sorosenou sklenkou v ruce. Byl to štíhlý, nedbale oblečený apředčasně plešatý muž s ustaranýma šedivýma očima.

„Pojď dál, Ale,“ řekl. „Přišel jsi akorát na skleničku.“18

„ Já vím.“ Garrod vstoupil do Leygrafovy kanceláře,stříbřité místnosti, v níž dekorativní úlohu plnily složitématematické modely z drátů a strun. „Celkem bych se napil. Auto mi chcíplo dva bloky odsud, tak jsem ho tam musel nechat a dojít po svých. Vyznáš se trochu v turbínových motorech?“

„Nevyznám, ale když mi popíšeš, v čem je problém, třeba něco vymyslím.“

Garrod zakroutil hlavou. Měl Leygrafa rád mimo jiné iproto, že byl ochotný zajímat se o jakoukoli záležitost podsluncem a pobavit se o ní. „Proto jsem za tebou nepřišel.“

„Ne? Pro tebe vodku s tonikem, že?“

„Přesně tak, díky, ne moc silnou.“

Leygraf nápoj namíchal a donesl ho Garrodovi ke stolu. „Pořád si děláš hlavu s těmi Stiletty?“

Garrod přikývl, dlouze se napil a teprve potom promluvil. „Mám pro tebe pár nových informací.“

„ Jakých?“

„Asi ses doslechl o té nehodě Aurory předevčírem?“

„ Jestli jsem se o ní doslechl?! Už dva dny neposlouchám nic jiného, kamaráde. Moje manželka si loni na mou radu koupila nějaké nové akcie UAC a teď mě bez ustání...“Leygraf se odmlčel a přiložil si sklenku ke rtům. „Co myslíš těmi novými informacemi?“

„V Auroře byla čelní skla z Thermgardu.“

„ Já přeci věděl, že máš ten kontrakt ty, Ale. A to letadlo už po obloze určitě pár měsíců létá.“

„ Jenže ne s mými skly. V UAC chtěli co nejdřív dokončit nízkorychlostní zkušební program, a tak Auroru chvílinechali létat s běžnými.“ Garrod zíral do skleničky, v níž poledových kostkách stékaly miniaturní jiskřivé potůčky studené tekutiny. „Úterní let byl první s Thermgardem.“

„Shoda okolností!“ odfrkl Leygraf rozhodně. „Co si to tu pokoušíš hodit na krk, Ale?“

„Ty sám jsi s tím za mnou přišel, Carle, vzpomínáš?“

„ Jasně že jo – ale zároveň jsem ti řekl, že z toho vylezla celá řada bizarních údajů. Když analyzuješ něco taksložitého, jako jsou požadavky na jízdu po městě, nutně narazíš na milion statistických podivností...“

„Cestou na McPhersonovo letiště to do nás s Esthermálem napálilo Stiletto, co zrovna zatáčelo doleva.“

„Kazíš mi mou nejlepší dnešní skleničku,“ prohlásilLeygraf dotčeně a odstrčil ji pryč. „Zkus se na to celé podívat z jiného úhlu – jak by mohl nový typ čelního skla způsobovat nehody? Ksakru, Ale, řekni mi jak?“

Garrod pokrčil rameny, na okamžik se zaměřil na jeden z matematických modelů a pokoušel se vymyslet, jakourovnici zobrazuje. „Vypěstoval jsem nový druh krystalu. Pevnější než veškeré známé sklo. Vzhledem k tomu, že odráží záření v prakticky každé vlnové délce, neměl by být vlastně aniprůhledný. Pronikne přes něj jen viditelná část spektra. Žádné teplo. A tak jsem si dal patentovat nejlepší materiál na čelní skla na světě.“ Mluvil zamyšleně a v duchu pořád klouzal po křivkách a generátorech onoho modelu.

„Co když ale propouští i nějaký jiný typ záření, a třeba ho dokonce dokáže zesílit či koncentrovat? Nějaké záření, o kterém nevíme.“

„Něco, co mění dobré řidiče a piloty ve špatné?“ Leygraf, který evidentně zapomněl, že se své skleničky před okamžikem 20 zřekl, po ní náhle sáhl a vypil ji do dna. „A vyraší jim přitom zároveň po celém obličeji chlupy a narostou takovéhle zuby?“ Klouby na rukou si strčil do pusy a zahýbal zahnutými prsty.

Garrod se vděčně zasmál. „Vůbec mi nepřipomínej, jak šíleně to zní. Prostě se nad tím jen snažím přemýšlet jinak. Pokud se dobře pamatuju, kdysi jsem četl o nějaké silnici ve Francii, kde se pořád bouralo, a nikdo nevěděl proč, protože to byl takový ten typicky rovný a široký úsek lemovaný topoly. Nakonec se ukázalo, že za to může vzdálenost mezijednotlivými stromy – když totiž člověk jel maximální povolenou rychlostí, slunce mezi stromy problikávalo frekvencí deset hertzů za sekundu.“

„A tím chceš říct...?“ Leygraf se tvářil nechápavě. „Už to mám – mozkové alfa vlny. Hypnóza.“

„Přesně. A taky epilepsie. Věděl jsi, že pro epileptika není bezpečné ladit televizi, na které běhají ty pomalu se vlnící blikající pruhy?“

Leygraf zakroutil hlavou. „To jsou dva naprosto odlišné jevy, Ale.“

„Možná že ne. Co když Thermgard osciluje? Co kdyžpulsuje?“

„Tím se ale nevysvětluje, proč v tomhle případě hrajetakovou roli směr odbočení. Podle šetření mojí společnosti došlo ke všem nehodám Stiletta téměř výhradně při odbočování vlevo. Podle mě je podezřelá geometrie řízení.“

„Není,“ řekl Garrod rozhodně. „ Já ty předběžné zprávy četl.“

„Aurora se při té nehodě pochopitelně taky otáčela.“Leygrafovy šedé oči se mírně rozšířily. „Dalo by se přeci říct, že se letadlo při přistání ve vertikální rovině otáčí, ne?“

„Ano, říká se tomu podrovnání – jenže v tomhle případě ho Renfrew neprovedl včas. Málem navedl Auroru přímo do země.“

Leygraf vyskočil na nohy. „Začal se otáčet moc pozdě! A přesně to se děje řidičům Stiletta. Podceňují čas potřebný k překonání opačného směru vozovky. To je ono, Ale.“

Srdce začalo Garrodovi plnit hruď jako polštář. „Co?“

„To je tvůj společný jmenovatel.“

„A co to pro nás konkrétně znamená?“

„Nic moc – jen to potvrzuje tvoje nové poznatky. Já sám se ale pomalu začínám přiklánět k tvé myšlence, že máThermgard vliv na světlo, které jím prochází – co když například mění jeho vlnovou délku a to způsobuje ty problémy? Řidiči nebo pilotovi se udělá špatně a nejspíš...“

Garrod zavrtěl hlavou. „V takovém případě by přesThermgard nebyly vidět reálné barvy. A čelní skla musí splňovat celou řadu norem.“

„Něco ale reakce řidičů zpomalovat musí,“ uvažovalLeygraf. „Koukej, Ale, ty tady pracuješ se dvěma faktory. Máš tusamotné světlo – které je neměnné – a potom tu máš člověka...“

„Už nemluv. Už víc neříkej!“ Garrod sevřel opěrky židle, protože mu přišlo, jako by se pod ním začala strměnaklánět podlaha. Na čele a na tvářích ucítil chladné mravenčení, a když se pokusil onu myšlenku, která ho právě napadla, zformulovat, bylo pro něj najednou příliš těžké překlenout propast mezi představou a slovy. O dvě hodiny později, po náročné jízdě v dopravní špičce, dorazili oba muži společně ke krémové budově, v níž sídli-22 lo výzkumné a administrativní centrum společnosti Garrod Transparencies Inc. Byl příjemný říjnový večer a vzduch byl hutný a jemný, nostalgický. Z parkoviště dohlédli až kevzdálenému tenisovému kurtu: byl posazený mezi stromy,připomínal drahokam a bílé postavičky na něm hrály dost možná poslední hru sezony.

„Přesně tohle bych měl teď dělat,“ pronesl Leygraf zatrpkle cestou k hlavnímu vchodu. „Musíš s tím, proč jsi mě sem dotáhl, dělat takové tajnosti?“

„Nedělám s tím žádné tajnosti.“ Garrod cítil, jak opatrně našlapuje – jako člověk, který nedůvěřuje svým nohám. „ Jen tě nechci nijak ovlivňovat. Za moment ti něco ukážu a ty mi musíš vysvětlit, co to znamená.“

Když vstoupili dovnitř, vyjeli výtahem do Garrodovykanceláře v druhém patře. Budova působila opuštěně, ale na chodbě je přivítal podsaditý muž, který měl v náprsní kapse místo plnicích per šroubováky.

„Nazdar, Vinci,“ pozdravil Garrod. „Dostal jsi mou zprávu?“

Vince přikývl. „Dostal, ale nerozuměl jsem jí. Vážně jsi chtěl nepájivé pole se dvěma lampami? A k tomu otočný přepínač?“

„Přesně tak.“ Garrod poplácal Vince po rameni jakoomluvu za to, že mu záhadu nevysvětlil, a odebral se do svépracovny. Ta byla čímsi mezi kanceláří ředitele a projektantským pracovištěm a kreslicí stůl se zde dělil o čestné místo svelikým a neuklizeným stolem na psaní.

Leygraf ukázal prstem na tabuli, jež zabírala celou jednu stěnu. „Ty tohle vážně používáš? Já myslel, že jsou k vidění jen ve starých filmech.“

„Pomáhá mi to přemýšlet. Když je na ní nějaký problém, mám ho před očima a můžu na něm pracovat bez ohledu na to, co se děje kolem,“ odpověděl Garrod pomalu a přitom kontroloval ono improvizované zařízení u sebe na stole. Skládalo se z dřevotřískové základny opatřené dvěmalamami a vícerychlostním otočným přepínačem. To vše bylo propojené izolovaným drátem a připojené k zástrčce. Jednoho dne, pomyslel si a udivilo ho, že to v něm nevzbuzuježádné emoce, se budou přírodovědná muzea po celém světě o tuhle hromádku šrotu přetahovat. Potom zapojil kabel do zásuvky, pohnul přepínačem a lampy začaly svorně blikat. Když jím ještě trochu pootočil, nastavil frekvenci blikání tak, aby se lampy vždy přibližně na vteřinu rozsvítily a asi na vteřinu zhasly.

„Úplně jako na Times Square,“ poznamenal Leygraf ahlasitě si odfrknul, aby vynikl jeho sarkasmus.

Garrod ho chytil za rameno a přitáhl blíž ke stolu. „Vidíš tady ten okruh, který tu máme? Dvě lampy a přepínačzapojené v sérii.“

„Můj počítačový kurz na CalTechu tuhle látku sicenepokrýval, ale asi tuším, o co se jedná. Dokonce mi připadá, že jak tuhle pokročilou technologii vstřebávám, zvětšuje se mi mozek.“

„ Já chtěl mít jen jistotu, že chápeš...“

„Proboha, Ale.“ Leygrafa začínala opouštět trpělivost. „Co je na tom k chápání?“

„ Jen tohle.“ Garrod otevřel skříňku a vyndal z ní cosi, co vypadalo jako kus běžného, třebaže poměrně silného skla. „Thermgard.“24

Donesl ho ke stolu, kde harmonicky poblikávaly lampy a umístil ho na výšku před nepájivé pole tak, aby skrz něj bylo vidět jen na jedno ze světel.

„ Jak se chovají lampy teď?“ Sám Garrod si pohled na ně odpustil.

„ Jak by se měly chovat, Ale? Neudělal jsi nic, co by...Prokrista!“

„Přesně tak.“ Garrod se nahnul do strany a podíval se na světla z přibližně stejného úhlu jako Leygraf. Lampa za sklem nadále blikala stejnou frekvencí – avšak druhá lampa už ne. Jakmile sklo odstranil, blikání se opět sjednotilo. A když ho vrátil na místo, nedokázaly spolu lampy držet krok.

„Tomu bych neuvěřil,“ pronesl Leygraf.

Garrod přikývl. „Vzpomínáš, jak jsem říkal, že Thermgard vůbec nemá být průhledný? Vypadá to, že i světlu dělánakonec potíže jím projít – tak velké, že potřebuje přibližněvteřinu na to, aby v něm urazilo půl palce. Proto mají řidiči Stilett tolik nehod a ze stejného důvodu narazila Aurora málem do země – nebyli synchronizovaní se svým okolím, Carle.“

„Viděli svět takový, jaký byl o vteřinu dřív!“

„Čím to ale je, že se to projevuje v tak velké míře zrovna při odbočování?“

„Stává se to i v jiných situacích. Řidiči napříkladneodhadnou vzdálenost, a dost možná tak dochází k menším kolizím mezi auty jedoucími za sebou. V těchto případech se ale jedná o nízké relativní rychlosti a žádné velké škody nevzniknou. Teprve tehdy, když řidič špatně načasuje odbočení, při němž musí zkřížit cestu protijedoucím automobilům – a je vážně s podivem, Carle, jak vlastně dokážeme v takovýchmomentech jednat ve zlomku vteřiny –, se pohybujeme v relativních rychlostech tak vysokých, že jsou následky katastrofální.“

„A co zahýbání za roh?“

„To se děje pomaleji a roh se proti tobě neřítí šedesátimílemi za hodinu. Navíc je pravděpodobné, že v takové situaci řidič instinktivně kompenzuje odchylku výhledem z bočního okénka na chodník. Při odbočování přes protější stranu silnice ale upírá zrak výhradně přes čelní sklo na protijedoucí auto – a jeho oči dostávají chybné informace.“

Leygraf si promnul bradu. „A tohle všechno platí,předokládám, i pro létání?“

„Ano. Při přímém letu by tahle odchylka nic mocneznamenala – zvlášť když měla Aurora celou oblohu jen pro sebe – jenže při otáčení se tenhle jev zesiluje.“

„ Jak to?“

„Obyčejná trigonometrie. Je-li pilot nasměrovaný na sto mil vzdálený vrchol hory a provede třeba jen dvoustupňovou otočku, měla by se daná hora vychýlit z kurzu o... o... Notak, Carle, ty jsi tady matematik.“

„Ehmm... o tři až čtyři míle.“

„Takovéhle věci jsou pro pilota velmi citlivým ukazatelem toho, jak dobře – nebo špatně – letadlo zatáčí. No a stejnou roli hrajou samozřejmě během přistání při podrovnávání, tedy v momentě, kdy je letadlo jen pár stop nad zemí a pořád ještě letí rychlostí nějakých dvě stě mil za hodinu...“

Leygraf se na chvilku zamyslel. „Z tohohle materiálu by se mohlo vyklubat něco naprosto parádního, kdyby se ti to podařilo ještě trochu rozvinout. Myslíš, že bys dokázalprodloužit ten posun natolik, aby byl jasně patrný?“26

„Přesně na to se chystám,“ odpověděl Garrod naLeygrafovu otázku. „Tak na tomhle jsi celé ty týdny pracoval?“ Esther Garrodová pochybovačně hleděla na obdélníkový krystal, který jejímu muži zakrýval pravou ruku. „Vypadá to jako kus obyčejného skla.“

„Ale není.“ Garrod ten okamžik s dětinským potěšenímprotahoval. „ Je to... pomalé sklo.“ Pokoušel se zjistit, co za výraz se to jeho ženě zračí v té uhlazené, jako diamant symetrické tváři, a odmítal připustit, že by to mohla být nenávist.

„Tak pomalé sklo. Kéž bych pochopila, co se ti to stalo, Albane. Do telefonu jsi říkal, že mi přineseš kus skla silný dva miliony mil.“

„ Jenže tohle sklo je dva miliony mil silné – tedy alespoňpokud jde o světelné paprsky.“ Garrod si uvědomil, že zvolilšpatný přístup, ale nedokázal se rozhodnout, jak ho změnit.„Taky by se dalo říct, že je silné skoro jedenáct světelných sekund.“

Esther nehlasně pohnula rty a obrátila se k oknu, za nímž stál osamělý buk a zářil v pozdním slunci jako plamen.

„Koukej, Esther,“ vybídl ji Garrod naléhavě. Potom krystal pevně sevřel levou rukou a pravačku z něj rychle sundal.Jakmile se na ni Esther podívala, vykřikla, neboť si všimla další, která se stále ještě nacházela za sklem.

„Promiň,“ řekl Garrod bezradně. „To byla ode měhlouost. Neuvědomil jsem si, jaké to napoprvé je.“

Esther nadále upírala zrak na sklo. Ruka v něm po chvilce ožila, mihla se do strany a přestala existovat. „Co jsi udělal?“

„Nic, drahoušku. Prostě jsem jen držel ruku za sklem tak dlouho, dokud její obraz, nebo lépe řečeno světlo, které se od ní odráží, neprošlo skrz. Tohle je totiž zvláštní druh skla, kterým světlo pronikne za jedenáct vteřin, takže v něm moje ruka byla vidět ještě jedenáct vteřin potom, co jsem ji dal pryč. Není na tom nic děsivého.“

Esther zavrtěla hlavou. „Mně se to nelíbí.“

Garrod pocítil, že se ho zmocňuje zoufalství. „Esther,budeš první žena v historii celé lidské rasy, která uvidí svou tvář takovou, jaká doopravdy je. Prosím podívej se sem do skla,“ řekl a dal jí obdélníkový krystal před obličej.

„To je pitomost. V zrcadle jsem se viděla snad...“

„Není to pitomost – zkus to a uvidíš. To, že žádná ženaještě nikdy skutečně neviděla svůj obličej, jsem řekl proto, že zrcadlo převrací strany. Kdybys měla na levé tváři znamínko, žena v zrcadle před tebou by ho měla na pravé. Jenže spomalým sklem...“

Garrod krystal otočil a Esther se najednou dívala samasobě do očí. Její obraz pohyboval celých jedenáct vteřinnehlasně ústy – světlo mezitím prošlo krystalickou strukturou materiálu – a pak se vypařil. Garrod čekal, co Esther řekne.

Ta se slabě usmála. „A tohle mě má uchvátit?“

„Popravdě ano.“

„Tak to mě mrzí, Albane.“ Přistoupila zpátky k oknu azírala ven na panoramata svažujících se trávníků. Garrod si při pohledu na její siluetu všiml, jak jí paže visí daleko od těla a mírně se ohýbají v loktech. Z hodin antropologie si vybavil, že se jedná o běžný rys, kterým se ženy odlišují od mužů – těm paže obyčejně visí rovně. V jeho očích to však Estheřině podsadité figuře dodalo na asertivitě. Cítil z ní napětí, jak si 28 chtěla vynutit kontrolu. Blednoucího Garroda zaplavilchladný hněv, který postupně začínal vřít.

„Aha, tak mrzí,“ vyštěknul. „Mě to mrzí – mrzí mě, že si nedokážeš představit, co pro nás a pro zbytek světa bude tenhle materiál jednou znamenat, až se jeho potenciál plně rozvine.“

Esther se k němu otočila čelem. „ Jsme oba unavení, tak jsem to dneska večer nechtěla vytahovat, ale když už ses k tomu teda dostal...“

„Ano?“

„Minulý týden jsem mluvila s Mawsonem z účetního, který tvrdil, že podle tvých plánů mají náklady na výzkum a vývoj toho tvého... pomalého skla přesáhnout milion dolarů.“ Smutně se na něj usmála. „Určitě sis spočítal, že to je naprosto absurdní.“

„To netuším proč.“

„To netuším proč,“ zopakovala pohrdavě. „Ty nechápeš, že žádnej salonní trik za takový prachy nestojí?“

„ Je mi tě vážně líto, Esther.“

„Nemusí.“ Potom vytasila trumf, s nímž se během jejich dva roky trvajícího manželství hrálo již mnohokrát – dosud ho však nikdy nevyložila na stůl. Hlubším, zvučným hlasem pronesla: „Obávám se, že ti nemohu dovolit tátovy peníze takhle rozhazovat.“

Garrod se zhluboka nadechl. Této chvíle se děsil celé dny. A teď, když přišla, mu onen chystaný dramatický výjev přinášel zvláštní potěšení. „Mluvila jsi s Mawsonem během posledních dvou dnů?“

„Ne.“

„Tak to mu vyčiním za tebe – jako obchodní špion nestojí za nic.“

Esther náhle zbystřila a zvedla k němu oči. „O čem to mluvíš?“

„Mawson tě měl informovat, že jsem tento týdenpronajal pár doplňkových patentů na Thermgard. Udělal jsem to samozřejmě tajně, ale měl to odhalit.“

„To je všechno? Poslyš, Albane, to, že se ti konečněpovedlo vydělat si samostatně pár dolarů, neznamená...“

„Pět milionů,“ přerušil ji Garrod s úsměvem.

„Cože?“ Esther celá zbledla.

„Pět milionů. Dnes odpoledne jsem tvému otci splatil dluh.“ Garrod sledoval, jak manželce spadla čelist, a vduchu si poznamenal, že krásnější než právě takto udivenou, s otevřenými ústy a odhalenými bílými zuby, ji ještě neviděl. „Tvářil se skoro tak šokovaně jako ty.“

„To mě nepřekvapuje.“ V rozmíškách byla Estherpřebornice, a tak změnila taktiku. „Nechápu, jak se ti z materiálu na čelní skla, která z něj nakonec nejdou vyrábět, povedlo vytřískat pět milionů, ale bez peněz od táty bys tonedokázal – nezapomeň, že ti poskytl nezajištěnou půjčku, navíc s minimálním úrokem. Džentlmen by mu dal možnost...“

„Nakoupit akcie? Nezlob se, Esther – Thermgard patří mně. Nikomu jinému.“

„Ničeho nedosáhneš,“ předpovídala. „Přijdeš o každý cent.“

„Myslíš?“ Garrod došel k oknu, zvedl před něj svůjobdélníkový krystal a pak se ráznými kroky přesunul donejtemnějšího koutu místnosti. Když se na Esther otočil, o kusustoupila a zakryla si oči. V rukou svíral zlatorudé zapadající slunce, jehož skvostná záře je oba oslepovala.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist