načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jim Sekáč: Syn pana Zubatého – Rachel Delahayeová

Jim Sekáč: Syn pana Zubatého

Elektronická kniha: Jim Sekáč: Syn pana Zubatého
Autor: Rachel Delahayeová

Jim Čeřík zjistí, že jeho táta je ve skutečnosti T. Zubatý - smrťák. První díl zábavné řady s nadpřirozenými prvky. Pro děti od 8 let. Kdo by to byl řekl, že se z nudného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 194
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jamie Littler
z anglického originálu Jim Reaper, son of Grim přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3112-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jim Čeřík zjistí, že jeho táta je ve skutečnosti T. Zubatý - smrťák. První díl zábavné řady s nadpřirozenými prvky. Pro děti od 8 let. Kdo by to byl řekl, že se z nudného účetního může vyklubat... SMRŤÁK! Skrývá Jimův táta děsivé tajemství? Jim Čeřík nutně potřebuje Turboběžku! Nejenže je extrarychlá a superhustá, ale hlavně - právě na ní začala jezdit do školy úžasná Fiona. Jestli si ji nepořídí co nejdřív, hrozí, že Fiona zmizí turborychlostí z jeho života. A tak Jim s kamarádem Willem vymyslí plán, jak Turboběžku získat. Stačí se jen nenápadně vplížit do kanceláře Jimova táty. To bude hračka, vždyť pan Čeřík je jen nudný účetní. Nebo není?

Popis nakladatele

Skrývá Jimův táta děsivé tajemství? Jim Čeřík nutně potřebuje Turboběžku! Nejenže je extrarychlá a superhustá, ale hlavně – právě na ní začala jezdit do školy úžasná Fiona. Jestli si ji nepořídí co nejdřív, hrozí, že Fiona zmizí turborychlostí z jeho života. A tak Jim s kamarádem Willem vymyslí plán, jak Turboběžku získat. Stačí se jen nenápadně vplížit do kanceláře Jimova táty. To bude hračka, vždyť pan Čeřík je jen nudný účetní. Nebo není?

Zařazeno v kategoriích
Rachel Delahayeová - další tituly autora:
Jim Sekáč: Syn pana Zubatého Jim Sekáč: Syn pana Zubatého
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jim Sekáč

Syn pana Zubatého

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rachel Delahayeová

Jim Sekáč – Syn pana Zubatého – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


S

y

n

p

a

n

a

Z

u

b

a

t

é

h

o

R

a

c

h

e

l

De

lah

a

y

e

o

v

á

Ilustroval

Jamie Littler



Matildě a Benovi, které k smrti miluju



7

Kde to celé začalo

být divné...

„Krev?“ vydechl Will. „On mluví o krvi!“

Svíral jsem telefon a tiskl si ho k uchu. Ze staré telefonní linky ševelil zastřený hlas.

„... krev jste ještě nedělal, to vím. Ale zvládnete to a já nepochybuji, že jste na tu práci nejlepší. Nabízím vám povýšení a vyšší plat. Popřemýšlíte o tom?“

Byl to šéf mého táty! Myslel si, že mluví s tátou, a čekal na odpověď.

„Ano,“ odpověděl jsem tím nejdrsnějším hlasem a rychle jsem položil sluchátko.

Poplašeně jsem se podíval na Willa, který na mě třeštil oči.

„Máš pravdu, Wille,“ přikývl jsem. „Mluvil o kr vi. Chce, aby táta přijal nějakou zakázku s k r v í.“

„Propána! Propánajána, Jime!“ vyhrkl.

Nemohl jsem mu vyčítat, že tak vyšiluje. Táta nebyl chirurg, soudní patolog ani záchranář. Byl účetní. Účetní obvykle nepracují s krví, pokud si k pracovnímu obědu nedají krvavou tlačenku. A jestli jsem si u táty něčím opravdu jistý, je to tím, že se krve bojí. Při pohledu na ni omlévá. Jednou jsem si odřel koleno, a táta byl dvacet mi­ nut v limbu.

Muselo existovat nějaké jednoduché vysvětlení.

„Třeba je krev zkratka nějakého účetního po­ stupu,“ navrhl Will. „Třeba to znamená Kaž do Roční EVidenc e.“

„Nebo je to příjmení,“ řekl jsem vesele. „Jo, to bude ono.“

Telefon zazvonil znovu – pronikavě zadrnčel jako kuličky rachotící v plechovce. Will ho bez roz­ mýšlení zvedl, zpanikařil a volnou rukou zamával na mě. Opatrně jsem od něj převzal sluchátko a přiložil si ho k uchu.

„Ještě jedna věc. Jenom si ověřuju, že se ve čtvrtek v sedm večer zúčastníte schůze v zasedací místnosti.“

„Ehm, ano,“ zabručel jsem znovu.

„Výtečně, výtečně. Tak zatím.“

A tím to skončilo. Jenže vlastně neskončilo.

1. kapitola

Ale vraťme se na začátek. Než jsem zjistil věc, kte­ rá mi obrátila život naruby.

Možná jste slyšeli, že vesmír začal Velkým třes­ kem?

No, vesmír, jak jsem ho znal, měl co nevidět na­ opak skončit. S Turboběžkou!.

Patrně jste ještě neměli příležitost si Tu rbo­ běžku! prohlédnout, takže mi dovolte, abych vám o ní něco řekl. Turboběžka! (včetně vykřičníku) je dost velká koloběžka, aby uvezla dva lidi, a u zad­

11

ního kola má elektrické udělátko, kterému se říká

ra ke to hon. Stačí stisknout tlačítko na řídítkách

a ra ketohon vás na zlomek vteřiny urychlí. Totál­

ně hustý!

Když se poprvé objevila v Koloběžárně, obcho­

dě s koloběžkami, všichni nad ní slintali, jako kdy­

by byla z cukru, a pořád o ní mluvili. Podle mě

rodiče pořádně nechápali sílu soustředěného nalé­

hání, dokud se neobjevila Turboběžka!. Pro mě to

byla další z těch věcí, o kterých s oblibou sním –

jako závodní auto nebo létací oblek s plně funkč­

ními snímatelnými křídly. Turboběžka! stá la stov­

ky liber. Patřila taky k limitované sérii (to znamená,

že jich bylo vyrobeno jen pár), takže až v Kolobě­

žárně dojdou, další už nebudou. Ne, nehodlal jsem

kvůli Turboběžce! bláznit. V životě byly důleži­

tější věci. Nebo jsem si to aspoň myslel... V pondělí po škole vždycky chodím k Willu Lar­ vounovi, protože táta je v práci, mamka na józe a Hetty, moje sestra, má divadelní kroužek. Vyho­ vuje mi to z mnoha důvodů:

1. Will je můj nejlepší kámoš,

2. Willova mamka dělá normální, skvělé jídlo a

3. Will má sestru Fionu, která má zelené oči,

dolíčky ve tvářích a, no, je prostě úžasná (ale

neprozrazujte nikomu, že jsem to řekl).

Tohle pondělí jsme my tři – já, Will a Fiona – cestou domů tlačili koloběžky do velkého kopce. Právě jsem vykládal Willovi o tmavé skvrně na naší střeše, kterou jsem zkoumal a která podle mě souvisí s přistáváním mimozemšťanů. Fiona šla dva kroky před námi a měla na uších sluchátka, aby nemusela poslouchat naše dementní kecy (její slova), což mě trochu mrzelo, ale ne tolik jako pří­ tomnost Jeremyho Květonoše. Sledoval nás cestou ze školy, pokřikoval hrubosti a snažil se upoutat naši pozornost.

„Hej!“ volal z opačné strany ulice. „Sekáč a Lar­ voun, hlavy jako meloun!“

Nevšímali jsme si ho, ale Jeremy se i tak chechtal. Směje se ošklivě, jako kdyby chrčivě kašlal, a otví­ rá přitom doširoka pusu, což je odporné, protože má jasně červené dásně a fůru zubů, které trčí růz­ nými směry. Will říká, že jeho pusa vypadá jako u toho parazita měchovce. Já jsem měchovce ještě neviděl a ani ho vidět nechci.

„Hej! Larvoune!“ pokřikoval. „Nebojíš se s ta­ kovým ksichtem dívat do zrcadla?“

„Jen jdi dál,“ řekl jsem Willovi.

„Co tvoje sbírka šneků?“ ječel Jeremy. „Nechceš spíš sbírat známky? Můžeš začít cobydup.“ Zadu­ pal nohou a hýkavě se rozesmál (k tomu se váže jeden příběh – později vám ho povím).

„Nech nás na pokoji,“ zavolal jsem na něj.

„Jo, jasně, chceš mi to říct zblízka, Čeříku?“

Jeremy spustil tašku k nohám a rozpřáhl ruce. Rozhodně si neříkal o objetí. Podle jeho úšklebku se chystal k něčemu ošklivému, takže se mi ulevi­ lo, když Will popoběhl a zatahal Fionu za bundu. Rozhodně bylo načase, aby zasáhla. Fiona si vytáh­ la sluchátka z uší, obrátila oči v sloup a přešla uli­ ci. Řekla něco, co jsme neslyšeli, a párkrát dloub la Jeremyho do prsou. Jeremy zvedl tašku a nervózně odběhl. Fiona si klidně oprášila ruce, jako kdyby právě hodila dopis do schránky. Úžasné. Pak se po­ dívala na mobil a na tvářích se jí udělaly dolíčky.

„Hlídání dětí mi skončilo. Tak se mějte, paka,“ zazubila se, složila koloběžku a odspěchala.

„Kam běží?“ zeptal jsem se Willa. Většinou chodila pomalu, jako tygr, který stopuje kořist, ale teď připomínala spíš geparda a rychle mizela v dálce.

„Asi dorazil její speciální balíček.“

Sledoval jsem, jak se Fiona mění v tečku na konci ulice. Vtom mě ze zasnění vytrhla hlasitá rána. Přímo kolem nás profrčela Turboběžka!, lesklá a červená jako cumlaný bonbón. Červená Tur boběžka!... To je dvojnásob hustý. Povzdychl jsem si.

„Vzdycháš nahlas,“ poznamenal Will a podíval se na mě, jako kdybych se dopustil něčeho nesluš­ ného.

„Vzdychnutí je hlasité,“ řekl jsem. „Každé vzdychnutí je slyšet.“

„Vzdychání by mělo být soukromé,“ nesouhla­ sil Will. „To tvoje bylo hodně veřejné.“

Zatočili jsme do Willovy ulice s terasovými domy těsně u sebe, kde se všichni se všemi přátelí.

„Zajímá tě, proč jsem vzdychal?“ zeptal jsem se.

„No, vzdychnutí naznačuje, že k popisu tvých pocitů nestačí slova. Takže to nemá smysl.“

Nevšímal jsem si ho. „Ta Turboběžka!,“ řekl jsem. „Viděls ji? Tu červenou, která projela kolem? Byla boží. Rozhodně stála za povzdych.“

„Jo tohle,“ pokrčil Will bez zájmu rameny. „Fio na si právě jednu koupila. To je ten její speciální ba­ líček.“

„Cože? Proč jsi mi to neřekl?“

„Neptal ses,“ odpověděl Will s výrazem, jako kdyby to bylo každému jasné.

Když jsme došli k jeho domu, na předzahrádce opravdu stála kovově zelená koloběžka, velká a ele ­ gantní jako kudlanka. Otevřel jsem pusu. Nedo­ kázal jsem ani vzdychnout.

„Pojď,“ řekl Will. „Fiona tě zabije, jestli uvidí, jak na ni dýcháš.“

Chystal jsem se mu vysvětlit, že nemůže vidět dýchání, ale Will už otevřel dveře.

„Pojďte dál, chlapci!“ zavolala Willova mamka. Poslouchala hlasitý pop – je do něj blázen. Nosí po domě maličké rádio, aby mohla tancovat, ať je kdekoliv. Většinou bývá v kuchyni, kde vaří, tan­ cuje a věší prádlo na sušák. Má tam i televizi, kte­ rou by moje mamka u nás doma nikdy nedovoli­ la. Ve dnech, kdy pere, je v kuchyni dost plno.

Teď měla Willova mamka ponořenou horní půl­ ku těla v lednici a mrazáku, ale i tak dokázala spodní polovinou, která trčela v legračním úhlu ven, tancovat. Vysunula se z mrazáku jako cou­ vající lokomotiva se dvěma mraženými krabicemi v rukou.

„V pořádku, Wille, zlato?“ zeptala se s úsměvem, aniž by přestala žvýkat. „Může být pizza, Jime Če­ říku?“ Vždycky mě oslovuje celým jménem a ví, že pizzu zbožňuju. „Trouba je zahřátá. Za deset mi­ nut bude hotová.“

Pak se zastavila a zavřela oči. Zaskočila jí snad žvýkačka? Potřebovala ji vyrazit z krku? Hudba najednou ještě zesílila, Willova mamka zapumpo­ vala pěstí ve vzduchu a začala zase tancovat.

„Páni, tuhle část zbožňuju,“ zavolala ke stropu. „Dýdžej válí dál, válí dál,“ zpívala.

Mohl bych se na její tance dívat celé hodiny – jsou takové trhavé a plné energie. Ale přišla Fiona a vypnula mamce rádio.

„Užívala jsem si to, zlato,“ řekla paní Larvou­ nová, ale nijak útočně.

„Je to smutný a ubohý,“ prohlásila Fiona mno­ hem útočněji. „Na co zíráš?“

Uvědomil jsem si, že mluví na mě – civěl jsem na ni. Dělávám to často.

Nervózně jsem se rozhlédl. Will zmizel. To taky dělává často.

„No?“ naléhala.

„Já, ehm... já... ehm, říkal jsem si, jestli bys mi nepověděla o té nové koloběžce,“ vykoktal jsem. „Viděl jsem ji venku.“

„Co o ní chceš vědět?“ zeptala se nenuceně, ačko liv jsem viděl, že touží po tom, aby o ní moh­ la mluvit. Oči se jí třpytily jako zelená skla pod tekoucí vodou a jen taktak udržovala na uzdě do­ líčky, které se jí dělaly v koutcích úst.

„Je to Turboběžka!,“ řekl jsem zkušeně.

„To teda je, kamaráde.“ (Vím, že to řekla jen tak, jak se to říká, ale uložil jsem si to do paměti. Řekla mi kamaráde.) „Měli jich už jenom deset a tahle byla poslední zelená. Sehnala jsem ji za pět minut dvanáct. Střádala jsem si na ni. Co jí říkáš?“

„Je úžasná.“

„To samozřejmě. Moje kamarádka si ji koupí taky a zamakáme na hustejch tricích. Po svačině začnu zkoušet,“ dodala. Potom se dlouze rozpo­ vídala o těch „hustejch tricích“ a já z ní nespouštěl oči, když mi to teď procházelo. Nejsem Fionou

20

posedlý ani nic takového, ale je úžasná... Je jako

napůl kočka, napůl Viking. Jednu chvíli je uhlaze­

ná a šarmantní, a hned v další –

„Ale ať tě ani nenapadne, že si ji s tím mým sral­

botkovským bráchou půjčíte. Jestli se jí dotknete,

jste mrtví, jasný?“

Po pizze – havajské pro mě a středomořské zeleni­

nové s přílohou kukuřičných lupínků pro Willa –

jsme šli nahoru do Willova pokoje. Will má trochu

pokroucené myšlení jako špagety, ale jeho pokoj je

až hloupě uklizený. Každá police má štítek jako

v knihovně: Dějiny, Obecná literatura, Beletrie.

Ale netýká se to jen knih. Najdete u něj police na

Zkameněliny, Předměty nalezené na silnici, Mo­

dely z lega (trvalé), Modely z lega (dočasná výsta­

va), Schránky hlemýžďů, Hlemýždě (živé) a Měk­

kýše (mrtvé). Poslední tři police navštěvuje nejvíc.

Will miluje šneky. Jeho nejoblíbenější četbou před spaním je Velká kniha měkkýšů.

„Vytáhneme Maxima a změříme ho,“ navrhl Will. Nečekal na odpověď, vystoupal na schůdky a snesl dolů akvárium s pomalu rostoucím mládě­ tem oblovky žravé. Maximus zrovna spal zimním spánkem, takže když ho Will položil na podlahu mezi nás, byl zajímavý asi jako kámen.

Do dveří strčila hlavu Fiona. „To si děláte sran­ du!“ vyhrkla. „Máme rockový legendy, máme astro­ nauty na Měsíci, a pak jste tady vy dva – zíráte na zvíře, který je tak znuděný, že se ani nepohne.“ Za­ mumlala „paka“, což nebylo zrovna milé, a zavře la dveře. Takže pořád ještě jela ve vikinském režimu...

„Na Měsíci nejsou žádní astronauti,“ zavolal za ní Will. „Příští let startuje až za tři měsíce!“

„To je fuk!“ odpověděla Fiona zpod schodů.

„A nejsou jenom rockové legendy, astronauti a my, nemám pravdu?“ zeptal se mě Will. „Země­ kouli obývají další: klauni, zametači...“

Dole práskly vchodové dveře a já jsem se nená­ padně přesunul k oknu, zatímco Will pokračoval se svým seznamem. Fiona pode mnou nasedala na broukově zelenou Turboběžku!, tmavé vlasy staže­ né do dvou ohonů. Vyjela na ulici, stiskla raketohon a odsvištěla ulicí. Slyšel jsem, jak vyjekla, když se koloběžka lehce zakymácela, ale během vteřiny ji vyrovnala, ladně zatočila a hladce přisvištěla zase zpátky... Jako kdyby byla zrozená k řízení Turbo­ běžky!.

„... a jsou tady paleontologové, kteří taky studu­ jí zvířata, co se nehýbají. A to je důvod, Jime Čeří­ ku, proč by sis vůbec neměl všímat mé sestry.“

To nejde, pomyslel jsem si, ačkoliv jsem to Willovi nemohl říct.

Po zjištění, že Maximův nepatrný růst není mě­ řitelný školním pravítkem, jsem zamířil domů.

Během jízdy na své nudné, tři roky staré ko­ loběžce s nožním pohonem a bez udělátek jsem pořád myslel na Fionu a její novou Turboběžku! – na její vzrušením planoucí zelené oči, dolíčky, to, jak mi řekla „kamaráde“. Zatočil jsem do naší ulice (s dvojdomky a ne tak přátelskými sousedy) a na­ jednou mi to došlo: když teď má Fiona nový, broukově zelený stroj, určitě nebude jezdit do ško­ ly s námi. Pofrčí mnohem rychleji. Ode dneška budeme s Willem odkázaní sami na sebe. Možná si už nikdy s Fionou pořádně nepopovídám!

Cítil jsem, jak se mým tělem šíří panika, a v tu chvíli Turboběžka! přestala být pouhým snem na úrovni létacích obleků s plně funkčními odníma­ telnými křídly. Stala se z ní odpověď na všechno.

Proč? Protože Turboběžky! jsou prostě úžasné. Kdybych ji měl, byl bych in. A kdybych měl Tur­ boběžku!, Will a já bychom stačili Fioně.

A ještě líp – kdybych měl Turboběžku!, mohl bych na ní skákat a Fiona by třeba řekla něco jako „Hustý triky, Jime!“ a chtěla by vidět víc. Možná by se na mě i dívala normálně – ne jako znechuce­ ná královna Vikingů.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že tohle rozhodně stojí za to, abych začal bláznit.

Musel jsem mít Turboběžku!!

2. kapitola

Když jsem přišel domů, mamka zrovna cpala obě­ ma rukama špenát do odšťavňovače, který kvílel jako týraný Dalek v Pánovi času. Jakmile si mě všimla, vypnula ho a přístroj se zachrastěním a za­ sípěním zpomalil.

„Ahoj, drahoušku,“ zavolala. „Máš hlad? V led­ nici jsou houbové lívanečky.“

„Ne, díky. Už jsem po jídle,“ řekl jsem.

„Co ti dali?“

Jednou jsem přiznal, že jsem u Willa jedl hot dog a čipsy, a mamka mě přinutila plných deset dnů po sobě konzumovat supersemínkové koktej­ ly. Kdybych už nikdy neviděl žádný supersemín­ kový koktejl, vůbec by mi to nevadilo, ale nechtěl jsem lhát. Místo toho jsem se rozhodl, že se odpo­ vědi vyhnu.

„Co to děláš, mami?“

„Speciální šťávu! Chceš trochu?“

Zavrtěl jsem hlavou. Jestli jste se s mojí mamkou už někdy potkali, chápete proč. Jestli ne, asi bych vám o ní měl něco málo povědět. Mamka je blázen do zdraví. Řídí internetový obchod se zdravou výživou, který se jmenuje Superlusk, a vymýšlí vlastní zdravé recepty. Přísahám, že jsou tak divné, že by zvukový šroubovák Doktora z Pána času při jejich analýze vybuchl.

„Jen to ochutnej, Jime,“ prosila mě sladce. „Upravuju ten recept celé odpoledne. Myslím, že už to mám!“

Podíval jsem se na tmavě zelenou břečku.

„V každé kapce je meganáklad antioxidantů.“ Významně na mě mrkla, jako kdyby to byla bůh­ víjak svůdná informace.

Málem jsem se ušklíbl, ale co nevidět budu mu­ set položit velkou otázku ohledně Turboběžky! a potřeboval jsem, aby v tu chvíli měli rodiče mi­ mořádně dobrou náladu. Turboběžky! jsou váž­ ná záležitost. Stojí za to pro ně obětovat chuťové buňky.

Proto jsem přikývl a pohladil se po břiše. Směs, kterou mamka nalila do dvou sklenic, vydala mlas­ kavý zvuk jako při říhnutí. Páchla jako kravín.

„Budeš po ní zdravý jako řípa,“ zářila mamka. „Tumáš, dám si s tebou.“

Obrátila do sebe sklenici na jeden zátah, což mě trochu odradilo, protože jí trochu hmoty ulpělo na horním rtu a já jsem viděl, co mě čeká. Kopni to tam, pomyslel jsem si. Ať to máš za sebou. Přihnul jsem si ze sklenice. Chutnalo to jako čerstvě zora­ né pole – s kravinci a se vším.

„Lahůdka, mami,“ zajíkl jsem se.

„Báječné! Takže to můžu považovat za úspěch, ano? Jak ten koktejl nazveme – Jarní očista?“

„Je podzim,“ připomněl jsem jí.

„Ale má v sobě všechny barvy jara,“ trvala na svém mamka.

Podíval jsem se na břečku. Pomyslel jsem si, že má všechny barvy zanedbané žumpy, ale o někte­ rých věcech nestojí za to se hádat.

„V kolik hodin přijde táta?“

„Dneska dorazí o něco později,“ odpověděla. „Ale něco ti povím. Jestli mi pomůžeš dopít ten zbytek, dovolím ti, abys zůstal vzhůru a počkal na něj.“ Zahoupala džbánkem s Jarní očistou.

„É... dobře, super,“ vypravil jsem ze sebe.

Jestli uvažujete, proč jsem nepožádal mamku o Tur boběžku! přímo v tuhle chvíli, je to proto, že, jak už víte, mamka je maniak do zdraví. Ke zdraví patří vyhýbání se smrti a velkou součástí vyhýbá­ ní se smrti je předcházet nehodám. První dva roky života jsem nosil podomácku vyrobenou kombi­ nézu z bublinkové fólie. Vážně. Bylo dost těžké přesvědčit mamku, aby mi koupila normální ko­ loběžku – kdybych ji požádal o Turboběžku! se speciálním raketohonem, řekla by ANI NÁHO­ DOU, NEBEZPEČÍ, SANITKA, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!

Táta je mnohem povolnější. A jestli ho přemlu­ vím, aby souhlasil s Turboběžkou!, podpoří mě, až půjdu za mamkou, jako to udělal s ostatními



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist